1425


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1421: #

Administrátor --- 25. 7. 2024
Svatost Jana Husa a Jeronýma jako kámen úrazu

Jak se ve světě i v církvi rychlými kroky rozmáhá povrchnost

»Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi,
ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte
živými kameny ve stavbě duchovního chrámu
a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti
přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. V Písmu přece stojí:
„Hle, pokládám na Sionu úhelný kámen vyvolený a vzácný,
a kdokoli věří v něj, se jistě nezklame.“ Pro vás věřící je tedy vzácný,
ale pro nevěřící je to „Kámen staviteli zavržený, jenž se stal kamenem úhelným,“
a také „Kámen úrazu a skála pohoršení.“ To platí pro ty,
kdo se nad Slovem urážejí a odmítají je, což se stalo jejich údělem.
Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ,
lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho,
který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží;
nedocházeli jste milosrdenství,
ale teď jste milosrdenství došli.«
(2 Petr 2,4-9)


V dnešním zamyšlení bych rád zkoumal, odkud se v pravoslaví na některých místech bere jakýsi odpor vůči svatosti Jana Husa a Jeronýma Pražského. Tento odpor je pro toho, kdo vychází z místní pravoslavné tradice, nebo je na ni napojen, prostě nepochopitelný. Hus je chlouba dějinné cesty našeho národa, reprezentuje celou její složitost a hlavně ten zázrak přetrvávajícího cyrilometodějství, jeho rozumem nevysvětlitelné síly, která se udržuje v mysli národa, jenž se k němu stále nějak vrací a stále je s ním konfrontován a stále je jím přitahován. Takže se nelze divit, když pravoslavný Čech, nositel této tradice, cítí rozpaky nad odmítavými výroky některých bratří vůči Janu Husovi, je jimi zarmucován a hledá, kde se v nich bere to nepřátelství nebo nepochopení vůči dějinné součásti naší existence a vůči projevům té dávné cyrilometodějské setby. Nemůžeme si nevšimnou, že právě na cyrilometodějství a jeho skrytém přetrvávání a povědomí národa byla založena obnova naší místní české pravoslavné církve. Ano, nikoliv vznik ani znovu vznik, ale obnova. (Obnovit lze jen to, co zde stále bylo a je. Tak to chápal svatý vladyka Gorazd.)

Všiml jsem si, že Jana Husa nepřijímají z Čechů ti, kteří přešli do pravoslavné církve buď od katolíků nebo od protestantů. V obou případech je jejich vztah k Husovi zformován v nepravoslavném prostředí, a předsudků se člověk těžko zbavuje. Druhým zdrojem jsou pochopitelně pravoslavní z východního Slovenska a pak Rusové. Myšlení východního Slovenska je stále do jisté míry ovlivněno uniaty a Ruská církev je ze všech světových pravoslavných církví zdaleka nejvíce ovlivněna římskokatolickou církví.

Nemyslím to však tak, jako by do pravoslaví ze západní církve pronikl přímo zformovaný názor na Husa a husitství. To, co ze západu proniklo mezi naše bratry na východě, je spíše římskou scholastikou zformovaný způsob myšlení a racionalismem silně zjednodušené hodnocení. A tím bych se rád v průběhu tohoto článku trošku zabýval (spolu s argumentací vedenou proti tomuto zjednodušenému a hlavně děsivě povrchnímu hodnocení Husa).

* * *


Obrázek z Jiráskovy knihy "Jan Hus" (svatozář svědčí o pověsti svatosti v českém národě začátkem 20. století; Aleš 1906)

 
Zdá se mi, že vztah k Husovi a Jeronýmovi je u nás možná takovou břitvou, která odděluje křesťany formální od těch, kterým něco z pravoslaví proniklo do srdce. Odděluje povrchní od živé zbožnosti. Ještě před sto lety takoví pravoslavní, jako byl sv. vladyka Gorazd s většinou jeho duchovenstva a vzdělaných věřících nebo sv. Nikolaj Velimirovič a další v Srbsku, kde byl Hus zapsán do církevního kalendáře jako svatý (a nebyl to jen tehdy módní zápal pro pravoslavný panslavismus) i s řadou třeba starokatolíků nebo jiných osob z různých okruhů (včetně současných řeckých badatelů na Kypru), neměli problém vidět v Husovi křesťanský vzor či světce symbolizujícího něco podstatného z našich národních dějin. Vladyka Gorazd sice nemohl prohlásit Jana Husa svatým (měl totiž o tom jednat očekávaný sněm, jak uvádějí dobové dokumenty), ale píše o něm jako o vzoru a o pravoslavném mučedníkovi. Tedy jako o našem světci bez použití pojmu svatý. Proč tenkrát a ne dnes?

Částečně lze tuto proměnu vysvětlit tehdy živým a dnes vyčpělým slavjanofilstvím. Anebo pádem Rakousko-uherska a moci tehdejší římské církve a kontextem těchto změn. Ještě nejobstojnější je vysvětlovat to národnostním cítěním (to jsem osobně zažil u nejstarší generace duchovenstva, s níž jsem se v církvi setkal). Národní cítění je dnes v úpadku, a tím lze částečně odůvodnit, proč k Husovi nemají vztah nejen příslušníci jiných národností v naší místní církvi, ale ani ti z Čechů, pro které je pojem národ a národnost víceméně abstraktní záležitostí.

Jenže tím nelze vysvětlit vše. Lidé v době sv. Gorazda sice tolik nevěděli o učení Řehoře Palamy, ale přesto jejich zbožnost pronikala hlouběji do života a do srdce, než nám, a tak viděli to, co nevidí dnes někteří, kteří už „nemají oči k vidění“. (Podle ústní tradice podávané pamětníky považoval vladyka Gorazd obnovení pravoslavné církve v českém národě za věc Boží a viděl v tom dílo přispění shůry především od sv. Cyrila a Metoděje a od Jana Husa; ač samozřejmě prokazoval nezměrnou úctu všem českým pravoslavným svatým.)

Vladyka Gorazd sám měl s těmito kostnickými mučedníky něco společného. Nemám na mysli jen jeho vyznavačský život a mučednickou smrt. Způsob myšlení, kterému je cizí (ba, odporná) každá povrchnost, formalismus a všechno prázdné replikování forem, bez naplňování jejich duchovního obsahu. Dále to byl společný odpor k mravním pokleskům a lžím. Tady bychom mohli nalézt jeden ze zdrojů současného nezájmu pravoslavných křesťanů o mučedníka Husa. Co všechno se jen děje v současné církvi! Jak by mohl Husově světeckému zápasu rozumět někdo, pro koho je církev zdroj peněz nebo kdo vyloupí svůj vlastní svěřený mu chrám; nebo někdo, kdo lže, pomlouvá, uráží či páchá jiné nemravnosti či nečistotu?, či někdo, kdo pro své osobní vášně nic nevidí jasně, a tak nedohlédne hlubin křesťanské víry?

Kdo sám nedokáže obětovat žádnou svou vášeň, ani se nevzdá ničeho jiného z toho, co nás odděluje od Boha, nikdy nepochopí oběť mučedníka, oběť Jana Husa, který se kvůli Pravdě - Kristu vzdal svého života.

Nedostatek úcty ke kostnickým mučedníkům může vycházet z té naprosté nepodobnosti současníků těmto velikánům zbožnosti, morálky a mravnosti. Lidé, kteří jsou jim tak vzdáleni jako my, prostě nemohou vidět jejich velikost, a tak se formalisticky zabývají racionalisticky suchým hodnocením toho, komu nejsou hodni ani zavázat řemínek na obuvi jeho. Jak by farizej doufající jen v sebe mohl nahlédnout velikost Kristovu?

Duchaprázdná povrchnost a morální úpadek jsou bohužel jevem signifikantním pro naše poslední doby. To platí nejen pro světské lidi, ale ve stále vzrůstajícím počtu i pro křesťany, jimiž pak není "dáno znát tajemství Božího království ... aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali." (Srovn. Luk 8,10) Jistě, povrchnost a morální úpadek zde byly vždy, ale snad nikdy ještě nebyly v církvi v takové míře a neměly takový vliv na život církve.
Ještě daleko bolestněji, než na případu Jana Husa, je to zřejmé na současné ruské "pravoslavné" agresi proti Ukrajině, kterou někteří pravoslavní zaslepení podivnými ideoloiemi, nacismem Ruského světa, nebo konspiracemi, obhajují. Jak strašná a duchovně umrtvující může být povrchnost, když dokáže učinit lidské srdce necitelným k bohapustému vraždění obyvatelstva včetně dětí a nemocných! »Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´« (Mat 13,15) Srdce obrostlé balastem může zabránit spáse člověka! »A tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: `Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?´ Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: `Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.´« (Jan 12,38-40)
Co je asi příčinou té povrchnosti a snadnému podléhání manipulacím? Určitě to nebude věrnost evangeliu! Asi to bude naše srdce obrostlé tukem blahobytu, pohodlí. Serafim Rose by zdůraznil: závislost na zábavě a na technologiích. Virtualizace stále rozsáhlejších oblastí lidského života. Tedy jakási nereálnost prostředí, ve kterém žijeme své životy. (Viz např. prostředí a klima v diskusích na Facebooku.)
Výsledkem je honba lidí za zábavou, sensacemi, drby, novinkami, konspiracemi a dalšími takovými prázdnotami a daremnostmi. Jejich srdce se stává snadnou kořistí propagandy či konspirátorů. Když to přeroste určité hranice, je snadné některé lidi představit jako nepřítele a začít je dehumanizovat jakožto heretiky a prostě skoro nelidské bytosti. To pak nastupuje fašismus nebo jiná totalita. Je přece snadné neustrnout se nad upálením člověka a s chladným srdcem rychle zapomenout na jeho mravní, morální a duchovní velikost, která je nesrovnatelně výše, než moje úroveň, když ho nejdřív prohlásím za heretika, služebníka ďábla a na hlavu mu posadíme čepici s namalovanými běsy. Pak už vlastně neodsuzujeme člověka, ale služebníka ďáblova, a to je něco úplně jiného. Je to podobné, jako ta snadnost zabíjení Ukrajinců (nebo s tím souhlasit), když v nich přestaneme vidět lidi (natož bratry!), ale prohlásíme je za fašisty nebo za hrozbu (fašistu nezabíjíme ale likvidujeme, zloduchy eliminujeme, hrozbu je nutno odstranit, a morálně to pak přece nemá nic společného s vraždou, že?).

Postavíme-li na jednu stranu ty, kdo upálili Jana Husa, spolu s těmi, kdo s tím dodnes souhlasí či jej odsuzují, přehlížejíce jeho víru a morální výši, a na druhou stranu postavíme současné fašistické Rusko a veškerou tu ruskou totalitu, agresi a nesnášenlivost, vidíme až překvapivě mnohočetné spojení mezi oběma stranami. Obojí je způsobeno duchovní slepotou.
Někteří naši „pravoslavní“ dokonce hovoří o Husovi s neskrývaným odporem. Něco lze o nich poznat z celkového profilu jejich vystupování, a lze vytušit, že si svůj postoj zdůvodňují argumenty vzešlými na půdě formalismu a povrchnosti. Oč méně lidé poznali ducha pravoslaví, tím více soudí - ať už své biskupy, či jiné lidi, hledají všude nepřátele, na které by mohli útočit, či soudí celé národy, nebo - a zvláště - svaté. Projevem formalismu v duchovním životě bývá právě přivlastňování si práva soudu. Jak nebezpečné je bojovat proti svatosti některého svatého, asi netřeba rozebírat. Ďábel získává velká práva nad takovými opovážlivci (církevní dějiny znají řadu takových smutných příkladů). Zlaté pravidlo, jak se chovat k takovým duchovním jevům, na které jsou v církvi různé názory či se ještě tříbí pohledy a není jednota ve vidění svatosti nebo panují pochybnosti ohledně zázraku, zní: nemusíš to přijímat, ale ani neodmítej.

Obávám se, že je to další rovina dlouhodobého duchovního vlivu Ruska (je mi líto, že to tak musím říci). Pro Rusko je nechápání a odsuzování cest, jimiž se ubírá svatost, typickým projevem jeho tradiční záliby ve formalismu, který převzalo od západu. Svatí totiž dosti často jaksi nezapadají do různých formulářů s vyznačenými kategoriemi. Nevejdou se do všech těch učených škatulek. (Jednou jsem na ruské internetové diskusi četl úvahu teologa, že jednoho uvažovaného nového svatého by nemohla církev kanonizovat, protože v proskomidii není taková kategorie svatých; jde pochopitelně o nesmysl.) Připomeňme si tažení ruských biskupů a teologů proti svatosti Serafíma Sarovského (svůj slavný zápis o sv. Serafímovi musel Motovilov skrýt a i po zveřejnění hrozilo jeho vydavateli v Rusku nebezpečí); tzv. „synod“ (bez patriarchy se nejednalo o synod v pravém smyslu slova) dokonce výslovně odmítl úvahu o kanonizaci Serafíma. Vzpomínám si, jak prof. Osipov na svých přednáškách vášnivě brojil proti svatosti jednoho svatohorského mnicha, učitele modlitby, který je v řeckém světě i mezi athonskými mnichy hodně uctívaný a Konstantinopolský patriarchát ho posléze svatořečil (Osipov si tím vzal na svědomí, že odradil možná mnoho věřících od čtení knih o tomto svatém a třeba je tím připravil o duchovní užitek, který by z toho mohli získat).

U nás zase před pár desetiletími jeden rusofil protestoval proti záměru našeho synodu kanonizovat vladyku mučedníka Gorazda (protože Gorazd při své misii nepostupoval podle všech tabulek ruského typikonu atd.; skutečností je, že polovina biskupů synodu byla zprvu proti jeho svatořečení). V dobách první republiky se zde našlo nemálo lidí napojených na ruské pravoslaví, kteří prováděli vladykovi Gorazdovi, co mohli nejhoršího. Dost uškodili jeho misijnímu dílu. Tito falešní „bratři“ procházejí všemi dobami a všude a stále jen škodí každému svatému dílu. Píše o nich už ap. Pavel. V dobách Cyrila a Metoděje to byl Wiching a franští „bratři“; i Hus měl kolem sebe falešné bratry z Čech, kteří mu pomohli do plamenů, pak ty koncilní vlky v beránčím rouše pastýřů; Gorazd tady měl pravoslavné ruské bratry, a dnes... Vždy se někdo najde.

Není asi náhodné, že proti svatosti Jana Husa se dnes u nás staví na odpor často právě prorusky naladění lidé, přívrženci tristní poemy o Třetím Římu a blouznění o Ruském světě.

A tak dnešní diskuse o svatosti Husově, nebo spíš výkřiky věčně neklidných, ve svém celkovém profilu víc než o Husovi svědčí o nás samotných. O našem duchovním, morálním i mravním stavu. Podobné se přitahuje s podobným. Hus k sobě přitahuje takové, jako byl vl. Gorazd. To je vlastnost Husovy památky - je jako útes, o který se ještě po šesti stovkách let rozbíjejí lodičky lidí v nějakém duchovním či mravním ohledu pochybných. Možná proto mají s Husem takoví vášniví lidé problém?

* * *


Dobový obrázek Jana Husa se svatozáří - Jenský kodex, 2. pol. 15. stol. (Svědectví o tom, že v době vzniku tohoto zobrazení byl Jan Hus považován za svatého.)

 
Myslím, že formalismus a povrchnost je hlavní nemocí naší churavějící církve. Z toho pak vzniká soud, a odsuzování znemožňuje lásku a vyhání z lidí bázeň Boží. Výsledkem je, že někteří naši bratři stojí na pozici římskokatolické církve nejen ve věci formalismu věrouky, ale hlavně na půdě spirituality (tj. zaujímají duchovně vyschlé postoje pozdně středověké latinské církve). Pak se snadno stane, že se setkáme v církvi s lidmi, kteří mají asi tolik lásky a pokory, jako inkvizice se svými soudy a celou svou sebejistotou. Skoro by se chtělo říci, že ti koncilní scholastikové, velekněží a farizeové, kteří upalují či ukřižují každého, kdo se stane hlasatelem Pravdy, žijí dodnes a stále upalují, křižují a kamenují... Musí upalovat, protože v nich není ani Pravda ani život, a Krista ani jeho svaté vlastně vůbec nepotřebují.

Formální stránka církevního učení má samozřejmě svou důležitost pro život církve. Nikdo snad nechce zpochybňovat význam věroučných formulací. Ale formule, které dle možností obkreslují pravdu, musí především ožívat v lidských srdcích. V pravoslavné církvi se vždy hledělo nejen na literu, ale i na ducha. A když vzniklo podezření z hereze, pak se na sněmech zkoumalo, jaké cíle má ten, kdo hlásá nějaké nové formule. Jestli jen prosazuje sebe sama nebo touží po pravdě. Jestli církev trhá a rozbíjí, nebo jestli se nechá shromážděním otců poučit. Jaký projevuje vztah k jednotě církve. Hledělo se na to, jestli k dané otázce už církev zaujala autoritativní stanovisko a jestli se vůči němu staví dotyčná osoba do opozice nebo s pokorou.

Písmo praví, že „naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život“. (2 Kor 3,5-6)
Známe případy z dějin i z církevní tradice, kdy se i svatým lidem stávalo, že vyjadřovali svou víru špatnými formulacemi či ještě nevytříbeným pojmoslovím (viz sv. Cyril Alexandrijský a jeho slavná problematická teze: Mia fysis tou theou logou sesarkomene) či různé teologické omyly svatých otců (Irenej Lyonský, Jan Zlatoústý; mezi svatými otci je ve skutečnosti jen málo těch, kteří se vyjadřovali vyčerpávajícím způsobem a zároveň absolutně přesně a jejich výroky jsou pravidlem orthodoxie, jako např. Athanasios Alexandrijský, Jan Damašský). Církevní tradice nám dochovala případ poustevníka, který se z neznalosti modlil heretickou variantu trojsvaté písně, a přesto se s ním přicházel modlit anděl (po čase pak Bůh poslal jiného poustevníka, aby tohoto poučil).
Když se budeme držet čistě povrchního či formálního náhledu, můžeme začít pochybovat např. o svatosti Konstantina Velikého, který páchal různé věci a nakonec byl pokřtěn ariánským biskupem. (Ostatně kvůli tomu mu odepřeli „poctu svatosti“ římští katolíci, kterým se naši pravoslavní dnešní scholastikové tak blíží duchem.) Kdybychom na věci hleděli tímto prismatem, odporovalo by to duchu pravoslavné církve. Hlavně se to týká naděje, že Bůh nás bude soudit podle toho, jakými jsme uvnitř. Podobně jako Bůh na soudu nebude hledat, zač nás odsoudit, ale bude hledat, jak nás zachránit (o tom nás ubezpečuje asketická tradice církve), tak i církev hledá znamení shůry svědčící o svatosti člověka. Husovo znamení shůry je především jeho neutuchající světecká památka, která je neustále inspirativní pro nové a nové generace, ve kterých si Hus vždy najde své spřízněné duše. Církevní vědomí není tak úzkoprsé, jak by je někteří nejspíš chtěli mít.

Vyznáváním všech dogmat se člověk formálně stává pravoslavným křesťanem, leč teprve když je vyznává svou duchovní praxí a uskutečňuje je v hlubinách svého osobního duchovního života, stává se pravoslavným křesťanem cele. Bůh chce naše srdce, chce je proměnit, nespokojí se s tím, že člověk kývne na články pravoslavné věrouky. V určitých případech se lze obejít i bez ní. Co asi věděli o základech věrouky z pohanů vzešlí prvomučedníci, kteří pod dojmem důstojnosti popravovaných křesťanů o sobě prohlásili: „I já jsem křesťan!“ a sami hned šli do arény na smrt, aby zemřeli spolu s křesťany, a dnes je všechny považujeme za svaté? Jejich svatost se zakládá jen na touze po Kristu, na sebeoběti a na touze patřit do společenství církve (nikoliv abstraktní církve, ale církve konkrétně představené křesťany v cirku; to znamenalo, že se chtějí ke Kristu připojit tím, že umřou spolu s křesťany). Mezi pravoslavnými svatými bude dost mučedníků a poustevníků, kteří neznali ani základní modlitby a je otázkou, jak si vykládali věrouku, pokud se o ní vůbec něco širšího dozvěděli. To, co však měli, byla touha po Kristu či láska ke Kristu, jak jim bylo dáno jej poznat, a sebeoběť, kterou tuto lásku pečetili.

Vlastně je jen jediný zásadní problém v dosahování svatosti věřících v Krista - a ten mají ti, kteří o pravoslavné víře věděli, seznámili se s ní a uvědoměle ji odmítli, či dokonce proti ní bojovali, nebo ti, kteří vědomě trhali jednotu církve rozkolem. Takoví o sobě zde na zemi rozhodli a zavrhli Pravdu = Krista. A protože si mimo hranice kanonické církve nemůžeme být o nikom jisti, svatořečíme ty, kteří se za svého života rozhodli pro jednotu s pravoslavnou církví a její vírou. Výjimkou jsou ti, kdo byli sjednoceni s Kristem jen tím, že byli pokřtěni vlastní krví bez ohledu na to, jaký život vedli před tímto křtem. Takové svatořečíme a klademe za vzor jako ty, kdo naplnili Kristova slova: „Kdokoli by chtěl život svůj zachránit, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.“ (Luk 9,24)

* * *

Mimo církev je krajně obtížné dojít odpuštění hříchů a sjednocení s Kristem, neboť tam k tomu schází blahodatné prostředky (svaté Tajiny). Avšak v době po Kristu to úplně vylučovat nelze. Takovou cestou je křest vlastní krví u mučedníků, kteří se nemohli s námi sjednotit obvyklým způsobem. Z hlediska vyhlašování něčí svatosti tedy můžeme připočíst k našim svatým ty, kteří nějakým výjimečným skutkem, který pro Krista vykonali, o sobě vyjevili takovou lásku k Němu a jeho Církvi, pro níž učinili to nejvíce, co člověk učinit může.

Tím jsme dotkli dalšího umrtveného bodu těch, kdo nemají Husa příliš v oblibě. A tím je prázdný vztah současných křesťanů k mučednictví, k utrpení za Krista. Možná teoreticky bychom dokázali připustit, že mučednictví je velká věc a nutné svědectví o Kristu, - pokud se nás to však přímo netýká. Mučednictví dnes lidé spojují s fanatismem. Kdo z nás je schopen chápat ho jako křesťanskou opravdovost? Jako vrchol toho, co můžeme pro Krista učinit? Jako pravoslavní asi nebudeme výslovně odporovat svatosti a dokonalosti těch, kteří se v dějinách stali mučedníky, protože museli. Dokážeme však chápat ty, kteří se mučedníky stát chtěli? Ty křesťany, kteří v dobách pronásledování hlasitě vyznávali svou víru v očekávání, že budou zatčeni a popraveni? Ty, kteří opustili dokonce i poustevnický (a relativně bezpečný) život a šli vyznávat svou víru do měst, aby mohli trpět pro Krista? Ty, kteří nejenže v dobách pronásledování neskrývali ani sebe ani svou víru, ale naopak chodili do věznic pečovat o žalářované bratry a zjevně ukazovat, že k nim patří? A jak byli mnozí z těchto zklamaní, že jim Bůh nedopřál mučednictví ani vyznavačství a nebyli za svou víru popraveni nebo alespoň zmrzačeni? Kdo to dnes dokáže pochopit?

Už vladyka Gorazd psal o svatosti Husově: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“ Jestliže v jeho době „nebylo mučednictví příliš hodnoceno“, co teprve říci o současnosti? V době před příchodem antikrista ukazujeme takovou morální a duchovní slabost, že nejsme schopni vytrpět ani malý zápas za očištění sebe samotných. Kdo dnes uskutečňuje Kristova slova: Zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mne? Nepřekonáme dnes ani své nečisté vášně, ani svůj egoismus, jimiž navíc klidně cloumáme s církví. Dnes v církvi vidíme tolik nemorálnosti, duchovního úpadku, vzpoury a reptání, že je úplně zřejmé, jak dalece jsme vzdáleni od jakéhokoliv ponětí o sebezapření čili od mučednictví. A kde není žádné ponětí, tam není ani úcta ani následování ani pokora. Tam je jen triumf svévole. Pak se nedivme, že mučednictví Jana Husa a Jeronýma nás neoslovuje a místo toho řešíme otázky, co si asi mysleli o filioque. Taková už je naše doba, kdy můžeme cítit dech přicházejícího antikrista (pravil starec Kyril před 20 lety v Trojické lávře), který mezi pravoslavnými asi nenalezne mnoho těch, kteří by byli schopni vzdorovat. Triumf pýchy a svévole je slavobránou k vítání antikrista.

Nelze se tedy divit těm, kteří současné pokřikování některých „věčně neklidných“ lidí proti Husovi vnímají spíše jako projev toho reptajícího ducha vzdoru, který si vždy najde něco, proti čemu se bouřit. Těžko lze uvěřit, že za jejich postojem nestojí vášně, ale jejich zájmem je jen zápas za pravoslaví.

* * *

Typické pro poslední doby je, že současní lidé jsou schopni spíše debatovat nad jemnostmi dogmatického bohosloví, jestli se Hus v něčem mýlil (např. jak to bylo s jeho názorem na očistec), a o eklesiologicko-kanonických principech, tj. jestli se Hus radikálně a oficiálně distancoval od nepravoslavné římské církve, aby mohl být považován za pravoslavného, ale vůbec nechápou, co to znamená křest vlastní krví. Dříve to byl známý pojem pro uznávání svatosti mučedníků, kteří trpěli za Krista a toužili po jednotě s církví. U Husa to mělo podobu uznávání biblické i ústní tradice církve, veřejné odmítnutí vysloveně bezbožných výmyslů (simonie - odpustky a svatokupectví), nemravností a západních novot, a hledání původních řádů církevních. Tím se jasně přiklonil k pravoslaví a distancoval se od toho, čím se latinská církev od pravoslaví odlišovala. A proč by měl Hus nějakým oficiálním kanonickým aktem vystupovat z římské církve, když ho římská církev sama vyobcovala (jak je zjevné z jeho „odsvěcení“ a z toho, že mu ani kněze před smrtí nedopřála a za služebníka ďáblova ho prohlásila)? Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že Hus uvedená kritéria svatosti mučedníků splňuje vrchovatě.
Někdo třeba namítne: i protestanti a latiníci mají své mučedníky, kteří se obětovali za svou církev, resp. svou víru. Kolik katolických misionářů zemřelo, když je zabili domorodci! Kolik protestantů a sektářů zemřelo pro svou víru (či svůj blud), když je zabíjeli katolíci! K tomu je potřeba uvést především, abychom nikdy nezlehčovali to, že někdo nevinně zemře za svou víru. Je to po stránce morální vždy velká věc. Ale pochopitelně to neznamená, že bychom měli všechny tyto zemřelé svatořečit či vyznávat jejich svatost! Nechme na Bohu, jak jejich smrt ohodnotí On.

Případ Jana Husa je jiný. Nezemřel za blud. Jeho smrt je výslednicí jeho života, a ten směřoval k pravoslaví tak, jako střelka kompasu směřuje na sever. Důkazem toho je nejen jeho učení, ale i chování jeho přítele Jeronýma, s nímž byl určitě v nějaké souznění; však také Jeroným jel do Kostnice postavit se za Husa. Zabili ho ti, kteří nenáviděli pravdu, nenáviděli pravoslaví (jak dokázali o rok později, když umučili Jeronýma Pražského, který se nechtěl zříci své pravoslavné víry). A kvůli této nenávisti museli zabít Jana Husa. Tato nenávist může pocházet jedině od ďábla, a tak dokonce i on nechtěně vydává svědectví, že Hus byl Kristův svatý.

Víme z Písma, že Krista zabili představitelé židů z nenávisti vůči Bohu; dobře věděli, že Kristus je Mesiáš, ale z nenávisti k Pravdě ho bez spravedlivé příčiny zabili. S kostnickým koncilem je to stejné. Řekl by snad někdo, že Kristus není Spasitel světa, protože byl žid a židé si „jen“ popravili jednoho svého žida? To jistě žádný křesťan tvrdit nebude. Něco podobného však hlásají ti, kteří tvrdí, že Hus není svatý, protože zemřel za Boží pravdu ve špatné církvi, popraven touto církví a je to věc jen této církve.
Můžeme oprávněně odhadnout, že kdyby nebyl Jan Hus upálen a zůstal by na svobodě, zřejmě by následoval svého přítele Jeronýma a stal se pravoslavným křesťanem (zřejmě by někam vycestoval a požádal o sjednocení s pravoslavnou církví). Spolu s tím by si jistě upřesnil i odpovědi na všechny teologické otázky (tím si můžeme být jisti, protože už v r. 1435, dvacet let po smrti Husově, vytýkali latiníci následovníkům Husovým (utrakvistům, kteří ctili Husa jako svého učitele a světce), že jsou mezi nimi rozšířena bludná učení, jako že neexistuje očistec, a že je pouze věčná sláva nebo věčná muka pro zemřelé; že Duch Svatý vychází jenom z Otce a ne i ze Syna). To vše ale pro nás není klíčové, neboť se s Kristem a jeho Církví plně sjednotil svou mučednickou smrtí, ke které ho přivedlo jeho životní hledání, svědomí a přesvědčení, a touha obnovit zde církev na původních (=pravoslavných) kořenech. Podobně jako u prvokřesťanských mučedníků, pokřtěných vlastní krví, nebyla Husova představa církve abstraktní, ani neumřel za věrnost nějaké herezi, ale byla to smrt za touhu po skutečné Církvi, tj. církvi očištěné od bludů, církvi s původními řády a původní zbožností. Proto mohl vladyka Gorazd napsat: „Hus byl pravý mučedník pravoslavné ideje,“ a že „v Husovi popravil koncil pravoslavné vzpomínky Čechů.“

* * *

Odpůrci myšlenky na přetrvávající cyrilometodějství v Čechách a potažmo i na Husovo směřování k pravoslaví zásadně ignorují (nebo neznají) tu dlouhou řadu důkazů, která tyto ideje podporuje. Jsou to pochopitelně důkazy vesměs nepřímé, protože nepřátelé pravoslaví zde měli celých tisíc let na to, aby se pokusili všechny památky zahladit, knihy spálit, fresky přemalovat a české dějiny přepsat, upravit, cenzurovat. (Známým takovým falsifikátorem českých dějin byl Kosmas, což už dnes historici obecně uznávají.) Tak jako na akropoli na Valech u Mikulčic nesměl zůstat kámen na kameni a všechny pozůstatky jednoho z cyrilometodějských center byly pečlivě schovány pod drny, tak se to provádělo i všude jinde. Nicméně i nepřímé důkazy, kterých zůstalo dosti, vytvářejí-li logickou dlouhou řadu a ucelený obraz, jsou obecně uznávány jako náhrada důkazů přímých.
Někoho může mást, že Jan Hus výslovně o pravoslavné církvi nikdy nehovořil. (Pokud ano, tak se nám o tom nic nedochovalo.) Proč? Což se v Praze nevyptával Řeků? Umíme si představit, co by to znamenalo v kontextu úkolu, který si předsevzal: bojovat za očištění církve západní, ve které doufal. My se dnes můžeme nad touto představou pousmát a prohlásit ji za pošetilou, ale v době Husově neuplynula ještě tak dlouhá doba od velkého rozkolu, aby se nebylo možno chovat takou naději (Konstantinopolská církev nebrala moc vážně tento rozkol ještě 150 let poté, co vznikl; a kdyby křižáci v r. 1204 nepřepadli Konstantinopol, čekal by Východ na usmíření se západem jistě ještě v době Husově). A navíc západní církev tonula v problémech, hnutí za očištění vznikala po celém západě. Možnost nějaké změny visela ve vzduchu. Možná proto se Jan Hus nechtěl ihned distancovat od západní církve, ale vyčkával, zda nebude jeho snaha užitečnější, když bude přicházet z prostředí církve latinské (tomu by nasvědčovalo i pozdější vyjednávání husitů s latinskou církví a stálé váhání odklonit se od Říma).
Jeho zřejmě nejbližší přítel Jeroným Pražský byl bouřlivák, ten dlouho neváhal a stal se pravoslavným křesťanem. Není možné si představit, že by ti dva o tom spolu nehovořili. Že by to učinil bez souhlasu Husova či v rozporu s jeho názory. (Kdyby to tak bylo, pak by to buď znamenalo konec jejich tak blízkého přátelství a nebo Jeronýmovo pozdější odřeknutí se pravoslaví - jenže obě tyto varianty popírá Jeroným v Kostnici.) Jaká souhra mezi nimi panovala? Vyslal Jeronýma k pravoslavným právě Hus? Měli připravený nějaký společný postup? Měl Jeroným prozkoumat možnosti a cestu, po které se chtěl v případě zmaření nadějí na obnovu západní církve vydat i Hus? Nevíme nic.

Každopádně, Hus byl upálen v r. 1415 a už po r. 1430 se husité dožadovali při jednání o kompaktátech přítomnosti zástupců východní církve „za účelem sjednocení se s ní“; to dobře vyjadřuje duchovní směřování následovníků Jana Husa, kteří považovali Husa za svého učitele a světce, a zároveň jsou to plody činnosti Jeronýma Pražského.

A dále: dokáže si někdo představit, že by Hus s Jeronýmem spolu nesloužili a nepřijímali společně? Jeroným jako pravoslavný přijímá od Husa svaté Tajiny... Každý teolog ví, co to znamená.

A nakonec uvažme, že sice po smrti Jana a Jeronýma husitům nějakou dobu trvalo, než dosáhli shody v názorech, ale stále při tom hleděli směrem ke Konstantinopoli a druhé poselství umírněných husitů přijali biskupové v Konstantinopoli a uznali jejich věrouku, že je v pořádku. (Můžete si o tom přečíst.) Tito husité vyznávali svatost mučedníků Jana i Jeronýma stejně jako naprostá většina národa (80%), která byla utrakvistická; jejich jména byla tenkrát v Čechách zapsána do kalendáře mezi svaté. (Tím vlídným a bezvýhradným přijetím husitského posla v Konstantinopoli a nabídkou sjednocení, nebo spíše už sjednocením de jure, byla, mimochodem, i pravoslavně schválena nejen víra husitských utrakvistů, ale i svatost mučednictví jejich učitelů a světců.)

Delegace Čechů, doprovázejících Gorazda k biskupskému svěcení v Bělehradě v r. 1921, vstoupila do zasedací síně s Husovým znakem na praporu.

Místní duchovenská autorita, arcibiskup pražský a metropolita naší církve, vladyka Kryštof prohlásil o svatosti Husově v pořadu ČT Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007: »Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.« Jinde metropolita prohlásil, že jejich svatořečení není potřeba, protože oba byli jako mučedníci považováni za svaté většinou českého národa - utrakvisty - a tak to bylo vzato v Konstantinopoli na vědomí (v případě mučedníků není svatořečení potřeba). Ve své předmluvě k 2. vydání knihy sv. Nikolaje Velimiroviče píše o kostnických mučednících: „O jejich svatosti nikdy nebylo pochyb ... protože jejich mučednická smrt ohněm byla křtem svatosti.“ Řekové dodnes uznávají jejich svatost, viz o tom svědectví vladyky Kryštofa v článku zde.

Druhý člen této dvojice, Jeroným Pražský byl upálen na stejném místě rok po Husovi. Jeho soudní kauza už je zcela přehledná: ten žádná dogmata latiníků nepřijímal, stal se pravoslavným řádným sjednocením a držel se pravoslaví, a byl upálen jen kvůli tomu.

Možná, že vlastně činíme chybu, když na tyto dva mučedníky hledíme odděleně. Asi bychom je měli vnímat jako dvojici, v níž myšlení jednoho vyjadřuje i názory druhého. A společná by možná měla být i jejich světecká oslava. Něco podobného pravoslavná církev už zná: např. svatí Konstantin a Helena jsou svatí jakožto dvojice, nikoliv však každý zvlášť.

* * *

Vladyka Gorazd zpracoval Husovo vystoupení a učení z pravoslavného hlediska. Můžete si jeho studii přečíst zde. Nevěřte různým zlomyslným pomluvám, které pocházejí od středověkých nepřátel Husa, či překrouceným názorům těch, kteří s jeho odkazem nakládali podle svého, a tak se tyto zvěsti o Husovi dostaly na východ a dodnes někteří pravoslavní podle nich soudí Husa. Se zvláštní opatrností je potřeba přistupovat k tomu, co o něm říkají protestanti, kteří si někdy vykládají jeho postoje a učení už deformovaně podle svých reformačních názorů a spatřují v Husovi svého člověka, čili protestanta. (Protestanti šířili na východě povědomí o Husovi, jako by to byl protestant, a tím bohužel hodně uškodili jeho památce mezi pravoslavnými.) Někteří pravoslavní u nás i ve světě si pak utvářejí názor na Husa právě podle toho, co se o nich šíří za pomluvy či zkratky.

Na hranici zpíval Hus Panně Marii, kterou za svého života vyznával jako Bohorodici a uznával její panenství před i po narození Pána Ježíše, kterého vyznával za jejího jednorozeného Syna. Vyplývá to z komplexního studia jeho spisů. Zdá se, že jeho víra a učení o přesv. Bohorodici byly ve shodě s pravoslavím.

Nepídíme se tedy, v čem snad Hus chybil (určitě by se něco našlo vzhledem k tehdejším omezeným možnostem poznání a poučení), spíše bychom se ptali v případě některých omylů Husových, zda ho někdy někdo pravoslavný upozornil na jeho omyl a zda Hus pravoslavné učení odmítl. Nevíme, že by se to stalo. My však dnes upíráme svou pozornost především na jeho věrnost Pravdě (=Kristu), sebeobětavou odvahu usvědčovat zjevné novoty a hereze a mravní nepravosti, distancovat se od nich, a hlavně najít původní církevní řády. V tomto duchovnímu zápasu za Pravdu = za Krista položil svůj život. Svědčil, kudy chodil, o této Pravdě a jako svědek (= martyr) Pravdy skonal.

V kontextu svého života, směřování a učení byl Hus skrze mučednický křest vlastní krví omyt od všech případných omylů a připočten k pravé Církvi Kristově. To je obvyklý pravoslavný pohled na takové případy.
Ještě na okraj výše zmíněné šíře a smířlivosti, která je pravým opakem inkvizičního myšlení, sem připíšu poznámku z jiné oblasti církevního života: Církev přebírala součásti obřadů i od pohanů nebo od židů, kteří pronásledovali křesťany. Teologové to znají, ale ostatní lidé často neví, že v hymnografii používané při našich bohoslužbách máme některé hymny, modlitby, které složili a zavedli odsouzení heretici. Církvi to nevadilo a nevyřadila je z používání, když se tyto modlitby nedotýkaly předmětu jejich hereze. Máme i obřady, které pocházejí od heretiků, např. anathemisovaný (r. 471 a 485 a trullský sněm) heretik Petr Knafevs, antiochijský patriarcha, přívrženec dochalkedonského miafysitismu, zavedl několik zvyků, které používáme dodnes: svěcení myra v chrámu před lidmi, zpívání nebo čtení symbolu víry při liturgii (to nezavedli otcové 1. nebo 2. všeob. sněmu, ale až tento Petr), svěcení vody na svátek křtu Páně (v Konstantinopoli žehnali fontány s vodou u chrámu a všichni lidé si nabírali, ale v každém chrámu světit vodu do té doby neexistovalo), a nakonec - vzpomínání přesvaté Bohorodice na konci ektenie. Tak si mohou současní škatulkáři vždy v lednu vzpomenout na heretika Petra, až se bude u nich v chrámu konat tento populární obřad, který považujeme téměř za synonymum pravoslavnosti, velké svěcení vody.

To se sice nedotýká našeho tématu přímo, ale svědčí to o šíři církevního vědomí. Jinými slovy mysl Církve žije pod působením Svatého Ducha, a to nemáme vždy pod kontrolou a nejde to vždy zaškatulkovat. Avšak reflexe toho působení blahodati je osobním úkolem postaveným před námi, či lépe řečeno je to směr, kterým se má každý křesťan při svém duchovním zdokonalování ubírat. Jinak zůstaneme slepým stádem, s nímž si manipuluje nějaký patriarcha podle toho, jak k tomu byl u KGB vyškolen.
Dnes už naštěstí dávno není Husova památka používána k propagaci panslavistických idejí ani k jiným ruským politickým zájmům. Takže můžeme alespoň u nás věnovat pozornost tomu podstatnému, a to je význam Jana Husa a Jeronýma Pražského pro český národ a především pro českou pravoslavnou církev.

Důležitou součástí církevního bádání, úsilí a života je objevit místní svaté a navázat s nimi duchovní spojení. To znamená, že je pak může církev oslovovat vzýváním jejich pomoci a oni na to mohou odpovědět, a to přináší zde žijícím i místům, které naše církev posvěcuje svou službou, duchovní užitek nedohledného významu. To nás zároveň přivádí k nalézání inspirace v jejich duchovním zápasu. Této inspirace nikdy nemáme nadbytek a má při tom zásadní význam pro horlivost a neúnavnost v duchovním zápasu i pro udržení živé víry v našich osobních životech.

Kéž by naši lidé, kteří utrácejí svého ducha v boji s Husem, získali alespoň procento té lásky ke Kristu, kterou měl on, a alespoň nepatrný ždibec toho odhodlání a sebeoběti, kterou prokázal svatý Jan Hus. To bych jim moc přál.

P.S.
Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa v českém národě (jak je uctívána svatost Husova a o jejím schválení církevní autoritou).








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz