Ambon
Administrátor
--- 10. 3. 2026
Postní zamyšlení nad nedávným svátkem
Svátek Setkání Páně a Velký půst
Simeon Bohopříjemce se setkal s Kristem a toto setkání mu otevřelo cestu ven z tohoto pozemského života, do duchovního světa, věčnosti a nekonečností. Vzal do své náruče Spasitele a získal tím vysvobození z toho pozemského vězení a odchod tam, kde Spasitel vezme do náruče jeho, Simeona. (Viz Luk 2. kap.)
To samé platí pro nás. Setkání s Kristem vysvobozuje člověka z žaláře hříchu. Když zde člověk otevře svou náruč pro Krista, znamená to, že přijímá Krista do svého srdce. Kohokoliv přivinete na svou hruď, berete ho tím do svého srdce. A Kristus na to odpoví. Vede nás po cestě, která vede do jeho náruče, do jeho srdce. Kristova věčná náruč je cílem naší cesty.
Na této cestě k nám Pán promlouvá, jako hovořil skrze starce k Panně Marii, svá prorocká slova o kříži. O tom, co jeho příchod způsobí a o tom, co jej čeká podstoupit, a co čeká nás podstoupit pro něj. Jenže nejde jen o to slyšet jeho slova, ale především si je vpustit do srdce, dovolit jim, aby změnila náš život, obrátila jej vzhůru nohama, přesměrovala naše kroky ke kráčení po cestě života, cestou Ducha.
Co to znamená? V církvi je mnoho lidí, kteří poslouchají a čtou slova Boží. Jenže, aby tato slova měla sílu proměnit nás a měla moc být chlebem vycházejícím od Otce pro nasycení našich duší, je potřeba naslouchat jim v Duchu. Pak můžeme následovat Pána v jeho Duchu. Jinak to ani není možné. Bez Ducha můžeme sice naslouchat, ale neslyšíme. Hledíme, ale nevidíme.
To jsou slova, která nás usvědčují. Kolik lidí je pravoslavnými křesťany? A kolik z nich má Ducha? Naše Církev je plná věřících. Ale kolik z nich Bohu důvěřuje? Přijímá bez reptání jeho kříž? Věřících v Boha máme v církvi dost, ale málo máme důvěřujících Bohu.
Je tedy potřeba vyvinout jakési úsilí k získání Ducha. Blížící se půst nám napovídá, čím začíná toto úsilí. Ke snaze očistit své srdce je nutná nějaká askeze. Přinést Bohu oběť tím, že se něčeho vzdáme.
Od dávnověku se vztah lidí s Bohem utvářel při obětování, jak to vidíme ve starozákonních Mojžíšových ustanoveních. – Třeba při události obětování Páně, tj. tohoto svátku.
Bůh říká: Dej! A přijmi! Je to jakási výměna pozemského za duchovní. Sv. Basil říká: Za pozemské nebeské, za tělesné duchovní, za dočasné věčné (viz Kristovo podobenství o kupci a perle, či o poli Mat 13,44-46). Takto získáváme Ducha lásky k Bohu, kterého potřebujeme, abychom vůbec něco z Písma svatého a z křesťanské víry pochopili.
Ve Starém zákoně se přinášely Bohu oběti z toho nejlepšího, co lidé měli. Obětoval se nejlepší beránek, přinášely se nejlepší plody. Beránky a býky už sice nepřinášíme, ale princip zůstal. V půstu si to dobře uvědomujeme. Svou zdrženlivostí obětujeme nejchutnější jídla, pochoutky a pamlsky, slasti a zábavu. Obětuje dočasně část svých tělesných sil. To, co se nám v našich dnech zdá nejlíbivější, nejpřitažlivější a nejžádoucnější, toho se vzdáváme při půstu, abychom okusili blaženou prostotu a svobodu. Krásu jednoduché existence.
Půst sám však není cílem, je to prostředek – začátek cesty. Jsou to první kroky v úsilí za získávání ctností. Jenže ani ctnosti nejsou konečným cílem. Jsou nutným předpokladem. K čemu?
Odměna nebude za ctnosti ani ne za námahu vynaloženou na její získání, ale za pokoru, která se z nich rodí. (Sv. Izák Syrský) Pokoru získáváme, když nabídneme své srdce Kristu. To je ta největší oběť a cíl všech obětí - dát Pánu celé své srdce. A srdcem zkroušeným a pokorným Bůh nepohrdne. (Žalm 50/51)
Dáváme Bohu všechno a On nám chce dát všechno. Nespokojí se s půlkou či třetinou. Duch oběti a duch půstu v nás mají zrodit ducha lásky. A pravá láska neměří, co dávám.
Právě to je kritérium spásy na posledním soudu. Četli jsme o tom před začátkem půstu (Mat 25. kap.). Ti spasení mají něco společného, zbavili se egoismu a měli soucit s lidmi. To je projev lásky k bližnímu. Láska k bližnímu – to je přece trpělivost a soucit.
Životní příběh starce Simeona zvěstuje, že setkání se s Kristem otevírá Věčnost!
Sretěnije (Setkání) – to je příležitost zamyslet se nad tím, jak se v přirozeném, každodenním toku událostí náhle otevírá Věčnost a zní Boží hlas! Je to výzva chránit sebe i jeden druhého před veškerým vnitřním zlem, odsuzováním, netaktností, lhaním, pomluvami apod. Kéž Bůh chrání naše city, myšlenky a slova před neláskou. K svátku Pokorného, Pokorného, Bezbranného a Všemohoucího Dítěte Ježíše!
Simeon děkuje za možnost smrti. Konečně smí umřít, je mu otevřena cesta ven, dveře žaláře; je mu dovoleno odejít. Svět zkažený hříchem je vězení. Kletba pozemské nesmrtelnosti je asi nejkrutějším trestem v tomto světě. Sem přicházíme jen provést svou volbu. Zde není nic trvalého, pevného. „Všichni se vzdálili od Boží slávy není tu spravedlivý není ani jeden,“ volá apoštol Pavel v Písmu svatém. (Řím 3,10-12; Řím 3,23)
Kristus přichází aby vše obrátil naruby – je to kámen úrazu i kámen k povstání, jak pravil Simeon Bohopříjemce. Pro sebejisté pseudospravedlivce je usvědčením a zjeví jejich pád. Pro ty, od kterých bychom ze svého pozemského pohledu nic nečekali, je Kristus povýšením. Jak je psáno: Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává blahodať. (Jak 4,6; 1. Petr 5,5)Jak názorně to dnes smutně sledujeme! Ruský samospasitelný národ, který se stále chlubil, že je oporou veškerého pravoslaví, padl - a pád z výše pýchy je vždy veliký. Dnes je Rusko ostudou pravoslavného světa. Upřímní věřící, kteří žijí kdesi na jiných kontinentech, o jejichž existenci jsme sotva věděli, jsou nyní budoucností světové pravoslavné církve.
Na závěr tohoto zamyšlení si připomeňme, jak bláznovská a hříšná a bezplodná je každá snaha dosáhnout zde v tomto světě, kde všechno pomíjí, jakékoliv postavení, slávu, úctu, bohatství a moc. Ať už jde o pachtění jednotlivců nebo politické ambice států či vášně celých národů. Myslím, že to chápe každý, kdo alespoň nepatrně postihl něco z obsahu křesťanské víry. Jenže je to stále se opakuje to, co Hospodin pravil o dávných židech: zaklínají se Abrahamem a vyvoleností, ale jejich nohy spěchají prolévat krev a jejich ústa lžou.
11 Není, kdo by rozuměl, není, kdo by hledal Boha.
12 Všichni se odchýlili, společně se stali neužitečnými; není, kdo by konal dobro, není ani jeden."
13 "Jejich hrdlo je otevřený hrob, na jazyku mají lest." "Pod jejich rty je hadí jed."
14 "Jejich ústa jsou plná zlořečení a hořkosti."
15 "Jejich nohy spěchají prolévat krev;
16 zkáza a bída je na jejich cestách
17 a cestu pokoje nepoznali."
18 "Před jejich očima není Boží bázně." (Římanům 3. kap.)
Kdysi dávní židé, poté saracéni, pak západ, dnes Rusové... Kéž by alespoň ti poslední pamatovali na slova sv. Jana Zlatoústého: „Kdybyste věděli, jak rychle na vás lidi zapomenou po vaší smrti, nesnažili byste se zalíbit se nikomu, než jen Bohu.“
Administrátor
--- 10. 3. 2026
Chrám války v Rusku
Video o hlavním chrámu ozbrojených sil u Moskvy
Velechrám (svatých?) ozbrojených sil - morální opora „svaté“ ruské války. Jako by se vrátily pradávné strašidelné pohanské kulty - chrámy bohů jako byl Mars (se svými dvěma sputniky - Fobos a Démos = strach a hrůza).
Ruské dějiny jsou plné přepadání cizích národů, států, invazí do všech stran (kolik jich jen bylo za 20. století!) Ale chrám svaté války si zatím ještě nikdy nepostavili. To je zřejmě v ruských dějinách premiéra a zároveň asi derniéra křesťanství v ruských dějinách. Z hlediska duchovního, křesťanského i církevního - kam ještě hlouběji lze padnout?
Už jsme zde o tomto ošklivém chrámu, spíše temném kultišti, psali (viz Chrám zasvěcený politice)
Administrátor
--- 8. 3. 2026
Reálný stalinismus v Rusku
Vysoké tresty pro ženy v Rusku
Stalinsky vysoké tresty odnětí svobody a mučení pro ženy, které se zachovaly jako slušní a morální lidé, v současném Rusku. Tresty často hodně přesahující 10 let (a občas i přes 20 let) nejen uvěznění, ale mučení v tzv. koloniích.
To je realita tradičních hodnot a pravoslavného ruského národa. Je sice pravda, že v Rusku je diktatura, nevolnictví, nelidské zacházení, tmářství a morální úpadek věkovitou tradicí, ale s našimi představami o tradičních křesťanských hodnotách to rozhodně nekoresponduje.
Historickou zkušenost Ruska či s Ruskem lze shrnout v pracích historiků a v datech, ale úplně jinak to vypadá, když za tím na růžovo nalakovaným ruským vlastenectvím, za zlatem se blýskajícím ruským pravoslavím a za tou vášnivou a ubohou poemou třetího říma vidíme konkrétní zničené lidské osudy a týrané osoby.
Administrátor
--- 4. 3. 2026
Z dávného ráje do současnosti
O stromu poznání dobra a zla
15 Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.
V ráji vidíme strom poznání dobrého a zlého. Svatý Jan Zlatoústý o tom pravil: "mnozí si o tomto stromu poznání dobrého a zlého myslí nesprávné věci." Někteří se domnívají, že strom poznání dobrého a zlého je jakýsi totemový zákaz či tabu. Člověk přijme podmínky tohoto zákazu, vše je v pořádku; poruší je a bude potrestán. To ale nic nevysvětluje.
16 Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst,
17 kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš." (Gen 2. kap.)
Někteří říkají, že když člověk utrhl plod z tohoto stromu, teprve tehdy začal chápat, co je dobro a co je zlo. Vpustil zlo, padl, ale teď alespoň věděl, co je dobro. A dokud viděl jen to, co bylo dobré, prý ani nechápal, co to dobro je. Tedy aby člověk pochopil dobro, musel by se stát zlým a uvidět dobro „zvenčí“, aby se k němu mohl začít vracet. Z toho pak vychází, že pád do hříchu byl naprosto nezbytný. To je ale nesprávný úhel pohledu.
Jan Zlatoústý při vysvětlování toho, co je strom života, upozorňuje na to, že Adam dával jména všem zvířatům. To znamená, že Adam dokázal zvukem vyjádřit podstatu jakéhokoli stvoření. Už staří Řekové říkali, že ten, kdo dal všemu jméno, byl nejmoudřejší.
A Zlatoústý uvažuje následovně: Adam dal jméno i kozlovi. Kozel ví, kterou trávu může jíst a kterou ne. Copak je možné, aby se Adam, který dokázal zvukem vyjádřit podstatu kozla, nacházel na nižším stupni a sám by se nevyznal v tom, co je dobro a co zlo? Samozřejmě že ne.
Adam věděl, co je dobro a co je zlo. Zlo již existovalo v podobě padlých andělů, kteří následovali Lucifera, ďábla, satana, Božího odpůrce.
A dále uvidíme, že když Bůh ukládá zákaz požívání z tohoto stromu, říká: „Smrtí zemřeš.“ Jestliže Bůh mluví o smrti, znamená to, že Adam ví, co je smrt. Bůh nemůže spekulovat na jeho nevědomost. A mluví se tam nejen o fyzické smrti, ale i o smrti duchovní. A Adam to všechno věděl.
Tedy: strom poznání dobrého a zlého reálně představoval a symbolizoval Boží právo či prioritu rozhodovat místo člověka a za člověka o tom, co je dobro a zlo. To znamená, že před pádem setrvávali naši lidé v božském vidění těchto rozdílů. Co Bůh považoval za zlo, to bylo pro Adama zlem. Co Bůh považoval za dobro, to bylo pro Adama dobrem.
Pád do hříchu tedy spočívá v tom, že si lidé přivlastnili božské právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo. Když je ďábel pokoušel, říkal jim: „V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vaše oči a budete jako bohové, znající dobro i zlo.“ Co znamená „jako bohové“? Jedině Bůh ví, co je dobro a zlo.
Jenže ďábel navrhl: vy sami budete jako bohové, rozhodující o dobru a zlu. A veškeré zlo, které ve světě existuje, všechen ten zmatek ve světě, je proto, že si lidé každý sám pro sebe autonomně přivlastnili toto právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo.
Američané říkají: toto je pro nás dobro. Rusové říkají: ne, dobro je támhle to. Číňané říkají: ne, je to docela něco jiného. Ale proč mluvit o Američanech a Číňanech globálně? Lidé žijí ve svých rodinách. Manžel říká: musíme udělat toto, to bude dobré. Manželka říká: ne, to bude špatné. Co je pro jednoho dobré, jinému se zdá zlé. Pokud se lidé nepodřídí zákonu, který má Božský původ, nikdy se neshodnou.
Aby se lidská společnost vrátila k harmonii a ukončila tento zmatek, musíme obnovit prioritu Božího rozhodnutí. A jak v těchto otázkách najít, co je Boží prioritou? Jak poznáme, co je dobro a co je zlo? Božím zákonem, který je potřeba se učit. A pokud nechcete „pást“ sami sebe, ale chcete, aby se Bůh ujal díla vašeho duchovního budování, musíte poznávat Boží zákon.
Tím se jakoby vrátíme do rajského stavu, do výchozího bodu, a budeme se na zlo dívat Božíma očima. To, co Boží zákon nazývá zlem, to pro nás musí být zlo. To, co Boží zákon nazývá dobrem, to pro nás musí být absolutní dobro. První přikázání již bylo dáno: „Ploďte a množte se, naplňte zemi.“ To je přikázání dovolující. A zde Hospodin dává přikázání zakazující: „Nejezte z toho stromu.“ Tedy: nepřivlastňujte si právo sami rozhodovat, co je dobré a co špatné. K tomu je Boží zákon.
Přiznejme si, koho opravdu zajímá Boží zákon? (Tedy myslím: zajímá víc, než jen akademicky.) Podstatou všech světských činů lidí je - výhoda. Všichni konají to, co je pro ně výhodné. A co v církvích? Je to jiné? Přiznejme si, naprostá většina křesťanů jedná podle toho samého principu. Skutečný křesťan se pozná právě podle toho, že Boží zákon stojí pro něj nad osobními zájmy. Tj. na pýchou, touhou po majetku, po slasti, po slávě. Problém je v tom, že cesty Božích zákonů k těmto lákavým cílům téměř nikdy nevedou.
Když člověk začne sám rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné, stává se sám sobě Bohem. A navíc chce být Bohem i pro ostatní. Netřeba rozvádět, že na tomto pádu je založena celá lidská civilizace, a proto se potápí a stíhá ji zlo za zlem. Proto je tolik neštěstí a utrpení. Proto se všude šíří smrt jako dominantní síla pozemské sféry.
Tehdy v ráji pod tím stromem se zrodila idea, kterou je prodchnuta celá lidská civilizace a v posledních staletích je to už základní dogma společnosti: člověk je mírou všech věcí. To vyústilo v princip, který je dnes každému vtloukán do hlavy takřka od kolébky: Ty jsi mírou všech věcí.
Kdyby lidé ctili Boží přikázání, např.: „Nezabiješ,“ nebyly by války a jejich strašné utrpení. Kdyby lidé následovali Kristova blahoslavenství, např.: „Blahoslavení mírotvůrcové,“ jak by bylo krásně na světě. Je tu v nás však stále ten padlý Adam, který si přisvojil právo být sám sobě Bohem; to Adam v nás je ten, kdo škodí lidstvu, vraždí, ničí, krade, lže, touží vládnout, prahne po majetku, slávě a moci nad ostatními... Na tom všem nic nemění dokonce ani to, jestli se hlásí k víře v Boha, chodí se modlit, klaní se Bohu, vzývá jeho pomoc. Ba naopak, taková "víra" či náboženství se v našem myšlení starého Adama mění jen na další důvod vraždit, ničit, krást, dobývat, lhát, prahnout po moci... A to vše „ve svatém jménu Božím“. Věřící, který v sobě nebojuje s padlým Adamem, je pak ještě horší než nevěřící.
Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě smíš jíst.“ A pak Bůh říká: „Ale ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, neboť v den, kdy z něho pojíš, smrtí zemřeš.“ Jak vidno, Bůh mluví k Adamovi o smrti. Mluví o smrti fyzické i o smrti duchovní. Kdyby Adam nevěděl, co je zlo, nevěděl by, co je smrt, natož takové jemnosti jako smrt fyzická a smrt duchovní. Takže Adam už dobře ví, co je dobro a co je zlo - ví, co je v očích Stvořitele dobré a co zlé.
Když dítě natahuje ruku k ohni, neřeknete mu „nenatahuj tam ruku, to je špatné“. Řeknete: „Spálíš se.“ Tak i Bůh. Mluví o smrti a Adam rozumí, co je smrt.
Plnění Božích přikázání spojuje člověka s Bohem. Před jejich porušením byl Adam v dokonalé harmonii a spojení se Stvořitelem. Neustále viděl, co Bůh vidí jako dobro a v čem Bůh spatřuje zlo. Porušením přikázání se toto spojení roztrhlo. A tím se zároveň přerušil proud života, kterým Bůh člověka stále napájel. Od té chvíle je Adam mrtev. Toto rotržené spojení opět navazuje až vtělený Boží Syn.
Bůh říká, že Adam v ten den, kdy pojí, smrtí zemře. Adam fyzicky zemřel přesně v ten den, kdy z toho stromu pojedl. V Bibli je řečeno, že u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Adam zemřel v 930 letech. Tedy do svého tisíciletí mu chybělo přesně 70 let. Žil v ráji, to je Boží svět, tam je Boží den; prožil 930 let a zemřel přesně v ten den.
Co se přesně stalo? U Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Ale duchovně zemřel také. A duchovně zemřel v tom samém okamžiku, kdy z toho stromu pojedl. Adam s Evou rodili děti nakažené smrtí - tj. umírající tělesně a umrtvené duchovně. Proto se zlo a duchovně mrtvé skutky rozšířily po světě bleskovou rychlostí.
To vše trvá dodnes. Duchovně mrtví lidé nejsou schopni ničeho jiného, než kolem sebe šířit zase jen smrt. To proto, že šíří jen svou vlastní vůli vedenou svou pokaženou duší a obrácenou hierarchií hodnot. Je jedno, zda jsou tyto duchovní mrtvoly v církvi nebo mimo církev, všude jen šíří svou smrt. V tomto smyslu je mrtvý celý svět, i církve jsou mrtvé do té míry, do jaké jsou jejich členové duchovně ponořeni do tohoto světa a do svého pokaženého myšlení.
Víra, která je vedena lidskou vůlí a ne Boží vůlí, tj. která jde cestami hledání výhody a ne bezpodmínečného plnění Božích přikázání, se mění na magii: Buď vůle má! A magie je ďáblova víra.
Z tohoto mrtvého světa otevřel bránu do života Ježíš Kristus. Jenže - rozhlédněme se po církvích (o světu nemá smysl se bavit): kolik věřících je ochotno vyvinout nějakou rozhodnost a odpoutat se od smrti k životu? Od zla ke Kristu a jeho přikázáním lásky? Církve jsou plné věřících v Boha, ale kolik z nich Bohu důvěřuje a je ochotna přijímat, co Bůh dává?
Takže, když si to shrneme, i my stále jen znovu a znovu trháme ovoce z toho stromu poznání dobrého a zlého.
P.S.
Poté Bůh dal lidem „kožené suknice“. Někdo říká, že to byly speciální oděvy, jiní říkají: ne, naše tělo, tato kůže, to jsou ty kožené suknice. Člověk byl před pádem do hříchu jiný. Jaký? To se úplně přesně nedozvíme. Můžeme však v Ježíši Kristu spatřit náznak toho, jaký byl člověk před pádem a v jaké slávě se ocitne, až vstane k životu v Kristu a s Kristem. Tak jako se Kristus po dobu 40 dní zjevoval lidem, chodil po vodách, procházel zavřenými dveřmi – právě to je obrazem toho, jaký bude věřící člověk po vzkříšení.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1467 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1455 do č. 1458)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.