1420


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1405: #

Administrátor --- 20. 10. 2023
Pokračování diskuse o ženské otázce

Nad článkem bratra Jana a s dalším rozvedením problematiky práce žen v církvi

Tuším, že toto téma přichází i do české církve, a proto jsem se rozhodl původně sepsanou kratší reakci rozšířit a probrat téma z několika pohledů. Různé návrhy a požadavky se budou asi periodicky vracet, tak ať už máme jakýsi úvod do problematiky. Hned z kraje podotýkám, že ačkoliv se stavím k obnovení služby diakonis skepticky, nejsem rozhodně žádným zastáncem vytlačovaní žen z orgánů církevního života, ani je „neposílám k dětem či k plotně“. Snad to vysvítá z níže uvedeného zamyšlení a snad bude na straně zájemců o tento text dost dobré vůle to vidět. Na koho je text moc dlouhý, může přelétnou alespoň hlavní myšlenky či argumenty zvýrazněné tučným písmem.
V článku na webu Pravoslavné zprávy jsem si přečetl reakci br. Jana na moji poznámku k článku Vassy Larin: Ženské otázky v naší církvi. Jeho článek artikuluje současnou „touhu a připravenost žen zapojit se více do služeb církve“. To je samozřejmě touha chvályhodná, ale - jak už jsem psal dříve - realizovatelná bez přijímání nějakých nových kánonů anebo bez obnovování dávno zaniklých forem, které prostě nepatří naší době, protože v životě církve nejsou za současných sociálních okolností potřeba. Domnívám se, že pokud některé ženy volají po obnovení těchto zaniklých forem, je není to kvůli prospěchu církve jako celku, ale děje se to spíše z důvodů uspokojení jejich osobních ambicí, tak jak je zformoval vývoj na poli feminismu v průběhu 20. století. Nechci tento svůj pohled nikomu vnucovat, ale sám v sobě jsem si jist, že až církev (nikoliv aktivistky) bude k svému praktickému životu potřebovat nějakou ještě větší míru zapojení žen do církevní správy, než se to děje v současnosti, pak to prostě bez zvláštního humbuku církev prostě udělá.

Dalším osobním názorem bych ještě rád přispěl do této diskuse: otázka míry zapojení žen do správy a funkcí v životě církve je dána každým konkrétním biskupem. Eparchiálního biskupa nemůže k ustanovení žen do nějakých nových funkcí přinutit žádné usnesení nějakého nového sněmu, ba ani pokyn patriarchy (stejně jako ho nikdo nemůže donutit vysvětit toho či onoho muže, kterého z jakýchkoliv důvodů vysvětit nechce). Pokud by se ještě po Krétě v dohledné době mohl konat nějaký autoritativní celocírkevní sněm, který by nebyl torpédovaný Ruskem, pak by stejně neměl sílu něco podstatného změnit, protože nový sněm nemůže přijmout žádné nové kánony, které by byly v takovémto rozporu s Písmem svatým a s předchozími sněmy, jakož i s tradicí Církve. Vše je na eparchiálním biskupovi, takže moc nechápu to volání po jakýchsi nových kánonech, které stejně nemohou dát ženám to, co není už v kánonech starých.

* * *

Proč nemohou být ženy svěceny

Připomeňme v maximální krátkosti argumenty, které nikdy nedovolí právoplatné svěcení žen. Písmo svaté: není žena hlavou muže, ale muž hlavou ženy a hlavou muže je Kristus (to se vždy vykládalo nejen v souvislosti s rodinou, ale i ve vztahu k ženskému kněžství). „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ (1 Kor 11,3) „Žena je stvořena z muže a pro muže.“ (1 Kor 11,8-9; Gen 2,18-23) Podle tohoto duchovního uspořádání vztahu mezi mužem a ženou nemůže žena hierarchickou službou posvěcovat muže, ale jedině muž může posvěcovat ženu. Žena však může posvěcovat muže, manžela např. svou vírou, svou zbožností, svým posvěcením, kterým ji Kristus posvěcuje.

Následování dávné praxe. Přestože kolem Pána Ježíše byli nejen muži (apoštolové), byly mezi jeho učedníky i ženy (myronosice, zvláště očividným příkladem Marie sestra Marty), a přesto na poslední večeři a při ustanovení Eucharistie byli jen apoštolové a jen jim bylo řečeno: „Toto čiňte na mou památku.“ Podobně na Padesátnici - na některých ikonách se sice zobrazuje spolu s apoštoly i Panna Marie, ale je to míněno symbolicky (odkaz na její osobní Padesátnici při početí Pána Ježíše). A ani přesv. Bohorodice nikdy nepředsedala žádnému církevnímu shromáždění. Mezi ženami byly i apoštolům rovné svaté ženy - přesto nikdy nesloužily jako kněžky ani jinak u přinášení nekrvavé oběti. To jen pár příkladů argumentace. Každá církev se sama musí rozhodnout, zda bude respektovat Písmo či nikoliv. Protestanti se už rozhodli dávno a podřídili autoritu Písma lidským názorům (a skončili ustanovováním homosexuálních kněží a kněžek). Chceme jít touto cestou?

Ženy nejsou méně svaté než muži. Přes to, co tu bylo řečeno, se nejedná o žádné snižování žen či odpírání jim posvěcení. Ve věcech spásy je mezi muži a ženami naprostá rovnost. V Kristu muž ani žena. (Gal 3,28) Jak nás učí Otcové: Není žádný kvalitativní (ani jiný) rozdíl mezi duší muže a duší ženy. Ale jsou tu rozdíly tělesné, fyziologické a psychologické související s rozdílnými úlohami životními. Hierarchická služba v církvi nikdy nebyla přístupna všem. Byla a je odepřena i mnoha mužům, kteří buď nesplňují kanonické požadavky či charakterové, duchovní, morální, psychologické i tělesné předpoklady. Posvěcení lidské duše vůbec nesouvisí se zastáváním hierarchické služby (mnoho svatých výslovně odmítlo nechat se vysvětit na kněze), ani s tím, jestli se smím dotýkat svatého prestolu nebo nikoliv. Tím nechci říci, že by k vysvěcení nebyl zapotřebí předchozí zbožný život, ale že udělení svěcení samo o sobě nezpůsobuje pokrok v duchovním životě. Hierarchie je věcí pozemské církve a její discipliny a je ustanovena shůry k plnění úkolů života církve. Posvěcení sestupuje od Boha skrze církevní hierarchii a dostává se v církvi ke všem buňkám církevního Těla. Obávám se, že se za současným voláním po hierarchické službě žen ve skutečnosti skrývá nedostatek chápání a prožívání toho nejvyššího posvěcení, jehož se nám všem v církvi dostává. A hojnost tohoto požehnání, sestoupivšího na tu či onu osobu, nemá nic co do činění s jí svěřeným hierarchickým stupněm, ale s jejím pokáním, pokorou a láskou. A právě tyto vlastnosti vidím, jak dnes slábnou - všude a u všech, ale - omlouvám se - často právě u žen, volajících po naplnění svých tužeb po hierarchických stupních či různých vyvýšených místech...

Proto odmítám logiku věty br. Jana: „Ve skutečném pravoslaví je ženství posvěceno, a není proto důvod zamezovat ženám vstup do oltáře.“ Ženství je samozřejmě v Kristu posvěceno, stejně jako mužství, ale to nemá s hierarchickou službou nic společného. Celý nesčíslný zástup svatých žen pravoslavné církve je důkazem pro to, co bylo právě řečeno. Když psal ap. Pavel: V Kristu muž ani žena, a při tom nedovoluje ženám přístup k hierarchické službě, pak je jasné, že to myslí s ohledem na spásu a na rovnost před Bohem.

Pokud ekumenický patriarchát vidí zvelebení církve v takových návrzích jako: „Pokud mohou v oltáři přisluhovat chlapci, mohou tak činit i dívky,“ pak si dovoluji s touto jednotlivostí nesouhlasit nebo se mohu domnívat, že k takovému netradičnímu postupu jej vedou mně neznámé vyšší ohledy na církevní zájmy. A možná by také bylo vhodné seznámit se podrobně s tím, jak vlastně to přisluhování dívek v chrámech EP v Americe vypadá v praxi.

* * *

Reálné zapojení žen do života církve

Br. Janovi však dávám v něčem za pravdu. Uvědomil jsem si nad jeho článkem, že v každé eparchii a potažmo v každé místní církvi může být jiná situace. A jsou zřejmě některé oblasti či eparchie či místní tradice, které prostě ženám nepřejí (resp. aktivně brání ženám angažovat se v církevním životě, či je dokonce vystrkují i z těch funkcí a činností, které by dozajista konat mohly a měly). Jenže na tom žádný kánon ani usnesení nic nezmění, je to věc osobnosti biskupa. Já pochopitelně píši z pozice příslušníka moravské eparchie naší církve, kde jsou dosti živé tradice Gorazdovy církve (narozdíl např. od pražské eparchie, která je v rovině církevní správy asi již více-méně rusifikovaná a Rusové obecně přisuzují ženám trojí funkci ve společnosti: děti, plotna, chrám; jak to nedávno otevřeně deklarovala ruská propaganda). Zde na Moravě je totiž účast žen na církevní správě hojná: v naší eparchiální radě jsou skoro polovina členů ženy, na farnostech ve farních radách je spousta žen, ikonopisky u nás to jsou všechno ženy, předpokládám dobře polovina učitelů náboženství na farnostech jsou ženy, nevím, jak jinde, ale u nás si bohoslužby nelze představit bez žen a to kvůli zpěvu, a to nehovořím o krášlení chrámu; fungování úřadu církevního ústředí je zcela závislé na našich sestrách; když zde v eparchii dlouhá léta fungoval odbor pro vězeňskou službu, vedla jej po celou tu dobu žena... To samé platí v oblasti charitativní práce našich žen. Tajemníkem eparchiálního biskupa je žena, tajemnicemi našich církevních úřadů bývají ženy (to samé na nyní zřízeném bohosloveckém Institutu), na farnostech mají ženy důležitá místa v církevní správě. Tedy v právě zmíněných ohledech hledím na argumentaci br. Jana jako na svědectví o stavu sousední eparchie, nikoliv jako popis všeobecné situace v církvích.

Ženy v církvi, zvláště aktivistky, by si měly přiznat, že mnoho mají v rukách i ony. Tj. nestačí jen dožadovat se nějakých vyšších míst v církevní službě, ale zároveň se musí na tyto funkce připravit (např. vystudovat bohosloveckou fakultu, která už dávno přijímá ke studiu i ženy); kolik našich sester dobře - do hloubky - ovládá třeba typikon, vyzná se v liturgice?, kolik z nich je opravdu kvalifikovaných k misijní službě a k výuce, tj. ovládá dogmatiku, něco z pastorální teologie a církevní dějiny? Kolik žen absolvovalo na pedagogické fakultě kurz „pedagogického minima“ nebo rovnou celou pedagogickou fakultu? Kolik žen, které pracují ve školství, se hlásí k pedagogické práci pro církev? Každá větší farnost by potřebovala cosi jako manažera, aby se kněz mohl plně věnovat duchovenské a pastýřské činnosti; kolik žen, které mají ze světa zkušenost s takovou organizační činností, nabízí na farnostech své služby? Jak bychom potřebovali takové ženy, ne diákonky, ale teoložky, učitelky, historičky, právničky, profesionálně školené zpěvačky atd.!

Teď jsme otevřeli teologické učiliště a většina přihlášených jsou muži přesto, že jsme zdůrazňovali, že přijímáme ke studiu i ženy.

Nebo jiná otázka: Proč jsou v naší místní církvi mniškami jen cizinky? Jak to, že z našich místních žen žádná nechce být mniškou? A při tom, tu máme ženské monastýry; nevím jak v Čechách, ale na Moravě je ženský monastýr vedený duchovně zkušenou a velice dobrou igumenií. Přiznejme si, že se církevní tradice vyvinula tak, že obecně vážnost žen v církvi se mj. odvíjí od počtu dobrých mnišek či rovnou od počtu ženských monastýrů plných mnišek. Uznávám, že to není cesta zdaleka pro každou ženu, ale právě mnišky vyjevují krásu a vznešenost ženské křesťanské cesty, protože cílem žen je stát se obrazem přesv. Bohorodice.

Ženy by u nás docela dobře mohly přednášet i na našich církevních školách (a byly by vítanou pomocí), ale buď nemají erudici nebo zájem nebo čas. Kam se v církvi podíváš, tam bychom potřebovali lidi na pomoc (ženy i muže). Kdyby absolvovaly nějaké novinářské vzdělání, něco kolem publicistiky, nebo trošku literárního vzdělání, ovládly do hloubky český jazyk včetně jeho literární a církevní polohy(!), nebo nastudovaly pravidla typografie, mohly by pracovat v redakci církevních tiskovin, připravovat církevní kalendária a knížky, psát, překládat, dělat korektorky atd. To všechno je jen na jejich připravenosti, schopnostech a zájmu. Kolik našich žen dodává články pro naše církevní periodika (např. každoroční kalendář)? Ať ženy píší, překládají, dělají sazbu knížek! Připravujte publikace např. pro výuku dětí. Pedagožky ať zpracují osnovy církevní výuky. Vystudujte teologii a udělejte si na fakultě tzv. pedagogické minimum, a připravujte manuály, sešity a katechismy pro výuku náboženství, pro katechumeny. Bude-li to mít úroveň, jde to hned do tisku. Církev je připravena, ženy, hlaste se do práce!

Chtěli jsme zřídit mediální odbor, ale zkrachovalo to kvůli nedostatku kompetentních lidí (klidně to mohly zajišťovat ženy, které by měly příslušné schopnosti).

* * *

Avšak zpět k původnímu tématu. Z projevů žen aktivisticky volajících, aby je církev ustanovila za diákonky, lze nabýt dojmu, jakoby přestávaly vnímat svou účast na všeobecném kněžství (myslím, že to lze vytušit z výroků těch žen, které se cítí být oprávněny promlouvat za všechny ženy). Vždyť všeobecné kněžství stojí výše než kněžství hierarchické. A dále: proč aktivistky přehlížejí roli žen - mátušek, tj. manželek duchovních, které mají bezprostřední účast na hierarchické službě svého manžela, resp. i na jeho svěcení, protože jsou s ním jedno tělo a mysticky vzato, skrze hlavu muže je celé toto tělo (muž i jeho žena) při chirotonii svěceno (to je jeden z důvodů, proč by kněz i diákon v případě ovdovění neměl uzavírat další sňatek). Manželky duchovních, zvláště když absolvovaly teologické vzdělání, mají široké pole působnosti v církvi - ať už na rovině farní či eparchiální.

Myslím, že církev má zájem o práci žen. A to zvláště, když dnes „získávají vyšší vzdělání, vedoucí a řídící funkce v různých oblastech; stávají se živitelkami ve vlastních rodinách; premiérkami ve vládách (jako nedávno jedna žena zde ve Finsku); CEO v korporacích; profesorkami na vysokých školách“, jak píše br. Jan. Jenže mají takto zaměstnané ženy, jak o tom br. Jan píše, čas a síly pracovat ještě pro církev? Stejně jako pro kněze i pro ně totiž platí, že světská kariéra a plná angažovanost v církevním životě nejdou dost dobře k sobě.

Církvi dnes zoufale schází pracovníci, angažovaní jedinci, lidé (lhostejno, zda muži nebo ženy) schopní vykonávat tu či onu funkci. Ale v praxi je zájem pramalý. Mám zkušenost, že věřící, který chce pracovat a pomáhat, ten to začne dělat, sám si najde způsob a nepotřebuje kvůli tomu žádné strukturální změny v církvi. Proto mi ty diskuse o diákonkách připadají tak trochu jako víření vody ve sklenici a stále nevidím, jak by církvi měla obnova postřihování diákonek pomoci.

* * *

Má obnovení služby diákonek dnes smysl?

Dále br. Jan píše o náplni práce dávných diákonek. Resp. že kromě činností, o nichž jsem psal minule, konaly také charitativní službu. Má samozřejmě pravdu. Charitu konaly mezi vdovami a sirotky. Zřejmě však nikoliv širším okruhu. Dnes však můžeme všichni působit charitativně bez omezení. Avšak k čemu dnes kdo potřebuje - ať už žena nebo muž - pro konání charitativní služby udělení nějakého hierarchického stupně? Kdysi byla duchovenská hodnost jakýmsi odznakem církevní oficiality a lidé dávající dary na chudé, měli jistotu, že přítomnost diakonissy je zárukou hodnověrnosti charitativní sbírky. Stejně tak měly diakonissy příslušnou autoritu při rozdělování charity chudým. Dnes je ke stejnému účelu spíše potřeba pověřující listina od biskupa s velkým oficiálním razítkem. Na základní úrovni je charita povinnost každého křesťana daná Evangeliem. Kdyby se chtěl někdo věnovat charitě v širších rozměrech nebo ji potřeboval začlenit do správy církve, stačí písemné schválení a požehnání eparchiálního biskupa nebo členství ve zřízeném charitativním odboru a může pracovat „od nevidím do nevidím“ (pokud si to přeje).

* * *

Dříve mělo v církvi a v jejím životě vše nějaký účel a jednalo-li se o duchovenskou službu, tak každému účelu odpovídal patřičný hierarchický stupeň. Dávná církev měla mnoho služeb, do nichž postřihovala či světila nebo do nich věřící posílal Duch Svatý. Byli putující proroci, nebo kazatelé, exorcisté, dveřníci, akoluti, zpěváci, učitelé, bývaly i presbyterky a diákonky (měly velice podobnou službu) a mnoho dalšího. Něco z toho se zachovalo v řecké církvi (viděl jsem jak biskup postřihuje absolventy školy byzantského zpěvu a obléká je do speciálního roucha), něco vniklo nově (např. zpovědníci), něco se spojilo do služeb žalmistů, přisluhujících, hypodiákonů, ale většina dávných služeb a církevních povolání však postupem času zanikla či přešla na kněze, když se změnila situace a církev tyto služby přestala potřebovat. V církvi nebylo nic samoúčelného nebo zbytečného či vyžilého. My už tohoto ducha eklesiologické střízlivosti trochu ztrácíme.
Začalo to pronikáním scholastických západních vlivů do Ruska, kde se před udělením autokefality nepodařilo dovést tuto církev k plné dospělosti, jak to dokázal malicherný a tmářský staroobřadcovský rozkol, pokračovalo to strnulým či ochromeným přístupem k službě liturgie, která je osou celého církevního života. Podílela se na tom nevzdělanost kněžstva. Snad by se to mělo nazvat magickým či zformalizovaným chápáním liturgie. Klade se důraz na podružnosti, na nepodstatné či neaktuální, a zakrývá se nám pak to, co je podstatné. Jeden příklad za všechny: jsme zvyklí, že v liturgii každou neděli slyšíme dávno neúčelné prvky (platí hlavně pro slovanské Pravoslaví) - všichni zbožně nasloucháme ektenii za katechumeny, kteří ve shromáždění žádní nejsou, pak místo katechumenů skláníme hlavy a kněz čte modlitbu, aby Hospodin shlédl na katechumeny, kteří tam stojí (i když všichni vědí, že tam žádní nestojí), pak zbožně vyslechneme vyhánění katechumenů z chrámu, a nakonec si před Symbolem víry ještě vyslechneme důraznou výzvu k uzamknutí chrámových vrat (aby nám žádný věřící neutekl). Ale protože se to vše většinou děje v církevní slovanštině, které málokdo dobře rozumí, tak nám celá ta absurdita vlastně nevadí. V prvotní církvi by přednášení neopodstatněných nebo bezúčelných proseb a modliteb bylo nemyslitelné a snad by to věřící dokonce považovali za rouhání.
V současnosti to vypadá tak, že se obnovením diákonek chystáme udělat druhý krok a obnovovat i církevní úřady a služby, které dnes v jádru nemají opodstatnění, ale vypadají zajímavě, a tak trošku tím vstřícně reagujeme i na ducha dnešní doby (nutno dodat: na úpadkového ducha). Bojím, že Církev pomaličku spěje k tomu, že přestává být morální oporou, kotvou, které je možno se chytit a držet), když vše kolem je v pohybu. Snad se Církev nezačne vézt na té lavině, která se všude kolem valí do propasti.
Kdyby se tak v církvi věnovala obnovení katechumenátu stejná pozornost jako diákonkám! Jenže v některých národních církvích kněží ani neznají jeho smysl, a když k nim přijede katechumen třeba od nás, vůbec nechápou, proč už není pokřtěný, když přece věří (a případně tam cizího katechumena někde v monastýru hned polijí hrníčkem vody, oddrmolí modlitby a katechumen vůbec nechápe, co tam s ním provádějí). Taková je místy ve světě praxe. To jsou naše problémy, ne dávné zrušení služby diákonek.
* * *

Služba diákonů

Projevy tohoto nebezpečí, či „pokušení protestantismu“, vidím místy prosakovat (ale třeba se mýlím) v jinak jistě dobře míněném článku br. Jana. Jednak mě udivilo, že klade do protikladu „reálnou diákonskou službu“ a „čestnou liturgickou funkci“ (tj. účast diákonů na službě liturgie). Od samotného počátku je přece diákonská služba spojením obou služeb - první diákoni (= služebníci) (a byli to výhradně muži) byli ustanoveni pro službu při stolech, resp. pro přisluhování vezdejší (tj. dílem charita, ale spatřuje se v tom přisluhování při eucharistii), a pak pro péči o vdovy: „Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.“ (Skut 6,3-6) Dále se podíleli na učitelství a mohli konat svatou Tajinu křtu (Skut 8,5-12), dále od počátku přisluhovali při liturgii a ostatních Tajinách - starali se o pořádek při hostině Agapé, nosili svaté přijímání nemocným do jejich domovů (Justin Filosof), učili katechumeny a kajícníky, navštěvovali mučedníky a vyznavače. Byli podřízeni biskupovi a kněžím. (Ignatios Antiochijský)

V církvi řešíme všechny - i zcela novodobé - problémy na základě Písma svatého, posvátných kanonických pravidel sněmů nebo Otců a obecné posvátné tradice. Uvažuje-li pravoslavný křesťan o službě diákonek, obrací se především k Písmu a posvátným kánonům. Podle toho, jak je v těchto zdrojích, jimiž se řídí církevní život, otázka diakonis upravena, pokračuje náš křesťan v dalších úvahách.

Služba diákonek a jejich ustanovování

Diákonka Foibe (Řím 16,1)

 
Bible o diákonkách: „Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.“ (1 Tim 5,9) Z toho vyplývá, že požadavky na službu diákonky byly: musely to být ženy jen jednoho muže, který zemřel, celibát, vychované děti a dlouhodobý ctnostný život. Vdovy, u nichž nebylo jisté (např. kvůli mládí), že se nebudou chtít ještě znovu vdát, nedovoloval apoštol ustanovovat na diákonky.

Diákonky konaly v životě církve především: doprovázely ženy, které chtěly přistoupit k biskupovi, staraly se o vdovy a sirotky, při vypuknutí pronásledování zařizovaly některé věci jménem presbytera či biskupa, nevzdělané dívky učily, připravovaly ke křtu a na život po křtu, při samotném křtu pomáhaly při svlékání a oblékaní křtěných žen, sestupovaly s nimi do baptisteria, byly jim za kmotry. Poté, co kněží či diákoni pomazali čelo křtěnců, diákonky je pomazávaly po těle. (Vše dle Apošt. konstitucí) Dohlížely u vstupu do chrámu, měly dozor nad ženským oddělením v chrámu, vykonávaly některé práce (úklid) i v oltářním prostoru (stejně jako dnes mnišky v ženských monastýrech), sloužily v chrámu - ale nepodílely se na přinášení obětí nebo při jiných bohoslužbách. Sloužily v církvi až do 12. století.

Dalším problémem těch, kteří horují pro „navrácení“ služby diákonek, je kanonický věk - nejméně 40 let (IV. všeob. sněm, 15. kánon - o chirotesii diákonek; český překlad je mylný, kánon hovoří výslovně o postřižení, chirotesii nikoliv o svěcení, chirotonii; ap. Pavel předepisoval dokonce 60 let), a dále tyto ženy byly vdovy a měly jen jednoho muže. Podléhaly doživotnímu celibátu, jehož opuštění bylo posuzováno s krajní přísností (anathema). Zatím jsem neslyšel z těchto kruhů (na západě) ani náznak toho, že s případným návratem diakonek by logicky měly být reaktivovány i kánony, které s jejich ustanovováním souvisí (tak jako pro muže platí kanonická opatření pro jejich hierarchickou službu). Zkoumá někdo kanonickou způsobilost žen, které se dovolávají obnovení funkce diákonek? U muže, který chce být duchovním, se zkoumá jeho kanonická způsobilost v prvé řadě.

Ač se mnou br. Jan nesouhlasí, troufám si trvat na tom, že moje věta: „ustanovení diákonek nebylo v žádném případě diákonským svěcením“ odpovídá historickým pramenům. Možná nějaký moderní teolog publikuje své domněnky o chirotonii diákonek, ale měli bychom se spíše věrných obecných pramenů a závazných usnesení, které církev učinila. Ustanovování diákonek se i podle současné seriózní teologie nekonalo svěcením (chirotonií), ale postřižením s patřičnou modlitbou (o chirotesii jasně hovoří 15. kán. IV. všeob. sněmu, o věku a dalším pak viz 14. a 40. kánon VI. všeob. sněmu; připomínám, že pojem "rukopoložení" se vztahoval na chirotonii i chirotesii, viz výklad Balsamona). Konalo se vně oltáře, a proto se jejich ustanovení vztahovalo na službu vně oltáře. Argumenty, proč si někteří myslí, že do jejich služby spadala i služba oltářní u prestolu, si rád vyslechnu. Stejně tak bych si rád přečetl tu modlitbu nad diákonkou v nějakém autentickém znění, z něhož to bylo přeloženo do češtiny nebo do angličtiny. Dnešní „navracení se“ žen do oltářního prostoru, je dle mého názoru modernismem popírajícím obecně přijatou tradici, a nevím, čemu má v církvi posloužit. Možná je to blízké spíše moderním ženám s moderní výchovou, která je na hony vzdálena pravoslaví, aby neutekly od pravoslaví k protestantům?

* * *

Ve světle výše uvedeného bychom si zřejmě dokázali představit ustanovování diákonek v případě mnišek. V životě a potřebách monastýru by taková funkce totiž dávala smysl. Za předpokladu splnění kanonických požadavků bych dále chápal smysluplnost služby diakonis v Africe (kde jsou podmínky v něčem velice podobné prvokřesťanské církvi). Pokud by se zde na západě mělo zavést postřihování žen do nějaké z jejich církevních služeb, tak by takové postřižení asi měly mít např. kvalifikované profesionální učitelky náboženství.

Nad různými úvahami, teologickými spekulacemi a historickým rozbory, jimiž se má ospravedlnit služba nových diakonis, cítím lítost, protože v nich vnímám spíše touhu po vyšším místě, jakýsi nátlak až vášeň, a skoro nikdo se neptá, co na to říká Hospodin. Připadá mi, že ve všech těch provoláních některých žen, že moderní církev musí vyjít vstříc jejich požadavku a jejich charismatu a že je už nesmí upozaďovat, je strašně málo ducha pokory a bázně Boží. Cítila se přesvatá Bohorodice upozaděná, když v žádném shromáždění nikdy nepromlouvala jménem církve? Ptá se někdo, jestli v konečném důsledku celá ta věc nových diákonek neuškodí Církvi, kterou bychom přece měli milovat jako to nejcennější, co na zemi máme? A co to provede těm ženám, z nichž učiníme diákonky?, neublíží to jejich duším, jestli to Bůh nepožehná? Známe přece, kolika mužům těžce ublížilo kněžství, když se ho nějakou cestou domohli, ale nebyli k tomu Bohem povoláni. Aktivistky si takové otázky nekladou, jen požadují. (Tak mi připadá. Nic ve zlém.)

Stejně tak se nikdo neptá pravoslavných žen obecně, jaký mají názor na zavedení diákonek do života současné církve. Soukromě jsem se otázal několika věřících žen a nenašel jsem mezi nimi žádnou podporu pro ambice kandidátek na diákonky. Vzpomínám si, jak asi před 15 lety se premiérka Finska(?) začala v Bruselu dožadovat zrušení zákazu vstupu žen na Svatou Horu Athos (prý je to diskriminace atd.), nakonec tyto plány zarazila vzpoura řeckých žen, které začaly publikovat svůj nesouhlas se zrušením tohoto zákazu.

V principu tu nejde o zabránění obnově služby diakonis (za předpokladu splnění daných kanonických kritérií), ale o otázky: jaký to má dnes smysl?, jakou úlohu, kterou nemohou zastávat v pozici laika, mají v dnešní církvi plnit?, a jestli to nejsou jen světským duchem vykultivované ambice, které mají s potřebami církve jako celku jen málo společného. Toto pojednání má být spíše voláním k střízlivosti a k eliminování vášní, které chtějí sahat na strukturu církve.

Bratra Jana, s nímž tu nyní trochu polemizuji, si samozřejmě vážím, zdravím jej a přeji mu vše dobré.

P.S.

Pak mám otázku, zda by br. Jan mohl upřesnit (alespoň číslo knihy) svou citaci z Apoštolských konstitucí? Protože to, co jsem tam zatím našel, se vždy týkalo: biskupa, presbytera a diákona; o „diákonce“ v jedné řadě s biskupem, presbyterem a diákonem jsem tam zatím nečetl. To však neznamená, že to tam někde není. Je to celkem obsáhlá kniha (vlastně osm knih), mohl jsem to přehlédnout. A navíc v té citaci, kterou br. Jan uvádí, není nic explicitně heretického, jen je trochu podivná... (Nevzpomínám si na analogický způsob myšlení formulovaný v jiných starobylých modlitbách, žena přirovnávaná k Duchu Svatému jako k Dárci života; a navíc tenkrát byl za dárce života dítěte, čili ten, kdo dítě zplodil, považován spíše muž - otec.)

V článku, na který reaguji, mne opravdu zarmoutila jedna věta, v níž vidím manifestaci začátku působení cizích vlivů v našem uvažování: „...pronikání pohanských prvků, nahlížejících na ženu jako „nečistou“, do církevních kánonů.“ Tato věta mě naplnila obavami, že tušení protestantských vlivů na pravoslavné myšlení nebylo úplně neopodstatněné. Co se týče intimního tématu, jehož se citace dotýká, je názor Pravoslaví navázán na celou starozákonní epochu i na dobu novozákonní. O těchto věcech, které patří k lidské přirozenosti, panuje jasný názor a těžko si v Pravoslaví představit nějakou diskusi o nich. Svatí Otcové přepokládali, že to samy ženy chápou a vedeny zbožností a bázní před tím, co je svaté, by v takovém stavu rozhodně nepřijímali svatou Oběť ani jinou svatou Tajinu. A to, že pohanské vlivy ovlivnily svaté Otce na sněmech, kde se kánony přijímaly, je také silně problematické tvrzení. Vždyť skrze sněmy řídí Církev Svatý Duch, jak v to věříme už prakticky dvě tisíciletí. „Vidělo se Duchu Svatému i nám...“ (Skut 15,28) Tato formulace apoštolského sněmu je pečetí na všech následujících kanonicky uznaných sněmech Církve.

Jinde píše br. Jan: „některé kánony – vymezující život církve v dynamickém průběhu dějin – přestávají platit (protože přestávají fungovat) a jiné jsou zaváděny. Proto i dnes potřebujeme nová kanonická ustanovení, mimo jiné ta, která se týkají žen v církvi.“ Opět velmi problematické tvrzení. Žádný posvátný kánon nepřestává platit ani nemůže být zrušen; může být pozastavena jeho účinnost, resp. dočasně postaven mimo používání (podobně jako kánony o diákonkách jsou dnes mimo církevní užívání, když se diákonky přestaly vyskytovat, ale tyto kánony stále platí). I nepoužívaný kánon, který se vztahuje k jevu, jenž se už nevyskytuje, stále pracuje v církevním vědomí, působí, vyjevuje církevní mysl a může být použít ve smyslu aplikace na moderní situaci. Mnoho kánonů se používá v aplikovaném významu. Jsou v nich skryty návody jak uvažovat, hodnotit a řešit problémy, na které svatí Otcové snad ani nepomysleli. Oficiálně a závazně pro církev může být kánon upraven či problematika, kterou kánon pojednává, může být upřesněna jedině dalším platným a všeobecně uznaným církevním sněmem. Nevím, jestli potřebujeme nová kanonická ustanovení o ženách, když máme ta původní. Způsob, jakým br. Jan otázku diakonis nahlíží (a předpokládám, že tlumočí názory nebo alespoň ducha kruhů kolem ženské otázky), vzbuzuje pochybnost, zda tu opravdu jde o obnovení staré tradice diákonek, nebo (a tak to vypadá a prosvítá mezi řádky) se tu jedná spíše o tlak na vytvoření zcela nové funkce nových diákonek, nového pojetí jejich služby, která bude mít s tou původní službou společný jen ten název.

Vraťme se v této souvislosti ještě k větě Vassy Larin, k symptomatické větě, která je dnes obvyklým výrazem nepravoslavného postoje vůči posvátným pravidlům svatých Otců: „V církvi se povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Snaha zlehčit význam kanonických pravidel tím, že je prý „napsali muži“, mi připadá - ať mi to Vassa odpustí - opravdu hodně mělká a ignorující působení Svatého Ducha na sněmech i v průběhu života Církve (obdobnými výroky, jako přinesla Vassa, se obvykle vyjadřuje jakási ženská vzpoura: co mají muži co mluvit do ženské problematiky!, a nakonec to skončilo až u takových invektiv, jako - proč se mají muži vyjadřovat k potratům, když je to věc ženského těla, které patří ženě a ne muži). A dále se musím ohradit k druhé části věty od Vassy a ptám se: kdo pravoslavný může relativizovat pravidla svatých všeobecných sněmů poukazem na skutečnost, že byly napsány před více než tisíci lety? Ať tedy takto smýšlející nezůstávají v půlce cesty a rovnou prohlásí: K čemu je nám Evangelium, které bylo napsáno před dvěma tisíciletími (a ještě ke všemu je sepsali muži)?, k čemu jsou apoštolské listy v Bibli, když je psali muži a navíc v úplně jiné době?, a k čemu je dnešnímu člověku Desatero a Starý zákon, který byl napsán v zaostalém patriarchálním prostředí ještě dříve?! A jsme u protestantů.



Odkazy na dva weby:

Odpověď dívkám a ženám na otázku: proč pravoslavná církev nepřipouští možnost vysvětit ženu na kněze
Ženské kněžství












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz