1322

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1322

Administrátor --- 27. 8. 2021
Další díl seriálu o starci Paisiovi

Svatý starec Paisij

Dokumentární seriál o životě a osobnosti starce Paisia Svatohorce

Seriál dokumentárních filmů s českými titulky doplněn o 5. díl

Ke shlédnutí zde na webu



Editovat příspěvek č. 1321

Administrátor --- 8. 8. 2021
Z dopisu od mnichů ze Svaté Hory Athos

Ct. starec Paisij: O správném vztahu k církevním problémům

Dotaz: "Starče, jaký postoj zaujmout vůči vznikajícím těžkým církevním otázkám?"

Vyvarovat se krajností - krajními opatřeními se věci nevyřeší. Obě krajnosti vždy mučí Matku Církev. A trápí se i sami ti, kteří se nim uchylují, protože obě krajnosti jsou obvykle jako vbíjení hřebu (tj. jdou příliš tvrdě, přímo, bodavě).

Mnozí dnes bohužel vyvolávají bouře (nepokoje) a zneklidňují Matku Církev. Někteří se zabývají kritizováním druhých lidí, ale nikoliv společným dobrem. Sledují druhé lidi více než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně "smetli". A přitom, kdyby oni sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví páchají hrozné zlo, protože - za prvé - obžalovávají bližního, a - za druhé - snižují (likvidují) ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají i nevíru do duších nemocných, nebo je svádějí na nesprávnou cestu. Jak by mohl být ospravedlněn jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? Jak mohou být omluveny některé případy, kdy jsou pro svět zveřejněny materiály o stavu (vnitřních problémech) církve (a to dokonce ohledně záležitostí, o nichž se nemá veřejně hovořit)? Takoví zlomyslní, necudní a indiskrétní lidé zneužívají slova Písma: "Řekni to Církvi." (Mat 18,17) Ať nejdříve začnou od svých hříchů a od své malé církve, od své rodiny anebo bratrstva!, a když se jim tady zdá být vše v nejlepším pořádku, potom teprve ať ostouzejí Matku Církev. Myslím, že dobré děti nikdy neobviní svou matku.

V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni jí poskytují své služby: povahy mírné i přísné. Tak jako jsou pro tělo prospěšné sladké i kyselé i hořké rostliny, protože každá má své vlastnosti a obsahuje určité vitamíny, tak jsou i Tělu Církve všichni potřební. Jeden svým temperamentem doplňuje povahu druhého a všichni jsou povinni strpět nejen duchovní charakter druhého bratra, ale i snášet nemoci každého. Bohužel, někteří kladou vůči okolním bratrům nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli takový duchovní charakter, jako mají oni, a když někdo není v souladu s jejich povahou, tj. je jen trochu snášenlivější nebo poněkud ostřejší, ihned učiní závěr, že to není správně duchovní člověk.

Doslov překladatele

Myslím, že bychom měli projevit alespoň tolik pokory, abychom připustili, že každý máme sklon k některé z obou krajností, o nichž hovoří sv. Paisios.

Sice jsme se dobře naučili navenek uznávat svou nedokonalost a opakujeme: "Já hříšný, já nehodný..." jenže svými skutky ukazujeme, že tato slova nemyslíme vážně. Ústy říkáme: "Já hříšný...", ale svým způsobem chování o sobě prohlašujeme: "Já svatý." Máme "plnou pusu" uznávání své nedokonalosti, jenže svými skutky dáváme najevo, že se považujeme za "moudré, zkušené a vysoce rozumné či vzdělané". V kajících modlitbách vyznáváme, že jsme "k ničemu nevhodní" a že "bloudíme jako ovce ztracená", ale jak si ve skutečnosti připadáme? Jako spravedliví a dobří služebníci Boží. Neschází mnoho a mohli bychom Boha žádat, aby si od nás nechal poradit. Ústy můžeme o své duchovnosti lhát cokoliv, svým úsměvem, strojenou jemností, vlídností nebo přátelskými či ušlechtilými gesty si můžeme nasadit masku dobrého člověka. Veškeré dobro, které lze spatřit očima a slyšet ušima, je možno - při troše zkušeností s životem v církvi - "vykouzlit" na odiv před publikem nebo pro příjemný pocit spokojenosti s sebou. I pokoru a pokání dokážeme sehrát - před ostatními, a co je nejhorší - i sami před sebou. Avšak skutky nás prozradí.

Výběr z článku (celý překlad bude brzy na webu orthodoxia.cz)




Editovat příspěvek č. 1320

Administrátor --- 2. 8. 2021
Otcové bojující za církev

K neděli svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Uprostřed léta oslavujeme každoročně jejich památku. Je to svátek všech svatých Otců, kteří zápasili na prvních šesti všeobecných sněmech proti těm, kteří poškozovali víru, zraňovali církev jejím trháním na kusy a bouřili věřící, nedovolujíce církvi žít v pokoji.

Tyto sněmy se konaly v době od 4. do 6. století, zabývaly se usvědčováním herezí, demaskování lží, vyháněním heretiků z církevního společenství. Pokud trvali na svých bludech a nechtěli se kát a nadále hodlali způsobovat církvi bolest, zraňovat ji a vyvolávat hádky a sváry. Proti herezím svatí Otcové formulovali dogmata vyjadřující původní starou víru, a tyto věroučné formulace dodnes stavíme proti všem pokusům změnit nějakou část apoštolské tradice.

Hlavní dogma ustanovené svatými Otci na prvních dvou všeobecných sněmech (r. 325 a 381) recitujeme při každé božské liturgii na prahu tzv. eucharistického kánonu jako Niceo-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele...“

Dále na těchto sněmech otcové přijali soubor posvátných pravidel církevního života, čili tzv. kánony. Tato pravidla odevzdaly sněmy církvi, aby byl zajištěn řád církevního života. Dodržování základních kánonů je dodnes povinné pro každou pravoslavnou církev ve světě (je to jeden z tří principů, které jako pojítka vytvářejí z místních samostatných církví světové společenství „jedné svaté obecné apoštolské Církve“). Dodržování kánonů, jakožto základních směrnic pro vnitřní život každého pravoslavného církevního společenství, umožňuje zachovávat v církevním životě pokoj a vytváří duchovní prostor, aby se mohla dít láska v církvi v co nejširším měřítku. Hlásá-li kdo lásku, ale při tom postupuje proti posvátným kánonům, je to vždy láska falešná, zdánlivá, prázdná nebo to dokonce je jen přetvářka.

Ty, kteří hlásají pokaženou víru nebo přestupují posvátné kánony, je vždy potřeba s trpělivostí a láskou napomenout. Případně jim dávat opakované možnosti obrátit se, opustit cestu, na kterou se z nějakého důvodu vydali, dávat jim příležitost k pokání. Ale pokud jsou už všechny možnosti poskytnout jim možnost nápravy vyčerpány a pomýlení lidé dále trvají a svém nesprávném postoji, nesmí se jim do nekonečna poskytovat možnost zraňovat církev, kazit víru, trhat jednotu, vyvolávat neklid a bouře v církvi, strhávat další a další lidi do propasti. Pro zastavení ubližování církvi je nutno použít i přísná opatření a ostrý zásah. Přesně tak postupovali i svatí Otcové na sněmech, a podle jejich vzoru tak činila církev ve všech minulých staletích a stejně tak i dnes.

Hereze (tj. pokažená věrouka), rozkol, znepokojování církve apod. - všechny tyto jevy mají k sobě blízko. Ačkoliv teologicky odlišujeme herezi a rozkol, ve skutečnosti jsou to dvě strany jedné mince.

Svatí Otcové všemi silami a všemi způsoby bránili církev proti porušení a proti těm, kdo jí tak či onak zevnitř ubližovali nebo svou hádavostí rozkolísali tuto archu. Proto je oslavujeme jako "pochodně pravoslaví", sloupy církve, učitele víry, abrahamovské bojovníky, vojáky Kristovy.

* * *



Zjevení Spasitele sv. Petru Alexandrijskému

 
Svt. Petr Alexandrijský (+311) vysvětil Ária, pozdějšího heretika, na diákona. Po nějakém čase měl vidění. Zjevil se mu na žertveníku Kristus v podobě dítěte oblečeného do rozervaného šatu (chitonu). Sv. Petr se jej překvapeně otázal: „Kdo ti, Spasiteli, potrhal oděv?“ Dítě odpovědělo: „Árius mi roztrhl šat.“ Znamenalo to, že Árius svou herezí trhá jednotu víry a tedy jednotu Církve. Pravoslavná víra posléze zvítězila na nicejském sněmu v r. 325 nad Áriovou herezí odmítající Božství Kristovo.

Zjevení sv. Petru Alexandrijskému nám ukazuje, jak zásadní význam má církevní jednota - ať už je to jednota ve víře, jednota kanonická, jednota ve svatých Tajinách, jednota morálky, jednota hierarchie, jednota v napojení na hierarchickou strukturu Církve, jednota uskutečňovaná skrze poslušnost, pokoru, pokání a odpuštění čili jednota v lásce. To všechno jsou projevy oné duchovní jednoty, kterou se Církev spojuje s Kristem. Kdo v Církvi trhá tuto jednotu svou svéhlavostí a vzpurností, trhá Ježíši Kristu jeho šat, čili ubližuje samotnému Pánu, který pravil: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou“ (Mat 5,9), nebo „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27)

Bez požehnané jednoty není v církvi pokoj a bez pokoje v církvi není pokoj v srdci, který nalézáme v Pánu (Jan 16,33). Bez pokoje marně žehnáme Kristovými slovy: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19)

* * *

Ano, jednu z velkých bitev, kterou církev svedla proti herezi (v čele tohoto boje stálo 318 svatých Otců I. všeobecného sněmu), byl zápas za záchranu pravoslaví proti ariánství. Kněz Árius, který přišel ve 4. století s novinkou, že Kristus není Bůh a že Trojice není, byl na prvním všeobecném sněmu (r. 325) napomínán a Otcové mu dokazovali, že se mýlí, jenže on trval na svém. A tak musel být z církve vyhnán. Jenže jeho učení lahodilo uším nerozumných lidí, a tak se drželo ještě dlouho po Áriovi. Tento heretik byl mezi mnoha věřícími oblíben, zřejmě vládl jakýmsi osobním "charismatem" a výřečností (jinak by ostatně asi nebyl kandidátem na alexandrijského biskupa), a to všechno velice ztěžovalo práci Otců s vykořeněním této hrozné hereze, čili pokažené víry, která bere člověku naději na spásu.


Heretik Árius (freska zhotovená ariány)

 
Je to vlastně zajímavý a přímo modelový jev: Mnoha věřícím bylo úplně jedno, že hereze ariánství úplně popírá základní axiom křesťanské spásy, který tkví v tom, že Boží Syn (druhá osoba Přesvaté Trojice), se vtělil, vzal na sebe naše nemocné lidství a svým Vzkříšením je uzdravil. Pokud by Kristus nebyl Bůh, nemohl by pro člověka nic zásadního udělat, marná by byla naše naděje na spásu. Věřícím, ariánům, to však nevadilo, prostě proto, že se jim pohledný Árius líbil nebo jeho učení svou racionálností lahodilo jejich rozumu, tvrdé šíji, která se neskloní před neuchopitelným tajemstvím, a nedostatečné víře (byl to vlastně takový předchůdce západních scholastiků). Zmámení věřící se drželi prázdné sladkosti ariánství zuby nehty. Věřit, že Kristus byl jen stvoření, jen o něco lepší než každé jiné, je pro rozum snazší a příjemnější, než věřit v Boholidství Pána Ježíše. (Mně připadá ariánské učení jako pouťová cukrová vata, - kdo si tuto prázdně sladkou, nafoukanou a lepkavou podivnost někdy koupil, ví přesně, jak to myslím :-)

Ti, co jsou postaveni v církvi v nějakém posvátném úřadu, ať už je biskup čili episkop (to slovo znamená: ten, kdo dohlíží), nebo člen církevního orgánu, mají před Bohem povinnost církev nejen spravovat ale i bránit. Bez ohledu na hlas zástupu. Zdaleka ne vždy platí latinská fráze: "vox populi, vox Dei" (hlas lidu, hlas Boží). Pastýř, který poslouchá jen hlas lidu a snaží se jen zalíbit lidu, není žádný pastýř, ale ovce vedená ovcemi. Skutečný pastýř (jak říká svatohorský starec Gavriil) někdy bere do rukou flétnu a hraje ovcím, aby je utěšil, jindy musí vzít do rukou hůl... Třímají v rukách pastýřskou hůl (dokonce liturgicky vyjádřenou v podobě biskupské berly) proto, že pastýři mají vidět dál než ovce a vědět, kam je vedou a kudy a kde se prostírají pastviny.

* * *
Profesor Moskevské duchovní akademie Alexij Osipov na jedné přednášce říká:

»Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (círk. slovansky: čelověkougodije). Je potřeba dávat si na to velký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby se jí dostalo chvály. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují před největším pokušením duchovenstva - sloužení lidem, tj. před snahou zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále kontrolovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se s ním nenormálního děje. On však nevidí nic.« Tolik prof. Osipov.
* * *

Při nedělním kázání v chrámu na téma svatých Otců šesti všeobecných sněmů jsem se musel usmívat, protože jsem v duchu zapřemýšlel, jak by to asi vypadalo, kdyby dnes byla ta doba velkých sněmů a kdyby probíhaly pozemské životy těchto sněmovních svatých Otců v naší horké přítomnosti a Árius by byl naším současníkem. Jak by se asi současní věřící stavěli k zápasu sněmovních Otců?

Jak bychom se asi chovali, kdyby se velké sněmy konaly třeba mezi lety 2000 až 2020? A co kdyby dnešní církev spravovali ti dávní svatí Otcové (jejichž památky tak zbožně oslavujeme), kteří tenkrát bránili církev před ariánstvím a dalšími herezemi a rozkolníky? Dokážeme si z vlastní církevní zkušenosti snadno představit, že mnoho dnešních věřících (a jistě někteří kněží) by nejspíš prohlásili tyto Otce za nějaké "netolerantní tmáře, plné zloby, nenávisti a nesnášenlivosti", kteří si vyřizují "osobní účty" s Áriem, příp. s dalšími chudáky heretiky, rozvraceči a rozkolníky, které je potřeba ochránit před "nenávistí těchto církevních Otců" a zastat se jich proti "zlobě sněmovních biskupů".
Nejspíš by se mezi našimi milými věřícími našli takoví, kteří by podepisovali petice za Ária, kterého chtějí ti "hrozní Otcové" vyloučit z církve. Na sociálních sítích by se jistě blogovalo, jak máme Ária rádi a kolik toho udělal pro církev, co všechno už dokázal a jak je to fajn člověk (a případně šaramantní muž). Lidé by se rozhořčovali, že Otcové na sněmech svou "netolerantností" ničí církev a odstraňují jejich oblíbené kněze. Někdo by určitě začal slídit za těmito svatými Otci a někde by vyhrabal pravé či falešné svědectví, že ten či onen sněmovní Otec se prý někdy zmýlil nebo se dokonce nezachoval tak, jak by se podle nás měl vždy chovat. Nepochybně by se to všechno ihned zveřejňovalo a vyvolával by se jeden skandál za druhým. Tito svatí Otcové by byli veřejně uráženi, ostouzeni a pranýřováni. Publikovala by se kdejaká špína, bulvár jako Parlamentní listy nebo Blesk by vypustil celou stoku o svatých Otcích. Ještěže ve čtvrtém století nebyl internet; to by bylo ostudy.
Dnes tyto Otce oslavujeme, ale oni tenkrát bičem svého slova a svou anathemou vypráskali z církve ty, kteří církvi škodili svým nesmiřitelným škodlivým působením a ve své vzpurnosti a pýše nepřijali žádné napomenutí (jak se o tom zpívá ve stichirách).

* * *

Památka svatých Otců je ustanovena a kalendářně zakotvena v liturgické oslavě církve nejen proto, abychom chválili a vzývali osobnosti svatých Otců, ale také aby si církev stále připomínala jejich dílo, jejich pastýřský vzor. Abychom si stále připomínali, jaký nesmírný význam má pokoj v církvi a kanonický řád, a mohli tak odolávat pokušením ďábla, který stále obchází a snaží se zaměstnat církev hádkami a bouřemi, aby lidé nemysleli na duchovní život. Když se zapomene na minulost a na námahu a boje, jakými byly vykoupeny naše věroučné formulace a kanonická pravidla, bude se minulost opakovat.


Árius (byzantská ikona z 16. st.)

 




Editovat příspěvek č. 1319

Administrátor --- 9. 7. 2021
Trocha smutné církevní archeologie

O nemoci, která dodnes ochromuje život církve

AKTUALIZOVÁNO (na konec příspěvku umístěno audio)

Na úvod o okolnostech, které mne přivedly k napsání tohoto zamyšlení

Asi už není tajemstvím, že se nám na Moravě zbláznil jeden kněz, který obviňuje, uráží, pomlouvá a nejrůznějšími způsoby hanobí biskupa. Celá ta věc přesáhla rozměry osobního sporu mezi dvěma duchovními a nebezpečně se přiblížila k hrozbě destabilizace hierarchického ustrojení eparchie. Každý chápe, že prvořadým úkolem vedení církve je učinit vše, co je možno, aby se zabránilo takovému rozkladu. Členové eparchiální rady poslali neveřejný kolektivní dopis tamnímu duchovenstvu a radě církevní obce, ve kterém je vyzývali, aby opustili tuto zkázonosnou cestu. To však vzbouřence jen rozlítilo a veřejně nás v předlouhém (samozřejmě veřejném) dopise obvinili ze všeho možného. Olomoucké církevní ústředí žádalo tohoto duchovního, aby si přišel o celé věci promluvit. Ten nejprve chtěl přijít s jakýmsi procesím zfanatizovaných věřících, pak zase že se dostaví s právníkem (prý kvůli osobní bezpečnosti), posléze napsal, že místo sebe pošle kurýra a nakonec stejně nepřišel na žádný termín (ani na ten, který si určil sám). Bojí se setkání a schovává se za věřící, ze kterých si udělal jakýsi živý štít. To není moc důstojný ani rozumný postoj.

Tak jsem mu (ze staré známosti) napsal osobní dopis. V něm jsem se pokusil přivést ho k zamyšlení a povzbudit na cestu nápravy. To jsem si dal! (Že já hlupák stále chci někomu pomáhat...) V odpověď na mne zveřejnili spršku všelijakých pomotaných obvinění, událostí vytržených z kontextu i vyslovených výmyslů a nesmyslů. Má smysl to všechno vyvracet? Koho to zajímá? A proč bych měl hájit sám sebe a před kým vlastně? A navíc - bránit jen sám sebe - by asi bylo v rozporu s tím, co nás učí náš Pán.

Proč by měli lidé číst na internetu, jak se hádají dva faráři? Ostatně, kdo nechápe, že podporovat biskupa není věc osobních sympatií a nebo nějakých domnělých výhod, ale jde o podporu církve, toho stejně nepřesvědčím. Takže proč tu všechny ty pomotaniny toho nešťastného faráře vyvracet? A konec konců, ne všechno, co jsem kdy konal, bylo správné, někdy jsem se mýlil (ostatně asi jako každý, kdo se nějak angažuje) a nejsem neomylný - na rozdíl od svého (teď už možná bývalého) kolegy. Za ty věci, kdy jsem kdysi „šlápl vedle“, se už dlouho kaju a dotyčným jsem přinesl své omluvy.

Spíše přemýšlím nad tím, proč se ten intrikující kněz zabývá mou maličkostí, když v maléru je on? Přičemž si jej způsobil svou vlastní vytrvalou intrikářskou činností. Natropil tady problémů a skandálů víc než dost. Když odhlédneme od těch desetiletí pletich a intrik, celý poslední rok, co tady svými stupňovanými rozkladnými aktivitami, pomluvami a intrikami vyvolává napětí, věděl dobře, kam to asi tak může směřovat. Teď dostal výpověď. Shodou okolností se mu na stole sešla s mým osobním dopisem, ve kterém ho prosím, aby přestal s tím, co činí. Jak vidno, poslal jsem to pozdě. On to samozřejmě ve svém - letitými intrikami pomateném - myšlení považuje za nějakou konspiraci proti své osobě a za hluboce promyšlený souběh okolností, což mne mrzí, protože jsem nevěděl o tom, že mu už byla zaslána výpověď. (Církevní ústředí mě neinformuje o tom, co dělá, a nevidím žádný důvod, proč by mělo.) Nicméně když už byl náš drahý otec v ráži, tak mne rovnou obvinil, že za jeho výpověď mohu i já (to je nade vší pochybnost, že?, kdo jiný by za to přece mohl?, rozhodně ne on.) On na svém chování nevidí nic vadného, on přece říká jen pravdu pravdoucí a neví, zač by se měl kát (to je takový refrén, který stále opakuje ve všech svých skandalizujících projevech). Tak už jen zbývá popřát našemu ze všech nejsvětějšímu knězi všechno nejlepší.

A nyní už k tématu, kvůli kterému píšu tento článek

Na jeho příkladu se ukazuje zvláštní duchovní i duševní stav, pro který se nabízí jakési vysvětlení. To souvisí s nedávnou církevní historií, o které se toho u nás zatím moc nepíše. Obecně se ví, že církve byly v době komunistické totality prolezlé agenty StB. O tom jsme všichni věděli už v té době a zároveň jsme (většinou) měli i jakési povědomí o tom, kdo opravdu aktivně spolupracuje s StB, a naproti tomu kdo (ačkoliv pod tlakem něco někde někomu podepsal) se snaží vyhýbat se udávání. Na to byly různé úhybné taktiky, za pomoci kterých se dalo v jistých mezích kličkovat. Jenže tu byli i duchovní, kteří udávali a škodili bez skrupulí, na to se většinou časem přišlo a těm jsme se vyhýbali. Samozřejmě jsme věděli, že čilým agentem StB musí být představený každého katedrálního chrámu (kdyby nedonášel, pak by ho komunisti na takovém místě prostě nenechali). To platilo i pro všechny tři naše katedrály. Naopak, ze zásady StB nedůvěřovala biskupům, takže na každého biskupa byl nasazen někdo, kdo se pohyboval v jeho bezprostředním okolí (i tito lidé byli v církvi známi). Taková byla realita. Je zajímavé, že právě ti, kteří se spolupráci bránili a uhýbali, cítili v roce 1990 potřebu se církvi omluvit. Z těch, kteří kolaborovali vcelku ochotně či alespoň bez pokusu o odpor, se neomluvil snad nikdo. A tak tento cejch, který jim na duši vypálila StB, v sobě nosí dodnes.

Ti, co neodporovali a donášeli, do sebe vstřebali jakousi drezúru, které je StB podrobila. Ta spočívala v osvojení souboru dovedností: slídit, čmuchat, pátrat, udávat, umět vyhodnocovat a pracovat s informacemi a samozřejmě intrikovat, vyvolávat v církvi spory a vzájemnou nedůvěru, rozvracet a vnášet do církve všelijaké pomluvy, kout pikle a ze zákulisí tahat za nitky. To byl vedle donášení jejich úkol. Byla o tom v 90. letech napsána velmi dobrá psychologická práce, která se týkala kolaborujících katolických kněží, ale platí myslím i pro naše prostředí. Tam se mj. s použitím psychologických metod dokazovalo, že ti lidé, kteří si nechali pokřivit své svědomí i duši, se už nezmění a že se budou stále chovat jako morálně deformovaní a jejich myšlení i chování se bude pohybovat někdy až na hranici psychické nemoci. Až do smrti budou tvrdit, že nic špatného neudělali, jsou nevinní a že se nemají za co kát a že jsou morálně v nejlepším pořádku.

Lze říci, že tito bývalí agenti mají pozměněné chování (tím nemyslím psychózu, ale psychopatickou změnu osobnosti) - jedná se tu o nějaký komplex, či deformaci osobnosti. Onen psycholog to ve své studii rozebíral z hlediska své profese, ale detaily jeho diagnózy si už nepamatuji. (Třeba se mi někdo ozve, kdo tuto či podobnou studii zná.)

O psychopatech

Co učí psychlogická věda. Pro psychopaty platí známá definice: lidé s poruchou osobnosti nevidí problém u sebe, ale u ostatních. Také bychom to mohli označit jako disociální poruchu osobnosti: osobnost amorální, osobnost asociální (to však neznamená nespolečenská, ale neschopná budovat společenství, aktivně působí rozkladným vlivem), osobnost sociopatická. Z projevů takové osobnosti nás zajímá především: uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na jiné, trvalá nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům (kánonům, církevním pravidlům, ústavě atd.); a dále: neschopnost pociťovat vinu, svádění viny na jiné, nalézání výmluv pro své chování. Obecně, morální psychopatie způsobuje nedostatek svědomí, bezcharakternost. U postižených jsou patrné odlišné vzorce chování vzhledem k tomu, co je ve společnosti očekávané, žádoucí a obvyklé.

Jejich další vlastností je sklon manipulovat lidmi a zneužívat je k vlastnímu prospěchu. K tomu jim mimo jiné pomáhá, že bývají často šarmantní, charismatičtí a během rozhovoru značně přesvědčiví. Přitahuje je prostředí, kde lze manipulaci a zneužívání lidí provádět, kde mohou provádět akce, organizovat, pracovat s „lidským materiálem“ (to je z jejich slovníku) nebo s „lidem (naródom)“. Nezřídka jsou společensky vysoce úspěšní. Na první pohled se tito jedinci jeví jako velmi schopní a efektivní pracovníci s vynikajícími výsledky, ale z dlouhodobého hlediska může být jejich působení nadmíru zhoubné.

Jeden psycholog předkládá seznam deseti povolání, jež přitahují největší procento psychopatů. Vzestupně se jedná o státní úředníky, šéfkuchaře, duchovní, policisty, novináře, chirurgy, prodejce, pracovníky v médiích (televizi či rádiu), právníky a především výkonné ředitele společností.

Podle některých vznikají poruchy osobnosti už v raném dětství či dospívání nebo se vyvinuly následkem silně stresové zkušenosti. Další to rozšiřují na genetické příčiny, kromě nichž existují také změny osobnosti například vlivem citové deprivace v dětství nebo vlivem dlouhodobého stresu nebo mimořádně traumatizujícího zážitku. Porucha ovlivňuje chování a prožívání i uvažování postiženého. Nejedná se o duševní onemocnění - osoba si uvědomuje realitu a je za své chování zodpovědná. U sociopata je utváření poruchy podmíněno prostředím, společností či výchovou (chybná výchova – například týrání v dětství) či stresem. V tomto smyslu se můžeme setkat i s pojmem „získaná“ psychopatie.

Jinde se dočteme, že „podstatou psychopatie je zejména absence strachu“ (může se navenek jevit jako odvaha). Psychopaty charakterizují vlastnosti jako: bezcitnost, absence empatie, sebestřednost, manipulativnost, egocentričnost, pocity grandiozity, impulzivita a potřeba neustálého vzrušení. Psychopat dokáže být velmi šarmantní a zároveň je skvělý lhář. Nedisponuje žádnými dlouhodobými a reálnými cíli. Vede parazitický styl života. S ohledem na vlastnosti je psychopatii nejbližší diagnóza disociální poruchy osobnosti.

Psychopat je člověk, který nemá strach, nemá pocity viny ani empatii, i když o ní dokáže mistrně mluvit; překračuje sociální normy. Jde mu o moc a kontrolu. Skvěle k tomu používá manipulaci. Dokáže však být velmi charismatický, vycítí vaše potřeby a slabiny. Psychopati si vůbec neuvědomují, že by s nimi bylo něco v nepořádku nebo měli nějaký problém. Dokážou si uvědomit svou odlišnost, ale víc nic. Tolik výpisky z nauky o psychologii.

Obecná rada (podle dr. Koukolíka) zní - s psychopatem se nehádat, nediskutovat, nepřijímat jeho ujištění, sliby, ale utíkat od něj co nejrychleji. Pro jakoukoliv pospolitost či organizaci zní rada - psychopata využít podle jeho schopností (to je z morálního hlediska poněkud kontroverzní doporučení) za současného maximálního omezení jeho vlivu na společnost, nebo se ho co nejrychleji zbavit, než ji rozloží. Výkonnost pracovníků, kterým šéfuje psychopat, nejprve prudce stoupne a pak už jen stále strmě klesá.

Psychopatie a StB

Je samozřejmé, že StB vyhledávala (i mezi duchovenstvem) použitelné psychopaty, resp. sociopaty či prostě osoby s psychopatickými rysy. Ty, kteří měli z mládí nebo z genů takovou poruchu, zpracovávala, navazovala na jejich narušené vzorce chování, aby sloužily potřebám StB. U některých duchovních se - jak můžeme odhadnout - porucha umocňovala stresem, který vyvolal tlak StB a kterému se nedokázali kvůli charakterové slabosti vzepřít. A platí to i naopak: psychopatickou osobnost přitahuje všechno, co živí její sociopatické sklony, - včetně spolupráce s Stb.

Většina úkolů, které StB žádala po svých agentech, je v naprostém souladu s profilem psychopata (sociopata), včetně benefitů, které StB svým věrným služebníkům poskytovala. A tak se při spolupráci s StB porucha osobnosti pravděpodobně více a více upevňovala a vyhranila.

Bez možnosti konat to, co je StB naučila, jsou vycvičení agenti deprivovaní - neklidní a v napětí. Tento vnitřní diskomfort se snaží kompenzovat pokračováním ve své estébácké činnosti, ač ji už nikdo po nich nepožaduje. Takže vlastně stále pokračují - dnes už jen pro své uspokojení - v tom, co jim bylo natlučeno do mysli a do duše. Jsou to nemocní lidé, trpí duševním pokřivením a morální poruchou.
StB jim jako odměnu za vzorné služby poskytovala nejen různé výhody a privilegia, ale hlavně jakýsi maličký podíl na své moci nad církevní organizací a pocit kontroly nad ostatními členy církve. Na tom se kolaborací postižená duše stává závislá, a proto ji potřebuje i poté, co vláda komunismu padla. Oni potřebují moc, resp. nějakou možnost zákulisně ovládat dění v církvi. Asi proto se takoví drží zuby nehty svého postavení, a my se můžeme jen divit, proč jim na tom tolik záleží, ač by s ohledem na jejich věk a zdraví bylo logické, aby přenechali svůj post mladším a sami ustoupili do pozadí (třeba pomáhali na farnosti jako pomocní duchovní).

Bohužel, s těmito lidmi jsme se začátkem devadesátých let nedokázali v církvi nějak vypořádat (např. je přesunout na vesnické farnosti a odříznout od vlivu na řízení církve), a oni pak najednou vystoupili ze stínu, kam po převratu na chvíli zalezli, pasovali sami sebe do pozice „starších, zasloužilých a zkušených duchovních“, a svou nemocí škodili církvi snad ještě víc než za komunistické totality.

Nejspíš právě tady je potřeba hledat kořeny nenormálního chování některých starších duchovních (a možná i několika mladších, které si stihli staří kolaboranti vychovat), kteří se prostě desetiletí po převratu a třeba i dodnes chovají, jak je StB kdysi naučila: slídí, špiclují, nakládají s informacemi tak, že je mění na dezinformace, překrucují, pomlouvají a snaží se rozdělovat církev, manipulují, intrikují, schovávají se za jiné a drží se jako klíště své funkce či postu. Jakákoliv diskuse s nimi je zbytečná. Oni na svém chování nic špatného nevidí a pocit viny vůbec neznají, dokonce se považují za „rytíře pravdy“. Kdyby tak ti okolní nešťastní zmanipulovaní lidé věděli, co v církvi podporují. Kdyby jen tušili, čemu odevzdávají svou přízeň! Podle názoru onoho katolického psychologa ti kněží, jejichž duši zdeformovaly temné síly komunismu, už jiní nebudou (bez dlouhého hlubokého pokání, na které však dobrovolně nepřistoupí). Budou zde kalit vodu, dokud budou mít tu možnost.

Je to těžké o takových věcech hovořit, protože mluvíme o živých lidech, trpících duších, tragických případech narušených životů. Nesmíme ani na okamžik ztrácet soucit s nimi. Kdyby jim tak bylo možno pomoci! Ať už páchají cokoliv, posmívají se nám, nadávají nám, pomlouvají nás, jsou bezohlední, škodí církvi, přece - Kristus je miluje. Duše každého z nich má větší cenu než celý vesmír. Takže psát o nich a usvědčovat toto zlo je smutné a nemám z toho dobrý pocit, avšak jak se ukazuje, mlčet o tom (jak jsme to činili 30 let) zřejmě také nebylo správné. Začátkem 90. letech převládlo v církvi mínění, že není možné usvědčovat či postihovat kněze jen za to, že se jeho jméno ocitlo na nějakých seznamech, protože jen někteří z nich opravdu udávali a kolaborovali. Bylo to milosrdné a křesťanské, ale naši „bratři agenti“ toho bravurně zneužili. Výsledkem je, že i dnes musíme o této archeologii mluvit a tato „upíří krev“ tu žije dodnes; je to jed, který stále otravuje Tělo církve. „Staré struktury“ tedy dosáhly určitého vítězství, které nečekaně oslavují ještě dnes.

P.S.

Jednou se budou budoucí generace ptát, co tady vlastně dělala naše církev v době po převratu. Proč nevyužila nabyté svobody a nevrhla se do práce na budování církevního společenství, na misii, když tu konečně byl k tomu prostor? V době nesvobody jsme měli tolik plánů, co by se všechno mohlo v církvi dělat, tak proč v době svobody nebylo lze tyto plány uskutečnit? Proč jsme se místo tvůrčí práce tady mezi sebou hádali, handrkovali a nebyli schopni se dohodnout? Proč byly nové aktivity dušeny, chvályhodné nápady byly ubíjeny a rozvoj církve byl ochromen? To tady jen pár lidí sedělo na významných postech jako žába na prameni. Celých třicet let se jim dařilo mařit, podlamovat, ochromovat, rozeštvávat, pomlouvat, rozdělovat, intrikovat... A vytvářet kolem sebe falešnou aureolu o své nenahraditelnosti, kromobyčejných schopnostech a vynikajících zásluhách. A daří se jim až doposud tak dobře, že mají kolem sebe dost takových, kteří jim věří, upřímně je obdivují a tleskají jim. Vskutku meisterstück učedníků StB.


P.P.S.
Sedm znaků jak poznat psychopata
Zvuk z jednoho veřejného pořadu z mediálního prostoru












Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1322 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1319 do č. 1322)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz