Ambon
Administrátor
--- 20. 4. 2026
Pascha v jižním Řecku
Pascha
Administrátor
--- 17. 4. 2026
Velkopáteční zamyšlení
Nad nevděkem židů a hříchem proti Duchu Svatému
Kdo pozorně naslouchal zpěvům či přednesu stichir velkopáteční jitřní (PDF), bude snad souhlasit, že tyto posvátné hymny patří k tomu nejhlubšímu a duchovně nejsilnějšímu, co během roku v našich chrámech zazní. Jejich obsah se dotýká takových hlubin a propastí lidského nitra, že si člověk více než jindy uvědomí tu temnou hloubku, do které hřích naši duši stáhnul. Tak hluboký pád člověka! Nás všech! Není tu nikdo, kdo by mohl říci o tomto dně nemocného lidství: To se mě netýká!
V těchto hymnech se objevuje několik témat. O Boží lásce, dobrotě a nesmírné trpělivosti s člověkem. O špatnosti v našem nitru, které pokřivuje naše myšlení a činí naše skutky zlými. Naše mysl - místo aby jako dokonalé zrcadlo odrážela Boží slávu - je zrcadlem pokrouceným, špinavým, zmatnělým, takže kvůli našemu egoismu a vášním nic neukazuje správně.
Důležitým tématem velkopátečních zpěvů je lidský nevděk. Za všechna dobrodiní, která Bůh prokázal člověku se mu člověk odplatil krutým nevděkem. Ježíši Kristu se jeho národ za všechna ta uzdravení malomocných a slepých, i za jeho nesčíslné zázraky odvděčil ukřižováním a výsměchem. V oněch hymnech se jednotlivá témata velkopátečních písní podrobně vykreslují - studenti bohosloví si to berou za předmět svých ročníkových prací. Jenže málokdo z těch, které potkáváme, napíše svou disertaci na velkopáteční témata vlastním životem, změnou svého uvažování, čistotou svého srdce.
Nevděk nám ukazují tyto hymny jako jeden z nejkrutějších lidských hříchů. Zároveň vidí v tomto hříchu nejen jednu z nejhoších lidských vlastností, ale i pád a přestupnictví, které mohutným hlasem volá k nebi o strašný trest. Sami to zpíváme při bohoslužbě - tedy vlastními ústy svoláváme na svůj nevděk Boží odplatu.
Nejedná se zde však jen o nevděčnost lidí vůči Hospodinu Bohu. Vděčnost je stejně jako láska nedělitelná. Buď ji projevujeme ke všem nebo k nikomu. O lásce píše apoštol Jan, že není možné milovat Boha a nemilovat člověka. Kdo miluje Boha miluje i lidi (1. Jn 4,20). S vděčností je to stejné. Vděčnost vůči Bohu nemůže přebývat v tom, kdo není vděčný lidem kolem sebe. Pánu Ježíši může být vděčný ten, kdo je nejprve zde na zemi vděčný svým dobrodincům: rodičům, učitelům, duchovním otcům, všem, kteří se mi věnovali, něco mne naučili, darovali mi svůj čas, vědomosti, morální podporu nebo materiální pomoc... Nebo svou přízeň či trpělivost. Jak se píše: „Je dobré znát své dobrodince.“ To znamená pamatovat na ně a odplácet jim svou vděčností. Kdo dokáže být vděčným lidem, které vidí, může pak být vděčný Bohu, kterého nevidí (parafrázuji ap. Jana).
Vděčností vůči bližním to začíná, a chválením, oslavováním a díkůčiněním Bohu to končí.
Tolik k jednomu z velkých velkopátečních témat - té strašné a ohavné nevděčnosti lidí vůči Kristu. A toto téma je stále aktuální - i v církvi na všech rovinách církevního života, ve vztazích mezi bratry i mezi církvemi, i v jurisdikčních a kanonických záležitostech.
* * *
Dnes Jidáš předstírá zbožnost / a ztrácí to, co dříve získal;
byl učedníkem a stává se zrádcem. / Pod obvyklým políbením skrývá lest;
před láskou Vládce / dává přednost své hlouposti
a zotročen lakotou, / stal se vůdcem tlupy zločinců.
Ó, jak se naučil lstivé zradě Jidáš, / kdysi tvůj učedník,
když jako pomlouvač a nespravedlivec / přišel ke kněžím se slovy:
„Co mi dáte, když vám zradím toho, / který ničí zákon a poskvrňuje sobotu?“
Lásku k lidem získejme, neboť jsme v Kristu bratři, / a nebuďme nemilosrdní k bližním našim;
ať nejsme kvůli penězům odsouzeni / jako onen nemilosrdný služebník,
pak bychom jako Jidáš pozdě litovali, / žádného prospěchu stejně nemajíce.
Dnes praví Zakladatel nebes i země / učedníkům svým: / „Hle, přiblížil se čas, / již spěchá Jidáš, aby mne zradil.
Ať nikdo z vás se mne nezřekne, / až mne uvidíte / viseti na kříži / mezi dvěma lotry;
vždyť jako člověk trpím / a jako Lidumil spasím / ty, kteří ve mne věří, / ve mne stále věří.“
Dnes bdí Jidáš, / aby zradil Pána,
předvěčného Spasitele světa, / který pěti chleby nasytil zástupy.
Dnes přestupník zříká se Učitele, / byv dříve jeho učedníkem.
Zradiv Vládce, za stříbro prodal Toho, / jenž lidi manou nasytil na poušti.
Dnes přibíjejí židé na kříž Pána, / který moře rozetnul holí Mojžíšovou a na poušť vyvedl je z Egypta.
Dnes Ho kopím mezi žebry nechávají probodnout / ti, kvůli nimž ranami postihl Egyptské.
Hořkou žlučí nechávají Ho napájet / ti, jimž k nasycení sesílal sladkou manu jako déšť.
Za dobra, která jsi činil / plemeni židovskému, Kriste, / odsoudili tě k ukřižování, / napojivše tě octem a žlučí.
Nespokojili se jen se zradou / staršinové židovští, Kriste, / ale pokyvujíce hlavami svými, / posměch a rouhání přinášeli.
Toto praví Pán židům:
„Lide můj, co špatného učinil jsem tobě, / aneb čím jsem tebe zarmoutil?
Slepcům tvým navracel jsem světlo, / očišťoval jsem tvé malomocné,
nemocné jsem pozdvihoval z lože. / Lide můj, vzpomeň, co jsem prokazoval tobě!
A co jsi mi za to vrátil? / Žluč za sladkou manu a ocet za vodu,
kterou jsem ti na poušti / skrze Mojžíšovu hůl ze skály vyvedl;
a ty místo lásky / přibíjíš mne na kříž.
Toho, jehož se všichni hrozí / a před Nímž se vše chvěje, / kněží udeřili / na přečistá ústa Jeho.
A dali žluč Tomu, / kterého všeliký jazyk opěvá / jako Krista, Boží moc / a Boží moudrost.
Rozhodl ses vytrpět vše, / chtěje spasit nás / od nepravostí našich / krví svou jako Lidumil.
„Ukřižuj!“ křičeli ti, / kteří vždy požívali tvých darů,
a zločince místo dobrodince žádali propustit / tito vrahové spravedlivců.
Jejich surovosti jsi však mlčky snášel, Kriste, / chtěje trpět a spasit nás jako Lidumil.
(To je jen několik výňatků z velkopáteční služby.)
* * *
V souvislosti s Velkým týdnem zaznívá ještě jedno téma: hřích proti Duchu Svatému, který nemůže být nikdy odpuštěn. (Tak praví Pán Ježíš, Mat 12,31-32; Mar 3,28-29) Hřích (resp. rouhání se) proti Duchu to znamená odmítat zjevnou pravdu - pravdy o Bohu. Tak zní definice katechismu (viz i další v katechismu, čl. 763). Méně se vysvětluje, proč je tento hřích neodpustitelný. Zvláštností tohoto druhu hříchu je totiž spuštění duchovního a psychologického procesu v hlubinách lidské duše, který způsobí neschopnost se kát - a kde není pokání, nemůže být odpuštění. Důvodem, proč se hříšník nemůže kát, je pád do duchovní slepoty, kvůli níž člověk nemůže svůj hřích vidět. Takže člověk buď svůj hřích vůbec nechce vidět, odvrací se od něj, vytěsňuje jej z paměti, nebo si jej zdůvodní jako nějaký druh nutnosti a nakonec je možné, že si svůj hřích vyloží jako zbožnost. Každopádně mu tento stav brání začít se kát.
Tento proces zabrání přístupu blahodati Ducha Svatého do srdce člověka, bez které není náprava možná. Tato blahodať nikdy nepůsobí násilí na člověku, ale vždy reaguje na lidské pozvání. „Stojím přede dveřmi a klepu.“ (Zjevení 3,20)Jistě si každý vybaví místa v evangeliu, kde se vysvětluje, že lépe jsou na tom velcí hříšníci, kteří vidí své hříchy, než ti, kteří sice mají menší hříchy, ale jsou přesvědčeni o své dokonalosti a bezhříšnosti. Znamená to snad, že máme páchat velké hříchy, abychom se mohli hodně kát? V žádném případě. Je potřeba uvidět ty hříchy, které máme. A pokud je opravdu vidíme, děsíme se, co s námi ty hříchy, které se donedávna zdály bezvýznamné, provedly, jak ničí naše duše.
Bez duchovního zření stavu svého srdce, které jsem proměnil v klubko zmijí, mi není pomoci. To byl případ duchovních vůdců židovského lidu. Když se dozvěděli, že Pán Ježíš vzkřísil čtyři dny mrtvého pohřbeného Lazara, rozhodli se: Zabijeme jeho i Lazara. (Jan 12,10) S takovým rozhodnutím nemůže věřící člověk žít, pokud si je nezdůvodní a neomluví - čili nepřipustí si, že by to byl hřích.
Jenže do podobného zaslepeného duševního a duchovního stavu se může člověk dostat v oblasti skoro jakéhokoliv hříchu či nepravosti. Ať už si člověk začne omlouvat svůj nevděk, jak jsme o tom hovořili výše, nebo jakýkoliv jiný hřích, vždy tím vstupuje na cestu, která ho nakonec dovede až do bodu, ve kterém prohlásím, že ten skutek vlastně nebyl ani hřích a že jsem se vlastně proti ničemu neprovinil. A to je konec možnosti pokání. Vždy základním bodem pokání je sebereflexe - spatřit svůj hřích, svůj pravý stav.
Ospravedlňování si svého hříchu a jakéhokoliv pochybného jednání je vždy cesta mířící jediným směrem - ke ztrátě pokání. Člověk nejprve umlčí své svědomí, a pak už snadno přesvědčí sám sebe, že se neprovinil (nebo jen trošku - stejně jako ostatní). Tak proč se kát?
Toto nebezpečí je tak hrozivě blízko každému z nás, že by nám to mělo brát klidný spánek. Pokažená lidská psychika nás tak klame, že nepozornost a následné duchovní omámení jsou vždy na našem prahu.
Velký týden nás tedy vede k velké pozornosti vůči tomu, co se skrývá v naší duši. Starec Paisij říká, že máme vzít na svou duši mikroskop. Je nutno učit se zpozorovat i to, co uniká našemu každodennímu pohledu. Dokonce i nevědomé hříchy se do určité doby projevují ve svědomí, pokud není otupené a umrtvené nedbalostí či špatnou vůlí. Svědomí je takovou signalizací, že něco není v pořádku a že je potřeba se na toto místo v duši zaměřit. Bohužel často reagujeme tak, že se začneme se svým svědomím hádat a snažíme se umlčet jeho protivný hlas. Argumentujeme, diskutujeme, stavíme svůj rozum proti zbožnosti. A pravidla zbožnosti ohýbáme podle své vůle či podle svých záměrů, kterými chceme vyhovět svému pokaženému egu.Proto např. rozkolníci věnují tolik sil a energie, aby zdůvodnili svůj rozkol: píší nekonečnou řadu pojednání o starém a novém kalendáři, o ekumenismu, o antikristu a o tom, jak a od koho je potřeba se oddělit... Často ti, kteří někoho zradí, chodí kudy mohou a všude vykládají pohádky, resp. svou verzi, jak to bylo a jak nic špatného neprovedli. Pomlouvači se zaštiťují pravdou, na které často nebývá ani chlup pravdivý. (Jak často jsou domněnky, nepochopení či špatná informovanost a výplody nevzdělanosti vydávány za bezpečnou pravdu!) Manipulativní lidé se rádi ohánějí vyššími cíli, ale sledují jen nejnižší osobní zájmy. Politici říkají každý měsíc něco jiného, slibují a neplní, ale nic špatného na tom nevidí. Podnikatelé a obchodníci klamou, ale berou to jako nutnou součást obchodního chování. Zloději vykrádají lidem účty, a myslíte, že si to vyčítají? Vězení jsou plná odsouzenců, kteří na potkání každému vykládají, že tam sedí nespravedlivě.
Kolik hříšníků začíná svou zpověď slovy: „Nemám hříchy.“ Nebo přednesou pár připravených bezvýznamností, ale vůči svému duchovnímu i morálnímu stavu jsou zcela slepí. Nebo místo sebe obviňují druhé lidi či jen rozvíjejí báje o své spravedlnosti a chválí sami sebe. „Ostatní ať se kají, já nemám z čeho se kát! Ostatní ať se napraví a polepší!“
Asi si všímáme, jak je tento nekající se stav duše podoben stavu ďábla a jeho démonů. On stále křičí, jak se ničím neprovinil, jak je Bůh nespravedlivý, stále reptá, obviňuje, pomlouvá a ospravedlňuje se. A nemůže se změnit. To je ten stav „hříchu proti Duchu“, stav duše, do kterého se lidský či démonický duch sám zaková jako do klece. Do této smyčky se dostali tehdejší duchovní vůdcové židů. Z pýchy a závisti se stala vražda a vzpoura proti jejich Bohu a Vyvolenému Jeho: „My tě nepotřebujeme!“ (Výrok Velkého inkvizitora) A za tím vším touha po moci, po uctívání a po penězích. To je ten důvod, proč někdy nelze přestat válčit a zabíjet, protože válka už začala a není zdánlivě jiná možnost než pokračovat (jak o tom píše L. N. Tolstoj; viz video níže).
Takové ubohé, hříchem zotročené lidi nám ukazují události Velkého týdne. Spustil se sled událostí, který jakoby už nešel zastavit. Svobodný duch z odstupu vidí, že to mohli všichni ti lidé, kteří se v událostech angažovali, zastavit kdykoliv, ale lidé duchovně zakovaní do slepoty, úpornosti, psychopatického maniakálního zaujetí sami sebou či svými klamnými cíli, svým egem a jeho nízkými tužbami nebo svou zdánlivou nepostradatelností či zaujatí „honbou za spravedlností“, se bezhlavě ženou vpřed do propasti. Tuto fresku strastného týdne a jeho aktérů vidíme dodnes v tolika variantách všude kolem sebe - v malých či velkých rozměrech. Je to všude.
A při tom by stačilo tak málo - třeba trochu lásky, trošku méně egoismu a uctívání své důležitosti, trochu vděčnosti a odpuštění, náprstek pokory. A člověk by se zastavil a otázal se sám sebe: Kam se to ženu?
* * *
Na této temné fresce pašijového týdne vidíme zářit jednu postavu. V lidských tělesných očích ten nejubožejší, ale očima srdce viděn jako světlo osvěcující temnoty lidského hříchu, vášní, nízkosti a špíny. Je to ten, kdo jako Beránek čistý a neposkvrněný lidským mravním bahnem prochází touto bažinou s pokorným srdcem. On může k sobě vytáhnout všechny, které ještě oslovuje zbožnost - čistota, pokora, láska, vděčnost, nespoutanost hříchem světa. Kvůli tomu sem k nám sestoupil. Kolik zde najde takových, kteří už nejsou v kleci a spoutáni pevným řetězem své domnělé spravedlnosti a zbožnosti?
Administrátor
--- 10. 4. 2026
Nad jitřní bohoslužbou Velkého pátku
Velkopáteční svaté přijímání
Pro to, co do češtiny překládáme pojmem „svaté přijímání“, má většina ostatních jazyků odlišný termín s poněkud odlišným významem. Místo českého „přijímání“ (ve smyslu: přisvojit si něco, akceptovat, pojmout, spotřebovat) zaznívá v řečtině, církevní slovanštině i angličtině atd. spíše význam ve smyslu: zúčastnit se, přijmout účastenství, či mít společenství, potažmo sjednotit se. Obvykle tato zvláštnost v našem českém lexiku nemá žádný větší význam, ale z hlediska dnešního zamyšlení je důležité na ni upozornit.
Jak ví každý kněz i většina laiků, v den Velkého pátku se nekoná liturgie a nepodává se svaté přijímání (kromě dvou výjimečných případů). Nekoná se liturgie s eucharistickým kánonem (anaforou) a epiklesí (sestupováním Svatého Ducha na předložené chléb a víno, a jejich proměňování na Tělo a Krev Kristovy). Nekoná se ani liturgie předem posvěcených Darů (tedy ne v rámci byzantské liturgie a jejích typikonů). Církev tento den hledí na Pána Ježíše, jak přináší na kříži oběť, sám sebe obětuje jako Beránek zabitý za hřích světa; nekonáme tedy nekrvavou oběť liturgickou. Dnes stojíme pod křížem, abychom se stali účastníky té události, na které je založena i naše liturgická oběť.
Při liturgii nejde o opakování Kristovy oběti, ani o symbol, ani o její aktualizaci, ani o zpřítomnění historické události, ale právě o účast na Kristově oběti, která vstoupila do věčnosti a v síle Ducha Svatého na ní přijímáme při každém liturgickém obětování účast. Stejně jako na Kristově Vzkříšení. Podobně jako smí v jeden den kněz vykonat jen jednou eucharistický kánon a epiklesi, a na jednom svatém prestolu smí být každý den jen jednou vykonána božská liturgie, a každý můžeme jen jednou denně přijímat Tělo a Krev Kristovu, protože Kristus se jen jednou obětoval a jednou vstal z mrtvých, tak není vhodné, abychom na Velký pátek, v den Kříže, přijímali dva různé způsoby účasti na Kristově oběti - jednak skrze stání pod křížem a zároveň tuto oběť přijímali eucharicky. To by odporovalo našemu duchovnímu cítění a prožívání.
Velký pátek je den našeho stání a pláče pod Ukřižováním. Eucharistie je pak nejen obětí, ale i vítězným a radostným vzkříšením. A o Velkém pátku na Vzkříšení teprve čekáme. Kristus vstává z mrtvých až třetího dne, ne v jednom dni. On sám oddělil sobotním spočinutím v hrobě svou Oběť a své Zmrtvýchvstání.Proto typikon stanovuje nekonat liturgii ani na Velkou sobotu, protože Kristus je stále v hrobě. Velkosobotní liturgie je dle typikonu spojená s večerní, tedy se má konat až v sobotu večer, tedy už v rámci začínající paschální neděle (den začíná liturgicky večerem). Proto by se měla opravdu konat na Velkou sobotu až večer (už se při ní objevují bílá liturgická roucha). Konat ji dopoledne odporuje logice a zásadám liturgického života Církve.
* * *
Nekoná-li Církev v tento den eucharistické obětování, neznamená to, že o Velkém pátku nemáme plnou účast na Kristově oběti. I Velký pátek má své svaté přijímání, ale jiného druhu než eucharistické, čili jiné než skrze přijímání Chleba a Kalicha ústy do nitra a skrze víru i do duše.
Velkopáteční svaté přijímání do nás vstupuje skrze naslouchání. To je spasitelné čtení pašijí, čili strastných evangelií. Pokud je vyslechneme s bázní Boží, s pokáním a s vírou, vstupuje do nás účast na Kristově spásonosném utrpení, na Jeho Kříži. Srdcem otevřeným Kristu do nás vstupují evangelijní slova o tom, jak za nás bylo draze zaplaceno (1. Kor 6,20; 1. Kor 7,23) - tedy, jak za náš věčný život Spasitel zaplatil, jakým hrozným utrpením, kterým sestoupil až na samotné dno našeho padlého lidství, aby nás za tuto cenu vykoupil z moci věčné záhuby. Tím přijímáme do svého nitra nejsilnější možné svědectví o nekonečné Boží lásce. Ukazuje se nám, že Boží Syn tak miluje člověka, že je ochoten na cokoliv přistoupit a cokoliv podstoupit, jen aby nás zachránil pro věčné společenství s Ním.Kristus přišel a v průběhu svého pozemského života stále sestupuje do hlubších a ponurejších propastných tůní okoušení následků našeho pádu do hříchu. Je to jako schodiště. Prvním krokem dolů bylo jeho vtělení a přijetí nemohoucnosti a nevědoucnosti dětství, práce v truhlářské dílně, a všech omezení daných samotným naším lidstvím apod.
To je naše velkopáteční účast na Kristu a na Jeho díle spásy lidí. Církev nám každoročně staví před oči tento obraz hrůzy i naděje, strašného utrpení, smrti i Vzkříšení, aby s námi otřásla a připomenula nám, že za nás Někdo zaplatil, byla zaplacena vysoká cena za naši spásu a věčný život v Království nebeském. Samozřejmě, Kristova Kříže se dotýkáme nejen různými svátky i každodenním vzpomínáním a vzýváním po celý rok. Leč právě v tento den čteme z evangelií všechna čtení o Kristově posledním dnu jeho života před smrtí. Všechna svědectví, co byla zapsána, se nyní přečtou. Vyslechneme nejen vše, co se v tento poslední den stalo, ale také poslední slova, která Pán Ježíše v tento den pronesl. Je to tak ustanoveno liturgickým řádem Církve pro velkopáteční jitřní bohoslužbu, která se koná ve čtvrtek večer, abychom při této dlouhé službě, s čtením mnohých pasáží ze všech evangelií, jakoby bděli s Kristem, jak o to žádal v Getsemanské zahradě Ježíš své učedníky. Alespoň malou část noci takto probdíme, a tím jsme postaveni tváří v tvář celému tomuto obrazu, vykreslenému slovy evangelistů, a necháváme jej na sebe zapůsobit, vstoupit do srdce a skrze to přijali účast na tomto díle spásy - abychom tam byli s Kristem, s apoštoly, s Marií a dalšími ženami... To je skutečné velkopáteční svaté přijímání = účastenství na Kristově díle spásy celou naší duší, celým srdcem a celou myslí.
Dalším krokem byl křest přijatý z rukou sluhy. Dalšími kroky bylo snášení všech těch pomluv, závisti, útoků, nepochopení i zloby některých lidí v průběhu celých tří let jeho působení. Pak přijetí takových bolestných a rmutných lidských citů, jak se to projevuje v pláči nad zesnulým Lazarem.
Pak přijetí zlopřejného a úkladného úradku velekněží a starších lidu, aniž by se tomu protivil, obhajoval se, či se s nimi hádal o své nevinně. Následovalo přijetí Jidášovy zrady. Snášení nechápavosti učedníků a umývání jejich nohou. Pak sestupuje ještě hlouběji k přijetí hrůzy z bolesti a smrti - pocení krve v Getsemanské zahradě.
Další krok hlouběji: nechal se zatknout, spoutat, vláčet na soud a soudit. Ještě níže: podrobil se soudu pohana - Piláta. Tiše hleděl, jak ho zuřivě zapřel jeho vlastní národ, který po něm celá tisíciletí toužil. Díval se, jak si místo něho vyžádali propuštění vraha Bar Rabana, Bar Aba - jiného syna jiného otce - syna ďábla, kterým se Barabáš stal svými skutky a byl tak přímo antipodem Kristovým. Byl započten mezi zločince a vrahy, a nechal se s nimi potrestat. Nereptal, nespílal, nehrozil nikomu.
Další stupeň níže do temnot: Nechal se bít, přijal výsměch, strpěl údery, kruté mučení, trýzeň bičování, poplivání a nejukrutnější bolest na kříži. Vojáci ukradli jeho šat, losovali, komu připadne chiton, který mu utkala jeho Matka. Pak následoval krok do nejhlubší temnoty duše, kam jen člověk může klesnout: Bůh se mu ztratil z obzoru, neviděl svého Otce, přijal nejhlubší zatemnění mysli a srdce - okusil i stav nevěřících či atheismu. A pak už následoval poslední krok do propasti - smrt a duše stažená do podsvětí. To je dno všehomíra. Není žádné lidské tragédie, žádné temnoty, žádného žalu a bolu, které by Pán neokusil.
Rozměr tohoto sestupování se nám otevře, když si uvědomíme, že to byl Boží Syn, Slovo Otcovo, Stvořitel světa - předvěčný, všemohoucí a vševědoucí vstupuje do lidské slabosti, smrtelnosti, nevědomosti a padlého stavu duše i těla.
Některým stačilo pouhé toto přijímání k spáse a k svatosti - jako jediná „tajina“, kterou v životě přijali.
Celý liturgický život Církve, průběh roku, je vlastně takovou monumentální tapisérií, kterou Církev rozvinuje před našima očima. Na ní sledujeme celé dějiny lidstva, zvláště dějiny spásy. Od přípravy příchodu Páně, přes jeho vtělení a narození, až po jeho umučení, Vzkříšení a nanebevstoupení atd. Není to jen didaktika, ale hlavně anamnéza (vzpomínání - udržování paměti, památky; Luk 22,19; 1. Kor 11,24). Jedním z nejsilnějších momentů, které mají otevřít naše srdce k přijetí Krista, je pak Velký pátek. Je vůbec možné, aby někdo, kdo naslouchá celému tomu čtení, nebyl tím zasažen v srdci? Je možné hledět na takovou lásku, aby se v srdci neprobudila vděčnost, lítost nad hříchy, pokání a hlavně láska k Pánu Ježíši Kristu?
Administrátor
--- 10. 4. 2026
O svátku Zvěstování přesv. Bohorodice
Den, kdy nebe sestoupilo na zemi
Evangelní čtení o tomto svátku podle Lukáše: 1. kapitola, 26. až 38. verš. Toto čtení začíná slovy: „V šestém měsíci pak poslán byl anděl Gabriel od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret“. Takže Boží anděl, archanděl Gabriel, je posílán k pokorné panně z Nazareta do galilejského města, které se jmenuje Nazaret.
A čteme dále: „K panně zasnoubené muži jménem Josef z domu Davidova; jméno té panny bylo Maria.“ Ihned vyvstává otázka, proč panna, ze které měl v úmyslu narodit se Syn Boží, byla již zasnoubená. Svatí otcové, odpovídajíce na tuto otázku, říkají, že to bylo učiněno proto, aby byla do času skryta před ďáblem právě ta panna, skrze kterou měl v úmyslu narodit se Syn Boží. Ďábel není všudypřítomný ani vševědoucí. Jako každé Boží stvoření má své postavení v čase a v prostoru a není nutné mu připisovat vlastnosti Boha, že údajně všechno ví a všechno může. Ve skutečnosti tomu tak není. Hospodin vždy klade silám zla hranici, kterou překročit nikterak nemohou.
Dále čteme: „Anděl k ní vešel a řekl: Raduj se, milostiplná, Pán s tebou.“ Slyšíme radostné archandělské pozdravení pokorné panně z Nazareta. Církevní tradice nás učí tomu, že panna byla zasnoubena Josefovi ještě z toho důvodu, aby Josef střežil její panenství, neboť ona dala slib Bohu zachovávat své panenství.
A hned se o tom přesvědčíme ze samotného tohoto textu. Boží anděl ji tedy zdraví slovy: „Raduj se, milostiplná, to znamená naplněná Boží blahodatí, Pán s tebou, požehnaná jsi ty mezi ženami.“ Je třeba poznamenat, že každá židovská panna snila o tom, že se stane matkou Mesiáše, Krista, Mašíacha. A židovské panny před sňatkem oplakávaly své panenství, chápajíce, že nebudou hodny stát se matkou Mašíacha. Snily o tom samozřejmě všechny tyto panny, ale jen ta panna, která s největší pravděpodobností ničem podobném pro sebe nesnila, stala se hodnou této nebeské blahodati.
Zdálo by se, že Panna Maria měla radostí žasnout a plesat radostí z tohoto archandělského zvěstování. Avšak když uslyšela slova: „Raduj se, blahodatiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi ty mezi ženami,“ tedy vyvolená ze všech, její reakce byla jiná.
Ona se totiž, když to vyslechla, zalekla jeho slov a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Proč takto uvažuje? Když Boží archanděl říká, že je požehnaná mezi ženami, tedy upřednostněná přede všemi ženami, ona jsouc naprosto pokornou, cítí se jakoby nesvá, její srdce se rozrušilo.
Anděl jí uklidňuje: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha; a hle, počneš v lůně svém a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a dá mu Hospodin Bůh trůn Davida, jeho otce, a bude kralovat nad domem Jákobovým navěky a jeho království nebude mít konce.“ Zdálo by se, že pokud je nyní takovými slovy zasvěcena do tajemství, že se z ní má narodit Mesiáš - Kristus, Syn Boží, měla by prožívat nadšení, jenže ona přemýšlí, jak potom dodrží složený slib zachovat své panenství.
Maria pak řekla andělovi: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?“ Střeží své panenství a nechce porušit svůj slib. Kdyby její zasnoubení s Josefem předpokládalo nějaké tělesné vztahy, pak by se nedivila a nekladla by takovou otázku. Ale ona ji klade, protože její poměr s Josefem nepředpokládal žádnou tělesnou blízkost; on měl střežit její panenství.
Marie se nevyvyšuje, ale především se obává o svůj slib. Má na mysli jen to, aby nezarmoutila Boha svým selháním. Aby nepokazila svou službu, kterou na sebe slibem panenství přijala. Taková je pokora této Panny! Opravdová pokora změní myšlení člověka, který pak nemyslí na sebe, ani na svůj zisk, ani na své přednosti, ani na cokoliv, co by mohl získat či jak se proslavit či co by mohl znamenat. Skutečná pokora zapomene na sebe. Jak říkají svatí Otcové pouště: „Pravá pokora neví o sobě.“ Tedy pokorný člověk nevidí, že je pokorný. Uvidí-li kdo svou pokoru, okamžitě ji tím ztratil (nebo ji nikdy neměl).Ozvěnu bdělosti, s níž chrání Maria celý život svůj slib panenství, slyšíme v bohoslužebných hymnech, zvláště v křížových bohorodičnech či ve velkopáteční službě. Když její syn kráčí křížovou cestou, Maria k němu volá, aby i po odchodu z tohoto světa chránil její panenství. Proto ji Pán na kříži svěřuje do péče ap. Jana.
Jak je známo z církevní tradice a zčásti i z Písma, Josef byl vdovec a měl už děti, které jsou v Evangeliích nazývány bratry a sestrami Ježíše Krista. Maria se tedy ptá: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?“ Anděl jí v odpověď uklidňuje a vysvětluje, že její panenství nebude nijak porušeno: „Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i to, co se z tebe narodí, bude svaté, bude nazváno Synem Božím.“
Nyní je zasvěcena do tajemství neposkvrněného početí Krista Spasitele v ní, a aby ji utvrdil ve víře, anděl jí nabízí určité znamení a říká: „Hle, i Alžběta, tvá příbuzná, nazývaná neplodnou, i ona počala syna ve svém stáří a je již v šestém měsíci.“
To je to, o čem jsme mluvili výše. V šestém měsíci pak poslán byl k Marii archanděl Gabriel, tedy šestý měsíc od početí Jana Křtitele. Zde vidíme, že spravedlivá Alžběta byla nazývána neplodnou. Tehdy byla bezdětnost potupou a takoví lidé, kteří neměli děti, byli podezříváni z nějakých tajných hříchů. „Hle, i Alžběta, tvá příbuzná, nazývaná neplodnou, i ona počala syna ve svém stáří a je již v šestém měsíci, neboť u Boha nebude žádné slovo nemožné (bezmocné).“
Anděl posiluje srdce Mariino tímto znamením. Vysvětlil jí, že její panenství bude zachováno. A co na toto andělské zvěstování Maria odpoví? Ve skutečnosti odpověď Mariina není jen její odpovědí. Maria odpovídá jakoby za celé lidstvo, zda je lidstvo schopno spojit se se Synem Božím a stát se neoddělitelně, neměnně a nerozlučně s Ním sjednoceno.
Hovoří jako představitelka ženského pohlaví a my si pamatujeme, že skrze naši pramáti Evu, první ženu, lidstvo utrpělo velikou ránu - duchovní světlo v tomto světě pohaslo. Kdežto teď skrze Pannu Marii má Boží světlo v tomto světě zazářit. Pro lidstvo získala Marie nevýslovný dar. Eva přinesla lidstvu zkázu, Marie přináší povstání. Skrze Evu získali všichni lidé smrt, skrze Marii získávají věčný život. Eva byla zachvácena povýšeností, pýchou, sebedůvěrou a padla – a my všichni s ní. Marie se povznesla k přijetí Božího syna svou pokorou, čistotou a poslušností.
V Evě bylo přítomno celé lidstvo, všichni, kteří se teprve měli narodit. V Marii jsou přítomni všichni, kteří se znovuzrodí skrze víru v Jejího Syna, skrze křest a svaté Tajiny. Pán pravil: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude.“ Tou vírou myslí pravou křesťanskou víru v Něho a v Jeho spásonosné dílo, tj. i v Jeho Matku. Tím křtem myslí křest vodou a Duchem a potažmo všechny svaté Tajiny Církve.
Tehdy Maria řekla: „Hle, služebnice Páně — ona se pokořuje — staň se mi podle slova tvého.“ Říká: „staň se mi,“ majíc na mysli i nás, všechny lidi žijící na zemi, protože poté, co v jejím požehnaném lůně dochází ke spojení Božského a lidského, pozemského a Nebeského, od tohoto okamžiku se my všichni stáváme podle definice Řehoře Nysského „spolutělesníky“ Boha. Neboť Syn Boží, jako Bůh jednobytný s Bohem Otcem, bude od tohoto okamžiku jako člověk jednobytný s námi, s každým člověkem žijícím na zemi.
Proto odpověď Mariina je odpovědí celého lidského rodu v osobě pokorné Panny z Nazareta. Odpovídá za nás i za sebe: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého,“ – a anděl od ní odešel. To znamená, že se uskutečnilo tajemství setkání Boha s lidstvem – nejen setkání, ale spojení. Výsledkem je boholidství Krista Ježíše, které má původ v početí z Ducha Svatého přečistou Pannou Marií. Vskutku, tento svátek je svátkem spojení nebe se zemí, Boha s lidmi.
A toto veliké nesporné tajemství zbožnosti, jak ho nazývá apoštol Pavel, se uskutečňuje v srdci a v lůnu pokorné Panny Marie. Neboť ona tato andělova slova promísila s vírou ve svém srdci a přijala ve svém lůně Božství – následně pak boholidství Krista Ježíše.
Tímto způsobem je Panna Maria tou první, která prožila přijetí Ducha Svatého do sebe, to znamená, že její osobní Padesátnice (čili sestoupení Svatého Ducha) se odehrává v den Zvěstování, a proto je první účastnicí (přijímatelkou) boholidství Krista Ježíše. Boží Syn dává Pánu Ježíši jeho Božství, Panna Maria dává svému synu Ježíši své lidství. Božství a lidství se v Panně Marii spojily natrvalo, tento akt nelze vzít zpět. Je to počátek nového stvoření, nového světa, nového vesmíru, nového lidstva, nového nebe...
* * *
Tento svátek nám připomíná nejen dějinnou událost začátku naší spásy. Především nám zjevuje podivuhodný obraz Nejčistší, Nejblahoslavenější a slavné vždycky Panny Marie. Obraz, který křesťana inspiruje a dává impuls k následování. Kdo by nebyl v srdci zasažen, když vidí takovou čistotu, prostotu, krásu a pokoru!
Zároveň však vidíme tu hrůzu, když někdo, kdo všechny tyto věci přijal, ví o nich, vyznal je, ale pak odpadne. Ten, kdo byl nejen duchem a duší, ale tělem skrze Bohorodici spojen s bohočlověkem Kristem, toto všechno zavrhne nebo je k tomu lhostejný. Bůh se stal jedním tělem s každým z nás, a přesto někdo dokáže nedbat.
K důstojnému spasitelnému přijetí svatých Tajin potřebujeme: víru, pokání a pokoru. Všechny tři nám Marie ukazuje na sobě, a tím nám ukazuje cestu k posvěcení, očištění, osvícení a zbožštění. Všechny tři vlastnosti křesťana, tři ctnosti, máme dle vzoru přesv. Bohorodice dovést k dokonalosti jako ona (resp. se o to celý život snažit).
A tak v tento den společně s archandělem Gabrielem se synovskou oddaností zvoláme: Bohorodice, Panno, raduj se, blahodatiplná Maria, Pán s tebou!
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1467 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1464 do č. 1467)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.