1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 1388 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2023
Pokání může povznést k výšinám svatosti i z nejhlubší propasti hříchu

Neděle ct. Marie Egyptské

Její pozoruhodný život, zapsaný dle vyprávění této ženy ct. Zosimou, si můžete v celém znění přečíst zde.



Zobrazit příspěvek č. 1387 jednotlivě

Administrátor --- 31. 3. 2023
Teologický a duchovní střet mezi Západem a Východem

Neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati

Velkopostní neděle sv. Řehoře je sice už dávno za námi, leč Velký půst ještě trvá, a tak je, myslím, stále na místě připomenout téma neděle o „učiteli blahodati“.

Blahodať je:
1.) působení Boží obecně;
2.) Boží působení s účelem zachování a péče o stvoření;
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka (v tomto nejužším chápání budeme dnes o pojmu blahodať uvažovat).

Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.

Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých - počínaje svatými apoštoly a ap. Pavlem. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu - skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma - napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama (o jeho životě si můžete přečíst zde). Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.

Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. Mnozí na Západě dnes sice obdivují např. Serafíma Sarovského (1754-1833), aniž by však chápali, že cesta jeho následování netkví v klečení na kameni, ani v čotkách, ale v hesychastickém praktikování pravoslaví. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou. Není tedy možné napodobit duchovnost Serafíma Sarovského mimo věrouku a kanonickou jednotu s Pravoslavím. Spiritualita mimo pravoslaví vede po jiných cestách - tam jsou vzory jako František s Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Ávily.

Není vůbec náhodné, že sv. Serafíma pokládala Ruská pravoslavná církev v 19. století za heretika a biskupové se bránili jeho svatořečení zuby nehty, protože v té době bylo ruské "pravoslaví" plné západních vlivů, západní teologie, deformací v liturgice i cizí spirituality. Hesychasmus najdete ještě začátkem dvacátého století na ruských seznamech herezí a biskupové posvátného synodu odhlasovali souhlas s Varlámem a přijali západní dogma o stvořených energiích. Na teologických učilištích se vyučovala teologie Tomáše Akvinského a západní filosofové. V knize Náboženské dějiny se píše, že Ruská církev byla na konci 19. stol. na zenitu slávy, ale svatí plakali a naříkali nad jejím stavem. (Osipov, 2019) To je to slavné carské ruské pravoslaví, které dnes někteří tak opěvují a sní o jeho návratu (nedej, Bože!) Dokonce ani sv. mučedníka car Nikolaj II. neměl tolik zbožnosti a duchovní rozhodnosti, aby ukončil třistaletý nekanonický stav Ruské pravoslavné církve a obnovil patriarchát. I když, jak vidíme dnes, u Rusů je vlastně jedno, jestli mají patriarchu či ne. V takovém prostředí bylo zjevení sv. Serafíma Sarovského skutečným zázrakem.
Palama rozvinul církevní učení, dle kterého v Bohu rozeznáváme nejen podstatu (bytnost) a Osoby, ale také projevy Boží podstaty. Jakákoliv podstata se totiž nutně projevuje v té či oné formě. Už sama existence podstaty je zároveň jejím projevem. Neustále se tedy projevuje bytí toho, kdo sám sebe nazval Jsoucím. (Exod 3,14; tímto jménem je vzýván i při bohoslužbách, viz modlitba anamnézy v liturgii sv. Basila, nebo závěr večerní bohoslužby.) Boží energie jsou neoddělitelné od Boží podstaty, a podstata je neoddělitelná od svých projevů. Proto je tato energie Božská a nestvořená.
Jako se oheň projevuje plamenem, hoření (tj. chemicky: rychlá oxidace uvolňující teplo) se projevuje plameny rozžhavených plynů, a dotýkáme-li se plamene, nedotýkáme se tím podstaty hoření resp. ohně, ale jeho projevu čili působení. Pálí nás právě působení hoření.
Účast na Božím projevu čili na energii, resp. účast na blahodati, je účastenstvím na Bohu. V tomto kontextu se blahodať dává do souvislosti s třetí Osobou Boží Trojice, se Svatým Duchem. Boží konání totiž pochází z Otce, skrze Syna a projevuje se Duchem Svatým. Ani Svatý Duch se však nezjevuje dle své podstaty, která je u Něj stejně nedostupná jako podstata Otce i Syna (vždyť mají všechny tři Boží Osoby jednu společnou podstatu). Duch svatý tedy zjevuje a působí prostřednictvím blahodati.

* * *

Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, což je správná teze, ale jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu posouvala směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.

Západ měl - stejně jako Východ - učené lidi, znalce filosofie, jenže tam začal kvůli rozkolu a odpadnutí od pravoslaví vysychat pramen bohopoznání, čili blahodati. S tím, jak mizela blahodať a vytrácela se hloubka duchovní zkušenosti, a to se nutně promítlo do západní věrouky a do teologie vcelku. Západ převedl celou svou teologii do kategorie filosofie a ideologie, a pozapomněl na samotnou podstatu teologie. Toto jádro teologie není ani v logice ani racionalistických argumentech a v rozumovém poznávání, i když je i ty největší mozky církve zjemní a vyprecizují do systému pro většinu lidí nepochopitelnému. Teologie se zakládá na duchovním poznání Boha, a to jak skrze evangelium a skrze život Církve, tak na bezprostředním poznáním skrze vlastní duchovní zkušenost. Teolog je ten, kdo poznal Boha, a proto se o Něm může vyslovit. Jen tři svatí obdrželi v dějinách Církve příjmení Theolog, a všechno to jsou lidé, kteří dosáhli nejvyšších výšin duchovního života a dokázali jako církevní učitelé tuto zkušenost předat církvi v podobě nauky. Jsou to mezi svatými apoštoly miláček Páně, Jan, pak sv. Řehoř Theolog a nakonec sv. Simeon Nový Theolog.

Zjednodušeně se občas říká, že Západ má modlitbu rozumu, kdežto Východ modlitbu srdce.

* * *

»Máme-li vynést správný soud o duchovním rozdílu mezi Východem a Západem, měli bychom jej prostudovat v jeho nejdokonalejších projevech - v typech svatosti (světců) Západu a Východu po rozdělení křesťanstva (v r. 1054). Pak teprve správně oceníme ono těsné spojení, jež existuje mezi dogmatem, vyznávaným Církví, a duchovními plody, které dogma rodí, neboť vnitřní křesťanova zkušenost se uskutečňuje v kruhu, vymezeném učením Církve, tj. v rámci dogmat, která utvářejí (jeho duchovní) osobnost ... Náboženské dogma může změnit samotné uvažování toho, kdo je vyznává: takoví lidé se odlišují od těch, kdo se utvářeli na základě jiné dogmatické koncepce ... Nikdy bychom nepochopili spirituální aspekt života určitého jedince, kdybychom neměli na zřeteli to dogmatické učení, které leží v základu jeho osobnosti. Musíme přijímat věci tak, jak jsou, a nesnažit se vysvětlovat rozdíly duchovního života na Západě a Východě příčinami etnického nebo kulturního rázu, když jde o příčinu nejdůležitější — o rozdíly dogmatické.« (Vladimir Lossky)

* * *

Východ i Západ tvrdí, že stavějí na Evangeliu. Obě strany se na této rovině odvolávají na to samé. Zřetelný rozdíl mezi nimi může nestranný pozorovatel v průběhu druhého tisíciletí vidět na rovině duchovního života. Zatímco Východ staví na duchovní zkušenosti Církve, která je projevem víry, Západ spíše staví na víře přetavené v ideologii či filosofii; spiritualita tam stojí více či méně na jitření emocí. Pro poznání Boha je potřebný přístup Východu, pro operování Církve v tomto světě je praktičtější pojetí Západu, o tom není sporu. Stačí si pak jen odpovědět na otázku: K čemu je na světě Církev? Ke spáse a zření Boží slávy, což je smyslem hesychasmu? Nebo pro řízení světa a jeho politiky (což už odmítl sám Pán Ježíš, ale možná se mýlil :-)?

Východ udržel autentickou duchovní praxi, protože zachoval původní věrouku. Když svatý Řehoř teologicky zdůvodňuje prastarou (a vlastně apoštolskou) duchovní praxi hesychasmu, není možné oddělovat jeho dílo od zápasu za obhájení pravoslavné věrouky. Jedině pravoslavné učení o Boží Trojici (bez filioque apod.) může vytvářet podmínky pro církevní zachovávání hesychastické praxe. Bez Pravoslaví se mystický duchovní život mění na pouhé snění a fantazie.

* * *

Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona. Náš vztah s Bohem by se v takovém případě scvrkl do oblasti morálky.

My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Cílem naší zbožnosti je stát se skrze blahodať Božími syny.

V širším plánu spočívá naše spolupráce s Bohem v tom, že uvěříme Evangeliu, staneme se součástí Kristova mystického Těla čili Církve, obdržíme od Něj milost a po milosti prominutí hříchů, přijímáním svatých Tajin a duchovním životem přijímáme blahodať. Tak nás Kristus léčí a uzdravuje pro život věčný.

Hluboké ponaučení o Svatém Duchu nám dává kratičká modlitba „Králi nebeský“, kterou začíná pravoslavná církev každou bohoslužbu, každé modlitební pravidlo (její znění viz např. na začátku večerních a jitřních modliteb). Skrze ni nás Církev učí nauku o Svatém Duchu. Slova „jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ“ znamenají, že Duch působí, kde chce a jak chce, (viz též Jan 3,8, jen místo „vítr“ je tam potřeba číst „Duch“) v celém stvoření, živém i neživém, dává existenci všemu, co jest. Slova „Dárce života“ učí, že vše, co je živé, čerpá svůj život od Boha skrze Svatého Ducha - každou svou vteřinu. Jenže jiný je dar života rostliny, jiný je dar života zvířete, a jiný je dar života rozumnému stvoření. Ano, Duch Svatý působí ve všech lidech, věřících i nevěřících, i mimo Církev. Jenže se liší způsoby jeho působení. Mimo Církev povolává lidi k víře v Boha, k poznání Evangelia a vede do Církve. Jedině uvnitř Církve působí Duch v plnosti, která se projevuje jednak svatými Tajinami, a hlavně darem svatosti, Bohopoznání a sjednocení s Bohem; jinak řečeno: očištěním, osvícením a zbožštěním.

Na Západě si zvykli považovat svatost člověka za výsledek jeho úsilí. Kdežto pravoslaví vidí svatost jedině jako dar. Úsilí, askeze, duchovní zápas, skutky zbožnosti jsou je přípravou na osvojení si daru posvěcení.

Nikdo nemůže Ducha Svatého omezovat či uchvátit do své moci. Pouze s Božího zjevení a duchovní zkušenosti může usuzovat, kde a jak Duch působí. Nikdo nemůže zabránit, aby do mě vstoupil Duch Svatý, jedině já sám to mohu učinit - tvrdošíjností v nevíře, hříchem a nekajícností, a dále vzpourou (což je duch satanův). Sem patří tvrdošíjnost farizejů a velekněží (jak je popsána v Evangeliu), nekajícnost, lehkomyslnost a opovážlivé spoléhání na Boží shovívavost, a boj proti Bohu, proti Církvi - ať už z pozice atheismu nebo rozkolu. Všimněme si, že všechny tyto případy jsou označovány jako neodpustitelné „rouhání se Duchu Svatému“. Neodpustitelné je to protože sám člověk úporně a vytrvale od sebe odhání blahodať.

Když zde uvažujeme o působení blahodati v Církvi, musíme se pozastavit nad otázkou trhání církevní jednoty, neboť ten, co se vědomě opustil církevní jednotu, pochopitelně sám sebe postavil mimo Církev. Nebo i přes svou příslušnost k Církvi vyvolává vzpouru, rozbroje, šíří svévoli apod. Takový je tělem sice v Církvi, ale neviditelně duchovně už odpadá od Církve a nedovoluje blahodati, aby v něm působila. Nyní bereme termín Církev v nejužším slova smyslu, tedy ještě užším, než je vymezen pojmem kanonická jednota. Z neviditelného duchovní hlediska, jak odpovídá pohledu s nebes, je Církev lidí sjednocených blahodatí. V Církvi je ten, kdo má blahodať - to je dědic nebeského království. (Viz podobenství o pozvaných na svatbu.)

* * *

Rozkol, schisma. Důvod ke schismatu je vždy stejný. Pod zástěrkou dogmatických či kanonických důvodů působí pýcha, sebedůvěra, vzpoura, prosazení sebe a úporné trvání si na svém (nepoučitelnost). Je pak vcelku jedno, jestli se člověk staví proti Bohu nebo popírá jednotu Církve. Vždyť Církev je podle Písma Tělo Kristovo a sám Pán je jeho hlavou. Všechny vzpomenuté příčiny rozkolu jsou vlastnosti pocházející od prvního rozkolníka a otce každého rozkolu - ďábla. Rozkolné myšlení se v posledním století nevídaně rozšířilo spolu s vědeckým a technologickým progresem. Rozkolníci stejně jako programově atheističní vědci a ideologové materialismu vlastně popírají Boha. Atheismus ho vyloučil ze svého myšlení a vymyslel sice chorou ale přesto lákavou koncepci, že Boha nepotřebujeme; a rozkolníci podobně vyloučili ze svého myšlení dogma o jediné Církvi čili o jednotě Církve. Toto nové paradigma je jakýmsi duchovním AIDS. Jako virus proniká do věřících a vstupuje do genomu našeho myšlení. Podobně jako HIV vstupuje do genomu buňky a ochromí její imunitu, tak schismatismus ochromuje církevní imunitu a všechny léky, jako teologické argumenty, kánony, poukazování na příklady a výroky svatých či poučování, přestanou působit. Blahodať je odvrácena hříchem a vzpourou, a pak to neodvratně spěje k záhubě nakažených. Když jsme se u nás setkali poprvé s odštěpením několika věřících, kteří tenkrát opustili jednotu Církve a odešli do rozkolu, tázal jsem se v monastýru, jak to teologicky vlastně zpracovat (a jestli nad tím mávnout rukou či zda pozvednout hlas). Poradili mi číst knížku, s níž prý tam všichni souhlasí a je to jejich duchovní stanovisko k rozkolu: Pád pyšných. (Překlad si můžete přečíst zde v PDF.)

Záměrně se na těchto řádcích vyhýbám lákavému tématu: Jak se vlastně projevuje blahodať v člověku a jeho životě. Jen uvedu, že blahodať uvádí věřícího na hlubinu duchovního života tím, že mu dává pláč a trvalé pokání. Obcházím podrobnosti tohoto tématu, protože ďábel se rád ukazuje jako „anděl světla“ (2.Kor 11,13-15) a mnohé projevy blahodatného působení dokáže napodobit, či předestírat jejich pokřivený obraz. Ti, kteří jdou jen za projevy, aniž by nejprve budovali základy a posilovali předpoklady, bývají lstí ďábla svedeni. Mnozí se dávají oklamat tím, že snadno obdrží příjemné pocity, nechávají se naplnit spokojeností se sebou nebo se svou duchovní cestou a sebedůvěrou. Jiným dává rozkol pocit spravedlnosti. Rozkol má s herezí společný jeden rys: vybírá si z Písma a hlavně z posvátné tradice jen to, co se hodí. Nezapomeňme, že ďábel je skvělý šachista, výborný diskutér a lstivý filosof. Duchovní život rozkolu bývá buď pustý, rozumářský nebo naplněný sentimentem či jitřením emocí (což je něco, před čím všechny duchovní autority naléhavě varují). Obezřetnější lidé zaregistrují v rozkolu, jeho povrchnost, frenetičnost a sektářský duch. Vyprávějí o tísni, která na ně ve společenství rozkolu padá. Kéž nás Bůh chrání rozkolu, který zbavuje člověka blahodati, postaví ho proti Církvi a pro to, co se vypraví touto cestou, většinou už není cesty zpět.



Posvátné kánony o blahodati:

Pravidlo 125. (karthagenského sněmu)
Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že blahodať Boží, kterou jsme ospravedlněni v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť blahodať Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.

Pravidlo 126. (karthagenského sněmu)
Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž blahodať Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", (1.Kor. 8,1) bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme blahodať Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", (Žalm 94,10) tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". (1.Jan 4,7)

Pravidlo 127. (karthagenského sněmu) Bez blahodati nemůžeme vykonat nic dobrého.
Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána blahodať ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze blahodať snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše blahodať Boží, přesto mohli třebas s obtížemi i bez blahodati Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).
Z pravidel sněmu kartagenského (r. 393–419)

Rozloučím se apoštolským pozdravem, kterým žehná kněz při každé liturgii na začátku eucharistického kánonu:

Blahodať Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi.





Zobrazit příspěvek č. 1386 jednotlivě

Administrátor --- 10. 3. 2023
Velkopostní zamyšlení

Velký půst je dobou pokání

Velkopostní období jsme si správně zvykli vnímat jako dobu, kdy se snažíme o co nejusilovnější duchovní život. Je to zvláště posvátná část církevního roku a věřící jsou hlasem církve voláni k jakési duchovní mobilizaci do duchovního zápasu. V průběhu celého ostatku roku jsme často rozptylováni mnohými starostmi, povinnostmi apod., leč svatá čtyřicátnice je vyhrazena duchovním péčím. Každý církevní člověk, který celý rok naříká, že nemá na duchovní záležitosti čas nebo soustředění, si může říci: Kdy už, když ne teď?

Proč je velkopostní důraz na duchovní život spojen se zvláště hlasitou výzvou k pokání? Ve všech postních modlitbách a posvátných hymnech zaznívá volání, abychom se káli. Jak máme rozumět tomu, že duchovní život je neodlučně spojen s kajícností?

Jmenujme tři důvody, které nám objasňují, proč duchovní život bez pokání není opravdový.

1.) Pokání je lítost nad tím, čeho jsme dopustili, jak jsme selhali, kam jsme klesli. S touto lítostí ruku v ruce kráčí prosba k Bohu, aby nás očistil od hříchu a seslal nám pomoc k naší nápravě. Protože víme, že Bůh ve věci naší spásy nic s námi nečiní bez nás, čili bez naší spolupráce, je naše lítost nutná k tomu, abychom se otevřeli uzdravující Boží blahodati. A naše prosba o očištění je potřebná, jelikož tím Bohu umožňujeme (spíše snad dovolujeme), aby s námi začal pracovat, konat dílo našeho očištění. Pán stojí před dveřmi našeho srdce a klepe (Zjev 3,20), sám ty dveře nevylomí, to my musíme dveře otevřít, aby mohl vstoupit. Naše lítost a modlitba mu otvírá vstup do našeho nitra. Co by to bylo za duchovní život, kdybychom se postili a zdržovali se všeho, čeho je předepsáno se zdržovat, a při tom neotevřeli Pánu dveře srdce a nenechali ho, aby začal léčit naši duchovní nemoc?

2.) Předpokladem pokání je vidění svého hříchu. Nemáme-li alespoň takové duchovní zření, abychom viděli svůj hřích, nahlédli hlubinu propasti, do níž se zřítil náš duchovní stav, a nepochopili, že bez Božího zásahu jsme mrtví, pak je těžké nazývat takové "pokání" skutečným pokáním. Jak se můžeme kát, když nevíme, z čeho bychom se měli kát, jak můžeme litovat, když není čeho litovat? A jak se můžeme modlit o očištění, když (podle naše názoru) nemáme na sobě žádnou skvrnu, kterou by bylo potřeba očistit? Bez jasného zření svých hříchů se nemůžeme kát. Takový stav je výsměchem naléhavému volání, kterým začíná Evangelium: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů" (Luk 3,3); "Kajte se, neboť se přiblížilo království nebeské" (Mat 3,1 a 4,17); "Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží." (Mar 1,15) Podle Evangelia je začátkem všeho, co se děje v duchovním životě, právě pokání.

3.) Ten, kdo se kaje, vidí svůj hřích. Vidí svůj skutečný duchovní stav. To znamená, že žije v pravdě. Je to Bohem každému pravému kajícníkovi zjevená pravda. Člověk, který nevidí svůj hřích, nezná svůj vnitřní stav a žije v klamu, resp. v domnění, že je "celkem dobrý člověk" nebo ještě hůř: že je "lepší než jiní lidé". To je stav duchovní slepoty. Velký půst nás chce probrat z tohoto zatemnění a osvítit nás poznáním, že jsme hříšnici a vzdálili jsme se od Boží slávy (resp. byli jsme zbaveni Boží slávy). (Řím 3,23) Nezasloužíme si nic dobrého. Jedině z milosti Boží se můžeme dočkat, že přijmeme něco dobrého v našich životech. Nemáme se tedy čím chlubit - ani před lidmi, natož před Bohem! Vše, co pochází z nás, je buď zlé nebo nakažené pýchou či jinak shnilé. I to nejlepší, co dokáže člověk vlastními silami zplodit, má před Bohem menší cenu, než to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu (Paisij Svatohorec). Pokud člověk přece jen vykoná něco opravdu dobrého, tak to činí Bůh skrze nás. Taková je pravda.

Kdo ještě nezažil stav prozření, pokání a zjevení této pravdy o svém vnitřním stavu, mohl by si myslet o výše napsaných řádcích: Jak truchlivé! Jak temné! Jak depresivní! Avšak ten, kdo už zažil své nitro zpívat lehkostí, očištěním a jasným zřením, kým jsem, chápe - ve spojení s vírou v Boží milost, že nic z tohoto světa nemůže dát lidskému srdci tolik radosti, jako pokání. Proto v modlitbách od svatých Otců čteme, jak bezměrně přísně sami sebe odsuzovali, jakoby nemohli ani najít tak hrozná slova, která by byla dostatečná k vyjádření jejich hrozného pádu (nebylo snad hanlivého slova, které by o sobě nepoužili). Jakoby se nemohli nabažit těch obvinění z nejhorších hříchů, sami sebe viděli horšími než dobytek. A při tom to byli tak čistí lidé svatého života! Pokání, sebeobvinění a sebeodsouzení jim však vlévalo do srdcí takovou radost a andělskou lehkost.
Toto poznání a duchovní zření nám pak přináší do srdce zvláštní lehkost a pokoj. Člověk, který vidí svůj padlý stav, si už nepotřebuje na nic hrát. Sláva a chvála od lidí jsou mu lhostejné. A stejně tak urážky, neúcta a pomluvy. Konec hry! Přijmeme-li, že jsme hnůj a špína (1 Kor 4,13 pravosl. překl.), zbaví nás to touhy se vyvyšovat. Svatí pouštní otcové dosáhli takového zření, že za urážky a osočování děkovali. Jakékoliv špatné zacházení, jehož se jim dostalo, považovali za zcela adekvátní svému stavu hlubokého pádu do duchovní propasti: z hlubin volám k tobě, Hospodine. (Žalm 130,1-2) To je jediná pozemská pravda, která je neklamná a pravá. Jasné zření této pravdy o sobě tyto duchovní velikány otevíralo Boží milosti a stalo se jim sjednocením s Kristem. "Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista." (Jan 1,17) "Hospodine, tebe vyvyšuji, neboť jsi mě vytáhl z hlubin." (Žalm 30,2)

Pán sám o sobě pravil: "Já jsem pravda" (Jan 14,6), a jindy: "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." (Jan 8,32) Tou pravdou je míněn sám On a pravda Jím zjevená, nikoliv cokoliv pomíjivého z tohoto světa, protože nic vezdejšího nemá žádnou moc nás duchovně osvobodit. Vždyť vše, co je z tohoto světa, máme pokládat za hnůj (Filip 3,8) a nikoliv v to skládat naděje. Bůh, který je Pravda, nás uvádí do každé pravdy, dává nám schopnost ji poznat a sílu ji přijmout. Pán pravil: "Přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví." (Jan 15,26) "Přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy." (Jan 16,13) A my se máme obléknout do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy. (Ef 4,24)

Skutečná pravda, pravda o mém hříchu, sjednocuje s Bohem. (Jan 3,21) To je moc a síla Pravdy. A Boží vůlí je, abychom došli poznání pravdy a byli spaseni. (1. Tim 2,4) Toužíme-li po životě v Kristu čili v Pravdě, pak ji můžeme realizovat jen pokáním, pravdivým pohledem do svého nitra, kde je tolik nečistoty, takže to tam vůbec nevypadá pěkně. To je život v pravdě a potažmo život v Kristu, čili jediný nefantazijní a opravdový duchovní život. To je ta pravda, která nás spojuje s Boží pravdou, a Bůh - Pravda nás osvobozuje (Jan 8,32), Boží Pravda posvěcuje (Jan 17,17). "Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (Jan 4,24) Kristova definice duchovního života.

Duchovní život, je-li opravdový, vyvěrá z tří svatých pravd, které Písmo zvěstuje. Z pravdy o Bohu (že je Jediný dobrý) (Mat 19,17; Mar 10,18; Luk 18,18-19; Jan 10,11-14; 1.Petr 2,3), z pravdy o sobě (že jsem hříšný) (Řím 7,14; 3,23) a z pravdy o světě (že ve zlu leží) (1. Jn 5,19). Skrze tyto tři pravdy nás Kristus - Pravda osvobozuje a pozdvihuje.




Zobrazit příspěvek č. 1385 jednotlivě

Administrátor --- 3. 3. 2023
Začátek Velkého půstu

Neděle všeobecného odpuštění

Slovo „odpusť mi“ zahání na útěk celé houfy běsů. Na toto téma známe výroky mnoha svatých otců, kteří s tím měli osobní zkušenost.

Odpouštění obrací démony na úprk ze dvou důvodů: jednak je ke smíření potřebná pokora, kterou vykonáním odpuštění osvědčujeme; zadruhé tím smeteme to, co se ďáblu podařilo v lidských srdcích vybudovat a čím nad nimi získává či udržuje svou vládu.

Slovo ďábel totiž v řečtině znamená jednak „pomluvač či žalobce“. Ďábel není tvůrčí duch, a proto nevytváří nic nového. Do lidí vsouvá jen to, čím on sám je. Lidé tudíž pod jeho duchovním vlivem pomlouvají a obviňují své bližní, a to je staví do nepřátelství. Tím se naplňuje hlubší význam tohoto temného slova - on je tím, „kdo rozděluje“. Nejdříve rozdělil anděly. Pak postavil první lidi proti Bohu a následně staví lidi proti sobě, uvádí je do vzájemného hněvu. Tím je zatemňuje, což způsobuje, že nevnímají svou společnou podstatu, vzájemnou jednotu - čili že různé lidské osoby sdílí jedno společné lidství. Ďábel nás činí slepými vůči naší všelidské jednotě.

K odpuštění je potřeba překonat to, co s námi ďábel provedl, jak zdeformoval naši duši. Abychom si mohli opravdu v hloubi srdce odpustit, musíme pocítit něco z této jednoty, to znamená vlastně lásku druh k druhu. Tím smeteme ďábla a potřeme jeho vliv. To spolu s pokorou, o níž byla zmínka výše, nám dává vítězství nad ním a on zahanbeně prchá.

Takovou - pro ďábla zdrcující - moc má vzájemné odpuštění a pokání.

K začátku Velkého půstu viz též článek na webu olomoucko-brněnské eparchie, který uvádí do velkopostního liturgického života Církve (jsou tam uvedeny cesty na velkopostní liturgické texty přeložené do češtiny).

* * *

Prohloubit pokání nám pomáhá čtení Velkého kánonu sv. Ondřeje Krétského. Toto čtení, které koná kněz uprostřed potemnělého chrámu a všichni při něm drží rozžaté svíce, je charakteristickým obrázkem pravoslavného chrámu v prvním velkopostním týdnu. Sv. Ondřejem složený text je hluboce kajícnou meditací, při níž sv. Ondřej připomíná příběhy, postavy a epizody převážně z doby Starého zákona a vykládá na jejich příkladu náš hluboký pád. Používá je jako metafory, aby nám ukázal celou hlubinu propasti, do níž jsme se svými hříchy, nedbalostí a zlobou zřítili. Současně nás vybízí k slzám lítosti a vroucímu pokání, kterým se můžeme očistit, získat duchovní zření a být milostivým Bohem povzneseni.

Jistě ne nadarmo bylo dílo nazváno „ikonou pokání, kterou napsala čistá duše, omytá proudy životodárného Ducha“.

Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó Milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!

Tak začíná básník svůj zkroušený pláč. Velký kánon je napsán v první osobě, jako vnitřní monolog kající se duše, jež lká nad hříchem vlastním i hříchem celého lidstva. Vyznání hříchů autor mistrně prokládá množstvím živých obrazů ze Starého i Nového zákona. Zdaleka mu však nejde jen o biblickou dějepravu (jak si myslí Růžena Dostálová v knize Byzantská vzdělanost), nýbrž o postižení duchovního smyslu sv. Písem. Postavy biblických dějin zde slouží jako vznešené příklady svatého života, nebo nás naopak svými přestupky a pády nabádají k přísné životní bdělosti: Ze Starého zákona předložil jsem ti, duše, všechno jako příklad: následuj bohumilé skutky spravedlivých a chraň se hříchů lidí zlých.

Své pokání básník začíná návratem k počátku dějin světa - přirovnává svůj vlastní hřích k pádu prvního člověka: Roztrhl jsem roucho své prvotní, které mi Tvůrce utkal na počátku, a od té doby ležím nahý. (…) Přikryt jsem šatem hanby jako listím fíkovým, na důkaz svévolných vášní svých.

Pouť nejstaršími dějinami pokračuje připomínkou Kainovy bratrovraždy a vykreslením zhouby a mravního rozkladu starozákonního lidstva. Sv. Ondřej vyzývá hříšnou duši, aby hledala spolu s Abrahamem nebeskou vlast; v Izákovi ukazuje poslušnost, kdežto v Izmaelovi zosobněnou svéhlavost; oheň tělesné žádostivosti připodobňuje k ohni sodomskému; v Jákobovi odkrývá tajemství vzestupu k Bohu prostřednictvím skutků a duchovního poznání; v Mojžíšově holi, kterou bylo rozpolceno moře, ukazuje předobraz Kristova kříže, jehož znamení chrání každého křesťana. Staletí běží a na scénu vstupují izraelští soudcové, králové i proroci. V záplavě obrazů ze Starého zákona duše cítí, že ještě nevstoupila na půdu zákona Nového, nebo se plně neobrátila k Bohu, stále se oddávajíc hříchu a duchovnímu spánku. V dojemném kondaku po šesté písni se zpívá:

Duše má, ó duše má, vstaň, proč spíš? Blíží se konec a máš být zkroušena. Probuď se, aby se slitoval nad tebou Kristus Bůh, všudypřítomný a vše naplňující.

V závěrečné deváté písni připomíná sv. Ondřej slova a skutky milostivého Pána Ježíše Krista. Bůh se stal člověkem, obnovil roztrhaný šat lidské přirozenosti a povolal spravedlivé i hříšníky k následování. Ve Spasitelově čtyřicetidenním postu nachází básník vzor pro vlastní askezi, spolu s celníkem volá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, s kananejskou ženou a se slepci se modlí: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův“, podoben hříšnici omývá slzami nohy Spasitele a úpí s lotrem na kříži: „Rozpomeň se na mne, Pane, v Království svém!“

Ve svém duchovním poselství je Velký kánon silný a jednoznačný: vyzývá nás, abychom se probudili z duchovního spánku, upřímně poznali propast svých osobních hříchů, zalili je slzami pokání a celým svým

srdcem se obrátili k Bohu. Ukazuje nám, že čím hlouběji poznáme tíži vlastních hříchů, tím větší máme naději na Boží milosrdenství a spásu, nebo Hospodin - náš Pastýř dobrý - je vždy připraven nám hříšným pomoci, duši naši občerstvit a vyvést nás na cestu spravedlnosti (Ž 22). (Z článku J. Černockého: Dobrý pastýř č. 2, 2004)

* * *

Metropolita finský Pavel čte velkopostní kánon Ondřeje Krétského

Jsou to vzácné nahrávky zachycující vladyku Pavla rozechvěle pronášející kajícná slova kánonu. Jelikož obsah kánonu známe, tolik nevadí, že se modlí finsky.







Dříve na toto téma zde publikováno:

Syropustní neděle. Neděle všeobecného smíření

Na prahu Velkého půstu. Do svaté čtyřicátnice vstupujeme usmířeni. (Obrázky z obřadu všeobecného odpuštění)

Adamovo vyhnání. Neděle začátku Velkého půstu








Zobrazit příspěvek č. 1384 jednotlivě

Administrátor --- 24. 2. 2023
Neděle masopustní - o strašném soudu

Boží soud

Než se ponoříme do úvah o Božím soudu, musíme předeslat, že učení o soudu Božím nebylo církví podrobně dogmatizováno. Církev nás zavazuje věřit, co o soudu zjevuje Písmo, tj. že po smrti následuje soud a na konci světa bude druhý tzv. „strašný“ soud. Při těchto soudech spravedliví obdrží odměnu, kdežto nekající se hříšníci sklidí odplatu. (2.Kor 5,10) Tou odměnou je společenství s Bohem, kdežto odplatou pro druhé je oheň. Odsouzeným hrozí věčné zavržení, tj. oddělení od Boha. Vše ostatní je nezávazná tradice Církve, osobní zkušenost svatých, úvahy svatých Otců a teologů.

Prostě, určité podrobnosti o záhrobním údělu lidí, zůstávají tajemstvím, už proto, že jsou to záležitosti „onoho světa“, tj. duchovních prostor, s nimiž máme jen malou zkušenost a to, co se tam děje, je z větší části nevypravitelné a nevyjádřitelné lidskými pojmy.

Z učení církve a z Bible, ze které čerpáme naprostou většinu toho, co o záhrobí víme bezpečně, vyplývá, že je několik Božích soudů, které se týkají každého z nás, resp. celého lidstva.

Tři soudy jsou spojeny se starozákonní epochou a dva patří do éry novozákonní.

1.) první soud provedl Pán nad prvními lidmi a jeho výsledkem bylo vyhnání hříchu propadlých lidí z ráje.

2.) druhým soudem byla země očištěna, neboť vše, co zde bylo, už pokazilo svou cestu. Resultátem soudu byla potopa světa. Právě k tomuto soudu je přirovnáván i soud poslední. (Mat 24,38-39; Luk 17,27)

3.) třetím soudem nad starozákonním lidstvem bylo sestoupení Páně do podsvětí. Jakousi předjímku soudu konal Kristus Pán jednak v průběhu svého pozemského působení, ale hlavně v podsvětí nad zesnulými, k nimž po svém ukřižování sestoupil. (1. Petr 3,19-20; 4,6) Jeho přítomnost rozdělila zesnulé na ty, kteří se nechali Pánem vyvést z podsvětí, a na ty, kteří kvůli úpornosti ve svém hříchu nebo kvůli celkové zkaženosti Pána nenásledovali. Někteří mají za to, že Kristus vyvedl všechny, kteří tam byli.

Éra „po Kristu“ má také své soudy, kterým podléhají všichni lidé.

1.) první soud se zvlášť nad každou duší koná po jejím oddělení od hmotného těla. (Luk 16,19-31) Podrobnosti toho soudu jsou součástí církevní tradice o záhrobním putování duše po tzv. „celnicích“, kde démoni „šacují“ každou duši, která chce stoupat vzhůru. Toto učení, které se odvíjí od různých zjevení (hlavně ze zjevení blaž. Theodory Cařihradské; 10. stol.), je většinou v Církvi přijímáno, ale není součástí závazné věrouky. Je to takové všeobecné theologumenon (názor, osobní mínění). Církev se k tomuto učení, které má i řadu odpůrců, staví opatrně. Duše jsou po tomto soudu dočasně umístěny na místech, které odpovídají jejich duchovnímu stavu.

2.) poslední soud, kterému se říká „strašný“, rozhoduje s definitivní platností o každé duši. Tento soud proběhne v rámci druhého příchodu Pána, konce tohoto světa a všeobecného vzkříšení mrtvých. (1. Kor 15,35-55; 1. Sol 4,15-17) Duše obdrží zpět své tělo, ovšem nikoliv materiální, ale ve své duchovní podobě. Neboť jak by pomíjející materiálnost mohla mít podíl na tom, co nepomíjí? A s tímto tělem bude každý, znovu jako kompletní lidská osoba - duše i tělo - souzena a buď půjde do ráje, resp. nebeského království, nebo půjde do ohně (půjde tam sama, nepotáhnou ji čerti na řetězu, ale sama půjde). (Mat 25,46) Většina biblických míst, která se o soudu zmiňují, hovoří právě o tomto soudu. Na otázku, zda může být na posledním soudu odsouzena i taková duše, která se po prvním posmrtném soudu dostala do ráje, je nejspíš potřeba odvětit negativně.

* * *

Učení o záhrobních vzdušných celnicích (blaž. Theodora Cařihradská) tkví ve vidění jakýchsi posmrtných přechodů, lokalizovaných kdesi v zemské atmosféře, na kterých je duše putující vzhůru dvacetkrát zastavena a zkoumána, jestli není připoutaná k některé z hříšných vášní. Na každé celnici je duše sváděna démonem dané vášně, ale na druhé straně je hájena andělem ochráncem, který zná všechny dobré skutky, co člověk za života vykonal. Proti každému hříchu staví dobrý skutek, najde-li v člověku takový.

O tomto učení někteří teologové soudí, že odporuje pravoslavné věrouce. Mají např. za to, že učení o celnicích nedává prostor Božímu soudu. Spasitel pravil, že Otec odevzdal veškerý soud Synu, ale zde prý soudí spíše démoni. Jiní teologové tyto námitky obšírně vyvracejí. Sv. Theofan Zatvornik napsal, že „jakkoliv všelijakým rozumářům připadá myšlenka na celnice divoká, průchod celnicemi je stejně nemine“. Obrazy z učení o celnicích nutno chápat v duchovně-mravním smyslu. „V souhrnu spočívá myšlenka vyprávění o celnicích v tom, že se duši dostává pomoci při mravním sebezpytování a sebepoznání za pomoci duchovních sil, kterým Bůh dovoluje působit jako nástrojům svého soudu.“ (Oleg Davidenkov: Dogmatické bohosloví)

Ct. Makáriovi Egyptskému (4. st.) řekl anděl na jeho otázku ohledně celnic: „Tyto pozemské věci chápej jako ten nejslabší obraz nebeských.“

„Andělé ochraňují dítka Boží, s láskou je uchopí a bez strachu je provádí skrze vzdušné celnice a přivádí k něžně milujícímu Otci, Bohu.“ (Paisij Svatohorec) Kriterium, podle kterého andělé poznají „dítka Boží“, jsou podle něj - láska a pokora. „Dobrý poslušník jede expresem k Božímu trůnu. Nezastavuje se ani na celnicích, které mu do dáli ustupují na jeho cestě, protože nemají, za co by jej zachytily.“ (Efrem Filothejský)

Učení o celnicích je součástí asketického učení a vypráví o definitivním a rozhodujícím stupni „neviditelného boje“, který křesťan vede na zemi. Démoni, kteří jej pokoušeli celý život, zahájí proti němu poslední útok, ale moc mají jen nad těmi, kteří za svého života nedostatečně zápasili v neviditelném boji.

„Na celnicích se odhalují vášně. Po zbavení těla se působení vášní odhaluje v celé své síle. Člověk, který nebojoval s vášněmi za svého života, ale oddával se jim, propadá před tváří láskyplného Boha, kvůli tomu, že se své vášně nedokáže zříci. Jak říkají svatí Otcové, příbuzné se sjednocuje s příbuzným, a démoni vládnou nad každým hříchem. Lidská duše se sjednocuje s tím duchem (démonem), který odpovídá té vášni, která v ní panuje.“ (Osipov)

* * *

Bible, svatí a církevní tradice nás jednomyslně učí, že Bůh je lidumil, neskonale milosrdný, slitovný a láskyplný. „Bůh je láska,“ učí apoštol. (1. Jn 4,16) Chce se nad každým smilovat, všem odpustit a všechny přijmout do své náruče. Jak je tedy možné, že by někoho mohl odsoudit k věčnému trpení?

Jediný, kdo může Bohu zabránit, aby se nade mnou slitoval, jsem já sám. Ať už aktivně, nebo pasivně.

Aktivně - tím, že použiji svou vůli a svou svobodu k tomu, aby Boha odmítnul. Každý má tu strašnou moc říci Kristově lásce: Jenže já tě nechci. Naučí-li se takto smýšlet za svého pozemského života, bude takto vycvičená mysl stejně uvažovat i po odchodu z těla. Bohužel současné společenské paradigma a převládající světonázor, založený na bludném pseudovědeckém materialismu, učí naše současníky už od dětství právě takovému způsobu smýšlení. Naše společnost se svým způsobem uvažování propadla do militantního ateismu, nebo do lhostejnosti k vyšším duchovním hodnotám či do agnosticismu (té „chytrácké malověrnosti“). Podobným případem je boj či opozice proti Církvi, která je Tělem Kristovým, resp. jeho milovanou nevěstou (sem patří nejen militantní ateismus, ale i rozkoly a hereze). Tato uzavřenost lidské duše vůči Stvořiteli a Spasiteli pak brání Bohu, aby se nás ujal. Vyháníme Boha ze svých životů i ze svých srdcí. Pán klepe na dveře naší duše, jenže nikdo mu neotevře.

Pasivně - tím, že zvoleným způsobem pozemského života, způsobem myšlení, hříchy či zadupáváním projevů lidství, uvedu svou duši do takového stavu, kdy je těžce poškozeno samotné mé lidství. Nejen znetvořím, ale vyženu ze sebe i samotný Boží obraz, který každý v sobě neseme. Podobný účinek bude mít na lidi pečeť antikrista. Takto vnitřně zdevastovaný a duchovně mrtvý člověk není schopen přijmout Boží slitování. Nebo jinak řečeno: není v jeho případě už nad kým se smilovat.

Při každém soudu - ať už osobním po smrti a nebo na tom strašném a posledním - nehledá Bůh a jeho andělé, za co by bylo možno člověka odsoudit, ale naopak - hledají v jeho duši, co by se tam dalo najít dobrého, aby bylo možno duši zachránit. Pro oba soudy platí, že Bůh nahlíží do nitra člověka, aby zpytoval, co se tam skrývá. (1. Kor 4,5)

Při prvním soudu se hledají v duši zesnulého dobré skutky, ctnosti, víru, naději a lásku. Za pomoci toho, co v nás andělé najdou, mohou pomáhat člověku obstát před útoky a nároky démonů. Tady se každý dozvíme pravdu o sobě, tedy jaký doopravdy jsem ve svém nitru. Pochopíme např., jak cenná je víra, jakou má sílu, a proč Písmo praví, že bez víry není možno se Bohu líbit. (Žid 11,6)  Ti, kdo žijí jen dle těla, nemohou se líbit Bohu. (Řím 8,8)

Při posledním soudu snižuje Bůh své „požadavky“ na minimum. Zúčtuje, jak jsme naložili s hřivnami, které nám svěřil. Zachovali jsme je, nakládali jsme s nimi a používáním jsme je alespoň sebeméně rozhojnili? Hledá v duši, jestli tam je a bylo-li používáno to, co do ní On sám vložil. Tj. lidství ve smyslu Božího obrazu. Tedy používali jsme své lidství, nechávali je projevovat např. v tak základním jeho rysu, jakým je milosrdenství a soucit? Nechávali jsme pracovat své lidství, které On stvořil a vkládá je do každé lidské bytosti? Tím Stvořitel zkoumá, zda nebyla jeho hřivna úplně zakopána. (Mimochodem, podobenství o hřivnách je v Matoušově evangeliu bezprostředně před dnešním čtením o posledním soudu, jako by tato dvě čtení hovořila o téže věci.) (Matouš 25,13-30)

* * *

Zamysleme se tedy nad slovy, která Pán pronáší v evangeliu o posledním soudu. Právě o neděli masopustní se tato slova v chrámu přednášejí (Mat 25,31-46). Jsou o pomoci trpícím. Čili o soucitu, o milosrdenství a slitování, které má člověk projevit vůči bližnímu. Jsou to slova namířená proti sobectví, lhostejnosti vůči trpícím či proti krutosti. To, co Pán Ježíš postihnul svými slovy o soucitu a pomoci, je zároveň hlavním předpokladem lásky vůči bližnímu. A láska vůči člověku je předpokladem lásky k Bohu (nikoliv naopak). (1 Janův 4,20) Proto tato slova Kristova postihují základní charakteristické znaky lidství.

Svědectví Písma svatého o Bohu jsou různého druhu. Pro vyspělejší čtenáře je tam jasně, řečeno, že Bůh nemá tělo, je to Duch a je láska, a vše, co činí, má jediný motiv - lásku k člověku. Bůh se nemění, nestřídá „nálady“ ani rozpoložení; není milostivý k jednomu a rozzuřený na jiného. Používají-li se v Bibli taková vyjádření o Bohu, jsou to antropomorfismy, pomůcky pro duchovní miminka, typické zvláště pro Starý Zákon.
Naše lidství přijal Syn Boží na sebe při svém vtělení. A navíc lidství je vlastně jeho obraz, který v sobě každý od stvoření nosí. Proto v tomto evangelijním čtení vztahuje Pán na sebe, jak se chováme k ostatním lidem a jak nakládáme se svým lidstvím.

Definice lidství je odvozena od vlastností Boha Stvořitele, který do každé lidské osoby od počátku vkládá svůj obraz. A co víme o vlastnostech Boha? Co jsme jako lidé schopni postřehnout a alespoň částečně chápat o tom, jaký Bůh je? Především to, že je dobrý a nic než dobrý a nikdy nikomu neškodí. To se projevuje tím, že je milosrdný, soucitný a je láska. A láska utváří náš vztah s Bohem. Láska je předpokladem pokání a pokání vede k pokoře, a to jsou spolu s vírou základy spásy člověka. Tedy jen pokud se projevujeme jako lidé, tedy podle obrazu Božího, který je v nás, můžeme mít s Bohem vztah a můžeme dojít spásy jako Jeho děti, Jemu podobní.

Jak se zdá, tak na posledním soudu bude Bůh zkoumat, zda jsme zůstali lidmi. Pozná to podle našich skutků - podle milosrdenství, soucitu a lásky. Tím my sami vydáme svědectví o sobě - je-li v nás něco, čeho by se Bůh mohl „chytit“ a smilovat se. Nalezne-li však v nás jen sobectví, nemilosrdnost, zlobu či krutost a místo vztahu zakládajícího se na lásce shledá se jen se závistí, nenávistí či lhostejností, není tu pak, nad kým by se mohl slitovat, není, co by mohl zachránit.

Pohledneme-li na Boží soud z jiné perspektivy, pak nás vlastně nesoudí Bůh, ale naše skutky. Bůh dá prostor pravdě, aby vyšla najevo. A naše skutky nás buď odsoudí nebo ospravedlní. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ (Jan 3,19-21)

* * *

Soud přijde, aby se zjevilo a plně a v síle působilo Kristovo vítězství nad zlem. Není nic krásnějšího pro věřící, kteří se snaží o zbožnost. Není nic hrozivějšího pro démony, ďábla a všechny, kdo jsou spřaženi se zlem.

Bůh není ani mstivý ani lidmi uražený rozzlobený stařec. Není to žádná instituce pro trestání zločinů, jichž jsme se dopustili. Ba, dokonce se modlíme, aby s námi nenakládal dle spravedlnosti, ale dle svého nekonečného milosrdenství. Z této perspektivy vidíme Boha a jeho soud v tom, že odhalí, co je v nás skryto, umožní, aby se projevilo, co jsme ze sebe v průběhu života ve svém nitru učinili. Jací opravdu jsme. Pro některé to může být hrozné.

Soud tu není proto, aby se plnilo peklo, ale aby zjevena byla sláva Božích synů, kteří mají soudit svět i anděly. (1. Kor 6,2-3) Celé tvorstvo toužebně vyhlíží zjevení slávy Božích synů, aby skrze jejich soud mohlo být uvedeno do svobody a slávy dětí Božích a zbaveno bylo otroctví zániku. (Řím 8,19-23)

* * *

Souzeni jsou nejen jednotlivci, ale celé lidské skupiny: města (Ninive) nebo národy a státy. Jednotlivci i národy však mohou soud od sebe odvrátit společným pokáním. Čím delší čas Bůh čeká na pokání, aniž by se dočkal, tím přísnější soud bude. Svatootcovská moudrost nám sděluje: „Kdo sám sebe už zde na zemi odsoudí svůj hřích, toho nebude už soudit Bůh.“ Avva Arsenij řekl: „Buď zde nebo po smrti, ale není možné neplakat.“ Jeden ze svatých Otců pravil: „Vidíš-li někoho hřešit a zároveň se mu dobře vede a dlouho žije, věz, že takový bude souzen bez milosti.“

* * *

Poslední soud je v našem myšlení spojen s koncem světa. Při osobním soudu po smrti si prožijeme svůj vlastní soukromý konec světa, protože vše světské pro nás po smrti ztratí význam. Při všeobecném soudu, kdy vstanou zesnulí z hrobů, bude tento svět zničen. „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými díly shoří. (Pravosl. překl.) Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy.“ (2 Petr 3,4-13)

Nic světského, ani sláva mezi lidmi, ani pocty, ani bohatství, ani moc nad národy nám na Božím soudu nepomůže - spíše naopak. Čím větší možnosti a vyšší postavení zde člověk měl, tím více od něho bylo shůry očekáváno. Rozhodne o nás, co skrývá v našem nitru. Klíčem k tomu, jak budeme prožívat tento soud, je skryt v otázce, s čím jsme za života spojili své naděje, svou existenci a svou budoucnost. Pokud jsme svou duši přilepili k čemukoliv ze světa, pak jsme vsadili na nesprávnou kartu a spolu se světem projdeme jeho ohněm a destrukcí. Pokud jsme se spojili s nebeským královstvím, pak pro nás den posledního soudu je naplněním všech nadějí.

* * *

Sobota před nedělí o strašném soudu byla zádušním dnem. Konaly se panychidy a modlitby za zesnulé. Jaká je hlavní zádušní modlitba, která se pronáší, kdykoliv se přimlouváme za ty, kteří se už odebrali z této pozemské časnosti? Zní tak jednoduše, že už ji někdy ani nevnímáme. Zpíváme ji vždy na závěr zádušních obřadů: Věčná paměť. Prosíme Boha, aby učinil památku našich zesnulých památkou věčnou. Jak je to vlastně myšleno? Mají mít věčný pomník někde na svém hrobě? Takové pomníky, které by vydržely věčně, nejsou. Nebo mají být naši zesnulí vzpomínáni po všechny následující generace? To se stane jen proslaveným svatým a pár historickým osobnostem. Všichni víme, že vzpomínka na obyčejné zesnulé mezi lidmi obvykle rychle mizí, za tři nebo čtyři generace po naší smrti už o nás nikdo neví. Církev sice při svaté liturgii vzpomíná jména zesnulých, která známe, ale zároveň se modlí za všechny své zesnulé, což je veliká naděje pro všechny, kteří zemřou v jednotě s církevním společenstvím. Přesto však myslím, že toto není ta věčná paměť, kterou vyprošujeme zesnulým.

V nejhlubším slova smyslu může být památka kohokoliv věčná pouze v Bohu. Bůh pamatuje na všechny lidi, kteří kdy žili, a proto je může na konci světa vzkřísit. V Boží mysli vstupujeme do věčnosti. Dokud na nás pamatuje Bůh jako na své lidi, je naše památka věčná. Myslím, že právě za to se modlíme, aby Hospodin odpustil hříchy zesnulým, opravil poškozený obraz a tím udržoval ve svém mysli památku těch, za které se modlíme. Jejich památku očištěnou od veškeré poskvrny, tj. památku našich bratří jakožto Božích synů, jeho přátel a jeho lidu. To je vlastně spása, to je to nejlepší, kam může naše cesta vést. A to nejhorší, jak můžeme skončit, je vymazání z Boží paměti, vymazání z počtu Božích lidí kvůli nenapravitelnému poškození samotné lidské podstaty. To je ten věčný oheň, který spaluje člověka, když poznal, že není a už nikdy nebude způsobilý existence na nebesích, čili lidského údělu a vznešeného cíle jeho života, z nějž mu zůstala jen umrtvená holá existence jako potrava pro oheň.

V Církvi existuje soucitný názor, že takový lidský konec snad nebude definitivní. A že Bůh ve své dobrotě se nakonec uchýlí k takovému řešení, které je sice nyní nad naše chápání a je zatím skryto v nepochopitelných úradcích Božího milosrdenství, ale že snad by tím odsouzení mohli dostat jinou perspektivu než věčný, resp. nekončící, oheň. Avšak otcové, kteří tuto naději sdílí, zároveň říkají, že ačkoliv oheň není nekonečný je nanejvýš strašné jej okusit. (Sv. Řehoř, nazývaný otcem otců)

V Církvi tento soud už probíhá. Nebo chcete-li: děje se tu jakási předjímka posledního soudu. Stále jsme konfrontovaní s hlásáním evangelia, s posvěcením svatými Tajinami, s desaterem. V našem myšlení, svědomí a srdci nás Církev staví do opozice proti hříchu a ďáblu. Církev nás nutí zaujmout postoj, zvolit si a bojovat proti hříchu a potažmo ďáblu. (Efez 6,12)

Svatí Otcové nebyli zcela jednotní v detailech těchto posledních věcí člověka, ale všichni jim přikládali krajní vážnost. Ať už sdílíme jakýkoliv z názorů našich církevních učitelů, vždy vyjadřujeme srdečné přání, aby nikdo z lidí nebyl navěky zavržen. Vždyť přece víme, že peklo nebylo stvořeno pro člověka, ale pro ďábla. Boží vůlí je, aby každý člověk dostihl svého cíle, vytčeného při stvoření, čili odpověděl na Boží lásku a sjednotil se s Bohem. Kvůli tomu přece přišel Kristus, aby lidstvo vrátil na tuto cestu a nikdo nemusel do místa muk.






Zobrazit příspěvek č. 1383 jednotlivě

Administrátor --- 7. 2. 2023
Pro zamyšlení nad stavem společnosti

Kázání římskokatolického duchovního Petra Piťhy ve svatovítské katedrále

Promlouvá kazatel, který má mimořádnou citlivost vůči křesťanské mravnosti a hlavně morálce. A díky tomu sensitivně vnímá znamení doby. Úvahy o morálce odvíjí od připomínky bytostných základů samotného lidství, které tkví v Bohu. V morální ochablosti našich současníků vidí původ válek a násilí.

Kázání je to poměrně tvrdé a alarmující, leč v kázání mají i tvrdá slova své místo. Kazatelna je přece tribuna, ze které se má burcovat, napomínat a kárat, ač se to dnes už "moc nenosí". Pokud kazatel pozdvihne svůj hlas, aby pranýřoval či - nedejbože - odsoudil dobové nešvary, bude rychle napomenut, že má málo lásky a zůstal trčet někde ve středověku a že lidi odrazuje od církve a kdesi cosi. Jenže prorocká služba církve zůstává i v převážně materialistické společnosti způsobem, jak být věřícím i nevěřícím k užitku.

Páterovo kázání je jistě zajímavým projevem, kterému nelze upřít snahu nahlédnout pod povrch dění a nahmatat puls naší nemocné společnosti, diagnostikovat její chorobu, hledat duchovní, morální a náboženské příčiny úpadku civilizace. Příčiny spatřuje v odsunutí víry z života společnosti. (Dříve jsme říkali, že víra byla odsunuta na okraj, dnes už vidíme, že byla téměř vystrčena ven.) Tento odsun je doprovázen diskreditací a předsudky, a již hrozí blížícím se pronásledováním víry. Částečně za to můžeme sami svou nízkou věrohodností, ale jen částečně.

Zatímco se okázale bojuje s předsudky týkajícími se žen, rasy a všech těch desítek údajně možných sexuálních orientací, tak vůči náboženství jsou předsudky pěstované, vyvolávané a prosazované. Dokonce i obecné dobro, prosazované z strany církve, jako např. úcta k lidskému životu nebo boj proti euthanasii (do níž jsou např. v Kanadě běžně tlačeni nemocní či staří lidé) či ochrana rodiny, je duchem postmoderní společnosti diskreditováno, protože jde proti všeobecně vnucovanému paradigmatu zbytečnosti lidské osoby, proti kultu znevažování lidské důstojnosti. Člověk je dnes vnímán na rovině ontologické jako inteligentní živočich, na rovině sociální jako pracovní zdroj a jako konzument. Vládu zajímá na lidech především kupní síla obyvatelstva, aby mohla propočítat výhledy na další ekonomický růst. Představme si, jak by se změnilo duševní rozpoložení společnosti, kdyby z Hradu nebo z vlády a parlamentu znělo hlásání principů Evangelia. Kdyby obraně drahocennosti každé lidské osoby byly přizpůsobeny přijímané zákony a kdyby všechny společenské problémy byly zkoumány z hlediska unikátního významu každého občana ve vztahu k věčnosti.



Kazatel konstatuje, že k Bohu se naše společnost obrátila zády a tím chceme okolnímu světu dávat příklad náboženské tolerance. Jenže tolerance není to samé jako lhostejnost (dnes se říká: liberálnost). Tolerance je ušlechtilost, kdežto lhostejnost je tupost. Ve skutečnosti svou lhostejností nedáváme nikomu příklad, naopak se pro jiné národy a cizí náboženství měníme v odstrašující případ, kam taková cesta vede. A tak se s naší evropskou civilizací nikdo nechce bavit o náboženství, protože jsme se vznešených náboženských ideálů zřekli, ani si nás nebudou příslušníci jiných světonázorů vážit, protože nám na rozdíl od "zaostalejších národů" pravda nestojí za žádnou oběť. Na naší straně k našim vlastním lidem nejsme tolerantní, pokud se pevně a hlasitě drží Krista nebo víry. Máme plnou pusu výzev k dialogu, k míru a k sjednocení. Ale která civilizace s náboženskými hodnotami nám to bude věřit a bude se s námi chtít bavit? Evropa už dávno pro své okolí není partner ani vzor, ale cíl migrantů a cíl jejich touhy po kořisti.

Myslím si, že ve skutečnosti nejsme tolerantní, ale lhostejní. A lhostejnost ve věcech víry a mravů vede k ochablosti morální. Důsledkem je pak stále se snižující práh ostražitosti vůči zlu, resp. souhlas se zlem. Zajímavým pravidelným doprovodným rysem tohoto procesu je selhání intelektuálů. Ta duchovní "opilost", kterou vyvolá alkohol bezbožných ideologií a odtabuisování hříchu, zachvacuje úplně stejně lidi prosté a nevzdělané, stejně jako vysoce vzdělané a inteligentní. Inteligence ani vzdělanost nemá sama o sobě tu moc uchránit srdce ani myšlení člověka před zlem. Uvádí se, že když Němci rozpoutali holokaust, patřili k nejvzdělanějším společnostem na světě. Rozdmýchat násilí na vlně emocí a obecného souhlasu s hříchem lze tedy v každé době a lze to provést s každým, kdo není zakotven v opravdovém křesťanství.

Dále kazatel uvažuje: Těžko můžeme kritizovat politiky za to, že jsou to krátkozrací hlupáci, když jsme si je sami zvolili. Jak můžeme soudit tyto duchovní trpaslíky ve vládě či v parlamentu, že nedrží slovo, porušují všechny sliby, kličkují, šlapou po morálních zásadách, schvalují zákony na zakázku různých lobby, když jsou to hříšnými vášněmi a pokřivenou ideologií deformovaní jedinci, kteří nic jiného neumí a při vyhlídce na zisk nejsou schopni odolat? Jedinou jimi vyznávanou "hodnotou" jsou preference. Marně bys mezi nimi hledal nějakou ušlechtilou vizi jak vést národ k spravedlnosti a k povznesení. Jak bychom je mohli kritizovat, když se celá společnost (nebo její většina) s radostí zřekla všech vyšších a člověka přesahujících hodnot a ideálů? Ano, vím, ještě se najdou lidé, kteří se táží, jak je to vlastně možné, že při poslední prezidentské volbě bylo hlavní kartou vítězného kandidáta, že bude "vypadat důstojně" a kromě toho při své kampani nepronesl ani jednu státnickou vizi (jak si všimli nezávislí politologové), čili před celým národem demonstroval, že nemá vůbec tušení, co by chtěl na Hradě dělat. O jakém stavu voličstva, čili národa to asi vypovídá? Co si máme myslet o osobnostních předpokladech našich vládců spravedlivě spravovat společnost a pozdvihovat ji k ideálům, k nimž by mohlo obyvatelstvo vzhlížet? A hrozí nám, že změna není v dohledu, protože který člověk - morálně způsobilý povznášet lidi - by do takové loupežnické bandy kandidoval?

Souhlasím s naším kazatelem, že vše nasvědčuje tomu, že politikům nejde ani o mír ani o pravdu, ale o ropu, suroviny a obchod. Takovými lidmi vedená společnost by měla být schopná bojovat, uhájit a šířit mír? Vždyť v nastolené společenské atmosféře morálního rozkladu ztratila muže, kteří by byli ochotni umírat za ideály pravdy, míru a další vznešené ideje, které ostatně už dávno nejsou součástí myšlení naší civilizace. A bojovat či umírat za víru a za Boží spravedlnost? To zní současníkově uchu jako odpudivě zatuchlý hlas středověku. Jsme zlodějskou a hamižnou civilizací, ve které zvítězil zákon zisku a uctívá se božstvo mamonu. Války vedeme po vzoru starověkých loupeživých rytířů či barbarských nájezdníků, jen abychom drancovali a zabírali území (což se dnes provádí jinými metodami). A je jedno, jestli máme na mysli Západ nebo Rusko. Všude je stejná mravní zkaženost a rozvrácená morálka.

Takový morální rozklad posléze způsobí, že převládne všeobecná lež, která klame nazýváním hříchů a zločinů přijatelnými či dokonce líbivým pojmy (Rusové nazývají své hrdlořezy osvoboditeli, Západ nazývá loupež ekonomickým růstem a chamtivost hospodářskou soutěží). Obelháváme sami sebe a činíme to s dobrým pocitem, jako by to byl nějaký pokrok. Jazyk pravdy se stává společensky nepřijatelný, stejně jako projev svobodného či kritického myšlení, které se nenechá strhnout masovým proudem emocí. A falešné ideály, obsahově prázdné či dokonce zlé, které se takto podaří nastolit, přivedou zřejmě brzy společnost do nějaké formy totality (pokud už v ní nejsme, jen jsme si to ještě neuvědomili, protože naše cely jsou komfortní). Zdá se, že je to cesta, která je demokratickému zřízení předurčena a vždy se v demokracii skrývala.

A tak můžeme v zaostřování tohoto obrazu pokračovat. Zbavíme-li se Boha, zbavíme se i lidství. Z toho logicky plyne, že člověk, který souhlasí s degradací na pouhého živočicha, si nejspíš nezaslouží lepšího zacházení, než skot chovaný pro jatka. Společnost se mění na rozhádané společenství sobců, kteří vybouří své vášně v kampaních a hádkách, kterého dutohlava si postavit do čela. To je náš "boj za pravdu". Kdo by si takové společnosti mohl vážit? Předzvěstí války je duté, bezobsažné hlásání míru, který ve svých srdcích sami nemáme, a nemorální stav rozpadajícího se lidského společenství. Jak říká kazatel v chrámu sv. Víta: Místo spravedlnosti množíme zákazy. Spravedlnost a mír není možno zavádět, protože tyto hodnoty vyrůstají ze slušnosti. Jenže v současné společnosti bylo na piedestal postaveno sobectví, ziskuchtivost.

Pozorně jistě vyslechneme kazatelovu kritiku orientace civilizačního směřování, které je nám vnucováno. Určitě se připojíme k odmítání podstrkované dehumanizace lidí, která už začala být prosazována pod líbivou maskou jakoby humanismu, rovnosti kohokoliv s kýmkoliv, ba čehokoliv s kýmkoliv. Snaha o rovnost lidí je samozřejmě správná myšlenka, jenže je do hlav lidí protlačována v takovém duchu a v kontextu rozšířeném i za hranice lidství, že se z ní stává popření lidské důstojnosti a míří k pseudoekologické ideji rovnosti mezi člověkem a broukem. Místo Bohem stvořených lidských osob už pomalu nastupuje lidstvo skládající se ze zaměnitelných jedinců, na kterých z celospolečenského hlediska vlastně nezáleží.

Místo očištění člověka od hříchu a jeho návratu do pozice svatého krále stvoření (jako řešení problémů, do nichž přivedl lidstvo a planetu náš hřích) je člověku vnucováno nejbídnější ponížení. Místo důstojnosti Božích synů začíná být na člověka pohlíženo jako na inteligentní opici, která je osvobozena od mravního kodexu. Svoboda od hříchu byla zaměněna za svobodu hřešit bez omezení.

Východisko? Důstojná budoucnost naší civilizace tkví v jediném: upřímně vyznávaném a poctivě žitém křesťanství, jak to kazatel ve videu konstatuje. Lidstvo před důsledky jeho sobectví, ignorance a holdování hříchu nezachrání ani ekologie, ani žádný car či monarcha, ani žádná vláda či nový společenský řád, ani pokrok vědy a techniky, ani nové ještě sofistikovanější technologie. Řekněte sami: Myslíte, že naší civilizaci kyne nějaká důstojná budoucnost?

Odkřesťanštěný (resp. antikřesťanský) humanismus se svým pojetím svobody může snadno stát ideologií Šelmy, která nakonec vycení své zuby. S mnohým, co kazatel přednáší, lze jistě souhlasit. Výhrady cítím jen k několika momentům v jeho kázání, z nichž je cítit snad inspirace konspiračními teoriemi. To je jedna z pastí dnešní doby. Mezi kritickým myšlením a duchovně-morálním zkoumáním reality na jedné straně a naproti tomu konspiračním bláznovstvím na straně druhé vede někdy velice tenká a sotva rozpoznatelná hranice. Vlastním rozumem ji mnohdy nelze najít. Jediné, co nám dává jasné zření a schopnost rozlišování, je pevně držet své uvažování u Evangelia, varovat se porušování Božích přikázání a uzpůsobit své srdce k osvícení Svatým Duchem skrze Církev a svaté Tajiny.







Zobrazit příspěvek č. 1382 jednotlivě

Administrátor --- 2. 2. 2023
Neděle o Zacheovi

Jak spatřit Pána - o celníkově pokání

Tato neděle se čtením o celníku Zacheovi (Luk 19,1-10) je "první vlaštovkou" blížícího se Velkého půstu. Církev se ve své tisícileté moudrosti snaží připravit věřící na dobu velkopostní, aby jim přinesla duchovní užitek. K tomu je nevyhnutelně nutné, aby věřící chápali smysl Velkého půstu. Čili neviděli v něm jen předepsanou formální změnu jídelníčku, či ozdravovací hladovku, nebo folklórní obyčeje, ale dohlédli do jeho hlubin. Samotná změna stravování, konání velkých poklon, černá liturgická roucha, případně změna nápěvů či jejich posun do ponuré nebo pohřební nálady, to vše jsou jen pomocné prostředky, které nepomáhají-li dosažení cíle půstu, jsou jen formalitami a zbytečným církevním folklórem.

Výstižně postihl formalitami a pověrami umrtvený duchovní život ruské církve Puškin svými verši: »Poklidný život pro rodinu / zpestřily zvyky, pověry: / pekly se u nich hory blinu / na masopustní úterý, / drželi popeleční středu, / jak na půst, dbali na koledu, / na písně, osud věštící... / o Nejsvětější Trojici, / kdy věřící lid pro svou spásu / prozívá půl dne v kostele, / uctili slzou zemřelé... (Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin) Jinde píše ruský básník (Gogol) o Velkém půstu, že začala opět trudná a smutná doba postní...
Velký půst má obrátit naše uvažování, pozvednout je od zemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu. I největší hříšníky zve církev k pokání a k nápravě, a v půstu tento hlas ještě zesiluje. Toto pozvání se zakládá na zjevení milosti a slitovnosti Pána Ježíše, jak o něm svědčí Evangelium. Příkladem velikého hříšníka byl Zacheus, vrchní nad celníky (byl to šéf celníků), kteří nejen aktivně kolaborovali s okupační římskou mocí (což bývá právně hodnoceno jako velezrada svého národa), ale navíc z této kolaborace profitovali, neboť okrádali své bližní, když navyšovali požadovaná cla a přebytky si nechávali pro sebe.

* * *

Projděme si evangelní čtení o Zacheovi na rovině metafor a jinotajů - tj. v tzv. alegorickém výkladu. Zachej byl hříšník a skrček, malá postava nám může zobrazovat malou duši, tj. duši umírající a sešněrovanou hříchem mamonářství, lakoty, zlodějny a bezohledného kořistnictví (o této malosti duše nespravedlivých se zmiňuje např. ct. Efrém Syrský nebo sv. Nil Myrotočivý). I v takto zdevastované duši však někde ještě skomírá jiskřička života. Knot doutnající neuhasíš, třtinu nalomenou nedolomíš (jak praví Písmo). I v nalomené a usychající třtině jeho duše zakmitlo světélko touhy spatřit toho známého proroka, léčitele a snad prý Mesiáše.

Jak to provést? Byl malé postavy a přes dav kolem Ježíše by ho ani nezahlédl, a v to, že by ho lidé pustili blíž, ho nenapadlo ani doufat. Od lidí Zachej žádnou pomoc nečekal, vždyť to byl nenáviděný zrádce a zloděj, doposavad je odíral, jak mohl. Ale zmocnila se ho touha pohledět na Ježíše. V tom můžeme vidět první předpoklad pravého duchovního života, který určitě nespočívá v plnění formalit, ale především ve směřování naplnit touhu ducha.

Zachej utíkal dopředu směrem, kam se ubíral zástup. Na jinotajné rovině v tom vidíme připomenutí, že s duchovním životem nesmíme otálet. Je potřeba spěchat konat skutky víry. Na jedné straně je sice možné obrátit se k Bohu třeba i v poslední minutě života. Na straně druhé nikdy není příliš brzy začít konat dílo Boží a pustit se do zápasu za očištění duše a do boje proti svému hříchu. Lze snad nějaký požár začít hasit předčasně?

Na místě, kudy měl Pán procházet, vylezl Zachej na strom. Nedbal na to, že se tím zesměšní a že je to počínání nedůstojné dospělého člověka (po stromech lezou nezbední kluci, nikoliv zámožní mužové). Vylézt vzhůru, aby člověk spatřil Pána, je obrazem modlitby. A modlitba člověka nikdy nezahanbuje. Hlupáci se jí vysmívají, ale moudrý člověk ví své. Blázen říká v srdci svém: Není Boha. (Ž 14,1; 53,2)

Pán přišel k tomu místu, zastavil se a promluvil k Zacheovi. Kdekoliv je modlitba neformální a upřímná, se zastavuje Pán a zve ke společenství. Ježíš přece navštíví každého, jehož modlitba je výtryskem touhy. Člověk, který prahne po Bohu, jako vyschlá země po dešti nebo hladovějící lační po chlebu, obdrží to, po čem touží. Vlastně spíše bychom měli psát nikoliv "po čem", ale spíše "po kom". My sice často prosíme Boha o to či ono, co potřebujeme ve svých životech, ale snad při tom nezapomínáme, že především touží naše duše po samotném Bohu! Primárně nežádáme nic od Boha, ale prosíme, aby nám dal sám Sebe - svou lásku, své milosrdenství, svou otevřenou náruč.

* * *

Spasitel navštívil Zacheův dům. Tak jistě poctí každého modlitebníka, aby naplnil touhu jeho srdce. Jenže lidé začali reptat a připomínat, že je to velký hříšník. Jakmile se Bůh přiblíží k člověku, démoni vždycky zesílí své útoky a pokušení. Reptají na Boha, připomínají hříchy člověka, dožadují se spravedlnosti (to v jejich myšlení znamená - potrestání) a svádějí toho, kdo upřímně uvěřil, s desetinásobnou úporností.

Zachej se nehádal s nevrlými lidmi a dorážejícími žalobci, ale obrátil se k Pánu se slovy: Polovinu svého majetku rozdám chudým a jestli jsem někoho okradl, vrátím mu to čtyřnásobně. To jsou slova, v nichž čteme, že oprostil od naloupeného majetku, a tím se zbavil démona mamonu. Dále v nich čteme touhu po nápravě, to je svědectvím o změně smýšlení. To společně je pravé pokání. I my se můžeme zbavit dorážejících démonů jedině pokáním, nápravou a změnou myšlení. Před skutečným pokáním a změnou myšlení prchají běsové podobně, jako utíkají před pokorou. Stejně jako pokání zahání démony, tak naopak přitahuje k člověku na pomoc anděly a Boží blahodať.

Pán Ježíš poté prohlásil, dnes byl zachráněn tento dům.

* * *

Hned v úvodu přípravného období k Velkému půstu nám Církev načrtla před očima základní schéma duchovní života, který si v době velkopostní máme osvojit či alespoň prohloubit.

Shrnuto: reálný (tj. ne fantazijní a ne klamný) duchovní život vychází z pravé touhy, která zrodí pravou modlitbu a ta vede člověka k pokání, jehož pravost je dosvědčena skutky nápravy. To je cesta ke společenství s Bohem.




Zobrazit příspěvek č. 1381 jednotlivě

Administrátor --- 30. 1. 2023
Ohlédnutí za nedávnými svátky

Poselství Jeho Všesvatosti ekumenického patriarchy Bartoloměje ukrajinskému lidu u příležitosti Vánoc 2022

Milované děti v Kristu,
naše svatá církev dnes slaví tělesné Narození předvěčného Syna a Slova Božího. Jedná se o jeden z největších svátků naší křesťanské víry, který slavíme v duchovní svobodě a radostně bez ohledu na tragické vnější okolnosti.

Bohužel, letos se evangelijní vánoční poselství ozývá za válečného hluku a střetu zbraní ve vaší vlasti, která zažívá hrozné následky provokativní a nespravedlivé invaze. Tato válka, vyvolaná agresí Ruské federace loni v únoru, představuje nejhorší evropskou geopolitickou a humanitární krizi od konce druhé světové války s negativním dopadem na životní prostředí a společnost na celém světě.

Pro nás křesťany jsou všechny války vraždou našich bratrů. Spasitel žehná „tvůrcům pokoje“, neboť „takoví budou nazváni dětmi Božími“ (Mat 5,9). Kristus hlásá myšlenku spravedlnosti a lásky, a to i vůči našim nepřátelům. Jako nejvyšší příjemci všech věcí seslaných od Boha jsme povinni více než kdokoli jiný usilovat o mír. V tomto smyslu vše, co by si křesťané učinili zákonem v rozporu se zásadami evangelia, nedotýká se křesťanství a nemění naši víru, ale spíše dopadají takové deformace zásad lásky a spravedlnosti na ty, kdo žijí v rozporu s Božími přikázáními.

Jakékoli překrucování evangelijního poselství pro politické účely, snaha najít teologický důvod k válce a násilí, a tak se pokoušet ospravedlnit neospravedlnitelné, se ukazuje nejen jako karikatura evangelia, ale také a především jako rouhání se Bohu. Je to hřích proti Pánu milosrdenství a králi pokoje. Důvěryhodnost našeho náboženství v současné civilizaci závisí na našem postoji k ochraně lidské svobody a důstojnosti a na našem příspěvku k míru.

Nyní, když slavíme Narození Kristovo, příchod Syna Božího na tento svět, do nějž Pán vstupuje, aby usmířil všechno stvoření s jeho Stvořitelem, snažme se z celého srdce být tvůrci pokoje tím, že se budeme snažit o spravedlnost, šířit solidaritu a pracovat pro ochranu stvoření. Nikdy nezapomínejme, že náš Spasitel nám v evangeliu přikazuje, abychom se navzájem milovali tak, jak on miloval nás, a upřesňuje, že právě „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“. (Jan 13,35)

Svatá Velká Kristova církev – která přinesla křesťanskou víru a byzantskou civilizaci do vaší vlasti, na Kyjevskou Rus, koncem 10. století – nadále obdivuje odvahu, statečnost a udatnost ukrajinského lidu, který demonstruje před celým světem vaši opravdovou oddanost a neomezenou lásku ke své zemi. Matka Církev přitom zvláště myslí na vás všechny, kteří letos na Ukrajině v tomto chladném období slavíte Narození Kristovo bez elektřiny, bez topení, a neustále se modlíte za okamžité obnovení míru a spravedlnosti, za obrodu Ukrajiny.

P.S.
Vánoční poselství přinášíme sice se zpožděním, ale s nadějí na jeho stálou aktuálnost.





Bombardování chrámů nedělali ani Stalinovi bolševici, to zavedlo až Putinovo pravoslavné bratrstvo





Zobrazit příspěvek č. 1380 jednotlivě

Administrátor --- 28. 1. 2023
Ohlédnutí za volbami

Naleštěný marketingový produkt dosáhl zaslouženého vítězství




(Koluje českým internetem)








Zobrazit příspěvek č. 1379 jednotlivě

Administrátor --- 18. 1. 2023
Pro Google kalendář

Elektronický pravoslavný kalendář

Na stránce elektronického pravoslavného kalendáře jsou informace pro ty, kdo si chtějí implementovat pravoslavné kalendárium do svého Google kalendáře. Jsou to dva kalendáře (pohyblivý a pevný), z nichž se skládá roční pravoslvný kalendáře (je to na výše uvedené stránce dole; dva ICS i obojí ID).



Zobrazit příspěvek č. 1378 jednotlivě

Administrátor --- 3. 1. 2023
Svatohorský mnich o válce na Ukrajině

Ruský mnich z Athosu hovoří o současné válce

Monach Andronik z kelie sv. Basila Velikého na Svaté Hoře

Zvláště doporučuji část jeho proslovu, kde se zabývá duchovním rozměrem ruské agrese (od 3:40 min.)

Video vzniklo zřejmě na podzim 2022. S českými titulky



Videosoubor ke stažení



Zobrazit příspěvek č. 1377 jednotlivě

Administrátor --- 3. 1. 2023
Kalendáře rozeslány

Nástěnný liturgický kalendář na rok 2023

Pokud jste někdo jihlavský kalendář očekával, ale nebyl vám doručen, prosíme, ozvěte se nám (na adresu Ambonu nebo kalendářní adresu). Vlivem nedávných nemocí máme trochu nepořádek v adresáři. Občas si někdo kalendář objednal, ale neuvedl adresu a přes e-mail se nám nepodařilo spojit apod.

Kalendáře zatím ještě nějaké máme, takže neváhejte se ozvat.

Ke stažení je tento kalendář (spolu s dalšími kalendářními edicemi) k dispozici na obvyklé adrese: pravoslav.or.cz/kalendarium/





Zobrazit příspěvek č. 1376 jednotlivě

Administrátor --- 20. 12. 2022
Video - Ukrajina vedle otevřené pekelné propasti

Nemám domov



Možná si ani neuvědomujeme apokalyptický kontext událostí posledního roku. Možná jsou všechny ty válečné krutosti a bestiality už předobrazem oné biblické ohavnosti, která stane na místě svatém. Třeba se nám tu přímo před očima už v Rusku houfují vojska Goga a Magoga (to jsou dle proroctví Rusové a Číňané), která nakonec potáhnou světem bojovat proti svatým a proti Bohu. Starec Paisij je už ve své době očekával. Doposavad jsme se vnitřně bránili tomu proroctví o Gogovi - Rusku, teď už si dokážeme představit ledacos.

Ale kdo ví? Třeba dá ještě Bůh čas na pokání a všechno bude nakonec úplně jinak...





Zobrazit příspěvek č. 1375 jednotlivě

Administrátor --- 15. 12. 2022
Koncem týdne rozesíláme objednané výtisky nástěnného pravoslavného kalendáře

Právě začíná distribuce jihlavského kalendáře 2023

Kdo byste si ještě přál vytištěný kalendář obdržet, napište na adresu: kalendar(a)pravoslavi.cz

Nezapomeňte uvést kolik výtisků a jako mutaci kalendáře si přejete (visací nebo diář) - liší se vazbou a kladem listů. A samozřejmě svou adresu.

Webová stránka této kalendářní edice pravoslav.or.cz/kalendarium




Zobrazit příspěvek č. 1374 jednotlivě

Administrátor --- 9. 12. 2022
Video o nezákonném vtržení Moskvy na území Alexandrijského patriarchátu

Z došlé pošty:

Posílám Vám odkaz na velmi dobře zpracované video, kde biskup Prodromos z Toliary (Alexandrijský patriarchát) zasvěceně a přitom jednoduše popisuje nezákonné a skandální vtrhnutí Moskevského patriarchátu na kanonické území Alexandrijského patriarchátu (AP), které vyvrcholilo založením tzv. "exarchátu" Moskevského patriarchátu (MP) v Africe. Prostředky, které k tomu Rusové používají, jsou peníze a suspendovaní kněží.

Zapněte si anglické titulky.

Naše místní církev má s tímto chováním ve stylu carsko-církevního imperialismu Moskvy relativně bohaté zkušenosti. V roce 1945 k nám Moskevský patriarchát vtrhnul a založil zde exarchát, ačkoliv se jednalo o kanonické území srbské (event. konstantinopolské) jurisdikce. Rozhodně zde nebylo území Moskvy. To vedlo k vyhlášení tzv. autokefality, kterou však neuznávala ani samotná Moskva a dále nás spravovala jakou svou kolonii. Podobné vměšování do vnitřních věcí naší církve prováděla Moskva před deseti lety a otřásla tím kanonickými základy naší církve, kterou přivedla na hranici rozkolu. A nyní se to opakuje: v posledním roce jsme (zatím v menší míře) svědky stejného chování Moskevského patriarchátu na kanonickém území naší olomoucko-brněnské eparchie. Stejně jako v Africe, MP využívá zdiskreditované a suspendované kněze naší eparchie k tomu, aby destabilizoval církevní soužití místní církve. Zcela neskrytě biskupové MP posílají na naše území své kněze, kteří rozeštvávají a fanatizují místní pravoslavné věřící a podněcují je proti kanonicky ustanoveným biskupům naší eparchie.

Podobné bezohledné nekanonické chování viděli věřící v Americe, když Moskva udělila tamní ruské komunitě statut "Americké autokefální církve", aniž by se sebeméně ohlížela na ostatní pravoslavné jurisdikce i na kanonické předpoklady k vyhlášení autokefality. (A to zde necháváme stranou otázku, kdo vůbec může v pravoslavném světě platně udělovat autokefalitu.)

Asi si budeme muset zvyknout na chování Moskvy, které je prostě jiné, než je obvyklé v evropské civilizaci. Moskva velice hlasitě křičí do celého světa, když se domnívá (stačí jí právě jen pocit či domněnka), že byla narušena její teritoriální svrchovanost, ale při tom se vměšuje do cizích věcí a narušuje pravomoci jiných, kdykoliv se jí zlíbí. Bohužel ze strany Ruska nevidíme schopnost kulturního jednání, ani schopnost žít v míru s rovnoprávnými členy pravoslavného společenství. Hned trhá eucharistickou jednotu, vyvolává rozkol a řídí se svou kupeckou politikou.

Kam to vede? Jaké má plány Moskva? Zřejmě si chce svými penězi koupit vazalství slovanských pravoslavných církví, a pak možná ještě Antiochie a Jerusalema, které jsou na ruském penězovodu závislé. Pak vyhlásí schisma a Moskva bude neomezeně církevně kralovat nad celým světem. Moskva bude novým papežem. Jenže Bůh není v politice ani v moci, ale v pravdě. (Kdyby v Moskvě naslouchali alespoň svým ruským svatým - Alexandr Něvský: „Bůh není v síle, ale v pravdě.)








Zobrazit příspěvek č. 1373 jednotlivě

Administrátor --- 27. 11. 2022
Kalendář jihlavský na rok 2023

Chystáme do tisku tradiční jihlavský kalendář. Formát A4, dvě mutace: 1.) jako nástěnný - s vazbou nahoře a očkem na zavěšení, 2.) jako diář - s vazbou na boku.

Kalendář by měl být vytištěn někdy v polovině prosince.

Kdo máte zájem, prosím, napište svou adresu, a počet výtisků (a případně i mutaci - nástěnný či diář).

Děkujeme za zájem.

Webová stránka této kalendářní edice.






Zobrazit příspěvek č. 1372 jednotlivě

Administrátor --- 19. 10. 2022
Učení ap. Jana o hlubině duchovního života

Vyjeď na hlubinu

Evangelium popisuje velký zázrak, který Pán vykonal. My, kteří nejsme rybáři, si to tolik neuvědomujeme, ale pro tehdejší lidi, kteří u toho byli, to byl takový zázrak, že na ně padla hrůza. V horkých dnech, kdy se vrchní vrstvy vody jezera zahřívají, se ryby stahují do hlubin, protože v teplé vodě nahoře klesá obsah kyslíku a ryby se dusí. Proto v taková období rybáři vyráželi na lov v noci, kdy vody u povrchu trochu chladnou a ryby vyplouvají z hlubin a je možno je chytit do sítí. Když Pán Ježíš zavelel Petrovi, aby za denního světla vyrazili na hlubinu a rozprostřeli sítě, Petr jako zkušený rybář namít, že celou noc pracovali a nic nechytili. To znamená, že ryby jsou u dna a do sítí je nelze polapit. A jestli se držely u dna i přes noc, tím spíše tam setrvají i přes denní vedro. Pak se Petr podvolil a vyplul spustit sítě do vody. Nejen, že něco chytili, ale chytili tolik ryb, že se vymykalo veškeré rybářské zkušenosti, všemu, co doposavad zažili, takže museli povolat loď s pomocníky a ještě se obě lodi pod tíhou úlovku téměř potápěly. Petr a jeho pomocníci si teprve v té chvíli plně uvědomili, koho mají před sebou. Petr s hrůzou klečí mezi hromadami ryb a prosí Ježíše, aby odešel, protože cítil, že jako hříšník se nesmí přiblížit k Bohu, aby neshořel.

* * *

Církevní tradice však vykládá tuto perikopu Písma svatého spíše alegoricky, jako jinotaj. Především vyzdvihuje Pánův příkaz: „Jeď na hlubinu!“ To je pokyn a vůle Boží pro všechny, kteří chtějí Krista následovat. Vyrazit na hlubinu hledání Boha, nezůstávat na mělčině povrchního světského uvažování, ale smýšlet o všem duchovně. To znamená neulpívat na tom povrchním myšlení, které se zabývá jen tím, co nám podává našich pět tělesných smyslů, ale pohlédnout hlouběji - postřehnout duchovní svět, který za vším stojí, neviditelné souvislosti a výklad toho, co se nám i ostatním děje, ve světle poznávání Boží prozřetelnosti a Boží vůle.

I svatý starec Paisij vybízel lidi, aby „na všechno hleděli duchovně“. U toho začíná duchovní život. Naše spiritualita, to není jen formální plnění náboženských tradic a pokynů, ani slepá víra. Kdo takto chápe církev, může prožít v církvi a na bohoslužbách celý život a duchovní život vůbec nepoznat. Formální účast na církvi člověku nepřinese žádnou duchovní zkušenost. Dokonce ani plnění Božích přikázání, desatera, mravních norem, - nic z toho nemusí člověku přinést živé okoušení „jak dobrý je Bůh“ (tak, myslím, charakterizoval duchovní život sv. Siluan Athonský). K čemu je dobrá askeze a půsty a další cvičení, když nikdy nepocítíme působení blahodati Svatého Ducha. Desatero, dogmata a posvátné tradice církve jsou tu jako příprava, základ a předpoklad pro naplňování Evangelia, blahoslavenství a lásky. K čemu nám je účast na Církvi, která je jakoby lůnem, kde se vyvíjíme pro život v Božím království, když zůstáváme stále jen duchovním embryem, kterému se nevyvinuly žádné smysly, skrze něž bychom mohli mít účast na duchovním ráji? (Viz podobenství sv. Nikolaje Kabasily)

A když člověk vypluje na hlubinu duchovního uvažování a hlubinu Evangelia, přijde zkouška. Obratnost a schopnosti každého lodníka prověří až bouře. „Když splníš přikázání, očekávej pokušení; protože láska ke Kristu se prověřuje těžkostmi“ (říká sv. Marek Asketa).

Ne každý, kdo je v formálně v církvi nebo dochází na bohoslužby, je skutečně v Církvi. Kanonická ustanovení jen vymezují duchovní prostor, v němž někde (kde, to ví jen Bůh, který vidí, co je skryto) se nachází skuteční křesťané. Tak učí prof. MDA Osipov.

A tak Církev, mystické Tělo Kristovo, pluje nad hlubinou se všemi, kdo do ní skutečně patří. Žije svým vlastním skrytým a pro nevěřící nepochopitelným životem nesení kříže, pokání a vroucí mlčenlivé modlitby a duchovním zřením. Pluje svými bohoslužbami plnými hlubokých symbolů a tajemných metafor.

* * *

Způsob, jak vyplout na hlubinu, každého z nás učí sv. Jan, apoštol a miláček Páně, který má letos právě v tento nedělní den památku. Je to první člověk v dějinách, kterému církev přiřkla přízvisko „Theolog“ (celkem jsou takoví tři). Theolog je ten, kdo může mluvit o Bohu, protože o Něm něco ví. Svatý Jan, který ze všech apoštolů Pána Ježíše nejvíce miloval, právě skrze svou lásku něco podstatného o Bohu poznal a napsal: „Bůh láska jest.“ (1 Janův 4,8; 1 Janův 4,16)

Jeho učení promýšlejí další svatí Otcové, prověřují je svou zkušeností, a vykládá je celá církevní tradice. Vyvodila z toho učení o Bohu mj., že člověk je bytost přebývající zde na zemi současně ve dvou světech. Skrze své tělo a psychiku přebývá ve světě hmotném. Poznává jej skrze své smysly a přemýšlení o těchto vjemech. Skrze duši však přebývá ve světě duchovním.

Vstupujeme do tohoto světa vírou v Krista a láskou k Pánu Ježíši i bližnímu. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha,“ píše sv. Jan. Boha poznáme skrze lásku. „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle,“ ujišťuje apoštol. Původcem naší lásky je Boží láska. On je zdroj a tak se nám dává poznat: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás ... Když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ Zjišťujeme pozvolna, že tento věčný duchovní svět je reálnější než dotýkatelný materiální svět. Začneme chápat, že k jakému světu se připoutáme, v tom budeme žít nebo hynout. Ďábel se pochopitelně snaží vytáhnout nás z duchovního světa a připoutat k tomuto materiálnímu světu. Zde všechno pomíjí a spolu s tím hyne i ten, kdo se k této pomíjivosti připoutal. My však máme posilovat spojení s věčným světem, abychom byli spolu s ním nepomíjiví. Proto nepomíjející život začíná v Církvi, která je přejímkou Božího království už zde na zemi. V ní se potkává pozemská pomíjivost s věčností, zde přestupujeme z dočasného světa do nebeské reality ráje.

Pohybuje se v tomto světě svou vírou, duchovním úsilím o očištění do materiální hniloby, která je schopna nakazit a pošpinit i duši. Skrze očišťování srdce začíná poznávání Boha. A vpřed na této duchovní cestě nás žene láska k Bohu, neukojitelná blažená touha po spojení s Ním. Jen On dokáže nasytit nejvnitřnější tužby našich duší.

Sami rozhodujeme, ke kterému z těchto světů se připoutáme. Volba je na nás. Církev činí vše proto, aby nás uvedla do díla, při němž přesouváme těžiště života do duchovního světa.

* * *

Témata této neděle, která jsou o plavení se na hlubině a o učení apoštola lásky, usvědčují vykolejenost velké masy současných pravoslavných věřících. Hovoří však nejen k úplným zbloudilcům, nám všem klade dost nepříjemné otázky.

Jak jsme na tom my s těžištěm našeho života, touhy a směřování? Jak jsou na tom masy současných křesťanů? Kde je naše srdce - tady nebo tam? Je těžiště našeho života, myšlení a touhy v duchovním světě, u Boha? Nebo jsme stále světskými lidmi, přilepeni srdcem k pomíjivým věcem, tělesným žádostem, ideologiím a politice a všem těm čachrům tohoto světa?

Ach, ten svět a jeho politika. Ta je ještě přitažlivější než zábava a sport. Spoutává lidské duše. Oslepuje a zapřahá věřící lid, aby táhnul jho nevěřících. (Galat 5,1; 2. Kor 6,14) Sotva byl vytažen z tmy do světla víry, už zase se s rozkoší ponořuje do temnoty. Současná politika je zřejmě jen zkušené dílo ďáblovo, kterým loví lidské duše pro marnost. V principu to není nic nového. Už dávní židé odmítli theokracii, kterou jim Hospodin nabízel, vystrčili Boha z trůnu a zavedli si despocii s králem. A tak to pokračovalo stále dál. Kristus byl židy vydán na ukřižování, protože odmítl se zabývat politikou. Odmítl řešit věci vojenské, státní a ideologické. Dokonce i okupant, římský císař, byl zpolitizovaným židům milejší, než Mesiáš. (Jan 19,15)

Pak se do světského myšlení zamotala Byzanc a tím skončila. Nyní je zjevně na řadě Rusko, které se tak zamotalo do své zaostalé sebestřednosti, že všude vidí jen nepřátele a bojuje proti tomu buď snahou je zotročit nebo pohltit. Když už se tak chvástá svou pravoslavností, mohlo by se poučit např. od Simeona Svatohorce: „Když si myslíš, že zdroj zla je v někom jiném než v tobě, je přestupek proti Evangeliu.“ Jenže co dnes vidíme? Krvelačnost zabijácké armády, snaha ukrást území, vyhladit národnost a uloupit ukrajinské děti, které jsou po tisících unášeny do Ruska k převýchově. „Je krajně bláznivé ubližovat druhému a nevidět v tom vlastní smrt.“ (Sv. Jan Zlatoústý) Škoda, že Rusko nemá v čele takového duchovního vůdce, jako byl srbský patriarcha Pavel, který káral masakry páchané i Srby: „Buď se budeme chovat jako lidé, nebo ať radši nejsme.“

Blogy křesťanů jsou dnes plné politické propagandy, nacionalismu a úchylných ideologií. To je to síto, kterým propadáme. Světští křesťané i mniši (a dokonce Svatohorci) vysedávají u počítačů a mají hlavu plnou politiky, hltají konspirační teorie a opájejí se světskou ideologií. Blázni tancující s blázny. Před našima očima se duchovně hroutí největší pravoslavná církev onoho národa, který je nejen veden psychopatickými vrahy, ale na jejich propagandu skočily dvě třetiny národa. A vlastně není divu, když je národ veden slepými pastýři, kteří se odvrátili od Krista a jeho přikázání a vrhli se do politiky. Zapomněli totiž jak problémy řešit duchovními způsoby. Simeon Svatohorec by jim poradil: „Nepřítel neprchá před silnými, ale vzdaluje se od mírných. Ví přece Bůh jak osvobodit zbožné od pokušení.“ Místo toho řeší své domnělé problémy podle způsobu nevěřících. Je to znamení ztráty víry. „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janův 5,4) Svět nepřemůžeme politikou, ani raketami, děly a tanky, nic nám nepomohou jalové konspirační teorie. Nad světem vítězíme vítězstvím Kristovým, který přemohl svět (Jan 16,33), a kterým se ozbrojujeme dodržováním přikázání lásky a pevnou vírou v Boha. Jak je možné, že na to církev v Rusku zapomněla? A nezapomínáme na to i my?

To je skutečné ztroskotání velké církve. Loď místo toho, aby plula nad hlubinou, zamířila na mělčinu, kde se rozbíjí o útesy. Potápí se nikoliv pod náporem nepřátel, ale protože se stala lodí bláznů omámených světskou mocí, penězi a domnělou slávou, ale ve skutečnosti vlečených svými mindráky. Jde ke dnu, protože ztratila lásku. Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nenávidí jiné lidi? „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 Janův 4,20-21)

Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nezachovává jeho přikázání lásky? (1 Janův 5,2-3) „To je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.“ (2 Janův 1,6) Jestli to ještě nezmění Boží zázrak, bude z této církve jen historické memento.


P.S.
Pohled do potápějící se lodi fašistů, kteří netouží po ničem jiném než uvrhnout svět do strachu, jak to sami říkají.

Řečník (spíš řvoun) na pódiu volá po svaté válce. Hrozí celému světu: „Boj se!“ Hrozí nevěřícím, kteří jsou vedení blázny, nemravníky, satanisty. „Boj se, už jdeme!“ Odpovědí jsou ovace davu. Snad každému křesťanovi asi přijde na mysl otázka, kdo je tu vlastně tím zvráceným bláznem, satanistou, nevěřícím... Učil nás snad Pán Ježíš vyhrožovat, svolávat do svaté války proti nevěřícím a zalykat se nenávistí? „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Petrův 2,23) Přišel ne aby soudil, ale aby zachraňoval kajícníky.

Ti, co nedůvěřují v Boha, se všeho bojí: Ameriky, NATO, vakcín, bacilů, nepřátel, temných sil, antikrista, čárových a všech jiných kódů a pečeti, občanských průkazů a pasů, čipů a radiových vln, bankéřů a karet, hladu a moru, všech vlád, prostě všeho. A kdo se bojí, ten hrozí a snaží se vzbuzovat strach. Tito tzv. „pravoslavní“ (na pódiu i pod ním) asi vůbec nepoznali křesťanskou lásku ani Boha a nic jim neříkají slova ap. Jana: „My jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1 Janův 4,16-18)






Zobrazit příspěvek č. 1370 jednotlivě

Administrátor --- 13. 10. 2022
Záštita přesv. Bohorodice a modlitby za Ukrajinu

Modlitební pomoc všem trpícím dnes na Ukrajině pod útoky ruských raket


Všichni víme, že Rusové začali ostřelovat centra ukrajinských měst v době dopravní špičky. Cílem byla kritická infrastruktura, cíle byly i civilní. Viz fotografie po ruském raketovém úderu na civilní obyvatelstvo na Ukrajině. Mykolajev, Záporoží, Kyjev, Charkov, Lvov, Lyman (dětská škola).

„V případě, že začne jaderná válka, buďte blíže epicentru výbuchu. Všechno tak skončí rychleji,“ káže ruská církev. (Bylo zveřejněno video kázání.) Rusko zřejmě přišlo ve válce už o více než devadesát tisíc vojáků. Rusové hromadně prchají z Ruska před mobilizací. Nacistická ruská televize a propagandisté ověnčují vítězství nad "banderovci" a "ukrofašisty".

Rusové na náměstích oslavují nové údery na Ukrajinu. Jsou prý hrdí na to, že jejich stát ukázal sílu.

Známý, dnes už zesnulý, starec Kyrill (Pavlov) na konci svého života upozorňoval Rusy, že Bůh se nad Ruskem smiluje, když se lid vrátí k mravnosti. A tak se Rusové srotili v boji proti „homosexualismu“, a bojují s ním vražděním sousedního pravoslavného národa. Ve jménu tradičních hodnost zabíjejí své pravoslavné bratry a sestry na Ukrajině. Je toto cesta k Božímu smilování nad ruským národem?

Slavíme teď svátek Záštity (Pokrovu) přesv. Bohorodice, která několikrát ochránila Konstantinopol před nájezdy nepřátel, kteří chtěli město vydrancovat a uchvátit. Podle některých historiografických zpráv byli těmi nájezdníky Rusové, před nimiž Matka Boží ochránila pravoslavné Byzantince. Teď je taková doba, že by zázračnou záštitu před Rusy potřebovala Ukrajina. Možná, že se Panna Marie opět zjeví a zažene Rusy.

Na svátek Záštity (Pokrov) přesvaté Bohorodice (14. října) se konají modlitby za trpící Ukrajinu. Kdo mezi pravoslavnými ještě zůstal křesťanem, ať se připojí.

O svátku Záštity přesv. Bohorodice jsme kdysi zde už psali v č. 1179.





Zobrazit příspěvek č. 1369 jednotlivě

Administrátor --- 25. 9. 2022
Svátky přesv. Bohorodice, naší matky

Bohorodice, milostiplná matka křesťanů

Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy - jako na rodinné společenství bratří a sester.

Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem', protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.

Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).

Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena - každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.

A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované - všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.

Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství - ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými? Chováme se slušně nebo děláme v rodině jen nepořádek a předvádíme sobecky svou nevychovanost?

Občas se obávám, že by si naše církevní rodina mohla více uvědomovat, že jsme bratry a sestrami, a místo vzájemného ubližování, pomlouvání a hanění, intrikování a politikaření či jidášské lakoty, bychom asi měli více vnímat, že jsme bratry a sestrami. Jak vypadá náš církevní život? Nejdříve zabíjíme bratra svou závistí či nenávistí v srdci, pak ho zabíjíme slovy pomluv a intrik, a nakonec ho zavraždíme puškou. Zrovna máme všichni před očima aktuální situaci války na Ukrajině, když po sobě bratři střílejí, jedni posílají na domovy svých bratrů rakety, zajatce bestiálně mučí a popravují. Tohle snad vypadá na to, že by ti pravoslavní útočníci chápali, že vraždí svou duchovní rodinu, že pobíjejí ty, s nimiž sdílí Krista a Jeho Krev?

Spíše to vypadá, že jedni "pravoslavní" nevidí v druhých pravoslavných svého bratra více, než Kain viděl svou krev v Ábelovi. Můžeme ty vraždící pomatence nazývat křesťany? Nebo jsou spíš jen dalším úkazem „znamení doby“, kdy církví a lidstvem prochází síto, aby přesívalo, zkoušelo a vyjevilo, kdo kým je, kam si vybral, že chce patřit, a tak se projevilo, zda mezi mnohými sebevědomými pravoslavnými věřícími jsou vůbec nějací křesťané.

Jak chceme sdílet věčné království, když nedokážeme sdílet ani ten pozemský ráj, který se ukazuje v církvi? Jak bychom mohli mít společnou účast na nepomíjivém, když nejsme schopni zachovat bratrské společenství dočasné. Bude snad stát o nebeskou lásku a nekonečnou důvěru a neomezenou vzájemné sjednocení ten, kdo se na zemi naučil jen nenávidět, závidět, hněvat se, sobecky hrabat pro sebe, intrikařit a rozdělovat? Vždyť volbu o své věčnosti provádíme zde. Po odložení těla jen pokračujeme dál tím směrem, kterým jsme se srdcem i skutky vydali už na zemi.

Sice jsme schopni hodiny vyzpěvovat akathisty před zázračnými ikonami, vysluhovat molebny, ale jak to prospěje našim duším, když pak utíkáme páchat zlo vůči bratrovi? Dávné židy usvědčoval z hříchu Boží zákon, který se zavázali plnit a kterým se chlubili. My bychom se měli mít na pozoru, aby nás neusvědčilo evangelium, které při liturgiích předčítáme a kážeme; aby nás neusvědčovaly ze spáchaného zla všechny ty akathisty a kánony, a nebylo nám na soudu řečeno: věděls, co máš činit, a nečinil jsi to. Dáváme si pozor na to, co si vezmeme do chrámu na sebe, ale abychom zpytovali svou duši, to nás ani nenapadne. Lidé, kteří se chystají k svatému přijímání, si někdy lámou hlavu, zda přečetli všechny stanované modlitby, kánony a provedli další úkoly, jenže kolik našich lidí se s bolestí v srdci trápí otázkou, zda někoho nezarmoutili svým egoismem nebo dokonce neublížili komu myšlenkou, slovem, skutkem...

Připozdívá se, na svět padl soumrak. Nezačínáme se podobat některým dávným židům, před nimiž varuje Písmo?
»Můj synu, kdyby tě lákali hříšníci, nenech se zlákat! Kdyby tě přemlouvali: "Pojď s námi, vražedné úklady nastrojíme, počíháme si na nevinného bez důvodu, pohltíme je, jako podsvětí pohlcuje živé, bezúhonní budou jako ti, kdo sestupují do hrobu, přijdeme si na rozličný drahocenný majetek a domy kořistí si naplníme, vsaď na nás, přijdeme si všichni na společné bohatství" - můj synu, nechoď s nimi jejich cestou, zdržuj svou nohu od jejich stezky, neboť jejich nohy běží za zlem, pospíchají prolévat krev.« (Přísloví 1,10-16)

Asi už je zde doba, prorokované starcem Serafímem Vyrickým, kdy se budou budovat velechrámy a zlatit kupole: „Přijde čas, kdy nikoliv pronásledování, ale peníze a klamy tohoto světa odvedou lidi od Boha a zahyne více duší než v dobách otevřeného pronásledování ... Z jedné strany se budou vztyčovat kříže a zlatit kupole chrámů, ale z druhé strany nastane království lži a zla. Opravdová církev bude vždy pronásledována a spasit se bude možné jen utrpením a v bolestech. Pronásledování budou ta nejostřejší a nepředvídatelného charakteru. Strašné bude dožít se té doby.“ Velechrámy plné zlata tu už máme, a jeden je hroznější než druhý.

„Hleďte si krásy duše. Za krásu tělesnou nám ráj nikdo neslíbil.“ (Ct. Paisij Svatohorec) Čím se zdobí duše? Láskou a čistotou. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Ne podle množství poklon, hodin akathistů, ani podle oblečení, podrjasníků, přísnosti půstu, starého kalendáře, či šátků na hlavách (a už vůbec ne podle velikosti velechrámů, či kilogramů zlata na kopulích: „nužno-li vam eto zoloto lživoje“ zpívala jedna ruská pěvkyně). Všechno tělesné a vnější je druhořadé. Stav srdce, jeho čistota - to je podstatné.

Jako rodičové milují všechny své děti, poslušné i neposlušné, mírné i vzpurné, hodné i zlobivé, tak Bůh nás stále miluje, ale zvláště blízko jsou mu ti, kteří mu činí radost. Matka Boží miluje všechna svá dítka, ale zvláštní přízeň projevuje těm, kteří ji napodobují snahou o čisttotu, pokoru a lásku. Naši rodiče svolávají k sobě nás všechny, ale jako většina rodičů vědí, že k problematickým dítkám se musí zachovat s jistou přísností, aby je vychovávali. A tak si zde sami vybíráme, zda chceme být opatrování shůry laskavě, nebo zda si jen koledujeme o výchovný výprask. A to víme ještě o horší možné variantě, kdy Božský sadař vytne a spálí neplodný strom - buď ještě zde na zemi, anebo tam na posledním soudu (praví o tom naši svatí otcové: „nejhůř je na tom ten, kdo hřeší a dobře se mu při tom daří; takový bude souzen bez milosti“).

Bratři a sestry, jsme jedna duchovní rodina. Jsme všichni z vznešeného nepozemského rodu. Neboť těm, „kteří ho (tj. Krista) přijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří v jeho jméno. Takoví nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,12-13) Pohrdneme i my svým rodem, jako Ezau kvůli míse čočovice (čili tělesným vášním a neúctě k rodičům) opovrhl svým prvorozenectvím? Jak dlouho ještě budeme svým darebným chováním zneucťovat své vznešené rodiče? Svým chováním v církvi a vůči sobě navzájem ukazujeme každý den, jakými jsme dětmi a jakými jsme si duchovními sourozenci.

A Bůh se dívá a hledá na zemi svůj lid. Matka Boží smutně hledí a počítá ty, kteří jsou na zemi jejími dobrými dětmi.



Zobrazit příspěvek č. 1368 jednotlivě

Administrátor --- 12. 9. 2022
Reportáž v Událostech ČT ze dne 8. září 2022

Kritika církve v Česku. O napojení pražské eparchie na Moskvu, aneb přes patriarchu Kyrilla až k Putinovi

Aktualizováno 14. 9.

Ten titulek je formulován v souladu s tím, jak asi chápe reportáží (viz video níže) podávanou situaci v naší místní církvi česká veřejnost. Praha se stává více a více proruskou a dokonce v této válečné době vítá v katedrále duchovenstvo patriarchy Kyrilla, který stojí na straně nepřátel Ukrajiny a evropské civilizace a potažmo (dle putinské propagandy) i na straně nepřátel našeho národa či státu.

Vypadá to, že Moskva kolem sebe houfuje slovanské (postkomunistické) církve, upevňuje staré, za komunismu navázané vazby, posiluje kontakty. Netroufal bych si vyloučit, že se připravuje velký světový rozkol. Představitelé ruské církve jistě ví, že jejich církev může brzy být (kvůli nadšené podpoře Putinovy agrese) velkou částí světového pravoslaví zavržena a možná i odsouzena, a tak se na to připravují. Početně na to Rusko má, ale pravda není síle ani v množství. Zdá se mi, že naše církev je do této temné budoucnosti vedena jak na řetězu. Mohu jen doufat, že jsou to příliš temné vize. A jako vždy, budu rád, jestli se mýlím.

Jenže co kdyby to opravdu šlo dál tímto směrem, a my bychom byli těmito vazalským pouty odtrženi od skutečného pravoslaví a odvlečeni do ruského rozkolu? Zbytek světové pravoslavné církve se starobylými patriarcháty by nás musel považovat za rozkolnou ruskou církevní kolonii (kolonií vlastně už 70 let jsme). Zároveň bychom byli morálně odtrženi od zbytku okolní společnosti v České republice, která tu určitě nechce mít nějakou výspu nekulturní rozpínavé západní Asie (kadyrovci vyhrožují, že dojdou klidně až do Berlína, i Putin by nejraději obnovil sféru totalitního vlivu dle vzoru SSSR).
Už teď jsme v hledáčku vládních orgánů ČR, BIS a českých médií jako potenciální ruská pátá kolona, která by snad mohla začít pracovat v cizích zájmech a proti našemu státu a národu. Hlavní zpravodajská relace televizních zpráv už pravidelně přináší reportáže o podivnostech a různých podezření kolem naší pravoslavné církve.

Je mi z toho smutno. Dokonce i v situaci dnes, kdy se zdá, že se vedení moskevské církve dostalo v civilizovaném světě do všeobecného opovržení a kdy ztrácí jakýkoliv křesťanský kredit, má v Čechách Moskva stále pevné zázemí. Jako by nám vůbec nezáleželo na tom, že moskevská církev žehná genocidě, vraždění, terorismu a všemu tomu, co dnes civilizovaná část světa považuje za nelidské.

Obávám se, že se naše církev začíná vyčleňovat z české společnosti. Je snad pozvání po celém západním světě zdiskreditovaných Kyrillových duchovních do naší pražské katedrály začátkem procesu, na jehož konci bude mít česká pravoslavná církev blíže k Moskvě než k Česku? To by znamenalo, že se z nás stane gheto všeobecně opovrhované českým národem? Byl by to konec Gorazdem započaté misie mezi Čechy.

Možná bychom si měli konečně uvědomit, že zájmy ruské církve jsou jen obtížně slučitelné s úkoly a posláním České pravoslavné církve a s jejími zájmy.

A tím se dostávám k tomu podstatnému - k hrozbě, kterou vidím, a tou je opouštění naší místní tradice, na níž je založena naše novodobá církevní existence. Na čem jiném zde chceme stavět, když zavrhujeme duchovní odkaz obnovitele Pravoslaví u nás, svatého Gorazda II. (+ 4. září 1942), jehož 70. výročí umučení jsme právě vzpomínali. Biskup Gorazd se před celým národem zaručil, že česká pravoslavná církev nebude u nás expoziturou cizích politických sil a konkrétně - že skrze ni sem nebude pronikat ruský politický vliv. A dnes to vypadá tak, že ruská rozpínavost našla v pražské katedrále otevřené dveře do České republiky. Církevní a politická expanze jsou v Rusku jedno a to samé, jak ukazuje současná válka. A naši věřící budou mít ve společnosti z ostudy kabát a přijde doba, kdy se budou bát chodit do svých chrámů nebo nebudou chtít tam chodit, až uvidí, co se tam bude dít za věci.

Při sledování televizní reportáže jsem si kladl otázku, jestli všem našim vladykům opravdu ještě záleží na pravoslavné misii mezi Čechy. Pokud ano, proč si někteří počínají způsobem, o kterém vědí, že bude místní obyvatelstvo popuzovat a způsobí odpor české společnosti vůči místní pravoslavné církvi. Přece jsme zde především pro český národ a v druhé řadě pro bratry z Ukrajiny, kteří zde početně převládají. Vítáme samozřejmě i Řeky, Srby, Moldavany a Rumuny, stejně jako Bulhary i Rusy a další, ale prioritu v České pravoslavné církvi mají Češi, i když je jich menšina. Druzí v pořadí naší pastorační péče jsou Ukrajinci, kteří plní naše chrámy.

Jejich počet však není jediným důvodem naší duchovní pozornosti věnované tomuto národu. Opravdová Kristova Církev vždy stojí za těmi, kdo jsou nespravedlivě pronásledováni, trápeni a hubeni. U nich je místo pravoslavného kněze a biskupa - ne u těch, co činí násilí, chovají se nelidsky, vraždí a přepadají okolní národy. U chudých je Kristus, násilníkům stojí za zády antikrist. Kdo stojí vedle moskevských vůdců? Proč my bychom měli mít účast kvasu farizejů? (Mat 16,11-12) Vnucuje se otázka, zda jsme na tyto elementární součásti křesťanské morálky a duchovnosti již nezapomněli.

Ano, většina našich věřících jsou v současnosti Ukrajinci (už dávno před ruskou invazí). Vnímáme to tak, že je Bůh už před dvaceti lety začal posílat, aby početně i morálně pomohli naší místní církvi vykročit do další etapy naší církevní poutě, a máme je rádi. Máme zkušenosti, že se ochotně přizpůsobují našim zvyklostem a církevním obyčejům i českému charakteru místní církve. Snadno najde každý kněz nějaký modus vivendi, který umožní bratrské a klidné spolužití Čechů a Ukrajinců na jedné farnosti tak, že si ani jedna skupina nepřipadá zanedbávaná, opomíjená či přehlížená. Jenže problém vzájemného farního soužití většinou není na farnostech, ale spíše se vytváří někde jinde - buď vlivem ze zahraničí, nebo působením zcestných ideologií, nebo pochází z vyšších pater církevní správy. U třetí možnosti vzniká otázka: stojí zde biskupové za svými věřícími? Pracují výhradně pro to, aby naše církev vytvářela domov Čechům a zároveň byla druhým domovem Ukrajincům? Co si mají věřící z Ukrajiny myslet, když jsou v pražské katedrále naší pravoslavné církve vítaní hierarchové vyslaní patriarchou Kyrillem, který poskytuje Putinovi plné požehnání k vyvražďování Ukrajinců a k zabírání jejich země? (Dokonce i dnes, v době ústupu ruských vojsk, když vyvěšuji tento příspěvek, kázal patriarcha Kyrill, aby se všichni modlili za vítězství Rusů. Připomíná to víření válečných bubnů v politických kázáních, která už v minulosti povolávala věřící a modlitbu do služeb světských ideologií.)

Příchod běženců utíkajících před ruskými válečnými zločinci z Ukrajiny je takovým testem naší křesťanské víry. A neměla by to být volba těžká vzhledem k tomu, jak blízko k našim hranicím je ruská agrese. Je to volba, na jakou stranu se postavit, a výsledek volby zjevuje, jaké je naše myšlení: světské nebo evangelijní? Dokážeme ještě rozpoznat zlo páchané na nevinných? Věříme více konspiračním teoriím a zcestným ideologiím, nebo věříme především Evangeliu pokoje? Jsme politikové utápějící se v intrikách (cizích nebo svých) nebo zastánci maličkých, chudých a napadených? Dokonce i ukrajinský metropolita Onufrij ještě v době, kdy se podřizoval Moskvě, hned v první dny války odsoudil útok Ruska a nazval Rusko Kainem. Psal do Moskvy, ale nikdo mu neodpovídal; nakonec mu vzkázali, že se má modlit za vítězství ruských zbraní, které zabíjejí jeho věřící. A dnes máme takto nesnášenlivě smýšlející duchovenstvo na soudružské (narážím na vazby vytvořené kdysi ještě bolševickou Moskvou) návštěvě v naší katedrále.

Události (ČT 8. září 2022)



P.S.

Mnohý náš kněz má tu zkušenost, že kamkoliv dnes v Česku přijde, především se ho ptají, jestli je pod Moskvou. Aby se s ním někdo mimo církev vůbec bavil, musí každý pravoslavný Čech nejprve dokazovat, že není podřízen patriarchu Kyrillovi a nemá nic společného s Putinem. A teď jsme na farnostech v pozici lhářů či naivků, když celá společnost vidí Kyrillovy duchovní v Praze nebo naše duchovní v Maďarsku (19. 8. 2022) na setkání s Kyrillovou pravou rukou.

Kvůli agresi Ruska na Ukrajině mi chodí spousty e-mailů. Tohle mi přišlo asi pět minut po odvysílání reportáže v ČT: »čau vy ruský estébáci, Bůh by z vás zvracel. Měli byste si zvolit jiné vedení než proruské estébácké pokur...ence. Fuj. Vaše církev by měla být zakázána. RB«. Tolik na závěr vox populi. Stojíme o takové postavení ve společnosti? Jestli ano, pokračujme současným směrem.

Budapešť (19. srpna)



Vl. Ilarion, přeložený patriarchou Kyrillem z Ruska do střední Evropy, aby zde zajistil podporu RPC ze strany evropských pravoslavných církví, svolal jejich zástupce do Budapešti. Zde vl. Ilarion rekapituloval vzájemné vztahy a zavzpomínali si na staré časy (viz promluva na videu). A aby nikdo nezůstal na pochybách o charakteru této schůzky, zazpívali na závěr velehlasně modlitbu za dlouhý život, zdraví a úspěchy patriarchy Kyrilla.





Zobrazit příspěvek č. 1367 jednotlivě

Administrátor --- 5. 9. 2022
Letní Pascha

Zesnutí přesvaté Bohorodice

Letos připadal tento svátek na stejný den v týdnu, kdy se vzpomínaná událost stala, - na neděli. Někdy se tomuto velkému svátku (největšímu z těch bohorodičných) říká „letní Pascha“. Tím se vyjadřuje nejen jeho význam, ale především duchovní obsah. V události a okolnostech zesnutí Matky Boží spatřujeme projev pronikání Kristova vítězství nad smrtí do lidské přirozenosti. Je to úkaz kristifikace našeho lidství. Na obrazu zesnutí Panny Marie, který nám posvátná církevní tradice dnes vykresluje před očima, můžeme zřetelně sledovat, že přemožení smrti nebylo jen osobní záležitostí Ježíše Krista, ale týká se celého lidstva. Toto vítězství si přisvojují všichni křesťané svou vírou ve vzkříšeného Pána, svou účasti na Církvi a svatých Tajinách, svým duchovním zápasem za očištění od vášní.

Svým příkladem nás Matka Boží předchází po této cestě vzhůru, kterou Kristus otevřel, ona po ní jako jedna prvních kráčela a nás na tuto cestu svým příkladem zve. A co více, od Hospodina dostala zvláštní moc pomáhat na této cestě dalším svým dětem.

Když Kristus visící na kříži svěřil svého milovaného apoštola Jana do mateřské péče své matky, stojíme tam v osobě sv. Jana i my všichni. Jsme duchovně - v morálním slova smyslu - dětmi Panny Marie. Kristus nás poroučí do její mateřské náruče. Ona se o nás duchovně stará, chrání nás, jako matka opatruje své dítě.

* * *

Na příběhu tohoto svátku sledujeme, jak se uskutečňuje síla Kristova Vzkříšení v lidstvu. Všichni chceme jít její cestou. Jak se ukazuje, moc smrti je opravdu zlomena. Smrt se pro lidstvo změnila na zesnutí. V době Starého zákona i v prostoru mimo křesťanství je lidské úmrtí prostě smrt. Člověk zemře a konec. Tělo se rozloží a duše (všechna náboženství vědí, že duše je nesmrtelná) je odvlečena kamsi do tmy či do šera. Většinou bylo toto záhrobní místo vnímáno jako nějaká forma podsvětí. Duše se tam mění na jakýsi stín. A její existence na místech bez světla je mučivá. Duše potřebuje světlo, tak jako tělo potřebuje jíst a dýchat. Až křesťanství přineslo něco úplně nového. Tělo usíná, jakoby spí, aby jednou bylo opět vzbuzeno, povoláno k životu, vzkříšeno. Duše jde tam, kde je takové duchovní prostředí, které se jí v průběhu pozemského přebývání stalo vlastním. Způsobem svého života, svým chováním, svou vírou a morálkou si sami volíme posmrtný stav duše. Náš církevní život je posvátnou tradicí tak uzpůsoben, abychom v Církvi poznávali Krista a zamilovali si ho, abychom si osvojili se nebeský stav duše - aby se nebe stalo naším vnitřním domovem.

Na události zesnutí Matky Boží vidíme, co nás čeká v blízké budoucnosti, při úmrtí, i ve vzdálenější budoucnosti, při vzkříšení zesnulých.

Hlavní částí toho, co se tenkrát stalo a co nám tento svátek rok co rok připomíná, byl příchod jejího syna Pána Ježíše, který se u jejího lože zjevil v oslepujícím světle spolu s nebeskými mocnostmi, s dušemi praotců, proroků a spravedlivců, a vzal duši své Matky, aby ji odnesl s sebou. Druhou částí události bylo vzkříšení jejího těla, které se stalo třetího dne po jejím zesnutí. Tím se přesv. Panna Marie liší od jiných svatých, kteří jsou svými dušemi pod Božím trůnem a mají moc se přimlouvat, ale na vzkříšení svých těl teprve čekají. Matka Boží podle různých zjevení chodí po zemi a pečuje o své děti. Sama o tom pravila: „Jsem s vámi po všechny dny.“ A to samé se ze zjevení dozvěděla celá řada našich svatých.

Tyto hlavní ideje, které vyjevují principy tohoto velkolepého svátku, jsou obsaženy v troparu svátkové hymnografie:

Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou života, přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Nyní se posouváme k tomu, co souvisí s tím, že přečistá Maria získala plnou účast na vítězství svého syna. Tím je přemožení smrti. Odstranění, překonání smrti, smetení její moci nad člověkem. To je zvěst tohoto svátku. Proto je to sváte radostný.

Tradičně se z těchto důvodů obracíme k Bohorodici v modlitbách před smrtí nebo v modlitebním kánonu pro východ duše z těla. I při jiných modlitbách poroučíme celý život svou duši do rukou Bohorodice. Ona má tu moc provést putující duši bez úhony mezi démonickými nástrahami, chránit duši při záhrobním putování před útoky temných démonických bytostí.

* * *

Viz např. modlitbu velkého povečeří, čteného ve Velkém půstu (modlitba od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy):

»Neposkvrněná, nevinná, neporušená, přečistá Panno, bezúhonná, Boží nevěsto, Vládkyně, jež jsi Boha Slovo přeslavným porozením svým s lidmi sjednotila a nad porušenou přirozenost našeho rodu se povznesla a s nebeským se spojila, která jsi beznadějných jediná naděje a zápasících pomoci, pohotová zastánkyně k tobě se utíkajících, a všech křesťanů útočiště ... zastávej se mě vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující.«

* * *

Zakončíme připomínkou, že tento letní půst je obdobím dvou velkých svátků: Proměnění Páně a Zesnutí přesv. Bohorodice. Při svátku Proměnění Páně na hoře Tábor jsme si připomínali událost, která měla dva významy, při ní totiž vidíme jednak projevení Kristova Božství, a zároveň se nám zjevuje, jak máme být proměněni my samotní. Proměnění Páně je tudíž svátek vyprávějící o proměně života, kterou si Pán Ježíš přeje s námi provést, kdežto svátek Zesnutí přesv. Bohorodice vypráví o proměně smrti. A co pravíme o proměně, která je na přesv. Bohorodici ukázána? Je to proměna smrti v zesnutí; nutné sestoupení duše do podsvětí se změnilo v otevřenou cestu k vystoupení duše vzhůru do nebe; odchod do temnot a šerých míst je proměněn v příchod do světla; záhrobní opuštěnost duše Bohem je proměněna na vstoupení duše do náruče Kristovy. Muka věčné tmy jsou změněna na blaženost ve věčném nikdy nezapadajícím světle. Shrnuto: tyranie smrti, která dřív zotročila lidstvo, je proměněna ve vítězství Kristovo, který smrti zlomil její umrtvující jedovaté žihadlo.

Když vítězství Božího Syna vzkřísí člověka z mrtvých, není takové síly a není žádného hrobu, který by udržel jeho tělo v zemi spoutané zesnutím. Po svém pohřbu se večer zjevila Matka Boží apoštolům, obklopena andělskými bytostmi, stojíc ve vzduchu a pravíc: „Radujte se, neboť jsem s vámi po všechny dny.“

Zvěstuje se nám tu, že smrt už nemá vládu na lidskou duší. Tělo člověka, které patří tomuto hříchem poškozenému světu, je také poškozené a bez úplné proměny nemůže žít věčně. Vždyť „jak by mohlo mít pomíjivé účast na nepomíjivém?“ Při odchodu duše z těla má Kristem proklestěnou cestu k Bohu. Naše tělo usíná spánkem a čeká, až bude probuzeno, proměněno, vzkříšeno k nepomíjivému životu. Ukládá se do země jako semínko, aby z něj vyrostlo něco zcela nového. (Jan 12,24) Vše vysvětluje Písmo svaté, viz citace v příloze za článkem.

* * *

Duchovní nemocí nás, moderních lidí, je jakési otupění či duševní ochrnutí - už jsme nějak přivykli všem těmto nesmírným a velikolepým skutečnostem. Jako bychom ztratili schopnost se jim divit, žasnout nad nimi a nechat se jimi uchvátit. Sice se honíme za zázraky, za kdejakým myrotočením, a dokazujeme tím svou slabou víru, která potřebuje stále nějaké důkazy, ale přestali jsme divit skutečným divům. Více nás vzrušují různá (někdy zatím nečitelná či nesrozumitelná) proroctví, než to, co pro nás Bůh vztaženou pravicí mocného učinil. Asi jsou skutky a divy Hospodinovy tak nesmírné a nadmíru velké - příliš silné pro naši duši, duchem světa raněnou, scvrlou, slabou a vyčerpanou. Snad i v nás, tak duchovně zesláblých lidech, vykřesá církevní život schopnost, která by se dala vyjádřit slovy učedníka sv. Andreje jurodivého - když ve Vlachernském chrámu (kde byl uložen šat Panny Marie, který zůstal v hrobě, zatímco její vzkříšené tělo bylo vzato do nebe) se Andrej otázal svého učedníka, zda také vidí zjevení Matky Boží, on mu odvětil: „Vidím a žasnu.“


Příloha - Bible o vzkříšení lidí

35  Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?"
36  Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.
37  A co zaséváš, není budoucí tělo, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny.
38  Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.
39  Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby.
40  A jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských.
41  Jiná je sláva slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je sláva hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší slávou.
42  Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43  Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44  Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
45  Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ - poslední Adam je však Duchem oživujícím.
46  Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
47  První člověk byl z prachu země, druhý je Pán z nebe.
48  Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.
49  A jako jsme nesli obraz pozemského, tak poneseme i obraz nebeského.
50  Chci říci to, bratří, že člověk (tj. „tělo a krev“), jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
51  Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,
52  naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.
53  Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
54  A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!
55  Kde je, smrti, tvé žihadlo? Kde je, peklo, tvá zbraň?´
56  Žihadlem smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. (1. Korintským 15. kap.)


Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo (ve smyslu: stále stejné, neproměněné). Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (Jan 12,24)


Viz o tomto svátku u nás ještě zde v příspěvku 1128







Zobrazit příspěvek č. 1366 jednotlivě

Administrátor --- 16. 8. 2022
Video o (ne)smyslu války na Ukrajině

Ne všichni Rusové se dnes projevili jako barbaři

Aktualizováno



Necitujte desatero Božích přikázání před ruskou katedrálou!
(6. přikázání: Nezabiješ.)
Už v březnu jsme přinesli obrázek
statečné ruské ženy
(přísp. 1337)

 
Dnes bych rád složil hold těm příslušníkům ruského národa, kteří se ve zkoušce, která na Rusy přišla, prokázali jako civilizovaní a kulturní lidé a hlavně jako opravdoví křesťané. Takových je sice v ruské populaci menšina (vypadá to na čtvrtinu, nanejvýš), ale o to většímu tlaku jsou tito lidé podrobeni a o to těžší zkouškou ohněm musejí nyní procházet. Hledají řešení nesnadné situace, v níž se ocitli a kterou jsme si zvykli charakterizovat úslovím: „Co si počít, když máme pravdu, ale těch druhých je víc.“

Jsou to Rusové, kteří si nenechali vymýt mozky totalitní nacistickou propagandou a dál trvají na tom, že není ani kulturní ani křesťanské přepadnout vedlejší stát, a tak brutálním způsobem vyhlazovat jeho lid (a to navíc bez vyhlášení války a zločineckými prostředky). Jsou to křesťané, kteří znají a ctí desatero Božích přikázání (na rozdíl od vedení ruské církve) a odmítají to, co Hospodin tak přísně svému lidu zakazuje: vraždu, loupež, křivá svědectví a další "válečné lži". Jsou to učedníci Krista, a nikoliv žáci Kaina a Jidáše, či farizeové.

To jsou ti, kteří si nenechali vymýt mozky Velkým bratrem v Kremlu, indoktrinovat se mýticky přepsanou historií a nevpustili si do hlavy ten orwellovsko-sovětský doublethink: válka je mír, láska je nenávist, vražda je svatá a "speciální vojenská operace" je "válka". Mají odvahu pozdvihnout hlas a případně konat skutky odporu proti putinské totalitě. Takovým Rusům skládám hlubokou poklonu. Snad se stanou zárodkem nové ruské společnosti a očištěné ruské církve.

Už delší dobu se chystám toto napsat na jejich adresu a zpracovat nějak toto rozdělení ruské společnosti na nebezpečné naduté blázny a slušné kulturní lidi. Bohužel zvěrstva ruských vojáků a státního vedení a šok z toho, jak velká část ruské populace je svým myšlením kdesi na úrovni středověkých nevolníků, mi k tomu nedávala příležitost, a tak jsem se doposavad musel omezit jen na krátké zmínky či náznaky, že ne všichni Rusové jsou takoví jako většina, a to pochopitelně nestačí. Je jasné, že je potřeba věnovat této perspektivní menšině více pozornosti a morální podpory.


Putinova policie zatýká nebezpečnou babičku
Jelenu Osipovovou při protestní akci

 
Jmenujme např. ruského diákona RPC Andreje Kurájeva, známého pravoslavného intelektuála, který jako komentář k Ruskem rozpoutané válce napsal: »Je mi hořko z toho, že se moje vlast rozhodla skončit sebevraždou. V prvních dnech jsem předpokládal, že je to osobní rozhodnutí moskevského tyrana, jenže dnes, když vidím celonárodní konsensus nad tímto rozhodnutím, musím říci: ano, je to rozhodnutí mé země, mého národa. — Po letech jsem musel přehodnotit své dřívější názory a nyní s bolestí souhlasím s tezemi, které u mě vyvolávaly hněv a které jsou z hlediska patriotů "rusofobní". Někteří západní politologové mluvili o tom, že bolševismus je jinou formou ruského pravoslaví. Čili není to cosi cizího, nasazeného k nám zvenku, ale něco nám přirozeného, organická součást naší národní historie. Mutace samotného (ruského) pravoslaví ... — Vidím tu lehkost, s níž od r. 2012 začal pravoslavný svět (zde má zřejmě na mysli "ruský pravoslavný svět") opěvovat své právo na násilí. Viz např. naše folková zpěvačka Žanna Bičevská, která velice zajímavě začala v 80. letech s lidovými písněmi, pak vstoupila do církve a stala se krutou a urputnou. Nyní zpívá písně: "Nepřítele vystopujeme, roztrháme na kusy a Boha budeme chválit..." Má pěkný hlas, dobře hraje na kytaru, ale nemá vůbec pěkné názory. — Zdůvodňování násilí a agrese jsou tak snadno akceptovány masovým vědomím... Když se militarismus a krvežíznivost tak lehko dostávají do duše, znamená to, že probouzejí nějaké hluboce v duši uložené přesvědčení a emoce ruských pravoslavných lidí. A to se mi nelíbí. — Tuto válku považuji za sebevraždu bez ohledu na to, jakých vojenských úspěchů dosáhnou ruské tanky. Pro Rusko je to konec jeho historie jako geopolitické mocnosti. Je to morální fiasko naší bravurní církevně-patriotické rétoriky. — Hamlet dokázal rozlišit lovce od jeho oběti. Náš patriarcha působí tak, že nedokáže odlišit agresi od obrany. To znamená, že morální kompas naší církevní hierarchie je rozbitý. — Jak ale píše Orwell: "vědomí lidí je zformováno tak, aby nebylo možné říci: Strana učinila chybu. Taková fráze by lámala jazyk i psychiku." Za takových okolností není možné ani církevní ani národní pokání. Berme v úvahu, že v naší církevní kultuře se bere politická lež prohlášená biskupem ne za hřích, ale za pastýřskou moudrost. Pro "dobro církve" je tudíž možné sloužit každému tyranu.« (Úryvky z delšího článku)

To jsou tvrdá slova o Rusku, že? Na taková slova má však Rus právo. (A mezi ruskými mysliteli posledního jeden a půl století by se výroků s podobným hodnocením našla dlouhá řada.) Zdá se, že nejen okolní národy, ale i ruská inteligence už má dost toho, aby se všechna ta ruská národní ignorance jen přikrývala odkazem na to, že je Rusko je "holt jiné" než zbytek světa, a že příslušníci menších národů nikdy nepochopí ruskou velikost. A že Rusko vždy vítězí. A je předurčeno nést hříchy celého světa, trpět za hříchy lidstva a tím je spasit (mystická stránka mesianismu). Často se pod takovými názory neskrývá nic jiného než nevzdělanost, tmářství, ignorance, omezený rozhled a zaostalost. A bezvýchodný úpadek. Uvědomme si, že drtivá většina Rusů nikdy nepřekročila hranice Ruska a vše, co ví o okolním světě, čerpá z televize.

Možná mají tito lidé pocit, že jim Putin vrátil národní hrdost. Je však otázkou, jestli to není „hrdost“ založená jen na primitivní agresivitě, velkohubých prohlášeních a "potěmkinovských vesnicích"... Není to tedy "hrdost", která je jen hrou mámivých barev na vnitřně prázdné mýdlové bublině totalitní propagandy? Myslím, že se kulturním Rusům nad touto dekadencí jejich vlasti, na kterou by sotva kdo z civilizovaného světa mohl být hrdý, už musí dělat zle.

* * *

Sympatie vzbudili místní Rusové, kteří se demonstrativně zřekli Putina a odsoudili to, co jejich národ páchá na Ukrajině (viz o tom u nás článek o ruské demonstraci v Praze: Putin je vrah - v závěru příspěvku č. 1343). Chvályhodný je „Otevřený dopis ruskojazyčné diaspory vyznávající demokratický systém hodnot velvyslanci RF v České republice“. Dopis Rusů v naší republice adresovaný ruské ambasádě v Praze s výzvou poskytnout útočiště ukrajinským uprchlíkům (klikněte na obrázek vlevo).

Myslím, že by nebylo fér dále otálet s psaním i o těchto Rusech, protože mlčením bychom jim upírali morální podporu, kterou ve svém zápasu s antikristovskou ideologií Ruského světa a v mentálním boji proti násobné přesile tak naléhavě potřebují.

* * *

Bezprostředním impulzem k tomuto článku v rámci série našich úvah o fenoménu "Rusko" se stalo video kolující po internetu (pořídili jsme k němu české titulky). Natočil jej spolek, který se doposavad zaměřoval spíše na propagaci ideologie Ruského světa. Zdá se, že se pod tíhou reality mění pohled jeho členů a začali upřednostňovat křesťanství před ideologií (což je chvályhodné už vzhledem k názvu spolku, ve kterém se hovoří o pravoslavných žurnalistech). Je-li pravdivý můj odhad, že dokázali uznat svůj původní špatný odhad situace a změnit své smýšlení, pak jim náleží uznání, protože změnit svůj ideový názor vyžaduje nemalou morální sílu, kulturu a inteligenci. Jak se říká: Hlupák je jenom ten, kdo nikdy nemění své smýšlení. (Barthélemy)

Stručně k obsahu videopořadu

Pořad má zajímavou strukturu. Začíná pohledem ze strany UPC (donedávna pod Moskvou), ale při hledání řešení a hlubšího zkoumání stavu věcí se pátravý pohled autorů postupně otáčí.

Nejdříve tvůrcové pořadu poněkud jednostranně předestírají, jak je církevní situace na Ukrajině viděna z perspektivy Ukrajinské pravoslavné církve (MP, tj. pod Moskevským patriarchátem). Tato církev je nyní v nesmírně tíživé situaci (do které se dostala nikoliv bez vlastního přičinění a především svou slepotou). Tvůrcové tady zamlčují některá fakta (nevím, jestli úmyslně či neúmyslně), např. skutečnost, že v mnoha případech byly přestupy farností, utíkajících z moskevské UPC do autokefální ukrajinské PCU, organizovány samotným věřícími a faráři, a nikdo je k tomu nenutil násilím.

Autoři zatím nenašli příliš pochopení pro autokefální Pravoslavnou církev Ukrajiny. Představitele PCU (MP) metropolitu Epifanije dokonce - Bůh ví proč - nazývají světským jménem Sergej Dumenko. Řekl bych, že tato jejich nevole má i svou kladnou stránku. Jejich práci, v které se tvrdě staví vůči moskevskému pravoslaví a jeho scestné ideologii a putinismu, nikdo nemůže podezírat, že by to byla propaganda ve prospěch ukrajinské autokefální církve.

V první třetině videopořadu autoři tedy spíše jen reflektují současnou situaci na Ukrajině, jak je to vidět ze strany UPC (MP), aniž by přinášeli návrh řešení. To je svým způsobem racionální přístup, protože v této vypjaté době by asi žádné navrhované řešení nebylo reálné. Ukrajinská pravoslavná církev (UPC, doposavad pod Moskvou) je ze strany ukrajinské společnosti, na kterou dopadají ruské rakety a jejich města jsou srovnávána se zemí, vnímána jako pátá kolona Putina. A těžko se těmto Ukrajincům divit, protože UPC (MP) byla doposavad neústupným hlasatelem ruských zájmů a její lidé, dezinformovaní falešnými kanonickými výklady, se upřímně, leč mylně a sebestředně, domnívali, že je nutno za použití všech prostředků prosadit, že jediná pravá církev široko daleko je ta moskevská. (Vzpomínám si, jak se - dle různých svědectví - z kazatelen UPC MP dvacet let, bez náznaku církevní i sociální smířlivosti, hřímalo, že věřící smí nazývat církví jen UPC MP, kdežto vše ostatní není žádnou církví.) Nyní je UPC MP vnímána jako diverzní organizace a je logicky požadován její státní zákaz. A často se ani na žádný zákaz nečeká a její chrámy jsou prostě živelně zabavovány. Vše, co má (nebo mělo) nějakou návaznost na Moskvu, je nyní na Ukrajině nežádoucí. Lze se tomu tolik divit, když Rusko vyhlazuje jejich národ? To zatím tvůrcové pořadu nepochopili a zbytečně si stěžují na příkoří, které je na UPC MP pácháno, protože k tomu dlouhá léta sami zavdávali popud. Na druhé straně příslušníci UPC namítají, že i oni jsou Ukrajinci a odmítají, že by byli řízeni nepřáteli ze zahraničí.

Co tvůrcové v první třetině filmu zamlčeli

Autoři pořadu zapomněli slůvkem zmínit pronásledování, ostrakizování a místy až dehumanizaci autokefální Pravoslavné církve Ukrajiny ze strany Moskvou dříve de facto řízené Ukrajinské pravoslavné církve. Autokefální Ukrajinci byli prohlašováni za lidi mimo Církev Kristovu, resp. za nepřátele Církve. A raději nerozebíráme, že Moskva svou neústupnou církevní politikou, urážející národní cítění mnoha Ukrajinců, v podstatě plánovitě a cílevědomě rozdělovala společnost, přičemž zařezávala svůj ideologický nůž na úroveň rodin a povzbuzovala skutečnou nenávist mezi lidmi. Požadavky Ukrajinců na odtržení od Moskvy a církevní samostatnost byly nejen vysmívány, ale urážlivě označovány za herezi či alespoň rozkol a vylučovány z Církve. A s jakou neústupností a brutalitou! Jako by Moskvě záleželo jen na prosazení své vlastní vůle. Nad bolestí lidí a stavem společnosti ruská církev zavírala oči. Rusko upíralo lidu Ukrajiny právo na svou národnost, na svou tradiční církev (která vzešla z Kyjeva) a nyní i na svůj stát. Teď s překvapením a krokodýlími slzami sklízejí, co zaseli: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ (Ozeáš 8,7)

Když se měla už někdy před 15 lety řešit na celocírkevní úrovni situace na Ukrajině, Moskevský patriarchát to ostře odmítl a prohlásil to za svou vnitřní záležitost. Pak se mohl řešit ukrajinský rozkol na všecírkevním sněmu na Krétě - ruská církev se nezúčastnila. Pak už konstantinopolský patriarcha dle svých kanonických pravomocí začal - po třiceti letech uměle protahovaného rozkolu - řešit autokefalitu pro ukrajinské věřící, kteří si nepřáli být pod Moskvou. UPC MP byla pozvána k účasti, ale odmítla, ač jí bylo nabídnuto předsednictví v jednání. Po vydání dekretu autokefality a zbudování kanonického uspořádání nové autokefální církve začal být ze strany Moskvy i její Ukrajinské pravoslavné církve urážen i samotný konstantinopolský patriarcha, s nímž pak Moskva přerušila církevní společenství a vytvořila rozkol. Autokefální Ukrajinci to všechno snášeli, kdežto Ukrajinská pravoslavná církev (MP) se ochotně nechala používat jako nástroj Moskvy k prosazování vylučování autokefální PCU ze světového pravoslavného společenství. Nalézat řešení až v době této války bude bezesporu bolestivé a komplikované. Škoda, že Moskva i její UPC byly tak neoblomné a nepřístupné hledat rozumné řešení dříve, v době míru. Právě necitlivý a panovačný postoj Moskevského patriarchátu vůči Ukrajině je příčinou současných bolestí ve vztazích mezi oběma jurisdikcemi.

Po nedávném sněmu UPC MP (zde příspěvek 1354), na kterém pod tlakem okolností vyhlásila jakousi mlhavou samostatnost a nezávislost na Moskvě, se ocitla mezi kladivem a kovadlinou. Z jedné strany (promoskevské) je nyní označována za rozkolnou, bezblahodatnou, nepravou, kdežto ze strany ukrajinské společnosti za kolaborantskou a spoluodpovědnou za všechno zlo, co nyní Moskva na Ukrajinu chrlí. Tyto skutečnosti pořad dokumentuje v podstatě bez komentáře.

Demaskování moskevských duchovních

Pak autoři filmu přecházejí k dalšímu bodu scénáře a tentokrát už bez rozpačitých pokusů maskovat či zjemňovat na rovinu prezentují nehorázné výstupy prominentních kazatelů Moskevského patriarchátu, kteří už nějakou dobu působí jako hlásné trouby ruského nacismu (křesťanství se dávno vytratilo). Ukázky z jejich projevů odhalují heretické snění o ruském pravoslavném impériu v čele s novým carem. Budování tohoto moskevského Božího království na zemi prý začalo válkou proti Ukrajině. Je to údajně svatá, velká a vlastenecká válka proti fašistům (jako by Rusko nemělo doma polovinu všech neonacistů světa). Nepřítel musí být zničen! Proto ať ruští vojáci na Ukrajině statečně bojují za svou vlast! Neslyšíte zde ozvěnu křižáckého pokřiku: "Deus vult!" (latinsky „Bůh to chce“, volání lidu po kázání papeže Urbana II. když r. 1095 vyhlásil první křížovou výpravu, a pak si z toho učinili křižáci útočný ryk)?

Impérium Kristovo nebo Alláhovo?

Dále tvůrci pořadu přemýšlejí o nadšené účasti čečenských islámských mudžahedýnů ve válce po boku ruských vojáků. Tímto džihádem se islamisté chtějí podílet na budování ruského impéria, avšak určitě nikoliv pravoslavného ale islámského. A fakta hovoří úplně jasně o tom, čí toto impérium bude. Už nyní je v Moskvě skoro dvojnásobný počet praktikujících muslimů než praktikujících pravoslavných věřících. A podle demografických trendů budou za 15 let muslimové tvořit plnou třetinu obyvatelstva Ruska a již teď požadují zřízení desítek nových mešit. „Rusové skončí do roku 2050,“ prohlásil Dmitrij Smirnov z Ruské pravoslavné církve, který má na starosti otázky rodiny. „Tady v roce 2050 nebude žádný Rus,“ prohlásil. Tady budou žít úplně jiné národy: Čečenci, Ingušové, Arabové.“ (Viz zdroj) Takže pro koho chce Putin a vedení RPC vlastně budovat Ruské pravoslavné impérium? To už není jen hereze a klam, ale i bláznovství. Právě církev by mohla alespoň zpomalit tento trend, to by se však musela zabývat přežitím křesťanů na Rusi a ne ideologiemi Ruského světa a bájného cara. Proč se místo vraždění Ukrajinců raději nesnaží zachránit z ruské pravoslavné populace, co se ještě zachránit dá? A to se moskevská hierarchie ohání prohlášeními, že Rusko na Ukrajině bojuje proti homosexualismu a za ochranu mravních hodnot a rodiny. Nepíše se někde u svatých Otců, že heretiky Bůh připraví o rozum?

Proč nevyšší ruský muftí tak podporuje válku za vyhlazovaní Ukrajiny, je vcelku jasné. Ale proč to podporuje pravoslavný patriarcha...?!

Válka svatá nebo nesvatá?

Nato tvůrcové filmu v krátkosti demytologizují válku na Ukrajině: není to ani svatá, ani velká, ani vlastenecká, ale obyčejná válka vedená za státní zájmy. A žádné impérium Ukrajinci a vlastně ani Rusové ve skutečnosti nepotřebují. Je to jen odvěké a stále stejné pokušení zřídit už zde na zemi Boží Království. Od starých Izraelitů, přes křižáky, conquistadory až ke Stalinovi (i bolševičtí vůdcové ve smyslu marxismu-leninismu snili o celosvětové komunistické říši a o jakémsi nebi na zemi) až k Putinovi - a nakonec k antikristu. A kdo odolá lsti antikristově? Ten, kdo chápe Kristova slova: „Království mé není z tohoto světa.“ (Jan 18,36) Na tom můžeme vidět, jak velká část formálně pravoslavných křesťanů je už nyní (ještě před jeho nástupem) chycena do pasti antikristovy.
Veškerá ruská propaganda nyní pracuje na zmatení lidí, aby si při hledání odpovědi na otázku, kdo tu válku způsobil a kdo za ni nese odpovědnost, nekladli ani ty nejlogičtější a nejjednodušší otázky: kdo koho přepadl, kdo komu vtrhl na jeho území, kdo proti komu rozpoutal válku, kdo vraždí civilní obyvatelstvo, kdo komu boří města, kdo komu střílí na obytné domy, plná nádraží, školy či obchodní centra? Odpověď je snadná a jednoznačná. Zdravému rozumu je pak nepochopitelné, jak snadno tato propaganda některým lidem zamotá myšlení, takže přemýšlejí nad tím, jestli jsou na Ukrajině někde nějací nacisti, jestli od Ukrajiny Rusku hrozí zničení, jestli se na Ukrajině lidé nemají příliš dobře, jestli má Ukrajina právo na existenci... Pak už se davu jen předhodí pár posvátných ideálů (boj proti fašismu, nebo budování impéria) a projde vám cokoliv. Celá ta Putinova propaganda, jejímž principem je odvádění pozornosti mas ke klamným cílům, je jak vystřižená z filmu "Vrtěti psem", a můžeme se už jen divit, jak dobře stále fungují tisíckrát použité triky a jak málo je kriticky uvažujících lidí a jak bezpečně účinná je tato vylhaná propaganda v Rusku i daleko za jeho hranicemi.
V závěru videopořadu autoři nahlížejí celou neblahou situaci z křesťanského evangelijního hlediska a v tom spočívá hlavní přínos jejich práce. Připomínají základní křesťanský princip bratrské lásky. Naznačují, že kdyby se Rusové rozpomněli na to, že jsou křesťané, tj. přestali se opájet falešnou mystikou ruského mesianismu a vrátili se raději k Evangeliu, nemohla by tato válka být, resp. musela by okamžitě přestat. Jak už kdosi napsal, tato válka by nemohla vzplanout nebýt osudné role, kterou zde sehrála Ruská pravoslavná církev. Válka začala a trvá jen díky tomu, že Ruská pravoslavná církev zapomněla na Kristovo Evangelium a schvaluje útočnou válku, plně ji podporuje a "žehná" a nebo alespoň proti ní duchovenské vedení nic nedělá.

A nyní už ten film (české titulky v obraze)



Na vysvětlenou - zkratky:
• UPC (MP) - Ukrajinská pravoslavná církev, která spadala pod Moskevský patriarchát, ale nedávno, ač neurčitě až mlhavě, vyhlásila na svém sněmu samostatnost a nezávislost na Moskvě.
• PCU - Pravoslavná církev Ukrajiny. Autokefální ukrajinská církev. Původně existovala jako tzv. "Filaretův rozkol" či jako Kyjevský patriarchát. V roce 2019 jí (ve snaze vyléčit tento rozkol a navrátit její věřící po třiceti letech oddělení zpět do jednoty pravoslavného společenství) udělil konstantinopolský patriarchát autokefalitu, kterou Moskva neuznává a chápe to (neprávem) jako vtrhnutí cizího patriarchátu na své kanonické území.
• RPC - Ruská pravoslavná církev. Podléhá patriarchovi moskevskému

* * *

Myslím, že Bůh nechal Rusko před očima celého světa padnout (opakovaně), aby Rusové (i my) nespoléhali na nic pozemského. Na žádného cara, vůdce, generála. Všichni umřou. Na žádný Řím - ani první ani druhý ani třetí ani čtvrtý... Všechny pominou. Na žádné ideologie týkající se budování pozemského Božího království, na tom ztroskotal první Řím. To všechno je ďáblův klam, kterým se snaží svést nás z cesty vzhůru, stáhnout naši pozornost od nebeského věčného Jerusalema k čemusi dočasnému a pomíjivému na zemi.






Zobrazit příspěvek č. 1365 jednotlivě

Administrátor --- 3. 8. 2022
Brnění proti střelám démonů

Pokračování: na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Minule jsme se zamýšleli nad jedním z nejdůležitějších témat křesťanské duchovnosti. Nad klíčovou ctností, bez které nic, co činíme v duchovním životě, není opravdové a ryzí. Nad pokorou. Pojďme pokračovat ještě chvilku v zamyšlení, které jsme minule začali. Když se otážeme lidí, co považují za nejdůležitější pro duchovní život, odpoví vám většinou některým z následujích výroků: mocná víra nebo hodně modliteb, přísná askeze a tvrdé půsty, dobré skutky, co nejčastější účast na bohoslužbách, často se zpovídat apod. Vše jmenované je propěšné, pokud tomu však neschází to, co považovalo za základy neklamného duchovní života mnoho svatých Otců: pokora. Ct. Izák Syrský dokonce prohlásil, že pokud jsme půstem a askezí nezískali více pokory, pak nebyl náš půst k ničemu.

Co vlastně znamená ten pojem „pokora“? Znamená to ve vztahu k lidské mysli a srdci: nesmýšlet o sobě vysoko. Čili opak sebedůvěry. Znamená to otevřít se Boží prozřetelnosti, sklonit se před Boží moudrostí. Je to neochvějná důvěra v Boha, že pro nás připravuje tu nejlepší cestu do nebeského království, tj. k sobě. Jak říkají Otcové: „Nejlepší je přijímat, co Bůh dává.“ (Starec Chrysostomos z i.m. ct. Nikodima) To se týká osobního života. Bůh pro nás připravil svůj úradek, který je pro nás daleko lepší než cokoliv, co bychom dokázali vymyslet.

Nyní však před námi stojí tíživá otázka, jak je to s pokorou, když nejde o osobní záležitosti, ale o věci obecné a navíc vážné. Existuje totiž reálné nebezpečí, že „pokorným mlčením“ a projevováním shovívavosti dáváme prostor zlu. Zlu, které ničí ty, kteří jsou nám svěřeni do péče, zlu, které se stále snaží rozbíjet a ničit církev, zlu, které zabíjí lidi nebo jim připravuje velké utrpení. Pokusím se odpovědět citací:

„Pokoru musíme uplatňovat s rozumem. Když učitel nebo rodič s pokorou toleruje, když ho děti neposlouchají a chovají se špatně, pak je to pro děti zhoubné. Pokorou nesmíme nazývat, když učitel dopustí, aby se jeho třída změnila na „augiášův chlév“, kde je všechno vzhůru nohama. Rošťákům nepřinese užitek, když budou pokračovat ve svých nezbednostech.“ (Sv. Sofronij Sacharov)

Pokorou je v tomto případě splnit si svou povinnost. Co se týče nejvážnějších věcí obecných, myslím, že křesťan nesmí mlčet k tomu, když je rozbíjena církev, protože ničení či zranění církve ohrožuje spásu lidí. Vždyť pravda a jednota jsou jedinou cestou ke spáse v Kristu. To jsou přece zásadní věci. O jednotě nás Písmo učí: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (tj. jedna Církev).“ (Efez 4,5) O Pravdě Pán Ježíš pravil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Bůh přece chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“. (1 Tim 2,4) Poznání pravdy (Boží) osvobozuje. (Jan 8,32) Rozkol a hereze jsou dílem toho, kdo od počátku jen kazí Boží dílo, toho „lháře a otce lži“. (Jan 8,44) Svatí Otcové, kteří nemlčeli, ale bojovali na sněmech i mimo sněmy, slovem i písmem proti herezím a rozkolům, nám ukazují vzor, který máme napodobit.

Taktéž nesmíme mlčet k zabíjení lidí, k totalitním režimům a nemorálním ideologiím, které vraždí lidi nebo mrzačí jejich duše. Taková „pokora“, která dává prostor ďáblu a zlu, je falešná. Možná mě jednou někdo přesvědčí, že se mýlím, ale v tuto chvíli jsem o výše předneseném zcela přesvědčen.

* * *

V Dávném pateriku o pouštních Otcích se vypráví, jak avva Arsenios z pokory mlčel, když ho obviňovali z nejhorších hříchů. Na všechno jenom přikyvoval a dával zapravdu žalobcům. Avšak, když ho obvinili z hereze, okamžitě protestoval a řekl - ne, heretik nejsem.

Můžeme z toho vyvodit, že naším úkolem je dosáhnout takové pokory, abychom s pokojem v duši snesli všechna obvinění, pomluvy a nařčení z hříchů. Nikoliv lidé, ale Bůh je naším soudcem. Avšak nejedná-li se už o věci osobních pádů, ale o záležitosti celocírkevní, kdy je ohrožována spása mnoha lidí např. šířením hereze nebo sváděním lidí do oddělení od Církve (tj. do rozkolu), nesmíme mlčet a hrát si na pokorného. Myslím, že kdo si uvědomuje hodnotu spásy a Církve založené na krvi Kristově, dobře chápe, že mlčet k útokům na tyto hodnoty není pokorou, ale zhoubnou lhostejností či sebedůvěrou, resp. pýchou.

* * *

Minule jsme částečně začali hledat odpověď na otázku: jak tedy poznat pravdu o sobě, jakou duchovní cestou se ubíráme, nebo zda snad jen přešlapujeme na místě kvůli tomu, že veškerý náš duchovní život je jen přetvářkou; lze pravdivě poznat, máme-li alespoň trošku pokory či nikoliv? Lze toho dosáhnout skrze bedlivé pozorování stavů své duše. Dnes se zmíníme o hlubší části tohoto vnitřního díla pozorného sledování, co se děje s naší duší.

Lidská duše náleží duchovnímu světu (jinak řečeno: skrze svou duši se účastníme duchovního světa), a proto ji mohou ovlivňovat duchovní bytosti: andělé či démoni. Realita duchovních světů funguje jinak než pozemská materiální realita. Dotyk anděla více či méně přenáší do naší duše ten duchovní stav, ve kterém je tato duchovní bytost ponořená, ze kterého je utkána jeho říza a který nosí, kamkoliv přijde. Protože v sobě nosí blahodať Svatého Ducha, projeví se takový dotyk v duši člověka náhlým rozhořením lásky k Bohu a k celému stvoření; dále hoří duchem pokory (kdy člověk přímo prahne po tom, aby ho někdo ponížil, urazil, znectil - takové příhody považuje duchovní člověk za svého druhu rozkoš); je zaplaven touhou poslouchat, podřizovat se; lidská duše se rozplývá jako vosk působením lítosti nad tím, co jsem s sebou provedl, jak jsem všem ublížil a všechny zklamal, jak jsem poskvrnil to, co mi Bůh dal...

Dotkne-li se mé duše démon, zapracuje stejný princip přenosu duchovního stavu. I tato duchovní bytost do mě vlévá svůj vlastní duchovní stav, kterým je zformována a který přináší všude, kam se dostane. V lidské duši vzplane divoký a temný plamen vášní, především těch hlavních, z nich je současná existence satana zrozena: pýcha, hněv, závist, reptání, rozčílení a neklid, nespokojenost, svévole, neposlušnost, vzpoura, sebeospravedlnění, uraženost, sebeobdiv. To jsou vlastnosti, které se dostávají do mé duše od ďábla skrze rány, které jsem své duši způsobil hříchem a svou nemocnou přirozeností, s jejím sklonem k hříchu.

Zkušení otcové říkají, že bedlivým pozorováním postupně eliminujeme takové úpadkové stavy a sami při této jemné práci přijdeme na praktiky, které pomáhají. S takovým démonickým duchovním rozpoložením musíme bojovat a nedopouštět, aby se jeho příčiny skrze nás materializovaly v tomto světě. Tím bychom totiž mohli dávat ďáblu možnost vstupovat do materiálního světa a páchat zlo ve větší míře, než k čemu Bůh satanu přivolil. Člověk, jemuž Hospodin svěřil stvoření do péče, totiž může dát právo satanu, aby činil i to, co k čemu Hospodin nesvolil. Ďábel nesmí konat to, co mu Bůh zakázal, ale může od člověka získat svolení páchat to, co mu Bůh přímo nedovolil. Člověk totiž má stále od Boha jistý prostor k rozhodování o sobě a o stvoření, a vytváří tím prostor pro Boží dopuštění.

Ten boj s vlivem ďábla na naši duši je těžký, zvláště pokud jej nechám rozhořet naplno. Proto je na světě tolik zla. Boj si však mohu významně zjednodušit, když nenechám ďábla se přibližovat. Duši mohu uvést do takového stavu, že se on nemůže přistupovat, kdykoliv se mu zachce, a vlévat svůj strašný duchovní stav do mé duše. Takové opatření provedu, mám-li v srdci pravou pokoru a čistotu. Obojí ďábel nesnáší a zahání ho to do bezpečné vzdálenosti. I pak ale může ďábel „házet kamínky“ (jako když někdo nemůže k vám do bytu kvůli zamčeným domovním dveřím, a tak hází kamínky na vaše okno, abyste si ho všimli). Z povzdálí hází kamínky na naši duši - kamínky to jsou semínka myšlenek či spíše jen nápadů, které se nám mihnou v prostoru mysli. Nyní záleží na tom, jestli najdou tato semínka v mé duši pro sebe úrodnou půdu. Pokud jsme učinili svou duši tvrdou a nepřístupnou vůči nečistým vášním, zlu, pýše a svévoli, semínka se neuchytí. Jen bliknou v mysli jako jiskra a hned zase pohasnou a mizí.

Nepřístupnost mysli a srdce vůči této ďábelské setbě můžeme zařídit pomocí ostražitosti, pozornosti čili bdělosti. Pravidla naší spirituality nás nabádají, abychom vůči své mysli byli neustále pozorní, střízliví a bedlivě sledovali, co se v ní děje. Je to prý jen věc cviku, zpočátku se to nedaří, ale časem to půjde. V pěkném podobenství tuto dovednost při práci s vlastní myslí popisuje současníkům starec Paisij: ďábel obchází a dává lidem do pusy bonbónky. Naším reflexem je začít bonbónek cucat. Ale bonbón nepustí svou chuť do pusy ihned. Zpočátku cucání necítíš jeho chuť, je to jako bys měl v puse malý oblázek. Jenže ty víš, že musíš vytrvat a že po chvilce bonbonek začne uvolňovat svou sladkost. Máš s tím zkušenost, nebo jsi zvědavý.

Když ďábel nasadí do srdce člověka myšlenku, je to jako s tím bonbónkem, z počátku je jako netečný kamínek, jen cítíš, že bylo do tebe něco vloženo, mysl dostala něco k cucání. V této chvíli lze ten „ďáblův dáreček“ vyplivnout zcela bez boje, nic tě to nestojí, protože jsi ještě nepocítil jeho chuť. Říká se, že je to v principu snadné, ale chce to vypěstovat si pozornost. Jenže neopatrný člověk začne ten nápad, to semínko myšlenky, zpracovávat, začne se tím v mysli zabývat a za chvíli pocítí emoci, kterou srdce odpoví na myšlenku, cítí jisté uspokojení, přestože je ta myšlenka ve své podstatě trýznivá (např. závistivá, neklidná, znepokojující, sžírající duši vášní). Teď už nelze se tohoto „dárečku“ zbavit bez boje. Myšlenka už zapouští kořeny a nelze ji jen odfouknout, musí pracně rvát ven i s kořeny. A to může být namáhavé, ba někdy i bolestné. Lidé zkušení v modlitbě a v hesychii mají prý už tyto návyky vypěstovány, takže udržovat mysl čistou, neposkvrněnou a klidnou je pro ně věcí pozornosti a nikoliv tvrdé námahy či lítého boje.

Chce-li si někdo začít něco s hesychií, což je osa naší spirituality, musí nejprve modlitbou zformovat svou mysl a srdce k neustálému pokání, pokoře a nedůvěře vůči sobě; modlitbou vyučíme svou mysl otevírat se Bohu a uzavírat se vůči zlu (mám na mysli modlitby sestavené svatými Otci). A pak se můžeme vydat na cestu jemného díla, které provádíme se svou myslí a potažmo srdcem, které je potřeba nejprve vyprázdnit, aby je Bůh mohl naplnit blahodatí. Učíme se zastavit to neustálé vnitřní mentální žvanění nebo fiktivní rozhovory, kterými zbytečně unavujeme svého ducha, přestat vše v duchu komentovat a namítat, ale zaměstnat mysl pozornou modlitbou, opakováním Jména; otevřít v sobě mlčící, upřené a netěkající zření.

Všechno zlo, které Bůh dopouští, aby na nás ďábel uvrhl, je kvůli našim hříchům či pro urychlení málo intenzivního duchovního růstu. Účelem takových ran je totiž rozbít dusivou a mučivou skořápku egoismu kolem našeho srdce. Jedině osvobozené srdce se pak může konečně volně nadechnout. Projeví se to prý jistou lhostejností vůči sobě samému, vůči svým potřebám a svým nárokům. Jenže my to nechápeme, stále tu tvrdou skořápku opravujeme a zpevňujeme - dožadujeme se svých práv, prosazujeme svoji vůli a chceme, aby se vše dělo podle našich představ. Jako by to - nám či ostatním - bylo k něčemu dobré! Je snad náš egoismus nějakou velevzácnou hodnotou, bez níž by byl svět chudší? Pojďme, připravíme vesmír o „poklady“ špíny, které nosíme v srdci, o hnůj svého egoismu.

Říká se, že jedině z perspektivy krajní pokory, kdy je ego ukřižováno, aby duše mohla být vzkříšena, je možno pochopit církevní život a především liturgii.

* * *

Dávní pouštní otcové hovoří o tom, že dobrotivý Bůh obrací zlo na dobro, dokonce i satana používá, aby konal dle Boží prozřetelnosti. Lidově se říká: všechno zlé je pro něco dobré. Bůh dopouští, aby satan vytrestal ty, kteří se od Boha odvrací a sami dávají ďáblu právo nad sebou. (Paisij Svatohorec) Tak Bůh používá i démony, aby svými pokušeními udržovali lidi v bdělosti a stále na ně útočili svými pokušeními: odstraň ze světa pokušení a nebude nikdo, kdo by byl spasen, říká sv. Antonios. Jen překonáváním pokušení duchovně rosteme. Zlato je ověřeno jako zlato jedině, projde-li výhní zkoušky. Co neprojde ohněm, není jisté.

Dnes prochází svět (i církevní společenství) otřesy a zkouškami. Zpohodlněli jsme a naše bdělost otupěla, usnuli jsme. Naše křesťanskost potřebuje zkoušku, zda není jen ideologií. Naše pokora potřebuje zkoušku. Je potřeba výheň, která vyzkouší každého ryzost. Vše je dnes zkoušeno, zda je to pevné. Lidstvem prochází síto a na něm se každý ukáže, jaký opravdu je. Zjistíme, že vše je jinak. Všichni se mýlíme. Všichni jsme v klamu. (Simeon Nový Theolog) První budou posledními.




Zobrazit příspěvek č. 1364 jednotlivě

Administrátor --- 20. 7. 2022
Brnění proti střelám démonů

Na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Mnozí lidé se obávají, že se dostanou pod vliv démonů. Ze strachu čtou různé speciální modlitby, někteří z nich ani nevyjdou z domu, aniž by přečetli modlitbu na ochranu před antikristem. Takoví věřící se pověrčivě obklopují množstvím všelijakých materiálních svátostí, požehnaných olejíčků, zázračných ikon a předmětů, které se dotkly svatých ostatků atd. atd. Jenže jen málokdo z věřících se obléká do jediné skutečně účinné zbroje proti zlým duchům. Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.

V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové - to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.

Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.

Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Nic se nedaří, nepřináší očekávané ovoce, protože vše, co není okořeněno pokorou, není ani osoleno vírou. Pak činíme všechno špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod.

* * *

Problém je v tom, že pokorou se dnes nazývá kde co. Projevy zdánlivé pokory, s nimiž se u členů církve bohužel až příliš často setkáváme, bývají spíše pokrytectvím či dvojtvářností. Lze celkem snadno okoukat od některého mnicha či starce jeho způsob chování nebo mluvy, a pak to napodobovat. Je to divadlo, které hrajeme před lidmi a někdy i sami před sebou. Chybí tomu vnitřní obsah. Snadno lze naplnit své webové stránky citacemi Otců o pokoře a pokání, ale uskutečnit něco z toho ve vlastním životě - to už je jiná věc. Všichni se snažíme jen vypadat pokorně, jak to vidíme u svatých a jak nás církevní moudrost k pokoře nabádá, ale činit něco nepříjemného se svým nitrem pro dosažení pokory je jako sežvýkat tvrdou skývu. Ta povrchnost se pozná podle toho, jak dotyčný snáší špatné zacházení. Někdo tě úmyslně či neúmyslně urazí, znectí, obviní, a hned sám spatříš, co se děje v tvém srdci, jaký je jeho skutečný(!) stav. Zda to otřese tvým vnitřním pokojem. Většinou zjistíme, že se v duši objeví palčivá bolest, naštvanost, lkaní nad tou drzostí dotknout se Mne, volání po spravedlnosti a touha očistit se v očích lidí, pak přichází na řadu zášť a případně už kujeme pomstu. Jiný typ člověka se uraženě stáhne do izolace a raději komunikuje jen s těmi, kteří smýšlí podobně a s nimiž se vzájemně a utvrzuje o jejich společné spravedlnosti a pravdě. To vše je projevem ohromné pýchy, která ve skutečnosti svírá naše srdce. Jak říkají někteří: samotná uraženost je už vlastně druhem démonické posedlosti. Znamená to, že ďábel už zaťal nějaký dráp do mého srdce.

V dávném pateriku se píše o jednom mnichovi, který byl oslavován pro svou zbožnost. Jeden ze slavných avvů se rozhodl, že ho navštíví a zjistí, jak na tom doopravdy je se zbožností. Když k němu přišel, začal s ním hovořit nelichotivými slovy a když viděl, že to onoho mnicha zarmoutilo, pravil mu: Jsi jako krásné město, které má vpředu velkolepé hradby, ale zezadu už je drancují zloději.

Záludnost pýchy a samolibosti tkví v tom, že nepokorný si nedá poradit, resp. přijme jen takovou radu, která chlácholí jeho nemocnou duši. Pro absenci pokory platí lidové přísloví: komu není rady, tomu není pomoci.

Někteří považují za pokoru neodporovat zlu. (L. N. Tolstoj byl vyobcován z církve za hlásání takových a dalších myšlenek; převzal je z části od našeho Petra Chelčického.) Ano, setkáváme se s takovým názorem, který je v opozici vůči svatootcovské tradici a potažmo tedy vůči samotnému Pravoslaví. Takoví bratři v principu radí „pokorně“ akceptovat působení satana s modlitbou k Bohu: „Děj se vůle tvá!“ Jiní požadují projevit pokoru mlčením k totalitním režimům, či k herezi nebo k jiným případům, kdy někdo kazí víru či škodí církvi. Jde to pak až tak daleko, že jinak smýšlejícím předhazují, abychom kvůli evangeliu mlčeli třeba i k zabíjení lidí (takoví se pravidelně objevují v dobách válek), či abychom se v rámci tolerance stavěli netečně k pokusům rozbíjet církev. Jako by nás svatí Otcové učili něco podobného! Velká část z nich strávila pěkný kus života tvrdým bojem za zachování pravoslavné věrouky, za jednotu církve, někteří i v obraně před vojenskými útoky (viz velcí poustevníci, kteří opustili poušť, když byla církev napadána herezí, veřejně proti herezi bojovali a teprve když udělali pro Církev, co mohli, vraceli se zpět do pouště; nebo viz mniši v monastýrech, kteří se museli bránit se zbraní v ruce pirátům; nebo viz starec Paisij Svatohorec, který tvrdě káral mladé Řeky, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě; kolik našich svatých byli vojáci; viz sv. Lazar na Kosově poli a viz vlastně celé naše dějiny, ve kterých se pravoslavní stále museli bránit). Asi si sám Bůh přeje, abychom se učili oceňovat nevýslovnou a nadpozemskou hodnotu pravoslavné víry a církve tím, že za ni stále musíme zápolit proti nepřátelům.

* * *

Mnozí moudří otcové říkají, že velká část bolestí, které v posledním století provázejí církevní život, pramení z toho, že se neřídíme svatootcovskou tradicí Církve, neposloucháme svaté Otce, jejich ustanovení, pokyny, rady. Ať už jde o svatootcovské posvátné kánony nebo o pravidla duchovního života. Pěstujeme si jiného ducha, než měli svatí Otcové. Posloucháme spíše sebe, svou pýchu, své názory, než abychom svou vůli odsekávali a snažili se o pokoru a povinnou poslušnost. Snad nejcharakterističtějším rysem současného církevního života je plnost pýchy, svévole, vzpoury a nepořádku. Tím se církevní dnešek odlišuje od dřívějších dob nejvýrazněji. Proto je tolik zmatku, lží, svárů, konfliktů a nejednoty.

Pár příkladů výše uvedeného:

Svatí Otcové říkají, že největším hříchem je spáchat církevní rozkol (tento hřích nesmyje z člověka ani mučednická krev; sv. Jan Zlatoústý), a podívejte se, kolik je dnes rozkolů (nikdy v dějinách jich nebylo tolik). Jak jinak by mohly vzniknout, než na půdě povrchní zbožnosti, pýchy a neúcty k církvi? A když ani pravoslavní lidé nemají poslušnost a úctu k církvi, tak je Bůh vydá do rukou nějakého psychopata, sektáře a rozkolníka, či amorálního jedince postiženého bájivou lhavostí, nebo v klamu bloudícího teologa, aby je odvlekl od svaté církevní jednoty. Nechá je napospas jejich svévoli a vzpouře.

Svatý papež Řehoř Dvojeslov vypráví: kdo uvěří pomluvám (v daném případě hovoří sv. Řehoř o pomluvách na biskupa), ten je s Božím svolením spravedlivě ďáblem potrestán. V tomto vyprávění byli ti křesťané strašně vytrestáni jen za to, že uvěřili žebrajícímu pomlouvači a chtěli mu prokázat křesťanské milosrdenství. (Ten žebrák byl ve skutečnosti démon, který chtěl vyzkoušet křesťany, zda uvěří vymyšleným pomluvám.) Ďábel si stále hledá cestičku, jak obelstít neopatrného člověka. Kolik je dnes v církvi lidí, kteří jsou kvůli tomuto hříchu skoro posedlí? Když se rozhlédneme, pochopíme, že je jich spousta.

Jiný příklad: svatí Otcové říkají, že přijímat svaté Tajiny se má nejméně každý týden, ale my říkáme: jednou do roka stačí (to zavedl nějaký carský edikt) a ještě se přitom nadýmáme pseudopokorou, když říkáme: dříve byli lidé svatější, proto mohli přijímat často, my už nejsme tak zbožní, a tak budeme přijímat méně, abychom nezhřešili (úplně obrácená logika - svatým přijímáním se posvěcujeme a očišťujeme). Pak se nemůžeme divit, že naše zbožnost při nedostatku pokrmu a nápoje pro duši skomírá a chřadne a ve výsledku často degraduje k pověrám, magii nebo polovičatosti v duchovním životě.

Myslíte, že naši věřící nechodí k senzibilům, léčitelům a kouzelníkům? Obecně se ví, že je to zrada Krista a duchovní smilstvo s démony. Jenže, když je člověku ouvej a modlitba církve nepomáhá, jak by si představoval, tak se skoro nikomu nechce vzít na svá ramena kříž a následovat Pána. A pak si stěžují, že mají noční děsy, budí se hrůzou, trpí patologickou úzkostí či depresí... Dítě trochu víc pláče? Vezmeme ho tedy k „bábce“ (tj. čarodějnici). Dítě se na čas uklidní, a pak to začne. Jedna noc plná hrůzy za druhou. Závislost na hrách. Alkohol či narkotika. Asociální chování. Útěky z domova, lapák pro mladistvé. A ještě pak rodiče reptají, že jim Bůh nepomáhá.

Postní pravidla jsou všeobecně známá. Avšak kolik věřících, mladých a zdravých, se nepostí, i když je to pro ně jen otázkou dobré vůle.

Víme všichni, že úmyslný potrat je pro křesťana nepřípustný (viz pravidla svatých Otců). A přesto máme dost věřících, kteří naléhají na těhotnou ženu: dej to pryč, pak se vyzpovídáš, zapálíš svíčku a bude to v pořádku.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Kdybychom následovali pravidla svatých Otců a jejich pokyny, bylo by nám daleko lépe. Jenže to bychom nesměli před tím ztratit pokoru a poslušnost.

* * *

Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti podnebeským mocnostem zla, učí sv. Pavel. (Efez 6,12) Myslí tím, že především bojujeme proti démonickému působení na bitevním poli uvnitř našeho srdce. Vedeme duchovní válku proti pokušením, proti vášním, za dosažení pokoje v srdci. Jenže když se mocnostem zla podaří získat k útoku na víru či církev nebo životy lidí nešlechetné či nepevné osoby, pak se jim musíme bránit a tím se čas od času tato duchovní válka materializuje.

(Pokračování příště)








Zobrazit příspěvek č. 1363 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2022
Krvežízniví Rusové

Po raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti




Po dalším raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti, kde nejsou široko daleko žádné vojenské cíle, který zabil desítky civilistů včetně dětí, psali „běžní Rusové“ - schvalující smrt 23 lidí včetně 3 dětí - na sociální sítě: „Zabijte je všechny!“ (píše nějaká Ludmila.) „Tam nejsou mírumilovní lidé, jen příznivci fašistů!“ „Takové útoky by měly být každou hodinu!“ Na fotografii zmasakrovaného dítěte přilepují Rusové tyto komentáře: „Ach, jaká krása!“ (adresovala svůj vzkaz zavražděnému dítěti další Ruska.) „Otevřel jsem láhev šampaňského za těch osm mrtvol!“ „Sláva Putinovi!...“

Při pohledu na následky útoků a na komentáře ruského lidu si nelze nepoložit otázku: Co je to vlastně za národ tihle Rusové?


V posledních dnech: Kremenčuk, nákupní centrum plné lidí. Vinice. Mykolajiv. Nádraží a obchodní centra plná lidí, školy, nemocnice, rodinné domy, bytovky a paneláky - to jsou pro Rusy oblíbené cíle jejich vražedné mánie.

Četli jsme SMS zaslané matkami vojáků na frontu s radami a povzbuzováním svým synům, aby zabíjeli, mrzačili a mučili všechny Ukrajince bez rozdílu. Slyšeli jsme svědectví podpořené důkazy, jak vojáci vyvraždili ukrajinskou rodinu, a pak vyrabovali její byt a kořist posílali domů poštou např. přes Bělorusko. Tam už není žádná úcta, žádný soucit, žádná zdrženlivost ani žádné svědomí.

Vymyté mozky? Důsledek národního alkoholismu? Dědictví oslavovaného tmářského feudalismu? Kdo není Rus, ten tohle nepochopí. V ruské duši je zvíře a nikdo před ním není v bezpečí, varuje Dostojevskij.

Kam se poděly křesťanské hodnoty? Co tam vlastně dělá církev, když výsledkem její péče je národ v tak žalostném stavu? Jde příkladem a je moráním vzorem Rusům? Spíše to vypadá úplně jinak. Místo toho, aby se tam církev starala o své stádce, tak jen stále odvádí pozornost od svých pádů, ukazuje na někoho venku a kárá, obviňuje, stěžuje si, reptá. Ti, co ji reprezentují, se ustavičně vměšují do cizích věcí, prahnou po vlivu a po moci na celém světě... Ruské pravoslaví stále proti někomu či něčemu bojuje, hlavně proti nemravnému Západu, ale ztratilo při tom své křesťanství.




Naše generace vyrostla na písních Karla Kryla.
Ve dvou z jeho neznámějších písní se zpívá překvapivě aktuálně o Rusech:


Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci...
beránka vlku se zachtělo...

Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
Poslové noci, která do zad bodá dýku.
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků...
Vám poděkování a vřelá objetí,
Za provokování a střelbu do dětí.
A naše domovy nechť jsou vám domovem,
Svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem.







Zobrazit příspěvek č. 1360 jednotlivě

Administrátor --- 15. 7. 2022
Ruská národní povaha

O kulturně-morálním stavu Ruska

Snažím se už pár měsíců z hlediska historického, morálního, duchovního či sociologického dobrat k příčinám toho strašlivého ruského pádu. Je to rozsáhlé téma, je přece jasné, že jeho kořeny jsou široké a hluboké. Zatím se mi nechce sem vkládat výsledky této práce, protože vyznívá neutěšeně, pochmurně, ba pesimisticky. Snad jen Boží zázrak, který Rusům moc přeji, může učinit Rusko něčím lepším, než nyní je. Nyní však byla uveřejněna zajímavá studie na podobné byť zúžené téma a říkám si: ať to, k čemu jsem se ke svému zármutku dobral, řeknou raději jiní. Takže níže sem vkládám formou citací podstatné teze z této studie a jen občas je prokládám svými komentáři.

Po ruské armádě zůstávají na Ukrajině důkazy o vraždění a mučení civilistů i města srovnaná se zemí. Jak se může dít to, co svět viděl v záběrech a na fotografiích z Mariupolu, Buči nebo Irpini? Odpovědi nabízí ve své analýze na ruskojazyčném opozičním serveru Meduza.io historička holokaustu Ksenia Krimerová, která se zabývá vlivem válek a totalitních režimů na lidské chování.

Je stále nemožné zvyknout si na důkazy o zvěrstvech ruské armády: na masové vraždění, znásilňování nebo mučení civilistů. Rozsah těchto zločinů lze podle ní posoudit už podle toho, co se stalo v Buči, Irpini nebo nedávno ještě prosperujícím jihoukrajinském přístavu Mariupol.

V Buči po odchodu ruských vojsk byli na místě nalezeni zastřelení civilisté, pohození na ulicích. Terorizování civilního obyvatelstva na Ukrajině bylo pro civilizovaný svět šokem. Jak je vůbec něco takového možné? Vždyť lidé, kteří zabíjejí a znásilňují, žili až dosud mezi námi anebo nedaleko od nás. Jsou snad úplně jiní, ne jako my? A pokud ano, byli takoví vždycky? Anebo je krutými učinila až tahle válka? Zatím nejsou k dispozici informace o přímých rozkazech ruských velitelů, aby jejich vojáci vysloveně rabovali, mučili a znásilňovali. (Popisy různých případů způsobů mučení, jak je prozrazují samotní ruští vojáci, jsou opravdu příšerné - Guantánamo proti tomu vypadá jako zážitkový prázdninový tábor).

Zdá se, že k bestiálně krutému chování stačilo vojákům jen tiše náznakem povzbudit, tolerovat a mlčky schvalovat. To je děsivě nepatrný impulz, který dostačuje k tomu, aby se ruský člověk měnil na zvíře (jak před tím varuje už znalec ruské duše F. M. Dostojevskij). Zločiny hitlerovských Němců jsou sice také neomluvitelné, ale většina z nich po válce - fakticky poukazovala na to, že "jen plnila rozkazy" (tím samozřejmě nelze ospravedlnit nelidskost nacismu a nacistů). Jenže ruští vojáci takové rozkazy nedostali - jen náznak. Dnes už má civilizovaný svět vojenskou doktrínu, která dává právo každému vojákovi z našeho kulturního okruhu odmítnout splnit zločinný rozkaz. Tento civilizační výdobytek však Rusko nepřijalo.


Vůdce národa
Správný Rus zvolá: Jsem hrdý na svého prezidenta

 
Ukazuje se, že proslulé a samo sebe stále vychvalující ruské křesťanství je jen tenkým (snadno se loupajícím) nátěrem na stále barbarské národní duši, která v sobě nese ducha mongolských a tatarských stepních nájezdníků, kteří pojem "krutost" vůbec nemají ve svém slovníku a jakákoliv bestialita je v rámci boje pro ně normální.

Samozřejmě, civilizačnímu procesu pokřesťanštění či alespoň umravnění mladých vojáků brání všeobecné známá tvrdá šikana v ruské armádě. Všechna ujištění, že šikanu už z výcviku branců vymýtili, nejsou ani vzdáleně pravdivé. Údaje o smrti vojáků v neválečném stavu (tj. v kasárnách a při výcviku) prohlásil Putin za státní tajemství. Není divu, že místo výchovy vojenské etiky začali v ruské armádě znovu působit "politruci" - výchovní političtí pracovníci, kteří dohlížejí na šíření ducha deviované slepé poslušnosti; devotnost je odedávna ruskou vlastností (píší o tom klasici ruské literatury), sami ruští intelektuálové nazývají tuto úchylku "lokajstvím" ruské duše. A ve službách tohoto lokajství pracuje ruská propaganda, která má jediný cíl: "přeměnit národ vlastní i národy okolní (a nejraději celý svět) na beztvarou entitu, která by sloužila zájmům státu," doplňuje Fishman.

Pro Rusy - ať už jde o jejich vojáky či civilisty - je typickou črtou: "Lhostejnost k lidem, k životnímu prostředí a vůbec ke světu kolem. Takhle se Sověti po dvacet let chovali i v Československu," připomíná historik. Tak se chová armáda a armáda je obrazem společnosti. Poslušnost, tedy slepé a bezhlavé podléhání autoritě, nemůže existovat v prostředí transparentních pravidel. "A slepé poslušnosti se dosahuje především lámáním a odosobňováním lidí," dodává Krimerová. Proto je voják ruské armády povinen provést jakýkoli, dokonce i zločinný rozkaz pod hrozbou tribunálu. Snadno chápeme, že něco analogického platí i v ruské církvi s jejím moskevským papežem.

Zmíněné odlidštění pak umožňuje ruským ozbrojeným silám usilovat o vítězství doslova za každou cenu, bez ohledu na lidské ztráty. I proto drtivá většina válečných zločinů spáchaných ruskými vojáky na Ukrajině nebude velením armády vyšetřována. "O jakých válečných zločinech můžeme mluvit, pokud neexistuje cena, kterou by země nebyla ochotna zaplatit za své vítězství? A jestli taková cena neexistuje, potom neexistují ani žádné tresty a zločiny," shrnuje Krimerová.

Na Ukrajině tak bojuje mnoho lidí, kteří počítají s naprostou beztrestností: ať už jde o Národní gardu Ruské federace, kadyrovce z Čečenska nebo soukromou Vagnerovu skupinu. Úřady je nikdy nevydávají spravedlnosti, a dokonce je otevřeně povzbuzují - i z té nejvyšší úrovně. Putin udělil 64. samostatné motostřelecké brigádě, podezřelé ze spáchání válečných zločinů v Buči, čestný titul se slovy: "Vojáci brigády prokázali obrovské hrdinství, vytrvalost a odvahu v boji při ochraně vlasti a státních zájmů..." Tyto lidské zrůdy páchající válečné zločiny a zvěrstva na civilistech jsou v Rusku považovány za hrdiny.

To vede ke kriminálnictví v ruské společnosti, přičemž vězeňská zařízení jsou líhní násilí. V Rusku umírají vězni dvakrát více než vězňové v Evropě. Mezi lety 1992 a 2007 bylo v Rusku odsouzeno více než 15 milionů lidí. To je téměř každý desátý Rus a asi čtvrtina dospělé mužské populace. Navíc 18,2 procenta všech Rusů má nějaký záznam v trestním rejstříku. Vězeňská kultura je tím pevně vetkána do ruského života. Svědčí o tom i sprostá slovní zásoba, která se stala součástí běžné mluvy Rusů. To přerůstá v legalizaci zločinu ve státní správě. Na konci období prezidenta Borise Jelcina vstoupili do politiky (jako starostové nebo poslanci) zástupci skupin organizovaného zločinu, doplňuje historička. "Ruský stát se tak postupně změnil na organizovanou zločineckou skupinu."

Bývalí zločinci tak podle Krimerové vnesli do veřejného života svou vlastní filozofii: cynismus, kult síly, chamtivost, přesvědčení o prodejnosti všech kolem, připravenost sáhnout kdykoliv k násilí. Včetně již zmíněného vězeňského "kanálního" jazyka. "Vyjadřuje se tak prezident, předseda vlády, poslanci Státní dumy, členové Rady federace, starostové měst i gubernátoři," konstatuje Krimerová. Tak vypadá ruská "kulturní společnost". Tento hrubý jazyk propaguje kult moci, odmítá principy respektu k právům jiných lidí. Normalizuje násilí - sexualizované, fyzické či psychické - jako jediný způsob vyjádření svého postavení a přesvědčení.

"Nejvyšší patra ruské elity vystavují svým obhroublým jazykem jakýsi bianko šek vojákům k beztrestným zločinům, kdy zodpovědnost za krutosti nesou jen ti nahoře. I tohle je důsledek odlidštěnosti ruského státu," domnívá se vojenský psycholog Daniel Štrobl. Taková dehumanizace je podle něj státem či propagandou cílený proces. Podobně se chovalo například nacistické Německo k Židům nebo ke Slovanům.

Nedostatek zájmu o druhého jako o jinou lidskou bytost a popření rovnosti, osobnosti a hranic majetku podle expertů podněcují v podmínkách dlouhodobé nesvobody agresi a závist v celé společnosti. A ty pak mohou vyvřít ve vraždy, mučení, znásilňování a masové rabování vojáků. Ruská společnost je již prolezlá násilím odshora dolů," praví Ksenia Krimerová.


"Kdo vám dovolil si tak dobře žít?" hlásal nápis v jednom ze zničených domů v Buči. Jinými slovy: jak to, že si takhle žijí lidé v zemi, která bývala součástí Sovětského svazu, zatímco my ne? (Nápis, který po sobě zanechali ruští vojáci v ukrajinské Buči, svědčí podle psychologa Daniela Štrobla o jejich závisti, zlobě a bezbřehé agresi. Pokud by ruští vojáci vstoupili na území Evropské unie, chovali by se zřejmě ještě hůř než dnes na Ukrajině. Jejich frustrace z toho, jak my si tu žijeme, by byla ještě větší." | Foto: Aktuálně.cz)

 
Psycholog Štrobl připomíná i další příčinu násilí rozšířeného v ruské společnosti: "Rusko neprošlo renesancí a osvícenectvím, které nabízely hodnoty postavené na důstojnosti a rovnosti. Rusko proto nikdy nepřestalo být kruté i k vlastním lidem. Ti nahoře mohli zacházet s těmi dole, jak se jim zamanulo."

Aby dali svému dobrovolnému a zároveň absurdnímu utrpení nějaký smysl, tak si Rusové sami své ponížení glorifikovali jako metafyzickou službu světu, jako druhou kristovskou obět za spásu světa. V ruské víře se setkáváte s myšlenkami, že Rusko trpí za hříchy světa a že Rusko spasí svět. A proto je půltisíciletá ruská Golgota prý nejen správná, ale dokonce slavná a v souladu s Boží vůlí a vyvoleností Rusů (převzaté od starozákonních židů).

Rusko strávilo v zatuchlém carském feudálně-otrokářském tmářství a v podivně deformovaném Pravoslaví celou tu dobu, kdy Evropa procházela komplikovaným procesem propisování kontur křesťanské morálky do společenských pravidel a zákonů a kdy komplikovaně hledala, jak dospět ke společenské kultuře, která by umožňovala člověku nějaký důstojný život a účast na obecných hodnotách. Můžeme tento evropský proces podrobit kritice a poukazovat na to, že některé vektory společenského vývoje se odchýlily od křesťanství, ale stále se člověku žije lépe v evropském společenském řádu než v ruském otrokářském systému, který z většiny společnosti nakonec vychová morálně pokřivené lokaje a tlakem systému vytváří osobnostně deformované jedince (z nezanedbatelné části komunity vychová dokonce zločince). Nicméně přiznejme, že z nepatrné skupinky, z malého sektoru společnosti překová život pod dehumanizačním kladivem obyčejné lidi na zocelené svaté. Je tím však tento neetický společenský systém ospravedlněn?
Abychom byli spravedliví, musíme podotknout, že tato drtivá charakteristika se týká velké části Rusů - ovšem ne všech. V současnosti po tolika měsících dobyvačné války a krveprolití podporují Putina a válku proti Ukrajině dvě třetiny společnosti. Přidržme se tohoto ukazatele a vztáhněme ten úpadek, o němž se zde hovoří, na tyto dvě třetiny společnosti. V poslední třetině jsou její součástí alespoň nějací křesťané (ve smyslu zbožní svým myšlením, způsobem života, skutky a duchovní praxí). Pod větším tlakem by asi většina i této třetiny odpadla a byla zlomena a kromě toho, patrně významná část této třetiny sdílí některé bludy a hereze o ruské vyvolenosti, svatosti a předurčenosti. Ale přesto - je nutno uznávat, že ne všichni Rusové jsou takoví jako většina. Jenže jaký mají vliv na chování většiny?
Obyčejní Rusové tak podle oslovených expertů zažívají permanentní pocity bezmoci vůči úřadům, nadřízeným či sousedům. A bezmoc je matkou hněvu. Nejvíce brutální a agresivní lidé jsou především ti, kteří v minulosti zažívali či nyní zažívají extrémní pocity bezmoci. Rusko tento typ lidí neustále produkuje. "Nejsou to jen invazní lupiči a vrazi na Ukrajině ... Pořádková policie bije demonstranty, tajná služba FSB má mandát zabíjet nepřátele státu, vězeňští nápravní důstojníci mučí vězně a tak dále. Je to systém založený na lhostejnosti a dehumanizaci, který se Putin pokouší rozšířit po Ukrajině - stejná omezení, která prosazuje uvnitř Ruska od prvního dne své moci," konstatuje Michal Fishman v blogu Kennanova institutu.

"To jsou prostě Rusové. Brutální je celý jejich režim. V plné míře to odhalil i jejich vpád na Ukrajinu," uzavírá ukrajinista David Svoboda z ÚSTR.

Autoři: historička Ksenia Krimerová; historik Prokop Tomek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR); Michal Fishman z blogu Kennanova institutu (amerického centra pro pokročilý výzkum Ruska a Eurasie); vojenský psycholog Daniel Štrobl. Proloženo komentáři Ambonu.
Zdroj aktualne.cz



Zobrazit příspěvek č. 1359 jednotlivě

Administrátor --- 8. 7. 2022
Znamení doby

Evangelíci v Praze uctí památku Jana Husa grilovačkou

„Farář Českobratrské církve evangelické ... chce smrt středověkého myslitele, kazatele a reformátora Jana Husa chce připomenout veřejnou grilovačkou,“ píše se v článku s rozhovorem s evangelickým farářem (viz odkaz dole). Ten vysvětluje, že to souvisí s tradičním lidovým pálením ohňů k poctě Mistra Jana v dobách první republiky, kde se prý lidé sešli, pomodlili se, zazpívali a pak opékali buřty. (O tom posledním pochybuji.) Dodnes udržují staré pravoslavné farnosti tuto píseň v paměti: „Hranice vzplála na břehu Rýna, a na ní nejlepší Čechů hoří syn...“ (Cituji jen po paměti.)

Já bych řekl, že mezi zapálením hranice s modlitbou na něčí památku a grilovačkou je jistá morální vzdálenost, a značný posun v symbolice a pietě. Ano, od grilovačky očekávají organizátoři akce úspěch u veřejnosti. A s pietou čili zbožností a úctou si už dnes láme hlavu málokdo. Jenže když oficiální církev klesne až tu nejnižší lidovou úroveň ve stylu „masy si to žádají“, stane se z toho jistý církevní populismus. Jak může duchovně pozvednout nevěřící ten, kdo se propadl na jejich rovinu? Může to nevěřící přivést ke zbožnosti? Asi těžko, když se sami zbožnosti a posvátné úcty zbavujeme, abychom se nevěřícím přiblížili. Vyjdeme-li do takové míry vstříc požadavkům doby, těžko někoho získáme pro církev, protože už jsme ji kvůli zesvětštění svého ducha (sekularizací) sami opustili - nemáme se kam s těmi lidmi vrátit. Je to jako když vyskočíš z letadla, aby ses podíval na zem, vrátit se už nelze.

A potřebuje takovou „pomoc“ Jan Hus, který se umístil v anketě Největší Čech na sedmém místě ze sta? (Vyškrtneme-li z ankety populární osobnosti dvacátého století, pak je Mistr Jan v úctě Čechů čtvrtý.) Myslí si evangelíci opravdu, že grilovačkami mu mohou pomoci?, nebo chtějí pomoci jen sami sobě?

Zajímavé je, že se nad článkem o „evangelické grilovačce“ pohoršuje dokonce i hrdý ateista (v diskusi). A komentáře ostatních nevěřících tam také nevypadají zrovna uchváceně nad „cool akcí“.

Říká se: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Myslím, že by se tím měli řídit i současní evangelíci (a konec konců i my). Opačným chováním si jen uškodí (a poškozují i ostatní církve a celou pověst křesťanského náboženství obecně) a jiným nepomůžou. Píši o tom, že je to jev svým způsobem typický pro současné západní křesťanství, a pravoslavní křesťané by se měli mít na pozoru, aby do podobné krajní „misijní vstřícnosti“ také neupadli. Snadno bychom na této daleké cestě za lidmi totiž mohli poztrácet to, co jsme jim vlastně chtěli nabídnout. Západním církvím toto aggiornamento totiž přineslo sotva co dobrého (pan Halík zajisté promine). A přiznám se, podbízivě oslavovat upáleného mučedníka nevkusnou grilovačkou mě zarmucuje, neboť jej považuji za svatého.

Evangelický farář zakončuje rozhovor pozváním, že u grilu dají „učené povídání o Husovi maximálně dvacet minut, půl hodiny, pak už budeme opékat nějakého buřta nebo něco jiného na grilu a dál povídat.“

Tolik jen malé zamyšlení nad jedním článkem o jedné snad až cynické akci.




Zobrazit příspěvek č. 1358 jednotlivě

Administrátor --- 6. 7. 2022
Mučedníci srbští a mučedníci čeští

Svatý kníže Lazar před bitvou na Kosově poli

Chystala se zásadní bitva, která měla rozhodnout o osudu srbského národa a jeho křesťanské víry. Období dobyvačných (doposavad neúspěšných, ale přesto vytrvalých) střetů a útoků Osmanů na Balkán mělo byt definitivně rozhodnuto právě v této bitvě. Zdálo se, že jedinou možností zachování Srbů, doposavad nejmocnějšího státu na Balkáně, bylo vyhrát tuto bitvu. Druhá eventualita by znamenala fatální katastrofu. Křesťanských šiků bylo před bitvou méně, ale přesto byly síly poměrně vyrovnané. Srbskému mladíku se den před bitvou podařilo proniknout k sultánovi a zabít ho. Sultánovi synové a jeho vojenské vedení to před bitvou vojákům zatajilo, ale i tak tato událost zapůsobila demoralizačním způsobem.

V čele křesťanských vojsk stanul nejvýznamnější Srb Lazar, nejmocnější srbský kníže té doby (jeho manželkou byla Milica z rodu Štěpána Nemanji).

Večer před bitvou se zjevil Lazarovi anděl a řekl, že si může zvolit mezi dvěmi možnostmi:

1.) Bitvu může vyhrát. Srbsko bude před muslimy uchráněno, bude vzkvétat, církev bude zachována. Ale jen za jeho života. Po jeho smrti nikdo neví, co se se Srby stane. Mohou být přemoženi a církev zničena.

2.) Bitvu prohraje. On a mnoho vojáků padnou. Ale existence srbského národa a jeho církve zůstane zachována navždy.

Obě možnosti se knížeti musely zdát absurdní. Vždyť proto Srbsko bojovalo, aby zachránilo svůj národ a církev. Při prohře hrozila obojímu naprostá likvidace. Srbům poturčení a jejich víře islamizace (tzv. Bosenští Srbové, kteří prakticky nejsou Srby a jsou to muslimové, na sobě ukazují, co s by pravoslavnými Srby udělalo poturčení). A on, vrchní vojevůdce, který vede národ do bitvy, by měl volit porážku?

Lazar si přesto, s důvěrou v Boha, zvolil druhou možnost. Padl a mnoho jeho vojáků s ním. Jenže všichni tito padlí se tím stali trpiteli za víru a tudíž svatými mučedníky. Srbsko získalo náhle tolik nových svatých, kteří mu shůry pomáhali, že ani národ ani jejich víra už nemohly zaniknout.

Jak víme z Písma, mučedníci jsou v nebi nejblíže Božímu trůnu, mají největší smělost, Bůh jim nejvíce naslouchá a jejich přímluvy jsou nejrychlejší.

Samotná bitva na Kosově poli (15./28. června 1389) nakonec skončila nerozhodně, protože zemřeli velitelé obou stran a ani jedna strana - čili i ta, co měla na začátku převahu, muslimská, - nebyla pak schopna dosáhnout vítězství. Díky Lazarově chrabrosti a nepředstavitelnému nasazení jeho vojáků nezvítězili islamisté, ale ani Srbové. Nakonec o celkovém výsledku ve prospěch muslimů rozhodla politika uhersko-polského krále Ludvíka I. z Anjou. Avšak srbské pravoslaví a národ nikdy nebyly zničeny.

* * *

Něco analogického platí částečně i pro naši místní církev. Většina našich svatých jsou mučedníci. A ti všichni spolu se svatými Václavem a Ludmilou opatrují tento národ a znovu a znovu v něm probouzejí pravoslavnou víru. Periodicky přichází dvacetileté období k zažehnutí duchovního ohně v českém a moravském národě. Zatím se ho nikdy nepodařilo plně využít a vzniklý duchovní proud byl buď potlačen či rozptýlen nebo odkloněn stranou. A navíc, Češi jsou z duchovního hlediska tvrdý oříšek, na chvíli zahoří pro něco velkého, ale pak rychle hasnou a starají o své soukromé věci. Politikové vědí, že dokonce i státní převrat se v Česku musí stihnout za týden, pak už nadšení a zájem národa pohasne.

Češi obecně jsou jako bylina, která roste rychle nad povrchem, ale má problém pronikat kořenem do hloubky. Jsou jako ti v Ježíšově podobenství o Boží setbě: nemají kořene, a tak snadno usychají, nebo je udusí okolní plevel. Leč, musí se to s nimi zkoušet opět a opět. Vždy se alespoň nějaká maličká částečka setby uchytí, roste a vydá plod (podle mých odhadů v současnosti vydrží tak jeden z deseti pravoslavných českých neofytů, ostatní se nestihnou zakořenit ve víře dostatečně hluboko, zůstanou na povrchu a posléze usychají - buď úplně odpadnou, či jsou zadušeni světským duchem, nebo se nechají svést do rozkolu či do hereze a pověr a kdoví kam). Avšak Bůh nám stále pomáhá příchodem pravoslavných z východu - kdysi to byli Volyňáci, nyní Ukrajinci. A tak naše místní církev díky přímluvám našich místních svatých nezaniká, ba spíše stále roste.








Zobrazit příspěvek č. 1357 jednotlivě

Administrátor --- 27. 6. 2022
Kánony a národní kultura

Kanonický pohled na Ukrajinu

U nás (stejně jako na mnohých jiných místech) byl dlouho prosazován jen ruský kanonický pohled na sporné jurisdikční otázky. Kvůli zachování míru v Církvi se k tomu tak dlouho mlčelo, až se nám začalo zdát, že to jediný správný (nebo dokonce jeden jediný) kanonický výklad jurisdikčních záležitostí. Tak tomu bylo i s problémem Ukrajiny, kde se celá devadesátá léta (a vlastně až do r. 2010) očekávalo, že Moskva dokáže otcovským a velkomyslným způsobem urovnat věc Filaretova rozkolu a udělí Ukrajině něco víc, než tu loutkovou autonomii, kterou jí s velkou slávou darovala začátkem 90. let.

Moskvou udělená samostatnost (ať už autokefalita, jak víme z našich místních zkušeností, nebo autonomie, jako byla zavedena na Ukrajině) se vždy odehrává za jistých podmínek, které by se daly shrnout: „Máte samostatnost, ale musíte se samostatně rozhodovat tak, jak vám radíme a tak jak si přejeme, jinak máme páky, jak si vaši poslušnost zařídit.“ U nás jsme se „si užívali“ této autokefality skoro 50 let a starší si jistě pamatují, že v praxi jsme byli „autokefální“ církevní kolonií Moskvy (jak se vyjádřil jeden hierarcha). Když jsme přijali v r. 1999 skutečnou autokefalitu od Ekumenického patriarchátu, Moskva se velice rozzlobila a zasáhla docela brutálně do našich vnitřních věcí. S komunistickou autokefalitou to bylo podobné jako s naším státem - církev byla na Moskvě nezávislá asi tak podobně, jako byl náš „samostatný“ stát dozorovaný moskevským politbyrem.
A jak se dařilo otcovské náruči urovnat poměry mezi svými dětmi na Ukrajině? Těžko urovnáte konflikt, vzniklý z konfrontace tužeb staršího národa na straně jedné a na druhé straně z despotičnosti mladšího uzurpátora. Těžko se hledá mír a vzájemná láska bez použití vstřícnosti a úcty ke staršímu, bez ikonomie a kompromisu. Stěží můžete očekávat důvěru ze strany těch, na které povýšeně shlížíte s mocenské pozice, která chce vidět všechny kolem jen na kolenou. Návrat marnotratného syna se nekonal, protože od otce přicházely synovi tři desetiletí jen urážky, rozkazy, bezpodmínečné podmínky... Když se Moskvě za třicet let filaretovského rozkolu podařilo jen zabetonovat hradby a z pozice nesmlouvavé nadvlády dál rozdělovala ukrajinský lid, vstoupil do hry Konstantinopolský patriarchát. K vytvoření cesty ke smíření, kterou Moskva nebyla kvůli svému feudálně-nevolnickému duchu schopna otevřít, se Ekumenický patriarchát ujal svých práv na Ukrajině.


S požehnáním Kyrilla, patriarchy moskevského a vší Rusi (ilustrační foto)

 
A když patriarcha Kyrill požehnal Putinovi vraždit i ty své ukrajinské děti, kterému stále zachovávaly věrnost, ukázalo se celé Ukrajině, že Moskva není nikomu ani matka, ba ani macecha, ale spíše cosi jako dozorkyně koncentračního tábora.

Tím se zároveň nastolilo otevřené projednávají jurisdikční otázky a pozice Moskvy byla po dlouhé době podrobena kritice. Názor Moskvy, byť brutální silou a penězi protlačovaný, už není brán jako jediný právoplatný ba ani směrodatný, ale spíše jako účelový. Všichni chápeme, že Moskevský patriarchát to jsou hlavně zájmy politické a světské, kdežto církevní potřeby jsou až na posledním místě.

Moskva se však sama chytila do pasti vlastní demagogie a nemůže nyní připustit jiný výklad jurisdikčních vztahů, než to sama tak dlouho hlásala. Sama si pozlatila jablko hříchu, resp. plod klamu a lži. Kdyby nyní zaváhala a ukázala nejistotu, bylo by všem až příliš zjevné, že si ohýbá historii i kanonické právo podle svých momentálních mocenských potřeb. Stejně tak očividné by bylo, že její třicetileté útoky na Ekumenický patriarchát byly systematickou účelovou lží vyfabulovanou s jediným cílem: aby klamala své věřící kvůli sugesci fikce třetího Říma. Vzpomínáte na ten neustálý proud jedovatostí a zapšklé kritiky, který se proti Konstantinopoli už celá desetiletí valí z ruských církevních médií (rádoby teologické studie pod názvem: „papismus východního obřadu“, či „první bez rovných“ apod.)? Pak to zase byla neúčast Moskvy na celopravoslavném krétském sněmu, což byl jasný signál všem, že Moskevský patriarchát si vystačí sám, že má dost věřících a že ostatní místní světové církve vlastně nepotřebuje. Pýcha zatemnila Rusům oči.

Níže přinášíme jiný publicisticko-kanonický náhled na ukrajinskou církevní problematiku, který byl nedávno publikován a je trochu jiný, než jaký zde byl doposavad prosazován z Moskvy. A nyní už citace cizího autora:

* * *

„Ruská pravoslavná církev (RPC) aktivně propaguje narativ, že Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) je údajně nekanonická. Ve skutečnosti jednou z nejkontroverznějších jurisdikcí je právě samotná Ruská pravoslavná církev (RPC). Právě tato církev se totiž s porušením všech zákonů svévolně deklarovala a stála od r. 1448 až do roku 1589 v rozkolu se světovým Pravoslavím. Nikdo ji neuznával. O pouhých 141 let po moskevském rozkolu ekumenický patriarcha oficiálně uznal moskevského biskupa. Ale předtím byla 141 let Ruská pravoslavná církev samozvancem.

Pravoslavná církev Ukrajiny (autokefální) patří ve skutečnosti mezi plně kanonické církve. Kdysi byla pohlcena Moskvou, což byla ve skutečnosti anexe Ukrajiny Ruskem. A Moskva si nezákonně přivlastnila Kyjevskou metropoli, která je Matkou ruské církve. Rusko obsadilo území a nezákonně si podrobilo církevní strukturu Ukrajiny, která patřila podle všech církevních kánonů pod konstantinopolského patriarchu. Můžeme tedy říci, že ukrajinská církev byla k Rusku připojena nezákonně a v roce 2018 patriarcha Bartoloměj označil ruské činy proti Ukrajině za nezákonné a naprosto kanonicky udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny autokefalitu.

Jde o první případ, kdy se nějaká církev neprohlásila sama sebe za autokefální a neopustila svévolně ekumenický patriarchát. Protože - jak známo - bulharská, rumunská, srbská, moskevská církev - to všechno byly církve, které patřily k Ekumenickému patriarchátu. Oddělily se od něj ilegálně. Rozešly se s ním bez jeho požehnání. A o desítky let později je ekumenický patriarcha uznal.

Ukrajinská církev je velká. Ukrajina je podle počtu věřících největší křesťanskou zemí světa. Vzhledem k tomu patriarcha Bartoloměj rozhodl, že takto starobylá církev této země má právo být nezávislou pravoslavnou komunitou. A vyhlásil status autokefality Pravoslavné církve Ukrajiny. Byl to případ prvního dobrovolného udělení autokefality patriarchou. Protože jindy jej k udělení tohoto statutu přiměl praktický stav věcí, resp. jiné národy, zejména Bulhaři a Rusové.“

* * *

Taková stať byla nedávno publikována (nemám zaznamenáno jméno zahraničního autora, ale vzhledem k tomu, že je to zde jen jako ukázka odlišného názoru, než hlásá Moskva, tak jméno snad není bezpodmínečně nutné).

Ekumenický patriarchát vždy v dějinách upřednostňoval léčení rozkolů a udělení autokefality, byť by se to mělo stát pod nátlakem té či oné národní církve, než aby držel nekanonicky oddělené církve v schismatu. To je ten kulturní a křesťanský rozdíl mezi Konstantinopolí a Moskvou, která bohorovně a exemplárně drží věřící, kteří se od ní oddělí, v rozkolu až do konce všech dnů.

V archivech se podařilo najít listinu z r. 1686
Fakta jsou taková, že Kyjev patřil pod Konstantinopolský patriarchát a podle historických listin se své vrchní pravomoci nikdy nevzdal. Mimochodem, podobné zabrání cizího kanonického území učinila Moskva i s naší místní církví. Po druhé světové válce, kdy jsme patřili pod srbského patriarchu, k nám byl vyslán i srbský biskup, aby se o místní osiřelou eparchii postaral. Jenže sem jurisdikčně vtrhla Moskva. V Olomouci bylo provedeno zmanipulované eparchiální shromáždění, které přes protesty řady místních věřících rozhodlo požádat Moskvu o přijetí do její jurisdikce. Moskva bez ohledu na to, že toto území právoplatně kanonicky patřilo pod Bělehrad, jak to s takovou námahou prokázal na základě historických dokumentů vladyka Gorazd státním orgánům, a bez ohledu na to, že Srbská církev nás nepropustila ze své jurisdikce, sem Moskva vyslala svého biskupa a začal nekanonický proces přechodu naší eparchie pod Moskvu, která vůbec nehleděla na oprávněné protesty Srbské církve. Dlouhou dobu se tato kanonická loupež ospravedlňovala výmluvou, že prý by se o nás Srbsko poničené válkou nemohlo postarat (jako by Rusko nebylo po válce v troskách!) Podobně bezohledně si Moskva počínala při ustanovení tzv. Americké autokefální církve. A stejně nekanonicky si Moskva počínala i dříve i dnes.

* * *

Kánony a církevní kultura

Rád bych se mýlil, jenže z mého hlediska to vypadá tak, že Moskva při realizaci svých zájmů na žádné kanonické ustanovení nikdy nehledí. A ruský stát se už po mnoho staletí chová dle stejné národní imperiální mentality. Bez ohledu na morálku, slušnost i mezinárodní právo zabírá cizí národy. Vypadá to buď jako zastydnutý civilizační vývoj, kterým zůstal ruský národ trčet někde v evropském středověku, nebo je to projev asiatismu těchto východních národů (tomu by nasvědčovala nelidská krutost ruských vojáků). Asijská mentalita je smutně známá sníženou citlivostí k utrpení lidí (vlastních i cizích).

K tomuto nekulturnímu chování patří i to, co kánony nazývají "kormidlováním s pravdou" čili ohýbání historické reality dle momentální propagandy, absence sebereflexe a pokání, vytváření iluzí (např. o báťuškovi carovi), lidový nacismus a samozřejmě zcela asiatská míra korupce, resp. srůst mafiánských struktur čili oligarchie se státní správou a s fungováním společnosti.

Otřesné už dávno není jen chování jednoho psychopatického diktátora, ale spíše ten nadšený souhlas závažné části ruské společnosti s jeho zrůdnou ideologií. A k tomu patří až fanouškovské zbožňování tohoto národního hrůzovládce. Většině veřejnosti vůbec nevadí zákaz svobody slova ani další totalitní praktiky. Hrůzu v nás vzbuzuje odhalení, že Putinovy excesy nejsou jen chováním nějakého úchylného jedince, bohužel vysoce postaveného a mocného, ale spíše krajním projevem ruské mentality.

Nejzávažnější problém tedy tkví v mentálních rozdílech mezi Rusy a Evropany. Protože Rusům připadá dobyvačné či nájezdnické chování stepních národů ve stylu „přijít a vzít si“ jako zcela normální a vlastně ve shodě s právem silnějšího. Bohužel, zdá se, příliš velká část z nich ani mlhavě nechápe, proč to ostatním národům tak vadí. Rozdíly v mentalitě následně přesahují i do kultury národa - přičemž ta ruská se ukazuje být obtížně slučitelná s evropskou.









Zobrazit příspěvek č. 1356 jednotlivě

Administrátor --- 19. 6. 2022
Svatodušní svátky

Zamyšlení nad svátkem padesátého dne

Svátky Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly jsou vlastně narozeninami Církve. Nebudeme se tu rozptylovat výpočty, kolikáté jsou, soustředíme se na samotný fakt, že Církev má své narozeniny a že se zrodila padesátý den po Vzkříšení Kristově sestoupením Svatého Ducha na Kristovy apoštoly. Od té chvíle přebývá Duch Svatý v Církvi neustále. On je Tím, skrze nějž je Bůh, celá Přesvatá Trojice v Církvi přítomna. Proto mohou všechna následující pokolení přicházet do Církve setkávat se s Bohem. A nejen setkávat, ale i sjednocovat. Stávat se účastníky Božství, přijímat dary Boží blahodati.

Bůh v Církvi připravil lidem něco, co si do té doby nikdo neuměl ani představit, dokonce ani na mysl nikomu nic podobného nepřišlo. (1 Korint 2,9) Lidství se stalo skrze Bohočlověka Ježíše Krista součástí Božské Trojice, tím je člověk učiněn Bohu vlastním, Bůh se stává člověku dostupným, nakolik je to mezi stvořeným a Nestvořeným jen možno. Každá lidská osoba se může vydat na cestu, kterou mu proklestil Bohočlověk Kristus, až k hodovnímu stolu blahodati, kolem kterého zasedají všechny tři Boží Osoby.

Nikomu asi není potřeba představovat ikonu Nejsvětější Trojice od Andreje Rubleva (z 15. stol.). Je to obraz Abrahamova pohostinství a návštěvy tří andělů, v nichž vidíme Svatou Trojici. (Gen 18,1-19) Ikona je plná tajemství a symbolů, skrývá geometrické obrazce s duchovním významem apod. Genialita staroruského ikonopisce tkvěla nejen ve spodobení krásných nebeských Osob kolem stolu, ale hlavně v kompozici. Z původní byzantské ikony zobrazující tento výjev vymazal Andrej Abrahama a Sáru a soustředil se na nadnebeský úkaz hodování Trojice, Osob sedících kolem stolu tak, že jedno z míst zůstává prázdné. Toto volné místo za stolem je připraveno pro člověka - resp. pro Nevěstu Kristovu, pro Církev.

Pokrmem předloženým na hodovním stole, který zde má podobu svatého prestolu, je sám Beránek - tj. sám Bohočlověk, Kristus, zabíjený pro naši spásu. Je to věčná nebeská hostina, na kterou Bůh zve všechny lidi skrze nabídku víry, a skrze oběť Pána Ježíše a jeho Vzkříšení. Ikona Trojice tedy jinotajným obrazem svaté liturgie.

Co je nejkrásnější, nejvelkolepější, největší a nejdůstojnější Boží stvoření? Vesmír? Ne. Člověk? Ani to nelze říci. Je to Církev, Nevěsta Kristova. Když Bůh začal tvořit vesmír, už tehdy měl (podle našich Otců) na mysli Církev, jako nejvyšší cíl svého tvoření. Pán obdařil Církev všemi svými dary, není nic, čeho by se jí nedostávalo. A to vše pro záchranu lidí.

* * *

Deset dnů před Padesátnicí vzpomínáme při svátku Nanebevstoupení Páně odchod Spasitele z této země. (Viz Luk 24,36-53) Občas přicházejí lidé s představou, jak by bylo krásné, kdyby zde zmrtvýchvstalý Pán zůstal. Mohl by sídlit třeba v Jerusalemě, nebo v Praze, udělovat audience státníkům, odpovídat na všechny otázky, řešit všechny světové problémy, z pozice Boží autority soudit národy, ukazovat se davům v opancéřované limuzíně, každou neděli navštívit se svou ochrankou nějaký kostel a vždy ve středu promluvit na náměstí před svým sídlem, hovořit do masmédií, kázat, kárat, uzdravovat, občas vzkřísit nějaké mrtvé dítě či zvláště zasloužilého občana... Mohl by mít svou vlastní televizní stanici, nebo přinejmenším svůj kanál na YouTube (pokud by mu jej Google nesmazal), své noviny (třeba s názvem Hlas Boží). Dříve či později by se však nějakým politikům, vůdcům nebo jiným mocným a slavným lidem znelíbil. Muslimové by začali demonstrovat, že je nebude soudit křesťanský Bůh. Hinduisté by namítali, že mít jednoho boha jim nestačí. Zednáři by v lóžích brblali, že takhle si velkého architekta rozhodně nepředstavují. A že láska a slitování sice musí být, ale „vocaď pocaď“ (čili všechno musí mít své meze, i Boží láska). Investigativci by vyšťourali, že v jeho Vzkříšení jsou nejasnosti a o jeho realitě lze pochybovat. Jeho přítomnost by vůdcům i rádoby vládcům bránila provádět jejich temné záměry a slavným by se zdálo, že Ježíš je zbytečně moc slavný, a dumali by, proč oni také nemohou být tak slavní. Teologové a filosofové by nejspíš psali dlouhé traktáty o věcných chybách a vnitřních rozporech v Jeho kázáních a vyjadřovali by své rozpaky nad jeho konzistencí v kontextu filosofických konceptů. Bankéři by prohlásili, že masové uskutečnění Kristova evangelia by ohrozilo světovou ekonomiku. A nakonec by se znovu stalo přesně to, co kdysi. Někde by se sešli světapáni a vlivné síly a usnesli se: zabijeme ho!, a budeme si moct činit, co se nám zlíbí. Proto Pán odešel, jednou to stačilo.

Jenže hlavní důvod, proč zde tělesně nezůstal, je daleko hlubší. Evangelium svědčí, že si Pán přeje přebývat nikoliv v paláci ani na úřadě, ale v lidských srdcích. A takové srdce je duchovní orgán a vstoupit do něj je možno jen duchovními způsoby. Proto odešel, aby seslal Ducha Svatého, který bude Pána Ježíše uvádět do srdce člověka, a se Synem tam uvede i nebeského Otce. A tak budou všichni sjednoceni vzájemně a spolu s tím i s Otcem - v Duchu Svatém skrze Syna. A místo, kde se to děje, ten duchovní Jerusalem setkání lidí s Bohem je v Církvi.

* * *

Od okamžiku Padesátnice přebývá Duch Svatý v Církvi a my se v Duchu Svatém stáváme Božími syny. (Jan 1,11-12) Duch Svatý působí mnoha způsoby. To On učí, napomíná, utěšuje, volá k modlitbě, inspiruje k čistotě a zve mnohé, aby se stali jedním, v jednotě Církve. Zvláštním a snad nejslavnějším projevem Ducha v církevním životě jsou svaté Tajiny. I ty koná Duch Svatý, přebývající v jednotě Církve a tedy skrze Církev. Pravé konání svatých Tajin nelze z jednoty Církve odnést někam ven. Tajiny, mysteria se dějí jen v Církvi, lze říci, že je to vlastnost Církve. Tajemný tlukot srdce Kristova Těla.

Středobodem či osou tajinného života Církve je pochopitelně božská eucharistie. Někteří kněží vyprávějí, že v průběhu liturgie cítí, jak změní jejich vztah k předloženému chlebu a vínu v kalichu na prestolu. Bez jakékoliv jejich snahy. Děje se to pomalu, ne naráz, ale v průběhu eucharistického kánonu, (čili anafory - děkování Bohu a pak anamneze čili vzpomínání, které je naplněním slov Kristových: „Toto čiňte na mou památku“) a dokonáno je po epiklezi (prosba ke Svatému Duchu, aby předložené dary proměnil).

V průběhu anafory rozmlouvá Církev skrze modlitbu kněze s Otcem, pak vzpomíná na vše, co pro nás dobrého Bůh vykonal, zvláště na spásonosné dílo Božího Syna, jehož poslední večeři kněz hlasitě připomíná. A nakonec volá a úpí ke Svatému Duchu.

Původní naléhavost tohoto úpění je v naší současné liturgii trochu utlumena vsuvkou, která se sem dostala, při které se třikrát opakuje tropar třetí hodinky proložený dvěma úryvky z 50. žalmu. Dokonce i ruští teologové se už v 19. století pozastavovali nad tím, že tato vsuvka na sebe nepatřičně strhává pozornost a zbožnost sloužícího kněze, a tím oslabuje původní důraz na vlastní epiklezi. Řekové i Svatá Hora tuto vsuvku už vyřadili. Problém s touto vsuvkou je hlavně v liturgii sv. Basila, kam to z liturgie sv. Jana Zlatoústého vložil kdosi nevzdělaný a kde narušuje smysl toku textu a dokonce i gramatiku. Dnes už se stává používání této vsuvky neudržitelným liturgickým pokleskem (teologickým i lingvistickým).

Velkým bojovníkem za očištění liturgického života od nefunkčních a samotným princům liturgie odporujícím přídavkům a za návrat k původní patristické tradici byl sv. Nikodim Svatohorec, výrazná osobnost hesychastického hnutí otců, zvaných (nejprve posměšně, později čestně) „kollyvades“. Toto hnutí duchovní obrody začalo v 2. pol. 18. stol. na Athosu, aby obnovilo tradiční pravoslavnou praxi poškozenou v té době různými inovacemi. Horlili za patristiku a liturgický život, zvláště za časté svaté přijímání, nejlépe každodenně, a pro vnitřní modlitbu srdce.

Od sv. Nikodima pochází jedna, dnes v celém Řecku používaná, drobná úprava textu liturgie - do zvolání: „S bázní Boží a u víře přistupte!“ (před svatým přijímáním) se přidává slovo láska: „S bázní Boží, s láskou a u víře přistupte“ (bojuje se tím proti scholastickému formalistickému pojetí svatého přijímání).
Epikleze (úpěnlivé volání) je dokonáním proměny chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy, což je dílem sestoupení Svatého Ducha. Pod Tělem Kristovým si nesmíme představovat nějaké maso, ale tělo ve významu celostném (řecky v Písmu a liturgii: sóma - tělo, osoba, celek; v angl. celkem odpovídá: body). Chléb zůstává chlebem (jak je zřetelné v dalším postupu textu liturgie, např.: „Rozdrob, vladyko, svatý Chléb“), a zároveň je po epiklezi v plnosti Tělem Kristovým; je to „chléb sjednocený s Božstvím“ (Jan Damašský), eucharistický chléb je „nerozdílně a nesmíšeně“ spojen s Tělem Páně, a víno „neoddělitelně a nezměnně“ s Jeho Krví, což se děje na principu „chalcedonského sjednocení“ (viz christologické dogma IV. všeob. sněmu). Ani chléb ani Kristus se epiklezí nemění (nestávají se čímsi třetím), ale sjednocují se, takže přijímáním eucharistického chleba přijímáme i Krista. Ruské „presuščestvlenije“ je import z racionalistického prostředí římskokatolické církve (transubstanciace), a spolu s ním se vkradlo do ruské pravoslavné teologie i římskokatolické učení o proměně chleba a vína (vzniklé na západě pod vlivem pohanské aristotelské filosofie a nauk alchymistických). (Viz o tom u nás.) V první řadě se však jedná o tajemství, které se zjevuje očím víry.

V jistém smyslu lze konstatovat, že každá svatá Tajina má svou epiklezi, tj. posvěcující, konající a proměňující sestoupení Svatého Ducha. A vlastně celý bohoslužebný život Církve je jednou neustálou epiklezí, letnicemi, scházením Ducha na naše shromáždění.

Církev je výše než svět, a tím i každý, kdo se s Církví spojil. Kdo to je? Co je to za lidi? Jsou to všichni, kdo nějak věří v „něco nad námi“? Jsou to všichni pravoslavně pokřtění? Myslím, že kritériem účasti na svaté obecné a apoštolské Církvi je božská eucharistie. Mnoho krásných, moudrých a zbožných lidí je ve všech náboženstvích i mezi nevěřícími (když v tom posledním případě zbožnost zúžíme např. na mravnost). Ale Bůh učinil Církev, omyl ji svou krví, aby se s ním lidé mohli sjednocovat ve svaté eucharistii. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) V tomto smysl platí prvokřesťanský výrok pocházející od učedníka svatých apoštolů sv. Ignatia Theofora: „Mimo Církev není spásy.“

* * *

Vracíme se zpět k tématu Církve. Skrze ni od éry pozemského pobývání Ježíše Krista pokračuje po celou následující historii vtělení Božího Syna a celé jeho spásonosné dílo. Do toho jsme v Duchu Svatém zahrnuti i my, dnešní věřící. Církev je Boží ordinace (léčebnice), kde skrze Svatého Ducha sám Pán léčí a uzdravuje naše těla i duše. Sem přicházejí kající se hříšníci, kteří zde jsou očišťováni, uzdravováni a proměňováni na svaté. Někteří používají i tak silné vyjádření: v Církvi se děje znovustvoření člověka.

Církev jako nejkrásnější a Bohu nejmilejší (lze-li to tak říci) stvoření je tím nejvzácnějším v celém stvořeném vesmíru. Proto je takovým hříchem, když někdo Církvi ubližuje, trhá ji rozkolem, nebo ji haní či zneucťuje zlomyslnými výroky, lží nebo svým chováním, které vrhají na Církev špatné světlo a zlou pověst apod. Bohužel, dospěli jsme asi už do apokalyptických dob, kdy se dějí i takto hrozné věci, jako se děly před potopou, když lidstvo pozvedlo patu proti Stvořiteli. (Mat 24,37-39) Takový uvědomělý hřích proti Církvi je velice vážná věc. Evangelium prohlašuje rozhánění věřících za skutek nepřátelství vůči Kristu a za hřích, který nemůže být odpuštěn. (Mat 12,30-32) Obáváme se, že takového nerozumného počínání bude v budoucnosti spíše přibývat.

To vše neplatí ani tak o těch, kteří pravoslavnou víru neznají a nemají vlastně tušení, k čemu se vyjadřují, ale především o takových, kteří pravoslavnou církev, její víru a praxi více či méně znají. V dnešní době jsou to např. ti, kteří z osobních důvodů odcházejí do rozkolu a ještě se při tom snaží naházet na svou Matku Církev bláto lží a pomluv, a dál s ní bojují a proti ní pracují z pozice rozkolu, rozdělováním věřících, které by správně měli sjednocovat. Platilo to ve všech dobách, ale dnes, jako znamení doby, je kolem nás rozkolů, které ubližují Církvi, skutečné mračno. Lidé zvenku - a to ani věřící - samozřejmě většinou nechápou, co se děje, a tak mají hledání pravdy a život v pravé Církvi Kristově velice znesnadněn.

Možná se naplňují slova Písma, že jevem charakteristickým pro poslední doby bude pohoršení, zrada, falešní proroci a svůdcové, rozmnožení nepravosti, což všechno způsobí, že vychladne láska mnohých a jen, kdo vydrží stát na svém místě až do konce, bude spasen. (Mat 24,10-14) A zvláště těžké to bude pro ty, kteří pravdu teprve hledají, protože v době otřásání všech hodnot nebudou moci najít. Kvůli pohoršení se tak zavírá pohanům brána do Církve. Přijde doba, kdy ten, kdo je uvnitř, může odejít ven, ale ten, kdo je venku, už nebude moci dovnitř.

Současná situace potápějícího se světa a úpadkový stav ducha lidí totiž podrobují naši víru zkoušce, jestli jsme přijali Ducha Svatého nebo ducha světa. Jedině v Duchu Svatém vidíme, čím nás Bůh skrze Církev obdaroval. Kdo se spoléhá jen na své Duchem ještě neočištěné lidské uvažování, ten tyto duchovní věci nepochopí a takový křesťan se chová jako blázen. Ve slovníku svatých otců je přirozené duševní myšlení považováno za bláznivé. „Přirozený (v řec. orig. duševní, psychický) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,12-14) A z tohoto bláznovství pak pocházejí všechny rozkoly, hádky, lži a pomluvy i vše ostatní, co Církvi škodí, zraňuje ji a zavírá její brány. To vše je pouze plodem světského ducha a neočištěného srdce člověka. „Tvrdí o sobě, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.“ (Řím 1,22) „Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ (1 Korint 1,20) „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem, neboť je psáno: `Nachytá moudré na jejich vychytralost´.“ (1 Korint 3,19)

Naše víra je zkoušena, zda-li vytrvá v lásce ke Spasiteli a ve věrnosti Jeho Církvi. Ostatně, byla zkoušena vždy, protože Pán si přeje nás čistit jako pšenici (Mat 3,12) a satan si vyžádal, aby nás proséval jako pšenici přes síto pokušení, svodů a těžkostí. (Luk 22,31)

* * *

V dnešní době přibylo další pokušení, o které se postarala Ruská pravoslavná církev tím, že žehná bratrovražedné válce, světí zbraně, ospravedlňuje vraždění a vyhlazování druhého národa, šíří lživou a heretickou propagandu. Podporuje totalitní putinovskou politiku a prosazuje i vlastní politické zájmy. Bravurně si osvojila prakticky vše, co jsme doposavad kritizovali na praxi západního středověkého katolicismu s jeho svatokupectvím, farizejstvím a křižáctvím.

Moskevský patriarchát ukázal svůj duchovní pád, když se veřejně svou spoluprací s Putinem podílí na krveprolití, zločinech proti lidskosti, nevídané krutosti vojáků ruské armády, vyhlazování celých měst včetně civilního obyvatelstva. Mimoděk se nám vkrádá myšlenka na proroctví apokalypsy o pádu Babylónu, resp. jeho obrazu. (Zjevení 18,2-10) Na místě tohoto pádu by však snad mohla povstat nová církev, která nebude řízena biskupy - oligarchy, kteří nebudou za peníze sloužit nacistické politice. Nicméně v tuto dobu má celý svět očima obraz morální zkázy církve, která se tak neomaleně pyšnila na své prvenství v počtu věřících. Pak se těžko můžeme divit společnosti, když si řekne: jestliže si takto satansky počíná největší národní pravoslavná církev, není to zjevné svědectví o povaze pravoslavné víry? Ruská pravoslavná církev svým špatným příkladem a skandálním chováním zavřela letos dveře do Církve před množstvím Boha hledajících lidí po celém světě. Proto se dnes celý pravoslavný svět za Ruskou pravoslavnou církev stydí.

O takových smutných jevech poblázněné vzpoury lidí proti Bohu, které haní a poskvrňují Tělo Kristovo před světem, platí Jeho hrozná slova o pohoršeních (ř. skandálech):

„Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí (tj. mlýnský kámen) na hrdlo jeho, a pohroužen byl do hlubiny mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí to býti, aby přicházela pohoršení, avšak běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat 18,6-7)

„Syn člověka (Kristus) pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 13,41-42)

„Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu.“ (2. Korint 6,3)

Jak si takové celosvětové pohoršení Rusové chtějí před Bohem zodpovědět?





Zobrazit příspěvek č. 1355 jednotlivě

Administrátor --- 9. 6. 2022
O sněmu a sněmovním principu, o zachovávání původní víry

Neděle svatých Otců I. všeobecného sněmu

Aktualizováno

Otcové, které svolal císař sv. Konstantin v r. 325 do Nikáje, konali svůj sněm v komplikované církevní situaci. Církev byla zmítána herezí ariánství, které před sněmem nebylo ještě usvědčeno žádnou celocírkevní institucí. Sněm trval 3 měsíce a v církevní tradici převládl počet 318 svatých Otců (v průběhu sněmu se zřejmě měnil). V té době bylo asi 1000 biskupských kateder na Východě a 800 na Západě (hlavně v Africe). Na sněmu tedy byla přítomna asi šestina biskupů světa. Ze Západu přijelo jen několik biskupů včetně delegace římského papeže Silvestra.

Původce ariánství, libyjský a později alexandrijský kněz Ários (+256-336), popíral pravoslavné učení o Boží Trojici. Pro něj byl Bůh Monáda. O Božím Synu hlásal, že není podstatou Bůh, není roven Otci, ale je jedním z Otcova stvoření. Od toho ariánské slogany: „Bylo (času), kdy (Božího Syna) nebylo,“ a nebo že byl „Syn pochází z nebytí“. Byl to zdatný diskutér a brzy byla na jeho straně třetina alexandrijského kléru. Z Áriovy knihy „Thalia“ se začalo citovat, hlavně prostí lidé, námezdní dělníci a pouliční chudina si zvykli tuto knihu používat, jako by v ní byla nějaká vyšší moudrost. (Otcové na sněmu, kde se z knihy četlo, si zacpávali uši a vnímali její text jako naprostou zvrácenost - duchovní i mravní.) V Alexandrii vznikl rozkol.

Sněmovní otcové v Nikáji použili při zkoumání ariánského učení starý princip. Položili otázku: je ariánské učení součástí toho, co předali svatí apoštolové církvi? Každé učení je zkoumáno církví podle jednoduchého kritéria - je rozebíráno v tom světle, jestli odpovídá tomu, co hlásali svatí apoštolové, kteří byli naučeni samotným Pánem Ježíšem.

Jednoduše by se dal tento princip zachovávání apoštolské víry dal shrnout slovy: Nic nepřidávat a nic neubírat.

Ostatně, každý názor, který se rozšíří po církvi, je dříve či později podroben neúprosnému soudu církve. Nauky odchylné, učení špatná či zbytečná, jsou vylučovány z Církve jako heterodoxie.

* * *

Víra v to, v co všichni, všude a vždycky věřili

Později to vyjádřil sv. Vincent Lerinský, který se snaží definovat křesťanskou katolicitu čili obecnost. Víra se podle něj musí řídit Písmem svatým, ale v tom smyslu, že obecné čili katolické je podle něj to, „v co všude, vždycky a všichni věřili“ (navazuje tím na svatého Irenea Lyonského a Tertuliána).

Křesťanská víra se nemění, nevyvíjí, není progresivní, nepřizpůsobuje se dobovým požadavkům ani lidským vědám, - je stále identická. „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“ (1 Korint 3,19)

Nejsou tedy žádná skrytá a zjevená dogmata, jak někteří učí, aby ospravedlnili zavádění nových dogmat, o kterých nebylo prvních tisíc let křesťanské éry ani vidu ani slechu. Plnost víry byla Pánem zjevena už svatým apoštolům. Ale přesto může víra růst, reagovat na vývoj světa a společnosti, na útoky světa. Ale stále musí zůstávat stejná tak, jako dospělý člověk zůstává stejnou osobou, jakou byl jako dítě. Dítě vypadalo trochu jinak než dospělý člověk, a podobně křesťanská víra dnes má dogmata formulovaná svatými otci, ale je to ta samá víra, kterou šířili svatí apoštolové a církev vždy vyznávala.

* * *

Důležité je, aby víra církve byla Pravda. Žádný člověkem geniálně promyšlený systém idejí, ale zjevená Boží Pravda. Jen modlitba v Pravdě má duchovní sílu. Vyznávání Pravdy přináší spásu. Duch Svatý, Dárce Pravdy, sestupuje v odpověď na pravdivou víru. Pravda byla zjevena v Ježíši Kristu, který pravil: „Já jsem Pravda...“ Křesťanství bez Pravdy nemá spasitelnou sílu. Proto církev věnovala takové úsilí a církevní otcové podnikli takové zápasy, aby Pravda naší víry nebyla deformována či potlačena.

* * *

Jakými cestami se církev ubírala k prvnímu všeobecnému sněmu?

V dobách, kdy se nemohly konat sněmy, žila církev a řešila své problémy prostřednictvím dopisů, osobních setkání několika biskupů, nebo - když bylo místy možno - na místním sněmu. Vždy se museli křesťanští učitelé snažit vést boj za udržení orthodoxie, za věřící. S každou herezí či rozkolem přicházela do církve stále se vyostřující otázka: Být či nebýt. Nikoliv ve smyslu historické existence společenství lidí nazývajících se křesťany, ale ve smyslu kvalitativním - čili ve smyslu možné, pro lidi nenápadné změny samotné podstaty křesťanství, které je především vírou ve vykoupení. Pro lidi by bylo daleko snazší vyznávat křesťanství jako moralistické náboženství. K tomuto zjednodušení křesťanství sklouzlo právě ariánství.

S ariánskou dogmatikou by církev možná neztratila svůj pathos jako náboženství evangelijní lásky k bratřím, askeze a modlitby. Ale byl by to jen subjektivní moralismus jako v jiných monoteistických náboženstvích. Pro takovou racionální přirozenou nábožnost by stačil Starý Zákon, resp. sinajské zjevení. Boží vtělení by se stalo zbytečné a nesmyslné.

Církev v době poapoštolské řešila problémy mj. s herezí gnosticismu. Křesťanské srdce cítilo, že musí zachovat svou chuť a sůl: Být židům k pohoršení a Řekům bláznovstvím. (1 Korint 1,23) Chtěla se vyhnout průniku sterilního monoteismu do církevního myšlení. Opírala se při tom učení sv. Ignatia Antiochijského a Irenea Lyonského. Polemika těchto otců míjí neplodný gnosticismus a míří k dogmatice. Jejich myšlení si další křesťanští učitelé osvojili, chápajíce, že cíl dogmatu není mozkový ale praktický. Síla křesťanství není ve filosofii ale ve spáse. Proto navzdory zákonickým židům i řeckým filosofům hlásáme Kristův kříž. . (1 Korint 1,18-24) Dogma nám dává pochopit, v čem tkví tajemství spásy, chápat křesťanskou soteriologii (učení o spáse člověka).

Sv. Ignatios Antiochijský (muž apoštolský, mučedník) proti gnostické herezi učil, že podstata křesťanství spočívá v tvoření nového člověka. Hlavou starého člověka je padlý Adam, hlavou nového člověka je Kristus, který odstraňuje smrt. Proto náš Pán není jen učitel a vzor správného života, ale především je Bůh v člověku, Spasitel. Eucharistie je léčebný prostředek proti smrti. (Velkou pozornost věnoval Ignatios hierarchickému principu eklesiologie.)

Sv. Ireneos navazuje na Ignatiovo učení o starém Adamovi, z něhož vyšla smrt a rozklad na všechno lidstvo a celé stvoření, a novém Adamovi, Kristu, který se stal hlavou nového lidstva, podle Božího plánu spásy člověka. Kristus spojil člověka s Bohem, aby se člověk stal účasten nesmrtelnosti.

Tito otcové upevnili v Církvi pohled na křesťanství jako na spasení člověka. Pochopit to je cílem dogmat. V polemice s gnostiky se tito otcové vyhnuli zabřednutí do gnostického systému a věnovali se problematice spásy. Tím se podíleli na přípravě církve na utkání s herezí ariánství.

Výrazem tohoto uvažování byla teze sv. Athanasia Alexandrijského („alter ego“ biskupa Alexandra Alexandrijského, účastníka I. všeob. sněmu): Syn (Boží) se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Dále to bylo jeho tvrzení: Bůh není Monáda, ale vždy Triáda. Bůh nikdy nebyl a nemohl být bez Syna. Kdyby Syn nebyl sám Bohem, nemohl by nás zbožštit. Soteriologická hodnota dogmatu o Trojici převažuje nad vším. O to šlo Athanasiovi především: zachovat pro křesťany živou podstatu křesťanství - vnímání spásy, kterou nám Kristus přinesl.

* * *

Nikájský sněm zkoumal ariánské teze ze dvou stran: jednak právě z pozice soteriologie a zároveň zkoumal, zda Áriovo učení odpovídá učení Evangelia a apoštolů.

Svatí Otcové rozpoznali heretičnost Ariovy nauky a snažili bojovat proti nauce ariánství biblickými citacemi, v nichž se hovoří o jeho Božství a slávě jeho Božské přirozenosti, jenže i Ários se odvolával na Písmo svaté a vybíral si úryvky, ve kterých se zračí Kristova pokora a jeho slabost, zranitelnost jeho lidské přirozenosti, kterou na sebe Boží Syn přijal při svém vtělení v Betlémě.

Nakonec však Otcové našli slovo, které bylo kladivem na ariány, mimo biblický slovník: (h)omoúsios. Prý je vymyslel sv. Athanasios, který byl - ještě jako diakon - přítomen jako pomocník alexandrijského biskupa Alexandra, kterému stál jako teolog za zády a podporoval ho, a přes Alexandra se tento pojem dostal k císaři. To slůvko o Synu Božím zní v češtině: „jednobytný“ s Otcem (stejné bytnosti, stejné podstaty, soupodstatný).

Všechny výše uvedené způsoby překladu jsou uchu neteologa prakticky nesrozumitelné, musí být katecheticky vyloženy, proto volíme Gorazdem do liturgie zavedený jednoslovný pojem „jednobytný“ (viz jeho český překlad liturgie: „...Trojici jednobytnou a nerozdílnou.“) Překlad Vyznání víry se už před vznikem Gorazdova sborníku vžil do českého používání ze starších pokusů liturgických překladů, není tedy z Gorazdovy překladatelské dílny a překlad tohoto pojmu v něm není zcela správný.
* * *

Sněmovním odsouzením ariánství však tato hereze neskončila. Pokračovala dál, ale už navždy byly ariánské názory ocejchovány jako ty, které se protiví svatým Otcům shromážděným v Nikáji. Církev a každý křesťan dobré vůle tím dostal k dispozici „metr“, kterým mohl tyto názory poměřovat a zjistit jejich heretičnost, každý už věděl, že bylo toto učení celocírkevně odmítnuto, každý už znal rozdíl mezi pravoslavím a herezí. A tím byl v Nikáji položen začátek konce této hereze, resp. její odsunutí do bezvýznamnosti.

Poté, co bylo ariánství vymýceno ve Východo-římské říši, sporadicky přežívalo na západě mezi Góty a Vandaly, pak v severní Africe a Španělsku a místy v Itálii. Marginálně existuje dodnes v názorech některých protestantů, unitářů a je výraznou součástí doktríny Jehovistů. Horlivým zastáncem ariánství byl např. Isaac Newton.

Podobně tomu bylo ve všech jiných případech herezí a rozkolů. Jejich odsouzením sice neskončily, ale začal proces, ve kterém církev odsouzenou herezi či označený rozkol vylučuje ze svého těla.

Dále sněm obhájil a do církevního života pevně zakotvil apoštolský sněmovní princip. Celocírkevní problémy se řeší na sněmu. Aby mohl být sněm prohlášen za všeobecný, konání a ustanovení sněmu musí být posléze přijato celou církví (někdy se říká: osvojeno vědomím Církve, resp. percepce) a definitivně to stvrzuje až další celocírkevní sněm (někdy to může trvat, než je sněm prohlášen za všeobecný a jeho ustanovení za závazná pro celou církev). Zvláště řeší sněm otázky heterodoxie, církevní jednoty a celocírkevní disciplíny. Není absolutně nutně potřebná účast všech biskupů a celé církve. Některé všeobecné sněmy byly konány jakožto sněmy místní, a až později byly plností církve přijaty za všeobecné.

Herezí, s níž bojuje církev dnes, je, jak se zdá, poškozená eklesiologie. (Eklesiologie je učení o církvi.)Nesnáze, které podlamují misii a pastoraci, nám způsobuje ethnofiletismus, nebo rozkoly, či nedostatky ve vnímání hierarchické struktury církve, která začíná v andělských sférách a pokračuje přes pozemskou církevní hierarchii, aby spojila s Bohem i toho příslovečného „posledního věřícího“. Narušení eklesiologie je v současnosti hlavním cílem snah satana, který sám byl spolu s démony vyloučen pro pýchu a neposlušnost z nebeské hierarchie. Bez ohledu na své vynikající schopnosti a postavení, byl satan svržen s nebe. Ani u lidí a duchovenstva v principu nezáleží na jejich mimořádných osobních schopnostech - askezi, učenosti, či rétorice apod., protože neposlušnost a pýcha dokáží vyvrhnout každého, kdo nezná své místo. Ďábel se v tomto ohledu pilně snaží, nejí ani nespí, a zasévá škodlivé myšlenky a pracuje na narušení struktury církve.

* * *


Sv. Spiridon při zázraku s cihlou
S jedním z výsledků sněmu se setkáváme v rámci modlitebního pravidla každodenně a přinejmenším při každé svaté liturgii: I. všeobecný sněm ustanovil většinu textu našeho vyznání pravoslavné víry (tzv. Niceo-cařihradský symbol víry). Později text ještě editovali a doplnili svatí otcové II. všeobecného sněmu (r. 381, Konstantinopol).
Symbol víry 318 svatých otců prvního všeobecného sněmu, nicejského
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se a člověkem se stal, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase přijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu Božím, že byla doba, kdy nebyl, nebo že nebyl dříve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se přeměňuje či mění Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
Tento posvátný text Symbolu (tj. Vyznání víry) se (zvláště po úpravě II. všeobecným sněmem) stal základním dogmatickým textem církve. Pokud chcete někomu odpovědět na otázku: V co vy křesťané vlastně věříte? O čem je křesťanská víra? Pak stačí mu přečíst toto Vyznání víry a je hned jasno. Pro podrobnější seznámení s obsahem naší víry je pochopitelně potřeba jednotlivé články Symbolu rozvést, ale jako základní měřítko křesťanské orthodoxie plně vyhovuje.

* * *

Dále sněm formuloval řadu pravidel upravujících základy církevní disciplíny. Viz zde. Jsou to důležité kánony reagující na otázky té doby, týkají se církevní disciplíny, pravidel správy církve a udržování církevní jednoty. Některá z pravidel kodifikovala různé součásti starého zvykového práva. Bez dodržování kánonů tohoto sněmu si nelze představit existenci pravoslavné církve a její posvátnou jednotu.

Posvátná pravidla a celý kanonický řád má jediný účel - zajistit pořádek v praktické církevním životě a uvádět jej do souladu s Božím zjevením a praxí apoštolů. Kde panuje řád, tam se může rozhostit pokoj, a díky pokoji i bratrská láska.

„Všecko slušně a podle řádu ať se děje.“ (1 Korint 14,40) Už Panna Marie s Josefem přinášeli oběti podle stanoveného Božího řádu. Řád obětí byl Kristem zrušen, ale církev od počátku vedla svůj život podle svých řádů, které Bůh zjevoval skrze svaté apoštoly, všeobecnou církevní praxi a posvátné sněmy.

Současné problémy a nemoci života církve do značné míry vyvěrají z porušování těchto a dalších kánonů. V nedodržování kanonického řádu vyniká dnes zvláště Ruská pravoslavná církev, která neustále narušuje jednotu a mír v Církvi vtrháváním na cizí kanonická území (viz u nás problémy již od dob sv. Gorazda i uzurpace našeho, ze srbské jurisdikce nepropuštěného, kanonického území po II. světové válce, viz dále Amerika, viz dnes Afrika ale vlastně i Ukrajina), udělováním neplatné autokefality nebo vměšováním se do vnitřních věcí jiných autokefálních církví.

Nakonec sněm sjednotil vypočítávání data Paschy. Opět krok k zajištění jednoty církve.

* * *

Zajímavé bylo složení účastníků sněmu. Zasedali tam Otcové, kteří zažili dobu pronásledování křesťanství. Byli tam vyznavači, lidé zmrzačení a zohavení při mučení (císař z úcty líbal jejich rány). Byli tam divotvorci. Např. sv. Spiridon, původně pastýř, který si zvykl nosit pokrývku hlavy spletenou z proutí. Ten učinil na sněmu zázrak, kterým názorně ukázal symbol Boží Trojice, když vzal do ruky vypálenou cihlu, z níž vyšlehl plamen, vytekla voda a v dlaních mu zůstala hlína. Přítomen tam byl i jeden z nejznámějších světců svatý Mikuláš, kterého nesmysly hlásané heretikem Áriem tak rozčílily, že mu dal facku.



Momentka ze sněmu


V posledních letech (a stalo se to jedním ze „znamení doby“) jsme viděli, že některé místní církve odmítly účast na přichystaném celocírkevním sněmu na Krétě (v r. 2016). Ze 14 autokefálních pravoslavných církví se zúčastnilo 10. Ty, které se nezúčastnily, odmítly se bavit s ostatními o svých problémech. Byl je projev pokaženého učení o autokefalitě, tak typického pro ruskou teologii.
Toto pokažené eklesiologické učení je charakterizováno především ztrátou smyslu pro sobornost „katolicitu“ světové pravoslavné církve, potlačením sněmovního principu a posunem k papismu, a dále plyne z nesprávného (magického) chápání apoštolské posloupnosti. To pak vede k další nesprávnosti v eklesiologii, např. v chápání autokefality, která je v ruském a Ruskem ovlivněném světě chápána přibližně ve smyslu: „budeme si v naší církvi dělat, co chceme, a nikdo zvenku nemá právo nám do toho mluvit“. Toto podivné pojetí však odsunuje do pozadí katolicitu naší světové pravoslavné církve, která se může snadno stát spíše jen společensko-politickou nebo teoretickou či formální záležitostí. Světové pravoslavné společenství by se při tomto chápání autokefality pomalu měnilo na jakési protestantské volné sdružení naprosto nezávislých církví. A to by nás zavedlo k bodu, který nemá už s pravoslavím nic společného.
Místní církve, které odmítly jednat na celocírkevní úrovni, se tím vlastně distancují od pravoslaví. Je to vlastně forma oddělování se od ostatních světových církví a od církevní plnosti. To je tak hluboce nepravoslavné chování, až se tají dech. Orthodoxie těch, kteří se nechtějí sejít ke sněmu, je velice problematická, myslím si, že narušená. Sněmovní princip je přece neoddělitelnou součástí pravoslavného učení, myšlení a ducha. (O čem se asi káže o této neděli v církvích, odmítajících účast na sněmu?)

Z prostředí ruské církve vycházely už dlouho před konáním sněmu všelijaké konspirační teorie o chystaném sněmu a nesmysly typu: že na tomto sněmu se všichni účastníci pokloní antikristu nebo že dokonce bude sněmu předsedat, že se tam pravoslavní podřídí římskému papeži, že budou zrušeny pravoslavné zvyky, půsty i starý kalendář a zavedeno dvakrát ženaté duchovenstvo (mimochodem běžná ikonomie u pravoslavných duchovních v Africe) a spousta dalších hloupostí a zlovolností, šířených po internetu (mnozí si to ještě pamatují). Moskevský patriarchát vznesl oficiálně jakési výhrady k programu chystaného sněmu, výhradám bylo vyhověno, ale přesto se zástupcové Moskvy nedostavili, za hlasitého potlesku indoktrinovaných ruských věřících. To je pravoslaví? Jediné, co tím Rusko předvedlo celému světu, je pravda o skutečném stavu pravoslaví v Ruské pravoslavné církvi. Opovrhování sněmovním principem církve znamená většinou posun církevního vědomí k papismu, což je na příkladu Moskvy vidět zcela zřetelně.

* * *

I. všeobecný sněm se stal nástrojem v rukách Božích, zachránil pro víru Církve učení o Boží Trojici, čili základní pilíř křesťanské víry.

Dnes je neděle svatých Otců prvního sněmu velice aktuální připomínkou vzhledem k dlouhodobému vývoji církve a jejím současným problémům. Všechny by se daly vyléčit, kdyby se církevní lid dokázal pečlivěji řídit vzorem svatých Otců prvního všeobecného sněmu.

(Použity některé teze z knihy A. V. Kartaševa: Všeobecné sněmy)





Zobrazit příspěvek č. 1354 jednotlivě

Administrátor --- 30. 5. 2022
Rozpaky nad sněmovním dokumentem UPC

K prohlášení sněmu Ukrajinské pravoslavné církve

Aktualizováno

27. května 2022 vydal své prohlášení sněm Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jehož konání si vynutila ruská agrese vedená proti ukrajinskému lidu. Sněm měl vyvodit závěry ze skutečnosti, že ruská armáda s požehnáním Moskevského patriarchátu zabíjí věřící Ukrajinské pravoslavné církve. Zdá se však, že struktura této církve není schopna vyvodit takové závěry, které by svědčily o tom, že církevní hierarchie stojí za svými věřícími. Text sněmovního prohlášení vypadá jako polovičaté lavírování a nelze než nad ním pociťovat jisté rozpaky. (Číst můžete v ruštině zde.)

Na jedné straně bychom asi měli cítit radost, že tito zatvrzelí lidé dospěli alespoň k takové reflexi reality, aby se nějak (možná polovičatě možná jen nějakým bezvýznamným formalismem) distancovali od Moskvy. To platí v případě, že je jejich prohlášení je vůbec čestné a upřímné. Je tomu tak? Nevím. Do srdce jim nevidím. Avšak nějaké pochybnosti se objevují. Na straně druhé je totiž v sněmovním textu patrný duch kalkulu, a jeho upřímnosti se tedy těžko věří.

Nenašel jsem tam ani náznak pokání či lítosti, že třicet let prosazovali na Ukrajině moskevskou politiku, upevňovali závislost na Moskvě (tuto závislost nazývali "kanonicitou"), a otevírali nepříteli ukrajinského národa vrátka dovnitř, aby mohl škodit. Ani náznak reflexe, že se svou politikou podíleli na přípravě této ničivé a krvavé války, a vlastně jsou za ni trošku spoluzodpovědní.

Vypadá to, že jen bezprostředně hrozící zánik této církevní struktury je donutil jednat. Nikoliv svědomí, ale existenční hrozba je motorem, který pohnul tyto lidi k nějaké akci. Nelze však vyloučit, že celý sněm byl jen divadlem a jeho rozhodnutí bylo přijato s předběžným souhlasem Moskvy (která teď na oko protestuje, a pak jim velkoryse daruje to, co už dávno mají).

V textu asi nejen já vidím, že stále mají imperiálního moskevského ducha, který chce vidět všechny kolem na kolenou. Tito lidé se toho nejspíš už nezbaví, protože jsou utvrzeni v mesiášsky nadřazeném vidění světa. Obávám se, že jedině generační obměna může vyřešit palčivý problém světového pravoslaví, kterým je agresivní Ruská pravoslavná církev a její vazalové v celém postkomunistickém bloku. (Viz současné radostné řešení rozkolu v Makedonii, k němuž se z iniciativy Ekumenického patriarchátu dospělo. Dříve neřešitelný problém, nyní jsou všichni spokojeni. Kromě Moskvy, která hned, jakmile začal Ekumenický patriarchát pracovat na překonání rozkolu, spustila válečnou kampaň.)

Nenašel jsem v dokumentu nic, co by znělo tak rozhodně a upřímně, aby to už nebylo možno vzít zpět. Nic, co by se dalo vyložit jako jednoznačný rázný krok nějakým novým směrem. Jsou tam stále otevřená příslovečná „zadní vrátka“, aby se dalo kdykoliv vyhlásit: „Tímto dokumentem jsme nic zásadního nehodlali měnit.“

Uvědomí si metropolita Onufrij, který se celá léta pevně drží linie agresivní moskevské propagandy a burcuje svůj lid k věrnosti Moskvě, kam vlastně svěřené stádce vedl? Zatímco dříve se dalo jeho chování vysvětlit tím, že je jen hlásnou troubou p. Kyrilla na Ukrajině, teď už toto "ospravedlnění" nemá. Sice stále mluví o pokání, pokoře a smíření, ale myslí při tom zřejmě jen pokání a pokoru druhých, ne vlastní, jak se ukazuje ve světle jeho chování posledních dnů, což značně ubírá jeho kázání na věrohodnosti.

V situaci hrozícího masového odlivu věřících doma i v zahraničí je ten duch diktátu ve sněmovním prohlášení projevem duchovní slepoty (a to ještě vyhrožují všem okolním církvím zakládáním svých ukrajinských farností na cizích kanonických územích). Proto bych nečekal, že právě tito účastníci sněmu přinesou změnu či duchovní obrodu.

Stává se, že když nejednáme my, jedná za nás někdo jiný. Možná se o všechno postará zásah ukrajinského státu, který tuto zatvrzele proruskou strukturu prostě zruší. To je běžný státní postup, který praktikuje i náš stát a podobně i stát ruský. U nás státní správa také nedovoluje působení církví, které jsou nepřátelské našemu státu nebo jejich učení obsahuje něco, co se příčí naší legislativě. V Rusku jsou podobně zakázány různé protestantské církve a sekty, např. Svědkové Jehovovi. Takže ať si v případě protiukrajinského vystupování UPC nikdo v Rusku nehraje na západní svobodu vyznání a pokrytecky nevzývá chartu lidských práv, které Rusko stejně neuznává. Moskevský patriarchát nedodržuje ani své vlastní směrnice a zásady, které si sám napsal a schválil (např. bez skrupulí teď porušuje tzv. sociální koncepci, kterou schválil sněm RPC v r. 2000).

Trapně a nabubřele působí od sněmu UPC obviňování Konstantinopole, když při tom právě Ekumenický patriarchát i přes hrozby Moskvy zachránil tolik Ukrajinců z rozkolu, do něhož je Rusové zatlačili. Tito lidé, kteří dávno odhadli, jak na tom Moskva je v oblasti morálky, mravnosti i křesťanství, byli odsouzeni Moskvou, aby žili a umírali ve schismatu. A to prostě proto, že tito Ukrajinci pravoslavně věřící, kteří netouží stát mimo jednotu Církve, odmítají přistoupit na diktát pomatené ideologie „ruského světa“. Jakoby ruská církev už zapomněla na hlavní smysl existence Církve - otevírat dveře do Království Božího a ne před lidmi bránu Království farizejsky zavírat. (Matouš 23,13)

Ekumenickým patriarchátem byli ruskou církví persekvovaní Ukrajinci navráceni do jednoty s Církví. A teď místo uznání, že proklestili cestu, po níž budou jednou muset jít i další, dříve promoskevští pravoslavní Ukrajinci, je trapně a nepravoslavně zpochybňována jejich apoštolská posloupnost a kdesi cosi. Používáme vůbec termín „apoštolská posloupnost“ ve stejném slova smyslu? Vždyť apoštolská posloupnost není magickým předáváním nějakých zázračných schopností, ale je to součást a projev církevní jednoty. Mimo Církev není žádná apoštolská posloupnost (uznávání apoštolské posloupnosti katolíků je teologický lapsus vzniklý průnikem scholastického myšlení a vlivu cizích dogmat do naší teologie), v Církvi zase není možné být bez apoštolské posloupnosti. Vše, co je součástí Církve, má Církví určený svůj status.

Mimochodem, hledíme-li na věc jen z kanonicko-právního hlediska, pak lze vážně zpochybnit i apoštolskou posloupnost Moskevského patriarchátu, a to hned v několika historických ohledech, dávných i nedávných, např. poukazem na absolutní nekanoničnost synodální epochy a na pochybnost biskupských ustanovení v církvi, jejíž episkopát dobrovolně a dlouhá staletí žije bez kanonické hlavy a pod řízením světské moci (a není to ospravedlnitelné žádným poukazem na válečný stav, přírodní pohromu, revoluci apod.), či poukažme na kanonickou neplatnost sergiánství, a raději neřešíme neplatnost biskupských ustanovení provedených dle vůle či přímým zásahem bolševické světské moci atd. atd.) - uznání apoštolské posloupnosti Moskvy stojí na použití značné míry ikonomie a především na uznání ze strany světového Pravoslaví, které artikuluje všeobecný sněm nebo ekumenický patriarcha následovaný souhlasem ostatních místních církví.

Navíc jsou v církevní praxi vnímány jakési rozdíly mezi autokefalitou starých patriarchátů a autokefálními právy nových autokefálních církví (z druhého tisíciletí), které ještě nemají tu historickou zkušenost ani dávné tradice a moudrost. (Jak to ostatně už dlouho předvádí Ruská pravoslavná církev, která ač trpí svými vážnými problémy a její historie kráčí nezřídka velice pochybnými cestami, vysmívá se starobylým církvím a chvástá se při tom svou početností, jakoby kvantita se nějakým zázrakem měnila samovolně na kvalitu.) Není divu, že vadné pojetí autokefality zaznívá i ve sněmovním textu UPC, o němž zde píšeme.
* * *

Nad sněmovním textem se vznášejí otazníky ohledně morálního myšlení signatářů. Jsou to lidé, kteří jsou otevření k diskusi a k hledání východiska? Nebo jen taktizují či hledají způsoby jak prosadit svůj (z našeho hlediska sporný) názor. Já čtu v tom textu spíše svědectví o jejich úporném setrvání na chybné cestě, o zavírání očí nad tím, kam je tato cesta přivedla. Nikomu to vnucuji, ale čtu tam spíš o jejich pohledu na okolí z perspektivy nesnášenlivosti a pýchy. S takto zatvrzelými dušemi, které budou do posledního dechu jen klást další a další požadavky, ale nikdy se nebudou kát za vlastní chyby, bude ještě těžká debata.

Je možno věřit, že by opravdu nechápali, v jaké jsou situaci? Od Moskvy musí pryč a na Konstantinopol útočí. Pokud v tajnosti nejednali s Konstantinopolí a nemají vyjednaný budoucí statut, sami by nakráčeli do pozice rozkolníků. Nevěřím, že by si to neuvědomovali. Nebo je celý sněm jen taktický manévr k oklamání svých vlastních věřících a ukrajinské státní správy a ve skutečnosti s oddělením od Moskvy nepočítají? Jinou možností výkladu sněmovního usnesení je pokus ovládnout autokefální PCU - sjednotit se a ovládnout zevnitř.

Pokud je odchod od Moskvy jen divadlo, jak to text usnesení může naznačovat, pak jediné, co jim poněkud narušuje toto pletichaření, je ukrajinský stát, který už asi církev napojenou na Moskvu tolerovat nebude a dříve či později se dozví pravdu, jaký je nový kanonický status UPC a jaký je reálný nový vztah k Moskvě. Vzhledem k tomu, že v usnesení sněmu naprosto schází cokoliv, co by překračovalo meze původní loutkové nezávislosti (a tímto pokrokem by mohlo být jedině artikulované vystoupení z kanonického svazku RPC a obrácení na Ekumenický patriarchát, do jehož jurisdikce Kyjev od počátku svých dějin patří), přikláním se zatím k tomu, že sněm byl jen kosmetická záležitost či divadlo.

Před závěrem tohoto psaní bych rád doplnil, že si lze představit, pod jakým tlakem ze všech možných stran biskupové UPC jsou. A když byli navíc vychováni a myšlenkově zformováni tak, aby byli plně přesvědčeni, že jediným kanonickým stavem pro ně může být jen moskevská jurisdikce a všechny okolní církve včetně starých patriarchátů jsou v porovnání s Moskvou něco podřadného. Všichni, kdo byli pod vlivem Ruska, jsou nejméně třicet let masírováni moskevskou podvratnou propagandou zpochybňující či zostuzující Konstantinopol (viz Rusy používaný název „Turecký patriarcha“, či Moskvou používané hanlivé označení konstantinopolských biskupů za „fanarioty“ podle tureckého jména istanbulské čtvrti Fanar) a představující Ekumenický patriarchát jako málo pravoslavný či rovnou heretický. Rusové si ve své žárlivosti a závisti vůči civilizovanějším křesťanům počínají tak neomaleně, že neváhají ve snaze pohanit Řeky používat i turecké jho (čerpám i z článků na oficiálních webech MP). Tím se nyní ocitli tito ukrajinští promoskevští hierarchové v mentálně komplikované situaci. To na ně při hledání pravdy klade vysoké morální nároky, kterým opravdu není tak jednoduché dostát.

Možná je to jen opatrný začátek velkého procesu - ve smyslu něco začít, ale v ničem neustupovat, tj. nabídnout naději pro očekávání obou stran. Zatím na mě text prohlášení působí jako snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - čili zachránit si kůži, aby proruští diverzanti udrželi ukrajinský církevní majetek i svou organizační strukturu a při tom mohli tito duchovní dál skrytě působit jako pátá kolona Moskvy. Ale rád se nechám překvapit, když se ukáže, že všechno je jinak.









Zobrazit příspěvek č. 1353 jednotlivě

Administrátor --- 27. 5. 2022
Antropoid aktuální i dnes

Nad výročím atentátu na Heydricha

Někteří moji bratři mě viní, že se tu „zabývám politikou“ a tvrdí, že „politika do církve nepatří“. Ano, lze s tím do jisté míry souhlasit (i když v době Byzance se řada svatých angažovala v politice). Souhlasím, že církev v současném státoprávním uspořádání by neměla vstupovat do voleb, ani jakkoliv ovlivňovat politický boj či podporovat některého politika a vlastně se vyjadřovat směrem ke světskému parlamentnímu, zastupitelskému politikaření a sporům politiků atd. Dějí se však události, které jsou sice součástí politického života světa, ale jsou natolik vážného charakteru, že mlčet k nim a zůstat alibisticky stranou je bezesporu hříchem. Míním takové krajní a vyhrocené události, při kterých je prolévána krev nevinných, resp. nezúčastněných lidí, skutky válečné agrese či terorismu, hromadné páchání nelidských ukrutností.

Nemám v úmyslu se tu hájit, píši, abych připomněl, že církev a její duchovenstvo má morální povinnost vystoupit na obranu morálních hodnot a mravních principů. Je to součást pastýřského působení církve. Svatí otcové psali chvály na ctnosti, aby lidé mohli uzřít světlo pravdy, čistoty, lásky a milosrdenství. K tomu patří i jistá podoba mravokárenství, tj. označit hřích a poukázat na zlo. Dle evangelijních poučeních poukazovali na špatnost hříchu a odpornost nemravnosti. Takže kárat člověka páchajícího nějaké hrozné věci a hlasitě pranýřovat velké a veřejné zlo patří do popisu práce každého kněze.
Právě v těchto dnech byly v naší společnosti vzpomínány události atentátu na Heydricha. Vzpomínáme nejen na vojáky, kteří položili své životy, na svaté novomučeníky a na všechny účastníky odboje, ale i na ty, kteří odboj podporovali svou angažovaností, drobnou pomocí, nevyzrazením toho, co se třeba náhodou dozvěděli apod. Ti všichni se duchem semknuli, aby se postavili proti té Hitlerově „speciální vojenské operaci“, jak Putin nazývá okupaci cizího území, zavádění své nadvlády a vnucování své pomatené a bezbožné ideologie (jak podobné Hitlerově expanzi a jeho ideologii třetí říše a předurčení arijské rasy, že?).

Co vlastně říci těm, kteří dnes kritizují, že se někteří věřící a duchovní z naší církve alespoň hlasem či písmem ozvali proti ruské agresi? Uvědomují si, že kritizují svatého vladyku Gorazda a sbor svatých novomučedníků? Ti všichni zřetelně odsoudili hitlerovský nacismus ještě před vypuknutím války. Vladyka Gorazd psal teologické rozbory nacismu, kritizoval a varoval, morálně povzbuzoval k boji proti zlu z Německa, někteří jeho kněží a věřící se později účastnili odbojové činnosti. Česká pravoslavná církev se pod vedením svého biskupa postavila proti Hitlerově „speciální vojenské operaci“. Kdo si troufne tyto pravoslavné Čechy za boj proti Hitlerovi odsuzovat, že tím vstoupili do politiky? Zatímco Rusko si s Hitlerem dělilo Polsko a poté v Rusku kolaboroval s bolševiky metropolita Sergij a po něm další a další biskupové, příslušníci KGB, u nás vladyka Gorazd raději podstoupil mučednickou smrt, než aby kolaborací s nacisty získával výhody pro sebe a svou církev.

Domnívám se, že dnes na východě povstalo podobné zlo, jako byl před necelým stoletím Hitler na západě. U nás to rozdělilo lid na ty, kdo po vzoru svatého Gorazda pozvedají alespoň hlas proti ruskému nacismu, a na ty, kteří „apoliticky“ pomáhají tomuto zlu, aby se bez odporu šířilo. A pak je tu třetí nejsmutnější skupina - uvědomělí služebníci zla, kteří Putina podporují z přesvědčení. I Hitlera obdivovali, ospravedlňovali a podporovali mnozí pomatenci, nezávisle na inteligenci či vzdělání - od prostých dělníku až po ty nejučenější intelektuály. Vypadá to tak, že Putina také podporují lidé, kteří si nechali vymýt mozek konspiračními teoriemi či nějakým jiným bláznovstvím nebo nemají vnitřní oporu v křesťanství. Evangelium a Boží přikázání poskytují našemu myšlení jakýsi metr, kterým poměřujeme události a vše, co se kolem děje, a tím ihned můžeme získat moudrost poznání, co je dobré a co je špatné.

Jak vidíte, hovoříme zde nikoliv o politice, ale o křesťanství. Není to o kritice či nenávisti vůči nějakému národu, ale o morálce a mravnosti. Nejde zde o odsuzování lidí, ale o jejich zavrženíhodné skutky.

Z ohlasů naštěstí vidím, že stále je mnoho těch, kteří se drží křesťanských zásad a mají evangeliem formované myšlení, aby se dokázali zastat utiskovaných, zabíjených, hladových, pronásledovaných i těch, z nichž ruští barbaři udělali vdovy a sirotky.


Chlapec z Mariopolu, který přišel o skoro všechny údy
a stráví zbytek svého života s jediným, který mu zůstal
(toto činí z lidských bytostí Putin a jeho armáda)

 





Zobrazit příspěvek č. 1352 jednotlivě

Administrátor --- 23. 5. 2022
Umění interpretace a teorie byzantské hudby

Workshop Byzantské hudby

SOBOTA 28. KVĚTNA 2022
Od 9:00 do 16:00 hod.

Událost pořádá Philokallia ensemble - Filokallia, o.s.

Trvání: 7 h

Workshop Byzantské hudby

Umění interpretace a teorie byzantské hudby


Datum: 28. 5. 2022
dopoledne: 9:00 – 12:00
odpoledne: 14:00 – 16:00

Obsah workshopu:

9:00 – 12:00 interaktivní přednáška

Přednáška seznámí účastníky se základními aspekty byzantské hudby, tj. s byzantskou neumatickou notací, teorií, intonací i dějinami, a uvede je do problematiky její historicky poučené interpretace. Po stručném úvodu se soustředíme na tzv. byzantskou ars novu, tedy hudbu 14. stol., která je známá také jako kalofonie. Součástí interaktivní přednášky bude poslech a zpěv vybraných hudebních ukázek.

14:00 – 16:00 workshop, praktická část, sborový zpěv

Nastudování skladeb z pera nejdůležitějších skladatelů tzv. byzantské ars novy (sv. Jan Koukouzelis, 14. stol. aj.) založené na získaných poznatcích.

V rámci dobrovolného programu se následující den (tj. v neděli 29. 5. 2022) mohou účastníci workshopu zúčastnit nedělní bohoslužby v chrámu Narození přesvaté Bohorodice v Malé Chuchli (9:00 – 11:30) a případně zazpívat nastudované skladby. Po bohoslužbě bude následovat volná diskuze s lektorem v kavárně v blízkosti kostela.

Lektor: Marios Christou

Vstupní požadavky: nejsou, ale zkušenost se sborovým zpěvem a základy hudební teorie jsou výhodou.
Místo konání: HAMU, Malostranské náměstí 13, Praha 1 (učebna č. 2020)
Cena: 500 Kč (platba na místě v hotovosti nebo převodem na účet 1837930183/0800 s poznámkou „workshop a jméno účastníka“, např. „ workshop – Jan Novák“)

Kapacita: 20 míst

Své místo můžete rezervovat na info/zavinac/philokallia.com (doporučeno!)



Zobrazit příspěvek č. 1351 jednotlivě

Administrátor --- 12. 5. 2022
Bude světové Pravoslaví konečně soudit patriarchu Kirilla?

Čtyři stovky kněží Ukrajinské pravoslavné církve podávají církevní žalobu na moskevského patriarchu

Z článku: Moskevští démoni a ukrajinská autokefalie: konec Stalinova projektu RPC
Kolem 400 duchovních ukrajinské církve pod jurisdikcí Moskevského patriarchátu se kolektivně odvolává k Radě primasů starověkých východních církví (nejvyšší „soud“ pravoslaví na celém světě) proti patriarchovi Kirillovi z Moskvy, kterého žalují.

400 duchovních ukrajinské církve Moskevského patriarchátu vznáší obvinění proti patriarchovi Kirillovi a tvrdí, že Kirill hlásá doktrínu „ruského světa“, která se odchyluje od pravoslavného učení a měla by být odsouzena jako hereze.

Zdůraznili také, že patriarcha Kirill se dopustil mravních zločinů, žehnal válce proti Ukrajině a plně podporoval agresivní akce ruských jednotek na ukrajinské půdě.

Duchovní doufají, že rada primasů jejich odvolání zváží a rozhodne správně.

„Jsme svědky brutálních akcí ruské armády proti ukrajinskému lidu, které schvaluje patriarcha Kirill.

Jako duchovenstvo církve a jako prostí křesťané jsme vždy byli a vždy budeme s našimi lidmi, s těmi, kteří trpí a potřebují pomoc. Plně podporujeme ukrajinské státní orgány a ozbrojené síly Ukrajiny v jejich boji proti agresorovi,“ uvedli duchovní ve své výzvě.

Domnívají se také, že aktivity moskevského patriarchy představují hrozbu pro světové pravoslaví.

Autoři textu vyzývají Radu, aby „prozkoumala Kirillova veřejná prohlášení o válce proti Ukrajině, zhodnotila je ve světle Písma svatého a posvátné tradice církve“ a zbavila Kirilla práva zastávat patriarší trůn.

„Tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, je také výsledkem politiky, kterou prosazoval patriarcha Kirill během svého působení v čele ruské církve. Je zřejmé, že je to již výzva pro celý pravoslavný svět,“ říká Fr. Andriy Pinchuk, který umístil text odvolání a jména jeho signatářů na svém osobním účtu na Facebooku.

Vzhledem k tomu, že na Ukrajině stále zuří válka a ruské síly byly obviněny ze spáchání válečných zločinů proti civilistům, stále více hlasů v křesťanském světě si klade otázku, zda by WCC (Světová rada církví) neměla přerušit styky s ruskou církví, která je považována za spoluviníka těchto zločinů.

+ + +

Níže čtěte text podepsaný kněžími Ukrajinské církve Moskevského patriarchátu (z facebookové stránky P. Vassiliadise)

MEZINÁRODNÍMU CÍRKEVNÍMU TRIBUNÁLU

Tak by naši současníci nazvali nejvyšší soud světového pravoslaví. Toto je Rada primasů starověkých východních církví. Po mnoho staletí existuje v pravoslavné církvi tradice obrátit se v případě vážných konfliktů ke dvoru takového koncilu. Rada východních patriarchů opakovaně projednávala žaloby na nejvyšší církevní hodnostáře.

V historii ruské církve také existoval precedens pro odvolání k soudu východních patriarchů. V roce 1666 to byli východní patriarchové, kteří odsoudili moskevského patriarchu Nikona a zbavili ho jeho patriarchátu a biskupské hodnosti. Nikon byl ponechán jako prostý mnich a poslán k pokání do kláštera.

Dnes, kdy moskevský patriarcha Kirill otevřeně (z ambonu) podporuje ruskou útočnou válku proti Ukrajině, jsme se my, kněží Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodli apelovat na Radu primasů starověkých východních církví proti patriarchovi Kirillovi.

Naše hlavní obvinění:

Kirill hlásá doktrínu „ruského světa“, která neodpovídá pravoslavnému učení a měla by být odsouzena jako hereze;

Kirill se dopustil mravních zločinů, žehnal válce proti Ukrajině a plně podporoval agresivní akce ruských jednotek na Ukrajině.


Doufáme, že Rada primasů starověkých východních církví naši výzvu zváží a učiní své spravedlivé rozhodnutí.

OTEVŘENÁ VÝZVA HLAVÁM SVĚTOVÝCH PRAVOSLAVNÝCH CÍRKVÍ

My, kněží Ukrajinské pravoslavné církve v těchto tragických dnech, kdy pokračuje brutální válka Ruské federace proti Ukrajině, považujeme za svou pastorační povinnost obrátit se k plnosti (plénu) světového pravoslaví.

Dne 24. února 2022 vtrhly ruské jednotky na území suverénního ukrajinského státu bez vyhlášení války. Vojenská agrese trvá déle než měsíc. Ruské jednotky systematicky ničí nejen vojenskou infrastrukturu, ale i sídliště, civilní podniky, školy, nemocnice, divadla atd. Ukrajinská ekonomika trpí těžkými ztrátami. Ale naším největším zármutkem je, že během války zemřely tisíce civilistů. Akce ruské armády kolem Charkova, Černihiva, Ochtyrky, Gostomelu, Vorzelu a zejména Mariupolu a Buchy mají zjevné známky genocidy vůči ukrajinskému lidu a vyvolávají pobouření po celém světě.

První den války odsoudil primas Ukrajinské pravoslavné církve Jeho Blaženost metropolita Onufrij agresi Ruské federace proti Ukrajině a apeloval na ruského prezidenta Vladimira Putina, aby válku ukončil. Kromě toho Jeho Blaženost metropolita Onufrij apeloval na moskevského patriarchu Kirilla, aby pozvedl svůj hlas proti válce. Poté Jeho Blaženost Onufrij i Posvátný synod Ukrajinské pravoslavné církve znovu apelovali na patriarchu Kirilla, aby se postavil proti válce a pomohl ukončit vojenskou agresi. Patriarcha Kirill však tyto výzvy ignoroval.

Od začátku války navíc patriarcha Kirill opakovaně pronášel veřejná prohlášení, která obsahovala faktickou podporu agresivních akcí Ruské federace proti Ukrajině. Patriarcha Kirill předal 13. března 2022 při liturgii v chrámu Krista Spasitele vrchnímu veliteli Národní gardy Ruské federace V. Zolotovovi ikonu Matky Boží a požehnal zaměstnanci této státní vojenské organizace. V. V. Zolotov ve své děkovné řeči přímo řekl, že jednotky Národní gardy Ruské federace se dnes aktivně účastní války, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Zároveň nazval ozbrojené síly Ukrajiny „nacisty“. Po vyslechnutí Zolotovových slov patriarcha nic nenamítl.

Přestože patriarcha Kirill po mnoho let ve svých veřejných prohlášeních (včetně návštěv na Ukrajině) uváděl, že považuje ukrajinské pravoslavné křesťany za své stádce, za které nese odpovědnost, dnes přímo žehná fyzické likvidaci tohoto stádce ruskými vojsky.

Akce patriarchy Kirilla vyvolala masové pobouření mezi duchovními a věřícími ukrajinské pravoslavné církve. Nejméně patnáct eparchií Ukrajinské pravoslavné církve již oficiálně oznámilo, že přestanou při bohoslužbách vzpomínat patriarchu Kirilla. Víme, že v mnoha jiných eparchiích vládnoucí biskupové ústně dovolili kléru neuvádět jméno patriarchy Kirilla. Biskupové, kněží i řadoví farníci Ukrajinské pravoslavné církve tak vyjádřili patriarchovi Kirillovi jednoznačnou nedůvěru.

Plně podporujeme odmítnutí biskupů a duchovních naší církve vzpomínat patriarchu Kirilla při bohoslužbách. Ale dnes to nestačí.

Jasně prohlašujeme, že je nemožné, abychom nadále setrvali v jakékoli formě kanonické podřízenosti moskevskému patriarchovi. To nám velí naše křesťanské svědomí.

Vidíme brutální akce ruské armády proti ukrajinskému lidu, které ve skutečnosti schvaluje patriarcha Kirill. Jako pastýři církve a prostě jako křesťané jsme vždy byli, jsme a budeme s našimi lidmi, s těmi, kteří trpí a potřebují pomoc. Plně podporujeme ukrajinské státní orgány a ozbrojené síly Ukrajiny v jejich boji proti agresorovi.

Náš postoj je plně v souladu s evangeliem a církevní tradicí. Obrana vlasti před nepřítelem je jednou z hlavních křesťanských ctností. Rádi bychom zdůraznili, že naše stanovisko je v souladu s vnitřní legislativou Ruské pravoslavné církve. V roce 2000 byly přijaty Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve. Tento dokument schvaluje křesťanské vlastenectví, které se projevuje mimo jiné „v obraně vlasti před nepřítelem“ (II, 3). Také je v Základech sociální koncepce jasně řečeno, že „církev… nezakazuje svým dětem účastnit se boje, pokud jde o ochranu bližních a obnovení zrušené spravedlnosti“ (VIII, 2).

My jako občané Ukrajiny dnes jednáme v rámci těchto zásad. Vyzýváme k ochraně naší vlasti před nepřítelem, který k nám přišel se zbraněmi; podporujeme ukrajinskou armádu, která se postavila za náš lid a usiluje o obnovení spravedlnosti; vyzýváme k ukončení brutálního ničení ukrajinského civilního obyvatelstva ruskou armádou.

Patriarcha Kirill (stejně jako řada biskupů a kněží v Rusku) přitom přímo porušuje normy Základů sociální koncepce. Zejména tento dokument jasně říká, že církev nemůže poskytnout státu pomoc a spolupracovat s ním, pokud stát vede agresivní zahraniční válku (III). Dnes nejsou akce Ruské federace proti Ukrajině nic jiného než agresivní zahraniční válka. Tuto skutečnost uznává celé světové společenství. Konkrétně 2. března 2022 podpořilo 141 zemí rezoluci Valného shromáždění OSN odsuzující ruskou agresi proti Ukrajině. Ale jak patriarcha Kirill, tak četní duchovní v Rusku nadále podporují agresivní zahraniční politiku Ruské federace.

Když se pak zamyslíme nad původem postoje Ruské pravoslavné církve k válce na Ukrajině, musíme uznat, že jedním z ideologických základů této války byla doktrína „ruského světa“, kterou po mnoho let osobně prosazoval patriarcha Kirill. Tuto doktrínu aktivně rozvíjeli ruští politologové a sociologové od 90. let 20. století. Jejím cílem je zachovat vliv Ruské federace v bývalém Sovětském svazu po jeho neslavném rozpadu. Ideologové „ruského světa“, zejména v rámci Moskevského patriarchátu, se nikdy netajili tím, že by tato doktrína měla podporovat ruský iredentismus, tedy postupné nastolení ruské politické kontroly nad územími, která byla dříve součástí Sovětského svazu nebo dokonce Ruského impéria.

Patriarcha Kirill je jedním z hlavních ideologů doktríny „ruského světa“. Podle patriarchy Kirilla je „ruský svět“ jediným civilizačním prostorem, který zahrnuje území, na která měla ruská kultura historicky významný vliv. Opakovaně prohlásil, že považuje moderní Rusy, Ukrajince a Bělorusy za „jeden lid“, za lid „ruského světa“. Konkrétně v roce 2014 patriarcha Kirill v projevu v televizi řekl: „Ruský svět je zvláštní civilizací, která zahrnuje lidi, kteří se dnes nazývají různými jmény – i Rusy, Ukrajince a Bělorusy“ (http:// www.patriarchia.ru/db/text/3730705.html). To znamená, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové se podle patriarchy jednoduše nazývají různými jmény, ale stále zůstávají jedním lidem.

V roce 2021 patriarcha Kirill v rozhovoru u příležitosti svých 75. narozenin řekl: „Pro mě jako patriarchu celého Ruska neexistuje rozdělení na národy a státy, ale stádce Ruské pravoslavné církve“ (http: //www.patriarchia.ru/db/text/5863267.html). Přestože patriarcha Kirill vždy zdůrazňoval, že nezpochybňuje stávající státní hranice, přesto prohlásil, že tyto hranice „vytvářejí zbytečné překážky mezi národy ruského světa“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/928446 .html).

V březnu 2022, během války vedené Ruskem proti Ukrajině, patriarcha Kirill ve svém kázání v chrámu Krista Spasitele v Moskvě prohlásil, že Rusové a Ukrajinci jsou „skutečně jeden národ“. Zdůraznil, že to považuje za Boží pravdu, na které nic nemění skutečnost, že „dnes žijeme v různých zemích“. Patriarcha proto řekl, že se bude nadále modlit „za náš sjednocený lid, který dnes žije v různých zemích“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/5909901.html).

Všechna tato prohlášení jsou v plném souladu s ruskou státní propagandou, která odmítá samotný fakt existence ukrajinského národa a ukrajinské kultury, a tudíž vlastně neuznává právo Ukrajinců na vlastní státnost. Doktrína „ruského světa“, kterou již mnoho let prosazuje patriarcha Kirill, dnes pomáhá ospravedlnit ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině.

My, pravoslavní kněží, však chceme věnovat zvláštní pozornost těm aspektům nauky „ruského světa“, které přímo souvisejí s učením církve. Patriarcha Kirill zejména trvá na ztotožnění „ruského světa“ s takzvaným „kanonickým územím“ ruské pravoslavné církve. V roce 2009 patriarcha Kirill ve svém projevu na Shromáždění Ruské nadace míru řekl, že Ruská pravoslavná církev plní pastorační poslání mezi národy, které přijímají ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity, resp. alespoň v její podstatné části. Proto také v tomto smyslu považujeme Moldavsko za součást tohoto ruského světa“ (http://www.patriarchia.ru/db/text/928446.html).

Ve svých oficiálních projevech patriarcha Kirill opakovaně prohlásil, že podle listiny východních patriarchů o zřízení Moskevského patriarchátu (1593) byla všechna území severně od Byzance převedena do jurisdikce tohoto patriarchátu. Například 24. září 2014 patriarcha Kirill ve svém projevu v Moskvě na VI. Mezinárodním festivalu víry a slova řekl, že v roce 1593 bylo křesťanské pravoslaví severně od Byzantské říše převedeno pod Moskevský patriarchát. Tedy vše, co je severně od Byzance. Podle této logiky se zdá, že východní patriarchové uznali rozšíření jurisdikce moskevského patriarchy na Ukrajinu, Bělorusko, pobaltské státy a Moldavsko. Právě tato území dnes patriarcha Kirill prohlašuje za zónu své „kanonické odpovědnosti“ a ztotožňuje ji s „ruským světem“. Z pohledu patriarchy Kirilla nemá žádná místní církev na těchto územích právo na církevní nezávislost (autokefalitu). Podle jeho logiky jsou církve na Ukrajině, v Bělorusku, Moldavsku a pobaltských státech doslova odsouzeny k tomu, aby navždy zůstaly součástí Moskevského patriarchátu.

Tato prohlášení patriarchy Kirilla jsou v jasném rozporu s historickými fakty. Je však zvláště překvapivé, že patriarcha Kirill prezentuje tuto dezinterpretaci dějin jako postoj celého světového pravoslaví. Navíc ve slovech a činech patriarchy Kirilla vidíme zjevné deformace pravoslavné nauky o církvi. Výroky patriarchy Kirilla o „ruském světě“ připomínají etnofiletismus odsuzovaný univerzální ortodoxií, kde roli etnika hraje „ruská civilizace“. Prohlášení patriarchy Kirilla, že jurisdikce Moskevského patriarchátu se vztahuje na všechny lidi, kteří přijímají „ruskou duchovní a kulturní tradici jako základ své národní identity“, se dostávají do zjevného rozporu s pravoslavným kanonickým právem.

V březnu 2022 vydala skupina pravoslavných teologů Deklaraci o nauce „ruského světa“, kterou nyní podpořilo více než 300 intelektuálů z celého světa. Věříme, že toto prohlášení bylo důležitým krokem k pochopení deformací pravoslavné nauky církve, k nimž došlo v Moskevském patriarchátu.

Všechny tyto úvahy nás nutí obrátit se na primase místních pravoslavných církví. Prohlašujeme svou věrnost Univerzální pravoslaví, naši touhu po plnosti našeho společenství s ním a odsuzujeme jakýkoli pokus omezit naši účast v ní. Také věříme, že je to plnost ekumenického pravoslaví, která dnes musí zacházet s prohlášeními a činy patriarchy Kirilla s veškerou péčí a odpovědností. Tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, je mimo jiné důsledkem politiky, kterou prosazoval patriarcha Kirill během svého působení v čele Ruské pravoslavné církve. Je zřejmé, že se to již stalo výzvou pro celé světové pravoslaví.

Vyzýváme proto primasy místních pravoslavných církví:
  1. Jasně a jednoznačně odsuzovat vojenskou agresi Ruské federace proti Ukrajině.
  2. Vyzvat prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, aby okamžitě ukončil válku a osvobodil všechna okupovaná území suverénní Ukrajiny.
  3. Zvážit veřejná prohlášení moskevského patriarchy Kirilla o válce proti Ukrajině a zhodnotit je ve světle Písma svatého a posvátné tradice církve.
  4. Zvážit na celoortodoxní úrovni doktrínu „Ruského světa“, kterou již řadu let prosazuje patriarcha Kirill a která se stala jedním z ideologických ospravedlnění války Ruské federace proti Ukrajině, a zhodnotit tuto doktrínu z perspektivy povolání patriarchy Kirilla k odpovědnosti a zbavení práva zastávat patriarchální trůn.

Tato výzva je otevřena k podpisu duchovním Ukrajinské pravoslavné církve.
Kdo z duchovních UPC je ochoten podepsat naši výzvu, napište prosím do osobní zprávy (067-6-333-112 nebo do libovolného messengeru) tento text: „Provolání podepisuji. Duchovenská hodnost. Jméno. Příjmení. Název eparchie.

Po dokončení sběru podpisů bude výzva zaslána všem primasům světových pravoslavných církví. Bude také zaslán k pozornosti moskevského patriarchy Kirilla.
V době prvního zveřejnění bylo pod dokumentem uvedeno 290 jmen. Později (cca před měsícem) bylo v článku publikováno, že je pod peticí již cca 400 jmen.




Zobrazit příspěvek č. 1350 jednotlivě

Administrátor --- 6. 5. 2022
Putinův věrný spojenec

Kirill v Západu vidí semeniště zla a sní o vizi velkého Ruska

Patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill je věrný spojenec prezidenta Vladimira Putina a obhajuje jeho invazi na Ukrajinu. Evropská komise jej nyní zařadila na nový sankční seznam. Kirill se vyhýbá jakékoliv kritice nebo odsouzení útoku na Ukrajinu. O Velikonocích jen prohlásil, že doufá v její rychlý konec. "Rusko je mírumilovná země, která válkou velmi trpí," řekl Kirill vojákům v pravoslavném chrámu ozbrojených sil v Kubince u Moskvy. Jde o obří stavbu, která je vyzdobená malbami ruských nebo sovětských vojáků z válek v různých dějinných obdobích. (To jsou jen mýty a sebeklam. Rusko přece není žádná mírumilovná země, která by se jen bránila, nejméně poslední dvě století se chová jako agresivní, rozpínavé, civilizačně zaostalé impérium, které je barbarskou hrozbou všem kolem sebe, viz např. krymská válka s 600.000 mrtvých; pozn. red.)

Na začátku dubna při kázání v Moskvě patriarcha uvedl, že by se Rusové měli sjednotit kolem svého vedení. "Proč cizí síly zvedly zbraně proti ruské zemi? Proč se snaží ničit, rozdělovat, stavět bratra proti bratrovi?" citovala patriarchu agentura RIA Novosti. Hlava pravoslavné církve oficiálně zastává Putinův názor, že Rusko bylo ohroženou Ukrajinou a muselo se bránit. (To jsou výplody chorého mozku nebo absolutní absence povědomí o křesťanské mravnosti: buď lže nebo zde tvrdí, že když podezříváme cizí stát, máme právo tam vtrhnout, vraždit, vyhlazovat, demolovat, nelidsky mučit, znásilňovat; pozn. red.)

Religionista M. Putna řekl: "Ruská pravoslavná církev je naprosto ve vleku státní moci." Podle něj se Rusko podobá muslimské teokracii, jakou je Írán: církev se opírá o stát a stát o církev.

V Českém rozhlase se Putna vyslovil k patriarchovi vyhraněně kriticky: "Kirill je kágébák, obluda, Putinův sluha. Je to člověk, který představuje tu nejhorší podobu pravoslaví." Z tajných sovětských dokumentů zveřejněných v roce 1992 vyplynulo, že sovětská zpravodajská služba KGB Kirilla vedla v archivech jako svého pracovníka pod krycím jménem Michailov.

"Putin a Kirill sdílejí vizi ruského světa, která v sobě spojuje duchovní jednotu a teritoriální expanzi do zemí bývalého Sovětského svazu. Co Putin vidí jako obnovu politických poměrů, to je pro Kirilla křížová výprava," napsala v analýze agentura Reuters. (Vždyť Rusové právě dokázali, že stojí mravně níže západních hříšníků; pozn. red.)

Po vítězství bolševiků v Rusku v roce 1917 čelila pravoslavná církev perzekuci, ale po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 ji Stalin využíval ve svůj prospěch, aby ho lidé více podporovali. Po jeho smrti Nikita Chruščov zahájil kampaň bourání a rušení kostelů. Církev byla zároveň prošpikována agenty a pracovníky KGB.

Martin Novák. Zdroj: aktuálně.cz

Závěrem: dnes se stalo semeništěm zla Putinovo Rusko, které je hrozbou lidské civilizaci a zároveň jako zdroj nečekaně svůdné hereze hrozbou světovému Pravoslaví.

Část rozhovoru s ruským hercem Arturem Smoljaninovem



Veškerá ruská propaganda je založena na goebbelsových principech - lhát, lhát a do nekonečna lhát, vršit lež na lež, až se při dokazovaní poslední lži můžeme odvolat na starší lež, a tím se v myslích ovlivnitelné stádní většiny lež stává pravdou.

Jediné, co může člověka chránit před totalitní propagandou, je trvání na mravních principech Desatera a evangelijní lásky. Tj. uvědomovat si a hlásat, že úmyslně zabíjet a zvířecky trýznit nevinné civilní obyvatelstvo je zlo a hřích do nebe volající, a stejně tak bestiální chování vůči lidem, mučení, mrzačení, znásilňování žen i dětí a všechna ta nelidská krutost Rusů. Nájezd ruské hordy je horší než jakákoliv přírodní pohroma.






Zobrazit příspěvek č. 1348 jednotlivě

Administrátor --- 28. 4. 2022
Bezbožní Rusové vraždí i na největší církevní svátek

Ukrajinští duchovní chtějí postavit moskevského patriarchu před soud.

Už čtyři stovky duchovních Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskevskému patriarchátu se podepsalo pod prohlášení žádající postavit hlavu ruské pravoslavné církve, moskevského patriarchu Kirilla za jeho podporu válce proti Ukrajině před mezinárodní církevní soud. Uvedl to na svém webu list Ukrajinska pravda s odvoláním na facebook jednoho z duchovních ukrajinské církve Andrije Pinčuka.

„Dnes, kdy moskevský patriarcha Kirill otevřeně podporuje dobyvačnou válku Ruska proti Ukrajině, jsme se my, duchovní Ukrajinské pravoslavné církve, rozhodli obrátit na koncil představitelů východních církví se žalobou proti patriarchovi Kirillovi,“ citoval list z prohlášení, pod které se dosud podepsalo cca 400 duchovních z různých eparchií Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

Není větší monstrum, než svévolník, který se nebojí ani světského meče ani se nebojí Boha.

Začínáme už asi skoro všichni chápat, že neexistuje špatnost, které by se ruský stát nebyl schopen dopustit. A my, pravoslavní s hrůzou shledáváme, že neexistuje špatnost, kterou by ruskému státu Ruská pravoslavná církev nepožehnala.

A dříve než my, viděl to nevěřící svět. To znamená, že vyhlídky na další úspěch naší místní české pravoslavné misie jsou přímo úměrné míře, do jaké se dokážeme distancovat od moskevské církve.

Na ruských vojácích je zvláštní, s jakou bestialitou a cílevědomostí zabíjejí civilisty, ženy i děti, vyhlazují ty, které jejich propaganda prohlašuje za bratry. Nedávno byla vedením válečných operací pověřena podivná osoba, která proslula brutalitou a vyhlazováním obyvatelstva v Sýrii. Putinova vraždící stvůra. Člověk s bezcitnou tváří psychopata, rybíma vypouklýma očima bez výrazu. (Jednou bude fotografie tohoto obličeje v učebnicích psychiatrie v kapitole o sériových vrazích.)

Rusové zabili už více než 200 ukrajinských dětí.

Ruští „pravoslavní“ poslali svůj „paschální pozdrav“. Ať Bůh chrání pravoslavnou církev ve světě před takovými „pravoslavnými“. Na Paschu zabíjely ženy v Oděse ruské rakety s nápisem „Christos voskrese!“

Nacionalismus a falešné náboženství jsou nejsilnějšími motory ideologií. Náboženství bez osobního vztahu s Bohem, bez pokání v srdci a bez lásky k bližnímu, je pouhou ideologií a snadno se mění na ďábelský nástroj zla.


Tuto fotografii jsme publikovali před 20 lety na naší stránce o válce v Jugoslávii s podtitulkem: „Obyvatel Bělehradu. Pro NATO legitimní cíl.“

Dnes ji můžeme publikovat znovu a s titulkem: „Obyvatel Kyjeva (Mariupolu, Charkova, Buče, Oděsy...) - pro Ruskou federaci legitimní cíl.“

Z hlediska vyšší spravedlnosti to může být viděno tak, že Američané za bombardování Bělehradu zaplatili oběťmi při katastrofě WTC a dalšími oběťmi svého tažení proti Al-Kaidě (viz srovnání).

Jak asi dopadnou Rusové?


Prorocký obraz Moskvy








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1414 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 1348 do č. 1388)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz