1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1359 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2022
Znamení doby

Evangelíci v Praze uctí památku Jana Husa grilovačkou

„Farář Českobratrské církve evangelické ... chce smrt středověkého myslitele, kazatele a reformátora Jana Husa chce připomenout veřejnou grilovačkou,“ píše se v článku s rozhovorem s evangelickým farářem (viz odkaz dole). Ten vysvětluje, že to souvisí s tradičním lidovým pálením ohňů k poctě Mistra Jana v dobách první republiky, kde se prý lidé sešli, pomodlili se, zazpívali a pak opékali buřty. (O tom posledním pochybuji.) Dodnes udržují staré pravoslavné farnosti tuto píseň v paměti: „Hranice vzplála na břehu Rýna, a na ní nejlepší Čechů hoří syn...“ (Cituji jen po paměti.)

Já bych řekl, že mezi zapálením hranice s modlitbou na něčí památku a grilovačkou je jistá morální vzdálenost, a značný posun v symbolice a pietě. Ano, od grilovačky očekávají organizátoři akce úspěch u veřejnosti. A s pietou čili zbožností a úctou si už dnes láme hlavu málokdo. Jenže když oficiální církev klesne až tu nejnižší lidovou úroveň ve stylu „masy si to žádají“, stane se z toho jistý církevní populismus. Jak může duchovně pozvednout nevěřící ten, kdo se propadl na jejich rovinu? Může to nevěřící přivést ke zbožnosti? Asi těžko, když se sami zbožnosti a posvátné úcty zbavujeme, abychom se nevěřícím přiblížili. Vyjdeme-li do takové míry vstříc požadavkům doby, těžko někoho získáme pro církev, protože už jsme ji kvůli zesvětštění svého ducha (sekularizací) sami opustili - nemáme se kam s těmi lidmi vrátit. Je to jako když vyskočíš z letadla, aby ses podíval na zem, vrátit se už nelze.

A potřebuje takovou „pomoc“ Jan Hus, který se umístil v anketě Největší Čech na sedmém místě ze sta? (Vyškrtneme-li z ankety populární osobnosti dvacátého století, pak je Mistr Jan v úctě Čechů čtvrtý.) Myslí si evangelíci opravdu, že grilovačkami mu mohou pomoci?, nebo chtějí pomoci jen sami sobě?

Zajímavé je, že se nad článkem o „evangelické grilovačce“ pohoršuje dokonce i hrdý ateista (v diskusi). A komentáře ostatních nevěřících tam také nevypadají zrovna uchváceně nad „cool akcí“.

Říká se: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Myslím, že by se tím měli řídit i současní evangelíci (a konec konců i my). Opačným chováním si jen uškodí (a poškozují i ostatní církve a celou pověst křesťanského náboženství obecně) a jiným nepomůžou. Píši o tom, že je to jev svým způsobem typický pro současné západní křesťanství, a pravoslavní křesťané by se měli mít na pozoru, aby do podobné krajní „misijní vstřícnosti“ také neupadli. Snadno bychom na této daleké cestě za lidmi totiž mohli poztrácet to, co jsme jim vlastně chtěli nabídnout. Západním církvím toto aggiornamento totiž přineslo sotva co dobrého (pan Halík zajisté promine). A přiznám se, podbízivě oslavovat upáleného mučedníka nevkusnou grilovačkou mě zarmucuje, neboť jej považuji za svatého.

Evangelický farář zakončuje rozhovor pozváním, že u grilu dají „učené povídání o Husovi maximálně dvacet minut, půl hodiny, pak už budeme opékat nějakého buřta nebo něco jiného na grilu a dál povídat.“

Tolik jen malé zamyšlení nad jedním článkem o jedné snad až cynické akci.




Zobrazit příspěvek č. 1358 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2022
Mučedníci srbští a mučedníci čeští

Svatý kníže Lazar před bitvou na Kosově poli

Chystala se zásadní bitva, která měla rozhodnout o osudu srbského národa a jeho křesťanské víry. Období dobyvačných (doposavad neúspěšných, ale přesto vytrvalých) střetů a útoků Osmanů na Balkán mělo byt definitivně rozhodnuto právě v této bitvě. Zdálo se, že jedinou možností zachování Srbů, doposavad nejmocnějšího státu na Balkáně, bylo vyhrát tuto bitvu. Druhá eventualita by znamenala fatální katastrofu. Křesťanských šiků bylo před bitvou méně, ale přesto byly síly poměrně vyrovnané. Srbskému mladíku se den před bitvou podařilo proniknout k sultánovi a zabít ho. Sultánovi synové a jeho vojenské vedení to před bitvou vojákům zatajilo, ale i tak tato událost zapůsobila demoralizačním způsobem.

V čele křesťanských vojsk stanul nejvýznamnější Srb Lazar, nejmocnější srbský kníže té doby (jeho manželkou byla Milica z rodu Štěpána Nemanji).

Večer před bitvou se zjevil Lazarovi anděl a řekl, že si může zvolit mezi dvěmi možnostmi:

1.) Bitvu může vyhrát. Srbsko bude před muslimy uchráněno, bude vzkvétat, církev bude zachována. Ale jen za jeho života. Po jeho smrti nikdo neví, co se se Srby stane. Mohou být přemoženi a církev zničena.

2.) Bitvu prohraje. On a mnoho vojáků padnou. Ale existence srbského národa a jeho církve zůstane zachována navždy.

Obě možnosti se knížeti musely zdát absurdní. Vždyť proto Srbsko bojovalo, aby zachránilo svůj národ a církev. Při prohře hrozila obojímu naprostá likvidace. Srbům poturčení a jejich víře islamizace (tzv. Bosenští Srbové, kteří prakticky nejsou Srby a jsou to muslimové, na sobě ukazují, co s by pravoslavnými Srby udělalo poturčení). A on, vrchní vojevůdce, který vede národ do bitvy, by měl volit porážku?

Lazar si přesto, s důvěrou v Boha, zvolil druhou možnost. Padl a mnoho jeho vojáků s ním. Jenže všichni tito padlí se tím stali trpiteli za víru a tudíž svatými mučedníky. Srbsko získalo náhle tolik nových svatých, kteří mu shůry pomáhali, že ani národ ani jejich víra už nemohly zaniknout.

Jak víme z Písma, mučedníci jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu, mají největší smělost, Bůh jim nejvíce naslouchá a jejich přímluvy jsou nejrychlejší.

Samotná bitva na Kosově poli (15./28. června 1389) nakonec skončila nerozhodně, protože zemřeli velitelé obou stran a ani jedna strana - čili i ta, co měla na začátku převahu, muslimská, - nebyla pak schopna dosáhnout vítězství. Díky Lazarově chrabrosti a nepředstavitelnému nasazení jeho vojáků nezvítězili islamisté, ale ani Srbové. Nakonec o celkovém výsledku ve prospěch muslimů rozhodla politika uhersko-polského krále Ludvíka I. z Anjou. Avšak srbské pravoslaví a národ nikdy nebyly zničeny.

* * *

Něco analogického platí částečně i pro naši místní církev. Většina našich svatých jsou mučedníci. A ti všichni spolu se svatými Václavem a Ludmilou opatrují tento národ a znovu a znovu v něm probouzejí pravoslavnou víru. Periodicky přichází dvacetileté období k zažehnutí duchovního ohně v českém a moravském národě. Zatím se ho nikdy nepodařilo plně využít a vzniklý duchovní proud byl buď potlačen či rozptýlen nebo odkloněn stranou. A navíc, Češi jsou z duchovního hlediska tvrdý oříšek, na chvíli zahoří pro něco velkého, ale pak rychle hasnou a starají o své soukromé věci. Politikové vědí, že dokonce i státní převrat se v Česku musí stihnout za týden, pak už nadšení a zájem národa pohasne.

Češi obecně jsou jako bylina, která roste rychle nad povrchem, ale má problém pronikat kořenem do hloubky. Jsou jako ti v Ježíšově podobenství o Boží setbě: nemají kořene, a tak snadno usychají, nebo je udusí okolní plevel. Leč, musí se to s nimi zkoušet opět a opět. Vždy se alespoň nějaká maličká částečka setby uchytí, roste a vydá plod (podle mých odhadů v současnosti vydrží tak jeden z deseti pravoslavných českých neofytů, ostatní se nestihnou zakořenit ve víře dostatečně hluboko, zůstanou na povrchu a posléze usychají - buď úplně odpadnou, či jsou zadušeni světským duchem, nebo se nechají svést do rozkolu či do hereze a pověr a kdoví kam). Avšak Bůh nám stále pomáhá příchodem pravoslavných z východu - kdysi to byli Volyňáci, nyní Ukrajinci. A tak naše místní církev díky přímluvám našich místních svatých nezaniká, ba spíše stále roste.








Zobrazit příspěvek č. 1357 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2022
Kánony a národní kultura

Kanonický pohled na Ukrajinu

U nás (stejně jako na mnohých jiných místech) byl dlouho prosazován jen ruský kanonický pohled na sporné jurisdikční otázky. Kvůli zachování míru v Církvi se k tomu tak dlouho mlčelo, až se nám začalo zdát, že to jediný správný (nebo dokonce jeden jediný) kanonický výklad jurisdikčních záležitostí. Tak tomu bylo i s problémem Ukrajiny, kde se celá devadesátá léta (a vlastně až do r. 2010) očekávalo, že Moskva dokáže otcovským a velkomyslným způsobem urovnat věc Filaretova rozkolu a udělí Ukrajině něco víc, než tu loutkovou autonomii, kterou jí s velkou slávou darovala začátkem 90. let.

Moskvou udělená samostatnost (ať už autokefalita, jak víme z našich místních zkušeností, nebo autonomie, jako byla zavedena na Ukrajině) se vždy odehrává za jistých podmínek, které by se daly shrnout: „Máte samostatnost, ale musíte se samostatně rozhodovat tak, jak vám radíme a tak jak si přejeme, jinak máme páky, jak si vaši poslušnost zařídit.“ U nás jsme se „si užívali“ této autokefality skoro 50 let a starší si jistě pamatují, že v praxi jsme byli „autokefální“ církevní kolonií Moskvy (jak se vyjádřil jeden hierarcha). Když jsme přijali v r. 1999 skutečnou autokefalitu od Ekumenického patriarchátu, Moskva se velice rozzlobila a zasáhla docela brutálně do našich vnitřních věcí. S komunistickou autokefalitou to bylo podobné jako s naším státem - církev byla na Moskvě nezávislá asi tak podobně, jako byl náš „samostatný“ stát dozorovaný moskevským politbyrem.
A jak se dařilo otcovské náruči urovnat poměry mezi svými dětmi na Ukrajině? Těžko urovnáte konflikt, vzniklý z konfrontace tužeb staršího národa na straně jedné a na druhé straně z despotičnosti mladšího uzurpátora. Těžko se hledá mír a vzájemná láska bez použití vstřícnosti a úcty ke staršímu, bez ikonomie a kompromisu. Stěží můžete očekávat důvěru ze strany těch, na které povýšeně shlížíte s mocenské pozice, která chce vidět všechny kolem jen na kolenou. Návrat marnotratného syna se nekonal, protože od otce přicházely synovi tři desetiletí jen urážky, rozkazy, bezpodmínečné podmínky... Když se Moskvě za třicet let filaretovského rozkolu podařilo jen zabetonovat hradby a z pozice nesmlouvavé nadvlády dál rozdělovala ukrajinský lid, vstoupil do hry Konstantinopolský patriarchát. K vytvoření cesty ke smíření, kterou Moskva nebyla kvůli svému feudálně-nevolnickému duchu schopna otevřít, se Ekumenický patriarchát ujal svých práv na Ukrajině.


S požehnáním Kyrilla, patriarchy moskevského a vší Rusi (ilustrační foto)

 
A když patriarcha Kyrill požehnal Putinovi vraždit i ty své ukrajinské děti, kterému stále zachovávaly věrnost, ukázalo se celé Ukrajině, že Moskva není nikomu ani matka, ba ani macecha, ale spíše cosi jako dozorkyně koncentračního tábora.

Tím se zároveň nastolilo otevřené projednávají jurisdikční otázky a pozice Moskvy byla po dlouhé době podrobena kritice. Názor Moskvy, byť brutální silou a penězi protlačovaný, už není brán jako jediný právoplatný ba ani směrodatný, ale spíše jako účelový. Všichni chápeme, že Moskevský patriarchát to jsou hlavně zájmy politické a světské, kdežto církevní potřeby jsou až na posledním místě.

Moskva se však sama chytila do pasti vlastní demagogie a nemůže nyní připustit jiný výklad jurisdikčních vztahů, než to sama tak dlouho hlásala. Sama si pozlatila jablko hříchu, resp. plod klamu a lži. Kdyby nyní zaváhala a ukázala nejistotu, bylo by všem až příliš zjevné, že si ohýbá historii i kanonické právo podle svých momentálních mocenských potřeb. Stejně tak očividné by bylo, že její třicetileté útoky na Ekumenický patriarchát byly systematickou účelovou lží vyfabulovanou s jediným cílem: aby klamala své věřící kvůli sugesci fikce třetího Říma. Vzpomínáte na ten neustálý proud jedovatostí a zapšklé kritiky, který se proti Konstantinopoli už celá desetiletí valí z ruských církevních médií (rádoby teologické studie pod názvem: „papismus východního obřadu“, či „první bez rovných“ apod.)? Pak to zase byla neúčast Moskvy na celopravoslavném krétském sněmu, což byl jasný signál všem, že Moskevský patriarchát si vystačí sám, že má dost věřících a že ostatní místní světové církve vlastně nepotřebuje. Pýcha zatemnila Rusům oči.

Níže přinášíme jiný publicisticko-kanonický náhled na ukrajinskou církevní problematiku, který byl nedávno publikován a je trochu jiný, než jaký zde byl doposavad prosazován z Moskvy. A nyní už citace cizího autora:

* * *

„Ruská pravoslavná církev (RPC) aktivně propaguje narativ, že Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) je údajně nekanonická. Ve skutečnosti jednou z nejkontroverznějších jurisdikcí je právě samotná Ruská pravoslavná církev (RPC). Právě tato církev se totiž s porušením všech zákonů svévolně deklarovala a stála od r. 1448 až do roku 1589 v rozkolu se světovým Pravoslavím. Nikdo ji neuznával. O pouhých 141 let po moskevském rozkolu ekumenický patriarcha oficiálně uznal moskevského biskupa. Ale předtím byla 141 let Ruská pravoslavná církev samozvancem.

Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) patří ve skutečnosti mezi plně kanonické církve. Kdysi byla pohlcena Moskvou, což byla ve skutečnosti anexe Ukrajiny Ruskem. A Moskva si nezákonně přivlastnila Kyjevskou metropoli, která je Matkou ruské církve. Rusko obsadilo území a nezákonně si podrobilo církevní strukturu Ukrajiny, která patřila podle všech církevních kánonů pod konstantinopolského patriarchu. Můžeme tedy říci, že ukrajinská církev byla k Rusku připojena nezákonně a v roce 2018 patriarcha Bartoloměj označil ruské činy proti Ukrajině za nezákonné a naprosto kanonicky udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny autokefalitu.

Jde o první případ, kdy se nějaká církev neprohlásila sama sebe za autokefální a neopustila svévolně ekumenický patriarchát. Protože - jak známo - bulharská, rumunská, srbská, moskevská církev - to všechno byly církve, které patřily k Ekumenickému patriarchátu. Oddělily se od něj ilegálně. Rozešly se s ním bez jeho požehnání. A o desítky let později je ekumenický patriarcha uznal.

Ukrajinská církev je velká. Ukrajina je podle počtu věřících největší křesťanskou zemí světa. Vzhledem k tomu patriarcha Bartoloměj rozhodl, že takto starobylá církev této země má právo být nezávislou pravoslavnou komunitou. A vyhlásil status autokefality Pravoslavné církve Ukrajiny. Byl to případ prvního dobrovolného udělení autokefality patriarchou. Protože jindy jej k udělení tohoto statutu přiměl praktický stav věcí, resp. jiné národy, zejména Bulhaři a Rusové.“

* * *

Taková stať byla nedávno publikována (nemám zaznamenáno jméno zahraničního autora, ale vzhledem k tomu, že je to zde jen jako ukázka odlišného názoru, než hlásá Moskva, tak jméno snad není bezpodmínečně nutné).

Ekumenický patriarchát vždy v dějinách upřednostňoval léčení rozkolů a udělení autokefality, byť by se to mělo stát pod nátlakem té či oné národní církve, než aby držel nekanonicky oddělené církve v schismatu. To je ten kulturní a křesťanský rozdíl mezi Konstantinopolí a Moskvou, která bohorovně a exemplárně drží věřící, kteří se od ní oddělí, v rozkolu až do konce všech dnů.

V archivech se podařilo najít listinu z r. 1686
Fakta jsou taková, že Kyjev patřil pod Konstantinopolský patriarchát a podle historických listin se své vrchní pravomoci nikdy nevzdal. Mimochodem, podobné zabrání cizího kanonického území učinila Moskva i s naší místní církví. Po druhé světové válce, kdy jsme patřili pod srbského patriarchu, k nám byl vyslán i srbský biskup, aby se o místní osiřelou eparchii postaral. Jenže sem jurisdikčně vtrhla Moskva. V Olomouci bylo provedeno zmanipulované eparchiální shromáždění, které přes protesty řady místních věřících rozhodlo požádat Moskvu o přijetí do její jurisdikce. Moskva bez ohledu na to, že toto území právoplatně kanonicky patřilo pod Bělehrad, jak to s takovou námahou prokázal na základě historických dokumentů vladyka Gorazd státním orgánům, a bez ohledu na to, že Srbská církev nás nepropustila ze své jurisdikce, sem Moskva vyslala svého biskupa a začal nekanonický proces přechodu naší eparchie pod Moskvu, která vůbec nehleděla na oprávněné protesty Srbské církve. Dlouhou dobu se tato kanonická loupež ospravedlňovala výmluvou, že prý by se o nás Srbsko poničené válkou nemohlo postarat (jako by Rusko nebylo po válce v troskách!) Podobně bezohledně si Moskva počínala při ustanovení tzv. Americké autokefální církve. A stejně nekanonicky si Moskva počínala i dříve i dnes.

* * *

Kánony a církevní kultura

Rád bych se mýlil, jenže z mého hlediska to vypadá tak, že Moskva při realizaci svých zájmů na žádné kanonické ustanovení nikdy nehledí. A ruský stát se už po mnoho staletí chová dle stejné národní imperiální mentality. Bez ohledu na morálku, slušnost i mezinárodní právo zabírá cizí národy. Vypadá to buď jako zastydnutý civilizační vývoj, kterým zůstal ruský národ trčet někde v evropském středověku, nebo je to projev asiatismu těchto východních národů (tomu by nasvědčovala nelidská krutost ruských vojáků). Asijská mentalita je smutně známá sníženou citlivostí k utrpení lidí (vlastních i cizích).

K tomuto nekulturnímu chování patří i to, co kánony nazývají "kormidlováním s pravdou" čili ohýbání historické reality dle momentální propagandy, absence sebereflexe a pokání, vytváření iluzí (např. o báťuškovi carovi), lidový nacismus a samozřejmě zcela asiatská míra korupce, resp. srůst mafiánských struktur čili oligarchie se státní správou a s fungováním společnosti.

Otřesné už dávno není jen chování jednoho psychopatického diktátora, ale spíše ten nadšený souhlas závažné části ruské společnosti s jeho zrůdnou ideologií. A k tomu patří až fanouškovské zbožňování tohoto národního hrůzovládce. Většině veřejnosti vůbec nevadí zákaz svobody slova ani další totalitní praktiky. Hrůzu v nás vzbuzuje odhalení, že Putinovy excesy nejsou jen chováním nějakého úchylného jedince, bohužel vysoce postaveného a mocného, ale spíše krajním projevem ruské mentality.

Nejzávažnější problém tedy tkví v mentálních rozdílech mezi Rusy a Evropany. Protože Rusům připadá dobyvačné či nájezdnické chování stepních národů ve stylu „přijít a vzít si“ jako zcela normální a vlastně ve shodě s právem silnějšího. Bohužel, zdá se, příliš velká část z nich ani mlhavě nechápe, proč to ostatním národům tak vadí. Rozdíly v mentalitě následně přesahují i do kultury národa - přičemž ta ruská se ukazuje být obtížně slučitelná s evropskou.









Zobrazit příspěvek č. 1356 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2022
Svatodušní svátky

Zamyšlení nad svátkem padesátého dne

Svátky Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly jsou vlastně narozeninami Církve. Nebudeme se tu rozptylovat výpočty, kolikáté jsou, soustředíme se na samotný fakt, že Církev má své narozeniny a že se zrodila padesátý den po Vzkříšení Kristově sestoupením Svatého Ducha na Kristovy apoštoly. Od té chvíle přebývá Duch Svatý v Církvi neustále. On je Tím, skrze nějž je Bůh, celá Přesvatá Trojice v Církvi přítomna. Proto mohou všechna následující pokolení přicházet do Církve setkávat se s Bohem. A nejen setkávat, ale i sjednocovat. Stávat se účastníky Božství, přijímat dary Boží blahodati.

Bůh v Církvi připravil lidem něco, co si do té doby nikdo neuměl ani představit, dokonce ani na mysl nikomu nic podobného nepřišlo. (1 Korint 2,9) Lidství se stalo skrze Bohočlověka Ježíše Krista součástí Božské Trojice, tím je člověk učiněn Bohu vlastním, Bůh se stává člověku dostupným, nakolik je to mezi stvořeným a Nestvořeným jen možno. Každá lidská osoba se může vydat na cestu, kterou mu proklestil Bohočlověk Kristus, až k hodovnímu stolu blahodati, kolem kterého zasedají všechny tři Boží Osoby.

Nikomu asi není potřeba představovat ikonu Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva (z 15. stol.). Je to obraz Abrahamova pohostinství a návštěvy tří andělů, v nichž vidíme Svatou Trojici. (Gen 18,1-19) Ikona je plná tajemství a symbolů, skrývá geometrické obrazce s duchovním významem apod. Genialita staroruského ikonopisce tkvěla nejen ve spodobení krásných nebeských Osob kolem stolu, ale hlavně v kompozici. Z původní byzantské ikony zobrazující tento výjev vymazal Andrej Abrahama a Sáru a soustředil se na nadnebeský úkaz hodování Trojice, Osob sedících kolem stolu tak, že jedno z míst zůstává prázdné. Toto volné místo za stolem je připraveno pro člověka - resp. pro Nevěstu Kristovu, pro Církev.

Pokrmem předloženým na hodovním stole, který zde má podobu svatého prestolu, je sám Beránek - tj. sám Bohočlověk, Kristus, zabíjený pro naši spásu. Je to věčná nebeská hostina, na kterou Bůh zve všechny lidi skrze nabídku víry, a skrze oběť Pána Ježíše a jeho Vzkříšení. Ikona Trojice tedy jinotajným obrazem svaté liturgie.

Co je nejkrásnější, nejvelkolepější, největší a nejdůstojnější Boží stvoření? Vesmír? Ne. Člověk? Ani to nelze říci. Je to Církev, Nevěsta Kristova. Když Bůh začal tvořit vesmír, už tehdy měl (podle našich Otců) na mysli Církev, jako nejvyšší cíl svého tvoření. Pán obdařil Církev všemi svými dary, není nic, čeho by se jí nedostávalo. A to vše pro záchranu lidí.

* * *

Deset dnů před Padesátnicí vzpomínáme při svátku Nanebevstoupení Páně odchod Spasitele z této země. (Viz Luk 24,36-53) Občas přicházejí lidé s představou, jak by bylo krásné, kdyby zde zmrtvýchvstalý Pán zůstal. Mohl by sídlit třeba v Jerusalemě, nebo v Praze, udělovat audience státníkům, odpovídat na všechny otázky, řešit všechny světové problémy, z pozice Boží autority soudit národy, ukazovat se davům v opancéřované limuzíně, každou neděli navštívit se svou ochrankou nějaký kostel a vždy ve středu promluvit na náměstí před svým sídlem, hovořit do masmédií, kázat, kárat, uzdravovat, občas vzkřísit nějaké mrtvé dítě či zvláště zasloužilého občana... Mohl by mít svou vlastní televizní stanici, nebo přinejmenším svůj kanál na YouTube (pokud by mu jej Google nesmazal), své noviny (třeba s názvem Hlas Boží). Dříve či později by se však nějakým politikům, vůdcům nebo jiným mocným a slavným lidem znelíbil. Muslimové by začali demonstrovat, že je nebude soudit křesťanský Bůh. Hinduisté by namítali, že mít jednoho boha jim nestačí. Zednáři by v lóžích brblali, že takhle si velkého architekta rozhodně nepředstavují. A že láska a slitování sice musí být, ale „vocaď pocaď“ (čili všechno musí mít své meze, i Boží láska). Investigativci by vyšťourali, že v jeho Vzkříšení jsou nejasnosti a o jeho realitě lze pochybovat. Jeho přítomnost by vůdcům i rádoby vládcům bránila provádět jejich temné záměry a slavným by se zdálo, že Ježíš je zbytečně moc slavný, a dumali by, proč oni také nemohou být tak slavní. Teologové a filosofové by nejspíš psali dlouhé traktáty o věcných chybách a vnitřních rozporech v Jeho kázáních a vyjadřovali by své rozpaky nad jeho konzistencí v kontextu filosofických konceptů. Bankéři by prohlásili, že masové uskutečnění Kristova evangelia by ohrozilo světovou ekonomiku. A nakonec by se znovu stalo přesně to, co kdysi. Někde by se sešli světapáni a vlivné síly a usnesli se: zabijeme ho!, a budeme si moct činit, co se nám zlíbí. Proto Pán odešel, jednou to stačilo.

Jenže hlavní důvod, proč zde tělesně nezůstal, je daleko hlubší. Evangelium svědčí, že si Pán přeje přebývat nikoliv v paláci ani na úřadě, ale v lidských srdcích. A takové srdce je duchovní orgán a vstoupit do něj je možno jen duchovními způsoby. Proto odešel, aby seslal Ducha Svatého, který bude Pána Ježíše uvádět do srdce člověka, a se Synem tam uvede i nebeského Otce. A tak budou všichni sjednoceni vzájemně a spolu s tím i s Otcem - v Duchu Svatém skrze Syna. A místo, kde se to děje, ten duchovní Jerusalem setkání lidí s Bohem je v Církvi.

* * *

Od okamžiku Padesátnice přebývá Duch Svatý v Církvi a my se v Duchu Svatém stáváme Božími syny. (Jan 1,11-12) Duch Svatý působí mnoha způsoby. To On učí, napomíná, utěšuje, volá k modlitbě, inspiruje k čistotě a zve mnohé, aby se stali jedním, v jednotě Církve. Zvláštním a snad nejslavnějším projevem Ducha v církevním životě jsou svaté Tajiny. I ty koná Duch Svatý, přebývající v jednotě Církve a tedy skrze Církev. Pravé konání svatých Tajin nelze z jednoty Církve odnést někam ven. Tajiny, mysteria se dějí jen v Církvi, lze říci, že je to vlastnost Církve. Tajemný tlukot srdce Kristova Těla.

Středobodem či osou tajinného života Církve je pochopitelně božská eucharistie. Někteří kněží vyprávějí, že v průběhu liturgie cítí, jak změní jejich vztah k předloženému chlebu a vínu v kalichu na prestolu. Bez jakékoliv jejich snahy. Děje se to pomalu, ne naráz, ale v průběhu eucharistického kánonu, (čili anafory - děkování Bohu a pak anamneze čili vzpomínání, které je naplněním slov Kristových: „Toto čiňte na mou památku“) a dokonáno je po epiklezi (prosba ke Svatému Duchu, aby předložené dary proměnil).

V průběhu anafory rozmlouvá Církev skrze modlitbu kněze s Otcem, pak vzpomíná na vše, co pro nás dobrého Bůh vykonal, zvláště na spásonosné dílo Božího Syna, jehož poslední večeři kněz hlasitě připomíná. A nakonec volá a úpí ke Svatému Duchu.

Původní naléhavost tohoto úpění je v naší současné liturgii trochu utlumena vsuvkou, která se sem dostala, při které se třikrát opakuje tropar třetí hodinky proložený dvěma úryvky z 50. žalmu. Dokonce i ruští teologové se už v 19. století pozastavovali nad tím, že tato vsuvka na sebe nepatřičně strhává pozornost a zbožnost sloužícího kněze, a tím oslabuje původní důraz na vlastní epiklezi. Řekové i Svatá Hora tuto vsuvku už vyřadili. Problém s touto vsuvkou je hlavně v liturgii sv. Basila, kam to z liturgie sv. Jana Zlatoústého vložil kdosi nevzdělaný a kde narušuje smysl toku textu a dokonce i gramatiku. Dnes už se stává používání této vsuvky neudržitelným liturgickým pokleskem (teologickým i lingvistickým).

Velkým bojovníkem za očištění liturgického života od nefunkčních a samotným princům liturgie odporujícím přídavkům a za návrat k původní patristické tradici byl sv. Nikodim Svatohorec, výrazná osobnost hesychastického hnutí otců, zvaných (nejprve posměšně, později čestně) „kollyvades“. Toto hnutí duchovní obrody začalo v 2. pol. 18. stol. na Athosu, aby obnovilo tradiční pravoslavnou praxi poškozenou v té době různými inovacemi. Horlili za patristiku a liturgický život, zvláště za časté svaté přijímání, nejlépe každodenně, a pro vnitřní modlitbu srdce.

Od sv. Nikodima pochází jedna, dnes v celém Řecku používaná, drobná úprava textu liturgie - do zvolání: „S bázní Boží a u víře přistupte!“ (před svatým přijímáním) se přidává slovo láska: „S bázní Boží, s láskou a u víře přistupte“ (bojuje se tím proti scholastickému formalistickému pojetí svatého přijímání).
Epikleze (úpěnlivé volání) je dokonáním proměny chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy, což je dílem sestoupení Svatého Ducha. Pod Tělem Kristovým si nesmíme představovat nějaké maso, ale tělo ve významu celostném (řecky v Písmu a liturgii: sóma - tělo, osoba, celek; v angl. celkem odpovídá: body). Chléb zůstává chlebem (jak je zřetelné v dalším postupu textu liturgie, např.: „Rozdrob, vladyko, svatý Chléb“), a zároveň je po epiklezi v plnosti Tělem Kristovým; je to „chléb sjednocený s Božstvím“ (Jan Damašský), eucharistický chléb je „nerozdílně a nesmíšeně“ spojen s Tělem Páně, a víno „neoddělitelně a nezměnně“ s Jeho Krví, což se děje na principu „chalcedonského sjednocení“ (viz christologické dogma IV. všeob. sněmu). Ani chléb ani Kristus se epiklezí nemění (nestávají se čímsi třetím), ale sjednocují se, takže přijímáním eucharistického chleba přijímáme i Krista. Ruské „presuščestvlenije“ je import z racionalistického prostředí římskokatolické církve (transubstanciace), a spolu s ním se vkradlo do ruské pravoslavné teologie i římskokatolické učení o proměně chleba a vína (vzniklé na západě pod vlivem pohanské aristotelské filosofie a nauk alchymistických). (Viz o tom u nás.) V první řadě se však jedná o tajemství, které se zjevuje očím víry.

V jistém smyslu lze konstatovat, že každá svatá Tajina má svou epiklezi, tj. posvěcující, konající a proměňující sestoupení Svatého Ducha. A vlastně celý bohoslužebný život Církve je jednou neustálou epiklezí, letnicemi, scházením Ducha na naše shromáždění.

Církev je výše než svět, a tím i každý, kdo se s Církví spojil. Kdo to je? Co je to za lidi? Jsou to všichni, kdo nějak věří v „něco nad námi“? Jsou to všichni pravoslavně pokřtění? Myslím, že kritériem účasti na svaté obecné a apoštolské Církvi je božská eucharistie. Mnoho krásných, moudrých a zbožných lidí je ve všech náboženstvích i mezi nevěřícími (když v tom posledním případě zbožnost zúžíme např. na mravnost). Ale Bůh učinil Církev, omyl ji svou krví, aby se s ním lidé mohli sjednocovat ve svaté eucharistii. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) V tomto smysl platí prvokřesťanský výrok pocházející od učedníka svatých apoštolů sv. Ignatia Theofora: „Mimo Církev není spásy.“

* * *

Vracíme se zpět k tématu Církve. Skrze ni od éry pozemského pobývání Ježíše Krista pokračuje po celou následující historii vtělení Božího Syna a celé jeho spásonosné dílo. Do toho jsme v Duchu Svatém zahrnuti i my, dnešní věřící. Církev je Boží ordinace (léčebnice), kde skrze Svatého Ducha sám Pán léčí a uzdravuje naše těla i duše. Sem přicházejí kající se hříšníci, kteří zde jsou očišťováni, uzdravováni a proměňováni na svaté. Někteří používají i tak silné vyjádření: v Církvi se děje znovustvoření člověka.

Církev jako nejkrásnější a Bohu nejmilejší (lze-li to tak říci) stvoření je tím nejvzácnějším v celém stvořeném vesmíru. Proto je takovým hříchem, když někdo Církvi ubližuje, trhá ji rozkolem, nebo ji haní či zneucťuje zlomyslnými výroky, lží nebo svým chováním, které vrhají na Církev špatné světlo a zlou pověst apod. Bohužel, dospěli jsme asi už do apokalyptických dob, kdy se dějí i takto hrozné věci, jako se děly před potopou, když lidstvo pozvedlo patu proti Stvořiteli. (Mat 24,37-39) Takový uvědomělý hřích proti Církvi je velice vážná věc. Evangelium prohlašuje rozhánění věřících za skutek nepřátelství vůči Kristu a za hřích, který nemůže být odpuštěn. (Mat 12,30-32) Obáváme se, že takového nerozumného počínání bude v budoucnosti spíše přibývat.

To vše neplatí ani tak o těch, kteří pravoslavnou víru neznají a nemají vlastně tušení, k čemu se vyjadřují, ale především o takových, kteří pravoslavnou církev, její víru a praxi více či méně znají. V dnešní době jsou to např. ti, kteří z osobních důvodů odcházejí do rozkolu a ještě se při tom snaží naházet na svou Matku Církev bláto lží a pomluv, a dál s ní bojují a proti ní pracují z pozice rozkolu, rozdělováním věřících, které by správně měli sjednocovat. Platilo to ve všech dobách, ale dnes, jako znamení doby, je kolem nás rozkolů, které ubližují Církvi, skutečné mračno. Lidé zvenku - a to ani věřící - samozřejmě většinou nechápou, co se děje, a tak mají hledání pravdy a život v pravé Církvi Kristově velice znesnadněn.

Možná se naplňují slova Písma, že jevem charakteristickým pro poslední doby bude pohoršení, zrada, falešní proroci a svůdcové, rozmnožení nepravosti, což všechno způsobí, že vychladne láska mnohých a jen, kdo vydrží stát na svém místě až do konce, bude spasen. (Mat 24,10-14) A zvláště těžké to bude pro ty, kteří pravdu teprve hledají, protože v době otřásání všech hodnot nebudou moci najít. Kvůli pohoršení se tak zavírá pohanům brána do Církve. Přijde doba, kdy ten, kdo je uvnitř, může odejít ven, ale ten, kdo je venku, už nebude moci dovnitř.

Současná situace potápějícího se světa a úpadkový stav ducha lidí totiž podrobují naši víru zkoušce, jestli jsme přijali Ducha Svatého nebo ducha světa. Jedině v Duchu Svatém vidíme, čím nás Bůh skrze Církev obdaroval. Kdo se spoléhá jen na své Duchem ještě neočištěné lidské uvažování, ten tyto duchovní věci nepochopí a takový křesťan se chová jako blázen. Ve slovníku svatých otců je přirozené duševní myšlení považováno za bláznivé. „Přirozený (v řec. orig. duševní, psychický) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,12-14) A z tohoto bláznovství pak pocházejí všechny rozkoly, hádky, lži a pomluvy i vše ostatní, co Církvi škodí, zraňuje ji a zavírá její brány. To vše je pouze plodem světského ducha a neočištěného srdce člověka. „Tvrdí o sobě, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Řím 1,22) „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1 Korint 1,20) „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich vychytralost´.“ (1 Korint 3,19)

Naše víra je zkoušena, zda-li vytrvá v lásce ke Spasiteli a ve věrnosti Jeho Církvi. Ostatně, byla zkoušena vždy, protože Pán si přeje nás čistit jako pšenici (Mat 3,12) a satan si vyžádal, aby nás proséval jako pšenici přes síto pokušení, svodů a těžkostí. (Luk 22,31)

* * *

V dnešní době přibylo další pokušení, o které se postarala Ruská pravoslavná církev tím, že žehná bratrovražedné válce, světí zbraně, ospravedlňuje vraždění a vyhlazování druhého národa, šíří lživou a heretickou propagandu. Podporuje totalitní putinovskou politiku a prosazuje i vlastní politické zájmy. Bravurně si osvojila prakticky vše, co jsme doposavad kritizovali na praxi západního středověkého katolicismu s jeho svatokupectvím, farizejstvím a křižáctvím.

Moskevský patriarchát ukázal svůj duchovní pád, když se veřejně svou spoluprací s Putinem podílí na krveprolití, zločinech proti lidskosti, nevídané krutosti vojáků ruské armády, vyhlazování celých měst včetně civilního obyvatelstva. Mimoděk se nám vkrádá myšlenka na proroctví apokalypsy o pádu Babylónu, resp. jeho obrazu. (Zjevení 18,2-10) Na místě tohoto pádu by však snad mohla povstat nová církev, která nebude řízena biskupy - oligarchy, kteří nebudou za peníze sloužit nacistické politice. Nicméně v tuto dobu má celý svět očima obraz morální zkázy církve, která se tak neomaleně pyšnila na své prvenství v počtu věřících. Pak se těžko můžeme divit společnosti, když si řekne: jestliže si takto satansky počíná největší národní pravoslavná církev, není to zjevné svědectví o povaze pravoslavné víry? Ruská pravoslavná církev svým špatným příkladem a skandálním chováním zavřela letos dveře do Církve před množstvím Boha hledajících lidí po celém světě. Proto se dnes celý pravoslavný svět za Ruskou pravoslavnou církev stydí.

O takových smutných jevech poblázněné vzpoury lidí proti Bohu, které haní a poskvrňují Tělo Kristovo před světem, platí Jeho hrozná slova o pohoršeních (ř. skandálech):

„Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohroužen byl do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, avšak běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat 18,6-7)

„Syn člověka (Kristus) pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 13,41-42)

„Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu.“ (2. Korint 6,3)

Jak si takové celosvětové pohoršení Rusové chtějí před Bohem zodpovědět?





Zobrazit příspěvek č. 1355 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2022
O sněmu a sněmovním principu, o zachovávání původní víry

Neděle svatých Otců I. všeobecného sněmu

Aktualizováno

Otcové, které svolal císař sv. Konstantin v r. 325 do Nikáje, konali svůj sněm v komplikované církevní situaci. Církev byla zmítána herezí ariánství, které před sněmem nebylo ještě usvědčeno žádnou celocírkevní institucí. Sněm trval 3 měsíce a v církevní tradici převládl počet 318 svatých Otců (v průběhu sněmu se zřejmě měnil). V té době bylo asi 1000 biskupských kateder na Východě a 800 na Západě (hlavně v Africe). Na sněmu tedy byla přítomna asi šestina biskupů světa. Ze Západu přijelo jen několik biskupů včetně delegace římského papeže Silvestra.

Původce ariánství, libyjský a později alexandrijský kněz Ários (+256-336), popíral pravoslavné učení o Boží Trojici. Pro něj byl Bůh Monáda. O Božím Synu hlásal, že není podstatou Bůh, není roven Otci, ale je jedním z Otcova stvoření. Od toho ariánské slogany: „Bylo (času), kdy (Božího Syna) nebylo,“ a nebo že byl „Syn pochází z nebytí“. Byl to zdatný diskutér a brzy byla na jeho straně třetina alexandrijského kléru. Z Áriovy knihy „Thalia“ se začalo citovat, hlavně prostí lidé, námezdní dělníci a pouliční chudina si zvykli tuto knihu používat, jako by v ní byla nějaká vyšší moudrost. (Otcové na sněmu, kde se z knihy četlo, si zacpávali uši a vnímali její text jako naprostou zvrácenost - duchovní i mravní.) V Alexandrii vznikl rozkol.

Sněmovní otcové v Nikáji použili při zkoumání ariánského učení starý princip. Položili otázku: je ariánské učení součástí toho, co předali svatí apoštolové církvi? Každé učení je zkoumáno církví podle jednoduchého kritéria - je rozebíráno v tom světle, jestli odpovídá tomu, co hlásali svatí apoštolové, kteří byli naučeni samotným Pánem Ježíšem.

Jednoduše by se dal tento princip zachovávání apoštolské víry dal shrnout slovy: Nic nepřidávat a nic neubírat.

Ostatně, každý názor, který se rozšíří po církvi, je dříve či později podroben neúprosnému soudu církve. Nauky odchylné, učení špatná či zbytečná, jsou vylučovány z Církve jako heterodoxie.

* * *

Víra v to, v co všichni, všude a vždycky věřili

Později to vyjádřil sv. Vincent Lerinský, který se snaží definovat křesťanskou katolicitu čili obecnost. Víra se podle něj musí řídit Písmem svatým, ale v tom smyslu, že obecné čili katolické je podle něj to, „v co všude, vždycky a všichni věřili“ (navazuje tím na svatého Irenea Lyonského a Tertuliána).

Křesťanská víra se nemění, nevyvíjí, není progresivní, nepřizpůsobuje se dobovým požadavkům ani lidským vědám, - je stále identická. „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“ (1 Korint 3,19)

Nejsou tedy žádná skrytá a zjevená dogmata, jak někteří učí, aby ospravedlnili zavádění nových dogmat, o kterých nebylo prvních tisíc let křesťanské éry ani vidu ani slechu. Plnost víry byla Pánem zjevena už svatým apoštolům. Ale přesto může víra růst, reagovat na vývoj světa a společnosti, na útoky světa. Ale stále musí zůstávat stejná tak, jako dospělý člověk zůstává stejnou osobou, jakou byl jako dítě. Dítě vypadalo trochu jinak než dospělý člověk, a podobně křesťanská víra dnes má dogmata formulovaná svatými otci, ale je to ta samá víra, kterou šířili svatí apoštolové a církev vždy vyznávala.

* * *

Důležité je, aby víra církve byla Pravda. Žádný člověkem geniálně promyšlený systém idejí, ale zjevená Boží Pravda. Jen modlitba v Pravdě má duchovní sílu. Vyznávání Pravdy přináší spásu. Duch Svatý, Dárce Pravdy, sestupuje v odpověď na pravdivou víru. Pravda byla zjevena v Ježíši Kristu, který pravil: „Já jsem Pravda...“ Křesťanství bez Pravdy nemá spasitelnou sílu. Proto církev věnovala takové úsilí a církevní otcové podnikli takové zápasy, aby Pravda naší víry nebyla deformována či potlačena.

* * *

Jakými cestami se církev ubírala k prvnímu všeobecnému sněmu?

V dobách, kdy se nemohly konat sněmy, žila církev a řešila své problémy prostřednictvím dopisů, osobních setkání několika biskupů, nebo - když bylo místy možno - na místním sněmu. Vždy se museli křesťanští učitelé snažit vést boj za udržení orthodoxie, za věřící. S každou herezí či rozkolem přicházela do církve stále se vyostřující otázka: Být či nebýt. Nikoliv ve smyslu historické existence společenství lidí nazývajících se křesťany, ale ve smyslu kvalitativním - čili ve smyslu možné, pro lidi nenápadné změny samotné podstaty křesťanství, které je především vírou ve vykoupení. Pro lidi by bylo daleko snazší vyznávat křesťanství jako moralistické náboženství. K tomuto zjednodušení křesťanství sklouzlo právě ariánství.

S ariánskou dogmatikou by církev možná neztratila svůj pathos jako náboženství evangelijní lásky k bratřím, askeze a modlitby. Ale byl by to jen subjektivní moralismus jako v jiných monoteistických náboženstvích. Pro takovou racionální přirozenou nábožnost by stačil Starý Zákon, resp. sinajské zjevení. Boží vtělení by se stalo zbytečné a nesmyslné.

Církev v době poapoštolské řešila problémy mj. s herezí gnosticismu. Křesťanské srdce cítilo, že musí zachovat svou chuť a sůl: Být židům k pohoršení a Řekům bláznovstvím. (1 Korint 1,23) Chtěla se vyhnout průniku sterilního monoteismu do církevního myšlení. Opírala se při tom učení sv. Ignatia Antiochijského a Irenea Lyonského. Polemika těchto otců míjí neplodný gnosticismus a míří k dogmatice. Jejich myšlení si další křesťanští učitelé osvojili, chápajíce, že cíl dogmatu není mozkový ale praktický. Síla křesťanství není ve filosofii ale ve spáse. Proto navzdory zákonickým židům i řeckým filosofům hlásáme Kristův kříž. . (1 Korint 1,18-24) Dogma nám dává pochopit, v čem tkví tajemství spásy, chápat křesťanskou soteriologii (učení o spáse člověka).

Sv. Ignatios Antiochijský (muž apoštolský, mučedník) proti gnostické herezi učil, že podstata křesťanství spočívá v tvoření nového člověka. Hlavou starého člověka je padlý Adam, hlavou nového člověka je Kristus, který odstraňuje smrt. Proto náš Pán není jen učitel a vzor správného života, ale především je Bůh v člověku, Spasitel. Eucharistie je léčebný prostředek proti smrti. (Velkou pozornost věnoval Ignatios hierarchickému principu eklesiologie.)

Sv. Ireneos navazuje na Ignatiovo učení o starém Adamovi, z něhož vyšla smrt a rozklad na všechno lidstvo a celé stvoření, a novém Adamovi, Kristu, který se stal hlavou nového lidstva, podle Božího plánu spásy člověka. Kristus spojil člověka s Bohem, aby se člověk stal účasten nesmrtelnosti.

Tito otcové upevnili v Církvi pohled na křesťanství jako na spasení člověka. Pochopit to je cílem dogmat. V polemice s gnostiky se tito otcové vyhnuli zabřednutí do gnostického systému a věnovali se problematice spásy. Tím se podíleli na přípravě církve na utkání s herezí ariánství.

Výrazem tohoto uvažování byla teze sv. Athanasia Alexandrijského („alter ego“ biskupa Alexandra Alexandrijského, účastníka I. všeob. sněmu): Syn (Boží) se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Dále to bylo jeho tvrzení: Bůh není Monáda, ale vždy Triáda. Bůh nikdy nebyl a nemohl být bez Syna. Kdyby Syn nebyl sám Bohem, nemohl by nás zbožštit. Soteriologická hodnota dogmatu o Trojici převažuje nad vším. O to šlo Athanasiovi především: zachovat pro křesťany živou podstatu křesťanství - vnímání spásy, kterou nám Kristus přinesl.

* * *

Nikájský sněm zkoumal ariánské teze ze dvou stran: jednak právě z pozice soteriologie a zároveň zkoumal, zda Áriovo učení odpovídá učení Evangelia a apoštolů.

Svatí Otcové rozpoznali heretičnost Ariovy nauky a snažili bojovat proti nauce ariánství biblickými citacemi, v nichž se hovoří o jeho Božství a slávě jeho Božské přirozenosti, jenže i Ários se odvolával na Písmo svaté a vybíral si úryvky, ve kterých se zračí Kristova pokora a jeho slabost, zranitelnost jeho lidské přirozenosti, kterou na sebe Boží Syn přijal při svém vtělení v Betlémě.

Nakonec však Otcové našli slovo, které bylo kladivem na ariány, mimo biblický slovník: (h)omoúsios. Prý je vymyslel sv. Athanasios, který byl - ještě jako diakon - přítomen jako pomocník alexandrijského biskupa Alexandra, kterému stál jako teolog za zády a podporoval ho, a přes Alexandra se tento pojem dostal k císaři. To slůvko o Synu Božím zní v češtině: „jednobytný“ s Otcem (stejné bytnosti, stejné podstaty, soupodstatný).

Všechny výše uvedené způsoby překladu jsou uchu neteologa prakticky nesrozumitelné, musí být katecheticky vyloženy, proto volíme Gorazdem do liturgie zavedený jednoslovný pojem „jednobytný“ (viz jeho český překlad liturgie: „...Trojici jednobytnou a nerozdílnou.“) Překlad Vyznání víry se už před vznikem Gorazdova sborníku vžil do českého používání ze starších pokusů liturgických překladů, není tedy z Gorazdovy překladatelské dílny a překlad tohoto pojmu v něm není zcela správný.
* * *

Sněmovním odsouzením ariánství však tato hereze neskončila. Pokračovala dál, ale už navždy byly ariánské názory ocejchovány jako ty, které se protiví svatým Otcům shromážděným v Nikáji. Církev a každý křesťan dobré vůle tím dostal k dispozici „metr“, kterým mohl tyto názory poměřovat a zjistit jejich heretičnost, každý už věděl, že bylo toto učení celocírkevně odmítnuto, každý už znal rozdíl mezi pravoslavím a herezí. A tím byl v Nikáji položen začátek konce této hereze, resp. její odsunutí do bezvýznamnosti.

Poté, co bylo ariánství vymýceno ve Východo-římské říši, sporadicky přežívalo na západě mezi Góty a Vandaly, pak v severní Africe a Španělsku a místy v Itálii. Marginálně existuje dodnes v názorech některých protestantů, unitářů a je výraznou součástí doktríny Jehovistů. Horlivým zastáncem ariánství byl např. Isaac Newton.

Podobně tomu bylo ve všech jiných případech herezí a rozkolů. Jejich odsouzením sice neskončily, ale začal proces, ve kterém církev odsouzenou herezi či označený rozkol vylučuje ze svého těla.

Dále sněm obhájil a do církevního života pevně zakotvil apoštolský sněmovní princip. Celocírkevní problémy se řeší na sněmu. Aby mohl být sněm prohlášen za všeobecný, konání a ustanovení sněmu musí být posléze přijato celou církví (někdy se říká: osvojeno vědomím Církve, resp. percepce) a definitivně to stvrzuje až další celocírkevní sněm (někdy to může trvat, než je sněm prohlášen za všeobecný a jeho ustanovení za závazná pro celou církev). Zvláště řeší sněm otázky heterodoxie, církevní jednoty a celocírkevní disciplíny. Není absolutně nutně potřebná účast všech biskupů a celé církve. Některé všeobecné sněmy byly konány jakožto sněmy místní, a až později byly plností církve přijaty za všeobecné.

Herezí, s níž bojuje církev dnes, je, jak se zdá, poškozená eklesiologie. (Eklesiologie je učení o církvi.)Nesnáze, které podlamují misii a pastoraci, nám způsobuje ethnofiletismus, nebo rozkoly, či nedostatky ve vnímání hierarchické struktury církve, která začíná v andělských sférách a pokračuje přes pozemskou církevní hierarchii, aby spojila s Bohem i toho příslovečného „posledního věřícího“. Narušení eklesiologie je v současnosti hlavním cílem snah satana, který sám byl spolu s démony vyloučen pro pýchu a neposlušnost z nebeské hierarchie. Bez ohledu na své vynikající schopnosti a postavení, byl satan svržen s nebe. Ani u lidí a duchovenstva v principu nezáleží na jejich mimořádných osobních schopnostech - askezi, učenosti, či rétorice apod., protože neposlušnost a pýcha dokáží vyvrhnout každého, kdo nezná své místo. Ďábel se v tomto ohledu pilně snaží, nejí ani nespí, a zasévá škodlivé myšlenky a pracuje na narušení struktury církve.

* * *


Sv. Spiridon při zázraku s cihlou
S jedním z výsledků sněmu se setkáváme v rámci modlitebního pravidla každodenně a přinejmenším při každé svaté liturgii: I. všeobecný sněm ustanovil většinu textu našeho vyznání pravoslavné víry (tzv. Niceo-cařihradský symbol víry). Později text ještě editovali a doplnili svatí otcové II. všeobecného sněmu (r. 381, Konstantinopol).
Symbol víry 318 svatých otců prvního všeobecného sněmu, nicejského
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu Božím, že byla doba, kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
Tento posvátný text Symbolu (tj. Vyznání víry) se (zvláště po úpravě II. všeobecným sněmem) stal základním dogmatickým textem církve. Pokud chcete někomu odpovědět na otázku: V co vy křesťané vlastně věříte? O čem je křesťanská víra? Pak stačí mu přečíst toto Vyznání víry a je hned jasno. Pro podrobnější seznámení s obsahem naší víry je pochopitelně potřeba jednotlivé články Symbolu rozvést, ale jako základní měřítko křesťanské orthodoxie plně vyhovuje.

* * *

Dále sněm formuloval řadu pravidel upravujících základy církevní disciplíny. Viz zde. Jsou to důležité kánony reagující na otázky té doby, týkají se církevní disciplíny, pravidel správy církve a udržování církevní jednoty. Některá z pravidel kodifikovala různé součásti starého zvykového práva. Bez dodržování kánonů tohoto sněmu si nelze představit existenci pravoslavné církve a její posvátnou jednotu.

Posvátná pravidla a celý kanonický řád má jediný účel - zajistit pořádek v praktické církevním životě a uvádět jej do souladu s Božím zjevením a praxí apoštolů. Kde panuje řád, tam se může rozhostit pokoj, a díky pokoji i bratrská láska.

„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1 Korint 14,40) Už Panna Marie s Josefem přinášeli oběti podle stanoveného Božího řádu. Řád obětí byl Kristem zrušen, ale církev od počátku vedla svůj život podle svých řádů, které Bůh zjevoval skrze svaté apoštoly, všeobecnou církevní praxi a posvátné sněmy.

Současné problémy a nemoci života církve do značné míry vyvěrají z porušování těchto a dalších kánonů. V nedodržování kanonického řádu vyniká dnes zvláště Ruská pravoslavná církev, která neustále narušuje jednotu a mír v Církvi vtrháváním na cizí kanonická území (viz u nás problémy již od dob sv. Gorazda i uzurpace našeho, ze srbské jurisdikce nepropuštěného, kanonického území po II. světové válce, viz dále Amerika, viz dnes Afrika ale vlastně i Ukrajina), udělováním neplatné autokefality nebo vměšováním se do vnitřních věcí jiných autokefálních církví.

Nakonec sněm sjednotil vypočítávání data Paschy. Opět krok k zajištění jednoty církve.

* * *

Zajímavé bylo složení účastníků sněmu. Zasedali tam Otcové, kteří zažili dobu pronásledování křesťanství. Byli tam vyznavači, lidé zmrzačení a zohavení při mučení (císař z úcty líbal jejich rány). Byli tam divotvorci. Např. sv. Spiridon, původně pastýř, který si zvykl nosit pokrývku hlavy spletenou z proutí. Ten učinil na sněmu zázrak, kterým názorně ukázal symbol Boží Trojice, když vzal do ruky vypálenou cihlu, z níž vyšlehl plamen, vytekla voda a v dlaních mu zůstala hlína. Přítomen tam byl i jeden z nejznámějších světců svatý Mikuláš, kterého nesmysly hlásané heretikem Áriem tak rozčílily, že mu dal facku.



Momentka ze sněmu


V posledních letech (a stalo se to jedním ze „znamení doby“) jsme viděli, že některé místní církve odmítly účast na přichystaném celocírkevním sněmu na Krétě (v r. 2016). Ze 14 autokefálních pravoslavných církví se zúčastnilo 10. Ty, které se nezúčastnily, odmítly se bavit s ostatními o svých problémech. Byl je projev pokaženého učení o autokefalitě, tak typického pro ruskou teologii.
Toto pokažené eklesiologické učení je charakterizováno především ztrátou smyslu pro sobornost „katolicitu“ světové pravoslavné církve, potlačením sněmovního principu a posunem k papismu, a dále plyne z nesprávného (magického) chápání apoštolské posloupnosti. To pak vede k další nesprávnosti v eklesiologii, např. v chápání autokefality, která je v ruském a Ruskem ovlivněném světě chápána přibližně ve smyslu: „budeme si v naší církvi dělat, co chceme, a nikdo zvenku nemá právo nám do toho mluvit“. Toto podivné pojetí však odsunuje do pozadí katolicitu naší světové pravoslavné církve, která se může snadno stát spíše jen společensko-politickou nebo teoretickou či formální záležitostí. Světové pravoslavné společenství by se při tomto chápání autokefality pomalu měnilo na jakési protestantské volné sdružení naprosto nezávislých církví. A to by nás zavedlo k bodu, který nemá už s pravoslavím nic společného.
Místní církve, které odmítly jednat na celocírkevní úrovni, se tím vlastně distancují od pravoslaví. Je to vlastně forma oddělování se od ostatních světových církví a od církevní plnosti. To je tak hluboce nepravoslavné chování, až se tají dech. Orthodoxie těch, kteří se nechtějí sejít ke sněmu, je velice problematická, myslím si, že narušená. Sněmovní princip je přece neoddělitelnou součástí pravoslavného učení, myšlení a ducha. (O čem se asi káže o této neděli v církvích, odmítajících účast na sněmu?)

Z prostředí ruské církve vycházely už dlouho před konáním sněmu všelijaké konspirační teorie o chystaném sněmu a nesmysly typu: že na tomto sněmu se všichni účastníci pokloní antikristu nebo že dokonce bude sněmu předsedat, že se tam pravoslavní podřídí římskému papeži, že budou zrušeny pravoslavné zvyky, půsty i starý kalendář a zavedeno dvakrát ženaté duchovenstvo (mimochodem běžná ikonomie u pravoslavných duchovních v Africe) a spousta dalších hloupostí a zlovolností, šířených po internetu (mnozí si to ještě pamatují). Moskevský patriarchát vznesl oficiálně jakési výhrady k programu chystaného sněmu, výhradám bylo vyhověno, ale přesto se zástupcové Moskvy nedostavili, za hlasitého potlesku indoktrinovaných ruských věřících. To je pravoslaví? Jediné, co tím Rusko předvedlo celému světu, je pravda o skutečném stavu pravoslaví v Ruské pravoslavné církvi. Opovrhování sněmovním principem církve znamená většinou posun církevního vědomí k papismu, což je na příkladu Moskvy vidět zcela zřetelně.

* * *

I. všeobecný sněm se stal nástrojem v rukách Božích, zachránil pro víru Církve učení o Boží Trojici, čili základní pilíř křesťanské víry.

Dnes je neděle svatých Otců prvního sněmu velice aktuální připomínkou vzhledem k dlouhodobému vývoji církve a jejím současným problémům. Všechny by se daly vyléčit, kdyby se církevní lid dokázal pečlivěji řídit vzorem svatých Otců prvního všeobecného sněmu.

(Použity některé teze z knihy A. V. Kartaševa: Všeobecné sněmy)





Zobrazit příspěvek č. 1354 jednotlivě

Administrátor --- 30. 5. 2022
Rozpaky nad sněmovním dokumentem UPC

K prohlášení sněmu Ukrajinské pravoslavné církve

Aktualizováno

27. května 2022 vydal své prohlášení sněm Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jehož konání si vynutila ruská agrese vedená proti ukrajinskému lidu. Sněm měl vyvodit závěry ze skutečnosti, že ruská armáda s požehnáním Moskevského patriarchátu zabíjí věřící Ukrajinské pravoslavné církve. Zdá se však, že struktura této církve není schopna vyvodit takové závěry, které by svědčily o tom, že církevní hierarchie stojí za svými věřícími. Text sněmovního prohlášení vypadá jako polovičaté lavírování a nelze než nad ním pociťovat jisté rozpaky. (Číst můžete v ruštině zde.)

Na jedné straně bychom asi měli cítit radost, že tito zatvrzelí lidé dospěli alespoň k takové reflexi reality, aby se nějak (možná polovičatě možná jen nějakým bezvýznamným formalismem) distancovali od Moskvy. To platí v případě, že je jejich prohlášení je vůbec čestné a upřímné. Je tomu tak? Nevím. Do srdce jim nevidím. Avšak nějaké pochybnosti se objevují. Na straně druhé je totiž v sněmovním textu patrný duch kalkulu, a jeho upřímnosti se tedy těžko věří.

Nenašel jsem tam ani náznak pokání či lítosti, že třicet let prosazovali na Ukrajině moskevskou politiku, upevňovali závislost na Moskvě (tuto závislost nazývali "kanonicitou"), a otevírali nepříteli ukrajinského národa vrátka dovnitř, aby mohl škodit. Ani náznak reflexe, že se svou politikou podíleli na přípravě této ničivé a krvavé války, a vlastně jsou za ni trošku spoluzodpovědní.

Vypadá to, že jen bezprostředně hrozící zánik této církevní struktury je donutil jednat. Nikoliv svědomí, ale existenční hrozba je motorem, který pohnul tyto lidi k nějaké akci. Nelze však vyloučit, že celý sněm byl jen divadlem a jeho rozhodnutí bylo přijato s předběžným souhlasem Moskvy (která teď na oko protestuje, a pak jim velkoryse daruje to, co už dávno mají).

V textu asi nejen já vidím, že stále mají imperiálního moskevského ducha, který chce vidět všechny kolem na kolenou. Tito lidé se toho nejspíš už nezbaví, protože jsou utvrzeni v mesiášsky nadřazeném vidění světa. Obávám se, že jedině generační obměna může vyřešit palčivý problém světového pravoslaví, kterým je agresivní Ruská pravoslavná církev a její vazalové v celém postkomunistickém bloku. (Viz současné radostné řešení rozkolu v Makedonii, k němuž se z iniciativy Ekumenického patriarchátu dospělo. Dříve neřešitelný problém, nyní jsou všichni spokojeni. Kromě Moskvy, která hned, jakmile začal Ekumenický patriarchát pracovat na překonání rozkolu, spustila válečnou kampaň.)

Nenašel jsem v dokumentu nic, co by znělo tak rozhodně a upřímně, aby to už nebylo možno vzít zpět. Nic, co by se dalo vyložit jako jednoznačný rázný krok nějakým novým směrem. Jsou tam stále otevřená příslovečná „zadní vrátka“, aby se dalo kdykoliv vyhlásit: „Tímto dokumentem jsme nic zásadního nehodlali měnit.“

Uvědomí si metropolita Onufrij, který se celá léta pevně drží linie agresivní moskevské propagandy a burcuje svůj lid k věrnosti Moskvě, kam vlastně svěřené stádce vedl? Zatímco dříve se dalo jeho chování vysvětlit tím, že je jen hlásnou troubou p. Kyrilla na Ukrajině, teď už toto "ospravedlnění" nemá. Sice stále mluví o pokání, pokoře a smíření, ale myslí při tom zřejmě jen pokání a pokoru druhých, ne vlastní, jak se ukazuje ve světle jeho chování posledních dnů, což značně ubírá jeho kázání na věrohodnosti.

V situaci hrozícího masového odlivu věřících doma i v zahraničí je ten duch diktátu ve sněmovním prohlášení projevem duchovní slepoty (a to ještě vyhrožují všem okolním církvím zakládáním svých ukrajinských farností na cizích kanonických územích). Proto bych nečekal, že právě tito účastníci sněmu přinesou změnu či duchovní obrodu.

Stává se, že když nejednáme my, jedná za nás někdo jiný. Možná se o všechno postará zásah ukrajinského státu, který tuto zatvrzele proruskou strukturu prostě zruší. To je běžný státní postup, který praktikuje i náš stát a podobně i stát ruský. U nás státní správa také nedovoluje působení církví, které jsou nepřátelské našemu státu nebo jejich učení obsahuje něco, co se příčí naší legislativě. V Rusku jsou podobně zakázány různé protestantské církve a sekty, např. Svědkové Jehovovi. Takže ať si v případě protiukrajinského vystupování UPC nikdo v Rusku nehraje na západní svobodu vyznání a pokrytecky nevzývá chartu lidských práv, které Rusko stejně neuznává. Moskevský patriarchát nedodržuje ani své vlastní směrnice a zásady, které si sám napsal a schválil (např. bez skrupulí teď porušuje tzv. sociální koncepci, kterou schválil sněm RPC v r. 2000).

Trapně a nabubřele působí od sněmu UPC obviňování Konstantinopole, když při tom právě Ekumenický patriarchát i přes hrozby Moskvy zachránil tolik Ukrajinců z rozkolu, do něhož je Rusové zatlačili. Tito lidé, kteří dávno odhadli, jak na tom Moskva je v oblasti morálky, mravnosti i křesťanství, byli odsouzeni Moskvou, aby žili a umírali ve schismatu. A to prostě proto, že tito Ukrajinci pravoslavně věřící, kteří netouží stát mimo jednotu Církve, odmítají přistoupit na diktát pomatené ideologie „ruského světa“. Jakoby ruská církev už zapomněla na hlavní smysl existence Církve - otevírat dveře do Království Božího a ne před lidmi bránu Království farizejsky zavírat. (Matouš 23,13)

Ekumenickým patriarchátem byli ruskou církví persekvovaní Ukrajinci navráceni do jednoty s Církví. A teď místo uznání, že proklestili cestu, po níž budou jednou muset jít i další, dříve promoskevští pravoslavní Ukrajinci, je trapně a nepravoslavně zpochybňována jejich apoštolská posloupnost a kdesi cosi. Používáme vůbec termín „apoštolská posloupnost“ ve stejném slova smyslu? Vždyť apoštolská posloupnost není magickým předáváním nějakých zázračných schopností, ale je to součást a projev církevní jednoty. Mimo Církev není žádná apoštolská posloupnost (uznávání apoštolské posloupnosti katolíků je teologický lapsus vzniklý průnikem scholastického myšlení a vlivu cizích dogmat do naší teologie), v Církvi zase není možné být bez apoštolské posloupnosti. Vše, co je součástí Církve, má Církví určený svůj status.

Mimochodem, hledíme-li na věc jen z kanonicko-právního hlediska, pak lze vážně zpochybnit i apoštolskou posloupnost Moskevského patriarchátu, a to hned v několika historických ohledech, dávných i nedávných, např. poukazem na absolutní nekanoničnost synodální epochy a na pochybnost biskupských ustanovení v církvi, jejíž episkopát dobrovolně a dlouhá staletí žije bez kanonické hlavy a pod řízením světské moci (a není to ospravedlnitelné žádným poukazem na válečný stav, přírodní pohromu, revoluci apod.), či poukažme na kanonickou neplatnost sergiánství, a raději neřešíme neplatnost biskupských ustanovení provedených dle vůle či přímým zásahem bolševické světské moci atd. atd.) - uznání apoštolské posloupnosti Moskvy stojí na použití značné míry ikonomie a především na uznání ze strany světového Pravoslaví, které artikuluje všeobecný sněm nebo ekumenický patriarcha následovaný souhlasem ostatních místních církví.

Navíc jsou v církevní praxi vnímány jakési rozdíly mezi autokefalitou starých patriarchátů a autokefálními právy nových autokefálních církví (z druhého tisíciletí), které ještě nemají tu historickou zkušenost ani dávné tradice a moudrost. (Jak to ostatně už dlouho předvádí Ruská pravoslavná církev, která ač trpí svými vážnými problémy a její historie kráčí nezřídka velice pochybnými cestami, vysmívá se starobylým církvím a chvástá se při tom svou početností, jakoby kvantita se nějakým zázrakem měnila samovolně na kvalitu.) Není divu, že vadné pojetí autokefality zaznívá i ve sněmovním textu UPC, o němž zde píšeme.
* * *

Nad sněmovním textem se vznášejí otazníky ohledně morálního myšlení signatářů. Jsou to lidé, kteří jsou otevření k diskusi a k hledání východiska? Nebo jen taktizují či hledají způsoby jak prosadit svůj (z našeho hlediska sporný) názor. Já čtu v tom textu spíše svědectví o jejich úporném setrvání na chybné cestě, o zavírání očí nad tím, kam je tato cesta přivedla. Nikomu to vnucuji, ale čtu tam spíš o jejich pohledu na okolí z perspektivy nesnášenlivosti a pýchy. S takto zatvrzelými dušemi, které budou do posledního dechu jen klást další a další požadavky, ale nikdy se nebudou kát za vlastní chyby, bude ještě těžká debata.

Je možno věřit, že by opravdu nechápali, v jaké jsou situaci? Od Moskvy musí pryč a na Konstantinopol útočí. Pokud v tajnosti nejednali s Konstantinopolí a nemají vyjednaný budoucí statut, sami by nakráčeli do pozice rozkolníků. Nevěřím, že by si to neuvědomovali. Nebo je celý sněm jen taktický manévr k oklamání svých vlastních věřících a ukrajinské státní správy a ve skutečnosti s oddělením od Moskvy nepočítají? Jinou možností výkladu sněmovního usnesení je pokus ovládnout autokefální PCU - sjednotit se a ovládnout zevnitř.

Pokud je odchod od Moskvy jen divadlo, jak to text usnesení může naznačovat, pak jediné, co jim poněkud narušuje toto pletichaření, je ukrajinský stát, který už asi církev napojenou na Moskvu tolerovat nebude a dříve či později se dozví pravdu, jaký je nový kanonický status UPC a jaký je reálný nový vztah k Moskvě. Vzhledem k tomu, že v usnesení sněmu naprosto schází cokoliv, co by překračovalo meze původní loutkové nezávislosti (a tímto pokrokem by mohlo být jedině artikulované vystoupení z kanonického svazku RPC a obrácení na Ekumenický patriarchát, do jehož jurisdikce Kyjev od počátku svých dějin patří), přikláním se zatím k tomu, že sněm byl jen kosmetická záležitost či divadlo.

Před závěrem tohoto psaní bych rád doplnil, že si lze představit, pod jakým tlakem ze všech možných stran biskupové UPC jsou. A když byli navíc vychováni a myšlenkově zformováni tak, aby byli plně přesvědčeni, že jediným kanonickým stavem pro ně může být jen moskevská jurisdikce a všechny okolní církve včetně starých patriarchátů jsou v porovnání s Moskvou něco podřadného. Všichni, kdo byli pod vlivem Ruska, jsou nejméně třicet let masírováni moskevskou podvratnou propagandou zpochybňující či zostuzující Konstantinopol (viz Rusy používaný název „Turecký patriarcha“, či Moskvou používané hanlivé označení konstantinopolských biskupů za „fanarioty“ podle tureckého jména istanbulské čtvrti Fanar) a představující Ekumenický patriarchát jako málo pravoslavný či rovnou heretický. Rusové si ve své žárlivosti a závisti vůči civilizovanějším křesťanům počínají tak neomaleně, že neváhají ve snaze pohanit Řeky používat i turecké jho (čerpám i z článků na oficiálních webech MP). Tím se nyní ocitli tito ukrajinští promoskevští hierarchové v mentálně komplikované situaci. To na ně při hledání pravdy klade vysoké morální nároky, kterým opravdu není tak jednoduché dostát.

Možná je to jen opatrný začátek velkého procesu - ve smyslu něco začít, ale v ničem neustupovat, tj. nabídnout naději pro očekávání obou stran. Zatím na mě text prohlášení působí jako snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - čili zachránit si kůži, aby proruští diverzanti udrželi ukrajinský církevní majetek i svou organizační strukturu a při tom mohli tito duchovní dál skrytě působit jako pátá kolona Moskvy. Ale rád se nechám překvapit, když se ukáže, že všechno je jinak.









Zobrazit příspěvek č. 1353 jednotlivě

Administrátor --- 27. 5. 2022
Antropoid aktuální i dnes

Nad výročím atentátu na Heydricha

Někteří moji bratři mě viní, že se tu „zabývám politikou“ a tvrdí, že „politika do církve nepatří“. Ano, lze s tím do jisté míry souhlasit (i když v době Byzance se řada svatých angažovala v politice). Souhlasím, že církev v současném státoprávním uspořádání by neměla vstupovat do voleb, ani jakkoliv ovlivňovat politický boj či podporovat některého politika a vlastně se vyjadřovat směrem ke světskému parlamentnímu, zastupitelskému politikaření a sporům politiků atd. Dějí se však události, které jsou sice součástí politického života světa, ale jsou natolik vážného charakteru, že mlčet k nim a zůstat alibisticky stranou je bezesporu hříchem. Míním takové krajní a vyhrocené události, při kterých je prolévána krev nevinných, resp. nezúčastněných lidí, skutky válečné agrese či terorismu, hromadné páchání nelidských ukrutností.

Nemám v úmyslu se tu hájit, píši, abych připomněl, že církev a její duchovenstvo má morální povinnost vystoupit na obranu morálních hodnot a mravních principů. Je to součást pastýřského působení církve. Svatí otcové psali chvály na ctnosti, aby lidé mohli uzřít světlo pravdy, čistoty, lásky a milosrdenství. K tomu patří i jistá podoba mravokárenství, tj. označit hřích a poukázat na zlo. Dle evangelijních poučeních poukazovali na špatnost hříchu a odpornost nemravnosti. Takže kárat člověka páchajícího nějaké hrozné věci a hlasitě pranýřovat velké a veřejné zlo patří do popisu práce každého kněze.
Právě v těchto dnech byly v naší společnosti vzpomínány události atentátu na Heydricha. Vzpomínáme nejen na vojáky, kteří položili své životy, na svaté novomučeníky a na všechny účastníky odboje, ale i na ty, kteří odboj podporovali svou angažovaností, drobnou pomocí, nevyzrazením toho, co se třeba náhodou dozvěděli apod. Ti všichni se duchem semknuli, aby se postavili proti té Hitlerově „speciální vojenské operaci“, jak Putin nazývá okupaci cizího území, zavádění své nadvlády a vnucování své pomatené a bezbožné ideologie (jak podobné Hitlerově expanzi a jeho ideologii třetí říše a předurčení arijské rasy, že?).

Co vlastně říci těm, kteří dnes kritizují, že se někteří věřící a duchovní z naší církve alespoň hlasem či písmem ozvali proti ruské agresi? Uvědomují si, že kritizují svatého vladyku Gorazda a sbor svatých novomučedníků? Ti všichni zřetelně odsoudili hitlerovský nacismus ještě před vypuknutím války. Vladyka Gorazd psal teologické rozbory nacismu, kritizoval a varoval, morálně povzbuzoval k boji proti zlu z Německa, někteří jeho kněží a věřící se později účastnili odbojové činnosti. Česká pravoslavná církev se pod vedením svého biskupa postavila proti Hitlerově „speciální vojenské operaci“. Kdo si troufne tyto pravoslavné Čechy za boj proti Hitlerovi odsuzovat, že tím vstoupili do politiky? Zatímco Rusko si s Hitlerem dělilo Polsko a poté v Rusku kolaboroval s bolševiky metropolita Sergij a po něm další a další biskupové, příslušníci KGB, u nás vladyka Gorazd raději podstoupil mučednickou smrt, než aby kolaborací s nacisty získával výhody pro sebe a svou církev.

Domnívám se, že dnes na východě povstalo podobné zlo, jako byl před necelým stoletím Hitler na západě. U nás to rozdělilo lid na ty, kdo po vzoru svatého Gorazda pozvedají alespoň hlas proti ruskému nacismu, a na ty, kteří „apoliticky“ pomáhají tomuto zlu, aby se bez odporu šířilo. A pak je tu třetí nejsmutnější skupina - uvědomělí služebníci zla, kteří Putina podporují z přesvědčení. I Hitlera obdivovali, ospravedlňovali a podporovali mnozí pomatenci, nezávisle na inteligenci či vzdělání - od prostých dělníku až po ty nejučenější intelektuály. Vypadá to tak, že Putina také podporují lidé, kteří si nechali vymýt mozek konspiračními teoriemi či nějakým jiným bláznovstvím nebo nemají vnitřní oporu v křesťanství. Evangelium a Boží přikázání poskytují našemu myšlení jakýsi metr, kterým poměřujeme události a vše, co se kolem děje, a tím ihned můžeme získat moudrost poznání, co je dobré a co je špatné.

Jak vidíte, hovoříme zde nikoliv o politice, ale o křesťanství. Není to o kritice či nenávisti vůči nějakému národu, ale o morálce a mravnosti. Nejde zde o odsuzování lidí, ale o jejich zavrženíhodné skutky.

Z ohlasů naštěstí vidím, že stále je mnoho těch, kteří se drží křesťanských zásad a mají evangeliem formované myšlení, aby se dokázali zastat utiskovaných, zabíjených, hladových, pronásledovaných i těch, z nichž ruští barbaři udělali vdovy a sirotky.


Chlapec z Mariopolu, který přišel o skoro všechny údy
a stráví zbytek svého života s jediným, který mu zůstal
(toto činí z lidských bytostí Putin a jeho armáda)

 





Zobrazit příspěvek č. 1352 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2022
Umění interpretace a teorie byzantské hudby

Workshop Byzantské hudby

SOBOTA 28. KVĚTNA 2022
Od 9:00 do 16:00 hod.

Událost pořádá Philokallia ensemble - Filokallia, o.s.

Trvání: 7 h

Workshop Byzantské hudby

Umění interpretace a teorie byzantské hudby


Datum: 28. 5. 2022
dopoledne: 9:00 – 12:00
odpoledne: 14:00 – 16:00

Obsah workshopu:

9:00 – 12:00 interaktivní přednáška

Přednáška seznámí účastníky se základními aspekty byzantské hudby, tj. s byzantskou neumatickou notací, teorií, intonací i dějinami, a uvede je do problematiky její historicky poučené interpretace. Po stručném úvodu se soustředíme na tzv. byzantskou ars novu, tedy hudbu 14. stol., která je známá také jako kalofonie. Součástí interaktivní přednášky bude poslech a zpěv vybraných hudebních ukázek.

14:00 – 16:00 workshop, praktická část, sborový zpěv

Nastudování skladeb z pera nejdůležitějších skladatelů tzv. byzantské ars novy (sv. Jan Koukouzelis, 14. stol. aj.) založené na získaných poznatcích.

V rámci dobrovolného programu se následující den (tj. v neděli 29. 5. 2022) mohou účastníci workshopu zúčastnit nedělní bohoslužby v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli (9:00 – 11:30) a případně zazpívat nastudované skladby. Po bohoslužbě bude následovat volná diskuze s lektorem v kavárně v blízkosti kostela.

Lektor: Marios Christou

Vstupní požadavky: nejsou, ale zkušenost se sborovým zpěvem a základy hudební teorie jsou výhodou.
Místo konání: HAMU, Malostranské náměstí 13, Praha 1 (učebna č. 2020)
Cena: 500 Kč (platba na místě v hotovosti nebo převodem na účet 1837930183/0800 s poznámkou „workshop a jméno účastníka“, např. „ workshop – Jan Novák“)

Kapacita: 20 míst

Své místo můžete rezervovat na info/zavinac/philokallia.com (doporučeno!)



Zobrazit příspěvek č. 1351 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2022
Bude světové Pravoslaví konečně soudit patriarchu Kirilla?

Čtyři stovky kněží Ukrajinské pravoslavné církve podávají církevní žalobu na moskevského patriarchu

Z článku: Moskevští démoni a ukrajinská autokefalie: konec Stalinova projektu RPC
Kolem 400 duchovních ukrajinské církve pod jurisdikcí Moskevského patriarchátu se kolektivně odvolává k Radě primasů starověkých východních církví (nejvyšší „soud“ pravoslaví na celém světě) proti patriarchovi Kirillovi z Moskvy, kterého žalují.

400 duchovních ukrajinské církve Moskevského patriarchátu vznáší obvinění proti patriarchovi Kirillovi a tvrdí, že Kirill hlásá doktrínu „ruského světa“, která se odchyluje od pravoslavného učení a měla by být odsouzena jako hereze.

Zdůraznili také, že patriarcha Kirill se dopustil mravních zločinů, žehnal válce proti Ukrajině a plně podporoval agresivní akce ruských jednotek na ukrajinské půdě.

Duchovní doufají, že rada primasů jejich odvolání zváží a rozhodne správně.

„Jsme svědky brutálních akcí ruské armády proti ukrajinskému lidu, které schvaluje patriarcha Kirill.

Jako duchovenstvo církve a jako prostí křesťané jsme vždy byli a vždy budeme s našimi lidmi, s těmi, kteří trpí a potřebují pomoc. Plně podporujeme ukrajinské státní orgány a ozbrojené síly Ukrajiny v jejich boji proti agresorovi,“ uvedli duchovní ve své výzvě.

Domnívají se také, že aktivity moskevského patriarchy představují hrozbu pro světové pravoslaví.

Autoři textu vyzývají Radu, aby „prozkoumala Kirillova veřejná prohlášení o válce proti Ukrajině, zhodnotila je ve světle Písma svatého a posvátné tradice církve“ a zbavila Kirilla práva zastávat patriarší trůn.

„Tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, je také výsledkem politiky, kterou prosazoval patriarcha Kirill během svého působení v čele ruské církve. Je zřejmé, že je to již výzva pro celý pravoslavný svět,“ říká Fr. Andriy Pinchuk, který umístil text odvolání a jména jeho signatářů na svém osobním účtu na Facebooku.

Vzhledem k tomu, že na Ukrajině stále zuří válka a ruské síly byly obviněny ze spáchání válečných zločinů proti civilistům, stále více hlasů v křesťanském světě si klade otázku, zda by WCC (Světová rada církví) neměla přerušit styky s ruskou církví, která je považována za spoluviníka těchto zločinů.

+ + +

Níže čtěte text podepsaný kněžími Ukrajinské církve Moskevského patriarchátu (z facebookové stránky P. Vassiliadise)

MEZINÁRODNÍMU CÍRKEVNÍMU TRIBUNÁLU

Tak by naši současníci nazvali nejvyšší soud světového pravoslaví. Toto je Rada primasů starověkých východních církví. Po mnoho staletí existuje v pravoslavné církvi tradice obrátit se v případě vážných konfliktů ke dvoru takového koncilu. Rada východních patriarchů opakovaně projednávala žaloby na nejvyšší církevní hodnostáře.

V historii ruské církve také existoval precedens pro odvolání k soudu východních patriarchů. V roce 1666 to byli východní patriarchové, kteří odsoudili moskevského patriarchu Nikona a zbavili ho jeho patriarchátu a biskupské hodnosti. Nikon byl ponechán jako prostý mnich a poslán k pokání do kláštera.

Dnes, kdy moskevský patriarcha Kirill otevřeně (z ambonu) podporuje ruskou útočnou válku proti Ukrajině, jsme se my, kněží Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodli apelovat na Radu primasů starověkých východních církví proti patriarchovi Kirillovi.

Naše hlavní obvinění:

Kirill hlásá doktrínu „ruského světa“, která neodpovídá pravoslavnému učení a měla by být odsouzena jako hereze;

Kirill se dopustil mravních zločinů, žehnal válce proti Ukrajině a plně podporoval agresivní akce ruských jednotek na Ukrajině.


Doufáme, že Rada primasů starověkých východních církví naši výzvu zváží a učiní své spravedlivé rozhodnutí.

OTEVŘENÁ VÝZVA HLAVÁM SVĚTOVÝCH PRAVOSLAVNÝCH CÍRKVÍ

My, kněží Ukrajinské pravoslavné církve v těchto tragických dnech, kdy pokračuje brutální válka Ruské federace proti Ukrajině, považujeme za svou pastorační povinnost obrátit se k plnosti (plénu) světového pravoslaví.

Dne 24. února 2022 vtrhly ruské jednotky na území suverénního ukrajinského státu bez vyhlášení války. Vojenská agrese trvá déle než měsíc. Ruské jednotky systematicky ničí nejen vojenskou infrastrukturu, ale i sídliště, civilní podniky, školy, nemocnice, divadla atd. Ukrajinská ekonomika trpí těžkými ztrátami. Ale naším největším zármutkem je, že během války zemřely tisíce civilistů. Akce ruské armády kolem Charkova, Černihiva, Ochtyrky, Gostomelu, Vorzelu a zejména Mariupolu a Buchy mají zjevné známky genocidy vůči ukrajinskému lidu a vyvolávají pobouření po celém světě.

První den války odsoudil primas Ukrajinské pravoslavné církve Jeho Blaženost metropolita Onufrij agresi Ruské federace proti Ukrajině a apeloval na ruského prezidenta Vladimira Putina, aby válku ukončil. Kromě toho Jeho Blaženost metropolita Onufrij apeloval na moskevského patriarchu Kirilla, aby pozvedl svůj hlas proti válce. Poté Jeho Blaženost Onufrij i Posvátný synod Ukrajinské pravoslavné církve znovu apelovali na patriarchu Kirilla, aby se postavil proti válce a pomohl ukončit vojenskou agresi. Patriarcha Kirill však tyto výzvy ignoroval.

Od začátku války navíc patriarcha Kirill opakovaně pronášel veřejná prohlášení, která obsahovala faktickou podporu agresivních akcí Ruské federace proti Ukrajině. Patriarcha Kirill předal 13. března 2022 při liturgii v chrámu Krista Spasitele vrchnímu veliteli Národní gardy Ruské federace V. Zolotovovi ikonu Matky Boží a požehnal zaměstnanci této státní vojenské organizace. V. V. Zolotov ve své děkovné řeči přímo řekl, že jednotky Národní gardy Ruské federace se dnes aktivně účastní války, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Zároveň nazval ozbrojené síly Ukrajiny „nacisty“. Po vyslechnutí Zolotovových slov patriarcha nic nenamítl.

Přestože patriarcha Kirill po mnoho let ve svých veřejných prohlášeních (včetně návštěv na Ukrajině) uváděl, že považuje ukrajinské pravoslavné křesťany za své stádce, za které nese odpovědnost, dnes přímo žehná fyzické likvidaci tohoto stádce ruskými vojsky.

Akce patriarchy Kirilla vyvolala masové pobouření mezi duchovními a věřícími ukrajinské pravoslavné církve. Nejméně patnáct eparchií Ukrajinské pravoslavné církve již oficiálně oznámilo, že přestanou při bohoslužbách vzpomínat patriarchu Kirilla. Víme, že v mnoha jiných eparchiích vládnoucí biskupové ústně dovolili kléru neuvádět jméno patriarchy Kirilla. Biskupové, kněží i řadoví farníci Ukrajinské pravoslavné církve tak vyjádřili patriarchovi Kirillovi jednoznačnou nedůvěru.

Plně podporujeme odmítnutí biskupů a duchovních naší církve vzpomínat patriarchu Kirilla při bohoslužbách. Ale dnes to nestačí.

Jasně prohlašujeme, že je nemožné, abychom nadále setrvali v jakékoli formě kanonické podřízenosti moskevskému patriarchovi. To nám velí naše křesťanské svědomí.

Vidíme brutální akce ruské armády proti ukrajinskému lidu, které ve skutečnosti schvaluje patriarcha Kirill. Jako pastýři církve a prostě jako křesťané jsme vždy byli, jsme a budeme s našimi lidmi, s těmi, kteří trpí a potřebují pomoc. Plně podporujeme ukrajinské státní orgány a ozbrojené síly Ukrajiny v jejich boji proti agresorovi.

Náš postoj je plně v souladu s evangeliem a církevní tradicí. Obrana vlasti před nepřítelem je jednou z hlavních křesťanských ctností. Rádi bychom zdůraznili, že naše stanovisko je v souladu s vnitřní legislativou Ruské pravoslavné církve. V roce 2000 byly přijaty Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve. Tento dokument schvaluje křesťanské vlastenectví, které se projevuje mimo jiné „v obraně vlasti před nepřítelem“ (II, 3). Také je v Základech sociální koncepce jasně řečeno, že „církev… nezakazuje svým dětem účastnit se boje, pokud jde o ochranu bližních a obnovení zrušené spravedlnosti“ (VIII, 2).

My jako občané Ukrajiny dnes jednáme v rámci těchto zásad. Vyzýváme k ochraně naší vlasti před nepřítelem, který k nám přišel se zbraněmi; podporujeme ukrajinskou armádu, která se postavila za náš lid a usiluje o obnovení spravedlnosti; vyzýváme k ukončení brutálního ničení ukrajinského civilního obyvatelstva ruskou armádou.

Patriarcha Kirill (stejně jako řada biskupů a kněží v Rusku) přitom přímo porušuje normy Základů sociální koncepce. Zejména tento dokument jasně říká, že církev nemůže poskytnout státu pomoc a spolupracovat s ním, pokud stát vede agresivní zahraniční válku (III). Dnes nejsou akce Ruské federace proti Ukrajině nic jiného než agresivní zahraniční válka. Tuto skutečnost uznává celé světové společenství. Konkrétně 2. března 2022 podpořilo 141 zemí rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující ruskou agresi proti Ukrajině. Ale jak patriarcha Kirill, tak četní duchovní v Rusku nadále podporují agresivní zahraniční politiku Ruské federace.

Když se pak zamyslíme nad původem postoje Ruské pravoslavné církve k válce na Ukrajině, musíme uznat, že jedním z ideologických základů této války byla doktrína „ruského světa“, kterou po mnoho let osobně prosazoval patriarcha Kirill. Tuto doktrínu aktivně rozvíjeli ruští politologové a sociologové od 90. let 20. století. Jejím cílem je zachovat vliv Ruské federace v bývalém Sovětském svazu po jeho neslavném rozpadu. Ideologové „ruského světa“, zejména v rámci Moskevského patriarchátu, se nikdy netajili tím, že by tato doktrína měla podporovat ruský iredentismus, tedy postupné nastolení ruské politické kontroly nad územími, která byla dříve součástí Sovětského svazu nebo dokonce Ruského impéria.

Patriarcha Kirill je jedním z hlavních ideologů doktríny „ruského světa“. Podle patriarchy Kirilla je „ruský svět“ jediným civilizačním prostorem, který zahrnuje území, na která měla ruská kultura historicky významný vliv. Opakovaně prohlásil, že považuje moderní Rusy, Ukrajince a Bělorusy za „jeden lid“, za lid „ruského světa“. Konkrétně v roce 2014 patriarcha Kirill v projevu v televizi řekl: „Ruský svět je zvláštní civilizací, která zahrnuje lidi, kteří se dnes nazývají různými jmény – i Rusy, Ukrajince a Bělorusy“ (http:// www.patriarchia.ru/db/text/3730705.html). To znamená, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové se podle patriarchy jednoduše nazývají různými jmény, ale stále zůstávají jedním lidem.

V roce 2021 patriarcha Kirill v rozhovoru u příležitosti svých 75. narozenin řekl: „Pro mě jako patriarchu celého Ruska neexistuje rozdělení na národy a státy, ale stádce Ruské pravoslavné církve“ (http: //www.patriarchia.ru/db/text/5863267.html). Přestože patriarcha Kirill vždy zdůrazňoval, že nezpochybňuje stávající státní hranice, přesto prohlásil, že tyto hranice „vytvářejí zbytečné překážky mezi národy ruského světa“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/928446 .html).

V březnu 2022, během války vedené Ruskem proti Ukrajině, patriarcha Kirill ve svém kázání v chrámu Krista Spasitele v Moskvě prohlásil, že Rusové a Ukrajinci jsou „skutečně jeden národ“. Zdůraznil, že to považuje za Boží pravdu, na které nic nemění skutečnost, že „dnes žijeme v různých zemích“. Patriarcha proto řekl, že se bude nadále modlit „za náš sjednocený lid, který dnes žije v různých zemích“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/5909901.html).

Všechna tato prohlášení jsou v plném souladu s ruskou státní propagandou, která odmítá samotný fakt existence ukrajinského národa a ukrajinské kultury, a tudíž vlastně neuznává právo Ukrajinců na vlastní státnost. Doktrína „ruského světa“, kterou již mnoho let prosazuje patriarcha Kirill, dnes pomáhá ospravedlnit ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině.

My, pravoslavní kněží, však chceme věnovat zvláštní pozornost těm aspektům nauky „ruského světa“, které přímo souvisejí s učením církve. Patriarcha Kirill zejména trvá na ztotožnění „ruského světa“ s takzvaným „kanonickým územím“ ruské pravoslavné církve. V roce 2009 patriarcha Kirill ve svém projevu na Shromáždění Ruské nadace míru řekl, že Ruská pravoslavná církev plní pastorační poslání mezi národy, které přijímají ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity, resp. alespoň v její podstatné části. Proto také v tomto smyslu považujeme Moldavsko za součást tohoto ruského světa“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/928446.html).

Ve svých oficiálních projevech patriarcha Kirill opakovaně prohlásil, že podle listiny východních patriarchů o zřízení Moskevského patriarchátu (1593) byla všechna území severně od Byzance převedena do jurisdikce tohoto patriarchátu. Například 24. září 2014 patriarcha Kirill ve svém projevu v Moskvě na VI. Mezinárodním festivalu víry a slova řekl, že v roce 1593 bylo křesťanské pravoslaví severně od Byzantské říše převedeno pod Moskevský patriarchát. Tedy vše, co je severně od Byzance. Podle této logiky se zdá, že východní patriarchové uznali rozšíření jurisdikce moskevského patriarchy na Ukrajinu, Bělorusko, pobaltské státy a Moldavsko. Právě tato území dnes patriarcha Kirill prohlašuje za zónu své „kanonické odpovědnosti“ a ztotožňuje ji s „ruským světem“. Z pohledu patriarchy Kirilla nemá žádná místní církev na těchto územích právo na církevní nezávislost (autokefalitu). Podle jeho logiky jsou církve na Ukrajině, v Bělorusku, Moldavsku a pobaltských státech doslova odsouzeny k tomu, aby navždy zůstaly součástí Moskevského patriarchátu.

Tato prohlášení patriarchy Kirilla jsou v jasném rozporu s historickými fakty. Je však zvláště překvapivé, že patriarcha Kirill prezentuje tuto dezinterpretaci dějin jako postoj celého světového pravoslaví. Navíc ve slovech a činech patriarchy Kirilla vidíme zjevné deformace pravoslavné nauky o církvi. Výroky patriarchy Kirilla o „ruském světě“ připomínají etnofiletismus odsuzovaný univerzální ortodoxií, kde roli etnika hraje „ruská civilizace“. Prohlášení patriarchy Kirilla, že jurisdikce Moskevského patriarchátu se vztahuje na všechny lidi, kteří přijímají „ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity“, se dostávají do zjevného rozporu s pravoslavným kanonickým právem.

V březnu 2022 vydala skupina pravoslavných teologů Deklaraci o nauce „ruského světa“, kterou nyní podpořilo více než 300 intelektuálů z celého světa. Věříme, že toto prohlášení bylo důležitým krokem k pochopení deformací pravoslavné nauky církve, k nimž došlo v Moskevském patriarchátu.

Všechny tyto úvahy nás nutí obrátit se na primase místních pravoslavných církví. Prohlašujeme svou věrnost Univerzální pravoslaví, naši touhu po plnosti našeho společenství s ním a odsuzujeme jakýkoli pokus omezit naši účast v ní. Také věříme, že je to plnost ekumenického pravoslaví, která dnes musí zacházet s prohlášeními a činy patriarchy Kirilla s veškerou péčí a odpovědností. Tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, je mimo jiné důsledkem politiky, kterou prosazoval patriarcha Kirill během svého působení v čele Ruské pravoslavné církve. Je zřejmé, že se to již stalo výzvou pro celé světové pravoslaví.

Vyzýváme proto primasy místních pravoslavných církví:
  1. Jasně a jednoznačně odsuzovat vojenskou agresi Ruské federace proti Ukrajině.
  2. Vyzvat prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, aby okamžitě ukončil válku a osvobodil všechna okupovaná území suverénní Ukrajiny.
  3. Zvážit veřejná prohlášení moskevského patriarchy Kirilla o válce proti Ukrajině a zhodnotit je ve světle Písma svatého a posvátné tradice církve.
  4. Zvážit na celoortodoxní úrovni doktrínu „Ruského světa“, kterou již řadu let prosazuje patriarcha Kirill a která se stala jedním z ideologických ospravedlnění války Ruské federace proti Ukrajině, a zhodnotit tuto doktrínu z perspektivy povolání patriarchy Kirilla k odpovědnosti a zbavení práva zastávat patriarchální trůn.

Tato výzva je otevřena k podpisu duchovním Ukrajinské pravoslavné církve.
Kdo z duchovních UPC je ochoten podepsat naši výzvu, napište prosím do osobní zprávy (067-6-333-112 nebo do libovolného messengeru) tento text: „Provolání podepisuji. Duchovenská hodnost. Jméno. Příjmení. Název eparchie.

Po dokončení sběru podpisů bude výzva zaslána všem primasům světových pravoslavných církví. Bude také zaslán k pozornosti moskevského patriarchy Kirilla.
V době prvního zveřejnění bylo pod dokumentem uvedeno 290 jmen. Později (cca před měsícem) bylo v článku publikováno, že je pod peticí již cca 400 jmen.




Zobrazit příspěvek č. 1350 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2022
Putinův věrný spojenec

Kirill v Západu vidí semeniště zla a sní o vizi velkého Ruska

Patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill je věrný spojenec prezidenta Vladimira Putina a obhajuje jeho invazi na Ukrajinu. Evropská komise jej nyní zařadila na nový sankční seznam. Kirill se vyhýbá jakékoliv kritice nebo odsouzení útoku na Ukrajinu. O Velikonocích jen prohlásil, že doufá v její rychlý konec. "Rusko je mírumilovná země, která válkou velmi trpí," řekl Kirill vojákům v pravoslavném chrámu ozbrojených sil v Kubince u Moskvy. Jde o obří stavbu, která je vyzdobená malbami ruských nebo sovětských vojáků z válek v různých dějinných obdobích. (To jsou jen mýty a sebeklam. Rusko přece není žádná mírumilovná země, která by se jen bránila, nejméně poslední dvě století se chová jako agresivní, rozpínavé, civilizačně zaostalé impérium, které je barbarskou hrozbou všem kolem sebe, viz např. krymská válka s 600.000 mrtvých; pozn. red.)

Na začátku dubna při kázání v Moskvě patriarcha uvedl, že by se Rusové měli sjednotit kolem svého vedení. "Proč cizí síly zvedly zbraně proti ruské zemi? Proč se snaží ničit, rozdělovat, stavět bratra proti bratrovi?" citovala patriarchu agentura RIA Novosti. Hlava pravoslavné církve oficiálně zastává Putinův názor, že Rusko bylo ohroženou Ukrajinou a muselo se bránit. (To jsou výplody chorého mozku nebo absolutní absence povědomí o křesťanské mravnosti: buď lže nebo zde tvrdí, že když podezříváme cizí stát, máme právo tam vtrhnout, vraždit, vyhlazovat, demolovat, nelidsky mučit, znásilňovat; pozn. red.)

Religionista M. Putna řekl: "Ruská pravoslavná církev je naprosto ve vleku státní moci." Podle něj se Rusko podobá muslimské teokracii, jakou je Írán: církev se opírá o stát a stát o církev.

V Českém rozhlase se Putna vyslovil k patriarchovi vyhraněně kriticky: "Kirill je kágébák, obluda, Putinův sluha. Je to člověk, který představuje tu nejhorší podobu pravoslaví." Z tajných sovětských dokumentů zveřejněných v roce 1992 vyplynulo, že sovětská zpravodajská služba KGB Kirilla vedla v archivech jako svého pracovníka pod krycím jménem Michailov.

"Putin a Kirill sdílejí vizi ruského světa, která v sobě spojuje duchovní jednotu a teritoriální expanzi do zemí bývalého Sovětského svazu. Co Putin vidí jako obnovu politických poměrů, to je pro Kirilla křížová výprava," napsala v analýze agentura Reuters. (Vždyť Rusové právě dokázali, že stojí mravně níže západních hříšníků; pozn. red.)

Po vítězství bolševiků v Rusku v roce 1917 čelila pravoslavná církev perzekuci, ale po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 ji Stalin využíval ve svůj prospěch, aby ho lidé více podporovali. Po jeho smrti Nikita Chruščov zahájil kampaň bourání a rušení kostelů. Církev byla zároveň prošpikována agenty a pracovníky KGB.

Martin Novák. Zdroj: aktuálně.cz

Závěrem: dnes se stalo semeništěm zla Putinovo Rusko, které je hrozbou lidské civilizaci a zároveň jako zdroj nečekaně svůdné hereze hrozbou světovému Pravoslaví.

Část rozhovoru s ruským hercem Arturem Smoljaninovem



Veškerá ruská propaganda je založena na goebbelsových principech - lhát, lhát a do nekonečna lhát, vršit lež na lež, až se při dokazovaní poslední lži můžeme odvolat na starší lež, a tím se v myslích ovlivnitelné stádní většiny lež stává pravdou.

Jediné, co může člověka chránit před totalitní propagandou, je trvání na mravních principech Desatera a evangelijní lásky. Tj. uvědomovat si a hlásat, že úmyslně zabíjet a zvířecky trýznit nevinné civilní obyvatelstvo je zlo a hřích do nebe volající, a stejně tak bestiální chování vůči lidem, mučení, mrzačení, znásilňování žen i dětí a všechna ta nelidská krutost Rusů. Nájezd ruské hordy je horší než jakákoliv přírodní pohroma.






Zobrazit příspěvek č. 1348 jednotlivě

Administrátor --- 28. 4. 2022
Bezbožní Rusové vraždí i na největší církevní svátek

Ukrajinští duchovní chtějí postavit moskevského patriarchu před soud.

Už čtyři stovky duchovních Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskevskému patriarchátu se podepsalo pod prohlášení žádající postavit hlavu ruské pravoslavné církve, moskevského patriarchu Kirilla za jeho podporu válce proti Ukrajině před mezinárodní církevní soud. Uvedl to na svém webu list Ukrajinska pravda s odvoláním na facebook jednoho z duchovních ukrajinské církve Andrije Pinčuka.

„Dnes, kdy moskevský patriarcha Kirill otevřeně podporuje dobyvačnou válku Ruska proti Ukrajině, jsme se my, duchovní Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodli obrátit na koncil představitelů východních církví se žalobou proti patriarchovi Kirillovi,“ citoval list z prohlášení, pod které se dosud podepsalo cca 400 duchovních z různých eparchií Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

Není větší monstrum, než svévolník, který se nebojí ani světského meče ani se nebojí Boha.

Začínáme už asi skoro všichni chápat, že neexistuje špatnost, které by se ruský stát nebyl schopen dopustit. A my, pravoslavní s hrůzou shledáváme, že neexistuje špatnost, kterou by ruskému státu Ruská pravoslavná církev nepožehnala.

A dříve než my, viděl to nevěřící svět. To znamená, že vyhlídky na další úspěch naší místní české pravoslavné misie jsou přímo úměrné míře, do jaké se dokážeme distancovat od moskevské církve.

Na ruských vojácích je zvláštní, s jakou bestialitou a cílevědomostí zabíjejí civilisty, ženy i děti, vyhlazují ty, které jejich propaganda prohlašuje za bratry. Nedávno byla vedením válečných operací pověřena podivná osoba, která proslula brutalitou a vyhlazováním obyvatelstva v Sýrii. Putinova vraždící stvůra. Člověk s bezcitnou tváří psychopata, rybíma vypouklýma očima bez výrazu. (Jednou bude fotografie tohoto obličeje v učebnicích psychiatrie v kapitole o sériových vrazích.)

Rusové zabili už více než 200 ukrajinských dětí.

Ruští „pravoslavní“ poslali svůj „paschální pozdrav“. Ať Bůh chrání pravoslavnou církev ve světě před takovými „pravoslavnými“. Na Paschu zabíjely ženy v Oděse ruské rakety s nápisem „Christos voskrese!“

Nacionalismus a falešné náboženství jsou nejsilnějšími motory ideologií. Náboženství bez osobního vztahu s Bohem, bez pokání v srdci a bez lásky k bližnímu, je pouhou ideologií a snadno se mění na ďábelský nástroj zla.


Tuto fotografii jsme publikovali před 20 lety na naší stránce o válce v Jugoslávii s podtitulkem: „Obyvatel Bělehradu. Pro NATO legitimní cíl.“

Dnes ji můžeme publikovat znovu a s titulkem: „Obyvatel Kyjeva (Mariupolu, Charkova, Buče, Oděsy...) - pro Ruskou federaci legitimní cíl.“

Z hlediska vyšší spravedlnosti to může být viděno tak, že Američané za bombardování Bělehradu zaplatili oběťmi při katastrofě WTC a dalšími oběťmi svého tažení proti Al-Kaidě (viz srovnání).

Jak asi dopadnou Rusové?


Prorocký obraz Moskvy






Zobrazit příspěvek č. 1347 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2022
Rusko dokonává svůj duchovní i mravní pád

„Násilí vždy přitahuje lidi mravně méněcenné.“ (Albert Einstein)

Rusko odmítlo návrh na příměří během nadcházejících pravoslavných Velikonoc. Uzavírat příměří na svátky bylo v minulosti považováno za posvátnou povinnost. Dnes se jí zřekli jen USA (v Jugoslávii) a Rusové.

Rusy před vražděním nezadrží ani oslavy Velikonoc, které Ukrajinu v neděli čekají. Na ostravském sjezdu KDU-ČSL to řekl ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis.

„Nevíme, jestli budou moci Ukrajinci oslavit Kristovo vzkříšení, jak se to konalo v průběhu mnoha století, zda je nezasáhne smrtící střela, když přijdou do kostela, a zda tam budou vůbec moci jít,“ řekl Perebyjnis.

„Ruská armáda se neštítí střílet po ženách a dětech a neváhá ani před útoky na kostely,“ uvedl a dodal: „I když se Rusko tváří jako křesťanská země s pravoslavnými tradicemi, je to ve skutečnosti barbarská země s nenávistnou ideologií.“
Novinky

+ + +

Na Velkou sobotu sestupuje v Jerusalemě Boží oheň. Říká se, že když jednoho roku nesestoupí, všichni v chrámu zahynou a nastane konec světa. Rusové si přímou leteckou linkou přivezou oheň z Jerusalema do Moskvy, ale co je jim ta jejich magie s ohněm platná, když zapomněli na morální podstatu křesťanství a jejich nohy spěchají i na Paschu prolévat krev? „Víra bez skutků je mrtvá,“ praví Písmo. K čemu je svatý oheň národu s mrtvou vírou, který už vítá antikrista? A kolik ukrajinských nevinných lidí se barbarským Rusům na Paschu podaří zabít?

Písmo varuje: „ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky.“ (1 Petrův 4,15) Být Rusem obával bych se, že se letošní jerusalemský oheň stane pro jejich národ ohněm soudu... Tolik velkých sebejistých, pozuby vyzbrojených říší už v historii bylo, Bůh na ně poslal pronárody, aby smetli zpupné z povrchu země.

Co je platný plamen přivezený na svíci nebo oheň v kahanu přes půl zeměkoule, když schází oheň lásky v srdci! Kdo zachrání tyto padlé křesťany od Božího hněvu?

Šachový velmistr Garri Kasparov na začátku března vyzval světové velmoci, aby kvůli invazi na Ukrajinu uvrhly Rusko „zpět do doby kamenné“.

Průzkumy veřejného mínění ukazují: Rusové chtějí válku! V dobytých městech vyvěšují okupanti sovětské symboly. Je zjevné, že si Rusko přeje obnovení totalitního Sovětského svazu, jehož rozpad označil vůdce národa Putin za dějinnou tragédii.

V ruské státní televizi se účastníci diskusního pořadu smáli, jak s novou atomovou raketou mohou vymazat New York z povrchu země.

Zatímco na západě spekulují, co znamená písmeno Z na ruských tancích, v Rusku je to všem jasné: ze všech písmen se nejvíce podobá polovině hákového kříže. V Rusku je to běžně používaný symbol neonacistů.

To, co učinili bližním, dopadne jako uhlí řeřavé na jejich hlavy. I jejich města zpustnou.

+ + +

Ve strastném (pašiovém) týdnu jsme četli z Písma o Jidášovi a o nevděčnosti Izraelitů svému Bohu. Toto téma je vždy aktuální, bohužel. Stále vidíme lidi, kteří zrazují bližní, kteří jim činili jen dobro. Stále se setkáváme s projevy nevděku lidí vůči jejich dobrodincům. Zvláště zarmucující je to u lidí věřících, kteří skrze křest a při každém svatém přijímání slibují Bohu, že nebudou jako Jidáš. V současné situaci války a ruské agrese se toto téma zabodává do duše věřícího jako meč do srdce. Je to hrozné vidět, jak se chovají ruští pravoslavní křesťané (resp. velká část z nich), pro které už nic neznamená Kristovo přikázání lásky, přikázání Desatera: Nezabiješ, Nepokradeš a Nebudeš dychtit po ničem, co patří bližnímu tvému. Pak jsou tu všichni ti církevní konspirátoři horlivě rozšiřující lži a antikristovskou Putinovu propagandu. Což jim nic neříká přikázání: Nevydáš křivého svědectví? Jidášů je dodnes v církvi plno, ale Josefa z Arimatie či Nikodéma, kteří se obětovali a riskovali, aby posloužili Pánu, hledáš těžko.



Zobrazit příspěvek č. 1346 jednotlivě

Administrátor --- 21. 4. 2022
Jak církev v Rusku žehná vyvražďování pravoslavných Slovanů

Moskevský patriarchát a jeho vůdce Kyril jsou spolupachatelé terorismu Ruské federace

Autor: Alexander Yefremenko, religionista

Se začátkem totální ruské invaze na Ukrajinu změnila hlava Ruské pravoslavné církve (RPC), patriarcha Kyril Gunďajev svou oficiální rétoriku o Ukrajině. Jestliže se dříve Gunďajev a jeho svěřenci všemi způsoby snažili vyhnout ostrým otázkám na téma ruské agrese proti Ukrajině, nyní vedení RPC v osobě svého vůdce ospravedlňuje a podporuje zločiny ruských okupantů.

Za povšimnutí stojí v tomto případě výrazná aktivita samotného Kyrila. Jestliže dříve byl většinou v jakémsi izolačním vězení pod ochranou FSB (Federální bezpečnostní služba Ruské federace, nástupce KGB) ve speciálním zařízení jako „poustevník“, nyní stále častěji promlouvá k početnému publiku věřících v Chrámu Krista Spasitele - náhle vyšel z izolace, zcela náhle.

Taková zajímavá shoda okolností vede k myšlence, že Kyril dostal jasný úkol: poskytovat Kremlu aktuální a příznivé výroky o akcích na Ukrajině, které mají patřičnou náboženskou příchuť. Na tomto pozadí se zdá, že sám Kyril je spolupachatelem zločinů ruské vlády.

Předchozí publikace poznamenaly, že se Gunďajev ve svých kázáních snažil sakralizovat ruskou invazi, dát jí odpovídající duchovní význam, jako by nešlo jen o vojenský konflikt, ale o vědomý boj dobra a zla. Dobro přitom představují ruští okupanti a na straně zla stojí Ukrajina a civilizovaný západní svět.

Tomu je věnována drtivá většina projevů hlavy Moskevského patriarchátu (MP). Téměř všechny mají stejný leitmotiv – „svatou válku“ za pravé lidské a křesťanské hodnoty.

Kázání hlavy RPC

Gunďajevova kázání jsou jasným příkladem konspirací a pokusů posvětit válku vedenou Putinem.

V jednom ze svých prvních kázání Gunďajev řekl, že ruští lidé na Donbasu byli ničeni, protože byli proti „novým hříšným hodnotám zavedeným světovou vládou“. Všichni, kdo podporují tyto nejnovější trendy, budou podle Kyrila v den posledního Soudu po Kristově levici, tedy půjdou do pekla.

Kyril z kazatelny otevřeně prohlásil, že jeden stát má plné právo zaútočit na druhý, pokud dojde k ohrožení jeho bezpečnosti. Vůdce Ruské pravoslavné církve tak zopakoval všechna poselství, která zazněla z kremelské hlásné trouby v posledních měsících před invazí na Ukrajinu.

Kyril minulou neděli věnoval své kázání vztahu církve a státu, přičemž zdůraznil moment, kdy stát vědomě porušuje všechna práva církve a negativně ovlivňuje vnitřní záležitosti a život církve samotné. Počínaje dobou starověké Byzance se postupně přesunul k událostem na Ukrajině, kde jak tvrdí, stát zasahuje i do záležitostí církve a snaží se ji odtrhnout od jednoty s Moskevským patriarchátem.

Vrcholem kázání bylo předání ikony Matky Boží šéfovi Rosguardu Viktoru Zolotovovi. A nebyla to obyčejná ikona, ale ta, která během první světové války zachránila ruské vojáky před smrtí a dala ruské armádě mnohá vítězství v bitvách. Takové kázání spolu s veřejným a okázalým aktem předání této ikony bylo přímým důkazem Kyrilova požehnání k vraždě Ukrajinců. Svědčí o tom i slova samotného generála Zolotova o „nacistech“ a to, že tato ikona ochrání ruskou armádu a urychlí „NAŠE(!) Vítězství“. Nakonec všechny masky Kyrila tedy spadly.

Záběry z tohoto patriarchova kázání můžete vidět i ve videu v příspěvku č.1340

Video z této akce se široce šířilo internetem, ale celý týden nedošlo k žádnému vyvrácení ze strany Moskevského patriarchátu. Kromě toho nebyly obdrženy žádné oficiální připomínky od zástupců pobočky Ruské pravoslavné církve na Ukrajině. Takové ticho bylo dalším důkazem, že RPC a Kreml jsou v této válce zajedno. Každý z nich plní samostatnou funkci. Kreml financuje a dává zločinné rozkazy, armáda postupuje a RPC ospravedlňuje a hlavně dává zločinům ideologický, duchovní a teologický obsah.

Kyril k tomu využívá všemožné historické paralely, které vždy vztahuje k moderním událostem tak, aby tato interpretace vyzněla pro kremelské zločince příznivě. Věnoval tomu kázání z minulé neděle, ve kterém uvedl několik příkladů, jak církevní představitelé, kteří jsou ruskou církví uznáváni za svaté(!), žehnali světským mužům vést válku s nepřáteli. Možná se snažil ospravedlnit zmíněné požehnání Rosguardu, nebo dláždil cestu pro budoucí Putinovo otevřené požehnání.

Patriarcha sám sebe zařadil do tohoto seznamu svatých a to je dalším pokusem o sakralizaci války, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Všechny příklady, které Kyril uvádí, jsou však jasnou a záměrnou manipulací s historickými fakty, které se nedají srovnávat se současným jednáním ruských okupantů. Ostatně zmíněná epizoda se sv. Sergijem Radoněžským a Dmitrijem Donským vychází z úplně jiných předpokladů, než jsou ty, které předcházely ruské invazi na Ukrajinu. V té době byla Moskva již delší dobu pod vlivem „hordy“ (mongolsko-tatarské) a moskevská knížata získala právo vládnout tzv. "štíty" od vzpomenutých „hord“.

Nyní Rusko nikdo neovlivňuje, není pod žádným útlakem a jeho vůdce nebyl jmenován nikým zvenku. Místo toho se vedení Kremlu samo snaží být jako kdysi byly ony „hordy“ a jejich brutální masakry civilistů jsou toho jen dalším potvrzením.

Stejně tak příklad patriarchy Hermogena nelze srovnávat s moderními událostmi. Pak procházelo moskevské království vinou svých vlastních vůdců tzv. „dobou zmatků“, ze které nikdo nenašel cestu ven. Souhlasili tedy s vládou polského vládce. Nyní je ruský režim natolik „stabilní“, že volí pouze stejného vůdce, jehož moc se však zmenšuje.

Zmínka o patriarchovi Tichonovi se obecně zdá nevhodná. Koneckonců bojoval proti bolševikům a stavěl se proti Sovětskému svazu, stejnému SSSR, který se nyní snaží moderní Kreml obnovit. Proto všechny příklady spolupráce mezi církví a státem, které Kyril uvádí, jsou záměrnou manipulací a přímým překrucováním historických faktů.

Jak víte, žádná země, zejména Ukrajina, nezaútočila a dokonce ani nevyhrožovala útokem na Rusko. Všechno, co se děje, je plodem Putinovy chorobných (psychopatických) představ. Hrozbu útoku úmyslně vymyslel Kreml, aby zakryl vlastní plány na převzetí cizího území. Důvodem takového zlého úmyslu je hřích pýchy, síla kremelského vedení.

Terorismus "ruské armády" - požehnaný RPC

I zde stojí za to se blíže podívat na důsledky akcí Kyrilem požehnané „ruské armády“.

Ruští okupanti, kteří nedokázali porazit ukrajinské ozbrojené síly, a tak začali likvidovat ukrajinské ženy, děti a staré lidi.

Pokud déle než tři týdny analyzujeme hrdinskou obranu ukrajinského lidu proti ruskému útočníkovi, je jasné, že vychvalovaná ruská armáda naštěstí nedosáhla výraznějších úspěchů.

Jak se ale ukázalo, Kreml není schopen přijmout ani přiznat porážku. Z bezmoci a beznaděje začali Rusové naléhavě hledat nepřítele, kterého by bylo možno překonat mnohem snadněji než ukrajinské ozbrojené síly. Za takové „nepřátelé“ těchto „nejduchovnějších“ a „vysoce morálních“ Rusů, vyznávajících „tradiční hodnoty“, posloužili ukrajinské ženy, děti a staří lidé.

Pravděpodobně to byla nemohoucnost těchto kategorií obyvatel Ukrajiny odrazit agresora, co vyvolalo tak bezuzdnou zuřivost, že Rusové začali bombardovat obytné čtvrti, střílet do civilistů, zabíjet děti. Příkladů takové pekelné krvežíznivosti příznivců Kremlu je již mnoho. Zde je jen několik příkladů.

27. února útočníci ostřelovali centrum Černihivu, přičemž poškodili zubní kliniky pro děti i dospělé, administrativní budovy a vícepodlažní obytné budovy. Ruští okupanti ostřelovali obytné oblasti několika raketomety "Grad".

3. března zabil letecký útok několika neřízenými bombami 47 civilistů. Podle mezinárodních expertů mohla ruská armáda při útoku na Černihiv použít zápalné bomby OFZAB-500, což je porušení mezinárodní úmluvy a je považováno za válečný zločin.

28. února ruští okupanti stříleli rakety "Grad" na civilní rezidenční čtvrti Charkova, zabili desítky a stovky obyvatel zranili.

Od 7. března je podle náměstka primátora Volodymyra Matsokina město Izyum téměř zničeno. Město je v humanitární katastrofě – žádné jídlo, voda, elektřina, plyn, komunikace. 8. března okupanti vybombardovali místní nemocnici v Izjumu v Charkovské oblasti a v Charkovském ekoparku Rusové zabili dobrovolníky, kteří přišli zvířata nakrmit.

Ve městě Kremina v Luhanské oblasti ruští vojáci pálili z tanku na domov pro seniory, zabili 56 lidí a dalších 15 unesli.

13. března ve vesnici Borivski nedaleko Severodonecka okupanti zabili prominentního dobrovolníka Alexandra Kononova v jeho vlastním domě. Jedná se o muže se zdravotním postižením, který zaujal aktivní proukrajinskou pozici. Byl jednoduše zastřelen na invalidním vozíku.

V důsledku ostřelování v Rubižně byla zničena internátní škola pro zrakově postižené (Krishtalik), nemocnice a tři školy. 15. března ruští vojáci stříleli na evakuační autobus s lidmi z Rubeznoje v Luhanské oblasti.

Ruský vojenský tank 6. března přesunul auto Tavriya po dálnici mezi vesnicemi Nesteryanka a Mirne v Orikhovské oblasti v Záporožské oblasti. U silnice zastavilo vozidlo s civilisty, kteří se snažili opustit nebezpečnou zónu. V důsledku nelidského zločinu byli v hořícím autě zabiti a upáleni dva starší muži a nezletilý chlapec.

8. března u města Makariv střílel ruský tank na auto se starším mužem a ženou. Na autě byla nálepka, že veze invalidu.

Ruští okupanti 15. března ve vesnici Mokhnatin nedaleko Černihiva úmyslně zastřelili tři místní teenagery. Dvěma bylo 17 let, jednomu 19.

K 15. březnu bylo potvrzeno, že při obléhání Mariupolu ruskými okupanty zahynulo asi 1800 civilistů. Skutečný počet obětí se podle poradce starosty Petra Andrjuščenka blíží 20.000.

16. března ruské okupační síly svrhly bombu na Činoherní divadlo v centru Mariupolu, kde se před ostřelováním skrývalo velké množství civilistů. Po celé budově byla velkými písmeny napsána slova „DĚTI“. Nápisy jsou shora dobře viditelné, takže bombardování nelze nazvat „chybou“.

16. března okupanti zastřelili lidi stojící ve frontě na chleba na ubytovně v Černigově. Nejméně 10 civilistů bylo zabito.

Výše uvedený výčet trestných činů není zdaleka vyčerpávající. Nicméně za předpokladu, že moskevský patriarcha Kirill nebyl informován o zvěrstvech ruské „statečné“ armády, věděl o následujících zločinech, protože zahrnovaly bombardování náboženských budov a klášterů, včetně Ruské pravoslavné církve na Ukrajině (UPC-MP), jemu osobně podřízené.

Nedávno Státní služba pro etnopolitiku a svobodu svědomí Ukrajiny oznámila, že od začátku totální války na Ukrajině bylo zničeno nebo poškozeno nejméně 28 náboženských budov, nepočítaje přilehlé budovy. Většina z nich jsou pravoslavné chrámy.

Mezi zničenými chrámy patří nejméně jedna třetina UPC-MP. Je známo, že nejméně jeden kněz z UPC-MP byl zabit, stejně jako tři zabití kněží z Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU).

Patriarcha Kyril - spolupachatel válečných zločinů Ruské federace

Patriarcha Kyril si záměrně vybral cestu zločince a dobrovolně se stal spolupachatelem ohavných válečných zločinů ruské armády.

Ospravedlněním těchto hříchů ze strany Cyrila je vědomou účastí na nich. To není to, co by duchovní vůdce a vůdce Církve měl dělat. Jeho povinností odhalovat hříchy, nikoli podporovat jejich páchání a množení. Musí mluvit pravdu a svědčit o pravdě, ale místo toho šíří úmyslnou lež tím, že své věřící záměrně klame.

Sám Gunďajev se takovými akcemi nestal nikým jiným než spolupachatelem strašlivých ruských zločinů! Na tomto pozadí Kyril nevypadá jako pastýř Církve, ale jako agent ruských tajných služeb, zločinec, jehož cílem a úkolem je dávat ideologické ospravedlnění pro jakékoli kroky ruské vlády, ať už jsou jakkoli hrozné a jsou zatracení!

To vše ukazuje, že RPC neslouží Bohu, ale zájmům ruské státní mašinérie. Ve skutečnosti jde o jednu z větví ruské propagandy, která však působí pod rouškou náboženských osobností a ovlivňuje lidské duše. Stojí za zmínku, že to vše dělá vědomě a dobrovolně nejen Cyril sám, ale i řada podřízených biskupů a kněží, kteří rovněž schvalují počínání ruských okupantů.

Taková interakce mezi církví a státem je špatná – ve skutečnosti se tu objevuje nová hereze. Tato církev prozatím nepředkládá Kristovu pravdu, ale přizpůsobuje skutečnost rozmarům zločinného režimu. Z výšky ruských kazatelen se bílá prohlašuje za černou a černá za bílou. A to vše se děje na pozadí masových zločinů, zabíjení nevinných lidí a bombardování chrámů. Může toto vše schválit a požehnat pravá Církev? Samozřejmě že ne! Církev může a musí žehnat obraně vlasti, nikoli útoku.

Zásada „nejlepší obrana je útok“, kterou se Rusko nyní řídí, není křesťanská. Církev nic takového nezná, ale pro ideologickou větev tajných služeb je to zcela normální počínání. Toto je ideologická větev ruské FSB a ruské „pravoslavné církve“.

V budoucnu musí být „patriarcha Kyrill“ a Moskevský patriarchát vnímáni ne jako náboženská osoba a podle toho se k nim musíme chovat. Nutno si uvědomit, že RPC-MP je politický nástroj Ruské federace pod rouškou (zdánlivě) pravoslavné hierarchie.

(Článek byl publikován před měsícem. Ještě nebyla známa největší zvěrstva Rusů spáchaná na pokojném obyvatelstvu Ukrajiny, zbytečná krveprolití a nelidská bestialita ruských vojáků; pozn. red.)

Zdroj: df.news





Zobrazit příspěvek č. 1345 jednotlivě

Administrátor --- 13. 4. 2022
Ruská agrese jako nástroj metafyzického zla

Ekumenický patriarcha: Matka Boží ukončí válku na Ukrajině a zahalí ukrajinský lid svým svatým omoforem

"Dnes je mír hluboce zraněn mučednickou smrtí Ukrajiny," řekl patriarcha Bartoloměj během kázání v jednom z konstantinopolských kostelů zasvěcených na počest Zvěstování Panny Marie.

Informovala o tom tisková služba Ekumenického patriarchátu.

Proto jsme sem dnes večer přišli vzdát hold blahoslavené dceři Nazaretské (Panně Marii) na další rok a oslovit ji se zvláštní prosbou: Zastav strašnou válku na Ukrajině a všechny katastrofy, které válka přinesla, nedej porazit zbožný ukrajinský lid. Ať je podřízen Božské prozřetelnosti a veden ke znovuzrození, které ho čeká po této nesnesitelné zkoušce, kterou ukrajinští lidé prochází už celý měsíc. Dnes spojujeme své modlitby, aby poselství Zvěstování, tento hlas optimismu a naděje, toto hlásání radosti a útěchy, tato dobrá zpráva o Božím požehnání zasáhla zkrvavenou Ukrajinu, která to tak potřebuje,“ řekl patriarcha Bartoloměj.

„A my jsme přesvědčeni, že to Matka Boží dokáže, protože ji její Syn slyší a oslavil ji. Vždyť mu dala tělo a přivedla ho do středu dramatu našich dějin, aby nás vykoupil,“ dodal patriarcha.

Poté se ekumenický patriarcha věnoval tématu svátku Zvěstování.

„Nevědouc nic předem, bez jakéhokoli varování, byla Panna Maria připravena na toto tajemství božského mateřství. Byla svatební komnatou, aniž by čekala na ženicha. Byl to ráj, aniž bychom věděli, že v něm má vycházet Slunce, jak říká sv. Mikuláš Kavasila.

df.news

Ekumenický patriarcha: Tato válka není svatou a požehnanou válkou, jak někteří tvrdí, ale válkou zla

V neděli odpoledne 3. dubna 2022 ekumenický patriarcha Bartoloměj předsedal slavnostní večerní bohoslužbě páté neděle postní v chrámu Nejsvětější Trojice ve Stavrodromi.

Boží slovo kázal archimandrita Timotheos Railakis-Vranas, hierarchická hlava komunity Vafeochori.

Bohoslužbu spolusloužili: starší metropolita Emmanuel z Chalcedonu, metropolita Chrysostomos z Myry, metropolita Andreas ze Saranda Ekklisies, hierarchická hlava Velké komunity Stratravrodromi, metropolita Ioakeim z Bursy, biskupové Hadrián z Alikarnassu a Benjamin z Tralleonu, dále byli přítomni: arcibiskup z Amidisu (iyarbakir) Ramzi Garmou, hlava Chaldeo-katolické církve v Turecku, biskup římských katolíků v Konstantinopoli Massimiliano Palinuro s kněžími, mnichy a mniškami své komunity, řecký konzul v Konstantinopoli Stavros Christodoulides a věřící z Konstantinopole a ze zahraničí.

Ekumenický patriarcha při přivítání římskokatolických biskupů a věřících poukázal mimo jiné na svou nedávnou oficiální návštěvu Polska na pozvání prezidenta Andrzeje Dudy, kde se setkal s uprchlíky z Ukrajiny, kteří tam uprchli po ruské invazi do své vlasti.

Ekumenický patriarcha pochválil úřady a lid Polska za jejich vřelé přijetí, pohostinnost a křesťanskou lásku k uprchlíkům a zopakoval: „Tato válka, jak jsem řekl v Polsku, není svatá a požehnaná válka, jak někteří tvrdí.

Je to zlá válka, nesvatá válka. Musíme se modlit, aby to co nejdříve skončilo. Modlíme se za mír. Uspořádali jsme [v Polsku] modlitbu za mír v katolickém chrámu Univerzity Stefana Wyszyńského. Musíme se neustále modlit za obnovení míru na Ukrajině a ve světě.“

Bezprostředně poté proběhl v angličtině podrobný projev Great Ecclesiarchos Aetios, ředitele Soukromého patriarchálního úřadu, nazvaný „Synodalita: Společný princip východní a západní kanonické tradice a její implementace v dnešní pravoslavné církvi“.

Před bohoslužbou večerní služby patriarcha slavnostně spustil hodiny, které byly umístěny na nádvoří chrámu na základě iniciativy Velké obce Stavrodromi, který mu je věnoval a tím uctít výročí 30 let patriarchální služby ekumenického patriarchy. Předseda Eforátního výboru Společenství Georgios Papaliaris ve svém projevu řekl, že se jedná o staré švýcarské hodinky, přičemž prostor pro ně byl ozdoben kameny věnovanými metropolitním magistrátem Konstantinopole. „Uvnitř hodin je k dávání časového znamení malý zvon, který nám věnovalo katolické duchovenstvo kostela sv. Antonína v Padově. Možná vám jeho zvuk bude znít povědomě a pravděpodobně hned odhalíte pravdu. Zvon je spojen se skutečnou událostí, která se Vás osobně týká, Svatý otče. Je to zvon, který patřil prvnímu trajektu, který vyplul na lince Imbros, Gökçeada z roku 1974, lodi, která cestovala mnoho let a zahájila éru našeho Imbra. A na konec, nahoře na hodinách je dvoustranná pamětní medaile k 30. výročí, na podstavci je nápis ve čtyřech jazycích připomínající dnešní událost.“ Patriarcha poděkoval prezidentovi a členům Eforátního výboru Velké obce Stavrodromi za vřelé projevy lásky a úcty vůči němu, jakož i za jejich celkovou práci, a obdaroval je nástolními hodinami.
Následující ráno se ekumenický patriarcha zúčastnil božské liturgie, kterou sloužil metropolita Kyrillos z Imbros a Tenedos. Boží slovo kázal Archimandrita Agathangelos, archivář patriarchátu.

Zahájena petice pro synod Bulharského patriarchátu za odejmutí Řádu svatého cara Borise, uděleného Putinovi

"Vaše Svatosti, Vaše Vysokopřeosvícenosti a Přeosvícenosti,
My jako skupina pravoslavných laiků se na Vás obracíme jako na hierarchy Bulharské pravoslavné církve s prosbou a přáním zachovat čisté jméno bulharské církve. S ohledem na právo a ušlechtilost bulharského pravoslaví ... Považujeme za důležité a včasné sejmout důstojenství řádu „Sv. car Boris Křtitel“ z Vladimíra Vladimiroviče Putina, jemuž bylo udělené v roce 2003 nejvyšší vyznamenání Bulharské pravoslavné církve. Těžké krveprolití a nelidská zuřivost, s níž tento muž uvrhl do bratrovraždy a hněvu národy blízké si duchovností i původem, nám dává důvod k této žádosti.

Tato hanba by neměla poskvrňovat bulharské pravoslaví. Vyhlazování civilistů a křesťanů – dětí, žen a starých lidí – nemá žádné opodstatnění před Pánem nebo jeho pastýři na zemi. Putin svými skutky pošlapal některá základní Boží přikázání, což je pro každého křesťana neodpustitelný hřích. Člověk svým jednáním přijímá sám sebe jako Boha, což je porušením prvního Božího přikázání, jinak by se neodvážil svou mocí hrozit vyhlazením lidské rasy na Zemi. Svými činy opakovaně pošlapal šesté Boží přikázání – nezabíjejte tím, že vymažete tisíce lidských bytostí z tváře světa a pošlete jejich nevinné duše na onen svět. Tato osoba zneuctila i osmé Boží přikázání - Nekrást zabíráním cizích zemí, majetku a bohatství ve svůj prospěch. Pošlapal také deváté Boží přikázání - Nevydávejte křivé svědectví proti svému bližnímu, když říkala celému světu, že jiní jsou vinni vraždami, které spáchal, a slíbil, že nebudou útočit a hubit své bližní. Pošlapal i desáté Boží přikázání - nepřejte si něco, co patří vašemu bližnímu , neboť se snaží odebrat svobodu, čest a mír důstojnému lidu Ukrajiny.

Tentýž člověk s nelidskou krutostí vybombardoval Svjagorskou lávru Svaté v městě Svjatogorsk v Doněcké oblasti, kde bylo v té době 500 uprchlíků, z nichž 200 byly děti. Je to jedna ze tří svatyní Ukrajiny spolu s Kyjevem - Pečerská a Počajevská lávra, kde věřící nacházeli útěchu a po staletí oslavovali Kristovo jméno.

Vaše Svatosti,
osvoboďte nás z ostudy, že naši představení vyznamenali muže, který je vzdálen principům víry stejně jako zplozenci pekla jsou vzdáleni podstatě křesťanské etiky a morálky. Jsme si vědomi, že ocenění bylo uděleno jindy a při jiné příležitosti, ale dnes by nebylo omluvitelné, kdyby toto důstojenství zůstalo v jeho vlastnictví.“

doxologiainfonews.com

Z rozhovoru s Georgijem Mitrofanovem

Co byste řekl pravoslavnému člověku, který vítá vojenskou operaci? Osobně znám lidi, kteří chodí do chrámu a tleskají ve stoje tomu, co světská a vojenská vláda Ruska dělá se sousední zemí.

— Takovému pravoslavnému bych řekl, že v tu chvíli přestává být křesťanem a jeho víra je v tu chvíli nahrazena misantropickou ideologií.

Jak přesná je myšlenka, že války plodí světce, že války samotné mohou být posvátné? Jaké války jsme dnes svědky?

— Války dávají vzniknout mrtvým, fyzickým a morálním mrzákům. A svědomití a myslící lidé se po válce zpravidla stávají antimilitaristy a snaží se jen v nejkrajnějších případech vzdorovat zlu silou. Muslimové vedou svaté války. Pro křesťanství zůstává válka vždy těžkým hříchem.

Úryvek rozhovoru s otcem protojerejem Georgijem Mitrofanovem

Úvaha

Kolik soudných křesťanů může věřit, že bude spasena tato banda hrdlořezů, kteří zblízka střílejí do civilních obyvatel, sestřelují člověka jedoucího na kole, střílí do prchajících, ostřelují civilní auta s rodinami včetně dětí, nejbrutálnějším způsobem znásilňují....? Ano, my nevidíme, do věcí Božího soudu a vím, že u Boha je všechno možné, ale evangelium nám dává morální zákony, přikázání lásky, křesťanskou etiku a jasně praví, že každý, kdo brutálně překračuje tyto meze, tím v nejvyšší míře ohrožuje svou spásu. A žádné požehnání patriarchy na tom nic nezmění. Vše, čím kněz nebo biskup překračují evangelní principy a pověření od Ježíše Krista, je samo ze své podstaty duchovně neplatné, neúčinné a bezmocné. Což si to Rusové neuvědomují?

Dlouho už si všímáme, že ruské pravoslaví, které je ze všech světových pravoslavných církví nejvíce ovlivněno západními odchylkami, má zvláštní sklony k farizejskému či zákonickému myšlení, nebo k lidové magii. Je tam jistě mnoho zbožných a svatých věřících, ale z nějakého důvodu se na vysoké církevní posty dostávají lidé, jejichž víra je podivná, nemocná.

Ruská víra žije ve svém do sebe uzavřeném světě mýtů, iluzí a fantazií. Lidé se honí za zázraky, všelijakými obskurními zjevy (někteří dokonce považují Rasputina za svatého starce). Je tam spousta bláznivých ale o to despotičtějších popů, kteří svou temnou mocí s dech beroucí sebejistotou ovládají ještě poblázněnější věřící. Sektářská oddanost a devotnost je považována za ctnost pokory. Exaltovanost a vášnivé vzrušení se prohlašuje za vroucnost. Střízlivý duchovní život, pokojná víra je tam relativně vzácným jevem. Věřící se ženou za vzrušením nikoliv za pokojem v duši. Není tomu tak ve sto procentech, ale zdá se, že je toto pojetí křesťanství mezi aktivními pravoslavnými Rusy převládá. Jak potom mají duchovně dorůst k očištění srdce? Další problém tkví v tom, že se takto nemocná víra často ocitá v rukou výbojného ruského nacionalismu. Stává se nástrojem nacionalistické agrese, která v případě Ruska nemá žádné dohledné hranice. (Dokonce strkají prsty i do Afriky.)

Na svých přednáškách vyprávěl už před dvaceti lety prof. A. Osipov o ruských vojácích, jak jsou v celé ruské historii spravedliví, že se při invazích chovají "jako beránci" (doslova cituji), že jsou morálním příkladem obyvatelstvu na dobytých územích a ukazují mu, jak vypadá skutečné křesťanství. Jindy hlásal studentům, že všechny války, které Rusko kdy vedlo, byly války obranné. Už tenkrát jsem si uvažoval, jestli mu ta jeho učenost trochu nepopletla vnímání reality. Myslíte, že se ctihodný ruský profesor (jehož vzdělanosti si jinak velice vážím) dnes poučil ve světle ruské agrese, kdy se ruští vojáci ukazují jako tlupa vrahů a páchají nejhorší zločiny a bestiality? Nikoliv, dál nadšeně proklamuje svou podporu "speciální vojenské operaci" na Ukrajině. Na jeho příkladu (a na mnoha jiných) je dobře patrné, že takové duchovní dary jako soudnost a duchovní střízlivost mají jen málo společného se vzdělaností. Není to nic nového, i pro Hitlera pracovaly velké mozky tehdejšího Německa.

Z facebooku Pravoslavný křesťan - zpráva z Moskvy:

Jedna moje dobrá známá, dnes byla v chrámu Krista Spasitele a na vlastní uši slyšela kázání patriarchy Kirilla. Tato moje známá je člověkem velmi klidným a zdrženlivým, tady jsou její pocity z jeho kázání:

«Vycházím z chrámu, tentokrát byl patriarcha Kirill zcela ponořen v nesmyslných větách a slovech. Hovořil o gay průvodech, výkladech odpuštění, o pravoslavných, kteří nepochopili v jakém táboře by měli být. Dle mého, si sám sobě podepsal rozsudek».

Všechno to roste jak sněhová koule, puštěná z kopce a nejde to zastavit. Patriarcha se tváří, jako, že nemá strach, ve skutečnosti, ho však má a bojí se hodně. Ztratil zdravý rozum a den za dnem, dělá jen chyby. Neřekl ani jedno správné slovo, neudělal ani jedno správné rozhodnutí. Ani jedno.
„Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy, je výrok Hospodinův.“ Jeremiáš 23,1



Další názor: Putin má svého boha války a své anděly zkázy jménem Kinžal

Západní lidé obvykle nechápou a podceňují náboženskou rovinu Putinova režimu. Přitom jde o zdroj neobyčejné energie, kterou Putin legitimizuje svoje činy a mate konzervativní křesťany.

Pojem Svaté Rusi, která má za úkol spasit zkažený svět, nemá žádný rozumný vztah k víře apoštola Pavla, který šířil křesťanskou církev. Je to náboženství barbarů, kteří ho používají k legitimizaci své zvrhlosti.

Představa, že Svatá Rus má jakýsi mimořádný a nadpřirozený úkol, tu dnes pomáhá ospravedlnit obrovské ruské zločiny. Hypersonické střely Kinžal létají ukrajinským vzduchem ve stejný den, kdy Vladimir Putin cituje na stadionu v Lužnikách slova Ježíše Krista. „Napadají mě slova z Písma svatého: ‚Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,‘“ citoval diktátor Putin verš z Janova evangelia. Tím ospravedlnil fakt, že posílá ruské chlapce umírat za ideu ruské říše.

Známe obrázky Putina, jak líbá ikony a jak se objímá s patriarchou pravoslavné církve Kyrillem, který má za sebou rovněž kariéru agenta KGB. Tento Putinův biskup je známý tím, že při kázání v Kyjevskopečerské lávře kritizoval „vliv idejí liberalismu na západní teologii“ a jindy zase zpochybňoval suverenitu Ukrajiny. Svatá Rus prostě odmítá možnost, že by se nějaká země z toho údajného „ruského světa“ rozhodla jednat svobodně, přijala západní liberální styl a odmítla „spásu z Moskvy“.

Putinova zbožnost a jeho spojení ruské pravoslavné tradice s tradicí sovětskou z něj činí mimořádně nebezpečný fenomén. Je třeba vědět o tom, že Putin neváhá využívat k potvrzení své legitimity náboženskou víru. Střely Kinžal jsou pro tuto zvrhlou civilizaci letem andělů. Veliká svatá mocnost totiž disponuje i anděly smrti.

My, lidé z toho „zkaženého a individualistického“ Západu, máme za sebou obrovské selhání. Nevěnovali jsme dostatečnou pozornost zločinecké a tmářské povaze Putinova režimu. Důkazy se přitom hromadily dlouhé roky. Vybombardoval sídliště v Grozném. Pak vyslal do Gruzie tanky s tvrzením, že podporuje odtržené regiony. Později poslal do britských měst agenty s nervověparalytickými látkami, aby zavraždili ruské exulanty. V roce 2014 napadl východní Ukrajinu a anektoval Krym. Západní země s ním dál obchodovaly a naši čeští politici mu servilně podlézali. A Putin dál líbal ikony a křižoval se v chrámu Krista Spasitele.

Pravoslavně-náboženský a nacionálně-šovinistický charakter Putinovy vlády v Rusku ukazuje na to, že tu není žádné diplomatické východisko ze současné krize. Když vidíme, jak se Putin oddává myšlence sovětského Ruska, a přitom káže z Bible, tak musíme pochopit, že tu už není prostor pro debatu. Tento zvrhlý a fanatický režim má před sebou jasnou trajektorii zla a musíme si uvědomit, že tomuto zlu se tam oddaly desítky miliónů lidí. Ať už z hlouposti, z neinformovanosti nebo z nacionalismu. V tomto pravoslavně-sovětském blouznění vytvořili společně se svým carem obrovský skanzen mentální zaostalosti a vyvolali ducha zla, který vyrazil zabít svobodnou Ukrajinu s ohrožuje celý svět.

Putin má svého boha, který mu dovoluje vraždit. Možná mu přímo říká, aby vraždil. Je to jiný bůh než Bůh našeho světa. Jejich bůh vládne v ruském světě, kde osud jednoho člověka nemá žádnou cenu a osud podmaněných národů je jen kapitolou ze stránky dějepisu, v němž se všichni sovětští žáci učili milovat velký stát. Putin tak moc miluje Ukrajinu, že v ní je ochoten vyvraždit obyvatelstvo. On tak hodně čte Bibli, že je schopen ji použít při zdůvodnění agrese.

Jakmile vidíme, že zločinec světového formátu využívá náboženské mystérium a kmenové archetypy k legitimizaci vražd, tak je třeba ukončit veškeré vztahy. Už nesmíme kupovat zločincův plyn. Už nesmíme připustit, aby do Ruska mířily kamióny se zbožím. Nesmíme dovolit jakýkoli kontakt se zločineckou říší. Jejich výklad evangelia nelze akceptovat. Jejich zneužití Ježíše je alarmující zvrhlost. Jejich zbožnost se blíží satanismu a je to jenom přitěžující okolnost při posuzování válečných zločinů. Když Adolf Hitler spojil své násilnické plány s nadpřirozenou prozřetelností, nebylo už cesty zpátky. Absurdní zločinecký fanatismus nelze léčit psychoterapií. Jedinou obranou je zničit ho silou.

forum24.cz




Rusko na cestě k fašismu

Malý pokus o alternativní pohled na témata tzv. "internetových diskuzí", které jsou víceméně v režii placených i dobrovolných trollů a mystifikátorů (z přesvědčení či hlouposti).

(I my zde mezi námi máme takové putinovské trolly, placené či neplacené, nicméně velice aktivní. Od covidového aktivismu plynule přešli k putinismu - mám pro ně špatnou zprávu: Putin se dal očkovat.)
O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací, sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů. (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. V r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech. Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)

Podle odhadů Amnesty International dnes působí v Rusku minimálně 85.000 aktivních neonacistů, což je téměř polovina celkového odhadovaného počtu neonacistů na celém světě.

Jestliže někomu připadá vyjádření, že Rusko je na cestě k fašismu, jako příliš expresivní, pak jej odkážu na definici fašismu: „způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivní představou o rozkladu společnosti a národní potupě; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků”.

Stěžejní ideou fašismu je pak nahradit zastupitelskou, parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil – spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, iluminátů, Židů ... a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.

Všemi těmito znaky fašismu se současná ruská politika i společnost vyznačuje.

... když už jsme u paralely Mussolini-Putin, jakýpak je rozdíl mezi někdejšími italskými masakry civilního obyvatelstva v Habeši a genocidou čečenského národa ze strany Putinova režimu během rusko-čečenské války? Snad jenom v tom, že v době italsko-habešské války ještě neplatila Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv (které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948).

Celý článek, týkající se mj. ruských voleb, včetně odkazů.

P.S.
Všimněte si, že ruské hlásání panslovanismu, tradiční ruská záliba v proroctvích o vzestupu Ruska a jeho světovládě a velebení slovanské rasy má tolik styčných bodů s hitlerovskými tezemi o Árijcích a čisté germánské rase, která je Boží prozřetelností předurčena k vládnutí světu.


Pohlednice z Ukrajiny pro profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Velké ukrajinské město po návštěvě „ruských beránků“








Zobrazit příspěvek č. 1344 jednotlivě

Administrátor --- 6. 4. 2022
Petice

Dopis pravoslavných věřících metropolitovi Rastislavovi

Slava Isusu Christu,

Vaše Blaženosti, požehnejte!

Obracíme se na Vás jako na našeho otce a pastýře. S hlubokým zármutkem sledujeme bratrovražedný boj na Ukrajině, kdy ukrajinský národ trpí a je vražděn ruskými vojáky v nesmyslné válce. Tento mírumilovný suverénní národ byl zákeřně napaden svým ruským sousedem bez jakéhokoliv důvodu. Denně vidíme, jak jsou zabíjeny ženy, děti, staří lidé, vidíme, jak se rodiny loučí s manžely, otci, syny, vnuky, které pravděpodobně už nikdy neuvidí. Sledujeme s velkou bolestí útoky na civilní objekty, kde umírají nevinní lidé. Denně se ptáme: Proč? Proč ve 21. století jsme svědky takového nesmyslného masakru pravoslavného národa? Vždyť jak uvedl Jeho Blaženost metropolita Onufrij: „Ukrajinský a ruský národ vyšly z koupele dněperského křtu a válka mezi těmito národy je opakováním hříchu Kainova, který ze závisti zabil vlastního bratra. Taková válka nemá ospravedlnění ani u Boha, ani u člověka.“ Jedná se tedy o neopodstatněný a nesmyslný masakr. Vidíme dennodenně až ďábelskou mstu ruských ozbrojených sil na ukrajinském lidu, který se proviňuje jen tím, že se brání. Brání svou vlast proti agresorovi. Tím není nikdo jiný než Ruská federace.

S bolestí rovněž sledujeme jednání patriarchy moskevského a celé Rusi Kirilla, který schvaluje toto nesmyslné vraždění, bolest, utrpení nevinných lidí. Kde je jeho milující náruč otce a pastýře? Je vůbec možné, aby Svatá Matka Církev toto tolerovala? Vždyť její náruč má být ta, ke které se lidé v nouzi obracejí a utíkají, ta, která má být jejich nadějí. Nemá být tou, která shromažďuje majetky a stará se o to, aby o ně svým chováním nepřišla, tou, která žehná běsnění. Vždyť Kristus byl chudý a chudých se vždy zastával. Je Otcem, ke kterému když se lidé obracejí s prosbou „Otče, pomoz mi“, on sklání k nim svou otcovskou tvář a pomáhá. Proto přišel na tento svět. A toto čeká od duchovních otců v církvi. Není důležité, zda je to kněz, archijerej nebo patriarcha. Od duchovních čeká, že otevřou svou otcovskou náruč každému.

Když se mluví o duchovních, říká se, že slouží. To je jejich role. Sloužit. Duchovní je především sluha. Ne vládce, ne tyran. Sluha Boží. Slouží Božímu lidu. Nemůže tedy schvalovat ďábelskou agresi, kde jeho děti trpí. Nemůžeme jen přihlížet. Musíme se modlit, pomáhat lidem prchajícím před agresorem, ale také se spojit a jasně odmítnout tuto agresi, která nejenže zabíjí nevinné lidi, ale rovněž uvrhuje Svatou Církev do pozice toho, kdo nejenže schvaluje agresi, ale také pomáhá tuto agresi ospravedlňovat před světem. Nechceme církev Goebbelsovu, chceme Církev Kristovu. A to je církev míru, lásky a pokoje. Bohužel toto není v současné době možné v ruské církvi vidět.

Neprodávejme Svatou Církev za třicet stříbrných a jasně odsuďme agresi Ruské federace vůči nevinnému lidu ukrajinskému. Prosíme Vás o to, blaženější vladyko. Vždyť na co se nás bude ptát Kristus při posledním soudu? Ne na to, kolik jsme získali pro Církev peněz, ale kolika bližním jsme pomohli. V každém trpícím máme vidět trpícího Krista. Nyní se nám ukazuje v trpícím ukrajinském lidu. Nepřehlížejme ho, prosíme. Abychom na posledním soudu neslyšeli: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Neboť ten žíznivý, nahý, nemocný a vězněný je nyní trpící lid země ukrajinské. Citujíce Jeho Všesvatost patriarchu Bartoloměje, tato válka není svatá ani požehnaná. Je ďábelská. Nebuďme prosím lhostejní ke zlu, aby nepohltilo i nás samotné. Prosíme Vás, Vaše Blaženosti, následujte konstantinopolskou Matku Církev, odsuďte jasně tuto agresi a apelujte na moskevského patriarchu Kirilla, aby se zasadil o její ukončení. Ukažte pravou, tedy laskavou a milující tvář Svaté Církve, kterou nám náš Pán Ježíš Kristus dal.

V lásce Boží,

věřící Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku

(Pokud byste si přáli petici podepsat, můžete to učinit zde.)





Zobrazit příspěvek č. 1343 jednotlivě

Administrátor --- 2. 4. 2022
Světové Pravoslaví o válce na Ukrajině

Putinismus nemá nic společného s pravoslavím a jeho hlásání je herezí

JEŽÍŠ KRISTUS JE BŮH MÍRU

Z HOMILIE JEHO VŠESVATOSTI EKUMENICKÉHO PATRIARCHY BARTOLOMĚJE
v neděli pravoslaví

(Fanar, 13. března 2022)

S velkou úzkostí srdce sledujeme drama ukrajinského lidu a zároveň žasneme nad jeho rázným odporem vůči drzému vetřelci. Jsme také potěšeni a dojati, že můžeme zaznamenat odvážnou reakci ruských občanů na krveprolití... Pravoslavná církev rozhodně odsuzuje mnohostranné konflikty a války vyvolané fanatismem. který vychází z náboženských zásad a velmi jasně odsuzuje války inspirované nacionalismem a vedoucí k etnickým čistkám, narušování státních hranic a zabírání území. Je snad toto důvod, proč byly ze strany Ruské církve odmítnuty textů Svatého a Velkého koncilu pravoslavné církve? Skutečné pravoslaví však nemůže přijmout koncept „svaté války“...

+ BARTOLOMĚJ Konstantinopolský




Jeho Všesvatost ekumenický patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole ve svém projevu proneseném v Novi Sad v Srbsku v říjnu 1999 potvrdil, že „válku a násilí Bůh nikdy nepoužije k dosažení výsledku. Většinou se jedná o machinace ďábla používané k dosažení nezákonných cílů. Říkáme „z velké části“, protože, jak víme, v několika konkrétních případech pravoslavná církev toleruje ozbrojenou obranu proti útlaku a násilí. Obecně však platí, že mírové řešení sporů a mírová spolupráce jsou Bohu milejší a lidstvu prospěšnější.“ [1]

Svatý a Velký koncil pravoslavné církve (Kréta, 2016) o násilí a válce tvrdí: „Církev Kristova odsuzuje válku obecně a uznává ji jako výsledek přítomnosti zla a hříchu ve světě. […] Každá válka hrozí zničením stvoření a života. To je zvláště případ válek se zbraněmi hromadného ničení, protože jejich důsledky by byly strašlivé nejen proto, že vedly ke smrti nepředvídatelného počtu lidí, ale také proto, že pro ty, kteří přežili, činí život nesnesitelným.“ (Poslání pravoslavné církve v současném světě, D1.)

K tomu Svatý a Velký koncil dodává, že kategoricky odmítá jakékoli „náboženské“ války: „Pravoslavná církev rozhodně odsuzuje mnohostranné konflikty a války vyvolané fanatismem. který vychází z náboženských zásad “ a velmi jasně odsuzuje: „války inspirované nacionalismem a vedoucí k etnickým čistkám, narušování státních hranic a zabírání území.“ (Ibid. , D3.) Je snad toto důvodem odmítnutí textů Svatého a Velkého koncilu pravoslavné církve Ruskou církví?

Skutečné pravoslaví však nemůže přijmout koncept „svaté války“ jako misijní nástroj nebo jako způsob šíření evangelia. Naopak, vybízí k cestě dialogu jako prostředku řešení konfliktů a jako léku na náboženský fanatismus. Svatá a Velká rada v této věci potvrdila: „Pravý křesťan, po vzoru ukřižovaného Pána, se obětuje a neobětuje druhé, a proto je nejpřísnějším kritikem fundamentalismu jakékoli provenience. Čestný mezináboženský dialog přispívá k rozvoji vzájemné důvěry a k podpoře míru a usmíření.“ (Encyklika, 17.)

Ano, Bůh je pouze Bohem pokoje a ne Bohem války, a ano, ti, kdo podporují násilí, znesvěcují jeho jméno, protože „zločin spáchaný ve jménu náboženství je zločinem proti náboženství“, jak správně uvádí slavná Bosporská deklarace z února 1994, kterou spolupodepsal ekumenický patriarcha Bartoloměj. Hlásáme proto mír, a ne válku, a buďme mírotvůrci místo pseudosvatých bojovníků.

Arcibiskup Job z Telmessosu
[1] J. Chryssavgis (ed.), Kosmická milost. Pokorná modlitba. Ekologická vize zeleného patriarchy Bartoloměje. Grand Rapid/Cambridge: WB Eerdmans Publishing Co, 2003, str. 231.




EDITORIAL

BŮH JE POUZE BOHEM MÍRU

„Bůh je pouze Bohem pokoje, není Bohem války a ti, kdo podporují násilí, znesvěcují jeho jméno,“ řekl 13. března papež František. Pokud musel římský papež pozvednout hlas, bylo to v reakci na jeho „bratra“, moskevského patriarchu Kirilla, s nímž v roce 2016 v Havaně prohlásil: „Nabádáme všechny křesťany a všechny věřící v Boha, aby [...] nedovolil novou světovou válku. Aby byl zajištěn pevný a trvalý mír, je třeba vyvinout zvláštní úsilí ke znovuobjevení společných hodnot, které nás spojují, na základě evangelia našeho Pána Ježíše Krista“. Jenže náhle se patriarcha Kirill vytrvale snaží ospravedlnit „zvláštní vojenskou operaci“ na Ukrajině tím, že mluví o „metafyzické válce“, že chce „zůstat věrný slovu Božímu“ a „nepropadnout pokušení“ „zdánlivé svobody“ „světových velmocí“. Tyto komentáře šokovaly mnohé, kteří se domnívají, že moskevský patriarcha tak ztratil veškerou morální a náboženskou důvěryhodnost. Tato slova jsou skutečně nepřijatelná v ústech pastýře Církve a kazatele evangelia. Představují nejen ostudu pro svatou církev v Rusku a pro pravoslaví jako celek, ale také pro celé křesťanstvo, protože jsou v rozporu s duchem Kristova evangelia.

Pro pravoslavné křesťanství nelze násilí nebo válku použít jako nástroj k podpoře víry. Pravoslaví nikdy nepropagovalo žádnou představu „svaté války“. Naopak dokonce zpochybňuje válku v situacích sebeobrany. Například ve 4. století Basil z Cesareje napsal o vraždách spáchaných kvůli sebeobraně: „Mohlo by být vhodné odmítnout [těmto vrahům] přijímání po dobu tří let z důvodu, že nemají čisté ruce“. Jeho slova byla později začleněna do kanonického práva pravoslavné církve jako 13. kánon svatého Basila Velikého, který ukládá dočasné odloučení (od svatého přijímání) pro vojáky, kteří někoho zabili během ozbrojeného konfliktu.
Pozn. red.
Teprve nyní si se vší naléhavostí uvědomujeme, jak je pro nás a pro celý pravoslavný svět důležité, že v čele světového Pravoslaví kanonicky stojí konstantinopolský patriarcha, člověk (stejně jako jeho předchůdci na patriarším trůnu) vzdělaný a kultivovaný. A zároveň nám probíhající události staví před oči tu hroznou představu, že by na prvním patriarším stolci seděl moskevský patriarcha, který se úporně a nekanonicky tohoto prvenství domáhá.




Patriarcha Ilia Gruzie vyslal důrazné poselství na podporu míru na Ukrajině

Podle komuniké zveřejněného na webových stránkách patriarchátu patriarcha Ilia zdůraznil, že „bohužel na Ukrajině pokračují nepřátelské akce ze strany Ruska, které stojí tisíce životů“.

Vyzval Gruzínce doma i v zahraničí, aby se společně modlili za mír.

Konkrétně ve čtvrtek patriarcha Gruzie vyzval věřící, „ať jste kdekoli (v kostele, v práci, doma nebo na ulici), modleme se všichni společně k Pánu za Ukrajinu a za celý svět.

"Pane, zachraň Ukrajinu, zachraň Gruzii a svět!" uzavřel ve své modlitbě patriarcha Ilias.




Představitel Ruské pravoslavné církve v Estonsku podepsal protiválečné prohlášení

Hlava Ruské pravoslavné církve v Estonsku metropolita Jevgenij podepsal prohlášení odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu.

Prohlášení je podepsáno vůdci členských denominací Estonské rady církví (Estonské rady církví), včetně některých na Ukrajině samotné.

V prohlášení se píše, že: "Jsme svědky strašného vývoje na bojišti na Ukrajině. Tisíce lidí zemřely, včetně nevinných dětí, dospívajících a starých lidí. Desetitisíce byly zraněny. Statisíce zůstaly bez domova nebo v nouzi kvůli strachu." Souží je zima, hlad a žízeň a špatné zdraví. Miliony lidí byly nuceny odejít."

„Jako představitelé největších estonských církví odsuzujeme bombardování humanitárních míst, včetně kostelů, a ohrožení civilistů,“ dodává prohlášení, zatímco jeho signatáři přislíbili praktickou pomoc, jídlo a přístřeší válečným uprchlíkům a všem, kdo to potřebují, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.

Metropolita Jevgenij je od roku 2018 hlavou Estonské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Církev má v Estonsku více než 100.000 členů a spadá, jak její název napovídá, pod jurisdikci moskevského patriarchátu, vedeného patriarchou Kirillem.

Mezi další signatáře prohlášení patří arcibiskup estonských evangelických luteránských církví (EELK) Urmas Viilma, metropolita Stephanos z Estonské apoštolské pravoslavné církve - součást Konstantinopolského patriarchátu - a hlava metodistické církve v Estonsku Andres Ploompuu.




Další farnost RPC se připojila k UPC v Chmelnické oblasti

V Chmelnickém kraji, ve vesnici Verborodyntsi, se k ukrajinské pravoslavné církvi v čele s metropolitou Epifaniem připojila další farnost UPC-Moskevského patriarchátu. Kněz UPC-MP nechtěl podporovat farníky a zůstal v Moskevském patriarchátu.

Oznámil to kněz UPC Štěpán Kapustinský 22. března.

„Sláva Ježíši Kristu! Sláva Ukrajině! K dnešnímu dni se jediná komunita ve vesnici Verborodyntsi v Starokostiantynivska OTG oficiálně připojila k ukrajinské pravoslavné církvi. Rektor kostela nechtěl obec podporovat. Kéž je Pán ochraňuje pro jejich moudrost a odhodlání, “napsal kněz UPC.

Šéfka Verborodyn Starostat Halyna Boruk volbu komunity potvrdila, uvádí unas.news. „Když k nám kněz přišel, lidé mu řekli, že chtějí jít do ukrajinského kostela, modlit se za ukrajinské vojáky, za náš stát. Souhlasil s modlitbou, ale řekl, že nemá žádné knihy o přechodu. Pak začal někomu volat. Lidé odešli z kostela, všichni se zastavili na kontrolním stanovišti, kde už byli muži z naší obrany. Kněz řekl Epifaniovi něco špatného, - řekl nám, že nikam nepůjde a prostě odešel. Poté jsme se obrátili na otce Štěpána z kostela Nejsvětější Trojice. Napsal jsem mu oficiální prohlášení o připojení naší církve k ukrajinské pravoslavné církvi a on k nám již dvakrát přišel konat. Zatím se nemůžeme oficiálně přeregistrovat, protože příslušné služby kvůli válce nefungují."

„Komunita Církve na přímluvu Panny Marie ve vesnici Verborodyntsi se rozhodla připojit a stala se součástí Chmelnické diecéze ukrajinské pravoslavné církve. Kéž nám všem Bůh žehná. Díky Bohu. A budeme se modlit za naše obránce, za náš ukrajinský lid, “napsala na svou stránku na sociální síti Nina Solomakhina, obyvatelka vesnice Verborodyntsi.

Připomeneme, že dříve v Starokostiantynivshchina igumen kostela sv. Ondřeje města Starokostiantyniv Otec Yermogen oznámil vystoupení z moskevského patriarchátu. Také pro přechod do UPC v Khmelnytsky regionu 15. března z iniciativy obyvatel obce Dvirets Izyaslav okres Chmelnytsky regionu uspořádalo setkání náboženské komunity. Na tomto setkání bylo rozhodnuto převést mnišskou komunitu chrámu Povýšení svatého Kříže UPC-MP na Pravoslavnou církev Ukrajiny. Kněz UPC-MP odmítl farníky podpořit.

Kromě toho v Chmelnickém kraji dvě farnosti UPC-MP ve vesnicích Vyshneve a Brykulya opustily okupantský kostel a vstoupily do UPC.

Zdroj: df.news




Hlas Finské pravoslavné církve

Nyní Rusko útočí na sousední zemi Ukrajinu, její lid a stát způsobem, který jsme nikdy předtím neviděli. Zpravodajské snímky ukazují následky zničující války a obrázky lidského neštěstí. Lidé na všech stranách silně reagují na to, co vidí. Tato válka zahájená ruským státem je útokem na lidskost, lidská práva a proti suverenitě nezávislé země. Náboženští vůdci po celém světě jednomyslně odsoudili agresi.

Prostřednictvím prohlášení biskupské konference Finská pravoslavná církev prohlásila, že tuto válku nic neospravedlňuje a že naše církev válku naprosto odsuzuje. Finská biskupská konference zároveň apelovala na vůdce Ruské pravoslavné církve patriarchu Kirilla, aby s prezidentem Putinem promluvil porozumění.

Reakce patriarchy Kirilla na válku byla šokující. Poukázal mimo jiné na úpadek západní morálky a říká, že ruská opatření jsou oprávněnou obranou tradičních rodinných hodnot. Jako by nedostatek morálky západního světa ospravedlňoval válku!

Ze všeho nejvíc při tom bije do očí, že velká část Ukrajinců patří k pravoslavnému vyznání a podřizují se Moskevskému patriarchátu. Tak jsou to církevní lidé patriarchy Kirilla.

Útok na lidskost

Výroky patriarchy Kirilla vstoupí do dějin jako ukázka toho nejhoršího, co se může stát církvi, když se státem příliš úzce spolupracuje a když se církev vměšuje do politiky.

Prezident Niinistö při vypuknutí války řekl, že Rusko odhodilo masku. Totéž se asi dá říct o vedení Ruské pravoslavné církve.

Elia, metropolita Uleborgu (Oulu)




Rada biskupů Polské autokefální pravoslavné církve vyzývá ruské úřady, aby ukončily nepřátelské akce na Ukrajině.

Uvádí to rozhodnutí Rady biskupů polské církve.

„Posvátný biskupský synod Polské autokefální pravoslavné církve, vedený biblickou pravdou, vyzývá úřady Ruské federace v čele s prezidentem, aby zastavily nepřátelství na Ukrajině, považujíc je za zlé a nepochopitelné. Je těžké pochopit důvody boje mezi dvěma bratrskými pravoslavnými a slovanskými národy. Neničme to, co nám naši otcové a matky zanechali, počínaje křtem prince Volodymyra,“ píše se v dokumentu.

„Velký a mocný Bože, dej mír Ukrajině a nám všem!“ žádají hierarchové polské církve.

https://df-news




Moskevský patriarcha Kirill se stal kazatelem putinismu. Křesťanství se vytratilo

Po napadení Ukrajiny Ruskem sehrál a stále hraje smutnou úlohu moskevský patriarcha Kirill. Válka, která je vedena ze zjevně lživých důvodů a která znamená smrt nevinných lidí, se stala jakýmsi lakmusovým papírkem, který může zjistit, jestli ještě v Ruské pravoslavné církvi zůstaly nějaké stopy křesťanství. Jiné, než jsou jen obřady, modlitby a náboženské fráze. Při pohledu na špičky Ruské pravoslavné církve tento test nedopadl dobře.

Novaja Gazeta, kde se ještě dají číst i jiné články, než jsou ty fanaticky proputinovské (jakými jsou naplaněna ostatní ruská média), se věnuje postoji patriarchy Kirilla k válce. Ten vyvolal v křesťanských kruzích ve světě značné zděšení.

Novaja Gazeta píše: „‚Boj, který má metafyzický význam‘ – tak charakterizoval dění na Ukrajině představitel Ruské pravoslavné církve ve svém kázání na neděli odpuštění. To znamená, že není jen na zemi, ale také na nebi, v neviditelném světě. Je těžké zbavit se asociací s islámským džihádem, svatou válkou, v níž je vnější násilí jen odleskem duchovního obsahu. Kirill přirovnal své vlastní postavení v tomto boji k ukřižování na kříži. O tři dny později, 9. března, se v novém kázání věnoval problému povahy státu a právu některých států na násilí vůči jiným. Státy ‚jsou instituce, které mají legitimní právo použít sílu, aby donutily … jiné země, pokud je považují za hrozbu, zajistit, aby tato hrozba neexistovala‘. Takový výklad by v zásadě ospravedlnil jakoukoli válku mezi zeměmi, včetně druhé světové války.“

V článku se připomíná, že sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, přijatá před více než 20 lety jako její oficiální učení, přitom naopak odsuzuje státní násilí, pokud je spojeno s hříchem: „Pokud úřady nutí pravoslavné věřící (…) k hříšným, duši poškozujícím činům, musí Církev odmítnout poslušnost státu. Křesťan, který se řídí svým svědomím, nesmí uposlechnout příkazů autorit, které ho nutí k těžkému hříchu.“

Pro patriarchu a jeho církev je však obtížné odmítnout cokoli státního, i kdyby to bylo hříšné. Po staletí je Ruská pravoslavná církev součástí ruského státního aparátu. Car rozhodoval o tom, jestli nějaký patriarcha bude, nebo nebude. Svatý synod, nejvyšší správní orgán církve, byl vlastně v carském impériu ministerstvem. Církev přečkala v SSSR pronásledování od Lenina až do pádu komunismu. Do ruské společnosti byla natolik zakořeněna, že i komunisté a loajální sovětští občané nechávali tajně křtít své děti. Takto byli v dětství pokřtěni i Boris Jelcin a Vladimir Putin. Georgij Malenkov, vysoce postavený stranický boss a po Stalinově smrti krátce předseda vlády, začal po svém politickém pádu chodit do kostela a prý vedl i církevní sbor. Postavení církve paradoxně zlepšilo napadení SSSR Německem. Stalin potřeboval národní jednotu a represe církve polevily. Za SSSR bylo možné studovat teologii a církevní funkce byly obsazeny. Ty vysoké funkce byly ovšem vyhrazeny zcela loajálním služebníkům režimu a agentům KGB. Po pádu komunismu se církev stala (s požehnáním státu) i mocným ekonomickým subjektem. Její vedení ale dobře ví, že všechno závisí na vůli státní moci.

Ruská pravoslavná církev je ale také více než 60 let členem Světové rady církví (WCC), významného ekumenického orgánu, jehož hlavní prioritou je nastolování míru. A teď, po vypuknutí války generální tajemník WCC Ioan Sauca, pravoslavný kněz z Rumunska, apeloval na patriarchu Kirilla, aby působil na ruské vojenské a politické vedení. Nepochodil. Patriarcha 10. března adresoval generálnímu tajemníkovi ostrou výtku, v níž z toho, co se děje, obvinil země NATO, které údajně podvedly Rusko a údajně na něj hodlaly zaútočit rukou Ukrajinců. Ti se prý „mentálně proměnili“ v nepřátele Ruska. Patriarcha také obvinil Západ z nadměrných sankcí vůči Rusku a rusofobie.

Článek v Novoj Gazetě k tomu píše: „Tento politický koncept je od nynějška součástí bohoslužby Ruské pravoslavné církve. Patriarchát nařídil, aby každá liturgie obsahovala modlitbu se slovy adresovanými ke Kristu: ‚Umlč slova cizích jazyků, které se snaží bojovat a napadat Svatou Rus a převracet její plány.‘“

Patriarcha také prohlásil: „V naší blízké rodné ukrajinské zemi se objevily politické síly… Jak podlé je zneužívat bratrský národ ke svým geopolitickým cílům! Jak strašné je postavit tento lid proti jeho bratrům! Jak strašné je vyzbrojit, aby bojovali proti svým bratrům stejné krve a stejné víry!“ Na jiném místě téhož kázání však Kirill tvrdí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, což znamená, že „zvláštní operace“ neprobíhá mezi zeměmi, ale uvnitř jednoho národa: „Sousedé, vyděšení jeho mocí, začali dělat vše pro to, aby tento národ rozdělili, aby části tohoto národa naznačili, že vůbec nejste jeden národ.“

Zajímavá, aspoň pro křesťany, může být kritika patriarchy a jeho stejně smýšlejících kolegů nejen z politického, ale i teologického hlediska.

www.forum24.cz

Přední osobnosti pravoslavné církve označily Putinovu ideologii "ruského světa" za herezi

Více než 400 předních pravoslavných teologů z celého světa podepsalo společné prohlášení, které vyzývá Moskevský patriarchát, aby prosazoval ukončení války na Ukrajině a odsoudil samotnou myšlenku "ruského světa" jako teologickou herezi, kterou musejí všichni křesťané odmítnout.

Krajním možným opatřením světové pravoslavné komunity je zbavení ruské pravoslavné církve jejího autokefálního postavení na dobu pěti let. Teoreticky by k tomu mohlo dojít v dubnu na jednání v Istanbulu.

Jeden ze signatářů výzvy, archimandrita Cyril (Govorun) z Teologické akademie Svatého Ignatia ve Švédsku, tvrdí, že Putinovy představy o "ruském světě" představují propadnutí manicheismu, což je (dávno církví odsouzená heretická) synkretická doktrína z 3.-4. století, která ovlivnila pozdější okultismus a řadu parapsychologů a šarlatánů.
Podle tohoto učení existují dva etické principy: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky. Princip bipolarity funguje v tomto učení i po smrti, všude a věčně. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale. (Zlo a dobro jsou v manicheismu vlastně rovnocennými silami.)
Putinův manicheismus je založen na přesvědčení, že NATO a USA jsou jakýmsi druhem ontologického zla a že vše, co řeknou, je lež. Pro kremelského lídra je nyní Ukrajina arénou boje mezi silami světla a tmy a musí být "zachráněna" před Západem.

Putinovo náboženství upadlo i v mnoha (dalších) ohledech do rozporu s církevní tradicí. Ruský prezident například prohlásil, že k pravoslaví má blíže islám než katolicismus, a že pravoslavní svatí Boris a Gleb by neměli být uctíváni, protože šli dobrovolně na smrt, místo aby bojovali s nepřítelem. Profesor si všímá zjevných okultních aspektů této putinovské religiozity: např. numerologie (začátek „vojenských operací“ v „dokonalá“ data, jako 8. 8. 2008 nebo 22. 2. 2022) a závislosti na šarlatánských parapsycholozích (a aktivní účast na šamanských rituálech; pozn. red.).

Další signatář Sergej Šumilo, ředitel Mezinárodního institutu Odkazu hory Athos, tvrdí, že na ruské myšlení má po třicet let zhoubný vliv "sovětsko-pravoslavný světonázor", který vede lidi jako Putin k tomu, aby si mysleli, že Ukrajina neexistuje a že Rusko a Rusové mají mezi pravoslavnými věřícími privilegované postavení.

V Ruské pravoslavné církvi se jistě nacházely a stále najdou postavy, které s takovou deformací křesťanství nesouhlasí. Takoví lidé, pokud jsou duchovními, ale musejí počítat s tím, že se jich církev proti státní moci nezastane, popřípadě je sama potrestá. Toxický vliv samoděržaví a imperiálního myšlení v Rusku otrávil už všechno a církev schvalující válku není výjimkou.

Dokument podepsalo i několik prominentních ruských teologů.

Moskevský patriarcha Kirill odsoudil zahraniční lídry pravoslavné církve za to, že si dovolili kritizovat Putinovu válku na Ukrajině, ale také signalizoval, že neušetří nikoho z kritiků, jejichž kariéra je nyní v sázce.

blisty.cz a dal. zdroje



Ruský kněz podepsal dopis bránící vězněné demonstranty. Církev ho sesadila

Ve městě Megion ležícím v severozápadní Sibiři byl z kněžské služby odvolán kněz ortodoxní církve Mark Mazitov. Důvodem je podpora, kterou duchovní vyjádřil lidem perzekuovaným po moskevských demonstracích za svobodné volby.

Zprávu o odstranění kněze ze služby přinesl na svém facebooku protodiákon Andrej Kurajev a nadepsal nad to: „Každý dobrý čin musí být po zásluze potrestán.“

Pak cituje kněze Mazitova: „Dne 24. září, v úterý po bohoslužbě, mě povolali na recepci farnosti, kde jsem sloužil, a byly mi předány instrukce biskupa. Ten mě osvobodil od výkonu funkce ve farnosti i obecně celé diecéze, jak se v prohlášení psalo.“

Podle duchovního mu nikdo nevysvětlil důvody odstavení z duchovní služby: „Prostě jen – uvolněn.“ Kněz ale vidí důvody jasně, zvláště po nepříjemném rozhovoru s jedním biskupovým referentem. Jde o to, že Mazitov podepsal dopis na podporu stíhaných lidí po moskevských demonstracích. „Nejjednodušší cestou bylo zbavit se člověka,“ říká.

Dopis na obranu vězňů v moskevském případě byl zveřejněn 17. září. Podepsalo ho více než sto kněží Ruské pravoslavné církve. Otevřený dopis vyvolal negativní reakci představitelů oficiálních orgánů církve. Vachtang Kipšidze, místopředseda synodálního oddělení vztahů církve se společností a médii, označil tento dopis za „politické prohlášení“. Ředitel lidskoprávní Celosvětové ruské národní rady Roman Silanťjev zase hovořil o „silné politizaci“, která se prý v prohlášení kněží objevuje.

Ruská pravoslavná církev je loajální vůči současnému vedení země a přispívá k šíření ideologie patriotismu, která fakticky nahradila někdejší komunistickou ideologii. Církev je velmi bohatým subjektem, který ekonomicky podniká a požívá od státu řady privilegií. V řadách vysokého kléru se vyskytují lidé, kteří jsou s největší pravděpodobností spolupracovníci někdejší komunistické tajné policie KGB.

Seznam.cz



Arcibiskup z Černijevu: Na Kirilla a Ilariona by kvůli válce na Ukrajině měly být uvaleny sankce

Arcibiskup Jevstratij z Černijevu a Nizinu vyjádřil potřebu uvalit mezinárodní (a ukrajinské) sankce na hlavu ruské církve jako spolupachatele války, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině.

Arcibiskup Jevstratij z Autokefální církve Ukrajiny podle příspěvku na sociálních sítích uvedl, že „čtyři členové Ruské pravoslavné církve jsou stejně vinni jako ruští ministři, propagandisté - i jako Putinovi oligarchové, kteří již byli zařazeni na seznam sankcí“.

Konkrétně jmenoval moskevského patriarchu Kirilla, metropolitu Ilariona z Volokolamsku, kněze Nikolaje Balasova a metropolitu Tichona Pskovského a Porkhovského.

Arcibiskup Ukrajinské církve příznačně prohlásil, že výše uvedené osoby „musí být zařazeny na mezinárodní a ukrajinský sankční seznam jako aktivní členové kremelského režimu, odpovědní za plánování, vedení a usnadňování války proti Ukrajině“.

Zdůraznil, že čtyři hierarchové ruské církve jsou „hlavními zastánci myšlenky „ruského světa“, neoimperialistického plánu, který vytvořil ideologické pozadí pro ruskou agresi proti Ukrajině.

Pokračoval: „Ilarion Alfejev a Nikolaj Balasov jsou „diplomaty“ Ruské pravoslavné církve, kteří v úzké spolupráci a koordinaci s ruským ministerstvem zahraničních věcí a bezpečnostními službami uskutečňují zahraniční politiku prosazováním ideologie „ruského světa“ .

Arcibiskup Jevstratij poukázal na to, že (metropolita) Tichon a (patriarcha) Kirill veřejně (během kázání a ve svých prohlášeních) podporovali invazi na Ukrajinu.

Ilarion: „V předvečer invaze dostal od Putina instrukce a ujistil ruského prezidenta o plné podpoře „ministerstva vnějších církevních vztahů“. Kněz Nikolaj Balasov je známý jako dlouholetý dozorce nad zahraniční politikou ruské církve na Ukrajině.

„Všichni výše uvedení jednotlivci, vzhledem ke svým pozicím a systému, který byl v Rusku vytvořen mezi státem a církví, nepochybně udržují neustálý kontakt s ruskými zvláštními službami, s vládními představiteli a s prezidentskou administrativou Ruské federace,“ uzavřel černijivský arcibiskup.

Autor : Efi Efthimiou

orthodoxtimes.com




„Ruský svět“ má sahat až do Afriky?

Synodální soud Alexandrijského patriarchátu svrhl dva duchovní Moskevského patriarchátu, kteří byli do Afriky vysláni, aby na území alexandrijského patriarchy vykonávali nekanonickou rozkolnou činnost. V Africe jsou zaznamenány případy, že je africkým duchovním zaplacena velká suma peněz, aby přestoupili pod jurisdikci Moskvy.

Synodní soud rozhodl zbavit funkce protopresbyterů Jiřího Maximova a Andreje Novikova, oba duchovní Ruské pravoslavné církve. Podle obžaloby Synodního soudu Alexandrijského patriarchátu jsou dva duchovní obviněni z vykonávání božské liturgie a dalších bohoslužeb v oblasti spadající pod kanonickou jurisdikci Alexandrijského patriarchátu, přičemž tato jejich činnost nebyla povolena patriarchou Theodorem a místními biskupy.

Podle usnesení jsou dva duchovní ruské církve zbaveni funkce, protože se dopustili následujících protiprávních činů:
-vykonávání bohoslužeb a dalších služeb na území v kanonické jurisdikci alexandrijského patriarchátu
-bez svolení patriarchy Theodora a příslušných biskupů
-spolusloužili se svrženými duchovními
-vyvolali „vážné pobouření v Církvi“.

Je třeba poznamenat, že oba duchovní Moskevského patriarchátu byli souzeni v nepřítomnosti.




Putin je vrah! Tisíce Rusů demonstrovaly v centru Prahy proti válce

Událost pořádalo uskupení Pražský ruský protiválečný výbor. Příznivci se sešli v sobotu ve 13 hodin na náměstí Míru. Pochod se následně vydal přes Václavské náměstí až na Staroměstské náměstí. Akce se obešla bez problémů, trvala celkem tři hodiny. Skončila proslovy proti Putinovi.

Na (většinou ručně zhotovených) transparentech stály taková hesla jako:
"Rusové proti Putinovi. Rusové za Ukrajinu. Rusové proti okupaci. Stop masakru na Ukrajině. Petrohrad proti Putinovi. Zastavit Putina. Putin to znamená korupci, vraždy, teror a lži, lži, lži. Ukrajině mír a Rusku prozření, Putinovi tribunál. Jsem Rus a jsem proti okupaci. Rusové za Ukrajinu. Rusové proti Putinově válce. Ukrajino, jsme s tebou!" Na některých transparentech je zobrazen Putin, jak chce do svých pařátů chytnout Ukrajinu a kolem hlavy má hákové kříže. Jinde je Putinova podobizna a nad ní slovo "vrah" (killer). V rukou demonstrantů vlály vlajky evropské unie Ukrajiny i bílo-modro-bílé vlajky symbolizující ruské protesty proti válce (jde totiž o ruskou vlajku zbavenou červené barvy, která představuje krev - v současnosti krev prolitou Putinem).

Video z demonstrace









Zobrazit příspěvek č. 1340 jednotlivě

Administrátor --- 25. 3. 2022
Video o dvou pohledech na válku - z Ukrajiny a z Ruska

Putin - hlava Ruské pravoslavné církve?

Text dvakrát aktualizován (rozšířen v kapitolce o bolavé ruské duši, 26. 3.)

Chrám zničený při ruské invazi

Putinova policie zatýká babičku Jelenu Osipovovou při protestní akci

Níže přinášíme střihový video-dokument, který ohromuje pohledem na morální stav Ruské pravoslavné církve. Zatímco dříve jsme mysleli, že církev je v Rusku v Putinově zajetí, nyní vidíme, že církevní vedení i osobnosti slavných kazatelů jsou v zajetí vášnivě tmářské omezenosti (nikoliv nepřipomínající západní inkvizici), dnes plně rozvíjející své páchnoucími květy prolhanosti, barbarství a své hlouposti resp. nekultivovanosti.

To, o čem zde píši, neplatí pochopitelně pro všechny Rusy, ale jak se teď stalo zřejmé, schvalovaní putinismu, rozpínavosti, agresivity a života ve lži (Solženicyn) ovládá myšlení většiny ruské společnosti. Díky tomuto myšlení a kvůli stavu tehdejší ruské církve už před sto lety zvítězili bolševici. Teď je to vlastně jako přes kopírák: morální a duchovní stav církve spolu s nemocí ruské národní povahy a s prohnilým vedením státu činí z Ruska hrozbu a škodí samotným ruským lidem.

Žalostný pohled na ty, jejichž ústy promlouvá ruská církev (ať už ji vedou z biskupské pozice nebo jsou populárními kazateli), nám ukazuje jednak problematickou duchovní kulturu církve, která už přestala milovat evangelium, ale ve prospěch pochybných nacionalistických zájmů je ochotna věřícím lhát, manipulovat, volat po krvi, oslavovat či ospravedlňovat zabíjení. Příklad Kristova kříže jí už zjevně nic neříká. Dříve celkem roztomilý blouznivý ruský mesianismus, opájející se jakýmisi mlhavými proroctvími, se dnes změnil na ruský nacismus, který má už vyprofilovanou ideologii "ruského světa", jehož hranice jsou stejně mlhavé, jako ta dávná proroctví.
Když už mají Rusové tak rádi proroctví, také bych jedno měl. V apokalypse se píše o příchodu Goga a Magoga (satanem svedené národy, vojsko ďáblovo, jichž bude jako písku a zaplní obzor, shromáždění k boji proti svatým, ale pohltí je oheň; Zjev 20,7-9). Podle některých proroctví jsou tyto dvě záhadné entity - Gog a Magog: Čína a Rusko. A současné Rusko včetně své církve vypadá, že by se úlohy Magoga na jeho tažení světem docela rádo zhostilo.
Donedávna jsme ruské duchovní kárali, že k tomu krveprolití, které Rusko na Ukrajině páchá, církev mlčí. Teď konečně promluvila a my můžeme jen litovat toho, že raději nezůstala mlčet. Ani cenzurované zprávy v ruských masmédiích či nedostatek informací nemohou omluvit to soptící vášnivě hříšné a nekřesťanské kázání, ten ruský nacismus, který je v jeho podtextu kázání, to samolibé přehlížení zabíjení nevinných civilistů a lhostejnost ke střelbě do dětí. Všechny ty lži a sny o vyčištění Ukrajiny a konspirace o dávných hrozbách Rusku, nadšeně hlásané vysokými a populárními představiteli ruské církve, svědčí nejen o nízké civilizovanosti ruské společnosti, která je ochotna takové bláboly v chrámu poslouchat, ale především o problematické kultivovanosti vrcholků mluvčích církve a staví otazník nad jejich duchovností a vlastně i nad jejich křesťanstvím.

Pokus o náčrt diagnózy bolavé ruské duše

Putinova totalitní propaganda je tak primitivní a její lživost tak průhledná, že by sama o sobě mohla plně oklamat jen lidi s nízkou inteligencí. Pokud jí uvěřila velká část národa, včetně vysoce vzdělaných lidí, musí zde být skrytý důvod, proč tito lidé tak úporně touží (i za cenu zřeknutí se rozumu), aby státní propaganda byla pravdivá. Tou příčinou je zřejmě tradiční nemoc ruské duše, která netouží po svobodě Božích dětí ale po bezpečném nevolnictví. Pro ni není přitažlivá pozemská svoboda a pravda, žije idejemi a potažmo sněním, výmysly a obskurními tajemstvími. Prahne po velikosti a rozlehlosti, ale trpí malostí (viz postavičky z děl Čechova nebo Gogola), a tak je rozpínavá a žádný soused před ní není v bezpečí. Typický Rus netouží mít možnost volby, ale s radostí nechá za sebe a o sobě rozhodnout své nadřízené.

Intelektuální glorifikace nevzdělanosti a tmářství koření v opovržení ruského mužika kulturou, kterou nikdy nepoznal, až se náhle překlopí do svého opaku uchvácení Západem s touhou „dohnat a předehnat“ zcela iracionálně doprovázenou opovržením a odmítáním všeho západního. Této intelektuální kaši se neubránil ani geniální Solovjov (mj. významný církevní myslitel), který uznával „duchovní solidárnost Ruska a západní Evropy jako neoddělitelných částí jednoho kulturně historického celku, zahrnujícího celé lidstvo“, ale zároveň se vzpíral pronikání prvků západní kultury do života Ruska; takový rozpor může chápat pouze Rus, který jediný se (snad) vyzná v tom propletenci slavjanofilských a západnických idejí - kolísajících mezi hledáním vlastní cesty pro Rusko či opožděným kráčením západní cestou, a ve sporech o význam Petra Velikého. Z tohoto mišmaše se zrodila ruská mysl 20. století.

Temné hlubiny ruské duše a nebezpečná fascinace Ruskem. Někde se píše: „Rusko je navzdory své despotické, nevzdělané a blouznivé povaze pořád něčím okouzlující, spíše však matoucí ve svých extrémech, krajních emocích i exotickém rozkročení mezi Západem a Východem. Je to země, kde vedle negramotných a věčně opilých mužiků a stejně opilých dekadentních důstojníků žili mystikové, ikonopisci, lidoví pěvci, poustevníci i poutníci, trpitelé pro ideály, jimž nerozumíme, šamani, ale i nejlepší spisovatelé světa, skladatelé, herci a tanečníci. Rusko se od 19. století příliš nezměnilo, po krvavé epizodě experimentování na celých národech se navrátilo k zaostalému samoděržaví.“

Rusa prý charakterizuje fatalistický, lenivý, pasivní, primitivní a krutý přístup k životu. (Rádl) Někteří ruští intelektuálové vnímají Rusko „z pozice denního snění a stále velikášsky hledí k domnělým byzantským kořenům a skvostným palácům Cařihradu, v nichž by měla díky dějinnému předurčení brzy znít ruština.“ (Viz Danilevskij) Jeho vysněná „slovanská federace by sahala od Jaderského moře až po Pacifik a Severní ledový oceán. Kromě ruskojazyčné říše, k níž by měla patřit i Halič, by ke slovanskému svazu náleželo sedm království: Česko-moravsko-slovenské, Srbsko-chorvatsko-slovinské, Bulharské, Rumunské, Řecké, Maďarské a Konstantinopolské. Katolické Poláky Danilevskij odsuzoval jako „černou ovci slovanského světa“ (kdežto pro islám měl uznání - podobně jako současní ruští kazatelé)“. Tyto teorie se v Rusku značně rozšířily. Ruská duše v podání Dostojevského „přetéká bezbřehou láskou a soucitem a zároveň primitivně a vztekle nenávidí“. (Dva odstavce čerpány ze studie Mgr. Věry Tydlitátovové, Ph.D. religionistky)

Další symptomy rozdvojené ruské duše, plné neslučitelných rozporů: je mírná i dravá; milující a hned v rychlém přemetu plná zlosti a vášně. Ráda by byla pokorná, jenže zároveň je pyšná; je pro svět většinou bezvýznamná, ale vždy sebestředná; prahne být středem světového dění a chce slávu, jenže se drží ve svém severním koutě a ostatní ji moc nezajímají (drtivá většina Rusů nikdy nebyla v zahraničí a nemá žádnou osobní zkušenost s okolním světem; cizí země spatří ruští vojáci při vojenských invazích a většina ostatních jen z televizní propagandy). Je schopná se obětovat, ale zároveň být krutá. Nemá námitky trpět, ale také utrpení způsobuje. Nevidí své hříchy, nekaje se a nelituje, jen se opájí svými sporadickými úspěchy. Jednotlivec pro ruské uvažování neznamená nic, kdežto ideje, přestavy a snění je vším. Někomu by se mohlo zdát, že Rus ani tak netouží po důstojnosti, ale spíš po bití. Uhoď Rusa a bude tě milovat (nebo tě zabije). Kdejaký křivák, který slíbí Rusům velikost, mocný stát, slávu a celý svět se všemi jeho blahy (to jsou ta ďáblova pokušení na poušti), je s radostí okamžitě přijat a postaven na vrchol moci.
Kde je ta slavná ruská kultura 19. století? Kde jsou ti malíři, skladatelé, spisovatelé, které sotva kdo ve světě překoná? Kam se to všechno podělo? Dokonce i v zahnívajícím carismu dokázali tvořit taková díla. Je dnes v Rusku nějaký Čechov nebo Gogol, který by dokázal postihnout rysy a neduhy současného Ruska? Je tam nějaký Repin nebo alespoň ve filmu Ejzenštejn? Nebo je to všechno ztraceno? Co opravdu velkého vlastně může dát dnešní Rusko světu? Jen ropu, plyn a válku.
Duchovenstvo ruské církve se ve svých špičkách ani nesnaží skrývat, jak žíznivě touží, aby to, co jim diktátor Putin káže, byla pravda. Svůj vlastní rozum a jakýkoliv pokus o kritický úsudek zahodí do smetí. A kdo z věřících se pokusí kriticky myslet, je jimi ihned odsouzen jako nepřítel, agent, heretik apod. V níže předloženém videu kněz hřímá z kazatelny, co vše je potřeba vyčistit od zápachu, hniloby a prokletí a od zrádců a heretiků. A to v zemi, která má nedávné zkušenosti se Stalinovými čistkami. (Ostatně, stalinské symboly už má patriarcha v katedrále ruské armády.) Tito kněží už zapomněli na Kristovo podobenství o pšenici a koukolu. (Mat 13,25-30) A proto na Rusy dopadají stále nějaké pohromy a Bůh je vydává do moci klamu a vášní. (Řím 1,28-32) Rusové stále chtějí něco čistit: internet od zápachu, národ od zrádců, Ukrajinu od nacistů, svět od Američanů... Ruského kazatele ani nenapadne se ptát lidí, jestli také chtějí čistit všechno kolem. Konečně, proč se jich ptát?, jsou to přece jen nevolníci ruského feudalismu, který jako podzemní řeka stále skrytě unáší myšlení ruské společnosti do podzemní tmy.

Právě z podvědomého ruského feudalismu vychází arogance mocných (ve státu i v církvi) i ta devótnost poddaných a jejich lokajství vůči státní moci, které je stejně bezbřehé jako moc a bohatství „těch nahoře“. Je to tak silný rys ruské povahy, že se tomu ani duchovenstvo nedokáže ubránit, což mu však nemůže vzít bohorovnou sebejistotu. Výsledek: společnost drábů a nevolníků; církev ve službách diktatury.

Nevolnická kultura ovládaná nepřiznanou mentalitou rozpínavosti, agrese a zabíjení jinak smýšlejících přece nemůže být považovaná za křesťanskou. Tato národní pakultura však sama na sebe hledí se zalíbením jako na vrchol mravnosti, kterou hodlá naučit celý svět. Prý jsou Rusové už jediní mravní na světě (zdůrazňují představitelé ruského pravoslaví).

Kdo na světě bude věřit dobrým mravním úmyslům toho, kdo ve jménu údajné mravnosti či zachování tradiční sexuální morálky hází na sousední pravoslavné křesťany bomby a zabíjí je po tisícovkách. Každý křesťan zná z evangelia: Lékaři, uzdrav nejdřív sám sebe. Vyjmi nejprve trám ze svého oka, než budeš chtít vyndávat smítko z oka bližního. (Mat 7,3-5) Čili - zameť si nejprve před vlastním prahem.
Na úrovni národnostně-politické může klidně někdo prohlásit, že Rusové nejspíš zůstali jen příslušníky svého kmene, a k vládě nad sebou si ustanovují nějaké brutální krvežíznivé cizince (stejně, jako byli na počátku carové Rurikovci) nebo odchovance KGB.

Jednou to někdo řekne naplno: pokřesťanštění Moskalů se moc nepovedlo, evangelium ani křesťanský étos nevstoupily do srdce a myšlení národa, neproměnily národní duši. Začalo to už v dřevní dobách, kdy se začalo ukazovat, že Moskva (snad narozdíl od Kyjeva) není v dohledné době schopna si osvojit to, co jí Byzanc nabízela, převzala jen obřadnictví, ale bez křesťanského duchovního obsahu. Typickým jevem utvářejícího se ruského pravoslaví byli staroobřadci, tmářství, naprosté vítězství formalismu nad obsahem, zkrachovalý pokus o osvícení lidu. A v podobném duchu to pokračovalo dál. (Ten nezdar má své historické příčiny, hlavně ruský carismus, který je karikaturou Byzance, a nekanonické uspořádání církve v dlouhém synodálním období - církev bez hlavy, kterou nahradil car.)
Křesťanská (v hlubším neformálním smyslu) je jen menšina církevního lidu. U většiny je to jen vlajka a obřadnictví, formalismus, folklór a farizejství. Proto má tento "pravoslavný" národ takovou státní a církevní "věrchušku", jakou tam dnes vidíme, a na církevních pozicích je tak málo učitelů a příkladů zbožnosti (cítím povinnost věřit, že tam někdo takový vůbec někde je). A to je stav největší ze světových pravoslavných církví! Církve, která se z titulu své početnosti dožaduje být na prvním místě ze všech. Ve skutečnosti může kázat jen slepotu a šířit tmu.

A nyní slíbený střihový video-pořad



Chování ruských církevníků je nejen pohoršující (to by se dalo jakž-takž přežít), je tam však přítomen ještě hroznější rozměr. Když se vládcem ruské země stane idiot či psychopat, je to problém, ale národ má ještě církev. Když však církev padne duchovně, morálně i kulturně, kdo se o Rusy postará? Kdo je povede vzhůru? Tato Kyrillova potěmkinovská církev velkých budov a nablýskaných kupolí? K čemu je národu ta duchovní prázdnota v obrovských velechrámech s tunami zlata v nich? K čemu je, když se hlásání evangelia změní na vymývání mozků ideologií?

Abychom lépe pochopili „putinismus“, je potřeba na něj hledět nejen jako na blouznivé snění, psychopatickou ideologii, militarismus, nelidskost, ale hlavně jako na svého druhu náboženství - ovšem nekřesťanského. Proto je vyznávání militantního putinismu takový problém pro církev - je to přijetí a hlásání hereze a to nevyššími představiteli a dalšími s jejich vědomím, z kazatelny, opakovaně a s vědomím, že protiřečí evangeliu (to je podle 15. kánonu cař. AB sněmu důvod k oddělení se těch, kteří si přejí zůstat nedotčeni herezí, aniž by to bylo možno prohlásit za církevní schisma).

V pořadu jste sledovali kromě patriarchy také otřesné projevy dvou z nejznámějších kazatelů - prot. Andreje Tkačeva a prot. Dimitrije Smirnova (a pak ještě jednoho). K mému žalu se k nim přidal i prof. A. Osipov, který se asi rozhodl udělat ze sebe na stáří hlupáka. Kdo je sleduje delší dobu, má z jejich vystoupení možná podobný pocit jako já. Jako kdyby se před vašima očima proměnil krásný a moudrý člověk v bezcitnou dravou obludu. A to raději nerozebírat, že oba protojerejové neváhají ve svém protiukrajinském běsnění používat hrubá až vulgární slova (při překladu do titulků jsme to zjemnili, aby to bylo u nás publikovatelné).

Těžko hledat slova k tomu, co prohlásil patriarcha. Ruský stát má podle něj „právo přinutit k poslušnosti jiné země, pokud v nich spatřuje pro sebe hrozbu.“ To je myšlení, které snad patří do dávných ruských bažin a stepí, ale nikoliv do současné civilizované Evropy. Naposled takto v Evropě soptil Hitler.

Musíme ještě jednou připomenout, že v Rusku jsou také lidé, kteří si uvědomují churavost Ruska a jsou schopni vidět a zpracovávat v sobě ty neduhy ruské duše. Konají to svou kultivovaností, vzdělaností, rozhledem, sebereflexí a pokorou. Nehýčkají v sobě myšlenky na výjimečnost svého národa a na nějaké jeho vyšší poslání či vyvolenost. (Pokud Bůh má nějaké záměry s Ruskem, pak je potřeba nechat to na Bohu s vědomím, že to není věc lidských schopností ale záměrů Boží prozřetelnosti.) Takoví Rusové jsou schopni kritického myšlení. Nevidí v Rusku pupek světa. S takovými lze počítat jako s nadějí do budoucna. Bohužel není jich asi dost. Do současné války jsem si myslel, že je jich v ruské společnosti - a hlavně v církvi - víc a že alespoň v církvi tvoří tichou většinu. Teď nevím.

Jak už jsem psal výše, největší problém Rusů není to, co jejich stát teď spáchal. Z války se Rusko časem vzpamatuje, v rámci generační výměny snad dojde k nějakému smíření apod. Skutečně těžká však bude obnova církve. Jak píše ruský politolog Vladimir Pastuchov: „Ruská pravoslavná církev jako organizace, která se zcela zdiskreditovala svou podporou a ospravedlňováním teroru, by měla být organizačně a ideologicky denacifikována, zbavena jakékoli podpory ze strany státu a ponechána svému stádci, které by mělo mít právo rozhodovat o církevních záležitostech.“ Rád bych napsal, že věřím, že se to brzy povede. Má však Rusko dostatečné množství těch, kteří by to mohli provést (církevním jazykem: je mezi věřícími dost osvícených lidí)?, nebo bude potřeba nějakého dosti tvrdého zásahu odněkud (ale není nic, co by Bůh nemohl). Tato Putinova válka je při všem svém zlu dobrá tím, že se ukázal pravý stav jejich národa a církve. Konec iluzím.


28 ukrajinských chrámů bylo zničeno při ruské invazi

 









Zobrazit příspěvek č. 1339 jednotlivě

Administrátor --- 23. 3. 2022
Zprávy ze zahraničních církevních serverů

Patriarcha nebo biskup, který podporuje činy Ruska, je heretik a nemá nic společného s pravoslavím (metropolita Shemokmedi Iosif)

„Každý patriarcha nebo biskup, který podporuje kroky Ruska, je heretik a nemá nic společného s pravoslavím,“ řekl metropolita Iosif z gruzínského patriarchátu, metropolita Shemokmedi a Ozurgeti.

O tragických důsledcích ruské války na Ukrajině hovořil v kázání minulou neděli metropolita Iosif, člen posvátného synodu gruzínské církve.

„Někteří, včetně duchovních, upřímně se za ně stydím, činí prohlášení, ve kterém říkají, že Ukrajina je potrestána, protože je hříšná země, a že Rusko není potrestáno, protože je bez hříchu... Jak může kněz ospravedlnit zabíjení dětí?!

Jak může duchovní omlouvat zabití jiného člověka?! Mluví se o "Svatém Rusku"... Je Rusko svaté, když napadlo Ukrajinu?! Vidíme, že Rusko srovnává cizí města se zemí. Jsou takové skutky posvátné?! Jsou to lživá a klamná proroctví.

Někteří z vás říkají, že vědí, proč byla Ukrajina napadena. Ukrajinský stát se prý velmi mýlil a Rusko přišlo splnit Boží vůli, aby Ukrajinci již nežili v hříchu. Není to kacířství?

Možná to nemusím říkat, ale proč to neříct: Pokud patriarcha nebo biskup tuto věc podporuje, jsou takoví duchovní skutečnými heretiky a nemají s pravoslavím nic společného,“ řekl metropolita Iosif.

Na jiném místě kázání metropolita Iosif zdůraznil, že nikdo na zemi nemá právo odsuzovat druhé (na smrt či k utrpení). Zavrhl činy Ruska jako praktikování „svaté inkvizice“ a dodal, že prohlášení ruského patriarchy Kirilla, který zdůraznil, že Ukrajina byla potrestána za gay průvody, jsou nepřijatelná.

„Kdysi dávno prováděli římští katolíci (tzv. „svatá inkvizice“) upalování lidí na hranici, prý aby tím byli tito zabití ospravedlněni ze svých činů. Inkvizice tvrdila, že tímto ohněm a utrpením, jimž byli podrobeni, jsou posvěceni Bohem. Rozumíte tomu?! To je přece hrozná hereze.

Totéž teď páchají Rusové na Ukrajině. Jakým právem máme vraždit (údajně) nespravedlivé lidi? My, pravoslavní křesťané přece nemáme právo někoho zabíjet.

Místo toho se musíme obětovat pro druhé, ať už je tím „druhým“ římský katolík, nevěřící, ateista nebo někdo jiný, především je to lidská bytost. Pokud to uděláme, můžete si být jisti, že jsme se obětovali pro Krista,“ řekl metropolita ze Šemokmedi.

Stojí za zmínku, že Jeho Blaženstvo metropolita Iosif byl jedním z prvních hierarchů gruzínského patriarchátu, kteří podporovali autokefální pravoslavnou církev Ukrajiny.

(doxologiainfonews)

+ + +

Znovu jsme viděli, že Rusové nejsou křesťané svými skutky, ale pouze slovy (metropolita Ruisi Iov)

Jeho Blaženstvo metropolita Ruisi a Urbnisi vladyka Iov, stálý člen posvátného synodu gruzínské pravoslavné církve, hovořil o válce Ruska proti demokratické Ukrajině a zpochybnil pravou víru Rusů.

„Dnes jsme na pokraji třetí světové války, vidíte, co se děje na Ukrajině, a může to přerůst do ještě rozsáhlejší války!

Vidíte, že dnes bylo vše odhaleno! Tvrdit, že Rusko je pravoslavná země je sice možné, ale její vedení není pravoslavné! Svým chováním, svými rozhodnutími to nejsou ani křesťané!

Dokonce i naše slavná královna Gruzie, Tamara Veliká (z dynastie Bagrationi), když se provdala za ruského cara Jiřího, měla podezření a pochybnosti, zda jsou Rusové skutečně křesťany svými činy! Toto podezření bylo vysloveno v 11. století a jak můžete vidět, v 21. století je toto podezření stále aktuální. Vidíte, Rusové nejsou křesťané svými skutky, ale pouze slovy!

Když se podíváme do historie, uvidíme, že Rusové nikomu nic dobrého neudělali. V případě Gruzie zabili naše lidi, vyhnali kněze, vyplenili chrámy, zakázali nám modlit se v našem mateřském jazyce a dokonce zrušili naši autokefalitu! Jasně tedy vidíme, kdo jsou Rusové. To však samozřejmě neplatí pro všechny ruské věřící!“, zdůrazňuje metropolita Iov.

P.S.
Je třeba poznamenat, že metropolita Iov je také jedním z prvních hierarchů gruzínského patriarchátu, kteří podporují autokefální ukrajinskou pravoslavnou církev. V roce 2019 Jeho Blaženstvo metropolita Iov vyslal své zástupce do Kyjeva za Jeho Blažeností metropolitou Kyjeva a celé Ukrajiny vladykou Epifaniem, aby mu poblahopřál a předal gratulace.

(doxologiainfonews)






Zobrazit příspěvek č. 1338 jednotlivě

Administrátor --- 21. 3. 2022
Legenda o velkém inkvizitorovi

Na okraj války - co bychom uchystali Pánu, kdyby se ubíral ulicemi našich měst?

F. M. Dostojevskij vsunul do svého největšího románu Bratři Karamazovi zvláštní pasáž: legendu o velkém inkvizitorovi. Jinak bychom to mohli nazvat: o vítězství ideologie nad vírou, logiky nad tajemstvím, čili jak světský duch vytlačil z církve evangelium. V prvním plánu je to kritika římsko-katolické církve a jejího absorbování světské moci a s postupným přijetím toho, co ďábel při pokušení na poušti Kristu nabídl a co Kristus odmítl: bohatství, moci a slávy.

Ač to tak nevypadá, legenda o velkém inkvizitorovi však není v konečném cíli namířena výlučně proti římsko-katolické církvi (jen to tak v prvním plánu vypadá). Ve skutečností je to kritika toho odvěkého pokušení postavit na vrchol pyramidy lidské společnosti nějakou neosobní ideu či člověka (ať už obecné lidství nebo konkrétní lidskou osobu) místo Boha. I kdyby taková antropocentrická idea vypadala lidumilně nebo jako péče o lidské štěstí, ve skutečnosti je urážkou člověka, pohrdáním lidstvím a nakonec se vždy projeví ve své obludné krutosti, protože je popřením božského původu člověka i božského cíle jeho existence. Staví totiž pohodlí nad svobodu, dočasné nad věčné, službu potřebám člověka nad službu a lásku k Bohu. Taková skrytá deviace lidství vyvře na povrch, např. když se pokazí myšlení lidí, aby upřednostňovalo zájmy jednoho národa nad existencí národa jiného, hodnotu krve naší nad cenu jejich krve. Tam všude je přítomen velký inkvizitor. (Dnes bychom mu mohli říkat třeba „velký diktátor“.)
Vyprávění je postaveno na fabulaci příběhu o tělesném příchodu Krista do prostředí inkvizičních plamenů ve španělské Seville v 16. století. Je to doba, kdy je západní církev na vrcholu své moci, inkvizice pracuje na plné obrátky, papež vládne nad králi země, celý církevní stroj pracuje jako dobře promazané soukolí. A najednou po ulicích města, kde zrovna upálili skupinu kacířů, kráčí sám Ježíš Kristus. Přichází tiše, oblečený je prostě, bez doprovodu a dělá to, co vždy dělal, léčí nemocné, utěšuje utiskované, křísí mrtvou dívku, pozdvihuje hříšníky a sklání se se svou Božskou láskou k těm nejchudším a nejubožejším. Nikomu neprozrazuje, kdo je, ale lidé to začínají poznávat sami. Brzy si jej všimne inkvizice, je zatčen a vsazen do kobky. V noci jej tam přichází navštívit sám hrozivý velký inkvizitor a říká mu: „Já vím, kdo jsi.“ Při jeho dlouhém monologu musí Pán mlčet, protože nemá právo dodávat něco k tomu, co už jednou řekl. Přece už jednou udělil veškerou svou moc papeži, a tak nemá právo mu teď překážet. Inkvizitor mu připomene, že ti lidé, kteří mu dnes poté, co vzkřísil z mrtvých dívku, líbali nohy, mu budou na pouhý inkvizitorův pokyn zítra rozdmychávat hranici a s vášnivou žízní po krvi hledět, jak je upalován. Završil slovy, která vyřkl jménem církve i státu: „My tě nepotřebujeme.“

Když Pán odchází, volá za ním inkvizitor: „Jdi a již nepřicházej... Nepřicházej vůbec... nikdy, nikdy!“

Dnes se můžeme inspirovat Dostojevského imaginací a představit si Pána, jak v občanském oděvu poutníka kráčí po Rudém náměstí, po ulicích Moskvy, a koná to, co vždycky: léčí lidské duše i těla, odpouští hříchy kajícníkům, káže o milosrdenství, soucitu a lásce. Brzy ho zatkne milice, protože válku nazval válkou, což je v severní pravoslavné říši zakázáno. V noci za ním do vězení přijde sám velký moskevský patriarcha... Co asi řekne nejvyšší prelát tomuto poutníkovi? „Já vím, kdo jsi.“ A jakými slovy asi patriarcha skončí svůj monolog? ...

Palčivá otázka, že? Také by rozvíjel ideologii opravy Kristova díla jako onen inkvizitor? Nezakončil by stejnými slovy, jaká vykřikovali tzv. „osvícenci“, jaká provolává celá materialistická věda, která se poslední dobou pod tíhou nejnovějších objevů hroutí svou vlastní vahou, nebo jaká vytrubují všichni političtí ideologové zprava i zleva, kteří kormidlují titanik té naší blahobytné civilizace založené na ekonomice, exploataci, nekončící expanzi kapitálu a moci, na vykořisťovátní slabších, a nikdy se nespokující s dosaženými zisky? Nezakončil by slovy všech lichvářů, sobců, loupežníků a vrahů, nemravníků a deviantů stále hlouběji se ponořujících do bahna neřesti a mravního rozkladu? Nezakončil by svou návštěvu v moskevské kobce oněmi hroznými posledními slovy velkého inkvizitora?


P.S.
V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na příběh z ruského zahraničí, v době mezi dvěma světovými válkami. Ve Francii v prostředí ruské emigrace vypukly mezi ruskými utečenci nějaké hádky (jak jinak, že?) Na jakémsi církevním shromáždění, kde se dokonce i intelektuálové dost divoce hádali; poté, co se vykřičeli, a rozhostilo se na chvíli ticho, vzala si slovo jedna stařenka, ruská hraběnka a svým třaslavým tenkým stařeckým hláskem do ticha pronesla: „Ještě že Pán náš a Spasitel světa Ježíš Kristus tenkrát přišel k Židům a ne k nám Rusům. To by bylo ostudy...“


Legendu o velkém inkvizitorovi si můžete (ve starším překladu) přečíst u nás zde.



Zobrazit příspěvek č. 1337 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2022
Výběr z internetového zpravodajství o aktuální situaci na Ukrajině

Křesťané po celém světě se kvůli podpoře Putinova počínání distancují od patriarchy Kyrila a od Ruské pravoslavné církve


Ruský prezident Vladimir Putin a moskevský patriarcha Kirill. / RBC

 
Křesťanské komunity a vůdci pravoslavných církví po celém světě se začínají distancovat od moskevského patriarchy Kirilla kvůli jeho podpoře ruské ozbrojené agrese proti Ukrajině.
(Informovala o tom agentura Reuters.)

Představitelé pravoslavné církve ve světě odsoudili patr. Kyrila za podporu Kremlu a války na Ukrajině. Kyrila už odsoudil patriarcha Alexandrijské pravoslavné církve Theodor II., patriarcha Rumunské pravoslavné církve Daniel a primas Finské pravoslavné církve arcibiskup Lev. (A v prvé řadě Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj.) A dal.

Patriarchu Kyrila navíc oslovila Světová rada církví, která sdružuje komunity různých křesťanských věrovyznání a denominací. Ve svém dopise úřadující generální tajemník Rady, otec Ioan Sauka, požádal patriarchu Kyrila, aby „zasáhl a zprostředkoval mezi úřady ukončení této války“.

Patriarcha Kyrill v reakci na to poslal dopis, ve kterém vyjádřil své přesvědčení, že síly, které otevřeně deklarovaly své nepřátelské záměry vůči Rusku, se blíží k ruským hranicím a že Západ zahájil rozsáhlou geopolitickou strategii proti Rusku.

Novináři poznamenali, že podle expertů také papež František neuskuteční druhé setkání s patr. Kyrilem. Jejich první setkání na Kubě v roce 2016 bylo prvním rozhovorem mezi hlavami obou církví v historii.


Dalších pět chrámů Moskevského patriarchátu na Ukrajině bylo poškozeno nebo zničeno při ruské invazi.

 
Objevily se však také známky vnitřního nesouhlasu uvnitř RPC ohledně Kyrillovy podpory Putinových akcí.

Asi 300 členů ruské nevládní organizace Kněží pro mír podepsalo dopis odsuzující „rozkazy k zabíjení“, které provádějí na Ukrajině. V dopise poznamenali, že „lid Ukrajiny musí rozhodnout o svém osudu sám, ne pod hlavní kulometu a bez tlaku Západu i Východu“.



 
Ruskojazyčná pravoslavná farnost svatého Mikuláše v Amsterdamu se rozhodla přerušit styky s Moskvou a přestat zmiňovat Kyrilovo jméno v modlitbách během liturgie. V prohlášení se uvádí, že takové rozhodnutí "učinili s bolestí v srdci."

Farnost svatého Mikuláše v Amsterdamu Moskevského patriarchátu přestala vzpomínat patr. Kyrila na protest proti jeho podpoře invaze na Ukrajinu. Po zásahu a hrozbách jejich eparchiálního biskupa Elisey Ganaby farnost pozastavila svou činnost.



 
Kromě toho se proti rusko-ukrajinské válce vyslovila i Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Metropolita Onufrij (Berezovskij) vyzval k ukončení „bratovražedné války“. Dalších patnáct hierarchů UPC-MP (Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu) odmítlo při bohoslužbách vzpomínat jméno moskevského patriarchy Kirilla. (To znamená, že se přestali podřizovat Moskvě a uznávat nad sebou jurisdikci RPC)

Patriarcha Kyril znovu podpořil válku Ruska proti Ukrajině, protože Rusko na Ukrajině, kde prý působí "síly zla", se údajně potýkalo s destruktivním vlivem západní kultury. Patriarcha se snažil ospravedlnit krveprolití svým obranou proti pochodům homosexuálů.



Eparchie Moskevského patriarchátu na Ukrajině

 
Z 53 eparchií Moskevského patriarchátu na Ukrajině (včetně Krymu) jich 18 oficiálně přestalo liturgicky vzpomínat patr. Kyrila (zatímco v ostatních eparchiích už mnoho farností dělá totéž, a to samé platí pro jiné země jako např. Litva).

Ruský kněz Ioann Burdin z vesnice Karabanovo (Kostromská oblast) dostal pokutu 35.000 rublů za své kázání proti válce na Ukrajině. (A není to jediný ruský kněz pokutovaný za nesouhlas s akcí prezidenta Putina.)

Kyperský arcibiskup Chrysostomos hovořil o ruské invazi na Ukrajinu a vyjádřil lítost nad současnou situací. Jak informoval sigmalive.com, arcibiskup prohlásil, že ruský prezident Vladimir Putin páchá obrovskou chybu a je mu jedno, kolik lidí přijde o život.

„Což si Putin myslí, že může chodit do kostela, konat pokání, nasadit si křížek na krk, přijímat Tělo a Krev Kristovu, ale zároveň při tom zabíjet? Tak vypadá jeho pravoslavnost?" přemýšlel arcibiskup.

Arcibiskup současně zdůraznil, že tento vývoj událostí potvrdil správnost toho, co pro Ukrajinu učinil ekumenický patriarcha a potvrdil se tím význam jeho úřadu v církvi, když udělil a podporoval autokefalitu Ukrajinské pravoslavné církve. Arcibiskup odmítl, že by reakce, kterou to v Rusku vyvolalo, byla církevního charakteru.

„Bratři, kteří řekli, že ukrajinská otázka je teologická a církevní, byli Moskvou odmítnuti. Ukázalo se, že jejich odmítavý postoj k autokefalitě pro Ukrajinu je politické povahy,“ podotkl.

Ohledně církví, které podporovaly Rusko, řekl, že věci jsou jasné. „Nezapomínejme, že polovina pravoslaví byla v státech ovládaných komunisty a Rusové tyto církve v postkomunistických zemích bohužel ovlivňují dodnes,“ dodal nejvyšší hierarcha kyperské církve.


Podpora patriarchy Kyrila válce na Ukrajině není zas tak překvapivá, když si vzpomenete, že před necelými dvěma lety vysvětil ruskou vojenskou katedrálu, čímž prolomil svou izolaci před Covidem, což po dlouhou dobu dělal jen zřídka.

Tento pochmurný (v originále příspěvku se dokonce používá slovo: démonický) chrám, malovaný barvou khaki, má na vitrážích sovětské symboly, na nástěnných mozaikách byl původně Stalin i Putin, ozdoben je lustry z pušek, schody jsou vyrobené z německých děl a je zde i Hitlerova uniforma jako nějaká relikvie (či spíše cosi jako skalp). Zní to neuvěřitelně, že? (Dřívější zamyšlení nad tímto podivným chrámem je zde.)


Ilustrační foto z minulých let
Univerzita ve Freiburgu zbavila metropolitu Ilariona Alfejeva jeho hodnosti pomocného profesora, protože nezavrhl ruskou invazi. Ačkoliv se od něj jako od "ministra zahraničních věcí" Ruské pravoslavné církve očekávalo vyjádření k této tragédii, Alfejev naprosto mlčí ohledně tohoto tématu a nyní objíždí ostatní pravoslavné církve se snahou získat jejich podporu pro Moskvu.



 
Kněz Rostislav Dudarenko z Pravoslavné církve Ukrajiny byl zabit ruskými vojsky ve své domovské vesnici Jasnohorodky (40 km od Kyjeva). (Duchovních už bylo při invazi zabito víc; přesné počty nejsou známy.)




 
Metropolita Sergij z Ternopilu kromě toho, že přestal vzpomínat moskevského patriarchu během bohoslužeb, vydal prohlášení o zřeknutí se ruského státního vyznamenání, které obdržel od Putina.




 
Metropolita Teodor z Mukačeva (Moskevský patriarchát na Ukrajině) se připojil ke svému kolegovi ze Sumy a přestal vzpomínat moskevského patriarchu. (Totéž platí pro eparchie Rivne, Volodimir-Volyňskij a Žitomir).

Metropolita Eulogij ze Sumy (Moskevský patriarchát na Ukrajině) zveřejnil oznámení, že duchovní jeho eparchie přestanou liturgicky připomínat moskevského patriarchu kvůli jeho neochotě reagovat na ruskou invazi na Ukrajinu.



ROCOR - Ruská zahraniční církev, která se sjednotila s MP

 
Evropští biskupové ROCOR (Jordanwille, s Moskvou sjednocená část Ruské zahraniční církve) učinili prohlášení, že mediálnímu zpravodajství o válce na Ukrajině nelze věřit. Primas ROCOR Hilarion Kapral v samostatném prohlášení jednoduše požádal věrné, aby nesledovali zprávy o situaci na Ukrajině.

(Čerpáno z internetových zpravodajských webů; např. Eastern Orthodox Christian News a z oficiálních církevních zdrojů)


Necitujte desatero Božích přikázání před ruskou katedrálou!
(6. přikázání: Nezabiješ.)










Zobrazit příspěvek č. 1336 jednotlivě

Administrátor --- 6. 3. 2022
Kapitolka z dějin ruských církevních loupeží

K otázce autokefality Ukrajinské pravoslavné církve

Schizma v pravoslaví nepůsobí Ekumenický patriarchát, ale ruská církev

Obsah stránky:
Pletichy kolem uznání autokefality Ukrajiny
Rozhovor s jeromonachem Nikitou Pantokratorským z Athosu
Listina patriarchy Dyonisia z r. 1686: dokument svědčící o anexi ze strany Moskvy


Můžete si přečíst v češtině zde.



Zobrazit příspěvek č. 1335 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2022
Dokumentární film

Ruský pravoslavný fašismus

Akce "ruských pravoslavných fašistů" před sedmi lety v Sergiev Posadu (tam je jedno z center Moskevského patriarchátu - Trojicko-sergievská lávra). Jeden z jejich spolků si říká „Svatá Rus“. Dožadují se např. "ruské diktatury s mocným vůdcem, který povede Rusko k vítězství". Prohlašují o sobě, že jsou "židobijci" a že "pravoslavný fašismus je spásou Ruska".

Extrémisté v Rusku demonstrují za vlídného dohledu státní policie. Mávají zástavami s variacemi na hákový kříž a s ikonou Bohorodice. Křičí šovinistická hesla: "Ruský pořádek na ruské zemi!" Na uniformách a praporech se to hemží variacemi na hitlerovské nacistické symboly, lebkami. A daří se jim získat spoustu mládeže.

Myslím si, že není možné, že by tomu požehnal i náměstek Trojicko-sergievské lávry archimandrita Feognost nebo starec Kyrill (Pavlov). Chtěl bych věřit, že byli fašisty nějak oklamáni, aby požehnali jen nějaký dobročinný spolek, a následně byla jejich jména zneužita. Každopádně, z pohledu na pravoslavné duchovenstvo, které pochoduje spolu s fašisty, se zvedá žaludek. Nacistické pochody, v nichž se účastní se zpěvem carské hymny i pravoslavní kněží a odvolávají se na spolupráci Ruské zahraniční církev s Hitlerem (dokumentární záběry ruských hierarchů zahraniční církve servilně potřásajících si rukama s nacistickými pohlaváry za 2. světové války).

Ideově je obsah ruského fašismu prakticky shodný německým nacismem 30. let. Ruští nacisti provolávají taková hesla, jako např.: "Jsme Rusové a s námi je Bůh." V militantních průvodech nosí svaté ikony.

Teď zřejmě ruští fašisté zvedají své nacistické pravice někde na Ukrajině, kam přijeli denacifikovat zemi. Při pohledu na ty Rusy, kteří hajlují s výkřikem „Christos voskrese“, si tak říkám: člověk by nevěřil jaké rouhání je na Rusi vůbec možné. S něčím takovým, bychom se snad jinde setkat nemohli.



Poslední třetina dokumentu je věnována případu "jak si patriarcha daču na pobřeží postavil" a jak terorizuje okolní obyvatelstvo. Patriarší dača, spíše zámek, zabral 22 hektarů unikátního pobřeží a rozložil se přes turistické cesty, kterými chodili lidé, byl po nich přístup na místní hřbitov apod. Pozemek pod těmito cestami byl prostě ukraden pro patriarchu. Teď musí místní lidé obcházet patriarší zámek po rušné silnici, po které se řítí nákladní auta a říká se jí "cesta smrti" (jednoho návštěvníka hřbitova už stála život, když ho zde srazil automobil. To vše kvůli rajskému příbytku jednoho nekonečně bohatého člověka, patriarchy, který jako mnich složil sliby chudoby. Teď jsou pohřební průvody vraceny nazpátek, aby nerušily patriarchu, který nemá rád smuteční hudbu.


Dača

 






Zobrazit příspěvek č. 1334 jednotlivě

Administrátor --- 2. 3. 2022
Boží ocejchování ruské agrese

Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!

Většinou je každá významná událost, včetně tragédií, nenápadně Bohem označena nějakým skrytým znamením, které většina světa nevidí, ale snadno si ho všimnou pravoslavní (alespoň by se to mělo týkat všech duchovně živých pravoslavných věřících). V této Boží pečeti je zároveň zjeveno, jak se na událost dívá Bůh. Ti, co mají oči ještě k vidění, tím dostávají zřetelné znamení, podle něhož se mohou orientovat na cestách Božích. Ti, co jsou slepí, nevidí nic, jsou v prelesti, věří jen svému vášnivému a hříchem deformovanému úsudku - neuvěří tomu, co nechtějí vidět, ani kdyby se jim to dělo přímo pod nosem. Takovou slepotu jsme byli zvyklí nacházet hlavně na nevěřících, či nepravoslavných lidech. Bohužel, ukrajinská tragédie zjevila obrovskou slepotu panující i v pravoslavném světě, a co je nejhorší i v duchovenstvu... Znovu platí to, co volal sv. Ignatij Brjančaninov o carském církevním teologickém školství v Rusku: „jen samé doktoráty, hodnosti a stupně, ale za tím vším duchovní prázdno. Jaké světlo bychom měli očekávat od této tmy?“ (Volně a zkráceně přeloženo)

Je nechutné sledovat, jak dnes i někteří duchovní ospravedlňují krveprolití na Ukrajině s odvoláním na primitivně propagandistická videa putinského režimu či různé hloupé konspirační teorie. Podivná však není ani tak skutečnost, že někteří duchovní nejsou schopni rozeznat ani ty nejhloupější formy lživé propagandy. Problematické především je, když pro duchovního (např. kněze) asi nic neznamená zabíjení lidí, když jsou schopni to přehlížet či "vysvětlovat" nebo ospravedlňovat s odvoláním na propagandisticky vyráběné "důkazy".

Jeden slovenský kněz zareagoval na můj článek o hříšnosti Putinem páchaného krveprolití výtkou "ať nejsem přehnaně proukrajinský". (Začalo podporou vzpoury v Brně a skončí to pádem do ztráty obyčejného lidského soucitu s trpícími?) Co se vlastně musí stát s pravoslavnou osobností, aby začala adorovat psychopatickou ruskou "věrchušku"?

Tito zpolitizovaní věřící a duchovní asi už pro samou politiku a kvůli pomatenosti z moskevské ideologie třetího Říma, která je spíše duchovní nemocí a herezí, zapomněli na základní Božské hodnoty, mezi které patří lidský život. Když (k dnešnímu dni) agresor zabije už přes dva tisíce civilistů a vyhnal přes milión uprchlíků (30.000 je u nás), jak to může kněz(!) relativizovat a podporovat agresora?
Tak jaké znamení od Boha bychom měli vidět v ukrajinské krizi? Jak víte, je to útok pravoslavných na pravoslavné. Útok probíhal i v neděli (hanba bezbožným Rusům, že i v neděli spěchají prolévat krev). A byla to zrovna neděle masopustní, která je věnována tématu posledního soudu a Kristovým slovům, co máme činit a jak se máme k sobě chovat, abychom mohli být spaseni. Spasitel v tomto nedělním Evangeliu, které se v průběhu ruského útoku právě četlo ve všech pravoslavných chrámech v Rusku i na Ukrajině, vysvětluje, že prokazováním bratrské lásky sloužíme přímo samotnému Kristu. Když nasytíme hladové, napájíme žíznivé, odíváme nahé, pečujeme o cizince a ty, kteří jsou vyhnáni do bezdomoví. A co páchá pravoslavná ruská armáda zrovna, když se čtou v chrámech tato slova? V duchu nejhorších tradic ruského státního banditismu střílí na bratry rakety, tanky útočí na pokojné lidi, hází bomby na jejich domy! Šíří záhubu a hlad, činí z lidí bezdomovce a uprchlíky. Nejenže nepomáhá a nestará se - už jen to stačí k tomu, aby sis získal peklo za věčný příbytek (viz nejen masopustní evangelium, ale např. i podobenství o boháči a Lazarovi). Ale navíc činí pravý opak milosrdenství - týrá lidi a prolévá jejich nevinnou krev.

Spásu získáváme skrze bližního. Kristus Bůh říká: dej mu chleba! Ale Putin zavelí: vypálit na něj rakety! Kristus: oděj ho! Putin: zastřel ho! Kristus: navštiv a utěš nemocného. Putin: naplňte jejich nemocnice! Kristus: přijmi nuzného a bezdomovce do domu. Putin: hoď mu na dům bombu! A koho poslechne pravoslavný Rus a moskevská církevní hierarchie - Krista nebo cara okupanta? Blažený muž, který nechodí do rady bezbožných. (Žalm 1,1)
Karel Kryl na téma sovětských okupantů (v r. 1968) napsal píseň Veličenstvo kat. To je umělecký metaforický pohled na sovětské bandity. Dnes by to mohl zpívat na Ukrajině o RF. Poslechout si tuto písničku můžete zde.
A Pán Ježíš za hluku ruské palby raket a děl a do řevu motorů tanků tiše praví taková slova: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Nedělní evangelium čtené v době ruské nedělní agrese ve všech pravoslavných chrámech světa, Mat 25,40)


Porada psychopatů

 

Kdo nevidí pekelnou hrůznost války na Ukrajině, která začala právě před masopustní nedělí, tomu asi není pomoci. Říká se: koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou (viz faraón). Evangeliem o posledním soudu Boží prozřetelnost označila ruskou agresi proti Ukrajincům. Evangeliem o milosrdenství ocejchovala ruské krveprolití. To je tak zřetelné znamení, že jen slepý může nevidět, jak Bůh útočící putinovce ohodnotil.
Já vím, že v Rusku není svoboda slova a sdělovací prostředky mají zakázáno používat slovo "válka". Ale stačí pouhé průměrné IQ, aby se v hlavních rysech mohl zorientovat každý Rus, a především všichni věřící, a např. odmítli chodit do chrámů, kde se kážou putinovské lži a duchovenstvo hovoří s používáním orwelovsky převrácených pojmů - mír je válka apod. - a kde je pravda zakázaná. K čemu je chrám, do kterého nesmí pravda? Sv. Maxim Vyznavač pravil na adresu heretiků, kteří ho lákali k sobě: „Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.“

V Byzanci lidé odmítli chodit na bohoslužby do chrámu svaté Sofie, když tam sloužilo duchovenstvo unionisované s papežem. A do chrámů Moskevského patriarchátu, kde je uzavřena unie s "otcem lži" a strůjcem vraždy (tj. s ďáblem), se může chodit? Co když je Bůh považuje za chrámy antikristovy? Na Ukrajině již nejméně dvě eparchie UPC MP ukončily vzpomínání jména patriarchy Kyrila při bohoslužbách.
A nechci moc přemýšlet nad tím, co to bude za Velký půst v Ruské pravoslavné církvi. Kam se poděla základní podmínka vstupu do půstu, kterou je smíření se všemi bratry? Jak si mohou myslet, že si za týden vyprosí odpuštění od Ukrajinců? Co to bude za půst? Asi to zase bude jen o té marmeládě a hřibech... (Jako u dávných farizejů: Bože, děkuji ti, že jsem tak správně rusky zbožný a plním si, co mám plnit, a nejsem jako tamhle ti Ukrajinci, schismatici atd.)

„A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“





Zobrazit příspěvek č. 1333 jednotlivě

Administrátor --- 1. 3. 2022
Církevní vědomí již zpracovává, co se děje s Ruskem

Jak duchovně hodnotit ruskou agresi proti Ukrajině?

Především si musíme připomenout, že podle pravoslavné posvátné tradice není útočná válka požehnaná. Za požehnanou lze (a to jen za určitých okolností) považovat pouze válku obrannou. To znamená, že padlí ruští vojáci umírají s hanbou, kdežto padlí obránci Ukrajiny umírají s mučednickou slávou. Svatí (včetně našeho svt.muč. Gorazda) žehnali k obraně vlasti. Není-li ruská válka požehnaná, pak to vlastně znamená, že je Bohem prokletá (neboť válka pravoslavných křesťanů proti sobě nemůže být duchovně neutrálním jevem) a ďábelská. Pochází tak jako propaganda válečných štváčů od „otce veškeré lži“. S tím od této chvíle bude muset ruský národ žít, ponese na sobě duchovní skvrnu, stigma prokletí, kterou bude ze sebe dlouho snímat pokáním nebo trestem na Rusy dopuštěným shůry.

Druhý úhel pohledu. Sami útočící Rusové hlásají, že je potřeba sjednotit ruský národ: velkorusy, malorusy, bělorusy (píši malými písmeny, protože to snad není možné považovat za jména národů, ale jsou to spíše - až na ten poslední případ - jen floskule, prázdné a bezobsažné pojmy, do nekonečna omílané, propagandisticky vnucované, uměle vytvořené a dávno nefunkční a vyčpělé). Tím agresoři přiznávají, že Ukrajinci jsou jejich bratry. Prolévat krev bratří - tomu se v církvi říká opakování Kainovy bratrovraždy (tímto pojmem hodnotí ruskou agresi i metropolita Onufrij). Taková bratrovražda je horší než jiné vraždy, a nad jiné vraždy je hříchem do nebe volajícím (viz katechismus), jak o tom hovoří Hospodin: „(Prolitá) krev tvého bratra ke mně volá ze země. Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem.“ (Gen 4,10-12)

Tak i krev zabitých Ukrajinců volá proti Rusům do nebe. Kain se stal od té chvíle prokletým, jeho rod se stal zdrojem veškerého mravního úpadku, odpadání od Boha, zkázonosných novot a veškerá nečistota si učinila v Kainitech svou peleš. Kain byl pyšný, vznětlivý, nepokorný, hněvivý. A tento prvorozený syn se tak stal prokletím země. Ten, do něhož se vkládaly největší naděje na spásu lidstva, zpychl a padl na úplné dno. Bůh Kaina nezabil, ale nechal jej na zemi, aby k sobě stahoval všechno zlo, kdežto cesty Hospodinovy spásy se v tichosti ubíraly jinudy, přes dalšího jeho mladšího bratra Séta - tam se udržovala zbožnost a začalo se vzývat jméno Hospodinovo.

Co bude s ruským národem ocejchovaným teď ostudným stigmatem bratrovraždy? Nebudeme to domýšlet, budeme přát Boží milosrdenství Rusům vpadlým do hrozného hříchu, necháme jednat Pána Boha. Očekávat z této strany však v dohledné době asi nelze už nic požehnaného.

* * *

Je mi osobně moc líto ruského národa, který dovolil Putinovi něco takového spáchat. Snad opravdu není věčným údělem Rusů jen být Bohem biti. Ostatně, záleží na každé osobě, jak se zachová. Ap. Pavel praví: Nespřahejte se s nevěřícími (lze putinovce, kteří lžou, klamou a nyní už i prolévají krev, považovat za věřící?). Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Vyjděte z jejich středu, oddělte se o nich, ať nemáte účast v jejich hříších. (2.Kor 6,14-17) Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. (Zjev 18,4)

Se současnou agresí Ruské Federace proti Ukrajině je neodlučně spojeno to ohlušující mlčení Ruské pravoslavné církve, která se spokojila s vydáním pár frázovitých obecných vyjádření o míru a bezzubých výzev „oběma stranám“ k míru, který však porušuje jen jedna ze stran.

Rusko vraždí své bratry, zatímco na ruských církevních webech se řeší příprava na Velký půst a debatuje se o tom, kdy se smí jíst jen marmeláda a houby a kdy se může mastná strava. Prokletý je takový půst, který slouží jen pýše, formalismu a při němž křesťané žerou své bratry (sv. Lavrentij Černigovský a mnozí další). Bylo by duchovně prospěšnější jim i celému světu, kbyby Rusové jedli v čistém týdnu vepřové a zastavili bombardování, stáhli svá vojska.

Duší a svědomím národa je jeho Církev. Není-li dnes schopen (ochoten) Moskevský patriarchát pojmenovat zlo, kárat zlo a odsuzovat zlo, jak by mohl být svědomím národa? Vypadá to, že církevní duše národa je nemocná či zbloudilá. (Vojenský útok na sousední národ a způsobené krveprolití, střelba raketami do civilních obyvatel, to je přece zlo, a může je ospravedlňovat jen člověk zcela bezcharakterní, nemorální nebo blázen.) Lze o takové církvi s jistotou tvrdit, že vede národ po cestě Evangelia lásky a čistoty? Někdo by měl prozkoumat otázku, zda je učením a ideologií takové církevní společenosti ještě křesťanská víra. Každopádně se nám nemůže nevybavit Kristovo rčení o soli, která ztratila chuť a není k ničemu dobrá, než aby se vyhodila a lidé po ní šlapali. (Mat 5,13)

Sama Ruská církev svou lokajskou loajalitou vůči amorálnímu putinismu udělila morální kredit a plné mravní ospravedlnění existenci Ukrajinské pravoslavné církve, které udělil Ekumenický patriarchát autokefalitu. (O ní budeme hovořit v dalších dílech této stati.) Koho dnes zajímají názory církve, která vědomě vstoupila do služeb evidentního psychopata, který jako Herodes vraždí svou rodinu a dokonce neváhá vyhrožovat světu zbraněmi hromadného ničení. (V Římě se v době kolem Narození Kristova říkalo, že na Herodově dvoře je lepší být psem než synem - synové tam dlouho nepřežijí, ale své psy Herod miloval.)

P.S.

Má smysl mluvit o bolesti, kterou způsobili Rusové celému pravoslavnému světu? Vždyť mnozí doufali v Rusko jako v oporu Pravoslaví a nyní vidí, jak se tento domnělý sloup zřítil před očima věřících i nevěřících a je všem na posměch. A má smysl se rozepisovat o Božím hněvu hrozícím těm, kteří způsobili takovou ostudu celé světové pravoslavné církvi? Kolik upřímných zájemců o Pravoslaví je dnes zděšeno a hrozí se v domnění, že se jim nyní ukázala pravá tvář náboženské organizace, které chtěli svěřit do péče své duše? Co pravil Pán Ježíš Kristus? Že způsobit pohoršení je horší než smrt.

„Kdo by pohoršil (svedl) jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Matouš 18,6)

„Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení (skandály) sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází. Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně. A jestliže tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší vejít do věčného života jednooký, než mít obě oči a být uvržen do pekelného ohně. (Matouš 18,7-9)

Výrok o rozsévači: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království,plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“ (Matouš 13,37-41)

Na závěr

Možná píši tento článek příliš emocionálně. Narozdíl od těch církevnických (či zákonických) Rusů, které bombardování bratrů nechává v absolutním klidu a řeší marmeládu a hřiby v půstu, nevím, jak psát bez emocí v situaci, kdy tři stovky kilometrů ode mne dopadají pravoslavným bratrům na jejich sídliště plná obyvatel ruské bomby a rakety, po jejich zemi rajtují ruské tanky a naše místní fara se plní uprchlíky: ženami a dětmi, které musely pro záchranu života před Putinem utéci ze své země.

A to raději nerozvádět, že atomový Putin a jeho režim se stal větší hrozbou pro život světa, než byl Sovětský svaz v době karibské krize.

Na samém konci tunelu hanby, do něhož Rusko vstoupilo, však ještě bliká maličké světélko naděje - možnost, že tato cesta nuceného ponížení a celosvětové ostudy povede k nějaké velké obnově a proměně Ruska a jeho církve. A tak věřme, že sám Kristus Pán si to v Rusku zpohlavkuje, vypráská penězoměnce ze svého chrámu a postaví vše na svá místa, jak říkal starec Paisij. Doufejme.

(Pokračování příště, pokud bude nějaké příště)



Zobrazit příspěvek č. 1332 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2022
Mír Ukrajině

Modlitba za ukrajinský lid

K Hospodinu modleme se.

Hospodi, pomiluj.

Pane a Spasiteli Ježíši Kriste, ty sám jsi láska, prokazuješ lásku a učíš milovat, na tebe spoléháme, v tebe věříme, ty jsi veškerá naše naděje! Všemohoucí Hospodine, Bože náš, prosíme tebe, zastav utrpení a válečné násilí na Ukrajině. Uděl všem lidem ducha pokoje a dobrou vůli k míru. Ty sám pouč ty, kteří přepadli pokojný lid, aby pochopili, že nežehnáš útočné válce, a zmař všechny jejich špatné úmysly. Kriste, Dárce pokoje, uděl rychle mír všem účastníkům válečného konfliktu, útočníky zbav nevědomosti a zaslepenosti, uhas plameny vášní a zloby.

Milostivý Pane, posilni obránce přepadené země, uzdrav zraněné, postarej se o ty, kteří museli opustit své domy, utěš zarmoucené a upokoj padlé. Shlédni milosrdným okem na utiskované. Pastýři duší, osviť bloudící, uveď na cestu spravedlnosti všechny ovečky své. Dej sílu lidu svému na Ukrajině, aby uprostřed válečných běd neklesal na duchu, ale odhodlaně nesl svůj kříž a následoval tvou trpělivost. Pomoz nám všem, svým dětem, abychom se chopili kající modlitby a otevřeli tím dveře tvému slitování. Kéž všichni pochopí, že na zemi žijeme nikoliv proto, abychom zabíjeli, ale abychom druh druha milovali.

Pane slitovný, smiluj se nad námi a vyslyš úpěnlivé modlitby naše přinášené ti s vírou za trpící a umírající, na přímluvy přesvaté Bohorodice, sv. knížete Vladimíra, mučedníků Borise a Glěba, ct. Antonia a Feodosia i všech svatých. Neboť ty jsi Bůh pokoje, Hospodin slitování a útěchy, a tobě slávu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.





Zobrazit příspěvek č. 1330 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2022
Obřezání Páně

Svátky potvrzující pravost Božího vtělení a svátek Zákona

Událost Obřezání Páně si připomínáme v první řadě proto, abychom si znovu potvrdili, že Bůh se vtělil - stal se člověkem. Přijal plnost pravého lidství, tedy i skutečné lidské tělo, a sklání se zcela na naši úroveň Božích služebníků, tj. podřizuje se zákonům, které On sám vydal pro svůj lid. A tak se stal Netrpící (Bůh) trpícím (člověkem).

Dnes jsme na takovou myšlenku už zvyklí, ale kdysi si lidé lépe uvědomovali nesmírnost takové ideje, nepochopitelnost všech důsledků a souvislostí takového zázraku. Někteří věřící se bránili přijmout tuto skutečnost a vymýšleli jiné, rozumově přijatelné řešení tohoto tajemství. Byly to různé teorie o tom, že Bůh přijal lidství jen částečně, nebo teorie o tom, že přijal jen jakési zdánlivé tělo (gnostikové, doketisti) apod. Západ v tomto problému částečně vězí dodnes se svou racionalisticko-scholastickou poučkou: lidství Kristovo je tím, co za nás trpělo, Božství Kristovo to je to, co konalo zázraky (to je ve své podstatě hereze odsouzená IV. všeobecným sněmem). Proti všem těmto odchylkám od víry hlásané svatými apoštoly církev postavila mj. připomínku této události, kdy byl Pán osmého dne po svém narození tělesně obřezán, jak stanovoval Hospodinův zákon. Tělesný akt se netýká jen těla, ale celé Kristovy boholidské osobnosti, ve které se i Božství sklání k člověku. A zároveň Bohočlověk při obřezání (jak bylo zvykem) přijímá jméno Ježíš, které už navždy bude nad jakékoliv jiné jméno a bude v něm spása. (Skut 2,21-22; 3,16; Řím 10,13; Filip 2,9)

Ukazuje se tím nejen pravost Vtělení, ale i pokora a sestoupení Božího Syna, jenž se jako Zákonodárce sám podrobuje zákonu, který ustanovil.

Svátek Božího zákona

Smysl zákonů Božích je osvobodit člověka a ukázat mu cestu k Bohu. Uvést lidský život do souladu s principy stvoření - s vnitřním ustrojením světa, čili do souladu s Bohem i se světem. Páchá-li kdo hříchy, čili skutky proti Zákonu, vnáší nelad a poruchu do svého vztahu s Bohem, protože tím jedná proti záměrům Stvořitele, a zároveň narušuje své začlenění do celého stvoření, které je učiněno podle jistých vnitřních zákonitostí, všechny principy a síly tam na sebe navazují a vše tam spolupracuje. Hříšný člověk se vymkl z tohoto řádu a celé stvoření pak pracuje proti němu. Přestupky proti zákonu zároveň ničí a rozbíjejí vztahy mezi lidmi, a tím vzniká v lidské společnosti neustálý nelad, nesoulad, sváry a boje. Je potřeba uvádět zde ilustrace této pravdy z lidských dějin a ze současného stavu lidstva a přírody?

Člověk páchající činy proti Božímu zákonu vstupuje do nepřátelství s Bohem, lidmi i stvořením. Dostává se tím do jakési izolace, či skořápky, jako když se tělo snaží za pomoci své imunity zapouzdřit vřed či škodlivou částečku. Jinými slovy, nemůže dosáhnout pravé svobody. A protože každý v hlubinách své duše toužíme po svobodě a zároveň po hlubokém spojení s ostatními, vzniká v duši hříchem zotročeného člověk bolest, neklid, nespokojenost.

I někteří filosofové si všimli, že jsme v tomto životě jakoby uzamčeni v uzavřeném prostoru. Už jen tím, že nevíme, jak svou osobní existencí překonat hranici smrti (dokud se nenecháme osvobodit Spasitelem). Byl to myslím L. N. Tolstoj, kdo o tomto způsobu života nevěřících lidí pravil: „Po hloupém životě přijde hloupá smrt.“ Jiný myslitel v současném Rusku charakterizoval život nešťastných lidí v Moskvě: „Metro, práce, metro, spánek.“ Jakémukoliv lidskému životu však může dát smysl víra v Krista. Jakákoliv klec má dveře. Pán otvírá každé kleci tato vrátka, aby vězeň mohl vyjít do svobodného prostoru. Ježíš Kristus je bránou do svobody.

* * *

Pro nevěřící je stále vše tak, jak pravil Kazatel: „I kdyby mnoho let živ byl člověk, ve všech těch letech veselil by se, ať pamatuje, kolik dnů ho čeká v temnotě a jak mnoho jich bude; cožkoli by proběhlo, počítá se za marnost.“ (Kaz 11,8; pravosl. překl.)

V křesťanství jde o naše pravé osvobození, abychom mohli vyjít z temnoty, jako jsou ovečky pastýřem vedeni na pastviny hojnosti, čili „aby život měly a hojně ho měly“. (Jan 10,9-14) Pro polomrtvé a žihadlem hříchu umrtvené duše lidí uzamčených v kleci světa si Spasitel přeje, aby přetékaly životem.

Smutné bývá, nevidí-li lidé, že Bůh nevydal své zákony, aby spoutal člověka, ale aby spoutal hřích. Kristovo jho nemá tížit, ale je lehké a blažené. (Mat 11,29-30) Životem podle Božích zákonů si člověk nenakládá na bedra Zákon, aby nesl jeho tíži, ale Zákon nese člověka. Život s Kristem není nesením Krista, ale On si bere na svá záda nás (viz příběh ze života sv. Christofora). Následujeme-li Krista nesením kříže, Kristův kříž nese nás. Jakékoliv naše břemeno nám Pán Ježíš nadlehčuje a nechává na nás jen přesně tolik tíhy kříže, kolik je pro nás naprosto nevyhnutelné, abychom se kázní naučili nereptat, za vše děkovat Bohu a nepovažovat egoisticky své problémy za osu, kolem které se točí svět.

Srovnávejme

Sv. Basil Veliký studoval před svým křtem v Athénách filosofii. Později měl vlastní žáky, které učil křesťanské moudrosti. Aby dobře pochopili vznešenost Evangelia a rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím, nechal je číst antické autory a seznámit se s veškerým tím řeckým vytříbeným myšlením ale pohanským poznáním. Seznámili se tím, co vše dokáže lidský rozum zpracovat a pojmout, a zároveň pochopili, že bez Krista zůstává prostor lidského vědění uzavřený a prázdný a člověka nechává vnitřně neuspokojeným a nenasyceným, a lidská mysl zůstává neosvícenou a jakoby v šeru. Člověk před Kristem nebo mimo Krista je jako krajina v noci čekající na rozbřesk. Právě ta tragická nenaplněnost pohanské vzdělanosti, myšlení a filosofie, kterou vytvářeli největší myslitelé pohanského světa, dávala Basilovým žákům prožít a následně ocenit, co nabízí lidskému myšlení a duši Kristus. Křesťanství dává hladovějící lidské duši odpovědi na konečné otázky, po jejichž řešení pohanské myšlení jen tápavě pátralo. Především pak Evangelium dokáže to, co žádná jiná filosofie: nasytit nejhlubší tužby lidské duše a napojit lidské srdce zoufale prahnoucí po konečné a nejvyšší Pravdě.

My se můžeme dobrat podobné zkušenosti jako Basilovi učedníci, když srovnáme materialistické a konsumní myšlení této doby s tím, co dává věřícímu Evangelium. I my můžeme sami okusit ten propastný rozdíl a napojit se živou vodu a nadechnout ducha, který Pán Ježíš dává, ale svět se snaží z člověka vysát.

Známe bídu světského ducha a mizerii pozemského pachtění, jak to vedle antických myslitelů vyjadřuje v Bibli Šalomoun: »Marnost nad marnost, všechno marnost. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.“ (Kaz 1,1-14)

Leč zároveň jsme už zahlédli i světlo svobodného prostoru skrze otevřenou bránu, kterou je Kristus. Pán Ježíš nás nejen zve a vybízí překročit hranice stísňující dočasnosti, ale nabízí nám svůj prostor nekonečnosti a blaženosti nebeské, kde vše je nepomíjivé a nic není pouhou marností.

Cesta

Cestu, kterou nám svým životem Pán zjevuje a kterou nás stále opět a opět provází většina velkých církevních svátků, je cestou pokory, poslušnosti, kterou z naší strany vykupujeme trochou té bolesti z rozbíjení kamene svého ega (či štěpením atomu svého ega, ct. Paisij). Prvním hříchem lidí byla neposlušnost, vzpoura, egoismus. Kristus nás léčí svou poslušností vůči Otci: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ať se stane“ (ne má vůle, ale tvá se staň), (Mat 26,39) a v poslušnosti a krajnímu ponížení se ponořil do lidské dějinné tragédie a nechal zavést („jako ovečka vedená na porážku;“ Iz 53,7; Sk 8,32) až k té hrůze, kterou z lásky k nám vpustil do sebe a zemřel za naše hříchy.

Tomu, co pro nás podstoupil, se s díkůvzdáním klaníme a jeho lásku a oběť přijímáme tím, že sami něco z jeho příkladu ponížení a nereptající trpělivosti podstupujeme. To je to pravé vítězství nad pomíjivostí, naše malé vítězství nad hříchem, které se stává součástí velkého vítězství Kristova. V něm je oslaven On a spolu s ním i my.





Zobrazit příspěvek č. 1329 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2022
Narození Kristovo

Úvahy nad letošními svátky Narození Spasitele

Nemůžeme začít zamyšlení nad svátky Narození, aniž bychom především zmínili základní teze církevního učení o vtělení Božího Syna: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Výrok tak starý, že se teologové neshodují od koho pochází: od Basila Velikého?, od Athanasia? ...) Nekonečný a nestvořený Syn Boží, jemuž je celý vesmír malý a nemůže Jej pojmout, se právě narodil; Bůh, který je věčný, bezpočátečný a nesmrtelný, netrpící a vševědoucí, se stává malým dítětem, které se dává vložit do jesliček a nechává se zabalit do plének. Bude se učit mluvit, chodit, číst, pracovat. Od okamžiku jeho narození je už pevně dáno, že jednoho dne musí i On zemřít.



Ten, jemuž patří vše a drží ve své ruce veškerenstvo, dobrovolně zchudl, aby nás „obohatil svou chudobou“. A jakoby nestačilo, že Bůh se stává člověkem, rodí se v největším ponížení a skromnosti - v chlévě, v chudobě. Nevybral si narodit se v císařské rodině, ani v purpuru, zvolil si pokoru. Nezvolil si život v přepychu a obdařen královskou mocí, ale v prostotě a bezbrannosti. A jeho sestupování hlouběji a hlouběji do pozemské mizérie tímto narozením jenom začíná. Skončí potupnou popravou v bolestech na kříži, mezi zločinci.

Jak se o Božím Synu praví v liturgii sv. Basila: »Rozhodl se nelpět na rovnosti tobě, Bohu a Otci, a tak ač byl Bůh, zrozený před všemi věky, na zemi se objevil a s lidmi žil. Z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.«

Je to tajemství tak hluboké a rozumu nedostupné, že Církev zvolila řeč paradoxů, aby svou chválou toto tajemství obkroužila - alespoň částečně uchopila nadšenými slovy (viz kondak svátku):

»Panna dnes Nadpřirozeného rodí a země skýtá Nedostupnému jeskyni. Andělé s pastýři Ho oslavují a mudrci vedeni hvězdou putují, neboť se pro nás narodilo Děťátko malé, předvěčný Bůh.«

V kratičkém zpívaném textu je přímo koncentrát protimluvů: Panna × rodí. Rodí × Nadpřirozeného (jenže člověk nemůže rodit nikoho jiného než přirozeného; v jiných jazycích je termín „rodit“ spojen s pojmem pro „přirozenost“). Nedostupný × je na zemi a to v jeskyni (čili Nedostupný se stal dostupným; Nedotýkatelný se nechal obejmout svým stvořením - matkou, materií, zemí; Veliký se stal maličkým; Nesmrtelný smrtelným). Narozené Děťátko × je předvěčný Bůh (dítě, které zrovna začalo svůj život, bylo Bohem už před všemi věky).

Z židů si k sobě přivedl pastýře, aby se mu poklonili. Pastýři - byli jedni z nejchudších lidí, to byli ti, kteří neuměli žádné řemeslo, nebyli rybáři ani řemeslníky, neměli žádnou solidní živnost. A ty si vybral Pán jako své dvořanstvo, aby se mu poklonili v jeho paláci - ve chlévě, na jeho trůně - v jeslích. Z pohanů si přivedl naopak učence, mágy, astrology, které si skrze nebeské znamení přivedl, aby se mu klaněli a tím bylo zjeveno, že Evangelium stojí nad veškerou pohanskou učeností, vědou, rozumem, a moc Kristova je nad všemi pozemskými poklady a jakoukoliv královskou vnešeností.

* * *

Tenkrát v Betlémě se narodila Osoba, v níž se spojilo Božství a lidství. Naše lidství, poškozené hříchem, smrtelné a znetvořené pádem Adama, přijal Pán od přečisté Panny, aby toto lidství obnovil, vyléčil od věčné smrti, přivedl zpět k Bohu, spojil s Božstvím, prozářil a přetavil nestvořenou Božskou energií tak, jako oheň rozžhaví železo.

Při svém Narození přichází, aby nám ukázal cestu správného lidského života a aby nás sám vedl po cestě pokory a nesení kříže, skrze kříž ke vzkříšení. Předpokladem však je, abychom dokázali alespoň vzdáleně napodobit jeho betlémskou pokoru.

Ano, tyto svátky jsou zároveň Božskou učebnicí pokory. Když náš Bůh ukázal takovou nevídanou pokoru a cestu ponížení, jak bychom se neměli i my snažit - každý podle svých možností - napodobit tuto velikost pokory? Bůh nám svým příkladem zjevuje, že v pokoře je velikost, že skutečně velké a vnešené dílo lze učinit jen cestou pokory.

O sv. Janu Zlatoústém zpíváme po liturgii, že nám ukázal „vznešenost pokory“. O svatých biskupech zpíváme: „Pokorou dosáhl jsi povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Písmo praví: „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ Sv. Paisij přímo učí: pokora = blahodať.

Ct. Paisij praví: Pokorný člověk vydechuje všechny duchovní vůně: prostotu, mírnost, neohraničenou lásku, dobrotu, nehněvnost, obětavost, poslušnost atd. Je chudý duchem, a proto vládne veškerým duchovním bohatství. Je zbožný a tichý, a proto je stejného rodu s nejblahoslavenější Bohorodicí a Pannou Marií. Jestli se nepokoříme dobrovolně, tak jsme pokořeni silou, protože nás dobrý Bůh miluje.

Ct. Svatohorec dále praví: Jestli se pokoříš, uvidíš, jak do tebe vstoupil Bůh, který změní tvé srdce na betlémské jesličky.

* * *

Narodil se jako maličké bezbranné Dítě, aby oměkčil naše zatvrzelá srdce (jak píše Dostojevskij). Vždyť při pohledu na novorozeně měknou srdce dokonce drsným chlapům. Obrázek Dítěte v jesličkách s Jeho Matkou vzbuzuje něhu v průběhu všech pokoleních, jak jdou po tisíciletích za sebou. Proto se z těchto svátků staly svátky míru, pokoje a smíření. Jednak smíření člověka s Bohem, kterého se účastníme i smířením s bližními. Tak se Bůh svou prozřetelností přičinil, aby si lidé odpouštěli a smiřovali se - zvláště o těchto svátcích, kdy bývá zvykem, že dokonce i ve válečných konfliktech se vyhlašují příměří. A my všichni jsme zváni okusit sladkost smíření.



Každoročně si připomínáme, jaká je pravá oslava Narození Kristova - učinit z jeskyně svého srdce Betlém s jesličkami, z nichž nás osvěcuje záře narozeného Spasitele.

Říká se, že Pán se nechal nosit v náručí Panny, aby mohl vzít do své náruče nás všechny. V oslavě události Kristova Narození je hlavním tématem zmenšení Boží nesmírnosti, aby se mohl ujmout nás. Bůh se zmenšuje, aniž by ho ubylo a aniž by přestal být plným Bohem, ale zároveň se spojuje s naším lidstvím, které jakoby zastiňuje záři jeho moci a dočasně svazuje jeho sílu podobně, jako je kolem nemluvňátka pevně ovinut povijan.

Narození Páně je úvodem do Evangelia, které celé je mocným Zjevením Boží lásky k člověku. Je to láska, která nehledí na lidský pád, hřích a zradu, ale je stálá a neměnná. Jako matka stále miluje své dítě, i když zlobí, tak Bůh nepřestává milovat člověka, který když hřeší, škodí tím jen sám sobě. Nejsilnějšími body tohoto zjevení je obraz Jeho Narození a Ukřižování, které ukazují klíčové okamžiky Božího sestoupení za člověkem. Ukazují, že Bůh Stvořitel tak miluje člověka, že je připraven na všechno přistoupit, cokoliv učinit, jen aby člověka zachránil od věčné smrti.

Rok co rok nám Církev staví před oči událost Narození i Ukřižování, abychom konečně pochopili Boží lásku a otevřeli svá srdce této lásce. To nám pomůže změnit „frekvenci našeho myšlení“ (podobenství o radiostanici používané starcem Paisijem) a přepnout se na frekvenci pokory, a tak s ním můžeme hovořit, protože on promlouvá do lidské duše jen na této frekvenci.

(Psáno pro web olomoucko-brněnské eparchie.)





Zobrazit příspěvek č. 1328 jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2022
Výtisky jihlavských kalendářů

Distribuce vytištěných kalendářů

Výtisky nástěnných kalendářů a diářů byly v pondělí rozeslány všem, kteří si je objednali. Pokud by k Vám nedorazily, ozvěte se (třeba na adresu Ambonu - viz nahoře). PDF ke stažení na obvyklé adrese.

Soubor s aktuálním pohyblivým kalendářem Paschal pro Google calendar je k dipozici zde (dole na stránce).

(Pevný kalendář se v Google calendar opakuje loňský)



Zobrazit příspěvek č. 1327 jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2022
Nová kalendária na rok 2022

K dispozici jsou PDF soubory se všemi kalendářními mutacemi na rok 2022.

Je tam nástěnná i diářová verze velkého kalendáře a pak všechny tři varianty kalendářních kombinací připravené pro kalendářní ročenku olomoucko-brněnské eparchie.

Ročenka už je vytištěná a probíhá distribuce. Nástěnný velký kalendář se bude tisknout a rozesílat, aby vše bylo dokončeno před koncem juliánského roku.

Najdete na obvyklé adrese: pravoslav.or.cz/kalendarium




Zobrazit příspěvek č. 1325 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2021
Svátky Narození Páně v Rumunsku

Rumunská koleda

Na webu vilémovského monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice se objevila krásná vánoční koleda (tzv. modlitba vězňů):



Zde přímo z Youtube



Zobrazit příspěvek č. 1324 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2021
Vojáci dostali v Rusku novou kapličku

Chrám zasvěcený politice

Aktualizováno

Ani v Rusku se nepovede vždy úplně všechno. Svůj modlitební koutek dostala ruská armáda v podobě tohoto velechrámu poblíž Kazaně. Pod novátorsky pojednanými efektními ikonami(?) se nyní schází vůkol moskevského patriarchy ruské vojsko k modlitbám za vítězství. Rusům (nevím, jestli všem) se taková architektura asi líbí, ale mě vždy nad takovými projevy ruské velikosti a síly napadne, jak vzdálená je nám tato kultura, jejímž hlavním rysem jsou obrovské rozměry. Je to prostě jiná mentalita (bez ohledu na to, že oba naše národy jsou slovanské, rozdíly v mentalitě mohou být obrovské).

Nám sice nepřísluší mluvit do vnitřních záležitostí jiného národa, ale můžeme se díky tomu zamyslet nad obecnými tématy, a nad námi samotnými. Třeba zjistit, kudy naše cesta nevede.

Nechci zde hodnotit vkus či nevkus ruských stavitelů, to je otázka národní povahy. Co se jednomu národu líbí, může z pohledu jiné kulturní tradice vypadat jako kýč. Jenže zde se jedná o chrám, kde bychom měli Bohu sloužit svou snahou o zbožnost a nikoliv si připadat jako v památníku vojenských úspěchů. Ta snaha chrámu šokovat, ohromit se může docela dobře snadno stát povrchní náhražkou vytříbené krásy. To už by se vlastně dost blížilo opuštění starobylé pravoslavné tradice, kde umělcům nejde o povrchní líbivost, ale o zprostředkování hlubšího poznání, což je smyslem opravdové krásy.

Těžko považovat za krásu tu směs všech stylů, míchání historických vzorů, ten koktejl dávných východních uměleckých tradic se západem ovlivněného tzv. ruského baroka a novověku s modernou, socialistickým realismem a postmodernou. Těžko považovat za vytříbenost to hýřivé spektrum všech myslitelných uměleckých postupů a prostředků použitých pod jednou střechou, ba hned vedle sebe. A tu až orientální hojnost dekoračních prvků spojených s přemírou po chrámu rozesetých oddělených a jednotlivých ikonek, ozdůbek, svatyní a svatyněk v Čechách nazývají poměrně nevybíravým slovem „přeplácanost“.

* * *

Umělec, který si prohlédl přiložené fotografie z chrámu, shrnul své dojmy jedním slovem: odlidštěnost. Ta zvláštní prázdnota, nad kterou září socha ze zlata - to rozhodně není obvyklé pro pravoslavné chrámy. Pro všechnu tu záři zlata není vidět Kristu do tváře, je to jen socha bez obličeje. Odlidštěnost - jakoby v Kristu nebylo spojeno Božství s lidstvím.

Ikonograf prohlásil o výzdobě chrámu, že je to úkrok stranou, že to není zcela pravoslavné. Kristus musí vypadat vždy stejně, jak to stanovuje ikonografický kánon. Stejně jako není správné používat pro ikonografii netradiční prostředky a postupy (např. olejomalbu nebo novátorské nahrazení kanonicky stanovených odstínů barev používáním jiných, nečekaných, např. tmavě rudé pozadí na ikoně), tak není přijatelné dramaticky měnit vyznění a působení ikony. Nutno odmítnout takové ikony, na nichž zobrazený Kristus vzbuzuje dojem, že je to převlečený démon.

* * *

Pozoruhodný je další duchovní rozměr chrámového prostoru, který spolu s okolím vně chrámu evokuje bojiště. Armagedon. Nesmiřitelná poslední bitva s nespočtem obětí. Apokalyptická stvoření rozsévající smrt. Téma strašné a děsivé. Nic pro hříšníky. Ruská armáda je tu zobrazena jako armáda archanděla Michaela, která bojuje proti ďáblu. Kolem chrámu jsou rozmístěny vraky nepřátelských tanků a válečných strojů, zbytky spálených domů, zákopy, zničené zbraně. Ano, toto je zbudováno jako chrám vítězného Božího vojska posledního soudu. Zcela nové pojetí zpřítomnění apokalypsy. Zatímco dříve byly na ikonách zobrazovány apokalyptické výjevy za použití biblické symbolické řeči, ve které je vždy nějaká útěcha, tady je apokalypsa přítomna duchem hrůzy, pachem spáleniště, výbuchů války a děsem vyhlazení. Ponurá barva tmavého kamene, jímž je obložen chrám navenek (působí tím, jako by byl začerněn od sazí ohňů z výbušnin, nebo ožehnut válečnými plameny), a tmavé šedomodré či nevesele šedozelené líčení stěn všude uvnitř - to člověku radost do srdce také nepřidá.

* * *

Ale lze to nahlédnout i z druhé stránky: zatímco duchaprázdná západní civilizace řeší třídění odpadu, uhlíkovou stopu, klimatickou katastrofu nebo elektromobilitu, v přece jen duchovnějším Rusku se řeší Armagedon. Jen teď vskutku nevím, jestli to druhé je v ruském podání vlastně smysluplnější... Čili zda to přináší člověku nějaké bohopoznání či něco užitečného pro spásu. Dává něco z toho lidem radost? Radost z Boží blízkosti? Jistě, nějaká radost tam je, ale na západní straně má ekologickou podobu nadšení pohanů skákajících přes posvátné ohně, a v chrámu armády má zase podobu zářících očí jehovistů, když nadšeně mluví o tom, jak na konci světa bude tolik mrtvol, že to zvěř ani nestihne požírat.

Západ marně hledá ekologickou záchranu země a globální ekonomiky, aniž by viděl, že záchrana světa začíná úplně jinde, než ji světské myšlení a evropská logika hledá. Východ řeší duchovní problém světa, ale kvůli duchovnímu úpadku a naší všeobecné nedostatečnosti není schopen zvolit účinné způsoby, které strhnou člověka radostí z víry, a hlavně se mu nedaří udržet se na Evangeliem vytyčené cestě lásky, protože se do té Kristovy lásky stále nějak plete politika.

Křesťanský chrám, kanonicky zřízený, má zvěstovat Evangelium, tedy Boží lásku k lidem a zapůsobit na věřící, aby na Boží lásku odpověděli. Aby milosrdenství shůry rozhojňovali milosrdenstvím vzájemným. Nutno uznat, že tento úkol lze u chrámu zasvěcenému armádě, vojsku a řinčení zbraní naplnit jen velice obtížně, pokud to je při tomto zadání vůbec možné.

* * *

Zajímavou kapitolkou chrámové výzdoby jsou mozaiky, provedené v duchu u nás nechvalně proslulého soc-realismu. Na některých byl původně i Putin a Stalin. Proč nakonec odstranili Putina, nevím, ale fresku s podobiznou masového vraha nakonec dali pryč kvůli pobouření věřících. Kdyby tak Josif Vissarionovič tušil, že ho jednou budou chtít umístit mezi ikony na stěnu pravoslavného chrámu! Pro tentokrát ho tato ironická pomsta neúprosných dějin o vlásek minula. Možná příště?

Každopádně jsou tam zvěčněni současní politikové, ruská generalita, a v neposlední řadě ministr zahraničí RF Lavrov. A pak spousta politicky uvědomělých dělníků, rolníků a pracujícího lidu obecně, jak to bývá na angažovaných mozaikách tohoto politicko-uměleckého zaměření obvyklé.

A vyobrazení kulometů, tanků, pušek a dalších zbraní? Podle mého soukromého názoru to do chrámu nepatří. Svatí jsou sice, pokud byli vojáci, zobrazeni s mečem nebo kopím, ale to jsou atributy těchto svatých. Existují pak fresky zobrazující historické bitvy a tam jsou historické zbraně, jenže to byla vojska vedená svatými vojevůdci a nikoliv Stalinem. Historická zbroj ještě budiž (lze ji chápat symbolicky), ale přece jenom - sofistikované zbraně pro hromadné zabíjení - kulomet, minomet a samopal i nejmodernější zbraně? (A kdo ví, jestli tam někde nejsou i atomové ponorky... A co mezikontinentální rakety? I ty tu máme, ale venku. To si přece nikdo neumí ani představit - pravoslavný chrám bez balistických raket!)

Jenže návštěva chrámu přece není účast na vojenské přehlídce. V Rusku je sice smutnou tradicí předělávat chrámy na muzea, ale většinou si to neorganizujeme sami. Tento druh železných zbraní jsme spíše zvyklí vidět na ikonách zobrazující podsvětní propast, čili peklo. Představuji si, jak se věřícím asi stojí v chrámu vedle stěny s ikonou, ze které na ně míří vojsko samopaly a kulometem. Modlitba na bitevním poli? O ikonách jsme se přece učili, že je to okno do nebe. A co že to mají venku? Čirým politicko-agitačním kýčem je venkovní osvětlení kolem chrámu, provedené pod inspirací mezikontinentálních raket připravených ke startu.

Možná trpím nějakými předsudky, protože mi tyto chrámové mozaiky nepříjemně připomínají neumělou komunistickou výzdobu s budovatelskými či propagandistickými výjevy, bez kterých se neobešel žádný okresní kulturní dům a mnoho nádražních budov. Na všech byli k vidění radostní pracující. Tady máme zase radostné Rusy nadšené pro Rusko (proč na chrámové "ikoně" nejsou nadšeni pro Boha?). Trochu levně a příliš ideologicky znějící armádně občanská chrámová přísaha na stěně chrámu: "S Ruskem na věky!" připomene pamětníkům nápisy, kterým se zde ještě před 30 lety nedalo uniknout: "Se Sovětským svazem na věky věkův," avšak místo: "Amen," tam tenkrát připojovali: "A nikdy jinak!" V Božím chrámu bychom spíše očekávali vysázené toužebné zvolání: "S Kristem na věky." Cožpak Rusko je Bůh, abychom je v chrámu vzývali? Ten druhý, ryze politický výkřik na mozaikách: "Krym je náš!" si ale tito současní budovatelé zářných zítřků opravdu mohli odpustit. (Přece vědí, jak tím zraňují většinu Ukrajinců.) Celá ta mozaiková výzdoba, obsahující tváře současných politiků, nepříliš vkusně odvádí pozornost návštěvníka chrámu ven do světa. A mimochodem, také vás šokují vitráže či vystavené vlajky ozdobené hvězdou, srpem a kladivem? (V diskusích jsem zaslechl, že to irituje i spoustu Rusů. Ty názory diskutujících nevydávají chrámu svědectví, že je to postaveno v duchu "Rusko sobě" jako "Rusko Rusům", ale spíše jako "Rusům navzdory". Tyto debaty však mohou vytvářet zavádějící dojem.)

Působení chrámu, jeho výzdoby v celkovém kontextu trošku vzbuzuje podezření z hereze etnofiletismu, případně starožidovského pojetí "vyvolenosti národa", čili národnosti Bohem vybrané, která má tu unikátní moc dávat svým příslušníkům spásu. Ruského mesiáštví je však plná ruská literatura a stalo se již součástí sebeidentifikace ruského národa.

Celkově ponuré vyznění chrámu je umocněno i malým počtem věřících, kterých přichází do těchto obrovských prostor na všednodenní bohoslužby kolem třiceti.

* * *

Na závěr si ještě jednou zodpovězme otázku, proč nás vlastně zajímá nějaký nový ruský chrám kdesi u Kazaně. Kromě toho, že je to pozoruhodnost a určitě zajímavá sakrální stavba. Ale hlavním důvodem našeho zájmu je poučení. Učit se můžeme z příkladů pozitivních i negativních. Toto zřejmě bude pro nás Čechy a Moravany spíše ten druhý případ. Při pohledu na toto veledílo nás asi napadne: "Díky Bohu, že na něco takového tu u nás nikdo nemá peníze." Zároveň si znovu připomeneme, že ne každý vzlet lidského ducha a těla míří k Bohu, ale (zvláště dnes) bývá spíše stoupáním lidské pýchy, doufáním v lidské vědomosti, schopnosti a možnosti (v základech takových velechrámů jako by znělo: Podívej se, Bože, co jsme ti připravili, shlédni a div se). Bylo by tak divné, kdyby po tom všem přišel hodně hluboký pád? Ruský starec Tichon na Athosu říkal, že události dvacátého století dal Bůh Rusku jako epitimii. Poučilo se Rusko, nebo dostane další epitimii, dokud se nepokoří? Jedině skrze pokoru se stane pro Boha použitelným.

Ano, z naší země je to pohled někam do dálky. Nerozumíme motivům, proč Rusové takový chrám potřebují (pokud ho tedy vůbec potřebují a není to jen okázalé mrhání penězi: my na to máme). Je to jiná kultura. Nemáme jim do toho co mluvit. Ale zamýšlet se nad tím jistě můžeme.

Pozemšťanovi sluší v Božích očích podle Písma svatého skromnost a prostota. Boží síla se na zemi děje skrze lidskou slabost, jak svědčí Písmo. Velkolepost je vlastností nebeského království. Bůh nám nedal křídla, abychom se vznášeli nad zemí. A cestu z pozemského prachu k sobě nás ustanovil jako cestu pokory. Kdo nemá pokoru, nemá nic. A tak nás vede k pokoře všemi způsoby, které existují. Abychom nebyli jako ti stavitelé Babylonské věže, kteří z ní stříleli šípy do nebe (jak vypráví starobylá tradice). Stejně jako oni tenkrát upadli do klamu, domnívajíce se, že zasáhli Boha, tak i nás může Bůh nechat v našich zlatých chrámech domnívat se, že čím více pompy, tím spíše doletí naše modlitby k Jeho nadnebeskému trůnu. To vše nás může napadat nad obrázky z nového ruského chrámu, a my pak můžeme Kristu děkovat, že nás zde vede k sobě tou nejkratší cestou poníženosti, pokory.

P.S.
Rusovi bude nevyhnutelně připadat jako česká malost, když řeknu, že v třebíčském chrámu vymalovaném freskami Andreje Kolomackého, se cítím být Bohu blíž, než bych se cítil v armádním velechrámu. Jde přece v konečném důsledku o to, co v církevní a duchovní praxi více pomáhá zbožnosti a modlitbě. To je přece klíčový smysl chrámu - napomáhat modlitbě, vše v chrámu musí sloužit modlitbě. (A. Osipov)

Když tak člověk hledí na ten zvláštní vojenský chrám, teprve doceňuje cestu, kterou se vydalo utvářet svůj výraz české pravoslaví, jehož ideovým zadáním byla před sto lety mj. skromnost. Myslím, že v Česku máme docela dobrý smysl pro hledání a nalézání rovnováhy mezi honosností či velebností na jedné straně a na straně druhé prostotou a chrámovou střízlivostí. Čecha vždy trochu děsí obrovské rozměry, dává přednost buď kulturní vytříbenosti nebo jednoduchosti a nelekne se ani svépomoci či samovýrobě. Převysoké velechrámy, které jsou gotickou lomenou klenbou zvednuty do skoro nebeské výše, aby se z člověka uvnitř stal malý mraveneček, byly typické spíše pro západní prostředí. Na pravoslavném stánku Božím nás zaujala kupole s Kristem, který je nad námi, ale při tom tak blízko. Časem se nám omrzí každé bezobsažné a duchaprázdné obřadnictví, při kterém se duchovenstvo (někdy všichni se stejně sestřiženými vlasy a bradami) řadí do efektních vojensky přesně zarovnaných šiků a přisluhující se pohybují vojenským krokem, raději vkládáme své naděje do porozumění a poznání. Nebráníme se ctít Boha i leskem pozlacených chrámových předmětů, ale zároveň to pro nás málo znamená a dokážeme se modlit se stejným nadšením před křížem sroubeným ze dvou trámků.

Osobní dojem z chrámu ruské armády: pompa utržená z řetězu. Upocená snaha napodobit byzantský velechrám, ale bez té vysoké a tisíciletím vytříbené kulturní úrovně, kterou do svaté Sofie Byzantinci vložili. Nepřevážily zde materiální rozměry nad harmonií, uměním a kulturou? Na některých fotografiích vypadá vojenský chrám až podezřele duchovně potemněle (nechci použít žádného silnějšího výrazu). Ale to je asi vlastnost pompy, které se při svaté Tajině křtu třikrát zříkáme... (V českém překladu křtu se místo "pompy" říká "pýchy".)

Tady někde asi leží důvod, proč se Gorazdovi věřící i duchovní lekali ruského vlivu na místní vznikající církev. Dobře chápali, že kdyby se tato pompa s téměř vojensky vysluhovanými obřady nastěhovala do našich chrámů, Češi i Moravané by z nich prchli.






Zobrazit příspěvek č. 1323 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2021
Chrám všech náboženství na svaté Rusi

Stavitel chrámu chtěl mít všechna náboženství pod jednou střechou

Dnešní pošmourný den na hranici podzimu a zimy rozveselila zpráva z Ruska, kde postavili Chrám všech náboženství. Inu, na Rusi je k nalezení vše, co lze jenom vymyslet.

Jde totiž částečně o katolický i pravoslavný kostel, synagogu, mešitu, má však i prvky pagody či buddhistického chrámu. Jeho barevné střechy zdobí kříž, půlměsíc i Davidova hvězda. Interiér pak zdobí náboženská symbolika z různých historických období. Nechybí například vyobrazení staroegyptských bohů a hieroglyfů, hinduistické nástěnné malby či ikony s křesťanskými světci.

Tak jsme se zasmáli a vracíme se zpět do mrholivého dnešního počasí v Česku...

Celý článek





Zobrazit příspěvek č. 1322 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2021
Další díl seriálu o starci Paisiovi

Svatý starec Paisij

Dokumentární seriál o životě a osobnosti starce Paisia Svatohorce

Seriál dokumentárních filmů s českými titulky doplněn o 5. díl

Ke shlédnutí zde na webu



Zobrazit příspěvek č. 1321 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2021
Z dopisu od mnichů ze Svaté Hory Athos

Ct. starec Paisij: O správném vztahu k církevním problémům

Dotaz: "Starče, jaký postoj zaujmout vůči vznikajícím těžkým církevním otázkám?"

Vyvarovat se krajností - krajními opatřeními se věci nevyřeší. Obě krajnosti vždy mučí Matku Církev. A trápí se i sami ti, kteří se nim uchylují, protože obě krajnosti jsou obvykle jako vbíjení hřebu (tj. jdou příliš tvrdě, přímo, bodavě).

Mnozí dnes bohužel vyvolávají bouře (nepokoje) a zneklidňují Matku Církev. Někteří se zabývají kritizováním druhých lidí, ale nikoliv společným dobrem. Sledují druhé lidi více než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně "smetli". A přitom, kdyby oni sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví páchají hrozné zlo, protože - za prvé - obžalovávají bližního, a - za druhé - snižují (likvidují) ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají i nevíru do duších nemocných, nebo je svádějí na nesprávnou cestu. Jak by mohl být ospravedlněn jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? Jak mohou být omluveny některé případy, kdy jsou pro svět zveřejněny materiály o stavu (vnitřních problémech) církve (a to dokonce ohledně záležitostí, o nichž se nemá veřejně hovořit)? Takoví zlomyslní, necudní a indiskrétní lidé zneužívají slova Písma: "Řekni to Církvi." (Mat 18,17) Ať nejdříve začnou od svých hříchů a od své malé církve, od své rodiny anebo bratrstva!, a když se jim tady zdá být vše v nejlepším pořádku, potom teprve ať ostouzejí Matku Církev. Myslím, že dobré děti nikdy neobviní svou matku.

V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni jí poskytují své služby: povahy mírné i přísné. Tak jako jsou pro tělo prospěšné sladké i kyselé i hořké rostliny, protože každá má své vlastnosti a obsahuje určité vitamíny, tak jsou i Tělu Církve všichni potřební. Jeden svým temperamentem doplňuje povahu druhého a všichni jsou povinni strpět nejen duchovní charakter druhého bratra, ale i snášet nemoci každého. Bohužel, někteří kladou vůči okolním bratrům nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli takový duchovní charakter, jako mají oni, a když někdo není v souladu s jejich povahou, tj. je jen trochu snášenlivější nebo poněkud ostřejší, ihned učiní závěr, že to není správně duchovní člověk.

Doslov překladatele

Myslím, že bychom měli projevit alespoň tolik pokory, abychom připustili, že každý máme sklon k některé z obou krajností, o nichž hovoří sv. Paisios.

Sice jsme se dobře naučili navenek uznávat svou nedokonalost a opakujeme: "Já hříšný, já nehodný..." jenže svými skutky ukazujeme, že tato slova nemyslíme vážně. Ústy říkáme: "Já hříšný...", ale svým způsobem chování o sobě prohlašujeme: "Já svatý." Máme "plnou pusu" uznávání své nedokonalosti, jenže svými skutky dáváme najevo, že se považujeme za "moudré, zkušené a vysoce rozumné či vzdělané". V kajících modlitbách vyznáváme, že jsme "k ničemu nevhodní" a že "bloudíme jako ovce ztracená", ale jak si ve skutečnosti připadáme? Jako spravedliví a dobří služebníci Boží. Neschází mnoho a mohli bychom Boha žádat, aby si od nás nechal poradit. Ústy můžeme o své duchovnosti lhát cokoliv, svým úsměvem, strojenou jemností, vlídností nebo přátelskými či ušlechtilými gesty si můžeme nasadit masku dobrého člověka. Veškeré dobro, které lze spatřit očima a slyšet ušima, je možno - při troše zkušeností s životem v církvi - "vykouzlit" na odiv před publikem nebo pro příjemný pocit spokojenosti s sebou. I pokoru a pokání dokážeme sehrát - před ostatními, a co je nejhorší - i sami před sebou. Avšak skutky nás prozradí.

Výběr z článku (celý překlad bude brzy na webu orthodoxia.cz)




Zobrazit příspěvek č. 1320 jednotlivě

Administrátor --- 2. 8. 2021
Otcové bojující za církev

K neděli svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Uprostřed léta oslavujeme každoročně jejich památku. Je to svátek všech svatých Otců, kteří zápasili na prvních šesti všeobecných sněmech proti těm, kteří poškozovali víru, zraňovali církev jejím trháním na kusy a bouřili věřící, nedovolujíce církvi žít v pokoji.

Tyto sněmy se konaly v době od 4. do 6. století, zabývaly se usvědčováním herezí, demaskování lží, vyháněním heretiků z církevního společenství. Pokud trvali na svých bludech a nechtěli se kát a nadále hodlali způsobovat církvi bolest, zraňovat ji a vyvolávat hádky a sváry. Proti herezím svatí Otcové formulovali dogmata vyjadřující původní starou víru, a tyto věroučné formulace dodnes stavíme proti všem pokusům změnit nějakou část apoštolské tradice.

Hlavní dogma ustanovené svatými Otci na prvních dvou všeobecných sněmech (r. 325 a 381) recitujeme při každé božské liturgii na prahu tzv. eucharistického kánonu jako Niceo-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele...“

Dále na těchto sněmech otcové přijali soubor posvátných pravidel církevního života, čili tzv. kánony. Tato pravidla odevzdaly sněmy církvi, aby byl zajištěn řád církevního života. Dodržování základních kánonů je dodnes povinné pro každou pravoslavnou církev ve světě (je to jeden z tří principů, které jako pojítka vytvářejí z místních samostatných církví světové společenství „jedné svaté obecné apoštolské Církve“). Dodržování kánonů, jakožto základních směrnic pro vnitřní život každého pravoslavného církevního společenství, umožňuje zachovávat v církevním životě pokoj a vytváří duchovní prostor, aby se mohla dít láska v církvi v co nejširším měřítku. Hlásá-li kdo lásku, ale při tom postupuje proti posvátným kánonům, je to vždy láska falešná, zdánlivá, prázdná nebo to dokonce je jen přetvářka.

Ty, kteří hlásají pokaženou víru nebo přestupují posvátné kánony, je vždy potřeba s trpělivostí a láskou napomenout. Případně jim dávat opakované možnosti obrátit se, opustit cestu, na kterou se z nějakého důvodu vydali, dávat jim příležitost k pokání. Ale pokud jsou už všechny možnosti poskytnout jim možnost nápravy vyčerpány a pomýlení lidé dále trvají a svém nesprávném postoji, nesmí se jim do nekonečna poskytovat možnost zraňovat církev, kazit víru, trhat jednotu, vyvolávat neklid a bouře v církvi, strhávat další a další lidi do propasti. Pro zastavení ubližování církvi je nutno použít i přísná opatření a ostrý zásah. Přesně tak postupovali i svatí Otcové na sněmech, a podle jejich vzoru tak činila církev ve všech minulých staletích a stejně tak i dnes.

Hereze (tj. pokažená věrouka), rozkol, znepokojování církve apod. - všechny tyto jevy mají k sobě blízko. Ačkoliv teologicky odlišujeme herezi a rozkol, ve skutečnosti jsou to dvě strany jedné mince.

Svatí Otcové všemi silami a všemi způsoby bránili církev proti porušení a proti těm, kdo jí tak či onak zevnitř ubližovali nebo svou hádavostí rozkolísali tuto archu. Proto je oslavujeme jako "pochodně pravoslaví", sloupy církve, učitele víry, abrahamovské bojovníky, vojáky Kristovy.

* * *



Zjevení Spasitele sv. Petru Alexandrijskému

 
Svt. Petr Alexandrijský (+311) vysvětil Ária, pozdějšího heretika, na diákona. Po nějakém čase měl vidění. Zjevil se mu na žertveníku Kristus v podobě dítěte oblečeného do rozervaného šatu (chitonu). Sv. Petr se jej překvapeně otázal: „Kdo ti, Spasiteli, potrhal oděv?“ Dítě odpovědělo: „Árius mi roztrhl šat.“ Znamenalo to, že Árius svou herezí trhá jednotu víry a tedy jednotu Církve. Pravoslavná víra posléze zvítězila na nicejském sněmu v r. 325 nad Áriovou herezí odmítající Božství Kristovo.

Zjevení sv. Petru Alexandrijskému nám ukazuje, jak zásadní význam má církevní jednota - ať už je to jednota ve víře, jednota kanonická, jednota ve svatých Tajinách, jednota morálky, jednota hierarchie, jednota v napojení na hierarchickou strukturu Církve, jednota uskutečňovaná skrze poslušnost, pokoru, pokání a odpuštění čili jednota v lásce. To všechno jsou projevy oné duchovní jednoty, kterou se Církev spojuje s Kristem. Kdo v Církvi trhá tuto jednotu svou svéhlavostí a vzpurností, trhá Ježíši Kristu jeho šat, čili ubližuje samotnému Pánu, který pravil: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou“ (Mat 5,9), nebo „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27)

Bez požehnané jednoty není v církvi pokoj a bez pokoje v církvi není pokoj v srdci, který nalézáme v Pánu (Jan 16,33). Bez pokoje marně žehnáme Kristovými slovy: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19)

* * *

Ano, jednu z velkých bitev, kterou církev svedla proti herezi (v čele tohoto boje stálo 318 svatých Otců I. všeobecného sněmu), byl zápas za záchranu pravoslaví proti ariánství. Kněz Árius, který přišel ve 4. století s novinkou, že Kristus není Bůh a že Trojice není, byl na prvním všeobecném sněmu (r. 325) napomínán a Otcové mu dokazovali, že se mýlí, jenže on trval na svém. A tak musel být z církve vyhnán. Jenže jeho učení lahodilo uším nerozumných lidí, a tak se drželo ještě dlouho po Áriovi. Tento heretik byl mezi mnoha věřícími oblíben, zřejmě vládl jakýmsi osobním "charismatem" a výřečností (jinak by ostatně asi nebyl kandidátem na alexandrijského biskupa), a to všechno velice ztěžovalo práci Otců s vykořeněním této hrozné hereze, čili pokažené víry, která bere člověku naději na spásu.


Heretik Árius (freska zhotovená ariány)

 
Je to vlastně zajímavý a přímo modelový jev: Mnoha věřícím bylo úplně jedno, že hereze ariánství úplně popírá základní axiom křesťanské spásy, který tkví v tom, že Boží Syn (druhá osoba Přesvaté Trojice), se vtělil, vzal na sebe naše nemocné lidství a svým Vzkříšením je uzdravil. Pokud by Kristus nebyl Bůh, nemohl by pro člověka nic zásadního udělat, marná by byla naše naděje na spásu. Věřícím, ariánům, to však nevadilo, prostě proto, že se jim pohledný Árius líbil nebo jeho učení svou racionálností lahodilo jejich rozumu, tvrdé šíji, která se neskloní před neuchopitelným tajemstvím, a nedostatečné víře (byl to vlastně takový předchůdce západních scholastiků). Zmámení věřící se drželi prázdné sladkosti ariánství zuby nehty. Věřit, že Kristus byl jen stvoření, jen o něco lepší než každé jiné, je pro rozum snazší a příjemnější, než věřit v Boholidství Pána Ježíše. (Mně připadá ariánské učení jako pouťová cukrová vata, - kdo si tuto prázdně sladkou, nafoukanou a lepkavou podivnost někdy koupil, ví přesně, jak to myslím :-)

Ti, co jsou postaveni v církvi v nějakém posvátném úřadu, ať už je biskup čili episkop (to slovo znamená: ten, kdo dohlíží), nebo člen církevního orgánu, mají před Bohem povinnost církev nejen spravovat ale i bránit. Bez ohledu na hlas zástupu. Zdaleka ne vždy platí latinská fráze: "vox populi, vox Dei" (hlas lidu, hlas Boží). Pastýř, který poslouchá jen hlas lidu a snaží se jen zalíbit lidu, není žádný pastýř, ale ovce vedená ovcemi. Skutečný pastýř (jak říká svatohorský starec Gavriil) někdy bere do rukou flétnu a hraje ovcím, aby je utěšil, jindy musí vzít do rukou hůl... Třímají v rukách pastýřskou hůl (dokonce liturgicky vyjádřenou v podobě biskupské berly) proto, že pastýři mají vidět dál než ovce a vědět, kam je vedou a kudy a kde se prostírají pastviny.

* * *
Profesor Moskevské duchovní akademie Alexij Osipov na jedné přednášce říká:

»Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (círk. slovansky: čelověkougodije). Je potřeba dávat si na to velký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby se jí dostalo chvály. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují před největším pokušením duchovenstva - sloužení lidem, tj. před snahou zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále kontrolovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se s ním nenormálního děje. On však nevidí nic.« Tolik prof. Osipov.
* * *

Při nedělním kázání v chrámu na téma svatých Otců šesti všeobecných sněmů jsem se musel usmívat, protože jsem v duchu zapřemýšlel, jak by to asi vypadalo, kdyby dnes byla ta doba velkých sněmů a kdyby probíhaly pozemské životy těchto sněmovních svatých Otců v naší horké přítomnosti a Árius by byl naším současníkem. Jak by se asi současní věřící stavěli k zápasu sněmovních Otců?

Jak bychom se asi chovali, kdyby se velké sněmy konaly třeba mezi lety 2000 až 2020? A co kdyby dnešní církev spravovali ti dávní svatí Otcové (jejichž památky tak zbožně oslavujeme), kteří tenkrát bránili církev před ariánstvím a dalšími herezemi a rozkolníky? Dokážeme si z vlastní církevní zkušenosti snadno představit, že mnoho dnešních věřících (a jistě někteří kněží) by nejspíš prohlásili tyto Otce za nějaké "netolerantní tmáře, plné zloby, nenávisti a nesnášenlivosti", kteří si vyřizují "osobní účty" s Áriem, příp. s dalšími chudáky heretiky, rozvraceči a rozkolníky, které je potřeba ochránit před "nenávistí těchto církevních Otců" a zastat se jich proti "zlobě sněmovních biskupů".
Nejspíš by se mezi našimi milými věřícími našli takoví, kteří by podepisovali petice za Ária, kterého chtějí ti "hrozní Otcové" vyloučit z církve. Na sociálních sítích by se jistě blogovalo, jak máme Ária rádi a kolik toho udělal pro církev, co všechno už dokázal a jak je to fajn člověk (a případně šaramantní muž). Lidé by se rozhořčovali, že Otcové na sněmech svou "netolerantností" ničí církev a odstraňují jejich oblíbené kněze. Někdo by určitě začal slídit za těmito svatými Otci a někde by vyhrabal pravé či falešné svědectví, že ten či onen sněmovní Otec se prý někdy zmýlil nebo se dokonce nezachoval tak, jak by se podle nás měl vždy chovat. Nepochybně by se to všechno ihned zveřejňovalo a vyvolával by se jeden skandál za druhým. Tito svatí Otcové by byli veřejně uráženi, ostouzeni a pranýřováni. Publikovala by se kdejaká špína, bulvár jako Parlamentní listy nebo Blesk by vypustil celou stoku o svatých Otcích. Ještěže ve čtvrtém století nebyl internet; to by bylo ostudy.
Dnes tyto Otce oslavujeme, ale oni tenkrát bičem svého slova a svou anathemou vypráskali z církve ty, kteří církvi škodili svým nesmiřitelným škodlivým působením a ve své vzpurnosti a pýše nepřijali žádné napomenutí (jak se o tom zpívá ve stichirách).

* * *

Památka svatých Otců je ustanovena a kalendářně zakotvena v liturgické oslavě církve nejen proto, abychom chválili a vzývali osobnosti svatých Otců, ale také aby si církev stále připomínala jejich dílo, jejich pastýřský vzor. Abychom si stále připomínali, jaký nesmírný význam má pokoj v církvi a kanonický řád, a mohli tak odolávat pokušením ďábla, který stále obchází a snaží se zaměstnat církev hádkami a bouřemi, aby lidé nemysleli na duchovní život. Když se zapomene na minulost a na námahu a boje, jakými byly vykoupeny naše věroučné formulace a kanonická pravidla, bude se minulost opakovat.


Árius (byzantská ikona z 16. st.)

 




Zobrazit příspěvek č. 1319 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2021










Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1414 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1319 do č. 1359)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz