Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1465: #
Administrátor
--- 10. 4. 2026
Nad jitřní bohoslužbou Velkého pátku
Velkopáteční svaté přijímání
Pro to, co do češtiny překládáme pojmem „svaté přijímání“, má většina ostatních jazyků odlišný termín s poněkud odlišným významem. Místo českého „přijímání“ (ve smyslu: přisvojit si něco, akceptovat, pojmout, spotřebovat) zaznívá v řečtině, církevní slovanštině i angličtině atd. spíše význam ve smyslu: zúčastnit se, přijmout účastenství, či mít společenství, potažmo sjednotit se. Obvykle tato zvláštnost v našem českém lexiku nemá žádný větší význam, ale z hlediska dnešního zamyšlení je důležité na ni upozornit.
Jak ví každý kněz i většina laiků, v den Velkého pátku se nekoná liturgie a nepodává se svaté přijímání (kromě dvou výjimečných případů). Nekoná se liturgie s eucharistickým kánonem (anaforou) a epiklesí (sestupováním Svatého Ducha na předložené chléb a víno, a jejich proměňování na Tělo a Krev Kristovy). Nekoná se ani liturgie předem posvěcených Darů (tedy ne v rámci byzantské liturgie a jejích typikonů). Církev tento den hledí na Pána Ježíše, jak přináší na kříži oběť, sám sebe obětuje jako Beránek zabitý za hřích světa; nekonáme tedy nekrvavou oběť liturgickou. Dnes stojíme pod křížem, abychom se stali účastníky té události, na které je založena i naše liturgická oběť.
Při liturgii nejde o opakování Kristovy oběti, ani o symbol, ani o její aktualizaci, ani o zpřítomnění historické události, ale právě o účast na Kristově oběti, která vstoupila do věčnosti a v síle Ducha Svatého na ní přijímáme při každém liturgickém obětování účast. Stejně jako na Kristově Vzkříšení. Podobně jako smí v jeden den kněz vykonat jen jednou eucharistický kánon a epiklesi, a na jednom svatém prestolu smí být každý den jen jednou vykonána božská liturgie, a každý můžeme jen jednou denně přijímat Tělo a Krev Kristovu, protože Kristus se jen jednou obětoval a jednou vstal z mrtvých, tak není vhodné, abychom na Velký pátek, v den Kříže, přijímali dva různé způsoby účasti na Kristově oběti - jednak skrze stání pod křížem a zároveň tuto oběť přijímali eucharicky. To by odporovalo našemu duchovnímu cítění a prožívání.
Velký pátek je den našeho stání a pláče pod Ukřižováním. Eucharistie je pak nejen obětí, ale i vítězným a radostným vzkříšením. A o Velkém pátku na Vzkříšení teprve čekáme. Kristus vstává z mrtvých až třetího dne, ne v jednom dni. On sám oddělil sobotním spočinutím v hrobě svou Oběť a své Zmrtvýchvstání.Proto typikon stanovuje nekonat liturgii ani na Velkou sobotu, protože Kristus je stále v hrobě. Velkosobotní liturgie je dle typikonu spojená s večerní, tedy se má konat až v sobotu večer, tedy už v rámci začínající paschální neděle (den začíná liturgicky večerem). Proto by se měla opravdu konat na Velkou sobotu až večer (už se při ní objevují bílá liturgická roucha). Konat ji dopoledne odporuje logice a zásadám liturgického života Církve.
* * *
Nekoná-li Církev v tento den eucharistické obětování, neznamená to, že o Velkém pátku nemáme plnou účast na Kristově oběti. I Velký pátek má své svaté přijímání, ale jiného druhu než eucharistické, čili jiné než skrze přijímání Chleba a Kalicha ústy do nitra a skrze víru i do duše.
Velkopáteční svaté přijímání do nás vstupuje skrze naslouchání. To je spasitelné čtení pašijí, čili strastných evangelií. Pokud je vyslechneme s bázní Boží, s pokáním a s vírou, vstupuje do nás účast na Kristově spásonosném utrpení, na Jeho Kříži. Srdcem otevřeným Kristu do nás vstupují evangelijní slova o tom, jak za nás bylo draze zaplaceno (1. Kor 6,20; 1. Kor 7,23) - tedy, jak za náš věčný život Spasitel zaplatil, jakým hrozným utrpením, kterým sestoupil až na samotné dno našeho padlého lidství, aby nás za tuto cenu vykoupil z moci věčné záhuby. Tím přijímáme do svého nitra nejsilnější možné svědectví o nekonečné Boží lásce. Ukazuje se nám, že Boží Syn tak miluje člověka, že je ochoten na cokoliv přistoupit a cokoliv podstoupit, jen aby nás zachránil pro věčné společenství s Ním.Kristus přišel a v průběhu svého pozemského života stále sestupuje do hlubších a ponurejších propastných tůní okoušení následků našeho pádu do hříchu. Je to jako schodiště. Prvním krokem dolů bylo jeho vtělení a přijetí nemohoucnosti a nevědoucnosti dětství, práce v truhlářské dílně, a všech omezení daných samotným naším lidstvím apod.
To je naše velkopáteční účast na Kristu a na Jeho díle spásy lidí. Církev nám každoročně staví před oči tento obraz hrůzy i naděje, strašného utrpení, smrti i Vzkříšení, aby s námi otřásla a připomenula nám, že za nás Někdo zaplatil, byla zaplacena vysoká cena za naši spásu a věčný život v Království nebeském. Samozřejmě, Kristova Kříže se dotýkáme nejen různými svátky i každodenním vzpomínáním a vzýváním po celý rok. Leč právě v tento den čteme z evangelií všechna čtení o Kristově posledním dnu jeho života před smrtí. Všechna svědectví, co byla zapsána, se nyní přečtou. Vyslechneme nejen vše, co se v tento poslední den stalo, ale také poslední slova, která Pán Ježíše v tento den pronesl. Je to tak ustanoveno liturgickým řádem Církve pro velkopáteční jitřní bohoslužbu, která se koná ve čtvrtek večer, abychom při této dlouhé službě, s čtením mnohých pasáží ze všech evangelií, jakoby bděli s Kristem, jak o to žádal v Getsemanské zahradě Ježíš své učedníky. Alespoň malou část noci takto probdíme, a tím jsme postaveni tváří v tvář celému tomuto obrazu, vykreslenému slovy evangelistů, a necháváme jej na sebe zapůsobit, vstoupit do srdce a skrze to přijali účast na tomto díle spásy - abychom tam byli s Kristem, s apoštoly, s Marií a dalšími ženami... To je skutečné velkopáteční svaté přijímání = účastenství na Kristově díle spásy celou naší duší, celým srdcem a celou myslí.
Dalším krokem byl křest přijatý z rukou sluhy. Dalšími kroky bylo snášení všech těch pomluv, závisti, útoků, nepochopení i zloby některých lidí v průběhu celých tří let jeho působení. Pak přijetí takových bolestných a rmutných lidských citů, jak se to projevuje v pláči nad zesnulým Lazarem.
Pak přijetí zlopřejného a úkladného úradku velekněží a starších lidu, aniž by se tomu protivil, obhajoval se, či se s nimi hádal o své nevinně. Následovalo přijetí Jidášovy zrady. Snášení nechápavosti učedníků a umývání jejich nohou. Pak sestupuje ještě hlouběji k přijetí hrůzy z bolesti a smrti - pocení krve v Getsemanské zahradě.
Další krok hlouběji: nechal se zatknout, spoutat, vláčet na soud a soudit. Ještě níže: podrobil se soudu pohana - Piláta. Tiše hleděl, jak ho zuřivě zapřel jeho vlastní národ, který po něm celá tisíciletí toužil. Díval se, jak si místo něho vyžádali propuštění vraha Bar Rabana, Bar Aba - jiného syna jiného otce - syna ďábla, kterým se Barabáš stal svými skutky a byl tak přímo antipodem Kristovým. Byl započten mezi zločince a vrahy, a nechal se s nimi potrestat. Nereptal, nespílal, nehrozil nikomu.
Další stupeň níže do temnot: Nechal se bít, přijal výsměch, strpěl údery, kruté mučení, trýzeň bičování, poplivání a nejukrutnější bolest na kříži. Vojáci ukradli jeho šat, losovali, komu připadne chiton, který mu utkala jeho Matka. Pak následoval krok do nejhlubší temnoty duše, kam jen člověk může klesnout: Bůh se mu ztratil z obzoru, neviděl svého Otce, přijal nejhlubší zatemnění mysli a srdce - okusil i stav nevěřících či atheismu. A pak už následoval poslední krok do propasti - smrt a duše stažená do podsvětí. To je dno všehomíra. Není žádné lidské tragédie, žádné temnoty, žádného žalu a bolu, které by Pán neokusil.
Rozměr tohoto sestupování se nám otevře, když si uvědomíme, že to byl Boží Syn, Slovo Otcovo, Stvořitel světa - předvěčný, všemohoucí a vševědoucí vstupuje do lidské slabosti, smrtelnosti, nevědomosti a padlého stavu duše i těla.
Některým stačilo pouhé toto přijímání k spáse a k svatosti - jako jediná „tajina“, kterou v životě přijali.
Celý liturgický život Církve, průběh roku, je vlastně takovou monumentální tapisérií, kterou Církev rozvinuje před našima očima. Na ní sledujeme celé dějiny lidstva, zvláště dějiny spásy. Od přípravy příchodu Páně, přes jeho vtělení a narození, až po jeho umučení, Vzkříšení a nanebevstoupení atd. Není to jen didaktika, ale hlavně anamnéza (vzpomínání - udržování paměti, památky; Luk 22,19; 1. Kor 11,24). Jedním z nejsilnějších momentů, které mají otevřít naše srdce k přijetí Krista, je pak Velký pátek. Je vůbec možné, aby někdo, kdo naslouchá celému tomu čtení, nebyl tím zasažen v srdci? Je možné hledět na takovou lásku, aby se v srdci neprobudila vděčnost, lítost nad hříchy, pokání a hlavně láska k Pánu Ježíši Kristu?
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.