1130


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)



Zobrazit příspěvek č. 1130 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 13. 9. 2016
Ke dni Stětí Jana Křtitele

O lásce pravé a zdánlivé

Kdyby bylo možno v jediném okamžiku slyšet všechny hlasy, které na světě zrovna zní, tak by v tom proudu zvuků bylo nejspíše nejčastější slovo "láska". O ní lidé sní, láskou se trápí, po ní touží, nebo se jí bojí; užívají si jí, či pro ni umírají. Prodává se nebo kupuje, je opěvována i proklínána. Vysmívají se jí i pláčou kvůli ní. Obětují pro ni život, nebo kvůli ní zatracují svou duši. Někdo se z ní zblázní, jiný prožívá nevýslovnou blaženost. Za ní se spěchá, i se před ní utíká. Lásky je buď moc, nebo se po ní žízní tím více, čím hojněji je požívána. Někdo si s ní zahrává, a vymstí se mu to. Jiný se o ní vyslovuje lehkovážně, a ona ho doběhne a oklame. Jsou v ní odlesky ráje, ale mohou z ní dýchat výpary pekelných muk.

Mluvil o takové lásce blažený Augustin, když pravil: "Miluj, a čiň pak, co chceš?" O ní psal apoštol Pavel a jí sloužil apoštol Jan Theolog?

Poslyšete příběh jedné veliké lásky. Vypráví o něm dávný židovský historik Josef Flavius ve své knize Židovské starožitnosti. Jedna vdaná žena a jeden ženatý muž se do sebe zamilovali. Jejich vášeň dosáhla takové síly, že nic už ji nedokázalo zastavit - ani přísný židovský zákon ani smysl pro povinnost ani ostuda před ostatními lidmi. Vše bylo vhozeno do ohně této lásky, jejíž plameny šlehaly ještě žhavěji z uvědomování si, že tato láska je zakázaná. Možná by se o tom nikdo nedozvěděl, kdyby tito milenci nepocházeli z královského rodu. Ačkoliv vládli jen na jednou částí malého židovského státu, pobouřili svým přestupováním Zákona nejen své poddané, ale vyvolali skandál před všemi pravověrnými židy. Tuto zakázanou lásku usvědčoval ve svých vystoupeních jeden velký asketa, který na těch místech žil. Od dětství přivykl přísnému životu v poušti, nepoznal nejen manželské lože, ale ani obyčejný lidský pokrm. Byl to muž spravedlivý a zcela se zasvětil službě Bohu.

Jenže královna, bojujíc za své ukradené štěstí, žádá po svém muži hlavu tohoto spravedlivce. Jak jen nenávidí tohoto člověka, jehož všichni prohlašují za svatého! Jak protivný je jí tento muž, který je tak vzdálen všemu pozemskému! Jak odporné je pro ni byť jen pohledět na jeho vyzáblé tělo v hrubém oděvu! Co on ví o mukách lásky, o tom nezkrotném plameni, který pochází z lásky, když se jako šíp zabodne do srdce? Ten poustevník neochvějně trvá na své pravdě, jenže i ona neochvějně trvá na své lásce. Ano, taková žena bude bojovat za své štěstí až do konečného vítězství, i kdyby jí to mělo stát život (nebo duši). Bude se bít až do smrti - své či jeho. Poustevníka nazývají "hlasem Božím" - ať jsou mu zavřena ústa, ať je umlčen Boží hlas, když jí Bůh nedává právo na lásku!

Nakonec se jí podaří spravedlivce připravit o život a na míse jí přinesou jeho useknutou hlavu, která - veliký a strašný zázrak! - stále mluví a pokračuje ve svém usvědčování nepravosti. Královna se však nezalekne ani tohoto hlasu, který tak nenávidí, ani Boha, který před ní učinil tento zázrak, ani trestu, který jí za její zločin hrozí. Ona je přece velkou kněžkou lásky a přináší jí v oběť vše: bázeň, výčitky svědomí, královskou vznešenost i bohatství. Brzy totiž byla i se svým poslušným mužem zbavena všeho - vlády i majetku. Stalo se to kvůli její bezměrné mocichtivosti a závisti. Římský císař, jemuž bylo podřízeno jejich maličké království, ustanovil nad ním za nejvyššího vládce nikoliv jejího muže, ale jejich chudého příbuzného, jehož ti dva nejednou zachraňovali před věřiteli. Přes takové ponížení se mohla těžko přenést žena, která sama snila o vládě stejně vášnivě jako o lásce. Přiměla svého poslušného muže, aby se pustil do politického boje, ale její intriky nevyšly - oba prohráli a byli vyhnáni. Nabídku císaře, že jí bude navrácen majetek i společenské postavení, pokud se zřekne svého provinilého "manžela" a nepůjde s ním do vyhnanství, však bývalá královna hrdě odmítla. S pýchou mu odvětila: "Císaři! Velkodušně a milostivě jsi mi nabídl, jak se vyhnout tomu, co mi hrozí. Nemohu však přijmout tvou milost, neboť mi v tom brání moje oddanost svému muži. Sdílela jsem s ním vše, když mu přálo štěstí, nyní nemám právo zbavit se ho, když mu osud nepřeje." (J. Flavius)

Myslela to Herodiada (tak se totiž jmenovala ta královna, o které Josef Flavius píše) upřímně? Kdož ví. Nelze však vyloučit, že svou charakternost jen předstírala. Těžko se totiž slučuje věrnost a pevný charakter s jejími minulými skutky, zvláště pak s vraždou proroka a s jejím zvráceným chováním spojeným s touto vraždou. Můžeme spíše předpokládat, že její dojemná slova o věrnosti Herodovi (tak se totiž jmenoval ten král) byla riskantní sázkou na poslední kartu. Nejspíš doufala, že se jí tím podaří rozšířit císařovu milost i na svého "manžela". Císař však nebyl hloupý a její hazardní hra (dnes bychom řekli vabank) nevyšla. Šla do hořkého exilu i s Herodem. Cestou v cizině tragicky a s hrůznou symbolikou zahyne její dcera Salome. O jejich dalších osudech nemáme spolehlivé zprávy. Prý umírají někde velice daleko, v ponížení, výsměchu a bídě.

Dojemný příběh, že? Bere vás za srdce? Kolik romantických a nadšených povah by mohlo uchváceno takovou odpovědí královny, a kolik básníků by bylo schopno opěvovat tak oddanou a obětavou lásku, kdyby hlavními účinkujícími v tomto příběhu byli pouzí málo známí historičtí hrdinové a nikoliv postavy evangelního vyprávění! Jak tvrdé a mučivé bylo pro ně světlo Kristovy pravdy, v němž bylo jejich kradené štěstí zbarveno krví proroka - toho největšího "z těch, kdo se narodili z ženy" (Mat 11,11), svatého Předchůdce a Křtitele Páně Jana. Boží hlas, volající na poušti jejich kamenných srdcí, chycených do víru živočišných vášní, byl pro ně nesnesitelný.

Jakých lidí nebude na světě nikdy nedostatek? Kněží a kněžek jednoho z nejstarších kultů - modly pozemské lásky, tělesné vášně. Kolik rozbitých rodin je tomuto kultu kladeno na oltář! S jakou opovážlivostí ve všech dobách ony ničeho se neobávající Herodiady odtrhávají od cizích rodin poslušné Herody. Při službě tomuto kultu používají jako mocné zaklínadlo, které má ospravedlnit jakýkoliv čin, jediný výraz - ukradené slůvko: "Já miluji." Tento nejvznešenější a svatý cit se v duši, která páchne hříchy, mění ve svůj opak. Z toho, co je tiché, světlé a jasné, se stává cosi bouřícího, zatemňujícího rozum a přivádějícího krev do varu. Pak se stane, že rozumné stvoření - člověk - touží bláznit a nenávidí klid. Nezadržitelná vlna vášně ho vábí neomezovanou svobodou. Zdá se mu, jako by právě v této svobodě tkvělo lidské štěstí. Pád je prohlašován za vzlet.

Taková osvobozená "láska" je slepá a divoká, zatímco pravá láska je vždy poslušná vůli Stvořitele, podřizuje se mu, a tak nalézá skutečnou svobodu. Právě v tom, že se nechá omezit Boží Láskou, stane se skrze ni neomezenou. Takovou lásku opěvuje apoštol Pavel jako: dlouhotrpělivou, milosrdnou, nezávidějící, nevynášející se, nepyšnící se, nepáchající žádné nepravosti, nehledající nic pro sebe, nerozčilující se, nepomýšlející na zlo, netěšící se z nespravedlnosti, ale radující se s pravdou, vše pokrývající, ve vše věřící, ve vše doufající a vše snášející (1 Kor 13,4-7). V ní spočívá a z ní vychází pouze radost a světlo, klid a pokoj, nevýslovná rozkoš a věčná blaženost. To je láska, která je oděna do spravedlnosti, proto všem, kteří ji hledají, praví: "Miluj, a čiň pak, co chceš."

Episkop dušanbinský a tadžikistánský Pitirim
(Použito dílo: Josef Flavius: Židovské starožitnosti. Díl 18., hl. 7.)










Zobrazit příspěvek č. 1129 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 9. 9. 2016
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

Klíčem ke spáse Kristově je naše odpuštění

Jakýsi pán, resp. vládce, provádí účtování se svými úředníky a odpustí jednomu služebníku jeho obrovský dluh. Ten však není schopen ani ochoten poslat přijaté odpuštění dál. Sám se vyhnul spravedlnosti a přijal velkou milost, s jinými však dál nakládá dle spravedlnosti. A to jej připraví o dar, kterého se mu původně dostalo. Jistě známe toto nedělní čtení (Mat 18,23–35).

Čtení této neděle je o odpuštění, které Pán Ježíš (na řadě míst Evangelia) staví svým významem na místo, které je pro naši spásu klíčové. Proč je tomu tak? Proč úplně odsunul starozákonní pokyn "oko za oko"? Místo něj slyšíme z Božího slova: "Udeří-li tě někdo do jedné tváře, nastav druhou." Naší pokažené lidské přirozenosti by daleko lépe vyhovovalo, kdybychom slyšeli třeba takovýto imperativ: "Nenávidět budeš bratra svého, když nebude hoden tvé lásky." Jenže právě o stav lidské přirozenosti tu jde - celé Kristovo Evangelium se nás snaží přimět k tomu, abychom ze všech sil překonávali všechny ty defekty, jimiž naše hříšná přirozenost oplývá, a pozdvihli se k životu odpovídajícímu očištěné a uzdravené přirozenosti, kterou nám Boží vtělení a Kristovo dílo spásy podává. Jde nám to ztuha, vynaložíme-li však trochu námahy, Bůh pomůže.

Člověk nemůže být spasen - tj. uveden do věčného života v Božím království - nedostane-li se mu odpuštění hříchů od Boha. Každý máme hříchy, všichni potřebujeme Boží odpuštění, protože nemáme tu schopnost očistit se od nich vlastními silami a sami si uzdravit duši. A Bůh nám toto odpuštění chce udělit - a to zadarmo, a opět a opět. Má ale jednu podmínku. Aby člověk v sobě vzbudil schopnost toto odpuštění přijmout, osvojit si je, vpustit je do své duše, nechat je, aby změnilo jeho myšlení a proměnilo jeho srdce. Těžká věc.

Případ, kdy udělené odpuštění nebylo u bývalého dlužníka vnitřně přijato a osvojeno, kdy neproniklo pod povrch, vidíme na tom zlém služebníkovi z dnešního evangelia. Sám si nechal odpustit svůj obrovský dluh, ale tomu, kdo dlužil jemu, a to nepatrný obnos, neodpustil. Jeho myšlení ani srdce se nezměnilo. Proto bylo od něho původně udělené odpuštění zase odňato. Opačný případ vidíme popsán na jiném místě Písma, kde se vypráví o Zacheovi.
Evangelní podobenství tedy odpovídá na otázku, jak se projevuje, že se děje vnitřní přijetí odpuštění? Prostě tím, že člověk toto přijaté odpuštění posílá dál. Napodobí příklad, který Bůh dává, a sám odpustí svým dlužníkům. Uskutečňuje to, co je výzvou Evangelia: podobnost člověka Bohu. Podílí se svou vůlí a svým příznivým vnitřním stavem na očištění a obnovení Božího obrazu, který je v každém člověku jako nějaká matrice, jež dává duchovní podobu člověku. Svým vnitřním rozpoložením člověk může napodobit Boha, nechat jej, aby nám - ve spolupráci s námi - vrátil pravou původní podobu - skutečné lidství. Pán čeká před dveřmi naší duše, až mu to dovolíme.

Bez odpouštění nemůže být člověk spasen, protože je Bohu odcizen. Je nejen principiálně, ale i morálně nekonečně jiný. Od takového člověka nepřijímá Bůh dary a oběti. Nepřátelství způsobuje, že se naše lidství deformuje podle podoby démonů. Hněv kazí naše lidství. Pak nemůže mít duchovně znetvořený člověk k Bohu přístup, dokud se nenapraví. Evangelium nás učí: "...již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mat 5,22-24) Dary od nás přijímá Bůh jako náš Otec. K tomu je potřeba uskutečnit naše synovství. Nedbáme-li o obnovení našeho "příbuzenství" s Bohem, čili naší podobnosti Bohu (jako syn se podobá otci), máme v Bohu neúplatného soudce, který si žádá spravedlnost a úhradu dluhu.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (Jan 1,12-13)
* * *

Je to tak závažné téma, že o něm musíme v církvi stále hovořit. Snad nic jiného nás nepřibližuje k Bohu a neočišťuje Jeho obraz v člověku, jako odpuštění, smíření a pokora. A naopak - nic jiného nečiní člověka podobnějšího ďáblu, než zášť, nenávist a neochota odpustit. Vždyť nenávist je opakem lásky, tedy diskvalifikuje vše, co druhdy činíme dobrého, a staví nás do pozice nepřátelství vůči Bohu, který je láska. V církvi je situace vyhraněnější než ve světě, protože když někdo uvěří, přijímá svaté Tajiny a požívá všech Božích dobrodiní, a posléze odpadne z duchovní cesty do takové hrozné vášně, jakou je nenávist, nesmířenost a neodpouštění, nepadá zpátky jen tam, odkud se na duchovní cestu vydal, ale daleko hlouběji: jeho konce bývají horší než počátky.

Sv. Nikolaj Srbský píše: "Hřích zbavuje člověka rozumu, jakoby jej připraví o hlavu. Člověk ponořený do hříchu se podobá slepici, které usekli hlavu, - umírající pták sebou škube, zmateně pobíhá a poskakuje z místa na místo do všech stran." Je-li to řečeno o jakémkoliv hříchu, zvláště to platí o zatvrzelosti srdce a nenávisti.
Sroste-li lidská duše s hněvem a záští, stává se člověk posedlým. Přichází množství démonů, kteří si v něm učiní příbytek. Začíná to nenápadně trvalou nespokojeností, neschopností nalézat, vidět a oceňovat to dobré, co se kolem děje, ustavičnými výhradami a posléze nevraživostí a nepřátelstvím. Pak už tento proces plynule přechází do stavu, kdy člověk ztrácí nad sebou kontrolu a vládu přebírají démoni. Na internetu jsou k vidění videa zachycující chování posedlých lidí. Je hrozný pohled, jak se to projevuje i navenek - rouháním, vztekem a zlostným reptáním - člověk v takovém politováníhodném stavu je schopen i na církevní svaté půdě vylévat ze sebe proudy vulgarit, je pro něj těžké vydržet na liturgii, stále nadává... V krajním případě by byl schopen i násilí vůči tomu, na koho zaměří svou zlost. Občas takový případ někde vidíme a bývá to vždy drásající zkušenost.
* * *

Jedná se o jev pro naši dobu charakteristický - zřejmě je rozšířen více než kdykoliv doposavad. Dnes, kdy duchovnost lidí celkově slábne a morální síly nás všech upadají, si ďábel nachází mnoho způsobů, čeho se v církvi chytit a jak s ní cloumat. Na jedné straně je praktický církevní život opravdu nedokonalý (jemně řečeno) a je postižen množstvím kazů, které lze oprávněně kritizovat. Duchovní jsou stejně jako všichni postiženi morálním i duchovním úpadkem - vždyť i oni jsou dětmi své doby. Na straně druhé - ti, kteří pranýřují církevní problémy, nejsou evidentně o nic lepší, než ti, které kritizují. Snadno se zatemňují hněvem a dostávají do stavu, který jim znemožňuje cokoliv zlepšit, ba spíše je diskvalifikuje z jakéhokoliv nápravného díla, kterým by jinak mohli církevnímu životu pomoci. Čemu dobrému může napomoci člověk plný zloby? Jak může církvi přispět ten, kdo je spalován temným plamenem nenávisti?
Víme asi všichni, jak se ďábel vytrvale pokouší otrávit náš vztah k církvi. Začíná to výhradami k tomu či onomu, co se v církvi děje a jak se to či ono koná. Pak to jde ke kritice duchovenstva (zvláště biskupů) až k reptání a vzpurnému naladění. Za starcem Paisijem přišli jednou mladí lidé a kritizovali nově ustanoveného biskupa - jaký je, co všechno dělá špatně a jak by to měl dělat jinak. Starec Paisij se s nimi nepřel ohledně kvalifikování biskupových skutků, ale jako člověk, který znal tajemství Boží prozřetelnosti, jim odpověděl, že skrze tohoto biskupa Bůh odvrátil od církve daleko větší zlo.
Od starce Paisije opakovaně slýcháme: "Lidé dnes mohou mít cokoliv, kromě dobrých myšlenek... Učiňte ze svých myslí továrnu na dobré myšlenky." To je základ jakéhokoliv nápravného díla - osobního i církevního. Tato rada, kterou v různých modifikacích ct. Paisij Svatohorec tak často opakoval, je vlastně tím samým, co říkal ct. Serafím Sarovský: "Získej pokojného ducha a tisíce kolem tebe budou spaseny." Všimněme si, že bohoslužbu začínáme prosbou: "Za pokoj shůry a za spásu duší našich k Hospodinu modleme se." Pokoj v srdci a spása přicházejí ruku v ruce. Obojí je darem Svatého Ducha, obojí souvisí s udělením a přijetím blahodati.

* * *

Pravý rozum tkví v očištěné a osvícené mysli. Svatí naznačují, že člověk ve stavu vnitřního zatemnění, tj. v "prelesti" (tj. duchovního klamu), do níž upadáme, když od nás kvůli hříchu či vášni odstoupí blahodať Svatého Ducha, stává v podstatě bláznem. Vzpomínám si na doby, kdy jsem si myslel, že je to míněno jen obrazně. Leč za čtvrtstoletí kněžské praxe jsem se přesvědčil, že je to myšleno v plném významu toho pojmu. Duchovní život je vážná věc a blízkost svatých Tajin může některé pomýlené lidi poškodit na duši i na těle. Varuje před tím už ap. Pavel: "Kdo jí a pije (svaté Dary) a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají." (1. Kor 11,29-30)

Církev, majíc na srdci duchovní prospěch člověka, spojuje svaté přijímání se zpovědí, při které jedna z hlavních otázek, které klade zpovědník kajícníkovi, zkoumá, zda odpustil všem a zda nechová v srdci "nenávist, zlobu nebo zášť". Kdo nemá v srdci pokoj se všemi, nemůže přijímat Tělo a Krev Kristovy.

* * *

Jak dosáhnout srdečného odpuštění našim viníkům? Často slýcháme: "Rád bych mu odpustil, ale nejde to." Předně se musím sám sebe tázat, jestli bych opravdu "rád odpustil". Je tomu vskutku tak? Není to jen klamání sebe sama? Mám opravdu dobrou vůli odpustit - a něco tomu obětovat? Jsem odhodlán stanout na ponížené pozici toho, komu bylo ublíženo, kdo se za to nepomstil a kdo se vzdal triumfu zadostiučinění? Jsem-li si jist, že nehraju divadlo jiným i sobě, ale opravdu toužím vypudit ze svého srdce hořkost křivdy, pak mohu na cestě hledání smíření pokročit dál. Lomcuje-li srdcem zloba a zlopřejnost, je potřeba kromě modlitby za Boží pomoc mé slabosti a za požehnání viníkovi, utéci se ke zpovědi (opakovaně) a k půstu. A v dalším kroku pomůže dle zkušenosti církve hluboké pokání. Zaměřit svou pozornost na vlastní hříchy. Bůh vždy vyslyší modlitbu upřímně se kajícího hříšníka. Vyslyšel celníka, vyslyší kohokoliv, kdo má upřímné srdce naplněné bolestí nad tím, kam až klesl. Kde je pokání, tam přijde časem i pokora.

Dle praktických zkušeností bývá nejčastěji problém s odpuštěním právě dle toho scénáře, jaký Pán Ježíš načrtnul v dnešním podobenství. Chceme pro sebe milost, ale pro své bližní žádáme výkon tvrdé spravedlnosti. Pak se nám nedaří odpustit a nemůžeme dojít pokoje, protože prahneme po triumfu a ty, co se nám znelíbili, chceme vidět sražené do prachu Božím hněvem. To se to pak těžko usmiřuje.

* * *

A nyní už k závěrečné rekapitulaci dnešního tématu

Spása člověka je možná díky bohupodobnosti člověka. Proto ze všech pozemských stvoření může být do účasti na Božím Království uveden pouze člověk - jedině on je stvořen k Božímu obrazu a může se skvět krásou Boží podoby. Před hříchem Adama a Evy bylo rozvíjení podobnosti Bohu člověku vlastní součástí života a projevem jeho lidské přirozenosti. Po hříchu se očištění Božího obrazu v člověku a návrat na cestu bohupodobnosti děje s námi skrze Krista - díky jeho oběti na kříži a jeho Vzkříšení a celého jeho díla naší spásy se nám otevírá přístup k reálnému dosahování podobnosti Bohu.

Tato podobnost tkví v očištění Božího obrazu pošpiněného hříchem a vášněmi. A napodobením toho, co o Bohu víme a co nám Bůh způsobem našeho stvoření umožnil zrcadlit: především lásky a z toho vyplývajícího odpuštění. V Evangeliu čteme tato Kristova slova: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mat 5,44-45)

Kdo se ubírá cestou odpuštění, stává se Bohu podobným v lásce, a tím se s Ním sjednocuje. Kdo neodpouští, ba co dím - živí v srdci hněv, neřku-li dokonce nenávist, - jde cestou opačnou. Proto má odpouštění takový význam pro naši věčnou záchranu - kvůli dosažení bohupodobnosti.

Samotná formální přináležitost k církvi nám nejspíš příliš mnoho užitku nepřinese. Podle čeho poznáme, jak na tom jsme s odpuštěním a smířením? Se starcem Paisijem Svatohorcem bychom mohli opakovat: pokud je ráj bezkonečným pokojem duše, kdežto peklo věčným reptáním a nespokojeností, tak z toho lze vyvodit, že ten, kdo ve svém srdci odpustil, v sobě už zde na zemi nosí nebe, své myšlenky upíná k Bohu a je stále dobré mysli; a naopak - bez odpuštění v sobě nosíme peklo - už v pozemském životě si "vychutnáváme" předjímku pekelných výčitek, ukřivděnosti a hořkosti. Hřích mění člověka na démona (ve smyslu démonického stavu), takže nenalézá pokoje. Pokojný duch, prvotina darů Svatého Ducha, nás uvádí do slávy Božích synů, což toužebně vyhlíží všechno stvoření. (Řím 8,19-23)

P.S.

Z poučení Basila Velikého knězi: znepřátelení způsobuje, že se Utěšitel (tj. Svatý Duch) vzdaluje od vykonávané bohoslužby.

Pečuj, kněže, abys byl bezúhonný pracovník, a správný konatel slova pravdy. Nepřicházej nikdy na církevní službu, když jsi s někým znepřátelen, abys nezpůsobil to, že Utěšitel se vzdálí služby. Nesuď se a nepři se toho dne. Nýbrž trvaje v chrámu, modli se a čti, až přijde čas, kdy budeš konat božské tajemství, a tehdy zkroušeně a s čistým srdcem přistup k svatému oltáři, neohlížeje se okolo, nýbrž s bázní a třesením postav se před nebeského Krále. Nepospíchej nebo nezkracuj modlitbu, abys lahodil lidem, aniž se obracej na lidskou osobu, nýbrž hleď pouze na Krále, který je tu, a na nebeské mocnosti, které jsou okolo. Buď hodným vykonavatelem posvátných pravidel.






Zobrazit příspěvek č. 1128 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 2. 9. 2016
Cesta k vzkříšení pro věčný život

ZESNUTÍ PŘESVATÉ BOHORODICE


Srpen máme v paměti spojený s dvěma velkými svátky. Všechny církevní svátky jsou krásné, ale některé mezi nimi ještě vynikají (kromě těch tří "nejhlavnějších" - češtináři prominou) jsou to určitě právě srpnové svátky: Proměnění Páně a Zesnutí přesv. Bohorodice. Existuje takové úsloví provazující obsah obou svátků: zatímco první z nich ukazuje proměnění života, na druhém vidíme proměnění smrti.

Když tři apoštolové zřeli boholidskou Osobu Pána Ježíše zářit na hoře Tábor nestvořeným světlem blahodati, bylo do tohoto světla zahrnuto i Kristovo lidství. Zjevilo se tím, co si Bůh pro člověka přeje - dát mu blahodať, dar Svatého Ducha. Proměnit se v Církvi tak, abychom získali Ducha Svatého, je tedy cílem lidského života. Proměna našeho osobního života k účasti na božském životě je důvodem, proč jsme byli přivedeni z nebytí do bytí.

Spravedliví budou zářit jako slunce. (Mat 13,43)

Bezprostředním a přímočarým důsledkem božské proměny lidského života v Církvi je i proměna smrti lidí. Konec vezdejšího způsobu našeho žití už není pádem do záhuby, do rozkladu, ale přechodem k vyššímu životu, přesídlením k Bohu, k přebývání s Kristem (ne jako by byl za oponou, ale tváří v tvář).

Ani Panna Marie se nevyhnula průchodu skrze smrt. Její odchod nám však zřetelně ukazuje, že se pro lidi Kristovy jedná skutečně jen o průchod, nikoliv o konečnou stanici naší pouti. Ona i my smrti stále ještě - alespoň částečně - podléháme. Trpíme nemocemi, stárneme a nakonec naše tělo umírá. To je nevyhnutelná daň tomu, že jsme se narodili jako osoby jejichž přirozenost je nemocná, poškozená hříchem prvních lidí. V důsledku toho se jednotlivé složky, resp. součásti, naší osoby při umírání rozpadají - tělo se vrací do hlíny, z níž bylo kdysi Stvořitelem vzato, duch se chce vrátit k Bohu a lidská duše bez spojení s Bohem a zbavená těla putuje temným záhrobím a prahne po tom, v čem našla zálibu za svého pozemského života - a to jsou u nevěřících většinou vášně (některé bolí naši duši už tady, jiné jsou zde alespoň částečně příjemné, leč všechny budou duši trýznit po smrti, protože ji spoutávají a nedopřejí klid).

* * *

Proč musíme tělo odložit? Proč musí být zmařeno tělo, v němž jsme se do tohoto života narodili?

Starec Paisij (když připravoval své přátele na blížící se odchod z tohoto světa) pravil: Jakmile dům zchátrá, střechou prší a vše se boří, pak už v něm jeho obyvatel nechce dál přebývat. To řekl své o tělesné sešlosti, trápení nemocemi a o své duši, která se chystala tělo opustit.

Jsme bytosti skládající se z duchovního a tělesného, abychom žili na zemi a jsouce účastníky věčného života, byli rovni andělům. Při stvoření Bůh "sestavil" člověka jako živou bytost, a to z přirozenosti neviditelné i viditelné, vytvořil ze země tělo člověka a vložil do něj duši Božským a životodárným dechem tvým. (Tak praví zádušní bohoslužebné hymny.)

Smrt těla je po hříchu Adama a Evy nevyhnutelná. Duši lze obnovit už zde, protože si i po hříchu zachovala nesmrtelnost. Tělo však ke své obnově musí projít skrze zesnutí, neboť smrtelnost byla zaťata hluboko do jeho kořenů, "propadlo smrti" (jak praví Bible). Jeho poškození je tak značné a je svázáno se zkažením země, s níž je spojeno. Proto musí být zaseto do země jako semínko z uschlé květiny, aby z něj vyrostlo něco nového, co je vzkříšením znovustvořeno. Tělo tedy usne v zemi a duše čeká v rajských palácích na jeho vzkříšení. Děje se to na pokyn Boží. (Dle zádušních hymnů)

Bible o tom píše: »Tak je to se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako (tělo) pomíjitelné (tj. hynoucí), vstává jako nepomíjitelné (nehynoucí). Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Zasévá se tělo přirozené (dosl. duševní; myslí se: oživené duší), vstává tělo duchovní. Je totiž tělo přirozené (duševní), je i tělo duchovní.« (1. Kor 15,42-44) Vždyť jak by zde mohlo tělo bez proměny žít věčně, když jednou tento svět shoří? (Živly se roztaví a země i vše, co je na ní učiněno, shoří; 2. Petr 3,10 a 12.)

Apoštol Pavel se dále vyjadřuje v tom smyslu: Pozemská lidská tělesnost (tzv. tělo a krev), není-li proměněna, nemůže mít podíl na Království Božím; smrtelní (tj. porušení) nemohou zdědit nesmrtelnost (neporušitelnost), tj. nemohou dostat to, co je nesmrtelné. Při vzkříšení mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní (neporušení), tj. k nepomíjitelnosti. To, co je porušené (hynoucí, porušené), se musí obléci v neporušenost a smrtelné tělo se potřebuje obléci v nesmrtelnost. (Dle 1. Kor 15,50-53)

I Matka Boží, do jejíž útroby sestoupil Bůh a v jejímž lůně se stalo vtělení Božího Syna, kráčela cestou zesnutí těla a vzkříšení. Podobně se nevyhnul tělesnému zesnutí ap. Pavel, který byl za svého života vzat až do duchovního nebe a který psal listy Bohem inspirovaného slova. I cesta apoštola lásky, miláčka Páně, Jana vedla skrze zesnutí, pohřbení a k následnému vzkříšení z hrobu. Ti všichni za života toužili, podle svých slov, aby jim už bylo dovoleno opustit tělesné přebývání zde a odebrat se odsud.

Ap. Pavel psal: "Chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána," (2. Kor 5,8) a jindy: "Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás." (Filip 1,23-24)

* * *

Kvůli našemu hříchem infikovanému lidství tedy umíráme. Avšak skrze účast na Božství Kristově, jak nám jej zprostředkovává Církev, je smrt překonávána a lidská osoba, rozložená působením smrti, se hned začíná skládat zpět. Duch, který je v lidské duši od Boha, už nemusí opustit duši, protože Kristus skrze svaté Tajiny v Církvi (a působením Ducha Svatého) uzdravil lidskou duši, očistil ji, osvítil a nadal ji opět způsobilostí, aby mohla zůstávat spojena s Božstvím navěky a přebývat v ráji nebo v nebi. Dle míry pokroku duchovního léčení a je-li dosažen stupeň zbožštění člověka, může být po úmrtí tělo vzato odsud již krátce po smrti a povoláno k novému způsobu existence. Pro takové už začal "život věku budoucího". U ostatních zbožných věřících budou jejich těla povolána při všeobecném vzkříšení, až přijde Kristus podruhé. Takové očekávání vyznáváme v Symbolu víry: "Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího." Pro křesťany není zesnutí žádnou smrtí a záhubou, ale předstupněm ke vzkříšení. Těla spravedlivých pak budou zářit jako slunce, jak to viděli na Pánu Ježíši apoštolové na hoře Tábor.

To je krásné určení, k němuž jsou zváni všichni lidé. Od dob přesvaté Bohorodice vidíme i na ostatcích mnoha svatých, jak mělo jejich tělo účast na duchovním životě, a tělesné ostatky nesou v předjímce vzkříšení znaky účasti na spáse duší. Projevuje se to takovými zázračnými jevy, jako jsou netlející ostatky, myrotočení, vycházení vůně apod. Připomeňme však, že ostatky všech svatých jsou zázračné, ať už je to na první pohled vidět či nikoliv. Vždyť jsou spojeny s duší světce, který je u Božího trůnu. Proto všechny ostatky svatých uctíváme a skrze ně i toho světce a skrze něj i samotného Krista.

* * *

Přemýšlíme-li o věcech nebeského života, o smrti a záhrobí, pak jsou lidská slova a pojmy nedostatečné. Jen přibližně obkreslují duchovní realitu. Jeden ruský pravoslavný biskup, když umíral, a v takových posledních okamžicích se člověku často otevírá pohled do duchovního světa, udiveně vydechl: "Všechno je jinak." (Podle vyprávění prof. Alexije Osipova)

* * *

Nyní obraťme pozornost k přesvaté Bohorodici, jak se na bohorodičný svátek patří. Církev od dávných dob ctila tajemství své nejsvětější Vládkyně, vždycky Panny Marie. Jsou to "tajemství zapečetěná čistotou". Obavy z přílišné smělosti či dokonce znesvěcení jsou na místě. Proto se křesťané přesvaté Panně vždy klaněli a její svatost a čistotu uctívali mlčením. Nikoliv mlčením pocházejícím z lhostejnosti, ale mlčením hesychastickým, živým, pozorným a plným úcty, která zahrazuje naše nerozumná ústa a nečistý jazyk. Byla (a vlastně přes všechna pojednání - stále je) to tajná tradice Církve.

Od dávna však byla naše Paní uctívána v modlitbách a prosbách. Jedna z nejznámějších modliteb "Pod tvou milost se utíkáme..." se zachovala na egyptském svitku z 2. nebo 3. století. Panna byla od nestarších dob zobrazovaná na ikonách. Brzy však byly její ikony - ač byly i nadále zhotovovány - zakrývány oponou, která se odhrnovala jen v určitých případech. Později byly přikrývány stříbrnými oklady, kovovými "řízami". Smyslem toho všeho byla hesychastická úcta, která vede k tomu, aby "umlkli smrtelníci a na nic pozemského nepomýšleli" a povznesli se k duchovnímu zření, kdy ne tělesnýma očima, ale zraky srdce nazírali to, co je potřeba, aby člověk viděl.

Později nastala v mlčení o Bohorodici jistá změna. Heretický patriarcha Nestorius znepokojil církev svým názorem, že Panna Maria neporodila Boha, ale jen člověka. Církev se proti útoku na Matku Boží vzbouřila a začala o ní hovořit daleko zřetelněji než doposavad. Úcta k Matce Boží, její neustálé panenství a nakonec způsob zesnutí (slaven jako svátek zvláště od 6. stol.) se staly součástí formulací církevního učení.

* * *

Tím jsme se dostali ke středobodu obsahu tohoto svátku. Všimněme si, že nehovoříme o "smrti" nýbrž o zesnutí Panny Marie. Pojem "zesnutí" (hovoříme-li o skonání toho žil ve víře) od té doby nahradil v církevní mluvě pojmy jako "úmrtí" či "smrt". Právě na příkladu naší Paní vidíme, jak se to, co dříve bylo smrtí, mění spíše na jakési usnutí, jako by to byl krátký spánek. Místo rozpadu osoby na tělo, duši a ducha, vidíme opět celou lidskou osobu, tentokrát už neporušitelnou žádným roztříštěním. Místo duše bolestivě trhanou vášněmi je vidět duše blažená čistotou, která sjednocuje lidskou osobu a dává souhlas božské blahodati k jejímu spásonosnému dílu. A místo tlení těla a rozkladu na hlínu vidíme povstávat tělo - díky čistotě a zbožštění duše už neporušitelné, neboť je navždy spojeno se zbožštěnou, čili s Kristem sjednocenou, duší.

Poté, co se apoštolové rozešli do světa na misii, Matka Boží podle posvátné tradice prosila svého Syna, aby ji už vzal k sobě - tam, kde mu bude nejblíže, kde dosáhne nejvyšší míry spojení s Ním. Pán vyslyšel její modlitby a určil čas. Zjevil se jí archanděl Gabriel a zvěstoval jí opět radostnou zprávu - oznámil jí den odchodu. Přinesl s sebou ratolest z ráje, která pak byla nesena před jejím tělem při pohřbu. Apoštolové byli zázračně přeneseni do Jerusalema, aby se mohli s Pannou Marií rozloučit (způsob takového zázračného přenesení člověka známe z Písma např. z vyprávění o ap. Filipovi; Skut 8,39). Když třetí den po pohřbu otevřeli hrob, zjistili, že tělo zázračně zmizelo - zůstaly jen oděvy vydávající vůni.

Podle sv. Řehoře Palamy už samotné oděvy, které ležely v hrobě, jsou důkazem vzkříšení. Církevní tradice dále podává zprávu o zjevení přesvaté Bohorodice, která shromážděným apoštolům zvěstovala: "Radujte se, neboť jsem s vámi po všechny dny."
Podobně jako na Lazarovi ukázal Pán Ježíš vzkříšení z mrtvých, aby učedníci věřili ve všeobecné vzkříšení i v jeho vzkříšení, až bude ukřižován a pohřben, tak i na tělesném vzkříšení přesv. Bohorodice ukázal Bůh vzkříšení, abychom pevně věřili i ve své vlastní vzkříšení a nepochybovali o slovech Písma: »Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.« (Řím 8,11)


P.S.
Takže k čemu nás toto vyprávění přivedlo? A co máme činit, aby nás "hrob ani skonání nezajaly"? (Viz kondak Zesnutí, v PDF)

»Nuže, bratři, nejsme nikterak povinni žít podle těla. Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!« (Řím 8,12-15)




Zobrazit příspěvek č. 1127 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 29. 8. 2016
Jak se Sokratovy myšlenky podobají radám svatých Otců

Sokratovo síto

Jednoho dne potkal jeden Athéňan filosofa Sokrata a povídá: "Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?" "Počkej chvilku," odpověděl Sokrates. "Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít." "Tří sít?" "Přesně tak," pokračoval Sokrates. "Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi chceš sdělit.

První síto se nazývá pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?" "Ne," odpověděl ten člověk, "vlastně jsem to jenom slyšel a...." "Dobře," řekl Sokrates. "Takže ty vlastně nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto. Tomuto sítu říkáme dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?" "Ne, naopak..." "Tedy," pokračoval Sokrates, "chceš mi o něm říct něco špatného, a při tom si nejsi jist, zda je to pravda. Hmm, hmm. Pořád však ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Nazývá se užitečnost. Bude mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné?" "No, ani moc ne." "Dobrá," uzavřel Sokrates, "takže to, co bys mi rád řekl, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani pro mne užitečné. Tak proč bys mi to měl vyprávět?"



K Sokratově moudrosti však nutno dodat, že i toto trojí síto může přinášet jistý problém. Tento rozhovor například vysvětluje, proč Sokrates nikdy nepřišel na to, že mu jeho nejlepší přítel chodí za ženou. Ale díky tomuto sítu se tím také nemusel nikdy trápit.

P.S.
Ilustrace:
Smrt Sokratova je slavný obraz neméně slavného francouzského malíře Jacquese-Louise Davida z roku 1787.




Zobrazit příspěvek č. 1126 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 25. 8. 2016
Svátek blahodati a duchovního života

Proměnění Páně

Tento letní svátek připomíná událost podanou v Novém Zákoně. Pán Ježíš na hoře Tábor otevřel duchovní oči tří svých učedníků, takže viděli světlo vycházející z tváře i šatu Spasitelových. Zjevilo se jim tímto způsobem Kristovo Božství. Jeho lidství viděli i svým přirozeným zřením - každodenně hleděli na jeho tělo, výraz tváře, gesta, naslouchali jeho slovům. Viděli člověka. Tušili a třeba i věřili, že je to zároveň Boží Syn. Leč viděli zatím jen jeho lidství. Všechny projevy jeho lidství, které přijal od Panny Marie, jsou projevy téhož lidství, které máme i my. Lidská přirozenost je společná nám všem. Spojuje všechny lidi a skrze Ježíše Krista, resp. skrze jeho boholidskou Osobu, nás spojuje i s Božstvím. Jak si tím můžeme být jisti? Hlavním argumentem pro naši víru je samozřejmě Kristovo Vzkříšení. Jakousi předzvěstí ukřižování a potažmo Vzkříšení (jak napovídá i sváteční kondak, viz zde v PDF) bylo však už Proměnění. Na hoře Tábor totiž tři pozemští lidé vlastním zřením viděli, že Pán Ježíš není jen člověk, není jen nejlepším z lidí, není jen Božím mužem či prorokem, ale je i Božím Synem. Tam se stal Ježíš Kristus pro apoštoly přímým zřením viditelný jako bohočlověk, čili osoba, v níž je spojena plnost našeho lidství s Božstvím. Syn Boží a syn člověka.

Tím, že si Boží Syn, druhá Osoba přesvaté Trojice, neošklivil sjednotit se v jedné Kristově osobě s naším nemocným a pokaženým lidstvím, je nám ukázáno, jak nesmírně Bůh člověka miluje. Sklání se k pozemšťanovi, k hlíně, k prachu, jako onen milosrdný Samaritán, jenž se neodvrátil s hnusem od raněného, zbitého a špinavého člověka, ležícího vedle cesty. A nejenže projevuje zájem a milosrdenství, ale vydává se za ním do prachu, do škarpy, kde onen polomrtvý leží. Jako Samaritán jej vzal do náručí, aby ho vynesl z prachu na čisté místo, kde mu omyl, ošetřil a obvázal jeho rány. Nevadilo mu, že při tom bude muset obejmout krvácejícího a nepříjemně vyhlížejícího ubožáka, vzít jej na své ruce, a že mu při tom jeho krev a nečistota poskvrní čistý oděv, ale z lásky a milosrdenství to pro něj učinil. Tak nám zjevení Kristova Božství na Táboru ukazuje tu nepředstavitelnou lásku Boha k člověku, lásku, která přistoupí na cokoliv, nic - co je potřeba ve jménu této lásky učinit - jí nepřipadá odporné, neodvrací se s hnusem, ale vezme nás - hříšníky páchnoucí neřestmi, znečištěné zlovolnými skutky a krvácející nepravostmi - do náruče. Bůh nás objímá tím, že se naše rány vezme na sebe, sjednotí se s námi v jedné boholidské Osobě Kristově a stane se podobný nám v našem ponížení a v našich krvácejících ranách i v naší smrti.

Kdybychom dokázali alespoň matně nahlížet nesmírnou velikost této Boží lásky, nebyli bychom schopni páchat si vzájemně nic špatného. Pro takovou lásku totiž stojí za to si navzájem znovu a znovu a donekonečna jen odpouštět. Každá lidská zloba se rozpustí v takové lásce. A pokud v sobě chováme stále nějaké zlo, pak to nemůže znamenat nic jiného než, že nám zatím velikost Boží lásky ještě nebyla zjevena, světlo hory Tábor pro nás ještě nesvítí a my chodíme ve tmě. A k čemu je víra, která člověku nepřináší alespoň trochu toho světla?

V Kristu vidíme, že se i přes naše hříchy Bohu nehnusíme, neodvrací se od nás s odporem, ale přijímá nás a stále pro nás chce, abychom přijali účast na jeho lásce. A tím se nám dává jasnou řečí na srozuměnou, jaká je Boží vůle s námi. Co pro nás Bůh chce učinit, kam nás vede, co nám vytkl jako cíl, kvůli němuž jsme přivedeni na stezky našich vezdejších kratičkých životů? Tím nejvyšším, ale nyní už opět dosažitelným, cílem naší lidské existence je účast na Bohu. Kristovo boholidství nám zjevuje, že náruč Otcova je pro nás, marnotratné a nevěrné syny, otevřena. Bůh si přeje, abychom i my - ač jsme na rozdíl od Něho bytosti stvořené - přijali účastenství na jeho Božství (tj. účast na Boží přirozenosti, společenství s Bohem, byli Bohem přijati; viz 2. Petr 1,4). Aby naše lidská přirozenost byla léčena, uzdravena, očištěna a zbožštěna, a tak aby požívala věčné blažené účasti na nestvořeném Božství. Děje se to působením nestvořené Boží energie, blahodati (daru či milosti) Ducha Svatého.

* * *

Jak jsme viděli, Bůh si nás nezošklivil kvůli našim hříchům, ale přeje si, abychom projevili víru a dobrou vůli, obrátili se a tím se stali způsobilými přijímat blahodať, dar Svatého Ducha. Bůh je láska a jenom láska, a právě z této lásky si přeje udělit nám největší dar, jaký může být darován. Chce nám dát svého Ducha, jak vece sv. Siluan Athonský. Záleží jen na nás, kolika hříchů a vášní se zbavíme, jak velké místo tím ve svém srdci uvolníme, aby je mohla zaplnit blahodať - když uvolníme málo místa, dostaneme jen málo blahodati; když však vytvoříme více prostoru očištěním od vášní, obdržíme více blahodati, jak nás učí Athonité. (Viz např. video, na které je odkaz v závěru článku.)

Tuto blahodať mnozí svatí - v minulosti i přítomnosti - viděli očištěným duchovním zřením jako světlo. Sv. Řehoř Palama, který ve své teologii vysvětlil tuto mystickou zkušenost Církve, hlásá, že světlo zářící na hoře Tábor bylo viděním blahodati Svatého Ducha. Tato blahodať působí v Církvi a koná zde Kristovo dílo spásy člověka, které se dle Evangelia děje skrze víru a svaté Tajiny („kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude“ Mar 16,16). Osvěcuje lidská srdce i mysli. Spolu s naším úsilím spolupůsobí při očišťování od hříchu a duševních poskvrn.

Tento dar duchovního zření dokázali někteří svatí sdílet i s dalšími lidmi. Je to známo o sv. Paisiovi Svatohorci. A samozřejmě je znám i případ sv. Serafíma Sarovského - viz zápis jeho rozhovoru s Motovilovem.
O významu pojmu »blahodať« viz stručně v našem malém slovníku teologických pojmů.

* * *

Blahodať - působení Svatého Ducha - koná i svaté Tajiny. Proměňuje chléb a víno na přesvaté Tělo a Krev Kristovy. Pravoslavní nevěří v západní učení o transsubstanciaci chleba a vína, ale přesto pevně věříme, že přijímáme Tělo a Krev Kristovu. Jak je to možné, když chléb zůstává chlebem a víno vínem, a přesto se mění na Tělo a Krev? Vysvětlení je prosté - působením blahodati při liturgii získávají předložené dary účast na Božství. Nepřestávají být tím, čím byly, ale stávají se i tím, čím před tím nebyly. Podobným jazykem, ale z druhé strany, mluvíme o Božím vtělení: Boží Syn nepřestal být Bohem, kterým byl, ale stal se při svém vtělení i tím, čím doposavad nebyl, - člověkem. Jak učí prof. MDA Alexij Osipov: Ve svatých Tajinách dochází k něčemu, co je v jistém slova smyslu koresponduje s fenoménem Kristova vtělení a spojení Božství a lidství v jediné Osobě Kristově (jak učí chalkedonské dogma).
Nechápejme však tuto podobnost nesprávně - příliš těsně, nebo fantazijně nebo jako by se Kristus při liturgii opakovaně znova a znova rodil; svaté Tajiny nejsou opakováním, ale účastí na jediném Kristově narození, na jeho jediném Kříži a jediném Vzkříšení.
Skrze skutečný chléb skutečné víno přijímáme při liturgii skutečné Tělo a skutečnou Krev Páně, protože materie svatých Tajin získala blahodatí účast na Kristově Božství, byla skrze blahodať přijata Bohem, resp. energií Ducha Svatého spojena s Kristem. Žádné přepodstatnění (transsubstanciace, tj. výměna či změna podstaty), ale blahodať!
Sv. Řehoř Nysský přímo píše: "Chléb je posvěcen tím, že se v něm usídlí Slovo (Boží)." Theodoret: "Když (Kristus) nazval chléb Tělem a sebou samým pak nazval víno, ustanovil viditelné symboly pojmenované Tělem a Krví; neproměniv jejich podstatu (r: prirodu), leč připojil k podstatě blahodať." (Neproměniv podstatu - tj. nezměniv ji; Osipov.) Více v článku "Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů. Pravoslavný pohled na eucharistii."
Jako analogii můžeme toto myšlení použít i na Církev, resp. na eucharistické shromáždění věřících. O Církvi píše ap. Pavel, že je to mystické Tělo Kristovo. Jak se to může stát? Působením blahodati. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Páně, tam je Kristus skrze Svatého Ducha uprostřed nich. Právě blahodať sestupujícího Svatého Ducha z nás, jednotlivých věřících, činí jediné Tělo Kristovo. Protože skrze blahodať eucharistie toto shromáždění získává účast na Božství.
Sv. Jan Damašský: "Tak i chléb společenství není prostým chlebem, ale sjednoceným s Božstvím. My se očišťujeme a sjednocujeme s Tělem Páně a Jeho Duchem, a stáváme se Tělem Kristovým. Přijímání se nazývá Tajemstvím, protože skrze ně se stáváme účastnými Božství Ježíše Krista. Společenstvím se nazývá, a opravdu tím je, kvůli tomu, že přijímáním vstupujeme do společenství s Kristem. A přijímáme účast jak na jeho těle, tak na Jeho Božství. Neboť tím, že přijímáme z jednoho chleba, stáváme se všichni jedním Tělem Kristovým, jsme jednou Krví a druh je součástí druha a všichni jsme údy, které tvoří s Kristem jedno Tělo."
Přivést lidi k účasti na Božství je smyslem existence Církve. Kvůli tomu v Církvi jsme, aby nás spojila s Bohem. Církev jakožto Tělo Kristovo má tuto nadpřirozenou schopnost - udělovat těm, kdo se stávají její součástí, blahodať a dávat jim podíl na Kristově Božství. Tak se v Církvi naplňuje smysl a cíl každého jedinečného lidského života a zároveň existence lidstva.

Apoštolové, viděvše Ježíše v nebeské slávě, už nechtěli nic jiného, než zůstat tam, na té hoře s ním. Kdo jednou okusí blahodať pracovat ve svém srdci, už nechce nic jiného. Nic pozemského jej už nemůže uspokojit.

* * *

Nebeská událost, která se stala na hoře Tábor, je pro nás (při jinotajném výkladu Písma) obrazem duchovního života. Když žijeme jako dobří pravoslavní křesťané, osvojujeme si lekce pokory, pokání a duchovního zření, stoupáme vzhůru - církev nás vede na horu - jako když Pán Ježíš vedl své tři učedníky na horu Tábor. Být na vrcholku hory - to zde znamená povznést se nad svět, nad chaos a zmatení, nad zaujetí pomíjivostí. Je to srdce osvobozené ze zajetí světskosti a marnosti. K takovému výstupu je potřeba vyvinout trochu námahy a sebezapření.
Skutečnost, že se nějaká ta námaha v duchovním životě od nás žádá, je naznačena tím, že Kristus se proměnil právě na vrcholku hory. Učedníci museli nejprve vystoupat, po strmé cestě se dostat nahoru. Kdo někdy byl ve Svaté Zemi a na hoře Tábor, ví že to není maličkost. Je to pořádná dřina. Naši bibličtí vykladatelé odpovídají na otázku: "Proč s sebou nevzal Pán také Jidáše?", prostě: "Protože tento zrzavý zrádce byl příliš líný a pohodlný, než aby byl ochoten takovou namáhavou cestu podniknout. Když Kristus zval apoštoly, aby s ním vyrazili na výstup hory, přijali pozvání jen ti tři nejhorlivější. Jidášovi se nechtělo tak brzy vstávat." Lenivý "pokladník" by zřejmě na žádnou horu nešplhal, ani kdyby se mělo vyrazit odpoledne. Pán Ježíš se v později v Getsemanské zahradě rozpomněl, kteří z učedníků jsou kvůli němu připraveni obětovat spánek.
* * *

Svátek Proměnění se někdy chápe jako volání k duchovnímu životu.

Jak vlastně poznám, jestli vedu opravdový duchovní život? Existuje pro posouzení takové důležité otázky nějaká pomyslná "břitva", která od sebe oddělí klam a pravdu? Základní kritéria duchovního života jsou obsažena v Otčenáši. Jednotlivá vyznání, vzývání a prosby Otčenáše jsou hned po vyznání víry těmi pilíři, na němž spočívá neviditelná stavba, kterou nazýváme "duchovním životem". Pokud ovšem Otčenáš jen mechanicky nedrmolíme, ale všechny jeho části jsou opravdu voláním vycházejícím i hlubin duše a zároveň poctivým vyznáváním pravdy o sobě.

Každý si tak může sám sebe prověřit, žije-li duchovním způsobem života. Stačí si položit otázky vycházející z tezí modlitby Páně: považuji Boha za svého milovaného Otce?, světím jeho jméno svou láskou, uctíváním a plněním jeho přikázání?, toužím ve svém nitru, aby přišlo Boží království - nová realita, nový svět?, nejsem spíše v nitru připoután ke starému světu, k věcem, které jsou z něho?, neoblíbil jsem si hřích? Opravdu jsem pojal v nenávist své hříšné vášně? Neprosazuji své představy a vůli, nejsem zkroušen, zdeptán a v depresi, když se nenaplňují moje představy o tom, jak mají věci být a co se má dít a jak se mají chovat lidé kolem mě? Necloumá mnou hněv, nevole či zlost, když něco nejde tak, jak si představuji? (Zvláště záludný klam je skryt v usilování o uspořádání církevních věcí; jak jen snadno dokážeme svou vůli považovat a dokonce prohlašovat za jediné dobro, neřku-li Boží vůli.) Dokážu přijímat, co mi život přináší a do jakých situací mě staví, jako projev Boží prozřetelnosti? Přijímám vše, čeho se mi zde dostává k vezdejšímu životu, jako dar z rukou Božích? Nezapomínám mu děkovat? Cítím ve svém nitru spontánní vděčnost Bohu za jeho péči? Nebo o Bohu moc nepřemýšlím, neprosím jej, a to, co zde získám, považuji spíše za výsledek svého přičinění či svých schopností nebo šťastného osudu? Není moje modlitba jen přetvářkou či hrou, kterou inscenuji před druhými nebo dokonce i před sebou samým? Odpustil jsem všem? Nenosím v sobě ublíženost, ukřivděnost, hořkost či dokonce nenávist a zlobu vůči nějakému člověku? Mám s druhými trpělivost? Mám dobrou vůli žít v pokoji se všemi a sloužit bližním?

To byl jen zběžný náčrt jakéhosi pomyslného zrcadla, v němž (jsem-li alespoň trochu poctivý a kritický vůči sobě samému) mohu nahlédnout, mám-li vůbec nějaký duchovní život.

Sám sebe každý zpytuj, jak praví Písmo. Nemáme tedy zkoumat druhé, hodnotit a kritizovat jejich duchovní stav, ale zabývat se svými vlastními duchovními problémy a nemocemi. Vyskytují se však situace, kdy se potřebujeme alespoň rámcově ohodnotit duchovní stav druhého člověka (např. kvůli tomu, jestli mu můžeme důvěřovat v oblasti duchovního vedení apod.) V takovém případě stačí k tomu, abychom si učinili představu o "klinickém obrazu" našeho bratra, zaměřit se jen jednu jedinou věc: jestli dokáže odpouštět. Celý duchovní život bývá klamem či sebeklamem, přetvářkou a dušehubnou hrou u toho, kdo kolem sebe šíří nenávist, podezřívavost, zášť vůči někomu či kdo je úporný v nepřátelství nebo sváru. Z tvrdého srdce pak vyvěrá sektářství, vytváření obrazu nepřátel či zrádců a neschopnost začlenit se do obecenství celé církve. Mezi bratry v církvi mohou někdy nastat spory, ale jsou-li to křesťané, musí dokázat odpustit si, ustoupit a najít k sobě zase cestu. Je to klíčové pro spásu člověka.


P.S.
Něco hezkého na závěr. Po havárii serveru jsme už zpřístupnili některá dříve publikovaná videa. U příležitosti letošního svátku bylo opět na webu vystaveno video: Athos - kde není nebe ani země.








Zobrazit příspěvek č. 1125 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 14. 8. 2016
Zamyšlení nad těmi, od nichž zde nikdo nic neočekává

Svátek sv. Anny

O oblibě této světice svědčí časté udělování jejího jména. Utíkají se k jejím přímluvám bezdětní manželé a její život, při kterém ji Boží pravice vyzdvihla z hlubin ponížení až na výšinu, kam vzhlížíme k těm neslavněji požehnaným lidem, je útěchou a posilou pro mnohé z nás.

Sv. Anna je pro nás mimořádným úkazem. Jednak svým životem. A dále - tím, že je její jméno spojeno s příchodem Panny Marie, přesv. Bohorodice. Je tedy mlčenlivým svědkem skutečnosti, že Bůh pracuje a to, co slíbil či předzvěstoval, se vždy naplní. Jeho dílo se klene přes staletí a tisíciletí. Právě tehdy, když se lidská nechápavost dožaduje odpovědí na otázky: "Kam se poděla Jeho pomoc, kde je Jeho síla, jak se projevuje Jeho přítomnost, kdy se splní, co je předpovězeno?", se často začínají dít ty nejpodivuhodnější Boží skutky. Moudrost člověka pak tkví v tom, aby si jich dokázal povšimnout.

Zvláštní nebývá jen výběr doby, kterou Bůh volí k tomu, aby se slavně projevil, ale i výběr osob, které si povolává do služby a skrze něž pracuje. Se zvláštní oblibou si vybírá lidi, od nichž bychom nic významného nečekali nebo dokonce ty, od kterých bychom už vůbec nic neočekávali. Lidi slabé, stižené chorobami či handicapy, lidí na bezvýznamných společenských úrovních (a někdy dokonce i své zapálené nepřátele). Právě tyto nemohoucí či (lidskýma očima viděno) nevhodné a třeba i nemožné či Bohu odcizené, si Pán povolává. Příkladem za všechny jsou právě neplodní rodičové Jáchym a Anna. V lidských očích byli právě tito dva - kvůli své neplodnosti - vyloučeni z díla přípravy příchodu Mesiáše. A přesto to byli právě tito, kdo se stali prarodiči zaslíbeného vtělení Božího Syna. O nich si sousedé šuškali, že jistě mají nějaký tajný hřích či jsou z jiných důvodů stiženi Božím prokletím, když jim bylo shůry odepřeno, aby se podíleli na posvátném dílu celého Izraele. V chrámu dokonce nebylo Jáchymovi dovoleno přinést Bohu dary, protože se tamní duchovenstvo domnívalo, že tento hříšník, Bohem ztrestaný pohanou bezdětnosti, není hoden Bohu obětovat.

Často si vybírá právě ty, nad nimiž už lidé "zlomili hůl" - podobně jako v případě Jáchyma a Anny. Neplodní a pak ještě ke všemu staří. Kdo by zde očekával narození dítěte? Jenže jedině skrze narození Panny Marie z neplodných rodičů (a jejich neplodnost je ověřena nejen celoživotní bezdětností, nýbrž i jejich starobou) mohla všechna tehdejší i následující pokolení uvidět a bezpečně uvěřit v zázračný úkaz. Spatřit, jak Bůh pracuje. A jedině tak můžeme všichni chápat, že velké skutky Božího díla nekoná žádná lidská síla, ani um, ani naše pozemská moudrost, ani umění v boji, ani nic podobného z lidských schopností, jimiž se lidé s takovou horlivostí holedbají a jež obdivují. Ne, lidské síly jsou k ničemu - vše naše je nemohoucí, poskvrněné a nehodné toho, aby se pouze lidskými dovednostmi a "přednostmi" stalo něco opravdu veskrze dobrého a velikého.

A kromě toho - mezi poníženými, nemohoucími a očividně slabými spíše nacházíme lidi s pokorou. Lidi, které ani nenapadne spoléhat na sebe či přikládat si jakékoliv zásluhy. To by mohl být návod jak si počínat. Vždyť s každým pokorným, ať je jakkoliv maličký, Bůh počítá.
Dalším příkladem je sv. apoštol Pavel, jehož si Kristus povolal k apoštolství ze středu svých pronásledovatelů. Právě lítý a zapálený nepřítel křesťanství byl vyzdvižen na nejvyšší stupeň apoštolství (spolu s Petrem ho nazýváme "nejpřednějším z apoštolům", apoštolským vůdcem). A ještě ke všemu byl Pavel vážně nemocen. Tak těžce, že svou nemoc nazývá "poslem satanovým". A právě jemu, který dostal od Boha tolik, Pán výslovně odpírá splnit jeho opakovanou modlitbu o uzdravení. A při tom chtěl zdraví jen proto, aby mohl Pánu lépe v výkonněji sloužit. Bůh to nepotřeboval. Důležitější bylo z perspektivy shůry, že na Pavlově příkladu všichni vidí, jak se moc Nejvyššího vykonává skrze lidskou nemoc, resp. skrze lidskou slabost a nemohoucnost. Tam, kde končí lidské síly a možnosti, přichází Bůh a koná své veliké skutky. Ani Kristus si ve své lidské nouzi nejvyšší nepovolal na pomoc legii andělů, ale volí Golgotu.

Když odhlédneme od dalších biblických příkladů, mohli bychom připomenout i našeho svatého vladyku Gorazda. Tento slabý, slepotou ohrožovaný a nakonec doživotně chabě vidící člověk zde vykonal dílo, které nelze přehlédnout. Bylo to jen díky jeho lidským vlastnostem, nadání a schopnostem či silám? Ty by samy o sobě určitě ani zdaleka nestačily. Vždyť on sám o tom pravil: "Obnova pravoslaví v našem národě je dílo Boží."

A nebo jiný příklad - se starcem Paisijem, ve školské teologii zcela nevzdělaným a skromně vzdělaným všeobecným školstvím, se chodili radit teologické špičky athénské univerzity o bohosloveckých jemnostech, v nichž si nebyli jisti. O Bohu toho věděl víc, než je napsáno v knihách. Jeden mnich řekl, že na Athosu žijí tisíce mnichů, ale co naplat - ani z tisícovky mnichů jednoho Paisije neuděláš. A to samé asi platí i pro teology - ani z univerzity plné učenců, otitulovaných před i za, jediného Paisije neuděláš.

* * *

Nedávno jsem slyšel, jak staroslavný a po pádu totality právě obnovený monastýr neočekávaně navštívili kosmonauti. Bývalí sovětští kosmonauti, kteří za éry "budování komunismu" létali na oběžné dráze a dívali se Zemi z vesmíru. V monastýru však nehledali mnichy ani umělecké památky, ale pátrali po zdroji světla, které odsud viděli vycházet v dobách, kdy byl monastýr ještě uzavřen a prázdný. Z orbity totiž pozorovali sloup světla, který z těchto souřadnic stoupal do nebe. Světlo na tomto svatém místě vycházelo vzhůru z ruin zrušeného monastýru (kosmonauti později darovali monastýru zvětšenou fotografii, kterou z družice pořídili, - lze na ní rozlišit budovy monastýru a skitu, ještě pobořené). I bez zvláštního vysvětlování asi chápeme (na rozdíl od ateistických kosmonautů), že vyzařování blahodatného světla bylo důsledkem toho mimořádného požehnaní, které na onom místě spočívalo. A zároveň v tom můžeme nacházet znamení, že i v dobách, kdy se zdálo být všechno ztraceno, Bůh s tímto místem stále počítal. V Sovětském svazu sice sveřepě vládla ateistická doktrína, politbyro bdělo a komunistická strana držela stráž, ale Bůh pracoval. A pracuje i dnes. A vše mění.
A zmínivše optinský monastýr, uveďme ještě příhodu vyprávěnou člověkem známého jména: »Když tam ještě nebylo přístřeší pro poutníky, nocovali v chrámu. Jeden poutník dostal matraci u ikony Matky Boží, ale nezbyla na něho pokrývka a kvůli chladu nemohl usnout. Uprostřed noci k němu přistoupila monaška a přikryla ho teplým šátkem. Ráno se vzbudil a hledal, komu by vrátil šátek. Náhle však začal pobíhat a poskakovat na jedné noze. Třikrát kolem mě oběhl, a když jsem si o něj činil starosti: "Bratře, co je to s tebou?" Řekl bez sebe radostí: "Já jsem byl chromý! Chápeš? A teď mohu utíkat a skákat." Dle názoru monastýrského starce byla tou "monaškou" sama přesvatá Bohorodice.« I tento příběh patří k plejádě nesčetných svědectví péče shůry o nás.
Pracuje a utváří dějiny také v současnosti, kdy do světa leze pradávné zlo, s nímž nelze marxismus-leninismus ani vzdáleně srovnávat. V nastávající době finálního démonického útoku na samotné principy lidství a na možnost spásy člověka bude patřit konečné vítězství jedině Bohu a těm, "kteří jsou na zemi jeho" (jak zpíváme při bohoslužbě).

"Můj Otec stále pracuje. I já pracuji," pravil Pán Ježíš. (Jan 5,17)

* * *

A k jakému závěru toto zamyšlení spěje? Právě všechny výše popsané případy, zvláště život sv. Anny, nám dávají plnou jistotu, že Bůh je stále činný. Koná své tajemné dílo směřující tam, kam je určeno. Vede dialog s lidskou svobodou každé osoby, a každá pak může zaujmout svůj vlastní postoj a pomalu se vyjasňuje její pozice v tom nesmírném dramatu, který je zrovna uváděn v "divadle Svět" pod názvem Lidská historie. Vše v tomto "Theatru mundi" nakonec zaujme svá místa, vše se dostane tam, kam to patří, pravil sv. Paisij. Když na vlastní oči vidíme Boží práci, pomůže nám to dobře volit, vést svůj život moudře - s ohledem na to, co je opravdu důležité a přesahuje tento svět i omezenost našeho vnímání i prodlévání v této hmotné časnosti.
Je to fascinující pohled na Hospodinovo prozřetelné dílo, které trvá přes celé dějiny času. Je úžasné vidět, jak se naplňuje to, co zamýšlel Stvořitel před tisíci a tisíci lety. To nám dává jistotu a bezpečí. Nejsme vydáni napospas chaosu, ani nejsme loutkami zmítanými sobeckými či vysloveně zlými silami, které ve světě jistě působí. Jedině Ten, Kdo je Bezpočátečný a věčný, může být vítězem a s ním všichni, kteří přijmou pozvání k účasti na jeho záměrech.
Mějme tudíž oči otevřené. Vizme, jak Bůh pracoval v dobách biblických, jak pracoval v životech svatých a jak nezadržitelně pracuje i dnes. Buďme si jisti, že jeho činná láska bude s námi až na věky.






Zobrazit příspěvek č. 1124 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 1. 8. 2016
Úvahy nad největším rozporem českých dějin

Svátek kostnických mučedníků Jana a Jeronýma

Jejich vystoupení a duchovní zápas jsou z našeho hlediska spojeny s touhou obnovit u nás cyrilometodějskou tradici slovanského pravoslaví. V Čechách byla více známa jako dědictví svatováclavské a svatoprokopské. Václav byl slavným českým světcem a o udržovatelích linie sv. Prokopa museli Jan i Jeroným určitě dobře vědět. Vždyť o nich Karel IV. píše ve smyslu lidového "lesního" duchovního hnutí, které se vymyká kontrole státu a které je potřeba nějak eliminovat (o zřízení emauzského monastýru tzv. „Na Slovanech“ viz zde). Z tohoto stále živého a vitálního kmene národní zbožnosti, který byl napájen z kořenů setby svatých moravských věrozvěstů, vyrůstalo dílo Jana Husa, Jeronýma Pražského a jejich společníků (pravoslavně o husitství).

Na husitství se zjevuje něco o zvláštních spodních proudech naší národní mysli.

Osud našeho národa se zdá být utvářen mj. dvěma fenomény:
1.) cyrilometodějskými východními kořeny, které - jak se ukazuje - stále žijí v podvědomí národa, proplétají se hlubinami národní mysli a spolu se slovanskou etnickou příslušností utvářejí nevymazatelnou genetickou paměť národa, který bude po svém dávném dědictví vždy toužit a bude mimovolně přitahován k naplnění tohoto určení. (O cyrilometodějství viz v knize: Sv. Cyril a Metoděj...)
2.) geografickou polohou naší země. Náš národ jako by žil na čáře zlomu, kde do sebe narážejí dvě obrovské pomyslné pevninské kry. Zůstaneme-li ještě chvíli v podobenství "duchovní a etnické geologie", pak obvykle jsou místa srážky dvou lithosférických desek oblastí neklidnou, chvějící a otřásající se; dochází zde k mocnému tření, propadům i výronům z hlubin. Vše pohřbené, zakopané i zadupané se stále zvedá, je vytlačováno zpět vzhůru, opět na povrch. Ale zároveň zde nelze nic velkolepého postavit, protože každá vyšší budova se kvůli otřesům časem zřítí, život zde probíhá ve skromných přízemních domcích. U nás je ta fronta, kde do sebe naráží východ a západ, dvě nesmírné etnické "kry", dvě duchovní mentality, velké kulturní okruhy a potažmo i politické bloky. A podle toho to u nás vypadá. Z kulturně-duchovního pohledu jsme jak dýmající krajina zbrázděná zemětřesením. Všude jen samá torza.

V materiální oblasti je u nás více artefaktů Západu, jenže v duševní krajině národa stále vane inspirace východními hodnotami. V národním myšlení se zmítáme v příchylnosti k jedné či druhé straně, aniž bychom celostně patřili k některé z nich. Věčně jen hledáme svou identitu. Prahneme po materiálním bohatství Západu, ale zároveň jím trochu pohrdáme a toužíme po naplnění vyšších duchovních ideálů. Chtěli bychom mít obojí, a proto nemáme pořádně ani jedno ani druhé.

Ten druhý výše vzpomenutý faktor (tj. naše geografická poloha) se projevuje spíše vnějškově. První faktor (tj. kořeny) utváří naše dějiny i přítomnost skrytě jako neviditelná a těžko zkoumatelná síla, která však oplývá velkou mocí na našimi národy a jejich cítěním.

* * *

Západ měl celé tisíciletí, kdy jeho moc a vliv většinou nebyla významněji omezována, aby z nás učinil Zápaďany. Nepodařilo se. Češi ve své většině (v průběhu žádné delší éry) Západu neuvěřili. Vždy to bylo buď z donucení, nebo jako krátké vzplanutí, které trvalo do prvního zklamání. V západním obětí byli spíše kverulanty, potížisty či vyloženými odbojníky. Je to buď dědictví husitství nebo je to vedle husitství stejný projev slovanské příslušnosti a cyrilometodějských kořenů? Duchovní faktory jsou - jako památka na naše kořeny - pevně zabudovány v genetické paměti Čechů a Moravanů. Jak jinak je možné, že poté co byla památka Jana Husa skoro půltisíciletí vymazávána z našich dějin i paměti, najednou se spolu s uvolněním společenských poměrů koncem 19. století, rozhoří v národě takovým plamenem? V době socialismu dokázali komunističtí ideologové znechutit národu vše, čeho se dotkli a co používali ke své propagandě. A tímto způsobem uchopili i husitství. Jak to, že tento jejich "polibek smrti" nezahubil lásku našeho lidu k památce Husově?

Dokonce i v anketě „Největší Čech“ (r. 2005) se Hus umístil na sedmém místě - tj. v první desítce. A když se sečtou hlasy udělené dvěma protagonistům husitství, Janu Husovi a Jan Žižkovi, pak je to na čtvrté místo pro husitství; hned za V. Havlem, jehož úspěch v anketě je - domnívám se - vázán na velice úzký časový rámec (a kromě toho je silně problematické srovnávat v jedné anketě význam postav historických s popularitou současníků). Dnes by husitství (skrze hlasy udělené oběma zmíněným osobnostem) zřejmě obsadilo třetí místo žebříčku ankety. S jistou mírou humoru a ironie poznamenejme, že po církevních restitucích by zřejmě obliba Husova stoupla ještě výše.
Z toho pohledu viděno - husitství muselo být, byla to dějinná a národní nutnost. Náraz západního civilizačního bloku do českých zemí musel vyvolat protináraz té síly, která vycházela z paměti národa a z toho jak byla zformována při svém zrodu cyrilometodějstvím. Výsledkem bylo mohutné zemětřesení a lidová bouře.

* * *

Na husitství překrásně vidíme charakteristiku toho našeho zápasu za obnovu dávného neviditelného dědictví a za vynesení onoho národního pokladu z hlubin. Je to pro náš národ bytostná tužba po uchopení nejvznešenějších duchovních idejí, které může nabídnout jen pravoslaví a k nimž má tento národ tak blizoučko, a přesto jsou mu stále vzdálené. Vznešenost autentického křesťanství je jeho právoplatným dědictvím, o něž je však znovu a znovu olupován. A tak žije sice jako držitel dávno mu svěřeného pokladu, ale přesto stále zůstává s prázdnýma rukama.

Každý pokus o obnovu tohoto dědictví je spojen se zápasem - a to i mučednickým: Jan Hus, Jeroným Pražský, Gorazd II. A tak to asi bude až do skonání věkův.

Zápas Jana a Jeronýma a potažmo husitské hnutí skončily - ze světského hlediska - neúspěchem. Oba byli upáleni a následná národní bouře, která se tím dala do pohybu, je potlačena porážkou na Bílé Hoře, aby pak nastoupila temná barokní staletí zkroucených páteří (jak to pěkně vystihují zprohýbané pózy soch barokních světců). Nezapomínejme, že jezuité sem nepřišli šířit vzdělanost, ale potlačit východní směřování našeho národa. Výsledkem rekatolizace je však současný otevřeně proklamovaný atheismus (byť se tím částečně přikrývá i renezance pohanství a magie i erupce pověr všeho druhu).

Vzpomenuvše na formální prohru zápasu kostnických mučedníků, mohli bychom možná něco podobného prohlásit i o díle vladyky Gorazda, které se uzavřelo jeho popravou; následovala heydrichiáda a pak komunistická totalita. Místo Gorazdovy církve se ocitáme v moskevské jurisdikci (a dnes se rusifikace církve, jak se někdy zdá, u nás obnovuje).

Jenže při každém takovém pokusu o návrat ke kořenům se v hlubinách národní paměti oživuje ta dávná vzpomínka. Kdesi v národním genetickém kódu se upevnil onen zápis o tom, kdo my Češi a Moravané jsme, kam patříme, v čem tkví naše poslání, kde nalezneme ukojení duchovní žízně. Bez mučedníků Jana a Jeronýma by vladyka Gorazd neměl na co navazovat. Vzpomínka na duchovní kořeny by sice stále působila v národní mysli, ale už by asi byla příliš neuvědomělá a neartikulovatelná. Bez zápasu a díla vladyky Gorazda bychom zase neměli na co navazovat my.
Mimochodem, bez Jana Husa a bez husitství by bylo cyrilometodějství nejspíš zapomenuto i v římsko-katolické církvi. Vždyť obnovení jejich památky papežem bylo zorganizováno v reakci na lidové přimknutí se k husitství (v 19. století). Nadšené národní zvelebení Husovy památky je doprovázeno sebeidentifikací Čechů: "Jsme národ Husův." A tak mučedník Hus povolal k cyrilometodějským kořenům nejen nové místní pravoslavné, ale dokonce i české a moravské katolíky. Lze tedy říci, že díky Janu Husovi se před stoletím dozvěděly římskokatolické zástupy věřících o sv. Metoději, jehož odkaz zde jezuité doposavad po celou „dobu temna“ potírali. To je přece zjevný zázrak, který vykonali mučedníci Jeroným a Jan s naším lidem: ve své době přiváděli našince zpět k pravoslaví poprvé, a po čtyřech staletích pak přivedli k cyrilometodějství celou zemi podruhé - a ještě si k tomu (u příležitosti tisíciletého výročí příchodu svatých bratří z Byzance) použili Řím, který je uvrhl na hranici a ještě před tím byl největším nepřítelem odkazu sv. Metoděje. Něco takového se v dějinách hned tak nevidí.
Husitství patří do řetězce, který začíná sv. Cyrilem a Metodějem, pokračuje přes sv. Václava a Ludmilu, na které navazuje ct. Prokop a jeho „černé“ lesní mnišstvo, které překlenulo dobu mezi Sázavskou lávrou a Husem, pak je tu Jan Hus a Jeroným Pražský. Bouře, kterou v podobě husitských válek vyvolalo jejich umučení, dodala energii památce Husově k překlenutí doby temna a umožnila Čechům na konci 19. století napojit se na tento duchovní řetěz, jehož posledním světeckým článkem se stal mučedník Gorazd. Kdyby tu kterýkoliv ze světců, tvořících články řetězu, nebyl, byla by posloupnost přetržena.

* * *

Epilog

Nuže, vraťme se ještě k tomu, čím jsme začali. U nás, jak vidno, už navždy bude kolizní zóna. Při pohledu od minulosti i na současnost vidíme, jak těžké je zde konat duchovní dílo - s jakými obtížemi se neustále potýkáme. Střídají se zdrcující vlivy vnější - např. politické, s našimi vnitřními nelady, spory či souboji o podobu českého pravoslaví. Buď zde budování pravoslaví potlačuje světská moc a zlovůle panovníka, nebo jsme zmítáni vnitrocírkevními vášněmi. Chybí nám zachovávání kontinuity, každá druhá či třetí generace považuje za svůj nejdůležitější příspěvek zbořit to, co vybudovali předchůdci.

Po tolika staletích vzestupů a pádů je nad slunce jasnější, že církev zde už nikdy nebude nějakou honosnou věží, vznosným duchovním hradem. Vypadá to tak, že to válka obou vlivů (vzpomenutých na začátku článku) nedovolí systematickou konstruktivní práci, ale cokoliv se zde zbuduje, bude časem opět srovnáno se zemí. Každá Bohem seslaná doba duchovního budování či obnovy u nás trvala přibližně 20 let. A to vždy jednou za řadu staletí. To jen tak tak stačí na záchranu pravdy před pádem do zapomnění, ale nikoliv na upevnění a rozkvět jejího vyznávání.
Napadá mě přirovnání tohoto charakteristického rysu našich zdejších duchovních dějin k rostlinám, jimž je Bohem určeno oživovat daleký sever, kde je po většinu roku mráz a led. Pouze na pár měsíců v roce tam mráz poleví, slunce začne hřát a klima se trochu oteplí. Tuto krátkou vegetační dobu musí tamní flóra dokázat využít k tomu, aby rychle vyrašila, vykvetla, přinesla plody a posílila se k přežití další dlouhé mrazivé doby, kdy všechny rostlinky zmizí pod povrchem země nebo je přikryje led a sníh. Druhý rok ale všechno opět vyraší a na pár měsíců jsou tyto nehostinné končiny náhle plné života.
Jeden známý starec, který byl v naší církvi na návštěvě, pravil o životě místního pravoslaví něco ve smyslu: Tady nikdy nic velkého nebude. Žádný rozkvět duchovního života, jen občasné záblesky.

Toto jsou končiny, kde nikdy nebude hořet velký oheň pravdy, aby byl všem na očích a osvětloval Evropu. Zde byl, je a nejspíš bude blikat jen malý plamínek. Ten se však nepodaří uhasit, protože si vždy bude povolávat nový a nový hlouček těch, co jej budou opatrovat. Znovu a znovu, když už to vypadá, že stojíme těsně před konečným vítězstvím klamu, nastane zázrak - všechny snahy nepřátel opět selžou. Vždy tu proti všem silám temnoty zůstane hořet alespoň lampáda. A v tom hledejme určení a program a smysl zdejší české pravoslavné církve. Nic světsky velkolepého od ní asi nemůžeme čekat. Jsme tu takovými strážci lampády. Chtělo by se říci "jen" strážci lampády, avšak za daných okolností to není tak málo.

Shledáváme však, že velké úsilí, které je zde potřeba vynakládat na každý drobný pokrok v církevní životě, přináší těm, kdo se tohoto díla účastní, vskutku mimořádné Boží požehnání.









Zobrazit příspěvek č. 1123 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 24. 7. 2016
Ozvěny letošního sněmu

Ohlédnutí za krétským sněmem

Ruskojazyčným internetem se šíří zpráva, že Athos je rozdělen v názoru na krétský sněm a že "mnišská republika prohlásila všepravoslavné setkání za lotrovské". Hovoří se o otevřeném dopisu 60 athonských "mnichů a starců" a že prý mnišské bratrstvo monastýru Vatoped a pěti dalších velkých monastýrů žádají posvátný kinot (administrativní správu Svaté Hory) o odsouzení sněmu, který nazvali "antipravoslavným a lotrovským". Zvláště signatářům vadilo, že sněm "nazval katolicismus církví a ne herezí". Dále žádají posvátný kinot, aby svolal mimořádné shromáždění (synaxis, tj. jakýsi athonský parlament), které má odsoudit krétský sněm a prohlásit jej za "antipravoslavný a lotrovský" (v první verzi této zprávy bylo ještě dodáno, že sněm musí být prohlášen za "heretický"). Podepsaní upozornili, že pokud jim posvátný kinot nevyjde vstříc, tak oni sami o své vůli "delegitimizují" sněm a přestanou vzpomínat jméno ekumenického patriarchy při bohoslužbách. To je cosi jako vyhlášení války patriarchovi Bartolomějovi, v "jehož jurisdikci (dle ústavy z r. 1924) všechny athonské monastýry vstupují a nepovoluje se vzpomínání jiného jména než jména ekumenického patriarchy" (myslí se bohoslužebné vzpomínání jména zákonného archijereje).

V Konstantinopoli této iniciativě nepřikládají váhu a považují tento dopis za vyjádření soukromého názoru několika desítek osob a nikoliv jako oficiální pozici Svaté Hory. Zástupce patriarchy prohlásil, že svatohorské mnišské společenství ve skutečnosti podpořilo sněm. Patriarcha navrhl Svaté Hoře vyslat svého představitele na Krétu. Svatá Hora vypravila na Krétu jednoho z vážených mnichů, igumena monastýru Stavronikita archimandritu Tichona, učedníka ct. Paisije Svatohorce.

Mimochodem originál dopisu, na který uvádějí odkaz internetová média, zmizel z internetu.

Zpráva o dopisu byla formulována tak, že by se mohlo zdát, jako by šest uvedených velkých monastýrů oficiálně žádalo posvátný kinot o odsouzení krétského sněmu. Dnes jsem se dozvěděl komentář přímo z monastýru Vatoped. Igumen monastýru na dotaz odvětil, že nic takového jejich monastýr nepodepsal a podobně ani ostatní monastýry.

* * *

Pár poznámek nad krétským sněmem

Úmyslně se nyní nepouštím do pokusu o rozbor přijatých sněmovních dokumentů. To přenechávám jiným. Přiznávám, že se mi některé teze a způsob určitých formulací příliš nezamlouvají. Je to trochu jiný jazyk, než na jaký jsme zvyklí z pravoslavné patristiky. Na druhé straně při troše dobré vůle je možné na to hledět jako na pokus promluvit současnou řečí (i teologický jazyk je komunikační prostředek a nikoliv mantra, není to Písmo svaté ani bohoslužebný text; obsah pojmů i jejich volba se v průběhu času mění; i mezi biblickým jazykem a patristickou řečtinou je jistá vzdálenost). Nelíbí se mi však občasné náznaky dvojznačnosti v některých formulacích. Na druhé straně chápu, že např. pojem "církev" dnes používáme v několika významech. Prohlásit teze přijaté sněmem za heretické (jak se to občas ozývá) se mi zdá příliš příkré a neadekvátní.

Některé námitky jistých teologů proti sněmovním formulacím mi připadají jako sice formálně teologicky správné, ale příliš formalistické. Proč se stavět např. proti pojmu "lidská osoba"? Je to sice určitá novinka vnesená do církevního myšlení (možná v reakci na západní myšlenkové proudy) ruskou teologií 20. stol. (např. V. Lossky), ale je na něj navázána teologie, která je autentickým pokračováním učení svatých Otců a jeho aplikací v rámci odpovědi křesťanského pravoslavného myšlení na otázky současného světa i jeho intelektuální tápání (personalismus).
Sněmovní dokumenty jsou výrazem stavu mysli církve naší doby. Buď v nich budeme vidět hledání jak dávat odpovědi současníkům, nebo je můžeme prohlásit za nutný příznak duchovního sestupu, kterým celé lidstvo (včetně nás) prochází.

Jiným takovým znakem úpadku doby je vznikání rozkolných či sektářských skupin, které se sebevědomě a pyšně prohlašují za "pravé pravoslaví". Na nás všech je jistě patrný duchovní úpadek a vzdalování se pravému pravoslaví, které tkví úplně v něčem jiném, než v tom, že vmetu jinoslavným do tváře, že jsou to heretici, kteří nemají na církvi žádný podíl. Taková "misie" přitahuje k zájmu o pravoslaví jen lidi sektářské mentality. Jak skutečně pravoslavně (tj. s láskou k Bohu, k pravdě i k lidem) hovořit s dnešními nepravoslavnými křesťany ukazuje svými postoji např. starec sv. Siluan Athonský.

* * *

Církev sama zpracuje výsledky jednání krétského sněmu, a onu vnitrocírkevní diskusi, která se už rozproudila, můžeme prostě nahlížet jako započetí tohoto procesu. Boholidskému Tělu Církve nemůže nikdo vnutit nic, co není pravda. Žádný člověk ani skupina nemá tu moc. Proto není potřeba propadat hysterii, že se sněm setkal i s kritikou či výhradami.

Na tento sněm se vztahuje, co platilo vždy: Nad každou tezí vypuštěnou do církevní mysli začne neodvratně a nesmlouvavě pracovat soud prováděný plností církve. Pomalu či rychleji (ale většinou pomalu) hodnotí každou novou myšlenku ve světle evangelia a církevní tradice. Tento soud je neovlivnitelným procesem, pracuje v průběhu střídajících se generací (je-li to potřeba) a výsledkem je verdikt stanovující, zda hodnocené teze a myšlenky jsou v souladu s vírou Církve a stanou součástí církevního myšlení a života, nebo zda budou odsunuty na okraj jako teologumenon (tj. soukromé či dobově podmíněné názory, které se sice vysloveně neprotiví církevnímu myšlení, ale nejsou užitečné pro další život církve či obsahují nevěrné formulace), či zda budou tiše - popřípadě i hlasitě - zavrženy a odmítnuty.

Tento celocírkevní pomyslný soud Církve určí krétskému sněmu jeho místo v církevní dějinách a teologicko-kanonickém myšlení církve. Myslím, že v tomto duchu uvedl srbský hieararcha Irenej Bačský, že je nutno vyčkat na reakci všech světových pravoslavných církví na krétský sněm.

Vedle sněmů totiž pracuje v Církvi ještě jedna instituce, a tou je tzv. "souhlas otců" (consensus patrum), který je významným hlasem a nástrojem autentického pravoslavného církevního učení. Tento souhlas se utváří průběžně vnitrocírkevní komunikací i duchovními cestami, a to i bez nějakého shromáždění a hlasování. Má hodnotu dogmatu. Oplývá v podstatě stejnou autoritou jako všeobecný sněm. Působí skrze něj Duch Svatý. Jeho hlas se může se sněmy proplétat, ale může existovat, pracovat a řídit Církev i bez sněmu. Počíná od svatých apoštolů, udržuje víru a tradici, vstřebává do sebe výsledky pravých svatých sněmů a celocírkevně akceptované výroky svatých Otců. Myšlení zbožných křesťanů je na něj napojeno. Sněmy se vlastně scházejí proto, aby tento konsensus artikulovaly. Jeho hlasem se může stát kdokoliv, kdo jako organická součást mystického Těla Církve hlásá celocírkevně uznávané pravdy a tradice (předpokladem je, aby tento hlas zněl z pozic církevní jednoty, nemůže zaznít ze schismatických či heretických sborů). Kanonické právo se na něj odvolává jako na autoritu rovnocennou usnesení sněmu. Právě tímto všecírkevním souhlasem je Církev řízena a udržována ve správném kursu v dobách, kdy se z nejrůznějších příčin nekonají sněmy.
Consesus patrum bývá někdy definován v souvislosti s katolicitou (obecností) pravoslavné víry - poukazem na známou formuli Vincenta Lerinského (+ přibl. 450): "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est," kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co všude, vždy a všichni věřili. (Naproti tomuto "souhlasu otců" jsou stavěny soukromé a dílčí názory některých - třeba i svatých - věřících (např. sv. Theodora Studity a jeho následovníků), které nejsou sdíleny celou plností Církve, a tudíž nejsou součástí "consensu patrum".) (Viz o "consensus patrum" v našem slovníčku pravoslavných teologických pojmů.)
Nyní tedy výsledky proběhlého krétského sněmu začnou být zpracovávány myslí celé Církve. Časem se jistě vyjeví, jak Církev v celé své plnosti (kterou mohou vyjadřovat i hlasy zbožných laiků, nejen hierarchové či sněmy) sněmovní dokumenty ohodnotí.




Zobrazit příspěvek č. 1122 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 7. 7. 2016
Překlad troparu a kondaku

Ke svátku Narození sv. Jana Předchůdce

Tropar a kondak Narození Jana Křtitele


Zobrazit příspěvek č. 1121 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 6. 7. 2016
Přijde naše církev o místo spojené s mučednictvím vladyky Gorazda a jeho druhů?

Spory o Památník obětí Heydrichiády

Sdělovacími prostředky kolují divné zprávy o budoucnosti památníku, jehož srdcem je krypta, ve které se ukrývali parašutisté poté, co provedli atentát na R. Heydricha. Hlavním tématem úvah a "informací" je řešení otázky, zda má být památník odebrán z rukou naší církve. Hluboce mě zarmoutilo, že církev, která sehrála jednu z hlavních rolí v tragickém ale slavném příběhu statečných vojáků, má být nyní zbavena účasti na místě, které bylo dějištěm jedné z hlavních událostí jejích novodobých dějin. Krypta byla v oné době, stejně jako dnes, součástí chrámu (byť má dnes už oddělený vchod kvůli návštěvníkům).

V tisku jsou teď uveřejňovány články, psané lidmi zřejmě ne dost poučenými či možná nepřátelsky naladěnými, tvrdící, že církev s kryptou a událostmi, jež se v ní staly, vlastně nemá nic společného, a pokud snad ano, tak prý jen jaksi okrajově či nepřímo. Smutné.

Jak bychom mohli s něčím takovým souhlasit? Památník odboje v kryptě pod pravoslavnou katedrálou v Praze v Resslově ulici je přece neodlučně spojen nejen se statečnou vojenskou akcí, ale i s pravoslavnou církví, která jediná byla připravena poskytnout vojákům úkryt, který po likvidaci "kata českého národa" a třetí osoby nacistické hierarchie, R. Heydricha, nutně potřebovali. Nikde jinde azyl nenašli, nikdo jiný jim útočiště poskytnout nechtěl či nemohl. Církev se tím stala neodmyslitelnou součástí hrdinství a odbojového aktu proti hitlerovskému Německu.


Tak vypadala krypta poté, co ji opustili dobyvatelé. Na hromadě jsou kosti mnichů vyházené hitlerovci z rakví.

 
Z hlediska vlastnického a právního je sice chrám (a tedy i krypta) majetek magistrátu, ale morálně vzato, se o tento prostor dělí pravoslavná církev s českým národem. Tak tomu bylo po celou dobu od konce druhé světové války až do současnosti. Památník v kryptě naše církev založila po ukončení války a po obnově své existence, a po celou dobu bez pomoci od státu o jeho provoz pečovala. Kryptu uvedla do důstojného stavu, zařídila pietní pochování ostatků dávných katolických mnichů, kteří zde byli kdysi pohřbeni a dobyvatelé krypty jejich kosti zneuctili (viz obrázek). Napravila důsledky řádění fašistických okupantů. Do krypty zprovoznila v podlaze chrámu před ikonostasem pohodlný vstup, který se otvíral v době mimo bohoslužby. Památník u nás lidé navštěvovali i v dobách komunismu, kdy měl daleko skromnější podobu - resp. zachovával se jakožto původní krypta, v níž byly instalované prosté ale pěkné informační panely. Pravoslavní půl století památník nezištně provozovali a umožňovali do něho přístup, ačkoliv to v chrámu způsobovalo jisté provozní problémy - při otevřeném vstupu v podlaze např. nebylo možno vykonávat bohoslužby v hlavní lodi. Teprve relativně nedávno (uprostřed 90. let) zde díky investicím magistrátu a za pomoci Vojenského historického ústavu byl památník zveleben, zřízena byla velkolepá instalace a začala být provozována odborná průvodcovská služba.

Jak k tomu došlo? Na základě iniciativy církve(!) se po převratu v r. 1989 rozvinula idea zřídit zde památné místo národního významu, památník odboje a obětí heydrichiády. V r. 1992 na pozvání církve navštívil chrám a kryptu prezident Václav Havel a oficiálně podpořil proces hodnocení heydrichiády a západního odboje jako nejvýznamnějšího odbojářského aktu v době II. světové války. V roce 1993 byl katedrálnímu chrámu poskytnut dar - anglická expozice od Imperial War Museum z Londýna (umístěna v památníku po roce 1995). V letech 1993-1994 pod vedením Pravoslavné církve byl vypracován projekt na vybudování Národního památníku obětí heydrichiády - místo smíření, při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zdejší pravoslavní oslovovali všechny státní instituce a prosili o pomoc u nás i v zahraničí, včetně představitelů světových pravoslavných církví a německé vlády. V letech 1994-1995 byl projekt přijat hlavním městem Prahou a vybudována vstupní hala (vykopání nádvoří) a krypta zpřístupněna veřejnosti novým vchodem zvenku. Součástí bylo předání přilehlých místností ČVUT pro provoz památníku. Památník se stal oficiální institucí při České pravoslavné církevní obci v Praze 2. (Účelové tvrzení, jako by památník vznikl až díky příspěvku magistrátu a jedině tímto příspěvkem, je tedy poněkud zkreslující.)

Nyní nové vedení církve provedlo personální změnu na postu při památníku, takže konečně mohou započít kýžené změny v jeho provozování. Měla se tím otevřít nová éra budování a zvelebování památného místa. Personální změna se vlekla několik měsíců, a tím asi vznikl prostor pro boj za osobní zájmy na úkor církve. Možná, že zde je to zákulisí, z něhož vychází současná podivná snaha převést správu památníku pod Vojenský historický ústav, který byl do památníku původně přizván jako pomoc ke zkvalitnění expozice a odborných služeb návštěvníkům, ale nyní to vypadá tak, že chce památník přebrat. Nejsme opět svědky šíření dezinformací z tohoto zákulisí? Jistě se všichni shodneme, že "posvátné místo" nemá být výdělečným podnikem. A krajně nešťastné je, když se pro někoho stane jeho osobním "zlatým dolem". Domnívám se, že právě tomu chtělo nové vedení církve učinit přítrž. Na důkaz, že to vše by už mělo být uzavřenou kapitolou, je vstup do památníku od počátku tohoto měsíce opět zdarma - tak, jak tomu bylo kdysi. (Viz oficiální oznámení pražského arcibiskupa.)

Bylo by však nemorální, kdyby na základě investic v poslední době do památníku magistrátem vložených, bylo dnes církvi upíráno morální právo na památník či dokonce byla z památníku vyhnána. Vždyť je to symbolické a památné místo nejen z hlediska dějin válečného odboje, a posvátné místo českého národa, ale zároveň místo spojené s bolestnými a mučednickými dějinami České pravoslavné církve. Tato vlastenecká církev (právě za poskytnutí útočiště v kryptě svého chrámu) byla německými okupanty úředně rozpuštěna, tj. zlikvidována, zakázána a těžce perzekuována, když byl úkryt parašutistů v chrámu prozrazen. Všechny její chrámy byly uzavřeny a zapečetěny, majetek farností i celé církve uloupen, svatý biskup mučedník Gorazd - s dvěma kněžími chrámu a předsedou katedrálního sboru starších - byl po mučení zastřelen, dalších skoro dvě stě pravoslavných posláno do plynu a veškeré duchovenstvo naší církve v Čechách i na Moravě zatčeno a deportováno na nucené práce do Německa (zde je zajímavý novinový článek o prot. Leixnerovi, jednom takto postiženém knězi z Moravy; opatovský webový archiv). Jakákoliv služba konaná pro Českou pravoslavnou církev se trestala smrtí. Památkou na oběť, kterou přinesla za svou vlast zdejší pravoslavná církev, je dodnes krypta katedrálního chrámu. Právě z titulu této sebeoběti za národ držela církev po více než půlstoletí morální právo nad památníkem, o které se ráda dělí s účastníky odboje a udržovateli jeho památky i s veškerým lidem naší vlasti. Bez ohledu na náboženství měl vždy kdokoliv nárok vstoupit do těchto prostor, uctít památku hrdinů - a to v dobách, které nebyly ke vzpomínání západního odboje zrovna nakloněny.

Po celou dobu "diktatury proletariátu" byl nejen provozován památník v kryptě, ale udržována památka zahynulých hrdinů a mučedníků konáním panychid a vzpomínkovými akcemi a to výhradně v režii církve. Právě pěstováním této památky bylo jedním z impulzů ke svatořečení biskupa mučedníka Gorazda. Skrze jeho kanonizaci byl vzdán hold i jeho mučednickým druhům a všem obětím heydrichiády. Kde se berou dnes ty pokusy toto všechno zpochybňovat a z živého památečného místa, které má silnou vazbu na církev a tím i duchovní rozměr, učinit jen mrtvé muzeum s expozicí a odborně jistě výtečnými průvodci?

Po krátkou dobou jsme s manželkou v druhé polovině 80. let v kryptě našeho pravoslavného chrámu také prováděli návštěvníky, takže si dobře pamatuji, jaký zájem byl o toto místo a jak různorodí návštěvníci sem přicházeli. Vstupné bylo dobrovolné - kdy chtěl, položil do misky u vchodu desetikorunu, kdo nechtěl, nemusel, nikdo z nás si o žádné peníze nikomu neřekl. Zájemcům jsme vyprávěli o událostech s kryptou svázaných a všem odpovídali na případné dotazy. Z rozmluv, které jsme vedli s návštěvníky, si pamatuji, že toto posvátné místo posledního útočiště parašutistů je veřejností spojováno nejen s vojáky a odbojem, ale přirozeně a neodlučně i s pravoslavnou církví, která se skrze kněze i laiky svou podporou na celé vojenské akci podílela. A nešlo jen o poskytnutí útočiště. Pravoslavné duchovenstvo i vybraní spolehliví věřící zajišťovali skrývajícím se vojákům potraviny, oblečení a vše potřebné. Vzhledem k nejvyššímu stupni konspirace to byla náročná a nebezpečná služba - jen pro odvážné.

Vojenský historický ústav, který je navrhován jako nový správce, sice může poskytnout odborně školené průvodce a zajišťovat vysokou historiografickou úroveň provozu, ale jaký má morální nárok na památník? Jak slyšíme a čteme v novinových článcích, zdůrazňuje se opakovaně, že místo smrti našich hrdinů musí být důstojně spravované, avšak jaká je to důstojnost bez dodržování morálních závazků vůči České pravoslavné církvi? Popřením morálky se pieta a důstojnost scvrkne jen na odbornou zdatnost průvodců garantovanou Vojenským historickým ústavem. (Ostatně dějepisnou odbornost průvodců na požadované úrovni by byla případně schopna zajistit i církev, která má své badatele zpracovávající dlouhodobě téma heydrichiády.) Jakou důstojnost budou mít pietní akty na místě oběti statečných hrdinů, když bude jeden z nich, kterým je v tomto příběhu naše církev, oddělen od ostatních hrdinů a vyhnán ven, a jeho statečnost, mravní velikost a oběť začne být ignorována a posléze vymazávána z dějin?

Církev si jistě váží zájmu současných státních orgánů o památečnou kryptu našeho katedrálního chrámu a těšíme se z jejich přízně i z péče, která byla po tolika letech státního ignorování (ze strany komunistického režimu) těmto památným místům poskytnuta. Spatřujeme v tom též určitou satisfakci - vyrovnání morálního dluhu, který naše republika k takovému vzácnému místu měla. Nepochybuji, že církevní správa bude chtít s magistrátem dále spolupracovat a najít pro budoucí chod památníku takové řešení, které bude vyhovovat všem. Domnívám se, že spolupráce církve i Vojenského historického ústavu je unikátní hodnotou, která je pro chod správy památníku cenná a stojí za to tento stav zachovat. Nové vedení církve se jistě vyvaruje všeho, co by mohl někdo interpretovat, jakoby mu šlo jen o zvýšení dotace. Věřím, že majitel chrámu (magistrát) má porozumění nejen pro vlastnické poměry, ale především pro morální situaci kolem tak úctyhodného posvátného místa. Památník by byl tímto způsobem zachován jako vzácný prostor, který patří všem - národu, církvi i zástupcům a dědicům západního odboje.

Ekumenický patriarcha Bartoloměj na návštěvě krypty








Zobrazit příspěvek č. 1120 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 17. 5. 2016
Problémy s internetovým serverem

Technická informace

Začátkem května došlo k naprostému výpadku všech internetových stránek, které provozujeme (stroj se serverem byl jednoduše uloupen jistým narušeným individuem :-)

V průběhu minulých dnů jsme zajistili zprovoznění nového serveru a postupně na něm obnovujeme provoz našich webů a služeb. Částečně byly obnoveny ze záloh, něco však bylo zálohováno jen částečně a při obnově byl větší podíl "ruční" práce. Dost webů je stále jen v poloprovozu a budou ještě vyžadovat kosmetické i hlubší dodělávky (zvláště ilustrační obrázky na některých stránkách absentují). A co je zvláště nepříjemné - některé věci se musí úplně znovu naprogramovat, protože nedopatřením nebyly zálohovány (to se týká zvláště biblického webu, proto je nutno očekávat, že biblické odkazy v našich textech a v kalendářních údajích budou ještě nějakou dobu mimo provoz).

Zároveň jsme přeprogramování serveru využili k některým dávno zamýšleným systémovým změnám:

Filmy (zatím zprovozněny částečně) hledejte příště na adrese: media.pravoslavi.cz
Zpěvník s instruktážními náhrávkami (kompletně obnoven) hledejte na: zpevnik.pravoslavi.cz
Soubory ke stažení: download.pravoslavi.cz

(Staré adresy těchto webů fungují paralelně k novým i nadále.)

Kromě výše uvedených webů je další stav přibližně následující:
Weby na adresách "pravoslavi.cz" jsou zprovozněny částečně (fotogalerie zatím mimo provoz).
Website "orthodoxia.cz" je snad už plně funkční.
Kalendářní web: "kalendar.or.cz" je snad funkční (jen bude ještě kosmeticky upraven).
"ambon.or.cz" je, jak vidíte, v poloprovozu (textově kompletní, ilustrací dost chybí a oprava vzhledu je v očekávání).
"ob-eparchie.cz" je v poloprovozu (textově kompletní, ilustrací a galerií dost chybí)
"bible.or.cz" je úplně mimo provoz (a ještě nějakou dobu asi bude).
Ostatní weby víceméně fungují.



Opravujeme



Zobrazit příspěvek č. 1119 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 27. 4. 2016
Nově: velkopáteční jitřní s kompletními notacemi

Velký pátek a Velká sobota

Od 27. dubna 2016 ke stažení opravená verze velkopáteční jitřní a hlavně nově také notovaná verze této bohoslužby (s kompletní notací všech hymnů):

Velkopáteční bohoslužby: jitřní (se čtením 12ti pašiových evangelií) a večerní (s vynášením pláštěnice). Připojena je i velkosobotní večerní liturgie sv. Basila

Text (bez not). Z triodu postního. Překlad do češtiny. Plné znění (všechny stichiry apod.)

Verze 0,5 (4/2016)

Klad stránek k vytištění brožury: velky-patek-broz.pdf
Klad stránek vzestupně za sebou: velky-patek-w.pdf


Velkopáteční jitřní s kompletními notacemi textu

Úplný český text bohoslužby, všechen notovaný dle nápěvů Gorazdova sborníku (zde pouze pašiová jitřní)

Brožura A5 (68 str.) Verze 0,2

Klad stránek k vytištění brožury: velky-patek-jitrni-noty-broz.pdf (4900 k)
Klad stránek vzestupně za sebou (pozor, notace jdou vždy přes dvoustranu): velky-patek-jitrni-noty-w.pdf (4900 k).


Viz: pravoslavi.cz/download


Zobrazit příspěvek č. 1118 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 25. 3. 2016
Nová verze překladu obřadu Tajiny oleje

Svatá Tajina pomazání olejem

Novinka na pravoslavi.cz/download

Kompletní překlad celého znění Tajiny. Zapracovány poznámky pro hromadné konání a připojen další poznámkový materiál. Uvedeno i něco o řeckém způsobu služby.

Byla provedena rozsáhlá revize textu: místy korigován překlad, značné jazykové úpravy, modernizace jazyka, předělání biblických citací (s přihlédnutím k pravoslavnému znění). Také byla upravena sazba.

Současná aktuální verze má číslo 0,62 (kdo používáte starší verze - 0,4x a 0,5x - určitě si stáhněte novou verzi).

Přímé linky:
Klad stránek k vytištění brožury: soborovani-broz.pdf (414 k)
Klad stránek vzestupně za sebou: soborovani-w.pdf (433 k)




Zobrazit příspěvek č. 1117 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 17. 3. 2016
Poslední verze služebníku pro liturgii předem posvěcených Darů

Nová verze služebníku pro velkopostní liturgii

Na stránku D O W N L O A D
byla právě uploadovaná nejnovější verze služebníku pro liturgii předem posvěcených Darů:

PDF s kladem stránek pro vytištění brožury: sluzebnik-lppd-broz.pdf
PDF s vzestupným kladem stránek: sluzebnik-lppd-w.pdf

P.S.
Pro zpěv věřících je určena brožurka s postupem liturgie a notacemi hymnů: Gregorian



Velký vchod při liturgii předem posvěcených Darů se koná v tichu.
Přenáší se svaté Tělo a Krev Kristovy - proměněné předchozí neděli.
(Fotografie z bohoslužby ve Svaté Zemi)






Zobrazit příspěvek č. 1116 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 6. 3. 2016
Mapa světa - průlet dějinami

Za 1,5 minuty uvidíte, jak se šířila impéria a různá nábožentví v průběhu posledních 2000 let:

https://www.facebook.com/primazoom.cz/videos/599999250153402/




Zobrazit příspěvek č. 1115 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 4. 3. 2016
Další verze českého překladu výběru z triodu

Úpravy textu v brožurkách "Triod postní I" a "Triod postní II."

Na stránce pravoslavného downloadu (v oddílu velkopostním): pravoslavi.cz/download jsou nové verze brožurek "Triod postní I" (od přípravných nedělí až k první neděli velkopostní) a "Triod postní II." (začíná po první neděli Velkého půstu a končí Lazarovou sobotou).

Zvláště v Triodu I bylo provedeno dost jazykových úprav. V Triodu II jich bylo jen pár. Noty jsou beze změn.

Zde jsou přímé linky:

"Triod postní I" v PDF - klad stránek vzestupně, klad stránek pro tisk brožury

"Triod postní II" v PDF - klad stránek vzestupně, klad stránek pro tisk brožury





Zobrazit příspěvek č. 1114 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 24. 2. 2016
Glosa ohledně víření vod v Čechách

Strastiplná cesta k míru v církvi

Minulou neděli se v naší církvi odehrála přelomová událost. Obnovená církevní jednota byla stvrzena společnou nedělní bohoslužbou (14. února 2016), kterou v Brně u příležitosti devadesátých narozenin vladyky Simeona sloužili všichni hierarchové, kteří jsou členy Posvátného synodu. Byl to pro všechny jistě velmi radostný a silný zážitek, když vladyku metropolitu Rostislava při příchodu do chrámu kromě věřícího lidu společně vítali hierarchové spolu s kněžími, z nichž někteří také byli na té či oné straně aktéry minulých událostí. Všichni se nyní sešli již v bratrském duchu a společnou svatou liturgií potvrdili svou jednotu v Kristu - jednotu ve víře i jednotu kanonickou. Naše srdce se radovala z obnovené vzájemné křesťanské lásky a smíření.

Když jsme se rozcházeli, jeden náš věřící prostého srdce, který nepoznal vladyku Michala, k němu přistoupil a bezelstně se ho zeptal: "A odkud jste vy?" Na to vladyka Michal velmi skromně řekl: "No, já jsem z Prahy." My, kteří jsme stáli okolo, jsme se nad tímto kratičkým dialogem plném kouzla nechtěného v duchu usmáli. Některý archijerej by mohl takové prosté chování považovat za neuctivé, ale vladyka Michal odvětil bez jakéhokoliv dotčení, dobrosrdečně. Každého, kdo by u toho mohl být přítomen, by jistě napadlo, že takový archijerej nemůže být špatný člověk.

Vzpomněla jsem si na tento okamžik o několik hodin později, když jsem na internetu otevřela stránky nějakých našich anonymních "Katakombníků", kde, jako vždy, jsou do světa vysílány řádky plné zášti, nevybíravého obviňování a neúcty vůči vladykovi Michalovi. Takové hanobení si nikdo nezaslouží a vůči archijereji, který je Kristovým vyslancem a nástupcem apoštolů, je to chování vskutku necírkevní. Myslím, že ti, kdo se s temným plamenem v srdci snaží svými výpady ublížit svému otci a vladykovi, aby sami získali moc či vliv v eparchii, budou útočit na každého hierarchu, který nebude souznít se sklony jejich stále nepokojného srdce, a chovali by se stejně i k vladykovi Gorazdovi nebo i k andělu s nebe, kdyby tam přišel. Jejich vystupování mi připomíná české přísloví: „Zloděj křičí: Chyťte zloděje!“ Obviňují ostatní právě z toho, co dělají sami: ze lži, ziskuchtivosti, touhy po moci. Zřejmě si ani neuvědomují, jak jsou jejich způsoby průhledné. Tragické je, že při dosahování svých cílů neváhají kohokoliv skandalizovat, snaží se rozehnat duchovní stádce církve, ponoukají k nedůvěře a podezřením a vzpurnosti, a tak vnášejí do církve pohoršení a chtějí způsobit skandál. Nebojí se Boha ani lidí.

Můžeme jen doufat, že jejich vystupování, které překročilo všechny meze církevnosti, už nemůže nikoho, kdo má alespoň trochu duchovní zkušenosti, zmást a svést k následování. Další osud naší církve záleží na tom, zda je zde takových duchovně střízlivých lidí dost na to, aby nenechali naši církevní loďku strhnout tímto kalným proudem kamsi...

Žijeme v rozbouřené církevní situaci, rozvířených vášní. V takové situaci každý dělá chyby, které se dějí na obou stranách. Nikdo totiž není dokonalý. Padají různá obvinění. Ten je dotčen tímto, onen zase protestuje proti tamtomu. Každý se cítí být v právu. Vzrůstá nervozita. Ve vyostřené situaci jsou někdy činěna příkrá protiopatření. Obě strany pak více a více stupňují ostrost reakce na to, co se děje. Ve světě či v politice může vést taková situace k revolucím, převratům či dokonce občanské válce. V církvi však přece známe jediné správné řešení problémů či názorových nesouhlasů, a tím je pokora. Není jiné pravé cesty, než držet se kanonického uspořádání církve. Cesty vzpoury vedou jen k ničení a rozkladu.

V Církvi je řádně ustanovený archijerej tím, kdo nese odpovědnost, a koho je potřeba podpořit, nemá-li se církevní život propadnout do chaosu a nekončících tahanic a půtek. Kanonicky vzato, má archijerej veškerou plnost moci ve správě církve, ale zároveň za ni nese plnou odpovědnost. A to je těžké břemeno. Při bouři je v těžší pozici, než ti, kteří vyvolávají nepořádek, protože od něj se očekává, že právě on je garantem řádu a udrží v církvi mír.

Má-li kdo pochybnosti o krocích archijereje, ať je svěří synodu, který je projedná. Do života církve však určitě nepatří bulvární medializace intimností či publikace personálií ukradených z církevních úředních složek. Začíná-li u nás někdo mediálně řešit, zda ten či onen biskup je vlastně mnichem nebo není mnichem, a probírat osobní detaily z jeho rozvodu, je to cesta do novinářského pekla, kde vládne démon skandalizace.

Vladykovi Michalovi lze jen popřát, aby v klidu a ve zdraví přečkal tyto nájezdy zlého a - opíraje se o slušné věřící - nalezl cestu k udržení pokoje ve své eparchii. Doufáme, že se mu podaří shromáždit kolem sebe co nejširší pracovní tým lidí, kteří budou schopni spolupracovat se svými archijerejem a podřídit se jeho velení. Vždyť, je-li loď v bouři, musí lodníci zapomenout na své rozepře a semknout se kolem kapitána, jinak půjde koráb ke dnu.

Jana a Jan Baudišovi



P.S.
Hloubka naší pravoslavné spirituality, jak je zakódovaná v liturgických hymnech, nás vybízí k pokání, soucitu, vlídnosti, přehlížení nedostatků druhého člověka. Např. na stichirách na stichovně při sobotě syropustní (která se už blíží) se budou při našich bohoslužbách přednášet slova: "Nepožírejme se navzájem pomlouváním." S úžasem však sledujeme, kolik z těch, kteří se nazývají pravoslavnými křesťany, je vůči výzvám pravoslavné duchovnosti zcela hluchá. Mohou "katakombní" iniciativy takových bloudících ovcí přinést církvi cokoliv dobrého?


Nečekaná sympatická momentka z archijerejské bohoslužby v Brně,
průhled carskými dveřmi do oltáře
(vladykové - zleva: Izaiáš, Jiří a Michal)




Zpráva o bohoslužbě v Brně (14. února 2016) je k nahlénutí např. na oficiálních stránkách Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie.









Zobrazit příspěvek č. 1113 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 21. 2. 2016
Nová publikace ke stažení z webu

Knížka o sv. Nektáriovi Eginském

Ing. et Mgr. Michal Dvořáček, PhD.:
Pravoslavná spiritualita a její praktické příklady
Svatý Nektários Eginský, divotvůrce
(Novodobý světec, významný církevní spisovatel, duchovní pastýř a obnovitel pravoslavné tradice mnišství)

Obdržel jsem dopis od brněnského bratra Michala Dvořáčka, z něhož vybírám:

S radostí oznamuji, že jsem dokončil novou publikaci o svatém Nektáriovi Eginském. Velmi mi pomohl (s korekturou) Jaroslav Černocký a poté neúnavnou a zdlouhavou prací při tvorbě grafické podoby knihy Jáchym Bílek.

Sláva Bohu za vše!

Je to zúročení mé mnohaleté práce nad tímto tématem.

Kéž by to bylo pro všechny duchovně prospěšné a čtivé, aby byl oslaven náš Pán ve Svaté Trojici.

V Kristově pravé lásce

a na přímluvy sv. Nektária

Váš

MD

Knížka je v PDF ke stažení např. na webu pravoslavi.cz/download (přímý link na PDF soubor)






Zobrazit příspěvek č. 1112 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 10. 2. 2016
Překlad článku z renomovaných ruských novin:

Boží prozřetelnost s Ruskou pravoslavnou církví. Mají v Rusku existovat církevní banky?

Snad bychom měli vědět, o čem píší noviny v Rusku (překlad):

"Biskup či kněz nebo diákon, který se věnuje lichvě nebo bere tzv. procenta, buď ať s tím přestane, nebo ať je svržen," hlásá 10. pravidlo VI. všeobecného sněmu. V rozporu s tím se hierarchové Moskevského patriarchátu aktivně účastní bankéřského byznysu. Pokud peníze obecně milují zátiší, pak církevní peníze už pro sebe žádají naprosté mlčení. Jenže není nic tajného, co by se nestalo zjevným, upozorňuje Kristus. Rok 2016 začal odebráním licence Ergobance, obhospodařované patriarchátem. V roce 2015 už vyhlásila bankrot církevní banka "Sofrino".

Začátkem církevního roku dle starého kalendáře (15. ledna) odebrala Ruská banka licenci Ergobance, která je v objemu aktiv na 321. místě v zemi. Příčinou byl deficit měnových prostředků, snížení kapitálu pod povolenou hranici a faktický bankrot. Bankroty malých bank jsou sice v Rusku častým jevem, ale pád této banky přivábil pozornost tím, že účet zde mělo 61 organizací Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu (RPC MP) - mezi nimi např. Trojicko-sergijevská lávra a Danielovský monastýr. Říká se, že jejich pracovníci neobdrželi výplaty za prosinec a monastýry nemohly uhradit v plnosti náklady na plyn a elektřinu. Mezi dalšími zasaženými jsou různé eparchie RPC, které prováděly přes Ergobanku své převody peněz patriarchátu.

Podezřelou "centralizaci", kdy eparchie ukládají své peníze ve stejné bance, komentuje protodiákon (a dnes jeden z hlavních disidentů RPC MP) Andrej Kurájev takto: "Stojí za tím úmysl co nejvíce skrývat svůj byznys. Aby byl pro stát a společnost co možná nejvíce ponořen do šera, a naopak byl co nejprůhlednější pro patriarchát. Pro MP je důležitá on-line kontrola nad peněžními toky v eparchiích."

Církevní zdroje tvrdí: vysokou důvěru málo známé bance udělil patriarchát na základě garance svého podnikatelského partnera V. Mešalkina, předsedy rady manažerů a hlavního akcionáře Ergobanky. Této osobě také patří společnost "Energomaškapital", která dostává drahé a částečně tajné zakázky pro atomovou energetiku. Mešalkin má blízko k biskupu Tichonu (Ševkunovi), který požívá reputace "zpovědníka Putina", a k Georgiji Poltavčenkovi, představenému Ruského athonského spolku, jehož členy jsou vysocí úředníci a významní byznysmeni, kteří se pravidelně setkávají v tišině athonských monastýrů a skitů v Řecku, kam je zakázán vstup ženám a dalším nezvaným osobám. Mešalkin publikoval v pravoslavných časopisech několik článků o Athosu.

"Energomaškapital" a Ergobanka byly dlouholetými sponzory Trojicko-sergijevské lávry, Divjejevského monastýru a Brjanské eparchie RPC MP. Kromě toho vytvořily dobročinný fond "Marija".

V. Mešalkin stojí v čele ruské Asociace pro nakládání a zpracování odpadu a do byznysu se smetím je zapojen i syn Gergije Poltavčenko Alexej, který budoval v Petěrburgu spalovnu odpadu, a to za peníze syna řeckého miliardáře Leonida Bobolase.

Mnohem větší problém než s Ergobankou může mít RPC MP s bankrotem daleko solidnější Vnešprombanky (na 34. místě dle objemu aktiv). Koncem prosince bylo uvaleno moratorium na plnění závazků věřitelům této banky - na tři měsíce. 21. ledna byla Vnešprombance odňata licence. Centrální úřad MP má ve Vnešprombace 1,5 miliardy rublů a RPC MP tím přišla o přístup k těmto penězům a na nich závisí výplaty již samotného nejbližšího okruhu patriarchy. Říká se, že i sám patriarcha měl část svých prostředků uloženu ve Vnešprombance, kde spočívaly tyto peníze ve společnosti takových vkladů, jako jsou peníze manželky ministra obrany S. Šojgy a vicepremiéra D. Kozaka a také "Rosněftu", "Transněftu" a "Ruského olympijského výboru".

Vnešprombankou vládne další byznys-partner patriarchátu, pravoslavná Asyřanka Larisa Markus, nedávno zadržená vyšetřovacími orgány kvůli podezření ze zpronevěry. Její bratr, spoluvlastník banky a prezident Ruské federace pro sportovní závodění na bobech, Georgij Bedžamov se ukryl v Monaku. Bývalí velcí akcionáři Vnešprombanky A. Ositis a její dcera I. Fedulova stojí včele Fondu svatých apoštolům rovných Konstantina a Heleny, který pod hlavičkou RPC MP shromažďuje dary "pro Donbas a Sýrii". Fond plní i některé "delikátní funkce", mj. pomáhá postupné integraci farností Ruské zahraniční pravoslavné církve do Moskevského patriarchátu a spolupůsobí při "vlasteneckém vzdělávání" dětí ruských emigrantů v duchu loajality současnému politickému režimu Ruské federace.

Zatímco Meškalin se svým ochráncem Poltavčenkem patří ke stroze mužskému bratrstvu "athonitů", pak paní Ositis se pokouší vytvořit analogický ženský elitní klub kolem Divjejevského monastýru v Nižegorodské oblasti. Dámy Ositis a Fedulova dále stojí v čele komunikační společnosti ASVT, jejímž spoluvlastníkem je církevní oligarcha Evgenij Parchaev, generální ředitel "Umělecko-výrobního závodu Ruské pravoslavné církve Sofrino", což je monopolní výrobce chrámového vybavení a bohoslužebných předmětů a rouch, o který pečuje patriarcha osobně.

"Peresvet" kontra "Sofrino"

74-letého Parchajeva, který se drží na svém postu od 80. let a má blízké přátele na vysokých místech, pronásledují poslední dobou nezdary. Výnosy jeho podnikaní klesají, nehledě na "administrativní zdroj", který má v osobě samotného patriarchy. Minulý rok skončila fiaskem "Kreditní organizace pověřená prováděním oprav a restaurováním objektů RPC", banka "Sofrino" (na 363. místě dle objemu aktiv). Kromě obsluhy "umělecko-výrobního závodu" (výrobna Sofrino) provozovala tato banka "obsluhu zákazníků (investorů) Moskevského patriarchátu", která vykazovala každoroční obrat čtyři miliardy rublů.

"Sofrino" však prohrála ve vnitrocírkevním konkurenčním boji s bankou "Peresvet", o kterou pečuje představitel Finančně-hospodářského vedení RPC MP biskup Tichon (Zajcev). Osud Parchevovy banky byl zpečetěn, když z ní biskup Tichon vyvedl hlavní církevní účty do "Peresvetu" a Vnešprombanky. Mimochodem, mezi Parchaevovy partnery byl i výše vzpomenutý Mešalkin, který "zradil" Sofrino a přiklonil se k Ergobance.

Takže jediný úspěšný projekt RPC MP na bankovním trhu nese dnes jméno "Peresvet". Patriarchátu tam patří skoro polovina akcií této banky, která si stojí na 47. místě v objemu aktiv (druhým hlavním akcionářem banky je Komora pro trh a průmysl Ruské federace).

Mezi zakladateli banky v dávném roce 1992 byly Kostromská a Kalužská eparchie RPC MP a do rady manažerů proto vstoupili ředitelé patriarchátu metropolita Sergij (Fomin; nyní spravuje Voronežskou eparchii) a biskup Mark (Golovkov; nyní metropolita Rjazanský) a konečně metropolita Kyrill (Gundjajev; současný patriarcha). Kdysi se "Peresvet" zabýval aktivní dobročinností, nad níž se v současnosti, jak je vidět, zavřela voda. Příslovečnými se stala fakta z vyúčtování banky za r. 2005-2009, kde figurovalo více než 30 miliónů rublů jako dar politické straně "Jednotné Rusko". Poté, co se patriarchou RPC MP stal Kyrill (Gunďajev), stav banky se významně zlepšil - jejími vkladateli se staly: "Transněfť", Rosnano, letiště "Pulkovo", Federální cestovní společnost, "Moslift" a mnohé další velké federální a moskevské podniky.

Na pozadí úspěchů "Peresveta" působí dosti skličujícím dojmem problémy nejefektivnější dobročinné organizace RPC MP - Služby pomoci "Milosrdenství". Předseda dobročinného a sociálního oddělení RPC MP, biskup Panteleimon (Šatov), přiznal, že deficit na účtu Služby převýšil 70 milionů rublů. Nejsou peníze na výplatu pro téměř 500 zaměstnanců v domovech osamělých starých lidí, v dětských domovech pro děti s těžkými mnohočetnými poruchami vývoje, v monastýru Marty a Marie, v útulcích pro opuštěné matky, které se rozhodly nepodstoupit potrat, a v dalších zařízeních Služby.

Optimalizace výdajů na patriarší rezidence

Protojerej Vsevolod Čaplin, který přešel z pozice dlouholetého zaměstnance patriarchátu do krajní opozice, nalezl zdroj, z něhož by bylo možno doplnit hospodářský účet "Milosrdenství". Současně by to bylo řešení spousty dalších církevně-finančních problémů. Navrhuje "optimalizovat" velký počet patriarších rezidencí, což jsou přepychové paláce se značně početným personálem. Na svém blogu uvádí o. Vsevolod příklad "Synodálního duchovně-administrativního kulturního centra v Jižním Rusku" - to je nový palác patriarchy Kyrilla pod Gelendžikom (viz např. zde nebo o tom ve videu na YouTube). "Nikdy jsme neslyšeli o žádné kulturní akci pořádané v tomto centru," uvádí protojerej. "Pořádání koncertu nebo výstavy v tomto centru patří do oblasti fikce. Takže slova o kulturním účelu centra jsou buď roztržitostí nebo lží... Kdysi se v projevech zesnulého patriarchy publikovaly některé údaje o stavu celocírkevních financí. Současný patriarcha to tenkrát ironizoval jakožto příliš obecná čísla. Nyní se nepublikují dokonce ani takové obecné cifry. Není tomu tak právě kvůli výdajům na všechny patriarší rezidence?"

Závěr

Měly by v Rusku existovat církevní banky? Proč ne, pokud je jejich činnost průhledná a děje se v rámci zákona. Nechme na svědomí náboženských činovníků, že bankovní činnost neodpovídá požadavkům církevních kánonů, protože je to jejich vnitřní věc. Problémem je, že církevní banking v Rusku nikdy nebyl průhledný, stejně jako - mimochodem - veškerý finančně-hospodářský život RPC MP.

Alexandr Soldatov
(Novaja Gazeta)

Credo.ru, 22. ledna 2016


P.S.
Překlad článku vkládám bez komentáře.





Zobrazit příspěvek č. 1111 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 5. 2. 2016
Ke stažení další noty a nahrávky pro nácvik zpěvu

Církevně-slovanský liturgický zpěv

Pro praktické použití při bohoslužbách je ke stažení k dispozici „sešit s notacemi a instruktážními nahrávkami“

na pravoslavi.cz/zpevnik.

(Zatím je zde několik základních hymnů, aby bylo možno i na českých farnostech sloužit část liturgie církevně slovansky. Chystáme další.)




Zobrazit příspěvek č. 1110 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 4. 2. 2016
Nový článek o archimandritovi Andreji Kolomackém

Otec archimandrita Andrej (Kolomacký) – voják, misionář a budovatel chrámů

Ke 120. výročí narození

Na portálu Světlo pravoslaví





Zobrazit příspěvek č. 1109 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 30. 1. 2016
Neděle po Zjevení

Čiňte pokání. Království nebeské je blízko

První slova Ježíšova veřejného působení v sobě obsahují sumu jeho kázání. A přivádějí nás k základním křesťanským otázkám, které si nad těmito několika slovy nemůžeme nepoložit.

Jak blízko je Boží (nebeské) království? Jak je myšleno, že je blízko? Geograficky? (To by znamenalo, že se k nám přisunuje odněkud z vesmíru.) Časově? (To by zase znamenalo, že jeho počátek je věcí konkrétního dne D a hodiny H, jak věřily některé sekty.) Čím je blízko panování Boží a ukázání slávy jeho synů? Vždyť Boží království je všude kolem nás a neustále. Pokud bychom je měli nějak biblicky lokalizovat, tak bychom snad mohli citovat: Boží království je ve vás, uprostřed vás, ve vašem nitru (v českých překladech se mylně uvádí: je mezi vámi) (Luk 17,21). Tím se myslí: ve vašem srdci. Jenže ani tento výrok neobsahuje lokalizaci tohoto Království v pravém slova smyslu, ale spíše se myslí, že skrze své srdce bereme na Království účast, nebo že srdcem (je-li připraveno) do něho vstupujeme.

Tedy lidské srdce je duchovní bránou, kterou vstupujeme do Království. Tuto bránu ze své strany Bůh otevírá, a tím se nám stává Království dostupné. Proto je náhle blízko, ač nebylo nikdy vzdálené. Sice od nás nikdy nebylo daleko, vždy stálo na dosah ruky, ale přesto bylo dříve nedostupné tak, jako by se nacházelo kdesi v jiné galaxii. Nyní můžeme do duchovního prostoru společenství s Bohem vstoupit. A tím se nám stává svět nebeského Království dostupný čili blízký.

* * *

Co tedy učinit se svým nitrem, aby se stalo bránou, kterou můžeme volně projít k Bohu? Pravoslavná věrouka hovoří v této souvislosti o nutnosti pravé víry, která nás uvádí k účasti na pravdě. Pravoslavná duchovní praxe nás vede k očistění a nápravě srdce, aby se stalo průchodným pro světlo a mohlo jím být osvíceno. Pak je zde ještě něco třetího, bez čeho dvě předchozí položky nejsou účinné. A to je změna myšlení. Zvláštní proměna lidského nitra, která učiní z dogmat pravoslavné víry a pravidel pravoslavného života cosi mnohem a mnohem více, než je jen kupa formulek, pouček, výroků apod. Jenom tato proměna může způsobit, že je člověk schopen za Krista třeba zemřít, aniž by to byl projev duchaprázdného fanatismu. Tato proměna dá totiž člověku okusit skutečný život, nekonečný život, který pramení z Božského zdroje a nasytí člověka, takže si již nežádá ničeho jiného.

Této vnitřní změně jsme si zvykli říkat "pokání". Většinou si však pod tímto slovem představujeme spíše akt lítosti nad hříchy, touhu se od nich očistit, rozhodnutí se jich vyvarovat apod. Jenže to jsou už spíše projevy pokání, než pokání samotné. Pokání ve skutečnosti není jen chvíle lítosti, ale je to (měl by to být) celoživotní stav nitra křesťana. Je to způsob, jak hledíme na Boha, na sebe a na svět. Je to zvláštní způsob myšlení.

* * *

Zamyslíme-li se nad řeckým slovem pro pokání, které je použito v originálním znění evangelia, nečteme nic o lítosti, ale setkáme se slovem "metanoia". Z toho vyrozumíváme, že jedná o změnu myšlení, obrácení mysli, její správné nasměrování. Je to opuštění cesty marnosti, která je spojena se zlem a hříchem, a výběr cesty k Bohu. Nesprávná cesta (tj. volba hříchu) je v podstatě chápána jako omyl, špatný směr, bloudění. To koresponduje s aramejským slovem pro pokání (tešuva), v němž zní "návrat" - čili podstatou pojmu pokání je změna cesty - od bloudění mysli k jejímu návratu, zacílení do jejího zdroje, jímž je Bůh. Obrácení rozptýlené či těkající mysli směrem ke koncentraci, spočinutí v tichém zření. To nás vede k úvahám o hesychii, ale my dnes zůstaneme u pohledu na naše téma z obecnější perspektivy.

Zdá se, že pro křesťana a jeho život ve víře je právě tento vnitřní stav klíčový. Týká se totiž vnitřního rozpoložení člověka. Bez správného vnitřního rozpoložení je víra jen souborem pouček a spisů svatých Otců, které je možno akademicky zpracovávat, ale není to živé uchopení a osvojení jejich víry. Akademikům až příliš často uniká to hlavní - pochopení, že k porozumění a osvojení díla toho či onoho svatého Otce je především nutno osvojit si způsob jeho života a způsob jeho myšlení. Nesdílí-li dnešní člověk stejné uvažování, které je formováno duchovním smýšlením, nemůže vůbec hlouběji porozumět, o čem svatý Otec píše, co se pokouší předat.

Pár slov k současným pokusům uvádět mezi české čtenáře svatootcovskou literaturu. Svatí asketičtí Otcové se ve svých dílech většinou pokoušejí předávat správného ducha, jehož svou vírou a způsobem duchovní praxe získali. Tohoto ducha je potřeba z jejich myšlenek čerpat a jedině v tomto duchu můžeme našim svatým Otcům porozumět, vnitřně s nimi souznít a nechat se jimi dovést k poznání. Tento duch vane mezi řádky děl svatých Otců - ať už jsou to spisy apologetické, věroučné, mravoučné či asketické apod. Jenže my se často"chytáme" jen toho, co je v těchto literárních památkách vnější - racionalistické argumentace, výkladu pravidel a izolovaných výtržků z duchovních poučení. Duch nám uniká, protože k tomu, abychom se na něj napojili, je potřeba změna života.

Překlady posvátné pravoslavné tradice se v jistém smyslu podobají dílu ikonopisce. I on musí respektovat kánon a být schopen předávat ducha, kterého ikonografická tradice udržuje a zprostředkovává. Má-li ikonopisec nepravoslavný duchovní život, nemůže zhotovit dobrou ikonu, protože kvalita ikony se měří tím, jak v sobě zrcadlí pravoslavnou duchovnost (tj. víru, duchovní zření, mravnost, modlitbu atd.) Stejně tak nemůže přetlumočit odkaz svatých Otců ten, kdo není nositelem věrné pravoslavné duchovnosti. Bez duchovního života je vše mrtvé. A duchovní život vyžaduje správné naladění lidského nitra. Tím se vracíme k našemu dnešnímu hlavnímu tématu.
Toto naladění se děje změnou myšlení, úpravou života dle Božích přikázání, bojem proti zlu uvnitř svého nitra, rosením srdce duchovní inspirací a blahodatnou posilou, aby změklo a stalo se plodonosným. Nyní se ještě trochu zabývejme tou změnou myšlení. V podstatě jsou jen dvě cesty, jimiž se může lidská mysl ubírat - buď k osvícení nebo k zatemnění. Rozlišujme: duchovní způsob myšlení, k němuž tak často nabádal sv. starec Paisij, od opaku, jímž je světské myšlení, které dle Bible nepřátelské vůči Bohu. Podle toho či onoho stavu mysli jsme buď naplňováni Duchem Svatým, nebo světským duchem marnosti, daremnosti a všeho zla.

* * *

Většinou se v nás míchá dobro a zlo, chvilku panuje dobré duchovní rozpoložení, a pak nás náhle naplní zlý duch. Obvykle však u každého jedince něco z toho převládá. Snadno si můžeme o sobě zjistit, jak na tom jsme. Stačí být k sobě upřímný a zhodnotit stav svého nitra. Nepovažovat obsah své mysli a svého srdce za nahodilý nebo nedůležitý, ale donutit se trošku k nějaké sebereflexi. Jediné, co se nám může přihodit nepříjemného, je, že o sobě ztratíme část svých iluzí.


Dva přístupy k životu, dva způsoby myšlení

 
Tak tedy pár dotěrných otázek: jak vypadá obsah naší mysli v průběhu dne?, kolik myšlenek jsme věnovali Bohu, modlitbě, zájmu o prospěch bližního?, a naopak - kolik myšlenek jsme věnovali svým bolestem, ukřivděnosti, pocitům nespravedlnosti? Kolik myšlenek jsme věnovali Evangeliu a starosti o to, zda budeme spaseni, jaký bude věčný úděl naší duše?, a kolik myšlenek jsme věnovali dočasným věcem, majetku, tělesným touhám, představám o své slávě, schopnostech, zásluhách? A nebo jinak: do jaké z kategorií patří většina myšlenek, které nás napadnou?, jaké z těchto myšlenek v sobě pěstujeme, nalézáme v nich zalíbení, hýčkáme je? Na jak úrodnou půdu v naší mysli padají smyslové či vysloveně hříšné představy?, nebo představy o rozhojnění majetku či o projevech uznání, chvály a oslavy? A co naše emoce? Kolikrát se v nás v průběhu dne rozhostí pocit díků Bohu, soucitu s bližním, přejícného a příznivého rozpoložení vůči lidem?, a kolikrát s naším srdcem lomcuje hněv, netrpělivost, závist, pocit neuznanosti, opomíjení našeho významu atd.?

Sami si můžeme v tomto testu pokračovat dle své ctěné libosti. Je to test jako ve škole. Konec konců jsme v tomto životě jako ve škole. Jak dí starec Paisij: Jsme zde proto, abychom si složili své zkoušky, a šli zase dál pokračovat na vyšší škole. Maturitou, kterou bychom měli zvládnout, je odpuštění svým viníkům, nalézt zalíbení v ponížení a s radostí přijímat urážky, čímž začínáme na sebe přijímat obraz Kristův.

Základním ukazatelem, který zjevuje stav lidského nitra, je vztah k liturgii. Člověku, který je světského ducha, se těžko chodí do chrámu. Věřícímu, naplněnému nesvětským duchem, se zase nechce z chrámu pryč, zpět do světa. Jak říká známá svatootcovské anekdota: Když ráno v monastýru zazní zvon svolávající na bohoslužbu, rozdělí to mnichy do dvou skupin - jedni vstávají z lože se slovy "Sláva, sláva", druzí si přetahují deku přes hlavu mumlajíce: "Běda, běda".

* * *

Změna mysli je tedy předpokladem k tomu, abychom v sobě měli správného nesvětského ducha. To je křesťanské vnitřní rozpoložení. Prvotní křesťané neměli všechny ty schválené dogmatické formulace a nezřídka neměli v držení ani Bibli. Znali sotva pár výňatků z evangelia. Avšak měli křesťanského ducha a to jim dávalo sílu k mučednictví. Nikoliv vědomosti a poučky, ale křesťanský duch, jímž bylo naplněno tenkrát srdce lidí, způsoboval, že se kolem nich děly divy, nad nimiž dnes žasneme a nechce se nám ani věřit, že se to opravdu stalo. Ct. Theodosij Veliký v době všeobecného hladu naplnil zázračně monastýrský sklad chleby, aby mohli mniši nasytit všechny hladové obyvatele té krajiny, kteří se tam shromáždili s poslední nadějí, že všichni nepomřou.

Jeden mnich na začátku 20. století na Athosu byl mezi bratry známý tím, že stále přemýšlel nad otázkou spásy. Nic jiného nezaměstnávalo jeho mysl, jen starost o spásu. Kdykoliv jej někdo potkal kdesi na stezkách Svaté Hory, vždy se místo pozdravu otázal: "Co myslíš, otče, budeme spaseni?"

Tímto tématem se dotýkáme i problematiky duchovního vedení a zpovědnictví. Jak často je chápána duchovní výuka jen jako předávání vědomostí! Jak často zapomínáme na to, že duchovní vedení by mělo být především předáváním ducha, odevzdáním duchovního zápalu a duchovní formací. To znamená, že jeho výsledkem by mělo být ustanovení správného duchovního rozpoložení v nitru křesťana. Duchovní učitel - ať už je farní kněz nebo monastýrský duchovní otec - se snaží zformovat ve svých svěřencích duchovní myšlení, změněnou mysl, která je obrácena nikoliv ke světu, ale především k Bohu.

* * *

Vědomí, že důležitý a primární je pro křesťanský život vnitřní stav lidského mysli a potažmo srdce, bylo vždy charakteristickou črtou východního křesťanství a pravoslaví tento důraz věrně střežilo. Vstupujeme však do doby, ve které i do našeho církevního prostoru začíná proudit světský duch, jako když se trhlinou do lodi valí voda. Nejprve se zatopí podpalubí. Nahoře na palubě nic zvláštního nevidíme, takže se navenek zdá, jako když se nic neděle. Jenže pak jde najednou krásný koráb nečekaně rychle a nezastavitelně pod hladinu. Vytrvale bije na poplach např. i ruský teolog A. Osipov, který to v Ruské církvi vidí všude kolem sebe. Jakožto teologu, jehož specializací je mj. srovnávací bohosloví (a zná tedy výborně kořeny odchylného vývoje v západních církvích a kam to dospělo a proč), je mu jasné, co to znamená. A tak bije na lodní zvon a volá, aby se ucpaly ty díry v boku lodi.

Možná mu církev naslouchá (konec konců není jediným, kdo prorocky varuje před blížící se katastrofou), třeba je to hlas volajícího na poušti. To však neznamená, že by se o tom nemělo hovořit. Možná, že Bůh - třeba i za pomoci těžkých ran - zastaví překotný církevní vývoj tímto směrem.

Nazapomínejme, že církev se napravuje skrze osobní nápravu každé lidské duše. Takže volat, kázat, hlásat, varovat, kárat, usvědčovat, napomínat, nabádat, vybízet, povzbuzovat či dokonce vysvětlovat, vykládat - to vše má vždycky smysl, dokud je alespoň jeden posluchač.

* * *

Věnujme pozornost svému nitru, které samo vydává o sobě svědectví, jakého je ducha. A podle ducha poznáme, zda máme smýšlení duchovní nebo světské. Pro světské myšlení je nebeské Království stále zavřené a vzdálenější než konec vesmíru. Jedině duchovní mysli, která vzniká proměnou smýšlení (pokáním), jsou adresována slova: "Království nebeské je blízko."









Zobrazit příspěvek č. 1108 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 22. 1. 2016
Bilance církevního smíru

Krize je skončena. Zapomeňte

Otevřela se nám cesta ke smíru. To znamená především cestu k obnovení jednoty episkopátu, a tím k normální kanonické správě v naší místní autokefální církvi. Má to jen jednu vadu - takto jsme si to asi nikdo tak úplně nepředstavoval. To je samozřejmě jen můj soukromý názor (podotýkám, že v celém článku hovořím jen sám za sebe a nikoho nezastupuji).

Teď samozřejmě nastane výměna názorů na interpretaci uzavřených dohod. Lidská hloupost a malost se často projevuje tím, že potřebuje ukazovat svaly a představovat svého nositele jako jednoznačného vítěze. Vlastně už to začalo. Ruské noviny uveřejnily svůj pohled na nastalou situaci, čerpající z informací anonymního zdroje "blízkého Moskevskému patriarchátu". Trochu mě zamrzelo, že ještě nedávno tak nadějné Rusko se nezmohlo na nic jiného než na takovou malost a trapnost - vybrat si z uzavřených dohod jen to, co lze nějak překroutit, a pokračovat v dezinformacích. Zdá se, že jakási velkorysost, která byla kdysi typickou ruskou vlastností, se u současné ruské věrchušky dávno vytratila.

Článek ruských novin samozřejmě předhazují zvláště webové stránky pracující s kradenou identitou (tj. vystupující jako by to byly oficiální weby církevních institucí). Ale to už jaksi patří k mravní úrovni jejich redaktorů. Nad takovými drobnostmi se u nás už jen mávne rukou.

Ruské loutky u nás tedy vytrubují svou proklamaci (nic jiného se od nich asi nedalo očekávat), že Ekumenický patriarchát uznal volbu Rostislava na prešovském "sněmu" za řádnou, ač v dokumentech z Konstantinopole čteme pravý opak - Rostislav je uznán na principu ikonomie (tím se zřetelně formuluje, že jeho volba řádnou nebyla). Chtělo by se říci, že by se někdo měl naučit alespoň číst, když už neumí psát.
Uzavřená dohoda má v sobě nějakou tu trpkou pilulku pro všechny zúčastněné strany. Nikdo nedostal vše, co chtěl. (Možná je to znamení spravedlnosti dohody, nevím.) Pro naši stranu je hořkým zklamáním, že pod tlakem mezinárodních okolností a kvůli nesmiřitelnosti Slováků se nepodařilo prosadit opakování sněmu a vykonat ústavní volbu metropolity, který má být vybrán (či vylosován) ze dvou řádně ústavně zvolených a intronizovaných arcibiskupů (pražského a prešovského). Bylo přistoupeno k přijetí Slováky nárokovaného stavu, čili k řešení z pozice krajní ikonomie. V principu nic proti ikonomii, i ta by mohla být ještě uspokojivým - ač nouzovým - východiskem z krize, kdyby však z druhé strany byl alespoň nějaký náznak připuštění, že kolem volby metropolity nebylo vše, jak mělo být. Ale protože taková reflexe na slovenské straně absentuje a jediným jejich "argumentem" pro ospravedlnění způsobu, jak byla volba provedena, byla vždy tvrdošíjná neústupnost slovenských delegátů, stane se taková krajní ikonomie špatným východiskem pro budoucnost. Pro dnešek se roztržený šat přelepí záplatou, a po nás potopa... Takové tvrdošíjné jednání, jaké Slováci předvedli, se mi zdá necírkevní a vzdálené duchu pokory a lásky a schopnosti se domluvit. Z pozorování minulého církevního života si dovolím téměř s jistotou prohlásit, že se naší církvi vrátí nevyřešení tohoto problému - tak v horizontu deseti, nanejvýše dvaceti let - jako bumerang.

Bude to jako nevyčištěná a špatně zahojená rána. Rány na těle církve se čistí pokáním nebo alespoň přiznáním pochybení, a to zřejmě schází. Někde pod povrchem naší místní církevní historie a našeho církevního vědomí to bude hnisat. Několikrát jsem už v průběhu let viděl, že každá chyba se vrací. Člověku i církvi. A dopadne to především na ty, kteří svou tvrdošíjností nedovolili zjednat nápravu. Budu moc rád, jestli se mýlím.

Teď je však potřeba obnovit jednotu episkopátu. Mám-li promluvit k naší straně - musíme přistoupit na uzavřenou dohodu, uznat Rostislava metropolitou, ať už byla jeho volba jakákoliv. Co jsme mohli pro nápravu věcí učinit, jsme učinili. Naše možnosti jsou vyčerpané. Zachraňme kanonickou jednotu církve.

* * *

"Pyrrhovo vítězství" Moskvy. Uprostřed zlatých síní Moskevského patriarchátu může teď patriarcha Kyrill odbýt Ilarionovo blahopřání k vítězství jejich církevní politiky - třeba s použitím citace válečníka Pyrrha: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.“

Podle uzavřených dohod se nad pseudo-autokefalitou, která nám byla udělena Moskvou (1951), definitivně zavřela voda (o tom se v ruských novinách, informovaných ze zdrojů "blízkých patriarchátu", asi nedočtete). Z toho v Moskvě zřejmě zrovna nejásali. Jim se totiž vůbec nelíbilo, že jsme dostali a přijali autokefalitu od Konstantinopole (1998-99), a stále nám zdůrazňovali, že jsme pravou autokefalitu dostali už od Moskvy. Tyto fantazie nám stále vtloukali do hlavy. Stále se snažili si nás udržet ve sféře svého výhradního vlivu. Zakládala se zastupitelství (jedno u nás, pak další v Moskvě). Nevidím, že by tato zastupitelství měla jiný smysl než umožnit zde uplatňovat vliv Moskvy. Proto po roce 1989 vznikl velký tlak ze strany starší generace duchovenstva, aby bylo karlovarské ruské zastupitelství zrušeno, resp. proměněno na normální naši farnost. Místo toho se po udělení konstantinopolské autokefality začal vliv Ruska u nás dramaticky stupňovat.

Slyšel jsem i takový názor, že právě z východu přišel impuls k vyvolání krize u nás. Byla to prý pomstychtivá reakce na omluvu metropolity Kryštofa, adresovanou Ekumenickému patriarchátu, od něhož se vladykovi před tím dostalo ostrého pokárání a varování; hrozila i nepřítomnost patriarchy Bartoloměje na cyrilometodějských oslavách. V omluvě se vladyka tedy kál za to, že požehnal konání velké církevní oslavy k 60. výročí udělení moskevské autokefality, a zlehčil tím význam aktu darovaní autokefality z Konstantinopole. Jenže touto omluvou prý šlápnul zase na kuří oko moskevských snílků o ruském církevním primátu. Výsledkem bylo, že krátce na to už nebyl náš metropolita naším metropolitou (autokefalita neautokefalita - Moskva má dlouhé prsty). Nemohu to plně posoudit, ale myslím si, že to možné je. Ostatně zprávy, že se Moskva v průběhu krize nezvaně vměšovala a krizi svými intrikami (a penězi) prohlubovala, se mi zdají být nezpochybnitelné. (Tady se naplno projevil ten kulturní rozdíl mezi Moskvany a Řeky; lekce pro všechny, kdo mají oči k vidění.) Konec konců, ona jediná měla z krize v naší církvi prospěch, a proto ji (jak se mi zdá) podporovala. Měla dost důvodů doufat, že jí naše církev nakonec spadne do klína jakožto její "autokefální" kolonie. Teď jenom doufejme, že současné řešení krize bude koncem i hrozby rusifikace místní církve. Jak se ukazuje, teprve nyní se pro naši místní českou církev uzavírá éra sovětského vlivu (na který někteří v dáli na východě možná nostalgicky vzpomínají).

Snad si uvědomují i Rusové žijící trvale zde, že zmrazení kolonizačních plánů Moskvy je výhra i pro ně. Asi by se jim nelíbilo, kdyby se zde kvůli moskevské politice dostali do pozice kolonizátorů (či rovnou okupantů) naší církve, což by se pochopitelně odrazilo nejen v napětí uvnitř církve, ale zároveň v nárůstu celospolečenské nevraživosti vůči nim. Zatím zde z širšího společenského okruhu rusifikátorům posloužil jen zmanipulovaný "investigativec" Klíma, kterého vodili za nos informátoři z "katakomb", a Lidové noviny, které při své rusofobii s dojemnou hloupostí podpořily moskevské církevní pletichy. Leč v tisku to byl spíše ojedinělý incident. Kdyby i nějaká seriosnější média začala informovat, že tzv. "česká" pravoslavná církev se změnila na expozituru Moskvy a patriarchát (známý svým těsným napojením na Kreml) zde realizuje nějaké své záměry, mohli by se naši místní ruští bratři a sestry dostat do velice ošemetné situace (zvláště v kontextu současného problému migrace a nárůstem nepříznivého rozpoložení Čechů k cizincům). A to zdejším Rusům rozhodně nepřejeme.

Možná by pak byli zde žijící Rusové z politiky Moskvy tak nešťastní, jako jsou teď mnozí pravoslavní Ukrajinci (kanonicky spadající pod Moskevský patriarchát). Ti prý vytvořili obrovský tlak na svého metropolitu, aby umožnil přestat vzpomínat patriarchu Kyrilla v chrámech. Lidé tam nechtějí kvůli té ostudě vůbec slyšet jméno "svého" patriarchy při bohoslužbách (stejně jako odmítají modlitby za svou zemi, je-li nazývána "ruskou zemí"... To jsme to dopracovali. Osobně si myslím, že by Moskva měla přestat budovat vzdušné zámky své celosvětové pravoslavné dominance a konečně obrátit svou pozornost na své vnitřní problémy - má jich v samotném Rusku více než dost. A nebo se může věnovat nápravě své reputace na Ukrajině. Zatím to vypadá, že její velkolepý palác, co měl zářit světu, má základy na písku.
Pro mě osobně to všechno byla vskutku užitečná lekce, jak vypadá představa moskevských církevních špiček o "bratrské pomoci" (ta bývá v provedení Moskvy pravidelně "něžná jako žaludeční křeče"). Ještě asi před deseti lety jsem vkládal do Rusů velké naděje a myslel si, že by nám Moskevský patriarchát mohl a měl více pomáhat v budování církve. (Dlužno však podotknout, že to bylo za éry patriarchy Alexije II. S nástupem nového patriarchy se poměry uvnitř Ruské církve dramaticky mění a mnozí se domnívají, že nikoliv k lepšímu.) Často dnes vzpomínám, jak jsem kdysi vůbec nerozuměl staré generaci našich českých duchovních, která byla ve věci vztahu Rusů k českému pravoslaví zarytě skeptická a chápala naši autokefalitu především jako obranu před vlivem Ruska na vnitřní věci naší České církve.

Myslím, že u nás asi nebudu zdaleka jediný, kdo po krizových událostech ve zdejší církvi dramaticky změnil vzhlížení k současné Ruské církvi. Pochopitelně je při tom potřeba odlišovat tradiční ruskou duchovnost, světce, starce a pokorné věřící, od té církevní politiky, kterou provádí ve svých přepychových komnatách církevní hierarchie. Je na čase si (přes všechny sympatie k tomu, co je krásné a dobré v ruském světě) uvědomit, že Moskva - to je jiná kultura a jiný způsob myšlení, než na jaký jsme zvyklí a jaký očekáváme. Tam u nich je vše veliké, silné, mocné a tak rozlehlé, že nad tím slunce nikdy nezapadá, a včera tam už znamená zítra (a zítra zase včera), že pro nic malého či křehkého, co potřebuje dýchat a prostor k růstu, tam nemají ani za mák pochopení. Tam se poroučí větru i dešti. Lidé se tam nepočítají na osoby, ale na masy. Pravoslavná církev tam má tolik svatých, že je nemá ani spočítané. Kalichy na liturgii jsou tam desetilitrové. Duchovenstvo je sešikované patriarchova zlatá armáda; přisluhující hypodiákoni chodí při bohoslužbách se svícny pochodovým krokem a otáčejí se jako vojáci. Pokud se při chrámové službě (zvláště archijerejské) něco pokazí, tak se z toho umírá hrůzou. Můžeme něco z toho obdivovat, něčeho z toho se děsit, ale buď jak buď, je to součást jiného druhu kultury.

A navíc, církev tam má ve vědomí svých prelátů opravdu značně rozvinutý vojensko-komerčně-politický rozměr. Páteří církve jsou v ruských městech penězovody napojené sponzory a místní oligarchy a vysávající farnosti, aby napájely část duchovenstva a hlavně episkopát, patriarchát... Žádný přepych a luxus není dost velký, aby ses s ním v církevní struktuře nemohl setkat. Všude přísná kázeň, tresty, církevní byznys, taxy odvodů pro městské farnosti (na některých místech mají farnosti stanovenou tučnou sumu, kterou musí odvádět hierarchii, ber kde ber), překládání komerčně méně úspěšných duchovních. Tam je od duchovenstva požadována taková disciplína, že by se jezuiti mohli učit. Na všechny chrámové a bohoslužebné potřeby či vybavení je monopol. Svíčky se povinně odebírají od toho, kdo má povoleno na tom vydělávat (a odvádí část zisku tam, kam patří). Do chrámů se musí nakupovat jen pozlátkové kýče, pochybné umělecké i řemeslné kvality a povětšině předražené zboží ze Sofrina a několika málo dalších "požehnaných" výroben, a církevní dozor to pečlivě kontroluje. V církvi věřící platí za všechno (jen tu a tam je něco dobrovolné, ale i tak se očekává, že zaplatíš, jak je zvykem; na internetu jsou fotografie ceníků z chrámů - kolik stojí modlitba za nemocného atd.). Na přání věřících bere episkopát zřetel spíše jen výjimečně. Rusové to s pokorou snášejí a ještě se za každé trápení radují (i když poslední dobou vytrvale sílí kritické hlasy). Není mou věcí soudit, jak to dělají v Rusku, ale kdyby tohle přišlo sem, tak Češi z církve utečou. Ti z nás, co sem zatahují vliv Moskvy, si vůbec neuvědomují, s čím si zahrávají. Nejvíce duchovního užitku nám může tato moskevská církevní kultura přinést tím, že zůstane hodně daleko.
Pokud bylo metropolitovo snížení významu moskevské autokefality tím důvodem pro vyvolání krize, tak jsou pro Moskvu výsledky žalostné. Hra na autokefalitu z komunistické Moskvy dozněla. Ve svém finále nám přinesla spoustu trápení. A my můžeme děkovat Bohu, že tato schizofrenie se dvěma autokefalitami je pohřbena. Vladyka Rostislav má štěstí, že se tímto "tancem mezi vejci", při němž nutně musí vznikat neřešitelné situace, už nemusí zabývat.

Nu, a pak půjdou věci dál. Na Slováky čeká trpká tabletka implementace konstantinopolského tomosu do ústavy naší místní církve. Zbývá jen přátelsky popřát: "Dobrou chuť."

* * *

Rekapitulace

Každý musíme za ukončení krize zaplatit. Vladyka Rostislav se musí omluvit za své podivuhodné výroky na adresu starobylých patriarchátů. My musíme zapomenout na to, co bychom mohli považovat za ústavní volby, a uznat Rostislava metropolitou, načež snad co nevidět dojde ke společné liturgické službě všech místních biskupů, kteří jsou ve funkci, a tím i k vzájemnému uznání na jejich postech. Slováci zaplatí přijetím tomosu. A jednou zaplatí všichni ještě podruhé v budoucnosti, a doufejme, že na tu finální splátku bude církev ještě mít.

Tak velí konstantinopolská dohoda, která nám mezi řádky sděluje: "Věc je skončena, zapomeňte." (Ještěže už ve svých letech nemám takový problém něco zapomenout. Mladým však není co závidět.)






Zobrazit příspěvek č. 1107 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 21. 1. 2016
Distribuce výtisků jihlavských kalendářů

Dnes jsem rozeslal výtisky nástěnného kalendáře.

(Omlouvám se za zpoždění způsobené nemocí.)

Rozesílal jsem podle doručených objednávek. Pokud byste někdo, kdo jste si kalendář objednal, v následujících dnech své výtisky neobdržel, neváhejte mne kontaktovat.

Jestli chce dostat kalendář kdokoliv, komu jsem neposílal, stačí napsat a mohu pár rezervních výtisků ještě rozeslat.

Webová stránka tohoto kalendária je zde.




Zobrazit příspěvek č. 1106 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 13. 1. 2016
Jednání v Konstantinopoli

Zpráva agentury „Romfea“: Ekumenický patriarchát je připraven uznat arcibiskupa Rostislava

Aktualizováno

Zdá se, že kauza české a slovenské pravoslavné církve vzala šťastný konec. Na dvoudenních jednáních ve Fanaru se podařilo vyřešit otázku uznání arcibiskupa Rostislava, který se omluvil Ekumenickému patriarchátu za své dřívější prohlášení namířené proti patriarchátu. Tato omluva sehrála rozhodující úlohu v pozitivním vývoji hledání řešení vleklého problému. Dále bylo rozhodnuto obnovit vztah mezi vladykou Rostislavem a vladykou Simeonem, který byl uznáván ze strany Ekumenického patriarchátu již dříve.

Agentura „Amen“ píše o úspěchu rozhovorů, vedených v úterý a ve středu ve Fanaru mezi dvěma frakcemi, vzniklými v naší církvi, která dcerou Ekumenického patriarchátu. V odpoledních hodinách informoval ekumenický patriarcha Bartoloměj o nalezení vzájemně přijatelného řešení vleklého problému, který nastal po rezignaci arcibiskupa Kryštofa. Patriarcha označil tento den jako historický a jako novou stránku v životě naší církve, jejíž správa se nadále bude řídit především tomosem autokefality.

Podle dalších zpráv znamená tento vývoj ukončení rozkolu, který začal v naší církvi. Rozhovorů se účastnili vladykové: arcibiskup pražský Michal, arcibiskup michalovský a košický Georgij a dále vladyka Izaiáš. Vladyka Rostislav přinesl omluvu za své výroky a patriarcha Bartoloměj ji přijal. Tím se otevřela cesta k uznání vladyky Rostislava ze strany Ekumenického patriarchátu. Výsledkem rozhovorů bylo také přijetí rozhodnutí implementovat do ústavy naší církve Tomos o udělení autokefality od Konstantinopolského patriarchátu.

Fotografie z jednání jsou v článku: Vladyka Michal, Juraj a Izaiáš s delegacemi na návštěvě Ekumenického patriarchátu



P.S.
Podrobnějších zpráv zatím není dostatek. Ale byl bych rád, kdybych mohl říci: Tak snad si už budeme konečně moci oddechnout...








Zobrazit příspěvek č. 1105 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 13. 1. 2016
Nový kalendář ke stažení

Nástěnný kalendář na rok 2016

Na stránce nástěnného kalendáře jsou obě mutace (diář i visací) ke stažení v PDF.

Papírová verze je v tisku.





Zobrazit příspěvek č. 1104 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 12. 1. 2016
Boží dílo nad lidskými dějinami

Úvahy nad oslavou Narození Spasitele

Svátky Narození Kristova pochopitelně vnímáme jako oslavu události Božího vtělení. Naši pozornost upoutává především zpráva o Bohu, který se narodil. Maličko v pozadí zůstává druhá "strana mince", kterou je lidská rovina příběhu Božího vtělení. Mám tím na mysli, že Bůh se stal konkrétním člověkem (nikoliv jen nějakým neurčitým lidským jedincem, ani poutníkem přicházejícím odkudsi z neznáma). Tedy člověkem, který měl svůj původ, předky, rodinu atd. Na přípravě tohoto "lidského faktoru" pracoval Bůh cílevědomě po celá tisíciletí. Církev nikdy nezanedbávala patřičně připomínat obě stránky Božího vtělení, a upomínka na lidskou rovinu této události je rozklenuta nad celým svátečním obdobím Narození Spasitele.

Předlouhý proces přípravy lidského rodu k Božímu vtělení se v pravoslavném kalendáriu vzpomíná zasvěcením dvou nedělí předcházejících tomuto svátku. Jedná se o neděli praotců a neděli otců. Při nich jsou připomínány osobnosti z éry Starého zákona i z doby předstarozákonní, osobnosti klíčové pro chystání příchodu Mesiáše. Je to pohled na tu dlouhou cestu od Adamova hříchu a pádu člověka ke znovuotevření brány ráje.

Nyní už tuto dávnou dějinnou pouť vidíme z nadhledu, protože nám je zřejmé, odkud a kam tato cesta vede, chápeme její smysl a nahlížíme i Boží prozřetelnost, která nad touto poutí bdí a usměrňuje ji. Lidé, jimž bylo dáno v té době žít a tuto cestu zde na zemi utvářet, však tento nadhled neměli. Byli jakoby ponořeni do těch událostí, jimiž se tvořila příprava k Božímu příchodu. Rozměr tohoto aktu mnohonásobně přesahoval délku jejich životů. Jediným způsobem, jakým mohli zahlédnout velikost toho, čeho jsou účastni, byla víra. To byly duchovní oči, jimiž mohli praotcové vidět obrysy toho, co je tak nesmírně přesahovalo.

Aby se nikdy nezapomínalo na skutečnost, že příprava Božího vtělení je společným dílem Boha a lidí, kteří uvěřili a svobodně se stali kamenem v budované stavbě, je oslava praotců neodlučně spojena s těmito svátečními dny. A dále - při samotných svátcích vtělení druhé Osoby přesvaté Trojice se důrazně připomíná tělesná stránka celé věci - těhotenství Panny Marie, porod, plenky, nemluvňátko.

A bezprostředně po svátečním dni je k těmto svátkům ještě důrazně připojena i vzpomínka na tělesnou rodinu Spasitele. Hned druhý den svátku bývá totiž zasvěcen Sboru přesv. Bohorodice, při čemž jsou připomínáni tělesní příbuzní Pána i jeho předkové. Ti všichni jsou zastoupeni skrze osoby Davida krále, Josefa Snoubence a Jakuba, bratra Páně. To jsou ti, kteří tvoří nejbližší okolí Pána a na nichž je vtělený Bůh jako dítě zcela závislý. Tento motiv se v průběhu oslav svátku vzápětí vrací ještě jednou jako ozvěna - a to v první neděli po Narození. A aby toho nebylo málo, krátce poté nadchází svátek Obřezání Páně, jehož hlavním obsahem je opět zdůraznění tělesnosti Spasitele - čili skutečnosti, že Bůh při vtělení přijal opravdové lidské tělo, nikoliv jen tělo zdánlivé či přízračné.



Nyní k výše uvedenému podrobněji.

Starozákonní éra, která byla chystáním příchodu Spasitele a Vykupitele, je zároveň svědectvím o Božím díle, které Hospodin konal nad lidskými dějinami, nad mnohými generacemi. Žádný člověk (byť by byl sebemocnější) by se kvůli krátkosti lidského života nemohl ani pokusit o takové dílo, které se cílevědomě děje nad tolika lidskými generacemi. Jedině Bůh, který z lásky k člověku pracuje na nápravě toho, co člověk na počátku svých dějin ke své škodě pokazil, může něco takového podniknout - vybírá zbožné lidi, zkouší je, tříbí linie otců a dědiců, vede je, poučuje, kárá, dává proroctví, upravuje okolnosti, otevírá cesty. A tak stále ve shodě se svobodnou vůlí člověka, který sám si musí vybrat dobro a zavrhovat zlo, a volit si poslušnost Bohu a zříci se svévole, Hospodin chystá krůček po krůčku takový stav věcí, aby se mohl z jednoho člověka, čisté ženy, vtělit Boží Syn.

Pohled na tuto Boží práci nad lidskými dějinami směřující k Narození Mesiáše nám dává jistotu, že tak, jako pracoval Bůh v době starozákonní, stejně pracuje i v době novozákonní. Je Pánem nad dějinami. Pracuje i dnes. I naše doba je součástí tohoto "dějinného materiálu", který Bůh hněte ve svých rukách. I s námi, kteří žijeme tady a teď, pracuje a používá nás k chystanému dílu, pokud je poslušnost Bohu naší svobodnou volbou a věříme Mu. A protože tento dobrotivý Hospodin už tolikrát osvědčil svou lásku k člověku a ukázal, že lidumilnost je jediným motivem jeho díla, můžeme chovat plnou důvěru, že i s námi a naší dobou pracuje dle své prozřetelnosti ku prospěchu člověka. Sice většinou nevidíme, proč se děje to, co se s námi děje, ale nemusíme se obávat Božích záměrů.

Jsme-li schopni vnímat Hospodinovo dílo nad starozákonními dějinami, pak se tím stáváme svědky nesmírného zázraku. Divu, který přesahuje naše schopnosti chápat. Většinou hledáme zázraky v malých rozměrech našich životů, kde jsou dobře viditelné a nepřesahují svými rozměry naše obzory. Takže nás udivuje zázračné uzdravení, vyslyšení modlitby, zjevení některého světce, myrotočení ikony, proroctví, jasnozřivost atd. To vše nás uvádí do zbožného nadšení. Zázrak, který Bůh provádí s lidskými dějinami stojí však trošku stranou naší pozornosti a svátky Božího Narození jsou příležitostí vzhlédnout z naší titěrnosti, povznést se od malých osobních zkušeností a zážitků k něčemu, co je tak velké jako stvoření světa.

* * *

Narození Spasitele, jehož památku konáme jako jeden z hlavních svátků křesťanské víry, a je jednou z událostí, kvůli nimž jsme křesťané. Není divu, že někteří nepřátelé církve se snažili všemožně podkopat věrohodnost vzpomínky na tuto událost. Dobře si totiž při tom uvědomovali, že pokud by se jim to podařilo, pak by tím z křesťanství učinili pouhý nezávazný morální kodex. Zbavili by naši víru toho, co je podstatné, - schopnosti spojovat člověka s Bohem. Proto se snažili začlenit evangelní zprávu o Narození Páně kamsi mezi mýty a báje různých pohanských náboženství. Odvolávali se při tom manipulativně na skutečnost, že kdejaké pohanské náboženství už v době předkřesťanské osahovalo zprávu o tom, že ten či onen bůh sestoupil s nebe, nebo se zde přímo narodil, přijal viditelné tělo apod. Křesťanství prý neučinilo nic jiného, než že se nechalo inspirovat těmito pohanskými mýty k vytvoření vlastního mýtu o narození Boha. V čem spočívá manipulativnost těchto teorií? Především v tom, že jejich autoři předpokládají, že posluchači nemají možnost, čas nebo chuť si sami podrobně srovnat tyto pohanské mýty a báje s křesťanským Evangeliem. Problematičnost jejich manipulací tkví v tom, že učiní-li si člověk toto srovnání, pak se z domnělé slabosti křesťanství stává přednost a důkaz o pravdivosti Evangelia.

Prvním, čeho si při takovém srovnání povšimneme, je zasazení zprávy o Narození Kristově do historického a časového rámce. Evangelium hovoří jazykem faktů, úplně přesně uvádí - kdy a kde se to stalo, a další okolnosti. Za císaře Augusta, při sčítání lidu, v Betlémě, v době Heroda krále atd. To jsou všechno dohledatelné údaje, historikům známé a ověřené události. První čtenáři evangelií popsané reálie buď pamatovali nebo o nich věděli od rodičů (pro srovnání: je to podobná časová vzdálenost, která nás dělí od padesátých či začátku šedesátých let 20. století). Pohanské báje a mýty hovoří o času a místě událostí, které popisují, úplně jiným jazykem: kdysi dávno, pradávno, v dobách, kdy svět byl ještě mladý, kdesi, za sedmero řekami atd. Mýty jsou vždy mimo konkrétní a ověřitelné historické reálie. A v některých případech žádný čas a místo ani neudávají.
Významná je i otázka, jakým způsobem by se do křesťanství, které vznikalo v židovském prostředí, měly dostat pohanské mýty. Židovstvo po babylonském zajetí se totiž zcela odřízlo od pohanského myšlení, jako by vztyčilo kolem sebe hradbu vůči pohanství; k čemukoliv pohanskému se stavělo naprosto nesnášenlivě, na všechny ostatní (tj. pohanské) národy hledělo spatra.
Druhou pozoruhodností, která je pro čtenáře evangelií nepřehlédnutelná, je věcnost a střízlivost evangelní zprávy o Narození Kristově. Dokonce i početí z Ducha Svatého se podává až nečekaně klidným a zdrženlivým tónem. Po početí následuje obvyklých devět měsíců těhotenství, poté porod obvyklým způsobem; následně je tu novorozené dítě, které se teprve bude učit mluvit, chodit, psát, pracovat atd.

Naproti tomu v pohanských mýtech a bájích - pokud se jedná o příchod nebo vtělení boží - se to jen hemží doslova pohádkovými, fantastickými a lidské přirozenosti na hony vzdálenými událostmi, jevy a úkazy. (Časté jsou při tom sexuální motivy, které se zde nehodí uvádět.) Jen pár příkladů pohanských "božích vtělení": bůh Jupiter bral na sebe podobu draka, Zeus se proměňoval v býka, satyra, ve zlatý déšť. Herakla rodí Venera, bohyně krásy, smyslové lásky a nemravnosti. Tito "bohové" se vůbec rádi "vtělují" ve zvířecí či jiné nelidské podobě. Děje se to nezřídka za účelem sexuálního aktu s jiným bohem či polobohem.

Zkoumáme-li pohanskou mytologii ještě podrobněji, snadno zjistíme, že tito bohové se vlastně nevtělují v našem smyslu tohoto slova, ale spíše jen přijímají podobu či zdání. V některých případech se bůh vtěluje opakovaně v mnoha vtěleních, a to opět v podobách božských, lidských i zvířecích (Višnu). Podobá se to herectví, kde se mění masky, resp. umělec střídá postavy, které představuje. Epikúros (ten známý starořecký filosof) pravil, že "bohové nikdy nepřistoupí na to, aby se stali skutečnými lidmi"; vždyť by pak více či méně podléhali přirozené lidské slabosti - mohly by se jim přihodit všechny nepříjemnosti, které se lidem stávají! A nedosti na tom - ve světě pohanských mýtů se setkáváme se značnou variabilností - podle jedné báje má bůh tyto rodiče, podle jiné má ten samý bůh za rodiče úplně někoho jiného. Není tam nic určitého, jak jsme už psali výše. Z toho všeho je jasné, že takové učení o "vtělení boha" nemá v principu nic společného s křesťanským učením o vtělení Boha Slova.

Většinou se má za to, že tyto mýty nepopisují skutečné události, ale jedná se dílem o pohádky či fantazie (někdy s trochou mravouky, např. potrestání pýchy, či se zpodobením působení vášní) a dílem o symbolické vyjádření jiných skutečností (např. přírodních událostí, střídání ročních dob - jakýsi z bohů se vždy na jaře rodí a na podzim umírá apod.)

Pro ilustraci načrtneme obsah jedné, zřejmě nestřízlivější, pohanské báje. Jedná se jednu z bájí o způsobu narození Buddhy, která vypráví o tom, že v noci se jeho matce zjevil bílý slon a dotkl se chobotem jejího boku; asi za měsíc (nebo za tři) se tento bok otevřel, ven vyšel Buddha, a jeho matka při tom stála zpříma a radostně zpívala; poté Buddha pronesl své první poučení.

Takto by se dalo při srovnávání pohanských mýtů s Evangeliem ještě pokračovat, leč myslím, že co bylo uvedeno, na ilustraci dostačuje.

* * *

Narození Kristovo je v celém svém kontextu pochopitelně zázrak, nadpřirozené Boží dílo, div. To v žádném případě nemůžeme zpochybnit. Stejně jako v éře přípravy jeho přípravy se spojovalo nadpřirozené Boží působení s přirozenými lidskými skutky, tak i Narození Spasitele je vzájemným pronikáním Božího zázraku a přirozeného lidského porodu - Bůh pracuje s přirozeným řádem lidské přirozenosti - ač je lidská přirozenost nemocná a poškozená, Bůh ji používá, přijímá a uzdravuje. Už svým přistoupením na samotný přirozený způsob narození, které se děje přirozenou cestou, Bůh na sebe bere a léčí naše poškozené lidství. Skrze nadpřirozené početí přijímá Boží Syn lidskou přirozenost.

Je to jeden ze zásadních bodů naší víry. Jak už jsme dokládali, pravdivost této evangelijní zprávy je mj. doložena právě střízlivostí vyprávění i přesnou a ověřitelnou lokalizací v dějinách i geografii. Kdyby si evangelisté tuto událost vymysleli, napsali by o ní pohádku podobnou výše zmíněným bájím. A místo společensky bezvýznamných pastýřů by andělé povolali k narozenému Mesiáši farizeje, velekněze a učence. Místo jeskyně (resp. chléva) by se Mesiáš - podobně jako jiné významné osobnosti - narodil v palácové komnatě, možná by se zmaterializoval v jerusalemském chrámu...

Tím se posouváme k dalšímu tématu těchto svátků. Boží Syn se vtěluje v nejchudších poměrech. Nejen jako slabé dítě, které je ve všem odkázáno na péči svého okolí. (Opět doklad toho, jak Bůh při vtělení přijímá plnou lidskou přirozenost a ve shodě s ní i lidskou slabost.) A jako by té přirozené lidské slabosti nebylo při vtělení Božího Syna dost, tak se Pán Ježíš hned při svém narození dostává do hledáčku mocných tohoto světa, resp. se stává cílem likvidačních záměrů krále Heroda. Je na něj uspořádán vražedný nevídaně krutý hon a náš Bůh se v očích krutovládce dostává do pozice "lovné zvěře". Člověk by očekával, že Heroda Bůh okamžitě ztrestá, sežehne jej bleskem, zřítí se na něj strop jeho paláce... Nic takového však není v Boží plánech. Záměry všemohoucího Boha jsou lidem nepochopitelné a vzdálené našemu hříšnému myšlení. Vtělený Bůh se nepostaví Herodovi, nenechá za sebe bojovat mocné andělské síly, ale dává se na útěk. Anděl (místo toho, aby rozdrtil Heroda) se stává ústy Božího Syna, který jako nemluvně ještě nemůže hovořit, aby zvěstoval Josefovi, co po něm žádá syn jeho snoubenky. Bůh si zvolil emigraci a vydá se do egyptského exilu. Heroda nechává jeho chmurnému osudu, který jej dovede ke zkáze i bez trestající ruky Boží.

Když Herodes bídně sejde z tohoto světa, je tentýž anděl poslán do Egypta, aby Boží rodinu povolal zpět. A opět tu slyšíme Evangelium podávat konkrétní historické údaje: kdo zemřel, jak se jmenuje ten, kdo panuje místo něj atd.

* * *

Na závěr se vraťme ještě jednou k divům, které se v kolem Pána Ježíše dějí, ale jejich charakter i způsob, jak se o nich svědčí, je vzdálen od pohanských tradic a jejich mytické či bájeslovné prezentace nadpřirozených jevů. Evangelium podává zprávu o nadpřirozených událostech s takovou střízlivostí, že to místy až zaráží. Svým tónem zrcadlí způsob jednání samotného Boha, který "hesychasticky" koná v skrytu, nenápadně, mimo oficiální kruhy a bez světské slávy a potlesku davů. Ne vždy se Pánu Ježíši podaří vyhnout se davové oslavě, ale nikdy to nebude cesta, která povede k nějakému užitku pro dílo spásy - ti, kteří mu jeden den zazpívají své "Hosana", za pár dní budou křičet "Ukřižuj ho".

Přesto je Evangelium popisující Ježíšovo působení plné divů. Marně Pán žádal ty, kterým svou božskou mocí prokázal dobro: "Nikomu o tom neříkej." Od Narození, přes skryté i veřejné působení, až ke Vzkříšení - to vše je jeden velký div, jaký tato země dosud nepoznala.

Někdo si všiml, že odstraníme-li z Evangelia zázraky, skoro nic tam nezůstane. Zázrak v principu nemůže být vysvětlen materialistickou vědou, i kdyby měla sebedokonalejší nástroje. V historii posledních několika staletích se o to nevěřící učenci několikrát pokoušeli (viz např. L. Tolstoj, Hegel). Prý si zázraky vymýšleli lidé v minulosti, ale osvíceným vědecky uvažujícím lidem dneška jich už netřeba. Současníkům se tenkrát jejich myšlenky zdály zajímavé a možné, ale s odstupem pouhého století tyto námitky učenců vůči zázrakům a pokusy o jejich přirozené vysvětlení vždy vypadají směšně až hloupě. Tak Bůh činí z mudrců blázny, jak praví Písmo.

Svátky Kristova Narození jsou příležitostí věnovat pozornost tomu, co nás svými rozměry tak nesmírně přesahuje. Veliké Boží práci s lidstvem a jeho historií. Postřehneme-li tento široký kontext Božího vtělení, uvidíme, jak Bůh v průběhu celých dějin vytváří cestu pro svůj lid, který se stává páteří všeho lidstva. Uvidíme maličko z Božích záměrů. Uzříme zázrak nad všechny zázraky - Boží lásku k člověku.














Zobrazit příspěvek č. 1103 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 8. 1. 2016
Narození Kristovo

Kristus se rodí! Oslavujte ho!

Kéž oslava svátku Narození Spasitele přivede naše nitro k dojetí (umilenije), rozpustí všechnu zatvrzelost a posílí naše srdce k dalšímu duchovnímu zápasu za křesťanskou dokonalost.

Tato událost, spolu s Ukřižováním a Vzkříšením, je tím, kvůli čemu jsme křesťané. Vždyť všechny tři součásti Božího díla nám společně otevírají přístup ke stromu života, tj. k věčnému blaženému společenství s Bohem.







Zobrazit příspěvek č. 1102 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 5. 1. 2016
Vzpomínání hlavy církve při bohoslužbách

Na Ukrajině je povoleno vynechávat jméno patriarchy Kyrilla

Nejvyšší představitel Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu povolil NEvzpomínat při bohoslužbách nejvyššího představitele jejich autokefální církve, čili patriarchu Kyrilla.

Hlava Ukrajinské pravoslavné církve MP, vladyka Onufrij (Berezovskij) dovolil (na minulém eparchiálním shromáždění kyjevské eparchie 28. prosince) duchovenstvu, aby nevzpomínalo při bohoslužbách patriarchu Kyrilla (Gunďájeva) v případech, kdy by mohlo jméno patriarchy vyvolávat konfliktní situace na farnostech nebo jeho vzpomínání naráželo na nepochopení farníků.

"Pokud to někde vyvolává ostré spory, pak je možno se zdržet připomínání patriarchy (v bohoslužebných textech)," pravil metropolita Onufrij. Při vydání tohoto povolení se představitel UPC odvolal na ikonomii (výjimku z pravidel kvůli užitku církve). Dále se odvolával na liturgickou praxi v jiných oficiálních světových církvích. Např. uvedl, že v Rumunsku vzpomíná kněz pouze svého (eparchiálního) episkopa, a teprve episkop vzpomíná patriarchu. (S podobnou praxí se lze setkat i v Řecku; na Moravě se tato věc probírala v době, kdy zde byl eparchiálním biskupem vladyka Kryštof; pozn. překl.)

Nevzpomínat při bohoslužbách patriarchu dovolil na Ukrajině už předcházející představitel UPC MP metropolita Vladimir (Sabodan). Avšak na dřívějším eparchiálním shromáždění metropolita Onufrij zdůraznil nutnost připomínání moskevského patriarchy na Ukrajině. (Nyní tedy tento pokyn vladyka Onufrij zase odvolal; toto jeho nové opatření je zvláště pozoruhodné tím, že právě v Ruské církvi byla praxe vzpomínat patriarchu, a pak teprve eparchiálního biskupa, hluboce zakořeněná a požadovaná snad nejintenzivněji ze všech světových autokefálních církví; pozn. překl.)

Dále metropolita Onufrij povolil vyměnit v bohoslužebných textech slova "vlast ruská" za "vlast naše".

Dle "Religia v Ukraine"

P.S.
Tato zpráva vyvrací mylná tvrzení propagovaná u nás jistou skupinkou, která na internetu hlásá, že kdo nevzpomíná hlavu místní církve je automaticky rozkolník. Pomineme nyní důkazy, že biskup v současnosti používající titul metropolity nemůže být do sjednocení naší církve za metropolitu považován, protože jeho zvolení nebylo regulérní, a jeho prostým uznáním (tj. bez nějakého opravného procesu) by se rozvrátily samotné právní základy naší církevní správy (vždyť volba hlav místních církví je - spolu s ustanovováním eparchiálních biskupů - klíčovou součástí všech církevně-správních ústav). Avšak i v případě, že by náš metropolita byl řádně zvolen a ustanoven, a nebylo o něm pochyb, vyplývá ze samé struktury pravoslavné eklesiologie, že pro kněze je zásadní vazba na svého eparchiálního biskupa - což se projevuje bohoslužebným vzpomínáním jeho jména. Realizace eklesiálního vztahu k hlavě příslušné autokefální církve (ať už dle národní tradice nosí titul patriarchy jako např. v Rusku, nebo arcibiskupa nebo metropolity) je věcí eparchiálních biskupů.

Sečteno a podtrženo: samotná Ruská církev nám nyní ukazuje, že kněžstvo se při své bohoslužebné praxi ve věci proklamativních modliteb za episkopát řídí výhradně pokynem svého eparchiálního biskupa.






Zobrazit příspěvek č. 1101 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 4. 1. 2016
Pozvánka na koncert

Koledy východního křesťanství

Vážení přátelé, / Dear friends,
Srdečně Vás zvu / I would like to warmly invite you

Koledy východního křesťanství


Carols of Eastern Christianity

v podání / performed by

Philokallia Ensemble
&
Ensemble Ananes


řídí/conductor
Marios Christou


Jedinečný koncert, který odhalí okouzlující krásu řecko-byzantských a slovanských vánočních písní. Zazní koledy z Řecka, Kypru, Ruska, Ukrajiny aj.
A unique concert which reveals the enchanting beauty of Greek-Byzantine and Slavonic Christmas songs. Enjoy Carols from Greece, Cyprus, Russia, Ukraine etc.

V sobotu, 9. 1. 2016 v 19:30
Chrám sv. Cyrila a Metoděje, (Resslova 9a, Praha 2)
On Saturday, 9. 1. 2016
Ss. Cyril and Methods Church (Resslova 9a, Prague 2)


PhDr. Marios Christou, Ph.D
www.philokallia.com
tel.: 776 561 698


Plakát na koncert v PDF




Zobrazit příspěvek č. 1100 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 2. 1. 2016
Novoroční zamyšlení

Nad příčinami a řešením naší církevní situace

Vážení čtenáři,
dovolte mi malé novoroční zamyšlení, jak jinak, než nad naším církevním děním. Vycházím při tom z konkrétních vzpomínek a zkušeností, jež jsem nasbírala cestou životem v českém pravoslaví a konstatuji, že stav naší církve je odrazem intenzity a charakteru duchovního života nás všech.

Jestli dovolíte, začnu trochu osobně. Nejdůležitější aktéry našeho současného církevního dění, i toho krizového, s otcem Janem dobře osobně známe. Vladyka Jáchym byl mým zpovědníkem a já jsem jeho kmotra. S otcem Janem měli blízký kolegiální vztah; naše dcera jezdila na tábory do milované Hrubé Vrbky a má velmi ráda děti otce Tomečka, s nimiž ji poutá srdečné přátelství. Vladyka Kryštof nás zase v osmdesátých letech duchovně vychoval, ukázal nám hloubku pravoslaví a prostým způsobem nás přivedl k tomu, co je v duchovním životě důležité: láska k Bohu a k lidem, a také pokora. Vladyku Michala si pamatujeme jako tichého a slušného člověka – kněze, vladyku Simeona známe dlouho, a vladyku Jiřího jsme poznali v jeho čtrnácti letech.

Mnoho let jsme tu žili všichni jako jedna rodina, Bůh nám, myslím, žehnal, dával mnoho své blahodati a vše potřebné. Byly jistě i problémy, ale dokud jsme je překlenovali pochopením, trpělivostí, láskou a úctou k druhému, Bůh nás neopouštěl a dával nám do srdce i mnoho radosti. Bohužel se našli lidé, kteří si (tak trochu po českém způsobu) ponenáhlu přestali vážit toho dobrého, co zde bylo. Často se stávalo i to, že neofyté hned po příchodu do naší církve zaujali kritický a znevažující pohled na ni a nevnímali hodnoty, jež jim díky Boží milosti a práci předchozích generací mohla dát. Jejich pojetí církve bylo nezralé – a byl to spíše seznam, co vše je potřeba tu změnit. Jinými slovy: po prvotním nadšení přestali vidět, co je na církvi to nejdůležitější (že je to prostředí spásy), a stále více se zabývali myšlenkami negativními - co vše je tu špatně, co by se mělo dělat jinak. A z toho postupně vyvodili „kdo je špatný“, a z toho následně - koho je potřeba odstranit. Z církve chtěli vybudovat cosi na způsob dobře fungující organizace a vlastní duchovní zápas se pro ně stal druhotnou záležitostí.

* * *

Vše, co se tu pak dělo, nemohu dopodrobna připomenout, jen bych chtěla říci, že v církvi se nedají věci řešit revolucí a nesmiřitelností. Stojí však za to podotknout, že po tom všem, čím jsme teď prošli, si starší generace vladyků zaslouží respekt už nejen kvůli svému věku, zkušenostem a množství práce, kterou za svůj život pro církev vykonala. Úctu si tito lidé zaslouží i za to, kolik urážek, nevybíravých útoků, lží a pomluv museli snést. Každý z nich se na svém místě snaží ustát tuto situaci, vydržet, jak je s ním ze strany některých lidí zacházeno, a přes všechny útoky i přes slabost stáří nenechat církev napospas bouři. Znovu a znovu se pokoušeli církev usmířit a uklidnit. Nyní už jejich námaha snad začíná přinášet plody.

I na druhé straně sledujeme plody díla mladších odpůrců staré generace biskupů. Vladyka Rostislav a další, kteří jsou kolem něj, měli opravdu příležitost uplatnit se při správě církve, ukázat svou pastýřskou moudrost, rozvážnost, své schopnosti a pokorné navázání na práci předchozích generací. Bohužel však sami sebe svými nemoudrými kroky a hlavně nesmiřitelností vyřadili. Nebudovali církev, ale vytvořili krizi. Takové základní lidské mravní hodnoty jako je odpouštění, smířlivost nebo úcta ke starým lidem (i přesto, že také starci mají své lidské chyby), přece musí platit i mezi biskupy, když ne dokonce především mezi nimi. Tímto přístupem se totiž buduje církevní společenství. Biskupové mohou mezi sebou o lecčem diskutovat, mít rozdílné názory, ale jejich vystupování na veřejnosti se musí v zájmu církve vždy nést v duchu jednoty, a to i za cenu jejich osobní oběti trpělivosti a sebezapření. Musí umět odlišovat věci absolutní a věci relativní, nepřisuzovat věcem relativním absolutní význam a rvát se o ně do roztrhání (snad i církve, kdyby to šlo…). Musí umět zkrátka velmi dobře rozlišovat. To, že tomu tak v naší církvi není, je dáno také tím, že mnoho, velmi mnoho z nás je vlastně ještě stále neofyty, ať již si to dotyční připouštějí, nebo, což je horší, nepřipouštějí. A zdá se to být i tak, že při volbě nových biskupů zkrátka nebylo moc na výběr.

* * *

Jako neofyté jsme uchváceni pravoslavím, čteme Evangelium a poučení starců, nasloucháme v chrámu církevním hymnům a to vše nás inspiruje a naplňuje radostí. Po začátečnickém nadšení se však obvykle dostavují první těžkosti, přichází pokušení. Zapomínáme na to, že za skutečným pokrokem v duchovním životě se skrývá dlouhá a tvrdá práce na sobě. My však velice brzy začneme mít pocit, že jsme již v duchovním životě dosáhli nějakého poznání, a zároveň začneme pociťovat nelad v nitru, rozladěnost z toho, „co se děje kolem nás“; stáváme se hyperkritickými k chybám (ne svým, ale těch druhých). Nedochází nám, že právě posuzování (a případně i odsuzování) osobnostních profilů našich bratří či hierarchie je nejvýmluvnějším důkazem toho, že jsme zatím na duchovní cestě skoro nepokročili.

Vidíme, že uskutečnit krásu a řád vnitřního prožívání křesťanství není tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Jistá obtíž duchovního vývoje tkví v tom, že mnozí nezkušení nevidí své chyby, a potom přičítají své potíže nedostatkům druhých. Myslí si, že problémy církve se vyléčí nápravou ostatních lidí, a že nelad a nespokojenost, které tíží naše srdce, se vyřeší pouhou „horlivostí pro svaté věci“ a pouhým povrchním adorováním těch spravedlivých (např. starců či světců), kteří ovšem obvykle bývají co do času a prostoru daleko. Řešení církevních problémů a léčení nedostatků však tkví v nápravě sebe sama. A to je práce neskonale obtížnější než pouhé horování pro jedinečnost pravoslaví či citování výroků starců.

Krásných výroků a hlubokomyslných citací starců je všude vyvěšováno plno, ale skutečného následování jejich příkladu je málo. Možná bychom měli hlouběji studovat jejich osobnosti a napodobit jejich sebezapření. Všímat si, že přes všechno uctívání (tj. výše zmíněné „adorování“) zůstávají skromnými lidmi, plnými soucitu, udržují si prostotu a radují se ze všeho dobrého, co se komu podaří uskutečnit. Neorganizují převraty v církvi, naopak podporují stávající církevní řád, ač dobře vidí nedokonalost biskupů a kněžstva. Z Písma svatého vědí, že lidské pády a prohřešky je potřeba pokrývat, protože znectít a zarmoutit bližního je hřích.

* * *

Všichni potřebujeme duchovní oporu, příklad a rady, které získáváme u duchovně dospělejších. Hrozné ovšem je, když ty duchovně starší začneme nenávidět, protože nejsou dokonalí. Poukazováním na chyby druhých ve skutečnosti zakrýváme svou nechuť k vnitřnímu opravdovému zápasu se svými vlastními hříchy a nedostatky. Je-li někdo příliš pohodlný, než aby změnil svůj život, upravil své chování podle přikázání a pravidel, začne mít tendenci vyhledávat a nacházet stejné poklesky u druhých. Porazit svou hněvivost, pýchu a egoismus je totiž bolestivé a je to opravdu dřina. Bez tvrdého boje v takovém případě člověk může duchovně zkrachovat. Když ale duchovně zápasíme, můžeme dosáhnout i velkých výsledků, jak víme třeba ze životů mnoha světců.

Pokud se zapřeme a místo hněvu projevíme mírnost a pokoru, činíme-li to vytrvale a soustavně, postupně začneme své bližní více chápat, dostaneme dar empatie, začneme se v důvodech a pohnutkách jejich chování více orientovat. Ušetříme je utrpení z našeho případného negativního chování a nám se uleví také, neboť vztek či nepřízeň nakonec z našeho života odejde.

Když zápasíme se sebou samými, Bůh nám do srdce dává útěchu a sladkost, pocítíme to, co jsme si nemohli na Něm a na lidech vynutit. Dostaneme to, o čem jsme se domnívali, že získáme, když se věci budou dít podle našeho přání. V duchovním životě ale platí opak – nebuď náročný, a bude ti dáno vše, co potřebuješ.

A tak si myslím, že ti, kdo i nyní pokračují v nenávistných výlevech vůči vedení církve, činí další osudovou chybu, která je vede do duchovní záhuby, do rozkolu a sektářství. Vždyť pravá církev jen jedna a ti, kdo jsou nesmířliví, z ní sice odcházejí, ale církev, tělo Kristovo, rozdělit nemohou. Rozdělit církev není možné, ale je možné církev rozkolem zraňovat, trhat její šat a vytrhnout z ní ty, kteří se nechají svést – čili pohoršit.

V jednotě církve se udrží ti, kdo odpouštějí, jsou smířliví a pokorní podle Spasitelova evangelního pokynu. Horlivost bez lásky je však prázdná či dokonce může přerůst ve fanatismus.

* * *

Mohlo by se říci, že se takové věci zkrátka dějí, že se lidé nepohodnou a rozkmotří, hrozná je na tom ovšem ta rezonance, jakou to vše má. Je to zvláštní pocit sledovat, jaký rozvrat nyní obyčejná lidská selhání způsobují v církvi. Nebudou-li v našem církevním životě obnoveny principy lidskosti spolu se základními křesťanskými ctnostmi, nemusí to naše místní české pravoslavné společenství přežít.

Mnohé lidi pokřik nepřejících zneklidňuje a mate. Možno to ale chápat tak, že je to škola, v níž se můžeme naučit zdravému úsudku. Církevní společenství se tím tříbí, vyjasňují se postoje k aktuálním pokušením. Snad tento očišťující proces povede k tomu, že z něj naše pravoslavné společenství vyjde silnější a konsolidovanější, než bylo před tím.

Jsem tedy optimista, nic není ztraceno, když se tu najde dostatečný počet lidí dobré vůle.

S poděkováním za Vaši pozornost a trpělivost

Jana Baudišová







Zobrazit příspěvek č. 1099 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 27. 12. 2015
Jeden z nejmilovanějších svatých

Svatý Mikuláš

Jeden z nejmilovanějších pravoslavných svatých. Jeho život a osobnost jsou protkány paradoxy. O prvním z nich se zpívá přímo v jeho troparu: „...Dosáhl jsi pokorou povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Snažil se konat dobro ve skrytu, a stal se jedním z největších a nejslavnějších osobností církve. Rozdával všechno své jmění chudým a udržoval se v chudobě. Nebál se hladu, ale bránil se zbohatnutí, a tak se dobral k největšímu bohatství, když za to získal poklady v nebi, z nichž stále uděluje potřebným. Ukazuje tím příklad křesťanského způsobu uvažování. To by mohla být inspirace pro ty, kteří stále skloňují slovo restituce. Mikuláš nás učí příliš nedůvěřovat zbožnosti těch, kteří pasou po penězích.

Studium jeho života a myšlení - to je jako číst evangelium. Konec konců pro všechny křesťany platí, že by jejich život měl být zjevením křesťanského ducha, protože pro mnoho lidí je pohled na náš život možná tím jediným evangeliem, které kdy budou číst.

K čemu jsou okolnímu světu křesťané, kteří pasou po pomíjivém bohatství a po penězích? To by si měli uvědomit ti, kteří tak často píší a mluví o církevních restitucích, a nic jiného je tolik nezaměstnává jako starost, jak s nimi bude naloženo (jinými slovy: jestli z nich také něco budou mít). Když před dvěma lety začínal pokus o puč v naší církvi, tak jsme od lidí, kteří se tenkrát tak snažili o převrat, slyšeli stále skloňovat jediné slovo: restituce a co s nimi bude. Ale dosti teď o tom.
K dalšímu paradoxu Mikulášova života nás odkazují první slova troparu: „Jako pravidlo víry...“ Jsme zvyklí spojovat osobnosti obránců orthodoxie s literárními díly, kterých jsou autory. S dopisy proti heretikům, s výkladem pravoslavné víry, polemikou a rozbory. Od sv. Mikuláše se nám nezachovalo ani písmeno. Není známo, že by něco sepsal. Přesto je jeho jméno synonymem pro sloup orthodoxie a pro boj proti Áriově herezi, která tenkrát ohrožovala pravoslavnou víru. Jeho vystoupení na prvním všeobecném sněmu (r. 325) je dostatečně známo, stejně jako jeho horlivost, která přiměla, že tam heretiku Áriovi za jeho rouhavá nemravná slova uštědřil políček. To je obraz, který se příliš nehodí k dnešnímu pojetí náboženské tolerance a ekumenického porozumění. Naštěstí je sv. Mikuláš příliš významným a uznávaným světcem, než aby se jej někdo odvážil kritizovat.

Mikulášovým povahovým rysem byla odvaha - nebál se ani chudoby, ani hladu (když vše, co měl, rozdával), ani heretiků ani kata, když (podle dávného podání) vlastní rukou zadržel meč, který už byl napřažený k popravě nevinných. Věděl, že za zmaření popravy by i na něho mohl dopadnout úděl nespravedlivě odsouzených, které chtěl zachránit.

Tak trochu paradoxem je rychlost jeho zázračné pomoci, s níž se setkáváme spíše u mučedníků. O nich víme, že jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu a jsou obdařeni největší smělostí, se kterou se mohou obracet k Bohu se svými prosbami. Sv. Mikuláš se však nestal mučedníkem. Přesto má jeho pomoc shůry rychlost a intenzitu přímluv mučedníků. Je to zkušenost církve. Právě proto se k němu tolik lidí s bezmeznou důvěrou po celá ta staletí obrací.

Sv. Mikuláš sice nepsal knihy ani neprolil svou krev při mučení, ale dýchal Duchem Božím (píše sv. Nikolaj Velimirovič a pokračuje dále). Zde na zemi byl pokladnicí nadpozemských cenností: víry, spravedlnosti a milosrdenství. Čím více z této pokladnice rozdával, tím více se jeho bohatství rozhojňovalo.

Zvláštní je síla jeho příkladu a neutuchající energie jeho památky. Přetrvávají už více než jeden a půl tisíce let. Dokonce i ti, kteří o křesťanství skoro nic nevědí, znají jméno sv. Mikuláše a mají jeho památku spojenu s rozdáváním dárků. Snad každý by si zřejmě vzpomněl, že tento světec se vyznamenal svou štědrostí a pomocí lidem v nouzi. Je-li někdo takto známý, a to i v nejširším okruhu nekřesťanské společnosti, můžeme jej bez okolků prohlásit opravdu slavnou osobnost dějin lidstva.

* * *

Sv. Mikuláš měl výraznou energickou povahu. Na druhé straně, součástí jeho temperamentu byla empatie, soucit s trpícími a ohroženými. Celým jeho životopisem se vine jako červená niť úsilí pomáhat lidem, k nimž pospíchal s takovou podporou, jaká byla v jeho možnostech. A protože temperament člověka se svatostí nemění, ale očišťuje a zdokonaluje, zůstává takovým horlivým pomocníkem sv. Mikuláš i po svém odchodu z tohoto tělesného života. Církev má přebohaté zkušenosti s jeho rychlými a horlivými přímluvami, s jeho smělostí, kterou má před Bohem, a s přispěním, jímž tak často zahrnuje ty, kteří ho prosí, a dokonce i ty, kteří ani netuší, že jim sv. Mikuláš pomáhá.

Proto je jméno sv. Mikuláše v pravoslavných zemích tak hojně udělované, je mu zasvěcováno tolik chrámů a jeho památka je šířena spolu s evangeliem po všech zemích, do nichž je křesťanství přinášeno. Na Moravu zřejmě přinesli uctívání sv. Mikuláše naši apoštolé sv. Cyril a Metoděj. Je vysoce pravděpodobné, že jeden z hlavních moravských chrámů zasvětili právě sv. Mikuláši. Dokonce jedno z center Velké Moravy bylo patrně pojmenováno po sv. Mikuláši jako Nikolaograd (dnešní Mikulčice; ač bylo vše, co stálo na tom místě, dávno srovnáno se zemí, jméno přetrvalo).

* * *

Dnešní lidé naší civilizace často prožívají své životy ve spěchu. Chvátají však kvůli tomu, aby splnili své pracovní úkoly a udrželi svou životní úroveň, nebo prostě chvátají, aby něco výhodně získali či posloužili a pomohli sobě. Sv. Mikuláš chvátal pomáhat trpícím a spěchal rozdávat ze svého druhým lidem. Kvapil, aby svou životní úroveň snížil. Za svého pozemského života se něco naspěchal, jenže jeho chvátání se ubíralo opačným směrem, než tomu bývá v našem případě. A proto mu Bůh zachoval ten dar, aby byl co nejrychlejším pomocníkem i po svém přechodu ze země na nebesa. Více než jeden a půl tisíc let trvá jeho neumdlévající péče o ty, kdo jsou v neštěstí, ohrožení a bídě. Za svého patrona jej považují mořeplavci či řidiči a všichni pocestní.

Neméně než v minulých staletích pomáhá tento veliký světec i dnes. I z naší přítomnosti jsou záznamy zázračné pomoci sv. Mikuláše. Na internetu jsou dlouhé soubory se svědectvími současníků o zázračném přispění našeho světce. Na závěr uvedu jeden zaznamenaný případ, jehož účastníci žijí.

* * *

Jakási sovětská rodina bujaře oslavovala otcovy narozeniny. Konala se hostina, připíjelo se na zdraví, jak to bývá obvyklé. V rozjařenosti zapomněli na pětiletého syna, který patřil příbuznému. Pobíhal mezi hosty, lezl pod stolem a náhle - aniž by si toho rodiče všimli - vylezl na balkón, kam měl zakázáno chodit. Byt byl v sedmém patře. Uprostřed veselí se začali po chlapci shánět. Rozhlíželi se po něm, ale nikdy nebyl. Ani v pokojích ani v kuchyni ani na chodbě. Dveře byly zamčené, odejít nemohl. Rodiče se rozběhli k otevřeným balkónovým dveřím. Ani na balkóně nebyl. S hrůzou otec pohlédl dolů, zděšeně očekávaje, že uvidí rozbité tělo syna na zemi. Jenže jeho Saša si tam klidně hrál na trávě.

Nečekaje, až přijede výtah, pádil otec dolů po schodech, vyběhl z domu a chytil syna za ruku. Objímal ho a pak se otázal: "Sašo, jak ses sem dostal?" - "Tati, a nebudeš mi hubovat?" - "Ne, synku." - "Pochop, bylo mi tam smutno, a tak jsem vyšel na balkón a začal se dívat dolů. Bavilo mě hledět, co se děje dole. Nahnul jsem se a náhle přepadl přes zábradlí a letěl dolů. Když jsem ale padal, chytil mě dědeček." - "Jaký dědeček? Tvůj děda přece seděl s námi." - "Ne tento, ale jiný. Takový krásný, s krátkými bílými vousy. Byl oblečený tak, jako se oblékají v chrámu. Donesl mě dolů, položil na trávu a zmizel."

Otec nevěděl, co si o tom má myslet. Pro jeho materialistické uvažování to bylo úplně nepochopitelné. Konec konců, je to přece proti všem fyzikálním zákonům, proti zákonu zemské přitažlivosti. Ale syn je tady, a živ! A skrze zamčené bytové dveře projít nemohl. To už by bylo úplně proti všem pravidlům. Ke všeobecnému jásotu hostů přinesl otec Sašu domů, posadil si ho na klín a už z něj nespouštěl oči. Náhle syn řekl: "Tati, vzpomněl jsem si, komu se podobal ten dědeček." Otec zprvu nechápal: "Jaký?" - "Jak to, jaký? Ten, co mě zachránil." Saša dovedl otce do pokoje babičky. Tam si vylezl na židli a ukázal prstem na starodávnou ikonu sv. Mikuláše, která byla v prostém modlitebním koutku. "Tati, to je on!"

(Z rukopisného sborníku „Stalo se v naší době“ od jeromonacha Theofilakta)





Zobrazit příspěvek č. 1098 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 18. 12. 2015
Kalendária pro r. 2016

Všechny tři kalendářní styly ke stažení

Jedná se "výtržek" z oficiální kalendářní ročenky, která se právě tiskne. PDF obsahuje liturgicky zpracovaná všechna tři kalendária (juliánský starý kalendář, smíšený kalendář a nový kalendář) pro následující rok. Určeno pro předběžnou orientaci ve svátcích příštího roku.

V PDF ke stažení zde.

V nejbližší době bude celá ročenka vytištěna a bude možno si ji na úřadu eparchiální rady objednat. (Ročenka obsahuje přehled svátků, půstů a zádušních památek, články a aktualizované církevní adresáře /schematismus/ pro olomoucko-brněnskou i pražskou eparchii.)

Podrobné nástěnné kalendárium vyjde také (jako vždy jen pro starý styl) v obvyklém termínu (začátkem ledna).





Zobrazit příspěvek č. 1097 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 15. 12. 2015
O svatých andělích

Pravoslavná církev oslavuje sbor svatého archanděla Michaela a ostatních archandělů a všech beztělesných mocností



Tento svátek, slavený 8. listopadu, byl ustanoven ve IV. století na laodicejském sněmu. Otcové tam odmítli heretické uctívání andělů, jakožto tvůrců a vládců světa. Současně potvrdili jejich pravoslavné uctívání. Datum svátku je symbolické. Listopad byl podle starého počítání měsíců v průběhu roku v pořadí 9. měsícem (kdysi začínal rok březnem). Devítka nás odkazuje k andělům, protože ti se rozdělují na devatero kůrů čili sborů: nejvýše (a neblíže Bohu) stojí serafíni, cherubíni a trůnové, nejníže (a k lidem nejblíže) jsou archandělé a andělé. Osmý den měsíce poukazuje na budoucí shromáždění všech nebeských mocností, jak se to stane v den Strašného Božího soudu na konci pozemských dějin. Tento den, jakožto den Božího království, nazývají svatí Otcové "osmým dnem", neboť následuje po tomto eonu, který je založen na sedmidenním týdnu. Osmého dne, až tento svět s jeho sedmidenním týdnem pomine, "přijde Syn člověka ve slávě své a všichni svatí andělé s ním" (Mat 25,31).



Podle Bible jsou andělé stvořeni ještě před stvořením kosmu a lidí. Jsou tedy staršími bytostmi, než my, viděly vznik člověka a celou jeho historii. Obývají duchovní prostory, které jsou nepředstavitelně rozsáhlé. Činnost, pro kterou byli andělské mocnosti stvořeny a kterou se zabývají, je pro nás nepochopitelná. Jediné, co je možno o tom říci lidskou řečí, je, že byly Bohem učiněny, aby ho chválily a oslavovaly, aby byly jeho posly (slovo anděl znamená posel) a vykonávaly jeho vůli, kterou Hospodin zjevuje především jim, a skrze ně jsou postupně - přes jejich hierarchické řády - zasvěcováni a poučováni nižší a nižší. Skrze tuto nebeskou hierarchii sestupuje Boží světlo, což znamená život (Jan 1,4), do světa lidí, nad nimiž byly beztělesné mocnosti ustanoveny jako strážci a pomocníci.

Andělská hierarchie částečně prostupuje do církevní hierarchie (ilustrací budiž skutečnost, že Písmo svaté v knize Zjevení nazývá biskupa, který je ve funkci představitele místní církve, andělem, viz např. Zjev 2,1). Od andělů je osvěcováno vědomí církve; přijímá tím světlo pravdy a předává je všem, kteří jsou do této hierarchie začleněni a na ni napojeni. Podobně jako krev ze srdce se přes velké tepny a malé tepny a tepničky a kapiláry dostává i na nejvzdálenější konec každého údu těla, tak je to i s tělem Církve. O něm se říká, že Kristus je jeho hlavou a liturgie jeho srdcem. Vědomí Krista a světlo pravdy se z tohoto srdce dostává ke všem, kteří jsou na ně napojeni. Přes patriarchy k místním biskupům, kteří konají svaté Tajiny a světí kněze, až do každé sebemenší a nejvzdálenější obce, kde řádně ustanovený kněz napojený na svého eparchiálního biskupa slouží svatou Eucharistii a shromáždění věřící na ní přijímají účast.

Jako však úd, odseknutý od živého těla, hnije a rozpadá se, tak i ti, kteří se svou vzpourou či neposlušností oddělí od Těla Církve (ač mohli zůstat, kdyby měli pokoru), propadají tmě a klamu či sebeklamu. Kdo se vzdálí od světla, nemůže se už sám ubránit temnotě. Je hrozné pozorovat, jak s takovými lidmi děje něco podobného tomu, co se stalo s démony, když odpadli od nebeské hierarchie a byli svrženi. Už nevidí pravdu ani realitu, nechápou, co se s nimi stalo, ale vymýšlejí si své verze skutečnosti a připadají si jako nespravedlivě potrestaní. V církevní tradici jsou zaznamenány různé případy, kdy se někdo pokusil osvítit démony a přivést je k pokání. Jejich odpověď byla vždy stejná: "My jsme spravedliví! My se nepotřebujeme kát!" Skoro totéž uslyšíte od lidí odpadajících do rozkolů či hereze, akorát to neřeknou tak otevřeně. Avšak z jejich projevů vane ten samý sebeklam, ukřivděnost, pocit spravedlnosti a deformace reality, jaký v rozvinuté formě předvádějí démoni.

Proto jsou shromáždění rozkolníků v jistém slova smyslu shromážděními vedenými padlými anděly (ať už tím myslíme padlé biskupy či vzbouřené kněze nebo démony). Mají vždy stejné heslo: "My máme pravdu." Nevím, jestli je na světě ještě nějaké smutnější divadlo.

Pro nás, kteří se ještě s pomocí Boží držíme svých míst v nebesko-pozemské hierarchii, platí: Chraň nás Bůh od myšlenky, že my jsme ti spravedliví. Ať nás nikdy neovládne přesvědčení, že jsme neučinili žádnou chybu. Kdykoliv se může stát cokoliv, pokušení nás oklame, a padáme. Držme se tedy každý své přidělené služby na místě, které nám bylo svěřeno, a na nic jiného nepomýšlejme.
Církev by měla být místem, na němž je zřejmé, že je pokračováním nebeské hierarchie, - a to především tím, že zde její příslušníci přebývají ve vzájemné lásce. Podobně jako andělé by ani bratři a sestry v Kristu neměli mít žádné důvody k rozepřím. Proto máme dogmata víry, posvátné kánony, církevní tradici... Jenže proti tomu všemu se staví jeden velký nepřítel: lidská svévole.
* * *

Někde jsem četl, že Lucifera urazilo, když se dozvěděl, že by měl sloužit člověku, kterého prohlásil za rozumem obdařené zvíře (odtud zřejmě pramení inspirace pro materialisty). On jako nejvyšší anděl by se měl starat o někoho, kdo má živočišné tělo!?

To samé pokušení útočí i na pozemskou hierarchii. I člověka tak snadno ovládne vzpurná myšlenka: Proč já bych se měl podřizovat biskupovi, který se mi nelíbí? Já přece nejsem jen tak někdo - já totiž vím, jak by se biskup měl chovat, jak by měl vést eparchii, jaké by měl mít místo v synodu atd.

Anděl ani člověk nesmí zapomenout, že je služebníkem a že jedině Bůh svou svrchovanou vůlí a prozřetelností rozhoduje, kde a pro koho se má tato služba konat. Ze služby pak vyplývá pokora. A pokora spojuje stvoření se Stvořitelem. Jedině pokora je tou silou, která udrží člověka v hierarchii, která nás sjednocuje s Bohem. To platí pro anděly i pro lidi úplně stejně.

* * *

V době po pádu Adama mají andělé zvláštní úkol: inspirovat lidi svou čistotou, pobízet je k mravnosti a upevňovat v nich odmítavé vnitřní rozpoložení vůči hříchu, tj. považovat hřích za ošklivost. Svou duchovní inspirací mohou beztělesné andělské mocnosti posilovat ty, kdo ještě zcela nepropadli nečistotě, budovat v nich odhodlání všemi silami se bránit pádu do mravního bahna a zachraňovat je před všeobecnou morální zkázou. Na druhé straně však z nich jejich ohnivá horlivost proti hříchu činí ty, kteří v rámci Boží vůle očišťují zemi od mravní zkaženosti a jejích nositelů. Výmluvný je příklad Sodomy, které tři andělé přinesli zkázu, ale z níž vyvedli spravedlivého Lota s jeho rodinou.

Kromě dohlížení na lidstvo a na "odvíjení jeho historie", aby se předčasně nezahubilo a dobro stále dostávalo možnost se uplatnit, můžeme tušit, že andělé byli před stvořením hmotného vesmíru ustanoveni z Boží prozřetelnosti jako jeho strážci. Pokud přijmeme názor, že na všechno je nutno dohlížet a vše ochraňovat před vlivem zlomyslných duchů, tak můžeme v beztělesných mocnostech spatřovat neusínající síly, které bdí nad celým vesmírem a nad celou tou kosmickou mechanikou, resp. fyzikou. Jistě jako věřící chápeme, že nic se neděje samo od sebe, ani na počátku své existence ani v jejím průběhu. Takže to, co náš materialismem zúžený pohled vidí jako působení fyzikálních zákonitostí, které stále vítězí nad chaosem, je ve skutečnosti dílo Bohem k tomu ustanovených rozumem obdařených sil.
Někdo si povšiml, že podle známých a materialistickou vědou uznávaných termodynamických zákonů by se vesmír nebo náš svět měl už dávno propadnout do entropie. Pokud do uzavřeného systému nezasahujeme zvenku, pak se rozkládá. Snadno se přesvědčíme, že tento fyzikální princip plně odpovídá realitě. Vždyť všude vidíme, jak se vše, co je ponecháno na pospas, rozpadá a rozkládá. Konec konců i "velký třesk", který prý stojí na počátku existence kosmu, je svého druhu výbuchem, a exploze vždy způsobuje rozbíjení věcí, zánik uspořádanosti a rozpad. Kdo kdy viděl nějakou explozi, která by sama od sebe způsobila vznik nějakého vyššího řádu. Těžko si představit, že by výbuchem něčeho jednoduchého vzniklo něco daleko složitějšího. Výbuchem bomby obyčejně nevznikne lokomotiva. Neexistuje žádný přírodní zákon, podle něhož by z ničeho mohlo vniknout něco, a to vzniklé "něco" by se samo uspořádalo do velesložitého systému makro- i mikro-kosmu. Pak by z neživého vznikla (i přes zákon entropie) úplně nová kvalita - život a z živého vznikla inteligence (a navíc, neurologové tvrdí, že z evolučního hlediska je inteligence od určitého stupně vývoje spíše nevýhodou, protože velký mozek je pro organismus energeticky příliš náročný). A to vše by se mělo dít jen působením slepých fyzikálních sil? Druhý termodynamický zákon formuluje všude kolem přítomný princip rozkladu. Ale kupodivu se to nestalo s vesmírem ani naším světem jako celkem. (Případná námitka - o nerovnoměrnosti entropie asi nebude dostatečná, protože uspořádanosti, řádu a organizovanosti je ve vesmíru tolik, že není představitelné, aby to bylo lze vyvážit opačnou kvalitou. A čím vyvážit vznik života a navíc rozumného?)
V pozadí můžeme tušit práci inteligentních myslí čili duchů obdařených mocí zasahovat do hmotného světa, a tím držících toto stvoření ve stanoveném "řádu". (O jejich zásazích do hmotného světa viz ještě níže.) V knize Zjevení čteme, že jednou - až se čas naplní a pohár lidských nepravostí přeteče - budou andělé tento svět v souladu s Boží vůli ničit (např. Zjev 19,14), aby spolu s touto naší nemocnou a poškozenou realitou zaniklo i veškeré zlo. A nebe zmizí, jako když se svine svitek (Zj 6,14), a tento svět pomine, aby bylo učiněno "nové nebe a nová země" (Zj 21,1; 2 Petrův 3,10-13).
Nedávno jsem poslouchal nějakého fyzika, který uvažoval, co bychom asi viděli na obloze, kdyby se rozpínání vesmíru nezastavilo, ale naopak by rychlost tohoto rozpínání stoupala po hyperbole, což by znamenalo, že jednou dojde ke strmému a bleskovému nárůstu rychlosti, kterou se všechno vzdaluje od všeho. To by vedlo k naprostému přetrhání všech vazeb, rozpadu galaxií, soustav, až k roztrhání vazeb subatomárních částic v hmotě. Výsledkem by byla "tepelná smrt" vesmíru, který by se změnil na volně se pohybující elementární částice (současné fyzikální teorie a dlouhodobá astronomická pozorování nasvědčují tomu, že se situace vyvíjí právě po této dráze, a nikdo neví, v jakém bodě hyperboly zrovna jsme). Z pohledu pozemšťana by tento konec prý vypadal asi tak, jako by se obraz vesmíru na obloze roloval, až by to připomínalo zavinutí svitku krátce před tím, než by tento konec dorazil až k nám. Pohlédneme-li na ikonu anděla, jak sroloval nebesa s hvězdami, už víme, že k této duchovní realitě může být připojen zcela konkrétní a představitelný fyzikální úkaz. (Zajímavá podobnost fyziky s proroctvím. Nicméně, kdo ví, jak to všechno bude?)



Archanděl Michael má zvláštní postavení mezi anděly. Stojí v jistém smyslu nad všemi ostatními, jako vrchní vojevůdce vojsk beztělesných mocností. Pod jeho vedením byla s nebe svržena Jitřenka - čili bývalý první z andělů, Lucifer. Ve chvíli, kdy padala třetina andělů za Luciferem s nebe, zaznělo v duchovních prostorech, kde andělé žijí, Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Tato výzva ostatním andělům, aby odolali satanskému pokušení pýchy a pevně se drželi svého místa, které jim bylo Bohem určeno, vstoupila i do naší liturgie a provolává ji diákon po vyznávání Symbolu víry (v gorazdovském překladu je to přeloženo zbytečně mlhavě jako "Stůjmež důstojně"). Právě diákonovi, jehož služba v liturgickém dění bývá přirovnávána ke službě andělů, náleží, aby nás tímto michaelovským zvoláním duchovně upevnil k tomu, abychom se každý pevně drželi svého místa v pozemské církevní hierarchii, které nám bylo určeno. Tím máme odolávat pokušení pýchy (a potažmo hereze a rozkolu), které nás hrozí svrhnout do luciferského světa padlých duchů.

Jak bylo naznačeno, náš boj je (podobně jako boj andělů) duchovní, tj. vede se především ochranou mysli před pokušením a vášněmi. Stavem své mysli postupně měníme stav svého srdce, a dle stavu svého srdce každý svému Bohu a Pánu stojí jako jeho dobrý služebník, který je dobrého ducha, nebo jakožto špatný služebník před svým Pánem padá, odpadá nevěrným duchem od služby Jemu. Bohu, který je Duch, tedy sloužíme především jako duchové, tedy tím, jakého jsme ducha. Stále tu opakujeme jeden ze základních axiomů křesťanské spirituality (z myšlenek sv. Antonia): Přibližujeme se Bohu tím, že se stavem svého ducha stáváme podobnými Jemu, nebo se mu vzdalujeme tím, že se svým duchem stáváme podobnými démonům.

* * *

Přirozenost andělů je jiná než u lidí. Každý anděl má svou vlastní odlišnou přirozenost, a proto pád jednoho anděla je jen jeho záležitostí a netýká se ostatních andělů. Lidé sdílejí jednu společnou přirozenost, a proto pád jednoho jedince (Adama) měl vliv na veškeré lidstvo. Adam pádem porušil svou přirozenost, a tuto nemocnou lidskou přirozenost sdílíme i my všichni. Pád Adama byl však procesem, který ve svém průběhu mohl teoreticky být ještě zastaven pokáním (proto jej Bůh v ráji volá: "Adame, kde jsi?" Čili: "Podívej se, kam ses dostal, na jakou cestu ses to vydal, vrať se!")

Na druhé straně, andělovi k pádu stačí přijmout pyšnou myšlenku a v tom okamžiku je anděl znetvořen, padá a už pro něho není cesty zpět. Po překonání tohoto jednoho pokušení se však anděl dostává do stavu, z něhož už není možno padnout. Luciferovo pokušení tedy rozťalo jako mávnutí meče andělské sbory a oddělilo tam jedny od druhých, přičemž tím okamžikem bylo o obou skupinách už definitivně rozhodnuto. U lidí je to jinak. Celý jejich pozemský život je dobou, kdy se člověk tříbí a postupně se přiklání k jedné či druhé cestě. Toto tříbení se děje skrze mnohé zkoušky, pokušení, volby a rozhodnutí - dobrá i zlá.



Čím výše stojí andělé v nebeské hierarchii, tím méně se podobají člověku; jejich vzhled je nepochopitelný. Čím níže jsou v této hierarchii a blíže k lidem, tím člověkupodobnější bývá i jejich zjev, když je někomu dáno je spatřit (není to však pravidlem). Vnitřní stav andělů je zřejmý i na jejich vzezření, protože jsou to bytosti duchovní a jejich podoba je utvářena stavem jejich mysli. Proto se nebeští andělé zjevují jako krásné a zářivé bytosti, jejichž nádhera je úchvatná. Naopak démonické bytosti se ukazují v podobě děsivé - hnusné, polozvířecí, temné (někdy připomínají nějaké nestvůry, jindy hmyz). Říká se, že kdyby Bůh dovolil, aby se ve své pravé podobě zjevovaly lidem, mnoho z nás by z pouhého pohledu na ně hrůzou přišlo o rozum. Satan se sice může ukázat i v podobě zářivého anděla, ale je to jen klam, iluze, divadelní přetvářka, která není dokonalá a navíc ji neudrží dlouho (např. nevydrží znamení kříže či vzývání Ježíšova jména).

* * *

Nyní alespoň pár slov k nejznámějším andělským bytostem

Michael (to jméno znamená "Kdo je jako Bůh?") se zjevil např. Jozuovi, aby mu zvěstoval Boží vůli, že má obsadit Jericho (Joz 5,13-16). Sám archanděl potřel 185 tisíc vojáků asyrského krále Sennachirima (Sancheríba) (4. Král / 2. Král 19,35). Přičinil se o poražení bezbožného Antiochova vojevůdce Heliodora. Ochránil před plameny tři mládence, vhozené do pece ohnivé v Babylonu, v níž měli být upáleni za odmítnutí klanět se modle (Dan 3,12-26). Přenesl proroka Avakuma z Judeje do Babylonu, aby donesl pokrm Danielovi v jámě lvové. Zakázal ďáblu ukázat tělo zesnulého Mojžíše židům, protože by je zbožštili (Judův 1,9). V Athonském pateriku čteme, že zachránil dítě loupežníky vhozené s kamenem na krku do moře poblíž Svaté Hory Athos. I na Rusi se archanděl Michael už v dávných časech proslavil. Podle Volokolamského pateriku ochránil Velký Novgorod, aby nebyl dobyt Hagarény. Když bezbožný hagarénský car Batyj plenil a vypaloval Rusko, přišel k Novgorodu, který však Bůh a přečistá Bohorodice ochránili zjevením archanděla Michaela, a ten caru nedovolil táhnout na město. Když později v Kyjevě uviděl na stěnách chrámu veliký obraz archanděla, řekl svým knížatům, ukazuje prstem na obraz: "Tento mi zabránil v tažení proti Novgorodu." Církevní kalendář a hymnografie vzpomíná i další památky Michaelových zázraků. Proto jsou mu hojně zasvěcovány chrámy, monastýry a jeho jméno se uděluje při křtech.

Z Písma svatého je také znám archanděl Gabriel (to jméno znamená "Síla Boží"), který je hlasatelem a služebníkem Boží všemohoucnosti (Dan 8,16; Luk 1,26), a Rafael (Boží léčba), který je lékařem lidských nemocí (Tob 3,16; Tob 12,15). Dále jsou to pak Uriel (Oheň či záře Boží), který osvěcuje; Selafiel, přimlouvá se u Boha a povzbuzuje k modlitbám; Jehudiel, oslavující Boha, posiluje lidi pracující pro oslavu Boží a přimlouvá se, aby se jim dostalo odměny za námahu; Barachiel, rozdílející Boží požehnání k dobrým skutkům, vyprošující lidem Boží milosti; Jeremiel, povznáší lidi k Bohu.

* * *

V době novozákonní se k andělskému dílu připojily i přímluvy mnoha Kristových svatých, k nimž se nejčastěji obracíme s prosbami o jejich přímluvy u Boha. Církev však i dnes připomíná tajemnou existenci duchovních bytostí, svatých andělů, protože se i oni intenzivně účastní církevního života, shromažďují se v našich chrámech k liturgii, pomáhají duchovenstvu i věřícím na cestě k Bohu, ochraňují církev. Církev je místo, kde stojíme s anděly bok po boku před Bohem ve společném díle.

Vycházíme-li v této úvaze z "ikony církve", kterou vytváří před každou liturgií kněz na diskosu při proskomidii, tak vidíme, že Církev je společenství andělů a lidí kolem Pána. V něm stojí přesv. Bohorodice, devatero řádů andělských, všichni svatí i křesťané živí i zesnulí kolem Beránka Božího, Ježíše Krista.

Každý dobře víme, že máme svého anděla ochránce, který nás opatruje a zaštiťuje před úklady běsů. Svou zbožností, modlitbou a ctnostmi tohoto anděla posilujeme a dáváme mu možnost a sílu ještě mocněji o nás pečovat. Vážnými hříchy jej však zarmucujeme a odháníme od sebe (jak víme z řady zjevení).
Stanou-li se kvůli našim hříchům velké katastrofy, třeba pády letadel apod., objevují se krátce poté podivuhodná svědectví lidí, kteří měli např. zakoupenu letenku na tento let, ale vlivem neplánovaných okolností se do letadla nedostali, a to jim posléze zachránilo život. Možná jsou to případy, kdy zasáhl anděl ochránce - za předpokladu, že to byla Boží vůle a bylo z nějakého důvodu, který zná jen Boží prozřetelnost, důležité, aby tento člověk ještě zůstal zde v pozemském životě.
Svého ochranného anděla mohou mít i celé rodiny, i celá města, nebo národy. Křesťanská tradice kladla vždy důraz na to, abychom o těchto ochráncích a pomocnících věděli, ctili je a spolupracovali s nimi. Vzýváme jejich sílu, klaníme se jim, ale pamatujeme, že i oni jsou Božím stvořením, jsou Jeho služebníky a plní Jeho vůli. A nezapomínáme, že se mohou rozhněvat a použít svou sílu proti těm, kdo se bouří proti Bohu, zneuctívají, co je svaté, rouhají se či bez okolků hřeší. Vždyť andělé planou duchovním ohněm horlivosti po Bohu, jehož ohnivě milují. Jsou vojáky v duchovní válce vedené proti všem, kdo se vzepřeli Bohem ustavené hierarchii a dali se do služeb vzpoury proti Stvořiteli. Mohou dokonce trestat nedbalé a hříšné či pyšné služebníky církevní. Protože se účastní svaté liturgie, můžeme mít za to, že i oni jsou příslušníky Kristovy Církve, která ostatně do sebe zahrnuje nejen lidi, ale zprostředkovaně všechno stvoření.

V našich životech i životě Církve patří pomoc či zjevní andělů k běžné každodenní zkušenosti. Andělé se projevují uspořádáváním různých záležitostí, aby sloužily k duchovnímu prospěchu; inspirují, vkládají do myslí lidí poznání, inspiraci a posilu, kněží by bez jejich pomoci nemohli sloužit. Jindy se zase nenápadně pohybují v církevními životě, konajíce nenápadně svou tajemnou misi. Už ap. Pavel píše, že při hostinách pořádaných pro poutníky mívají mnozí anděly za společníky u prostřeného stolu (Židům 13,2). Obraz starozákonní historie přípravy spásy i novozákonních dějin se bez andělů neobejde. Jsou zároveň tak mocní, že si to neumíme ani představit, a zároveň jsou služebníky. Apoštol píše: "Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?" (Židům 1,4-14)

Andělé, fyzického těla nemajíce, nemohou vykonat svatou Eucharistii, ale jsou k ní přitahováni a považují ji za to největší, co se v tělesných i duchovních prostorech děje. Na místo, kde se božská liturgie děje, se andělé shromažďují v nesčetných zástupech. Chrám, který byl posvěcen a v němž se Eucharistie konala, není anděly už nikdy zapomenut a opuštěn. Dokonce i když z něj zůstaly již jen ruiny, andělé tam přebývají a svým vlastním způsobem tam pějí bohoslužby (jak už mnozí lidé v různých dobách a na různých místech byli svědky; dokonce i v Česku).

Zde na zemi o napodobení andělského způsobu života usilují mniši. Svou askezí a oddaností záležitostem duchovním a nebeským míří na místa, která se na nebesích v andělské hierarchii uvolnila pádem démonů. Dobří a horliví mniši jsou nám, světským křesťanům, příkladem, duchovním osvícením a přinášejí nám požehnání.

Lidé se stávají andělům podobnými v té míře, v jaké prohlédnou světský klam a odpoutají se od světského ducha. Překonají-li lpění na pomíjivých věcech a povznesou-li se nad svou dočasnost, může být život lidí vskutku andělský. Předpokladem však je, že tento život postoj není výrazem rezignace či otupělosti, ale je důsledkem ohně božské lásky, kterou ve spolupráci s pověcující blahodatí rozdmychá člověk ve svém srdci.

Na závěr připomeňme to hlavní, čím je potřeba začít, - že andělům se přibližujeme čistou myslí, očišťováním srdce a snahou o svatý život. Tím se s nimi stáváme duchovně spřízněnými. Vstupujeme do jejich myšlenkového světa. Proto nám Církev při liturgii stále připomíná Michaelovo zvolání: "Stůjmež pevně!" Nedejme se zmítat vlnobitím vášní, nenechme hřích, aby nás odnesl kamsi, ať s naší duší necloumají vášnivé žádosti po klamných rozkoších a pomíjivých věcech tohoto světa. Pak můžeme anděly duchovně vnímat jako své společníky, mít v nich starší bratry a podivuhodné vůdce, zkušené rádce ve službě Stvořiteli.



P.S.
Podle jakési lidové (církví nedogmatizované) tradice anděl nosí od Boha duše nových lidí, kteří přicházejí na svět. Krásně zachytil tento názor Lermontov ve své básni Anděl (před pár lety jsem se pokusil o překlad, můžete si to přečíst na Ambonu zde). Ohledně věrohodnosti tohoto zbožného mínění bych však byl opatrný (připadá mi to spíše jako důsledek západního vlivu). Ale ta básnička je moc pěkná.



Knížku o andělech od Michala Dvořáčka si můžete přečíst zde

O zázračném reliéfu archanděla Michaela na ostrově Mitiliny.










Zobrazit příspěvek č. 1096 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 23. 11. 2015
Sibiřská stařenka žije dva týdny chůze od lidí

Zajímavá zprávička o stařence, která není na sibiřské samotě osamělá, ale je s ní Kristus

Uprostřed divočiny na ruské Sibiři žije už 70 let Agafja Lykovová. Její rodina tam kdysi prchla před stalinskými čistkami. Stařenka nemá auto ani kolo, do nejbližšího města to má dva týdny chůze. Sama si pěstuje mrkev nebo tuřín, odmítá používat cokoli s čárovým kódem. Britští filmaři teď o ní točí dokument.

Viz video vložené do novinového článku.





Zobrazit příspěvek č. 1095 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 17. 11. 2015
O posmrtném životě duše

Rodíme se sem k smrti; umíráme tu, abychom žili věčně

Je podzimní doba zádušních modliteb a to nás přivádí k úvahám o posmrtném životě. Vždyť co nás může více upozornit na naši vlastní smrtelnost, než odchod našich nejbližších, příbuzných či známých z této pozemské časnosti? Takže pojďme si připomenout několik nejdůležitějších skutečností, týkajících naší posmrtné perspektivy.

Pokusíme se zde v krátkosti zpracovat něco z toho, co o záhrobním údělu duše víme. Zároveň však pamatujme, že vždy, je-li řeč o duchovním životě, lidská slova selhávají a možnosti našeho vyjadřování jsou omezeny. Duchovní svět se navíc může jevit každému jinak - dle jeho osobních předpokladů.
Jeden ze základních poznatků, které máme o duchovním světě, by mohl být formulován: "Všechno je jinak." Tam vidíme záhrobí tak, jak bychom si je neuměli zde na světě ani představit. A uvidíme odtud i náš vezdejší svět - a opět - bude vyhlížet zcela jinak, než jak jsme jej vnímali zde. Co se nám zde dálo vzdálené, jeví se tam jako blízké; co jsme tady měli nadosah, může se nám najednou vzdalovat do nedostupna. Mnohé z toho, co jsme považovali za nedůležité, má najednou zásadní význam, a naopak - co jsme tady brali za prvořadé, tam budeme vnímat jako bezvýznamné.

* * *

Hovoříme-li o nesmrtelnosti duše a jejím záhrobním putování, měli bychom mít vždy alespoň mlhavou představu, co je to vlastně ta duše, o které se bavíme. Víme, že je to fenomén duchovní, resp. je to duchovní složka naší bytosti (pro jednoduchost teď nahlížíme na člověka jako bytost psychosomatickou - čili skládající se z duše a těla, a nebereme v úvahu hlubší náhled na složení člověka z těla, duše a ducha).

Lze říci, že existují tři druhy stvořených bytostí: jednak bytosti bez hmotného těla, tj. duchovní, čili andělé (stvořeni jako první dávno a dávno před člověkem); dále bytosti bez duše, čili jen tělesné, - to jsou zvířata (mají sice duši oživující, související s krví, ale nemají nesmrtelnou individuální duši v lidském slova smyslu); a jako poslední byla stvořena bytost lidská skládající se z hmotného těla (do jisté míry podobného zvířatům) a nesmrtelné duchovní duše (do jisté míry podobné andělům), čili bytost smíšená. Je to vrchol Božího stvoření. Člověk je bytostí žijící současně ve dvou světech a spojuje ve své osobě tyto dva světy - hmotu a ducha.

Člověk byl stvořen s perspektivou věčného života (tj. nejen s nesmrtelnou duší, ale i tělo bylo určeno k nesmrtelnosti). Leč byla to jen možnost, výchozí stav. O jeho dalším údělu nebylo při stvoření ještě rozhodnuto. Člověk sám se měl svou svobodnou volbou podílet na dalším vývoji a spolurozhodnout, zda tělo zůstane nesmrtelným či podlehne smrti. (Jinou volbou zase prošli andělé - třetina z nich padla a stala se démony, ostatní obstáli a tím přešli do stavu, z něhož už nemohou padnout.)

Jak víme (a nebudeme nyní tento příběh z úsvitu lidských dějin podrobně připomínat), první lidský pár ve zkoušce neobstál a celé lidské vnitřní uspořádání se tím narušilo. Člověk se stal smrtelným. To znamená, že jeho duše je infikována smrtelností, vždy do nějaké míry podléhá hříchům, tělo stárne a umírá, a nakonec člověk jako bytost složená rozpadá, tj. duše opouští tělo a toto tělo se kvalitativně vrátí na úroveň země, tleje, promění se v prach.


Dva andělé si přišli pro duši zesnulé ženy? Fotografie z videa natočeného mobilním telefonem v Sergijev Posadu. Ti, kteří úkaz natočili, se posléze vypravili do příšlušného bytu a shledali, že tam právě umřela zbožná stařenka. (Celé video na You Tube.)
A nyní nás zajímá okamžik smrti, kdy se duše odděluje od těla, protože tím se poodkryje praktická odpověď na otázku, co je to duše. Lidé se leckdy naivně domnívají, že je to nějaký obláček, či bublinka apod. Otcové nás učí, že duše je rozprostřena po celém těle, jejím centrem je srdce. Tělesné vnitřní orgány odpovídají duchovním orgánům duše (někteří Otcové byli lékaři a dobře znali vnitřní ustrojení lidského těla). Proto jejich onemocnění dosti často odpovídá nějaké nemoci duše, a tato duševní nemoc předchází nemoci tělesné.

Duše má podobu člověka. Sama sebe vidí, ale tělesné oči ji většinou spatřit nemohou. Díky ní máme jak za pozemského života tak v životě posmrtném účast na duchovním světě. Zákony, které tam platí, jsou morální povahy. Stejně jako naše tělo zde na zemi podléhá fyzikálním zákonům, tak duše je podrobena zákonům duchovního světa. Nemravné skutky duši ubližují a ničí ji, podobně jako např. pád z výšky poškozuje lidské tělo v tomto fyzickém světě. Hřích rozkládá duši podobně, jako smrt zde rozkládá hmotné živočišné tělo.

* * *

Vzhledem k tomu, že po oddělení duše od těla se duše ještě může vrátit zpět, je-li to Boží vůle, nahromadilo lidstvo obrovské množství praktických zkušeností, jak toto oddělení probíhá, co při něm děje, jak se člověk cítí. Mnohé z těchto zkušeností jsou iluze či dílo démonů, určené k oklamání lidí. Mnohé však nesou rysy opravdové záhrobní reality. My si z těchto zkušeností vybereme - jako pro nás důležitou - častou skutečnost, že si umírající člověk velice často toho okamžiku, kdy k oddělení dojde, ani nevšimne. Prostě najednou stojí vedle svého těla a hledí na ně. Poté, co už s ním není bytostně spojen, se mu jeví jako něco cizího, jako nějaká věc - často pohled na ně vyvolává nepříjemný dojem. Člověku nezřídka chvilku trvá, než vůbec pochopí, že ta cizí nepřitažlivá věc je jeho vlastní tělo. Sám člověk se v ten moment dosti často cítí dobře, může se pohybovat, všechno, co se kolem děje, slyší a vidí, vše z minulosti si jasně pamatuje a jeho myšlení je perfektní. S údivem zjišťuje, že ho přítomní lidé nevidí a neslyší. Přemýšlí nad tím a případně se pokouší objevit nějaký způsob, jak se s nimi dorozumět.

Když zde používáme pojem "člověk", tak již nemluvíme o těle, nýbrž výhradně o duši. Z toho je zjevné, že veškeré myšlení, paměť, vnímání, cítění atd., které máme za pozemského života a neztrácíme je v moment smrti, jsou vlastnosti duše a nikoliv těla (to už je přece mrtvé). Pokud bychom tedy měli hovořit o tom, co je to člověk, tak by se drtivá většina tohoto výčtu vztahovala k duši a jen krátký seznam lidských vlastností a součástí by se týkal těla.
Uvědomme si, že co bylo výše řečeno o východu duše z těla, platí pro okamžik samotného oddělení (čili pro moment smrti), které většinou probíhá náhle a téměř nepozorovaně. Něco úplně jiného však je, co smrti přechází - tj. umírání. Rychlé zeslábnutí pout mezi tělem a duší (a v důsledku toho krátký a relativně snadný proces umírání), není samozřejmostí. Jsou případy krutých předsmrtných stavů, kdy je duše trýznivě vyrvána z těla, když člověk dal ďáblu práva nad sebou a míra jeho špatností se naplnila. Chraň nás, Bože, před takovým závěrem pozemské cesty. Jsou tu pak i případy lidí, jejichž duše byla kvůli spoutanosti tělesnými vášněmi příliš pevně spojena s tělem, mohou umírat vleklou mučivou smrtí. Skrze hříšné vášně si duše vybudovala tak pevné svazky s tělem, že - ač se při vleklém umírání tělo už téměř rozpadá - stále žije. Tělesné funkce už uhasínají, některé části těla jsou již téměř mrtvé, ale duše se není schopna od těla oddělit a prožívá bolest jeho rozkladu. Takto bolestný odchod není trestem, ale následkem málo duchovního života a může pomoci očistit duši od vášní. V případě svatých lidí se může stát, že trýznivými bolestmi, jimiž jsou souženi, pomáhají tajemným způsobem jiným lidem. Spravedliví mívají většinou klidnou smrt. Někteří předem znají přesný okamžik, kdy se to stane, takže se mohou připravit. Záhrobní putování je však v každém případě cestou tajuplnou, temnou a nebezpečnou, takže je vhodné cítit před touto záhadou respekt. Dokonce i přesvatá Bohorodice prosila svého Syna, aby ji na této cestě opatroval.
Shrneme-li si tuto část našeho zamyšlení, můžeme krátce konstatovat, že jak za pozemského života, tak v životě posmrtném, je to, co považujeme za náš psychický život, projevem duše. Tedy duševní život, kterým žijeme zde na zemi, pokračuje i po smrti těla nepřerušeně dál. Jinými slovy: náš pozemský život v oblasti psychiky je už zde duchovním životem, protože jeho předpokladem jsou schopnosti duše vnímat, cítit a myslet. Proto je posmrtný život neutěšený a bolestný pro ty, kteří se za svého tělesného života zabývali jen pozemskými či tělesnými předměty, jimž se duše po oddělení od těla vzdaluje a které se pro ni tím pádem stávají nedostupnými.

* * *

V posmrtném životě se duši otevře duchovní zření. Kromě pozemského světa začíná postupně vnímat i realitu duchovního světa, v němž se ocitla. Duchovní zření měla duše potenciálně i v době, kdy byla spojena s tělem, ale protože byla uvyklá přijímat vjemy a podněty především z tělesných receptorů, byla těmito silnými signály jakoby oslněna a zahlušena, takže neviděla a neslyšela nic jiného. Jako když na vás oslňuje silný reflektor, vidíte jen toto bodavé světlo a máte pocit, že jinak je kolem jen tma. Avšak poté, co zhasne, oči postupně uvyknou běžnému svitu a začnou vnímat svět kolem a mnoho věcí, které tam jsou. Tak i poté, co umře tělo, přestanou fungovat oči, nervy a mozek, duše už není zahlcena jejich produkcí, začne vnímat svými duchovními orgány.

Tam už nikdo není nevěřící; v záhrobním světě už jsou všichni věřícími, ale ne všem tu přináší víra spásu.

Duše se svým životem ocitne plně ve světě duchů, které začíná vidět. Kolem ní se začínají shromažďovat různé bytosti. Především ty, s nimiž (vědomě či nevědomky) navázala vztah už za svého pozemského života. Pokud sloužila démonům, pak je nyní uzří v jejich pravé hnusné podobě. Zajímavé je, že jakkoliv odporně a nepříjemně tyto bytosti na duši působí, stejně je následuje. Mezi nimiž je totiž pouto, které člověk sám ukoval svým způsobem života. Na ikonách se to symbolicky zobrazuje tak, že démoni táhnout hříšníky do pekla na řetězu.

Každý člověk má Bohem připravené své místo v ráji. V pekle nemá nikdo připravené místo, protože peklo bylo vytvořeno jen pro ďábla a jeho anděly. Jaká hrozná muka tady lidská duše cítí, když vidí, že jí bylo v ráji připraveno místo, a že Kristus pro ni učinil vše potřebné, aby mohla svůj rajský příbytek navěky obývat. Nikdo v pekle nebude mít výmluvu. Nikdo nemůže říci: "Kristus mně nepomohl, neměl mě rád, zavrhl mě." Každý tam bude vědět, že Pán vše učinil a použil všechny prostředky pro spásu každé duše. O všechny se postaral. Tyto hryzající myšlenky nazývá sv. Izák Syrský: bičování láskou. Při pohledu z pekla do ráje to jsou nejtrýznivější muka.

* * *

Proto starec Paisij tak často opakoval: „Nedávejte (svými hříchy) ďáblu právo nad sebou.“ Duše sama po smrti uvidí svůj uplynulý život, co všechno spáchala, jaké svazky navázala. Proto (jak praví Pán Ježíš) - zamilovala-li si více morální tmu než světlo a jestli byly její skutky zlé - sama půjde za démony do tmy, pryč od světla. Nebude při tom mít pocit křivdy, nebude si myslet, že je s ní zacházeno nespravedlivě, sama půjde tam, kam patří, - tj. za těmi, s nimiž si svými skutky a způsobem myšlení vytvořila duchovní příbuzenství. Kdo nenašel ve svém srdci pokoj za tohoto života, nenajde jej ani po smrti. Ti, jejichž srdce je zmítáno touhami, plány, žádostivostí, vzpourou, závistí, hněvem a v tomto stavu odejdou na věčnost, zůstanou v tomto stavu, který jim vytvoří jejich vlastní peklo a společenství s těmi, kdo trpí podobným stavem, a s démony, kteří neklid a nespokojenost v srdci podněcují.

Zatímco andělé jsou na ikonách zobrazováni seřazeni a každý na svém místě - jako součást Bohem ustanoveného řádu, démoni jsou zpodobeni v chaotické tlupě. Řád, poslušnost a podřízenost je jednou z vlastností Božího stvoření a charakteristickým rysem celého universa, které může trvat jen, zůstane-li v něm tento řád. Kdežto zmatek, svévole a chaos, který může vstupovat do lidských srdcí a do života společnosti už tady na zemi, se na věčnosti stává jednou z nejtrýznivějších vlastností démonického světa. Boží a andělský řád pokračuje na zemi v církvi, kde je jeho zachovávání lidmi jedním z projevů nebeských kvalit. Naopak vzpoura proti kanonické struktuře či dogmatickému řádu církve, neposlušnost, převraty, vytváření spikleneckých tlup - to vše je výmluvným svědectvím, že lidé nejsou morálně schopni být těmi kameny, z nichž je budována věž Církve, a že kvůli svým vlastnostem vypadávají z této stavby, a tak jsou odnášeni pryč a házeni do propasti, jak je to zjeveno v prorockém vidění jednoho prvokřesťanského otce.

Kdybychom si dokázali uvědomit vážnost těchto skutečností! Jenže každý z nás tvrdí: "Já si počínám správně. Tamten či onen ať se nad sebou zamyslí! Asi půjde do pekla."

Jiní lidé mudrují: "Vím, že to, co dělám, je sporné, ale teď je potřeba, abych takové věci dělal. Bohužel se musím k takovým skutkům uchylovat, nedá se nic dělat. Až dosáhnu, co mám v plánu, pak se vyzpovídám ze svých hříchů a vše bude dobré..." Jenže takové myšlení (připomínající středověkou odpustkovou praxi) už je samo svědectvím, že skutečného očišťujícího pokání takový člověk asi není schopen. Hřích už začal srůstat s lidskou duší, a veškerý duchovní život se tím mění na pouhou hru.

* * *

Vraťme se však zpět k původní úvaze o duši, která se právě oddělila od těla a vstoupila cele do světa duchů. Tento svět se před duší objeví, zaujme ji, přitáhne její pozornost. V důsledku toho získává nad duší vládu.

Dokud byla duše srostlá s tělem a žila s ním jeho pozemským životem, platily pro ni vždy do značné míry zákony tohoto světa - tj. např. fyzikální zákony, třeba gravitace. Až se duše ocitne bez těla, zapůsobí na ni v plné míře už jen zákony duchovního světa, protože onen svět je teď jediným prostorem jejího života. I tam existuje jakási duchovní obdoba gravitace, čili přitažlivosti. Vyjadřuje se to úslovím: své ke svému. To je jeden ze základních duchovních zákonů, který bychom měli dobře znát.

Pozemský život (ač nám to může při pohledu odsud připadat nepravděpodobné) může být z jisté perspektivy vnímán jako poměrně klidné údobí putování duše. Je to jakási rezervace pro duši, kde je do značné míry chráněna před zlými duchy, kteří sice mohou duši pokoušet, ale nemohou ji prostě bez okolků chytit, svázat a někam odvléci (ač i to je v tomto životě možné, ale nutný je k tomu dlouhodobý proces propadání hříchu, neustále doprovázený souhlasem lidské vůle ke hříchu a odporem k pokání). Duše je při svém pozemském období chráněna právě svým spojením s tělem, které patří do toho hmotného světa a pro duchovní démonické bytosti není za běžných okolností možné tohoto těla se plně zmocnit. A navíc, tělo se snadno unaví, zeslábne, musí odpočívat, spát a má další přirozené potřeby, takže nemůže hříchu holdovat neustále. Např. hřích přejídání či opilství je limitován přirozenými bariérami, resp. tělesnými možnostmi. A stejné je to s jinými hříchy. Tím vším člověk získává cenný čas a prostor pro svou volbu, jakou pro sebe chce věčnost. Využije-li tento čas na získání víry, k poznávání Boha, k vybudování spojení s Bohem a k pokání a zápasu za získání nějakých ctností, má naději na věčnou blaženost.
V duchovním světě, tj. mezi čistě duchovními bytostmi to takto nechodí. Tam stačil okamžik, kdy duši ovládlo pokušení, a už byl z anděla démon - a nenávratně. Satan přišel s pokušením, a která andělská duše je vpustila do sebe, okamžitě padla a možnost pokání v takovém případě není - démony pokušení v okamžiku proměnilo do takové míry, že se změnila jejich podoba i mysl, a pokání nejsou schopni. Ta okamžitá proměna je možná právě proto, že u andělů scházel ten "tlumič" či "nárazník" proti pokušením - tj. tělo, které vytváří jakousi setrvačnost nebo "těžkopádnost" (čili žádné pokušení ani morální pád není schopen úplně a okamžitě proměnit člověka na démonickou bytost).
Podle kvality, které si duše v sobě vypěstovala při pozemském životě, ji přitahuje v duchovních světech místo, kde se shromažďují bytosti podobných kvalit. Čistota a ctnosti způsobí, že duše sama jde na místa Božího Království. Zlo a hřích v duši ji táhnou na místa, kde vládnou tyto kvality. To je zákonitost výše zmíněné "duchovní gravitace".

Jak se zdá, tak v duchovním světě nehraje rozlehlost těchto prostor žádný význam. Přemísťování tam probíhá prostým přáním. Duše, která žila ve hříchu a bez pokání, si přeje v tom pokračovat, a toto přání ji přemístí do pekla. I když tam trpí, je připoutána svými hříchy k tomuto místu. Duše, která si oblíbila nebeský život, si také přeje v tom pokračovat, a tato touha je vynese do nebe.

S tím souvisí i otázka vztahu. Vztahy a síla jejich pouta neslábnou smrtí. Není pro duši nic krásnějšího, než si v průběhu vezdejšího života vybudovat vztah lásky k Ježíši Kristu. Naopak hrozné je, když člověk zjistí, že si za svého života budovat a upevňoval vztah k démonům - ať už pácháním hříchů, nebo falešným náboženstvím, jehož "bůh" lživě slibuje svým služebníkům, že se o ně v záhrobí postará. Jak strašné musí být pro duši, když až tam (pozdě) zjistí, že byla obelhána.
Všechna lidmi vytvořená náboženství jsou vyjádřením touhy po Bohu. Jenže jsou vytvořena jako produkt lidského poznání, které je nedokonalé a zkreslené, protože je lidská přirozenost poškozena hříchem. A tak jsou i tato lidmi vymyšlená náboženství poškozena hříchem. To, co má být pravdivé, nemůže tudíž pocházet od člověka, nýbrž od Boha. Proto klade Pravoslaví takový důraz na zachovávání nepoškozeného a netknutého Boží zjevení. Pravoslaví se natolik odlišuje od všech ostatních konfesí, že je potřeba nazývat jej samostatným náboženstvím. Je to Bohem zjevené náboženství. Není vytvořeno člověkem.
Při upevňování a posilování vztahu s Ježíšem Kristem má zvláštní místo přijímání svatých Tajin. Ony nás (a nejen duši, ale i tělo, tj. celého člověka) sjednocují s milovaným Ježíšem. Všechny Tajiny mají dvě stránky: tělesnou a duchovní, takže obě stránky lidské bytosti jsou jimi posvěcovány. Proto Ježíš Kristus klade jako podmínku spásy: křesťanskou evangelijní víru v Trojici a přijímání svatých Tajin (Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude odsouzen; Mar 16,16 - křest v tomto výroku zastupuje všechny svaté Tajiny Církve). Víra a Tajiny v nás vytvářejí jakési sourozenectví s Kristem, Bohočlověkem. Vždyť skrze Tajiny přijímáme z boholidské Osoby Spasitelovy jeho uzdravené lidství, lidství očištěné, osvícené a zbožštěné. Stáváme se lidmi stejného těla a stejné krve, jako On. Toto tělesně-duchovní příbuzenství projevuje stále svou sílu - v tomto životě i po něm.

* * *

V průběhu tří dnů po smrti duše obchází milovaná místa. Blažená duše, která si oblíbila místa duchovní a posvěcená, a po svém odchodu z těla navštíví chrám, nebo jerusalemské svatyně.

Duše, která ihned po smrti nejde ani do nebe ani do pekla, je ve stavu nejednoznačném. Tento stav je překonán při posmrtné zkoušce, které je takový člověk podroben. Je totiž potřebné, aby se vyjasnilo, co v lidské duši převládá. Je-li schopna přebývat v nebi. Nejsou-li její svazky z démonickým světem příliš silné.

V pravoslavné tradici nacházíme podání o záhrobním putování duše, které je zároveň prozatímním soudem nad touto duši. Výsledkem tohoto soudu je její dočasné umístění na místě, které odpovídá tomu, do jakého stavu duše sama sebe v dosavadním životě přivedla. Tento soud není aktem spravedlnosti, ale milosti. Jeho podstatou je pomoc duši - je-li schopna tuto pomoc přijmout a je-li to pro ni smysluplné. Boží láska k člověku způsobuje oslabení "gravitačního zákona" duchovního světa a vytváří pro duši možnost vymanit se z některých démonických okovů.

Pravoslavné podání o putování duše přes tzv. "celnice" existuje v několika variantách, odlišujících se v některých nepodstatných maličkostech. Princip tohoto soudu tkví v tom, že duše je na své cestě zastavována a démoni ji nutí zodpovídat se z hříchů, jichž se dopustila a k nimž ji tito démoni většinou sami svedli. Na každé celnici jsou tedy démoni určitého druhu vášně, resp. hříchu a zkoumají, zda s nimi duše má či nemá navázán vztah, resp. zda si duše v sobě nenese něco, co je jejich. Duše se buď ukáže jako prostá tohoto hříchu, nebo je jakožto provinilá zadržena a musí dokázat se tohoto hříšného "nádoru" zbavit. To je však možné jen v případě, že za svého života činila pokání z tohoto hříchu a že tedy hřích nemohl s duší srůst. Duši pomáhá její ochranný anděl, který je k ní připojen od okamžiku křtu (a podle jiných podání jí na pomoc přispívá ještě světec, jehož jméno přijal člověk při křtu). Takových "celnic" má duše na své cestě dvacet.
Podle sv. Ignatije Brjančaninova je putování duše po celnicích důsledkem její přináležitosti k Církvi. Ostatních duší se možnost očistit se tímto způsobem netýká.
Jak učí naši Otcové, skutky lidí jsou většinou smíšené. Málokdo je úplně dobrý nebo zcela propadlý zlu. A protože je v našich duších dobro i zlo, potřebují duše pomoci, aby mohly "celnicemi" projít. Duše sama už je zbavena možnosti používat vůli. Avšak mohou jí pomoci modlitby nás, kteří ještě žijeme na zemi. Všichni - živí zde i ti, co pro tento svět zemřeli, - jsme přeci součástí jedné Církve, a jsme tedy spolu spojeni. To znamená, že si můžeme velice účinně pomáhat vzájemnou modlitbou. Je to jeden z hlavních skutků duchovního milosrdenství.

Můžeme tedy duši, putující záhrobím, pomoci, aby v ní převážilo dobro. Vždyť o to na celnicích a na dalších záhrobních místech jde - překonat nejednoznačný a smíšený stav duše, takže nakonec buď úplně propadne zlu, nebo v ní zvítězí dobro a zlo je z ní vyhlazeno.

Až do druhého příchodu Kristova, všeobecného zmrtvýchvstání a strašného soudu, může být věčný osud každé duše změněn. Naše modlitby ji spojují s vírou a životem celé Církve, s Kristem, který je hlavou Církve, přinášejí ji inspiraci pamatování na Boha a ducha pokání.










Zobrazit příspěvek č. 1094 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 11. 11. 2015
K dimitrijevské zádušní sobotě

O modlitbách za duše zesnulých křesťanů

V církvi jsou ustanoveny zvláštní doby ke konání zádušních obřadů. Dnem v týdnu, který je zvláště vydělen pro modlitby za zesnulé, je (skoro) každá sobota. Leč mezi sobotami v průběhu roku jsou některé z nich ještě ustanoveny jako zvláště významné zádušní soboty, kdy by se měli všichni pravoslavní shromažďovat v chrámech či na hřbitovech ke konání panychid se vzpomínáním jmen těch, kteří nás předešli na věčnost. Připomeňme hlavně sobotu masopustní, soboty před velkopostními nedělemi (kromě první a poslední), pak trojická sobota před svatodušními svátky a na podzim dimitrijevská sobota (a některé další dny).

Dimitrijevská zádušní sobota předchází památce sv. velkomučedníka Dimitria Soluňského. Byla ustanovena knížetem Dimitrijem Donským po vítězné bitvě na Kulikově poli (toto slavné vítězství získal 8. září 1380; do boje se vypravil po návštěvě Trojicko-sergijevského monastýru, kde mu ct. Sergij Radoněžský k boji za obranu vlasti požehnal a vyslal s ním do války dva své mnichy). Zpočátku se jednalo o modlitby za vojáky padlé v tomto boji (z bitevního pole se prý nevrátilo 250 tisíc vojáků). Rodin, které zůstaly bez muže, bylo tolik, že se tato zádušní sobota stala vskutku všeobecnou modlitební událostí. Postupně se tento den stal zádušní vzpomínkou nejen na padlé vojáky, ale na všechny zesnulé pravoslavné křesťany.

Sv. velkomučedník Dimitrij Soluňský byl nebeským ochráncem Dimitrije Donského, proto k vzpomínání padlých vojáků svého vojska vybral právě sobotu před svým "dnem anděla".



Z myšlenek sv. Ioanna Sanfranciského:

Svatý biskup připomíná, že pozemský život je přípravou na budoucí život a tato příprava končí tělesnou smrtí. "Člověku náleží jednou umřít, a pak je soud." (Žid 9,27)

Všech zájmů o pozemské věci člověk v okamžik smrti zanechá, tělo se začne rozpadat, aby jednou opět vstalo při všeobecném vzkříšení. Z různých zjevení zesnulých je nám umožněno částečně vědět, co se děje s duší, když vychází z těla. Jakmile přestává vidět prostřednictvím tělesných očí, otevírá se jí zření duchovní. Často se to stává umírajícím - tedy ještě před koncem tělesného života. Hledí na osoby, které jí obklopily, a dokonce s nimi hovoří. Vidí to, co nevidí ostatní přítomní lidé. Po odchodu z těla se duše ocitá mezi ostatními duchy, dobrými i zlými. Obvykle míří k těm, kteří jsou jí duchovně příbuzní. Pokud byla za svého přebývá v těle po vlivem některých z nich, zůstává na nich závislá i po opuštění těla - i kdyby jí při setkání připadali odporní.

V průběhu dvou dnů po odchodu z těla má duše relativní svobodu, může navštěvovat místa na zemi, které měla ráda, ale třetího dne se vydá do jiných prostorů. Na nadcházející cestě ji očekává setkání s pluky zlých duchů, kteří se budou snažit zastavit ji na jejím putování vzhůru tím, že ji budou usvědčovat z různých hříchů, k nimž ji sami svedli. Podle různých zjevení je takých závor (tzv. "celnic") dvacet a u každé z nich je duše zkoušena (dalo by se říci "testována") ohledně jiného druhu hříchu. Když jimi postupně projde, může pokračovat na své cestě. Neprojde-li, je ihned uvržena do plamene v propasti. Podle tradice je čtyřicátého dne zhodnocen tento proces a duše je dočasně umístěna na odpovídajícím místě. To je první soud. Až do všeobecného vzkříšení z mrtvých jsou některé duše na místech, kde požívají předjímku věčné radosti a blaženosti, kdežto jiné na místě strachu z věčných muk, které v plnosti začnou až po druhém soudu, jemuž se říká "strašný" (nebo "poslední"). Do té doby je ještě možno změnit stav duše, zvláště přinášením nekrvavých obětí (tj. vzpomínkou při Eucharistii na liturgii) a dále i jinými modlitbami.

* * *

Velkou duchovní sílu má modlitba při eucharistii (myslí se, vykrajovat za zesnulé částečky z prosfor při proskomidii) - viz vyprávění o zjevení Feodosije Černigovského při jeho svatořečení v r. 1896 (najde je tam v závěru článku).

* * *

Jak nesmírně užitečné jsou pro zesnulé naše modlitby! Ať už je to stavění svěc v chrámu, nebo vzpomínání jejich jmen při liturgii, panychidy, i domácí modlitby. Stejně tak poskytování almužny jménem zesnulého, přinášení darů do chrámu, podporování duchovenstva a církevního života, prostírání stolu pro chudé... Mnohá jsou zjevení zesnulých a další události potvrzující jakou dobročinností je pamatovat na zesnulé. Řada z nich zemřela sice s pokáním, ale nestihla je činným způsobem projevit ve svém životě. Takoví se skrze modlitby církve osvobozují od trápení a dosahují odpočinutí. Při každé liturgii jsou přinášeny modlitby za všechny od dávných věků zesnulé. U příležitosti svatodušních svátků se na kolenou modlíme mj. i za ty, kteří jsou uvězněni v podsvětí. Každý z nás, kdo si přeje projevit svou lásku k zesnulým a prokázat jim dobrý skutek a pomoc, může to nejlépe vykonat modlitbou za ně - zvláště když zajistí jejich vzpomínání při liturgii.

Podle lístečků (u nás na stránce downloadu) se zapsanými jmény jsou vykrajovány z prosfor částečky chleba a kladeny na diskos vedle chleba, který se při liturgii proměňuje na Tělo Kristovo. Tak jsou vzpomenutí zesnulí, skrze částečku za ně vykrojenou, účastni posvěcení a sestupování blahodati Svatého Ducha při Eucharistii. Na závěr kněz všechny tyto částečky vsype do kalicha s Kristovou Krví a modlí se při tom: "Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých, svou drahocennou Krví na přímluvy svatých svých." To jim přináší požehnání, nad které už zde na zemi nikdo nic více učinit nemůže. Zvláště v průběhu čtyřiceti dnů záhrobního putování duše velice potřebuje takovou pomoc. Proto je v církvi zvyk konat za právě zesnulého křesťana v tomto období každodenní liturgie (tzv. "sorokoust" se dnes většinou provádí tam, kde se každodenně slouží, např. v monastýrech). Duše pociťuje modlitby, které jsou za ni vznášeny k Bohu, je nesmírně vděčná těm, kdo se za ni modlí, a duchovně se jim přibližuje. O těch, kteří mají péči o ty, kteří se odebírají do jiného světa, platí: "Blahoslavení milostiví, neboť smilování dojdou." (Mat 5,7)



Mezi křesťany jsou i lidé, kteří sami sebe připravují o útěchu modlitby za zesnulé. Co je to za lidi? Nepochybně ti, kteří - ať už to o sobě vědí nebo nevědí - mají radši mudrování než víru.

Nechápeme, jak může modlitba působit na takovou vzdálenost - dokonce z jednoho světa na onen svět, z viditelného světa do neviditelného. Člověku, který pochybuje o možnosti modlit se za ty, kteří jsou už mimo náš svět, bych řekl: Jak rozumem pochopit modlitbu za toho, kdo žije s námi na této zemi? Zvláště není-li poblíž. Dvě duše jsou ještě za života obou lidí zde na zemi jako dva rozdílné a oddělené světy - každá duše má svou mysl, vůli, sklony, svobodu... A navíc jsou tyto vnitřní světy vzdáleny oddělením tělesným. Každá duše má přece své vlastní tělo. Tak jak to, že modlitba jedné duše může rozšířit svou působnost na druhou duši a na její vnitřní stav? Vždyť modlitbou můžeme být nápomocni druhému člověku, aby změnil své smýšlení, aby překonal své sklony a vášně, aby pocítil, co mu doposavad bylo nedostupné.

Podobně může působit modlitba i na duše zemřelých, může proniknout na onen svět. Působnost modlitby není ničím omezena - jedině Boží vůlí.

Aby člověk mohl vnímat působení modlitby, musí především věřit. Nestačí přemýšlet. Myšlenek je na světě dost, lidé nemají o myšlenky nouzi. Víry je však ve světě málo, snad ještě nikdy neměli lidé tolik víry, aby bylo možno tvrdit, že jí je nadbytek. Máme však na mysli víru zdravou, nikoliv pověrečnou ani magickou. Nemáme na mysli víru, která je nesprávným věroučeními odkloněna a je jako špatně zacílená střela, která míjí cíl. Taková víra nemůže plně sjednocovat s Bohem, protože Bůh je Pravda, a jedině víra, která zrcadlí pravdu, může s Bohem opravdu spojovat.

Úsměv z věčnosti. Starec Iosif z athonského monastýru Vatoped. Vlevo je tvář zesnulého, jak vyhlížela po smrti. Před pohřbem se na tváři nebožtíka objevil úsměv. (Vpravo)


Svt. Filaret připomíná, že už ve starozákonní době se vyskytovaly přimluvy za zemřelé. Juda Makabejský přinesl zádušní modlitbu za vojáky, kteří zemřeli v hříchu, když totiž vzali jako válečnou kořist i modlářské dary, jimiž si zbožný člověk nesměl poskvrnit ruce (2. Mak 12,39-46).

Už od prvokřesťanské éry nalezneme v prvních bohoslužbách (počínaje Jakubovou liturgií) modlitby za zesnulé. Tyto zádušní prosby byly vždy součástí všech našich bohoslužebných řádů. Není pochyb, že modlitby za duše zesnulých jsou apoštolskou tradicí.

Sv. Jan Zlatoústý praví: Odejde-li hříšný člověk, musíme mu pomáhat, jak jen je to možné - avšak to učiníme nikoliv slzami, ale modlitbami, almužnami a přinášením obětí. Není to žádný výmysl a není marné vzpomínat zesnulé při konání svatých Tajin, když i za ně prosíme Beránka obětovaného, který na sebe vzal hřích světa. Zesnulým je tím podávána útěcha.

Dále praví: Nebuďme leniví pomáhat těm, kteří odsud odešli, a přinášejme za ně modlitby. Vždyť pro všechny existuje očištění. Proto je možné jim obstarat odpuštění, které vyvěrá z obětních darů, jež jsou za ně přinášeny, a přichází od svatých, kteří jsou při liturgii vzpomínáni spolu s nimi.

Blažený Augustin praví: Nesmíme odmítat, že duše zesnulých dostávají potěchu za zbožnost ještě žijících bližních, když se za ně přináší (eucharistická) oběť Přímluvce (tj. velekněze, Krista), nebo se za ně poskytuje v chrámu almužna. K užitku je to však jen těm, kteří si za svého života zasloužili, aby jim takové skutky byly později k prospěchu.

Sv. Řehoř Dvojeslov uvádí pozoruhodnou zkušenost s působením modlitby a oltářní oběti za zesnulého. Stalo se to v jejich monastýru. Jeden bratr porušil slib nezištnosti. Pro výstrahu ostatním nebyl po smrti církevně pohřben a byl zbaven přímluvných modliteb na dobu třiceti dnů. Pak ze soucitu k jeho duši byla za něj po třicet dnů přinášena nekrvavá oběť (tj. byl vzpomínán při eucharistii) a konány zádušní modlitby. Poslední den se zesnulý ukázal ve vidění svému dosud živému rodnému bratru se slovy: „Doposud mi bylo zle, ale nyní už jsem spokojen, protože dnes jsem byl přijat do společenství (resp. dostalo se mi přijímání).“

Tolik případy uváděné svt. Filaretem Moskevským


Řecká panychida nad obvykle zdobeným kolivem

 







Zobrazit příspěvek č. 1093 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 4. 11. 2015
Víno, které se na Moravě urodilo toho roku 863, bylo obzvláště skvělé

Ke svátku knížete Rostislava

Panovníkům, kteří použili svou vladařskou moc k tomu, aby uvedli Kristovo Evangelium do jim svěřeného národa, říkáme "apoštolům rovní". Vyjadřujeme tím vděčnost za jejich dílo a zároveň si tím připomínáme dalekosáhlé následky jejich rozhodnutí a skutků. Vnímáme je tedy jako pokračovatele apoštolského díla.

V průběhu historie každého národa se - zřídka, ale přece - vyskytne dějinná chvíle, kterou bychom mohli (s jistou básnickou licencí) nazvat jeho "hvězdnou hodinou". Jako má čas od času jednotlivý člověk svou "hvězdnou hodinu", kdy se okolnosti uspořádají do vhodné konstelace, a člověk má příležitost změnit ve svém životě mnohé, metaforicky řečeno "přehodit výhybku", učinit něco velikého, oč by se jindy asi marně snažil, tak podobně tomu bývá v osudech celých národů. Přijdou dějinné okamžiky, kdy se otevře cesta doposavad zavřená nebo obtížně průchodná, a celý národ se může povznést k vyšší úrovni svého myšlení, náboženství a filosofie, kultury, společenského života, budování státnosti apod.


Zřejmě nejstarší vyobrazení knížete Rostislava (později v rámci programu přepisování dějin přemaskovaného na fresce za bájného oráče Přemysla; viz o freskách ve znojemské rotundě sv. Kateřiny).

 
Jedna z těchto mimořádných chvil, kdy se různé okolnosti uspořádaly do vzájemné souhry, nastala pro moravský národ v době panování sv. Rostislava. Všechny místní předpoklady pro budování moravské církve zde už byly, národ byl připraven na spásonosnou setbu, půda zde byla nakypřená. Na Západě, kam se Rostislav nejprve obrátil, se cesta uzavřela a Řím jeho žádost odmítl. Zároveň se otevírá cesta na Východ, který má tou dobou už víceméně za sebou těžké vnitřní spory a otřesy (např. ikonoborecký problém).

A především je zde zrovna k dispozici jedna pozoruhodná osobnost byzantské církve: sv. Konstantin (známe jej spíše pod jeho velkoschimnickým jménem Cyril). Učenec, génius, lingvista, pohotový hluboký teolog, obránce orthodoxie, řečník, církevní diplomat, misionář, duchovní osobnost, biskup - celý misionářský kolektiv v jedné osobě. A na patriarším trůně sedí jeho učitel a přítel - sv. Fótios. Díky pověsti a důvěře, jimž se Konstantin těšil u světské i církevní vrchnosti, je vybrán za nejvhodnějšího kandidáta pro tento úkol, a tím je mu umožněno provést misii založenou na takových základech, které patří na pomyslný seznam světového duchovního dědictví.

Kdyby tam Konstantina neměli (nebo by byl v době sněmu, na němž se projednávala Rostislavova žádost, vzdálen na jiné dlouhé misijní cestě), pak by odpovědí na moravský list bylo v nejlepším případě jen vyslání dalšího řeckého misionáře, který by na Moravě poučil Rostislava, že posvátné řecké texty jsou do jeho barbarského jazyka (a vlastně do skoro každého jazyka, jiného než řečtina) nepřeložitelné a že se má se svým národem naučit alespoň základní řeckou teologickou a církevní terminologii, aby byl schopen vnímat hloubku Evangelia a bohoslužeb a alespoň letmo nahlédnout preciznost dogmatických formulací svatých Otců.
Umíme si představit Rostislava, jak sedí na stolci a poslouchá nějakého řeckého biskupa, který mu přes dva tlumočníky předává takové poučení ve smyslu: "Nauč se řecky, a pak ti to všechno povíme." A při tom si kníže v duchu říká: "Tak to už jsem tady opravdu dlouho neslyšel."
Naštěstí měl konstantinopolský patriarcha po ruce právě onoho učeného a v té době už známého Konstantina, který oplýval všemi předpoklady zvládnout zadaný misijní úkol, jako nikdo jiný. A nejenže tam takového člověka měli, ale - díky příznivé personální konstelaci na patriarchátu a ve státní správě - ho nechali pracovat, dali mu prostředky a umožnili mu vykonat jeho dílo.
To není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, - půtky o moc v církvi a osobní nevraživost, závist, rozdílnost v názorech co by se jak mělo udělat, házení klacků pod nohy, či úklady, podezřívavost nebo dokonce nepřízeň těch, co jsou u moci, - to vše nejen dnes, ale už tenkrát existovalo. Z náznaků v literárních památkách můžeme tušit, že v jistou dobu se musí Konstantin v Byzanci téměř skrývat, když je politicko-církevní situace problematická.
Sv. Konstantin - Cyril se začal připravovat na realizaci Rostislavovy vize. Sestavil písmena pro Slovany a jejich jazyk a vytvořil slovanské církevně-křesťanské lexikum. A pochopitelně přeložil evangelia. Na pomoc si vyžádal svého bratra Metoděje, jehož "vytáhl" z milovaného monastýru, a - vybaveni ze strany patriarchátu a císaře družinou, ochranou, pomocníky a vším potřebným pro misii a pro zahájení budování moravské církve - vydali se na cestu.
Více o díle sv. Cyrila a Metoděje je zde: mikulcice.pravoslavi.cz
Kníže Rostislav byl natolik osvíceným panovníkem, aby jistě velice rychle rozpoznal, že to, co mu Byzanc poslala, nejsou jen nějací "další misionáři", není to jen biskup s doprovodem, ale že dostal víc, než by se odvážil snít, ba ještě více, než by ho vůbec napadlo, že by bylo potřeba. Určitě pochopil, že tady u něj se bude budovat nejen základna pro nezávislost na hrabivém franském kněžstvu a agresivních Němcích, ale jsou pokládány základy svébytné slovanské kultury, kterou se zde budou učit i ostatní Slované (jak o tom nesměle uvažuje ve svém listu a jak mu to zpětně naznačuje poselství od císaře). Ano, je to pokus učinit Moravu slovanskou Byzancí, v níž bude Rostislavova úloha odleskem apoštolům rovného velkého císaře Konstantina. Morava má nyní šanci nejen mít rovnocennou kulturu s latinským Západem, ale stát se slovanským kulturním centrem.

Jenže tento Západ si potenciál Rostislavova díla velice dobře uvědomil a rozhodně nehodlal nečinně přihlížet, jak mu přímo před prahem, na jeho "moravském dvorku", vzniká konkurence. Proto použil všechny páky, aby tyto smělé (a již se realizující) plány zmařil. Jenže vojensky je Morava v té době prakticky nepřemožitelná díky morální síle cyrilometodějského díla. A tak - co se nepodaří cestou vnější brutální síly, povede se někdy cestou vnitřního rozkladu a zrady. Role moravského jidáše se ujímá Rostislavův synovec Svatopluk, s jehož přispěním padne Rostislav do zajetí. Za jeho dílo se knížeti posléze Frankové krutě pomstí a sv. Rostislav je mučen (oslepen) a neznámo kdy umírá krutou smrtí někde v bavorské kobce.
Svatopluk se morálně ze svého odporného činu už nikdy nevzpamatuje. Aby jej před ostatními i před vlastním hryzajícím svědomím ospravedlnil, vykládá všem na potkání vlastní interpretaci svého jidášského skutku, jímž se provinil vůči příbuznému i vůči národu, stane se z něj alkoholik a propadne zvířecím vášním.
* * *

To, co pomáhal svatý kníže zasévat, však přetrvalo. Ne sice v té podobě "byzantské Moravy" ani "moravské Byzance", ale při tom v rozměrech dalekosáhlejších, než si tenkrát kdo uměl představit. Ač se nepřátelé snažili vší mocí, to, co bylo zaseto, se už nepodařilo vyrvat. Pravoslavné kněze lze vyhnat, chrámy bylo možno zbořit, knihy se dají spálit, ale svaté dílo žije dál v srdci národa. U Bohem iniciovaných skutků je přítomno nadpřirozené spolupůsobení a takové činy se zapisují nejen do paměti lidstva a do kultury i myšlení, ale i do krajiny, kde se staly, a do nejhlubších vrstev lidských myslí, srdcí i biologického kódu těch, jichž se toto Boží dílo týkalo, i do jejich dědiců a národů. Slované v sobě mají cyrilometodějství zakódováno na "úrovni buňky". Stalo se součástí genetické paměti těchto národů. Z toho vyplývá ta jejich vytrvalá příchylnost k pravoslavné církvi. Opravdový Slovan bude o sobě tvrdit, že patří do pravoslavné církve, dokonce i v případě, že v Boha vůbec nevěří :-)
Tím to však nechci tragikomický jev, který statistici prokázali a který je v pravoslavných národech běžný, ani schvalovat ani dávat za příklad. Nicméně tato "zbožná absurdita" je objektivně doložena. Např. v r. 2001 probíhal výzkum veřejného mínění v Srbsku. Pěkných 80% respondentů o sobě uvedlo, že jsou pravoslavní. Bohužel jen 21% ze zkoumaného vzorku populace o sobě uvedlo, že věří v Boha.
U všech Slovanů v srdcích dodnes klíčí stálá láska k východnímu myšlení, kvete zájem o cyrilometodějství a potřeba hlubší křesťanské duchovnosti, než dává Západ. Je do nás duchovně či geneticky zaseta schopnost rozumět dávnému symbolickému jazyku východní liturgie a jejím tajemným gestům a úkonům. Myslím, že všichni máme v sobě Západu nepochopitelnou schopnost číst tuto šifru a rozumět jejímu poselství, komunikovat tímto jazykem, kdežto pro většinu Zápaďanů zůstává nesrozumitelnou zprávou a záhadou. Všichni máme v sobě schopnost ocenit nesvětskost církevního života, zatímco Západ bude znovu a znovu unášen světskými či intelektuálními projevy křesťanské víry - leč toto unešení se týká spíše jen vnějších projevů, nikoliv obsahu a hlubin víry samotné. Stále nás, Slovany, nějaká duchovní gravitace přitahuje k mystickému prožitku sjednocení s Kristem či k živé vodě blahodati spíše, než k racionálním výkladům Bible nebo ke zkomprimování duchovnosti na mělké mravokárenství. Duchovní zření je pro nás důležitější než chápat rozumem.

I to jsou projevy té duchovní setby, k níž sv. Rostislav otevřel cestu v "hvězdné cyrilometodějské hodině" dějin našeho národa a vlastně všech Slovanů. A projevy této setby může pocítit ve svém srdci každý z nás, kdo půdu svého srdce alespoň trochu nakypří, aby mohlo vzcházet, co bylo zaseto.

* * *

Těch "hvězdných hodin", kdy byla půda národa nakypřená a nastala doba příhodná pro změnu (či návrat ke kořenům), pro posun a růst, bylo v našich dějinách ještě několik. Především musíme pochopitelně připomenout dobu sv. Ludmily a sv. Václava, až ke sv. Prokopu. Ale to je spíše pokračování cyrilometodějství, takže se jedná o stejný fenomén jako na Moravě. Nesmíme však opominout zmínit husitství, které nebylo žádným typem protestantismu, ale naopak hledáním a nacházením ztracených kořenů. A pak samozřejmě období návratu k pravoslaví koncem 19. a začátkem 20. století, což vyvrcholilo obnovením cyrilometodějské církve u nás.

To byly časy, kdy náš národ v srdci uslyšel ozvěnu té paschální radosti, kterou se radovali Moravané při příchodu sv. Cyrila a Metoděje, kdy mohl místní lid hlouběji poznat, o čem je vlastně Evangelium - radostná zpráva, že Kristus vstoupil a padli démoni. Že se lidem otevírá poznání pravdy, která osvobozuje. Že jsou lidé vyváděni ze tmy náboženských fantazií a pověr či modlářství, ke službě pravému Bohu Stvořiteli všeho. Že se léčí rána tragického odtržení člověka od Pramene Života a obnovuje se společenství člověka s Bohem a toto společenství si osvojujeme při každé liturgii skrze přijímání Těla a Krve Kristovy.

Záblesky tohoto světla může ve svém nitru pocítit každý současník díky svatému Pravoslaví, čili skrze duchovní odkaz sv. Rostislava, apoštolům rovného vládce moravských Slovanů.


P.S.
V naší místní církvi máme chrám zasvěcený sv. Rostislavovi ve Znojmě - zde na webu





Zobrazit příspěvek č. 1092 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 13. 10. 2015
Z rozhovoru se sv. Paisijem

Starec Paisij Svatohorec: Strašný hřích potratů

Starče, jedna čtyřicetiletá paní, matka vzrostlých dětí, otěhotněla a je už v třetím měsíci. Její muž trvá na potratu a vyhrožuje, že se s ní jinak rozvede.

Pokud půjde na potrat, budou za to pykat její ostatní děti - nemocemi a nešťastnými příhodami. Rodiče dnes zabíjejí své děti potraty, a připravují se tím o Boží požehnání.

Když se kdysi dítě narodilo nemocné, pokřtili je a zemřelo jako andělíček. Nebyl důvod ke znepokojení nad jeho posmrtným osudem. Rodičům zůstaly ostatní, silné děti a přebývalo na nich Boží požehnání. V současnosti rodiče zabíjejí silné děti při potratech, kdežto nemocné děti se snaží všemi silami udržet v tomto životě. Rodiče s nimi jezdí do Anglie a do Ameriky a kdoví, kam ještě, aby své nemocné děti vyléčili. Tímto způsobem se rodí každá další generace stále méně zdravá. Vždyť podaří-li se rodičům vyléčit své děti, aby nezemřely, vdávají se pak a žení, a jejich děti mohou být také nemocné. Vidíš, k čemu to všechno vede? Kdyby rodiče přivedli na svět ne jednoho, ale několik dětí, nemuseli by se pak tolik trýznit, běhat od jednoho lékaře k druhému a jezdit do zahraničních nemocnic kvůli tomu, aby prodloužili život nemocnému dítěti. Churavějící dítě by odešlo k Bohu a odebralo by se odsud jako anděl.

Starče, kdesi jsem četla, že každoročně se v celém světě provede 50 miliónů potratů, při nichž zemře 200 tisíc žen.

Děti zabíjejí s odůvodněním, že nárůst obyvatelstva prý povede k hladovění. Lidé prý nebudou mít co jíst a nebude se jim dostávat, co je potřebné k životu. Jenže je tolik pozemků, které pustnou a leží ladem, tolik lesů, které by současnými technickými prostředky bylo možno rychle proměnit např. v olivovníkové háje a bylo by co rozdávat nemajetným. Nehrozí při tom žádné nebezpečí, že by vykácení lesů vedlo k nedostatku kyslíku, protože na místě planých stromů by byly zasazeny stromy ušlechtilé.

V Americe spalují pšenici, a zde v Řecku zahrnují ovoce a další plodiny do země (aby nepadala jejich cena). V Africe však současně lidé umírají hladem. Když bylo onehdá někde hrozné sucho a lidi umírali vyčerpáním, prosil jsem známého majitele lodí, který pomáhal lidem v podobných případech, aby se obrátil s prosbou k těm, kteří likvidují ovoce a plodiny, jestli by je zadarmo nenaložili na jeho loď, aby byly odvezeny k hladovějícím. Když se jich na to otázal, dostalo se mu odmítnutí.

Kolik tisíc lidských zárodků se každodenně zabíjí! Potrat je strašný hřích. Je to vražda, a nejen obyčejná vražda, ale vražda zvláště těžká, protože se zabíjejí nepokřtěné děti. Rodiče musí pochopit, že život člověka začíná okamžikem početí.

Jednou v noci jsem měl dle Boží vůle strašné vidění. Poté jsem pochopil, co jsou to potraty! Byla noc na úterý světlého týdne. Jako obvykle jsem rozsvítil dvě svíce a postavil je do dvou plechovek od konzerv. Většinou tyto svíce hoří, zatímco spím. Stavím je za ty, kdo trpí tělesně i duševně, což vztahuji k živým i zesnulým. Ve dvanácté hodině noční jsem konal Ježíšovu modlitbu a uviděl jsem velké pole ohrazené kamennou zdí. Pole bylo oseto pšenicí, která zrovna začínala klíčit. Stál jsem za tou hradbou a zapaloval svíčky za zesnulé a stavěl je na kamennou zeď. Nalevo bylo vidět bezvodé a neplodné místo - pouze skaliska a kamenité srázy. To místo se neustále chvělo silným zvukem, v němž se spojovalo tisíce duši drásajících a srdceryvných výkřiků. Dokonce ani ten nejotrlejší člověk by nemohl zůstat lhostejný, kdyby to slyšel. V bolesti nad tímto křikem, nechápaje, oč se jedná, uslyšel jsem hlas, který mi pravil: "Pole oseté pšenicí, která sotva klíčí, - to je hrobka duší zemřelých lidí, kteří budou vzkříšeni. Na místě, které se chvěje a otřásá srdcervoucím křikem, jsou duše dětí zabitých při potratech." Po tomto zážitku jsem se dlouho nedokázal vzpamatovat kvůli veliké bolesti, kterou jsem cítil nad dušemi těchto dětí. A ulehnout k odpočinku jsem také nemohl, ač jsem byl velice unaven.

Starče, dá se něco podniknout, aby byl zrušen zákon, který legalizuje potraty?

Ano, ale je potřeba, aby se stát i církev pohnuly. Ať lidé poznají následky, které bude mít nízká porodnost. Kněží by měli vysvětlovat lidem, že zákon o potratech je v rozporu s Božími přikázáními. Lékaři by měli ze svého hlediska promluvit o nebezpečích hrozících ženám, které podstoupí potrat. Pohleď, Evropané dosáhli vzdělanosti a dokázali ji předat jako své dědictví také dětem. My jsme však měli bázeň Boží, ale přišli jsme o ni a neodevzdali jsme budoucím pokolením nic. Proto jsme povolili potraty a uzákonili občanské manželství.

Když porušuje přikázání Evangelia jeden člověk, pak padá odpovědnost jen na něj. Jestli se však něco, co stojí v rozporu s přikázáními Evangelia, stane státním zákonem, tak Boží hněv dopadá na celý národ, aby jej vychovával.








Zobrazit příspěvek č. 1091 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 9. 10. 2015
Z rčení ctihodného Paisije

Starec Paisij Svatohorec: Potřebujeme vstoupit do ducha Bible

V létě r. 1987 jsem se starce otázal na budoucí světovou válku, která je nazývána "Armagedon" a hovoří se o ní v Písmu.

S otcovskou péčí se mnou hovořil o různých svědectví. Dokonce se rozhodl odhalit určité příznaky, které nás přesvědčí, že jsme skutečně generací Armagedonu. A tak pravil:

„Když uslyšíte, že vody Eufratu Turci přehrazují na horním toku přehradou, aby je používali pro zavlažování, vězte, že už jsme vstoupili do období příprav na velkou válku. Tímto způsobem je připravena cesta pro dvě stě miliónovou armádu, která přijde z východu, jak praví kniha Zjevení.

Součástí této přípravy je i toto: musí vyschnout řeka Eufrat, aby tudy mohlo projít početné vojsko. Ačkoliv (a starec se při tom usmál), když tam přijde dvě stě miliónů Číňanů, a každý z nich vypije hrnek vody, vysuší tím Eufrat.

Říkali mi, že čínská armáda má v současnosti dvě stě miliónů, tj. přesně ten počet, o němž píše sv. Jan ve Zjevení. Číňané dokonce připravují silnici, kterou nazývají "zázrakem epochy" - její šíře je taková, aby po ní volně prošly tisíce vojáků seřazených do šiků. V této chvíli ji už dokončili až ke hranicím Indie.

Je však potřeba velké pozornosti a osvícené čisté mysli, abychom dokázali rozlišit znamení doby. Někdy se to totiž stane takovým způsobem, že to nedokáže rozlišit ten, kdo se nestará o očištění srdce. Výsledkem pak často bývá omyl. Pro ilustraci - předpokládejme, že někdo ví o vyschnutí řeky Eufrat, aby tudy mohla projít miliónová armáda. Očekává-li však, že se to stane zázračným způsobem, tj. např. otevřením velké propasti, v níž voda zmizí, bude se takový člověk mýlit, protože se nesnažil skrze očištění srdce "vstoupit do ducha" Bible. Něco podobného se stalo v případě Černobylu: ve Zjevení sv. Jan sděluje, že viděl hvězdu padající s nebe, která otrávila vody i lidi (a jmenovala se Pelyněk). Jenže ti, kteří očekávají, že s nebe (doslova) spadne hvězda, se už dlouho mýlí a nikdy nepochopí, že se to už stalo. Černobyl v Rusku znamená Pelyněk, a vidíme, že černobylská událost způsobila obrovské škody, které budou v průběhu času ještě narůstat.“

Pozn. překl.: kromě toho výbuch atomové elektrárny je způsoben tím samým fyzikálním procesem, který probíhá ve hvězdách - termonukleární reakcí, štěpením atomu; a není vyloučeno, že "hvězda jménem Pelyněk" je sice nazvána podle nejznámější jaderné havárie, ale zároveň je to zástupné označení všech jaderných výbuchů, které lidstvo způsobilo.










Zobrazit příspěvek č. 1090 jednotlivě

Administrátor (držitel klíče) --- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda

Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví

Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.

Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.

Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.

Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.

Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.

Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.

Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *

Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve

Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.

Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.

Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.

Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.

Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.

* * *

K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.

Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.

* * *

Sebeoběť

Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.

Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.

Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.

Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.

* * *

Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.

* * *

Na závěr

V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.

Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1130 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1090 do č. 1130)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz