1420


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1410: #

Administrátor --- 4. 3. 2024
Dva roky války

Děsivá příležitost vidět obnaženou ruskou povahu

Aktualizováno 6. 3. 2024

Ta nadšená radost ruské populace z invaze proti druhému národu má ekvivalent snad jen v hitlerovském Německu.


Dnes putin přednesl svůj projev k národu. Nesl se v duchu „naše země vzkvétá“. Podobně utěšoval Čechy a Moravany komunistický prezident Husák. Každoročně jsme slýchávali jeho novoroční projev, jak naše země vzkvétá. Přesto však nelze srovnávat Husáka a putinem. Husák nebyl masový vrah a psychopatická zrůda. Rád bych si však povšiml toho, co souvisí s ruskou národní mentalitou, v porovnání např. s českou povahou. Většina Čechů (a v mladé generaci snad všichni) si z Husákova projevu dělali srandu. Skoro nikdo samozřejmě nevěřil, že by země vzkvétala. Rusové jsou jiní - když jim jejich kat řekne jakoukoliv blbost, zobou mu z rukou a ještě mu líbají nohy, než je pošle do válečného mlýnku na maso nebo je uvrhne do bídy. To je v kostce národní problém Rusů. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží (výrok založený na Bibli parafrázoval Dostojevskij). Řekněte sami, zaslouží si takový lid uctívačů vrahů mít ve svém čele slušného člověka?




Vždy, když začínám psát na podobné téma, je mi líto těch Rusů, kteří svou morálkou, vírou, duchovním uvažováním jsou elitou svého národa (bez ohledu na jejich postavení ve společnosti či jejich vzdělání). Proč je jich tak zoufale málo? Proč jen tito nejsou převládajícím prvkem ve svém národě? Nebo alespoň výraznou menšinou? Kolik jich je? Stovky tisíc? (Co se týká počtu pravoslavných věřících, každý uzná, že jedno procento společnosti je příliš málo - ano, pouhé 1% (slovy: jedno procento) Rusů přišlo v tomto „pravoslavném národě“ do chrámu na svátek Narození Kristova; to je pěkná bilance práce ruské církve za posledních 30 let, že?)

Jak vysvětlit tento rozpor? Na jedné straně zbožní a mravní Rusové, kterých je vzhledem k velikosti národa - počítáno v absolutních číslech - nezanedbatelný počet. Na straně druhé krutí a mstiví ignoranti, kterým hýčká ego každý projev síly, násilí a barbarství. „Násilí vždy přitahuje lidi mravně méněcenné.“ (Albert Einstein) Je mravní méněcennost velké části Rusů tou příčinou, že se Rusko změnilo odpadní stoku civilizace?

Proč nejsou ti „dobří Rusové“ tím kvasem, kterým byli před dvěma tisíciletími prvotní křesťané v pohansky kruté římské říši? Proč v ruské populaci nefunguje Kristovo podobenství o kvasu? (Mat 13,33) Je vada v tom kvasu? Nebo jinde? Proč nejsou ruští křesťané tou solí země, které stačí špetka, ale zcela změní chuť pokrmu - tj. pár křesťanů změní národ? K čemu je sůl, která není slaná? Odpovídá Pán Ježíš: Aby se vyhodila z domu. (Mat 5,13) Jedinou příčinu, kterou vidím (a možná se mýlím), je nějaká kritická vada v ruské církvi, ve špatné pastýřské péči, nebo v hlásané víře, či v její službě. Ukazuji tím na hierarchii, pastýře, teology. Něco je špatně v jejich hlásání evangelia, v jejich apoštolské službě. (Dříve to mohli vidět jen někteří teologové z jiných pravoslavných církví, kteří vždy poukazovali na tradiční chyby v učení i praxi ruské církve; dnes to mohou vidět všichni.)

+ + +

Cílem při psaní tohoto článku bylo jediné: snaha porozumět.

+ + +

Kdysi jsme položili jednomu Rusovi otázku: „Jací jsou Rusové?“ Odpovědí bylo dlouhé přemýšlení, a pak (možná vyhýbavá - možná prozíravá) odpověď, že v Rusku jsou velké rozdíly mezi lidmi. Až v posledních letech jsem přišel na to, jak výstižná to byla replika. Je to rozporuplný národ, jehož horší stránka - jak se zdá - stále mohutně převládá.

Bohužel, všichni jsme však označeni hříchy svého národa, a posuzováni dle chování většiny. Správně píše v těchto dnech světoznámý hokejista svým ruským kolegům, kteří se nechápavě podivují, proč jsou vyloučeni ze světových hokejových utkání, když oni osobně nide neválčili a nikoho nezabíjeli: „Všichni jste odpovědní za zločiny své země!“ A pokračoval ve svém psaní: „Součástí této války je i celá řada dalších zločinů… Každý z vás jako dospělý občan ruské země za tyto hrozné činy nesete určitou míru odpovědnosti.“ „Na ledě reprezentujete ruský stát.“ (Odkaz na článek) Kdysi jsem četl, jak za druhé světové války slušní Němci, kteří nechtěli být spojováni s Hitlerem, chápali, že musí odejít z prostředí svého národa, který se před Hitlerem nejen sklonil, ale oslavoval jej, a přijal tak nějaký díl spoluúčasti na jeho hrozných činech. Kolika slušným Rusům se dnes chce něco tak mravního, kulturního a etického učinit? Ano, třeba vnitřně nesouhlasí s putinem, ale sedí tiše doma.

Tzv. „pravoslavné Rusko“ se stalo strašidlem světa, obludou rozsévající smrt, vyhrožující svým atomovým arzenálem, varujícím, že je připraveno zničit lidskou civilizaci. Jak se ukazuje, je jako mrtvé moře - vše pohlcuje do svého jedovatého prostředí a nic neprodukuje, nic užitečného z něj nevychází. Jen mrtvá voda. Proto je potřeba znovu a znovu zkoumat a promýšlet, co je to za národ, jakou má národní povahu, víru, kulturní zázemí, historické předpoklady, geny... A tak lze spatřit, co bylo, je a zřejmě bohužel vždy bude cílem či vektorem pohybu tohoto národa. Odpověď snad poodkryje i toto zamyšlení.

Mezi tím bych však rád burcoval: na základě stoleté zkušenosti místního českého pravoslaví s ruským pravoslavím, ruskou církví a na základě toho hnisu, který se z Ruska dnes vyvalil, bychom my pravoslavní měli protestovat proti každému pokusu klást rovnítko mezi Rusko a Pravoslaví. To, co Rusko z Pravoslaví udělalo, má s Pravoslavím společných jen pár spíše vnějších rysů. Z důvodů, které bude jednou potřeba do hloubky studovat a pochopit, se christianizace Rusi nepovedla. Pravoslavný duch, éthos, morálka, duchovní zkušenost a kultura z evangelia, křesťanské morálky a pravoslavné duchovnísti vyvěrající, jak se zdá, nepronikly do povahy národa. Vyjma té marginální částečky populace, která byla za svou jinakost pronásledovaná či eliminovaná "pravoslavným" státním nebo církevním režimem; dříve i dnes. I nyní jsou v ruské církvi pronásledováni a sesazováni kněží, kteří odmítají podporovat vraždění a ruskou agresi (např. nechtějí při bohoslužbě číst patriarší modlitbu za vítězství ruských zbraní nad Ukrajinou).

Pokud něco z křesťanství proniklo do genomu národa, bylo to deformované z jedné strany temným pohanstvím, z druhé strany cizími vlivy (ze středověkého a časně novověkého západu). Dřevní pohanství se mísilo s křesťanstvím dosti problematickým (a zřejmě nepřípustným) způsobem, jak jsou toho dokladem epické básně Byliny (sepsáno v 12. stol.).

Je otázkou, zda natolik kulturně a duchovně nekultivovaná (ve svém celku) národnost, jakou bylo Rusko v prvních staletích christianizace, byla vůbec schopná pokřesťanštění bez tisíciletého dohledu a důsledného vedení nějaké starobylé kultury a církve. Možná právě kvůli nedostatku vedení a předčasné církevní emancipaci nebyl tento od dávna barbarský lid nikdy schopen uvědomit si vznešenost křesťanské víry. Asi proto v něm přetrvalo něco z divošské zpupnosti a nebyl pak už ochoten sklonit se pod nějaké vedení, a tím podstoupit ten civilizační proces, který by přetavil povahu národa. A kromě toho padla Byzanc a o to více začal proudit do Ruska vliv post středověkého katolicismu.

Aniž bych chtěl zlehčovat utrpení národů pod osmanským jhem, viděno z dlouhodobého hlediska je možno spatřit, že tragédie pádu Byzance se odráží více na Rusech, než jinde. Ostatní národy po osvobození dokázaly obnovit byzantské duchovní dětictví (v oblasti církevního života). Jenže Rusko z Byzance přijalo jen tu okázalou vnější pompu a další povrchnosti, ale už nikoliv její tisíciletou kulturu, vzdělanost, vytříbenost, kulturu bohoslužeb, teologii a duchovnost. O civilizačních principech ani nemluvě (ty by stát založený na tom specifickém způsobu nevolnictví ani nemohl vstřebat). Rusko se vždy opájelo kvantitou, ale přehlíželo kvalitu. To se projevilo na neuvěřitelné zaostalosti vzdělávacího systému.
Jeden z projevů nezralosti ruské církve po pádu Byzance byla - dnes už pověstná - absolutní nevzdělanost ruských popů (a všeobecně středních a nižších vrstev společnosti; bohatší lidé získávali vzdělání v zahraničí, např. ve Francii, nebo v ruských aristokratických školách). Stačilo umět přeslabikovat svatou liturgii. Vzhledem k slovanskému bohoslužebnému jazyku, nemusel kněz ani umět jakýkoliv další jazyk. Jak je možné, že se církev nebyla schopna postarat o elementární vzdělání duchovenstva? Neměla školy, protože neměla učitele. Nevzdělanost tam nabírala rozměry vymykající se všem představám. Z toho vznikly staroobřadcovské a starověrecké rozkoly. Někde dokonce při bohoslužbách čtou dle svých tradic z bohoslužebných knih i čísla stránek jako součást textu služby, jinde si myslí, že kněze dělá knězem obléknutí bohoslužebného roucha a ne vysvěcení.

V otázkách vzdělanosti měli katolíci naprostou převahu a ve svých školách učili pravoslavnou mládež nižší šlechty zadarmo (nebo levně). Pro tyto mladé lidi byl jediný schůdný způsob jak získat dobré vzdělání jít do latinské školy. Protože ruská církev věnovala otázce vzdělání mnohem menší péči, otevírala tím sama Rusko vlivu západu. A když později už školy měla, učilo se tam latinství, scholastika (tomismus) a západní teologie.
+ + +

K ruské povaze

Téma národní povahy bychom vlastně ani nemuseli otevírat, jedná-li se o křesťanský národ. Vždyť Kristus proměňuje jednotlivé lidské osoby i celé národy. Evangelium je jako kvas, který prokvasí těsto a promění je. Ať už si o západní civilizaci myslíme cokoliv, nějaká proměna se tam uskutečnila a dodnes je to znát. Jen srovnejte evropského ducha a základní západní společenské principy s Čínou, Japonskem, Indií atd.! Jestliže je potřeba mluvit o ruské povaze, a máme při tom na mysli základní hodnoty vyznávané národem, pak to znamená, že tisíciletí evangelizace Rusi nepřineslo kýžené plody. Proč?

Rusové sami sebe hodnotí dle toho, co jim ukazuje pokřivené či slepé zrcadlo mytologie. Tyto mýty přes veškerou ahistoričnost papouškují a vtloukají Rusům do hlav ze všech stran - církev, stát, propaganda, nacionalismus, ruští fašisté nebo neonacisté (kterých je podle výzkumu v Rusku více než v jakékoliv zemi světa) a dokonce i mnozí intelektuálové a teologové. Celá církevní mašinérie pracuje ve prospěch tohoto mamu - klamu. A tak je ruská společnost cvičena žít ve lži (jak už na to poukazoval Solženicyn), sebeklamech a (dle církevní terminologie) v „prelesti“. Realita je však hodně odlišná od mýtů a někdy zcela opačná. Novodobě vyznávané mýty bývají sněním o tom, jací bychom chtěli být, a jsou takovou náplastí na mindrák z okolní reality. Sem patří mytologie hitlerovského Německa i mýty ruské.

Hle, bojovník za čistou slovanskou rasu.
Mám na mysli, hlavně mýty Rusů o svém slovanství, mýty o Slovanech obecně. Slovan v jejich myšlení je jakási ušlechtilá Bohem vyvolená rasa - dosti to připomíná židovství (možná je to pozůstatek hereze „židovstvování“). Komické na tom je zjištění, že Rusové ve skutečnosti toho slovanství v sobě moc nemají - stačí se podívat na Kyrillův mongolsko-tatarský úsměv. Mimochodem, Ukrajinec má větší podíl slovanských genů než Rus.

To je další rozměr současné války. Dalo by se to vidět i tak, že ruští mongolo-tatarští vojáci bojují proti Slovanům (tj. Ukrajincům).

Dalším důsledkem pomateného ruského slavjanofilství je naprostá diskreditace jména „Slovan“. To, co Rusové pod praporem slovanství předvádějí, způsobuje, že slušný člověk bude své slovanství spíše tajit.

Dalším okénkem do ruské mentality je pohled na ruskou monumentální architekturu. To jsou nelidská monstra, jejichž jediným účelem je vzbudit v člověku pocit malosti, nepatrnosti, bezvýznamnosti. Je jedno, jestli jsou to památníky významných historických úspěchů, či druhé světové války, nebo památníky budování komunismu. Stejného ducha má v sobě architektura moskevského velechrámu Krista Spasitele, což je obludné monstrum, kterým si chce ruská církev okázale dokázat svou velikost, - novodobá babylonská věž ruské pýchy. Nebo tu máme další chloubu Ruska - chrám války, který se tyčí uprostřed pozemku s nasimulovaným bojištěm (kolem chrámu jsou zákopy, zbytky zbraní, krátery po granátech); toto obětiště „neznámému bohu“ si otevřeli pár let před invazí, asi aby jim bůh války pomáhal zvítězit nad všemi protivníky (což je v ruském myšlení v podstatě celý svět).

Co říkají samotní ruští intelektuálové k povaze Rusů jako celku? Letmý pohled do starších i nedávných ruských dějin to výmluvně potvrdí:

Jedna z vlastností ruské mentality je jakási barbarská krutost. Něco nekulturního a démonického, resp. křesťanstvím neproměněného zůstalo pevně zabudované v ruské povaze (Dostojevskij píše o dravém zvířeti, které se v Rusovi skrývá). Trpí tím především sami Rusové, kteří mají nad sebou stále jen další a další vládce, kteří neželí jejich životů. Ať už to byli carové od Ivana Hrozného, nebo nelidské zrůdy jako Lenin či Stalin - všichni byli ochotni obětovat své lidi po celých zástupech, hnát je na jistou (a hlavně zbytečnou) smrt. A Rusové se jim za to vždy odplatí jen devótnou úctou, nelíčeným obdivem a lokajskou službou (na svého kata Stalina dodnes vděčně vzpomínají, i do chrámu války si jej dali na zeď). Takže si asi nic jiného nezasloužili než, většinou Rusů obdivovaného, putina, který je klidně žene na jatka. Tu válku vedou Rusové za cenu strašlivých obětí (podle oficiálních údajů odborníků - někdy až tisíc padlých denně). Stejně jako Stalin.

„Ikona“ „svatého“ Stalina
Mimochodem, ve veřejném celonárodním hlasování (něco jako u nás byla soutěž o největšího Čecha) se Stalin umístil na velmi pěkném třetím místě. Stalin s svými milióny povražděných Rusů, Stalin vybíjející církev, Stalin vedoucí válku proti Hitlerovi jatečním způsobem (a to až když ho Hitler zradil, poté co se podělili o Polsko). To je třetí nejoblíbenější osobnost Ruska v celých jeho dějinách. To by jako diagnóza myšlení Rusů mohlo stačit.

Na prvním místě tabulky vítězů stanula mýty opředená postava nepřemožitelného válečníka Alexandra Něvského - součást ruské sebepotvrzovací mytologie: sv. Alexandr měl ve dvou obrovských bitvách uchránit Rusko před katolíky; bitvy však byly spíše pohraniční šarvátky za účasti řádově desítek vojáků. Tím pochopitelně nechceme upírat sv. Alexandrovi chrabrost a vůli bránit pravoslavnou víru. Jenže jeho politika je v jistých ohledech sporná; Alexandr se pragmaticky podřídil Chánovi Zlaté hordy, daroval mu dosud svobodný Novgorod a tvrdě ztrestal jeho obyvatele, když se proti Tatarům postavili na odpor. Za svatého ochránce pravoslaví byl prohlášen za cca 350 let Ivanem Hrozným (asi vůči němu Ivan cítil nějakou spřízněnost).
Odkud berou Rusové lidské maso do toho krvavého mlýnku na Ukrajině? Z okrajových národů, které považují za méněcenné (stejně dělil lidi i Hitler). Celá putinská rétorika je jak opsaná od Hitlera.

Snad žádný jiný národ na světě není tak krutý sám vůči sobě (vůči ostatním - o tom ani nemluvě). Pohrdá snad s přezíravým pokrčením ramen a bohorovným poukázáním na vůli Boží někdo jiný ve světě takovým způsobem vlastními lidmi? (Pokud ano, tak to bývá záležitost východní Asie.) Je to jednak projev přetrvávajícího barbarství ruské duše a dále to asi bude jeden z projevů lokajského rysu ruské mentality: podlézavost (sami Rusové o tom hovoří). Jako cítili posvátnou bázeň před úředníky a různými činovníky, tak dnes se plazí před mafiány a věrchuškoj. Neváží si sami sebe. Často pohrdají vším, co je jejich, i tím, jací jsou. A někdy se kyvadlo přehoupne do druhého extrému, k fanatickému nacionalismu - jedině Rusko je to pravé, jedině to, co je ruské, je hodnotné. Jedině ruský vzduch se dá dýchat, jedině potraviny z ruské země se dají jíst, hlína, jaká je v Rusku, není nikdy jinde... Zpívají o tom romantické či sentimentální písně a dumky... Kyvadlo vpravo, kyvadlo vlevo - vypadá to jako dva opačné jevy, ale ve skutečnosti je to stále jen jedno a to samé, ruské lokajství, tupost, omezenost a barbarství. Jak to popsal Gogol (Ukrajinec).
Je pozoruhodné, jak je nezajímá okolní svět. Většina Rusů se nikdy nepodívá do světa, protože (jak to sami zdůvodňují) „v Rusku je to lepší“. Do Prahy jezdili Rusové a Rusky uctít ostatky sv. Ludmily. Cestovali vlakem, jízda trvala noc, den, noc. Na nádraží v Praze vylezli z vlaku, nechali se odvést na Hrad do basiliky sv. Jiří, tam přečetli akathist k sv. Ludmile, pak jeli na nádraží, vlezli do vlaku a vrátili se do Moskvy. Praha je nezajímala; kultura, památky, prostě nic z toho, za čím jezdí do Prahy turisté ze západu, Rusy nezajímalo.
Ikona „sv. Stalina“

 
V Rusku je zakořeněná tradice státního násilí vůči obyvatelstvu. Částečně se mu lze vyhnout devótní poslušností. Proti mocným ruského světa se nesmí nikdo ozvat. I zde platilo v Rusku věčné: „Pípneš a sedíš.“ (Podle satiriků je znakem Ruska kuře na židli.) Carové posílali své - byť jen ideové - odpůrce do jámy, ťurmy či na nelidskou dřinu na Sibiři (také na hranici nebo na popravu), Lenin před popravčí četu nebo do Gulagu, Stalin to samé, putin preferuje Gulag a tam v tichosti zlikvidovat, nebo zastřelit nebo novičok. V Rusku se člověk mění na číslo - v nějakém seznamu či ve statistice. Rus nevraždí, on prostě vymaže číslo ze seznamu (opět asociace s Hitlerovými koncentráky).

+ + +

Ruská kultura? To jsou většinou západní vzory - většinou italské. Tito skladatelé a architekti mohli tvořit klidně na západě, a nikdo by na nich nepoznal, že jsou z Ruska. Ikonopis se na dlouhá staletí úplně pozápadničil. Jen spisovatelé tvoří jistou výjimku. To je osamocená kra na ruském moři západní kultury. Jsou tu jména jako romantici Puškin, Lermontov, Tolstoj, dramatik Čechov a dále realista a psycholog Dostojevskij. Jenže až Ukrajinec Gogol daroval ruskému písemnictví satiru, kterou Rusko tak zoufale potřebovalo, ale která je v monolitu devótní ruské mentality v podstatě cizorodým prvkem.

Rus je dle své národní povahy fanatický nacionalista. Tuto vášeň nevytlačí ani alkoholismus ani hokynářství, patolízalství, podvodnictví, kamufláže atd. To je vášeň, která je u obecných Rusů silnější než rozum a vytváří celou národní mytologii. Skrze tuto vášeň je Rus naprosto kontrolovatelný, resp. ovladatelný. Vrchnost může otěžemi nacionalismu ovládat Rusy dokonale. Stačí říci, že nepřítel se rozhodl zaútočit na Rusko, a správný Rus nepřemýšlí, na nic se neptá, skočí do tanku a jede střílet. Jen málo Rusů se v této oblasti řídí rozumem, pravdou, historickými reáliemi nebo křesťanskou morálkou. Naopak většina z nich žije v pohádkách a bájích. Kdo toto chápe, drží v ruce klíč k ruské duši a může ji ovládat. A to i po celých masách.

To se dělo už za cara. Rusové byli vychováváni k podezřívavosti vůči jiným národům, jiným tradicím a dokonce i jiným verzím pravoslaví. Vše jiné vždy odsuzovali. Nebyli schopni se učit od jiných. A tak se postupně upevňovali v tmářství a zaostalosti. (Zajímavou anomálií v tomto pravidle je Petr Veliký, který proti vůli Rusů silou své autokratické vlády zavedl v Rusku reformy dle západního střihu; reformy šly proti ruské mentalitě, ale neuzdravily ji - spíše do ní vnesly jakousi „schizofrenii“; jejich rozporuplnost a tříštivý vliv na ruskou povahu by však potřebovaly širší pojednání od pravoslavného historika.)

Rusové jsou v celé své historii někým manipulováni (to označil za příčinu frustrace Rusů už Dostojevskij) a nyní jsou v zesílené intenzitě, za pomoci nových technologií a s jasným cílem už od 90. let manipulováni propagandou, která se zakládá na této vášni a jejich nacionalismus je zneužíván k ospravedlnění jakékoliv expanze a jakékoliv nenávisti. Byla k tomu použita v ruské mysli vykultivovaná pýcha, raněná dvěma prohranými válkami (jednou studenou a druhou v Afghánistánu). Jiný národ by byl schopen s tím vyrovnat, ale Rus nikoliv; pro ruskou národní mysl je to bolestivé trauma. Možná proto tak ochotně souhlasí s válkou na Ukrajině - chtějí si vítěznou válkou vyléčit svůj mindrák. Potřebují vítězství k pohřbení svého traumatu. Jenže proč mají k tomu, aby se Rusové cítili lépe, umírat masy lidí jiného národa?!

Církev ve službách carské moc při manipulaci s ruským lidem poskytovala cenné služby. Dnes to není jiné. Asi proto ji většina Rusů příliš nedůvěřuje (1% Rusů na Roždestvu).
25 let se připravovala tato válka, Rusové byli mentálně zneužíváni, a byl jim vymýván mozek, aby věřili, že jsou nejlepším a nezbožnějším národem světa. Ruští dezinformátoři a kremelští čerti lechtali Rusům ouška našeptáváním, že s nimi má Bůh jakési tajemné plány (to asi mají společné s židy - víru ve vlastní nadřazenost). A že nějaký starec řekl tajné proroctví a už báťuška Serafím pravil... (Teď jim dal k této propagandě prohnilý západ účinnou zbraň: internet, YouTube, sociální sítě.)

A pokud Rusové trpí vlastní hloupostí či kvůli vlastním vášním, odůvodní to ruské myšlení ideou - že Rusko (podobně jako Kristus) trpí za hříchy celého světa a že se skrze ruské utrpení očišťuje celý svět. To je jedna z mála stop, kterou otisklo křesťanství do ruské mysli. Asi netřeba dlouze dokazovat, jak hluboce je takové myšlení zdeformováno obludnou ruskou pýchou.

Když Rus chce trpět, dobře, ať si doma trpí, jak chce. Jenže Rus je také závistivý, a tak se sžírá myšlenkou, že jinde ve světě se žije lépe. A Rus v takovém případě zapomene na ctnost své bídy, a chce také všechny ty vymoženosti, které sice svým zmasírovaným myšlením poslušně odsuzuje, jenže jeho srdce po nich prahne. Na jedné straně vidíme u Rusa rozhořčené mravokárenství „západní hniloby“, na straně druhé touží po tom, aby mohl hnít stejně, jako lidé na západě. A protože není schopen zajistit si lepší živobytí doma v tom ruském marasmu, rozhoduje se zbavit se své palčivě bodavé závisti tím, že zničí ty, kteří si žijí lépe.

Když chce Rus zahnívat ve svých zablácených vesnicích, utápět se ve vodce, podplácet činovníky a plazit se před mafií, která Rusko řídí, a nechat se drtit všudypřítomným nepořádkem, chaosem, povýšenectvím mocných a brutalitou, a při tom si myslet, že nic na světě není lepšího, a že tím v této morální dosáhne nebe, je to jeho věc. Jenže Rus nedokáže nechat žít ostatní, nedokáže nechat okolní svět, aby kráčel svou cestou. Čímž zároveň sám sebe usvědčuje, že na všem tom tmářství a utrpení není nic ušlechtilého; je to jen sebelítostivá, zlostná neschopnost.

+ + +

My nejsme jako jiní, my jsme Rusové

Slovan, Tatar, Mongol... prostě rus
Ruský konservativismus bohužel netkví v udržování křesťanské víry a morálky, ale v zakonzervované středověké brutalitě, pohrdání lidskou osobou a v tmářských pověrách.

Zásadní odlišnost Ruska od ostatních národů tkví v tom, že přes pravdu a realitu, kterou má před nosem, svůj marasmus považuje za ctnost a jako ctnost jej úporně velebí (snad aby o tom sám sebe přesvědčil). A ještě to považuje za svůj přínos světu. A protože si myslí, že nikde na světě není nic lepšího a vznešenějšího, zavírá si cestu k růstu. Ostatně, jaký růst?, jaký vývoj? Každý progres je jen skrytým regresem, myslí si v Rusku (hlasají to ruští teologové). Největší ctností je podle Ruska zakonzervovat se v mýtech a bájích. To by bylo téma na hlubší úvahu, ale v ruském podání je to v podstatě antikřesťanský postoj.

Samozřejmě, každý národ má své nedostatky, špatné vlastnosti a vášně. Jde o to, jaký mají potenciál škodit světu. Ty ruské vášně mají však ještě jeden hrozivý rozměr. Je to špatnost halící se do křesťanského pláště. Je to klam, kterým jsou sváděny lidské duše a odkloněny někam stranou. Občas ze sebe Rusko v zápalu vášně tento pláštík strhne a ukáže světu svou nepěknou nahotu. Ale většinou se maskuje pod falešnou zbožností, leskem a zlatem obrovských chrámů; pod maskou téměř vojensky přesně vykonávaných obřadů a pseudotradic se maskují chyby ve víře a duchovní problémy. Rusko je vlkem v beránčí kůži.
Další pochybnosti, zda Rusové jsou součástí pravoslavné církve, vyplývají nejen z (ne)plnění Kristova evangelia lásky, ale i z posvátných kánonů (závazných pravidel všeobecných i místních sněmů a svatých Otců), z nichž vyplývá, že vrah (stejně jako jiný velký hříšník) není součástí Církve (to platí i pro vojenskou agresi).

V Byzanci nesměli vojáci, kteří se vrátili z války, ač byla obranná, několik let k svatému přijímání, protože prolévali krev. To je samozřejmě jiný případ než ruská válka. Byzantští vojáci byli považováni za křesťany a za hrdiny, ale očišťovali se psychicky i duchovně od traumat, vášní a zloby, kterým se voják stěží může vyhnout. Loupeživá a vražedná vojenská agrese Ruska je daleko horším případem. To je skutečný hřích oddělující od Boha i od Církve. Hřích odtrhává člověka od Církve. Do Církve se může velký hříšník vrátit jedině skrze velké pokání.

Kánony a jimi stanovené církevní tresty za vraždu ruskou církev nezajímají. Ruská církev však obecně kánony nerespektuje, vyjma těch případů, kdy z toho může něco vytěžit; dovolává se jich jen, když si tím chce něco nárokovat. Je-li pro ni výhodné kánony porušovat, pak neváhá. Dokladem budiž současné nekanonické chování ruské církve v Africe, kde zakládá své struktury na cizím kanonickém území a kupuje si za peníze místní duchovní; nebo u nás po druhé světové válce, když pohltila naši místní církev patřící pod Srbsko; jiný případ je udělení autokefality jedné z amerických círví; všechny případy (a je jich daleko víc) jsou flagrantním pošlapáním kánonů. Jelikož jsou kanonická pravidla pro všechny světové církve závazná (vlastně je jejich dodržování jedním z kritérií pravoslavnosti), vyvolává jejich ignorování pochybnost o pravoslavnosti ruské církevní praxe.
Ruská víra (obecně řečeno) není vlastně ani vírou (v křesťanském slova smyslu). Je to pověra. Pravá víra spojuje s Bohem a činí věřícího Bohu podobným (nakolik je to u člověka možné). Jde o princip spojení podobného s podobným. V tom tkví princip Církve jako léčebnice. Pokud je víra spojena s pácháním zla, pak spojuje člověka s tím, kdo je zlý, kdo je otcem všeho zla, s ďáblem, a proto ji říkáme zlá víra = suevjérije = pověra. Prodloužíme-li tuto úvahu, pak veškerá víra, která nespojuje s Bohem, je pověrou. A čím je církev, ve které je víra vytlačována pověrou? Z díla biskupa Hierothea (Vlachose) lze vyčíst, že církev, která neuzdravuje člověka čili neléčí lidskou duši, není církev.

Pokud se vysoké duchovenstvo předvádí konání Božího díla, když světí tanky, rakety, zbraně k zabíjení nevinných, pak to není věřící křesťanské duchovenstvo. Jsou to kouzelníci a mágové a to, co činí, je magie a pověra. Každá víra bez éthosu je pověrou. Bůh přece nežehná nemravnosti, jak lidstvo ví od samého svého počátku.

Tím jsme se možná dostali ke kořeni ruského zla. Nebo k jednomu z kořenů. A tím je stav církve, žalostný a hlavně věkovitý úpadek ruského křesťanství. Je to úplně stejné, jako když šlo o příčiny bolševické revoluce. Většina teologů (ruské nevyjímaje!) dobře vidí, že za vzplanutím toho strašlivého plamene revoluce, dosud na zemi nebývalého ohně zla, byl hluboce padlý stav ruského pravoslaví. (Lze to dokázat.) Bolševická krutovláda atheismu, řeky krve, to vše bylo cosi jako Boží trest za to, co provedla ruská církev s pravoslavím. Alexandrijský patriarcha to nazval „Boží fackou Rusům“. A dnes se vše opakuje. Zase za vším tím zlem stojí pád ruské církve, která došla ve své honbě za mocí tak daleko, že umožnila putinovi prolévat další řeky krve a stále mu v tom aktivně pomáhá. Alexandrijský patriarcha ve své nedávné řeči pokračoval: „Jak se zdá, tak Rusům jedna facka nestačila.“ Chudáci Rusové.

+ + +

P.S.

Rusové dnes bojují proti „nečisté“ evropské civilizaci, bojují za návrat do středověku (tam jsou doma). Avšak ani to není ještě to nejhorší. Hluboce antikřesťanská povaha tohoto konfliktu činí z ruské agrese proti Ukrajině v podstatě válku proti křesťanství. Byl toto odedávný cíl ruských dějin? Od Ivana Hrozného, carů a careven, přes Lenina, Stalina k putinovi? Od Pravoslaví do apostase? Od Krista k antikristu? Každopádně tuto válku vedou Rusové nejen v rozporu s křesťanskými hodnotami: vírou, morálkou, mravností a duchem, ale přímo proti těmto hodnotám. Nevidí to, jelikož jsou oslepeni svým hříchem. Ano, klidně to zopakuji: když zostříme pohled na podstatu války na Ukrajině, zjistíme, že tam válčí ruské pravoslaví proti křesťanství. Pochopíme, že Rusko nyní přijalo roli antikrista a ruská církev (její správa a významná část věřících) se mu klaní?




Nahlíženo lidskýma očima, není žádné řešení takového pádu a tak zoufale zbloudilé cesty celého národa. Tady může pomoci jedině Bůh.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz