1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1333 jednotlivě

Administrátor --- 1. 3. 2022
Církevní vědomí již zpracovává, co se děje s Ruskem

Jak duchovně hodnotit ruskou agresi proti Ukrajině?

Především si musíme připomenout, že podle pravoslavné posvátné tradice není útočná válka požehnaná. Za požehnanou lze (a to jen za určitých okolností) považovat pouze válku obrannou. To znamená, že padlí ruští vojáci umírají s hanbou, kdežto padlí obránci Ukrajiny umírají s mučednickou slávou. Svatí (včetně našeho svt.muč. Gorazda) žehnali k obraně vlasti. Není-li ruská válka požehnaná, pak to vlastně znamená, že je Bohem prokletá (neboť válka pravoslavných křesťanů proti sobě nemůže být duchovně neutrálním jevem) a ďábelská. Pochází tak jako propaganda válečných štváčů od „otce veškeré lži“. S tím od této chvíle bude muset ruský národ žít, ponese na sobě duchovní skvrnu, stigma prokletí, kterou bude ze sebe dlouho snímat pokáním nebo trestem na Rusy dopuštěným shůry.

Druhý úhel pohledu. Sami útočící Rusové hlásají, že je potřeba sjednotit ruský národ: velkorusy, malorusy, bělorusy (píši malými písmeny, protože to snad není možné považovat za jména národů, ale jsou to spíše - až na ten poslední případ - jen floskule, prázdné a bezobsažné pojmy, do nekonečna omílané, propagandisticky vnucované, uměle vytvořené a dávno nefunkční a vyčpělé). Tím agresoři přiznávají, že Ukrajinci jsou jejich bratry. Prolévat krev bratří - tomu se v církvi říká opakování Kainovy bratrovraždy (tímto pojmem hodnotí ruskou agresi i metropolita Onufrij). Taková bratrovražda je horší než jiné vraždy, a nad jiné vraždy je hříchem do nebe volajícím (viz katechismus), jak o tom hovoří Hospodin: „(Prolitá) krev tvého bratra ke mně volá ze země. Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem.“ (Gen 4,10-12)

Tak i krev zabitých Ukrajinců volá proti Rusům do nebe. Kain se stal od té chvíle prokletým, jeho rod se stal zdrojem veškerého mravního úpadku, odpadání od Boha, zkázonosných novot a veškerá nečistota si učinila v Kainitech svou peleš. Kain byl pyšný, vznětlivý, nepokorný, hněvivý. A tento prvorozený syn se tak stal prokletím země. Ten, do něhož se vkládaly největší naděje na spásu lidstva, zpychl a padl na úplné dno. Bůh Kaina nezabil, ale nechal jej na zemi, aby k sobě stahoval všechno zlo, kdežto cesty Hospodinovy spásy se v tichosti ubíraly jinudy, přes dalšího jeho mladšího bratra Séta - tam se udržovala zbožnost a začalo se vzývat jméno Hospodinovo.

Co bude s ruským národem ocejchovaným teď ostudným stigmatem bratrovraždy? Nebudeme to domýšlet, budeme přát Boží milosrdenství Rusům vpadlým do hrozného hříchu, necháme jednat Pána Boha. Očekávat z této strany však v dohledné době asi nelze už nic požehnaného.

* * *

Je mi osobně moc líto ruského národa, který dovolil Putinovi něco takového spáchat. Snad opravdu není věčným údělem Rusů jen být Bohem biti. Ostatně, záleží na každé osobě, jak se zachová. Ap. Pavel praví: Nespřahejte se s nevěřícími (lze putinovce, kteří lžou, klamou a nyní už i prolévají krev, považovat za věřící?). Jaký může být spolek spravedlnosti s nepravostí? Jaký může mít vztah světlo s temnotou? Jaká je shoda Krista s Beliálem? Co mají věřící a nevěřící společné? Vyjděte z jejich středu, oddělte se o nich, ať nemáte účast v jejich hříších. (2.Kor 6,14-17) Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. (Zjev 18,4)

Se současnou agresí Ruské Federace proti Ukrajině je neodlučně spojeno to ohlušující mlčení Ruské pravoslavné církve, která se spokojila s vydáním pár frázovitých obecných vyjádření o míru a bezzubých výzev „oběma stranám“ k míru, který však porušuje jen jedna ze stran.

Rusko vraždí své bratry, zatímco na ruských církevních webech se řeší příprava na Velký půst a debatuje se o tom, kdy se smí jíst jen marmeláda a houby a kdy se může mastná strava. Prokletý je takový půst, který slouží jen pýše, formalismu a při němž křesťané žerou své bratry (sv. Lavrentij Černigovský a mnozí další). Bylo by duchovně prospěšnější jim i celému světu, kbyby Rusové jedli v čistém týdnu vepřové a zastavili bombardování, stáhli svá vojska.

Duší a svědomím národa je jeho Církev. Není-li dnes schopen (ochoten) Moskevský patriarchát pojmenovat zlo, kárat zlo a odsuzovat zlo, jak by mohl být svědomím národa? Vypadá to, že církevní duše národa je nemocná či zbloudilá. (Vojenský útok na sousední národ a způsobené krveprolití, střelba raketami do civilních obyvatel, to je přece zlo, a může je ospravedlňovat jen člověk zcela bezcharakterní, nemorální nebo blázen.) Lze o takové církvi s jistotou tvrdit, že vede národ po cestě Evangelia lásky a čistoty? Někdo by měl prozkoumat otázku, zda je učením a ideologií takové církevní společenosti ještě křesťanská víra. Každopádně se nám nemůže nevybavit Kristovo rčení o soli, která ztratila chuť a není k ničemu dobrá, než aby se vyhodila a lidé po ní šlapali. (Mat 5,13)

Sama Ruská církev svou lokajskou loajalitou vůči amorálnímu putinismu udělila morální kredit a plné mravní ospravedlnění existenci Ukrajinské pravoslavné církve, které udělil Ekumenický patriarchát autokefalitu. (O ní budeme hovořit v dalších dílech této stati.) Koho dnes zajímají názory církve, která vědomě vstoupila do služeb evidentního psychopata, který jako Herodes vraždí svou rodinu a dokonce neváhá vyhrožovat světu zbraněmi hromadného ničení. (V Římě se v době kolem Narození Kristova říkalo, že na Herodově dvoře je lepší být psem než synem - synové tam dlouho nepřežijí, ale své psy Herod miloval.)

P.S.

Má smysl mluvit o bolesti, kterou způsobili Rusové celému pravoslavnému světu? Vždyť mnozí doufali v Rusko jako v oporu Pravoslaví a nyní vidí, jak se tento domnělý sloup zřítil před očima věřících i nevěřících a je všem na posměch. A má smysl se rozepisovat o Božím hněvu hrozícím těm, kteří způsobili takovou ostudu celé světové pravoslavné církvi? Kolik upřímných zájemců o Pravoslaví je dnes zděšeno a hrozí se v domnění, že se jim nyní ukázala pravá tvář náboženské organizace, které chtěli svěřit do péče své duše? Co pravil Pán Ježíš Kristus? Že způsobit pohoršení je horší než smrt.

„Kdo by pohoršil (svedl) jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Matouš 18,6)

„Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení (skandály) sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází. Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do života, než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně. A jestliže tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší vejít do věčného života jednooký, než mít obě oči a být uvržen do pekelného ohně. (Matouš 18,7-9)

Výrok o rozsévači: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království,plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé. Tak jako se tedy sbírá plevel a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“ (Matouš 13,37-41)

Na závěr

Možná píši tento článek příliš emocionálně. Narozdíl od těch církevnických (či zákonických) Rusů, které bombardování bratrů nechává v absolutním klidu a řeší marmeládu a hřiby v půstu, nevím, jak psát bez emocí v situaci, kdy tři stovky kilometrů ode mne dopadají pravoslavným bratrům na jejich sídliště plná obyvatel ruské bomby a rakety, po jejich zemi rajtují ruské tanky a naše místní fara se plní uprchlíky: ženami a dětmi, které musely pro záchranu života před Putinem utéci ze své země.

A to raději nerozvádět, že atomový Putin a jeho režim se stal větší hrozbou pro život světa, než byl Sovětský svaz v době karibské krize.

Na samém konci tunelu hanby, do něhož Rusko vstoupilo, však ještě bliká maličké světélko naděje - možnost, že tato cesta nuceného ponížení a celosvětové ostudy povede k nějaké velké obnově a proměně Ruska a jeho církve. A tak věřme, že sám Kristus Pán si to v Rusku zpohlavkuje, vypráská penězoměnce ze svého chrámu a postaví vše na svá místa, jak říkal starec Paisij. Doufejme.

(Pokračování příště, pokud bude nějaké příště)



Zobrazit příspěvek č. 1332 jednotlivě

Administrátor --- 26. 2. 2022
Mír Ukrajině

Modlitba za ukrajinský lid

K Hospodinu modleme se.

Hospodi, pomiluj.

Pane a Spasiteli Ježíši Kriste, ty sám jsi láska, prokazuješ lásku a učíš milovat, na tebe spoléháme, v tebe věříme, ty jsi veškerá naše naděje! Všemohoucí Hospodine, Bože náš, prosíme tebe, zastav utrpení a válečné násilí na Ukrajině. Uděl všem lidem ducha pokoje a dobrou vůli k míru. Ty sám pouč ty, kteří přepadli pokojný lid, aby pochopili, že nežehnáš útočné válce, a zmař všechny jejich špatné úmysly. Kriste, Dárce pokoje, uděl rychle mír všem účastníkům válečného konfliktu, útočníky zbav nevědomosti a zaslepenosti, uhas plameny vášní a zloby.

Milostivý Pane, posilni obránce přepadené země, uzdrav zraněné, postarej se o ty, kteří museli opustit své domy, utěš zarmoucené a upokoj padlé. Shlédni milosrdným okem na utiskované. Pastýři duší, osviť bloudící, uveď na cestu spravedlnosti všechny ovečky své. Dej sílu lidu svému na Ukrajině, aby uprostřed válečných běd neklesal na duchu, ale odhodlaně nesl svůj kříž a následoval tvou trpělivost. Pomoz nám všem, svým dětem, abychom se chopili kající modlitby a otevřeli tím dveře tvému slitování. Kéž všichni pochopí, že na zemi žijeme nikoliv proto, abychom zabíjeli, ale abychom druh druha milovali.

Pane slitovný, smiluj se nad námi a vyslyš úpěnlivé modlitby naše přinášené ti s vírou za trpící a umírající, na přímluvy přesvaté Bohorodice, sv. knížete Vladimíra, mučedníků Borise a Glěba, ct. Antonia a Feodosia i všech svatých. Neboť ty jsi Bůh pokoje, Hospodin slitování a útěchy, a tobě slávu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.





Zobrazit příspěvek č. 1330 jednotlivě

Administrátor --- 27. 1. 2022
Obřezání Páně

Svátky potvrzující pravost Božího vtělení a svátek Zákona

Událost Obřezání Páně si připomínáme v první řadě proto, abychom si znovu potvrdili, že Bůh se vtělil - stal se člověkem. Přijal plnost pravého lidství, tedy i skutečné lidské tělo, a sklání se zcela na naši úroveň Božích služebníků, tj. podřizuje se zákonům, které On sám vydal pro svůj lid. A tak se stal Netrpící (Bůh) trpícím (člověkem).

Dnes jsme na takovou myšlenku už zvyklí, ale kdysi si lidé lépe uvědomovali nesmírnost takové ideje, nepochopitelnost všech důsledků a souvislostí takového zázraku. Někteří věřící se bránili přijmout tuto skutečnost a vymýšleli jiné, rozumově přijatelné řešení tohoto tajemství. Byly to různé teorie o tom, že Bůh přijal lidství jen částečně, nebo teorie o tom, že přijal jen jakési zdánlivé tělo (gnostikové, doketisti) apod. Západ v tomto problému částečně vězí dodnes se svou racionalisticko-scholastickou poučkou: lidství Kristovo je tím, co za nás trpělo, Božství Kristovo to je to, co konalo zázraky (to je ve své podstatě hereze odsouzená IV. všeobecným sněmem). Proti všem těmto odchylkám od víry hlásané svatými apoštoly církev postavila mj. připomínku této události, kdy byl Pán osmého dne po svém narození tělesně obřezán, jak stanovoval Hospodinův zákon. Tělesný akt se netýká jen těla, ale celé Kristovy boholidské osobnosti, ve které se i Božství sklání k člověku. A zároveň Bohočlověk při obřezání (jak bylo zvykem) přijímá jméno Ježíš, které už navždy bude nad jakékoliv jiné jméno a bude v něm spása. (Skut 2,21-22; 3,16; Řím 10,13; Filip 2,9)

Ukazuje se tím nejen pravost Vtělení, ale i pokora a sestoupení Božího Syna, jenž se jako Zákonodárce sám podrobuje zákonu, který ustanovil.

Svátek Božího zákona

Smysl zákonů Božích je osvobodit člověka a ukázat mu cestu k Bohu. Uvést lidský život do souladu s principy stvoření - s vnitřním ustrojením světa, čili do souladu s Bohem i se světem. Páchá-li kdo hříchy, čili skutky proti Zákonu, vnáší nelad a poruchu do svého vztahu s Bohem, protože tím jedná proti záměrům Stvořitele, a zároveň narušuje své začlenění do celého stvoření, které je učiněno podle jistých vnitřních zákonitostí, všechny principy a síly tam na sebe navazují a vše tam spolupracuje. Hříšný člověk se vymkl z tohoto řádu a celé stvoření pak pracuje proti němu. Přestupky proti zákonu zároveň ničí a rozbíjejí vztahy mezi lidmi, a tím vzniká v lidské společnosti neustálý nelad, nesoulad, sváry a boje. Je potřeba uvádět zde ilustrace této pravdy z lidských dějin a ze současného stavu lidstva a přírody?

Člověk páchající činy proti Božímu zákonu vstupuje do nepřátelství s Bohem, lidmi i stvořením. Dostává se tím do jakési izolace, či skořápky, jako když se tělo snaží za pomoci své imunity zapouzdřit vřed či škodlivou částečku. Jinými slovy, nemůže dosáhnout pravé svobody. A protože každý v hlubinách své duše toužíme po svobodě a zároveň po hlubokém spojení s ostatními, vzniká v duši hříchem zotročeného člověk bolest, neklid, nespokojenost.

I někteří filosofové si všimli, že jsme v tomto životě jakoby uzamčeni v uzavřeném prostoru. Už jen tím, že nevíme, jak svou osobní existencí překonat hranici smrti (dokud se nenecháme osvobodit Spasitelem). Byl to myslím L. N. Tolstoj, kdo o tomto způsobu života nevěřících lidí pravil: „Po hloupém životě přijde hloupá smrt.“ Jiný myslitel v současném Rusku charakterizoval život nešťastných lidí v Moskvě: „Metro, práce, metro, spánek.“ Jakémukoliv lidskému životu však může dát smysl víra v Krista. Jakákoliv klec má dveře. Pán otvírá každé kleci tato vrátka, aby vězeň mohl vyjít do svobodného prostoru. Ježíš Kristus je bránou do svobody.

* * *

Pro nevěřící je stále vše tak, jak pravil Kazatel: „I kdyby mnoho let živ byl člověk, ve všech těch letech veselil by se, ať pamatuje, kolik dnů ho čeká v temnotě a jak mnoho jich bude; cožkoli by proběhlo, počítá se za marnost.“ (Kaz 11,8; pravosl. překl.)

V křesťanství jde o naše pravé osvobození, abychom mohli vyjít z temnoty, jako jsou ovečky pastýřem vedeni na pastviny hojnosti, čili „aby život měly a hojně ho měly“. (Jan 10,9-14) Pro polomrtvé a žihadlem hříchu umrtvené duše lidí uzamčených v kleci světa si Spasitel přeje, aby přetékaly životem.

Smutné bývá, nevidí-li lidé, že Bůh nevydal své zákony, aby spoutal člověka, ale aby spoutal hřích. Kristovo jho nemá tížit, ale je lehké a blažené. (Mat 11,29-30) Životem podle Božích zákonů si člověk nenakládá na bedra Zákon, aby nesl jeho tíži, ale Zákon nese člověka. Život s Kristem není nesením Krista, ale On si bere na svá záda nás (viz příběh ze života sv. Christofora). Následujeme-li Krista nesením kříže, Kristův kříž nese nás. Jakékoliv naše břemeno nám Pán Ježíš nadlehčuje a nechává na nás jen přesně tolik tíhy kříže, kolik je pro nás naprosto nevyhnutelné, abychom se kázní naučili nereptat, za vše děkovat Bohu a nepovažovat egoisticky své problémy za osu, kolem které se točí svět.

Srovnávejme

Sv. Basil Veliký studoval před svým křtem v Athénách filosofii. Později měl vlastní žáky, které učil křesťanské moudrosti. Aby dobře pochopili vznešenost Evangelia a rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím, nechal je číst antické autory a seznámit se s veškerým tím řeckým vytříbeným myšlením ale pohanským poznáním. Seznámili se tím, co vše dokáže lidský rozum zpracovat a pojmout, a zároveň pochopili, že bez Krista zůstává prostor lidského vědění uzavřený a prázdný a člověka nechává vnitřně neuspokojeným a nenasyceným, a lidská mysl zůstává neosvícenou a jakoby v šeru. Člověk před Kristem nebo mimo Krista je jako krajina v noci čekající na rozbřesk. Právě ta tragická nenaplněnost pohanské vzdělanosti, myšlení a filosofie, kterou vytvářeli největší myslitelé pohanského světa, dávala Basilovým žákům prožít a následně ocenit, co nabízí lidskému myšlení a duši Kristus. Křesťanství dává hladovějící lidské duši odpovědi na konečné otázky, po jejichž řešení pohanské myšlení jen tápavě pátralo. Především pak Evangelium dokáže to, co žádná jiná filosofie: nasytit nejhlubší tužby lidské duše a napojit lidské srdce zoufale prahnoucí po konečné a nejvyšší Pravdě.

My se můžeme dobrat podobné zkušenosti jako Basilovi učedníci, když srovnáme materialistické a konsumní myšlení této doby s tím, co dává věřícímu Evangelium. I my můžeme sami okusit ten propastný rozdíl a napojit se živou vodu a nadechnout ducha, který Pán Ježíš dává, ale svět se snaží z člověka vysát.

Známe bídu světského ducha a mizerii pozemského pachtění, jak to vedle antických myslitelů vyjadřuje v Bibli Šalomoun: »Marnost nad marnost, všechno marnost. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.“ (Kaz 1,1-14)

Leč zároveň jsme už zahlédli i světlo svobodného prostoru skrze otevřenou bránu, kterou je Kristus. Pán Ježíš nás nejen zve a vybízí překročit hranice stísňující dočasnosti, ale nabízí nám svůj prostor nekonečnosti a blaženosti nebeské, kde vše je nepomíjivé a nic není pouhou marností.

Cesta

Cestu, kterou nám svým životem Pán zjevuje a kterou nás stále opět a opět provází většina velkých církevních svátků, je cestou pokory, poslušnosti, kterou z naší strany vykupujeme trochou té bolesti z rozbíjení kamene svého ega (či štěpením atomu svého ega, ct. Paisij). Prvním hříchem lidí byla neposlušnost, vzpoura, egoismus. Kristus nás léčí svou poslušností vůči Otci: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ať se stane“ (ne má vůle, ale tvá se staň), (Mat 26,39) a v poslušnosti a krajnímu ponížení se ponořil do lidské dějinné tragédie a nechal zavést („jako ovečka vedená na porážku;“ Iz 53,7; Sk 8,32) až k té hrůze, kterou z lásky k nám vpustil do sebe a zemřel za naše hříchy.

Tomu, co pro nás podstoupil, se s díkůvzdáním klaníme a jeho lásku a oběť přijímáme tím, že sami něco z jeho příkladu ponížení a nereptající trpělivosti podstupujeme. To je to pravé vítězství nad pomíjivostí, naše malé vítězství nad hříchem, které se stává součástí velkého vítězství Kristova. V něm je oslaven On a spolu s ním i my.





Zobrazit příspěvek č. 1329 jednotlivě

Administrátor --- 21. 1. 2022
Narození Kristovo

Úvahy nad letošními svátky Narození Spasitele

Nemůžeme začít zamyšlení nad svátky Narození, aniž bychom především zmínili základní teze církevního učení o vtělení Božího Syna: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Výrok tak starý, že se teologové neshodují od koho pochází: od Basila Velikého?, od Athanasia? ...) Nekonečný a nestvořený Syn Boží, jemuž je celý vesmír malý a nemůže Jej pojmout, se právě narodil; Bůh, který je věčný, bezpočátečný a nesmrtelný, netrpící a vševědoucí, se stává malým dítětem, které se dává vložit do jesliček a nechává se zabalit do plének. Bude se učit mluvit, chodit, číst, pracovat. Od okamžiku jeho narození je už pevně dáno, že jednoho dne musí i On zemřít.



Ten, jemuž patří vše a drží ve své ruce veškerenstvo, dobrovolně zchudl, aby nás „obohatil svou chudobou“. A jakoby nestačilo, že Bůh se stává člověkem, rodí se v největším ponížení a skromnosti - v chlévě, v chudobě. Nevybral si narodit se v císařské rodině, ani v purpuru, zvolil si pokoru. Nezvolil si život v přepychu a obdařen královskou mocí, ale v prostotě a bezbrannosti. A jeho sestupování hlouběji a hlouběji do pozemské mizérie tímto narozením jenom začíná. Skončí potupnou popravou v bolestech na kříži, mezi zločinci.

Jak se o Božím Synu praví v liturgii sv. Basila: »Rozhodl se nelpět na rovnosti tobě, Bohu a Otci, a tak ač byl Bůh, zrozený před všemi věky, na zemi se objevil a s lidmi žil. Z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.«

Je to tajemství tak hluboké a rozumu nedostupné, že Církev zvolila řeč paradoxů, aby svou chválou toto tajemství obkroužila - alespoň částečně uchopila nadšenými slovy (viz kondak svátku):

»Panna dnes Nadpřirozeného rodí a země skýtá Nedostupnému jeskyni. Andělé s pastýři Ho oslavují a mudrci vedeni hvězdou putují, neboť se pro nás narodilo Děťátko malé, předvěčný Bůh.«

V kratičkém zpívaném textu je přímo koncentrát protimluvů: Panna × rodí. Rodí × Nadpřirozeného (jenže člověk nemůže rodit nikoho jiného než přirozeného; v jiných jazycích je termín „rodit“ spojen s pojmem pro „přirozenost“). Nedostupný × je na zemi a to v jeskyni (čili Nedostupný se stal dostupným; Nedotýkatelný se nechal obejmout svým stvořením - matkou, materií, zemí; Veliký se stal maličkým; Nesmrtelný smrtelným). Narozené Děťátko × je předvěčný Bůh (dítě, které zrovna začalo svůj život, bylo Bohem už před všemi věky).

Z židů si k sobě přivedl pastýře, aby se mu poklonili. Pastýři - byli jedni z nejchudších lidí, to byli ti, kteří neuměli žádné řemeslo, nebyli rybáři ani řemeslníky, neměli žádnou solidní živnost. A ty si vybral Pán jako své dvořanstvo, aby se mu poklonili v jeho paláci - ve chlévě, na jeho trůně - v jeslích. Z pohanů si přivedl naopak učence, mágy, astrology, které si skrze nebeské znamení přivedl, aby se mu klaněli a tím bylo zjeveno, že Evangelium stojí nad veškerou pohanskou učeností, vědou, rozumem, a moc Kristova je nad všemi pozemskými poklady a jakoukoliv královskou vnešeností.

* * *

Tenkrát v Betlémě se narodila Osoba, v níž se spojilo Božství a lidství. Naše lidství, poškozené hříchem, smrtelné a znetvořené pádem Adama, přijal Pán od přečisté Panny, aby toto lidství obnovil, vyléčil od věčné smrti, přivedl zpět k Bohu, spojil s Božstvím, prozářil a přetavil nestvořenou Božskou energií tak, jako oheň rozžhaví železo.

Při svém Narození přichází, aby nám ukázal cestu správného lidského života a aby nás sám vedl po cestě pokory a nesení kříže, skrze kříž ke vzkříšení. Předpokladem však je, abychom dokázali alespoň vzdáleně napodobit jeho betlémskou pokoru.

Ano, tyto svátky jsou zároveň Božskou učebnicí pokory. Když náš Bůh ukázal takovou nevídanou pokoru a cestu ponížení, jak bychom se neměli i my snažit - každý podle svých možností - napodobit tuto velikost pokory? Bůh nám svým příkladem zjevuje, že v pokoře je velikost, že skutečně velké a vnešené dílo lze učinit jen cestou pokory.

O sv. Janu Zlatoústém zpíváme po liturgii, že nám ukázal „vznešenost pokory“. O svatých biskupech zpíváme: „Pokorou dosáhl jsi povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Písmo praví: „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ Sv. Paisij přímo učí: pokora = blahodať.

Ct. Paisij praví: Pokorný člověk vydechuje všechny duchovní vůně: prostotu, mírnost, neohraničenou lásku, dobrotu, nehněvnost, obětavost, poslušnost atd. Je chudý duchem, a proto vládne veškerým duchovním bohatství. Je zbožný a tichý, a proto je stejného rodu s nejblahoslavenější Bohorodicí a Pannou Marií. Jestli se nepokoříme dobrovolně, tak jsme pokořeni silou, protože nás dobrý Bůh miluje.

Ct. Svatohorec dále praví: Jestli se pokoříš, uvidíš, jak do tebe vstoupil Bůh, který změní tvé srdce na betlémské jesličky.

* * *

Narodil se jako maličké bezbranné Dítě, aby oměkčil naše zatvrzelá srdce (jak píše Dostojevskij). Vždyť při pohledu na novorozeně měknou srdce dokonce drsným chlapům. Obrázek Dítěte v jesličkách s Jeho Matkou vzbuzuje něhu v průběhu všech pokoleních, jak jdou po tisíciletích za sebou. Proto se z těchto svátků staly svátky míru, pokoje a smíření. Jednak smíření člověka s Bohem, kterého se účastníme i smířením s bližními. Tak se Bůh svou prozřetelností přičinil, aby si lidé odpouštěli a smiřovali se - zvláště o těchto svátcích, kdy bývá zvykem, že dokonce i ve válečných konfliktech se vyhlašují příměří. A my všichni jsme zváni okusit sladkost smíření.



Každoročně si připomínáme, jaká je pravá oslava Narození Kristova - učinit z jeskyně svého srdce Betlém s jesličkami, z nichž nás osvěcuje záře narozeného Spasitele.

Říká se, že Pán se nechal nosit v náručí Panny, aby mohl vzít do své náruče nás všechny. V oslavě události Kristova Narození je hlavním tématem zmenšení Boží nesmírnosti, aby se mohl ujmout nás. Bůh se zmenšuje, aniž by ho ubylo a aniž by přestal být plným Bohem, ale zároveň se spojuje s naším lidstvím, které jakoby zastiňuje záři jeho moci a dočasně svazuje jeho sílu podobně, jako je kolem nemluvňátka pevně ovinut povijan.

Narození Páně je úvodem do Evangelia, které celé je mocným Zjevením Boží lásky k člověku. Je to láska, která nehledí na lidský pád, hřích a zradu, ale je stálá a neměnná. Jako matka stále miluje své dítě, i když zlobí, tak Bůh nepřestává milovat člověka, který když hřeší, škodí tím jen sám sobě. Nejsilnějšími body tohoto zjevení je obraz Jeho Narození a Ukřižování, které ukazují klíčové okamžiky Božího sestoupení za člověkem. Ukazují, že Bůh Stvořitel tak miluje člověka, že je připraven na všechno přistoupit, cokoliv učinit, jen aby člověka zachránil od věčné smrti.

Rok co rok nám Církev staví před oči událost Narození i Ukřižování, abychom konečně pochopili Boží lásku a otevřeli svá srdce této lásce. To nám pomůže změnit „frekvenci našeho myšlení“ (podobenství o radiostanici používané starcem Paisijem) a přepnout se na frekvenci pokory, a tak s ním můžeme hovořit, protože on promlouvá do lidské duše jen na této frekvenci.

(Psáno pro web olomoucko-brněnské eparchie.)





Zobrazit příspěvek č. 1328 jednotlivě

Administrátor --- 11. 1. 2022
Výtisky jihlavských kalendářů

Distribuce vytištěných kalendářů

Výtisky nástěnných kalendářů a diářů byly v pondělí rozeslány všem, kteří si je objednali. Pokud by k Vám nedorazily, ozvěte se (třeba na adresu Ambonu - viz nahoře). PDF ke stažení na obvyklé adrese.

Soubor s aktuálním pohyblivým kalendářem Paschal pro Google calendar je k dipozici zde (dole na stránce).

(Pevný kalendář se v Google calendar opakuje loňský)



Zobrazit příspěvek č. 1327 jednotlivě

Administrátor --- 1. 1. 2022
Nová kalendária na rok 2022

K dispozici jsou PDF soubory se všemi kalendářními mutacemi na rok 2022.

Je tam nástěnná i diářová verze velkého kalendáře a pak všechny tři varianty kalendářních kombinací připravené pro kalendářní ročenku olomoucko-brněnské eparchie.

Ročenka už je vytištěná a probíhá distribuce. Nástěnný velký kalendář se bude tisknout a rozesílat, aby vše bylo dokončeno před koncem juliánského roku.

Najdete na obvyklé adrese: pravoslav.or.cz/kalendarium




Zobrazit příspěvek č. 1325 jednotlivě

Administrátor --- 23. 12. 2021
Svátky Narození Páně v Rumunsku

Rumunská koleda

Na webu vilémovského monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice se objevila krásná vánoční koleda (tzv. modlitba vězňů):



Zde přímo z Youtube



Zobrazit příspěvek č. 1324 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2021
Vojáci dostali v Rusku novou kapličku

Chrám zasvěcený politice

Aktualizováno

Ani v Rusku se nepovede vždy úplně všechno. Svůj modlitební koutek dostala ruská armáda v podobě tohoto velechrámu poblíž Kazaně. Pod novátorsky pojednanými efektními ikonami(?) se nyní schází vůkol moskevského patriarchy ruské vojsko k modlitbám za vítězství. Rusům (nevím, jestli všem) se taková architektura asi líbí, ale mě vždy nad takovými projevy ruské velikosti a síly napadne, jak vzdálená je nám tato kultura, jejímž hlavním rysem jsou obrovské rozměry. Je to prostě jiná mentalita (bez ohledu na to, že oba naše národy jsou slovanské, rozdíly v mentalitě mohou být obrovské).

Nám sice nepřísluší mluvit do vnitřních záležitostí jiného národa, ale můžeme se díky tomu zamyslet nad obecnými tématy, a nad námi samotnými. Třeba zjistit, kudy naše cesta nevede.

Nechci zde hodnotit vkus či nevkus ruských stavitelů, to je otázka národní povahy. Co se jednomu národu líbí, může z pohledu jiné kulturní tradice vypadat jako kýč. Jenže zde se jedná o chrám, kde bychom měli Bohu sloužit svou snahou o zbožnost a nikoliv si připadat jako v památníku vojenských úspěchů. Ta snaha chrámu šokovat, ohromit se může docela dobře snadno stát povrchní náhražkou vytříbené krásy. To už by se vlastně dost blížilo opuštění starobylé pravoslavné tradice, kde umělcům nejde o povrchní líbivost, ale o zprostředkování hlubšího poznání, což je smyslem opravdové krásy.

Těžko považovat za krásu tu směs všech stylů, míchání historických vzorů, ten koktejl dávných východních uměleckých tradic se západem ovlivněného tzv. ruského baroka a novověku s modernou, socialistickým realismem a postmodernou. Těžko považovat za vytříbenost to hýřivé spektrum všech myslitelných uměleckých postupů a prostředků použitých pod jednou střechou, ba hned vedle sebe. A tu až orientální hojnost dekoračních prvků spojených s přemírou po chrámu rozesetých oddělených a jednotlivých ikonek, ozdůbek, svatyní a svatyněk v Čechách nazývají poměrně nevybíravým slovem „přeplácanost“.

* * *

Umělec, který si prohlédl přiložené fotografie z chrámu, shrnul své dojmy jedním slovem: odlidštěnost. Ta zvláštní prázdnota, nad kterou září socha ze zlata - to rozhodně není obvyklé pro pravoslavné chrámy. Pro všechnu tu záři zlata není vidět Kristu do tváře, je to jen socha bez obličeje. Odlidštěnost - jakoby v Kristu nebylo spojeno Božství s lidstvím.

Ikonograf prohlásil o výzdobě chrámu, že je to úkrok stranou, že to není zcela pravoslavné. Kristus musí vypadat vždy stejně, jak to stanovuje ikonografický kánon. Stejně jako není správné používat pro ikonografii netradiční prostředky a postupy (např. olejomalbu nebo novátorské nahrazení kanonicky stanovených odstínů barev používáním jiných, nečekaných, např. tmavě rudé pozadí na ikoně), tak není přijatelné dramaticky měnit vyznění a působení ikony. Nutno odmítnout takové ikony, na nichž zobrazený Kristus vzbuzuje dojem, že je to převlečený démon.

* * *

Pozoruhodný je další duchovní rozměr chrámového prostoru, který spolu s okolím vně chrámu evokuje bojiště. Armagedon. Nesmiřitelná poslední bitva s nespočtem obětí. Apokalyptická stvoření rozsévající smrt. Téma strašné a děsivé. Nic pro hříšníky. Ruská armáda je tu zobrazena jako armáda archanděla Michaela, která bojuje proti ďáblu. Kolem chrámu jsou rozmístěny vraky nepřátelských tanků a válečných strojů, zbytky spálených domů, zákopy, zničené zbraně. Ano, toto je zbudováno jako chrám vítězného Božího vojska posledního soudu. Zcela nové pojetí zpřítomnění apokalypsy. Zatímco dříve byly na ikonách zobrazovány apokalyptické výjevy za použití biblické symbolické řeči, ve které je vždy nějaká útěcha, tady je apokalypsa přítomna duchem hrůzy, pachem spáleniště, výbuchů války a děsem vyhlazení. Ponurá barva tmavého kamene, jímž je obložen chrám navenek (působí tím, jako by byl začerněn od sazí ohňů z výbušnin, nebo ožehnut válečnými plameny), a tmavé šedomodré či nevesele šedozelené líčení stěn všude uvnitř - to člověku radost do srdce také nepřidá.

* * *

Ale lze to nahlédnout i z druhé stránky: zatímco duchaprázdná západní civilizace řeší třídění odpadu, uhlíkovou stopu, klimatickou katastrofu nebo elektromobilitu, v přece jen duchovnějším Rusku se řeší Armagedon. Jen teď vskutku nevím, jestli to druhé je v ruském podání vlastně smysluplnější... Čili zda to přináší člověku nějaké bohopoznání či něco užitečného pro spásu. Dává něco z toho lidem radost? Radost z Boží blízkosti? Jistě, nějaká radost tam je, ale na západní straně má ekologickou podobu nadšení pohanů skákajících přes posvátné ohně, a v chrámu armády má zase podobu zářících očí jehovistů, když nadšeně mluví o tom, jak na konci světa bude tolik mrtvol, že to zvěř ani nestihne požírat.

Západ marně hledá ekologickou záchranu země a globální ekonomiky, aniž by viděl, že záchrana světa začíná úplně jinde, než ji světské myšlení a evropská logika hledá. Východ řeší duchovní problém světa, ale kvůli duchovnímu úpadku a naší všeobecné nedostatečnosti není schopen zvolit účinné způsoby, které strhnou člověka radostí z víry, a hlavně se mu nedaří udržet se na Evangeliem vytyčené cestě lásky, protože se do té Kristovy lásky stále nějak plete politika.

Křesťanský chrám, kanonicky zřízený, má zvěstovat Evangelium, tedy Boží lásku k lidem a zapůsobit na věřící, aby na Boží lásku odpověděli. Aby milosrdenství shůry rozhojňovali milosrdenstvím vzájemným. Nutno uznat, že tento úkol lze u chrámu zasvěcenému armádě, vojsku a řinčení zbraní naplnit jen velice obtížně, pokud to je při tomto zadání vůbec možné.

* * *

Zajímavou kapitolkou chrámové výzdoby jsou mozaiky, provedené v duchu u nás nechvalně proslulého soc-realismu. Na některých byl původně i Putin a Stalin. Proč nakonec odstranili Putina, nevím, ale fresku s podobiznou masového vraha nakonec dali pryč kvůli pobouření věřících. Kdyby tak Josif Vissarionovič tušil, že ho jednou budou chtít umístit mezi ikony na stěnu pravoslavného chrámu! Pro tentokrát ho tato ironická pomsta neúprosných dějin o vlásek minula. Možná příště?

Každopádně jsou tam zvěčněni současní politikové, ruská generalita, a v neposlední řadě ministr zahraničí RF Lavrov. A pak spousta politicky uvědomělých dělníků, rolníků a pracujícího lidu obecně, jak to bývá na angažovaných mozaikách tohoto politicko-uměleckého zaměření obvyklé.

A vyobrazení kulometů, tanků, pušek a dalších zbraní? Podle mého soukromého názoru to do chrámu nepatří. Svatí jsou sice, pokud byli vojáci, zobrazeni s mečem nebo kopím, ale to jsou atributy těchto svatých. Existují pak fresky zobrazující historické bitvy a tam jsou historické zbraně, jenže to byla vojska vedená svatými vojevůdci a nikoliv Stalinem. Historická zbroj ještě budiž (lze ji chápat symbolicky), ale přece jenom - sofistikované zbraně pro hromadné zabíjení - kulomet, minomet a samopal i nejmodernější zbraně? (A kdo ví, jestli tam někde nejsou i atomové ponorky... A co mezikontinentální rakety? I ty tu máme, ale venku. To si přece nikdo neumí ani představit - pravoslavný chrám bez balistických raket!)

Jenže návštěva chrámu přece není účast na vojenské přehlídce. V Rusku je sice smutnou tradicí předělávat chrámy na muzea, ale většinou si to neorganizujeme sami. Tento druh železných zbraní jsme spíše zvyklí vidět na ikonách zobrazující podsvětní propast, čili peklo. Představuji si, jak se věřícím asi stojí v chrámu vedle stěny s ikonou, ze které na ně míří vojsko samopaly a kulometem. Modlitba na bitevním poli? O ikonách jsme se přece učili, že je to okno do nebe. A co že to mají venku? Čirým politicko-agitačním kýčem je venkovní osvětlení kolem chrámu, provedené pod inspirací mezikontinentálních raket připravených ke startu.

Možná trpím nějakými předsudky, protože mi tyto chrámové mozaiky nepříjemně připomínají neumělou komunistickou výzdobu s budovatelskými či propagandistickými výjevy, bez kterých se neobešel žádný okresní kulturní dům a mnoho nádražních budov. Na všech byli k vidění radostní pracující. Tady máme zase radostné Rusy nadšené pro Rusko (proč na chrámové "ikoně" nejsou nadšeni pro Boha?). Trochu levně a příliš ideologicky znějící armádně občanská chrámová přísaha na stěně chrámu: "S Ruskem na věky!" připomene pamětníkům nápisy, kterým se zde ještě před 30 lety nedalo uniknout: "Se Sovětským svazem na věky věkův," avšak místo: "Amen," tam tenkrát připojovali: "A nikdy jinak!" V Božím chrámu bychom spíše očekávali vysázené toužebné zvolání: "S Kristem na věky." Cožpak Rusko je Bůh, abychom je v chrámu vzývali? Ten druhý, ryze politický výkřik na mozaikách: "Krym je náš!" si ale tito současní budovatelé zářných zítřků opravdu mohli odpustit. (Přece vědí, jak tím zraňují většinu Ukrajinců.) Celá ta mozaiková výzdoba, obsahující tváře současných politiků, nepříliš vkusně odvádí pozornost návštěvníka chrámu ven do světa. A mimochodem, také vás šokují vitráže či vystavené vlajky ozdobené hvězdou, srpem a kladivem? (V diskusích jsem zaslechl, že to irituje i spoustu Rusů. Ty názory diskutujících nevydávají chrámu svědectví, že je to postaveno v duchu "Rusko sobě" jako "Rusko Rusům", ale spíše jako "Rusům navzdory". Tyto debaty však mohou vytvářet zavádějící dojem.)

Působení chrámu, jeho výzdoby v celkovém kontextu trošku vzbuzuje podezření z hereze etnofiletismu, případně starožidovského pojetí "vyvolenosti národa", čili národnosti Bohem vybrané, která má tu unikátní moc dávat svým příslušníkům spásu. Ruského mesiáštví je však plná ruská literatura a stalo se již součástí sebeidentifikace ruského národa.

Celkově ponuré vyznění chrámu je umocněno i malým počtem věřících, kterých přichází do těchto obrovských prostor na všednodenní bohoslužby kolem třiceti.

* * *

Na závěr si ještě jednou zodpovězme otázku, proč nás vlastně zajímá nějaký nový ruský chrám kdesi u Kazaně. Kromě toho, že je to pozoruhodnost a určitě zajímavá sakrální stavba. Ale hlavním důvodem našeho zájmu je poučení. Učit se můžeme z příkladů pozitivních i negativních. Toto zřejmě bude pro nás Čechy a Moravany spíše ten druhý případ. Při pohledu na toto veledílo nás asi napadne: "Díky Bohu, že na něco takového tu u nás nikdo nemá peníze." Zároveň si znovu připomeneme, že ne každý vzlet lidského ducha a těla míří k Bohu, ale (zvláště dnes) bývá spíše stoupáním lidské pýchy, doufáním v lidské vědomosti, schopnosti a možnosti (v základech takových velechrámů jako by znělo: Podívej se, Bože, co jsme ti připravili, shlédni a div se). Bylo by tak divné, kdyby po tom všem přišel hodně hluboký pád? Ruský starec Tichon na Athosu říkal, že události dvacátého století dal Bůh Rusku jako epitimii. Poučilo se Rusko, nebo dostane další epitimii, dokud se nepokoří? Jedině skrze pokoru se stane pro Boha použitelným.

Ano, z naší země je to pohled někam do dálky. Nerozumíme motivům, proč Rusové takový chrám potřebují (pokud ho tedy vůbec potřebují a není to jen okázalé mrhání penězi: my na to máme). Je to jiná kultura. Nemáme jim do toho co mluvit. Ale zamýšlet se nad tím jistě můžeme.

Pozemšťanovi sluší v Božích očích podle Písma svatého skromnost a prostota. Boží síla se na zemi děje skrze lidskou slabost, jak svědčí Písmo. Velkolepost je vlastností nebeského království. Bůh nám nedal křídla, abychom se vznášeli nad zemí. A cestu z pozemského prachu k sobě nás ustanovil jako cestu pokory. Kdo nemá pokoru, nemá nic. A tak nás vede k pokoře všemi způsoby, které existují. Abychom nebyli jako ti stavitelé Babylonské věže, kteří z ní stříleli šípy do nebe (jak vypráví starobylá tradice). Stejně jako oni tenkrát upadli do klamu, domnívajíce se, že zasáhli Boha, tak i nás může Bůh nechat v našich zlatých chrámech domnívat se, že čím více pompy, tím spíše doletí naše modlitby k Jeho nadnebeskému trůnu. To vše nás může napadat nad obrázky z nového ruského chrámu, a my pak můžeme Kristu děkovat, že nás zde vede k sobě tou nejkratší cestou poníženosti, pokory.

P.S.
Rusovi bude nevyhnutelně připadat jako česká malost, když řeknu, že v třebíčském chrámu vymalovaném freskami Andreje Kolomackého, se cítím být Bohu blíž, než bych se cítil v armádním velechrámu. Jde přece v konečném důsledku o to, co v církevní a duchovní praxi více pomáhá zbožnosti a modlitbě. To je přece klíčový smysl chrámu - napomáhat modlitbě, vše v chrámu musí sloužit modlitbě. (A. Osipov)

Když tak člověk hledí na ten zvláštní vojenský chrám, teprve doceňuje cestu, kterou se vydalo utvářet svůj výraz české pravoslaví, jehož ideovým zadáním byla před sto lety mj. skromnost. Myslím, že v Česku máme docela dobrý smysl pro hledání a nalézání rovnováhy mezi honosností či velebností na jedné straně a na straně druhé prostotou a chrámovou střízlivostí. Čecha vždy trochu děsí obrovské rozměry, dává přednost buď kulturní vytříbenosti nebo jednoduchosti a nelekne se ani svépomoci či samovýrobě. Převysoké velechrámy, které jsou gotickou lomenou klenbou zvednuty do skoro nebeské výše, aby se z člověka uvnitř stal malý mraveneček, byly typické spíše pro západní prostředí. Na pravoslavném stánku Božím nás zaujala kupole s Kristem, který je nad námi, ale při tom tak blízko. Časem se nám omrzí každé bezobsažné a duchaprázdné obřadnictví, při kterém se duchovenstvo (někdy všichni se stejně sestřiženými vlasy a bradami) řadí do efektních vojensky přesně zarovnaných šiků a přisluhující se pohybují vojenským krokem, raději vkládáme své naděje do porozumění a poznání. Nebráníme se ctít Boha i leskem pozlacených chrámových předmětů, ale zároveň to pro nás málo znamená a dokážeme se modlit se stejným nadšením před křížem sroubeným ze dvou trámků.

Osobní dojem z chrámu ruské armády: pompa utržená z řetězu. Upocená snaha napodobit byzantský velechrám, ale bez té vysoké a tisíciletím vytříbené kulturní úrovně, kterou do svaté Sofie Byzantinci vložili. Nepřevážily zde materiální rozměry nad harmonií, uměním a kulturou? Na některých fotografiích vypadá vojenský chrám až podezřele duchovně potemněle (nechci použít žádného silnějšího výrazu). Ale to je asi vlastnost pompy, které se při svaté Tajině křtu třikrát zříkáme... (V českém překladu křtu se místo "pompy" říká "pýchy".)

Tady někde asi leží důvod, proč se Gorazdovi věřící i duchovní lekali ruského vlivu na místní vznikající církev. Dobře chápali, že kdyby se tato pompa s téměř vojensky vysluhovanými obřady nastěhovala do našich chrámů, Češi i Moravané by z nich prchli.






Zobrazit příspěvek č. 1323 jednotlivě

Administrátor --- 20. 11. 2021
Chrám všech náboženství na svaté Rusi

Stavitel chrámu chtěl mít všechna náboženství pod jednou střechou

Dnešní pošmourný den na hranici podzimu a zimy rozveselila zpráva z Ruska, kde postavili Chrám všech náboženství. Inu, na Rusi je k nalezení vše, co lze jenom vymyslet.

Jde totiž částečně o katolický i pravoslavný kostel, synagogu, mešitu, má však i prvky pagody či buddhistického chrámu. Jeho barevné střechy zdobí kříž, půlměsíc i Davidova hvězda. Interiér pak zdobí náboženská symbolika z různých historických období. Nechybí například vyobrazení staroegyptských bohů a hieroglyfů, hinduistické nástěnné malby či ikony s křesťanskými světci.

Tak jsme se zasmáli a vracíme se zpět do mrholivého dnešního počasí v Česku...

Celý článek





Zobrazit příspěvek č. 1322 jednotlivě

Administrátor --- 27. 8. 2021
Další díl seriálu o starci Paisiovi

Svatý starec Paisij

Dokumentární seriál o životě a osobnosti starce Paisia Svatohorce

Seriál dokumentárních filmů s českými titulky doplněn o 5. díl

Ke shlédnutí zde na webu



Zobrazit příspěvek č. 1321 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2021
Z dopisu od mnichů ze Svaté Hory Athos

Ct. starec Paisij: O správném vztahu k církevním problémům

Dotaz: "Starče, jaký postoj zaujmout vůči vznikajícím těžkým církevním otázkám?"

Vyvarovat se krajností - krajními opatřeními se věci nevyřeší. Obě krajnosti vždy mučí Matku Církev. A trápí se i sami ti, kteří se nim uchylují, protože obě krajnosti jsou obvykle jako vbíjení hřebu (tj. jdou příliš tvrdě, přímo, bodavě).

Mnozí dnes bohužel vyvolávají bouře (nepokoje) a zneklidňují Matku Církev. Někteří se zabývají kritizováním druhých lidí, ale nikoliv společným dobrem. Sledují druhé lidi více než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně "smetli". A přitom, kdyby oni sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví páchají hrozné zlo, protože - za prvé - obžalovávají bližního, a - za druhé - snižují (likvidují) ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají i nevíru do duších nemocných, nebo je svádějí na nesprávnou cestu. Jak by mohl být ospravedlněn jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? Jak mohou být omluveny některé případy, kdy jsou pro svět zveřejněny materiály o stavu (vnitřních problémech) církve (a to dokonce ohledně záležitostí, o nichž se nemá veřejně hovořit)? Takoví zlomyslní, necudní a indiskrétní lidé zneužívají slova Písma: "Řekni to Církvi." (Mat 18,17) Ať nejdříve začnou od svých hříchů a od své malé církve, od své rodiny anebo bratrstva!, a když se jim tady zdá být vše v nejlepším pořádku, potom teprve ať ostouzejí Matku Církev. Myslím, že dobré děti nikdy neobviní svou matku.

V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni jí poskytují své služby: povahy mírné i přísné. Tak jako jsou pro tělo prospěšné sladké i kyselé i hořké rostliny, protože každá má své vlastnosti a obsahuje určité vitamíny, tak jsou i Tělu Církve všichni potřební. Jeden svým temperamentem doplňuje povahu druhého a všichni jsou povinni strpět nejen duchovní charakter druhého bratra, ale i snášet nemoci každého. Bohužel, někteří kladou vůči okolním bratrům nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli takový duchovní charakter, jako mají oni, a když někdo není v souladu s jejich povahou, tj. je jen trochu snášenlivější nebo poněkud ostřejší, ihned učiní závěr, že to není správně duchovní člověk.

Doslov překladatele

Myslím, že bychom měli projevit alespoň tolik pokory, abychom připustili, že každý máme sklon k některé z obou krajností, o nichž hovoří sv. Paisios.

Sice jsme se dobře naučili navenek uznávat svou nedokonalost a opakujeme: "Já hříšný, já nehodný..." jenže svými skutky ukazujeme, že tato slova nemyslíme vážně. Ústy říkáme: "Já hříšný...", ale svým způsobem chování o sobě prohlašujeme: "Já svatý." Máme "plnou pusu" uznávání své nedokonalosti, jenže svými skutky dáváme najevo, že se považujeme za "moudré, zkušené a vysoce rozumné či vzdělané". V kajících modlitbách vyznáváme, že jsme "k ničemu nevhodní" a že "bloudíme jako ovce ztracená", ale jak si ve skutečnosti připadáme? Jako spravedliví a dobří služebníci Boží. Neschází mnoho a mohli bychom Boha žádat, aby si od nás nechal poradit. Ústy můžeme o své duchovnosti lhát cokoliv, svým úsměvem, strojenou jemností, vlídností nebo přátelskými či ušlechtilými gesty si můžeme nasadit masku dobrého člověka. Veškeré dobro, které lze spatřit očima a slyšet ušima, je možno - při troše zkušeností s životem v církvi - "vykouzlit" na odiv před publikem nebo pro příjemný pocit spokojenosti s sebou. I pokoru a pokání dokážeme sehrát - před ostatními, a co je nejhorší - i sami před sebou. Avšak skutky nás prozradí.

Výběr z článku (celý překlad bude brzy na webu orthodoxia.cz)




Zobrazit příspěvek č. 1320 jednotlivě

Administrátor --- 2. 8. 2021
Otcové bojující za církev

K neděli svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Uprostřed léta oslavujeme každoročně jejich památku. Je to svátek všech svatých Otců, kteří zápasili na prvních šesti všeobecných sněmech proti těm, kteří poškozovali víru, zraňovali církev jejím trháním na kusy a bouřili věřící, nedovolujíce církvi žít v pokoji.

Tyto sněmy se konaly v době od 4. do 6. století, zabývaly se usvědčováním herezí, demaskování lží, vyháněním heretiků z církevního společenství. Pokud trvali na svých bludech a nechtěli se kát a nadále hodlali způsobovat církvi bolest, zraňovat ji a vyvolávat hádky a sváry. Proti herezím svatí Otcové formulovali dogmata vyjadřující původní starou víru, a tyto věroučné formulace dodnes stavíme proti všem pokusům změnit nějakou část apoštolské tradice.

Hlavní dogma ustanovené svatými Otci na prvních dvou všeobecných sněmech (r. 325 a 381) recitujeme při každé božské liturgii na prahu tzv. eucharistického kánonu jako Niceo-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele...“

Dále na těchto sněmech otcové přijali soubor posvátných pravidel církevního života, čili tzv. kánony. Tato pravidla odevzdaly sněmy církvi, aby byl zajištěn řád církevního života. Dodržování základních kánonů je dodnes povinné pro každou pravoslavnou církev ve světě (je to jeden z tří principů, které jako pojítka vytvářejí z místních samostatných církví světové společenství „jedné svaté obecné apoštolské Církve“). Dodržování kánonů, jakožto základních směrnic pro vnitřní život každého pravoslavného církevního společenství, umožňuje zachovávat v církevním životě pokoj a vytváří duchovní prostor, aby se mohla dít láska v církvi v co nejširším měřítku. Hlásá-li kdo lásku, ale při tom postupuje proti posvátným kánonům, je to vždy láska falešná, zdánlivá, prázdná nebo to dokonce je jen přetvářka.

Ty, kteří hlásají pokaženou víru nebo přestupují posvátné kánony, je vždy potřeba s trpělivostí a láskou napomenout. Případně jim dávat opakované možnosti obrátit se, opustit cestu, na kterou se z nějakého důvodu vydali, dávat jim příležitost k pokání. Ale pokud jsou už všechny možnosti poskytnout jim možnost nápravy vyčerpány a pomýlení lidé dále trvají a svém nesprávném postoji, nesmí se jim do nekonečna poskytovat možnost zraňovat církev, kazit víru, trhat jednotu, vyvolávat neklid a bouře v církvi, strhávat další a další lidi do propasti. Pro zastavení ubližování církvi je nutno použít i přísná opatření a ostrý zásah. Přesně tak postupovali i svatí Otcové na sněmech, a podle jejich vzoru tak činila církev ve všech minulých staletích a stejně tak i dnes.

Hereze (tj. pokažená věrouka), rozkol, znepokojování církve apod. - všechny tyto jevy mají k sobě blízko. Ačkoliv teologicky odlišujeme herezi a rozkol, ve skutečnosti jsou to dvě strany jedné mince.

Svatí Otcové všemi silami a všemi způsoby bránili církev proti porušení a proti těm, kdo jí tak či onak zevnitř ubližovali nebo svou hádavostí rozkolísali tuto archu. Proto je oslavujeme jako "pochodně pravoslaví", sloupy církve, učitele víry, abrahamovské bojovníky, vojáky Kristovy.

* * *



Zjevení Spasitele sv. Petru Alexandrijskému

 
Svt. Petr Alexandrijský (+311) vysvětil Ária, pozdějšího heretika, na diákona. Po nějakém čase měl vidění. Zjevil se mu na žertveníku Kristus v podobě dítěte oblečeného do rozervaného šatu (chitonu). Sv. Petr se jej překvapeně otázal: „Kdo ti, Spasiteli, potrhal oděv?“ Dítě odpovědělo: „Árius mi roztrhl šat.“ Znamenalo to, že Árius svou herezí trhá jednotu víry a tedy jednotu Církve. Pravoslavná víra posléze zvítězila na nicejském sněmu v r. 325 nad Áriovou herezí odmítající Božství Kristovo.

Zjevení sv. Petru Alexandrijskému nám ukazuje, jak zásadní význam má církevní jednota - ať už je to jednota ve víře, jednota kanonická, jednota ve svatých Tajinách, jednota morálky, jednota hierarchie, jednota v napojení na hierarchickou strukturu Církve, jednota uskutečňovaná skrze poslušnost, pokoru, pokání a odpuštění čili jednota v lásce. To všechno jsou projevy oné duchovní jednoty, kterou se Církev spojuje s Kristem. Kdo v Církvi trhá tuto jednotu svou svéhlavostí a vzpurností, trhá Ježíši Kristu jeho šat, čili ubližuje samotnému Pánu, který pravil: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou“ (Mat 5,9), nebo „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27)

Bez požehnané jednoty není v církvi pokoj a bez pokoje v církvi není pokoj v srdci, který nalézáme v Pánu (Jan 16,33). Bez pokoje marně žehnáme Kristovými slovy: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19)

* * *

Ano, jednu z velkých bitev, kterou církev svedla proti herezi (v čele tohoto boje stálo 318 svatých Otců I. všeobecného sněmu), byl zápas za záchranu pravoslaví proti ariánství. Kněz Árius, který přišel ve 4. století s novinkou, že Kristus není Bůh a že Trojice není, byl na prvním všeobecném sněmu (r. 325) napomínán a Otcové mu dokazovali, že se mýlí, jenže on trval na svém. A tak musel být z církve vyhnán. Jenže jeho učení lahodilo uším nerozumných lidí, a tak se drželo ještě dlouho po Áriovi. Tento heretik byl mezi mnoha věřícími oblíben, zřejmě vládl jakýmsi osobním "charismatem" a výřečností (jinak by ostatně asi nebyl kandidátem na alexandrijského biskupa), a to všechno velice ztěžovalo práci Otců s vykořeněním této hrozné hereze, čili pokažené víry, která bere člověku naději na spásu.


Heretik Árius (freska zhotovená ariány)

 
Je to vlastně zajímavý a přímo modelový jev: Mnoha věřícím bylo úplně jedno, že hereze ariánství úplně popírá základní axiom křesťanské spásy, který tkví v tom, že Boží Syn (druhá osoba Přesvaté Trojice), se vtělil, vzal na sebe naše nemocné lidství a svým Vzkříšením je uzdravil. Pokud by Kristus nebyl Bůh, nemohl by pro člověka nic zásadního udělat, marná by byla naše naděje na spásu. Věřícím, ariánům, to však nevadilo, prostě proto, že se jim pohledný Árius líbil nebo jeho učení svou racionálností lahodilo jejich rozumu, tvrdé šíji, která se neskloní před neuchopitelným tajemstvím, a nedostatečné víře (byl to vlastně takový předchůdce západních scholastiků). Zmámení věřící se drželi prázdné sladkosti ariánství zuby nehty. Věřit, že Kristus byl jen stvoření, jen o něco lepší než každé jiné, je pro rozum snazší a příjemnější, než věřit v Boholidství Pána Ježíše. (Mně připadá ariánské učení jako pouťová cukrová vata, - kdo si tuto prázdně sladkou, nafoukanou a lepkavou podivnost někdy koupil, ví přesně, jak to myslím :-)

Ti, co jsou postaveni v církvi v nějakém posvátném úřadu, ať už je biskup čili episkop (to slovo znamená: ten, kdo dohlíží), nebo člen církevního orgánu, mají před Bohem povinnost církev nejen spravovat ale i bránit. Bez ohledu na hlas zástupu. Zdaleka ne vždy platí latinská fráze: "vox populi, vox Dei" (hlas lidu, hlas Boží). Pastýř, který poslouchá jen hlas lidu a snaží se jen zalíbit lidu, není žádný pastýř, ale ovce vedená ovcemi. Skutečný pastýř (jak říká svatohorský starec Gavriil) někdy bere do rukou flétnu a hraje ovcím, aby je utěšil, jindy musí vzít do rukou hůl... Třímají v rukách pastýřskou hůl (dokonce liturgicky vyjádřenou v podobě biskupské berly) proto, že pastýři mají vidět dál než ovce a vědět, kam je vedou a kudy a kde se prostírají pastviny.

* * *
Profesor Moskevské duchovní akademie Alexij Osipov na jedné přednášce říká:

»Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (círk. slovansky: čelověkougodije). Je potřeba dávat si na to velký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby se jí dostalo chvály. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují před největším pokušením duchovenstva - sloužení lidem, tj. před snahou zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále kontrolovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se s ním nenormálního děje. On však nevidí nic.« Tolik prof. Osipov.
* * *

Při nedělním kázání v chrámu na téma svatých Otců šesti všeobecných sněmů jsem se musel usmívat, protože jsem v duchu zapřemýšlel, jak by to asi vypadalo, kdyby dnes byla ta doba velkých sněmů a kdyby probíhaly pozemské životy těchto sněmovních svatých Otců v naší horké přítomnosti a Árius by byl naším současníkem. Jak by se asi současní věřící stavěli k zápasu sněmovních Otců?

Jak bychom se asi chovali, kdyby se velké sněmy konaly třeba mezi lety 2000 až 2020? A co kdyby dnešní církev spravovali ti dávní svatí Otcové (jejichž památky tak zbožně oslavujeme), kteří tenkrát bránili církev před ariánstvím a dalšími herezemi a rozkolníky? Dokážeme si z vlastní církevní zkušenosti snadno představit, že mnoho dnešních věřících (a jistě někteří kněží) by nejspíš prohlásili tyto Otce za nějaké "netolerantní tmáře, plné zloby, nenávisti a nesnášenlivosti", kteří si vyřizují "osobní účty" s Áriem, příp. s dalšími chudáky heretiky, rozvraceči a rozkolníky, které je potřeba ochránit před "nenávistí těchto církevních Otců" a zastat se jich proti "zlobě sněmovních biskupů".
Nejspíš by se mezi našimi milými věřícími našli takoví, kteří by podepisovali petice za Ária, kterého chtějí ti "hrozní Otcové" vyloučit z církve. Na sociálních sítích by se jistě blogovalo, jak máme Ária rádi a kolik toho udělal pro církev, co všechno už dokázal a jak je to fajn člověk (a případně šaramantní muž). Lidé by se rozhořčovali, že Otcové na sněmech svou "netolerantností" ničí církev a odstraňují jejich oblíbené kněze. Někdo by určitě začal slídit za těmito svatými Otci a někde by vyhrabal pravé či falešné svědectví, že ten či onen sněmovní Otec se prý někdy zmýlil nebo se dokonce nezachoval tak, jak by se podle nás měl vždy chovat. Nepochybně by se to všechno ihned zveřejňovalo a vyvolával by se jeden skandál za druhým. Tito svatí Otcové by byli veřejně uráženi, ostouzeni a pranýřováni. Publikovala by se kdejaká špína, bulvár jako Parlamentní listy nebo Blesk by vypustil celou stoku o svatých Otcích. Ještěže ve čtvrtém století nebyl internet; to by bylo ostudy.
Dnes tyto Otce oslavujeme, ale oni tenkrát bičem svého slova a svou anathemou vypráskali z církve ty, kteří církvi škodili svým nesmiřitelným škodlivým působením a ve své vzpurnosti a pýše nepřijali žádné napomenutí (jak se o tom zpívá ve stichirách).

* * *

Památka svatých Otců je ustanovena a kalendářně zakotvena v liturgické oslavě církve nejen proto, abychom chválili a vzývali osobnosti svatých Otců, ale také aby si církev stále připomínala jejich dílo, jejich pastýřský vzor. Abychom si stále připomínali, jaký nesmírný význam má pokoj v církvi a kanonický řád, a mohli tak odolávat pokušením ďábla, který stále obchází a snaží se zaměstnat církev hádkami a bouřemi, aby lidé nemysleli na duchovní život. Když se zapomene na minulost a na námahu a boje, jakými byly vykoupeny naše věroučné formulace a kanonická pravidla, bude se minulost opakovat.


Árius (byzantská ikona z 16. st.)

 




Zobrazit příspěvek č. 1319 jednotlivě

Administrátor --- 9. 7. 2021








Zobrazit příspěvek č. 1313 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2021
Mistr Jan Hus veliký křesťanský mučedník

K svátku Mistra Jana Husa

Sv. Jan Hus je „velkým mučedníkem křesťanské ideje“ (jak říkal sv. Gorazd II.). Žil v době, kdy jedinou cestou, jak se v této zemi stát pravoslavným, bylo mučednictví. V jeho případě to bylo mučednictví za hledání křesťanské pravdy a pravé původní církve. Mohl se v rámci tohoto hledání mýlit v dílčích věcech, ale to vše bylo smyto z jeho svědomí prolitím mučednické krve - pravým pravoslavným křtem.

Nejlepším svědectvím o Janu Husovi je směřování jeho žáků a následovníků, umírněných husitů, utrakvistů (přijímajících pod obojí způsobou), kteří vyslali své poselstvo do Konstantinopole. Zde posel husitů vyložil husitskou víru, která byla tamními biskupy schválena jako pravoslavná a čeští utrakvisté byli vydaným aktem de jure přijati do Pravoslaví. (Podrobně o tom viz v našem článku.)

Co se dělo v Cařihradě popisuje jeden fanatický katolík, který náhodou byl přítomen celému jednání. Píše: "A v ty dny do města Konstantinova přišel jakýsi Čech, kacíř, jenž se byl zachránil před hranicí, když jeho společníky upálili; ne člověk ale obluda, ve které vzteklý pes se skrýval pod rouchem beránčím. ... Přišel k starším z mnichů, ukazuje, jak z celého srdce nenávidí římského velekněze a dobrovolně vychvaluje bezbožná dogmata Řeků... Barbar, český vyslanec, když viděl, že chrám se naplnil lidem, vystoupiv na poukázané místo - celý jsa pokryt vlasy - v chlupatém oděvu a nepokrytou hlavou a v pořádek uváděje po ramenou nečesané vlasy, otevřel svá jízlivá ústa... Tleskají mu a prohlašují, že řekl jenom to, co si papež a latiníci zaslouží. Po bláznivém městě se šíří zvěst o příchodu muže naplněného Božím vnuknutím, který vychvaluje dogmata Řeků" (Ubertini Pusculi Constantinopoleos. Lib. 2, 498–558)
Husův přítel sv. Jeroným Pražský byl na stejném místě umučen prakticky jen za to, že se na východě stal pravoslavným, ani na nátlak kostnického koncilu se svého pravoslaví nezřekl, ale naopak o něm před koncilními otci svědčil. (Viz o něm tento článek a pak článek o jeho cestě na Rus.)

Oba byli po svém umučení prohlášeni národem, který byl většinově pravoslavný (viz přijetí utrakvistů do Pravoslaví), za svaté mučedníky. K jejich vzoru se hlásil i sv. biskup mučedník Gorazd a tehdejší čeští pravoslavní. Očekávalo se, že tito mučedníci budou svatořečeni na velkém pravoslavném sněmu, který se chystal, ale válka a posléze komunistická totalita tomu zabránily. (Dle našeho bývalého metropolity byli tito mučedníci už jednou pravoslavně prohlášeni za svaté a není tedy potřeba k jejich uctívání konat další svatořečení.)

P.S.
Více o tom najdete v článcích na rozcestníku orthodoxia.cz/hus.htm

Návrh novodobé služby k těmto svatým je na stránce pravoslavného downloadu a zde v PDF



Zobrazit příspěvek č. 1312 jednotlivě

Administrátor --- 24. 6. 2021





Zobrazit příspěvek č. 1311 jednotlivě

Administrátor --- 6. 6. 2021
Video z Athosu

Monach Kosma, přítel žijící na Svaté Hoře mi poslal ke sdílení tuto obrazovou meditaci



Zobrazit příspěvek č. 1310 jednotlivě

Administrátor --- 11. 5. 2021





Zobrazit příspěvek č. 1309 jednotlivě

Administrátor --- 28. 3. 2021
Videopřenosy pravoslavných bohoslužeb

Lidové pravoslavné bohoslužby (v církevní slovanštině) můžete shlédnout na internetu:




facebook.com

Pravoslavný chrám, Osadné (Slovensko)



Zobrazit příspěvek č. 1308 jednotlivě

Administrátor --- 17. 3. 2021
Dokončena aktualizace stránek s kalendáriem

Zpřístupněny jsou všechny mutace, varianty a technické podoby kalendáře 2021. Pozdě ale přece.

Na webu tištěných kalendářů jsou nyní už všechny PDF na rok 2021. Jednak je tam už od listopadu ke stažení klasický velký kalendář (nástěnný i diář), pak je tam plakát postního kalendáře, a také jsou tam nově z aktuální ročenky olomoucko-brněnské eparchie všechny tři varianty kalendária (juliánská, smíšená i gregoriánská). (A jako bonus je tu možnost si ročenku celou prolistovat).

Na vstupním webu elektronického pravoslavného kalendáře (v dolní polovině stránky) byla doplněna aktuální data vhodná pro kalendáře v mobilu, a případně i do Google kalendáře.




Zobrazit příspěvek č. 1307 jednotlivě

Administrátor --- 12. 3. 2021
Dvě kázání na aktuální problém s epidemií

O covide | prot. Mgr. Marek Ignacik, PhD




Nepokúšaj Pána, svojho Boha | prot. Mgr. Marek Ignacik, PhD





Zobrazit příspěvek č. 1306 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2021
Jihlavský pravoslavný kalendář v PDF

Velké kalendárium na rok 2021 si můžete stáhnout v PDF

Soubor pro diář kalendar-2021-diar.pdf (500 k) obsahuje vzestupný klad stránek na listech (vhodné pro svázání na boku sešitu; stránky jdou za sebou jako v knize: od první až k poslední na konec sešitu). Vhodné i pro prohlížení na monitoru.

Soubor pro nástěnný kalendář kalendar-2021-nastenny.pdf (500 k) obsahuje střídavý klad stránek na listech (vhodné pro vazbu na horním kraji sešitu; stránky jdou na přeskáčku tak, aby jednotlivé stránky běžely za sebou do poloviny roku po lícových stranách listů, v druhé polovině se sešit otočí, a stránky budou dále běžet po rubových stranách listů zase zpět k začátku sešitu; tak je to obvyklé u obracecích nástolních či visacích kalendářů s drátěnou spirálou nahoře). NEvhodné k prohlížení na monitoru.



Zobrazit příspěvek č. 1305 jednotlivě

Administrátor --- 24. 1. 2021
Smutná zpráva o blaženém zesnutí velkého řeckého starce Chrysostoma (Tsavdaridise)

Věčná paměť starci Chrysostomovi, igumenu Monastýru ctihodného Nikodéma Svatohorce

Důstojný a všemi milovaný otec a náš starec Chrysostomos zesnul dnes, v den svátku Ikony Přesvaté Bohorodice „Utěšitelky“, 21. ledna 2021, v odpoledních hodinách ve věku 74 let, po zápase s těžkou nemocí, s níž se před koncem svého života léčil na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Soluni, kde byl hospitalizován od Vánoc.


Igumen monastýru ctihodného Nikodima Svatohorce v Pentalofu Kilkis v řecké Makedonii

 
Narodil se v roce 1947 v Soluni. Od svých 7 let se rozhodl zasvětit se Bohu. Již v útlém věku si zvolil, podoben svaté Marii, sestře Lazara, to ce jediné je zapotřebí.

Studoval na Vyšší církevní škole v Soluni a na Teologické fakultě Aristotelovy univerzity v Soluni.

Mnichem byl postřižen 6. května 1970 ve věku 23 let v posvátném Hesychastiriu sv. Marie Magdalény na Chalkidiki. Uděleno mu bylo jméno Chrysostom – tj. Zlatoústý. Následujícího dne byl vysvěcen na diákona a 28. srpna 1973 pak na kněze. Od roku 1970 do roku 1979 sloužil otec Chrysostom Božímu lidu v eparchii Langada.

V 70. letech podnikal opakované a vícedenní poutě na Svatou Horu Athos, kde navštěvoval hlavně odlehlá a málo přístupná místa Svaté Hory a sbíral zde duchovní nektar při setkáních s ctnostnými askety a požehnanými starci.



V roce 1979 získal požehnání místních metropolitů a v roce 1981 založil Posvátný kinoviální monastýr zasvěcený ctihodnému Nikodimu Svatohorci. Díky souhlasu věhlasného starce Emiliána Simonopetrského byl tento Monastýr duchovně propojen se Svatou Horou, konkrétně s monastýrem Simonopetra, aby místní bratrstvo mohlo žít a rozvíjet se v souladu s tradicí svatohorského mnišství.



Dne 8. listopadu 1981 (na svátek svatých Archandělů) byla v Posvátném Monastýru ctih. Nikodéma konána první božská liturgie. Dne 18. srpna 1985 byl starec Chrysostom postřižen do velké andělské schimy a intronizován jako igumen kláštera.

V roce 2006 zahájil starec Chrysostom na pozvání a požehnání blahoslaveného metropolity langadského Spyridona stavbu dalšího kláštera, jenž byl zasvěcen Panagii „Axion Estin“ v obci Mesaio v prefektuře Soluň.



Dnes má osazenstvo ženského hesychastéria, založené v roce 2008, již 20 mnišek. Duchovním otcem a budovatelem kláštera byl právě starec Chrysostom.

Svým mnichům často říkal: „Kdybych se narodil tisíckrát, tisíckrát bych se stal mnichem.“

A kromě jiného také zdůrazňoval: „Ani si neuvědomujeme, do jakého ráje nás Bůh umístil, mé děti.“

Starec považoval božskou liturgii za základ duchovního života. A často připomínal, jak celý zbytek dne mnicha, ať už ve službě nebo v kelii, musí být pokračováním božské liturgie.

Kromě dvou klášterních bratrstev, která duchovně vedl, byl také zpovědníkem a duchovním průvodcem stovek našich laických bratrů.



Starce Chrysostoma jsme mohli poznat i my, díky našim pravoslavným přátelům a některých duchovním z různých moravských a českých farností, kteří ho v minulosti viděli a rozmlouvali s ním vícekrát i osobně. Je rovněž známo, že v monastýru ctih. Nikodima žije také jeden český mnich, schimonach Gabriel z Jihlavy.

Zesnutí starce Chrysostoma připadá na dobu, kdy tento monastýr oslavuje své 40. výročí od svého založení. Dne 6. května 2020 završil ctihodný starec Chrysostom 50 let svého mnišského života.



Jeho četné duchovní děti, dvě klášterní bratrstva, duchovenstvo a laici, se před jeho svatostí uctivě klanějí, pokorně líbou jeho čestné ruce, které je tolikrát žehnaly, a doprovázejí svého duchovního otce do věčného života, do věčné blaženosti, jakož i do náruče samotného Krista, kde si vždy, již od svého útlého věku, přál spočinout…

Věčná paměť!



Osobní fotografie





Zobrazit příspěvek č. 1304 jednotlivě

Administrátor --- 19. 11. 2020
Moravští biskupové k epidemii Covid-19

Slovo pastýřů moravské eparchie

Na oficiálních stránkách eparchie je na posilu k přečtení Pastýřský list biskupů olomoucko-brněnské eparchie



Zobrazit příspěvek č. 1303 jednotlivě

Administrátor --- 28. 10. 2020
Zkáza pravoslavného chrámu a jedinečné památky

V Praze shořel dřevěný pravoslavný kostelík sv. Michala

Dnes odpoledne shořel jeden z pražských pravoslavných chrámů a vzácná historická památka. Unikátní stavba ze 17. století, přivezená z Ukrajiny, kde se v posledních letech scházela k bohoslužbám komunita místních Rumunů. Požárem byl prakticky zcela zničen, zřítila se i jeho věž.

Pravoslavný kostel svatého Michala ze 17. století, nazývaný někdy také karpatský, stál původně v obci Velké Loučky u Mukačeva na Ukrajině. Do Prahy byl přestěhován v roce 1929 u příležitosti desátého výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea.

Na tehdejší Podkarpatské Rusi byl rozebrán, převezen a znovu postaven v Praze. Stavba krytá šindelem měla celkem tři veže. Nakonec našla své umístění v Kinského sadech na Praze 5, kde byla oblíbenou zastávkou při procházkách Pražanů.




Zobrazit příspěvek č. 1302 jednotlivě

Administrátor --- 20. 10. 2020
Zamyšlení nad současným morem

Epidemie Covidu, katastrofální sucho, mokro, kůrovec, skleníkové plyny, oteplování, asteroid, sluneční erupce...



Pane Bože, může být ještě horší léto než toto?

 
Jak nás učí naše duchovní autority, za vším máme hledat Boží prozřetelnost, která nás chce něčemu naučit nebo varovat. Starec Paisij mluvil o duchovní škole, ve které nám Bůh dává lekce. Většinou to bývá tak, že vše, co se s námi děje nebo čím jsme obklopeni či situace, do nichž se dostáváme, jsou takovou lekcí, kterou máme absolvovat, něco se při tom naučit, složit zkoušku a postoupit do vyššího ročníku, a tak stále dál, až na závěr složíme svou maturitu a opouštíme školu tohoto pozemského života. Jdeme dál.

Ty lekce jsou nám dávány tak, aby nám umožnily spatřit svůj skutečný stav a abychom poznali následky svého způsobu života a svých činů a viděli, kam vede cesta, po které jsme se vydali.

Každému z nás připraví Boží prozřetelnost výuku "šitou přímo na míru". Bůh ve své dobrotivosti a lásce k člověku chce, abychom skrze předkládané lekce navázali společenství s Ním, abychom pozdvihli svá srdce od země k nebi a byli očištěni od hříchu. To je cíl této školy.

Platí to nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost. Vše, co je nám dáno sklízet, je výsledkem setby našich skutků. Prostředí, do něhož jsme postaveni, je odrazem způsobu našeho myšlení a našeho způsobu života. Jsou-li převládající myšlení společnosti, její život a všeobecně schvalované skutky bezbožné, dávají ve svém důsledku hromadně okusit lidem odtržení od Boha - čili kousek pekla už zde na zemi.

Je zbytečné nadávat, bouřit se, demonstrovat, pyšně se nadýmat vzdorem, když přece pouze sklízíme, co jsme sami zaseli. V minulosti říkala osvícenější pokolení nad každou pohromou, válkou, zemětřesením nebo morem: "To je za naše hříchy." Řešení neradostných situací a všelijakých ran dopadajících na město či národ spatřovala tato pokolení v pokání - čili ve změně myšlení, změně způsobu života, odvrácení od zlých skutků a hříchů. Díky tomu lidstvo přetrvalo až dodnes. Takový způsob uvažování nám však dnes bolestně schází. Proto se nad naší budoucností vznáší otazník.
Nechápavost současníků při hledání řešení tristního stavu životního prostředí a klimatu je někdy opravdu zarážející, až - jak se zdá - je to k smíchu i obyvatelům nebes. A tak někdy vloni byla ekologická demonstrace svolaná s požadavkem, aby vláda řešila katastrofální sucho, předčasně rozpuštěna kvůli lokálnímu lijáku či průtrži, která demonstranty s transparenty "Dost bylo sucha" rozehnala. Jindy zase byla zrušena naplánovaná odborná konference na téma "jak zadržet vodu v krajině". Kvůli povodním.



Kdysi měli dokonce i ti lidé, kteří smýšleli přízemně a pozemsky, tři pádné důvody k tomu, aby se upínali k Bohu a báli se hřešit. Byl to jednak strach z přírodních pohrom, požárů a zemětřesení. Druhým důvodem byl strach z války, která mohla kdykoliv přijít a krveprolitím či hladomorem vyhubit velkou část populace. Třetí příčinou byl strach z epidemií (moru) či jiné nemoci, která mohla kdykoliv přijít, zahubit či připravit člověka o zdraví. Takže tenkrát měli lidé už jen kvůli hrozbě, vznášející se nad jejich vezdejší existencí, opravdu naléhavé důvody k modlitbě a zbožnosti.

Dnes máme proti požárům a pohromám sjednáno pojištění, proti válkám máme vojenské pakty a nezastavitelné zbrojení, proti hladomoru máme globální trh s potravinami, proti epidemiím a nemocem máme lékařskou vědu, léky, očkování a zdravotní pojištění. Lidský rozum a věda slaví triumf! Jenže, jak říká jeden myslitel: Věda potřebuje víru, aby byla živá. Bez víry je vše mrtvé a potažmo smrtící čili zlé. Všechny války, pohromy a epidemie vlastně vyjadřují tento smrtící princip bezvěrectví - dnes stejně jako kdysi.

Chceme-li vědecky bádat v hlubinách ustrojení tohoto světa, sestupovat na dna oceánů nebo létat do vesmíru, musíme se nejprve postarat, aby tato činnost byla vedena vírou, konala se v duchu služby k Bohu, obdivu a poklony Stvořiteli, a v důsledku toho byla badatelská práce prodchnuta mravními zákony. V opačném případě se veškerý progres mění na regres a přináší lidem jen bolest. (Prof. Alexij Osipov)

Karl Werner Heisenberg - německý teoretický fyzik, držitel Nobelovy ceny - pravil: „První doušek ze sklenice přírodních věd z vás udělá ateistu, ale na dně této sklenice na vás čeká Bůh.“

Nic proti lékařům, vědě ani proti pojišťovnám apod., jenže jsme to vzali za špatný konec a vedlejším produktem tohoto pozemského zajištění lidské existence a blahobytu je pocit mnoha lidí, že už Boha vlastně nepotřebují a že si člověk si svými schopnostmi sám dokáže pomoci a sám se o sebe postará. Nu a důsledkem takového způsobu smýšlení je materialismus a hřích. A tím hubící válka proti člověku, požár a katastrofy a epidemie zhoubné nemoci, čím více je potlačujeme zde na zemi, tím více prorůstají do duchovní roviny. Nepřítel se pak tím vším snaží zahubit už nejen lidské tělo, ale i lidskou duši.

Až se toto zlo nakonec stejně prosákne s netušenou mocí zpět do materiální roviny naší existence, Bůh to ve své prozřetelnosti dovolí, abychom uzřeli a pochopili, kde jsme, kam jsme se do dostali a kam kráčíme. Vždyť Bůh přece ve své lidumilnosti nedovolí, aby na člověka přišla taková zkouška a zlo, ze kterých by nemohlo plynout něco dobrého, učí nás ct. Paisij Svatohorec.

* * *

Pán praví v evangeliu, že se nemáme starat o zajištění pozemských blah, ale především hledat Boha. Pak nám vše, co potřebujeme k životu zde na zemi, bude přidáno. (Matouš 6,31-34) Jenže lidstvo dnes upírá své síly, především aby si zajistilo blahobyt na zemi, a tak přichází o blaha pozemská i nebeská. Bůh se však snaží ukázat těm, co mají oči k vidění, jak toxické je uvažování soudobých lidí a činí toxickým i tento svět, kde otravuje a hubí život.

Myslím, že je to právě stav lidstva, co je příčinou, proč jsou stále na světě války, pohromy a epidemie. A to v takové formě, že mají vždy o krok náskok před lidským rozumem, vědou i politikou. Sdělují nám: "Pokoř se, člověče. Obrať se ke Stvořiteli." Rozum potřebuje víru, aby se stal živým. Již citovaný myslitel dále praví: Věda chce mít všechno jasné, přesně definované a zaškatulkované, ale nepracuje s pojmy jako láska a svoboda, a proto nemůže učinit člověka šťastným. A člověk nenasycený láskou a svobodou, kterému plnost štěstí stále uniká, si počíná nezodpovědně a zle, a tak zachází i se světem.

Zcela zřetelně je to vidět na žalostném stavu klimatu a přírody. Tam může snad každý rozpoznat příčinu těchto pohrom v pokaženém lidském uvažování a v jeho pýše a sebedůvěře, a potažmo žravosti a nespokojenosti čili neklidu. Nenasycenost lidské duše přerůstá v nenažranost lidských potřeb. Takový člověk nebude mít nikdy dost a nebude mít pravou úctu k ničemu. Vše používá jen ke svému konzumnímu uspokojení, protože nevidí, jak je to vše krásné. Krásu světa jsme schopni vnímat jedině, když v něm vidíme Boží stvoření. Smysl lidské existence nehledejme v konzumu, ale v Bohu.

A z této perspektivy bychom asi měli nahlížet nejen např. na klimatické změny, ale i současnou epidemii a vše ostatní, co se na nás valí jako lavina. Žádná vakcína nezachrání lidstvo, které se vydalo cestou bezbožnosti, materialismu, pýchy a hříchu. Pochopíme-li to, pak se svět nemůže změnit v peklo.



(Kreslené ilustrace: Vladimír Renčín, kreslíř, glosátor, lidový filosof)





Zobrazit příspěvek č. 1301 jednotlivě

Administrátor --- 15. 10. 2020
Modlitební vzývání sv. Václava

Nová brožura na downloadu k domácímu vytištění

Původní česká skladba z Brna (autor prot. Marek)

Akathist ke svatému knížeti Václavu. Brožura A5 (20 str.)



Zobrazit příspěvek č. 1299 jednotlivě

Administrátor --- 8. 9. 2020
Mezi dvěma bohorodičnými svátky

K svátku Matky Boží

Procházíme obdobím mezi dvěma svátky přesvaté Bohorodice. Tyto svátky nám představují události, mezi nimiž se klenul život Panny Marie. Na začátku církevního roku (jehož prvním dnem je začátek září) oslavujeme svátek Narození přesv. Bohorodice a na konci církevního roku se skvěje svátek jejího Zesnutí.

Zesnutí Matky Boží není pro nás událostí tragickou, ale plnou duchovní útěchy a radosti, protože vidíme, jak se její Syn a náš Pán o ni postaral a přišel za ní, aby ji vzal do nebe. Právě na tom, co se tenkrát stalo, si tak jasně uvědomujeme, co pro Ni - a stejně tak i pro nás - Spasitel uchystal. Chápeme zřetelně, že se Boží Syn vtělil, byl ukřižován a vstal z mrtvých, aby se o nás o všechny postaral, uvedl nás do svého nebeského Království.

Už to duchovně částečně zříme při události svátku Proměnění Páně na hoře Tábor, kde nejen ukázal svou Božskou přirozenost, ale zároveň nám zjevuje, kam nás jako náš Bůh vede - že nás vede do světla, na místo blaženosti, kde přebývají jeho svatí. Toto světlo Božské blahodati dává člověku, který na něm bere účast, nejvyšší blaženost. Můžeme to pozorovat na apoštolech, kteří si přáli zůstat na táborské hoře v tomto světle už stále, přebývat tam s Kristem ve věčném světle navždy; neměli chuť se vrátit se dolů. Říkali Pánu a prorokům: „Dobře je nám zde. Postavíme vám zde stany,“ a mysleli tím: „Vy se zde usídlíte a my tu s vámi budeme navěky.“ Každému, kdo zří toto světlo, se vše z toho světa stává nezajímavým, nepřitažlivým a potemnělým. Kdo přijímá toto nehmotné a Božské světlo, už netouží po ničem dočasném, pomíjivém a světském.

Proto nedává Bůh ani největším svatým zřít blahodatné světlo za jejich pozemského života neustále. K jejich žalu po nějaké době toto světlo od nich odchází a přichází znovu jen občas. Důvod je zřejmý - nepřetržité vidění duchovního světla činí člověka nezpůsobilým života na světě. Ztratí totiž schopnost zabývat se světskými záležitostmi, nemá zájem zde přebývat, je spalován touhou po naprostém společenství s Bohem. Nepřeje si být od zření Boží slávy odtrhován žádnou pomíjivou, pozemskou věcí. Ct. Paisij Svatohorec si poté, co jej opustilo toto světlo, připadal i v poledne jako v šeru, světlo slunce mu připadalo bledé jako světlo luny, a hlavně - pociťoval velký zármutek, muka, opuštěnost, nespokojenost, nic ho nezajímalo a v žádné práci ani činnosti nedokázal najít útěchu; připadal si, jako by přestal být člověkem, ale stal se jen nějakým živočichem, nízkou bytostí, pouhým tvorem v prachu země. (Podobnou bolest prožíval před tisícem let i sv. Simeon Nový Teolog, když jej opustilo zření blahodati, která přicházela a odcházela jakoby ve vlnách.)
* * *

Svátku Zesnutí Matky Boží se také říká letní pascha. Známe tedy dvě paschy: první je Pascha Kristova, čili jeho zmrtvýchvstání; druhá ukazuje, jaké plody urodila Kristova Pascha nám lidem. U smrtelného lože Panny Marie se v nebeské záři zjevily sbory andělů a následně přišel sám Pán Ježíš, aby vzal do své náruče duši své Matky a odnesl ji s sebou do nebeského Království. Posléze bylo vzato do duchovního světa i její zesnulé tělo, jak napověděl prázdný hrob a potvrdila sama nebeská Vládkyně ve svém zjevení.

Panna Marie zemřela v roce 63 našeho letopočtu, jak lze odvodit z historických okolností. Její pozemské stáří bylo 82 let. K jejímu zesnutí byli zázračně povoláni i svatí apoštolé, Božskou mocí přenesení z různých míst, kde byli na misii. Mimochodem, není to jediný případ zázračného přenesení, který známe. V Bibli je zaznamenán případ apoštola Filipa (Skut 8,39) a také starý Zákon zná podobné případy, kdy Duch přenese člověka (Ezech 8,3; 11,24; 43,5;). Archanděl Gabriel zvěstoval přesv. Bohorodici, že se blíží čas jejího odchodu, aby se mohla připravit. Zázračných událostí, které se staly v souvislosti se zesnutím naší Paní, je celá řada, a jsou součástí církevní tradice a vypsány v hagiografii svátku.

Její život je vzorem pro všechny křesťany, a zvláště pro askety a mnichy. Jednak nám ukazuje krásu čistého života. A také nám staví před oči, jak je Bohu příjemná poslušnost. Matka Boží od mládí až po zesnutí potlačila svá přání a svou vůli. Díky této pokoře se mohla stát vhodným nástrojem Božího díla. Díky této dokonalé pokoře se sjednotila s Bohem jako žádný z lidí. Stává se, že se Panna Marie zjevuje některému z asketů, kteří dosáhli pokory a očištění duše, a říká o něm apoštolům, kteří ji doprovázejí: „Tento je našeho rodu.“

Je projevem nesmírného milosrdenství Pána, že nám dal Pannu Marii za naši Matku. Ustanovil ji jako naši zastánkyni, jejíž přímluvy Pán Ježíš musí vždy vyslyšet. Byl to totiž Boží Syn, kdo dal skrze Mojžíše lidem desatero, kde se mj. praví: „Cti otce svého a matku svou.“ A když se Boží Syn vtělil a narodil se v Betlémě jako člověk, syn své matky, sám se podrobil Mojžíšovu zákonu (např. v obřadech doprovázejících narození chlapce) a z toho můžeme usoudit, že je navždy podřízen svému přikázání, které sám ustanovil. Proto musí i dnes naslouchat slovům své maminky. Stala se tak přímluvkyní a zároveň je i naší maminkou - matkou všech, kdo se svatým přijímáním sjednocují s jejím synem, tedy kdo jsou sjednoceni s jeho Tělem a v žilách mají jeho Krev.

A kromě toho připomeneme, co se stalo u kříže, kde Pán odevzdává svou Matku svému miláčkovi, apoštolu Janovi, jako jeho matku, a sv. Jana poroučí své Matce jako jejího syna. Spolu s Janem se u paty kříže stávají syny Panny Marie i všichni, kteří Pána milují podobně jako ho miloval sv. Jan. Těm všem dal Pán na kříži svou Matku i za jejich matku.

Při umírání člověka má církev ve zvyku číst kánon k přesvaté Bohorodici. Je to kvůli tomu, aby nás Matka Boží provedla strastiplnou cestou záhrobního putování duše. A kromě toho, spolu s umírajícím voláme Pannu Marii, protože v okamžiku umírání si přeje každý mít u sebe někoho, kdo jej miluje. Všichni bychom si přáli, aby při nás byla naše matka, která nás miluje jako nikdo jiný. A tak voláme k sobě mateřskou, vše odpouštějící a soucitnou lásku Panny Marie.

Církev vnímá tuto péči Matky Boží, cítí její lásku a má zkušenost s jejími přímluvami. Opětuje to své přesvaté Vládkyni svou láskou, oddaností a důvěrou. Po Bohu je Panna Marie naší nejmilovanější Zachránkyní a ochranou.








Zobrazit příspěvek č. 1298 jednotlivě

Administrátor --- 2. 9. 2020
Dva zázraky v Bejrútu

Boží záštita

Při nedávném hrozném výbuchu v libanonském Bejrútu byl zázračně zachráněn pravoslavný kněz s rodinou a před devastací byl uchráněn oltářní prostor v chrámu sv. Dimitria. Tlaková vlna, která zdemolovala chrám, pronikla pochopitelně i za ikonostas, který však nechala zcela netočený - dokonce nezhasila ani lampádu hořící na svatém prestolu. Nepochopitelný nadpřirozený jev.

Na druhém videu vidíte kněze, který v okamžiku výbuchu dočetl kánon k přesv. Bohorodici v chrámu sv. Jiří. Těžká vrata chrámu, letící po nárazu tlakové vlny prostorem chrámu, jej těsně minula. Zázrak vykonaný Matkou Boží.




Zobrazit příspěvek č. 1297 jednotlivě

Administrátor --- 25. 8. 2020
Nechť vznáší se modlitba moje

Videokoláž z monastýru v californské Platině



Zobrazit příspěvek č. 1296 jednotlivě

Administrátor --- 18. 8. 2020
Další díl dokumentárního filmu o starci Paisiovi

Ke shlédnutí jsme připravili IV. díl dokumentu o starci Paisiovi. Film je obdařen českým titulky. K vidění zde:

media.pravoslavi.cz/paisij/

Nyní se titulkuje poslední díl seriálu. Snad to bude do konce léta hotové.





Zobrazit příspěvek č. 1295 jednotlivě

Administrátor --- 12. 8. 2020
9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

O horlivosti, lokomotivách a duchovním životě

Apoštol Petr patřil k nejhorlivějším apoštolům. Ale tato horlivost jej občas přivedla do problémů, ba jednou až k vážnému pádu. Jednou se kvůli ní málem utopil, pak zase mohl být zatčen za zmrzačení příslušníka stráže a nakonec zradil Krista.

Čtení z evangelia Matouš 14,22-34. Příhoda této perikopy vypráví nejen o zázraku, ale zároveň o některých stránkách duchovního života. My si dnes vybereme jednu z nich: Petrovu horlivost.

O některých principech duchovního života můžeme při nutném zjednodušení použít následující přirovnání. Je sice hrubé, trochu technokraticky schematické, ale snad postihuje určité zákonitosti naší spirituality. Konec konců příklad různých podobenství, která používal svatý starec Paisij, nás učí, že se ani takových technických podobenství nemusíme bát, pokud zobrazují něco důležitého pro naši zbožnost. Představme si tedy naše směřování k Bohu jako jedoucí vlak, který má svého strojvůdce, lokomotivu s kotlem a písty a nějaké to uhlí jako palivo.

Strojvůdce to je - v tomto podobenství - náš rozum, který dbá, aby našemu duchovnímu životu nescházela soudnost, rozvaha a rozumnost. Svědomitý strojvůdce se stará o technický stav lokomotivy, její provozuschopnost, její rychlost, tlak v kotli a zásoby paliva, dále musí sledovat návěstidla a další značky a pokyny pro jízdu na trati. Tak podobně musí náš rozum bdít, dohlížet, aby naše duchovní úsilí bylo korigováno dle pravidel pravoslavné víry, korigovat život křesťana do souladu s naší mravností. Víra bez mravnosti je vadná, jako lokomotiva, která má závadu a nemůže jet. Duchovní život bez správné víry, která je vymezena pravoslavnou věroukou, je iluzí a skončí havárií jako vlak, který jede na červenou.

Pravidla provozu na trati, která nutno pro bezpečnou jízdu respektovat, si mašinfíra osvojí v železničářské škole, kde ho naučí, jak se s mašinou pohybovat na kolejích. Berme to pro tuto chvíli jako obraz toho, že v duchovním životě křesťan nutně potřebuje dobré rady zkušených otců.

Strojvůdce pečuje, aby lokomotiva byla řádně promazána, čili náš rozum dbá o správnou víru. Důležitý je dostatek vody, ze které vzniká pára pro písty; tou vodou je pravidelná přiměřená modlitba. Oheň zahřívající vodu, to je naše vroucnost. Mašinfíra také sleduje, jestli je v kotli správný tlak, jinak buď vybuchne, nebo mašinka jede hlemýždím tempem. Podle toho dává pokyny topiči, aby házel pod kotel menší či větší množství uhlí. Takovým topičem je naše horlivost, a tím palivem jsou skutky zbožnosti - projevy lásky, dobročinnost či askeze.

V lásce sice máme být neomezení, ale zároveň je potřeba jisté rozumnosti, aby skutky lásky nesly dobré ovoce. O to více to platí v dobročinnosti. Bez soudnosti a rozvážnosti se neobejde ani askeze (jinak se člověk nejdříve rozpálí, naloží na sebe spoustu zbožné námahy, půstů apod., a po čase „vybouchne“). Ilustraci vidíme na sv. apoštolu Petrovi, tak horlivému pro Pána Ježíše, a nakonec ho zapřel. Dnešní čtení nám vykresluje Petra, jak ve své horlivosti chce kráčet po hladině mořské, jako vidí kráčet Pána. Ale nebyl na to připraven, neměl dost neochvějnou víru, zapochyboval a začal tonout.

Rozum věřícímu velí, aby si spočítal náklady na stavbu - podobně jako stavebník musí před zahájením díla vědět, zdali má na dokončení budování stavby, zvážil, není-li potřeba nejprve si opatřit další prostředky nebo zbudovat menší dům. Jinak bude výsledkem nezdar. A stavebník bude všem k smíchu. (Lukáš 14,28-30) Ty náklady na stavbu - to je v duchovním životě rozhodnost, trpělivost a schopnost pokory.

Strojvůdce také musí dbát na dostatek paliva připraveného v uhláku, jinak mu pod kotlem oheň vyhasne. Čili kromě horlivosti a skutků, bez nichž je víra mrtvá (Jakubův 2,17 a Jakubův 2,26), potřebuje křesťan zdravé odhodlání a musí být připraven pro svou víru a pokrok v duchovním životě něco obětovat.

* * *

Uhání-li lokomotiva po kolejích správnou rychlostí, písty a všechna zařízení pracují, jak mají, kotel je pod párou a má správný tlak, pod kotlem přiměřený oheň, v uhláku dost paliva, ani pak ještě není vyhráno - pro vlak ani pro duchovní život. Na trati musí strojvůdce hlídat výhybky. Všichni víme, že z jednoho nádraží mohou postupně vyjet dva vlaky, z totožné koleje, stejným směrem. Každý z nich však jede do jiného koutu země. Závisí na nastavení výhybek, kam koleje vláček donesou. Mašinfíra musí dobře hlídat výhybky, jinak vjede na špatnou kolej, a ta ho neúklonně vede k nesprávnému cíli; a čím více přikládá pod kotel a přidává páru, tím rychleji se vzdaluje tomu cíli, do kterého se hodlal dostat.

Význam této výhybky v kontextu našeho podobenství je, myslím tak zřejmý, že je zbytečné se o tom dlouze rozepisovat. Čas od času přijde na trati výhybka - to je v duchovním životě pokušení. Podlehneme-li pokušení či dopustíme-li se nějaké vážné chyby v duchovním životě (proti jeho pravidlům, o nichž jsme psali výše), uháníme pak po špatné koleji a horlivost se od té chvíle stává spíše škodlivou, protože jen zvyšuje rychlost, s níž se pohybujeme špatným směrem. Na rozdíl od vlaku, máme do jisté doby příležitost chybu nejen rozpoznat, ale pokáním a návratem ji napravit. To se však dá činit zpravidla jen do "ujetí" jisté vzdálenosti od správné cesty. Pak je návrat už příliš náročný a postupně stále těžší a těžší, až je nakonec prý nemožný (nestane-li se zázrak). Některé formy pádu do klamu jsou podle našich otců prakticky neléčitelné (např. domnělá pokora nebo falešná zbožnost, kterou můžeme hrát nejen před ostatními, ale i před sebou, až my sami této hře na zbožnost uvěříme).

* * *

Pustíme-li se do duchovní praxe, jistě konáme dobrou věc. Nebudeme-li však respektovat patřičné zákonitosti a pravidla, dopadneme zle. Nezapomeňme na sinajskou ikonu s duchovním žebřem a mnichy stoupajícími vzhůru; někteří se dostali hodně vysoko, ale pak se zřítili, a čím výše byli, tím větší pád to byl. Duchovní život nás postaví s tou naší lokomotivou na trať a musíme si dávat velký pozor, aby nás ten vláček dovezl tam, kam jsme zamířili. Stejné je sednout si za volant a vyjet na silnici. Můžeme se tak dostat tam, kam bychom pěšky nedošli, ale nebudeme-li opatrní, dopadne to špatně.

Největším nepřítelem strojvůdce, řidiče i duchovního bojovníka bývá nepozornost, svévole, přílišná sebedůvěra, únava a nepřiměřená rychlost.





Zobrazit příspěvek č. 1294 jednotlivě

Administrátor --- 8. 8. 2020
Úvaha nad svržením prvních atomových bomb

75. výročí hiroshimské tragédie

Ve čtvrtek jsme vzpomenuli svržení první atomové bomby na japonské město Hiroshimu. Tato tragická událost, která nejen usmrtila, ale i nevýslovně bolestně postihla tolik lidských bytostí, je zajisté nějakým historickým mezníkem, přelomovou událostí dějin lidstva. Pro všechny obdivovatele technického a vědeckého pokroku by mohla být názorným svědectvím o jakési zákonitosti: co je vynalezeno a stane se technicky proveditelné, bude i prakticky vyzkoušeno a použito. Bez ohledu na mravní rozměr.

Abychom alespoň v hrubých rysech mohli tuto událost vzpomenout, nutno se zamyslet nejprve nad důvody provedení něčeho tak strašného. Většinou se uvádí, že to byl způsob, jak ukončit válku a zachránit snad desítky tisíc životů amerických vojáků, kteří by možná padli při dobývání Japonska. Tento důvod je ve smyslu ospravedlnění spáchaného činu uváděn dodnes. Cítíme někde v pozadí za ním pokus o obhájení jaderného útoku. Nebere se při tom v úvahu, že atomová bomba je cosi, co se vymykalo jakékoliv představě o dosud používaných zbraních a jakémukoli rámci toho, co bylo v druhé světové válce používáno. Jestliže byly válečnými konvencemi zakázány např. chemické zbraně, či později určité druhy min nebo kazetová munice, tím spíše mohlo být každému zasvěcenému už předem jasné, jak nelidsky zrůdná je jaderná zbraň, a že něco podobného použít proti obyvatelstvu (resp. armádě) jakékoliv země musí být odsouzeno a vyloučeno z principů obecně lidské etiky.

K tomu dodejme, že tato zbraň nemohla být ani teoreticky použita výlučně na konkrétní vojenské cíle, ale její účinek musel drtivě dopadnout především na civilní obyvatelstvo - tj. na celé zalidněné město. Japonsko mohlo být poraženo i jinými způsoby a především i před zničením Hiroshimy - podle názoru opravdu mnohých vojenských historiků - už stálo tak jako tak před kapitulací. Tak to tvrdila dokonce i americká média po zničení Hiroshimy (viz citace z tehdejší zpravodajské relace: „Přestože byl konec japonské agrese na dohled i před atomovým bombardováním...“). Kapitulace byla jen otázkou kapitulačních podmínek. Mimo diskusi stojí zjevná neopodstatněnost svržení druhé pumy na město Nagasaki.

Obecně známá je krutost japonských vojenských jednotek ve válce i fanatismus vojenských velitelů, mnohých vojáků (kamikadze) včetně části obyvatelsva. Jenže ani to nemůže ospravedlnit vyhlazení dvou měst s civilním obyvatelstvem.

Další důvod k použití této zbraně bylo její předvedení lidstvu a demonstrace síly USA celému světu. Vojenští historikové uvádějí např. úmysl amerických politiků ukázat ničivou sílu americké pumy Sovětskému svazu a demoralizovat tím jejich vojensko-politickou vrchnost. Vyhladit celé město, zabít stovky tisíc lidí kvůli demonstraci síly je pochopitelně zavrženíhodné.

Američtí vůdcové hodlali zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraničních věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“. Tolik japonských lidí bylo obětováno v rámci neúspěšného amerického pokusu zastrašit Sověty, protože pro Američana je ruská mentalita mimo jeho představu.

Třetím důvodem bylo provedení testu síly výbuchu, tj. získání fyzikálních a vojenských dat. Za tímto účelem letěla s bombardérem nesoucím pumu další dvě letadla s měřícími přístroji a fotografickými či filmovými kamerami.

+ + +

A nyní nějaká suchá faktografie:

16. 7. 1945 - pokusný výbuch první atomové bomby na světě v poušti u amerického městečka Alamogordo v Novém Mexiku.
Začátek srpna. Velká americká loď, která dopravila jaderný materiál na ostrov Tinian, kde byly obě pumy sestaveny, naloženy do bombardéru a odkud je letadlo odneslo nad Japonsko, byla cestou z Tinianu potopena. Torpédovala ji japonská ponorka. Z posádky 1200 námořníků přežila jen desetina, ostatní byli sežráni žraloky. I vojenští historikové uvažují potichu o Božím trestu.
6. srpna 1945 - shození bomby na Hirošimu
Cca 2:00 ráno - Bombardovací flotila v čele s B-29 Enola Gay vzlétla ze základny na ostrůvku Tinian v západním Pacifiku.
Japonské Hirošimě se americké bombardování za druhé světové války často vyhýbalo (až si místní říkali, že si Američané pro město "šetří" něco speciálního).
Proto většina místních ignorovala varovné sirény značící, že nad městem přelétají letadla. Protože radary ukázaly jen pár letounů, japonská armáda proti nim nijak nezasáhla. Netušili, jaký náklad letadlo B-29 nazývané Enola Gay nese a jaký má cíl.
Cílem bylo shodit na Hirošimu atomovou bombu "Little Boy" (Chlapeček), první takovou pumu použitou ve válečném konfliktu. (Když před tím provedli zkušební výbuch bomby Trinity v Novém Mexiku, ohromil i vědce, viz známé citace jednoho z nich, Oppenheimera, z hinduistické Bhagavadgity.)
Kouř po explozi bomby dosáhl až do výšky 18 kilometrů. "Můj bože, co jsme to udělali!" zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem.
Přeživší popisují explozi jaderné bomby velmi podobně. Shodují se, že nejprve všechny oslepil silný záblesk světla a poté je zasáhla vlna horka. Nebe se zbarvilo do žlutooranžova a tlaková vlna rozbila okna, dveře a srovnala se zemí domy v bezprostřední blízkosti.
Bomba zničila téměř celé město - stavby ze dřeva a cihel neměly šanci proti tlakové vlně, jež v hypocentru dosahovala rychlosti zvuku, a ještě kilometr daleko byl nápor vzduchu větší než při hurikánu.
Zemřelo při výbuchu zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“ – místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr.
Tisíce lidí v mžiku na místě zemřely. Další tisíce raněných, popálených či krvácejících se belhaly do blízkých nemocnic nebo co nejdál od města, jak jen to v jejich stavu šlo.
Nemocnice prvním raněným ještě poskytly ošetření. Poté ale zdravotnické potřeby došly. "Ty, které přinesli, jsme položili na zem a nikdo jim už nemohl poskytnout další péči. Co uděláte, když všechno chybí? V takovém případě bylo skoro zbytečné nosit je dovnitř," vzpomíná duchovní.
Následky ozáření u přeživších způsobily rakovinová onemocnění, genetické poruchy a psychická traumata. Děti se často rodily s fyzickým postižením.
Oběti výbuchu byli zejména civilisté. V následujících šesti letech na následky ozáření, které způsobuje například rakovinu, zemřelo dalších 60 tisíc lidí.
Bomba byla vyrobena s užitím uranu 235. Výbuch odpovídal 13 kilotunám TNT. Štěpení proběhlo jen u 1,38 procenta materiálu, zbraň byla z vojenského hlediska neúspěšná.
Druhou bombu, označovanou jako "Fat Man" (Tlouštík) naplněnou plutoniem, měli piloti shodit na město Kokura na ostrově Kjúšú. Kvůli špatnému počasí a nedostatku paliva se ale rozhodli cíl změnit na jeden z náhradních. Tím bylo právě Nagasaki.
Na Nagasaki bomba dopadla 9. srpna 1945 minutu po jedenácté hodině a přímým následkem výbuchu zemřelo 70 tisíc lidí. Kouř po jejím výbuchu dosáhl výšky 16 kilometrů.
10. 8. 1945 Japonský císař Hirohito vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace. Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými.
15. 8. 1945 V rozhlasovém projevu císař Hirohito oznámil kapitulaci. Odpoledne řada vojáků i civilistů vykonala rituální sebevraždu.
16. 8. 1945 Císař vydal rozkaz všem jednotkám, aby ihned složily zbraně.
26. 8. 1945 Na území Japonska vstupují první americké okupační jednotky.

+ + +

Vojenské velení USA použití atomových bomb obhajovalo a běžní Američané s jejich použitím souhlasili. Města byla veřejnosti vykreslena jako vojenské cíle a na důsledky výbuchu a raněné civilisty úřady uvalily informační embargo. Mezi argumenty americké vlády byla snaha ukončit válku a zachránit životy vojáků, ohrožené, pokud by boje pokračovaly.
Historici se vesměs shodují, že Japonsko se hroutilo a použití bomb nebylo nevyhnutelné.

Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodobností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuje: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujícím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představitelé nepočítali – naopak předpokládali, že Sověti budou hrát roli prostředníka pro mírová jednání USA a Japonska.

První americký prezident ve funkci navštívil památník v Hirošimě a uctil památku padlých na obou stranách až v r. 2016. Za svržení pumy se neomluvil.

Američtí stratégové počítali s tím, že nebude-li Japonsko kapitulovat, další jaderná bomba bude svržena koncem srpna a další atomové bombardování bude pokračovat i během podzimu. USA měly materiál na něco přes deset jaderných pum.

Oběti výbuchu v Hiroshimě: do konce roku 1945 - 140.000 lidí, od r. 1946 do 1951 - 60.000 lidí.
V Nagasaki: 40 - 70.000 lidí okamžitě zemřelo, oběti ozáření - tisíce.

Stíny vypálené zářením na zdech, které jsou to jediné, co zůstalo po lidech poblíž epicentra okamžik po výbuchu

Stín jednoho z lidí, které v Hiroshimě výbuch "vypařil"

Stín dítěte, které se v momentě výbuchu vypařilo

Stín člověka s žebříkem

Výbuch působí několikerým způsobem a všechny jsou svou silou hrůzné. Především je to oslepující záblesk spolu s vlnou tepla - žáru, který poblíž epicentra lidi prostě "odpaří" (zachovaly se po nich jen stíny exponované tímto zábleskem světla a tepla na zdi domů). Teplota místy přesahuje teplotu na Slunci. Spolu s tím přichází první radiační expozice zabíjející vše živé. Následně dorazí tlaková vlna, která vymaže vše v okruhu několika kilometrů z povrchu země, zbytek smete, zboří, zdemoluje. Následuje ji náraz zpětné tlakové vlny a nakonec radioaktivní déšť a smrtonosný spad. Lidé, kteří přežili, umírají v řádu hodin na popáleniny - kůže je zuhelnatěná či slézá z těla jako rukavice. Vody v řekách i ve studních jsou otrávené, její pití způsobuje smrt. Méně zasažení lidé umírají do pěti let na rakovinu kůže či leukémii. Další jsou zmrzačení či geneticky poškození. Nepředstavitelý počet obětí jedné bomby, nepředstavitelný rozsah lidského utrpení.

Bezprostřední příčiny úmrtí:
60 % popáleniny
30 % padající trosky (vlivem tlakové vlny)
10 % ostatní (např. gamazáření)

Účinky jaderného výbuchu:
50 % tlaková vlna (zpočátku rychlejší než zvuk)
35 % teplo (šíří se rychlostí světla a cestou slábne; v samotném epicentru, resp. hypocentru na zemi pod výbuchem, je teplota 3 - 4.000 stupňů, kolem samotného výbuchu se vytvořila rozpínající se koule - když měla průměr 30 m měla 300 - 500.000 stupňů Celsia, což je mnohem víc než na Slunci, pak při průměru 300 m koule měla na okraji 7.000 stupňů (pro srovnání - teplota na povrchu slunce je přibližně 6.000 stupňů)
15 % ostatní - světlo, gamazáření, sekundární záření, spad atd.

Cíle útoku byly vybírány podle chladného vojensko-pragmatického klíče, který vzhledem k nevídané ničivě vražedné síly bomby může někdo prohlásit snad až za cynický: aby šlo o významný cíl s rozsáhlou zástavbou větší než 5 km; aby bylo možné ho zásahem srovnat se zemí; aby nebyl zničen předchozím útokem. Tj. aby působil výsledek výbuchu skutečně spektakulárním dojmem - na Japonce i na celý svět (to jsou ty publikované dvojice fotografií "před" a "po"), muselo být zvoleno město dosud nepoškozené bombardováním (proto bylo vyškrtnuto již dříve bombardováním poničené Tokio).

+ + +

Vzpomínky Japonce Terumiho Tanaky na 9. srpen roku 1945. Právě tehdy dopadla na Nagasaki atomová bomba, která okamžitě zabila desítky tisíc lidí a další oběti přibývaly v následujících dnech, měsících a letech. Tanaka tehdy přežil a o 75 let později na děsivý okamžik vzpomíná.
Výbuch okamžitě zabil zhruba 35 tisíc lidí, tlaková vlna ničila všechno, co ji stálo v cestě.
„Pochopil jsem tehdy, že se stalo něco hrozného, ozvala se hrozná rána a všude byla bílá tma.
V následujících dnech postupně odhaloval rozsah škod, které bomba „Fat Man” napáchala. Budovy ve městě zmizely, zůstaly jen zkroucené plechy a hromady spálené suti.“
„Vždycky jsem si říkal, že pro vojáky je přirozené padnout v boji během války. Ale takový způsob, jakým zahynulo tolik civilistů, to se nemělo nikdy stát,” myslí si dnes 88letý muž.

+ + +

V Americe byly mnohé údaje týkající se výbuchu utajeny, zprávy byly cenzurovány. Některé materiály byly uvolněny z trezoru až nedávno. Vojenští jestřábi dokonce uvažovali o použití bomby ve válce v Koreji a prezident Nixon zase navrhoval použít ji ve Vietnamu.
Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace jaderným bombardováním. V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil.
Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktech.
Američtí vědci a vybraní lékaři jezdili dlouhá léta po válce do Japonska studovat u přeživších následky ozáření, zacházeli s postiženými značně ponižujícím způsobem; výsledky bádání si však USA nechávaly pro sebe. Badatelé měli za úkol dokumentovat působení záření, ale měli svými šéfy zakázáno japonské nemocné léčit.

Z atomové bomby učinili Američané slavnou či zábavnou a populární součást své popkultury (viz různé popové songy nebo soutěž krásy "miss atomová bomba" nebo oděvní použití názvu atolu Bikiny, souostroví v tichomoří, který používali pro jaderné testy). Teprve pokrok Sovětů ve vývoji jaderných bomb způsobil, že se začali obávat.

V rámci ospravedlnění za oběti svého "vynálezu zkázy" začali Američané urychleně pracovat na mírovém využití atomové energie. Na druhé straně - ještě dnes můžete běžně slyšet argument, že studium ozářených Japonců napomohlo získání vědomostí o působení ionizujícího záření na lidský organismus (říká se smutně popisným výrokem: přeživší poskytli jedinečné údaje o koeficientu vyjadřujícím pravděpodobnost vzniku rakoviny v závislosti na obdržené dávce, o čemž se do té doby skoro nic nevědělo).

+ + +

Proč je potřeba si Hirošimu i dnes připomínat? Co všechno by hrozilo (kromě okamžitých nesčetných obětí) při použití části jaderného arsenálu?

Vědci varují před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba deset stupňů Celsia. Dnes počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciálně katastrofickými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionálním válečném konfliktu.
Mezi lídry jaderných států se však dnes stále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní. Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningradu. „Nerozvážné konání USA má jadernou dimenzi,“ řekl tehdy Putinův propagandista Dmitrij Kiseljov. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožovala již několika svým sousedům.

+ + +

Americký obchodník Allen Demetris měl v držení bronzovou sošku japonské dívky. 6. srpna 1945 ve chvíli, kdy byla svržena bomba na Hiroshimu, začala tato soška plakat. Demetris viděl, že po tváři jí kanou slzy. Později byla svědkyní stejného pláče i jeho dcera, které sošku daroval v r. 1969. Důvod toto druhého jevu je neznámý. (web)

+ + +

A na závěr se zamyslíme nad duchovním rozměrem celé tragédie. Jsou to pouhé mé osobní úvahy, které nikomu nevnucuji. Shodneme se jistě na tom, že něco podobného lidské dějiny do srpna 1945 nepoznaly. Tolik koncentrovaného zla, tolik mrtvých následkem jediného útoku, tolik lidského utrpení v průběhu následujících let! Už to, co jsme popsali výše, by bohatě stačilo k prohlášení použití atomových pum za satanské v plné míře toho slova. Tolik smrti a tolik bolesti! Jenže to bohužel asi není ještě kompletní obraz všech rovin oné tragédie. Tím atomovým zlem lidé napomohli vstoupit do světa jakémusi nebývalému zlu - bezcitnému, krutému a antikristovskému. Štěpením atomů, čili rozbíjením samotné podstaty Bohem stvořené hmoty, jako by se lidstvo stavělo proti Božímu stvoření. Tím samo uvádí do světa působení dávného nepřítele Boha.

Atomový výbuch by mohl být prolomením toho, co chrání člověka a odděluje tento svět od duchovních světů čili i od pekla. Otevřeli jsme bránu do propasti - aby z tohoto žaláře zlých duchů, co jsou tam Bohem uvězněni, mohli další a další démoni vylézat k nám. Na každý atomový výbuch čekají "na druhé straně" démonické bytosti, aby se po dobu, kdy jsou dveře otevřeny, mohli protáhnout k nám a škodit zde svou zlobou. Zároveň však, jak se zdá, zde mají jako své hlavní poslání dávat lidem další zkažené poznání, nové technologie, učit je povrchnosti, materialismu a všem špatnostem. Učí lidi bezmezně důvěřovat v lidské schopnosti, rozum a pokrok. Hlavně se snaží zaujmout lidi svými démonickými klamy a odvrátit je od Boha.

Pak se lidstvo samo přičiní otevírat jim nové brány. Pobláznění lidé je zde budou vítat a dávat jim nejširší práva nad tímto světem. Žalostné je, že když se začnou dít hrůzy způsobené démony, lidé obviní Boha: "Jak to mohl dopustit?"

V Hiroshimě začala nová éra dějin. Vše se připravuje k velkému finále dějin světa.

Satanský charakter svržení atomové pumy se projevuje i dalšími nenápadnými příznaky. Nejenže byl první výbuch příznačně okomentován slovy velkého démona Višnu z Bhagavadgity: "Jsem bůh smrti a ničení světů," zajímavý je i název první bomby "Little Boy" (Chlapeček) - v češtině to tak nevynikne, ale v anglosaském prostředí se používá jako něžná vánoční přezdívka pro Ježíška. Jiný kontext volba takového názvu nemůže mít. Je to výsměch Kristu, výsměch Boží lásce, která se narozením Spasitele ukázala.

(Sestaveno s použitím interetových zdrojů. Počty obětí se uvádějí v různých pramenech odlišně.)


Hirošima - počátek atomového věku (CZ DOKUMENT)



P.S.
Winston Churchill navrhoval svržení atomové bomby na Sovětský svaz

Podle nově zveřejněného svědectví chtěl legendární britský politik dát v roce 1951 Moskvě ultimátum. Pokud by ho komunistická velmoc odmítla, měla být použita atomová zbraň na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst.< SMALL>
Byla neděle, 29. dubna 1951 a tehdejší vůdce opozice Jejího Veličenstva Winston Churchill popíjel na svém sídle v hrabství Kent šampaňské značky Pol Roger s generálním ředitelem New York Times Juliem Ochsem Adlerem. Debata byla natolik zajímavá, že o setkání Adler učinil oficiální zápis, který se teď našel, referuje londýnský The Times.

Churchill si stěžoval, že je tehdejší společná anglo-americká politika vůči SSSR slabá, místo aby byla agresivní. Sir Winston vzápětí dodal, že kdyby byl premiérem on (což se o pár týdnů později skutečně stalo) a dosáhl shody s americkou vládou, postavil by Rusy před ultimátum v podobě balíčku podmínek.

„Při předpokládaném odmítnutí by Kreml byl informován, že pokud si to nerozmyslí, shodíme atomovou bombu na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst,“ poznamenal si Julius Ochs Adler. Churchill si představoval, že v takovém okamžiku by bylo civilní obyvatelstvo všech zmiňovaných měst evakuováno. Podle Adlera si Churchill myslel, že by Sověti zase odmítli a západní mocnosti by tak svrhly jednu bombu a případně další. „Taková panika by zajistila (určitě v případě třetího útoku) mezi ruským obyvatelstvem i u Kremlu, že naše podmínky budou splněny,“ dočteme se dále v Adlerově memorandu.

Než přinesli portské, si prý Winston Churchill posteskl, že Američané stejně nikdy nedají souhlas k takové preventivní válce a použili by vlastní nukleární zbraně jen coby odvetu.

Richard Toye z Exeterské univerzity připomíná, že Churchill zvažoval nukleární útok na Sovětský svaz před srpnem 1949, než Moskva oznámila, že rovněž vyvinula jadernou zbraň. „Že si s touto myšlenkou pohrával ještě v roce 1951, je nové zjištění. V této době už můžeme jeho úsudek zpochybňovat,“ myslí si profesor Toye.


Druhý dokumentární film: Hirošima, den poté












Zobrazit příspěvek č. 1293 jednotlivě

Administrátor --- 31. 7. 2020
Starší český dokument

Pravoslaví v českých dějinách

Starší český dokumentární film o vzniku a dějinách pravoslavné církve v naší vlasti.









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1293 do č. 1333)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz