1420


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1417: #

Administrátor --- 28. 6. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém

Svátek PADESÁTNICE

Apoštolé před Padesátnicí neměli Svatého Ducha. Slova Pána Ježíše o udělení moci svatým apoštolům odpouštět hříchy (resp. svazovat a rozvazovat) se vztahují k budoucnosti. Čili když Pán dechl na apoštoly a řekl jim: »Přijměte Ducha svatého,« (Jan 20,22) vztahuje se jeho výrok právě k Padesátnici. Když hovořil o tom, že apoštolové obdrží Ducha Svatého, měl na mysli Padesátnici: »Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.« (Jan 16,13-14) … »Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Nebo neodejdu-liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošlu ho k vám.« (Jan 16,7)

Veliký užitek z odchodu Pána Ježíše a ze seslání Svatého Ducha - Zástupce Božího Syna na zemi viděli proroci. Jeden z nich zřel jerusalemský Chrám, tj. předobraz Církve, jako vodou naplněný Boží chrám. Takto vypadal chrám Boží, tj. Církev, v prorockém vidění Ezechiele: »...budu uprostřed nich přebývat navěky. Synu člověčí, popiš domu Izraele tento chrám. ... přivedl mě ke vchodu do chrámu. A hle - zpod chrámového prahu směrem na východ proudila voda (chrám byl totiž obrácen k východu). Voda stékala zpod pravé strany chrámu na jih od oltáře. Poté mě odvedl severní branou ven a vedl mě okolo až k východní bráně vnějšího nádvoří. A hle - z její pravé strany se řinula voda. ... provedl mě vodou - sahala po kolena. Odměřil dalších tisíc a provedl mě vodou - sahala po pás. Odměřil dalších tisíc - a byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, protože byla tak hluboká, že se v ní muselo plavat a nešla přebrodit. ...Kamkoli ta řeka přiteče, všechno se tam v její vodě uzdraví a ožije.« (Ezechiel 43,9-10; 47,1-5 a 9)

Jerusalem a chrám stály na místě, na kterém byl nedostatek pitné vody; vody k umývání bylo dost, ale čistá voda se roznášela po městě z několika málo studní - konali to buď sluhové svým pánům nebo jako veřejnou službu to provozovali vodnáři, a lidé v městě jim pak za donesenou vodu platili (podobně jako my si kupujeme vodu balenou). Představa jerusalemského chrámu plného vody, ve které se dalo plavat, byla tak nereálná, že bylo jasné, že se jedná o nějakou duchovní realitu, zázrak či jinotaj.

Tak vykládají symbol vody i jiní proroci, např. Jeremiáš prohlašoval, že pramenem vody živé je Hospodin (17,13). A opět Ezechiel: »Pokropím vás čistou vodou a budete čistí. Ode vší vaší nečistoty a ode všech vašich hnusných model vás očistím. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého Ducha a způsobím, abyste se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich.« (36,25-27)

Právě tento jinotajný obraz používá Pán Ježíš:

»V poslední, velký den svátků (letnic či stánků) Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.« (Jan 7,37-39)

* * *

Nejlepším dokladem skutečnosti, že apoštolové před Padesátnicí neměli ještě Ducha Svatého, je jejich chování, charaktery jejich neproměněných osobností. Vidíme zásadně jiný obraz při pohledu na apoštoly v dobách, kdy doprovázeli Pána Ježíše a byli jeho učedníky, a pak zcela odlišný obrázek apoštolů po sestoupení Ducha Svatého.

Před Padesátnicí to byli naprosto světští lidé, nikterak se svými názory a způsobem života neodlišovali od běžné židovské společnosti. I svými zájmy a chováním se nevymykali tomu, co bylo obvyklé. Apoštolové se zajímali, co z toho budou mít, když zanechali světského zaměstnání a začali chodit s Ježíšem, jindy se hádali o to, kdo z nich bude větší v mesiášském království, které si představovali stejně světsky a naivně jako ostatní běžní židé. Pán Ježíš je trpělivě vyučoval, ale oni prakticky nic z toho nechápali nebo si to vysvětlovali příliš přízemně. Ani po třech letech každodenní výuky není na nich znát žádný velký pokrok v duchovním ohledu. Přední z apoštolů, Petr zradil Krista, třikrát ho zapřel, protože ho vyděsila nějaká služebná děvečka. U jeho kříže stál z nich jen ap. Jan, ostatní se báli vystrčit nos, aby se nedostali kvůli jejich popravenému učiteli do potíží.

Po třech letech vysvětlování duchovní podstaty Božího Království si stále představovali Mesiáše jako pozemského krále, který se postaví do čela andělských vojsk, aby vyhnal Římany a svou nepřemožitelnou mocí ustanovil panování židů nad celým světem, přičemž apoštolové budou jeho nejbližší rada. Sice věřili v Boha, žili zbožně, milovali Krista, ale nebyla tam ještě ta proměna osobnosti, změna smýšlení, dar nadsvětské moudrosti.

To vše přišlo až při Padesátnici. Jako by z horní síně, kde sestoupil Svatý Duch, vyšli úplně jiní lidé. Pryč byl strach, pryč byl zájem o světské věci a o panování nad tímto světem. Ti, kteří se před padesáti dny děsili, že je někdo bude spojovat s Ukřižovaným a provede jim to samé, co provedli židé Jemu, najednou na zaplněných ulicích a náměstích před masami lidu bez strachu provolávali zvěst o Ježíši Kristu, o Mesiáši. Najednou byli vyzbrojeni mocí shůry a plni moudrosti hlásali pravdy o Bohu a o spáse člověka skrze Krista ukřižovaného a posléze zmrtvýchvstavšího. Hojností darů Ducha Svatého konali zázraky a všemi svými skutky ukazovali velikost Boží.

Po 50nici se už apoštolové nezabývali tím, kdo je z nich první, kdo bude sedět po pravici a po levici ve slávě Mesiáše. Duch Svatý se na nich projevil nejen tím, že konali zázraky, ale především tím, že změnil jejich myšlení. Z bázlivých a ustrašených učinil statečné; pozemsky uvažující změnil na lidi, kteří se zabývali už jen duchovními předměty, církevními věcmi a hlásáním evangelia.

* * *

Tak se zrodila naše Církev. Z apoštolů, na které Pán seslal Svatého Ducha, Boha, třetí Osobu Boží Trojice, aby zde přebývala mezi námi po všechna následující pokolení až do konce světa. Církev se tím stala příbytkem Božím, kam přicházejí lidé, aby se setkali s Bohem, okusili jeho dotyk, byli jím poučeni, dosáhli nadpřirozené moudrosti, získali jeho blahodať a spojili s Ním své duše i svá těla, celé své životy.

Děje se tu něco většího, než bylo stvoření světa. Složitost stvoření je zázrak, ale spása člověka je větší věcí, a vznik církve je ještě větší. Více, než něco tak neuvěřitelného, jako je vznik člověka s celou jeho dosud neprobádanou komplikovaností, je zrození vyššího živoucího jsoucna - Církve. Duch Svatý sestupuje a vzniká tajemné Tělo, v němž jsou lidé jeho buňkami a život mu dává dech Ducha Svatého; toto mystické Tělo, která má Krista jako svou hlavu, je příbytkem Ducha Svatého.

Nikdy před tím a nikde jinde se nestalo ani neděje přebývání Boha na zemi takovým způsobem, jakým se to děje v Církvi. Boží Duch, skrze něhož Bůh naplňuje vše, co existuje, dává všemu stvořenému jeho existenci a trvání, a je všudypřítomen od počátku dnů, se nyní usídlil v domě zbudovaném z živých kamenů, aby zde konal dílo, o němž nikdo doposavad nevěděl, ani je netušil, ani si je nedokázal představit. Duchovní dům, kde se mnozí stávají jedním, a v Duchu Svatém vytvářejí jedno tělo. Duch zde díky Kristu proměňuje lidi v Krista, očišťuje, posvěcuje a zbožšťuje. Sjednocuje každého z nás s Bohem. Něco takového, co nikomu dříve ani nepřišlo na mysl, se působením Ducha v Církvi stalo naší všednodenní skutečností.



Vše, co se v církvi děje posvátného, je dílem Svatého Ducha. On koná všechny svaté Tajiny, jeho mocí se uděluje lidem posvěcení a požehnání. On nás omývá při křtu a touto duchovní vodou očišťuje naši duši Pán při zpovědi. Skrze Svatého Ducha přebývá uprostřed nás Pán Ježíš Kristus a slouží svou velekněžskou službu. Kněz i veškeré duchovenstvo Pánu Ježíši jen přisluhují. Jsme nástroji Ducha.

Závdavek daru Ducha Svatého jsme všichni dostali při svaté Tajině myropomazání (hned po křtu). Byla nám udělena pečeť daru Ducha Svatého. Tím byla naše duše otevřena vstupu blahodati. Bylo do nás zaseto duchovní semínko. Záleží jen na tom, jak povedeme náš další život, zda to semínko vzroste a stane se z něj veliký strom, který spojí zemi s nebem, anebo zda jej ve víru světského života a divokým tancem vášní a hříchu zadupeme. Právem se o Tajině myropomazání říká, že je to osobní Padesátnice každého z nás.

Možná si dost dobře neuvědomujeme, že jsme-li v Církvi nejen tělem, ale i duchem, pak se to má projevovat podobně, jak tomu bylo u svatých apoštolů. I na nás v Církvi sestupuje blahodať Svatého Ducha. A to s jediným cílem očistit, osvítit a zbožštit nás. To znamená předně změnit myšlení. Blahodatí Svatého Ducha pomazané lidské uvažování se projevuje zájmem o duchovní život a o získání věčné spásy. Taková duchovní mysl se sama odvrací od předmětů světských, pomíjejících, vášnivých a hříšných. Mysli očištěné a osvícené Duchem Svatým se bojí démoni. Sami prchají a nejsou schopni ji snést. Nejsou tedy ani schopni zasévat do ní hříšné myšlenky. Není pro ně v nás připravena půda.

»Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.« (Římanům 8,14-17)

* * *

Psát o tom je trochu zvláštní, protože duchovní člověk to všechno zná z vlastní zkušenosti. A do světského smýšlení taková zvěst stejně nepronikne, bude se od světské mysli (Písmo ji nazývá tělesnou) odrážet jako míček od betonové zdi. Každý, kdo bude chtít někomu sdělovat svou duchovní zkušenost, se přesvědčí, že těžko je mluvit o Duchu k lidem, kteří jej nemají. Jak by člověk mohl litovat, že nezískal či přišel o to, co nikdy neměl a co si neumí ani představit? Pro něj jsou slova o duchovním zápasu přinejlepším nezajímavá a nudná, v horších případech bláznovstvím či fantazií. Adam plakal, když ztratil ráj, svatí pláčou, když na chvilku ztratí blahodať.

Nicméně vždy se najdou i lidé hledající, otevření k slyšení slova. K takovým volal Pán Ježíš: "Proste a bude vám dáno!" to říkal o blahodati. Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno! Otec dá Ducha Svatého těm, kteří ho prosí, a Duch nám dá vše potřebné.

* * *

Každý sám na sobě poznáme, zda máme Ducha. Bez Ducha není možno mít rád Církev, přijímat evangelium, věřit, poznávat a milovat Boha. Bez Ducha nemůžeme zachovávat mravnost. Duch nás vede k modlitbě, jedině v Duchu Svatém můžeme milovat modlitbu, protože ji zřetelně vnímáme jako rozhovor s Bohem. Duch nás učí zamilovat si čistotu.

Duch nás učí modlitbě, posiluje nás při očišťování srdce od vášní a v duchovním zápasu. Vše, co nás z Boží prozřetelnosti potká, Bůh proměňuje tak, aby nám sloužilo k užitku na cestě spásy. Schopnost to tak vnímat a nereptat nám dává blahodať Svatého Ducha.

»Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru.« (Římanům 8,26-28)

Dílo Ducha: očišťují a osvěcují se lidské duše, přijímáno je evangelium, vyháněn je ďábel, koná se veškeré dobré dílo, lidé se kají. Rozpoznávají, co je dobré a co je zlo, a mají-li odhodlání, dostávají sílu zvolit si dobro a zavrhnout zlo. Duch dává našim duším sílu a odhodlání, abychom neklesali na mysli a neztráceli naději. Duch učí trpělivosti, soucitu a milosrdenství. Vede nás k životu dle Ducha a ne podle těla. Rodí v nás nebeské myšlenky. A především nám dává bázeň Boží a lásku, která je připravená k sebeoběti.

Změna naší mysli, tj. způsobu našeho uvažování, je jeden z nejvýraznějších a nejdůležitějších projevů působení Svatého Ducha. Nepropadat skepsi a stále mít dobrou naději. To je ovoce Ducha, které bychom měli my všichni rodit. To by mělo být typickým znamením lidí z Církve.

Kdo myslí jen a pouze na světské věci - nemá Ducha. To je to tělesné smýšlení. Světské myšlenky jsou jako plazící se hadi; svým syčením přitahují pozornost a hrozí nám od nich uštknutí, resp. umrtvení duše. Takový člověk hledá jen výhody. Má na zřeteli hlavně sebe. Ve věřícím člověku vidí idiota. Bez Ducha nepatříme Kristu. Světské myšlení je smrt.

»Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.« (Římanům 8,6-7)

* * *

Svatodušní svátky jsou tedy pro nás nejen vzpomínkou na zásadní událost, kterou je zrod Církve, a oslavou jejích „narozenin“ (1991. dle obvyklého kalendáře). Je to také každoroční opakování výzvy k změně smýšlení, abychom se svým způsobem uvažovaní stali skutečnými „občany nebes“ (jak to nazývá ap. Pavel). Pán Ježíš nám ukázal, jak smýšlí duchovní člověk. Jak je trpělivý, soucitný, milosrdný, mírný a plný lásky připravené přinést oběť. Při pohledu na život Kristův vidíme, v koho nás chce Duch Svatý proměnit. Jaký je cíl působení blahodati Ducha. Kéž tato práce, kterou nade mnou chce Utěšitel vykonat, nevyjde naprázdno kvůli mé úpornosti, tvrdošíjnosti, lhostejnosti, ledabylosti. Největším nepřítelem mé spásy není ďábel, ale já.

Ničeho se už nemusíme bát, kromě jediného: aby se mi nestalo, že ani po mnoha letech v Církvi nebude žádný rozdíl mezi mnou a nevěřícím světským člověkem; mezi tím, jak uvažuji já, a jak uvažují materialisté či pohané.


Pokračování v dalším příspěvku











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz