1415


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 241 jednotlivě

Administrátor --- 26. 10. 2007
Z tisku - ekumenismus bez ornátu

Ekumenická pouť na Říp

Na náš dotaz, na co se nejvíce v programu těší, odpověděl předseda ERC: „Na společenství s lidmi, na neformální atmosféru a společné modlitby, a také dobrou hudbu. Mám moc rád spirituály.“ Zdůraznil přitom, že představitelé církví nesmí mít ornát či talár a mají byt oblečeni jako obyčejní poutníci (outdoor).

(Christnet)

(Kde jsou ty časy, kdy lídři ekumenismu ujišťovali, že se žádná ze zúčastněných církví nemá kvůli ekumenismu zříkat čehokokoliv ze svých tradic a specifik... A že ekumenismus neznamená zestejnění :-)



Zobrazit příspěvek č. 240 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Z tisku

Sněm ruských starověrců zakázal svým věřícím používat na internetu přezdívky (nickname).
(Credo ru)



Zobrazit příspěvek č. 239 jednotlivě

Administrátor --- 23. 10. 2007
Neděle o vzkříšení jinocha

20. neděle - o vzkříšení mládence

11 ... šel Ježíš do města, kteréž slove Naim, a šli s ním učedlníci jeho mnozí a zástup veliký.
12  A když se přiblížil k bráně města, hle, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní.
13  Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplač.
14  A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, tobě pravím, vstaň.
15  I pozdvihl se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
16  Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.
(Lukáš 7. kap.)

Dnešním vyprávěním o tomto zázraku, který Pán Ježíš tenkrát učinil, nám Církev říká, že Ježíš Kristus - tentýž včera i dnes i na věky (Žid 13,8) - je stejně milosrdný tehdy jako i nyní. Evangelium jednak vypravuje konkrétní historické události, a zároveň zjevuje věčné pravdy - duchovní skutečnosti, které jsou stále platné. Ježíš křísil z mrtvých tenkrát, křísí i dnes. Evangelium není od člověka ale od Ježíše Krista, jak píše sv. Pavel v epištole, která patří k dnešnímu evangeliu.

Událost, s níž se Pán setkal u města Naim, byla skutečně tragická. Nejenže zemřel mladý člověk, ale jakoby toho neštěstí nebylo dosti, ještě navíc to byl jediný syn své matky, a - ještě ke všemu - ta byla vdova. Po smrti jediného syna by se o vdovu nikdo nepostaral. O ženu se musel starat muž: buď otec nebo manžel nebo syn. Tak byla izraelská společnost uspořádána. Co z toho vyplývalo v konkrétní situaci, s níž se tam Ježíš setkal? Čekal by ji život žebráka. Asi si jen těžko dokážeme představit, že by Ježíš prošel kolem bez povšimnutí, a nebo že by přešel celou tuto smutnou situaci jen tichým soustrastným zadumáním a pronesením nějakého poučení k učedníkům... A tak se stalo, co se stalo.

Mohli bychom toto povídání uzavřít důtklivým napomenutím, že jako Ježíš nebyl lhostejný vůči lidskému utrpení, tak ani my - Kristův lid - nesmíme být nevšímaví k tomu, co se kolem nás děje, k lidskému neštěstí. Což tímto také činím. A není to bezvýznamné poučení. Jenže, evangelium především řeší otázky duchovní a teprve v jejich světle rozplétá provázané uzly lidských trápení a běd.

Ač je napomenutí k milosrdenství důležitou součástí křesťanského učení, není podstatou křesťanství. Tradice církve vybrala nedělní čtení evangelia, jak je máme každoročně seřazena v pravoslavném kalendáři, vždy tak, aby ukazovala z nějakého úhlu na samu podstatu křesťanství. Každou neděli je osa víry křesťanské osvícena z jiného úhlu, ale jedná se stále o tutéž svatootcovskou pedagogiku, která nás učí a stále znovu a znovu připomíná, co je samotnou podstatou našeho náboženství. Takže i v dnešním čtení z Evangelia bychom měli hledat to, proč bylo vybráno do souboru nedělních čtení.
Nacházíme, co hledáme, v tzv. jinotajném výkladu dnešního čtení. Celé Písmo má dle starokřesťanské tradice kromě významu doslovného a morálního také význam jinotajný (skrytý, duchovní, vyprávějící symbolickou řečí o neviditelných věcech, prorokující o budoucnosti apod.). Zkusme jej rozkrýt mezi řádky dnešního evangelijního čtení.

Podobně jako je žalostné, když zemře mladý člověk, tak žalostný a nepřirozený je stav lidské duše, která je ve stavu hlubokého poškození a rozkladu. Každé lidské duše před křtem. Smrt a vzkříšení jinocha je obrazem svatého křtu. Uzdravení duše člověka ze stavu smrti k životu. Jako ten jinoch potřeboval Krista ke svému vzkříšení ze smrti, tak i každá lidská duše potřebuje Spasitele, aby mohla žít.

Jestli je v této rovině výkladu jinochem, synem matky lidská duše, pak matkou je míněno lidské tělo, možná lépe říci "tělesnost" (zahrnujeme sem ve shodě s otci i psychiku - a máme tím na mysli nikoliv duchovní záležitosti duše, nýbrž to, co je dnes tak často v péči psychiatrů) - to je úroveň lidské existence, která je na duši závislá. Žije sice, i když je duše umrtvená, ale co je to za život?

Zástup plačících lidí vyprovázejících nebožtíka, to jsou nebešťané, kteří pláčí nad každým člověkem, který nedosáhne spásy a zemře ve svých hříších. A radují se nad každou duší, která je zachráněna pro věčný život.

Mladík začal po svém vzkříšení z mrtvých hovořit - promluvil. A tak i duše člověka prodlévá v mrtvé němotě, ale může promluvit, až po svém vzkříšení - a tou řečí je modlitba. To jsou jediná slova, která jsou před Boží tváří považována za opravdovou řeč. Když člověk promluví k Bohu, teprve tehdy se začne zásadně lišit od "němých tváří". Řeč modlitby nenáleží pokažené lidské přirozenosti, ale je to výraz a projev toho nadpřirozeného v nás. Jak praví Písmo: Duch Svatý nás učí modlitbě - vlastně je to On, kdo se v nás modlí a lká za nás k Bohu nevýslovně (Řím 8,26).

A tak vypráví dnešní čtení skrytě o vzkříšení lidské duše. Při křtu umře starý člověk a narodí se křesťan - člověk Kristův. Ke starému životu se narodil ze své matky, aby jednou umřel. K novému životu se rodí "z vody a Ducha", aby se sjednotil s Kristem, aby vstoupil do jeho Těla a žil jako Jeho součást navždy. První rození se děje způsobem vycházení; druhé zrození se děje způsobem vcházení. Při prvním rození přestáváme být součástí těla matky, které nám dalo smrtelný život; při druhém rození se stáváme částí Těla Kristova, které nám dává život nesmrtelný.

Při křtu ztrácíme život dosavadní a získáváme život budoucí. Světského způsobu života se křesťan svým křtem odříká, opouští jej, umírá pro svět. Svět už je pro něj mrtvý a on se stává mrtvým pro svět.

To jsou myšlenky, které vyzdvihovalo staré křesťanství. Ap. Pavel píše: "starý člověk v nás byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Řím 6,6); "jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Galat 2,19-20); "já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět" (Gal 6,14).

Jako toho mladíka vrátil Ježíš za všeobecné radosti přítomných jeho matce, tak i naši vzkříšenou duši Pán při křtu vrací člověku k dalšímu životu. A nebeské sféry se nad tím radují.

K jakému životu je člověk vzkříšen? Co se má jeho v životě změnit? V životě apoštola Pavla se změnilo všechno, celý jeho život se obrátil na ruby:

»Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům....« píše ap. Pavel v dnešním epištolním čtení (Galat 1,11-19). Z horlivého nepřítele se znovuzrozením stává Duchem Svatým prodchnutý neúnavný vyznavač a šiřitel nového náboženství.

Dávní křesťané byli uchváceni tím, že už nepatří tomuto světu, že s ním nesdílejí jeho osud, že náležejí světu jinému. Intenzivní prožívání této skutečnosti dávalo křesťanům sílu a inspiraci žít své každodenní životy v pohanském prostředí a často i tváří v tvář neustálé výzvě mučednické smrti pro Krista. Nám jakoby se toto - v pravém slova smyslu extatické - nahlížení na naše životy vytrácelo. Jako bychom už neměli tak docela jasno, kam vlastně patříme, co tu děláme, kde je náš domov - prostě: kdo jsme a kam kráčíme. A právě tento úpadek, který probíhá v myslích křesťanů, kteří už neprožívají své oddělení od světa, ale naopak jsou k němu přitahováni, je největším nebezpečím pro jejich křesťanskost. Kristovo: "Nepatříte tomuto světu," je základní "nosnou vlnou" křesťanského smýšlení.

Jako bychom uprostřed vší té sociální a ekologické angažovanosti zapomínali, že jsme Božím lidem, který opouští tento svět, je takříkajíc "na odchodu", že církev je mostem, který Kristus rozklenul, aby po něm lidé přecházeli z tohoto světa do jiného, že pastýři nejsou manažeři církevních organizací, ale jsou tu proto, aby provázeli lidi při jejich přecházení ze země do nebeského království.
To vše nám chce připomenout dnešní evangelium, které staví před člověka otázku, zda i on už není mrtvý, zda i on nepotřebuje vzkřísit k novému, jinému životu.







Zobrazit příspěvek č. 238 jednotlivě

Administrátor --- 22. 10. 2007
K návštěvě patriarchy na Západě

Rada Evropy nesdílí názor patriarchy Alexije o rozštěpu mezi lidskými právy a mravností, jak o tom nedávno patriarcha při své návštěvě Rady Evropy hovořil.
"Podle názoru Rady Evropy, rozštěp mezi právy člověka a mravností na kontinentu neexistuje. Naopak, náboženství sehrála značnou roli v obohacení naší kultury, díky čemuž byla vypracována lidská práva," prohlásila koordinátorka Rady Evropy pro mezikulturní dialog.
Patriarcha prohlásil, že existuje rozštěp, ne-li dokonce propast, mezi lidskými právy a mravností. Koordinátorka RE k tomu ještě uvedla: "Pro nás je logická linie - náboženství jako pramen kultury a kultura jako základ lidských práv. Je pro nás velice zajímavé, že patriarcha cítí nějaké pochybnosti v této věci."
Co se týče homosexuálů, jejichž propagační průvody patriarcha kritizoval, poznamenala koordinátorka, že "každý člověk má svobodu volby svého způsobu života své sexuální orientace," a dodala, že evropská konvence zakazuje jakoukoliv formu diskriminace.
(Credo ru)


P.S.
Tak nevím, jestli patriarcha nepřecenil možnost domluvit se se Západem ohledně mravnosti...





Zobrazit příspěvek č. 237 jednotlivě

Administrátor --- 18. 10. 2007
Patriarcha Alexij na Západě

Nad cestou ruského patriarchy do Paříže
Výběr z ruského tisku
(Pro západní čtenáře - jak jsou věci vidět z druhé strany. Při čtení jednoho ruského článku /otištěn v necírkevních novinách/ mě napadlo, že by mohl být zajímavý pro české nepravoslavné křesťany, kteří většinou neznají problematiku ekumenismu, jak je nahlížena z Ruska. Článek to je světský s necírkevním pohledem; není totiž psán duchovním resp. teologem, ale světským novinářem. Tím je vlastně ještě zajímavějším. Tak jsem pár pasáží z článku pro Ambon přeložil.)

Úvaha nad návštěvou patriarchy Alexije II. v Radě Evropy a v Paříži na pozvání francouzských katolických biskupů.
Na programu byl projev v Radě Evropy, návštěva pařížského chrámu Matky Boží (katedrály), setkání s francouzským prezidentem, pobožnost v pařížském pravoslavném chrámu, návštěva ruského hřbitova.

Někteří považují celou návštěvu za přelomovou, za senzaci apod. Už projev patriarchy před delegáty Rady Evropy o víře, svobodě, o důstojnosti člověka, kterou nachází v Bohu, o tragickém rozštěpu lidských práv a mravnosti, prohlašují někteří za historickou událost, stejně jako záběry pobožnosti patriarchy v katedrále Matky Boží, kde se patriarcha obklopen katolickými biskupy poklonil trnové koruně Páně a vykonal pravoslavnou pobožnost (moleben). Francouzské noviny psaly, že "něco takového se nestalo tisíc let" - tj. vlastně ještě nikdy.

Kam až sahá tento vstřícný krok? Co znamenají televizní záběry (vysílané všemi ruskými televizemi) ruského pravoslavného patriarchy modlícího se v jednom z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších chrámů západního světa? Je to historický přelom, nebo krůček ke sblížení dvou největších světových křesťanských církví? Zhroutila se hradba oddělující obě církve? Všichni přece vědí, že v pařížské katedrále stojí vrcholný představitel většiny pravoslavných křesťanů. Proto má jeho oficiální návštěva na Západě takový rozměr.

Pro pochopení, co se to vlastně stalo, musíme si nejdříve připomenout alespoň stručně a alespoň nedávnou historii vývoje vzájemných vztahů.

Katolická ekumenická vstřícnost 2. vatikánského koncilu se s pravoslavné strany setkala s nedůvěrou. Jednak to celé (tj. 2. vatikánský koncil) působilo dojmem "vyklízení pozic" a radikálního zesvětštění církve a přechod pod vládu "knížete tohoto světa" (to je evangelijní označení ďábla): všedovolenosti, morálního relativismu, atropocentrismu současného světa. A dále - tento krok katolické církve byl chápán jako nový způsob proselytismu - a nutno říci: ne bez důvodně. Pod maskou sblížení - zajetí "sesterských církví".

Toto nebezpečí se viditelně ukázalo po pádu Sovětského svazu, kdy vedení katolické církve prohlásilo postkomunistické Rusko za duchovní poušť a za své misijní teritorium - jako by zde nebyla žádná pravoslavná církev. Dále následovaly dramatické události na Ukrajině, kde proti všem uzavřeným dohodám začali řecko-katolíci násilně zabírat pravoslavné chrámy (delegaci ukrajinských pravoslavných biskupů, která tenkrát přijela do Vatikánu, aby s papežem hovořila o situaci na Ukrajině, papež ani nepřijal). To přivedlo Ruskou pravoslavnou církev do režimu tvrdé opozice vůči katolíkům. Vše prokatolické a ekumenické bylo zmraženo nebo se změnilo na církevní marginálii. ... A po řadě skandálů kvůli ustanovování samostatných katolických biskupství v Rusku se rétorika Pravoslavné církve opět přitvrdila.

Nyní však návštěva patriarchy Alexije v samotném srdci katolické Francie. ... Mnozí hovoří, že klíčový vliv pro určitou změnu vztahu Ruské pravoslavné církve ke katolíkům měla výměna papeže. Jan Pavel II. byl Polák (a to předurčilo jeho vysloveně nepřátelský vztah k Rusku a k pravoslaví). A navíc, nový papež je konservativec, oproti minulému papeži - liberálovi. A dále - pravoslaví v Rusku se stále upevňuje; katolicismus už zde nepředstavuje reálnou hrozbu. Pak jsou zde politické resonance. Rusko dneška vede opět aktivní světovou politiku (na rozdíl od jelcinovské éry); a vnitropolitický tlak na církev v Rusku ji nutí k větší otevřenosti; ruské velmocenské politice by se příliš nehodilo, aby většinová ruská církev byla uzavřená do sebe a naježená vůči světu. Otevřené ruské pravoslaví, samostatné, silné, pěstující kontakt s klíčovou silou křesťanského Západu, může být významně ku pomoci ruské vnější politice.

Dokonce i z vnitřně ruského hlediska je uzavřenost většinové církve už jen na závadu. Dnešní Rusové jezdí po světě, sledují televizi, pracují s internetem, jezdí vydělávat na západ. Církev už nemůže zůstat uzavřená ani co se kanonického teritoria týče, ani na úrovni sociální. Úkolem dne už není boj s papisty o kanonická území, ale zápas za uchování morálních a ideových principů křesťanství, doslova boj za záchranu lidských duší.

Svět se změnil. Mnohé v něm vyvolává obavy. Agresivní expanze sekularismu, který napadá církve bez ohledu na jejich rozdílná dogmata. Katolicismus je v posledních letech v tvrdé opozici vůči progresivní bezbožnosti, a to vyvolává v pravoslavném prostředí sympatie. I když obě církve rozděluje jejich historie, rozdíly ve víře a tradiční konflikty, jsou obě baštami křesťanských tradic.

Řeč patriarchy v Radě Evropy obsahovala respekt k principům světského státu a hodnotám svobody, ale žádnou chválu progresivnímu sekularismu. Jasně odvětil na provokativní otázku na omleté téma homosexuálních vztahů: "Homosexualita je odklon od normy. Např. kleptomanie je také odklon od normy, a nikdo nepropaguje toleranci vůči kleptomanii. Proč je dnes homosexualitě pořádána tak široká reklama?" (Vyvolalo to na Západě bouřlivou reakci: "Patriarcha chce chytat homosexuály jako kleptomany!" ochránci lidských práv a právníci zase povstali na obranu kleptomanů, kteří prý kradou pouze drobnosti a neměli by být odsuzováni za svou nemoc...)

A navíc: Západ se obává šíření islámu (zvláště jeho radikálních forem). A tady může být Ruská církev se svými letitými zkušenosti s dobrým soužitím s islámem užitečná katolíkům.

Jenže tím vším se hovoří jen o sblížení, v žádném případě nikoliv o sjednocení. Návštěva patriarchy byla přesně naplánovaná a přestože byl patriarcha bezprecedentně otevřený a loajální, nikde nepřestoupil v ústrety katolicismu ani krok přes hranice dané kánony a dogmaty pravoslaví, dbal, aby neučinil žádný ústupek, který by mohl být vykládán jako vyklízení církevních pozic. "V úsilí o jednotu se musíme vyvarovat kompromisů dotýkajících se podstaty věrouky," prohlásil Alexij II. před návštěvou. A této linie se pečlivě držel.

Některé sdělovací prostředky kdovíproč psaly o společné katolicko-pravoslavné bohoslužbě. Žádná společná služba nebyla. Podle pravoslavných kánonů není v katolickém (tj. neposvěceném pravoslavně) chrámu pravoslavná bohoslužba možná. Konala se pouze krátká pobožnost (moleben), která je pravoslavnými kánony dovolena v případě, že se na tom místě nacházejí svaté ostatky či svátost uctívaná pravoslavnou církví. V případě pařížské katedrály se jednalo o jednu z hlavních křesťanských svátostí: trnový věnec Pána Ježíše Krista. (Pravoslavné kánony zakazují sloužit bohoslužby v nepravoslavném chrámu, výjimka je dovolena pouze, když jsou v chrámu svaté ostatky, které přichází pravoslavný uctít - u těch je možno vykonat bohoslužbu.)

Patriarcha sám objasnil: "Církevní jednota je vyjádřena plným souhlasem ve vyznání víry, a pouze toto může být základem pro společnou eucharistii. Pravoslavná církev je připravena k dialogu, k setkání s katolickým světem, ke společnému řešení otázek boje proti sekularizaci společnosti, proti sektám a morálnímu relativismu - ale jen za té podmínky, že toto sblížení není spojováno s principiálními otázkami věrouky. Avšak tam, kde jsou dotčeny tyto otázky (věrouky), nejsou možné žádné kompromisy." Tuto pozici udržoval patriarcha v průběhu celé návštěvy. A právě tato pozice je dnes základem dalších vzájemných vztahů mezi pravoslavnou a katolickou církví.

Rokování o sbližování pozic ve hlavních dogmatických rozdílech už začalo, ale zatím probíhá jen opatrně. Byla zorganizována smíšená pravoslavně-katolická teologická komise, jejíž druhé zasedání probíhá v Raveně. Posuzuje se problematika prvenství ve světové církvi. Katolíci mají své dogma, které předpokládá hlavenství papeže. Pravoslavní vycházejí z toho, že světová církev nemá žádného jediného představitele. Pravoslavná církev sice uznává přední autoritu římského papeže, jenže nikoliv na úrovni vlády nad církví - a ještě ke všemu - i tuto pouhou čestnou autoritu měl jen do rozkolu v r. 1054.

Mimochodem, ještě před začátkem rokování opustila delegace Ruské pravoslavné církve zasedání. Ale ne kvůli katolíkům, nýbrž kvůli konfliktu s konstantinopolským patriarchou, který do delegace přizval (bez projednání s ostatními místními církvemi) i představitele Estonské církve, kterou v r. 1996 vytvořil Konstantinopolský patriarchát na území Ruské pravoslavné církve.
(Časopis: Expert, 15.10.2007)

Pro nepravoslavného čtenáře uvádím, že výše citovaný světský časopisecký článek je na ruské poměry psán spíše nadprůměrně v prozápadním a proekumenickém duchu. V ruském tisku a církevním prostředí zazněla řada dosti kritických připomínek a stanovisek k patriarchově návštěvě na Západě.
---------------

Ještě dodatek k tomu incidentu v Raveně:

Těžko si představit, jak by mohli být zástupcové Moskevského patriarchátu v jedné komisi spolu s zástupci pravoslavné církevní struktury, kterou Moskva neuznává a která je nekanonická. Když žádali zástupci Moskvy, aby delegáti tzv. "Estonské apoštolské církve" opustili komisi, jinak to budou muset udělat delegáti Moskevského patriarchátu, odvětil delegát Konstantinopole, že podle mezipravoslavných dohod opustí-li jedna místní církev dialog, ostatní mohou pokračovat bez ní. "Takže Konstantinopol byl na podobný vývoj očividně připraven," říká biskup Ilarion (Alfeev), který byl součástí moskevské delegace. Kompromisní návrh Rusů, aby byli estonští delegáti zařazeni do konstantinopolské delegace, Konstantinopolský patriarchát odmítl. Jediné s čím Konstantinopol souhlasila, byla jakási poznámka vnesená do aktů práce komise, že "estonskou církev Moskevský patriarchát neuznává jako samostatnou církev", což sotva mohlo Moskvu uspokojit. "Konstantinopolský patriarchát vytyčuje svou pozici jakožto garant mezipravoslavné jednoty, jenže kroky, které činí, bohužel této jednotě spíše škodí," uvedl biskup Ilarion a pokračoval: "Co bylo důležitější? Protlačit na mezipravoslavné jednání Estonskou církev, nebo chránit jednotu pravoslaví? Zájmy Konstantinopolského patriarchátu byly postaveny výše než zájmy všepravoslavné jednoty. Tím se opět dostává na stůl otázka o roli Konstantinopolského patriarchátu, o jeho právech a povinnostech." Dále se táže: "Jak se budeme moci zapojit do dalších etap dialogu, když nejsme přítomni v této etapě? Jak budeme moci korigovat ty části ravenského dokumentu, s nimiž nebudeme souhlasit? Jasná odpověď není. ... Jsem nucen mít za to, že nepřítomnost největší pravoslavné církve (počet příslušníků Ruské pravoslavné církve převyšuje počet všech členů ostatních pravoslavných církví dohromady) staví v pochybnost legitimitu pravoslavně-katolického dialogu. RPC opustila dialog výhradně kvůli Konstantinopolskému patriarchátu. Výhradně na něm nyní závisí, jestli se Moskva k účasti na dialogu vrátí."
(NG Religii)


Odchod ruské delegace byl prakticky jediným způsobem, jak mohl Ruský patriarchát zareagovat na vměšování Konstantinopole do ruské kanonické sféry. Zřejmě si Rusové řekli, když nedbá Konstantinopol na naše kanonická práva a na jednotu s námi, my se nebudeme účastnit jeho politiky na Západě. Konstantinopol je totiž v ekumenickém hnutí velice aktivní, jenže má málo věřících. V pravoslavném světě se dosti otevřeně hovoří o tom, že konstantinopolský patriarcha dnes téměř nikoho nezastupuje. Většina pravoslavných věřících je pod jurisdikcí Ruské církve, takže ten, kdo fakticky (a nikoliv jen historicko-titulárně) zastupuje většinu pravoslavného křesťanstva, je ruský patriarcha. Čili jakékoliv dialogy, dohody a společná prohlášení smíšených komisí, v nichž nemá zastoupení ruský patriarchát, nemají v pravoslavném světě skoro žádnou váhu - a tím pádem vlastně ani mimo pravoslaví. A tak vyznívají ekumenické snahy Konstantinopole trochu do prázdna.






Zobrazit příspěvek č. 236 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2007
Z díla svatých Otců

Duchovní poučení ctihodného Serafíma Sarovského



O Bohu



Bůh je oheň zahřívající a rozněcující srdce i útroby. A tak, jestliže pocítíme ve svých srdcích chlad, který je od ďábla, neboť ďábel je chladný, tehdy pozveme Pána a on přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou netoliko k němu, nýbrž i k bližnímu. A od tváře vroucnosti prchne chlad toho, jenž nenávidí dobro..

Otcové napsali, když se jich tázali: hledej Boha, avšak nezkoumej, kde žije.


Kde je Bůh, tam není zlo. Vše, co pochází od Boha je pokojné a užitečné a přivádí člověka k pokoře a sebeodsouzení.

Bůh nám zjevuje svou lidumilnost nikoli pouze tehdy, když činíme dobro, nýbrž i tehdy, když jej zarmucujeme a hněváme ho. S jakou trpělivostí snáší naše přestoupení! A když trestá, jak milosrdně trestá!

Nenazývej Boha spravedlivým, říká ctihodný Izák, neboť ve tvých skutcích není vidět jeho spravedlnosti. Jestliže ho David i nazýval spravedlivým, pak Syn jeho nám ukázal, že je nadto blahý a milostivý. Kde je jeho spravedlnost? Byli jsme hříšníky a Kristus za nás umřel (Izák Syrský, slovo 90.).

Nakolik se člověk zdokonaluje před Bohem, natolik jej následuje; v skutečném věku mu Bůh zjeví svou tvář. Neboť spravedliví dle té míry, dle jaké vstupují v zření Boha, vidí obraz jako v zrcadle a tam zří zjevení pravdy.

Neznáš-li Boha, není možné, aby se v tobě probudila láska k němu; a nemůžeš milovat Boha, neuvidíš-li ho. Vidění Boha bývá od jeho poznání; neboť zření Boha nepředchází jeho poznání.

O věcech Božích se nemá přemítat po jídle, neboť v naplněném břichu není zření tajemství Božích.

(Z došlé pošty: připravil jer. Antonij)







Zobrazit příspěvek č. 235 jednotlivě

Administrátor --- 17. 10. 2007
Z tisku

Jen 3 procenta Britů by očekávalo konec světa s modlitbou
Zajímavý průzkum veřejného mínění provedli v Británii
Iniciován byl filmem, v němž srážka Země s meteoritem představuje nebezpečí vyhynutí lidstva. Britů se dotazovali, čím by se zabývali, kdyby zbývalo posledních 60 minut do srážky s asteroidem.
54 % dotázaných uvedlo, že by poslední hodinu svého života strávili se svými blízkými a milovanými, ať už osobně nebo po telefonu.
13 % uvedlo, že by se smířili s nevyhnutelností smrti a osudovou hodinu by proseděli na nějakém příjemném místě s lahví dobrého šampusu.
9 % procent by se věnovalo sexu.
3 % by se modlila.
2 % by se vrhla na jídlo - zvláště na tučné a vysokokalorické.
(Credo.ru)

Tisková konference na téma "Theologie ve světských státech Evropy" organizovaná Svatotichonovskou humanistickou universitou, se konala 12.10.2007 v RIA Novosti. Při konferenci padla zajímavá otázka, jestli může být theologie považována za plnohodnotnou vědu i mimo rámec náboženství čí církve. Vždyť je jednak ostře určena konfesně, a pak ve značné míře podmíněna tím, co je osobní a vnitřní, čili subjektivní zkušeností, kdežto věda má za úkol objektivní poznání.
Němečtí profesoři jeden za druhým objasňovali, že teologie je vědou, protože má svou metodologii a svůj poznávací aparát.
(Credo.ru)

Katolický arcibiskup v USA podal přijímání skupině gayů, kteří se z legrace přestrojili za jeptišky. Stalo se v San Franciscu dle California Catholic Daily. Tito lidé jsou členy organizace "Sestry neohraničené tolerance", která se skládá z gayů a transvestitů. Mše se konala ve farnosti Nejsvětějšího Vykupitele. Farnosti i její pastor mají příznivý vztah k homosexuálům, kteří tvoří většinu této farnosti. Farnost se také zúčastnila průvodu homosexuálů v San Franciscu a "Sestrám neohraničené tolerance" dala k dispozici prostory k jakési hře, při níž se muži převlékali za ženy a dostávali jako ceny sexuální hračky a cédéčka s pornografií. Mnohé tradiční katolické organizace se však k "sestrám" stavějí krajně nepříznivě pro jejich antikřesťanskou činnost. "Sestry" působí pod heslem: "Jdi dál a hřeš ještě více."
(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 234 jednotlivě

Administrátor --- 16. 10. 2007
Neděle o lásce

Neděle 19. - o lásce k nepřátelům

Za onoho času pravil Ježíš:
31  A jakž chcete, aby vám lidé činili, i vy jim též podobně čiňte.
32  Nebo jestliže milujete ty, kteříž vás milují, jakou míti budete odměnu? Nebo i hříšníci milují ty, od nichž milováni bývají.
33  A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte odměnu? Však i hříšníci totéž činí.
34  A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte odměnu? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali.
35  Protož milujte nepřátele vaše, a dobře čiňte, a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Nebo on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým.
36  Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
(Lukáš 6. kap.)

O křesťanství se správně říká, že je to náboženství lásky. Někteří namítnou, že mnohokrát v dějinách to tak vůbec ale vůbec nevypadalo. Na to však pevně říkám: není-li v křesťanství láska, není to žádné křesťanství. Jestliže někteří říkají, že křesťané pořádali křížové výpravy, nebo násilné misie „mečem a křížem“, přepadali pokojné národy a páchali hrozné násilí, pak na to musíme jasně odvětit, že tito lidé nebyli žádnými křesťany, jen se za křesťany vydávali, pod křesťanskými zástavami skrývali své vlastní, zcela nekřesťanské, zájmy.

Ve skutečně křesťanském životě už tady na zemi člověk přechází od věcí pozemských k nebeským, od života přirozeného k nadpřirozenému. Této skutečnosti se dotýká Ježíš i ve slovech dnešního evangelia. Milovat toho, kdo tě miluje, je přirozené. To činí i hříšníci (kteří jsou zde uváděni, jako představitelé světské sféry, padlé lidské přirozenosti, neduchovního čili tělesného života života, což je úroveň existence, na které člověk není zásadně odlišným od zvířete, jak to asi reflektují darwinisté).
Milovat toho, kdo tě nenávidí, je však nadpřirozené. A to je přesně to, co po nás Ježíš chce. Na to, abychom zůstali trčet v porušené lidské přirozenosti, nemusel Kristu přicházet do toho světa. Spasitel nás přišel zachránit a do této jeho záchrany vstupujeme, když se svými skutky a svým způsobem života naprosto vědomě přenášíme ze sféry padlé přirozenosti (oko za oko...) na úroveň nadpřirozenou.

O tom, že se po nás žádá chovat nikoliv přirozeně nýbrž nadpřirozeně - a to ve všech svých skutcích, svědčí další slova evangelia, která hovoří o tak praktické světské záležitosti, jakou jsou finance. Resp. půjčky, úvěry. To, co dělají banky, které půjčují tomu, kdo jim to může zase vrátit (i s úroky), je přirozené (a když to vrátit nemůže, tak mu banka prodá třeba střechu nad hlavou, aby dostala své peníze zpět). Bůh nás však volá k něčemu zcela jinému, úplně bláznivému: půjčovat tomu, kdo mi nedává žádnou naději, že mi to zase vrátí (a půjčeného se nedomáhat zpět). Z hlediska pozemsko-bankovního je nejhorší investice, jakou mohou podniknout. Z hlediska duchovně-nebeského je to ta nejlepší investice, která se mi vrátí v sumě, která je na zemi nepředstavitelná: "Skládejte si poklad svůj na nebi," praví Pán Ježíš, "neboť kde je poklad váš, tam je i vaše srdce," - jinými slovy: máte-li poklad na nebi, přitáhne vás tento poklad k sobě a budete i vy na nebi. To je přece fakt dobrý byznys. Evangelium praví zcela prostě: Buďte dobrými obchodníky (jako ten s tou perlou Mat 13,45-46), za pozemské získávejte nebeské, za dočasné - věčné.

Církev vším, co koná, pomáhá lidem, aby přenesli své životy, skutky i svůj způsob myšlení z přirozené úrovně na nadpřirozenou. Evangelium vysvětluje, že k tomuto tajemnému přenosu člověka do nadpřirozeného života není potřeba žádný okultní obřad, ani jakási tajná starověká mystéria. Klíč k tomu máme ve svých rukou, děje se v to v našem každodenním životě.

Avšak zpět k dnešnímu tématu: láska.

V knize o Siluanu Athonském se podtrhuje skutečnost, že všichni lidé, co jich na tváři země je a kdy bylo, sdílejí jednu společnou lidskou podstatu (přirozenost). Lidství je jenom jedno, ale zde na zemi momentálně přebývá ve způsobě šesti miliard lidských osob. Protože máme všichni společnou podstatu, tj. samotný základ naší lidské existence, bylo by naprosto a zcela normální, aby se všichni lidé neohraničeně milovali, poznávali se jeden v druhém. Jelikož jsme svědky, že tomu tak evidentně není, nutno z toho vyvodit, že současný způsob lidského myšlení a cítění prodlévá ve stavu hluboké nenormality, slepoty a zabedněnosti. To je to, o čem hovoří svatí otcové jako o klamu (prelesti), kterým je svět zahalen. Celý svět, všichni lidé, leží v hlubokém klamu (píše např. sv. Simeon Nový Theolog před tisícovkou let). Tento klam se stal infekcí slepoty, kterou je dnes nakaženo to, čemu říkáme lidská přirozenost.

V závěru dnešního úryvku z evangelia vysvětluje Ježíš smysl toho, co po nás žádá. Máme být milosrdní, jakož i náš Otec nebeský milosrdný ke všem jest. Tedy máme se nadpřirozeným způsobem života stávat Bohu podobnými. Jedině tak může být světě více lásky. Láska je to, co přemáhá klam, který rozděluje lidské osoby od sebe. Předobrazem lásky a jednoty pro lidstvo, ve kterém jedno lidství přebývá v šesti miliardách osob, je Božská Trojice, ve které jedno Božství přebývá ve třech osobách. O vztazích mezi Osobami v Trojici toho mnoho nevíme, ale můžeme si být jisti, že přebývají v jednotě a lásce. A podle tohoto obrazu byl stvořen i člověk, lidstvo, které má přebývat v jednotě a lásce.

-----------------------------------

Známe trojí „proudění“ lásky:

1. láska Boha k lidem. Bez této lásky, která nám často připadá jaksi zcela samozřejmá, by nebylo našeho náboženství. Každá modlitba, kterou k Bohu vznášíme, je konána v naději, že ji Bůh ve své lásce přijme. Kdybychom si Boží láskou nemohli být jisti, pak by modlení nemělo žádný smysl. Byla by to spíše magie. Ano, magické praktiky a magie jako celek je vlastně rezignací na Boží lásku či dokonce odmítnutím milujícího Boha.

Mimochodem, na Západě se velice hluboce zakořenil filosofický názor uznávající, že Bůh existuje, ale zároveň hlásající, že Bůh své stvoření nemiluje, že jsme mu lhostejní (stvořil nás, ale už ho nezajímáme). Tato filosofie měla a má dosud nesmírný vliv na utváření západního myšlení a západních náboženství. Je to chladně racionalistické uznání, že svět nemohl povstat žádnou jinou cestou, než stvořitelským aktem Božím, ale zároveň se člověk tímto racionalistickým postojem zbavuje jakékoliv odpovědnosti před Bohem a ovšem také jakékoliv naděje. Tento názor dává člověku svobodu konat si, co chce, a také vytvářet si jakákoliv náboženství, provádět - co se mu zlíbí - s Božím zjevením, s Biblí apod. Snad vše, co je možno označit jako charakteristické rysy západního uvažování, se přímo či nepřímo zakládá na tomto zhoubném filosofickém názoru, který může zplodit jen dvě děti, které obě jsou ještě smrtonosnější, než je on sám: magii a konsumní materialismus.
Magii plodí proto, že náboženská povaha duše člověka touží po duchovním životě, a ztratí-li důvod obracet se k Bohu v naději na Boží odpověď, pak je jedinou alternativou: kouzelnictví, šamanismus, okultismus a magie (sami můžete vidět, jak rozšířené jsou všechny toto pokleslé duchovní praxe v západní sféře).
Nu, a potlačí-li člověk náboženskou povahu své duše, pak ho výše uvedená filosofie nutně dovede k materialismu: užij si, co můžeš, dokud jsi zde, protože zítra zemřeš. Už v antice přišli někteří hédonisté na to, že jedinou adekvátní odpovědí člověka, který takovou filosofii uvědoměle přijme a dovede do důsledků, může být jedině sebevražda.

Hédonismus učí: „Cokoli způsobí potěšení, je správné, cokoli způsobí utrpení, je špatné.“ Čili - nemůžeš-li si na světě užívat - ať už z důvodu špatného zdraví, nedostatku peněz či kvůli jiným okolnostem, nemá prý tvůj život žádný smysl... Ostatně, dokonalá slast vlastně stejně není možná, protože jsme kvůli tělu podrobeni utrpení, tak je prý lepší to tu zbytečně neprotahovat, odhodlat se netrpět a ukončit život hned. Ve starověku páchali návštěvníci přednášek alexandrijského učitele filosofie Hegesia z Kyrény sebevraždy přímo na jeho přednáškách (žil ve 3. stol. před Kristem; byl prý velice přesvědčivým řečníkem; po nějakém čase ho kdovíproč vyhnali z Alexandrie).
Byl to, myslím, Tolstoj, kdo ironicky ale trefně vystihnul, co bychom mohli říci, o lidském životě bez víry v milujícího Boha, těmito slovy: Po hloupém životě přijde hloupá smrt.
Dostojevskij se táže zbloudilého lidstva: „Vysvětlete mi, prosím vás, proč je směšné věřit v Boha, a přitom věřit v člověka směšné není. Věřit v lidstvo není směšné, ale věřit v království nebeské je hloupé. Copak věřit pozemským utopiím je rozumné?“ (F. Dostojevskij: Běsi)
Kdyby nás Bůh nemiloval, pak by nám vlastně mohlo být jedno, jestli existuje nebo nikoliv. Tak jako tak, byli bychom v tom tady sami.
Také se občas setkáváme s kuriosním názorem, že Bůh nás stvořil jako nějakou hříčku či pokus a nyní pobaveně sleduje, jak se pokus vyvíjí. Anebo že Bůh vstoupil do iluzorního světa, kde se nechal unést dokonalostí iluze, zapomněl na to, že je vlastně Bůh a nyní prožívá utrpení v miliardách lidských bytostí, které nevědí, že jsou vlastně Bůh; stačí jen, aby to pochopily...! (Poslední dva názory jsou blízké indickým filosofiím, které jsou na Západě populární.)
Co vše jen dokáží lidé vymyslet, když ztratí ze zřetele to hlavní, co o Bohu víme z Bible a z křesťanského zjevení: že Bůh je láska, stvořil svět z lásky, nepřestal lidi milovat ani po jejich pádu do hříchu. Pilířem křesťanské víry je zvěst o Boží lásce, kterou tiše čte kněz při každé liturgii při eucharistii: Bůh tak miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Příchod Božího Syna do tohoto světa, Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení - to je vedle stvoření člověka klíčový projev Boží lásky k člověku.
Hlavní projevy Boží lásky můžeme vidět soustředěny ve třech ohniscích: prvním aktem Boží lásky bylo stvoření (a udržování existence stvořeného). Druhým aktem je Kristova spása a sestoupení Ducha Svatého. Třetím bude všeobecné vzkříšení mrtvých, Boží soud, zničení hříchu, stvoření nového nebe a nové země: Boží Království.

Boží láska k člověku - tady a teď, hmatatelná, viditelná a zde mezi námi činná - je Církev - mystické Tělo Kristovo, v němž se děje záchrana hříšníků pro život věčný.

2. láska člověka k Bohu. Je odpovědí na Boží lásku. Jedině tehdy může člověk naplnit Boží vůli, když Boha miluje. Bůh z lásky stvořil člověka, aby se člověk mohl těšit a nasycovat touto láskou a jeho radost mohla dosáhnout dokonalostí tím, že na tuto přijímanou lásku odpoví svou láskou; tedy, že to, co od Boha přijímá, tak svobodně, bez donucení a celým svým srdcem Bohu zase vrací. V tomto tajemném konání má člověk dosahovat umění, stále se přibližovat dokonalosti. V tom tkví konečné a vrcholné štěstí člověka a smysluplnost jeho existence.

Láska Boha k člověku dává člověku možnost Boha poznávat. Boha lze poznat jenom skrze lásku. Vlastní bohopoznání se pak děje tím, že člověk miluje Boha. Bůh svou láskou otevírá dveře, člověk svou láskou těmito dveřmi vchází. Bůh svou láskou člověku dává, člověk svou láskou od Boha přijímá.

Ježíš pravil: „A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat... Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,21-23).

Jestliže láska Boha k člověku dává našemu náboženství smysluplnost a reálnost, vytvářejíc samotný prostor pro křesťanské náboženství, pak láska člověka k Bohu je naším činným církevním životem. Cokoliv se v církvi koná bez lásky, koná se prázdně. Proč by se měl Bůh hlásit k formálním úkonům, které nejsou naplněny žádnou láskou, žádným pokáním - tj. žádným životem? To už pak bychom mohli zavést i tibetské „modlitební mlýnky“, se kterými stačí bezmyšlenkovitě točit a ony se modlí místo nás. Nic takového, duchovní život je záležitostí lidského srdce.

Od zformalisovaného latinského obřadnictví je pak už jen krůček k násilnému křtu či vynucenému sjednocení s latinskou církví (v tomto duchu bylo naloženo třeba se 4000 srbskými pravoslavnými obyvateli Chorvatska ve Stolackém okrese za 2. světové války, kde poté, co byly prý zachráněny duše prozelitů, čekala na "novokřtěnce" popravčí četa).

Dotkli jsme se dalšího podstatného rozdílu mezi pravoslavím a římským katolicismem, který akceptuje formální vykonávání církevních obřadů (což je zcela proti duchu učení svatých otců - sv. Cyril Alexandrijský píše, že může být případ, kdy kněz křtí, ale Duch Svatý při tom nekřtí.). Dokonce na to římská církev vymyslela svoji oficiální dogmatickou formuli: "ex opere operato" (tridentský koncil anathemuje každého, kdo takto nevěří). Jak dokazuje prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipov, toto katolické učení je z pravoslavného hlediska jakousi herezí. Řím z tohoto zformalizovaného pojetí církevních úkonů vyvodil i zcela absurdní závěry, jako např., že platně křesťansky pokřtít může člověka třeba i muslim nebo atheista :-) Tématu zcela rozdílného chápání Tajin či svátostí mezi pravoslavným křesťanstvím a římským katolicismem (zvláště latinské herezi tzv. "transubstanciace") bych se raději věnoval v jiném článku, protože je to velice zajímavé a u nás opomíjené téma, tak aby na to bylo více prostoru.
Jestli se člověk nenaučí v Církvi milovat, a svou lásku stále rozhojňovat, pak je v Církvi zbytečně. Vše, co v církvi děje, vypráví lidem o Bohu, je zjevením Boží lásky. Do chrámu a na bohoslužby lidé přicházejí, aby se do tohoto posvátného proudění Boží a lidské lásky nechali začlenit, spojili se s dýcháním Církve. Církev vdechuje Boží lásku a vydechuje modlitbu.

Jestli je cílem křesťanského života spása - věčný život, a ten spočívá v poznání Boha (Jan 17,3), pak to značí, že spása vyvěrá z lásky. Boha můžeme poznat, jedině když si ho zamilujeme. A poznání Boha dává člověku ještě hojnější lásku, a ta dává ještě větší bohopoznání atd. Není možné bez lásky poznat Boha. A není možné Boha poznat a nemilovat ho. Proto mají lidé vykřesat v sobě alespoň malou první jiskřičku lásky k Bohu, aby mohli přijít do chrámu na liturgii a srdcem se do ní zapojit, aby mohli oduševněle číst Bibli, se srdcem otevřeným pročítat co nejčastěji evangelium. A tak z liturgie a z evangelia (v tomto pořadí!) Boha trošku poznají. A jestli Boha trochu poznají, budou ho ještě více milovat. A tím ještě vzroste jejich bohopoznání. To je odpověď lidem na jejich stesky, že málo milují Boha.

Nic, co se v Církvi děje, nelze pochopit bez lásky. Boží zjevení - ať už z Bible nebo z posvátné tradice - může člověk správně kontemplovat jedině, má-li lásku. Všechna církevní pravidla, ustanovení, kánony, ústavy, typikony - to vše je tu proto, aby se v jednomyslnosti a v řádu mohlo dít mezi křesťany co nejvíce lásky. Tam, kde nejsou dodržována tato posvátná pravidla církevního života, přichází nepořádek, svévole, rozklad, hádky a spory - to je půda pro působení ďábla. A na druhé straně, ty skupinky, které ve zdánlivé snaze zachovat věrnost tradici používají kánony a pravidla k trhání církve, nepochopily, k čemu kánony jsou. Jdou přímo proti jejich duchu. Aplikují ustanovení církevní otců a sněmů bez lásky. Proto se k takovému jednání Bůh nehlásí.
3. láska k člověka k člověku. Je projevem a důkazem toho, že člověk opravdu miluje Boha. Z Písma víme, že není možno milovat Boha a nemilovat při tom člověka. Když nenávidíš člověka, kterého vidíš, jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš? (1. Jan 4,20) Tedy láskou k člověku vše začíná. To je klubíčko, z něhož se odvíjí láska člověka k Bohu, neboť Boha potkáváme a milujeme v bližním.

Sv. Theofan Zatvornik píše: »Je potřeba vstoupit do dokonalého soucitu s druhými lidmi, abychom jejich cítění plně přenesli na sebe a cítili to, co oni cítí. Pak nás povede srdce a řekne nám, co pro ně máme učinit. Jen se však zkus pěstovat soucit, a hned přichází egoismus, který tě vrátí k sobě a působí, že se stáváš uzavřeným sám do sebe. Pak pro druhého člověka nehneš ani prstem. Když Pán pravil: „Miluj bližního jako sebe samého,“ pak chtěl, aby místo nás stanul v našem nitru, tj. v srdci, bližní. Pokud tam stále bude stát jen naše „já“, jako doposavad, pak nečekej nic dobrého.«

--------------------

„Snadné je o lásce hovořit, není však lehké dosáhnout potřebnou míru lásky,“ napsal sv. Theofan Zatvornik.

Co je to vlastně ta láska? Skutečná láska. Nejde jen o vroucí cit. Není to pochopitelně ani nic tělesného. Co říká o lásce Bible?
O lásce Boha k člověku se praví, co jsme zmínili již výše: Bůh tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal...
O lásce k Bohu praví Ježíš: Jestli mne milujete, budete zachovávat má přikázání. (Jan 14,21-23)
O lásce mezi lidmi pravil Pán: Větší lásky nikdo nemá, než ten, kdo položí život za přátele své. Společným jmenovatelem je oběť. Láska, to znamená pro Boha či pro člověka se obětovat a nic za to neočekávat.

Láska se projevuje obětí. Oběť je krví lásky - čili jejím životem. Je to to, co činí lásku skutečnou, živoucí. Chceš ukázat lásku? Obětuj se pro Boha. Nečiň, co se ti zlíbí nebo k čemu tě tlačí okolnosti, ale omez svou svobodu a dodržuj Boží přikázání. Chceš projevit lásku bližnímu? Přines pro něj nějakou oběť. Daruj mu část svého času, svých sil, svých peněz, své trpělivosti, své námahy, svého života.

Avva Agathon pravil: „Kdybych tak mohl nalézt někoho, kdo trpí malomocenstvím, a dát mu své tělo a vzít si od něho tělo jeho... To bych měl velikou radost, protože tohle by byla dokonalá láska.“

--------------------

Uzavřeme připomenutím čtení z apoštola (2. Kor 11,31 - 12,9), které tradice Církve spojuje s dnešní evangelijní perikopou:
»Místodržitel krále Arety dal hlídat brány města Damašku, aby se mne zmocnil,
byl jsem však v koši spuštěn otvorem v hradbách, a tak jsem unikl jeho rukám.
Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.«


Ap. Pavel v této epištole vzpomíná, jak byl pronásledován a (v 11. kapitole) na další útrapy, které podstupoval pro Krista. (Píše: Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími...) Bezprostředně po této vzpomínce jakoby mimovolně a zdánlivě mimo kontext líčí, kterak byl „přenesen až do třetího nebe“. Co mají tato dvě témata společného? Jmenovatelem obojího je láska. Ap. Pavel velice miloval Krista, což ukázal obětí, kterou pro jeho jméno přinesl. Odpovědí byla Boží láska, která mu dala navštívit ještě za jeho pozemského života třetí nebe. Láska spojuje člověka s nebem, a nebe s člověkem.





Zobrazit příspěvek č. 233 jednotlivě

Administrátor --- 8. 10. 2007
Svědectví z Brna a fotogalerie

Ještě k myrotočivé ikoně

Minulý týden mi poslal také otec diákon z brněnské církevní obce svoje svědectví o myrotočení ikony, když byla na návštěvě v Brně.

-----------------

Na web jihlavské církevní obce jsem umístil fotogalerii z návštěvy ikony v Jihlavě.






Zobrazit příspěvek č. 232 jednotlivě

Administrátor --- 6. 10. 2007
Ještě k televiznímu zpravodajství o myrotočivé ikoně

Poznámka k podivné televizní reportáži

Ano (souhlasím s otcem Antoniem), páně Putnův závěr televizní reportáže byl skutečně otřesný. Plně potvrzuje pravidlo: alternativou důvěry je cynismus. Je tuze zarmucující vidět promlouvat z obrazovky TV k národu člověka, který není schopen vidět za tragédií havárie ruské ponorky ony zmařené životy... Projev žalu Matky Boží nad touto tragédií prohlašovat za "ruský nacionalismus" je politováníhodné. Od člověka, který se chce vyjadřovat k náboženským otázkám z jiné pozice, než jako marxistický politruk, bych očekával alespoň náznak vnímavosti či alespoň obyčejné lidské úcty...

Pokud si správně pamatuji, pravil M. Putna něco v tom smyslu, že dávat do souvislosti myrotočení ikony s havárií ponorky Kursk mu připadá jako ruský nacionalismus.

Chápu, že pro západního člověka není dnes samozřejmé želet nějakých zmařených životů někde v dálném moři kdesi na severu, když nám nedávno přímo před očima a "v přímém přenosu" proběhlo přepadení Srbska vojenskými silami NATO, kdy bylo za jeden jediný Velký Půst vyvražděno západními zbraněmi 2000 civilních Srbů, kteří se stali obětí amerických raket. A bylo nám vsugerováno, že je to správné, legální a akceptovatelné. Stejně tak máme denně na očích zprávy, jak pokračuje brutální přepadení Iráku ze strany USA, které Američané provedli protiprávně a navíc - jak se ukázalo - důvody, jimiž byl útok ospravedlňován, byly vykonstruované... Tam jsou lidé koseni denně po stovkách - a kdo se tím tady trápí...? Vědecko-technická civilizace odejmula lidem srdce.

Cynismus a tvrdost srdce či prázdnota v duši se staly jedním ze základních rysů naší postmoderní západní civilizace. Když byly nyní v létě ohromné požáry v Řecku, vše, oč se zajímaly naše sdělovací prostředky, byl osud českých rekreantů, situace v Olympii (kvůli její historii) a jestli požár neovlivnil prosperitu našich cestovních kanceláří. V boji proti ohni pomohlo Řecku hlavně Rusko (to však česká média zamlčela - omezila se na informaci o nějaké pomoci od EU). Občas se vyhlásí sbírka na pomoc postiženým nějakou přírodní katastrofou, spojí se to s televizní show, lidé pošlou ze svých mobilů DMS, a pak zájem zvadne. Obyčejní lidé se dnes každodenně dojímají spíše nad případem týrání zvířete, než by se trápili lítostí nad hromadnou tragédií, která se stala někde za hranicemi. A politikové to vědí. Proto se ani moc nerozpakují zahájit válku či genocidu, pokud se to bude odehrávat na jiném kontinentu.

Níže ukážeme, čeho všeho je nejmocnější a nejbohatší země světa dnes schopna kvůli ropě. Jakým právem? Právem silnějšího. (To je celý právní základ naší civilizace; vše ostatní je nadstavba, která může být kdykoliv odsunuta stranou, když to ten mocný považuje za potřebné.)

První válka v Perském zálivu:
Provedeno 110.000 náletů, při kterých bylo na Irák svrženo kolem 88.500 tun bomb – sedm a půl krát větší síla než ta, která dopadla na Hirošimu. Jejich přímé následky Irák a jeho obyvatelé pociťují do dnešní doby. Počet obětí války se odhaduje mezi 150 – 200 tisíci, z velké části civilisté či vojáci na ústupu; příkladem může být 10.000 ze vzduchu zmasakrovaných iráckých vojáků, nacházejících se na ústupu na silnici do Basry. Zničeny nebyly v prvé řadě vojenské objekty, nýbrž hospodářství a infrastruktura země (přehrady, zásobárny vody, pumpy, potravinové zásobovací řetězce, energetické zdroje a elektrická vedení).
Na následky uvalených sankcí zemřelo podle bývalého zmocněnce Spojených národů pro Irák Dennise Hallidaye na 1,5 miliónu Iráčanů. Podle údajů UNICEFu z roku 1999 zemřelo v jejich přímém či nepřímém důsledku 500 000 dětí mladších pěti let. Tuto bilanci války a sankcí shrnula za americkou vládu v publicistickém pořadu stanice CBS ‚60 Minutes‘ 12. května 1996 bývalá ministrině zahraničních věcí Madeleine Albrightová. Na dotaz reportéra ohledně statisíců mrtvých iráckých dětí po krátkém zamyšlení odpověděla: „Celkově si myslíme, že to stálo za to.“ Tato sekvence byla krátce poté ve vysílači zcenzurována.

Vše nasvědčuje tomu, že z hlediska dlouhodobé americko-britské strategie v oblasti bylo výhodné ponechat Saddama tak dlouho u moci, dokud „nenastane“ pravá chvíle k politickému a hospodářskému ovládnutí Iráku.
http://www.blisty.cz/art/13808.html

Irák 2003-2006:
Z nové studie, zveřejněné ve vědeckém lékařském časopise The Lancet, vyplývá, že v Iráku bylo usmrceno více než 650.000 lidí od americké invaze před třemi a půl lety. Tuto informaci přineslo jako svou první zprávu ve středu večer hlavní večerní zpravodajství rozhlasu BBC. Tento odhad, který vypracovali američtí vědci, představuje asi 2,25 procent celkové populace Iráku, tedy asi 15.000 mrtvých měsíčně, a je daleko vyšší než jiné dosavadní výpočty.
(Pozoruhodné je už to, že irácké oběti nikdo přesně nepočítá. Počítají se jen oběti na straně agresora.)

Irák 2007:
Slovenská armáda definitivně opustila Irák. Podle slovenského premiéra je vojenská operace Irácká trvalá svoboda v rozporu s mezinárodním právem. "Použití vojenské síly v Iráku vedlo k horší bezpečnostní situaci, než tam byla dříve," řekl.

Počet obyvatel Iráku je odhadován na 25 až 27 milionů. Z nich dva miliony uprchly po roce 2003 do zahraničí a další dva miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Počet iráckých uprchlíků roste každým měsícem o 40 až 50 tisíc. Podle Sary Flounders charakterizují situaci iráckého obyvatelstva následující údaje:
- 43% Iráčanů žije v absolutní bídě. Nezaměstnanost dosahuje 50%.
- 70% Iráčanů nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě, 80% nemá k dispozici fungující hygienické zařízení. Roste počet průjmových onemocnění a cholery kvůli znečištěné pitné vodě.
- 70% iráckých dětí nechodí do školy. Více než 40% iráckých učitelů, inženýrů vodních staveb a lékařského personálu opustilo po roce 2003 zemi.
- Roste počet iráckých žen, které se kvůli smrti manžela (otce), neúnosné hmotné nouzi a kvůli nemožnosti sehnat práci uchylují k prostituci. ... jde o 50 tisíc žen.

Média uvádějí, že od americké invaze zahynulo asi 75 tisíc Iráčanů. Studie 13 zemí ovlivněných válkou však ukazuje, že více než 80% obětí válečného násilí zůstává médii a vládami nepovšimnuto. Podle dvou průzkumů a tří vědeckých analýz lze odhadnout, že v Iráku nebylo registrováno 70% až 95% všech násilných úmrtí.
- Úřední činitelé z města Nadžaf nedávno prohlásili, že jen v tomto městě pohřbili od začátku konfliktu na 40 tisíc neidentifikovaných těl.
- Irácký velvyslanec ve Spojených státech Samir Sumaida’ie prohlásil dne 5. září 2007, že v Iráku je 500 tisíc nových vdov.
Los Angeles Times publikovaly 14. září 2007 zprávu o průzkumu britské firmy Opinion Research Business (ORB), podle kterého na 22% iráckých domácností ztratilo svého člena kvůli násilnostem během okupace Iráku. Tento průzkum dochází k závěru, že následkem okupace Iráku zahynulo pravděpodobně na 1.220.580 Iráčanů. Jde přibližně o 4,5% irácké populace.
Les Roberts a Gilbert Burnham varují, že pokračující ignorování skutečného počtu iráckých obětí může do budoucna velmi neblahým způsobem ovlivnit postoj zemí Blízkého východu ke Spojeným státům.

Očekává se, že celkové náklady na irácké tažení přesáhnou 2.200 miliard dolarů.

George Bush a Tony Blair před invazí slibovali Iráku svobodu, demokracii a prosperitu. Místo toho je dnes Irák dějištěm mnohem větších násilností než za Saddáma Husajna. Miliony Iráčanů trpí nouzí a žijí v neustálém strachu o svůj život. Region Blízkého východu je výrazně destabilizován. Okolní země (Sýrie, Írán) horečnatě zbrojí pro případ, že by proti nim Spojené státy v rámci své „sebeobrany“ provedly „preventivní úder“, a mezinárodní terorismus je na vzestupu.
Někteří právníci - např. Robert Thompson - zastávají názor, že ve smyslu Norimberských principů jsou britský premiér Tony Blair, americký prezident George Bush a další členové americké administrativy podezřelí ze spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Výběr informací proveden z Britských listů. Viz např. tento tématický rozcestník:
http://www.blisty.cz/list.rb?id=4
A to vše se děje přímo před očima celé naší společnosti. Jistě, mediální zpravodajství jsou manipulována a zkreslována. Ale v hlavních obrysech každý může uvidět obrázek tohoto neštěstí, jestli ho ovšem vidět chce. Hlavním cenzorem a manipulátorem však není žádný mediální magnát, ale naše srdce, které je tvrdé vůči cizímu utrpení.

Tak toto jsou kulisy, před nimiž stojí pan Putna, na tváři mu pohrává úsměv a dává pláč Matky Boží nad zahynulými ruskými vojáky z ponorky Kursk do jakýchsi souvislostí s "projevy ruského nacionalismu". Tento pán však pouze následuje příkladu shora. Pro mocné představitele naší západní civilizace nemá lidský život jedince, který není příslušníkem USA nebo EU, zřejmě žádnou valnou hodnotu. Cizí mrtví se nepočítají.

Když nad nimi nepláčou mocní tohoto světa a často už ani občané jejich států, tak pláčí ikony. Často právě tehdy, když má tragicky někde umřít mnoho lidí. Plakaly před výbuchem atomové elektrárny v Černobylu. Plakaly když se NATO chystalo na zabíjení Srbů, plakaly i když následně brzy nato byl proveden útok na newyorská "dvojčata". Plakaly, když teroristé zabíjeli děti ve škole, nebo v ruském divadle, plakaly když umírali horníci zavalení v dole... Nepláče možná nad cizími mrtvými pan Putna, ale pláče jistě nad nimi Matka Boží. Je to pohřeb, jímž svatí vyprovázejí tyto zabité z tohoto světa. Plačící ikony, které roní slzy nad zabíjenými lidmi, nám dávají živoucí a hmatatelnou útěchu, že Kristus a jeho svatí mají jiné srdce než Bush a Albrightová, či p. Putna...

Ikony jsou zde, aby ukazovaly jinou realitu, než je tento svět, nebeskou. A to nejen obrazem, ale i svým pláčem. Jestli nad svým neštěstím nepláčí lidé, neznamená to ještě, že nad nimi nepláče nebe.

---------------------

(Připojen obrázek, který visí v archondariku jednoho řeckého monastýru. Je na něm symbolicky zobrazeno, jak technokratická civilizace rve člověku srdce z těla /vlevo/ - vojenský stroj lámající lidské tělo a zároveň z něho saje krev, zoufalství člověka bez srdce /vpravo/, militarizace, která se tváří jako mír /obrněná střílející "holubice" držící v pařátu "ratolest" s nábojemi - uprostřed/ a ruka vypadající jako žehnající, ale ve skutečnosti střílející a zabíjející, andělé plačící nad tím, co se člověku stalo /nahoře/. Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti.)






Zobrazit příspěvek č. 231 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 4. 10. 2007
K myrotočivé ikoně Obměkčení kamenných srdcí

Z Boží milosti jsem mohl s celou svou rodinou uctít tuto ikonu v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Praze na Olšanech dne 23.září t.r. Jako očitý svědek mohu potvrdit, že předsklení ikony se neustále rosilo svatým myrem. Ikonky přiložené na předsklení a odňaté po několika málo minutách měly na sobě zřetelné obtisky mastných krůpějí svatého myra. Měl jsem také to požehnání ukládat do oltáře Uspenského chrámu ochranný obal, v němž ikona přicestovala. Takže jsem se mohl vlastními prsty dotknout vnitřního sametového polstrování obalu nasáklého svatým myrem. Vůně byla silná, mírně odlišná od myra připravovaného Církví pro svaté myropomazání.

O to smutnější bylo shlédnout onoho dne reportáž v Událostech ČT1, hlavní zpravodajské relaci naší veřejno-právní televise. Hlavní myšlenkou této reportáže bylo, že "naše kamery slzy neviděly" a že ikona roní myro "prý". Vskutku něco velmi smutného, něco, čemu by se člověk nedivil, kdyby se psal rok 1977 nebo 1957. Bohužel, místo toho, aby veřejno-právní televise objektivně informovala o dění v zemi, je - zdá se - hlasatelem nejprimitivnějšího atheismu. Inu, jak je psáno: "i kdyby kdo vstal z mrtvých, neuvěří". A protože nelze očekávat, že by se nám ČT omluvila ani to, že by se její přístup k podobným věcem změnil, snad by bylo nejlepší kamerám, které nic nevidí a reportérům, kteří nic necítí, zapovědět vstup do našich chrámů (za účelem natáčení jakýchkoli reportáží). Není to přece první politováníhodná zkušenost Církve s ČT. Cynickým vrcholem pak bylo závěrečné "hodnocení" p.Putny, nutně urážející desetitisíce Rusů žijících v ČR (v tu chvíli jsem se opravdu styděl za svůj národ). Celá reportáž udělala ze všech svědků tohoto zjevného projevu Boží milosti hlupáky, kteří vidí jen to, co si přejí vidět. Snad jako pravoslavný kněz, očitý svědek a také mj. absolvent PřF UK mající zkušenost s prostředím základního vědeckého výzkumu v oblasti přírodních věd mohu prohlásit, že celá reportáž byla ostudně tendenční a zkreslující.



Zobrazit příspěvek č. 230 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2007
Zázračná ikona v Jihlavě - P.S.

K návštěvě divotvorné ikony

Ještě jako ozvěnu za mým předchozím příspěvkem o návštěvě zázračné ikony v Jihlavě ocituji dopis jednoho našeho jihlavského pravoslavného křesťana:

Sláva Ježíši Kristu!
Přečetl jsem zrovna Váš krásný příspěvek o lásce Boží, která se projevila skrze ikonu Přesvaté Bohorodice.
Nevím, pod jakým dojmem se to stalo, ale já jsem nabyl pevné přesvědčení, že ikona myrotočila. Byl jsem ikonu uctívat dvakrát, a tak dobře vím, že jsem viděl, jak se na ikoně cosi lesklo. Mně se skutečně jevila tak, že myrotočí, i když to mohl být pozůstatek myra z Brna, nebo i z cesty. Navíc jsem z ikony cítil nesmírně silnou vůni, kterou mohlo vydávat jedině myro. A to ještě nemluvím, o tom jakou blahodať pociťovala většina z nás.
Pro mne ikona myrotočila a konala zázraky.
(Stejně tak i moje mátuška tvrdí, že ikona v Jihlavě myrotočila...)

----------------

Pro mne samotného byla moje osobní vnitřní zkušenost s blahodatným působením této svaté ikony, jak jsem se o tom minule zmínil, tím nejsilnějším "prožitkem", jaký lze přijmout a ještě pak být schopen vykonat bohoslužbu. (Snad to byl dotyk ruky přesvaté Bohorodice, co jsem v srdci dvakrát pocítil. Nevím. Scházejí slova. Nic ještě intenzivnějšího bych v tu chvíli už nejspíše nevydržel.) A tak jsem dalším jevům už nevěnoval takovou pozornost...

----------------

A ještě odkazy na dva články v novinách:
1.) http://www.jihlavske-listy.cz
2.) http://jihlavsky.denik.cz







Zobrazit příspěvek č. 229 jednotlivě

Administrátor --- 3. 10. 2007
Inzerát (z došlé pošty)

Slava Kristu.
Milovani bratia, volam sa Martin Bankov a rad by som Vas poprosil o spropagovanie DVD Blahodarny ohen (-150,-Sk), DVD Putovanie po Sv. Zemi s meropolitom Krystofom (- 150,-Sk) a samolepku na auto "Orthodoxia svedci o pravde od roku 33" /viem ju vyrobit aj v cestine/ (po 60,-Sk). V prilohe Vam posielam vzor v pdf.
S pozdravom Bankov.
Veci viem dopravit cez otca do Olomouca na fakultu. Ak mate dosah aj na ine pravoslavne weby v ceskom jazyku, prosim zaslite im moju prosbu. Tiez viem zabezpecit obaly na modlitbove knihy s ikonou.
Este raz Vam dakujem.

Přílohy
1-samolepka.pdf
ohen-obal.pdf (velikost 1M)
putovanie.pdf (velikost 1M)

Pište na: martin_bankov72/zavináč/hotmail.com

(Z došlé pošty)



Zobrazit příspěvek č. 228 jednotlivě

Administrátor --- 2. 10. 2007
Neděle 18. a návštěva zázračné ikony

V neděli u nás byla divotvorná ikona


Hostem u nás byla zázračná ruská ikona "Obměkčení kamenných srdcí", která putuje po České republice.

V evangeliu se praví, že ze srdce vycházejí všechny zlé myšlenky a vůbec veškeré zlo, které lidé přivádějí do světa. Otcové říkají, že všechna lidská neštěstí mají počátek v nemoci lidského srdce. Právě lidské srdce je potřeba léčit především. Léčit od zloby, pýchy, závisti, mstivosti, nemilosrdenství, chtivosti... Prostě od vášní. Je-li uzdraveno srdce, je léčen celý člověk.

Této ikoně se říká "Obměkčení kamenných srdcí", protože právě skrze tuto ikonu uvádí přesvatá Bohorodice do lidských srdcí Boží léčivou sílu, pod jejímž působením tvrdá lidská srdce tají. Mnohým lidem zprostředkovala tato ikona dotyk přesvaté Bohorodice. Proto je považována za ikonu divotvornou. A mohu tuto pověst podpořit připojením svého skromného svědectví.

Podivuhodným zázrakem je už to, kolik tato ikona shromáždila k sobě lidí všude, kam přijde. I u nás se sešlo tolik lidu, kolik náš domovní chrám patrně nepamatuje za celou svou historii. Ještě několika násobně více než na Paschu. To překonalo veškerou naši představivost...

Pro ty, co to u nás znají: domovní chrám byl zcela naplněn (dalo by se říci "našlapán" lidmi) i chrámová předsíň, lidé zaplnili schodiště až do přízemí (chrám je ve druhém patře), pak od schodů stáli přes průchod v přízemí ven před dům, a před domem se vinula fronta lidí po chodníku skoro až někam k autobusové zastávce... Ikona měla přicestovat ve 14 hodin, někteří lidé čekali před domem už od půl druhé, a pak jsme oznámili, že příjezd ikony bude mít hodinu zpoždění. Přesto lidé trpělivě čekali...
Zázraky nečiní Bůh pro senzaci, ale aby chytil člověka za srdce. Lidská srdce bývají většinou bohužel lapena tímto pozemským světem, jeho klamy a pomíjivostí. Bůh si přeje, aby naše srdce bylo uloveno pro život věčný, pro nebeskou nepomíjející blaženost. Apoštolu Petrovi řekl: "Budeš lovit lidi" (jako jsi dříve chytal do sítí ryby) - dnes jsme to zrovna četli při liturgii. Člověk, jehož srdce bylo uloveno pro Boha, zapomene na zázrak a jde za Kristem. Po ničem jiném už netouží než po Ježíši Kristu.

Ve vyprávění dnešního evangelia apoštol Petr s hrůzou klečel uprostřed té hromady ryb, kterou nečekaně vytáhli z jezera při zázračném rybolovu, který měl být dle všech rybářských pravidel a zkušeností celých generací - na tomto místě a v tuto dobu - zcela neúspěšný. Na Ježíšův pokyn - sice bez valného nadšení (škoda práce!) ale přece - spustili sítě. Tolik ryb dosud nikdy neulovili. Na to neměli své rybolovné zařízení ani dimenzováno: sítě se jim trhaly pod tím množstvím vodní havěti, jejich lodě se skoro potápěly. To se vymykalo všemu, co znali. Padl na ně strach: "Odejdi ode mne, Pane, jsem hříšný člověk," řekl Petr, kleče mezi rybami. Pak zanechali na tom břehu ten obrovský úlovek svému osudu, nechali ryby rybami a šli za Ježíšem.

Je to zvláštní, že právě na tuto neděli připadlo toto evangelium. Připadá mi to, jakoby ta ruská ikona byla Pánem Ježíšem poslaná "lovit lidi" podobně jako tenkrát Petr. Kam přijde, tam si nashromáždí kolem sebe více lidí, než na tom místě kdy kdo viděl. Lidé se modlí, uctívají ikonu a dotýká se jich Boží blahodať. Na rozdíl od ryby, která se nemůže rozhodovat, jestli se nechá chytit do sítě nebo ne, tak v případě člověka záleží na jeho volbě, jestli se rozhodne pro Krista. Jestli dovolí, aby jeho srdce bylo uloveno pro věčné Boží Království. Tato divotvorná ikona Bohorodice prošla naší zemí a shromáždila lidi do Božích chrámů, jako síť, která projde mořem a zahrne do sebe hejno ryb. Záleží nyní na každém člověku, jak sám za sebe odpoví, jakou volbu provede: bude uloven pro nesmrtelnost nebo skočí zpátky do temných hlubin moře?

Na některých místech v České republice ikona myrotočila. Např. při všenočním bdění v Praze Dejvicích. Když jsem ikonu převzal od jejího majitele před naším domem do rukou a nesl ji do chrámu, byla ještě všude celá mokrá od myra. U nás jsem prýštění myra neviděl. Z ikony vycházela duchovní síla a její zázračnost byla zřetelně vnímatelná. (Dvakrát se dotkla mého srdce.)

A aby toho všeho nebylo málo, tak zrovna tento den k nám dorazila - s dvacetiletým zpožděním - pohlednice z Athosu s obrázkem Yverského monastýru a nejznámější svatohohorské ikony Bohorodice: Yverské Matky Boží (na rubu je vyprávění o zázraku, který Matka Boží vykonala v Yvironu). Tuto pohlednici poslal nějaký mnich z Athosu téměř před dvaceti lety pro jihlavskou církevní obec (jak je na rubu pohlednice napsáno); cestou se kdesi zdržela a (aniž by to někdo organizoval) byla doručena na svou adresu právě v den návštěvy zázračné ikony Bohorodice "Obměkčení kamenných srdcí"...
--------------------

P.S.
Televizní zpravodajství o příjezdu ikony z Ruska do Prahy:
1.) http://www.nova.cz/tvarchiv/?238d=23.09.2007&238m=p&238p=TNOVINY&238v=116283
2.) http://www.nova.cz/zpravy/?83c=%7Ezajim%7E&83e=DO20047&ex20047=video-obraz-svate-roni-zive-slzy


---------------------

Dva články v novinách - naskenované:
Mladá Fronta Dnes
Jihlavské listy







Zobrazit příspěvek č. 227 jednotlivě

Administrátor --- 1. 10. 2007
Zpráva BPM

Sláva Ježíši Kristu!
Dovolujeme si Vám oznámit, že pouť Bratrstva pravoslavné mládeže ke sv. Václavovi do Staré Boleslavi dne 13. 10. je zrušena.

(Z došlé pošty)

Bližší informace budou jistě na stránkách BPM:
http://www.bpm-cz.info



Zobrazit příspěvek č. 226 jednotlivě

Administrátor --- 27. 9. 2007
K dnešnímu svátku Povýšení svatého kříže

Tropar svatému Kříži

Spasiž, Pane, lid svůj,
požehnej dědictví svému,

vítězství daruj nad nepřáteli
křesťanům pravoslavným,

a ochraňuj věrné své,
křížem svým.
(Hlas 1., samohl.)


Kondak svatému Kříži

Jenž povznesl ses, Kriste, Bože,
na kříži dobrovolně,

obdaruj slitováním svým nový lid svůj
nazývající se jménem tvým.

Mocí svou zvítězit nad nepřáteli mu dej,
radost pravoslavným křesťanům daruj,

kteří třímají jako pomoc od tebe
zbraň pokoje, nepřemožitelné vítězství.
(Hlas 4.)



Zobrazit příspěvek č. 225 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2007
Zázračná myrotočivá ikona v České republice

OBMĚKČENÍ KAMENNÝCH SRDCÍ

Na ikoně "Obměkčení kamenných srdcí" je Matka Boží zobrazena symbolicky se sedmi meči - bolestmi (tři zprava, tři zleva a jeden zezdola), které jí pronikly hluboko do srdce.
O jednom z nejstarších vyobrazení této ikony v Rusku se traduje pověst, podle níž se obraz nacházel ve zvonici chrámu sv. apoštola Jana Bohoslova ve Vologodské eparchii. Ikona byla napsána na dřevě. Jeden z místních rolníků těžce onemocněl a lékaři nebyli schopni mu pomoci. Když se začal modlit k Matce Boží, měl v noci vidění, kdy mu neznámý hlas radil, aby hledal obraz Bohorodičky ve zvonici a modlil se před touto ikonou. Ikona byla nalezena, přenesena do chrámu - a nemocný, který již nebyl schopen žádného pohybu, byl úplně uzdraven. Dalšími velkými zázraky se tato ikona proslavila zejména v r. 1830, v čase epidemie cholery.

Ikona, která bude s požehnáním moskevského patriarchátu zapůjčena a doufáme, že s pomocí Boží také doputuje do České republiky, je pouhou litografickou kopií originálu (tj. tiskem na papíře).

V novodobé historii Ruska, na počátku 21.století však právě tato konkrétní zázračná ikona přivedla k obrácení desetitisíce Rusů. Původně se ikona nacházela v jednom obyčejném panelákovém bytě v Moskvě. Jednoho dne začala ronit myro a nádherně vonět. Tento jev je v pravoslaví znám, avšak předtím nikdy nebyl pozorován na obyčejné tištěné litografii ikony! Poté, co se tvářích Matky Boží, poprvé objevily slzy myra, začali ikonu podrobně sledovat. Před teroristickými útoky v Moskvě se pod očima Boží Matky objevily tmavé kruhy, a v celém bytě bylo cítit kadidlo. Po určitém čase se na šíji Bohorodičky objevily krvavé ranky a na levém rameni jizva. V den, kdy se to stalo, havarovala ruská ponorka Kursk. 21. listopadu, v den svatého archanděla Michaela, začala ronit krvavé slzy - a krev bylo možné spolu s myrem sbírat . Od té doby nepřetržitě roní myro i krvavé slzy.
Tuto ikonu známe zejména prostřednictvím mnoha televizních a dokumentárních pořadů, v nichž se autoři opakovaně přesvědčili o Božím zázraku. V bytě, kde se ikona nacházela, začaly ronit myro i ostatní ikony, každá začala také nádherně vonět. I nově přinesené - které byly na určitou dobu v blízkosti ikony Obměkčení kamenných srdcí.
Ikona Obměkčení kamenných srdcí byla poté ozdobena zlatem a drahokamy a začala putovat po Rusku.

Mnozí z těch, kteří přišli k ikoně a uviděli, jak Matka Boží pláče krvavými slzami, se obrátili k Bohu, uvěřili. Její slzy přivádějí k pokání a změně života. Lidé z některých moderních náboženských společností a církví, které vytýkají nám pravoslavným, že se klaníme obrazům, což je nesprávně vnímáno jako modloslužebnictví, začínají chápat veliké Boží tajemství skryté v ikonách. Ikona není obraz, ale okno do věčnosti, brána k nebesům, živé setkání s tím, koho představuje, a kdo skrze ni promlouvá. To, že nyní roní slzy "pouhá" tištěná ikona je důkazem, že i kopie ikon živě zpřítomňují Matku Boží.

Všude, kde se ikona nacházela, se v její blízkosti stalo mnoho zázračných uzdravení. Věřící dosvědčují, že Boží Matka pomáhala nejen s bolestmi fyzickými, ale i s řešením svízelné osobní situace. V ženském klášteře v Tolgsku zaznamenali i tento pozoruhodný příběh: jedna z mnišek zapochybovala o léčivé síle svatého myra, které ikona ronila. Na místě, kde ji kněz myrem pomazal, se jí okamžitě vytvořil hnisající vřed. Teprve, když se vyznala ze svých pochybností a kněz ji opět pomazal, vřed zmizel stejně rychle jako se objevil.

Ikona zapůsobila na jednoho ruského investora natolik, že se rozhodl pro ni na okraji Moskvy postavit zvláštní chrám a rodině, ve které se tento zázrak udál zajistil důstojné bydlení v nově zbudovaném domku vedle chrámu, s možností starat se o chrám a stále sloužit Bohu. Tady se nyní ikona nachází, pokud neputuje.

Ti, kteří ikonu doprovázej, popisují vážné nástrahy a pokušení na cestách. Když byla ikona například vezena do města Rylsk, zastavila matka představená auto a požádala sestru, aby si sedla za ni na zadní sedadlo. Po několika dalších minutách jízdy obrovský kmen stromu udeřil do čelního skla na místě, kde před tím seděla sestra. Děkujme tedy Pánu, že nám, žijícím v ČR se jako prvním ze zemí EU otevírá možnost setkat se s tímto Božím divem a Boží Matkou prostřednictvím této vzácné ikony. Modleme se za našeho metropolitu, vladyku Kryštofa a o. Alexije a všechny, kdo spolu s nimi ikonu převezou do Prahy a budou s ní potom putovat v České republice a na Moravě.

Kéž Přesvatá Bohorodice obměkčí naše kamenná srdce!

(Z došlé pošty)



Zobrazit příspěvek č. 224 jednotlivě

Petr Baudią --- 19. 9. 2007
Zázračná ikona přesvaté Bohorodice v českých zemích a na Slovensku

Ikona Obměkčení kamenných srdcíS požehnáním Jeho Svatosti Alexije II, patriarchy moskevského a celé Rusi, bude na 9 dní 22.9. - 1.10. 2007 Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku zapůjčena zázračná ikona přesvaté Bohorodice Obměkčení kamenných srdcí (v římskokatolické tradici Panna Maria Sedmibolestná). Tato ikona, ačkoliv jde jen o papírový tisk - kopii originálu, začala nejprve ronit slzy myra a později také krvavé slzy. Ikona roní slzy téměř neustále a byla Moskevským patriarchátem uznána za divotvornou. Putovala až dosud po Ruské federaci a při modlitbách před touto ikonou se již událo mnoho zázračných uzdravení i obrácení.

Program pouti zázračné ikony Obměkčení kamenných srdcí

So 22. září ve 20.45 - uvítání zázračné ikony na letišti v Praze - Ruzyni
21.00 - vnesení ikony do chrámu sv. Mikuláše v Praze - Bubenči, Roosveltova 29
Modlitba k přesvaté Bohorodici

Ne 23. září v 7.30 - vnesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, Olšanské hřbitovy, Praha 3, metro A - Želivského
8.00 Ranní sv. liturgie
9.20 Modlitba k přesvaté Bohorodici
10.00 Archijerejská sv. liturgie

Ikona bude v chrámu až do St 26.září - chrám bude otevřen denně od 10.00 do 16.00 hodin
V podvečerních hodinách bude dále putovat:
Po 24. září - 17.30 - 19.00 bude zázračná ikona v chrámu sv. Anny v Plzni.

Čt 27. září - přenesení ikony do chrámu sv. Petra a Pavla v Karlových Varech
10.00 archijerejská sv. liturgie

Pá 28. září - přenesení ikony do chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice v Praze

So 29. září - vnesení ikony do chrámu Záštity přesvaté Bohorodice v Košicích, SR
archijerejská sv. liturgie s chirotonií nového biskupa michalovské eparchie

Ne 30. září - vnesení ikony do chrámu sv. Václava v Brně, Gorazdova 8

Po 1. října v 9.00 - vnesení ikony do katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, Resslova 9a, Praha 2, Nové Město
archijerejská sv. liturgie v řečtině s doxologií

(program se ještě dolaďuje, možná bude putovat i do Tábora, Jihlavy)



Zobrazit příspěvek č. 223 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2007
Pauza

Tak za 14 dní nashledanou!



Zobrazit příspěvek č. 222 jednotlivě

Administrátor --- 10. 9. 2007
O hostině a pozvaných

14. neděle: O Králově hostině a svatebním šatu

Za onoho času:

Odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka:
2  Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svatbu synu svému.
3  I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svatbu; a oni nechtěli přijíti.
4  Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Hle, hostinu svou připravil jsem, volové moji a vykrmený dobytek zabit jest, a všecko hotovo. Pojďte na svatbu.
5  Ale oni nedbavše na to, odešli, jiný do vsi své a jiný po kupectví svém.
6  Jiní pak zajavše služebníky jeho a posměch jim učinivše, zmordovali.
7  A uslyšev to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedníky ty a město jejich zapálil.
8  Tedy řekl služebníkům svým: Svatba zajisté hotova jest, ale ti, kteří pozváni byli, nebyli hodni.
9  Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zvěte na svatbu.
10  I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svatba hodovníky.
11  Tedy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svatebním.
12  I řekl jemu: Příteli, kterak ty jsi sem všel, nemaje roucha svatebního? A on oněměl.
13  Tedy řekl král služebníkům: Svažte ruce jeho i nohy, vezměte ho, a uvrhněte jej do temností venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.
14  Neboť mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.
(Matouš 22,1-14)

Podobenství začíná vykreslením obrázku pozvaných, kteří nechtějí přijít na královskou hostinu. Podrobněji než Matouš popisuje tuto scénu evangelista Lukáš, ten se totiž precizněji zmiňuje o důvodech, které ti pozvaní uvádějí: "První řekl: pole jsem koupil a musím jít, abych je shlédnul, prosím, omluv mne. Druhý řekl: patero volské spřežení jsem koupil a jdu, abych je vyzkoušel, prosím, omluv mne. A další řekl: právě jsem se oženil, a proto nemohu přijít." (Luk 14,18-20)

Je zajímavé, že z hlediska starého Zákona a tehdejších zvyklostí byly omluvy oprávněné, tj. z formálního hlediska plně zasluhující uznání takového důvodu a přijetí omluvy. Tehdejší posluchači Ježíšova podobenství zřejmě při výčtu uváděných příčin, proč se nemohou hosté zúčastnit, chápavě kývali hlavami a mysleli nejspíš něco ve smyslu: "To je přece jasné, že se nemůže zúčastnit, když má takovéhle vážné důvody," muselo pro ně být poněkud překvapující, když z Ježíšova vyprávění vysvítalo, že jejich chování není vypravěčem schvalováno! Přitom takové krásné omluvy měli!, a takové dobré důvody k odmítnutí pozvánky!, na takové jasně neodkladné povinnosti se přece ti pozvaní odvolávali!

Ježíš tu nechce říci, že původně pozvaní nebyli nakonec hodni hostiny, protože by to byli lemplové, či neuctivci. Chce říci, že nebyli hodni, protože nerozpoznali, co je důležitější a co méně důležité, nechopili, co je podstatné, neporozuměli, co jediné je pro člověka potřebné.

Na pomoc si vezmeme evangelní líčení návštěvy Pána Ježíše v Bethanii u dvou sester: Marie a Marty. Marta si mohla nohy uběhat, aby takovou vzácnou návštěvu důstojně ve svém domě pohostila. No považte: Slavný Ježíš se svými učedníky! "Lítala" sem a tam, nosila na stůl, zařizovala, co bylo potřeba pro pohodlí hostů; sotva dechu popadala. Její sestra Marie si sedla k nohám Ježíšovým a jen poslouchala jeho slova. To Martu dohřálo. Po nějaké chvíli už byla tak vytočená Mariinou laxností k hostitelským povinnostem, že explodovala. Jeden se tu může strhat, honí se jako blázen, a ona si sedne a nedělá nic! Obrací se na Ježíše s výčitkou (a za tónem jejích slov můžeme cítit, že rozhodně není "v pohodě"): "Pane, copak tě to nezajímá, že má sestra nechala mne na všechno samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Zdálo by se, že Ježíš uzná, že to od Marie nebylo k Martě tak úplně fér, a že ji pokárá (alespoň trošku) a pošle ji do práce. Ježíš však - jako obvykle - zklamal všechna očekávání. Jemně ale důrazně napomíná Martu: "Marto, Marto, pečlivá jsi a o všechno se chceš postarat. Ale jen jednoho je zapotřebí. Maria si dobře zvolila; to, co si vybrala, o to nebude připravena" ("zatímco všechny tvé starosti a shon a námaha patří tomuto světu a jednou se s tím vším budeš muset rozloučit a o vše, co jsi tady zařídila, přijdeš," mohl by Ježíš ještě dodat, ale nedodal.) (Luk 10,38-42)
Král tedy hledá své hosty jinde. Hledá mezi těmi, kteří jsou chudí, a nejsou tolik připoutáni k tomu světu. Bohatí totiž mají spoustu povinností; musejí se přece řádně starat o to, co mají.

Nyní, jako obvykle, věnujme pozornost několika reáliím, které jsou potřebné k pochopení další části Ježíšova podobenství.

Král přichází mezi stolovníky. Tj. přichází poté, co jsou už shromážděni pozvaní. Při slavnostní hostinách v Orientě přicházel někdy hostitel až během stolování; někdy čekal, až se hosté shromáždí, a pak teprve do hodovní síně vstupoval. To je případ situace líčené v tomto podobenství. A v tom vidí, že jeden z hostí nemá svatební šat. Klade mu vyčítavou ale laskavou otázku, proč tomu tak je. Dává mu příležitost vše ještě objasnit, omluvit se, přednést nějaké přijatelné vysvětlení. Host však nemá - a nemůže mít - odpověď. Mlčí, protože jakékoliv vysvětlení je marné, zbytečné. A tehdy král zavolá sloužící a nařídi jim, aby neuctivého hosta svázali a vyhodili z rozzářené slavnostní síně do tmy venku.

Naší reakcí na takové vyprávění bude možná rozhořčení nad takovou příkrostí, ba, zdá se, že i nespravedlností. Ihned nás napadne otázka: Jak by mohli mít slavnostní oblečení ti, kdo byli nalezeni na rozcestí silnic (podle Lukáše zval námezdní dělníky, kteří čekali na náměstích, jestli si je někdo najme, ty, kteří žebrali na ulicích, ty, kteří byli na cestách a mezi ploty; prostě byli to tuláci, homeless či lidé "on the road")?! Proč je tam tedy zve, když mu přece musí být jasné, že nemají co na sebe?

Odpovědí je dávný běžný zvyk, který se vztahuje k situaci popisované Ježíšovým podobenstvím. Velmož pořádající slavnost zasílal pozvaným hostům jako pozvánku slavnostní šat. Tenkrát lidé zde nechodili v germánských kabátcích a kalhotách, ale užívalo jiné odění, jednodušší, skládající se ze dvou částí (pro muže i ženy v principu podobné, pro ženy však zdobnější a volnější).

Spodním šatem byla úzká dlouhá říza s krátkými či dlouhými rukávy - tunika (chitón). Kdo měl na sobě jen tuniku, nazýval se někdy nahý. Přes ni se volně přehazovalo svrchní roucho (/h/imátion, pallium), které bylo vlastně jen velkým čtyřhranným kusem látky, buď uprostřed s otvorem na hlavu (tak u Židů), nebo složeným a sepnutým na rameni ozdobnou sponou a volně splývající po druhé straně těla (tak u Římanů). Židé měli Mojžíšovým zákonem (Deut 22,12) uloženo mít na rozích pláště střapce (farizeové si střapce nad obyčej zvětšovali, protože přece byli zbožnější než jiní židé, a bylo tudíž potřeba dát to patřičně najevo); právě tohoto střapce na Ježíšově rouchu se dotkla žena krvotoká, aby byla uzdravena (Mat 9,20), a právě podle střapců poznala Samaritánka židovský původ Ježíšův u studnice Jákobovy. Bohatí lidé měli právě hlavně toto svrchní roucho honosné - tj. ze vzácně utkané látky nebo barvené drahým barvivem apod. (Mimochodem, dát někomu roucho bylo považováno za projev lásky a přátelství.) Svátečně odění hosté mívali obyčejně roucho bílé a rádi je skrápěli voňavkami.
Právě toto svrchní roucho zasílal (propůjčoval) velmož hostům jako pozvánku na svou hostinu. Co mohlo znamenat, přijal-li pozvaný host zaslané roucho, a pak se dostavil na hostinu bez něho? Výmluva, že neměl, čím by se svátečně oděl, padá. V našem případě to mohlo znamenat jen jediné: pozvaný člověk to drahé roucho nejspíš prodal či vyšmelil (prostě ho cestou někomu "střelil"); říkal si při tom zřejmě: hostů tam bude mnoho, ztratím se někde mezi nimi, nikdo si mne tam nevšimne - hodovní roucho jsem výhodně prodal a teď ještě půjdu dobře se najíst, dnes mám, panečku, povedený den. Byl to chytrý člověk, obchodně zdatný, mistr výhodného byznysu, protřelý a zřejmě se vyznal v tlačenici, jak se říká. Jenže dneska se přepočítal. Jeho nepoctivost se provalila, tentokrát mu to neprošlo...

----------------------------

Pomalu se propracováváme k jinotajnému výkladu dnešního podobenství.

V králi vidíme samotného Pána. Hospodin je zde nahlížen jako ten, kdo přiděluje "roucho spasení a přiodívá nás pláštěm spravedlnosti" (tato věta zní při pravoslavném obřadu křtu, kdy po vystoupení z křestní vody je křtěnec oblékán do nové bílé křestní košile). Tento šat je však nejen znamením příslušnosti k obci spasených ale podmínkou pro získávání spásy v duchovním boji.

Hostina je společenstvím vyvolených, spasených. Tj. ne všech povolaných. Tato znepokojivá skutečnost se objevuje v celé dlouhé řadě jiných Kristových podobenství (např. o deseti pannách /Mat 25,1-13/, o zavřených dveřích /Luk 13,24-30/, o strašném soudu /Mat 25,31-46/, o těch, kteří se hlásí k Ježíši, ale nejsou jeho: "prorokovali jsme ve jménu tvém, démony jsme ve tvém jmému vymítali," řeknou Pánu na soudu někteří, jenže uslyší v odpověď: "jděte ode mne, neznám vás." /Mat 7,22-23/)

Pozvání k Ježíšovu stolu ještě není zárukou pro vstup do Božího království. Ne každý, kdo přijme evangelijní pozvání, dojde spásy. Je to nepříjemná myšlenka, natolik nepříjemná, že z moderního křesťanství je prakticky vytěsněna někam do sféry pouhé teoretické možnosti, o níž se v praxi vlastně už ani příliš neuvažuje. Nejmodernější evangelické proudy dokonce přišly s ideou, že "peklo sice existuje, ale je prázdné" (svérázný způsob jak se vyrovnat s Biblí, ale při tom se nemuset zneklidňovat otravným "církevním strašením peklem").

Mimochodem, všímáte si, jak už je dnes obtížně společensky průchodné hlásat tu část křesťanské zvěsti, která varuje, že ne všichni budou spaseni? Zní to našim současníkům jako fanatismus (nebo alespoň fundamentalismus). Dnešní lidé chtějí slyšet, že spaseni budou všichni (samozřejmě bez ohledu na vyznávané náboženství), - snad vyjma několika zvláště odporných individuí (masových vrahů, teroristů, nenapravitelných zločinců). Oblíbenou lidovou teologií je hlubokomyslná idea, že "po smrti je nebe" - tak nějak automaticky. Herci nevynechají prakticky žádnou příležitost, když zemře nějaký jejich kolega, ke hlásání jakéhosi svérázného evangelia o "hereckém nebi", o němž můžeme slyšet ve sdělovacích prostředcích každou chvíli.
Chtě - nechtě, musíme připustit, že kdo chce být s Králem u jednoho stolu, musí toho být hoden. Hodnými toho nás může učinit jedině Bůh, a protože Bůh trvá na spolupráci člověka v díle spasení, učiní jej hodným na základě lidské snahy. To nelze obejít, ošvindlovat, či po česku "ošvejkovat".

Dnešní čtení je nepříjemným žihadlem obráceným proti jakémukoliv křesťanskému formalismu. Skrytě ale naléhavě vysvětluje, že momentem konverze a přijetím křtu zápas za spásu nekončí, ale začíná!

Zde se Pravoslaví na hony rozchází s ryze západním pojetím spásy, s nímž se setkáte u moderních protestantských sekt, které hlásají: "Jakmile jsi uvěřil a dal ses pokřtít, jsi spasen." Hotovo. Takto uvažující lidé se tě klidně zeptají: "Už jsi spasen?" No, nevím...
---------------------------------

Tedy už k vlastnímu výkladu základních stavebních kamenů podobenství:

Králem je míněn Bůh. Hostinou je nebeské království. Těmi původně pozvanými jsou v prvoplánovém výkladu židé, kteří sice měli Mojžíšovým zákonem stanovené dobré důvody odmítnout pozvání, jenže tím paradoxně ztrácejí to, k čemu je starý Zákon chtěl dovést, - nebeskou hostinu Mesiáše, kterou především pro ně uchystal. Tragické nepochopení. Měli Mojžíše a proroky, a přesto nepochopili, o čem k nim Mojžíš a proroci vlastně hovořili. A tak zve Pán na hostinu pohany. V podobenství jsou židé líčeni jako lidé řádní a zámožní. Pohané jsou zobrazeni jako tuláci, chudáci, bezdomovci a všeliká verbež. A přesto právě oni jsou těmi, kteří jsou přivedeni do hodovní síně.
V druhém plánu výkladu vidíme v těch prvních, jež odmítli, každého, kdo kvůli čemukoliv pozemskému odmítá pozvání do nebe. Odmítá nebo odkládá. Pozvánka je časově omezená. Na hostinu se musí jít hned. V těch druhých, v té chamradi, co se potuluje někde v bezdomoví, vidíme ty, kteří z pozemské perspektivy sice nevypadají příliš nadějně, ani důstojně, ani vzdělaně, ani zbožně, ani jako řádní občané, avšak jdou.

Záhuba těch pozvaných, kteří odmítli přijít, je nejen proroctvím o zkáze židovského národa, ale především jinotajným sdělením o věčném údělu těch, kteří opovrhli tak slavným pozváním kvůli nějakým pozemským záležitostem.

Tím svatebním šatem, který je pozvánkou na slavnost nebeského království, je blahodať, do níž jsou zahaleni lidé při křtu a při ostatních svatých Tajinách. Lidé, kteří mají dar duchovního zření, vidí, jak při křtu sestupuje na křtěnce světlo, které jej zahaluje. Zřít je možno toto blahodatné světlo i při konání Eucharistie; jsou jím posvěcováni a haleni ti, kdo přijímají svaté Tajiny.

Tato zkušenost církve se promítla i do církevní tradice, tj. např. do obřadu křtu. Ihned po vystoupení z vody je křtěnec oblékán do nového bílého roucha (tzv. křestní košile), aby se tím viditelně vyjádřilo, co se v tu chvíli stalo neviditelně. Podobně se o duchovním čistém šatu hovoří několikrát v modlitbách posvátného obřadu křtu. Hovoří-li se o sněhobílém křestním odění z vody a Ducha, vyjadřuje se spojitost tohoto blahodatného obleku se světlem na Proměnění Kristova na svaté hoře Tábor, kdy jeho oděv stal se běloskvoucí a zářící.

Před křtem se věřící modlí za adepta křtu: "Aby zachoval řízu křestní a zasnoubení Duchu bez poskvrny a zneuctění..." Při svěcení křestní vody se kněz modlí, aby se voda stala "šatem neporušitelnosti". Po křtu je křtěnec oblékán do nové bílé košile se slovy kněze: Obléká se služebník Boží... v řízu spravedlnosti..." a při tom se zpívá tropar: "Řízu dej mi světlou, ty jenže se světlem jako řízou odíváš, mnohomilostivý Kriste, Bože náš" (návaznost tohoto hymnu na Kristovo proměnění na hoře Tábor je zřejmá). Po křtu, při obřadu smývání svatého myra (v rámci obřadů osmého dne, dnes spolu s postřižinami), se kněz modlí za křtěnce k Bohu: "Ochraňuj neporušitelné odění, ve které byl oblečen, bez poskvrny a zneuctění..." Na jiném místě postřižin se zřetelně hovoří o tom, že křestní odění je obléknutí se blahodatí (milostí) - čili samotným Kristem, když kněz o křtěnci v modlitbě ke Kristu praví: "Oděl se v tebe, Krista Boha našeho..."

Celý motiv dnešního evangelijního podobenství vstoupil dále např. do modliteb před svatým přijímáním, kdy říkají věřící kajícně: "Jak vejdu já nehodný do záře, v níž přebývají svatí tví? Odvážím se snad vstoupit k nim do hodovní síně? Vždyť mne usvědčí můj oděv, jelikož není svatební; budu pak od andělů svázán a vyvrhnut! Očistiž, Pane, poskvrnu duše mé a spasiž mne, neboť jsi Lidumil."
O tom, že takový výklad onoho "svatebního šatu" odpovídá výkladu svatooteckému, svědčí dnešní epištola, kterou církevní tradice spojuje s naší evangelijní perikopou. Z epištoly vybírám hlavně tato slova:

Ten pak, kterýž potvrzuje nás s vámi v Kristu, a kterýž pomazal nás, Bůh jest.
Kterýž i zapečetil nás, a vložil zasnoubení Ducha Svatého v srdce naše.


Vypráví se zde opět o zasnoubení Duchu Svatému stejně jako v křestních modlitbách. Vložení zásnubního daru do srdce člověka. Čili dostáváme nějaké obdarování od Boha, na které musíme odpovědět - a to především věrností. Od nevěsty, která se zasnoubila, očekává ženich především věrnost a krásu. Ženichem našich duší je Kristus a duše křesťana je mu zasnoubena, v očekávání svatby, o které se vypráví na posledních stránkách Bible.

Leč zpátky k blahodatnému rouchu. Nikolaos Kabasilas hovoří o tom, že zde na této zemi v tomto pozemském životě je vhodný čas na přichystání oděvu a dalších náležitostí pro Boží Království. Bez nich bude lidská duše (i kdyby neměla hříchy a bylo jí tudíž dovoleno vstoupit do nebe) jako svázaná, slepá a hluchá ležet v rajském sadu. Čili nebude mít schopnost vnímat krásu ráje, mít účast na jeho blaženosti.

O těch, kteří jsou oděni rouchem bílým, vypráví se na řadě míst ve Zjevení svatého Jana (3,4-5, 4,4, 6,11, 7,14 atd.) Na zemi i na nebi je tím vyjadřováno oblečení v blahodati (milosti) Ducha Svatého.

Bez tohoto roucha je člověk - viděno z duchovní perspektivy - nahý. V Apokalypse se píše: "Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. (Zjevení 3,17-18)

O tento blahodatný "světelný oděv" člověk přichází hříchem. Někteří lidé uvěří, dají pokřtít, ale po nějakém čase pohasne první zápal. Svými hříchy, nedbalostí a nekajícností zašmelí své svatební roucho, vyhandlují je za tělesné rozkoše a krátká malá potěšení tohoto pomíjivého světa. Podobně jako ten nezdárný host v dnešním evangeliu: chtěli by mít obojí. Pozemské hříchy i nebeské království. To však Kristus odmítá.

Jak strašné je vstoupit již do samé hodovní síně nebeského království, a být z ní posléze vyvrhnut...

--------------------

P.S.
Zde, v západní civilizaci, se mezi křesťany můžeme setkat s různými pojetími víry a spásy.
Někteří mají zato, že Kristus zemřel za všechny lidi a stačí jen věřit, a hotovo. Tak věří protestanti. Kromě víry není z lidské strany prý žádáno nic; nic, co by člověk mohl vykonat, není potřebné pro spásu. Jestli hřešíš či nehřešíš, není podstatné, protože věříš-li, budeš spasen - hříchy nehříchy. Jak říkají protestanti: "Věřícímu se hřích nepočítá za hřích."
Cítíme za tímto způsobem myšlení a učení blaž. Augustina s jeho názory o předurčení (predestinaci) člověka: jsi-li určen Bohem ke spáse, dělej si, co chceš, stejně nakonec dojdeš k víře a k pokání a budeš spasen; nejsi-li předem vyvolen ke spáse, nebudeš spasen, ani kdyby ses "přetrhl" - odpadneš od víry, upadneš do hříchů apod. (Právě tento a další podobné mylné názory Augustinovy jsou důvodem, proč není v pravoslavné církvi označován jako svatý, ale jeho jméno píšeme s titulem "blažený".)
Za protestantským pojetím spásy a víry stojí poněkud abstraktní pojetí víry jakožto vnitřního přesvědčení či naděje, která se může i nemusí promítat do způsobu života člověka, protože "spaseni jsme jen milostí a nikoliv skutky" (jak zní základní krédo protestantismu). Těmto lidem namítá sv. Jakub ve své epištole: "Víra bez skutků je mrtvá." Čili taková víra, která se nevtěluje do celého života člověka, není vlastně vírou a nemá spasitelnou moc. Zbožné skutky a plnění přikázání samy o sobě vskutku nemají moc zachránit člověka, jenže bez nich víra nežije. Člověka zachraňuje opravdu jen víra, ale víra živá.

Římský-katolicismus upadl do opačného extrému než protestanti. Těžiště jeho naděje se příliš přeneslo od víry ke skutkům - resp. k "zásluhám". Čili do římské víry se vkradla nesprávná myšlenka, že spásu si člověk může vysloužit. Někdo spásu zasluhuje a jiný nezasluhuje. Od takové myšlenky je už jen krok k hledání "kvantitativní podmínky spásy": čili kolik zásluh člověk vlastně potřebuje získat ke svému spasení. A hned dalším krokem v tomto racionalisticky obchodním uvažování už je idea, na níž bylo v latinské církvi vystavěno dogma o odpustcích: co když někdo má více zásluh, než potřeboval ke své spáse - čili více zásluh než spotřeboval ke svému spasení?; a kde pak jsou ty nespotřebované zásluhy a kdo s nimi hospodaří? Odpověď je propojena s dogmatem o papežství: jsou v jakési pokladnici a hospodaří s nimi papež (kdo jiný, že?) Ve středověku se z toho na Západě vyvozovaly dosti naturalistické (až hokynářské) závěry, dnešní katolicismus se pokouší o zjemnění pohledu na tuto problematiku; princip je však pro římskou církev dogmaticky stanoven, a není už podstatné, jestli se odpustky prodávají za peníze (určené buď na křížovou výpravu nebo třeba na boj proti kolegovi papeži, jsou-li tu zrovna papežové dva) nebo se udělují za nějaký vykonaný skutek (např. doputovat někam, dostavit se na audienci na svatopetrské náměstí apod.)

V Pravoslaví se klade zvláštní důraz na to, aby teologické myšlení a potažmo duchovní život prošel středem mezi oběma jámami a vyhnul se pádu do jedné z nich. Na jedné straně je zcela odmítáno učení o zásluhách a o odpustcích. Člověk si spásu nemůže nikterak zasloužit. Žádné množství dobrých skutků nestačí k tomu, aby člověk byl hoden nebeského království. Služebníci nehodní jsme neustále. Vždy jsme spaseni jen a jen Boží blahodatí (milostí), která je Boží odpovědí na naši víru člověka v Krista. Jenže víra nemá spasitelnou sílu, jestli neproniká celé lidské myšlení a život. Takže - na druhé straně - jsou důrazně připomínána slova ap. Jakuba: "Víra bez skutků je mrtvá."
Luther kvůli této Jakubově tezi prohlásil jeho epištolu za "slaměnou" (tj. vnitřně prázdnou) a vyškrtl ji z biblického souboru. Dnešní protestanti už sice Jakubovu epištolu čtou a pokoušejí se nějak uchopit i citovanou tezi, ale kvůli principiálním nesouladu Jakubova výroku se samotnou osou protestantského myšlení vyznívá tato snaha bohužel trochu uměle či povrchně.








Zobrazit příspěvek č. 221 jednotlivě

Administrátor --- 5. 9. 2007
Z tisku

„Pro křesťanství není v Mongolsku místo," pravil dalajlama

Dalajlama pronesl kritiku na adresu křesťanských misionářů působících v Mongolsku a dalších asijských zemích.

Představitel tibetských buddhistů pronesl v německém rozhlase ARD: Není správné vzdalovat lidi od jejich kulturního dědictví. Lepší a nadějnější je ponechat je jejich vlastní tradici. Byl jsem nedávno v Mongolsku (a to samé se děje, jak jsem slyšel, v Tibetu) a potkal tam křesťanské misionáře. Řekl jsem jim přímo do tváře: "Toto je buddhistická země a ne místo pro konverzi." Zde na západě často říkám na svých přednáškách: Vy máte židovsko-křesťanskou tradici. Je pro vás lepší, abyste v ní setrvali. Tak míní 14. dalajlama Tenzin Gjamtso, pozemské vtělení Buddhy Avalokitešvary...
(Credo.ru)




Zobrazit příspěvek č. 220 jednotlivě

Administrátor --- 4. 9. 2007
Svátek sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského

Dnes je svátek sv. mučedníka biskupa Gorazda, který byl tohoto dne umučen německými nacisty v r. 1942.

Jeho život je životem svatého křesťanského pravoslavného biskupa a posléze i mučedníka. Šířil a upevňoval zde autentickou křesťanskou víru, zápasil s herezemi a usvědčoval je slovem i písmem. Po chmurném tisíciletí, kdy byl lid této země připraven o pravoslavné křesťanství, přinesl na Moravu opět "světlé slunné dědictví cyrilometodějské". Jako Gorazd II. stal se prvním nástupcem sv. Metoděje po tisíci letech (nepočítáme-li osobnost Gorazda I., jehož sám Metoděj požehnal jako svého nástupce, ale nikdy se nemohl ujmout církevní správy, byv spolu s ostatními čtyřmi předními žáky Metodějovými vyhnán z Moravy intrikami papežského duchovenstva - především proto, že neústupně hájili pravoslavnou víru Metodějovu proti nastupujícím latinským herezím).

Sv. Gorazd II., ač nemocný a poloslepý, vykonal za 20 let svého působení neuvěřitelné duchovní dílo. Kdo se trošičku podrobněji seznámil se situací, ve které mu bylo dáno působit, s nepříznivými okolnostmi, s tlakem, jemuž byl vystaven, nemůže nevidět za vladykovým životem Boží konání. Je to něco tak velikého, že my, dnešní pravoslavní křesťané, vlastně ani nedohlédneme všechny rozměry jeho života a díla; a - to je můj osobní pocit - nevíme si s odkazem sv. Gorazda jaksi rady. Prostě se to vymyká našemu chápání. (To je však jev, s nímž se setkáváme i u řady dalších světců.)

----------

K tomuto dni otevíráme veřejný odkaz na jedno z klíčových literárních děl našeho svatého vladyky: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu (je to jedna z populárně-naučných knih sv. Gorazda) - v elektronické podobě.





Zobrazit příspěvek č. 219 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 2. 9. 2007
Pravoslavné svátky ve Svaté zemi

Zvláště milovníky liturgiky popř. Svaté země jako takové potěší hezká fotogalerie na www.christian-feast.com. Několik set snímků z obřadu umývání nohou na Velký čtvrtek, Křížové cesty na Velký pátek, vynášení plaštěnice přímo na Golgotě, sestoupení Svatého ohně, paschální liturgie ve Svatém Hrobě, Padesátnice na sv. Sionu, Nanebevstoupení na Olivové hoře, Theofanie na Jordánu, Proměnění na Táboru, Narození v Betlémě, Zvěstování v Nazaretu, Zesnutí Bohorodice v Getsemanech. Pěkné, doporučuji.



Zobrazit příspěvek č. 218 jednotlivě

Administrátor --- 2. 9. 2007
O slepotě nájemníků a o prelesti čili duchovním klamu

13. neděle; o zhoubě nepoctivých vinařů

Úryvek z evangelia připadající na neděli tohoto čísla:

33  Jiné podobenství slyšte: Byl jeden hospodář, kterýž vzdělal vinici, a opletl ji plotem, a vykopal v ní lis, a vystavěl věž, i pronajal ji vinařům, a odešel pryč přes pole.
34  A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům, aby vzali užitky její.
35  Vinaři pak zajavše služebníky jeho, jiného zmrskali, jiného zabili, a jiného ukamenovali.
36  Opět poslal jiných služebníků více nežli prve. I učinili jim též.
37  Naposledy pak poslal k nim syna svého, řka: Zastydí se před synem mým.
38  Vinaři pak uzřevše syna jeho, řekli mezi sebou: Toto jest dědic; pojďte, zabijme jej, a připadne nám dědictví jeho.
39  I chytivše ho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili.
40  Protož když přijde pán vinice, co učiní vinařům těm?
41  Řekli jemu: Zlé zle zatratí, a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteříž budou vydávati jemu užitek časy svými.
42  Řekl jim Ježíš: Nikdy-li jste nečetli v Písmech: Kámen, který zavrhli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelnou? Ode Pána stalo se toto, a jest to divné před očima našima.
(Matouš 21,33-42)

Co je to za podivné jednání těch vinařů z Ježíšova podobenství? Nejprve bychom asi hovořili o do očí bijící drzosti. Pak si ale uvědomíme, že takovéto chování nelze vysvětlit jen obyčejnou drzostí. Jedná se o jakési vnitřní zatmění těch vinařů - nájemníků vinice.

Nejdříve si však něco řekněme o reáliích tohoto podobenství. Zřízení a zařízení vinice je popisováno obyčejně, jak to bylo zvykem v Ježíšově době. Vinice musela být obkroužena plotem - většinou z trní (ani ne tolik kvůli lidem ale hlavně kvůli zvěři; lišky dokázaly natropit na vinici velké škody; kolemjdoucím bylo dovoleno vzít si, kolik potřebovali, aby uhasili žízeň, nesměli však nic odnášet; viz Deut 23,24) anebo byla kolem ní zídka. Běžnou součástí vinice byl lis (dvě nádrže v zemi vytesané ze skály - v jedné se hrozny drtily a lisovaly; mošt pak stékal do druhé nádrže), a stejně tak obvyklou byla malá stavba, v níž se mohl personál ukrýt před nepohodou a z jejíž ploché střechy bylo možno vinici obhlédnout a kontrolovat. Všechno to byly běžné věci.
Majitel toto všechno nechal zřídit a vinice pronajal nájemníkům. Opět běžná praxe. Pronájem za užívání vinice býval stanoven v podobě odváděného podílu z výnosu. Vybírání nájemného (čili stanoveného podílu z plodů) "ve stanovený čas" znamenalo platit v naturáliích každý pátý rok (podle Levit 19,23-25). Tudíž po uplynutí pěti let poslal majitel svého služebníka, aby od vinařů vybral letošní sklizeň. Až dosud stále normálka. Tu náhle poklidný ráz vyprávění skončí, jako když utne. Dále už není normální vůbec nic.

Pro dnešní čtení platí něco podobného, co pro řadu dalších. Abychom mohli rozkrýt sílu Ježíšových podobenství a najít jejich poselství, zapomeňme na chvilku na to, že jsou to jen podobenství, představme si, že se jedná o líčení skutečné situace; - ať nám před naším vnitřním zrakem ožije, jakoby se vše, o čem Pán Ježíš vypráví, stalo.
Z vyprávění můžeme vyvodit, že majitelem vinice byl bohatý člověk. A nejen bohatý, byl to člověk vznešený, mocný, zřejmě nějaký místní vládce či správce. Každopádně měl moc a prostředky k potrestání zločinců. Toho si museli být ti nájemci vědomi. Jak to, že jim toto vědomí nebránilo domnívat se, že by jim vinice mohla připadnout, že by se z nájemců mohli stát majitelé? Jak to, že vůbec mohli doufat, že jim jejich zločin (krádež nemovitosti i s inventářem) projde? Vždyť je nemohlo ani na okamžik napadnout, že by majitel neměl možnost domoci se svého práva a zjednat si spravedlnost.

Odpověď je dvojí: jednak se vinaři mohli domnívat, že majitel, který odcestoval, se už nevrátí (třeba doufali, že se mu stala nějaká nehoda, nebo se opájeli bláhovou nadějí, že na svůj majetek zapomněl apod.) Druhou možností odpovědi je, že spoléhali na jeho dobrotu. Majitel vinice musel být znám jako dobrotivý člověk, trpělivý, milosrdný a odpouštějící; a oni se třeba rozhodli této jeho vlastnosti zneužít.

Dělníci na vinici pochopitelně pracovali. Snášeli horko dne a postupně si vinici, do které investovali svou dřinu, oblíbili. Majitele před očima neměli (kdo ví, jestli ještě žije?). Viděli jen sebe a vinici. A tak prostě začali pomalu zapomínat na to, že vinice někomu patří a nejsou to oni. Je to psychologický proces. Známe to všichni ze své zkušenosti. Když máme dlouhou dobu půjčenou nějakou věc, kterou často používáme, zvykneme si na ni, a její vrácení majiteli vnímáme jako ztrátu - skoro jako bychom tím přišli o vlastní majetek. Tento psychologický proces se však odehrává nejen v rozměrech jedné lidské osoby, ale též v rozměrech národa, ba, vlastně i lidstva.

To je zřejmě první napomenutí, které nám Spasitel chce předat dnešním podobenstvím. Na tomto světě nejsme jako jeho majitelé, ale jako nájemci, který jej mají dočasně svěřen a mají odvádět majiteli jakýsi užitek z toho, že tu mohou být.
Prvoplánově měl Spasitel na mysli izraelský národ, jemuž byla Hospodinem propůjčena zaslíbená země, ve které směli židé přebývat a Bůh je zde opatroval; a tím nájmem, který od nich Bůh očekával, že dostane, byla zbožnost - chtěl, aby Izraelité byli jeho lidem a on byl jejich Bohem. Žádal od nich, aby ho ctili spravedlivým životem, aby "milovali Boha svého, bližního svého jako sebe samého". Takové bylo stanoveno "nájemné". (Přirovnávat Izrael k vinici bylo ostatně ve staré židovské literatuře běžné; od časů proroka Isaiáše se réva stala symbolem vyvoleného národa, v Jerusalemském chrámu připomínal tuto skutečnost velký zlatý hrozen.) Těmi zbitými a zabitými služebníky byli při tomto výkladu míněni proroci, které Hospodin za svým nevěrným lidem hojně posílal. Synem pak nemůže být míněn nikdo jiný než Mesiáš - Ježíš.

To samé však přeneseně platí i pro nás, křesťany, kteří jsme dnes Božím lidem, Novým Izraelem. Byla nám svěřena Církev, která není naše a nemůžeme si s ní dělat, co se nám zlíbí. (Prakticky veškeré úpadkové církevní jevy jsou důsledkem lidské zapomnětlivosti, tj. nějak se nám vytratí z vědomí myšlenka, že církev není naším majetkem a že budou potrestáni vinaři, kteří s ní nakládají, jako by byla jejich.) V Církvi se o nás Bůh stará - veškeré dobro, pomoc shůry, útěcha, posila, požehnání, Bohopoznání a hlavně spása - to vše je Božím darem. A za to Bůh žádá po lidech, aby měli lásku k sobě, bázeň Boží, a užívali všech těch darů ke spáse a k dobru na zemi. Jenže lidé až příliš často činí z církve zbraň, kterou užívají při boji ve jménu svého sobectví, činí ji nástrojem svého egoismu a k dosažení sebeuspokojení a malicherných cílů.

Na nejobecnější rovině platí podobenství o vinici pro celé lidstvo. Vinice je svěřený svět. Náš život na této zemi je jen "pronájmem", za který máme vyměřeno "nájemné": znát svého Stvořitele a ctít svého Dobrodince. A není tu jistě potřeba rozvíjet, že chování lidí a jejich zacházení s tímto světem připomíná ty zločinné vinaře vskutku velice nápadně.

-------------------------------

Jestliže se vinaři chlácholili příjemnou myšlenkou, že se majiteli stalo něco zlého (na cestách se stávají různé věci, a což teprv kdesi v cizině!), tak je z tohoto šťastného snu probudili poslové majitele, kteří přišli vybrat nájem za užívání vinice. Od této chvíle již první varianta uvažování vinařů nepřipadá do úvahy; je jasné, že zločinci chladně kalkulují s dobrotou majitele.

Střední pasáž podobenství se rozběhne po dvou souběžných liniích.
Na jedné straně vidíme naprosto neuvěřitelnou a nepochopitelnou laskavost, dobrotu a trpělivost majitele vinice. Pán Ježíš ve svém líčení překračuje všechny racionální hranice, překonává veškeré představy jakékoliv lidské dobroty. Pán posílá první služebníky. Po tom, jak neuctivě se k nim (a potažmo i k němu, majiteli a vládci) vinaři zachovali, pošle další své vyslance. Nakonec na místo, kde je prolévána krev, posílá svého syna. (Posluchači Ježíšovi museli nevěřícně kroutit hlavou.)
Na druhé straně hledíme na stejně tak neuvěřitelnou a nepochopitelnou slepotu a zločinnost vinařů. (Reakcí na Kristova slova musely být stejně nechápavé pohledy jeho posluchačů, jako když se jednalo o chování majitele.) Původní pošetilé snění o tichém přivlastnění si vinice se mění na zuřivou nenávist k majiteli, který má tu drzost být stále naživu a dokonce vznášet nárok na to, co mu náleží. To je prostě nesnesitelné. Touha "osvobodit se" od majitele, který vybudoval a zařídil vše, co tam mají a užívají, se mění na zlost, která zatemní lidskou mysl, takže se stane slepou. Pak už vinaři nevidí své podřízené postavení, nevidí šílenství touhy, která je žene, a učiní to, o čem by muselo být každému jen trochu rozumnému člověku jasné, že je to konec nejen jejich loupeživým nadějím, ale i konec jich samotných. Uvidí přicházet syna. A protože si celou dobu tak utkvěle přáli smrt původního majitele vinice, nenapadne je nyní nic jiného než, že skutečně zemřel a že teďka přichází dědic, aby se ujal svého dědictví. Přání se stalo otcem myšlenky, jak se říká.

Objevuje se podobný motiv jako v podobenství neděle o dlužníkovi, kterému byl odpuštěn ohromný dluh. Zatemnění mysli. To je druhý motiv tohoto podobenství.
Hovoří se zde o zmatení lidského ducha (tj. v tomto kontextu: stavu duše).
Zloba a chtivost zatmí myšlení. Vinaři nejenže zapomněli na to, kdo je majitelem vinice (že je to mocný člověk). Jejich chtivost a zloba dokonce vyženou strach. Nebojí se už ani pána, ba, ani zákonů své země.

O temné propasti v lidské mysli
Lidé - když jde o jejich mysl - činí si jisté starosti, jestli jsou dost chytří (případně si přejí být inteligentnějšími a vzdělanějšími), obávají se většinou ztráty IQ či paměti, bojí se demence nebo ztráty duševního zdraví, trápí-li je deprese apod. Někteří lidé jsou schopni se strachovat, zda jim ufoni nevymazali paměť... Málokdo se však obává ztráty soudnosti. S lidskou myslí se může stát podivná věc, kdy je veškeré myšlení chybně nasměrováno a všechny síly duše upřeny na klamný cíl. V terminologii pravoslavné spirituality se tomu říká "prelesť" (ve staroslověnštině) čili oklamání (myslí se duchovní klam, tj. stav, kdy je člověk obelstěn ďáblem). Toho je potřeba se bát, protože ďábel je obratný. Má s lidmi (jejichž vnitřní dispozice se víceméně nemění) zkušenost trvající celou řadu tisíciletí. A středobodem jeho snahy je dostat člověka právě do stavu "prelesti" čili klamu. A to je přesně ten stav, v němž se nacházeli zlí vinaři.

Základní vlastností klamu je jeho neviditelnost pro toho, kdo je oklamán. Takový člověk si může počínat úplně šíleně, všichni kolem to vidí, ale on sám si připadá jako moudrý nebo pokorný či zbožný, prozíravý, chytrý apod. Kdyby se někdo otázal těch vinařů, poté co zabili první i druhé poslané služebníky, jestli si připadají jako zločinci a jestli by se neměli kát, zřejmě by naprosto sebevědomě odvětili, že oni nic odsouzeníhodného nedělají, a jistě by přednesli řadu důvodů, jimiž by se snažili ospravedlnit, co napáchali, jakoby to bylo jednání rozumné či dokonce spravedlivé. Možná by řekli: "Na našem místě by takhle jednal každý," nebo "Koukejte na tamtoho, co ten dělá," a nebo "Říká se mezi lidmi, že ten majitel vinice také nejednal vždycky "v rukavičkách" se svými služebníky"... Ve stavu prelesti začínají všechny síly mysli pracovat na plné obrátky ale zvráceným směrem.

Na začátku prelesti vinařů byla touha po majetku. Na začátku prelesti bývá většinou nějaká vášeň, touha po moci, po jmění, pýcha, sebedůvěra. Tak se ďábel pokouší přivést do stavu klamu každého z nás. A klam vede do hříchu - stavu realizovaného odcizení člověka Bohu.

»Každý bývá pokoušen, svou žádostí je vlečen a klamán. Potom žádost počavši, porodí hřích. A vykonaný hřích zplodí smrt.« (Jakub 1,14-15; pravosl. znění)

Základní pomocí, která člověka chrání proti prelesti, je rada nebo duchovní vedení. Důležité pro každého, kdo se snaží o duchovní život, tedy je, aby si nechal poradit. Aby se radil. Platí to pro každého křesťana. Ďábel dokáže oklamat mysl člověka, ale tento klam bude odhalen, když má člověk dobrou zpověď. Kněz - zpovědník se sice jako člověk může mýlit, to však nic nemění na tom, že zpověď a hledání rad je mocnou hradbou proti prelesti, jak ví církev ze své přebohaté zkušenosti. Proto ďábel většinou zdůrazňuje těm, které klame: "Nikomu o tom neříkej."

Další hradbou, která do jisté míry brání člověka před tímto klamem, je stanovený řád věcí. To jsou zákony občanské či církevní, pravidla mravnosti, církevní struktura apod. Když člověk dovolí, aby v něm vášeň či nečistá touha začaly růst a začala vznikat prelesť, narazí dříve či později na tuto hradbu (v církvi to často bývají kánony), o kterou se buď zastaví nebo tuto hradbu člověk překročí - tj. přestoupí kánony, nebo občanské zákony - čili dá se na zločinnou cestu. Pak už je klam obtížně zastavitelný, protože se pevně stává součástí vnitřního světa člověka a působí svou vlastní silou a silou skutků, které člověk napáchal, když tento klam zafixoval...

Touha vinařů po vlastnictví vinice postupně ovládla jejich srdce. Začali žít v klamu. Ve zvrácené naději, že majitel už nežije nebo zapomněl apod. Mohli se ještě vzpamatovat a vrátit se do reality, když přišli první služebníci pro nájemné. Jenže v tu chvíli vinaři překročili hranici, přestoupili zákon a spáchali první zločin. Pak už byla cesta zpět stále obtížnější.
----------------------

Takže, čím uzavřeme toto povídání? Jak to shrneme?

V tomto podobenství je Bůh ukazován jako majitel vinice. Nevěrní lidé - to jsou ti vinaři.
Trpělivost pána vinice je nepochopitelná. Stále očekává, že se v nevěrnících probudí svědomí. Nakonec pověří svého syna. Doufá (a je přesvědčen - jinak by svého syna neposílal), že "zastydí se před synem mým". Syn je stejného ducha s otcem - poslušně jde tam, kde už nejednou byla prolita krev.

Veliká a všechno naše chápání překračující je trpělivost pána vinice. Ale není nekonečná. Když se definitivně ukáže, že svědomí zločinců je mrtvé, končí trpělivost pána. Nenechá, aby jejich zlo triumfovalo. Jejich další existence nemá smysl. Život, který se definitivně propadl do zla, bude ukončen. "Zlí budou zle zahubeni a vinice bude předána jiným."

O tom je epilog tohoto podobenství: o soudu. Zlo není ponecháno bez hranic, ale je mu učiněn konec. A to je přece dobrá zpráva, nebo ne?

V prvém plánu se Kristovo vyprávění vztahuje na starozákonní židovský národ a v době novozákonní na Církev. V druhém plánu se pak hovoří o celém lidstvu, které můžeme z jistého úhlu pohledu vidět jako bandu nevděčníků, kteří si přivlastnili tento svět a dávno přestali (jako celek) uznávat Toho, kdo tento svět učinil, vybudoval, zařídil a uvedl nás sem jako nájemníky.
Těmi prvními a druhými služebníky jsou starozákonní proroci, pokud vztahujeme toto podobenství v tom nejužším jeho smyslu na tehdejší židovstvo. Avšak (v širším výkladu podobenství) jsou jimi i mnozí křesťanští svatí. V životech mnoha a mnoha svatých se setkáváme s pronásledováním; a nejen ze strany nevěřících (jak je tomu v případech prvokřesťanských mučedníků), ale i ze strany samotných křesťanů. Mohli bychom připomenout život jednoho z nejslavnějších světců - sv. Jana Zlatoústého a životy dalších velikých světců pronásledovaných ze strany heretiků: např. ariánů či ikonoborců, nebo zástupy křesťanů umučených římskými katolíky (např. mniši na Svaté Hoře Athos); nebo vzpomeňme křesťany pronásledované ve vlastní Církvi: např. sv. Maxim Řek, který trpěl v ruském carském vězení, nebo sv. Nektarios Aiginský či nedávno sv. Joann Sanfranciský atd. atd. Příchodem syna je pak v této rovině výkladu druhý příchod Kristův.
Mimoděk čtenáře tohoto podobenství napadne: Jaký krásný život by mohli mít ti vinaři! Vinici dostali kompletně zařízenou, stačilo ji jen udržovat a z toho, co vinice urodila, odvádět nájem. Kdyby uznávali svou podřízenost a udrželi si vědomí, že vinice je majetkem někoho jiného, pak by v běžných každodenních záležitostech byli svými vlastními pány. Nikdo nad nimi nedozíral, pán byl dobrotivý a neustanovil žádného biřice, nikdo tam nad nimi nepráskal "otrokářským bičem", majitel se neukazoval - čili jim do práce nemluvil. Kdyby byl nějaký problém, mohli se spolehnout na proslulou laskavost majitele. Před případnými nepřáteli by byli ochráněni, protože majitelem vinice byl mocný člověk či vladař. Co více si mohli přát? Jenže přáli si ještě více - chtěli mít vše. I za cenu zločinu.

Podobně jako na počátku všeho. Nejvyššímu andělu, Lucifer čili Světlonoš se jmenoval, nestačilo, že je největší mezi všemi Božími služebníky, on chtěl sám být Nejvyšším. Chtěl být Bohem. A proto sletěl s nebe jako blesk, jak je psáno.
To je i dnes ďáblova inspirace - vnukává lidem, aby jim nestačilo, co mají, a to i tehdy, když toho mají opravdu hodně. A čím více toho, člověk má, tím více ještě chce. Až nakonec chce mít vše. A tak dokoná svou zkázu. To je pro ďábla uspokojením - když člověk napodobí jeho pád.

Jeden z kralujících klamů rozprostírajících se nad naší "vyspělou" civilizací. Zdá se, že lidé jsou dnes upřímně přesvědčeni, že na tomto světě jsou proto, aby se dobře bavili. Jako by se smysluplnost života měřila tím, kolik toho člověk za život spotřebuje; jinými slovy: tvůj život má smysl tehdy, pokud se ti podaří zde sníst co nejvíce jídla (a co nejlepšího), spotřebovat co nejvíce energií, opatřit si co nejvíce věcí a užít si co nejvíce potěšení, rozkoší a zábavy. Konzum zábavy a požitků je výstižně symbolizován obrazem hada zakousnutého do vlastního ocasu - požírajícího sama sebe. Nikdy není dost, žádné množství nestačí. Až k sebezničení.

Někteří duchovní starci říkají, že tam, kde je ještě naděje na probuzení svědomí, Bůh sesílá na takto smýšlející lidi nějaké neštěstí, nemoc či jinou pohromu, aby je vytrhl z toho smrtonosného snu.

A neděje se to jen na úrovni životů jednotlivců, ale i širších měřítkách. Konec konců, ekologická katastrofa, která nevyhnutelně přijde kvůli drancování a zneužívání přírodních zdrojů, je takovým globálním posledním zatřesením celým lidstvem, aby se vzpamatoval, kdo je toho ještě schopen.
Naše současná civilizace se svým duchovním stavem začíná nápadně podobat těm vinařům, s nimiž už nic neotřese. Postupně dospíváme do stavu, který se již blíží stavu předpotopního lidstva, když každý výplod jejich mysli byl už jen zlý (sobecký, bezbožný, vášnivý).

»Civilizační jednání... démonicky pohlcuje věčný osud člověka a slouží jako náhražka za život ducha. Povahu démonické zábavy vyjádřil břitce Nietzsche, když přišel s otázkou, proč by vůbec někdo měl žít v trapném stavu nedostatku boží lásky a milosti. "Využijte milost k tomu, abyste milovali sami sebe," znělo jako řešeni, "a nebudete nadále potřebovat vašeho Boha, a budete si moci přehrát celé drama pádu a vykoupení sami v sobě."« (Eric Voegelin)
Uzavřený kruh hltavosti, žravosti a poživačnosti, učí rozetnout duchovní tradice církve půstem, askezí, sebeomezením, osvobozením se od závislosti na vášni konzumu. Pak se lidské srdce může přeladit na "jinou frekvenci" (jak to říká starec Paisij).

Když lidé přestali uznávat práva Stvořitele a ctít jeho vlastnictví, jímž je tento svět, bude nevyhnutelným důsledkem popření práv občanských. Když přestaneme uznávat, že Bohu patří tento svět, proč bychom ctili majetková práva svého bližního? Proto je zločinnost souputníkem agnosticismu a atheismu. Krutost a kriminalita se za poslední léta začaly šířit po celé západní civilizaci neuvěřitelnou rychlostí. Je to jedna z morových ran přelomu tisíciletí. Infekce lidských myslí virem duchovního zatmnění, zloby a egoismu v jejich nejukrutnějších mutacích.
Naprosto fantastický nárůst kriminality vidíme všude kolem. Např. loupeživost. Krade se prostě vše. Kabely, okapy a poklopy od kanálů počínaje, přes auta a vybavení soukromých bytů, až k celým firmám, bankám, fondům či přírodním zdrojům. Policie i politikové jsou bezmocní (a to v tom lepším případě, v horším případě v kriminalitě sami jedou). Vymýšlejí se stále dokonalejší zabezpečovací systémy. Než řidič nastoupí do svého auta a odjede s ním, musí odemknout či odblokovat celou řadu sofistikovaných zařízení, jimiž je jeho auto chráněno, jinak je do týdne bez něj (alarm, zámky na dveřích, zámek řadící páky, zámek volantu, páka na volantu či na pedálu, zámek zapalování a imobilizér s čipem v klíčku od zapalování) - a stejně nevíš, jestli to auto příště ještě bude tam, kde jsi ho nechal (dnes už si boháči nechávají své "plechové miláčky" sledovat satelitem). Dveře od běžných bytů v paneláku připomínají vstup do trezoru někde v bance (standardem jsou nejméně dva zámky nebo uzamykací zařízení na zvláštní klíček ovládající mechanismus se závorami, které se zasunou na veřejí na osmi místech po obvodu, dveře jsou pancéřované a kovová futra vylitá betonem).
A co je nejhorší? Že se současným stavem věcí se lidé rychle smířili jako s něčím bezmála normálním. Vlastně ho už akceptovali.
Vzpomínka na dobu před 30 lety, kdy se v Řecku ještě nezamykaly dveře od bytů ani od aut, zní dnes jako neuvěřitelná pohádka...









Zobrazit příspěvek č. 217 jednotlivě

Administrátor --- 29. 8. 2007
Z tisku

Skupina kanadských katolíků horuje pro návrat k "rouchu Adamovu"
Tato skupina, která praktikuje tzv. "naturismus", doufá změnit vztah společnosti k pohledu na nahého člověka a tvrdí, že odhalená přirozenost zrcadlí velkolepost člověka jako Božího stvoření. "Bible není proti nahotě, ale proti hříchu," tvrdí člen Federace naturistů v novinách Ottawa Citizen. Dále tvrdí, že jsou daleko blíže k Bohem stvořeným tvorům přírodního světa, když nejsou nuceni neustálému umělému nošení oděvu. Přívrženci nahoty považují za "velice pozitivní" jev "návratu rajské zahrady", který se v jejich očích děje všude tam, kde není nutno nosit šaty. Festival zbožných naturistů byl zahájen 16. srpna ve vesnici jižně od Montrealu.

Intexfax religia



Zobrazit příspěvek č. 216 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2007
Z tisku

Ikona s ekologickými motivy
V ukrajinské řecko-katolické církvi v Talinu posvětili ikonu „Bohorodice Trojruké“, ochránkyně Estonska. V interview oznámil předseda Kongresu Ukrajinců Estonska, že je to prvá ikona v Estonsku, která je vyjádřením péče o ekologii.
Ikona „Trojručice“ je totiž ochránkyní všech nevinně napadených, ale za takové je prý možno považovat nejen lidi, ale i všechno Boží stvoření: zvířata, rostliny, vzduch, vodu. V našem chrámu se každý den modlíme za životní prostředí. Muzeum přírody Estonska pro nás vypracovalo seznam zvířat, ptáků, rostlin, jejichž existence je ohrožena.
Kolem zobrazení Matky Boží jsou na okrajích ikony malé výjevy na ekologická témata.
Konají se zde pobožnosti za záchranu přírody.
(Blagovest Info)



Zobrazit příspěvek č. 215 jednotlivě

Administrátor --- 25. 8. 2007
Pozvánka na svátek sv. Gorazda

Pozvání

Dovolujeme si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 31. srpna - 1. září 2007.

Program bohoslužeb:

V pátek 31. srpna:
18 hod.: 9. hodinka, malá večerní, panychida
21 hod.: celonoční bdění

V sobotu 1. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, hodinky
10 hod.: Božská Liturgie

Občerstvení po bohoslužbě zajištěno.

Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 12-ti postelemi, prosíme, aby si poutníci s sebou dle možností přivezli karimatky a spacáky.

Při chrámu bude možno zakoupit církevní potřeby, ikony i literaturu (80 titulů pravoslavných knih v češtině a slovenštině).

Na setkání se těší archimandrita Jáchym s bratry



Zobrazit příspěvek č. 214 jednotlivě

Administrátor --- 23. 8. 2007
O bohatém mladíkovi, kapitalistické tržní ekonomice a dokonalosti

12. NEDĚLE; o zlé moci bohatství

16  A aj, jeden přistoupiv, řekl jemu: Mistře dobrý, co dobrého mám činiti, abych měl život věčný?
17  A on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, než jediný, totiž Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, zachovávej přikázání.
18  Dí jemu: Kterých? A Ježíš řekl mu: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví,
19  Cti otce svého i matku, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
20  Dí jemu mládenec: Všeho toho zachovával jsem od své mladosti. Čehož mi se ještě nedostává?
21  Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej majetek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.
22  Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel, smuten jsa; neboť měl majetku mnoho.
23  Tedy Ježíš řekl učedlníkům svým: Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského.
24  A opět pravím vám: Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vejíti do království Božího.
25  A uslyševše to učedlníci jeho, i užasli velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti?
26  A pohleděv na ně Ježíš, řekl jim: U lidí jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné.
(Matouš 19. kap.)

Za lapidárním Matoušovým vylíčením schůzky a krátkého rozhovoru se skrývá mnohé.

Ježíš viděl, že dotaz mladíka není hledáním člověka, který se trápí svou hříšností a morální slabostí ve svém úsilí o získání svatosti; spíše je dotaz člověka, kterého neuspokojili ostatní učitelé a jejich pokyny ohledně zbožnosti a mravnosti. Proto se k mladíkovi chová poněkud chladně a odpovídá stručně. Kdesi v podtónech jeho řeči však můžeme zaslechnout skryté sympatie. Asi ve své předvídavosti již vidí, jaký konec mladíkovo hledání jednou vezme.

Když Kristus jakoby odmítá mladíkovo oslovení "dobrý", ve skutečnosti toto oslovení přijímá a spojuje ho se svým Božstvím. Činí to jemně a téměř neznatelně pro okolní lid. A zároveň trochu kárá mladíka, který toto oslovení použil jen jako zdvořilostní frázi, aniž by věřil, že ten, ke komu se obrací, je Bůh.

Rozhovor běží dál už skutečně stručně - až příkře. "Co mám dělat?" "Zachovávej přikázání." "Jaká?" "Tohle a toto a tamto." (To by se dalo telegrafovat.)

Kristova odpověď mladíka asi zaskočila. Nenapadlo ho, že mu Ježíš na jeho hlubokomyslnou otázku odpoví prostým vyjmenováním těch "obyčejných přikázání", která tak dobře zná od dětství. Pán Ježíš to jistě věděl, ale chtěl tím mladíkovi taktně naznačit, že přikázání sice formálně zná a dodržuje od mládí, ale ve skutečnosti je vůbec nezná. Neví nic o jejich vnitřní síle, o moci přikázání zachránit člověka a uvést ho do souladu s Boží vůlí a přeseknout zplanělou lidskou vůli, neví nic o jejich skutečném obsahu, který tkví v tom, aby člověk se stal Božím dítětem a Jeho služebníkem a vymanil se z otročení tomuto světu, jeho vášním, jeho bohatství, jeho pomíjivosti, - aby nebyl již dítětem těla ale ducha.

Proto ho Boží přikázání neuspokojovala, proto stále bloudil v hledání, jak získat věčný život. Jenže zatímco on očekává, že mu Ježíš řekne nějaké krásné vznešené nové přikázání, či dá nějakou tajemnou "duchovní radu" (nebo alespoň řekne něco na způsob blahoslavenství na hoře), místo toho vyslechne nudný přehled starých přikázání. Prorok z Nazaretu mu řekne, že má plnit to, co dávno plní; říká mu, co zná v Izraeli každé dítě. "Je to vůbec prorok?" dumá možná mladík. "Škoda cesty a času..."

"To přece dávno dodržuju," řekne nahlas a neskrývá své zklamání nad Ježíšovou odpovědí. Konec konců, není to žádný žebrák nebo rybář z Galileje; on je někdo. Může si dovolit ukázat jistou převahu a nenechat se tak snadno odbýt.

Možná odtušil: "To všechno, samozřejmě, zachovávám, kam mi jen paměť sahá..." tak trochu i proto, aby se pochlubil. Vypadá to, že ho ovládala sebedůvěra, lehkomyslnost a slepota vůči vlastním hříchům. Možná jeho slova: "Tak co mi ještě schází?" jsou tak trochu i drzou výzvou ve smyslu: "Tak teď se ukaž, proroku, zkus na mě najít skvrnu, já totiž mám svoje povinnosti v pořádku; jen to zkus mne z něčeho usvědčit." Snad proto nechápal, že stojí před Tím, kdo nejen ukazuje cestu k věčnému životu, nýbrž kdo může dát věčný život. A možná, že věčný život pro něho nebyl něčím tak dobrým, blaženým, aby byl připraven kvůli němu vzdát se blah, která nabízí tento dočasný tělesný život (tedy, zvláště tomu, kdo je bohatý)...
V tu chvíli však nabírá vývoj tohoto setkání nový směr. Nečekaný obrat. Najednou ten "nudný prorok" řekne něco, co se zabodne mladíkovi do duše jako žhavý hřeb. Větu, jež ho bude od té chvíle pálit v nitru a nedá mu pokoj. "Chceš-li být dokonalý," to zní dobře, no konečně!, teď přijde něco duchovního: "rozdej co máš..." Ztuhnul. Svět se kolem zatočil. Pár vteřin se nemohl pohnout. Nezmůže se na slovo. Smutně a tiše odchází.

"... bohatý nesnadno vejde do království nebeského," říká za ním Ježíš a říká to s laskavostí (a opět zaslechneme pod těmito slovy jakési sympatie a soucit), protože ve skutečnosti tím chce citlivě říci, že bohatý nemůže vejít do království. To je zřejmé z přirovnání, které hned uvede: Spíše velbloud projde uchem jehly... A nejde tu o samotné množství majetku, ale o stav lidského srdce.

Podobenství o velbloudovi a uchu jehly zní sice srozumitelně ale přesto dosti divně (proč zrovna velbloud?, a proč ne slon?), jelikož Kristova podobenství používají vždy obrazy a situace dobře známé z běžného života. Vysvětlení podávají některé staré rukopisy, které místo "velblouda" píší poněkud srozumitelněji o "lodním lanu", což však není rozpor mezi evangelijními rukopisy, protože lodní lana se zhotovovala z velbloudí srsti a v lidové mluvě se těmto lanům běžně říkalo "velbloud". V tomto světle dostává toto podobenství znaky společné pro všechna Kristova podobenství - stává se z něj obrázek ze života: jako je nemožné protáhnout kotevní lano uchem jehly místo niti, tak se i bohatý nemůže protáhnout úzkými dveřmi do nebeského království.
Sv. Jan Zlatoústý říká, že "Kristus nekritizuje bohatství, ale vášeň člověka k bohatství (touhu po bohatství). A jestli je pro bohatého těžko vejít do království nebeského, co říci o těch, kteří jsou spoutáni vášní sexu?" Problém není v bohatství samotném ale ve vztahu bohatých lidí ke Kristu a k evangeliu. Dokonalost a potažmo spása člověka je zřetelně vystižena v devateru blahoslavenstvích, mezi nimiž také je: "Blahoslavení chudí duchem (tj. jejichž duch není spoután a obtížen bohatstvím), neboť jejich jest království nebeské."

--------------

Bohatství nám zde tedy představuje nejen majetek samotný, ale zastupuje vášně, které spoutávají srdce člověka. Vzdát se bohatství, to je pro člověka, který je bohatý a jehož srdce je k bohatství připoutáno, jako zemřít. Teoreticky jsou sice i dnes případy bohatých lidí, kteří nejsou ke svému bohatství v srdci připoutáni, ale v praxi se s tím asi nesetkáme. Je to dáno tím, že bohatství bývá v našem světě spojeno s lakotou, zištností či přímo loupeží - a těmito prostředky je bohatství také většinou získáváno.

Slyšel jsem jednoho skutečně špičkového řemeslníka (myslím, že to byl kovář) vyprávět: "Na řemesle nezbohatneš. Z řemesla můžeš slušně žít, ale nezbohatneš. Bohatne se z handlu."

Je dnes téměř vyloučeno, aby někdo zbohatl poctivou prací, řemeslem apod. Z duchovního hlediska nezáleží tolik na tom, jestli je ta či ona loupež v současnosti považována za legální, resp. jsou druhy loupeže, které už jsou tak všeobecně rozšířené, že jsou bez ohledu na přirozenou morálku považovány za zákonné získávání peněz. Zjevnou loupeží jsou takhle např. některé zisky obchodníků, běžné lichvářské úroky bank, zisky energetického průmyslu, nebo filiálky západních firem v zemích třetího světa, kde je tzv. "levná pracovní síla", což v praxi znamená, že tam lidé pracují jen za nepatrný zlomek mzdy, kterou by za stejnou práci dostali západní lidé pracující ve své zemi. Biblí mnohokrát odsouzené "odírání chudých" je základem, na němž je postavena vysoká životní úroveň západní civilizace.

Loupež se může ubírat všelijakými cestičkami.
Drancování přírodních zdrojů a plýtvání jimi - což to není loupež? A krade-li přebujelý průmysl lidem čistý vzduch a vodu, ticho venku, krásnou krajinu - jakým slovem to nazvat? A jak pojmenovat působení mediálního průmyslu, který lidem ukradl blahodárné ticho pod jejich střechami a duševní svobodu tím, že jim znásilňuje ducha hloupou zábavou, reklamou, rozněcováním tělesných vášní? Je to loupež. Tohle všechno se děje kvůli jedinému - pro peníze. Na vysávání přírodních zdrojů, na nadvýrobě bezohledné k životnímu prostředí, na mediálním průmyslu, na reklamách, na rozněcování tělesných vášní v lidech, - na tom všem někteří lidé pohádkově vydělávají.

Loupeží je, není-li výrobci či pěstiteli zaplacena přiměřená výrobní cena za jeho produkt, což je případ všeho, co se dováží ze zemí třetího světa (olupováni jsou producenti). Loupeží je, je-li prodáváno něco za mnohem vyšší cenu, než jaká je cena nákladů na pořízení věci (použitý materiál a práci) a její dopravení atd. (olupováni jsou spotřebitelé). Loupeží je přijímat očividně neúměrně vysoký plat, ať už jde o vrcholový management nebo politiky apod., protože o tyto peníze byl připraven někdo, komu morálně patří. Loupeží jsou zisky mediální průmyslu, show byznysu, různých popstars, zbožňovaných sportovců apod., protože jsou založeny na oškubání ohlupovaných a zmanipulovaných lidí a na rozněcování vášní, které devastují lidskou duši.
Všichni zřejmě cítíme, že právě takové loupeže jsou pevně zabudovány do principů tzv. "tržní ekonomiky".
Těmto bohatým lidem ve skutečnosti není co závidět. Nejsou to svobodní lidé (a nevěřím, že mohou být trvale šťastní). Ďábel jim nedovolí získat takové majetky, aniž by se "nenamočili" do zotročující vášně či přímo do hříchu.


Celý současný západní ekonomický systém - tak velebený a vychvalovaný (kým asi?) jako cosi dokonalého - je v samotných principech svého fungování založen na špatných lidských vlastnostech: touhy po zisku (zištnosti), lakotě, závisti, mamonářství, lstivosti, nemilosrdenství, přezíravosti vůči utrpení atd. - tyto zlé vášně jsou motorem západní ekonomiky. Bez nich by se tržní mechanismy a ekonomická prosperita Západu zhroutily. Zkuste si představit tržní hospodářství ve společnosti svatých lidí, kteří netouží po majetku, chtějí mít co nejméně věcí a pracují zadarmo, spotřebují jen málo obyčejného jídla, pijí čistou vodu ze studánky, a každý z nich si přeje být chudší než ti, co jsou kolem.
Celá tzv. "hospodářská soutěž" je založena na lidské závisti. Zkuste si ji představit ve společnosti lidí, kteří nechtějí soutěžit, ale chtějí si zadarmo pomáhat. A jestli v něčem soutěží, tak v tom, kdo toho spotřebuje nejméně, nebo se předstihují v nezištnosti...

Nechci zde lákat k nějakým utopickým společenským režimům, ale odhalovat, na čem spočívá náš společensko-ekonomický model. Tento svět a tato civilizace není společností svatých lidí a hřích v lidských srdcích nedovolí v současném světě fungování žádného principiálně dobrého společenského režimu. To je jasné. Takže na jedné straně - nepodléhejme propagandě politické levice, na straně druhé - nežijme v iluzi, že současný model fungování naší civilizace je založen na principech dobra. Uvědomme si, že život společnosti je pouhým zrcadlením stavu lidského nitra, které je po pádu člověka pokaženo hříchem. Na určitou změnu společnosti k lepšímu je naděje, pokud církev ukazuje společnosti příklad svatosti, pokud dokáží křesťané svým životem inspirovat své okolí, být solí země, stát se kvasem, který vše prokvasí. Nechám na každém, aby sám posoudil, jestli to dnes církev u nás činí...

Mám zato, že bez lakoty a loupeže se dnes takřka nelze dobrat bohatství. Proto prakticky není možné, aby srdce bohatého člověka nebylo k bohatství vášnivě připoutáno, jelikož právě vášně stojí za získáním bohatství.
Ve starém světě bylo ještě možno stát se bohatým čestnými způsoby - pracovitostí, dovedností ve svém řemesle, hojnou úrodou, prozíravým hospodařením. Proto bylo bohatství považováno za Boží dar a požehnání shůry. A lidé, kteří si jím nenechali spoutat srdce, chápali své jmění nikoliv jaké něco výlučně svého, ale - podobně jako Job - jako Bohem udělenou výsadu rozdávat. Takový poctivý bohatý člověk se o své bohatství chce dělit.

Paisios Athonský trefně poznamenává, že Bůh nám dal dost pokrmů, abychom mohli živit hladové, ale my to nechápeme - místo obdarovávání chudých si jdeme koupit větší ledničku, abychom měli kam tu horu jídla uskladnit a nezkazilo se nám to. To platí nejen pro jednotlivce, ale pro ducha celé západní civilizace, která vede život v neustálé hostině a zbytek světa nechává umírat hlady. Proto je bohatství Západu prokleté.
----------------

Pro srdce spoutané bohatstvím je jeho ztráta jako smrt. Podobně to platí o všech hlavních vášních, které zotročují lidské srdce. Zříci se jich, přemoci je, - to je proces, při němž si člověk projde "malou smrtí". Jeho stará existence končí v hrobě, ve tmě. Jen přes hrob však vede cesta ke vzkříšení. Na druhé straně se takový asketa vynoří jako svobodný člověk, vzkříšený k novému životu. Dokonalost - tak to Pán Ježíš nazývá. Už tady na zemi se narodit k novému životu.

Jeden z hlavních rysů křesťanského ducha je vystižen Kristovými slovy: "Nejste z tohoto světa. Já jsem vás ze světa vyvolil. Svět vás bude nenávidět. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho." Na jiném místě praví Bible, že "tělesný způsob života je nepřátelstvím vůči Bohu" (Řím 8,7-8). "Tělesným myšlením" či tělesným způsobem života je míněn život dle vášní, ovládaný vášněmi, tedy podrobený světské sféře.

Kristus nás volá k dokonalosti, čili abychom zemřeli světu, zemřeli vášním, došli vzkříšení - a začali s tím hned teď.

Dokonalost? - každý po ní touží. Stejně jako každý touží někde hluboko v sobě po svatosti a čistotě. (Světští lidé to většinou nepřiznají; bojí se, jestli nebudou vypadat směšně.) A touží po svobodě. Je tak divné, že všechny ty tři věci jsou vlastně jedním? Božím Královstvím.
Tímto procesem nelze úspěšně projít bez Boží pomoci. Nestačí jen se prostě zřeknout vášně bohatství s důvěrou pouze ve vlastní síly, bez modlitby a živé víry v Boží pomoc; na místo jedné vášně mohou nastoupit vášně jiné, subtilnější. A tak vznikne nekončící proces, který dříve či později přesáhne síly a schopnosti člověka, a ten pak dokonalosti nedosáhne. Nekonečný příběh. Při očišťování od vášní má zcela rozhodující váhu Boží zásah. Vše, co člověk učiní proto, aby se líbil Bohu, má sice jen nepatrnou sílu, ale není to nevýznamné. Je to jako spouštěcí mechanismus, který umožní pracovat jiným silám, jejichž moc je člověku nedohlédnutelná. Důležité tedy je, aby se boj proti vášním děl v duchu lásky k Bohu a touhy po jeho království. Umřít je v lidských silách, ale vzkříšení dokáže učinit jen Bůh.

O tom vypráví poslední věta dnešního čtení: U lidí je to nemožné, ale je to možné pro Boha.

-------------------

Ten mladík odchází zarmoucen. Přikázání zachovával, ale k dokonalosti neměl odhodlání. Základ byl položen, ke stavbě do výšky však scházela odvaha. Říká se, že správný duchovní život dříve či později přivede člověka do bodu, kdy stojí před dveřmi, za nimiž pokračuje cesta k dokonalosti. Jenže jsou dveře do hrobu. Musí se čehosi vzdát, něčeho, na čem lpí lidské srdce. Co je mu tak drahé, a co mu při tom brání vzlétnout. Je to skutečně jako "malá smrt" - krok do prázdna. Bez záruky.

Ten mladík si po svém odchodu od Ježíše nejspíš musel říkat: "To je šílenství. Přece se nemohu vzdát všeho majetku, nikomu jsem to neukradl, je to poctivé jmění. Nemá právo to po mně žádat. Jak bych potom žil? A když to udělám, co pak? Nebudu si do konce života rvát vlasy, že jsem se tak nerozumně a zbytečně ožebračil? Takové věci se přece nedělají. To po mně nikdo nemůže chtít. Není nic špatného mít poctivé peníze. Kdo mi pak co dá? ... Jenže, může mě teď ještě můj majetek potěšit? Kam se poděla ta radost, kterou mi mé bohatství až doposavad přinášelo?"

Jednou, po Kristově vzkříšení, přijdou za tímto mladíkem Ježíšovi učedníci a řeknou mu to, co píše apoštol v dnešní epištole; že "Mesiáš zemřel za naše hříchy" a že "byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých", a že "se zjevil" svým učedníkům a naplnil je silou a radostí. Mladík je už dávno přesvědčen, že spasit ho nemůže ani jeho bohatství, ale ani žádná zákonická spravedlivost; i on se chytne ruky vzkříšeného Pána, která je k němu vztažena, a půjde za ním. "Bohu je přece všechno možné..."

P.S.
Podle církevní tradice ten mladík po nějaké době Ježíšova pokynu uposlechl. Nevydržel to. Musel to udělat. Rozdal svůj majetek a stal se křesťanem. Pochopil, že by už nikdy v životě nebyl šťastný, kdyby to neučinil. Kdo jednou zahlédl cestu k dokonalosti, ale nevstoupí na ni a vrátí se k tomuto světu, ztratí obojí: dokonalost i tento svět. Nic z toho světa už není schopno uspokojit takového člověka. Bídný je úděl takových lidí: o pozemskou radost přišli a nebeskou nezískali. To ten mladík už dobře chápe.

Ani my - bohatí majetkem, vášněmi, tělesnými a duševními rozkošemi, se srdcem zamotaným do spletitostí tohoto světa - zřejmě nejsme schopni uposlechnout Kristovo volání hned. Jednou to však budeme muset učinit, jinak náš duchovní život nebude mít vývoj. Jak říkají mniši na Svaté Hoře - tam je symbolem cíle duchovního života vrcholek hory Athos - není tak důležité, jestli v tomto životě člověk dojde až na samý tento nejvyšší vrchol, podstatné je rozhodnout se a vykročit na tu strastiplnou úzkou cestu nahoru.






Zobrazit příspěvek č. 213 jednotlivě

Administrátor --- 21. 8. 2007
Sv. Řehoř Palama ke svátku Proměnění

Svátek Proměnění Páně

Církev při slavení tohoto svátku vzpomíná událost, která je popsána v evangeliu následujícími slovy:

1  A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou samotné,
2  A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
3  A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
4  A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: "Pane, dobré jest nám tady býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden."
5  Když pak on ještě mluvil, aj, oblak světlý zastínil je. A tu, zazněl hlas z oblaku řkoucí: "Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte."
6  To uslyševše učedlníci, padli na tváře své a báli se velmi.
7  A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: "Vstaňte, nebojte se."
8  A pozdvihše očí svých, nikoho neviděli, než samého Ježíše.
9  Když pak sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš, řka: "Nikomu nevypravujte tohoto vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých."
(Matouš 17. kap.)

Tento svátek nazýváme letní paschou, protože podobně jako Pascha se při něm zjevuje Božství Ježíše Krista.

Z kázání sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, na tento svátek:

Pro objasnění tajemství tohoto svátku a pochopení pravdy musíme se obrátit k tomu, co předcházelo události dnešního evangelijního čtení: "I po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana..." Od čeho počítal Matouš těch šest dnů? Podle sledu vyprávění evangelisty Matouše je patrno, že od události, kdy Spasitel pravil:
Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdy odplatí jednomu každému podle skutků jeho. Amen pravím vám: Jsou někteří z stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří Syna člověka, přicházejícího v království svém. (Mat 16,27-28)
Světlo Proměnění tedy nazval Ježíš šest dní před touto událostí: "slávou Otcovou" a "svým Královstvím" (Božím královstvím přicházejícím v síle /Mar 9,1/). Evangelista Lukáš však píše, že osmého dne stalo se Proměnění. Proč?

Na hoře Proměnění jich bylo osm, jenže vidět jich bylo pouze šest (tři apoštolé, Ježíš a dva proroci). Spolu s Boží Synem však byli přítomni ještě další dva: Otec, který se zjevil skrze hlas, a Duch Svatý, který se zjevil světlem v oblaku. Na toto tajemství poukazuje svaté Písmo skrze různost zpráv obou evangelistů.

A kromě toho Lukáš na rozdíl od Matouše započítává den, v němž Pán řekl citovaná slova, a také den Proměnění na hoře. A navíc: Lukášova slova napovídají, že světlo Proměnění se vztahuje k "tajemství osmého dne", což je v biblickém jazyku symbol Božího království příštího věku, které už nyní přichází v síle a které se zjeví, až zhyne tento svět stvořený v šesti dnech. Ježíš předpověděl sílu Božího Ducha, skrze niž se zjevuje Boží Království již dnes těm, kteří jsou toho hodni: "Jsou někteří ze stojících zde, kteří neokusí smrti, dokud neuvidí přicházet Boží Království v síle" (Mar 9,1). Král všech je přítomen všude, a všude je i jeho království. Příchod tohoto království se tedy netýká přechodu z jednoho místa na druhé, ale jeho zjevení silou Svatého Ducha.

Z jedné strany Bůh sestupuje se své výšiny dolů k lidem, z druhé strany lidi vyvádí na horu z hlubin ponížení, kterému podlehla lidská přirozenost.

Takže světlo Proměnění nevzniká, nemizí, nepodléhá omezení smyslů. Bylo sice na krátkou dobu vidět tělesnýma očima na vrcholku hory, avšak apoštolé pro tu chvíli přešli od těla k duchu, jejich smysly se změnily působením Svatého Ducha, a takovým způsobem uzřeli tři učedníci nevypravitelné světlo. Ti, kteří nerozumí tomuto tajemství (tj. římští katolíci), si vymysleli, že apoštolé viděli světlo Proměnění skrze schopnosti svých smyslů a dalšími stvořenými lidskými schopnostmi, a tím se tito lidé pokoušejí stáhnout do sféry stvoření nejen toto Světlo, Boží Slávu a Království, ale i Sílu Božího Ducha, skrze kterou se zjevují Božská tajemství těm, kteří jsou toho hodni. Nejspíš tito nenaslouchají slovům ap. Pavla: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku na srdce nepřišlo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují. Nám však Bůh zjevil svým Duchem: Duch totiž vše zpytuje, i hlubiny Boží" (1. Kor 2,9-10).

Dodnes odmítají římští katolíci pravoslavné dogma o nestvořených Božích energiích Ducha Svatého. Vyznávají jiné dogma, které definuje Boží energie jako stvořené, což bylo v pravoslavné církvi na slavných konstantinopolských sněmech (jejichž ustanovení je dnes po celé církvi neoficiálně přiřknuta autorita 9. všeobecného sněmu; 1341-1351) zavrženo jako hereze. (Pozn. překl.)
Většinou se Pán Ježíš modlil o samotě. Tentokrát však s sebou bere tři své učedníky a při modlitbě se před jejich očima proměnil. "Co značí »proměnil«?" táže se sv. Jan Zlatoústý a odpovídá: "Zjevil jim něco ze svého Božství - tolik, co jen mohli pojmout, a ukázal Boha, který v něm přebýval." Matouš píše, že jeho tvář zářila jako slunce. To však neznamená, že se jednalo o smyslové světlo (ať je nám vzdálena slepota těch, kteří si nedokáží představit nic vyššího než to, co je vnímáno smysly!) Evangelista si přeje ukázat, že Ježíš Kristus je - pro duchovně živé a zřící duchem - to samé, co slunce pro ty, kteří žijí v těle a zří tělesně. Ti, kteří jsou obdarováni Božími dary, jiné světlo pro poznávání Boha nepotřebují.

Toto tajemné a nevypravitelné světlo zazářilo při modlitbě. Tím je ukázáno, že rodičem tohoto blaženého vidění je modlitba. Blesk tohoto světla vycházel a ukazoval se při sjednocení mysli s Bohem. Toto vše se dává i všem, kteří se neustále cvičí v duchovním zápase ctností a modlitby a při tom upínají svou mysl k Bohu. Zření pravé krásy je vlastní pouze člověku očištěné mysli. Kdo v soustředění zří toto světlo, stává se účastným této záře; na jeho tváři je podepsán žhavý paprsek - proto od rozhovoru s Bohem zářila Mojžíšovi tvář. Víte přece, že Mojžíš se proměnil, když vystoupil na horu a uviděl tam Boží slávu. Leč Mojžíš sám sebe neproměnil, ale byl proměněn, kdežto Pán Ježíš Kristus měl toto světlo sám ze sebe. Ježíš nepotřeboval modlitbu, aby jeho tělo zazářilo Božským světlem. Ukázal tím však, odkud toto světlo pochází. Je psáno, že svatí "budou zářit jako slunce" (Mat 13,43), což znamená, že budou cele proniknuti Božím světlem a v něm uvidí Krista, který nevýslovně Božsky září, a tato záře, která vychází z Boží přirozenosti, se ukázala na hoře Tábor. Jeho tělo svítilo, protože je v Kristově Boholidské Osobě spojeno s jeho Božstvím.

Věříme, že světlo, které se ukázalo při Proměnění, bylo právě tím světlem, které bylo v něm skryto pod rouškou těla, tedy světlo Božské přirozenosti, a proto nestvořené a Božské. Kristus se neproměnil na hoře Tábor na něco jiného, nepřijal něco, co před tím neměl, ale pouze ukázal učedníkům to, co již měl, tím, že jim otevřel oči a učinil je ze slepců vidoucími. Doposavad totiž viděli jen přirozeně, ale byli slepými vůči tomuto Božímu světlu.

Tedy, toto světlo není světlem, které vnímáme tělesnými smysly. Silou Svatého Ducha byli apoštolové změněni a tímto způsobem uviděli Proměnu, která se však nestala na hoře Tábor, ale nastala hned, kdy Boží Slovo (tj. druhá Osoba Boží Trojice) spojilo se s naší pomíjejícností. Proto Panna Marie, která Krista počala a porodila, poznala, že její dítě je vtělený Bůh, a stařec Simeon to poznal, jak jen vzal Dítě do náručí, i stará prorokyně Anna to poznala, když mu vyšla naproti. Vždyť Božská síla prosvítala z něho (přes jeho tělo) jako přes skleněný obal a její záři viděli ti, kteří měli čisté srdce.

A proč si Pán před Proměněním na hoře vybral hlavní z apoštolů a vyvedl je s sebou na horu Tábor? Jistě pro to, aby jim ukázal něco velikého a tajemného. Co by však bylo velikého a tajemného na tom, kdyby jim ukázal jen obyčejné světlo, které mohli běžně vnímat nejen tito vybraní ale všichni apoštolé? Proč by potřebovali, aby jejich zření bylo proměněno silou Svatého Ducha, kdyby to bylo světlo, které běžně vnímáme smysly? Jak by bylo možno představit Slávu a Království Otce i Ducha Svatého v nějakém hmotném světle? Což snad v podobné (hmotné, stvořené) Slávě a Království přijde Kristus i na konci věku, kdy už nebude potřeba ani vzduch ani prostor ani nic podobného, ale "Bůh bude vším ve všech"? (1. Kor 15,28) Tehdy tedy Bůh bude nahrazovat všechno pro všechny.

I evangelista Jan, poučený Božím zjevením, zřetelně praví, že budoucí věčné město nebude potřebovat slunce ani měsíc, aby v něm svítily: Neboť Boží sláva je bude osvěcovat a zdrojem světla tam bude Beránek (Zjevení 21,23). Není snad jasné, že poukazuje na téhož Ježíše, který se proměnil na hoře Tábor a jehož tělo zářilo jako slunce a který ukázal slávu Božství těm, kteří s ním vystoupili na horu? O obyvatelích tohoto města stejným způsobem hovoří: "Nebudou potřebovat světlo svíce ani světlo slunce, neboť Pán Bůh osvěcuje je", "a noc tam nebude" (Zjev 22,5). Tážeme se: je nějaké jiné světlo, u něhož "není změny ani stínu proměny"? (Jakub 1,17) Co je to za světlo neproměnné a nezapadající, kdyby to nebylo světlo Božství?

A dále: Mojžíš a Eliáš (zvláště první, který mohl být přítomen jen duchem a nikoliv tělesně) - jakým hmotným světlem mohli být osvětlováni, zviditelněni a poznáváni? Vždyť se o nich píše: "Ukázali se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jerusalemě" (Lukáš 9,31). Jak by mohli apoštolé poznat ty, které doposavad nikdy neviděli, když ne v tajemné síle Božské světla, které otevřelo jejich duchovní oči?

Nebudeme už unavovat vaši pozornost dalším výkladem slov Evangelia. Věřme tak, jak nás naučili ti, kteří byli osvíceni samotným Kristem, neboť jen oni jediní to znají dobře. My chápejme tajemství Proměnění Páně podle jejich naučení a sami usilujme o osvícení tímto světlem. Rozněcujeme v sobě lásku a úsilí k nevadnoucí Slávě a Kráse. Duchovní oči očišťujme od pozemských myšlenek a odvracejme se od tlejících a rychle pomíjejících rozkoší a nádher, které zatemňují oděv duše a uvrhují do ohně pekla a do tmy vnější, od nichž kéž se osvobodíme osvícením a poznáním nehmotného a vždy jsoucího světla proměněného na Táboře Spasitele našeho, ke slávě Jeho, a předvěčného Otce Jeho, i Životodárného Ducha, jichž jediné je Světlo, jediné Božství a Sláva i Království i Síla, nyní i vždycky, a na věky věkův. Amen.

(Místy trochu zkráceno)

Tímto kázáním sv. Řehoř Palama hájí tradiční křesťanské učení proti názorům římských katolíků, kteří tato svá novoučení degradující nestvořené Boží světlo prohlásili za dogma. O životě sv. Řehoře a jeho sporech s latiníky. Řehoř Palama bránil starokřesťanskou duchovní praxi hesychasmus, která byla v Církvi praktikována od nejstarších dob; zvláštního rozšíření dosáhla na Východě (pouštní otcové), známa byla i na Západě, kde však byla po velkém rozkolu (1054) zapomenuta; v pravoslavné církvi je hojně rozšířena doposavad (viz např. sv. Serafím Sarovský a mniši na Svaté Hoře Athos.
(Ilustrace: ikona Proměnění Páně - 18. století, Moskva)







Zobrazit příspěvek č. 212 jednotlivě

Administrátor --- 19. 8. 2007
Ikona přesv. Bohorodice v Byzanci

Jihlavská OdigitriaKult ikony Hodigitria

Uctívání této ikony zaznamenalo vrchol v době vlády císařské dynastie Paleologovců. Ceremoniář Porfyrogeneta (r. 944-959) nám o tom podává živý obraz. Každou středu se dostávalo Hodigitrii zvláštní pocty a při zahájení měsíce zasvěceného Panně Marii (uprostřed srpna na svátek Zesnutí přesv. Bohorodice) předsedal slavnosti císař osobně. Mezi početnými poutníky, kteří se zúčastnili této slavnosti, se kolem r. 1350 nacházel i Stefan Novgorodský. Zanechal popis slavnostního průvodu s ikonou. Tato ikona byla podle svědectví španělského cestovatele Pera Tafura namalovaná na kameni. Se svým rámem a podstavcem vážila několik metrických centů. Podivuhodná věc, která se odehrávala před očima davu, byla Stefanem z Novgorodu takto podrobně popsána:

„Tento obraz je velice velký, bohatě ozdobený, a zpěváci před ním nádherně pějí... Je kladen na ramena jediného muže a on roztáhne ruce jako by byl ukřižovaný. Před obrazem drží dva diakoni liturgické vějíře a další archu. A hle! Překvapující pohled. Tři muži kladou (tuto těžkou) ikonu na ramena jediného muže, a on díky Boží milosti kráčí lehce.“

Za dynastie Paleologů se ikona Hodigitria stala palladiem Byzantské říše.

Ilustrace: ikonografický typ Hodigitrie (z webové stránky ikon Jany Baudišové);
kliknutím na ikonu si ji zobrazíte ve větší velikosti.




Zobrazit příspěvek č. 211 jednotlivě

Administrátor --- 14. 8. 2007
Neděle o spravedlnosti

11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku

A tady je to evangelijní čtení:

23  Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl vyúčtování činit se služebníky svými.
24  A když počal účtovat, přiveden mu byl jeden, který byl dlužen deset tisíc hřiven.
25  A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a (z toho) zaplatit.
26  Tedy padna služebník ten, prosil ho, řka: Pane, měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
27  I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.
28  Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto denárů, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen.
29  Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Měj strpení, a všecko zaplatím tobě.
30  On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu.
31  Tedy vidouce spoluslužebníci, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.
32  Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten tvůj dluh odpustil jsem tobě, neboť jsi mne prosil.
33  Zdaližs i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?
34  I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen.
35  Tak i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí vašich jejich provinění.
(Matouš 18. kap.)

Výklad tohoto podobenství je v hlavních rysech naprosto jasný a přehledný. Málokteré Ježíšovo podobenství je tak přímočaré a má tak zřejmý výklad. Jeho snadná čitelnost je však v příkrém kontrastu s převratností a závažností toho, co nám tu Kristus sděluje.

Uvádí nás do tajemství Boží myšlenky. Vysvětluje nám, jak se Bůh rozhoduje. To je velká věc. Kristus nás nechce nechat v nevědomosti o principech Božího rozsuzování. Jsme uváděni do největšího a niterného tajemství Božího úradku (lze-li to tak říci). Bez vnitřní proměny je však tento způsob uvažování člověku nepochopitelný. Temným mocnostem je uzavřen zcela.

Toto podobenství bychom si mohli rozdělit na tři obrazy - tři scény. A u každé z nich vyvodit poučení, které nám chce Ježíš Kristus tímto příběhem odevzdat.

---------------
1.

Ten král tu zobrazuje Boha. Jeho služebníci - to jsou lidé. Těmto služebníkům, lépe řečeno správcům, je něco svěřeno, a jednou bude hodnoceno, jak si při správě počínali; tedy - bude se účtovat. Tak je uspořádána úvodní scéna, na které se příběh Ježíšova podobenství rozehrává. Vedle krále nyní do obrazu přichází další persóna - první dlužník, nepoctivý správce (podle formulace textu to vypadá, že už byl dříve zatčen, jeho nepoctivost je zřejmá, a nyní je přiveden před krále k soudu).

Dluh prvního služebníka vůči králi byl astronomický (nejspíš se jednalo nějakého podřízeného lokálního správce, který dlouhodobě defraudoval velký svěřený majetek nebo neodváděl vybrané daně apod.). Pro srovnání - celoroční příjem královského dvora Herodova byl 900 hřiven. V podobenství se vypráví o 10.000 hřivnách. Číslo 10.000 bylo největší v praxi používané číslo. Zdá se tedy, že Ježíš chtěl uváděnou výší dluhu, jak ji vykreslil v tomto podobenství, spíše naznačit, že se jedná o něco, co se vymyká naši pozemským zkušenostem a možnostem úhrady.
Jak je z podobenství zjevné, hovoří se tu jinotajnou ale průhlednou řečí o naší vině před Bohem. My si svou vinu, kterou před Bohem neseme, neuvědomujeme, nebo alespoň ne v plné její obludné velikosti. Jak často slýchává kněz od lidí: "Nu což, jsem člověk hříšný, to uznávám, ale nikoho jsem nezabil, nekradu, v manželství jsem věrný, vedu spořádaný život..." (Podivuhodný je člověk - dokonce i při vyznávání vlastních hříchů dokáže sám sebe pochválit.) Lidé v podtextu říkají: "Mám sice nějaké ty šrámy na kráse, ale v podstatě jsem celkem dobrý člověk, - jsem prostě celkem v pořádku (jsou i horší)." Ježíš nám tu vykresluje zcela jiný obrázek - ukazuje, jak vidět naše duchovní situace z Boží perspektivy. A jak ji budeme jednou vidět i my, až staneme na soudu.

Nyní musíme trochu nahlédnout už do druhé scény.
Zde je řeč o tom druhém dluhu. Dluhu, který má druhý služebník vůči tomu prvnímu. Je to dluh mezi dvěma kolegy; s touto úvěrovou záležitostí král nemá nic společného. Zvolena je výše 100 denárů. Denár to je mzda dělníka za den práce. Jedná se tedy o sumu, kterou vydělá dělník za 100 dní. Není to zanedbatelný obnos. Příjem obyčejného člověka za třetinu roku... V běžném životě docela velké peníze. Jenže v porovnání s prvním dluhem je to naprostá prkotina. Tato výše je totiž uhraditelná a to je její zásadní odlišnost od výše onoho prvního dluhu.

Tady máme první poučení z tohoto Ježíšova podobenství. Nesrovnatelnost výší obou dluhů. Nic z toho, čeho se proti nám mohou okolní lidé dopustit, co mohou mít lidé mezi sebou, nelze ani vzdáleně srovnávat s tím, co znamená náš vlastní hřích před Bohem. Když Ježíš vykreslil tuto situaci, věděl velice dobře, co všechno lidé mohou vůči sobě páchat. Jaké hrozné věci si lidé mohou navzájem provést. A přesto trvá na svém. Proti nesmírnosti viny, jakou máme všichni před Bohem, je vše, co mohou mít lidé proti sobě, prominutelné.

-------------
2.

Situace prvního dlužníka byla hrozná. Hrozila mu naprostá morální likvidace, a to i celé jeho rodině. Slyšel svůj ortel: prodat do otroctví. Všem zúčastněným muselo být jasné, že prodáním služebníka a jeho rodiny by se umořil jen maličký, nepatrný, zlomek jeho dluhu. Rozhodnutí o prodání do otroctví je tedy spíše výrazem hněvu krále než jeho touhy domoci se financí, o něž byl nepoctivým správcem připraven.
Špatný služebník se poníží, padne na kolena a prosí. Tu se stane něco, co nikdo nečekal a v co nemohl doufat ani ten darebný služebník. Králi se tohoto mizery zželí a celý ten fantastický dluh mu prostě odpustí.
Jak krásně muselo být prvnímu dlužníku, když odcházel od krále. Úplně se vznášel. Špatné svědomí nebo předtucha krutého trestu, jež mu jistě ležely na srdci jako těžký balvan už dlouhou dobu, - vše bylo pryč. Taková lehkost na duši! Slunce pro něho opět svítilo! Jako by se znovu narodil.
Jenže, co se nestane. Mezi dvořany náhle zahlédne jiného služebníka, kolegu, který mu už dlouho dluží pěkně zakulacenou sumičku a nemá se k tomu, aby ji vrátil. Lehkost, kterou až doposavad cítil duši, je náhle ta tam. Slunce sice svítí dál, ale v duši je náhle dusno a temno. Hrdlo se sevře zlostí. Támhle je ten darebák! A tváří se, že mě neviděl. No počkej, bídáku! Teď mi neunikneš! A už ho drží za krk a syčí na něj: "Dej sem, co mi dlužíš!"
A tu se zopakuje ta samá scéna, co už tu byla před deseti minutami. Dlužník padne na kolena a prosí svého věřitele. Jenže herecké obsazení této scény je nyní jiné. Bývalý dlužník je na místě, kde byl minule král. A konec scény je opačný. Dlužník nedostane milost a jde do vězení. (Bylo zvykem, že dluh za vězně mohla zaplatit jeho rodina či příbuzní.)

Když před ním padne jeho kolega na kolena a prosí o posečkání s úhradou, může se první služebník rozvzpomenout, že pár minutami to byl on, kdo takhle na kolenou prosil odklad splacení svého dluhu. Jenže si nevzpomene... Proč?
Tady je druhé poučení, které Pán Ježíš chce předat. Týká se temnot v mysli člověka. Její nespolehlivosti. Podivných zvratů, jimž naše mysl podléhá. Každý to jistě známe z vlastní zkušenosti: v jednu chvíli může být v nitru člověka nebe, a o pár chvil později je v naší mysl peklo. Jak snadno se v nás láska může změnit na nenávist. Ještě před chvilkou se srdce zahřálo soucitem, nyní je ledově chladné.

Je to podivná a hrozná vlastnost pokažené lidské mysli. Jde o projev hluboké rány, kterou v sobě všichni nosíme. Odtud se rodí všechny lidské zrady a jidášské skutky. Nemilosrdnost a přezíravost vůči nouzi druhého člověka, s nímž sdílíme jedno společné lidství. Krutá lhostejnost, či sobecká zištnost. Je to jakási mlha, kterou kolem nás ďábel může vytvořit kvůli nečistotě v našich srdcích. Nic pak není vidět jasně. A nejen to, vše může vypadat zcela opačně; dobro se tehdy jeví jako zlo a zlo jako ušlechtilost či dokonce zbožnost. Jak často dějiny viděly zabíjení nevinných svatých mučedníků lidmi, kteří se domnívali, že tím Bohu slouží anebo že jednají pro blaho společnosti či státu? A nemusí jít jen o zabíjení. Tento klam, který zamlží mysl člověka, působí kolem nás všech v našich běžných životech.

Viděl jsem to už tolikrát - na sobě i na druhých. Setkáváme se s tím mj. u různých sekt a církevních rozkolů (lidem zvenku je jasně viditelné, že myšlení příslušníků sekty či rozkolu bloudí v mlze, že tato sekta je totalitní a tenhle rozkol obskurní, a že to vše stojí jen na principu pýchy; avšak jen málokdy to dokáže prohlédnout ten, kdo se nalézá uvnitř a je pod vlivem toho démonického klamu).
Jsou lidé, kteří na milosrdenství odpoví nepřátelstvím. Při setkání se zbožností v některých lidech vzniká hněv. A tak by se dalo psát dlouho. Je to stále jedna a ta samá vlastnost zkažené lidské mysli. Když se upřímně podíváme na vlastní život, zjistíme, že její projev v nějaké podobě objevíme i sami u sebe. Často nerozumíme po nějakém čase svému vlastnímu jednání. Podlehneme-li "dojmu okamžiku" či vlivu duchovně nemocného člověka nebo zkažené duchovnosti nějaké skupinky, můžeme napáchat neuvěřitelné škody - v prvé řadě ublížíme sami sobě. Proto je důležité znát sebe, vědět o této vlastnosti své mysli a mít ji v patrnosti.

Tohoto stavu se týká i dnešní evangelium. Lidská mysl dokáže být naprosto neuvěřitelně obojaká. Jsme-li přistiženi při nějakém deliktu, přestupku nebo i pouhém poklesku či jen při nezdaru, býváme plně přesvědčeni, že kvůli všelijakým okolnostem máme právo na největší milosrdenství, shovívavost, toleranci či pochopení. Zcela jinak uvažujeme, jsou-li okolnosti pro nás zrovna příznivé, viníkem či nezdárníkem se ukazuje být někdo jiný, kdežto my jsme tak říkajíc "na koni". Tehdy jsme si většinou zcela jisti, že právo a spravedlnost jsou nadevše, že viník musí být náležitě potrestán a na tom, kdo se proti nám čehosi dopustil nebo nemá v pořádku své povinnosti vůči nám, by měla být vykonána spravedlnost a žádné velké milosrdenství není na místě...

S touto obojakostí naší mysli dokáže zručně pracovat ďábel. Rozehrává právě tuto hru o spravedlnosti a milosti, ale vždy tak, aby to vedlo k naší záhubě. Využívá tím přesně toho, že naše poškozená mysl nestojí pevně, ale boří se a propadá do bažiny dvojznačností a dvojakostí.

Kromě falešné mezilidské spravedlnosti nám ďábel předkládá mstivé pojetí Boží spravedlnosti: nejprve lstivě, když lidi svádí ke hříchu, připomíná jim Boží milosrdenství; a svede-li skutečně nešťastníka ke hříchu, pak mu hned poté zpodobuje Boha jako přísného soudce, jemuž je slepá spravedlnost pevným a nejvyšším zákonem. Tak chce ďábel završit své dílo záhuby člověka - uvést ho do zoufalství. Svést někoho ke hříchu je pro ďábla jen polovina práce. Neboť člověk sice může zhřešit, jenže co když se pak začne kát?, a - co čert nechce - nakonec se ještě napravit? A veškerá námaha se svedením hříšníka je v tahu. Avšak člověk, kterého se podaří ještě naplnit zoufalstvím, ten se už (nejspíš) kát nebude. Zoufalství se zdánlivě podobá pokání - obojí obsahuje lítost. Proč tedy pokání člověka zachraňuje, kdežto zoufalství ho zahubí? V tom druhém totiž schází naděje.
Říká se, že rozum bez víry je pletichář. Vidíme, jak do tohoto močálu zapadlo myšlení farizeů, kteří říkali: "Dokaž, že jsi Boží Syn, udělej znamení, pak ti uvěříme." Jenže nad zjevnými zázraky, které Pán vykonal, odfrkli: "Mocí ďábla to činí." Takovým lidem není pomoci. V jejich mysli už není nic pevného, oč by se mohlo opřít zdravé uvažování a víra. Vše je tam beztvaré, mlhavé, všechno může znamenat cokoliv. To je mysl, nad kterou získaly plnou moc vášně. Takový vše vysvětluje, hodnotí a chápe už jen podle svých vášní, které uchvátí totální kontrolu nad rozpoložením jeho srdce. Dokud se ještě srdce do této bažiny nepropadne zcela, může člověku pomoci, nechá-li si poradit od někoho, kdo není pod tímto běsovským vlivem. Proto se démoni snaží oddělit takto pokoušené lidi ode všech, kteří by jim mohli pomoci: od jejich duchovních otců, od kmotrů, od rodičů, od křesťanských bratří, od církve. S těmito jevy se setkáváme u sekt i různých rozkolných skupinek.

Svatí Otcové říkají: nedůvěřujte svým myšlenkám. Stále si říkej: třeba se mýlím. Pochybovat nemáme jen o dvou: o Bohu a o pravoslavné víře. O svých názorech bychom měli stále pochybovat a hledat pro sebe radu. Písmo říká: Moudrost spočívá v množství rad.
Dnešní evangelijní podobenství ukazuje, k čemu může zavést člověka jeho vlastní mysl a její špatné sklony.

---------
3.

Třetí a závěrečná scéna Ježíšova podobenství. Spoluslužebníci, kteří viděli do nebe volající nespravedlnost, která se stala před jejich očima, šli a oznámili to králi. A tehdy král ruší svoje prominutí dluhu, odvolává svou milost a uplatňuje spravedlnost. Právě tu spravedlnost, které holdoval tento služebník, když se jednalo o jeho "klienta". Naším vztahem a chováním k lidem si sami definujeme, jak na soudu Bůh bude jednat s námi. Viníky jsme všichni. Dluh je astronomický, nesplatitelný, odsuzující na věky. Měl jsi milosrdenství k bližním?, dostane se ti milosti od Boha na soudu. Ctil jsi spravedlnost "oko za oko"?, stejné spravedlnosti se ti dostane i ve tvé kauze na posledním soudu. To je poselství tohoto podobenství.

Svatí otcové říkají: skrze bližního získáváme peklo nebo ráj.

A teď se už dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: proč Bůh takto jedná?, proč se nesmiluje i nad nespravedlivým služebníkem?, proč nebere člověka zkrátka takového, jakým je?, proč nedá milost tomu, kdo sám není milostivý?, proč po nás vlastně žádá něco tak krajně obtížného, jako je odpouštění našim viníkům?

Víme, jak těžké je odpouštět. A zvláště těžké je odpouštět těm, kteří nám hodně ublížili, a nejtěžší je, když nám ublížili úmyslně, a nekají se z toho, nelitují toho... Představme si současnou situaci na Balkáně. To je pár hodin cesty jihovýchodně. Tam si bývalí sousedé, kteří vedle sebe padesát let žili v míru, náhle začali vyvražďovat rodiny. Do jejich myslí padla mlha a náhle byli přesvědčeni, že právě toto musejí udělat. To jsou těžké situace k usmíření. Lidé často říkají: "Já bych rád odpustil, ale nemohu, nejde to. Jak po mně Bůh něco takového může žádat?" Co na to říci? Jsou tu Kristova slova v evangeliu, toto podobenství a věta v Otčenáši: "...odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim". Uvědomme si, že jestli neodpustíme, tak se vůbec nemůžeme modlit k našemu Bohu, protože v této základní křesťanské modlitbě, bez níž se neobejde žádná bohoslužba ani soukromá modlitba, Bohu lžeme.

Jenže evangelium člověku nemůže pomoci, dokud nepozná svou vlastní duchovní nemoc. Svou zoufalou situaci. Pak s pomocí Boží blahodati snad dokáže i odpustit. Místo starého tvrdého může Bůh dát člověku nové srdce. A o to při vzájemném odpuštění jde.
Ale ještě jednou zpět k té otázce - proč to po nás Bůh vlastně chce? Proč nás v rámci své lásky k člověku nemůže přijmout takovými, jací jsme? Na tuto otázku existují dvě odpovědi, které reprezentují dvojí pojetí Boží spásy.

První, o které se domnívám, že je mylná, má zato, že Ježíš ustanovil požadavek odpustit bližnímu jako nějaké další přikázání (přídavek do kodexu), které žádá splnit, aby byl s námi spokojen. (Většinou se to neřekne takto přímo, ale v podstatě se hovoří právě o tom.) Prof. Alexej Osipov říká, že celé západní křesťanství stojí více na starozákonních principech než novozákonních, že Západ se vnitřně navrátil ke Starému zákonu (zákonictví má vždy svou přitažlivost, stejně jako jednoduchost islámu). Je to racionální, scholastické či ritualistické pojetí, které vidí Boží spravedlnost jako soubor zákonů a rozkazů, jež je nutno vyplnit, a tím si splnit stanovené podmínky ke spáse. A protože ten první soubor příkazů a zákonů (desatero i evangelijní přikázání) vlastně nikdo není schopen splnit, tak byl z Kristova učení a jeho díla spásy učiněn jakýsi druhý soubor přikázání vtělený do rituálních pravidel, tentokrát církevních (snadno vyplnitelných bez bolestivé vnitřní proměny člověka), jejichž vykonávání umožní člověku obejít ten první (nesplnitelný) soubor zákonů. Takovým způsobem je na západě chápáno např. pokání a rozhřešení (nazývané podle 2. Kor 5,20 jako "svátost smíření", ale pojímané spíše jako rituální skutek smiřující člověka s Bohem, resp. usmiřující rozhněvaného a "hříchem uraženého" Boha, neboť přinášené pokání je tu vykládáno jako "zadostiučinění" křesťana či "odpykání" hříchů - již pouhé tyto pojmy uváděné v této větě v uvozovkách, citované z moderního katolického katechismu, výmluvně svědčí o betonově právnickém základu tohoto západního pojetí). Stejné zákonické pojetí Boží spravedlnosti a spásy člověka v principu převzali od katolíků i protestanti. Akorát s tím rozdílem, že si pro sebe vyhlásili amnestii. Zákon trvá, ale za jeho porušení nejsme trestáni a byla vyhlášena svoboda: "věřícímu se hřích nepočítá za hřích," jak říkají (absurdní uchopení výroku 2. Kor 5,19). Tedy zákonictví zůstává, ale je už bezzubé.

Jednou z příčin západního starozákonictví je prvoplánové chápání v evangeliu použitého slova "odpuštění", které v řečtině znamená i "upuštění od stíhání, od vymáhání" apod., to navazuje na Starý zákon, který používá hebrejské slovo s významem "zahladit" (tj. vymazat vyrytý dlužní zápis). (Avšak už i ve Starém zákoně začíná místy probleskovat spojitost odpuštění s uzdravením, např. Žalm 103,3 nebo Sirach 27,30-28,7.) Nevýstižnost slova "odpuštění" s problematickým významem "upuštění od stíhání" si uvědomil již apoštol Pavel, který raději než pojem "odpuštění" upřednostnil termín "ospravedlnění" nebo "očištění" (např. Řím 5,18). Námitky samozřejmě nejsou proti samotnému připodobnění odpuštění hříchů k prominutí dluhu, nýbrž proti povrchnímu chápání tohoto podobenství, které nejde do hloubky, ale zůstává na rovině právní. (To samé platí o termínu "smlouva", který v novozákonním kontextu není možné vykládat v rovině suchého práva.)

Je zajímavé, že evangelíci oproti Ježíšovu příkazu odpouštět si vzájemně bez jakéhokoliv omezení, omezují vzájemné odpouštění podmínkou přítomnosti ochoty k pokání, což v principu úplně umrtvuje tento křesťanský princip (zavádí se tím institut zkoumání, je-li dost ochoty a je-li pokání dostatečné, abych mohl poskytnout odpuštění, nebo není-li pokání úměrné a nemusím-li tudy odpustit svému viníkovi... To už je skoro jako u katolíků, kteří zkoumají, zda je lítost dokonalá či nedokonalá a vyvozují z toho, jakou sílu taková lítost má atd.)
Existuje však i jiné pojetí, které vnímá odpuštění hříchů, jehož se nám od Boha dostává, jako blahodať (tj. v pravoslavné terminologii posvěcující působení energie Ducha Svatého). Jinými slovy - jedná se o léčení nemocné lidské duše. Duše toto léčení buď přijme, a pak se uzdravuje a svůj vyléčený stav předává dále, nebo toto léčení nepřijme, a potom se i nadále chová jako nemocná, zkažená.

Ten první soud nad dlužníkem a odpuštění, jehož se dlužníkovi dostalo (jak o tom vypráví naše dnešní evangelium), - to je příchod Kristův, který vyléčil lidskou přirozenost. A účastníky uzdraveného lidství se stáváme vírou, křtem, pokáním, svatými Tajinami (Tělo a Krev Kristova "na odpuštění hříchů a k životu věčnému"). Nejde tu o zákon, právní plnění smlouvy ani o formalistický ritualismus, jde o léčení člověka, který se v Církvi krůček po krůčku stává uzdraveným člověkem, jak do něho vstupuje a postupně v něm převládá Kristem uzdravené nové lidství. Až nakonec platí to, co pravil apoštol Pavel: "Nežiji již já, žije ve mně Kristus."
Znovu se tu dostáváme k důrazu, který klade vladyka Hierotheos (viz minule): kdo nechápe křesťanství jako terapii, léčení smrtelně nemocného člověka, ten nemůže správně pochopit evangelium ani křesťanství. (A nejedná se "jen" o uzdravení duchovní, ale i o vyléčení těla - viz Jakub 5,15.)
Tuto léčbu člověk buď přijme nebo odmítne, jak se o tom vypráví v dnešním podobenství. První dlužník sice formálně přijal odpuštění hříchů, toto přijetí však bylo jen vnějškové. Dar odpuštění nebyl osvojen, čili léčba nepronikla do hloubky. Uvnitř zůstal stejným darebákem, jakým byl před tím, když defraudoval svěřené jmění. A to se při jeho setkání s druhým dlužníkem pouze projevilo, nic víc.

Jako tečka za podobenstvím jsou Kristova slova o tom, že má-li Boží odpuštění trvat, je to podmíněno tím, že ze srdce odpustíme svým viníkům. Slova "ze srdce" vylučují jakékoliv zákonické pojetí této "podmínky", a ukazují na nutnost uzdravení lidského srdce. "Podmínka" je v uvozovkách, protože se tu nejedná o žádný právnický termín. Vidno, kdo si vnitřně neosvojil Boží odpuštění, nenechal Boží blahodatí vyléčit svou duši, ten vlastně Boží opuštění nepřijal, a proto se na konci ukáže jako zbavený Boží milosti. Odpuštění mu bylo Bohem podáno, on je vzal, ale nepřijal - zahodil je. Znamením přijetí blahodati a uzdravujícího odpuštění do svého nitra, je pak to, že člověk toto odpuštění posílá dál, předává dalším lidem, uděluje pokoj. Chová se podobně jako Bůh, tím pádem - chová se zdravě.

Druhá "návštěva" prvního služebníka u krále - to je poslední soud. Tam budou odděleni ti, kteří si Kristovu spásu vnitřně osvojili, od těch, kteří ji přijali jen formálně a navenek. Barometrem ukazujícím naše vnitřní klima jsou naše skutky k bližním. Ten ukazuje, jsme-li vnitřně příbuznými s Kristem, nebo zdali jsme mu v duši odcizeni.

Jestliže člověk nepřijme blahodať, zůstává trčet ve sféře Starého zákona, ve sféře zákona. Je to neuzdravená lidská přirozenost, oddělená krátce po stvoření člověka (tou politováníhodnou událostí u stromu poznání) od Boha, a oddělená i od Krista. A nemocná lidská mysl učiní z Božího zákona bezduché zákonictví. Zákonictví je zcela ve službách lidské nemoci, tj. nechápe Boží zákon jako prostředek k usvědčení mé lidské nemoci a potažmo k pokání, ale uchopí jej jako klacek pro mstu, nástroj egoismu. Lidská spravedlnost nebývá založena na Božím zákoně, ale na zákonictví.
Je-li naše mysl zkažená, pak je pokažené i pojetí lidské spravedlnosti. Třetím poučením z našeho podobenství je, že se Bůh od této lidské spravedlnosti distancuje. Chce se k nám chovat zcela nespravedlivě - tj. rozhodl se odpustit nám celou naši vinu. Zřekl se potrestání člověka. Ba, ještě více - místo trestu ho ještě obdaroval. Cítí nad člověkem soucit. To se nevejde do žádného paragrafu právních kodexů a žádné tabulky lidského zákonictví. Takže tématem této neděle je vlastně "výprask lidské spravedlnosti", jestli to smíme takto lidově formulovat.

---------

Apoštol Pavel píše v úryvku z epištoly, který připadá na tuto neděli:
Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? ... ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu?
Tato slova platí stejně o lidech jako o Bohu. I Kristus zaséval v naději na sklizeň. Bůh pracoval na spáse člověka, aby lidé přinášeli plody tohoto díla.

Bůh poslal Ježíše Krista. Dal svého Syna. Celý dluh nám odpustil. Při křtu se nám odpouštějí hříchy, při každé svaté Tajině pokání a při každém svatém přijímání znovu a znovu s námi Bůh zachází dle milosti a nikoliv dle spravedlnosti. Připadá to nám, křesťanům, tak samozřejmé, že? Skoro by se chtělo říci: "Co je na tom zvláštního? Zhřeším-li, jdu ke zpovědi, dostanu rozhřešení..." Možná, že podobně i tomu prvnímu služebníkovi po krátké době, co odešel od krále, najednou začala připadat skutečnost, že už nemá ten hrozný dluh, jaksi samozřejmá. Na dar si rychle zvykáme. A jakoby platila jakási zvrácená úměra: čím větší dar, tím rychleji nám zevšední a stává se pro nás tak samozřejmý, až to může přerůst v drzost do očí bijící. A přece! Bůh nám v tichosti, bez halasu a reklamy, dává dar, který nemá obdoby. Odpuštění hříchů. A co za to žádá? Abychom jednali stejně.
Podle některých výkladů jsou těmi "spolusloužícími", kteří oznámili králi, jak první služebník zacházel se svým spoluslužebníkem, míněni andělé. Andělé hledí na naše jednání. Je pro ně nesnesitelné vidět, jak setba, kterou Pán Ježíš zasel do lidských srdcí, nepřináší žádný plod.


-----------

Takže závěrem tohoto veledůležitého evangelijního úryvku ještě dodejme místo shrnutí:

Sám člověk rozhodne o tom, jestli bude souzen podle milosti nebo podle naší lidské pokažené spravedlnosti. A volbu provede tím, jak sám posuzuje bližní. Sám člověk si vybere, co pro sebe chce, čeho si od Boha žádá. Jestli milosti či trestající spravedlnosti a odplaty.

Celý náš život je Boží prozřetelností utvářen tak, abychom právě tuto volbu měli stále před sebou. Abychom ji mohli znovu a znovu uskutečňovat. Bohužel, začasté si špatně uvědomujeme, že každá naše volba je sledována a zaznamenána. Zapisuje se na desku srdce. Jednou bude podtrženo a sečteno. Jinými slovy: bude zjeven stav našeho srdce. A podle výsledku bude s námi zacházeno. Byl jsi milostivý? Dostane se ti milosti. Byl jsi nemilosrdný? Dostane se ti spravedlnosti. Tvé spravedlnosti. Budeš souzen spravedlivě a bez milosti. Vždyť sis v tomto životě přece zamiloval nemilosrdnou spravedlnost, nebo ne? Tvé srdce tě usvědčí.

Způsobem chování k bližním již zde vykonáváme soud nad sebou samým. Milostí k bližnímu dáváme milost i sobě. Spravedlností k bližnímu i sebe stavíme pod spravedlnost. Buďme opatrní. Se spravedlností si nelze zahrávat. Kdo s mečem zachází, mečem také schází.

Alexej Osipov při svých přednáškách nabádá, abychom vedli své životy z perspektivy věčnosti. To znamená uskutečňovat lásku. Je to většinou těžké, ale právě tohle je naše práce.







Zobrazit příspěvek č. 210 jednotlivě

Administrátor --- 12. 8. 2007
Z tisku - statistika o Ruské církvi

Počty chrámů a monastýrů v Rusku

Za posledních 20 let se počet pravoslavných chrámů v Rusku zečtyřnásobil a počet monastýrů zvýšil čtyřicetkrát

Ve svém rozhovoru patriarcha Alexij II. cituje statistiku, podle které se v roce 1986 v zemi nacházelo 6800 pravoslavných chrámů, a dnes je jich více než 27 000. Monastýrů bylo tehdy v Rusku pouze 18, a dnes je jich 680. Počty duchovních se samozřejmě zvýšily v podobném poměru. Jen v Moskvě slouží 1700 kněží a diákonů. Na otázku, kolik pravoslavných křesťanů žije v Rusku, patriarcha odpověděl, že přesné číslo není známo. Při posledním sčítání lidu otázka o náboženské příslušnosti chyběla. Pokud si ovšem při odhadu vezmeme na pomoc výsledky sociologických průzkumů, vychází nám okolo 60-70% ze 140 miliónů obyvatel Ruska. Podle odhadů pravoslavné církve je pokřtěno asi 80% obyvatel. Patriarcha dodal, že pro dotvoření úplného obrázku o počtu pravoslavných věřících bychom měli připočítat i desítky miliónů pravoslavných obyvatel Ukrajiny, Běloruska, Moldávie, obyvatel centrálních oblastí Asie a dalších bývalých sovětských republik.

Zdroj: www.pravoslavie.ru
www.pravoslavbrno.cz



Zobrazit příspěvek č. 209 jednotlivě

Administrátor --- 10. 8. 2007
Co ještě chceš?

Poučení svatého Jana Zlatoústého






Varianty obrázku ve větší velikosti: 700 (165k), 1000 (302k), 2000 (937 k)






Zobrazit příspěvek č. 208 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2007
Nový film

Na adrese:
http://www.pravoslavi.cz/filmy/

Athos - 1000 let jako jeden den.
Dokumentární film o Svaté Hoře Athos. Německy s českými titulky.



Zobrazit příspěvek č. 207 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2007
Neděle o náměsíčném

10. neděle: síla víry, modlitby a půstu

A když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk jeden, a poklekl před ním na kolena,
a řekl: Pane, smiluj se nad synem mým, nebo náměsíčník jest, a bídně se trápí. Často zajisté padá do ohně a častokrát do vody.
I přivedl jsem ho učedlníkům tvým, ale nemohli ho uzdraviti.
Odpovídaje pak Ježíš, řekl: Ó národe nevěrný a převrácený, dokud budu s vámi? Jak dlouho vás trpěti budu? Přiveďte jej sem ke mně.
I pohrozil jemu Ježíš. I vyšlo od něho ďábelství a uzdraven jest mládenec v tu hodinu.
Tedy přistoupivše učedlníci k Ježíšovi soukromí, řekli jemu: Proč jsme my ho nemohli vyhnat?
Řekl jim Ježíš: Pro nevíru vaši. Amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru, jako jest zrno horčičné, řeknete hoře této: Jdi odsud tam, a půjde, a nebude vám nic nemožného.
Toto pak pokolení (tj. tento druh démonů) nevychází, jedině skrze modlitbu a půst.
A když byli v Galileji, řekl jim Ježíš: Syn člověka bude zrazen v ruce lidí bezbožných.
A zabijí jej, ale třetího dne z mrtvých vstane. I zarmoutili se náramně.
(Matouš 17,14-23)

Víra, modlitba a půst - to jsou tři pilíře duchovního života. O nich je tato neděle. Chybí-li jeden z nich, není duchovní život. Půst bez víry je jen hladovkou či hladováním, které žádný prospěch duši člověka nepřinese; modlitba bez víry je absurdum nebo magie či divadlo.

Víra - bez víry není možné se líbit Bohu, praví apoštol v Bibli (Žid 11,6). Vírou se odlišuje člověk od zvířete. Nikoliv rozumem - i zvíře má rozum. Na úrovni rozumu se od zvířete odlišujeme jen kvantitativně - čili máme toho rozumu (většinou) trochu více než kupříkladu opice. Jestli položíme tu - dnes už trochu drzou - otázku: "Čím se člověk odlišuje od zvířete?" pak theologickou odpovědí je: duší - člověk má nesmrtelnou duši. Jenže - co to znamená?, či lépe: jak se projevuje tato duše, resp. její přítomnost v člověku? Jednak svědomím, pak schopností hledat a zvolit dobro a zavrhnout zlo (bez ohledu na vlastní sobecké zájmy - ať už osobní nebo rodinné), a v neposlední řadě (či spíše: hlavně) vírou, tedy schopností poznávat svého Stvořitele, milovat ho a sloužit mu. Vše ostatní, co je spojováno výlučně s člověkem: soucit, láska, krása, kultura atd., nějakým způsobem vyvěrá z těch tří předchozích klíčových projevů přítomnosti lidské duše.

Když se rozhlédneme kolem sebe, v jakém stavu je naše společnost... Nelze nevidět, jak dalece se už podařilo odlidštit lidstvo. Současné rozšíření atheismu, agnosticismu, materialismu, je unikátní historickou anomálií. Nikdy v dějinách nebyla taková část společnosti duchovně umrtvená. Na víru můžeme hledět jako na jednu z vlastností lidské mysli, kterou je každý obdařen (oblíbená výmluva, že víra je dar, který se někomu nedostává, a tím se jaksi ospravedlňuje jeho nevíra, je ve své podstatě obviněním Boha, že tohoto člověka "ošidil" o kus jeho lidství, což je absurdní). Tuto vlastnost však můžeme nechat zakrnět, atrofovat, když ji nepoužíváme. Poznávat Stvořitele je jakýmsi druhem inteligence, kterou řada příslušníků naší "osvícené" intelektuální civilizace nechává ležet ladem.

Jenže nevíře se lepí na paty zlo. Není-li tu víra v Boha, pak zlo nemá hranic. A zlo může změnit svět na peklo. A už to přichází. To není jen nárůst kriminality a války či katastrofy. Mění se něco v samotné podstatě lidské společnosti. Už se to jednou stalo. Vypráví o tom Bible, když poznamenává o předpotopním lidstvu: "Na zemi se rozmnožila zlovůle člověka ... každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Genesis 6. kap.) To byl důvod ke zničení starého světa. Od dávna víme, že se to bude opakovat. A ze stejného důvodu. Jen to nebude povodní: "příště ne voda, tentokrát vzplane vzduch..."
Nezapomínejme, že člověk je bytostí náležející dvěma světům: materiálnímu a duchovnímu. Bez víry však zůstává vězet pouze v materiálním a nemůže plnit úkol, pro který byl stvořen, - spojovat sféru hmoty se sférou duchovní. Takto uvízlý jedinec je duchovním ztroskotancem, který zůstal trčet v pasti hmoty. Zemřít ve stavu této duchovní havárie je velice nebezpečné.
Víra žije modlitbou. Je to projev víry. Víra bez projevu je mrtvá. O modlitbě se říká, že to je dýchání duše. Podobně jako tělo bez dechu je mrtvé nebo v hlubokém bezvědomí a blízko smrti, tak i duše bez modlitby je polomrtvá. Jestli skrze víru se nám Stvořitel dává poznat, tak modlitba je odpovědí na toto poznání.

Půst - v těchto souvislostech je nutno půst chápat v širším slova smyslu, nejen jako omezení potravy. Půst v nejširším významu toho slova znamená zdržet se zlého, nečinit, co Bůh zakazuje, omezit sám sebe, ohraničit své jednání podle Božích přikázání. Spolu s modlitbou dává půst víře život. Je to vtělení víry do života - do našich skutků, do způsobu našeho živo-bytí. Půst tedy činí náš život Bohu příjemný, spojuje naši pozemskou existenci s Bohem, činí nás - nejen duši, ale celou naši vezdejší existenci - přijatelnými u Boha.

-------------------

Když se apoštolé rozpačitě tázali Ježíše, proč nemohli vymítnout toho démona oni sami, slyšeli stručnou odpověď: "Kvůli vaší nevíře." Jak je to možné? Ano jistě, víme, že útočit proti démonům bez víry v Krista je běsům pro smích. Takové nekřesťanské vymítání bývá jen hrou, kterou s "vymítačem" někdy démoni hrají pro pobavení nebo jako součást své strategie. Jenže to asi nebude tento případ. Vždyť apoštolé jistě měli víru. Jenže té jejich víře něco scházelo k tomu, aby měla takovou sílu, která by donutila démona prchat pryč. Ježíš Kristus vysvětluje, co schází víře jeho učedníků k tomu, aby jejich víra měla sílu, které se ďábel bojí. Modlitba a půst. Víra bez těchto dvou nemá žádnou sílu. Je to jen teorie. Není to spojení s Bohem.

Avšak ani to ještě není plně uspokojivá odpověď. Apoštolé se určitě modlili. Tím si můžeme být jisti; stejně jako tím, že se postili (i když měli kvůli postní praxi jakési mrzutosti s farizeji, ale to je jiná otázka). Asi ta jejich modlitba a půst nebyly takové, jaké měl na mysli Pán Ježíš. Cítíme, že nyní musíme trochu do hloubky. Jaké jsou vlastně kořeny modlitby a půstu?

Máme-li jít skutečně do hloubky a dobrat se významu a dosahu slov Ježíšových, pronesených o modlitbě a půstu, nemůžeme se vyhnout tématu hesychasmu - duchovní praxi, která je jádrem křesťanské spirituality.

V hesychasmu je půst spojen s vnitřním duchovním zápasem proti myšlenkám. Je to zřeknutí se představ a myšlenek v době modlitby a boj s nečistými myšlenkami neustále - nepřetržitá kontrola nad stavem a obsahem mysli. Tato neviditelná vnitřní válka je nepředstavitelně obtížná. Půst (vnitřní askeze) a modlitba jsou vlastně spojeny do jednoho. Postupně, za cenu krvavého úsilí lze získat zkušenost a schopnost sledovat procesy v mysli a zákonitosti fungování mysli, které jsou pro světského člověka nepostižitelné a zcela unikají jeho pozornosti. Území, jehož malou část psychologie tápavě probádává a toporně zpracovává a klasifikuje jako vědomí, podvědomí a nevědomí, se stává dobře osvětleným pracovištěm pro každodenní vědomou těžkou práci. Duchovním zápasem vypěstovaná postřehovací schopnost a vyostřené duchovní zření (starec Paisij je přirovnával k mikroskopu, jímž vidíme mikroba obyčejným očím neviditelného) dává úplně jiný vhled do své vlastní mysli, která se postupně stane důvěrně známým prostorem, probádaným kosmem, v němž všechny děje a pohyby mají své zákonitosti. Takto hesychasta vidí přicházet myšlenku ještě dříve, než vstoupí do prostoru mysli; hledí na ni, jak proniká do mysli a sleduje proces, při němž přirozené síly mysli obracejí jedna za druhou k podnětu, který se vkradl dovnitř, dávají původně beztvaré myšlence podobu, emoci a objem (myšlenka roste a zaplní mysl). Do tohoto procesu může člověk na jakémkoliv jeho stupni zasáhnout svou vůlí. Ten, kdo to dokáže a začne toto dílo provádět a zastavovat myšlenky v jejich počátku (ba, dokonce ještě před tím, než vůbec vstoupí do mysli), získá duchovní sílu, před kterou se démoni třesou a neodvažují se k takovému člověku vůbec přiblížit. Všechno to podrobně popisuje jeden z velikých duchovních učitelů naší doby, athonský starec Efrém z Filotheu.

Čistá mysl představuje pro démony strašlivou moc, které nerozumějí, je jim nepostižitelná, je pro ně nedotknutelná, a spaluje je duchovním ohněm. Čistá mysl vidí ďáblu až do jeho kuchyně, ale sama je zrakům ďábla neproniknutelně uzavřená, neprohlédnutelná; rozprostírá se přes všechny duchovní sféry, zahrnuje i démonickou sféru, ale není zde poskvrněna; je inertní ke každému návrhu ďábla a průchozí pro všechny střely démonů, které v ní nenacházejí, do čeho by se zabodly.

Jakéhosi starce se ptali jeho učedníci: "Proč před tebou démoni prchají?" On jim odvětil: "Nikdy si nedovoluji přijmout nečistou myšlenku."


Mysl udržovaná v čistotě, mysl, do níž není vpuštěna žádná poskvrňující myšlenka, má duchovní sílu, která je pro nás nepředstavitelná. Tam, na konci všeho, kde křesťan vstupuje do záře všech věcí, kde není nic než Bůh, je spojen každý s duchovními silami (stejně strašnými jako něžnými), jimiž byl na počátku utvořen tento svět, to jsou Boží energie lásky. V tu chvíli setkání člověk umře, a přece žije dál z Boží milosti. Okusí smrt, ale Bůh ho (většinou) nechává ještě nějakou dobu existovat na tomto světě. To je vrchol růstu v půstu, zdrženlivosti, při které se člověk na konci zříká i svého života, když se setká s Bohem. Každý člověk má v sobě tyto schopnosti, každého zve pravoslavná spiritualita na tuto skrytou stezku - skrytou proto, že vede uvnitř lidské duše a nelze mluvit o podrobnostech její cesty, protože jsou zkrátka nevypravitelné. Není tak důležité, kam až se po této cestě v tomhle životě dostaneme; podstatné je rozhodnout se, využít tento svůj život k tomu, abychom vykročili.

---------------

Vlastností čisté mysli je upřímnost. Je to přímost myšlení i vztahů s druhými - přímost, která nezarmucuje, neobviňuje, není neomalená a nepře se. Je krásné setkání s člověkem, který má tuto přímost. Přímý člověk dokáže naplnit tvé srdce extatickou radostí.

»Starec, který nevyšel nikdy ven, mu samozřejmě pozorně naslouchal a zanechal jeden úsměv na konec, který znamenal mnoho, stejně jako pokývnutí hlavou... Je velkou věcí toto mlčení starců, vyčkávání, vážnost a používání jen toho, co je nezbytné. ... Navštívil jsem ho pouze několikrát, proto, abych ho neobtěžoval. Nikdy mne nenechal odejít neklidného. Nedopustil, abych se před ním styděl, že jsem tak hříšný... Několikrát si sedl vedle mě, jako bych byl někdo. Nechal mě, abych pocítil, že jsme všichni jedno, velmi hříšní lidé, což častokrát bývá dobré, protože kvůli tomu můžeme být více soucitní, více odpouštět a snadněji milovat. Mluvil více svým příkladem a světlem svého pokoje než slovy. Netrápil se a nic ho neunavovalo, vždyť budoucí blaženost pomáhá již nyní. Mluvil se všemi stejně - s nejbližším přítelem i nejvzdálenějším cizincem, jak říká jeden z dávnověkých avvů. On byl jedním z těch několika málo, kteří ještě žijí proto, abychom hluboce poděkovali jejich Bohu.« (Z knihy svatohorského mnicha Mojžíše: Agripnie na Agion Óros)
Sv. Theofan Zatvornik píše, že okolní vzduch kolem nás je přímo nabit démony, nesčíslné množství jich je kolem nás. Jenže nemohou nic učinit proti tomu, kdo má kolem sebe hradbu modlitby a půstu. Pod půstem chápe všestrannou zdrženlivost, pod modlitbou - všestranné společenství s Bohem. To první je vnějším štítem, to druhé obrací proti nepřátelům ohnivou zbraň. Postníka a modlitebníka běsové cítí zdáli, a prchají od něho, kam se dá. Vědí, že jinak dostanou bolestný zásah. Můžeme říci, že tam, kde není půst a modlitba, tam je běs? Ano, můžeme. Běsové, kteří vstoupí do člověka, někdy tají, že našli nový příbytek, skrývají se, a potichu učí svého hospodáře všemu zlu a vyhýbat se jakémukoliv dobru. Tento jejich "hospodář" je přesvědčen, že vše činí sám od sebe, kdežto ve skutečnosti jen plní vůli svého nepřítele. Chop se modlitby a půstu - a nepřítel odejde, ale někde vpovzdálí bude číhat a čekat na svou příležitost k návratu; a skutečně se vrátí, jakmile zanecháš modlitby a půstu.

Ne všichni démoni mají stejnou sílu. Starec Josef Hesychasta vysvětluje, že na začátečníka pošle ďábel démona začátečníka, na zkušeného přijde vyškolený démon "vzdělanec". Apoštolé se v dnešním evangelijním čtení zřejmě poprvé střetli s démonem "specialistou". A tak po jednotlivých krocích získávali duchovní zkušenost.

Stejnou cestou postupného růstu kráčí každý křesťan. Máme příklad svatých apoštolů, kteří ze své původní nedověry vyrostli až k radostnému kráčení Kristovou cestou kříže a všechny na tuto cestu zvali. Sv. Pavel píše v dnešním čtením z knihy epištol:

"Jsme jako odsouzenci na smrt, učiněni jsme divadlem tomuto světu, i andělům, i lidem. My blázni pro Krista... jsme slabí... beze cti... trpíme hladem a žízní a nemáme čím se odívat, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li proklínáni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme modlitbou. Až dosud jsme jako smetí světa, jako povrhel, všemi deptaní." (1.Kor 4,9-15)
To je půst! Půst jakožto setřesení vlády světa se sebe. To je modlitba! Modlitba jako úplné zasvěcení se Bohu. To je víra! Víra, která může učinit cokoliv. S takovou vírou se mohli apoštolé vypravit proti "světavládcům temnot věku tohoto, proti podnebeským duchům zla" (Efez 6,12), když se přestali opírat o všechno, k čemu mají přístup běsové.

Z Bible víme, co mohou běsové učinit s tím, kdo je světským a tělesným a při tom se odvažuje vystoupit proti nim - v Efezu se někteří židovští zaklínači pokoušeli vyhánět démony se slovy: "Zaklínáme vás Ježíšem, jehož hlásá Pavel!" Zlý duch však odvětil: "Ježíše znám, o Pavlovi vím, ale vy jste kdo?" A vrhl se na ně ten posedlý a strašně je zřídil, takže nakonec nazí utekli z toho domu. (Skutkové19,13-16)

A tak i my někdy pozdvihneme ruku, abychom znamením kříže odvrátili běsovský útok, jenže běsové hučí: "Znám Ježíše, vím, co je to kříž, ale kdo jsi ty?" A mají pravdu. Podívejme se na náš půst. Můžeš se spokojit s vodou a chlebem jednou denně? (A těch málo, kteří se o to pokusí, pravidelně upadají do takové pýchy a sebevědomí, že místo bojovníka proti ďáblu tu náhle máme jeho sluhu.) Bojíš se, je ti líto svého těla. Při tom nám uniká poznání, že více než hladovějící a zmírající tělo potřebuje jídlo, naše duše zoufale touží po pokrmu nebeském, duchovním.

Kolik péče dnešní lidé věnují svému tělu! Trápí se nad tím, jestli dostává vše, co potřebuje, jestli mu neschází nějaký vitamín. Vraštíme čelo obavou, zda dáváme tělu každý den miligram jakéhosi stopového prvku. Staráme se, abychom byli dosti krásní a stále mladí. Lidé na sebe patlají všemožné krémy, aby neměli vrásky. Nakupují zázračné preparáty, aby umřeli s mladou vizáží. Umývají se všelijakými sofistikovanými gely a bublinkami. Sprayují se voňavkami a deodoranty, aby nesmrděli. Kdo se stará o duši?, koho zajímá, jestli není svrasklá, zapáchající, ošklivá, hnijící, zubožená...? A přitom duše, to je to jediné, co nám po odchodu z toho těla zůstane. A na věčnosti budeme s duší v takovém stavu, do jakého jsme ji v tomhle krátkém pozemském životě uvedli.

A jaká může být naše modlitba, když naše naděje není v Bohu, ale doufáme v břicho, ve zdraví těla, v mladistvou tvářičku a v deodorant? Jaký je náš duchovní život, když jsme naučili čerpat radost pouze z tělesného uspokojení?

Proto je dnes tolik posedlých (připomeňme, že v psychiatrických léčebnách, které dnes praskají ve švech, je podle zkušeností většina lidí posedlých, jen menšina má skutečnou mozkovou nemoc; a to většina posedlých trpí svým postižení, aniž by opustila běžný život). A proto je tak málo těch, kteří mohou posedlost opravdu vyléčit a démona prohnat. A při tom - ve skutečnosti - všichni křesťané jsou povoláni vítězit nad běsy! Apoštol to napsal zřetelně, jak jsme to dnes v chrámu četli: "Napodobujte mě, jako já Krista."

Naše neštěstí spočívá v nedostatku živoucích příkladů. Apoštolé měli jako živý příklad Krista, před prvními křesťany byl živý příklad apoštolů, další křesťané měli za příklad svaté Otce, a pak mnišské starce, kteří léčí slovem a uzdravují lidské duše... Dnes je starců málo. Mnoho křesťanů - a dokonce i kněží - se nikdy v životě se starcem nesetká. Bez živé inspirace je těžko se světem a jeho temnou duchovní vládou bojovat. Bloudíme pak bez příkladu a musíme se spokojit jen s knihami. A číst tyto knihy, ve kterých najdeš inspirativní příklady víry, modlitby a půstu, znamená pro nás naučit se cizí jazyk některé země s pravoslavnou tradicí (v praxi hlavně ruština a řečtina). V češtině je takových knih málo. Jenže dokonce i naši pravoslavní lidé dají raději přednost praktickému světskému využití nabytých jazykových znalostí a učí se německy, anglicky apod. Tyto jazyky jsou však z hlediska duchovního života téměř k ničemu.
Slova apoštolova však nepohnutě platí: "Napodobujte mne." Mnich Mojžíš z Athosu píše: "Vyhledávejme věci, které nám pomáhají." Pátrejme po všem, co nám pomáhá v duchovním životě, co nás inspiruje k modlitbě a dává sílu k půstu. Co nás duchovně odděluje od tohoto světa, který "ve zlu leží", jak píše sv. apoštol Jan (Víme, že z Boha jsme, ale svět všechen ve zlu leží. /1. Jan 5,19/). Kdykoliv pocítíme v srdci jemnost, teplo a touhu k modlitbě, je to dotyk shůry. Nesmíme takovou příležitost nikdy promarnit.

Něco z pateriků a dávných letopisů o víře:
Avva Thort byl těžce nemocný, a přesto se zdráhal přijímat léky. Říkal: "Jestli je Bohu příjemné, abych žil, ví jistě, jak to zařídit. Jestli mu to není příjemné, tak k čemu je mi žít?"

Avva Koprios požehnal zemědělcům, kteří měli neúrodná pole, písek na pěstování obilí. Řekl jim: "Jestli máte víru, tak vám tento pouštní písek dá úrodu." Na jeho požehnání začali vozit požehnaný písek na svá pole a zaseli do něho obilí. Obilí pěstované na těchto polích s navezeným pískem vyrostlo; tato pole se stala nejúrodnějšími v Egyptě.

V Egyptě řádil krutý mor. Jeden židovský lékař z města Misir rozšířil zvěst, že příčinou toho neštěstí jsou křesťané, protože ponořují do vody kříž a to způsobuje tuto strašnou nemoc. Tato pomluva se dostala až k sultánovi. I když to byl muslim, vážil se představitele křesťanů, patriarchy Joakima, pro jeho ctnosti a moudrost. Proto takové pomluvě nevěnoval pozornost. Žid se však nevzdal a vedl své intriky přes vrchního vezíra, jemuž se posléze podařilo přimět sultána k tomu, aby přes svou úctu k patriarchovi předvolal ho k vrchnímu soudu (do divanu), kde měl osobně podat vysvětlení k rozšířeným klevetám. Patriarcha se dostavil na soud a sultán s ním vedl dlouhou diskusi o víře; když však viděl, že patriarcha jasnými doklady ospravedlnil křesťanskou víru a vyvracel islám, přikázal sultán, aby dokázal pravdivost evangelijních slov tím, že přesune na jiné místo horu, která se poblíž města Misir tyčila. Patriarchova víra nebyla otřesena. Vyprosil si několik dní k modlitbě, kdy se spolu s křesťany půstem, bděním a modlitbou snažili vyprosit Boží smilování. Prosili, aby je Bůh nezahanbil před nevěřícími, aby nebylo posmíváno jeho svaté jméno. V určený čas před shromážděním množství lidí rozkázal patriarcha ve jménu Kristově hoře, aby se pohnula ze svého místa a přemístila se jinam. Hora se otřásla v základech a opustila své místo. Zastavila se nakonec na vzývání téhož jména Kristova. Až doposavad se nazývá turecky Dur-dago, což znamená "hora, která se pohnula" (dosl.: "vstaň, horo; pohni se, horo"). Tento zázrak ohromil nevěřící. Nepřátelé Kristova kříže, nevědouce, jak otřást mocí Kristovy víry, připravili smrtelný jed a přesvědčili vládce, aby přikázal patriarchovi vypít jej, protože Kristus - jak říkali - praví v evangeliu: "Kdyby jste něco smrtelného vypili, neuškodí vám to..." (Mar 16,18) Sultán souhlasil a přikázal podat patriarchovi jed. Patriarcha pln víry požehnal kalich s jedem znamením kříže a vypil ho. Nadarmo čekali na jeho smrt. Patriarcha zůstal zcela zdráv. Pak tuto číši vypláchnul vodou a požádal, aby tuto vodu vypil žid. Nebylo možno odmítnout. Sám sultán ho donutil vodu vypít. Poté, co to žid učinil, ihned zemřel. Tyto zázraky sultána tak ohromily, že přikázal okamžitě popravit vezíra, a na ostatní židy uvalil daně, za něž byly vybudovány vodovody z Nilu do Misiru. Svatého patriarchu Joakima obdařil poctami.
(Athonský paterik; na tuto událost vzpomíná i ruský poutník Trifon Korobejnikov, který přebýval na Východě v r. 1583, viz "Putování kupce Trifona Korobejnikova po svatých místech Východu", St. Petěrb. 1841.)






Zobrazit příspěvek č. 206 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 5. 8. 2007
Vzpomínka na o.Jiřího Minčiče

Nemohu napsat řádný životopis, protože neznám potřebné údaje. Spoustu věcí jsem se ani nikdy nedozvěděl. Poznal jsem o.Jiřího pozdě, až v polovině 90.let, nejprve jako laik a posléze i jako žalmista a diákon v pravoslavné církevní obci v Rumburku. Tu otec Jiří administroval od r. 1981, po zesnutí archimandrity Andreje (Kolomackého) v r. 1980 a krátkém období různých prozatímních řešení. Administroval ji až do r. 1998.
Jeho služba v Rumburku byla vlastně ze světského pohledu zhola šílená. Když jsem do chrámu na Strážném vrchu přišel poprvé, byli tam dva věřící. A protože nevládli zpěvem, otec sám sloužil, zpíval, připravoval si kadidlo… Každý kněz ví, co taková služba znamená.
Otec Jiří nikdy neměl auto a tak do Rumburku jezdil vlaky. Zvláště po r. 1989 to bylo velmi nesnadné. Cesta z Frýdlantu do Rumburku, z jednoho výběžku do druhého, trvala 5,5 hodiny. Otec vstával ve tři hodiny ráno. Kolem půl deváté byl na vršku. Nesloužil pouze liturgii, jak jsme my dnes namnoze zvyklí. Pomodlil se i hodinky a jitřní. Tak služba vzala bezmála 4 hodiny. Obzvláště v zimě to bylo něco velmi krutého (chrám nikdy neměl žádné topení), dodnes s tím všichni přítomní mají co dělat. Služba byla nekonečná a při pohledu na křehké polobotky otce Jiřího, které nosil bez ohledu na roční dobu, mi bývalo ještě hůře. Nikdy nic nevynechal, nezkrátil.
Vzpomínám si, jak vždy pečlivě dbal, aby ani drobeček z prosfor nezůstal, nepřišel vniveč, nebyl vyhozen.
Po liturgii, kterou konal zásadně církevně-slovansky a dle starého kalendáře, vždy jedl rybičky s cibulí a chlebem. Nikdy nejedl nic jiného, alespoň ne v Rumburku. Starosta chrámu br. Jiří Pazderník mu vždy rybičky otevřel. Bylo to až rituální. Možná to byl i rituál. Všechno bylo stejné jako minulou sobotu nebo neděli, i způsob, jakým br.Jiří otevíral konzervu…
Kolem druhé hodiny jel otci vlak. Doma býval kolem osmé hodiny večer. Tento podvig konal i jako pokročilý sedmdesátník po infarktu. Léky jako srdcař nikdy nebral v eucharistickém půstu. Jeho „barevná svačina“, která skutečně budila velký respekt, přišla na řadu vždy až před rybičkami.
Těžce otec nesl smrt své mátušky. Když tehdy sloužil, plakal, a s ním celý chrám. Moc lidí tam pravda nebylo, ale plakali všichni. Stejně těžce nesl zoufalé rozkrádání chrámu v 90.letech. Jeho jedinou zbraní bylo kropítko a svěcená voda. Obcházel s pláčem chrám a znovu a znovu jej zkrápěl.
Předal mi mnoho vzácných vzpomínek na o.Andreje.
Mnoho věcí je dnes jakoby lepších než tehdy, alespoň si to myslíme, ale při pohledu zpátky zmizelo i něco, co nemáme a neumíme. S otcem Jiřím někdy nebylo snadné vyjít. On i my jsme měli své nedostatky, představy, důrazy. Dělily nás poctivé dvě generace, jiný národnostní původ, jiné vychování (rodiče otce Jiřího se v meziválečném období dobrovolně vrátili z Unie do Pravoslaví). Naše soužití nebylo bez nedorozumění. Před jedním jsme se ale vždy skláněli, tehdy jako dnes, a já jsem si jist, že Hospodin to nemůže přehlédnout – byla to až nadpřirozená oddanost kněžské službě. Horlivost, která nepřekvapí u nově rukopoloženého mladého kněze, ale vzbuzuje údiv a úctu 50 let po chirotonii. Pro otce Jiřího se kněžství nikdy nestalo řemeslem, byl „neoddělitelný“ od oltáře. Snad i proto si jej Hospodin povolal k sobě v den památky sv. proroka Elijáše. Věčná paměť!

Pohřeb o.Jiřího se koná ve frýdlantském chrámu sv. Marie z Magdaly ve čtvrtek 9.8. v 13.30 hod.



Zobrazit příspěvek č. 205 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 3. 8. 2007
Zesnul prot. Jiří Minčič

Včera zesnul prot. Jiří Minčič, někdejší duchovní správce ve Frýdlantu a dalších církevních obcích. Prosím o Vaše modlitby. Upokoj, Hospodine, duši zesnulého služebníka svého.



Zobrazit příspěvek č. 204 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2007
Patriarcha Theoktist zesnul

Zemřel rumunský patriarcha Theoktist

Zesnul v pondělí 30. července ve věku 92 let na srdeční infarkt, který nastal kvůli komplikacím po operaci v bukurešťské nemocnici, kterou podstoupil den před tím.

Jeho život (v krátkém přehledu):
Patriarcha se narodil 7. února 1915 a byl pokřtěn se jménem Theodor (Arepaschu). Studoval v letech 1932-1940 na vyšším bohosloveckém semináři. 6. 8. 1935 se stal mnichem a přijal jméno Theoktist. 1937 - jerodiakonem. 1940-44 - studium na bohoslovecké fakultě v Bukurešti. Pracoval v kanceláři patriarchy Nikona. 1945 - kněžské svěcení, jmenován biskupským vikářem v Moldavské eparchii. 1946-1950 - slouží v katedrálním chrámu Moldavské eparchie, je náměstkem monastýrů, povýšen do hodnosti archimandrity. 1946-47 - vzdělává se na fakultě literatury a filologie. 28. 2. 1950 - biskupské svěcení na episkopa botošanského, vikářem patriarchy. Stává se členem synodu Rumunské pravoslavné církve. 1950-54 - rektorem Bohosloveckého institutu Bukurešťské university. 1963 - kongres pravoslavných biskupů Ameriky zvolil Theoktista za biskupa Detroitského. Povýšen na arcibiskupa. 1977 - archijerejský sbor ho zvolil metropolitou moldavským a sučavským. 9. 11. 1986 - archijerejský sbor ho prohlásil na patriarchu. V r. 1990 se rozhodl odejít do důchodu, ale po několika týdnech přebývání v monastýru změnil své rozhodnutí a opět stanul v čele církve. Na jeho pozvání navštívil v r. 1999 papež Jan Pavel II. poprvé v historii Rumunsko. Krátce před svým zesnutím kritizoval patriarcha nový vatikánský dokument, který prohlašuje římsko-katolickou církev za "jedinou pravou" mezi ostatními křesťanskými církvemi. Patriarcha prohlásil, že něco takového "Boha netěší" a že po takovém "hrubém prohlášení" bude pro pravoslavné "obtížné najít způsob jak pokračovat v dialogu s katolickou církví".

Pohřeb bude v pátek 3. srpna. Pochován bude v patriarší bukurešťské katedrále vedle svého předchůdce patriarchy Justiniána. Do katedrály nyní přichází množství lidí uctít ostatky zesnulého. Rumunská vláda vyhlásila pátek dnem státního smutku.

Náměstkem patriarchy je jmenován vladyka metropolita Daniíl Moldavský a Bukovinský. Patriarší trůn bude osiřelý (přesněji se říká: ovdovělý) 41 dnů po zesnutí patriarchy, kdy se podle pravoslavné tradice konají za zesnulého zádušní modlitby, a poté bude vykonána volba nového patriarchy. Podle rumunské církevní ústavy nesmí náměstek kandidovat na nového patriarchu, leč synod se rozhodl učinit pro vladyku Daniíla výjimku - jestli se vl. Daniíl rozhodne kandidovat při volbě nového patriarchy, náměstkem se stane metropolita Nikolaj Banatský.
-----------

Minulý týden byl tento nejstarší ze všech představitelů světových autokefálních pravoslavných církví na návštěvě České republiky a světil (14. 7. 2007) v Mostě základní kámen chrámu sv. mučedníka Valentýna (chrám bude zvláštním místem uctění památky padlých rumunských vojáků - osvoboditelů Československa). (Přiložená fotografie je z této události.)

Jeden z kněží, kteří se zúčastnili, mi napsal takový pěkný zážitek - poslední požehnání od vladyky Theoktista:

V sobotu jsme byli v Mostě na svěcení nového chrámu ... podařilo se nám vzít požehnání od patriarchy. Když mi ho dal, sevřel pevně mé ruce a vydal se stařeckým krokem kupředu. Vůbec se mě nechtěl pustit, byl jsem úplně na rozpacích... Ale bylo to hřejivé...

Věčná paměť!

------------
Informace
Historie Rumunské pravoslavné církve
Založena kázáním apoštola Ondřeje, který přinesl evangelium do "skiti minor" (tj. na území mezi Černým mořem a Dunajem, na jihovýchodě Rumunska). 25. dubna 1885 se stala Rumunská pravoslavná církev autokefální a 25. února 1925 se stala patriarchátem (intronizace prvního rumunského patriarchy Mirona se účastnil představitel Ruské zahraniční církve metropolita Antonij).
Podle posledních statistických údajů žije v Rumunsku 21.794.792 obyvatel, z nichž 86,7 % se prohlašuje za pravoslavné křesťany.

Organizace Rumunské pravoslavné církve
Nejvyšším vůdčím orgánem církve, který rozhoduje věci věrouky a kanonické, je posvátný synod biskupů, který se skládá ze všech biskupů, kteří jsou ve funkci.
Ústředním správním orgánem církve, který rozhoduje věci administrativní a ekonomické je "Církevní národní shromáždění, které je sestaveno z členů posvátného synodu a třech zástupců za každou eparchii (jeden klerik a dva laikové) volených každé čtyři roky místními eparchiálními shromážděními.
Nejvyšším administrativním orgánem je "Církevně-národní rada", kterou vytvářejí tři klerikové a šest laiků volení "Církevním národním shromážděním" na čtyři roky.
       
Rumunská pravoslavná církev má 6 metropolií, které obsahují eparchie skládající se z celkem 11.146 farností. V církvi slouží 14.035 kněží a diakonů a má 15.116 chrámů a kaplí. Pro rumunskou diasporu je vytvořeno šest eparchií v zahraničí, z nichž dvě biskupství jsou v Evropě a jedno arcibiskupství je v Americe. Církev má 631 monastýrů a skitů, v nichž žije 8.059 monachů a monašek. Dále má 37 duchovních seminářů (středoškolské vzdělání), 12 bohosloveckých fakult, které jsou součástí státního vzdělávacího systému; učí se na nich 10.898 studentů ve 4 specializacích: pastýřská teologie, didaktická teologie, sociální teologie, církevní umění. Pracuje zde 10.428 vyučujících.

Sociální služba, sociální ústavy:
91 pro děti, 32 pro staré lidi, 92 jídelen pro chudé, 37 diagnostických a léčebných středisek, 23 center pro pomoc rodinám v těžkostech. Průběžná sociální pomoc církve pro 270 tisíc lidí. Pomoc při přírodních katastrofách na místě. Dále se pravoslavná církev účastní na státních programech: prevence chudoby, prevence násilí v rodinách, prevence obchodu s lidmi, prevence narkomanie, prevence šíření HIV /AIDS, realizace sociální reintegrace adal.


Zdroj: http://www.patriarhia.ro/Site/Stiri/2006/075.html
Credo.ru






Zobrazit příspěvek č. 203 jednotlivě

Administrátor --- 1. 8. 2007
9. neděle - o pastýřství

9. neděle - Kristus kráčí po moři

Čtení z evangelia na tuto neděli:

Ježíš přinutil učedlníky své, aby vstoupili na loď a předešli jej za moře, dokudž by nerozpustil zástupů.
A propustiv zástupy, vystoupil na horu v soukromí, aby se modlil. A když byl večer, sám byl tam.
Loď pak již byla uprostřed moře, zmítající se vlnami, neboť vítr fičel proti nim.
Při čtvrtém pak bdění nočním bral se k nim Ježíš, jda po moři.
A vidouce jej učedlníci po moři jdoucího, zděsili se, řkouce: „Příšera to jest." A strachem křičeli.
Ale ihned Ježíš promluvil k nim, řka: „Doufejte, já to jsem, nebojte se."
I odpověděv Petr, řekl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, abych k tobě přišel po vodě."
A on řekl: „Pojď." A vystoupiv Petr z lodě, kráčel po vodě, aby přišel k Ježíšovi.
Ale vida vítr tuhý, bál se. A počav tonouti, vykřikl: „Pane, pomoz mi."
A ihned Ježíš vztáhl ruku, chytl ho a řekl jemu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?"
A jakmile vstoupili do lodi, přestal vítr.
Ti pak, kteříž na lodi byli, přistoupivše, klaněli se jemu, řkouce: „Jistě Syn Boží jsi."
A přeplavivše se, přišli do země Genezaretské.
(Matouš 14,22-34)

V dnešním evangeliu zaznívají pro kazatele Božího slova tři důležité motivy:

1.) Víra v Krista. Je silou, která přemáhá cokoliv náležející tomuto světu. Zní to trochu fádně, ba snad i jako fráze. Ale jen do té chvíle, kdy se setkáme s reálným projevem této síly. Všechny živly světa, přírodní zákony, nepohnutelné principy hmoty, - to vše náhle ztratí svou převahu, hutnost a pevnost pod dotykem víry. Fyzikální zákony, které se zdají tak absolutní a nepřestupné, ba pilířem jsoucna, v jediný okamžik změknou jako vosk. Celý svět pevných hmotných forem, který se zdá být tak solidní, se před sílou vírou stává měkkým jako dětská plastelína, která je v rukou prváka snadno tvárná; tak i svět se všemi jeho zákony se může měnit, když se do něj otiskuje víra jako pečetidlo do horkého vosku. Egyptští poustevníci chodili po hladině Nilu z jednoho břehu na druhý, jak potřebovali, měnili slanou vodu na sladkou, když měli žízeň, stromy jim rodily plody každý měsíc; asketové i dnes chodí vzduchem... Stačí mít víru v Krista a dát jí vše; a ona dá všechno tobě. S Bohem se nesmlouvá. Dej vše a dostaneš vše. Dej půl a nedostaneš nic.

2.) Moře je v jinotajném jazyce Písma svatého obrazem protibožského živlu. Mnohokrát se v tomto smyslu o moři v Bibli píše (např. v žalmech: pozdvihují vodní proudy vlny své, avšak nad sílu vln mořských mnohem silnější jest Hospodin). Nejedná se tu o však jen o vodu v oceánech, ale je zde míněno lidstvo odpadlé od Boha. Proto se v apokalypse praví o nebeském Jerusalemu, že "nevstoupí tam nic nečistého" a "moře už tam nebude". Obraz "apoštola, kráčejícího díky víře a povelu Kristově po hladině bouřícího moře", vypráví o tom, že církev není ze světa, netone ve světě, neponořuje se do něj; kráčí na jeho hladině a vytahuje ven z vody ty z tonoucích, kteří volají o pomoc. Výklad Matoušem vykresleného obrazu apoštola Petra, který kvůli pochybnostem a kolísání ve víře začal tonout, je zřejmý - ztrácíš-li víru, necháš-li své srdce kolísat, začneš se propadat do toho světa. Zůstane-li ti však alespoň trochu víry k modlitbě, Pán ti pomůže, nenechá tě utonout.

3.) Pán vztáhl ruku k tonoucímu, který prosí o pomoc. To je obraz pastýře, který zachraňuje své milované ovečky, i když se dostaly do potíží svou vlastní vinou. Pro Boha není důležitá vina (v tom se liší víra Pravoslaví od římského katolicismu, který zdůrazňuje Boží odplatu a nutný trest za vinu; tento nutný věčný trest od nás dle katolické teologie odvrátil Ježíš Kristus tím, že svou smrtí na kříži přinesl zadostiučinění Boží spravedlivé žádosti po trestu a věčném zatracení, jichž se dožadovala hříchem člověka uražená Boží spravedlnost; ne, takhle nevěříme). Vina není důležitá pro Boha, ale pro nás, protože nás hřích poškozuje, nikoliv Boha. Pravoslaví odmítá západní právnické pojetí spásy, scholasticky racionalistické pojetí Boží spravedlnosti. Boží spravedlnost je tajemství vyjádřené slovy Písma, výrokem Hospodinovým: „Smiluji se, nad kým se smiluji" (Exod 33,19).

Nitrem Boží spravedlnosti je láska a milosrdenství. Jak říká jeden svatý otec (cituji přibližně): Nikdo ať neříká, že je Bůh spravedlivý! Vždyť my jsme ho zradili, a on dal za nás svého Syna; my jsme propadli smrti, a Kristus kvůli nám zemřel; my jsme byli nevěrní, a Boží Syn byl místo nás věrným až k smrti; my jsme se provinili, a on vzal naši vinu na sebe; zasloužili jsme si peklo, a on nám dává ráj. Tak kde je tu jaká spravedlnost?

Ve skutečnosti je jen jediná věc, která zavře člověku přístup k Božímu milosrdenství a odpuštění. A tou je lidská nekajícnost. Člověk má svobodu odmítnout Boží lásku. Proti nabídce věčné blaženosti může každý říci tu strašlivou větu: „Ale já nechci." A před touto lidskou svobodou se zastaví i Boží láska. Proto ne všichni budou spaseni, jak vysvětluje sv. Siluan Athonský.

Kristovo pastýřství je předobrazem pro pastýřské působení církve. Principy Kristova pastýřství se musejí řídit všichni církevní pastýři. Jejich poslání je především založeno na dvou principech: přivádět lidi k pokání a současně ctít lidskou svobodu. A nad tím bych se chtěl teďka chvilku zamýšlet.

Pastýřství
Podle vladyky Hierothea z Nafpaktu by zpovědník měl přivést člověka k tomu, aby rozpoznal svou nemoc, a následně pastýř musí dokázat přivést svou ovečku k "sebeodsouzení" - k tomu, že nebude vinu za svůj stav svalovat na nikoho jiného a hlavně ne na okolnosti, ale sám sebe prohlásí za viníka, na sebe podá před Bohem žalobu, vykoná nemilosrdný soud nad sebou a odsoudí se. To je začátek uzdravení, neboť od tohoto okamžiku začíná působit blahodať (Boží milost) v tomto člověku a uzdravovat ho. Svatí otcové říkají, že jestli sami sebe odsoudíme tady na zemi, pak nás neodsoudí Bůh. Budeme-li však tady na zemi sami k sobě shovívaví a omlouvat své poklesky, pak budeme tam (tj. na strašném Božímu soudu) odsouzeni bez milosti.

Světským lidem to zní jako šílenství. Vždyť do ordinací psychiatrů proudí zástupy lidí v depresích, zoufalství, se sklonem k sebevraždě, hroutících se pod tíhou svého života. A psychiatři se jim snaží vsugerovat: jsi skvělý; problémy, co máš, nejsou tvojí vinou; neodsuzuj se, nic si nevyčítej, věř v sebe atd. Psychiatr totiž není kněz a jeho pacienti nejsou (většinou) věřící (jinak by raději šli na zpověď než k psychiatrovi), takže tam nepůsobí blahodať. Lidé navštěvující psychiatra sice často sami sebe odsuzují, ale místo naděje upadají do zoufalství, a nic jim nemůže trvale pomoci. Sebeodsouzení ze zoufalství není pokání. Lékař jim předepíše válium nebo je pošle na nějakou psychoterapii či s nimi provádí hypnózu a sugesci, a tak se všichni zúčastnění snaží, aby ten svůj život nějak přežili.
Poznat svou nemoc, neodpustit si lacině, ale odsoudit svůj hřích - to je duchovní úkol, před který je křesťan postaven. A k tomu potřebuje duchovní vedení. K tomu zpovědník je. Jestli se mu nepovede toto duchovní vedení vykonávat, pak mu nepomůže žádný nátlak, příkazy, řetězy, kánony či inkvizice. Celé toto léčení se může povést, jen spolupracuje-li svobodná vůle věřícího. Zpovědník je podle Hierothea duchovní therapeut, který provází či vede člověka po této cestě duchovní léčby, ale sám člověka neléčí, jen ho vede po třech stupních duchovní léčby: 1.) poznat svůj hřích, 2.) obvinit se a soudit jej, a 3.) nakonec sám sebe za něj odsoudit.

Je to chůze po ostří nože. Jsou tu dvě duchovní propasti, mezi nimiž vede pravdivá duchovní cesta. Jednou propastí je zoufalství a druhou je lhostejnost. Ďábel se snaží dostat nás do jedné z těchto pastí. Většina lidí se nechá zlákat lhostejností vůči své duchovní nemoci, nedokonalosti a hříchu. A ten, kdo spatří svou nemoc, toho se snaží ďábel přivést k zoufalství. Stezka, která vede mezi oběma propastmi jako horský hřeben ostrý jako břitva, se jmenuje střízlivá naděje. Je to stezka pokání - protože pokání je sebeodsouzení spojené s nadějí. A v tom je úkol pastýře (ještě jednou to zopakujme), aby vedl své svěřené duše touto cestou a provedl je mezi oběma propastmi.

Alexej Osipov učí, že největší nemocí dnešních lidí je, že nevidí své porušení, ránu na své duši, svou smrtelnou nemoc. Jsem poškozený člověk, jsem otrokem vášní. Dokonce i mysl je otrokem mých přání, mého těla. Středobodem pravoslavné léčby člověka je právě toto uvidět.
Na tomto stupni se člověku začíná otevírat poznání. Tento první stupeň však sám o sobě není dostatečný. Je důležitý jako začátek, jako jediná pravdivá brána ke skutečnému duchovnímu životu.

Řehoř Palama říká, že (až) sebeobvinění je vždy spojeno s pokorou. Jinými slovy - na tomto druhém stupni začne být odstraňována pýcha. Alexej Osipov říká, že pokora se ve mně nenarodí, jestliže nespatřím své nemoci. Pokora - to znamená poznat, kdo ve skutečnosti jsem. Hříchem nemocný člověk, v němž není nic dobrého a zdravého.

Toto sebeobvinění je duchovním břemenem, které když je umístěno nad duší, mačká, tiskne a vymačkává ven zdravé víno, které těší lidské srdce, což je náš vnitřní člověk. Lítost je takovým vínem. Sebeobvinění spolu se smutkem, který ho charakterizuje, také vytlačuje vášně a plní srdce blaženou radostí (Řehoř Palama). Proto se musíme vždy sami odsuzovat a kritizovat, abychom se pomocí rozvážně zvolené poníženosti ochránili hříchů (Jan Sinajský, Žebř).

Hierotheos píše: Ve stručnosti můžeme tvrdit, že léčba člověka je ve skutečnosti očišťování duchovního zření, srdce a obrazu, obnovení obrazu k jeho původní kráse, a ještě něco navíc: společenství člověka s Bohem. Když se stává chrámem Svatého Ducha, říkáme, že se léčba podařila. Ti, kteří byli vyléčeni, jsou Božími svatými.

---------

A na závěr něco z pastýřské praxe. Šedivá je teorie, ale barevný život...

Dnes běžně slýcháváme mnohé lidi, jak říkají: "Já církev nepotřebuji," anebo přesněji: "Já nepotřebuji žádného prostředníka ke svému vztahu s Bohem". Při duchovním rozhovoru však pravidelně zjistíš, že takový člověk ve skutečnosti ani Boha nepotřebuje. Sám sobě je takový člověk nejvyšší autoritou. Svoje mínění uctívá jako Boží zjevení. Tím je však uzavřen do sebe, žije jako ve vejci - jako ptáče, které se nikdy nevylíhne, aby vzlétlo k nebi, jak někde píše starec Paisij Athonský. Podobně jako to ptáče musí projevit odvahu, rozklovat skořápku, aby se dostalo ven, tak i člověk musí ukázat jistou odvahu, aby prokloval skořápku svého egoismu, aby se otevřel, nechal do sebe sáhnout ruku lékaře, a mohl být léčen. Neboť léčení, to je to, oč se v křesťanství jedná. Jestli nebudeme chápat svaté Tajiny a vše, co se nám v Církvi podává (obřady, požehnání, svěcení, kázání, ikony, ostatky a další svátosti), jako léky, které jsou nám Bohem dávány k uzdravování naší nemocné přirozenosti, pak nutně upadáme do pokaženého vnímání Církve a jejího bohoslužebného i duchovního života, jako by to byla nějaká magie, čarování, kouzla.

Duchovní otec je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Kdyby nebyl potřeba prostředník, pak by Bůh neustanovil Církev a její hierarchii. Vskutku se lze domnívat, že Boží lid izraelský nepotřeboval Mojžíše, který je vyvedl z Egypta a vedl do zaslíbené země? A kněz koná přesně to samé.

Je však potřeba zamyslet se nad tím, co to znamená prostředník. Není to ten, co stojí mezi mnou a Bohem jako hradba. Je spíše něco jako ikona, skrze níž uctíváme předobraz. Líbáme ikonu, ale klaníme se při tom Bohu. Ikona nám umožňuje Boha tělesně uctívat a dává nám tělesně Boha poznat (nakolik je to možné). Kněžství je něco podobného. Cílem úsilí kněze není přivést lidi k sobě, ale dovést je k Bohu a sám při tom jakoby zmizet.

Pastýř, duchovní otec, zpovědník, má nad lidmi v církvi velikou moc. Je-li zkušený a má-li za sebou už nějakou duchovní zkušenost, poznal-li sám sebe, může lidem hodně pomoci. Fatální havárie pastýřského vedení je, vede-li pastýř své stádce sám k sobě (při tom si může myslet on i ovečky, že vede k Bohu), a drží je pod sebou jako na řetězu. Je-li to člověk nezkušený, plný obvyklého egoismu a ješitnosti, jak je to typické pro každou neočištěnou duši, pak může být plné používání svěřené pastýřské moci zhoubné pro duchovní život duchovních ovcí (získá-li neočištěná duše vládu, moc nad lidmi a začne-li si libovat v jejím používání, nečekej nic dobrého; ruské přísloví říká: "Chceš-li poznat člověka, dej mu moc." Kdo byl někdy na vojně, ví, o čem jde řeč).
Typickým projevem nemocného duchovního vedení bývá provádění jisté formy nátlaku, rozkazů či duchovního nebo psychického násilí, k němuž se takoví duchovní otcové rádi uchylují (ačkoliv je tu potřeba vzít v úvahu i národní mentalitu).
Na druhé straně však musíme odlišovat případy, kdy duchovní otec (třeba i nezkušený) použije svou pastýřskou moc k tomu, aby zakázal věřícímu vykonat zjevný hřích, což je bezesporu správné.
A navíc, i takový pastýř, který ještě nestihl získat hlubší duchovní zkušenost, nemusí být svým egoismem v každém případě oklamán, tj. může mít duchovní soudnost. A ta mu dá rozpoznat, že by neměl používat při vedení svých svěřených duší nátlak, nenutit nikoho, aby vykonal něco, co pastýř považuje za dobro; jen nanejvýš opatrně radit, ale nechávat věřícím svobodu, jestli rad uposlechnou či nikoliv. Pak může i nezkušený pastýř pomáhat lidem a vyhne se páchání zbytečných škod na věřících i na církevním životě. (Znovu však zdůrazňuji, že toto varovaní před nátlakem se netýká situací, kdy je nutno zabránit spáchání těžkého hříchu!)
Věřící by neměli váhat změnit zpovědníka, domnívají-li se, že jsou při duchovním vedení manipulováni, či jsou-li donucováni ke konání něčeho, s čím nesouhlasí. Je potřeba si uvědomit, jak málo je dnes zkušených duchovních vůdců (natož starců) a v jaké zmatené době žijeme. Toto zmatení se nevyhýbá ani věřícím ani vůči němu nejsou imunní kněží. "Starcování" může být velkým pokušením; "mlado-starci", jimž nebylo ještě ani padesát let, rostou dnes po celém světě jako houby po dešti. Prokazovat slepě naprostou poslušnost takovým "bloudícím pastýřům" je bláznovství. (Viz něco o tom: O nebezpečí poslušnosti)

Tito duchovní otcové si neuvědomují, že násilím nelze vyléčit lidskou duši. Pomocí nátlaku je možné v člověku nějaký hřích či vášeň nanejvýš uspat. On spí, leč zůstává. Člověk vypadá jako vyléčený, ale infekce se jen zapouzdřila a jednou se projeví. Léčení se nezdařilo, terapie byla jen klamem. Dá-li zpovědník člověku svobodu neposlechnout a on ji použije, pak i kdyby opustil svého zpovědníka, má stále možnost se svou nemocí bojovat, uvidět ji, najít ji, vyléčit se.

Dnešní lidé jsou duchovně už natolik slabí, že není možné používat k jejich duchovnímu vedení ani plné epithimie ukládané posvátnými kánony, ani silné tzv. "hořké" duchovní léky, jak jsou popisovány v dílech dávných svatých otců. A pastýř si musí uvědomovat, že i on je synem tohoto duchovně zdevastovaného pokolení a že se mu nedostává toho, co dávní otcové vyžadují na duchovním vůdci.
Nejsmutnějším úkazem pak bývá, když duchovní používá svou moc, kterou nad církví od Boha má, aby uskutečňoval svoje zbožné představy. Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy. (Mat 15,14) Ani Bůh s námi neuskutečňuje své krásné cíle proti naší vůli, ale dává nám svobodu. A nechává nám ji, i když jsme ji použili k tomu, abychom se od Boha odvrátili. Posláním kněze není realizovat si s lidmi své zbožné představy o církvi a církevním životě, ale vést je, aby sami poznali svou nemoc a sami v sobě odsoudili svůj hřích. Kdo nedává lidem svobodu, ten nemiluje. A pastýřství bez lásky je jen manipulací.

Strašné je, když se někdo nezkušený prohlásí za duchovního starce, aniž by při tom měl realistickou duchovní zkušenost, sebepoznání a Boží zjevení. Na druhé straně, nalezneme-li pravého zkušeného starce, který nejprve uzdravil sám sebe, a podřídíme-li se mu, je to největší a nejužitečnější věc, kterou můžeme ve svém životě učinit, a nesmíme při tom brát ohled na nic, co by nám v tom chtělo bránit. O starcích se vyprávějí podivuhodné historky, jak čtou myšlenky, konají různé zázraky apod. To však není to nejdůležitější. Starec je především tím, kdo dokáže sáhnout svému učedníkovi do srdce a učinit tam tu duchovní operaci... Takový skutečně zachraňuje.
Může však zahubit či těžce ublížit ten, kdo si na duchovního starce jen hraje a o něco takového se pokusí na tom, kdo se mu nerozumě podřídí. Stejným nebezpečím jsou různí sektářští či schismatičtí "starci", kteří tě nepovedou nikam jinam než tam, kde jsou sami: do hereze, rozkolu či sekty. Rozpoznat falešného starce není úplně snadné, protože jsou to osoby s nacvičeným způsobem patřičného "duchovního" chování, zbožných ušlechtilých mravů, umějí mluvit, vědí, jak prokládat řeč průpovídkami o své "nehodnosti", a tak hrát pokoru. Žije-li kdo v pravoslavném mnišském prostředí, snadno to po čase pochytí. Ignatij Brjančaninov někde píše o těch, kteří této své hře už sami uvěřili, - takovým prakticky není pomoci. Nikdy nepodceňujme vliv těchto lidí a nezapomínejme, že ďábel ve své touze zahubit člověka, propůjčuje falešným starcům duchovní sílu, kouzlo, ke svedení a oklamání lidí.
Jednou jsem se tázal člověka, který žil několik let v monastýru pod vedením skutečně zkušeného starce, jestli ví o tom, že by starec někdy někomu něco přikazoval v duchovním životě. Odpověď zněla stručně: „Nikdy." Tajemství starcovského vedení zřejmě spočívá v tom, že na jedné straně dává svobodu, na straně druhé dává okusit, co člověku přinese, když uposlechne rady. Řekne ti, co máš dělat, a sám ukazuje příklad. Zahrne tě takovou láskou, že ti slova jeho rad připadají jako sladký med a nepřeješ si nic jiného než jim naslouchat a uskutečnit je. (A čím se to liší od falešného starcovství? Vždyť kouzlo, kterým působí ďábel skrze své "starce", by se vlastně dalo popsat podobnými slovy.) Na starci vidíš, že jestli tě přijme na zpověď, tak to znamená, že je připraven za tebe bojovat, trpět za tebe, umírat za tebe, a nic za to od tebe neočekává. Dokonce ani vděk. To je láska. V tom asi bude spočívat to tajemství pravých starců.

O tom, že starci nikoho k ničemu nenutí, svědčí jedno mnišské přísloví, které o radách starců říká:
„Skrze první slovo starce hovoří Bůh; skrze druhé slovo hovoří starec; skrze třetí slovo mluví ďábel." Výklad toho přísloví je asi takový: Řekneš-li starci svůj problém, starec se modlí a čeká, co mu Bůh sdělí, pak ti odpoví přímo a na rovinu, co bys měl činit jak si počínat - to je to první slovo, skrze něž k tobě prohovořil Bůh. Jsou však lidé, kteří nejsou spokojeni s tím, co slyšeli, ukazují vlastně, že moc nevěří, že skrze starce k nim mluví Bůh, mají pocit, že jim starec asi špatně rozuměl, že mu to musí svou záležitost nějak podrobněji vysvětlit, a tak starec vidí, že tito lidé nemají dost víry a síly, aby přijali Boží slovo, a tak jim ze soucitu dá nějakou mírnější radu - to je to druhé slovo, které už není od Boha ale od člověka. Nu, a jsou lidé, kterým ani lidská starcova shovívavost a jeho soucit s jejich slabostí nestačí a začnou znovu něco namítat a vysvětlovat, mají pocit, že starec je asi dost nechápavý, protože stále od starce neslyšeli tu radu, kterou si přáli slyšet, takoví se totiž chtějí řídit podle svého vlastního úsudku, mají pro sebe své vlastní rady, a od starce vlastně jen chtějí, aby jejich nemocné uvažování schválil; takovým lidem starec řekne: „Tak si dělej, co chceš." To je to třetí slovo starce, skrze které mluví ďábel.

Z výše řečeného plyne, že ne vše, co zpovědník svému věřícímu požehná, je Boží vůle a je to nejsprávnější, co má člověk činit. I zpovědník, který není starcem, může vidět na věřícím, že není schopen vykonat Boží vůli, která je v některých případech tak zjevná, že zpovědník nemusí mít žádné mimořádné zjevení od Boha k tomu, aby ji viděl. Vidí-li však zpovědník u svého věřícího slabost a neschopnost vyplnit Boží vůli, pak mu požehná nějaký kompromis, udělí mu tzv. ikonomii, dá mu možnost, aby jednal na úrovni, na které ho drží jeho slabost či nedostatek odhodlání. Zpovědník při tom doufá, že i takový věřící postupně duchovně zesílí a povyroste, aby byl schopen Boží vůli slyšet, a že se jednou pokusí podle ní žít.
V Řecku je blahodárným zvykem, že povolení zpovídat a duchovně vést věřící, nemají zdaleka všichni kněží, ale titul zpovědníka "duchovní otec" uděluje biskup jen některým kněžím, kteří jsou známi svou duchovní zkušeností a dlouhodobě dobrými plody své duchovenské činnosti. Nelze tím sice vyloučit selhání některého zpovědníka či duchovní havárie, ale významně to omezuje jejich výskyt. V Rusku i u nás je duchovním otcem čili zpovědníkem se stává při vysvěcení automaticky každý kněz. Je mi upřímně líto řeckých zpovědníků, kteří musejí stále jen zpovídat a zpovídat, jelikož jich není mnoho a věřících je spousta, ale řecké církvi to přináší velkou duchovní pomoc. U nás je tato praxe nerealizovatelná, ale i naši zpovědníci si z ní mohou vzít poučení, a duchovně vést věřící s vědomím svého omezeného duchovního poznání a své nedokonalé schopnosti rozeznat, co je prospěšné a kdy už by mohli svým věřícím škodit, a být tedy opatrní.









Zobrazit příspěvek č. 202 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 31. 7. 2007
Nové články na pravoslavném internetu

Na památku otce Miroslava jsem umístil na pravoslavný web dva články z jeho autorské dílny:

»Boj výborný bojoval« Vzpomínka na otce Vsěvoloda Kolomackého - archimandritu Andreje.

Zikkurat. Průvodce Velkým půstem.



Zobrazit příspěvek č. 201 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 30. 7. 2007
Věčná paměť!


Otec Miroslav, kolem r. 2000; větší foto
V pondělí 23. července v 16 hod. zemřel otec prot. Miroslav Mužík, bývalý pravoslavný farář v Třebíči.

Prosím všechny o modlitby.

Pohřeb otce Miroslava se konal v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Ludmily. Od 10 hod. začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu v chrámu. Po 12 hod. bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hod. konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.

Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš z Řimic na Hané. Bohoslužbu vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Chrám byl zaplněn věřícími (někteří museli stát venku). Zesnulý byl na bohoslužbách v otevřené rakvi. Z ostatků vyzařoval pokoj.

Upokoj, Hospodine, duši zesnulého služebníka svého...

---------------

Otec Miroslav se narodil 5. října 1921. Tedy pár dnů po vysvěcení prvního českého pravoslavného biskupa od doby cyrilometodějské, sv. mučedníka Gorazda (+1942). Byl tedy otec Miroslav stejně stár jako trvá novodobá dějinná pouť české pravoslavné církve.

Znal jsem ho jako milovníka pravoslavné církve, víry a tradice. Nám, mladým duchovním, kladl opakovaně na srdce: „Zamilujte si pravoslavné tradice; milujte vše, co je pravoslavné“ (tato jeho slova mi pevně uvízla v paměti).

Knězem byl 55 let... Měl výjimečnou lásku k bohoslužbám. Byl vlídným a obětavým pastýřem. Jeho trpělivé a láskyplné duchovní vedení nás opustilo bez náhrady. Dlouhou dobu byl eparchiálním zpovědníkem.
Kromě jiného byl znalcem církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal do češtiny. Spolu jsme překládali obřad pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad modliteb večerních a jitřních. Zřejmě posledním jeho překladem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté Tajiny pomazání olejem. Společně s mátuškou Dariou sepsali před 13 lety krásný článek jako vzpomínku na stavitele chrámů, archimandritu Andreje Kolomackého, kterým obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost naší církevní historie. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk.

Jeho speciální zálibou byla historie tzv. Remešského evangelia. V průběhu celé té doby, co jsem otce Miroslava znal, často jsem slýchal, jak všem, kteří projevili zájem, zaníceně vysvětloval dějinné peripetie tohoto podivuhodného „úkazu“ v českých i světových dějinách.
Díky jakémusi řízení shůry jsem přibližně měsíc před jeho zesnutím zpracoval krátké podání historie tohoto evagelijního textu psaného rukou sv. Prokopa, o jejíž známost se právě otec Miroslav u nás postaral, a umístil jsem o tom stručný článek na pravoslavné internetové stránky (jako součást života sv. Prokopa). Nenapadlo mne v tu chvíli, že za čtyřicet dní nebude tento neúnavný šiřitel památky osudů Remešského evangeliáře už mezi živými na této zemi.

Narodil se v den památky svatých athonských mučedníků z monastýru Zograf, kteří na svůj štít víry napsali: „Pravoslaví nebo smrt“ (v r. 1275). Zemřel v předvečer „vzpomínky divu velikomučednice Euthimie Všechvalné, kterým bylo upevněno Pravoslaví“ (stalo se v r. 451) (s ikonou zobrazující tuto událost byl v sobotu pochován). Jsem přesvědčen, že jeho život se nesl v duchu souznění s těmito dvěma svátky, jimiž byl symbolicky ohraničen jeho život.

Otec Miroslav měl charakter, který výstižně vyjadřovalo jeho jméno. Často jsem slyšel vyprávět ty, kteří ho znali velice dlouho, že se kolem něho vždy šířila zvláštní atmosféra pokoje a míru, která smiřovala lidi.

Znal jsem otce Miroslava bezmála dvacet let. To je smutně krátká doba, protože bych si přál mít tu možnost znát se s ním a sloužit s ním v církvi podstatně déle. Leč i já mohu podepsat zkušenost mých starších oltářních spolubratří, svědčících o ušlechtile nakažlivém duchovním pokoji, který z otce Miroslava vyzařoval, kamkoliv přišel.

Dobrý boj bojoval. (2Tim 4,7)
Kéž mu dá Bůh věčné odpočinutí a nekonečnou blaženost tam, kde září světlo tváře Kristovy.







Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 201 do č. 241)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz