Ambon
Administrátor
--- 4. 3. 2026
Z dávného ráje do současnosti
O stromu poznání dobra a zla
15 Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.
V ráji vidíme strom poznání dobrého a zlého. Svatý Jan Zlatoústý o tom pravil: "mnozí si o tomto stromu poznání dobrého a zlého myslí nesprávné věci." Někteří se domnívají, že strom poznání dobrého a zlého je jakýsi totemový zákaz či tabu. Člověk přijme podmínky tohoto zákazu, vše je v pořádku; poruší je a bude potrestán. To ale nic nevysvětluje.
16 Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst,
17 kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš." (Gen 2. kap.)
Někteří říkají, že když člověk utrhl plod z tohoto stromu, teprve tehdy začal chápat, co je dobro a co je zlo. Vpustil zlo, padl, ale teď alespoň věděl, co je dobro. A dokud viděl jen to, co bylo dobré, prý ani nechápal, co to dobro je. Tedy aby člověk pochopil dobro, musel by se stát zlým a uvidět dobro „zvenčí“, aby se k němu mohl začít vracet. Z toho pak vychází, že pád do hříchu byl naprosto nezbytný. To je ale nesprávný úhel pohledu.
Jan Zlatoústý při vysvětlování toho, co je strom života, upozorňuje na to, že Adam dával jména všem zvířatům. To znamená, že Adam dokázal zvukem vyjádřit podstatu jakéhokoli stvoření. Už staří Řekové říkali, že ten, kdo dal všemu jméno, byl nejmoudřejší.
A Zlatoústý uvažuje následovně: Adam dal jméno i kozlovi. Kozel ví, kterou trávu může jíst a kterou ne. Copak je možné, aby se Adam, který dokázal zvukem vyjádřit podstatu kozla, nacházel na nižším stupni a sám by se nevyznal v tom, co je dobro a co zlo? Samozřejmě že ne.
Adam věděl, co je dobro a co je zlo. Zlo již existovalo v podobě padlých andělů, kteří následovali Lucifera, ďábla, satana, Božího odpůrce.
A dále uvidíme, že když Bůh ukládá zákaz požívání z tohoto stromu, říká: „Smrtí zemřeš.“ Jestliže Bůh mluví o smrti, znamená to, že Adam ví, co je smrt. Bůh nemůže spekulovat na jeho nevědomost. A mluví se tam nejen o fyzické smrti, ale i o smrti duchovní. A Adam to všechno věděl.
Tedy: strom poznání dobrého a zlého reálně představoval a symbolizoval Boží právo či prioritu rozhodovat místo člověka a za člověka o tom, co je dobro a zlo. To znamená, že před pádem setrvávali naši lidé v božském vidění těchto rozdílů. Co Bůh považoval za zlo, to bylo pro Adama zlem. Co Bůh považoval za dobro, to bylo pro Adama dobrem.
Pád do hříchu tedy spočívá v tom, že si lidé přivlastnili božské právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo. Když je ďábel pokoušel, říkal jim: „V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vaše oči a budete jako bohové, znající dobro i zlo.“ Co znamená „jako bohové“? Jedině Bůh ví, co je dobro a zlo.
Jenže ďábel navrhl: vy sami budete jako bohové, rozhodující o dobru a zlu. A veškeré zlo, které ve světě existuje, všechen ten zmatek ve světě, je proto, že si lidé každý sám pro sebe autonomně přivlastnili toto právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo.
Američané říkají: toto je pro nás dobro. Rusové říkají: ne, dobro je támhle to. Číňané říkají: ne, je to docela něco jiného. Ale proč mluvit o Američanech a Číňanech globálně? Lidé žijí ve svých rodinách. Manžel říká: musíme udělat toto, to bude dobré. Manželka říká: ne, to bude špatné. Co je pro jednoho dobré, jinému se zdá zlé. Pokud se lidé nepodřídí zákonu, který má Božský původ, nikdy se neshodnou.
Aby se lidská společnost vrátila k harmonii a ukončila tento zmatek, musíme obnovit prioritu Božího rozhodnutí. A jak v těchto otázkách najít, co je Boží prioritou? Jak poznáme, co je dobro a co je zlo? Božím zákonem, který je potřeba se učit. A pokud nechcete „pást“ sami sebe, ale chcete, aby se Bůh ujal díla vašeho duchovního budování, musíte poznávat Boží zákon.
Tím se jakoby vrátíme do rajského stavu, do výchozího bodu, a budeme se na zlo dívat Božíma očima. To, co Boží zákon nazývá zlem, to pro nás musí být zlo. To, co Boží zákon nazývá dobrem, to pro nás musí být absolutní dobro. První přikázání již bylo dáno: „Ploďte a množte se, naplňte zemi.“ To je přikázání dovolující. A zde Hospodin dává přikázání zakazující: „Nejezte z toho stromu.“ Tedy: nepřivlastňujte si právo sami rozhodovat, co je dobré a co špatné. K tomu je Boží zákon.
Přiznejme si, koho opravdu zajímá Boží zákon? (Tedy myslím: zajímá víc, než jen akademicky.) Podstatou všech světských činů lidí je - výhoda. Všichni konají to, co je pro ně výhodné. A co v církvích? Je to jiné? Přiznejme si, naprostá většina křesťanů jedná podle toho samého principu. Skutečný křesťan se pozná právě podle toho, že Boží zákon stojí pro něj nad osobními zájmy. Tj. na pýchou, touhou po majetku, po slasti, po slávě. Problém je v tom, že cesty Božích zákonů k těmto lákavým cílům téměř nikdy nevedou.
Když člověk začne sám rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné, stává se sám sobě Bohem. A navíc chce být Bohem i pro ostatní. Netřeba rozvádět, že na tomto pádu je založena celá lidská civilizace, a proto se potápí a stíhá ji zlo za zlem. Proto je tolik neštěstí a utrpení. Proto se všude šíří smrt jako dominantní síla pozemské sféry.
Tehdy v ráji pod tím stromem se zrodila idea, kterou je prodchnuta celá lidská civilizace a v posledních staletích je to už základní dogma společnosti: člověk je mírou všech věcí. To vyústilo v princip, který je dnes každému vtloukán do hlavy takřka od kolébky: Ty jsi mírou všech věcí.
Kdyby lidé ctili Boží přikázání, např.: „Nezabiješ,“ nebyly by války a jejich strašné utrpení. Kdyby lidé následovali Kristova blahoslavenství, např.: „Blahoslavení mírotvůrcové,“ jak by bylo krásně na světě. Je tu v nás však stále ten padlý Adam, který si přisvojil právo být sám sobě Bohem; to Adam v nás je ten, kdo škodí lidstvu, vraždí, ničí, krade, lže, touží vládnout, prahne po majetku, slávě a moci nad ostatními... Na tom všem nic nemění dokonce ani to, jestli se hlásí k víře v Boha, chodí se modlit, klaní se Bohu, vzývá jeho pomoc. Ba naopak, taková "víra" či náboženství se v našem myšlení starého Adama mění jen na další důvod vraždit, ničit, krást, dobývat, lhát, prahnout po moci... A to vše „ve svatém jménu Božím“. Věřící, který v sobě nebojuje s padlým Adamem, je pak ještě horší než nevěřící.
Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě smíš jíst.“ A pak Bůh říká: „Ale ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, neboť v den, kdy z něho pojíš, smrtí zemřeš.“ Jak vidno, Bůh mluví k Adamovi o smrti. Mluví o smrti fyzické i o smrti duchovní. Kdyby Adam nevěděl, co je zlo, nevěděl by, co je smrt, natož takové jemnosti jako smrt fyzická a smrt duchovní. Takže Adam už dobře ví, co je dobro a co je zlo - ví, co je v očích Stvořitele dobré a co zlé.
Když dítě natahuje ruku k ohni, neřeknete mu „nenatahuj tam ruku, to je špatné“. Řeknete: „Spálíš se.“ Tak i Bůh. Mluví o smrti a Adam rozumí, co je smrt.
Plnění Božích přikázání spojuje člověka s Bohem. Před jejich porušením byl Adam v dokonalé harmonii a spojení se Stvořitelem. Neustále viděl, co Bůh vidí jako dobro a v čem Bůh spatřuje zlo. Porušením přikázání se toto spojení roztrhlo. A tím se zároveň přerušil proud života, kterým Bůh člověka stále napájel. Od té chvíle je Adam mrtev. Toto rotržené spojení opět navazuje až vtělený Boží Syn.
Bůh říká, že Adam v ten den, kdy pojí, smrtí zemře. Adam fyzicky zemřel přesně v ten den, kdy z toho stromu pojedl. V Bibli je řečeno, že u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Adam zemřel v 930 letech. Tedy do svého tisíciletí mu chybělo přesně 70 let. Žil v ráji, to je Boží svět, tam je Boží den; prožil 930 let a zemřel přesně v ten den.
Co se přesně stalo? U Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Ale duchovně zemřel také. A duchovně zemřel v tom samém okamžiku, kdy z toho stromu pojedl. Adam s Evou rodili děti nakažené smrtí - tj. umírající tělesně a umrtvené duchovně. Proto se zlo a duchovně mrtvé skutky rozšířily po světě bleskovou rychlostí.
To vše trvá dodnes. Duchovně mrtví lidé nejsou schopni ničeho jiného, než kolem sebe šířit zase jen smrt. To proto, že šíří jen svou vlastní vůli vedenou svou pokaženou duší a obrácenou hierarchií hodnot. Je jedno, zda jsou tyto duchovní mrtvoly v církvi nebo mimo církev, všude jen šíří svou smrt. V tomto smyslu je mrtvý celý svět, i církve jsou mrtvé do té míry, do jaké jsou jejich členové duchovně ponořeni do tohoto světa a do svého pokaženého myšlení.
Víra, která je vedena lidskou vůlí a ne Boží vůlí, tj. která jde cestami hledání výhody a ne bezpodmínečného plnění Božích přikázání, se mění na magii: Buď vůle má! A magie je ďáblova víra.
Z tohoto mrtvého světa otevřel bránu do života Ježíš Kristus. Jenže - rozhlédněme se po církvích (o světu nemá smysl se bavit): kolik věřících je ochotno vyvinout nějakou rozhodnost a odpoutat se od smrti k životu? Od zla ke Kristu a jeho přikázáním lásky? Církve jsou plné věřících v Boha, ale kolik z nich Bohu důvěřuje a je ochotna přijímat, co Bůh dává?
Takže, když si to shrneme, i my stále jen znovu a znovu trháme ovoce z toho stromu poznání dobrého a zlého.
P.S.
Poté Bůh dal lidem „kožené suknice“. Někdo říká, že to byly speciální oděvy, jiní říkají: ne, naše tělo, tato kůže, to jsou ty kožené suknice. Člověk byl před pádem do hříchu jiný. Jaký? To se úplně přesně nedozvíme. Můžeme však v Ježíši Kristu spatřit náznak toho, jaký byl člověk před pádem a v jaké slávě se ocitne, až vstane k životu v Kristu a s Kristem. Tak jako se Kristus po dobu 40 dní zjevoval lidem, chodil po vodách, procházel zavřenými dveřmi – právě to je obrazem toho, jaký bude věřící člověk po vzkříšení.
Administrátor
--- 3. 3. 2026
Pozoruhodná slova velkého ruského spisovatele o Rusech
Lev Tolstoj: Diagnóza ruské společnosti (1904–2022)
»Toto je váš čas a vláda tmy.« (Luk 22,53)
Slova spisovatele na začátku rusko-japonské války v . 1904
»Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. Vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí, vaše rty mluví klam, váš jazyk přemílá podlosti. Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy. Doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti. Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky. Jejich nohy pádí za zlem, spěchají prolévat nevinnou krev. Zamýšlejí samé ničemnosti, na jejich silnicích číhá záhuba a zkáza. Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj. Proto se vzdálilo od nás právo, nedosahuje k nám spravedlnost. Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru. Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví.« (Isaiáš 59,2-10)
Proroctví L. N. Tolstého o současnosti? Nikoliv, jen diagnóza ruské povahy. To, co platilo o Rusech před 120 lety, platí i dnes.Hovoří se o národu jako celku; předpokládá se, že v každém národě je menšina, která se vymyká obecné charakteristice (takoví Rusové jsou už nyní asi spíše za hranicemi Ruska).
Lev Tolstoj: Diagnóza ruské společnosti (Video s českými titulky)
Vybírám přepis části zvukové stopy filmu s citacemi L. N. Tolstého a komentářem:
Stalo se to nejstrašnější. Společnost to podporuje. Církev tomu žehná.
Vláda říká, že jinak to nejde. Většina je přesvědčena, že vše je pod kontrolou.
V takové chvíli je zvykem mlčet. Ale právě v takové chvíli, v roce 1904, píše Lev Tolstoj text „Probuďte se!“. Protiválečný manifest adresovaný Rusům.
Text, který dnes zní děsivě aktuálně.
Opět válka. Opět nikým nevyvolané a nikomu nepotřebné utrpení.
Opět lež. Opět všeobecné zhloupnutí a pozvířečtění lidí.
Bezprostřední cit lidem říká, že by se nemělo dít to, co dělají.
Ale jako vrah, který začal řezat svou oběť a nemůže přestat, tak i ruským lidem se nyní zdá nevyvratitelným argumentem pro válku to, že věc už začala. Válka začala. A proto je nutno v ní pokračovat. A pomatení, pozvířečtění lidé v tom strašném díle pokračují.
To jsou řádky z textu, který se objevil na samém počátku rusko-japonské války. (Rok 1904)
Tehdy vše teprve začínalo. Společnost věřila v sílu armády, ve spravedlnost války a v to, že se ji podaří dovést do konce.
Válka byla předváděna jako nezbytná a spravedlivá, zatímco pochybnosti jako slabost a zrada.
Křesťanští pastýři nadále vyzývají lidi k největšímu zločinu.
Pokračují v rouhání a prosí Boha o pomoc při konání války.
A pokud se dnes Tolstého text čte bez vysvětlivek, znamená to, že tato nemoc Rusů nikam nezmizela.
Válka vždy začíná šokem, i když je do lidí roky pumpována nenávist, víra ve svou výjimečnost a hesla typu „můžeme si to zopakovat“.
Nezáleží na tom, že toto Tolstoj píše před 120 lety. Rusové se za tu dobu nijak nezměnili.
Děje se něco nepochopitelného a nemožného ve své krutosti, lživosti a hlouposti.
V ruském historickém cyklu násilí nevyžaduje válka žádné dlouhé ospravedlňování.
Nejenže se násilí snáší, nacházejí se pro něj vysvětlení a správná tónina.
Nejužitečnějšími se stávají nikoliv fanatici a kati, ale takzvaní normální lidé.
Vzdělaní, sociálně integrovaní, přesvědčení, že s tím nemají nic společného.
Právě oni jako první vysvětlí, proč to jinak nejde a proč teď není čas na pochybnosti.
Tak násilí přestává vypadat jako zločin a stává se společnou věcí.
Nejšpinavější moment v jakékoli válce není násilí samo o sobě, ale moment, kdy je prohlášeno za pokračování míru.
Když ten samý hlas, který včera mluvil o stabilitě, pořádku a péči,
dnes vysvětluje, že vraždění je jen vynucené pokračování dřívějšího kurzu.
A právě v tento moment se lež stává nikoli vedlejším efektem války, ale jejím hlavním obsahem.
Ruský car, ten samý, který vyzýval všechny národy k míru, všenárodně oznamuje, že navzdory veškeré své snaze o zachování míru drahého jeho srdci, v důsledku napadení Japonci nařizuje činit vůči Japoncům totéž, co začali činit Japonci vůči Rusům, to jest zabíjet je. A při vyhlášení této výzvy k vraždění se dovolává Boha, svolává o Jeho požehnání pro ten nejstrašnější zločin na světě.
V ruské historii nebyla církev téměř nikdy překážkou pro násilí. Naopak, v klíčových momentech se stávala jeho součástí. Tam, kde měla stanovit jasnou hranici a zábranu, vyhlásila své požehnání.
A po celém Rusku, od paláce až po poslední vesnici, pastýři církve, která sebe sama nazývá křesťanskou, vzývají onoho Boha, který velel milovat nepřátele, Boha, který je Láska, aby pomohl dílu ďáblovu a přispěl na pomoc vraždění lidí.
Ruská společnost po staletí žije v režimu ospravedlňování. Když se děje něco zjevně zločinného, nespustí se reflexe, ale proud slov.
Čím rozsáhlejší je lež, tím méně je v ní strachu z odhalení, protože se stává společnou.
Jazyk přestává být nástrojem myšlení a mění se v prostředek sebeuklidnění.
Tolstoj v tom vidí nikoli dočasné selhání, ale setrvalý stav.
Všechnu tu strašnou, zoufalou, novinářskou lež, která se nebojí usvědčení, protože je všeobecná,
všechno to ohlupování a pozvířečtění, v němž se i dnes nachází ruská společnost,
to vše se postupně přenáší i na masy, to vše je jen příznakem uvědomování si zločinnosti tohoto strašného díla, které se děje.
Myšlenka a slovo nejsou užívány k tomu, aby sloužily jako vodítko k lidské činnosti, ale k tomu, aby ospravedlňovaly jakoukoli činnost, jakkoliv by byla zločinná.
Válka, kterou vedou Rusové, není nikdy vedena nadšením, ale bezvýchodností.
Oficiální jazyk mluví o volbě povinnosti a velikosti, ale reálný pocit je téměř vždy jeden a tentýž: absence východiska.
Lidi není třeba přesvědčovat, jsou zahnáni do rámce, kde se odpor prohlašuje za nemožný.
... to je vyjádření onoho duševního stavu, který se v oficiálním a novinářském světě překládá slovy „za víru, cara a vlast“.
Stát nebojuje jako celek. Používá nižší vrstvy jako spotřební materiál.
To není chyba ani zkreslení, ale základní princip.
Tolstoj nepopisuje obraz, ale technologii. Zatímco se jedni topí, staví se z nich most pro druhé. A tento most se staví po staletí.
Jako pěší sarančata přecházejí řeky tak, že spodní vrstvy se topí tak dlouho, dokud se z utonulých nevytvoří most, po němž projdou ti horní.
Tak se nyní nakládá i s ruským lidem. A hle, první spodní vrstva se již začíná topit a vytváří cestu dalším tisícům, které rovněž zahynou.
Klíčový moment je: nikoli začátek války, ne její výsledek, ale moment morálního zrušení zákazu.
Když se vraždění již koná, ale ještě není vnímáno jako zločin. Když se náboženské požehnání, státní vysvětlení a společenské souhlasné mlčení sejdou v jednom bodě.
V ruském případě válka nepotřebuje masové nadšení nebo fanatismus. Stačí jí sociální setrvačnost.
Většina nevyžaduje přesvědčování. Stačí jí, aby odpovědnost byla rozmělněna.
Aby rozhodnutí vypadalo ne jako osobní volbou, ale jako následek okolností, povinnosti, přísahy či historické nutnosti.
Tak se formuje kolektivní spoluúčast bez subjektu, kde každý jedná, ale nikdo se nepovažuje za viného. Tím je dána stabilita tohoto modelu.
Válka se nekoná proto, že by lidé byli klamáni, ale proto, že tato forma účasti je pro ně psychologicky pohodlná. Umožňuje jednat bez přijímání rozhodnutí a podřizovat se bez uznání podřízenosti. Právě proto po každé katastrofě nevzniká reflexe, ale údiv.
To vše je jen příznakem, že si národ uvědomuje zločinnost onoho strašného díla, které se koná.
P.S.
I dnes v r. 2026 se zármutkem sledujeme „debilizaci“ (jak to nazývá MuDr. Koukolík) ruské společnosti. Tentokrát zefektivněnou médii, webovými kanály a sociálními sítěmi. I dnes slyšíme ruské duchovní a propagandisty volat po krvi (prominentní nejpopulárnější ruský kněz Tkačov, kterému se říká „běs v rjase“, je jen vrcholkem ledovce). Na ruském oficiálním církevním videokanálu „Spas“ prohlásil ředitel pravoslavného „Rádia Radoněž“, že Ukrajince je potřeba vypálit plamenomety ze země, a že se tu musí jednat dle starozákonní morálky - takže se vlastně zříká Krista, a přítomní vedle sedící duchovní v rjasách a s kněžskými kříži na hrudích se ani nepohnou a ani slůvkem nic nenamítnou. Nejváženější ruské duchovenstvo se mlčky zříká Krista.
S tím souvisí i nová církevně-morální propaganda: národ potřebuje každých 25 let válku. Jinak klesá jeho morálka. (A co např. „blahoslavení pokojní“ (dosl. mírotvůrci)? Nikdy to v ruské církvi neslyšeli?)
Všichni tam vidí, že žijí v diktatuře, ale většina nehne ani brvou. Lidé jsou jako když strnulí - podobně jako zvíře, když na něj hledí had. Diktatura Putina? Nebo už diktatura antikrista?
Administrátor
--- 22. 2. 2026
Terorismus Moskvy proti ukrajinskému lidu pokračuje
Hladomor a chladomor
Za Stalina decimovalo Rusko Ukrajinu hladomorem. Krvavým nástupcem Stalina, Putinem je nyní Ukrajina decimována chladomorem. Už Puškin dospěl k názoru, že Moskva je jen zdrojem moru (ve své době podezíral cara, že nechal rozšířit mor cholery). Rusko je nyní bolestí a ostnem pro všechny okolní národy. Celé to působí dojmem, že Bůh už nechává Rusy jen hromadit hříchy, aby se míra jejich nepravosti naplnila. Jak se píše o posledních časech, ve kterých už nebude náprava pro ty, kteří se upevnili na cestě zkázy: „Kdo hřešíš, hřeš dál.“
 |
Rusko už není v ničem lepší, než jakákoliv jiná část lidské civilizace. I Rusko je totiž proniknuto idejemi osvícenství, které jsou vzpourou proti Bohu a Církvi. Tyto ideje lze shrnout do jednoho axiomu: člověk (ne Bůh) je mírou všech věcí. Z toho automaticky vyplývá antikristovská myšlenka: mám-li dost moci, mohu všechno - mohu si konat, co chci. Žádné zákony - ani Boží ani lidské - nade mnou nemají moc. (Všichni tito antikristové se zaštiťovali zájmy své rasy nebo národa či blahem lidstva.) Pokud tomuto duchu začne sloužit i církev, není tam už nic, co by mohlo Antikrista zastavit.
Z našeho hlediska - na duchovně apokalyptickém plánu - se už se strašidelnou zjevností ukázalo, že v Rusku byla nejpočetnější ze světových pravoslavných církví odstraněna přicházejícímu antikristu z cesty.
Bible o tom praví: Antikrist přijde, až bude odstraněn z cesty ten, kdo tomu překáží. Ten "udržující" (zadržující). (2 Tes 2,7) Tajemství této bezbožnosti již přece působí; jen čeká, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo ji dosud zadržuje.
Existují různé výklady, kdo je ten "udržující". Myslím, že je to pevná církev. Ruská církev sice vždy byla těžce poznamenaná a deformovaná farizejstvím, povrchností, vždy tam bylo mnoho povrchnosti a duchaprázdné obřadnické okázalosti. Je to vidět už na jejich církevní architektuře, která je z pohledu pokory a nějaké hlubší víry odporná. Celá triumfálnost a nablýskanost ruského pravoslaví je v podstatě totožná se středověkým papismem. I při veškeré pokaženosti však byly v ruské církvi ještě zbytky nějaké duchovní a morální síly. A tyto zbytky byly dnes prakticky smeteny. A jediný, kdo tomu v této církvi odporuje, jsou fanatici, rozkolníci, pobláznění tmářští starci se svými chorobnými proroctvími a radami spálit osobní doklady, žít z toho zplodí zahrádka. Jenže i tato strana, která se staví k oficiální církvi kriticky, je stejně nacionalistická a mesianistická či hereticky etnofiletická jako jsou ti, od kterých se oddělují. A těch pár slušných a rozumných Rusů, co tam někde také jsou, se vlastně nedobrovolně ocitlo na jedné lodi se všemi těmi poblázněnými fanatiky (a to rozhodně není záviděníhodné).
Ruská církev sice nikdy nedostála svému poslání hloubkou pravoslavného církevního života, neporušenou vírou, čistotou duchovnosti, nadsvětskostí, svatostí duchovenstva ani řádnou kanoničností svého života, avšak i tak byla nějak užitečná (např. pomáhala materiálně pravoslavným pod tureckým jhem). Z pravoslaví tam byly vždy jen zlomky, ale i ty měly svůj význam vzhledem k početnosti církve. Avšak čím je prospěšné spáse světa putinské pravoslaví a církev, která spíše nevěstkou než nevěstou?
Mám obavy, že se blíží doba, kdy budou pravoslavní podle příkladu sv. Maxima Vyznavače říkat Rusům: Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.
Vedle té hrozné lidské tragédie více než miliónu obětí války, deseti tísíců unesených dětí a zástupů doživotně zmrzačených na těle i na duši, je tu ještě tragédie epických rozměrů - tragédie duchovní. Rusové přišli o to jediné, co je drželo před úplným pádem, o církev (která dokázala dokonce v bolševické totalitě alespoň maličko, tu a tam, třebas jen v nepatrnostech, skrytě vzdorovat bezbožnému sovětskému režimu). Byť to byla vždy církev s pokaženým pravoslavím, teď Rusové přišli i o ni. Jistě, zůstanou trosky, její papež bude nadále trůnit a hlásat, co se mu bude hodit, sem tam se najde kněz, který ještě nese lidem něco z evangelia, ale v celkových rozměrech to bude nepřesvědčivá organizace, která si sektářsky vytváří svou víru a svá pravidla, aby si na tom založila svůj obřadnicko-magický byznys.
Hlavní modlitbou Rusů, která se nepřednáší Bohu, ale vyřvává se na náměstích, je: „My jsme Rusové, a s námi je Bůh!“ To je nové vyznání ruské víry. Nic duchovně prázdnějšího a dutějšího si už asi nelze představit. Otázka, která by se měla Rusům pokládat, zní: Proč by s vámi měl být Bůh? Vždyť víme, že „Bůh se pyšným protiví, a jen pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6; 1 Petr 5,5)
* * *
Proč se tím vším vlastně u nás zabývat? Proč odhalovat hanbu a pád bývalých bratrů? Protože je v tom varování a poučení pro všechny pravoslavné ve světě. Ruské pravoslaví ukazuje, jak přestat být solí země, jak se může i veliká a tisíciletá církev stát k ničemu nevhodnou a určenou jen k vyhození na cestu, aby lidé po ní šlapali. (Matouš 5,13) Ukazuje se nám zde past, do které padlo Rusko, ale toto maskované nebezpečí číhá v nějaké podobě na všechny. Pohled na východ je dnes velkou školou - bohužel v tom negativním slova smyslu. A je nutno pamatovat, že se takový duchovní pád může přihodit kdykoliv a komukoliv, když ztratí cestu evangelia. Padl kdysi starý Řím, dnes padla Moskva, která sama sebe pyšně nazvala "třetím Římem".
V jakém je stavu ruská církev? Nejde tu zdaleka jen o to, že její hlava odevzdala církevní organizaci do služeb vraha a stala se servisní ideologickou organizací Putina, a tato hlava osobně uplatňuje všechnu svou osobní papežskou moc a vliv, aby poskytla této vojenské expanzi ospravedlnění, "duchovní" zdůvodnění" a církevní požehnání. Vrahům je dáváno dopředu rozhřešení na všechno, čeho se dopustí. Zabijácká krvavá válečná agrese je prohlášena za "svatou válku". Těžko si lze představit něco, co by bylo vzdálenější evangeliu lásky Kristovy.
Svátek Obětování Páně v ruské církvi.
Co se děje v současných ruských chrámech je jen odrazem stavu církve.
(Zanech vší naděje, kdo sem přicházíš.)
Tato říše zla, lži, nacionalismu (nacismu) a pohrdání lidskou duší, které vládne "jeho veličenstvo Kat", byla programově založena na etnofiletické (tj. heretické) ideologii "Ruského světa", která byla oficiálně schválena a přijata ruskou církví.
To, co se dnes stalo z ruské církve, by se nemohlo stát za předchozího patriarchy Alexije II. (Slyšel jsem od Rusů.) To nebyla loutka a panáček tancující na nitkách vedoucích z Kremlu. Ukázalo se to na předchozích ruských válkách, kterým patriarcha Alexij odmítl poskytnout svou podporu a modlil se za mír, ne za vítězství. (Ani Alexij se sice nevymykal z linie ruského úpadku a nacionalismu, ale i přes to nedal církvi padnout na úplné dno.)
Zdaleka však nejde jen o hlavu církve, ale především o celkový stav duchovenstva a věřících, z nichž - jak se právě ukázalo - skoro nikdo nemá svědomí, soucit ani zájem o spravedlnost a vzrušení pro pravdu. Co tam v Rusku vlastně církev celá ta staletí dělala, jak pracovala a co šířila a učila, když ve výsledku většina jejích členů bez váhání kývne na jakoukoliv obludnou nespravedlnost, lež a nemravnost?
Duchovní většinou poslušně čtou modlitbu válečného patriarchy - ano, pod hrozbou krutých trestů a sankcí. Kdyby o tom alespoň mlčeli, ale oni to ještě veřejně přiznávají, obhajují a tvrdí, že na té patriarší modlitbě není nic špatného. Při tom je taková modlitba spíše zaklínadlem a magií. Avšak podřídit se tomu, co devastuje lidské duše a uvádí je pod vládu zla a lži, je v naprostém rozporu s kněžstvím a pastýřstvím, které má vést duše k pravdě - Kristu. To je úkaz v pravoslaví nevídaný (v takovém rozsahu). Jedná se zřejmě o ducha modernismu a zavádění západních zvyklostí, což v Moskvě probíhá už dlouho, ale nyní to překonalo další mez, překročilo další hranici. V pravoslaví je totiž zvykem trvat na slovech Písma svatého, posvátných kanonických usnesení, svatých Otců (tam všude se hlásá láska, pokoj, pokora, zákaz prolévání krve atd.). Ale tato modlitba nejenže není žádnou součástí této pravoslavné tradice, ale dokonce jí ostře protiřečí a navíc je tato vsuvka do liturgie církvi archijerejsky vnucena (to je snad ještě hroší než filioque). Takto násilně doplňovat či měnit liturgii, vnášet do ní cizorodé prvky (o vítězné válce) je úplně mimo pravoslavnou tradici. Tohle prostě už není pravoslaví. Není přece potřeba být jasnovidným starcem, aby věřící člověk chápal, že válečná modlitba je v rozporu s prosbami liturgie (za mír celého světa) a s evangeliem (viz Kristova slova: pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává, já dávám).
Ruská oficiální víra - to je z jedné třetiny nacionalismus, pýcha a šovinismus, z druhé třetiny politika a světskost, a z poslední třetiny jsou to zbytky křesťanství, avšak poškozené cizími vlivy.
* * *
Z-pravoslaví
Pro Rusy je typické žít ve lži. Někteří kvůli pohodlí věří státně hlásaným lžím, jiní jim nevěří, ale přijali k nim smířlivý postoj. To bylo za cara, tak to bylo za bolševiků a stejné je to dnes. Étos pro pravdu není průměrnému Rusovi vlastní. Je to dáno ruskými dějinami, které s běžným Rusem zacházely jako se smetím. Pro nás Čechy, kteří jsme prošli dějinami v neustálých bojích za pravdu, je to těžko pochopitelné (i když i z Čecha byl částečně tento étos vyhnán v dobách rekatolizace, a pak to pokračovalo pod vlivem bezpáteřního ruského bolševismu v dobách totality; avšak něco z těch dávných husitů v nás stále zůstává). Konec konců i současná politická rozdělenost společnosti a principy, na kterých stojí toto rozpolcení národa na přibližně dvě stejné poloviny, o tom něco vypovídají.
Pro Rusy je však "život ve lži" (jak to nazval a kritizoval Solženicyn) standardem - modus vivendi. Problémy to činí zvláště v církvi, která kvůli lži přestává být církví. Posledních 30 let svobody využila ruská církev k šíření falešných narativů a k vytváření dalších fantazií a bájí, budování věže pýchy a pocitů nadřazenosti nad ostatní národy. Celou tu dobu církevní učitelé (Osipov) a kazatelé upírají velkou část své pozornosti na úpadek západu, ale pramalou pozornost věnují zásadním duchovním a morálním problémům Ruska. Mezi lidmi tito postbolševičtí kazatelé místo hlásání pravd evangelia, šířili konspirace a natloukli do hlav svých oveček jednoduché dogma: "západ je prohnilý, Rusko je svaté". Ve svém krajním zjednodušení je ohromná černobílá lež. Další goebelsovsky opakovaná lež zní: "Rusko nikdy na nikoho neútočilo a nikoho nepřepadlo, všechny jeho války byly vždy jen obranné." To hlásal opakovaně Osipov na veřejných přednáškách a nakonec to začal hlásat i patriarcha. V poslední více než sto letech vedlo Rusko každých deset let nějakou válku, většina z nich nebyla obranou. Celé dějiny Ruska jsou dějinami ruské expanze.
A ruské pravoslaví? To přece není pravoslaví, když církev žehná zabíjení v politických zájmech územní expanze, žehná mučení a teroru, když kněží berou do rukou zbraně, prolévají krev, střílí nebo vyučují střelbě. Co je to za pravoslaví, když se z kazatelen valí nesnášenlivá propaganda, v chrámech se hlásá nenávist vůči sousednímu pravoslavnému národu. Chraň nás Bůh před takovým "pravoslavím"!
 |
Hodně je povolaných, ale málo vyvolených (sebejistým farizejům se dolézt nahoru nepodaří) (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Je to agresivní směsice nacionalismu, pověr, obřadnictví, pýchy, magie a politiky - evangelium tam kulhá jako poslední v řadě až za magickou vírou v obřady, zázraky a fantazie. Jak chce Rusko šířit pravoslaví, když už je dávno poztrácelo? Myslím, že ruští pravoslavní si v tomhle zakletém zámku ruské církve asi nemají šanci uvědomit, jak daleko je jejich církev od čehokoliv pravoslavného. Vidí pravoslaví jen ve zlatých chrámech, honosných obřadech, zvěstech o zázracích a podivných proroctvích všelijakých báťušků či konspiračních teoriích apod. Je to vidět na lidové duchovní produkci různých článků, poloheretických zamyšlení, dokumentaci zázraků nebo tupé replikaci výroků svatých (kterými zaplavují internet, aby si to každý přečetl a za minutu už si na to ani nevzpomněl) či diletantsko-aktivistickou video-propagaci, která má svědčit o pravoslaví, ale svědčí spíš o mělké víře a povrchnosti tvůrců.
A dnes úpadek vyvrcholil AI produkcí fejkových proroctvích lidí, kteří nikdy nežili, či se zfalšují proroctví uznávaných autorit. Dalším tématem ruské pravoslavné produkce je nekonečné přežvykování konspiračních teorií, které chrlí do světa americké evangelikální okruhy.Neopravdové křesťanství nemůže dát lidem sílu a schopnost rozpoznat lež a zlo. Protože zlo rozpoznáváme podle evangelia - příčí se evangeliu. Kdo v sobě nemá evangelijního ducha, může podlehnout jakékoliv lži. Bez evangelia není v lidských silách a možnostech odhalit veškerou lež. Proto se v Rusku tak snadno šíří lež - ať už ji vyvolává Putin nebo církev. Např. můžeme vidět strašnou lež, že Ukrajina napadla Rusko a celá SVO (čilá ruská válka) je jen obranou Rusů. Patriarcha na sněmu prohlásil: „Když zlo bere životy lidí, když nepřítel ohrožuje životy starých a malých, žen a dětí, tehdy je právě nečinnost nepřípustná. V takovém případě je právě neodporování zlu napomáháním k vraždě.“ Nebo jiní duchovní tvrdí, že na na Rusko útočí banderovci, satanisté, nacisté na Ukrajině. Proč ruská společnost nechce vidět, že na Rusko nikdo nezaútočil?
Další diagnostickým rysem Rusů je naprosto nekritická a tupá důvěřivost libovolné autoritě. Sem patří stálé pokračování Stalinova kultu, který neslábne, ale naopak sílí. Důvěra Putinovi, který sice žádný slib nesplní, ale dává Rusům pocit důležitosti. A nakonec je to až imbecilní důvěra patriarchovi, který ať řekne cokoliv, tak ruský věřící prohlásí: Přece to řekl nejsvětější, tak to musí být pravda. Tato krátkozrakost a nepoučitelnost národa je zřejmě projevem jakéhosi národní mindráku.
Ve lži o spravedlnosti SVO hovoří i mnozí ruští teologové a kněžstvo: „My se přece jen bráníme.“ Tak vypadá duchovní klam a zatemněná mysl v praxi. Slepota. (Někde je psáno: koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou - viz faraon a mnozí další.)
Obrovská část duchovenstva hlásá a učí úplně jiné věci, než život podle evangelia, získávání duchovní střízlivosti, pokory a prohlubování pokání. Viděl jsem zajímavý dokumentární film o myšlení ruského kněžstva, které se dostalo na frontu; mnozí se nechali naverbovat dobrovolně:
VRAŽDA UŽ NENÍ HŘÍCH
Vyberu pár úryvků ze zvukové stopy filmu. Slova komentáře tlumočící ruskou církevní propagandu. Slova samotných kněží.
Úvodní komentář: Pravoslavné vojsko se připravuje k boji za ruskou zem. Válku Ruska proti Ukrajině ruská pravoslavná církev prohlásila za posvátnou. Je tu analogie s Velkou vlasteneckou i náznak křížových výprav. Militarizace církve začala dávno před plnohodnotnou (válkou). A už čtvrtým rokem probíhá aktivní „zcírkevňování“ fronty. Pokud věříme zprávám RPC, počet kněží „za páskou“ (na frontě) roste geometrickou řadou. Proč stát potřebuje kněze v této válce? Proč kněží chtějí na frontu? A jak naložit s hlavním křesťanským přikázáním? Nezabiješ!
„Vstávejte, lidé ruští! Vstávejte do boje na život a na smrt! Boj!“
Otec Serafim se na frontě zabydlel. Nechtělo se mu odjíždět. Teď jsem ve válce, v posvátné válce, jak řekl náš nejsvětější patriarcha Kirill, v osvobozenecké válce. V kmenovém stavu ministerstva obrany je nyní 300 vojenských kněží, ale církev od samého začátku plnohodnotné (války) usiluje o navýšení své přítomnosti ve válce. Kněží je málo, fronta je obrovská. Vysoké duchovenstvo trvá na tom, aby v armádě bylo minimálně o tisíc bojových kněží více.
Duchovní Serafim Dubanov se pevně rozhodl vydat do první linie. Kontrakt Dubanov podepsal v roce 24. Už dva roky slouží v kozáckém oddílu Terek. Jiný kněz podepsal kontrakt jako voják-dobrovolník. Byl jsem odveden ke kozáckému praporu BARS-6, útočný oddíl.
Protojerej Alexej Uminskij byl představeným chrámu Trojice v Chochlech v Moskvě téměř 30 let. V lednu 24 byl zbaven kněžství ruskou pravoslavnou církví. Nečetl jsem modlitby za vítězství Svaté Rusi, ale celou tu dobu jsem četl modlitby za mír. „Já jsem válku nejen nepodpořil, já jsem proti válce vystupoval vždy a dost otevřeně.“ Uminskij musel opustit Rusko. Nyní slouží v Paříži jako kněz Konstantinopolského patriarchátu. Ve filmu komentuje některé výroky ruských válečných duchovních.
Jak přesně mají kněží vysvětlovat vojákům příčiny války, vysvětluje samotným kněžím metropolita Kirill, jmenovec patriarchy a šéf synodálního oddělení pro styky s ozbrojenými silami. „Kněz musí dát tuto motivaci. Jaká je, doslova ve třech slovech. Je to o tom, že dnes bojujeme za ruský svět, o tom, že bojujeme za naši pravoslavnou víru, vida, jak ji ničí banderovci, satanisté, nacisté na Ukrajině.“
Do války lidé nejdou umírat, ale zabíjet. Jdou se zbraní v ruce. Nás nikdo z té druhé strany nebude litovat. Dobro musí být s velkými pěstmi, tak bych to řekl. Bráníme životy těch, kteří žijí v zázemí. Tedy je to svatá povinnost člověka. Evangelium ve válce, to je věc dosti pochybná. Také je řečeno, že ten, kdo svůj život položí za své blízké, ten ho zachrání.
Na to odpovídá prot Uminskij: „To je lež a manipulace. Kněží, kněží, vy se za to budete zodpovídat. Vy se za tuto lež budete zodpovídat.“
Zabití je v křesťanství smrtelný hřích a hlavní přikázání je nezabiješ. Ale pro RPC to teď není tak jednoznačné. Nezabiješ – to je obecná fráze, ale zabití, likvidace nepřítele se za to nepovažovalo. A církev tomu dokonce žehná. Ano, je třeba se vyzpovídat, ale přikázáním nezabiješ se nemyslí zabíjení ve válce.
Patriarcha na sněmu veřejně zrušil odpovědnost za zabití pro vojáky: „A co přikázání nezabiješ, řeknou nám oponenti. Na to je prostá a jasná odpověď. Když zlo bere životy lidí, když nepřítel ohrožuje životy starých a malých, žen a dětí, tehdy je právě nečinnost nepřípustná. V takovém případě je právě neodporování zlu napomáháním k vraždě.“
„To je katastrofa, protože ve skutečnosti je pak vše dovoleno. Protože zabití během boje – je to stále zabití. Člověk provádějící toto jednání se nemůže vnitřně neměnit. A pokud si najednou dá právo na zabití, pak se už nezastaví jen na bitevním poli. A vidíme, jak se to děje lidem, kteří se nemohou zastavit. Zabíjejí zajatce, střílejí do zad, střílejí do vlastních. Po návratu z války se nemohou zastavit ve své agresi. Jsou schopni zabíjet civilní obyvatelstvo. A vy jste rozhřešoval smrtelný hřích? Samozřejmě, pokud člověk činí pokání, tak ano. Tedy pokud se tím aspoň nechlubí, kolik tam sklátil lidí. Ale stejně je třeba lidem dávat rozhřešení. Budou s tím hříchem žít celý život. Není možné, aby se člověk neustále cítil vinný. Psychika se zhroutí.“
 |
...mně je někdy stydno, že jsem je já posílal na smrt, ale sám jsem s nimi nezůstal. Mnohem důležitější než okamžik, kdy odcházíš z tohoto života, je čest. Jak se pak, až přejdeš do onoho světa, budeš dívat do očí svým předkům, kteří bojovali ve Velké vlastenecké válce, v první (světové), ruské, turecké válce,
bojovali s Francouzi, Francouze zabíjeli. Jak se jim podíváš do očí, že tvůj vnuk je srab, a když se na to takhle podíváš, začne se k tomu přistupovat úplně jinak, k bojům.
V roce 24 patriarcha Kirill vyzval k válce s pohanstvím v zákopech. To je mimochodem jeden z argumentů pro navýšení počtu kněží na frontě. Ministerstvo vydalo videoklip, který aktivně šířili po Z-kanálech. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Vojáci, zástupci různých konfesí, pospolu bojují a modlí se před každým výstřelem (každý ke svému Bohu). Pravda, tento ideální obraz dokázala ztvárnit jen umělá inteligence. V závěru klipu jsou vyjmenovány různé národy žijící v Rusku. Ale vše splývá v jediný nápis: „Jsme Rusové, s námi je Bůh“.
Kněží v zákopech nahradili pohanské amulety církevními amulety - všelijaké pásky, zázračné ikonky, kterých se dotkl patriarcha, hlína z hrobu nějakého světce, olejíček od lampády, posvěcené nitky.
Kromě perspektivy království nebeského po smrti RPC slibuje všemožné zázraky, které prodlužují pozemský život pro pravoslavné křesťany. Poprosil jsem Boha, aby mi pomohl. Všechno dopadlo dobře a jsem živ, zdráv, hrdina. Během výbuchu tam bylo nějaké obrovské světlo. Každý, kdo byl v tom bunkru, se zdál být v jakémsi ochranném světelném kokonu. Svatý Varlaam kluky zachránil. Tady střepina z polského minometu, prošla po křížku, přetrhla řetízek. Ikona zachránila, říkám.
Kněží s nadšením vyprávějí, jak rozdávají vojákům křížky, ikonky, nějaké opasky s modlitbami, jak ty ikonky a křížky chrání vojáky během války, jak se tam ikony malují na neprůstřelné vesty, Hospodi, pomiluj. To jsou přece amulety, které jsou fakticky pohanské, mají jen vnější křesťanský vzhled, vypadají jako svaté.
Dochází i k zázrakům biblického rozsahu. Viděl jsem klip o nějakém Číňanovi, který se účastnil SVO, dostal kulku do břicha, která mu rozervala všechny vnitřnosti. On na to zemřel a vstal z mrtvých. Zjevil se mu světec Lukáš Krymský, úplně ho uzdravil, jeho vnitřnosti byly uzdraveny, a on teď přijímá křest... Příběh o zázračném vzkříšení se ukázal být fejkem, ale stihl se rozletět po sociálních sítích.
Za poslední dva roky, v rámci speciální operace, jsem pokřtil víc lidí než za 34 let. Říkají: „Otče, otče, my jsme věřící, stali jsme se jimi, pokřtěte nás!“ To je prostě zázrak, proto křtíme všude.
„Má se totiž za to, že pokud člověk zemře nepokřtěný, je to špatné pro posmrtný úděl jeho duše. Ale takhle jako na běžícím pásu křtít lidi, kteří dříve ve svém životě před válkou o tom vůbec nepřemýšleli, křtít je ihned, bezprostředně předtím, než půjdou zabíjet, já nevím.“
Není jasné, v co tito věřící ve válce věří nebo v koho. Protože ve skutečnosti je to víra, která je diktována strachem ze smrti, hrůzou z toho, co se děje, ale v žádném případě to nemůže být víra křesťanská.
Podle oficiálních údajů bylo od začátku války na frontě pokřtěno téměř 60 tisíc vojáků.
 |
Kněz z Bratska Andrej Dragabid v roce 22 odešel jako dobrovolník. Podle informací TV Dožď podepsal kontrakt s Vagnerovou skupinou. A nikoliv jako kněz, ale jako instruktor střelby. Deníku „Lidé Bajkalu“ vyprávěl, že se účastnil útoků. Na otázku, zda střílel do lidí, odpověděl – raději takové otázky nepokládejte. V roce 23 se otec Andrej vrátil do Bratska, kde nadále slouží v chrámu, vede dětské vojensko-vlastenecké centrum Laďja a učí dospívající praktické střelbě.
O tom v rozhovoru s TV Dožď vyprávěl jeden z vojenských kněží. Přiváděli k výslechu zajatce, nepřátelské důstojníky, vojáky, už zbité. K zajatcům jsem se nejdřív choval jako kněz. Zastával jsem se jich, bránil je, prosil, aby je moc nebili. A naši bojovníci mi říkali: otče, jdi radši pryč, tady nikoho bránit nemusíš. Ale pak zabili tolik mých blízkých bojovníků, že se ve mně něco zlomilo. Stal jsem se snad zrůdou, stal jsem se neprůstřelným. Vyprávěli mi přece, co dělají s našimi. A už jsem je nelitoval, nezastával jsem se jich.
Musel jsem jednou mluvit s lidmi - civilisty na dobytých územích. Říkají: my jsme vás neprosili, abyste nás osvobozovali, abyste sem chodili. Řekl jsem jim: my jsme nepřišli osvobozovat vás, my jsme přišli od vás osvobodit zemi a bránit se... Ti lidé, kteří nejsou loajální k Rusku, se pro nás nikdy nestanou blízkými. Tedy toto neloajální obyvatelstvo bude do nekonečna odporovat. Práce je tam velmi mnoho.
Matka přijde, sestra, manželka říká, že člověk zahynul v této válce, zabili ho, kněz dává této smrti smysl, vysvětluje, že je to hrdina, že je možná i svatý, protože pokud posloucháme tuto řeč patriarchy o tom, že těm, co padli na bitevním poli, jsou smyty všechny hříchy, znamená to, že je takový bezhříšný, prakticky ve svatém stavu, rovnou přímo v ráji. Církev přece nelže. To je přece otec, to je patriarcha, to je církev.
Patriarcha Kirill pokračuje ve svém výkladu Svatého písma: "Kdo se chápou meče, mečem zahynou." V těchto slovech Spasitele se nachází opodstatnění myšlenky spravedlivé války.
Kristus, když ho Petr chtěl bránit mečem během getsemanské zrady Jidáše, mu řekl: „Schovej svůj meč, vlož ho do pochvy, protože kdo se chápe meče, mečem zahyne, od meče i zahyne,“ tím ukazuje, že víra se takto nebrání a Kristus se takto nebrání.
My všichni jsme si zasloužili nějaké vítězství. Už vidím, že mají i psychiku zničenou, mnozí, a bez, jak se říká, bez následků to všechno nezůstane, rozumíte? Jestliže po půl roce už u člověka začínají tyto, no, změny nějaké, psychické, probíhat, tak ti, co jsou tam dva tři roky, to je jasné... Mohli jsme vyhrát hned na začátku. Až nezbude místo pro nacismus, tehdy nastane vítězství.
Ale v Kyjevě přece musí být Rusko, protože Kyjev je matka ruských měst. V Kyjevě je hlavní svatyně celého ruského pravoslaví.
Pokud se armáda stává Kristovým vojskem, pak i Rusko se musí stát chrámem.
Administrátor
--- 18. 1. 2026
Na závěr doby vánočního svátku
O Narození Spasitele
Boží Syn, druhá Osoba Svaté Trojice, se vtělil. Tj. přijal na sebe naše lidství - oblékl se v člověka. V jeho boholidské Osobě je lidství všech lidí, kteří kdy žili, žijí a budou žít, spojeno s Bohem. To, co Adam rozdělil (všechny lidi, kteří byli v Adamovi obsaženi, oddělil od Boha), to Kristus zase spojil. A to se začíná dít právě jeho vtělením z Panny Marie.
Svým vtělením do Mariina lůna se bohočlověk vzdává kontroly nad tím, co je pro nás všechny nejdůležitější - nad svou smrtí. Od okamžiku početí a narození už je jen otázkou času, kdy bude muset Kristus zemřít (proto přijal od mágů dar myrhy). To je nevyhnutelný důsledek zásadního rozhodnutí milujícího Boha - přijmout smrtelnou lidskou přirozenost, stát se jedním z nás - podobným nám ve všem, kromě hříchu.
* * *
Na svátky Narození Kristova v našich chrámech otevíráme evangelium podle Matouše - rodokmen Ježíše Krista. V Novém zákoně máme dva rodokmeny: u Matouše a u Lukáše. "Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova." Proč je Kristus nazván nejprve synem Davidovým? Matouš psal toto evangelium (podle historika Eusebia z Kaisareie) pro lidi židovské národnosti. Pro ně bylo velmi důležité ukázat, že Kristus je pravým potomkem Davida. Rodokmen u Matouše končí Josefem, snoubencem Panny Marie. Josef Krista přijal a dal mu jméno, čímž mu předal práva svého rodu, podobně jako patriarcha Jákob adoptoval syny svého syna Josefa (Manasseho a Efraima) a včlenil je mezi 12 kmenů.
Původ Krista z Davida je základním momentem, protože Hospodin slíbil Davidovi, že jeho trůn nikdy nezanikne. Víme, že Židé o královskou moc přišli, a když se Kristus rodí, vládne jim cizinec - Idumejec Herodes Veliký. Proroctví se však naplňuje, když Kristus usedá na trůn po pravici Boha Otce; na trůnu tak navždy usedá potomek Davidův podle těla.
Dále je Kristus nazván synem Abrahámovým. Východní lidé mají jinou logiku a při čtení těchto slov si kladli otázku: Který "syn Davidův" a který "syn Abrahámův" je zde předobrazem? Odpovědí na "syna Davidova" byl Šalamoun. Šalamoun postavil první chrám zasvěcený Božímu jménu. Tím je Šalamoun ikonou Ježíše Krista, který vybudoval svou Církev - duchovní chrám z živých duší věřících. Který "syn Abrahámův"? Samozřejmě Izák. Nejdůležitějším momentem v životě Izáka byla jeho oběť na hoře Moria. Když už chtěl Abrahám Izáka obětovat, anděl ho zastavil a Hospodin řekl: "Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti." Když Jan Křtitel uviděl Krista u Jordánu, navázal na na začátek Božího národa (tj. na Abrahamovu oběť Izáka) a uzavírá dějiny starozákonního Božího lidu slovy: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa."
Proč je rodokmen rozdělen na tři části po 14 generacích?
Matouš v 17. verši říká: "Všech pokolení od Abraháma po Davida bylo čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí po Krista čtrnáct." Proč Matouš u 14 generací někdy vynechává jména králů a v posledním oddílu jich uvádí ve skutečnosti jen 13? Kdo je tím čtrnáctým?
Čtrnáctým je sám Kristus. Ve svém rodokmenu se s námi spojil tak těsně, že podle lidství z rodokmenu vychází, ale podle božství do něj nesmísitelně a nesplynutelně vstupuje. Vyznáváme Ho jako pravého Boha i pravého člověka. Jako pravý člověk je soupodstatný s každým člověkem bez ohledu na národ či barvu pleti. Stal se naším "souputníkem v těle". To je tajemství Vánoc.
Rozdělení na tři části má podle Jana Zlatoústého ukázat, že se změnou politického zřízení se lidé nelepší. Lidé hřešili za patriarchů, za králů i v období politického pluralismu po návratu z Babylonu. Zdrojem naší obnovy není politické zřízení, ale pouze Syn Boží. Nesmíme spoléhat na knížata ani na syny lidské - spása je v Kristu.
Další zajímavostí je, že v rodokmenu Páně jsou zmíněny i ženy, a to mravně i jinak pochybné: Támar (smilstvo s tchánem), Rachab (nevěstka z Jericha, ne-Židovka), Rút (Moábka - podle zákona Moábec nesměl vstoupit do Božího lidu ani v 10. pokolení) a "žena Uriášova" (Betsabé, matka Šalamouna, cizoložství). Proč zde nejsou jména spravedlivých jako Sára nebo Ráchel? Matouš to dělá záměrně. Chce ukázat, že Kristus přišel spasit hříšníky, nikoli spravedlivé. Každá z těchto žen našla milost v Božím odpuštění.
Druhý rodokmen najdeme u Lukáše (3,23-38). Ten jde naopak sestupně: od Ježíše k Adamovi a k Bohu. Obsahuje 77 jmen. Vzpomeňme na Lámecha z knihy Genesis, který spáchal vraždu a řekl, že jeho hřích bude pomstěn v 77. pokolení. Sv. Hilarius z Poitiers a sv. Augustin si všimli, že od Adama ke Kristu je právě 77 biblických pokolení. Lámech skrze pokání získal prorockého ducha a uviděl, že v 77. pokolení přijde Ten, který vykoupí hříchy světa. Když se Petr ptal, kolikrát má odpustit bratru, zda sedmkrát, Kristus odpověděl: "Sedmdesátsedmkrát." Tím naznačil: "Já jsem odpustil všem od Adama až po tyto dny, proč ty se ptáš, zda máš odpustit sedmkrát?"
Proč Matouš uvádí rodokmen Josefa, a ne Marie?
Pokud se Ježíš narodil z Panny Marie bez účasti Josefa, proč Matouš pracně vypisuje Josefovy předky?
V židovské tradici 1. století se rodová linie a dědičná práva (včetně práva na trůn) přenášela výhradně po otcovské linii. I když Josef nebyl biologickým otcem, jeho přijetí Ježíše (akt pojmenování dítěte při jeho obřezání) mu dalo plné právní postavení syna. Aby mohl být Ježíš uznán za Mesiáše (syna Davidova), musel být legálním dědicem Davidova trůnu skrze Josefa. Matouš píše pro židovské publikum, pro které byl tento právní status naprosto zásadní.Lukášův rodokmen: Často se vykládá jako biologický rodokmen Marie. Lukáš uvádí, že Josef byl synem Heliho. Tradice však říká, že Heli (nebo Jóakim) byl otcem Marie, a Josef se stal jeho synem skrze sňatek (nebo v rámci švagrovského práva). (A konec konců: Tím, že Maria byla z rodu Davidova, jak potvrzují jiné texty, a Josef také, byl Ježíš "Synem Davidovým" jak biologicky skrze matku, tak právně skrze adoptivního otce).
Narození v jeslích
"Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se dny, kdy měla porodit. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo." (Lukáš 2, 6-7)
Hle, pohled na nejhlubší pokoru, v níž se děje Boží vtělení (tzv. kenoze - sebevydání):
• Bezdomoví: Král vesmíru nemá střechu nad hlavou.
• Jesle: Místo, kde se krmí dobytek, se stává prvním trůnem Spasitele.
• Plenky: Svatí otcové v nich vidí předobraz pohřebního plátna - Kristus se narodil proto, aby za nás zemřel a vstal z mrtvých.
• Chlév = jeskyně: je předobrazem Spasitelova hrobu. V jedné jeskyní se Spasitel rodí do pomíjivého života s hříšníky, v druhé jeskyni vstává z mrtvých, tj. jako bohočlověk se i s naším lidství rodí pro nesmrtelný život s Bohem)
Pastýři
Prvními lidmi, kterým je radostná zpráva o narození Spasitele oznámena, nejsou králové ani kněží, ale pastýři - lidé na okraji společnosti. Anděl jim říká: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost... Dnes se vám v městě Davidově narodil Spasitel, který je Kristus Pán." A náhle se k andělovi připojilo množství nebeských zástupů a chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobrá vůle." Pastýři, odměnění za svou pokoru a chudobu tím, že stávají u betlémského Dítěte zástupci všech židů, spěchají k jeslím, nacházejí Dítě a stávají se prvními hlasateli (a apoštoly) evangelia.
Podle některý tradic to byli právě pastýři, kdo ukázali Josefovi jeskyni a dali ji k dispozici jako nouzové útočiště, kdežto oni sami nocovali venku pod širým nebem i se svými stády.Bůh mluví k lidem - ke každému hovoří srozumitelnou řečí. Používá sny (Josefovi) i politické události (Augustův soupis), aby naplnil svůj plán. Používá astrologii, aby přivedl mudrce - mágy z východu - zástupce pohanského světa. Kristus nepřišel jen pro Izrael, ale pro celé lidstvo.
Paradox Vánoc: Síla se zjevuje ve slabosti, bohatství v chudobě a sláva v zapadlé jeskyni.
* * *
Hvězda a mudrci od východu
"Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.'" (Matouš 2,1-12)
Kdo byli tito mudrci (mágové)? Pravděpodobně učenci, astronomové nebo kněží z Persie.
A co ta hvězda? Svatý Jan Zlatoústý se domnívá, že nešlo o běžné astronomické těleso, ale o rozumnou božskou sílu (anděla), která se projevila jako světlo, aby oslovila ty, kteří studují hvězdy.
Nicméně vše svědčí o tom, že hvězdy byly dvě. První se zjevila mudrcům a přiměla k cestě do židovské země, kam pochopitelně zamířili do hlavního města, kde předpokládali najít nově narozeného krále. V Jerusalemě patrně mudrcové nevěděli, kam dál. Obdrživše radu, vypravili se hledat do Betléma, kde je pohybující se(!) hvězda zavedla k domu, kde bylo Dítě. První hvězda byl zřejmě astronomický úkaz, druhá hvězda, která se pohybovala (což obyčejné hvězdy nedělají), byl patrně anděl. (Viz o tom podrobně v článku O datu Kristova Narození, o Betlémské hvězdě a Zjevení Páně.Herodes zde ztělesňuje strach a paranoiu světské moci. Král, který se třese před dítětem, symbolizuje konflikt mezi "královstvím tohoto světa" a "Královstvím Božím".
Herodes byl dle historických zpráv psychopat, který se tak bál o svou moc, že postupně zavraždil své syny. Nebyl právoplatným králem, vládu si koupil úplatkem od Římanů. Židé ho nenáviděli.Mudrci pak byli ve snu varováni, aby se nevraceli k Herodovi, a vrátili se do své země jinou cestou. To je duchovní metafora: Kdo se skutečně setká s Kristem, nemůže se vrátit stejnou cestou, jakou přišel - jeho život se mění. Je to jinotajné sdělení: Adam odešel z ráje cestou neposlušnosti, vzpoury a pýchy. Kristus nás vede do ráje jinou cestou: pokory, poslušnosti a služby.
* * *
Vánoce nejsou jen vzpomínkou na historii, ale pozváním, abychom se i my - podobně jako pastýři nebo mudrci - vydali na cestu a našli v Kristu světlo pro svůj život.
"Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (Mystická zpráva o Narození Kristově od apoštola Jana)
Symbolika slunce a východu
Základem pochopení je proroctví proroka Malachiáše (poslední kniha Starého zákona): "Vám však, kdo se bojíte mého jména, vzejde Slunce spravedlnosti a v jeho paprscích bude uzdravení." (Mal 3,20 / 4,2) Když Zachariáš v Lukášově evangeliu zpívá svůj chvalozpěv, přímo na toto proroctví navazuje. Kristus není jen "dalším světlem", je to úsvit nového dne lidstva.
Proč právě "Východ" (Anatolé)? V řečtině má slovo Anatolé dva významy:
1. Východ (světová strana, odkud vychází slunce).
2. Výhonek/Ratolest (rostlina, která vyrazí ze země).
Raní křesťané v tom viděli úžasnou hříčku: Kristus je Ratolestí z rodu Davidova, která zároveň jako Slunce vychází z nebeské výsosti.
Symbolika "Východu z výsosti" (řecky Anatolé ex hypsous) a Krista jako "Slunce spravedlnosti" patří k nejstarším a nejhlubším obrazům raného křesťanství. Tento motiv se táhne od starozákonních proroctví až po liturgické texty, které používáme dodnes.
Sv. Justin Mučedník (2. stol.) píše, že Kristus je oním Světlem, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. Podle něj je Kristus "živým Sluncem", které nezapadá a které dává život lidské duši, nikoliv jen tělu.
Tato symbolika ovlivnila život církve. Modlitba k východu: první křesťané se modlili čelem k východu, protože odtud očekávali druhý příchod Krista (Parusii). Proto jsou naše chrámy orientovány oltářem k východu. A dále se tato prvocírkevní symbolika zrcadlí ve vánočním troparu. V pravoslavné tradici je hlavní vánoční chvalozpěv postaven právě na obrazu východu slunce, v jehož paprscích jsme uzdravováni a poučováni:
Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti, a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě!
(Toto je znění opravené dle CSL. V Gorazdově sborníku je oproti tomu trochu zastřen právě tento starokřesťanský rozměr Krista Narození jako východu Slunce spravedlnosti.)
* * *
Kristus se rodí, a Bůh se zjevuje. Kristus se rodí, aby spasil člověka. Narozením Kristovo začíná evangelium, které je nejvyšším a nejdokonalejším slovem Božího zjevení. Evangelium je nad všechny proroky a učence. Kristus nám zjevuje, jaký je Bůh a jaký je jeho vztah k člověku. A začátkem tohoto zjevení, tedy evangelia, je Narození Kristovo. Od této chvíle se lidem zjevuje pravda o Bohu v takové plnosti, že si to do té doby nikdo neuměl ani představit. Z evangelia víme o Bohu vše, co je člověku zde možno poznat, co je schopen pojmout.
Kristus se rodí, aby spasil člověka. Nesmrtelný přichází, aby zemřel. Věčný se vtěluje, aby byl uložen do hrobu. Nejvyšší sestupuje, aby se ponořil do nejpropastnějších hlubin, kam jen člověk může padnout. Dobrotivý se vydal za člověkem do největších dálav, kam se jen člověk od Boha může vzdálit.
Když se potápěl Titanik, lidé z paluby se pokoušeli zachránit se na člunech. Kristus je ten, kdo na své loďce připlouvá, aby se nalodil, aby s lidmi utonul - okusil smrt. Jen touto cestou - z hlubin smrti - lze spasit člověka.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1467 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1452 do č. 1455)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.