Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě
Ikona dne | Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře) |
Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)
Zobrazit příspěvek č. 1325 jednotlivě
Administrátor
--- 23. 12. 2021
Svátky Narození Páně v Rumunsku
Rumunská koleda
Na webu vilémovského monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice se objevila krásná vánoční koleda (tzv. modlitba vězňů):
Zde přímo z Youtube
Zobrazit příspěvek č. 1324 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 11. 2021
Vojáci dostali v Rusku novou kapličku
Chrám zasvěcený politice
Ani v Rusku se nepovede vždy úplně všechno. Svůj modlitební koutek dostala ruská armáda v podobě tohoto velechrámu poblíž Kazaně. Pod novátorsky pojednanými efektními ikonami(?) se nyní schází vůkol moskevského patriarchy ruské vojsko k modlitbám za vítězství. Rusům (nevím, jestli všem) se taková architektura asi líbí, ale mě vždy nad takovými projevy ruské velikosti a síly napadne, jak vzdálená je nám tato kultura, jejímž hlavním rysem jsou obrovské rozměry. Je to prostě jiná mentalita (bez ohledu na to, že oba naše národy jsou slovanské, rozdíly v mentalitě mohou být obrovské).
Nám sice nepřísluší mluvit do vnitřních záležitostí jiného národa, ale můžeme se díky tomu zamyslet nad obecnými tématy, a nad námi samotnými. Třeba zjistit, kudy naše cesta nevede.
Nechci zde hodnotit vkus či nevkus ruských stavitelů, to je otázka národní povahy. Co se jednomu národu líbí, může z pohledu jiné kulturní tradice vypadat jako kýč. Jenže zde se jedná o chrám, kde bychom měli Bohu sloužit svou snahou o zbožnost a nikoliv si připadat jako v památníku vojenských úspěchů. Ta snaha chrámu šokovat, ohromit se může docela dobře snadno stát povrchní náhražkou vytříbené krásy. To už by se vlastně dost blížilo opuštění starobylé pravoslavné tradice, kde umělcům nejde o povrchní líbivost, ale o zprostředkování hlubšího poznání, což je smyslem opravdové krásy.
Těžko považovat za krásu tu směs všech stylů, míchání historických vzorů, ten koktejl dávných východních uměleckých tradic se západem ovlivněného tzv. ruského baroka a novověku s modernou, socialistickým realismem a postmodernou. Těžko považovat za vytříbenost to hýřivé spektrum všech myslitelných uměleckých postupů a prostředků použitých pod jednou střechou, ba hned vedle sebe. A tu až orientální hojnost dekoračních prvků spojených s přemírou po chrámu rozesetých oddělených a jednotlivých ikonek, ozdůbek, svatyní a svatyněk v Čechách nazývají poměrně nevybíravým slovem „přeplácanost“.
* * *
Umělec, který si prohlédl přiložené fotografie z chrámu, shrnul své dojmy jedním slovem: odlidštěnost. Ta zvláštní prázdnota, nad kterou září socha ze zlata - to rozhodně není obvyklé pro pravoslavné chrámy. Pro všechnu tu záři zlata není vidět Kristu do tváře, je to jen socha bez obličeje. Odlidštěnost - jakoby v Kristu nebylo spojeno Božství s lidstvím.
Ikonograf prohlásil o výzdobě chrámu, že je to úkrok stranou, že to není zcela pravoslavné. Kristus musí vypadat vždy stejně, jak to stanovuje ikonografický kánon. Stejně jako není správné používat pro ikonografii netradiční prostředky a postupy (např. olejomalbu nebo novátorské nahrazení kanonicky stanovených odstínů barev používáním jiných, nečekaných, např. tmavě rudé pozadí na ikoně), tak není přijatelné dramaticky měnit vyznění a působení ikony. Nutno odmítnout takové ikony, na nichž zobrazený Kristus vzbuzuje dojem, že je to převlečený démon.
* * *
Pozoruhodný je další duchovní rozměr chrámového prostoru, který spolu s okolím vně chrámu evokuje bojiště. Armagedon. Nesmiřitelná poslední bitva s nespočtem obětí. Apokalyptická stvoření rozsévající smrt. Téma strašné a děsivé. Nic pro hříšníky. Ruská armáda je tu zobrazena jako armáda archanděla Michaela, která bojuje proti ďáblu. Kolem chrámu jsou rozmístěny vraky nepřátelských tanků a válečných strojů, zbytky spálených domů, zákopy, zničené zbraně. Ano, toto je zbudováno jako chrám vítězného Božího vojska posledního soudu. Zcela nové pojetí zpřítomnění apokalypsy. Zatímco dříve byly na ikonách zobrazovány apokalyptické výjevy za použití biblické symbolické řeči, ve které je vždy nějaká útěcha, tady je apokalypsa přítomna duchem hrůzy, pachem spáleniště, výbuchů války a děsem vyhlazení. Ponurá barva tmavého kamene, jímž je obložen chrám navenek (působí tím, jako by byl začerněn od sazí ohňů z výbušnin, nebo ožehnut válečnými plameny), a tmavé šedomodré či nevesele šedozelené líčení stěn všude uvnitř - to člověku radost do srdce také nepřidá.
* * *
Ale lze to nahlédnout i z druhé stránky: zatímco duchaprázdná západní civilizace řeší třídění odpadu, uhlíkovou stopu, klimatickou katastrofu nebo elektromobilitu, v přece jen duchovnějším Rusku se řeší Armagedon. Jen teď vskutku nevím, jestli to druhé je v ruském podání vlastně smysluplnější... Čili zda to přináší člověku nějaké bohopoznání či něco užitečného pro spásu. Dává něco z toho lidem radost? Radost z Boží blízkosti? Jistě, nějaká radost tam je, ale na západní straně má ekologickou podobu nadšení pohanů skákajících přes posvátné ohně, a v chrámu armády má zase podobu zářících očí jehovistů, když nadšeně mluví o tom, jak na konci světa bude tolik mrtvol, že to zvěř ani nestihne požírat.
Západ marně hledá ekologickou záchranu země a globální ekonomiky, aniž by viděl, že záchrana světa začíná úplně jinde, než ji světské myšlení a evropská logika hledá. Východ řeší duchovní problém světa, ale kvůli duchovnímu úpadku a naší všeobecné nedostatečnosti není schopen zvolit účinné způsoby, které strhnou člověka radostí z víry, a hlavně se mu nedaří udržet se na Evangeliem vytyčené cestě lásky, protože se do té Kristovy lásky stále nějak plete politika.
Křesťanský chrám, kanonicky zřízený, má zvěstovat Evangelium, tedy Boží lásku k lidem a zapůsobit na věřící, aby na Boží lásku odpověděli. Aby milosrdenství shůry rozhojňovali milosrdenstvím vzájemným. Nutno uznat, že tento úkol lze u chrámu zasvěcenému armádě, vojsku a řinčení zbraní naplnit jen velice obtížně, pokud to je při tomto zadání vůbec možné.
* * *
Zajímavou kapitolkou chrámové výzdoby jsou mozaiky, provedené v duchu u nás nechvalně proslulého soc-realismu. Na některých byl původně i Putin a Stalin. Proč nakonec odstranili Putina, nevím, ale fresku s podobiznou masového vraha nakonec dali pryč kvůli pobouření věřících. Kdyby tak Josif Vissarionovič tušil, že ho jednou budou chtít umístit mezi ikony na stěnu pravoslavného chrámu! Pro tentokrát ho tato ironická pomsta neúprosných dějin o vlásek minula. Možná příště?
Každopádně jsou tam zvěčněni současní politikové, ruská generalita, a v neposlední řadě ministr zahraničí RF Lavrov. A pak spousta politicky uvědomělých dělníků, rolníků a pracujícího lidu obecně, jak to bývá na angažovaných mozaikách tohoto politicko-uměleckého zaměření obvyklé.
A vyobrazení kulometů, tanků, pušek a dalších zbraní? Podle mého soukromého názoru to do chrámu nepatří. Svatí jsou sice, pokud byli vojáci, zobrazeni s mečem nebo kopím, ale to jsou atributy těchto svatých. Existují pak fresky zobrazující historické bitvy a tam jsou historické zbraně, jenže to byla vojska vedená svatými vojevůdci a nikoliv Stalinem. Historická zbroj ještě budiž (lze ji chápat symbolicky), ale přece jenom - sofistikované zbraně pro hromadné zabíjení - kulomet, minomet a samopal i nejmodernější zbraně? (A kdo ví, jestli tam někde nejsou i atomové ponorky... A co mezikontinentální rakety? I ty tu máme, ale venku. To si přece nikdo neumí ani představit - pravoslavný chrám bez balistických raket!)
Jenže návštěva chrámu přece není účast na vojenské přehlídce. V Rusku je sice smutnou tradicí předělávat chrámy na muzea, ale většinou si to neorganizujeme sami. Tento druh železných zbraní jsme spíše zvyklí vidět na ikonách zobrazující podsvětní propast, čili peklo. Představuji si, jak se věřícím asi stojí v chrámu vedle stěny s ikonou, ze které na ně míří vojsko samopaly a kulometem. Modlitba na bitevním poli? O ikonách jsme se přece učili, že je to okno do nebe. A co že to mají venku? Čirým politicko-agitačním kýčem je venkovní osvětlení kolem chrámu, provedené pod inspirací mezikontinentálních raket připravených ke startu.
Možná trpím nějakými předsudky, protože mi tyto chrámové mozaiky nepříjemně připomínají neumělou komunistickou výzdobu s budovatelskými či propagandistickými výjevy, bez kterých se neobešel žádný okresní kulturní dům a mnoho nádražních budov. Na všech byli k vidění radostní pracující. Tady máme zase radostné Rusy nadšené pro Rusko (proč na chrámové "ikoně" nejsou nadšeni pro Boha?). Trochu levně a příliš ideologicky znějící armádně občanská chrámová přísaha na stěně chrámu: "S Ruskem na věky!" připomene pamětníkům nápisy, kterým se zde ještě před 30 lety nedalo uniknout: "Se Sovětským svazem na věky věkův," avšak místo: "Amen," tam tenkrát připojovali: "A nikdy jinak!" V Božím chrámu bychom spíše očekávali vysázené toužebné zvolání: "S Kristem na věky." Cožpak Rusko je Bůh, abychom je v chrámu vzývali? Ten druhý, ryze politický výkřik na mozaikách: "Krym je náš!" si ale tito současní budovatelé zářných zítřků opravdu mohli odpustit. (Přece vědí, jak tím zraňují většinu Ukrajinců.) Celá ta mozaiková výzdoba, obsahující tváře současných politiků, nepříliš vkusně odvádí pozornost návštěvníka chrámu ven do světa. A mimochodem, také vás šokují vitráže či vystavené vlajky ozdobené hvězdou, srpem a kladivem? (V diskusích jsem zaslechl, že to irituje i spoustu Rusů. Ty názory diskutujících nevydávají chrámu svědectví, že je to postaveno v duchu "Rusko sobě" jako "Rusko Rusům", ale spíše jako "Rusům navzdory". Tyto debaty však mohou vytvářet zavádějící dojem.)
Působení chrámu, jeho výzdoby v celkovém kontextu trošku vzbuzuje podezření z hereze etnofiletismu, případně starožidovského pojetí "vyvolenosti národa", čili národnosti Bohem vybrané, která má tu unikátní moc dávat svým příslušníkům spásu. Ruského mesiáštví je však plná ruská literatura a stalo se již součástí sebeidentifikace ruského národa.
Celkově ponuré vyznění chrámu je umocněno i malým počtem věřících, kterých přichází do těchto obrovských prostor na všednodenní bohoslužby kolem třiceti.
* * *
Na závěr si ještě jednou zodpovězme otázku, proč nás vlastně zajímá nějaký nový ruský chrám kdesi u Kazaně. Kromě toho, že je to pozoruhodnost a určitě zajímavá sakrální stavba. Ale hlavním důvodem našeho zájmu je poučení. Učit se můžeme z příkladů pozitivních i negativních. Toto zřejmě bude pro nás Čechy a Moravany spíše ten druhý případ. Při pohledu na toto veledílo nás asi napadne: "Díky Bohu, že na něco takového tu u nás nikdo nemá peníze." Zároveň si znovu připomeneme, že ne každý vzlet lidského ducha a těla míří k Bohu, ale (zvláště dnes) bývá spíše stoupáním lidské pýchy, doufáním v lidské vědomosti, schopnosti a možnosti (v základech takových velechrámů jako by znělo: Podívej se, Bože, co jsme ti připravili, shlédni a div se). Bylo by tak divné, kdyby po tom všem přišel hodně hluboký pád? Ruský starec Tichon na Athosu říkal, že události dvacátého století dal Bůh Rusku jako epitimii. Poučilo se Rusko, nebo dostane další epitimii, dokud se nepokoří? Jedině skrze pokoru se stane pro Boha použitelným.
Ano, z naší země je to pohled někam do dálky. Nerozumíme motivům, proč Rusové takový chrám potřebují (pokud ho tedy vůbec potřebují a není to jen okázalé mrhání penězi: my na to máme). Je to jiná kultura. Nemáme jim do toho co mluvit. Ale zamýšlet se nad tím jistě můžeme.
Pozemšťanovi sluší v Božích očích podle Písma svatého skromnost a prostota. Boží síla se na zemi děje skrze lidskou slabost, jak svědčí Písmo. Velkolepost je vlastností nebeského království. Bůh nám nedal křídla, abychom se vznášeli nad zemí. A cestu z pozemského prachu k sobě nás ustanovil jako cestu pokory. Kdo nemá pokoru, nemá nic. A tak nás vede k pokoře všemi způsoby, které existují. Abychom nebyli jako ti stavitelé Babylonské věže, kteří z ní stříleli šípy do nebe (jak vypráví starobylá tradice). Stejně jako oni tenkrát upadli do klamu, domnívajíce se, že zasáhli Boha, tak i nás může Bůh nechat v našich zlatých chrámech domnívat se, že čím více pompy, tím spíše doletí naše modlitby k Jeho nadnebeskému trůnu. To vše nás může napadat nad obrázky z nového ruského chrámu, a my pak můžeme Kristu děkovat, že nás zde vede k sobě tou nejkratší cestou poníženosti, pokory.
P.S.
Rusovi bude nevyhnutelně připadat jako česká malost, když řeknu, že v třebíčském chrámu vymalovaném freskami Andreje Kolomackého, se cítím být Bohu blíž, než bych se cítil v armádním velechrámu. Jde přece v konečném důsledku o to, co v církevní a duchovní praxi více pomáhá zbožnosti a modlitbě. To je přece klíčový smysl chrámu - napomáhat modlitbě, vše v chrámu musí sloužit modlitbě. (A. Osipov)
Když tak člověk hledí na ten zvláštní vojenský chrám, teprve doceňuje cestu, kterou se vydalo utvářet svůj výraz české pravoslaví, jehož ideovým zadáním byla před sto lety mj. skromnost. Myslím, že v Česku máme docela dobrý smysl pro hledání a nalézání rovnováhy mezi honosností či velebností na jedné straně a na straně druhé prostotou a chrámovou střízlivostí. Čecha vždy trochu děsí obrovské rozměry, dává přednost buď kulturní vytříbenosti nebo jednoduchosti a nelekne se ani svépomoci či samovýrobě. Převysoké velechrámy, které jsou gotickou lomenou klenbou zvednuty do skoro nebeské výše, aby se z člověka uvnitř stal malý mraveneček, byly typické spíše pro západní prostředí. Na pravoslavném stánku Božím nás zaujala kupole s Kristem, který je nad námi, ale při tom tak blízko. Časem se nám omrzí každé bezobsažné a duchaprázdné obřadnictví, při kterém se duchovenstvo (někdy všichni se stejně sestřiženými vlasy a bradami) řadí do efektních vojensky přesně zarovnaných šiků a přisluhující se pohybují vojenským krokem, raději vkládáme své naděje do porozumění a poznání. Nebráníme se ctít Boha i leskem pozlacených chrámových předmětů, ale zároveň to pro nás málo znamená a dokážeme se modlit se stejným nadšením před křížem sroubeným ze dvou trámků.
Osobní dojem z chrámu ruské armády: pompa utržená z řetězu. Upocená snaha napodobit byzantský velechrám, ale bez té vysoké a tisíciletím vytříbené kulturní úrovně, kterou do svaté Sofie Byzantinci vložili. Nepřevážily zde materiální rozměry nad harmonií, uměním a kulturou? Na některých fotografiích vypadá vojenský chrám až podezřele duchovně potemněle (nechci použít žádného silnějšího výrazu). Ale to je asi vlastnost pompy, které se při svaté Tajině křtu třikrát zříkáme... (V českém překladu křtu se místo "pompy" říká "pýchy".)
Tady někde asi leží důvod, proč se Gorazdovi věřící i duchovní lekali ruského vlivu na místní vznikající církev. Dobře chápali, že kdyby se tato pompa s téměř vojensky vysluhovanými obřady nastěhovala do našich chrámů, Češi i Moravané by z nich prchli.
Zobrazit příspěvek č. 1323 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 11. 2021
Chrám všech náboženství na svaté Rusi
Stavitel chrámu chtěl mít všechna náboženství pod jednou střechou
Jde totiž částečně o katolický i pravoslavný kostel, synagogu, mešitu, má však i prvky pagody či buddhistického chrámu. Jeho barevné střechy zdobí kříž, půlměsíc i Davidova hvězda. Interiér pak zdobí náboženská symbolika z různých historických období. Nechybí například vyobrazení staroegyptských bohů a hieroglyfů, hinduistické nástěnné malby či ikony s křesťanskými světci.
Tak jsme se zasmáli a vracíme se zpět do mrholivého dnešního počasí v Česku...
Celý článek
Zobrazit příspěvek č. 1322 jednotlivě
Administrátor
--- 27. 8. 2021
Další díl seriálu o starci Paisiovi
Svatý starec Paisij
Dokumentární seriál o životě a osobnosti starce Paisia Svatohorce
Seriál dokumentárních filmů s českými titulky doplněn o 5. díl
Ke shlédnutí zde na webu
Zobrazit příspěvek č. 1321 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 8. 2021
Z dopisu od mnichů ze Svaté Hory Athos
Ct. starec Paisij: O správném vztahu k církevním problémům
Dotaz: "Starče, jaký postoj zaujmout vůči vznikajícím těžkým církevním otázkám?"
Vyvarovat se krajností - krajními opatřeními se věci nevyřeší. Obě krajnosti vždy mučí Matku Církev. A trápí se i sami ti, kteří se nim uchylují, protože obě krajnosti jsou obvykle jako vbíjení hřebu (tj. jdou příliš tvrdě, přímo, bodavě).
Mnozí dnes bohužel vyvolávají bouře (nepokoje) a zneklidňují Matku Církev. Někteří se zabývají kritizováním druhých lidí, ale nikoliv společným dobrem. Sledují druhé lidi více než sebe. Hledí, co druhý řekne nebo co napíše, aby jej potom nemilosrdně "smetli". A přitom, kdyby oni sami říkali nebo napsali tutéž věc, podpořili by ji mnohými citáty ze svatého Písma anebo od Otců. Takoví páchají hrozné zlo, protože - za prvé - obžalovávají bližního, a - za druhé - snižují (likvidují) ho v očích věřících. Někdy dokonce zasévají i nevíru do duších nemocných, nebo je svádějí na nesprávnou cestu. Jak by mohl být ospravedlněn jejich hněv, když údajně usvědčují druhé, ale ne sami sebe? Jak mohou být omluveny některé případy, kdy jsou pro svět zveřejněny materiály o stavu (vnitřních problémech) církve (a to dokonce ohledně záležitostí, o nichž se nemá veřejně hovořit)? Takoví zlomyslní, necudní a indiskrétní lidé zneužívají slova Písma: "Řekni to Církvi." (Mat 18,17) Ať nejdříve začnou od svých hříchů a od své malé církve, od své rodiny anebo bratrstva!, a když se jim tady zdá být vše v nejlepším pořádku, potom teprve ať ostouzejí Matku Církev. Myslím, že dobré děti nikdy neobviní svou matku.
V Církvi jsou všichni zapotřebí. Všichni jí poskytují své služby: povahy mírné i přísné. Tak jako jsou pro tělo prospěšné sladké i kyselé i hořké rostliny, protože každá má své vlastnosti a obsahuje určité vitamíny, tak jsou i Tělu Církve všichni potřební. Jeden svým temperamentem doplňuje povahu druhého a všichni jsou povinni strpět nejen duchovní charakter druhého bratra, ale i snášet nemoci každého. Bohužel, někteří kladou vůči okolním bratrům nerozumné požadavky. Chtěli by, aby všichni měli takový duchovní charakter, jako mají oni, a když někdo není v souladu s jejich povahou, tj. je jen trochu snášenlivější nebo poněkud ostřejší, ihned učiní závěr, že to není správně duchovní člověk.
Doslov překladatele
Myslím, že bychom měli projevit alespoň tolik pokory, abychom připustili, že každý máme sklon k některé z obou krajností, o nichž hovoří sv. Paisios.
Sice jsme se dobře naučili navenek uznávat svou nedokonalost a opakujeme: "Já hříšný, já nehodný..." jenže svými skutky ukazujeme, že tato slova nemyslíme vážně. Ústy říkáme: "Já hříšný...", ale svým způsobem chování o sobě prohlašujeme: "Já svatý." Máme "plnou pusu" uznávání své nedokonalosti, jenže svými skutky dáváme najevo, že se považujeme za "moudré, zkušené a vysoce rozumné či vzdělané". V kajících modlitbách vyznáváme, že jsme "k ničemu nevhodní" a že "bloudíme jako ovce ztracená", ale jak si ve skutečnosti připadáme? Jako spravedliví a dobří služebníci Boží. Neschází mnoho a mohli bychom Boha žádat, aby si od nás nechal poradit. Ústy můžeme o své duchovnosti lhát cokoliv, svým úsměvem, strojenou jemností, vlídností nebo přátelskými či ušlechtilými gesty si můžeme nasadit masku dobrého člověka. Veškeré dobro, které lze spatřit očima a slyšet ušima, je možno - při troše zkušeností s životem v církvi - "vykouzlit" na odiv před publikem nebo pro příjemný pocit spokojenosti s sebou. I pokoru a pokání dokážeme sehrát - před ostatními, a co je nejhorší - i sami před sebou. Avšak skutky nás prozradí.
Výběr z článku (celý překlad bude brzy na webu orthodoxia.cz)
Zobrazit příspěvek č. 1320 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 8. 2021
Otcové bojující za církev
K neděli svatých Otců šesti všeobecných sněmů
Uprostřed léta oslavujeme každoročně jejich památku. Je to svátek všech svatých Otců, kteří zápasili na prvních šesti všeobecných sněmech proti těm, kteří poškozovali víru, zraňovali církev jejím trháním na kusy a bouřili věřící, nedovolujíce církvi žít v pokoji.
Tyto sněmy se konaly v době od 4. do 6. století, zabývaly se usvědčováním herezí, demaskování lží, vyháněním heretiků z církevního společenství. Pokud trvali na svých bludech a nechtěli se kát a nadále hodlali způsobovat církvi bolest, zraňovat ji a vyvolávat hádky a sváry. Proti herezím svatí Otcové formulovali dogmata vyjadřující původní starou víru, a tyto věroučné formulace dodnes stavíme proti všem pokusům změnit nějakou část apoštolské tradice.
Hlavní dogma ustanovené svatými Otci na prvních dvou všeobecných sněmech (r. 325 a 381) recitujeme při každé božské liturgii na prahu tzv. eucharistického kánonu jako Niceo-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele...“
Dále na těchto sněmech otcové přijali soubor posvátných pravidel církevního života, čili tzv. kánony. Tato pravidla odevzdaly sněmy církvi, aby byl zajištěn řád církevního života. Dodržování základních kánonů je dodnes povinné pro každou pravoslavnou církev ve světě (je to jeden z tří principů, které jako pojítka vytvářejí z místních samostatných církví světové společenství „jedné svaté obecné apoštolské Církve“). Dodržování kánonů, jakožto základních směrnic pro vnitřní život každého pravoslavného církevního společenství, umožňuje zachovávat v církevním životě pokoj a vytváří duchovní prostor, aby se mohla dít láska v církvi v co nejširším měřítku. Hlásá-li kdo lásku, ale při tom postupuje proti posvátným kánonům, je to vždy láska falešná, zdánlivá, prázdná nebo to dokonce je jen přetvářka.
Ty, kteří hlásají pokaženou víru nebo přestupují posvátné kánony, je vždy potřeba s trpělivostí a láskou napomenout. Případně jim dávat opakované možnosti obrátit se, opustit cestu, na kterou se z nějakého důvodu vydali, dávat jim příležitost k pokání. Ale pokud jsou už všechny možnosti poskytnout jim možnost nápravy vyčerpány a pomýlení lidé dále trvají a svém nesprávném postoji, nesmí se jim do nekonečna poskytovat možnost zraňovat církev, kazit víru, trhat jednotu, vyvolávat neklid a bouře v církvi, strhávat další a další lidi do propasti. Pro zastavení ubližování církvi je nutno použít i přísná opatření a ostrý zásah. Přesně tak postupovali i svatí Otcové na sněmech, a podle jejich vzoru tak činila církev ve všech minulých staletích a stejně tak i dnes.
Hereze (tj. pokažená věrouka), rozkol, znepokojování církve apod. - všechny tyto jevy mají k sobě blízko. Ačkoliv teologicky odlišujeme herezi a rozkol, ve skutečnosti jsou to dvě strany jedné mince.
Svatí Otcové všemi silami a všemi způsoby bránili církev proti porušení a proti těm, kdo jí tak či onak zevnitř ubližovali nebo svou hádavostí rozkolísali tuto archu. Proto je oslavujeme jako "pochodně pravoslaví", sloupy církve, učitele víry, abrahamovské bojovníky, vojáky Kristovy.
* * *
Zjevení Spasitele sv. Petru Alexandrijskému |
Zjevení sv. Petru Alexandrijskému nám ukazuje, jak zásadní význam má církevní jednota - ať už je to jednota ve víře, jednota kanonická, jednota ve svatých Tajinách, jednota morálky, jednota hierarchie, jednota v napojení na hierarchickou strukturu Církve, jednota uskutečňovaná skrze poslušnost, pokoru, pokání a odpuštění čili jednota v lásce. To všechno jsou projevy oné duchovní jednoty, kterou se Církev spojuje s Kristem. Kdo v Církvi trhá tuto jednotu svou svéhlavostí a vzpurností, trhá Ježíši Kristu jeho šat, čili ubližuje samotnému Pánu, který pravil: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou“ (Mat 5,9), nebo „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27)
Bez požehnané jednoty není v církvi pokoj a bez pokoje v církvi není pokoj v srdci, který nalézáme v Pánu (Jan 16,33). Bez pokoje marně žehnáme Kristovými slovy: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19)
* * *
Ano, jednu z velkých bitev, kterou církev svedla proti herezi (v čele tohoto boje stálo 318 svatých Otců I. všeobecného sněmu), byl zápas za záchranu pravoslaví proti ariánství. Kněz Árius, který přišel ve 4. století s novinkou, že Kristus není Bůh a že Trojice není, byl na prvním všeobecném sněmu (r. 325) napomínán a Otcové mu dokazovali, že se mýlí, jenže on trval na svém. A tak musel být z církve vyhnán. Jenže jeho učení lahodilo uším nerozumných lidí, a tak se drželo ještě dlouho po Áriovi. Tento heretik byl mezi mnoha věřícími oblíben, zřejmě vládl jakýmsi osobním "charismatem" a výřečností (jinak by ostatně asi nebyl kandidátem na alexandrijského biskupa), a to všechno velice ztěžovalo práci Otců s vykořeněním této hrozné hereze, čili pokažené víry, která bere člověku naději na spásu.
Ti, co jsou postaveni v církvi v nějakém posvátném úřadu, ať už je biskup čili episkop (to slovo znamená: ten, kdo dohlíží), nebo člen církevního orgánu, mají před Bohem povinnost církev nejen spravovat ale i bránit. Bez ohledu na hlas zástupu. Zdaleka ne vždy platí latinská fráze: "vox populi, vox Dei" (hlas lidu, hlas Boží). Pastýř, který poslouchá jen hlas lidu a snaží se jen zalíbit lidu, není žádný pastýř, ale ovce vedená ovcemi. Skutečný pastýř (jak říká svatohorský starec Gavriil) někdy bere do rukou flétnu a hraje ovcím, aby je utěšil, jindy musí vzít do rukou hůl... Třímají v rukách pastýřskou hůl (dokonce liturgicky vyjádřenou v podobě biskupské berly) proto, že pastýři mají vidět dál než ovce a vědět, kam je vedou a kudy a kde se prostírají pastviny.
* * *
Profesor Moskevské duchovní akademie Alexij Osipov na jedné přednášce říká:* * *
»Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (círk. slovansky: čelověkougodije). Je potřeba dávat si na to velký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby se jí dostalo chvály. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?
Všichni duchovní lidé varují před největším pokušením duchovenstva - sloužení lidem, tj. před snahou zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.
Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále kontrolovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se s ním nenormálního děje. On však nevidí nic.« Tolik prof. Osipov.
Při nedělním kázání v chrámu na téma svatých Otců šesti všeobecných sněmů jsem se musel usmívat, protože jsem v duchu zapřemýšlel, jak by to asi vypadalo, kdyby dnes byla ta doba velkých sněmů a kdyby probíhaly pozemské životy těchto sněmovních svatých Otců v naší horké přítomnosti a Árius by byl naším současníkem. Jak by se asi současní věřící stavěli k zápasu sněmovních Otců?
Jak bychom se asi chovali, kdyby se velké sněmy konaly třeba mezi lety 2000 až 2020? A co kdyby dnešní církev spravovali ti dávní svatí Otcové (jejichž památky tak zbožně oslavujeme), kteří tenkrát bránili církev před ariánstvím a dalšími herezemi a rozkolníky? Dokážeme si z vlastní církevní zkušenosti snadno představit, že mnoho dnešních věřících (a jistě někteří kněží) by nejspíš prohlásili tyto Otce za nějaké "netolerantní tmáře, plné zloby, nenávisti a nesnášenlivosti", kteří si vyřizují "osobní účty" s Áriem, příp. s dalšími chudáky heretiky, rozvraceči a rozkolníky, které je potřeba ochránit před "nenávistí těchto církevních Otců" a zastat se jich proti "zlobě sněmovních biskupů".
Nejspíš by se mezi našimi milými věřícími našli takoví, kteří by podepisovali petice za Ária, kterého chtějí ti "hrozní Otcové" vyloučit z církve. Na sociálních sítích by se jistě blogovalo, jak máme Ária rádi a kolik toho udělal pro církev, co všechno už dokázal a jak je to fajn člověk (a případně šaramantní muž). Lidé by se rozhořčovali, že Otcové na sněmech svou "netolerantností" ničí církev a odstraňují jejich oblíbené kněze. Někdo by určitě začal slídit za těmito svatými Otci a někde by vyhrabal pravé či falešné svědectví, že ten či onen sněmovní Otec se prý někdy zmýlil nebo se dokonce nezachoval tak, jak by se podle nás měl vždy chovat. Nepochybně by se to všechno ihned zveřejňovalo a vyvolával by se jeden skandál za druhým. Tito svatí Otcové by byli veřejně uráženi, ostouzeni a pranýřováni. Publikovala by se kdejaká špína, bulvár jako Parlamentní listy nebo Blesk by vypustil celou stoku o svatých Otcích. Ještěže ve čtvrtém století nebyl internet; to by bylo ostudy.Dnes tyto Otce oslavujeme, ale oni tenkrát bičem svého slova a svou anathemou vypráskali z církve ty, kteří církvi škodili svým nesmiřitelným škodlivým působením a ve své vzpurnosti a pýše nepřijali žádné napomenutí (jak se o tom zpívá ve stichirách).
* * *
Památka svatých Otců je ustanovena a kalendářně zakotvena v liturgické oslavě církve nejen proto, abychom chválili a vzývali osobnosti svatých Otců, ale také aby si církev stále připomínala jejich dílo, jejich pastýřský vzor. Abychom si stále připomínali, jaký nesmírný význam má pokoj v církvi a kanonický řád, a mohli tak odolávat pokušením ďábla, který stále obchází a snaží se zaměstnat církev hádkami a bouřemi, aby lidé nemysleli na duchovní život. Když se zapomene na minulost a na námahu a boje, jakými byly vykoupeny naše věroučné formulace a kanonická pravidla, bude se minulost opakovat.
Zobrazit příspěvek č. 1319 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 7. 2021
Zobrazit příspěvek č. 1313 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 7. 2021
Mistr Jan Hus veliký křesťanský mučedník
K svátku Mistra Jana Husa
Sv. Jan Hus je „velkým mučedníkem křesťanské ideje“ (jak říkal sv. Gorazd II.). Žil v době, kdy jedinou cestou, jak se v této zemi stát pravoslavným, bylo mučednictví. V jeho případě to bylo mučednictví za hledání křesťanské pravdy a pravé původní církve. Mohl se v rámci tohoto hledání mýlit v dílčích věcech, ale to vše bylo smyto z jeho svědomí prolitím mučednické krve - pravým pravoslavným křtem.
Nejlepším svědectvím o Janu Husovi je směřování jeho žáků a následovníků, umírněných husitů, utrakvistů (přijímajících pod obojí způsobou), kteří vyslali své poselstvo do Konstantinopole. Zde posel husitů vyložil husitskou víru, která byla tamními biskupy schválena jako pravoslavná a čeští utrakvisté byli vydaným aktem de jure přijati do Pravoslaví. (Podrobně o tom viz v našem článku.)Co se dělo v Cařihradě popisuje jeden fanatický katolík, který náhodou byl přítomen celému jednání. Píše: "A v ty dny do města Konstantinova přišel jakýsi Čech, kacíř, jenž se byl zachránil před hranicí, když jeho společníky upálili; ne člověk ale obluda, ve které vzteklý pes se skrýval pod rouchem beránčím. ... Přišel k starším z mnichů, ukazuje, jak z celého srdce nenávidí římského velekněze a dobrovolně vychvaluje bezbožná dogmata Řeků... Barbar, český vyslanec, když viděl, že chrám se naplnil lidem, vystoupiv na poukázané místo - celý jsa pokryt vlasy - v chlupatém oděvu a nepokrytou hlavou a v pořádek uváděje po ramenou nečesané vlasy, otevřel svá jízlivá ústa... Tleskají mu a prohlašují, že řekl jenom to, co si papež a latiníci zaslouží. Po bláznivém městě se šíří zvěst o příchodu muže naplněného Božím vnuknutím, který vychvaluje dogmata Řeků" (Ubertini Pusculi Constantinopoleos. Lib. 2, 498–558)
Husův přítel sv. Jeroným Pražský byl na stejném místě umučen prakticky jen za to, že se na východě stal pravoslavným, ani na nátlak kostnického koncilu se svého pravoslaví nezřekl, ale naopak o něm před koncilními otci svědčil. (Viz o něm tento článek a pak článek o jeho cestě na Rus.)
Oba byli po svém umučení prohlášeni národem, který byl většinově pravoslavný (viz přijetí utrakvistů do Pravoslaví), za svaté mučedníky. K jejich vzoru se hlásil i sv. biskup mučedník Gorazd a tehdejší čeští pravoslavní. Očekávalo se, že tito mučedníci budou svatořečeni na velkém pravoslavném sněmu, který se chystal, ale válka a posléze komunistická totalita tomu zabránily. (Dle našeho bývalého metropolity byli tito mučedníci už jednou pravoslavně prohlášeni za svaté a není tedy potřeba k jejich uctívání konat další svatořečení.)
P.S.
Více o tom najdete v článcích na rozcestníku orthodoxia.cz/hus.htm
Návrh novodobé služby k těmto svatým je na stránce pravoslavného downloadu a zde v PDF
Zobrazit příspěvek č. 1312 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 6. 2021
Zobrazit příspěvek č. 1311 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 6. 2021
Video z Athosu
Monach Kosma, přítel žijící na Svaté Hoře mi poslal ke sdílení tuto obrazovou meditaci
Zobrazit příspěvek č. 1310 jednotlivě
Administrátor
--- 11. 5. 2021
Zobrazit příspěvek č. 1309 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 3. 2021
Videopřenosy pravoslavných bohoslužeb
Lidové pravoslavné bohoslužby (v církevní slovanštině) můžete shlédnout na internetu:
facebook.com
Pravoslavný chrám, Osadné (Slovensko)
Zobrazit příspěvek č. 1308 jednotlivě
Administrátor
--- 17. 3. 2021
Dokončena aktualizace stránek s kalendáriem
Zpřístupněny jsou všechny mutace, varianty a technické podoby kalendáře 2021. Pozdě ale přece.
Na webu tištěných kalendářů jsou nyní už všechny PDF na rok 2021. Jednak je tam už od listopadu ke stažení klasický velký kalendář (nástěnný i diář), pak je tam plakát postního kalendáře, a také jsou tam nově z aktuální ročenky olomoucko-brněnské eparchie všechny tři varianty kalendária (juliánská, smíšená i gregoriánská). (A jako bonus je tu možnost si ročenku celou prolistovat).
Na vstupním webu elektronického pravoslavného kalendáře (v dolní polovině stránky) byla doplněna aktuální data vhodná pro kalendáře v mobilu, a případně i do Google kalendáře.
Zobrazit příspěvek č. 1307 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 3. 2021
Dvě kázání na aktuální problém s epidemií
O covide | prot. Mgr. Marek Ignacik, PhD
Nepokúšaj Pána, svojho Boha | prot. Mgr. Marek Ignacik, PhD
Zobrazit příspěvek č. 1306 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 1. 2021
Jihlavský pravoslavný kalendář v PDF
Velké kalendárium na rok 2021 si můžete stáhnout v PDF
Soubor pro diář kalendar-2021-diar.pdf (500 k) obsahuje vzestupný klad stránek na listech (vhodné pro svázání na boku sešitu; stránky jdou za sebou jako v knize: od první až k poslední na konec sešitu). Vhodné i pro prohlížení na monitoru.
Soubor pro nástěnný kalendář kalendar-2021-nastenny.pdf (500 k) obsahuje střídavý klad stránek na listech (vhodné pro vazbu na horním kraji sešitu; stránky jdou na přeskáčku tak, aby jednotlivé stránky běžely za sebou do poloviny roku po lícových stranách listů, v druhé polovině se sešit otočí, a stránky budou dále běžet po rubových stranách listů zase zpět k začátku sešitu; tak je to obvyklé u obracecích nástolních či visacích kalendářů s drátěnou spirálou nahoře). NEvhodné k prohlížení na monitoru.
Zobrazit příspěvek č. 1305 jednotlivě
Administrátor
--- 24. 1. 2021
Smutná zpráva o blaženém zesnutí velkého řeckého starce Chrysostoma (Tsavdaridise)
Věčná paměť starci Chrysostomovi, igumenu Monastýru ctihodného Nikodéma Svatohorce
Důstojný a všemi milovaný otec a náš starec Chrysostomos zesnul dnes, v den svátku Ikony Přesvaté Bohorodice „Utěšitelky“, 21. ledna 2021, v odpoledních hodinách ve věku 74 let, po zápase s těžkou nemocí, s níž se před koncem svého života léčil na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Soluni, kde byl hospitalizován od Vánoc.
Studoval na Vyšší církevní škole v Soluni a na Teologické fakultě Aristotelovy univerzity v Soluni.
Mnichem byl postřižen 6. května 1970 ve věku 23 let v posvátném Hesychastiriu sv. Marie Magdalény na Chalkidiki. Uděleno mu bylo jméno Chrysostom – tj. Zlatoústý. Následujícího dne byl vysvěcen na diákona a 28. srpna 1973 pak na kněze. Od roku 1970 do roku 1979 sloužil otec Chrysostom Božímu lidu v eparchii Langada.
V 70. letech podnikal opakované a vícedenní poutě na Svatou Horu Athos, kde navštěvoval hlavně odlehlá a málo přístupná místa Svaté Hory a sbíral zde duchovní nektar při setkáních s ctnostnými askety a požehnanými starci.
V roce 1979 získal požehnání místních metropolitů a v roce 1981 založil Posvátný kinoviální monastýr zasvěcený ctihodnému Nikodimu Svatohorci. Díky souhlasu věhlasného starce Emiliána Simonopetrského byl tento Monastýr duchovně propojen se Svatou Horou, konkrétně s monastýrem Simonopetra, aby místní bratrstvo mohlo žít a rozvíjet se v souladu s tradicí svatohorského mnišství.
Dne 8. listopadu 1981 (na svátek svatých Archandělů) byla v Posvátném Monastýru ctih. Nikodéma konána první božská liturgie. Dne 18. srpna 1985 byl starec Chrysostom postřižen do velké andělské schimy a intronizován jako igumen kláštera.
V roce 2006 zahájil starec Chrysostom na pozvání a požehnání blahoslaveného metropolity langadského Spyridona stavbu dalšího kláštera, jenž byl zasvěcen Panagii „Axion Estin“ v obci Mesaio v prefektuře Soluň.
Dnes má osazenstvo ženského hesychastéria, založené v roce 2008, již 20 mnišek. Duchovním otcem a budovatelem kláštera byl právě starec Chrysostom.
Svým mnichům často říkal: „Kdybych se narodil tisíckrát, tisíckrát bych se stal mnichem.“
A kromě jiného také zdůrazňoval: „Ani si neuvědomujeme, do jakého ráje nás Bůh umístil, mé děti.“
Starec považoval božskou liturgii za základ duchovního života. A často připomínal, jak celý zbytek dne mnicha, ať už ve službě nebo v kelii, musí být pokračováním božské liturgie.
Kromě dvou klášterních bratrstev, která duchovně vedl, byl také zpovědníkem a duchovním průvodcem stovek našich laických bratrů.
Starce Chrysostoma jsme mohli poznat i my, díky našim pravoslavným přátelům a některých duchovním z různých moravských a českých farností, kteří ho v minulosti viděli a rozmlouvali s ním vícekrát i osobně. Je rovněž známo, že v monastýru ctih. Nikodima žije také jeden český mnich, schimonach Gabriel z Jihlavy.
Zesnutí starce Chrysostoma připadá na dobu, kdy tento monastýr oslavuje své 40. výročí od svého založení. Dne 6. května 2020 završil ctihodný starec Chrysostom 50 let svého mnišského života.
Jeho četné duchovní děti, dvě klášterní bratrstva, duchovenstvo a laici, se před jeho svatostí uctivě klanějí, pokorně líbou jeho čestné ruce, které je tolikrát žehnaly, a doprovázejí svého duchovního otce do věčného života, do věčné blaženosti, jakož i do náruče samotného Krista, kde si vždy, již od svého útlého věku, přál spočinout…
Věčná paměť!
Osobní fotografie
Zobrazit příspěvek č. 1304 jednotlivě
Administrátor
--- 19. 11. 2020
Moravští biskupové k epidemii Covid-19
Slovo pastýřů moravské eparchie
Na oficiálních stránkách eparchie je na posilu k přečtení Pastýřský list biskupů olomoucko-brněnské eparchie
Zobrazit příspěvek č. 1303 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 10. 2020
Zkáza pravoslavného chrámu a jedinečné památky
V Praze shořel dřevěný pravoslavný kostelík sv. Michala
Pravoslavný kostel svatého Michala ze 17. století, nazývaný někdy také karpatský, stál původně v obci Velké Loučky u Mukačeva na Ukrajině. Do Prahy byl přestěhován v roce 1929 u příležitosti desátého výročí připojení Podkarpatské Rusi k Československu, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea.
Na tehdejší Podkarpatské Rusi byl rozebrán, převezen a znovu postaven v Praze. Stavba krytá šindelem měla celkem tři veže. Nakonec našla své umístění v Kinského sadech na Praze 5, kde byla oblíbenou zastávkou při procházkách Pražanů.
Zobrazit příspěvek č. 1302 jednotlivě
Administrátor
--- 20. 10. 2020
Zamyšlení nad současným morem
Epidemie Covidu, katastrofální sucho, mokro, kůrovec, skleníkové plyny, oteplování, asteroid, sluneční erupce...
Pane Bože, může být ještě horší léto než toto? |
Ty lekce jsou nám dávány tak, aby nám umožnily spatřit svůj skutečný stav a abychom poznali následky svého způsobu života a svých činů a viděli, kam vede cesta, po které jsme se vydali.
Každému z nás připraví Boží prozřetelnost výuku "šitou přímo na míru". Bůh ve své dobrotivosti a lásce k člověku chce, abychom skrze předkládané lekce navázali společenství s Ním, abychom pozdvihli svá srdce od země k nebi a byli očištěni od hříchu. To je cíl této školy.
Platí to nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost. Vše, co je nám dáno sklízet, je výsledkem setby našich skutků. Prostředí, do něhož jsme postaveni, je odrazem způsobu našeho myšlení a našeho způsobu života. Jsou-li převládající myšlení společnosti, její život a všeobecně schvalované skutky bezbožné, dávají ve svém důsledku hromadně okusit lidem odtržení od Boha - čili kousek pekla už zde na zemi.
Je zbytečné nadávat, bouřit se, demonstrovat, pyšně se nadýmat vzdorem, když přece pouze sklízíme, co jsme sami zaseli. V minulosti říkala osvícenější pokolení nad každou pohromou, válkou, zemětřesením nebo morem: "To je za naše hříchy." Řešení neradostných situací a všelijakých ran dopadajících na město či národ spatřovala tato pokolení v pokání - čili ve změně myšlení, změně způsobu života, odvrácení od zlých skutků a hříchů. Díky tomu lidstvo přetrvalo až dodnes. Takový způsob uvažování nám však dnes bolestně schází. Proto se nad naší budoucností vznáší otazník.
Nechápavost současníků při hledání řešení tristního stavu životního prostředí a klimatu je někdy opravdu zarážející, až - jak se zdá - je to k smíchu i obyvatelům nebes. A tak někdy vloni byla ekologická demonstrace svolaná s požadavkem, aby vláda řešila katastrofální sucho, předčasně rozpuštěna kvůli lokálnímu lijáku či průtrži, která demonstranty s transparenty "Dost bylo sucha" rozehnala. Jindy zase byla zrušena naplánovaná odborná konference na téma "jak zadržet vodu v krajině". Kvůli povodním.
Kdysi měli dokonce i ti lidé, kteří smýšleli přízemně a pozemsky, tři pádné důvody k tomu, aby se upínali k Bohu a báli se hřešit. Byl to jednak strach z přírodních pohrom, požárů a zemětřesení. Druhým důvodem byl strach z války, která mohla kdykoliv přijít a krveprolitím či hladomorem vyhubit velkou část populace. Třetí příčinou byl strach z epidemií (moru) či jiné nemoci, která mohla kdykoliv přijít, zahubit či připravit člověka o zdraví. Takže tenkrát měli lidé už jen kvůli hrozbě, vznášející se nad jejich vezdejší existencí, opravdu naléhavé důvody k modlitbě a zbožnosti.
Dnes máme proti požárům a pohromám sjednáno pojištění, proti válkám máme vojenské pakty a nezastavitelné zbrojení, proti hladomoru máme globální trh s potravinami, proti epidemiím a nemocem máme lékařskou vědu, léky, očkování a zdravotní pojištění. Lidský rozum a věda slaví triumf! Jenže, jak říká jeden myslitel: Věda potřebuje víru, aby byla živá. Bez víry je vše mrtvé a potažmo smrtící čili zlé. Všechny války, pohromy a epidemie vlastně vyjadřují tento smrtící princip bezvěrectví - dnes stejně jako kdysi.
Chceme-li vědecky bádat v hlubinách ustrojení tohoto světa, sestupovat na dna oceánů nebo létat do vesmíru, musíme se nejprve postarat, aby tato činnost byla vedena vírou, konala se v duchu služby k Bohu, obdivu a poklony Stvořiteli, a v důsledku toho byla badatelská práce prodchnuta mravními zákony. V opačném případě se veškerý progres mění na regres a přináší lidem jen bolest. (Prof. Alexij Osipov)
Karl Werner Heisenberg - německý teoretický fyzik, držitel Nobelovy ceny - pravil: „První doušek ze sklenice přírodních věd z vás udělá ateistu, ale na dně této sklenice na vás čeká Bůh.“
Nic proti lékařům, vědě ani proti pojišťovnám apod., jenže jsme to vzali za špatný konec a vedlejším produktem tohoto pozemského zajištění lidské existence a blahobytu je pocit mnoha lidí, že už Boha vlastně nepotřebují a že si člověk si svými schopnostmi sám dokáže pomoci a sám se o sebe postará. Nu a důsledkem takového způsobu smýšlení je materialismus a hřích. A tím hubící válka proti člověku, požár a katastrofy a epidemie zhoubné nemoci, čím více je potlačujeme zde na zemi, tím více prorůstají do duchovní roviny. Nepřítel se pak tím vším snaží zahubit už nejen lidské tělo, ale i lidskou duši.
Až se toto zlo nakonec stejně prosákne s netušenou mocí zpět do materiální roviny naší existence, Bůh to ve své prozřetelnosti dovolí, abychom uzřeli a pochopili, kde jsme, kam jsme se do dostali a kam kráčíme. Vždyť Bůh přece ve své lidumilnosti nedovolí, aby na člověka přišla taková zkouška a zlo, ze kterých by nemohlo plynout něco dobrého, učí nás ct. Paisij Svatohorec.
* * *
Pán praví v evangeliu, že se nemáme starat o zajištění pozemských blah, ale především hledat Boha. Pak nám vše, co potřebujeme k životu zde na zemi, bude přidáno. (Matouš 6,31-34) Jenže lidstvo dnes upírá své síly, především aby si zajistilo blahobyt na zemi, a tak přichází o blaha pozemská i nebeská. Bůh se však snaží ukázat těm, co mají oči k vidění, jak toxické je uvažování soudobých lidí a činí toxickým i tento svět, kde otravuje a hubí život.
Myslím, že je to právě stav lidstva, co je příčinou, proč jsou stále na světě války, pohromy a epidemie. A to v takové formě, že mají vždy o krok náskok před lidským rozumem, vědou i politikou. Sdělují nám: "Pokoř se, člověče. Obrať se ke Stvořiteli." Rozum potřebuje víru, aby se stal živým. Již citovaný myslitel dále praví: Věda chce mít všechno jasné, přesně definované a zaškatulkované, ale nepracuje s pojmy jako láska a svoboda, a proto nemůže učinit člověka šťastným. A člověk nenasycený láskou a svobodou, kterému plnost štěstí stále uniká, si počíná nezodpovědně a zle, a tak zachází i se světem.
Zcela zřetelně je to vidět na žalostném stavu klimatu a přírody. Tam může snad každý rozpoznat příčinu těchto pohrom v pokaženém lidském uvažování a v jeho pýše a sebedůvěře, a potažmo žravosti a nespokojenosti čili neklidu. Nenasycenost lidské duše přerůstá v nenažranost lidských potřeb. Takový člověk nebude mít nikdy dost a nebude mít pravou úctu k ničemu. Vše používá jen ke svému konzumnímu uspokojení, protože nevidí, jak je to vše krásné. Krásu světa jsme schopni vnímat jedině, když v něm vidíme Boží stvoření. Smysl lidské existence nehledejme v konzumu, ale v Bohu.
A z této perspektivy bychom asi měli nahlížet nejen např. na klimatické změny, ale i současnou epidemii a vše ostatní, co se na nás valí jako lavina. Žádná vakcína nezachrání lidstvo, které se vydalo cestou bezbožnosti, materialismu, pýchy a hříchu. Pochopíme-li to, pak se svět nemůže změnit v peklo.
(Kreslené ilustrace: Vladimír Renčín, kreslíř, glosátor, lidový filosof)
Zobrazit příspěvek č. 1301 jednotlivě
Administrátor
--- 15. 10. 2020
Modlitební vzývání sv. Václava
Nová brožura na downloadu k domácímu vytištění
Původní česká skladba z Brna (autor prot. Marek)
Akathist ke svatému knížeti Václavu. Brožura A5 (20 str.)
Zobrazit příspěvek č. 1299 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 9. 2020
Mezi dvěma bohorodičnými svátky
K svátku Matky Boží
Procházíme obdobím mezi dvěma svátky přesvaté Bohorodice. Tyto svátky nám představují události, mezi nimiž se klenul život Panny Marie. Na začátku církevního roku (jehož prvním dnem je začátek září) oslavujeme svátek Narození přesv. Bohorodice a na konci církevního roku se skvěje svátek jejího Zesnutí.
Zesnutí Matky Boží není pro nás událostí tragickou, ale plnou duchovní útěchy a radosti, protože vidíme, jak se její Syn a náš Pán o ni postaral a přišel za ní, aby ji vzal do nebe. Právě na tom, co se tenkrát stalo, si tak jasně uvědomujeme, co pro Ni - a stejně tak i pro nás - Spasitel uchystal. Chápeme zřetelně, že se Boží Syn vtělil, byl ukřižován a vstal z mrtvých, aby se o nás o všechny postaral, uvedl nás do svého nebeského Království.
Už to duchovně částečně zříme při události svátku Proměnění Páně na hoře Tábor, kde nejen ukázal svou Božskou přirozenost, ale zároveň nám zjevuje, kam nás jako náš Bůh vede - že nás vede do světla, na místo blaženosti, kde přebývají jeho svatí. Toto světlo Božské blahodati dává člověku, který na něm bere účast, nejvyšší blaženost. Můžeme to pozorovat na apoštolech, kteří si přáli zůstat na táborské hoře v tomto světle už stále, přebývat tam s Kristem ve věčném světle navždy; neměli chuť se vrátit se dolů. Říkali Pánu a prorokům: „Dobře je nám zde. Postavíme vám zde stany,“ a mysleli tím: „Vy se zde usídlíte a my tu s vámi budeme navěky.“ Každému, kdo zří toto světlo, se vše z toho světa stává nezajímavým, nepřitažlivým a potemnělým. Kdo přijímá toto nehmotné a Božské světlo, už netouží po ničem dočasném, pomíjivém a světském.Proto nedává Bůh ani největším svatým zřít blahodatné světlo za jejich pozemského života neustále. K jejich žalu po nějaké době toto světlo od nich odchází a přichází znovu jen občas. Důvod je zřejmý - nepřetržité vidění duchovního světla činí člověka nezpůsobilým života na světě. Ztratí totiž schopnost zabývat se světskými záležitostmi, nemá zájem zde přebývat, je spalován touhou po naprostém společenství s Bohem. Nepřeje si být od zření Boží slávy odtrhován žádnou pomíjivou, pozemskou věcí. Ct. Paisij Svatohorec si poté, co jej opustilo toto světlo, připadal i v poledne jako v šeru, světlo slunce mu připadalo bledé jako světlo luny, a hlavně - pociťoval velký zármutek, muka, opuštěnost, nespokojenost, nic ho nezajímalo a v žádné práci ani činnosti nedokázal najít útěchu; připadal si, jako by přestal být člověkem, ale stal se jen nějakým živočichem, nízkou bytostí, pouhým tvorem v prachu země. (Podobnou bolest prožíval před tisícem let i sv. Simeon Nový Teolog, když jej opustilo zření blahodati, která přicházela a odcházela jakoby ve vlnách.)
* * *
Svátku Zesnutí Matky Boží se také říká letní pascha. Známe tedy dvě paschy: první je Pascha Kristova, čili jeho zmrtvýchvstání; druhá ukazuje, jaké plody urodila Kristova Pascha nám lidem. U smrtelného lože Panny Marie se v nebeské záři zjevily sbory andělů a následně přišel sám Pán Ježíš, aby vzal do své náruče duši své Matky a odnesl ji s sebou do nebeského Království. Posléze bylo vzato do duchovního světa i její zesnulé tělo, jak napověděl prázdný hrob a potvrdila sama nebeská Vládkyně ve svém zjevení.
Panna Marie zemřela v roce 63 našeho letopočtu, jak lze odvodit z historických okolností. Její pozemské stáří bylo 82 let. K jejímu zesnutí byli zázračně povoláni i svatí apoštolé, Božskou mocí přenesení z různých míst, kde byli na misii. Mimochodem, není to jediný případ zázračného přenesení, který známe. V Bibli je zaznamenán případ apoštola Filipa (Skut 8,39) a také starý Zákon zná podobné případy, kdy Duch přenese člověka (Ezech 8,3; 11,24; 43,5;). Archanděl Gabriel zvěstoval přesv. Bohorodici, že se blíží čas jejího odchodu, aby se mohla připravit. Zázračných událostí, které se staly v souvislosti se zesnutím naší Paní, je celá řada, a jsou součástí církevní tradice a vypsány v hagiografii svátku.
Její život je vzorem pro všechny křesťany, a zvláště pro askety a mnichy. Jednak nám ukazuje krásu čistého života. A také nám staví před oči, jak je Bohu příjemná poslušnost. Matka Boží od mládí až po zesnutí potlačila svá přání a svou vůli. Díky této pokoře se mohla stát vhodným nástrojem Božího díla. Díky této dokonalé pokoře se sjednotila s Bohem jako žádný z lidí. Stává se, že se Panna Marie zjevuje některému z asketů, kteří dosáhli pokory a očištění duše, a říká o něm apoštolům, kteří ji doprovázejí: „Tento je našeho rodu.“
Je projevem nesmírného milosrdenství Pána, že nám dal Pannu Marii za naši Matku. Ustanovil ji jako naši zastánkyni, jejíž přímluvy Pán Ježíš musí vždy vyslyšet. Byl to totiž Boží Syn, kdo dal skrze Mojžíše lidem desatero, kde se mj. praví: „Cti otce svého a matku svou.“ A když se Boží Syn vtělil a narodil se v Betlémě jako člověk, syn své matky, sám se podrobil Mojžíšovu zákonu (např. v obřadech doprovázejících narození chlapce) a z toho můžeme usoudit, že je navždy podřízen svému přikázání, které sám ustanovil. Proto musí i dnes naslouchat slovům své maminky. Stala se tak přímluvkyní a zároveň je i naší maminkou - matkou všech, kdo se svatým přijímáním sjednocují s jejím synem, tedy kdo jsou sjednoceni s jeho Tělem a v žilách mají jeho Krev.
A kromě toho připomeneme, co se stalo u kříže, kde Pán odevzdává svou Matku svému miláčkovi, apoštolu Janovi, jako jeho matku, a sv. Jana poroučí své Matce jako jejího syna. Spolu s Janem se u paty kříže stávají syny Panny Marie i všichni, kteří Pána milují podobně jako ho miloval sv. Jan. Těm všem dal Pán na kříži svou Matku i za jejich matku.
Při umírání člověka má církev ve zvyku číst kánon k přesvaté Bohorodici. Je to kvůli tomu, aby nás Matka Boží provedla strastiplnou cestou záhrobního putování duše. A kromě toho, spolu s umírajícím voláme Pannu Marii, protože v okamžiku umírání si přeje každý mít u sebe někoho, kdo jej miluje. Všichni bychom si přáli, aby při nás byla naše matka, která nás miluje jako nikdo jiný. A tak voláme k sobě mateřskou, vše odpouštějící a soucitnou lásku Panny Marie.
Církev vnímá tuto péči Matky Boží, cítí její lásku a má zkušenost s jejími přímluvami. Opětuje to své přesvaté Vládkyni svou láskou, oddaností a důvěrou. Po Bohu je Panna Marie naší nejmilovanější Zachránkyní a ochranou.
Zobrazit příspěvek č. 1298 jednotlivě
Administrátor
--- 2. 9. 2020
Dva zázraky v Bejrútu
Boží záštita
Při nedávném hrozném výbuchu v libanonském Bejrútu byl zázračně zachráněn pravoslavný kněz s rodinou a před devastací byl uchráněn oltářní prostor v chrámu sv. Dimitria. Tlaková vlna, která zdemolovala chrám, pronikla pochopitelně i za ikonostas, který však nechala zcela netočený - dokonce nezhasila ani lampádu hořící na svatém prestolu. Nepochopitelný nadpřirozený jev.
Na druhém videu vidíte kněze, který v okamžiku výbuchu dočetl kánon k přesv. Bohorodici v chrámu sv. Jiří. Těžká vrata chrámu, letící po nárazu tlakové vlny prostorem chrámu, jej těsně minula. Zázrak vykonaný Matkou Boží.
Zobrazit příspěvek č. 1297 jednotlivě
Administrátor
--- 25. 8. 2020
Nechť vznáší se modlitba moje
Videokoláž z monastýru v californské Platině
Zobrazit příspěvek č. 1296 jednotlivě
Administrátor
--- 18. 8. 2020
Další díl dokumentárního filmu o starci Paisiovi
Ke shlédnutí jsme připravili IV. díl dokumentu o starci Paisiovi. Film je obdařen českým titulky. K vidění zde:
media.pravoslavi.cz/paisij/
Nyní se titulkuje poslední díl seriálu. Snad to bude do konce léta hotové.
Zobrazit příspěvek č. 1295 jednotlivě
Administrátor
--- 12. 8. 2020
9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři
O horlivosti, lokomotivách a duchovním životě
Apoštol Petr patřil k nejhorlivějším apoštolům. Ale tato horlivost jej občas přivedla do problémů, ba jednou až k vážnému pádu. Jednou se kvůli ní málem utopil, pak zase mohl být zatčen za zmrzačení příslušníka stráže a nakonec zradil Krista.
Čtení z evangelia Matouš 14,22-34. Příhoda této perikopy vypráví nejen o zázraku, ale zároveň o některých stránkách duchovního života. My si dnes vybereme jednu z nich: Petrovu horlivost.
O některých principech duchovního života můžeme při nutném zjednodušení použít následující přirovnání. Je sice hrubé, trochu technokraticky schematické, ale snad postihuje určité zákonitosti naší spirituality. Konec konců příklad různých podobenství, která používal svatý starec Paisij, nás učí, že se ani takových technických podobenství nemusíme bát, pokud zobrazují něco důležitého pro naši zbožnost. Představme si tedy naše směřování k Bohu jako jedoucí vlak, který má svého strojvůdce, lokomotivu s kotlem a písty a nějaké to uhlí jako palivo.
Strojvůdce to je - v tomto podobenství - náš rozum, který dbá, aby našemu duchovnímu životu nescházela soudnost, rozvaha a rozumnost. Svědomitý strojvůdce se stará o technický stav lokomotivy, její provozuschopnost, její rychlost, tlak v kotli a zásoby paliva, dále musí sledovat návěstidla a další značky a pokyny pro jízdu na trati. Tak podobně musí náš rozum bdít, dohlížet, aby naše duchovní úsilí bylo korigováno dle pravidel pravoslavné víry, korigovat život křesťana do souladu s naší mravností. Víra bez mravnosti je vadná, jako lokomotiva, která má závadu a nemůže jet. Duchovní život bez správné víry, která je vymezena pravoslavnou věroukou, je iluzí a skončí havárií jako vlak, který jede na červenou.
Pravidla provozu na trati, která nutno pro bezpečnou jízdu respektovat, si mašinfíra osvojí v železničářské škole, kde ho naučí, jak se s mašinou pohybovat na kolejích. Berme to pro tuto chvíli jako obraz toho, že v duchovním životě křesťan nutně potřebuje dobré rady zkušených otců.
Strojvůdce pečuje, aby lokomotiva byla řádně promazána, čili náš rozum dbá o správnou víru. Důležitý je dostatek vody, ze které vzniká pára pro písty; tou vodou je pravidelná přiměřená modlitba. Oheň zahřívající vodu, to je naše vroucnost. Mašinfíra také sleduje, jestli je v kotli správný tlak, jinak buď vybuchne, nebo mašinka jede hlemýždím tempem. Podle toho dává pokyny topiči, aby házel pod kotel menší či větší množství uhlí. Takovým topičem je naše horlivost, a tím palivem jsou skutky zbožnosti - projevy lásky, dobročinnost či askeze.
V lásce sice máme být neomezení, ale zároveň je potřeba jisté rozumnosti, aby skutky lásky nesly dobré ovoce. O to více to platí v dobročinnosti. Bez soudnosti a rozvážnosti se neobejde ani askeze (jinak se člověk nejdříve rozpálí, naloží na sebe spoustu zbožné námahy, půstů apod., a po čase „vybouchne“). Ilustraci vidíme na sv. apoštolu Petrovi, tak horlivému pro Pána Ježíše, a nakonec ho zapřel. Dnešní čtení nám vykresluje Petra, jak ve své horlivosti chce kráčet po hladině mořské, jako vidí kráčet Pána. Ale nebyl na to připraven, neměl dost neochvějnou víru, zapochyboval a začal tonout.
Rozum věřícímu velí, aby si spočítal náklady na stavbu - podobně jako stavebník musí před zahájením díla vědět, zdali má na dokončení budování stavby, zvážil, není-li potřeba nejprve si opatřit další prostředky nebo zbudovat menší dům. Jinak bude výsledkem nezdar. A stavebník bude všem k smíchu. (Lukáš 14,28-30) Ty náklady na stavbu - to je v duchovním životě rozhodnost, trpělivost a schopnost pokory.
Strojvůdce také musí dbát na dostatek paliva připraveného v uhláku, jinak mu pod kotlem oheň vyhasne. Čili kromě horlivosti a skutků, bez nichž je víra mrtvá (Jakubův 2,17 a Jakubův 2,26), potřebuje křesťan zdravé odhodlání a musí být připraven pro svou víru a pokrok v duchovním životě něco obětovat.
* * *
Uhání-li lokomotiva po kolejích správnou rychlostí, písty a všechna zařízení pracují, jak mají, kotel je pod párou a má správný tlak, pod kotlem přiměřený oheň, v uhláku dost paliva, ani pak ještě není vyhráno - pro vlak ani pro duchovní život. Na trati musí strojvůdce hlídat výhybky. Všichni víme, že z jednoho nádraží mohou postupně vyjet dva vlaky, z totožné koleje, stejným směrem. Každý z nich však jede do jiného koutu země. Závisí na nastavení výhybek, kam koleje vláček donesou. Mašinfíra musí dobře hlídat výhybky, jinak vjede na špatnou kolej, a ta ho neúklonně vede k nesprávnému cíli; a čím více přikládá pod kotel a přidává páru, tím rychleji se vzdaluje tomu cíli, do kterého se hodlal dostat.
Význam této výhybky v kontextu našeho podobenství je, myslím tak zřejmý, že je zbytečné se o tom dlouze rozepisovat. Čas od času přijde na trati výhybka - to je v duchovním životě pokušení. Podlehneme-li pokušení či dopustíme-li se nějaké vážné chyby v duchovním životě (proti jeho pravidlům, o nichž jsme psali výše), uháníme pak po špatné koleji a horlivost se od té chvíle stává spíše škodlivou, protože jen zvyšuje rychlost, s níž se pohybujeme špatným směrem. Na rozdíl od vlaku, máme do jisté doby příležitost chybu nejen rozpoznat, ale pokáním a návratem ji napravit. To se však dá činit zpravidla jen do "ujetí" jisté vzdálenosti od správné cesty. Pak je návrat už příliš náročný a postupně stále těžší a těžší, až je nakonec prý nemožný (nestane-li se zázrak). Některé formy pádu do klamu jsou podle našich otců prakticky neléčitelné (např. domnělá pokora nebo falešná zbožnost, kterou můžeme hrát nejen před ostatními, ale i před sebou, až my sami této hře na zbožnost uvěříme).
* * *
Pustíme-li se do duchovní praxe, jistě konáme dobrou věc. Nebudeme-li však respektovat patřičné zákonitosti a pravidla, dopadneme zle. Nezapomeňme na sinajskou ikonu s duchovním žebřem a mnichy stoupajícími vzhůru; někteří se dostali hodně vysoko, ale pak se zřítili, a čím výše byli, tím větší pád to byl. Duchovní život nás postaví s tou naší lokomotivou na trať a musíme si dávat velký pozor, aby nás ten vláček dovezl tam, kam jsme zamířili. Stejné je sednout si za volant a vyjet na silnici. Můžeme se tak dostat tam, kam bychom pěšky nedošli, ale nebudeme-li opatrní, dopadne to špatně.
Největším nepřítelem strojvůdce, řidiče i duchovního bojovníka bývá nepozornost, svévole, přílišná sebedůvěra, únava a nepřiměřená rychlost.
Zobrazit příspěvek č. 1294 jednotlivě
Administrátor
--- 8. 8. 2020
Úvaha nad svržením prvních atomových bomb
75. výročí hiroshimské tragédie
Ve čtvrtek jsme vzpomenuli svržení první atomové bomby na japonské město Hiroshimu. Tato tragická událost, která nejen usmrtila, ale i nevýslovně bolestně postihla tolik lidských bytostí, je zajisté nějakým historickým mezníkem, přelomovou událostí dějin lidstva. Pro všechny obdivovatele technického a vědeckého pokroku by mohla být názorným svědectvím o jakési zákonitosti: co je vynalezeno a stane se technicky proveditelné, bude i prakticky vyzkoušeno a použito. Bez ohledu na mravní rozměr.
Abychom alespoň v hrubých rysech mohli tuto událost vzpomenout, nutno se zamyslet nejprve nad důvody provedení něčeho tak strašného. Většinou se uvádí, že to byl způsob, jak ukončit válku a zachránit snad desítky tisíc životů amerických vojáků, kteří by možná padli při dobývání Japonska. Tento důvod je ve smyslu ospravedlnění spáchaného činu uváděn dodnes. Cítíme někde v pozadí za ním pokus o obhájení jaderného útoku. Nebere se při tom v úvahu, že atomová bomba je cosi, co se vymykalo jakékoliv představě o dosud používaných zbraních a jakémukoli rámci toho, co bylo v druhé světové válce používáno. Jestliže byly válečnými konvencemi zakázány např. chemické zbraně, či později určité druhy min nebo kazetová munice, tím spíše mohlo být každému zasvěcenému už předem jasné, jak nelidsky zrůdná je jaderná zbraň, a že něco podobného použít proti obyvatelstvu (resp. armádě) jakékoliv země musí být odsouzeno a vyloučeno z principů obecně lidské etiky.
K tomu dodejme, že tato zbraň nemohla být ani teoreticky použita výlučně na konkrétní vojenské cíle, ale její účinek musel drtivě dopadnout především na civilní obyvatelstvo - tj. na celé zalidněné město. Japonsko mohlo být poraženo i jinými způsoby a především i před zničením Hiroshimy - podle názoru opravdu mnohých vojenských historiků - už stálo tak jako tak před kapitulací. Tak to tvrdila dokonce i americká média po zničení Hiroshimy (viz citace z tehdejší zpravodajské relace: „Přestože byl konec japonské agrese na dohled i před atomovým bombardováním...“). Kapitulace byla jen otázkou kapitulačních podmínek. Mimo diskusi stojí zjevná neopodstatněnost svržení druhé pumy na město Nagasaki.
Obecně známá je krutost japonských vojenských jednotek ve válce i fanatismus vojenských velitelů, mnohých vojáků (kamikadze) včetně části obyvatelsva. Jenže ani to nemůže ospravedlnit vyhlazení dvou měst s civilním obyvatelstvem.
Další důvod k použití této zbraně bylo její předvedení lidstvu a demonstrace síly USA celému světu. Vojenští historikové uvádějí např. úmysl amerických politiků ukázat ničivou sílu americké pumy Sovětskému svazu a demoralizovat tím jejich vojensko-politickou vrchnost. Vyhladit celé město, zabít stovky tisíc lidí kvůli demonstraci síly je pochopitelně zavrženíhodné.
Američtí vůdcové hodlali zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraničních věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“. Tolik japonských lidí bylo obětováno v rámci neúspěšného amerického pokusu zastrašit Sověty, protože pro Američana je ruská mentalita mimo jeho představu.
Třetím důvodem bylo provedení testu síly výbuchu, tj. získání fyzikálních a vojenských dat. Za tímto účelem letěla s bombardérem nesoucím pumu další dvě letadla s měřícími přístroji a fotografickými či filmovými kamerami.
+ + +
A nyní nějaká suchá faktografie:
16. 7. 1945 - pokusný výbuch první atomové bomby na světě v poušti u amerického městečka Alamogordo v Novém Mexiku.
Začátek srpna. Velká americká loď, která dopravila jaderný materiál na ostrov Tinian, kde byly obě pumy sestaveny, naloženy do bombardéru a odkud je letadlo odneslo nad Japonsko, byla cestou z Tinianu potopena. Torpédovala ji japonská ponorka. Z posádky 1200 námořníků přežila jen desetina, ostatní byli sežráni žraloky. I vojenští historikové uvažují potichu o Božím trestu.
6. srpna 1945 - shození bomby na Hirošimu
Cca 2:00 ráno - Bombardovací flotila v čele s B-29 Enola Gay vzlétla ze základny na ostrůvku Tinian v západním Pacifiku.
Japonské Hirošimě se americké bombardování za druhé světové války často vyhýbalo (až si místní říkali, že si Američané pro město "šetří" něco speciálního).
Proto většina místních ignorovala varovné sirény značící, že nad městem přelétají letadla. Protože radary ukázaly jen pár letounů, japonská armáda proti nim nijak nezasáhla. Netušili, jaký náklad letadlo B-29 nazývané Enola Gay nese a jaký má cíl.
Cílem bylo shodit na Hirošimu atomovou bombu "Little Boy" (Chlapeček), první takovou pumu použitou ve válečném konfliktu. (Když před tím provedli zkušební výbuch bomby Trinity v Novém Mexiku, ohromil i vědce, viz známé citace jednoho z nich, Oppenheimera, z hinduistické Bhagavadgity.)
Kouř po explozi bomby dosáhl až do výšky 18 kilometrů. "Můj bože, co jsme to udělali!" zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem.
Přeživší popisují explozi jaderné bomby velmi podobně. Shodují se, že nejprve všechny oslepil silný záblesk světla a poté je zasáhla vlna horka. Nebe se zbarvilo do žlutooranžova a tlaková vlna rozbila okna, dveře a srovnala se zemí domy v bezprostřední blízkosti.
Bomba zničila téměř celé město - stavby ze dřeva a cihel neměly šanci proti tlakové vlně, jež v hypocentru dosahovala rychlosti zvuku, a ještě kilometr daleko byl nápor vzduchu větší než při hurikánu.
Zemřelo při výbuchu zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“ – místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr.
Tisíce lidí v mžiku na místě zemřely. Další tisíce raněných, popálených či krvácejících se belhaly do blízkých nemocnic nebo co nejdál od města, jak jen to v jejich stavu šlo.
Nemocnice prvním raněným ještě poskytly ošetření. Poté ale zdravotnické potřeby došly. "Ty, které přinesli, jsme položili na zem a nikdo jim už nemohl poskytnout další péči. Co uděláte, když všechno chybí? V takovém případě bylo skoro zbytečné nosit je dovnitř," vzpomíná duchovní.
Následky ozáření u přeživších způsobily rakovinová onemocnění, genetické poruchy a psychická traumata. Děti se často rodily s fyzickým postižením.
Oběti výbuchu byli zejména civilisté. V následujících šesti letech na následky ozáření, které způsobuje například rakovinu, zemřelo dalších 60 tisíc lidí.
Bomba byla vyrobena s užitím uranu 235. Výbuch odpovídal 13 kilotunám TNT. Štěpení proběhlo jen u 1,38 procenta materiálu, zbraň byla z vojenského hlediska neúspěšná.
Druhou bombu, označovanou jako "Fat Man" (Tlouštík) naplněnou plutoniem, měli piloti shodit na město Kokura na ostrově Kjúšú. Kvůli špatnému počasí a nedostatku paliva se ale rozhodli cíl změnit na jeden z náhradních. Tím bylo právě Nagasaki.
Na Nagasaki bomba dopadla 9. srpna 1945 minutu po jedenácté hodině a přímým následkem výbuchu zemřelo 70 tisíc lidí. Kouř po jejím výbuchu dosáhl výšky 16 kilometrů.
10. 8. 1945 Japonský císař Hirohito vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace. Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými.
15. 8. 1945 V rozhlasovém projevu císař Hirohito oznámil kapitulaci. Odpoledne řada vojáků i civilistů vykonala rituální sebevraždu.
16. 8. 1945 Císař vydal rozkaz všem jednotkám, aby ihned složily zbraně.
26. 8. 1945 Na území Japonska vstupují první americké okupační jednotky.
+ + +
Vojenské velení USA použití atomových bomb obhajovalo a běžní Američané s jejich použitím souhlasili. Města byla veřejnosti vykreslena jako vojenské cíle a na důsledky výbuchu a raněné civilisty úřady uvalily informační embargo. Mezi argumenty americké vlády byla snaha ukončit válku a zachránit životy vojáků, ohrožené, pokud by boje pokračovaly.
Historici se vesměs shodují, že Japonsko se hroutilo a použití bomb nebylo nevyhnutelné.
Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodobností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuje: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujícím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představitelé nepočítali – naopak předpokládali, že Sověti budou hrát roli prostředníka pro mírová jednání USA a Japonska.
První americký prezident ve funkci navštívil památník v Hirošimě a uctil památku padlých na obou stranách až v r. 2016. Za svržení pumy se neomluvil.
Američtí stratégové počítali s tím, že nebude-li Japonsko kapitulovat, další jaderná bomba bude svržena koncem srpna a další atomové bombardování bude pokračovat i během podzimu. USA měly materiál na něco přes deset jaderných pum.
Oběti výbuchu v Hiroshimě: do konce roku 1945 - 140.000 lidí, od r. 1946 do 1951 - 60.000 lidí.
V Nagasaki: 40 - 70.000 lidí okamžitě zemřelo, oběti ozáření - tisíce.
Bezprostřední příčiny úmrtí:
60 % popáleniny
30 % padající trosky (vlivem tlakové vlny)
10 % ostatní (např. gamazáření)
Účinky jaderného výbuchu:
50 % tlaková vlna (zpočátku rychlejší než zvuk)
35 % teplo (šíří se rychlostí světla a cestou slábne; v samotném epicentru, resp. hypocentru na zemi pod výbuchem, je teplota 3 - 4.000 stupňů, kolem samotného výbuchu se vytvořila rozpínající se koule - když měla průměr 30 m měla 300 - 500.000 stupňů Celsia, což je mnohem víc než na Slunci, pak při průměru 300 m koule měla na okraji 7.000 stupňů (pro srovnání - teplota na povrchu slunce je přibližně 6.000 stupňů)
15 % ostatní - světlo, gamazáření, sekundární záření, spad atd.
Cíle útoku byly vybírány podle chladného vojensko-pragmatického klíče, který vzhledem k nevídané ničivě vražedné síly bomby může někdo prohlásit snad až za cynický: aby šlo o významný cíl s rozsáhlou zástavbou větší než 5 km; aby bylo možné ho zásahem srovnat se zemí; aby nebyl zničen předchozím útokem. Tj. aby působil výsledek výbuchu skutečně spektakulárním dojmem - na Japonce i na celý svět (to jsou ty publikované dvojice fotografií "před" a "po"), muselo být zvoleno město dosud nepoškozené bombardováním (proto bylo vyškrtnuto již dříve bombardováním poničené Tokio).
+ + +
Vzpomínky Japonce Terumiho Tanaky na 9. srpen roku 1945. Právě tehdy dopadla na Nagasaki atomová bomba, která okamžitě zabila desítky tisíc lidí a další oběti přibývaly v následujících dnech, měsících a letech. Tanaka tehdy přežil a o 75 let později na děsivý okamžik vzpomíná.
Výbuch okamžitě zabil zhruba 35 tisíc lidí, tlaková vlna ničila všechno, co ji stálo v cestě.
„Pochopil jsem tehdy, že se stalo něco hrozného, ozvala se hrozná rána a všude byla bílá tma.
V následujících dnech postupně odhaloval rozsah škod, které bomba „Fat Man” napáchala. Budovy ve městě zmizely, zůstaly jen zkroucené plechy a hromady spálené suti.“
„Vždycky jsem si říkal, že pro vojáky je přirozené padnout v boji během války. Ale takový způsob, jakým zahynulo tolik civilistů, to se nemělo nikdy stát,” myslí si dnes 88letý muž.
+ + +
V Americe byly mnohé údaje týkající se výbuchu utajeny, zprávy byly cenzurovány. Některé materiály byly uvolněny z trezoru až nedávno. Vojenští jestřábi dokonce uvažovali o použití bomby ve válce v Koreji a prezident Nixon zase navrhoval použít ji ve Vietnamu.
Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace jaderným bombardováním. V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil.Američtí vědci a vybraní lékaři jezdili dlouhá léta po válce do Japonska studovat u přeživších následky ozáření, zacházeli s postiženými značně ponižujícím způsobem; výsledky bádání si však USA nechávaly pro sebe. Badatelé měli za úkol dokumentovat působení záření, ale měli svými šéfy zakázáno japonské nemocné léčit.
Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktech.
Z atomové bomby učinili Američané slavnou či zábavnou a populární součást své popkultury (viz různé popové songy nebo soutěž krásy "miss atomová bomba" nebo oděvní použití názvu atolu Bikiny, souostroví v tichomoří, který používali pro jaderné testy). Teprve pokrok Sovětů ve vývoji jaderných bomb způsobil, že se začali obávat.
V rámci ospravedlnění za oběti svého "vynálezu zkázy" začali Američané urychleně pracovat na mírovém využití atomové energie. Na druhé straně - ještě dnes můžete běžně slyšet argument, že studium ozářených Japonců napomohlo získání vědomostí o působení ionizujícího záření na lidský organismus (říká se smutně popisným výrokem: přeživší poskytli jedinečné údaje o koeficientu vyjadřujícím pravděpodobnost vzniku rakoviny v závislosti na obdržené dávce, o čemž se do té doby skoro nic nevědělo).
+ + +
Proč je potřeba si Hirošimu i dnes připomínat? Co všechno by hrozilo (kromě okamžitých nesčetných obětí) při použití části jaderného arsenálu?
Vědci varují před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba deset stupňů Celsia. Dnes počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciálně katastrofickými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionálním válečném konfliktu.
Mezi lídry jaderných států se však dnes stále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní. Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningradu. „Nerozvážné konání USA má jadernou dimenzi,“ řekl tehdy Putinův propagandista Dmitrij Kiseljov. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožovala již několika svým sousedům.
+ + +
Americký obchodník Allen Demetris měl v držení bronzovou sošku japonské dívky. 6. srpna 1945 ve chvíli, kdy byla svržena bomba na Hiroshimu, začala tato soška plakat. Demetris viděl, že po tváři jí kanou slzy. Později byla svědkyní stejného pláče i jeho dcera, které sošku daroval v r. 1969. Důvod toto druhého jevu je neznámý. (web)
+ + +
A na závěr se zamyslíme nad duchovním rozměrem celé tragédie. Jsou to pouhé mé osobní úvahy, které nikomu nevnucuji. Shodneme se jistě na tom, že něco podobného lidské dějiny do srpna 1945 nepoznaly. Tolik koncentrovaného zla, tolik mrtvých následkem jediného útoku, tolik lidského utrpení v průběhu následujících let! Už to, co jsme popsali výše, by bohatě stačilo k prohlášení použití atomových pum za satanské v plné míře toho slova. Tolik smrti a tolik bolesti! Jenže to bohužel asi není ještě kompletní obraz všech rovin oné tragédie. Tím atomovým zlem lidé napomohli vstoupit do světa jakémusi nebývalému zlu - bezcitnému, krutému a antikristovskému. Štěpením atomů, čili rozbíjením samotné podstaty Bohem stvořené hmoty, jako by se lidstvo stavělo proti Božímu stvoření. Tím samo uvádí do světa působení dávného nepřítele Boha.
Atomový výbuch by mohl být prolomením toho, co chrání člověka a odděluje tento svět od duchovních světů čili i od pekla. Otevřeli jsme bránu do propasti - aby z tohoto žaláře zlých duchů, co jsou tam Bohem uvězněni, mohli další a další démoni vylézat k nám. Na každý atomový výbuch čekají "na druhé straně" démonické bytosti, aby se po dobu, kdy jsou dveře otevřeny, mohli protáhnout k nám a škodit zde svou zlobou. Zároveň však, jak se zdá, zde mají jako své hlavní poslání dávat lidem další zkažené poznání, nové technologie, učit je povrchnosti, materialismu a všem špatnostem. Učí lidi bezmezně důvěřovat v lidské schopnosti, rozum a pokrok. Hlavně se snaží zaujmout lidi svými démonickými klamy a odvrátit je od Boha.
Pak se lidstvo samo přičiní otevírat jim nové brány. Pobláznění lidé je zde budou vítat a dávat jim nejširší práva nad tímto světem. Žalostné je, že když se začnou dít hrůzy způsobené démony, lidé obviní Boha: "Jak to mohl dopustit?"
V Hiroshimě začala nová éra dějin. Vše se připravuje k velkému finále dějin světa.
Satanský charakter svržení atomové pumy se projevuje i dalšími nenápadnými příznaky. Nejenže byl první výbuch příznačně okomentován slovy velkého démona Višnu z Bhagavadgity: "Jsem bůh smrti a ničení světů," zajímavý je i název první bomby "Little Boy" (Chlapeček) - v češtině to tak nevynikne, ale v anglosaském prostředí se používá jako něžná vánoční přezdívka pro Ježíška. Jiný kontext volba takového názvu nemůže mít. Je to výsměch Kristu, výsměch Boží lásce, která se narozením Spasitele ukázala.
(Sestaveno s použitím interetových zdrojů. Počty obětí se uvádějí v různých pramenech odlišně.)
Hirošima - počátek atomového věku (CZ DOKUMENT)
P.S.
Winston Churchill navrhoval svržení atomové bomby na Sovětský svaz
Podle nově zveřejněného svědectví chtěl legendární britský politik dát v roce 1951 Moskvě ultimátum. Pokud by ho komunistická velmoc odmítla, měla být použita atomová zbraň na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst.< SMALL>
Byla neděle, 29. dubna 1951 a tehdejší vůdce opozice Jejího Veličenstva Winston Churchill popíjel na svém sídle v hrabství Kent šampaňské značky Pol Roger s generálním ředitelem New York Times Juliem Ochsem Adlerem. Debata byla natolik zajímavá, že o setkání Adler učinil oficiální zápis, který se teď našel, referuje londýnský The Times.
Churchill si stěžoval, že je tehdejší společná anglo-americká politika vůči SSSR slabá, místo aby byla agresivní. Sir Winston vzápětí dodal, že kdyby byl premiérem on (což se o pár týdnů později skutečně stalo) a dosáhl shody s americkou vládou, postavil by Rusy před ultimátum v podobě balíčku podmínek.
„Při předpokládaném odmítnutí by Kreml byl informován, že pokud si to nerozmyslí, shodíme atomovou bombu na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst,“ poznamenal si Julius Ochs Adler. Churchill si představoval, že v takovém okamžiku by bylo civilní obyvatelstvo všech zmiňovaných měst evakuováno. Podle Adlera si Churchill myslel, že by Sověti zase odmítli a západní mocnosti by tak svrhly jednu bombu a případně další. „Taková panika by zajistila (určitě v případě třetího útoku) mezi ruským obyvatelstvem i u Kremlu, že naše podmínky budou splněny,“ dočteme se dále v Adlerově memorandu.
Než přinesli portské, si prý Winston Churchill posteskl, že Američané stejně nikdy nedají souhlas k takové preventivní válce a použili by vlastní nukleární zbraně jen coby odvetu.
Richard Toye z Exeterské univerzity připomíná, že Churchill zvažoval nukleární útok na Sovětský svaz před srpnem 1949, než Moskva oznámila, že rovněž vyvinula jadernou zbraň. „Že si s touto myšlenkou pohrával ještě v roce 1951, je nové zjištění. V této době už můžeme jeho úsudek zpochybňovat,“ myslí si profesor Toye.
Druhý dokumentární film: Hirošima, den poté
Zobrazit příspěvek č. 1293 jednotlivě
Administrátor
--- 31. 7. 2020
Starší český dokument
Pravoslaví v českých dějinách
Starší český dokumentární film o vzniku a dějinách pravoslavné církve v naší vlasti.
Zobrazit příspěvek č. 1292 jednotlivě
Administrátor
--- 4. 7. 2020
3. NEDĚLE PO 50nici; nemějte starost o pozemské věci
O Boží prozřetelnosti, čistém srdci a získání pokoje
Dnešní čtení (Mat 6,22-33) nás odkazuje k pilířům pravoslavné spirituality. Podle srbského starce Fadeje není skutečný duchovní život možný, pokud člověk nemá naprostou důvěru v Boží prozřetelnost. Musíme dosáhnout pevného přesvědčení a posléze i osobní zkušenosti, že vše, co s námi děje a všechny okolnosti, do nichž se v životě dostaneme, je od Boha. Že nám tím Bůh chce něco ukázat nebo nás něco naučit. Jsou to lekce v Boží škole, které máme absolvovat. Buď abychom poznali svůj pravý (žalostný) vnitřní stav a svou slabost, anebo abychom se v boji zaskvěli jako vojáci Kristovi a duchovní zápasníci.
To vše je skryto v posledních verších našeho dnešního čtení:
»Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?To je pravá důvěra v Boží péči o nás a v Boží prozřetelnost, bez níž "nám ani vlas z hlavy nespadne". (Lukáš 21,18)
Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.«
Pán Ježíš nás tím nechce nabádat, abychom nepracovali a nevydělávali na vezdejší chléb. Spíše to má být povzbuzení k úsilí o vnitřní svobodu, abychom měli srdce volné pro Pána, a nebylo spoutané světskými starostmi či dokonce touhami po pozemském komfortu.
Jen ten, kdo zavěsil svůj život na důvěře v Boží prozřetelnost, prožívá opravdovou svobodu.
* * *
Druhé dnešní téma čerpáme z první části evangelijního úryvku:
»Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.«Obě témata našeho zamyšlení spolu pochopitelně úzce souvisejí. I v těchto verších je skryta výzva Pána Ježíše k tomu, abychom si nenechali svá srdce omotat pavučinou světských péčí či dokonce prahnutím po pozemských pokladech.
Ale v ocitovaném verši jde Ježíš Kristus k samotnému kořeni našich duchovních problémů, které nám brání pokročit v duchovním životě a přiblížit se Pánu. Ten zlopověstný kořen se nazývá: rozdělené srdce. To bývá naše základní duchovní nemoc (hned po našich hříších, zlu a přestupování Božích přikázání). Chceme mít obojí: věci tohoto padlého světa i spásu, rádi bychom získali vše, co tento svět může dát, a zároveň Boží Království. Chceme, co nabízí tento hříšný svět, i dobra světa budoucího. Snažíme se milovat Pána, ale při tom milujeme i naše vezdejší poklady. Chtěli bychomu trochu sloužit Kristu a trochu i padlému "knížeti toho světa". (Jan 12,31) Takovou službu však Pán Ježíš nepřijímá. Chce naše srdce - ale celé. Nebude se o nás s ďáblem dělit.
Jak tedy nemít rozdvojené srdce? Srdce sceluje čistota - to je uzdravení srdce. Pak přijde do srdce pokoj. Dodržováním přikázání a láskou k Bohu i člověku a pokáním se snažíme dosáhnout čistého života, aby Pán mohl naše srdce uzdravit.
* * *
Pokoj je (spolu s láskou) to nejcennější, co se snažíme získat. Radost a veselí - ty pominou. Žal pomine. Slasti pominou. Utrpení pomine. Vše, co je pod sluncem, pomíjí. Ale pokoj nepomine, pokud střežíme svou čistotu. Pokoj totiž nemá přirozený původ, ale nadpřirozený. Je darem od Pána, který pravil: "Pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává," apoštoly po svém vzkříšení pozdravil udělením pokoje: "Pokoj vám." Proto kněz, když při liturgii žehná, uděluje požehnání pokoje. Neříká: "Radost všem!" ani "Hodně slastí vám!" "Hodně štěstí vám všem!" Žehná slovy: "Pokoj všem!"
Pokoj potřebuje naše zmučené srdce. Nic jiného není schopno nasytit vyprahlou lidskou duši, než pokoj. Za pokoj se modlíme pro naše zesnulé, když pronášíme: "Upokoj, Hospodine, služebníka svého." Po smrti těla je pro lidskou duši jediné důležité, aby došla pokoje, jinak se bude trápit navěky.
Pokoj překonává všechna lidská rozdělení, veškeré rozepře. Je spojen s vyhlazením vášní. Je to mysl upřená na Pána, plně spoléhající na jeho prozřetelnou péči. Podle slov starce - jeden z hlavních předpokladů duchovního života.
My se však ženeme za veselostí, radostí, slastmi a blahy. Rozličnými zábavami stále uvádíme neklid do srdce. Uniká nám, že blaženost nebeského Království tkví především v pokoji. Zdrojem nepokoje jsou: vášně a hříchy, hněv či závist, nerozumné touhy a žádosti po pomíjivých věcech, zábava; dále jsou to: obavy a pochyby ve víře, zmatenost a nepoučenost, svévole. Tak vznikají vnitřní stavy, které zmítají lidskou myslí a brání dosažení pokoje.
Ve své nemoudrosti často jitříme své utrpení tím, že hledáme jeho řešení na tomto světě, u lidí, v technologiích, ve svých lidských schopnostech, ve svém úsilí. Jak říká Alexij Osipov, žijeme často tak, jako by v evangeliu byl psán úplný opak toho, co říkal Kristus. My blázni smýšlíme, jako by nás Pán učil: "Hledejte především, co budete jísti a co budete píti, starejte se, čím se bude odívati, a království Boží a jeho spravedlnost vám budou přidány."
Co říci na závěr? Pokoj vám!
Zobrazit příspěvek č. 1291 jednotlivě
Administrátor
--- 6. 6. 2020
Od Nanebevstoupení ke Svatému Duchu
Nanebevstoupení Pána
Na konci čtyřicetidenního paschálního svátku pozvedáme zraky od všeho pozemského k nebeskému. Je svátek Nanebevstoupení Páně. Tento svátek má hluboký teologický resp. soteriologický význam. Rád bych však letos obrátil naši pozornost k symbolickému rozměru této události. Vše, co Pán v průběhu svého pozemského přebývání říkal a činil, má jednak význam v kontextu jeho díla spásy člověka (každé je slovo a skutek byly potřebnými pro naši spásu), zároveň však každým slovem a činem učil lidi - vedl je v podobenstvích a symbolech. Svou řečí učil o Bohu a přiváděl lidi k zamyšlení nad duchovními principy. Každým uzdravením malomocného, ochrnutého, krvácejícího či posedlého ukazoval Boží milosrdenství a inspiroval lidi, aby byli také milosrdní a soucitní. Když někoho vzkřísil z mrtvých, ukazoval tím Boží moc a přiváděl lidi k důvěře v Boha, který je vítězem nad vším zlem i nad smrtí. Svým utrpením, ponížením, přijetím bolesti a kříže a nakonec i svou smrtí zjevoval Pán tu nevýslovnou lásku Boha k člověku. V podsvětí, kam po smrti těla sestoupil, opět učil, ukazoval vítězství, povzbudil vězně, proklestil všem cestu ven a vedl je na svobodu.
Vidíme tedy Pána Ježíše, jak stále učí, ukazuje směr našim skutkům i myšlenkám, posiluje srdce a dává mu správnou orientaci ke Zdroji Života. Pán nás každým gestem, slovem a činem uvádí na cestu následování, napodobení a vede nás po ní ke skutečnému cíli a smyslu naší existence.
A to samé nám ukazuje svým Nanebevstoupením. Obrací naše duchovní zraky a naše srdce vzhůru. Vede nás k tomu, abychom nelnuli k pozemskému a dočasnému, ale svou myslí se povznášeli k duchovnímu a věčnému. Ukazuje cestu našim srdcím k naší pravé domovině. Jsme občané nebes, hlásá apoštol Pavel. (Filip 3,20) Nuž, jak to slyšíme vždy na začátku eucharistických modliteb při liturgii: Vzhůru srdce!
Zobrazit příspěvek č. 1290 jednotlivě
Administrátor
--- 5. 6. 2020
Malý vtípek pro teology
K neděli svatých otců I. všeobecného sněmu
Tohoto sněmu se účastnil i sv. Mikuláš Myrlikejský a bylo stanoveno, že Boží Syn je jednobytný (homoúsios) s Otcem.
Zobrazit příspěvek č. 1289 jednotlivě
Administrátor
--- 3. 6. 2020
Ještě ohlédnutí za Paschou
Starý paschální zvyk
Video ukazuje bohoslužebný symbolický obřad připomínky paschálního sestoupení blahodatného ohně v Jerusalemě. Obřad se odedávna tradoval v řecké pravoslavné církvi. V úvodu velikonoční jitřní jsme u nás zvyklí slýchat tichý zpěv: „Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích, dejž abychom i my na zemi, čistým srdcem tebe oslavovali…“
V řecké církvi je tento okamžik zasvěcen právě připomínce sestoupení blahodatného ohně. Lidé, kteří se shromáždili v chrámu, si za zpěvu: „Přijměte blahodatné světlo a oslavujte Boha, vzkříšeného Krista…“ berou oheň z pláštěnice, která bývá za tímto účelem umístěna na schránce se svatými ostatky a je v tento okamžik k připomenutí sestoupení nestvořeného světla v Jeruzalémě zapalována. Zbožnost věřících duchovně spojuje tento oheň s ohněm jerusalemským.
Obřad měl smysl hlavně v dřívějších dobách, kdy ještě nebyl svatý oheň letecky šířen z Jerusalema po celém světě. Dnes se tento zvyk udržuje už jen sporadicky.
Video bylo letos natočeno na hrobě svatohorského starce a misionáře Ameriky Efréma z Filotheu - v arizonském monastýru (USA), který sám založil.
Zobrazit příspěvek č. 1288 jednotlivě
Administrátor
--- 1. 6. 2020
Blíží se svatodušní svátky
Samaritánka a voda života
Celé popaschální období se snaží církevní tradice obracet těžiště našeho života k duchovnímu. Pozdvihovat naše myšlenky i srdce vzhůru. V liturgickém čtení neděle o Samaritánce můžeme toto úsilí Pána Ježíše dobře pozorovat. Ta žena stále mluví o tom, co je pozemské, světské, materiální a tělesné: voda pro domácí potřeby, sváry Židů se Samaritány, horu Gerazim a Jákobovu studnu; z její řeči navíc vytušíme, že žije v zajetí tělesných vášní apod. Oproti tomu Pán převádí všechna tato témata do duchovní roviny a mluví o živé vodě - o Duchu Svatém.
Pán nejednou přirovnával Ducha Svatého k vodě. Jak výstižné! Jako člověk nemůže žít bez vody a opravdu žíznící člověk nechce ani limonádu ani víno, ale čistou vodu, tak podobně i lidská duše (vyprahlá a hladovějící po věčnosti) - nepotřebuje zábavu ani slasti, ale k ukojení své žízně potřebuje blahodať Svatého Ducha.
Přirovnání a podobenství, která používá Pán, jsou vždy pozoruhodně výstižná a hluboká. Ne jinak je tomu i ve zmíněném případu. Voda je ve sklenici téměř neviditelná - podobně jako není vidět Duch Svatý. Při okušení je však lahodná a při dotyku osvěžující a občerstvující - další podobenství s Duchem Svatým. Voda nemá barvu ani vůni - podobně jako Duch. Voda omývá a očišťuje tělo - blahodať Svatého Ducha očišťuje duši. Bez vody nemůžeme žít - ani bez daru Svatého Ducha nemůžeme získat věčný život.
Doba po Zmrtvýchvstání, kdy vyhlížíme svátek Sestoupení Svatého Ducha, je dobou radosti z věčného života, který Kristus podává každému člověku. Každého člověka Spasitel volá, aby si nabral tuto vodu, která je nápojem a pokrmem pro lidskou duši: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (Jan 7,37-39) „Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“ (Zjev 21,6) Nic jiného nedokáže nasytit duši člověka, než sám Bůh.
Je zajímavé, že sílu působení blahodati Svatého Ducha, vnímají především lidé staří. Mnohokrát jsem to na nich viděl. Jak tělesné síly v průběhu života nevyhnutelně upadají, člověk stále zřetelněji sleduje tu duchovní sílu vstupující do nás skrze svaté Tajiny, modlitbu, liturgii. Někteří ze staroušků žili už jen z této síly.
* * *
Samaritánka, která si to nakonec uvědomila a nechtěla už nic ve svém životě, než společenství s Tím, s kým za poledního žáru rozmlouvala tam, u Jákobovy studny; vzplanula horlivostí pro křesťanský život. Vše pro ni bylo vedlejší, a proto měla tu smělost plivnout do tváře císařovi Neronovi, který jí po jejím zatčení navrhl, aby se zřekla Krista a zachránila si život.
Nám, „moderním křesťanům“ je svědectví Samaritánky (a mnoha dalších prvních křesťanů) tichou výčitkou. Kam jsme se to dostali? I křesťanství ustupuje před politickou korektností. Křesťané kolísají v současném společenském klimatu. Výdobytky naší civilizace a moderní doby jsou takové, že skoro nikdo o ně nechce přijít. Chápeme však, že není kam ustoupit? K čemu povede snaha sloužit dvěma pánům? Jednoho časem zavrhneme a druhému přilneme, učí Pán. (Mat 6,24; Luk 16,13) Situace se nevyhnutelně vyvíjí tak, že brzy budeme muset provést jednoznačnou volbu.
Člověku se otevírají dvě cesty - jednou kráčela Samaritánka do věčnosti a k životu, druhá vede do chaosu, pomíjivosti a zániku. Naše současná civilizace se čím dále tím více přiklání k té druhé. Vše ve jménu ekonomického růstu, komfortu a materiálního progresu, který je z perspektivy věčnosti však spíše regresem společnosti, degradací člověka na konzumenta.
Přiznejme si, že prakticky nic z toho, co nám moderní doba nabízí k našemu pohodlí a k rozšíření možností, nemá z perspektivy spásy žádný význam. Ba, spíše získání věčného života škodí.
* * *
Jak vlastně charakterizovat naše soudobé civilizační prostředí?
Vzdalování Evropy od pravoslaví přineslo mravní následky: uzákonili nemravnost, modlářství a zbožňují tělesnosti.
Velký srbský světec Nikolaj Velimirovič (1880-1956) před desetiletími napsal: „Evropané zbudovali svůj svaz na smrti ... Celá Evropa je cítit smrtí. Evropské univerzity hlásají smrt. Evropští spisovatelé kážou smrt, jejich politikové pracují pro smrt, jejich učitelé zasévají smrt do duší mládeže. Evropa nechce vědět o životě po smrti. Tragédie Evropy tkví v tom, že zavrhla Království věčného života.“
Třetí světová válka začala před šesti lety v Sýrii (psáno v r. 2017). Předpověděl to svatý Boží člověk a metropolita Sisanie a Siatisty, Antonios Kompos (1920-2005). Krátce před svou smrtí řekl: „Až začne neštěstí v Sýrii, modlete se. Od Sýrie to všechno začne.“
Modlitba může pohnout horami. S Boží pomocí je možno se vyhnout určitým událostem nebo umenšit následky zla. Bůh je pln lásky. Dovolil tyto události, jelikož my sami - s tímto pseudomírem (který jsme zbudovali) pro svou nemravnost, nevěru a chamtivost - kráčíme přímou cestou do pekla.
Nikosie, 27. 4. 2017
Žijeme v civilizaci smrti (mnozí myslitelé to tak dnes říkají), společenské klima je zmítáno spory, válkami a nesouladem. Nemravnost se stává normou. Střízlivá, pokorná a pevná víra je jak vzácná květina. Jak se blíží konec, někteří lidé se kají a pospíchají k dobru, jiní se naopak utvrzují ve zlu. Rychlost tohoto procesu tříbení určí, kdy přijde závěr. Opona se zdvihá k poslednímu dějství.
Zobrazit příspěvek č. 1287 jednotlivě
Administrátor
--- 9. 5. 2020
Z došlé pošty - chrám je srdce
Video s kázáním otce Vladimíra Dojčeva o paschální noci v Sofii
(Video má české titulky - pokud se vám neukazují, zapněte si je kliknutím na ozubené kolo.)
* * *
CHRÁM JE SRDCE
(Kázání při velikonoční liturgii)
Autor protojerej Vladimir Dojčev
CHRISTOS VOSKRESE! KRISTUS VSTAL ZMRTVÝCH!
Bratři a sestry,
Jaké ráno! Ptáci ještě nezpívají. Pamatujete se na otce Vasilije Rosljakova? Na toho optinského novomučedníka, který byl zabit na Paschu a vysloužil si odměnu Kristových vyznavačů? Říká, že na světě je jedno tajemství - ráno jako první vstávají ptáci, aby důstojně oslavili Boha. Ale mniši toto tajemství znají, a proto vstávají dříve než ptáci, aby oni mohli slavit Boha jako první.
Během posledních dnů nás mnohokrát poučovali, že máme být jako mniši. My máme rodiny, děti, babičky, matky… Copak je možné, abychom žili jako mniši každý den? Každý den ne, ale dnes jako mniši žít můžeme. A protože už známe toto tajemství, které nám prozradil tento velký současný básník cesty ke Kristu - otec Vasilij Rosljakov, hle, jsme tady časně ráno, jako ženy Myronosice, shromáždění z jednoho důležitého důvodu. Tento Den je úplně jiný než ostatní. Tento Den stvořil Bůh, abychom se radovali a veselili spolu s ním. Tento Den je vlastně Den jediný.
Protože jednou, kdysi velmi dávno, se dva lidé - muž a žena - zahleděli sami do sebe více, než bylo správné. Více než stanovilo Boží přikázání. Více než bylo užitečné. Tak jimi vešel hřích do života jejich dětí, do našeho života. A hned, když to učinili, se setmělo a přišla noc a již se nerozednilo. Po mnoho, mnoho věků. Kvetly a vadly lidské životy, lidské bytosti a dělaly, co mohli, jak je psáno v Žalmu: "Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera." (Žalm 103,23). A my řekneme - celý večer, protože skutečný den tehdy nebyl. Tma hříchu pokrývala vše.
A uvnitř této tmy běsnila až k nestoudnosti, až k neodvolatelnému ortelu jedna hrozná nemoc. Střídala se pokolení, lidé dokázali oklamat některá neštěstí, jiná neštěstí však oklamávala lidi. Dokázali porazit některé rány a některé epidemie a nemoci, které však vystřídaly jiné, a jedna pohroma zůstávala vždy aktuální. Je to smrt. Smrt vítězí nad každým, koho potká ve tmě. Tato epidemie potkala všechny. Všichni beze zbytku onemocněli touto nemocí. Všichni beze zbytku byli napojeni na přístroje, které nefungovaly. Všichni beze zbytku byli poraženi epidemií zvanou smrt.
Až do Dne, který jsme sem dnes přišli spolu uctít. Až do dne, kdy světlé Slunce Pravdy přišlo osvětlit tento svět a zasvítit z hrobu, aby zářilo ve tmě a tma je nepohltila, jak jsme slyšeli v Evangeliu podle Jana (Jan 1,5). Přišlo zvítězit nad smrtí nikoli filozoficky, ani ideologicky, nýbrž reálně. Přišlo zvítězit nad smrtí lékařsky. Přišlo zvítězit nad smrtí svým vlastním Tělem a svou vlastní Krví.
Proto jsme se tady sešli, bratři a sestry. Protože dnes je slutečné jitro. A v takové ráno se sluší být zde, a nikde jinde. Víte proč? V posledních dnech nám mnohokrát říkali, že chrám je v srdci. Já vám dnes řeknu něco jiného. Chrám je srdce! My všichni jsme v tom srdci! A víte, čí je to srdce? Je snadné odhalit, čí to srdce je - podle Krve, kterou k nám Srdce vhání. Chrám je srdce našeho Pána Ježíše Krista, který vstal z mrtvých, a Jeho Krev koluje v tom srdci. Pánův chrám je oním místem, kde my sami můžeme přijmout životodárnou Krev do svých srdcí, abychom tak nezemřeli na věky.
My jsme tady, bratři a sestry, jako ženy Myronosice, které se ukázaly být statečnější než muži, kteří se polekali. My jsme tady, bratři a sestry, protože chceme být jako ženy Myronosice, které se nerozutekly, ale brzy ráno přišly ke hrobu Pána Ježíše, aby přiznaly svou bezmocnost, že ani nemohou odvalit od hrobu kámen. A co se stalo, když se tam ve svém zármutku, ve své bezmoci postavily? Anděl jim zvěstoval: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?" (Lukáš 24,5). Proč nazýváte mrtvým Toho, kdo zvítězil nad smrtí a přinesl světu život věčný?
Ale i ty, kteří se rozutekli, bratři a sestry, copak je Bůh opustil? Neopustil, dokonce nebyl opomenut ani svatý apoštol Tomáš, který chtěl vložit své prsty do rány, aby dostal od Boha ujištění! Děje se snad s námi něco jiného? Copak může někdo říct: Tomášovi bylo dáno, mně však ne? Ne, bratři a sestry, to není pravda! Jestliže Bůh dovolil Tomášovi, aby se ho dotkl svým prstem, nám se dal ochutnat jazykem! Jestliže Tomáš řekl: "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20,28), i my zde zpíváme: "Pán náš a Bůh náš!" Nic se nezměnilo. Kristus je tady, mezi námi. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Jeho, je On uprostřed nich (Matouš 18,20). Aby daroval člověku život a vyhlídku věčnosti. Aby mu ukázal cestu přes pandemii smrti a udělal z něho bytost věčnou. A aby mu pomohl žít jako bytost věčná, nikoli jako bytost dočasná. Jako bytost, která se neskrývá před smrtí a neohlíží se neustále po smrti, nýbrž jako bytost, která ví, že smrt byla odhalena a poražena. Jako bytost, která se netřese strachem, nýbrž klečí před Bohem.
Bratři a sestry,
Mnohokrát jsem se cítil bezmocný při svém duchovním pastýřském dílu pro vás. V těchto dnech vy všichni, moji enoriáši, jste byli mými duchovními pastýři, vcházejíce do tohoto chrámu. Přestože vám všichni říkali, abyste před Pánem utekli… Děkuji Bohu, že vás znám!
Christos voskrese! Kristus vstal zmrtvých!
Sofia, 19.4.2020.
Chrám sv. Nauma Ochridského, Družba
S laskavým svolením otce Vladimira Dojčeva, autora
Text známého bulharského kněze ze Sofie, protojereje Vladimira Dojčeva, přeložila Cvetanka Avramova a redigovala Eva Kovářová
Otec Vladimir Dojčev je bývalý novinář, který už má v Bulharsku publikovány tři knihy esejí a kázání.
Fotografie pořízené autorem článku jsou použity s jeho povolením.
Originální text kázání viz https://outsideri.org/archives/4355
Zobrazit příspěvek č. 1286 jednotlivě
Administrátor
--- 28. 4. 2020
Velkopáteční zamyšlení
O utrpení Páně
Od doby Adama lidé přicházejí lidé do světa způsobem rození. A rození se děje kvůli hříchem poškozené lidské přirozenosti v bolesti ("v bolestech budeš rodit," pravil Hospodin Evě po jejím hříchu). Noví lidé tedy nepřicházejí formou stvoření, ale cestou rození. A stejně se rodí Boží Království. Pán Ježíš s bolestí, která je způsobena naším hříchem, rodí Boží Království. Jeho bolest je způsobena naším hříchem a zároveň naším poškozeným lidstvím, které na sebe při svém početí od Panny Marie přijal.
Bolesti Pána Ježíše byly hrozné a jejich nesmírnost je svědectvím o velikosti našeho poškození a našeho hříchu. Utrpení Pána byl takové, že už ani nevypadal jako člověk, tím se naznačuje, že hřích a vášně znetvořují samotné naše lidství, takže se ve své krajní formě začíná už trochu podobat démonu. Hrozivost utrpení Kristova je přímo úměrná žalostnému stavu naší lidské přirozenosti, která se tak vzdálila stavu čistoty, krásy, dobroty a požehnání, ve kterém ji Bůh stvořil.
Ve starozákonní éře o tom prorokoval prorok Isaiáš:
Hledíce na Pána ukřižovaného, jsme zároveň svědky rození nového světa. Bolestmi Pána se rodíme pro Boží Království.
3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.
4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.
5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
7 Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.
8 Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
9 Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
10 Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. ((Izajáš 53,3-10))
Hledíce na Pána ukřižovaného, dostáváme tím důkaz Boží lásky. Tato neskonalá láska je závdavkem spásy člověka.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1424 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1286 do č. 1326)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.