Ambon
Administrátor
--- 29. 8. 2025
Zesnutí Panny Marie
Ke svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice
Zesnutí Matky Boží není smutnou událostí, je to den triumfu Panny Marie. V pravoslavné bohoslužbě jsou na tento svátek obsažena slova, která vyprávějí o hlavním smyslu této události: "Panna vystupuje ze země na nebe." Proto se v Zesnutí Panny Marie zjevuje její sláva. A takový její konec pozemské životní pouti je obrazem zbožného konce pro každého věřícího člověka. Taková končina jejích pozemských dnů je obrazem Paschy, tedy Vzkříšení, které čeká každého, kdo věří v Ježíše Krista.
Po Nanebevstoupení žila Maria podle Epifania Moudrého ještě 24 let. Epifanios píše, že Panně Marii bylo 14 let, když počala z Ducha Svatého Krista Spasitele a v 15 letech ho porodila. Po Kristově Vzkříšení podle Epifania žila ještě 24 let. Tudíž zemřela, když jí bylo 72 let. Existuje však i jiný názor, který se uvádí v církevních dějinách, že po Kristově smrti žila ještě 12 let a zesnula v 60 letech. Neboť apoštolové, jak se praví v církevních dějinách, právě v tu dobu už 12 let po Nanebevstoupení Krista kázali svaté evangelium.
Když mluvíme o zesnutí Panny Marie, vyhýbáme se slovu "smrt", protože takový blahoslavený konec, kterého se dostalo Panně Marii, nelze nazvat smrtí v žádném smyslu a v žádném významu tohoto slova.
Je známo, že po Nanebevstoupení Krista na nebe přesvatá Panna Maria velmi ráda navštěvovala místa, kde byl Pán pokřtěn, kde se 40 dní postil na hoře pokušení, kde se odehrávaly významné události z Jeho života. A prožívajíc stále tyto události, cítila touhu setkat se s Kristem, svým milovaným Synem a Pánem. Modlila se a prosila, aby jí Pán dal možnost opustit tento svět a těšit se ze společenství s Ním, svým Synem a svým Pánem.
A tehdy se jí zjevuje anděl, který, když vstoupil do jejího příbytku, řekl: "Raduj se, milostiplná Maria, která jsi přijala požehnání Toho, kdo dal spásu Jákobovi," myslí se patriarcha Jákob. "Hle, Paní, přinesl jsem ti palmovou ratolest z rajské zahrady. Přikaž, aby ji nesli před pohřebním průvodem, vždyť za tři dny budeš vzata z těla, neboť tebe, ctihodnou Matku, očekává tvůj Syn." Panna Maria odpovídá na tento pozdrav anděla slovy: "Jestliže jsem vpravdě nalezla milost v tvých očích, prosím, zjev mi své jméno, ale ještě více prosím, aby se moji synové a bratři, apoštolové, shromáždili ke mně, abych je mohla ještě jednou uvidět tělesnýma očima, být jimi pohřbena a odevzdat duši Bohu před jejich zraky. A ještě o jedno prosím a zapřísahám, ať se má duše, až bude opouštět tělo, nesetká s žádným děsivým duchem, a satan ať nade mnou nemá žádnou moc."
Zde vidíme pokoru Panny Marie; není v ní žádná samolibost, a napodobujíc Davida, prosí Pána, aby v den zlých duchů neobklopili její blaženou duši v okamžiku, kdy se odloučí od těla. Anděl jí odpověděl: "Proč, Paní, ptáš se na mé jméno? Je podivuhodné a plné velikosti. Uvidíš, jak již dnes přijdou k tobě a shromáždí se apoštolové, kteří pak vykonají důstojný pohřeb, a v jejich přítomnosti odevzdáš Bohu duši. Cožpak Ten, kdo kdysi za vlasy přenesl proroka z Judeje do Babylonu, nemůže v mžiku přivést k tobě apoštoly? Proč se bojíš setkání se zlým duchem, kterého jsi již rozdrtila? Zbavila jsi ho veškeré moci, ale budiž vůle tvá, nesetkáš se s ním." A když anděl pronáší tato slova, začíná v nevýslovném světle stoupat do nebes. Přesvatá Panna pak zůstává ve svém příbytku, v záři té palmové ratolesti, která jí byla přinesena z ráje jako záruka blaha, které ji očekává v nebesích.
V té době byl apoštol a evangelista Jan Theolog v Efezu. A náhle uprostřed jasného nebe zazní hrom, sestupuje obrovský oblak, který zastínil a pozvedl evangelistu Jana Theologa a přenáší ho z jednoho místa na jiné, tedy z Efezu do Svaté Země.
Sotva jej Marie uviděla, užasla, protože vztah Panny Marie s Janem Theologem byl zvláštní. Vždyť Kristus na golgotském kříži, v agónii a těsně před smrtí, učinil Jana Theologa svým bratrem a Pannu Marii jeho matkou. To znamená, že i na golgotském kříži plnil Pán Božské přikázání, micvot, ctít otce a matku, a tudíž se postaral o Pannu Marii, aby nezůstala bezdětná. Kdo by ji jinak chránil po jeho smrti a Nanebevstoupení? Jan se tedy stal opravdovým synem Panny Marie adoptovaným samotným Kristem, a v osobě Jana my všichni křesťané ji považujeme za svou Matku, protože jsme jí adoptováni. Ona je původcem naší spásy.
Poté, co apoštola Jana Theologa Marie spatřila, zvolala: "Ó, synu můj Jene, vzpomeň si na slova svého učitele, kterými nás svěřil jeden druhému jako matku a syna. A nyní mě Pán volá a já splácím dluh lidské přirozenosti a svěřuji své tělo tvé pečlivé péči." Když Panna Maria říká, že splácí dluh lidské přirozenosti, myslí se tím, že všem lidem je souzeno zemřít. Víme, že když král David umíral, říkal něco podobného, jeho slova zněla takto: "Odcházím cestou, po které musí kráčet všichni pozemšťané." A dále svatá Panna Marie prosí Jana Teologa, aby se postaral o její řádný pohřeb, protože se dozvěděla, že židé po její smrti plánují zmocnit se jejího těla, ukrást je a spálit, aby nezůstaly žádné stopy po té, skrze kterou na tento svět přišel Kristus Spasitel.
Po chvili se ozval jakýsi zvuk před příbytkem, apod. Jan vyšel ven a viděl, jak na oblacích sestupují apoštolové. Nevěděli, proč je Pán shromáždil, navíc takto zázračným způsobem, zdravili se navzájem, protože se dlouho neviděli. Jan Theolog je však zasvětil do tajemství blízkého zesnutí Panny Marie. Přitom pronáší tato slova: "Hleďte, bratři, aby nikdo z vás nenaříkal, až uvidíte její zesnutí, jinak budou lidé zmateni a řeknou: Podívejte se, jak se bojí smrti ti, kteří jiným káží o vzkříšení."
Nyní vidíme, jak se zázračně shromáždění apoštolé stali svědky zesnutí Panny Marie, při kterém sám Syn její, Pán náš Ježíš Kristus v nevypravitelném světle, obklopen patriarchy, proroky, anděly, sestoupil pro její blaženou duši, čistou a panenskou. Tehdy vzal její blaženou duši do svého náručí, což vidíme na pravoslavné ikoně Zesnutí přesvaté Panny Marie.
Pohřeb vlastně začíná zvoláním samotného Krista: "Pojď, má vyvolená, a já tě pozvednu ke svému trůnu, neboť jsem si zamiloval tvou krásu." Ona odvětila: "Připraveno je srdce mé, Bože, připraveno je srdce mé." Jak slyšíme, proběhl rozhovor mezi Kristem a přečistou Pannou Marií. Vtom začali všichni, kdo přišli s Ježíšem, tj. patriarchové, proroci, zpívat: "Ta, která nepoznala nezákonné lože, obdrží plod své čistoty při odplatě svatým duším." Je to jakási variace na knihu Moudrosti (3, 13). V ten samý okamžik začala zpívat i sama Maria: "Od nynějška mě budou blahoslaviti všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný, a svaté je jméno Jeho." To je citát z evangelia podle Lukáše. (1,48-49)
Samotný pohřeb přesvaté Panny Marie se začal konat, když bylo její tělo po nějaké době po Zesnutí přenášeno na místo pohřbu. A tehdy židé začali hledat tento průvod, který se ubíral úzkými uličkami města. Židé slyší zpěv lidí, kteří doprovázejí tělo přesvaté Bohorodice, ale nikoho nevidí. Jakýsi namodralý, majestátní oblak totiž sestoupil na celý tento průvod, a nikdo nemohl nic vidět. Venku lidé slyšeli pouze zpěv apoštolů a jiných křesťanů, kteří zpěvem žalmů doprovázeli přesvatou Pannu Marii.
Řízením Božím jeden z židovských kněží tento průvod přesto uviděl, a v zuřivé zlobě se vrhnul na posmrtné lože Panny, aby převrátil její máry a její blažené tělo tím svrhl na zem. Jenže když se svýma rukama dotkl neseného lože a pevně je uchopil, zjevil se Boží anděl a mečem mu uťal ruce. Useknuté dlaně a zápěstí se dál pevně držely lože a tyto pahýly rukou tam zůstaly viset. Žid bez rukou padl na zem. Viděl anděla, pochopil, že to je Boží hněv. V ten okamžik se průvod samozřejmě zastavil. Apoštolové se tohoto člověka ptají, co chtěl udělat. Vysvětlují mu, že anděl by se Panny Marie takto nezastal, kdyby nebyla vyvolenkyní Boží. Existuje takové podání, že tento žid se stal prvním člověkem na Zemi, který začal volat: "Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!" Pak zázračným způsobem připojil své useknuté ruce k tomu, co viselo na márách, a jeho ruce se opět staly celými. Zůstala mu však jizva na místě, kde se spodní části rukou oddělily od jejich zbytku. Načež už i on kráčí s tímto průvodem spolu s křesťany, již jako věřící křesťanskou vírou, kvůli zázraku, který se při pohřbu Přesvaté Panny Marie projevil.
Staré podání hlásá, že Pannu Marii pohřbívají v jeskyni, jak to bylo v té době zvykem, a vchod do jeskyně zavřeli. Avšak po nějaké době dorazil na místo apoštol Tomáš, který se vždy opožďuje, a ostatní apoštolé mu vyprávěli, jak se konal pohřeb Panny Marie. Tomáš zatoužil ji spatřit, aby se s ní mohl rozloučit a naposledy na ni pohledět. A když přesvědčil apoštoly, aby souhlasili, přivedli jej na místo, kde byla pohřbena. Pravda, existují různá podání, někdy se jmenuje jiný apoštol, ne Tomáš, ale když přijdou na to místo, kde byla pochována Panna Marie, odvalili kámen před vchodem do jeskyně a otevřeli místo pohřbu. Tam však nikdo nebyl. Když vycházeli z jeskyně, naplnilo ji celou nepopsatelné světlo a především prostor před jeskyní. Všichni viděli ve vzduchu svatou Pannu Marii, obklopenou anděly, archanděly, cherubíny, serafíny. A ona, jako nebeská královna, sedí na svém trůnu. Všichni apoštolové začínají volat s ostatními věřícími: "Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!"
V pravoslavné církevní tradici přesvatá Panna Maria, stojí výše než andělé, výše než archandělé, výše než cherubíni, výše než serafíni, a je po Svaté Boží Trojici a Spasiteli Ježíši Kristu naše první naděje. Někdo se zeptá, proč je pokorná Panna z Nazareta výše než andělé, archandělé, cherubíni, serafíni? Položme si tedy otázku: Kdo z andělů, archandělů, cherubínů, serafínů, obraceje se ke druhé Božské Osobě Svaté Trojice, k Synu Božímu, může při tom použít slova: "Synu můj milovaný"? Nikdo! Jen Bůh Otec a přesvatá Panna Maria. A další otázka: Kdo z andělů, archandělů, cherubínů, serafínů, může milovat druhou Osobu Svaté Trojice rodičovskou láskou? Nikdo! Jen Bůh Otec a Přesvatá Panna Maria. Proto byla v Panně Marii obnovena Boží podoba (kterou byl člověk obdařen při stvoření světa) nejúplnějším způsobem.
Ona je pravou vyvolenkyní Boží. A vzpomeňme si, jak kdysi anděl, když k ní přistoupil, řekl: "Raduj se, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami." (Luk 1,28) Anděl ji zdraví, jako plnou milosti - jako naplněnou Boží blahodatí - mezi všemi ženami. A anděl jí tenkrát při události Zvěstování sdělil tajemství, že skrze ni se na tento svět narodí Kristus Spasitel. Ale ona se ptá: Jak se to stane, když muže nezná? Ale proč se na to ptá? Vždyť je již zasnoubena. Anděl se zjevuje zasnoubené panně, a zdálo by se, že narození dítěte je plně logické. Leč církev činí takový závěr: ano, byla zasnoubena, ale složila slib panenství, a její starší snoubenec Josef složil slib, že bude toto její panenství chránit. A anděl Boží, odhaliv toto tajemství, se jí jakoby ptá: "Jsi připravena na setkání?" Co je to za setkání? V lůně Panny Marie má dojít k setkání mezi Božským a lidským, kdy se Bůh k nám tak přiblížil, že se stal jedním z nás, pro nás lidi a pro naši spásu. Ale tomuto setkání musel předcházet souhlas Panny Marie. A je svět lidí připraven dát souhlas k tomu, aby Bůh vstoupil do našeho života a žil mezi námi jako člověk, jak píše apoštol Pavel, podobný nám ve všem kromě hříchu. Přesvatá Panna Maria odpovídá souhlasem. A tento souhlas nedává jen za sebe, ale za celý lidský rod. Ona vyslovuje souhlas s tímto setkáním. A od toho okamžiku se v jedné Osobě Kristově spojuje Božské a lidské: nerozlučně, nerozdělitelně, nezměnitelně, nesmíšeně (neslitě, bez splynutí), jak to formulovali svatí Otcové na IV. všeobecném sněmu v Chalcedonu.
Tehdy Maria řekla: "Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova." (Luk 1,38) Ona za sebe i za každého z nás projevila souhlas, aby Kristus vstoupil do našeho lidského života. Víme, že v Novém zákoně je někdy nazývána "Matkou Ježíšovou". Tak to vidíme v knize "Skutky apoštolů" v první kapitole. Ale v evangeliu podle Lukáše je nazývána i "Matkou Páně". Podívejte se. V evangeliu podle Lukáše (1,43) jsou to slova spravedlivé Alžběty, která volá při příchodu Panny Marie do jejího domu. Jak to, že přišla Matka mého Pána ke mně? Skutečně, Panna Maria je Matkou Ježíšovou, tedy Jeho pravého lidství, a Matkou Páně - toho spojení lidského a Božského, které se děje v jejím lůně, což nám umožňuje nazývat ji Bohorodicí na základě toho, že ji Alžběta nazývá Matkou Páně.
Někteří pochybují o tom, že potom zachovávala panenství, tak si to myslí někteří heretici. Ale podívejme se do knihy proroka Ezechiela, kde nacházíme taková slova: "A řekl mi Hospodin, tato brána bude zavřená, neotevře se, a žádný člověk jí nevejde, neboť Hospodin, Bůh Izraele, jí vešel, a bude zavřená." Toto je prorocké svědectví o tom, že do Panny Marie vstupuje sám Pán, a tato brána, skrze kterou vchází a potom vychází při zázračném narození Krista, zůstává neporušená. Neboť Kristus - podobně jako kdysi zavřenými dveřmi vstoupil do sionské horní místnosti - vyšel z Panny Marie, aniž by poškodil její panenství, zavřenými dveřmi ženského lůna.
A podívejme se na tento text, je to kniha Skutky, zde se píše o tom, díky jaké jednomyslnosti apoštolové přijali Ducha Svatého. To je pro nás svědectvím toho, že díky naší jednomyslnosti se i my podílíme na blahodati Ducha Svatého. "Všichni tito jednomyslně setrvávali v modlitbě a prosbách s některými ženami a s Marií, Matkou Ježíšovou." Tato jednomyslnost Božího lidu s Marií, Matkou Ježíšovou a Matkou Páně zajišťuje pro nás seslání blahodati Ducha Svatého. Vždyť je to Slovo Boží, a jakýkoli detail, jakýkoli obraz, který nám nabízí, má mít pro nás nějaký význam.
Nyní se podíváme na Žalm 44, 10. Zde se mluví o tom, jaké slávy se dostane Panně, přesněji již se dostalo, když vstoupila do Božího království. Žalm 44, 10: "… mezi tvými ctěnými (před Hospodinem) stála královna po tvé pravici, skvoucí se v zlatě." Pamatujete, kdysi se apoštolové ptali, kdo bude vpravo, kdo vlevo, u Ježíše Krista v Božím království. A zde se s naprostou zřejmostí říká to, co o přesv. Bohorodici říká kněz při každé liturgii: "Stanula královna po tvé pravici, oděna jsouc v překrásný zlatý šat." To je přesvatá Panna Maria, která díky své neposkvrněnosti a čistotě dosáhla veliké milosti. Přitom projevovala krajní pokoru podle Slova Božího, které praví: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává blahodať.
Nyní otevřeme knihu Píseň písní (4,7): "Celá jsi krásná, má milovaná, a není na tobě poskvrny." Přesvatá Panna Maria, podle učení Pravoslavné církve, ačkoliv i ona nesla na sobě prvotní hřích, neměla osobního hříchu. "Celá jsi krásná, má milovaná, a není na tobě poskvrny." Skutečně, něco takového lze říci jen o zvláštní vyvolenkyni Boží. A v té samé knize se o přesvaté Panně Marii se říká: "Holubice má, čistá má," právě pro svou čistotu, svou pokoru, kvůli tomu, že na ní nebyla žádná poskvrna hříchu, neboť byla předem vyvolena a byl na ní Duch Svatý už při jejím narození. Pravoslavná církev učí, že ačkoliv Panna Maria byla počata, jako každý z nás, jak je řečeno: "v nepravosti jsem byl počat," ale narodila se již v posvěcení. Jak to víme? Jinak by Církev neslavila její Narození. Říká se v žalmu: "V nepravostech jsem byl počat, v hříchu mě rodila matka má." Tudíž slavit něčí narození jako hříšný akt by v Církvi nebylo vhodné. Víme přece, že i Jan Křtitel byl naplněn Duchem Svatým ještě v lůně své matky, jak řekl archanděl Gabriel jeho otci Zachariášovi. Víme, že prorok Jeremiáš byl předem vyvolen Bohem, očištěn a posvěcen v lůně své matky (1. kapitola knihy Jerem.). A samozřejmě je to Panna Maria, která je předem vyvolenou Boží Pannou.
A čemu se divit, když o všech věřících křesťanech je řečeno, že nás Bůh vyvolil ještě před stvořením, tedy stvořením světa, tím spíše přesvatou Pannu Marii. A vzpomeňme si, přátelé, že v Bibli jsou různé předobrazy přesvaté Panny Marie. Je to i vidění patriarchy Jákoba, žebřík ze země do nebe, který spojil nebeské a pozemské, Božské a lidské. Je to chrám Boží v okamžiku posvěcení, kdy přítomnost Ducha Svatého tak naplnila chrám, že nějakou dobu nikdo nemohl vejít. Je to předobraz toho, co bylo i Panně Marii řečeno: "Moc Nejvyššího tě zastíní, a to, co se z tebe narodí, bude nazváno svatým." Je to i archa úmluvy. Když se zvedala, říkalo se: Hospodin se zvedl. Když archu nesli, říkalo se: Hospodin jde. Když se archa zastavila, říkalo se: Hospodin se zastavil. Přesvatá Panna Maria do sebe pojala Nepojmutelného, a Církev ji ctí slovy, že její lůno je prostornější než nebesa. Ona je zárukou naší spásy. A Panna, která dnes vystupuje ze země do nebe, je obrazem Církve v jejím nanebevstoupení, v setkání s Kristem - ženichem.
Jak víme z Nového zákona, setkání Církve s Kristem při Jeho druhém příchodu bude tělesné, protože první vstanou z mrtvých věřící v Ježíše Krista, a budou povzneseni vzhůru k setkání s Kristem, a ti, kteří se dožijí druhého příchodu Krista, již nezemřou, ale budou proměněni a také budou tělesně povzneseni. A Panna, která dnes vystupuje ze země na nebe, je nám obrazem tohoto setkání Krista-ženicha s Církví-nevěstou. Ona je zárukou čistoty Církve. Ona je slávou Církve. Ona je po Svaté Trojici naší první nadějí.
V jedné staré modlitbě nacházíme tato slova: "Nikdy nebylo a nikdy nebude člověka, který by se obrátil na Pannu Marii, nebyl by vyslyšen." A skutečně, přátelé, vzpomeňte si na okamžiky, kdy nám bylo obzvláště těžko, kdy celý svět jako by se na nás hroutil, převládly síly zla, skřípění pekelných bran. A zdálo se nám, že teď za naše hříchy a pády nás Boží spravedlnost zničí, rozdrtí, a ďáblové a démoni se nám vysmějí. A náhle místo trestu - požehnání, místo nemocí - uzdravení, místo hromu a osobního Armagedonu - neočekávaná radost. Co jiného to může znamenat než, že se přesvatá Panna Maria znovu přimluvila u svého Syna za nás? A milosrdenství Boží se vylilo na život každého z nás.
V dávných dobách byl takový případ, kdy jeden asketa byl uchvácen do Božího království, jako kdysi apoštol Pavel byl uchvácen do třetího nebe. Tomuto asketovi byly ukázány krásy ráje a viděl tam patriarchy, viděl tam apoštoly, viděl tam svaté mučedníky, ale nikde neviděl Pannu Marii. A tehdy se tento asketa pomodlil a požádal anděla, který ho doprovázel, aby mu řekl, kde je Panna Maria. Anděl odpověděl: "Ona je tam, kde je váš žal, ona je tam, kde jsou vaše nemoci, ona je tam, kde jsou vaše choroby, ona je neočekávaná radost, ona je radost všech zarmoucených." Dnes Panna vystupuje ze země na nebe a zve nás na cestu, kterou její syn pro nás otevřel. Je to cesta povznášející naši lidskou přirozenost do společenství s věčným Bohem, Otcem, v Jeho Synu, Bohu a člověku, Kristu Ježíši.
(Přepis z ruského)
Administrátor
--- 20. 8. 2025
Zjevilo se Boží Království
Svátek Proměnění Páně
Církev tímto svátkem oslavuje naprosto mimořádný fakt v historii pozemského života Krista, kdy apoštolé, které Pán Ježíš vyvedl na horu Tábor, náhle uviděli ohromující světlo, ve kterém byl Kristus, a nejenže byli zmateni, ale dokonce pocítili posvátnou hrůzu, až byli omráčeni - co se to tam stalo? Byl to pouze nějaký neobyčejný jev či úkaz, co apoštolé spatřili? Nikoliv. Uviděli náhle veliké světlo zářit z Pána, hleděli na dávného proroka Eliáše, uviděli Mojžíše.
Tato událost má obrovský význam pro všechny věřící v Ježíše Krista v kontextu okolností našeho budoucího věčného života. Neboť vše, co Kristus dělal, dělal pro nás, pro člověka a pro naši spásu.
Církev slaví tento svátek z toho prostého důvodu, že nám tímto svátkem říká: Hle, k jaké slávě je předurčen každý člověk svým stvořením, svým určením, samotnou Boží myšlenkou na stvoření člověka. Hle, k jaké slávě! Jak je někde řečeno: "Všichni jste synové Boží, synové a dcery Boží." To znamená, že tento svátek nám především ukazuje, k jaké slávě, k jakému světlu, k jaké velikosti je člověk předurčen samotným svým bytím. My všichni na Táboře vidíme, k čemu jsme ve svém životě předurčeni.
Jak je možné, aby člověk dosáhl takové slávy? Na Táboře je úkaz té slávy pochopitelný, ale zde byl sám Pán Ježíš Kristus. Zde apoštolé uviděli tu záři nestvořené Boží blahodati, energie Ducha Svatého, nestvořeného Božího světla, které se náhle zjevilo učedníkům. Vždyť Pán nebyl jen člověk, ale i Bůh, a tato Jeho Božská sláva se náhle, zvláštním Božím řízením, zjevila těmto třem učedníkům.
Jak se tedy této slávy dosahuje? A vůbec, je dosažitelná, nebo ne? Vždyť církev nám nestaví před oči takovou událost jen tak pro nic za nic. Zatímco ateistická věda sugeruje lidem: "Poznejte, kdo jste. Ti, co se plazí po zemi, červi, vyvinutější opice," tak křesťanská duchovní věda zvěstuje člověku: "Poznej, že jsi Boží syn. Tvým určením je věčná sláva v Božím Království. K tomu jsi byl stvořen."
Zkušenost církve ukazuje, že tato sláva je skutečně dosažitelná. Historie církve na velkém množství faktů ze života svatých nám ukazuje nejen proměnění těch lidí, kteří celý svůj život zasvětili Bohu. Co to znamená? Čemu konkrétně se zasvětili? První křesťané milovali Sokrata, který ve svém filosofickém uvažování použil zásadu z nápisu na starověkém chrámu: "Poznej sám sebe."
"Gnóthi seauton" je filozofická zásada, která byla vytesána nad vstupem do Apollónova chrámu v Delfách. Je připisována sedmi řeckým mudrcům nebo filozofu Hérakleitovi. Sókratés tuto zásadu nejen použil, ale udělal z ní ústřední bod a východisko celého svého filozofického snažení. Jeho slavný výrok „Vím, že nic nevím“ je přímým důsledkem uplatnění zásady „Poznej sám sebe“. Sókratés tvrdil, že nejdůležitějším úkolem člověka je starat se o svou duši, aby byla co nejlepší. Ale jak se můžeš starat o něco, co neznáš? „Poznej sám sebe“ se tak stalo předpokladem pro etický život. Život bez neustálého sebedotazování, bez zkoumání vlastních myšlenek a činů, postrádá skutečnou lidskou hodnotu. Neustále zkoumat vlastní nitro, protože jedině skrze sebepoznání může člověk dosáhnout moudrosti, ctnosti a smysluplného života.Pokud člověk zasvětí alespoň část svých sil a času, co má zde na zemi, poznávání sebe sama, zjistí dvě věci: 1.) jsem Boží stvoření, obraz dokonalého Boha, který mne povolal do existence; 2.) tento obraz jsem v sobě pošpinil, jsem nemocné Boží stvoření. Tedy svůj život bychom měli věnovat: uzdravení své duše od vášní a objevit v sobě možnost, schopnost a určení ke zbožštění, ke kterému je člověk povolán.
To, co se ukázalo apoštolům na hoře Tábor, bylo Boží království přicházející v plné své síle a moci. Přesně tak, jak to řekl Pán šest dnů před svým Proměněním: "Říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří Syna člověka přicházet v jeho království." (Mat 19,28)
Zjevení Božího Království chtěl dát Pán Ježíš lidem, aby věděli, jaký je cíl jejich duchovního úsilí a zápasu. Především abychom chápali, jak nevýslovně dobrý a milující je náš Bůh, který nám chce dát Boží Království. Aby lidé věděli, kam nás Pán vede, co pro nás chce náš Stvořitel. A jaká blaženost a světlo panují v tomto Království, kde jsou plně nasyceny všechny tužby lidské duše, překypuje životem a uspokojena jsou všechna její přání. Mezi řádky evangelia prosvítá ta blaženost, kterou byli apoštolé naplněni. Petr pravil: "Pane, to je dobře, že jsme zde. Jestli chceš, udělejme tu tři stánky - jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." (Mat 17,4) Nevěděl, co mluví. Cítil ve své duši něco tak krásného, že si přál už se nikdy z této hory nevracet dolů.
"Pane, je dobré, že jsme zde. (Dobře je nám zde.) A chce stavět stany pro Krista, Mojžíše a Eliáše. Euthymios Zigabenos, učený byzantský mnich z 12. století, říká, že ono obvyklé Petrovo impulzivní jednání se nyní projevuje v jakési posvátném bláznovství. Když vidí, že se proroci začínají vzdalovat (viz Luk), neví, co by se dalo udělat, aby tento stav radosti na hoře Tábor nikdy neskončil. A navrhuje Kristu, Mojžíšovi a Eliášovi, aby se na této hoře usadili.
Tato jeho slova - "je dobré, že jsme zde" - bychom možná měli pověsit u vchodu do každého chrámu, protože společenství s Bohem skutečně přináší radost a velkou útěchu do duše každého věřícího.
Jak často se vzdalujeme, sami prcháme od této blahodatné radosti, která k nám sestupuje s nebe do chrámu při bohoslužbách. Někteří lidé chtějí hlavně, aby se to moc neprotahovalo, aby už mohli jít domů. Bohu díky, stále je mezi našimi věřícími ještě dost lidí, kteří přicházejí na liturgie a nebojí se, že se to protáhne, a kterým se nechce z chrámu zpět do světa. To jsou ti, kteří vnímají blahodať a Boží doteky, a vědí tedy, kam zacílili svůj život.Takže, o čem svědčí církev? Tímto svátkem volá: "Hle, člověče, k čemu jsi povolán a co ti dává Kristova spása!"
* * *
Ještě jednou se vraťme šest dní nazpět, kdy Pán také pravil: "Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe (zapře sám sebe), vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne." Zjevením proměny na hoře Tábor, což je zjevení slávy, kterou budou obdařeni všichni v Božím královstvím, odpovídá Pán lidem na logickou otázku: "Proč by se měl člověk snažit následovat Pána, proč by se měl zříkat sám sebe, proč by měl vzít na sebe břemeno kříže, a nakonec to nejhorší - proč by měl dát dokonce i svůj život za víru v Krista, proč by měl jít možná až na mučednickou smrt? Proč všechny ty těžké a bolestivé věci podstupovat?" Odpovědí je hora Tábor: pro světlo a blaženost Božího Království.
Zázrakem Proměnění nám náš Bůh ukázal cíl pro každého z nás, který usilujeme dosáhnout a vše pro něj snášíme. Vždyť i lučištník, když střílí z luku, musí znát směr, kterým se obrátí, a vidět cíl pro svůj šíp. Tento směr dává Pán, když vyzval učedníky k nutnosti nést kříž, a jako cíl, k němuž směr míří, jim zjevil slávu na hoře Tábor, která čeká každého věřícího v Ježíše Krista.
* * *
Nikon Vorobjov právě na toto téma, co se děje s člověkem při správném duchovním životě, píše: "Duchovní člověk je ten, kdo v sobě získal Ducha Svatého, stal se chrámem Ducha Svatého." Ale jak získat Ducha Svatého? Co se při tom děje? A on píše: "Řeknu vám o znacích duchovního člověka, jak ho popisují svatí otcové." Co je v něm nového? Všechno - mysl, srdce, vůle, celý stav, dokonce i tělo.
Mysl nového, tedy duchovního člověka, je schopna pojmout vzdálené události, minulé i mnohé z budoucnosti, chápat podstatu věcí, nejen jevy, vidět duše lidí, andělů a démonů, chápat mnohé z duchovního, onoho světa. Jak psal apoštol Pavel: "My máme mysl Kristovu."
Srdce nového člověka je schopno cítit takové stavy, o kterých krátce řekl prorok: "Oko nevidělo, ucho neslyšelo a na srdce člověka tělesného, duševního, starého, nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují."
Samotné tělo duchovního člověka se mění, stává se částečně podobným tělu prvotního Adama podle stavů, které se v něm otevírají - chůze po vodě, schopnost zůstat bez jídla, okamžitý přechod přes velké vzdálenosti a tak dále. Nynější dočasná utrpení nejsou ničím ve srovnání s tou slávou, která se v nás zjeví.
A ctihodný Serafim v souladu s dávnými otci říkal: "Kdyby člověk věděl o těch stavech blaženosti, které se dějí už zde, a tím spíše v budoucím životě, souhlasil by s tím, že by žil tisíce let v jámě plné červů, kteří by neustále hryzali jeho tělo."
* * *
Nyní k výkladu některých veršů evangelijní perikopy k svátku Proměnění.
17. kapitola, první verš. Evangelista Matouš píše: "Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je o samotě na vysokou horu." Vzniká přirozená otázka, proč Kristus činí svědky svého zázračného proměnění ne všechny apoštoly, ale pouze tři. Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme si vzpomenout na Kristova slova z Kázání na hoře. Je to 5. kapitola, 17. a 18. verš. "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Říkám pravdu, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediná čárka nebo tečka ze Zákona, dokud se všechno nestane." To znamená, že Kristus každé své jednání poměřoval Božím Zákonem a učil tak i nás vnímat Boží zákon jako Pánův návod k jednání.
Takže proč bere jen tři apoštoly? Protože v Božím zákoně, v knize Deuteronomium, 17. kapitole, 6. verši, se říká, že jakákoli událost se potvrzuje na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Proto bere právě tři, tedy nezbytný počet, dokonce více než nezbytný. Stačili by i dva, on bere tři, aby se přesně držel litery Božího Zákona. A tito tři pak budou svědčit o zázraku Kristova Proměnění ostatním apoštolům a skrze ně bude o tomto zázraku zvěstováno v celé oikúmené, tedy po celém obydleném světě. Bere tři nejpřipravenější, kteří alespoň na chvilku vydrží sílu Boží blahodati.
"A byl před nimi proměněn." Ježíš Kristus je bohočlověk, takže kdo byl proměněn? Bůh nebo člověk? Bůh je absolutně neměnný. Bůh se nemůže změnit ani k lepšímu, a už vůbec ne k horšímu, protože Bůh je absolutně nepohnutelný. A v Novém zákoně je o Kristu přímo řečeno, že v Něm není ani stín proměny. Co je tedy proměnění? Je to, když jedná s odhalenou tváří. Je stále tentýž. A proměnit se může to, co za vnější formou jakoby skrývá vnitřní obsah. Božství je nehybné, Božství je neměnné. V Kristu není ani stín proměny, co se týče Jeho Božství, proto v Proměnění zjevuje slávu svého pravého lidství a jakoby poodhaluje závoj tajemství, aby zjevil slávu svého vlastního Božství.
Jeho Božství zářilo stále, vždy. Při svém Proměnění otevřel učedníkům jejich duchovní zření, oči srdce, takže viděli to, co je tělesným očím nedostupné. Avšak je tu ještě jedno tajemství. V případě Krista na hoře Tábor viděli učedníci zářit jeho Božství i jeho lidství. Božství proměňuje i tělo, čili lidství. Kristus tedy zářil i tělesně. Zatímco proroky Mojžíše a Eliáše viděli apoštolé pouze odkrytým duchovním zřením, tak Krista viděli zářit duchovním zrakem jako Boha a jakoby tělesným zrakem jako člověka (aniž bychom však mohli řici, že toto světlo bylo materiální povahy). A nemohli tuto záři snést, proto padli na zem a nepozdvihli své oči. Dle církevní tradice, která je zachycena na ikonách svátku Narození Kristova, Pán Ježíš bezprostředně po svém narození zářil a z jeho těla vycházelo takové světlo, že ani přesvatá Bohorodice na něj nemohla hledět - proto je na některých ikonách zobrazena, jak odpočívá otočena zády k novorozenému Ježíši. Ani apoštolé nevydrželi tu záři, její duchovní sílu, padli tváří k zemi a tvrdě usnuli (podle Lukáše).
Božství proměňuje i tělo člověka, které září viditelně - viz pleť na obličeji Mojžíše, když se vracel ze Sinaje, zářila, takže lidé nemohli na něj pohledět a on si musel rouškou zakrývat tvář. Toto světo, které je sice viditelné, ale původ má také duchovní. Není to světlo podobné světlu vyzařující z jakéhokoliv materiálního zdroje.
Mimochodem, v Písmu se říká, že i věřící budou zářit jako slunce. Na Táboře "jeho šaty zbělely jako světlo." Bílé šaty, jak je psáno ve Zjevení sv. Jana a jak učí svatí otcové, jsou Boží svatí, protože Pán se jakoby obléká do svatosti svých služebníků a oni jsou jako Jeho oděv. Vždyť Kristus je hlava Církve a Církev je Tělo Kristovo.
Když umíral ctihodný Sisoj, o němž se píše v Pateriku, shromáždění starci si najednou začali zakrývat oči před tou nesmírnou září jeho tváře, která se, jak je psáno, rozzářila jako slunce, takže nebylo možné se na jeho tvář ani podívat, tak jako slunce se rozzářila jeho tvář, to znamená, že se rozzářilo samotné jeho tělo.
O tomtéž čteme v rozhovoru starce Serafima s Motovilovem, kde Motovilov popisuje, jak se rozzářil celý oděv Serafima Sarovského, samotná jeho tvář se stala jako zářící slunce, takže byl prostě ohromen a užaslý. (Můžete si o tom přečíst.)
To samé jsme slyšeli o sv. Lavrentiji Černigovském. V tomto táborském světle pobýval čas od času starec Paisij Svatohorec, a našli bychom i řadu dalších příkladů. Světlo zářilo skulinami ve dveřích kelií mnohých svatých mnichů, jak se dochovala svědectví.
Apoštol Pavel (list Filipským, 3. kapitola, 20. a 21. verš) píše: "Náš domov je však v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista," tedy při Jeho druhém příchodu. A proč Ho očekáváme? Poslouchejte pozorně 21. verš, který, tedy Kristus, "ponížené tělo naše promění tak, aby se podobalo Jeho slavnému tělu, mocí," tedy mocí Ducha Svatého, "kterou On, Kristus, působí a podmaňuje si vše." Ukázal učedníkům cíl, pro který je možné snášet pronásledování i mučednickou smrt. Proměnění čeká každého věřícího. A z Bible víme, že spasení lidé skutečně zazáří jako slunce, jejich tváře budou vyzařovat světlo.* * *
A další text, který je pro nás velmi zajímavý, je první list Janův, 3. kapitola, 2. verš. Zde Jan Teolog, svědek Proměnění Páně, mimochodem, píše: "Milovaní, nyní jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, čím budeme. Víme jen, že až se to ukáže, budeme Mu podobní, protože Ho uvidíme takového, jaký je." A proč toto upřesnění? "Protože Ho uvidíme takového, jaký je." Z Kázání na hoře víme: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha."
A velmi důležitý text pro nás je první list Korintským (15. kapitola verše 45 až 49). Zde apoštol Pavel píše: "Tak je také psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou,'" tedy osídlenou na zemi. "‚Poslední Adam,'" to je Kristus, "‚je duch oživující. Ale ne duchovní je první, nýbrž duševní, potom duchovní. První člověk je z země, hliněný,'" tedy stvořený Bohem z prachu země. "První člověk je z země, druhý člověk, tedy druhý Adam, je Pán z nebe, náš Pán Ježíš Kristus. Jaký je ten hliněný, stvořený z prachu, takoví jsou i ti, co žijí na hlíně; a jaký je ten nebeský, takoví jsou i nebeští. A jako jsme nesli obraz toho prachového, poneseme i obraz toho nebeského." Svátek Proměnění ukázal světlý cíl pro každého věřícího v Ježíše Krista, našeho Pána.
"A hle, zjevili se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají." Mojžíš se zjevuje jako zákonodárce a Eliáš jako představitel prorockého stavu, všech proroků.
O čem tedy Mojžíš a Eliáš s Kristem na hoře Tábor rozmlouvají? Mojžíš je zákonodárce. O Kristu víme z Nového zákona, že zemře podle Zákona. Co to znamená zemřít podle Zákona? V Božím zákoně je řečeno: "Prokletý, kdo visí na dřevě," a Kristus bude viset na dřevě, aby na sebe vzal prokletí našich hříchů. V Božím zákoně je řečeno, že bez prolití krve není odpuštění hříchů, a Pán bude krvácet. Zákon stanoví za hřích smrt, a on zemře na kříži. Prorok Eliáš jako představitel celého prorockého stavu jakoby svědčil o tom, že všichni proroci mluvili o Kristu, že v životě Krista se naplňuje svědectví všech proroků, neboť oni mluvili o Kristu, protože Starý zákon je vychovatelem ke Kristu. Na druhou stranu, prorok Eliáš je prorok, který byl v živém těle vzat do nebe, zatímco Kristus měl vystoupit na nebe po svém vzkříšení z mrtvých. A o proroku Mojžíšovi víme, že jeho tělo po smrti nenašli. A Kristovo tělo nenajdou v hrobě, hrob bude prázdný. Proto tyto dvě postavy, Mojžíš a Eliáš, nejsou náhodné.
Mojžíš rozmlouvá s Pánem o jeho smrti a vzkříšení, Eliáš s ním hovoří o nebeském, o jeho Nanebevstoupení. Podle Lukáše s ním hovořili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
A je tu další otázka, kterou musíme prozkoumat a týká svědků zázraku Proměnění. Už jsme si vysvětlili, proč Mojžíš, proč Eliáš, proč právě tři apoštolé. Ale celkově na to upozorňuje blahoslavený Jeroným a říká, že to byli svědkové - jeden svědek z nebe, prorok Eliáš, který byl zaživa vzat do nebe ohnivým vozem; druhý svědek z podsvětí, z pekla, to je Mojžíš. Všichni starozákonní spravedliví se nacházeli v podsvětí až do chvíle, kdy tam Kristus za nimi sestoupil po své smrti na kříži a vyvedl je odtud. Ale to se stane až po jeho smrti, v předvečer jeho Vzkříšení. A dále jsou tam tři svědkové ze země. Takto se nebe, podsvětí i svět živých lidí stali svědky Proměnění. Kristus kolem sebe shromáždil představitele všech tří světů: podsvětního, pozemského a nebeského. A jakoby na tuto trojici odpovídá Boží Trojice, která se celá zjevuje: Otec skrze hlas, Syn zářící na hoře a Duch Svatý skrze oblak. To znamená, že tato událost má obrovský, kolosální význam pro všechny, dokonce i pro takové obyvatele nebe, jako je Eliáš, a dokonce i pro ty, kteří se nacházejí v podsvětí. Proč? Jak jsem již řekl, vše, co Kristus dělal, dělal pro nás, pro člověka a pro naši spásu.
Když ještě mluvil, "hle, světlý oblak je zastínil," a "světlý oblak" podle výkladu otců symbolizuje působení Ducha Svatého. "A hle, hlas z oblaku promluvil" - to je hlas Boha Otce - "Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení." "Jeho poslouchejte." Je to druhé ze tří hlavních zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně (tedy po událostech Křtu Páně v Jordánu a před Padesátnicí - Seslání Ducha Svatého na apoštoly).
Tak, jako se Trojice zjevila na Táboře, tak bude zjevná stále všem v Božím Království.
* * *
V bohoslužebných hymnech tohoto svátku stále probleskuje srovnání události na hoře Sinaj, kde se Mojžíš setkal s Bohem a obdržel od něj Zákon, a události na hoře Tábor, kde se Pán Ježíš proměnil. Na obou horách při obou událostech se jednalo o cestu člověka k Bohu, v tom či jiném významu o spojení člověka s Bohem. Na hoře Sinaj se jedná o spojení člověka s Bohem skrze Zákon, a Boží lid je povolán k tomu, aby sloužil Bohu a stal se Jeho lidem, národem Božím tím, že bude plnit ustanovení Zákona, a Bůh jej za to bude jako svůj lid chránit, žehnat mu a obdaří jej všelikým pozemským blahem. Událost na hoře Tábor už není přípravou na společenství s Bohem, ale zjevením tohoto společenství - čili zjevením Boží blahodati, která spojuje s Bohem - člověka s Božstvím, stvořeného s Nestvořeným. Blahodať dává člověku účast na Boží přirozenosti, jak píše sv. Řehoř Palama. Je to zjevení nikoliv cesty, ale cíle.
V hymnech svátku se hovoří o Sinaji jako o hoře temné a dýmavé. Kdežto o Táboru jako o světle, které má být naším domovem. Na Sinaji se dává zákon a s tím je tu i hrozba trestu za neplnění Zákona. Na Táboru se ukazuje spása lidí ve světle Božím a jeho milostí. Sinaj to je zákon, Tábor to je blahodať.
* * *
A kudy vede naše cesta dosažení účasti na Proměnění Pána, na Království Božím?
Co říkají svatí otcové? Chcete-li to tak říci, celý smysl pozemského lidského života nespočívá v ničem jiném, než v poznání sebe sama. Co znamená poznání sebe sama? Tedy poznání toho bídného, padlého stavu, ve kterém se nyní nacházíme, jak rozumem, tak srdcem, tedy samotným cítěním, i vůlí a tělem. To je ten nejdůležitější smysl života. Proč nejdůležitější? Z velmi prostého důvodu. Ten, kdo zde nepoznal sám sebe, neví, jak na tom ve skutečnosti je, jak strašný je jeho vnitřní duchovní stav, takový nepotřebuje Krista, nepotřebuje Spasitele. Spásu - záchranu potřebuje ten, kdo hyne, kdo si sám už nemůže pomoci. Jenže ten, kdo si připadá jako "celkem dobrý člověk", kdo doufá v sebe, kdo si připadá zdravý, spravedlivý a vlastně skoro svatý, kdo nevidí důvod, proč by jej Bůh neměl s radostí a poctami přijmout, takový si říká: "Já jsem i tak dobrý, není potřeba mě zachraňovat, mě je možné jen odměňovat." Zachraňuje Kristus někoho proti jeho vůli? Spasí i toho, kdo pevně trvá na tom, že nepotřebuje Spasitele?
Čím se vyznačují všichni svatí, které církev zvláště oslavuje, z nichž mnohé nazývá velkými svatými? Všichni chápali, že nutně potřebují Spasitele. Že bez Něj jsou ztraceni. To je ten úžasný akt poznání sebe sama. Ctihodný Makarios Veliký v té modlitbě, kterou ráno čtou křesťané, říká: "Bože, očisti mě hříšného, neboť jsem nikdy nic dobrého neučinil před tebou." Pimen Veliký říkal: "Věřte, bratři, kam bude uvržen Satan, tam budu uvržen i já." Sisoj Veliký, o němž jsme už psali, prosil Boha, aby mu dal ještě čas na pokání. Vidíte, ukazuje se, že dosažení této bohopodobné slávy, dokonce jak se vyjadřují otcové, Božskosti, Božské slávy, je možné jen tehdy, když člověk skutečně pozná sám sebe, tedy uvidí, v čem se nachází, jak hluboko padl. Pak v člověku přirozeně vzniká obrácení se ke Kristu, Spasiteli: "Pane, smiluj se nade mnou."
A Pán, jsa láskou, skutečně očišťuje každého člověka. Očišťuje ne proto, že člověk udělal to a to a to dobré, nikoliv, leč právě díky pokoře člověka, poznání sebe sama a obrácení se k Bohu. Bůh je Lékař, který stojí vedle nás a čeká jen na to, až se člověk, který zhřešil a stále hřeší a zraňuje tím svou duši až na pokraj smrti, obrátí k němu s úpěnlivým zvoláním: "Pane, smiluj se nade mnou."
Administrátor
--- 6. 8. 2025
Dvojnásobný smutek
Zemřel otec Kliment ze Střílek
V sobotu 2. srpna 2025 odevzdal svou duši Stvořiteli otec Kliment, velký obdivovatel díla svatých Cyrila a Metoděje. Znali jsme ho jako horlitele pro „dědictví otců“. Je smutné, když odejde člověk a zvláště je smutné, je-li relativně mladý. A ještě smutnější, když je to dobrý člověk. Jenže Bůh sám rozhoduje, kdy člověk opouští tento svět, a tak je potřeba se před tím s pokorou sklonit. Dneska ty, zítra já.
Snad mi nikdo nebude mít za zlé, že nemohu přejít tuto smutnou událost mlčením a nepřipsat k ní pár osobních řádků. Nemám-li hrát divadlo, že se nic vážného a kontroverzního mezi námi nestalo, musím se alespoň dotknout i ožehavých věcí. Je to můj způsob rozloučení a současně pokus o pochopení a jakýsi rozhovor, byť přes hranici lidské smrtelnosti, když jsme se k tomu kvůli nečekaně krátkému času zde nedostali.
Otec Kliment býval knězem naší eparchie, je tedy naším bývalým spolubratrem v oltářní službě. V dobách pokušení, které zacloumalo s naší místní církví po r. 2013, bohužel (snad pod vlivem nesprávných informací, či marných slibů, nebo klamavé propagandy a pomluv, nebo ctižádostivých lidí) opustil řádné eparchiální vedení.
Je mi stále líto, že ani po stabilizaci kanonických poměrů v celé místní církvi otec nevyužil nabídky vladyky Simeona, který si nic tolik nepřál, než shromáždit všechny své ovečky. Byla to příležitost k návratu pod kanonickou správu církve, od níž se otec ve víru turbulentních procesů v místní církvi bohužel oddělil. Po obnovení kanonického stavu a po všeobecném uznání všech eparchiálních biskupů a metropolity vyzvali moravští biskupové (spolu s metropolitou Rostislavem) všechny kněze, kteří se v oné době chaosu ocitli mimo řádnou eparchiální strukturu, k obnovení jednoty s církví. Nabídli jim návrat, aniž by se po nich žádaly jakékoliv pokořující procedury. Nikdo z nich toho nevyužil a zůstali sloužit v rozkolu. Snad to nepochopili či jim to nestačilo, nebo s nimi někdo manipuloval či se cítili jako „poslední spravedliví“. To se nám všem občas stává. Nevím, nejsem jejich soudcem.
Doufal jsem ve skrytu, že alespoň někteří z nich si to v průběhu let rozmyslí, zváží, co to znamená být v rozkolu, a najdou cestu zpět. Nestalo se tak, a to je příčina toho druhého smutku a bolesti nad skonem otce Klimenta. Je to ve mně jako otevřená rána - to, že nechápu, proč můj spolubratr setrval v oddělení od kanonické autokefální církve, od pravých svatých Tajin a navíc ve stavu rozkolu, což je záležitost nejen formálně kanonická, nýbrž i mysticko-duchovní. Chystal jsem se soukromě otce Klimenta navštívit, abychom to mohli s časovým odstupem společně probrat. To se už neuskuteční, protože čas nám oběma vypršel.
Snad každého pravoslavného křesťana musí každá taková událost, jako je rozkol, naplnit hořkým zármutkem. Proč se takové věci dějí? A proč v tom setrvávat? Co zde máme drahocennějšího, než církev Kristovu, která se zviditelňuje v každé místní kanonické církvi ve světě? Kdo to může posoudit? Cožpak známe všechny okolnosti, pohnutky a stavy duše druhého člověka?
Lidská duše je však proměnlivá a to, co se stalo jemu, může se při troše neopatrnosti stát každému. Jestli i tak hodnému, pro víru horlivému a ke všem laskavému člověku se někde na jeho životní dráze může přihodit, že sjede na nesprávnou kolej, jak to vidíme my ze zorného úhlu pohledu církve, oč spíše to může stát nám, kteří třeba nejsme ani tak dobří lidé ani tak horliví pro víru.
Myslíme si stále, že času je dost, ale najednou zjistíme, že na usmíření už je pozdě. Pochopitelně se do všeho, co se tenkrát před deseti lety v církvi stalo, pletly i lidské vášně a nedokonalost v lásce. Bůh nám všem odpusť!
To je moje bolest, ze které se chci vypsat nebo vyzpovídat, ale kterou si asi ponesu do konce svých dní. Možná přinese toto psaní nějaký užitek i někomu dalšímu. Útěchou nám všem, které to bolí, může být zádušní modlitba. Nemůžeme sice za toho, kdo zemřel v úmyslném rozkolu, sloužit liturgie a konat panychidy (taková je praxe církve, která respektuje - stejně jako Bůh - lidskou svobodu, a ctí i naši svobodu opustit církevní společenství). Můžeme se však za každého modlit doma a stavět v chrámu svíce. A vysílat své prosby o odpuštění a nabídky na smíření tam - za ním do záhrobních světů.
Kéž se Bůh smiluje nad duší otce Klimenta!
Administrátor
--- 28. 7. 2025
Kyrie eleison
Modlitba za svět
Bože, zastaň se křesťanů po celém světě pronásledovaných. Jestli je na světě ještě trochu pokání, shlédni na svůj lid - ze všech stran napadaný a od všech mocností současného světa hubený.
Dějiny se stáčejí do kruhu. Možná se blížíme zpět do poměrů, jak byly za dob svatých apoštolů.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1441 do č. 1444)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.