1256

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1256

Administrátor --- 22. 8. 2019
Podobenství o cestě záhrobím

Tunel

S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora

Možná jste slyšeli o „tunelu“, který vidí někteří, když jsou na prahu smrti. Nevím, jestli doopravdy existuje, ale v Sofii máme jeho kopii. Zcela skutečnou. Formálně to má být podchod, ale ve skutečnosti je to tunel. Jeden jeho konec začíná, když necháte za zády prašné centrum města a dojdete na předposlední zastávku trolejbusu č. 9. Na jeho druhém konci je Centrální hřbitov. Ten tunel je na tak zapadlém místě, že byste do něj nikdy nevešli, pokud by to nebylo nezbytně nutné. Předpokládám, že i s tím druhým „tunelem“ to lidé mají také tak…



Z mně neznámých důvodů na vstupu do tunelu ze strany centra města je tabule s nápisem „Celnice“. Někteří současní teologové popírají existenci takové duchovní celnice (neboli mytarstev, jestli tak tomu lépe rozumíte). Tady o tom nechci polemizovat, protože to není tématem tohoto textu. Omezím se jen na to, že kolem tunelu pobíhají toulaví psi. Nevím, kde se schovávají, ale objevují se ničeho nic a vrhají se na vás se štěkotem ze všech stran. Jednou jsem se jim bránil deštníkem. Jindy jsem zase musel utíkat před smečkou asi 200 metrů. Jen si představte kněze s vyhrnutou rjasou, za kterým běží několik psů, kteří štěkají jako šílení. Kněžský oděv nezachrání kněze před útoky „celníků“, ale jen je ještě víc vydráždí.

Procházel jsem tunelem, vedoucím k místu odpočinku zemřelých, už nejméně stokrát. A vracel jsem se stejnou cestou. Nejstarší skeptické rčení nevěřících je: „nikdo se odtamtud nevrátil, aby mohl vyprávět“. No, já jsem se vracel. Dokonce to dělám každých několik dní. Poslechněte si můj příběh…

Už při prvních krocích dolů po schodech vás ovane nesnesitelně dusivý smrad čpavku. Jeho zdroj se po léta usazoval na schodech, podlaze a zdech, a tím se tam vytvořila taková špinavě šedá vrstva. Tou musíte projít, ať se vám to líbí nebo ne. Nadechnete se hluboce čerstvého vzduchu a vnoříte se do tunelu. První věc, která vás v něm šokuje, je, jak je dlouhý, a zjištění, že zásoba vzduchu vám nevydrží až do jeho konce. Útěchu skýtá jedině to, že v dálce je vidět denní světlo. Nu, je tam i pár mihotavých lamp, ale jejich blikání spíše zesiluje strašidelný efekt.

V první třetině, když už vám došel vzduch, se dostáváte k obrovskému nápisu „SMRT“. Kdysi tam stálo „Smrt rudým“, ale ironie času to zařídila tak, že přesně na tom místě se omítka vydrolila a z „rudých“ zbylo jen pár písmen. Nedá se nic dělat – zemřou nejenom ti, které nenávidíme, nejenom ti, kteří si to podle nás zaslouží, ale i my samotní. Když napíšeme slovo „SMRT“, mluvíme jen sami o sobě, protože se s ní můžeme spojit pouze tím, že ji zakusíme osobně.

Jdete dál kupředu s tím, že do plic už jste vdechli zatuchlý vzduch. Denní světlo na druhém konci je ještě pořád daleko. Nyní situace kulminuje. Někdo nepříliš vzdělaný v cizích jazycích napsal anglicky „demons in my mind not sorry“. Předpokládám, že to má znamenat „démoni v mé mysli nelitují“. Nápis je nový – minulý týden tam ještě nebyl. Dokonce i já jsem se ho zalekl. To konstatování se objevilo přesně tam, kam patřilo. Zrychlil jsem krok, abych vyšel ven co nejdřív. Hřbitov byl přede mnou a utápěl se v zeleni. Vzal jsem si vodu z kavárny a odpočinul jsem si na lavici. Poté jsem se postaral o jednoho nebožtíka.

Pak jsem se vrátil do světa stejnou cestou. A znovu jsem prošel kolem démonského nápisu. Pomyslel jsem si, že démoni nikdy neříkají pravdu. Dokonce i teď, když vsugerovali někomu, aby napsal text na zeď, to udělali tak, aby to bylo s chybami. V daném případě se však nemohli udržet, aby se nepochlubili. Oni nebudou konat pokání. Nikdy! I kdyby se dělo - nevím co - nikdy se nebudou kát. Pán Ježíš Kristus přišel, aby nás vyzval k pokání. A tím způsobem, skrze svou blahodať, o které učí Církev, nás učinil podobné Jemu. A démoni nás chtějí udělat podobnými sobě – abychom nikdy a ničeho nelitovali. Abychom se nekáli až do pádu na úplné dno. A pak abychom se v tomto stavu ocitli u nápisu „Celnice“ a vstoupili do „tunelu“. Aby se tam na nás vrhly smečky. A protože nemáme omluvu, nebudeme mít kam utéct. A oni nás odvlečou s sebou.

Cestou zpět jsem si vzpomněl na jeden příběh, který vypráví svatý Amfilochij Ikonijský. Mluví v něm o svatém starci, který dosáhl takové bezvášnivosti, že mohl vidět anděly i démony. Ba něco víc, démoni se mu dokonce vyhýbali kvůli jeho svatosti. Jednou se ale jeden z démonů zjevil před svatým starcem v podobě člověka a začal se naoko hořce kát za své hříchy, nazývat sám sebe ne člověkem, ale démonem a prosit starce o přímluvu u Boha. Asketa slíbil, že se za něj pomodlí a řekl mu, aby se stavil znovu následujícího dne. Večer se starci zjevil anděl Páně a vysvětlil mu, že byl obelhán: „Ale netrap se tím. Boží úradek spásy vyžadoval, aby se tak stalo ve prospěch hříšníků - ať je ukázána nepopsatelná Boží lidumilnost. Ať je zjeveno, že Bůh nezavrhuje nikoho z těch, kdo ho žádají o pomoc, i kdyby to byl démon nebo samotný satan, nebo či jiný z jejich zhoubného rodu. A Boží prozřetelnost také chce, aby se odhalil nezměnitelně zoufalý stav démonů.“ Poté anděl zvěstoval Boží vůli, že pokud démon stráví tři roky pokáním s modlitbou: „Pane, smiluj se nade mnou, odedávna zlým a pomateným pokušitelem,“ Bůh mu odpustí a navrátí ho do předchozího andělského stavu. Boží posel dodal, že to démon nikdy nesplní. Nebude litovat, jak bylo napsáno i v našem tunelu.

Následujícího dne se démon zjevil znovu a starec mu sdělil, co mu bylo řečeno. Démon se mu začal vysmívat a řekl: „Kdybych se chtěl nazvat zatraceným a dávno zlým, pomateným pokušitelem, temným a prokletým, pak bych to udělal na samotném začátku. A hned bych se spasil. Ale abych se teď prohlásil za odedávna zlého? Ne! To je vyloučeno! Protože dnes jsem obklopen slávou. Všichni mi slouží, všichni se mě bojí a chvějí se přede mnou. Já, který panuji nad všemi hříšníky, abych se změnil v pokorně se kajícího nepotřebného služebníka?! Ne, starče! Tohle se nestane!“ A s těmito slovy démon zmizel s hrozným křikem.

Svatý Amfilochij vypráví ten příběh, aby nás přesvědčil o milosti a nekonečné dobrotě Pána, který je ochoten přijmout dokonce i ďábla. Je připraven vyzvat ho k pokání. Ale démon prostě nechce. I kdyby nás v životě potkalo cokoliv, sotva existuje mocnější pobídka, abychom si nezoufali, než je nekonečná láska Pána, který za nás dal ukřižovat. Zároveň je však jeho láska pádným usvědčením pro toho, kdo se nekaje. Protože mu nenechává omluvu. Co může říct na Božím soudu člověk, který byl celý život v Církvi, ve společenství lidí vykoupených Kristovou Krví, ale nekál se opravdově? Myslel si, že se mu spásy dostalo právem. Že Ježíš je povinen za mě umírat, a já mohu dělat, co se mi zachce. Lze přijímat plnými doušky slávu a marnost tohoto světa, a vzít si to s sebou do druhého světa?

Dnešní křesťané čím dál víc opovrhují pokáním. Považují ho za přežitek. Za něco, co patří minulosti. Co je středověkým rozmarem. Ale teď je jiná doba. Svět už se začíná podobat démonovi z příběhu sv. Amfilochije – mluví s předstíraným pokáním, které v nitru necítí. Prostě už uplynuly roky. Nezaseli jsme pokání hned na začátku a obklopili jsme se slávou tohoto světa. Už se nedokážeme nazvat zatracenými. A i kdybychom se o to pokusili, mnozí to děláme jenom ústy, ale už ne srdcem. A ještě hůř. Docházíme už tak daleko, že popíráme i samotný Boží soud. Myšlenka, že někdo o nás rozhodne jako Pán, je pro nás ďábelsky nesnesitelná. Jednou při jednom křtu mi nějaký děda přísně vyčinil, abych už nikdy nenazýval jeho vnučku „Boží služebnicí“. Prý není služebnice pro nikoho! Jak výmluvné, že?

Setkal jsem se s tím už tolikrát! Viděl jsem to v sobě i v ostatních. Viděl jsem to v lidech s rjasou i bez rjasy. Hleděl jsem na lidi nosící na prsou zlaté kříže ozdobené drahými kameny, na uznávané učitele zbožnosti a na vlídné církevní činitele – jak je drží ve spárech chmurné odhodlání, aby se nikdy, za nic na světě nekáli. Zeptáte se, jak se to pozná? Podle touhy po slávě tohoto světa. Podle činů, jimiž celou svou bytostí směřují za touto slávou a uznáním. Podle tyranie, která si chce splnit každé přání a požaduje, aby jí také ostatní prokazovali, co si zamane. A nežije už pro nic jiného. A když na ni přijde krize, naplní se sebelítostí. Kvílí jako hladové zvíře, kterému unikla kořist. To nejsou slzy pokání. To není to, co od nás Kristus očekává.

Kajícnost vypadá úplně jinak. Toužím o ní napsat. Tak, jak to dělají ostatní kazatelé, kteří osobně znali svaté. A vyprávějí o slzách svatého Paisije Svatohorce. O tom, jak nazýval sám sebe „prázdnou plechovkou, která se blýská na slunci“. O tom, jak se svatý Iakovos Tsalikis zpovídal vleže tváří k zemi. O tom, jak otec Kleopa nazýval sám sebe „padlým starcem“… A o radosti, která z toho plynula. O blaženém úsměvu, který přijde po slzách. O štěstí jen být v jejich blízkosti a dýchat jejich vzduch. Bohužel, nemám takové příběhy. Obviňují mne, že jsem ve svých slovech chmurný. A to je asi pravda. Ano, sloužím liturgie. Scházím se neustále s lidmi, které mám rád a kteří mají rádi mne. Mnozí z nich se opravdově kají. Ti jsou mou nadějí na přímluvu u Strašného soudu. A na to, že se svět ještě nezměnil v peklo. Jenže takoví lidé jsou dnes už raritou. Vidím to, co je krásné kolem mne, a to mě udržuje naživu. Raduji se z věcí, které mě činí šťastným. I přesto si nedovolím být slepým vůči bolesti, kterou si sami působíme. Vůči smrti, kterou vstřikujeme do sebe, do svých myslí. A také jsem nejspíš procházel podchodem už tak dlouho, že se nedokážu zbavit jeho působení. Cítím ho skoro na každém kroku.

Netíží mne moje služba. Tíží mne naše nekajícnost, která se nás zmocňuje, útočí odevšad a chce docílit to, aby se celý svět začal podobat podchodu. Celý svět spěje k tomu, aby lidé svých myslí vpustili démony a ničeho nelitovali. Co bych byl za kněze, kdyby mne to netížilo? Jediná smysluplná věc, o které musím psát, je nutnost pokání. Ono obsahuje v sobě Ráj. Proto, dřív než dojdeme k smradlavému čpavku a šedému „koberci“ z nečistot, zaplačme. Zanechme tento svět a jeho bohatství a hledejme budoucí slávu. Co budeme za lidi, jestli to neuděláme? Varuji – v „tunelu“ už bude pozdě.


Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva přeložila Nikoleta Zdražilová.
Originál článku viz outsideri.org/archives/3574.
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.

Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením. Další ilustrace pocházejí z internetových zdrojů. Freska zobrazující pátou celnici posmrtného putování duše pochází z Rilského monastýru.




Editovat příspěvek č. 1255

Administrátor --- 25. 7. 2019
Mučednice Orosie

Moravská světice svědčila o Kristu prolitím své krve v dalekém Španělsku
Na západě už dávno uctívaná panna mučednice Orosie (Oresia, Eurosie) bude snad vzývaná i v našich zemích, jestli si bude přát. Její spojení s Velkou Moravou a se sv. Metodějem by mohlo zavdat příčinu, abychom jako dědicové Velké Moravy se zvláštní vroucností ctili její svatost. Zdá se, že v pravoslavné církvi nejsou žádné důvody proti uctívání její památky a neexistují námitky proti prosbám o její přímluvy u Božího trůnu.

V Jihlavě už pár let sv. Oresii v modlitbách soukromě vzpomínáme a čekáme, jestli odpoví. V poslední době se nám zdá, že si tato svatá panna mučednice našla další ctitele. Považujeme to za příznak její záštity shůry a za znamení, že si přeje být v naší zemi oslavována, aby nám mohla pomáhat.
Na website ORTHODOXIA.CZ - na rozcestník Svatí a jejich životy byly přidány dva články o sv. Oresii:
Mučednice Orosie (čili Eurosie, Dobroslava)
Zapomenutá moravská princezna svatá Orosie (historicko-beletristické zpracování života svaté mučednice)




Editovat příspěvek č. 1254

Administrátor --- 10. 7. 2019
Neděle všech svatých zemí našich

Druhá neděle po Padesátnici a první neděle po „všech svatých“

Neděle po všech svatých vznikla ve slovanském prostředí. Někteří svatí ruští biskupové v průběhu posledních staletí zaváděli a propagovali oslavu hromadné památky svatých své země, až se tento obyčej prosadil do slovanského pravoslavného kalendária. (Někde dokonce dvakrát ročně.)

Téma této neděle má více rozměrů, nejen oslavu místních svatých. Protože svatost svatých je dílem blahodati Svatého Ducha, je tato neděle svědectvím, že i na území, na kterém žijeme, se rozšířila plnost blahodati. Tisíciletá existence pravoslaví zde tedy není jen formální, či akademickou, nebo právní skutečností, ale především živou přítomností Těla Kristova - Církve, se všemi jejími dary v plné jejich síle. I u nás Kristus obdarovává svůj lid. I zde si Bůh povolával lidi ke spáse, i zde žili (a jistě i dnes žijí) ti, kteří na toto volání odpověděli celým srdcem.

Zkušenost pravoslavných věřících nás učí, že svatí svým duchovním dílem čili asketickým zápasem nebo mučednickou krví zvláštním způsobem posvěcují místo, kde žili nebo trpěli pro Krista. Jako by na tom místě zůstával neviditelný otisk jejich svatosti, který pohladí duši duchovní energií nebeského Království, inspiruje a posiluje. Na svých památečných místech jsou svatí zvláště blízko. Proto věřící konají poutě na taková místa, aby se tam modlili, vzývali a oslavovali světce. V širším rozměru se tato duchovní pečeť otiskuje na celou zemi, kde svatí žili, a na národ, s nímž byli spojeni. Někdy je ochrana přicházející od svatých shůry pro národ či místní církev věcí přežití. Myslím, že tyto souvislosti lidé podvědomě vnímají bez ohledu na víru. Viz např. úctu ke svatým Cyrilu a Metoději, která se v národě v tak nečekané mohutnosti obnovila v 19. století a v polovině 20. století se ze země dokonce vynořily základy cyrilometodějských chrámů. Ale především bych poukázal na vroucí vztah ke sv. Václavu, k němuž se celý národ utíkal (bez ohledu na víru či nevíru) v kritických dějinných okamžicích.

* * *

Z místních svatých, které hlavně uctíváme, jmenujme v prvé řadě sv. Cyrila a Metoděje (na webu), pak sv. Václava a Ludmilu (společný web). Pochopitelně musíme dodat jméno obnovitele pravoslavné církve sv. Gorazda II. (web) Velké úcty se mezi věřícími záhy po svatořečení (1994) dostalo svatému knížeti Rostislavovi (web). Dále nesmíme zapomenout na dva dávné svaté mnichy: Ivana Českého (web) a Prokopa, igumena Sázavské lávry (web). I přes různá nepochopení se šíří stará úcta k mučedníkům kostnickým: Janu a Jeronýmovi, kteří jsou dávno považováni za naše svaté (web). Za světce místní církve je považován i svt. Alexij Karpatský (web). Výčet našich svatých by nebyl úplný, kdybychom opominuli uctívání svatých „pětipočetníků“ - tj. pěti učedníků sv. Metoděje; z nich sv. Gorazdu I. je zasvěcena olomoucká pravoslavná katedrála. Nyní byl svatořečen moravský rodák kněz Stanislav umučený ustašovci (web a zde). Pomalu - samo od sebe - se šíří uctívání naší princezny svaté mučednice Oresie (Dobroslavy) (chystáme o ní pro náš web stručné pojednání). Neutuchá myšlenka na svatořečení archimandrity Andreje (Kolomackého). Souhrnná webová stránka s cestami na životopisy a modlitby k většině těchto svatých je zde.

* * *

Duchovní pole naší země je nakypřeno, tvrdá hrouda nevíry je zorána pluhem víry a připravená půda je oseta setbou Božího slova. Ve svých nejkrásnějších plodech vydává úrodu svatých, kteří se zde zaskvěli. Ale nejen to - projevem této setby jsou zástupy těch, kteří i přes nepřízeň okolností jsou přitahováni a oslovováni pravoslavným křesťanstvím, jeho liturgií a jeho spiritualitou.

Myslíme dnes na ty, kteří pracovali, namáhali a obětovali se v díle upevňování, budování a krášlení domu místní pravoslavné církve. Vzhlížíme k jejich svědectví. Jejich námahu a oběť si bereme za příklad, jejich láska ke Kristu nás inspiruje.

Také si připomínáme, že trvání a život pravoslavné církve není jen výsledkem lidského úsilí, ale pomocí shůry. Svatí se stále za tuto místní církev na nebesích přimlouvají, jako za své dědictví, opatrují ji a přispívají, aby nezanikla. Právě v existenci místního pravoslaví, které v průběhu národních dějin znovu a znovu povstává a trvá i přes nepříznivé zdejší okolnosti, můžeme vidět tu nepřekonatelnou moc přímluv našich svatých. Na toto jejich dílo musíme odpovědět jednak vděčností a hlavně vzýváním jejich památky, protože tím jim udělujeme ještě větší sílu a možnost naší církvi pomáhat.







Editovat příspěvek č. 1253

Administrátor --- 27. 6. 2019
Seslání Svatého Ducha opakem zmatení jazyků u Babylonské věže

Ohnivé jazyky Ducha povolávají k věčnému sjednocení

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení.
Oslavujme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.
(Svatodušní kondak)

Palác Héroda, leží v ruinách
avšak jeskyně betlémského mládence zůstala dodnes.

Koruny císařů byly ztraceny
avšak kosti mučedníků se zachovaly.

Zlaté modly se rozpadly v nicotu,
ale okovy sv. Petra se schraňují jako svatyně.

Z velkolepých sídel pohanských králů se staly hromady kamenů a prachu,
jeskyně postníků se rozrostly ve velkolepé chrámy.

Jak silná, mocná a pevná, je pravda Boží,
jak halasná a pomíjející je nepravda a lež.
(Svt. Nikolaj Velimirović)
+
Dům bezbožných vyhlazen bude,
ale stánek upřímých bude vzkvétat.
Přísloví 14,11

(Zdroje: profil Pravoslavný křesťan na facebooku, Triod květný PDF)






Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1256 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1253 do č. 1256)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz