1462
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1462: #
Administrátor
--- 2. 4. 2026
Postní zamyšlení nad stavem církevního společenství
K čemu je nám půst?
Velký půst se chýlí k svému konci. Přinesl opět mnoho duchovní krásy, ale to jsou věci těžko přenosné slovy. Přinesl však i jistou bolest nad tím, co vidím kolem. Církevní společenství na tom není dobře. Resp. začíná na tom být stejně, jako svět kolem. Do jisté míry to dnes chápu - je válka. Ruské "pravoslaví" ukázalo naplno svou pokaženost a neužitečnost. To znamená, že velká část příslušníků pravoslavné církve ve světě je tak říkajíc „mimo hru“. Takže to odvádí pozornost od duchovního zápasu a kazí to morálku. Jenže tento úpadek začal být zřetelně patrný už někdy před 10 lety nebo ještě dříve. Válka to jen zvýraznila či urychlila.
Pokusím se podělit o své obavy ze směru, kterým se archa církve vypravila. Bohužel se o tom vlastně skoro nemluví nebo jen ve všelijakých zmatených pseudoproroctvích. A při tom uvědomit si stav věcí je už prvním krokem k nápravě. Nesmíme jen opovážlivě spoléhat na to, že Kristus se o svou církev nějak postará. Z celosvětového hlediska jistě vždy někde budou skuteční pravoslavní křesťané, ale jak má dopadnout většina církve? V dějinách zanikaly i velké církve, kácely se pilíře a zřítily se sloupy. A to právě ty největší a nejpyšnější. A spolu s nimi i ty menší, které byly pod jejich vlivem.
Motto:
„Zákon totiž přináší jen poznání hříchu.“ (Řím 3,20) Podobně jako Zákon byl dán židům, aby je usvědčoval, tak možná i půst je nám dán k usvědčení - společnosti, církve i člověka. Doufat, že mi změna jídel něco přinese od Boha, je ještě mnohem horší, než názor farizeů a zákoníků, že jim plnění skutků zákona a všech tehdejších náboženských předpisů může dát spásu.
Pravoslavná církev je svatá apoštolská Kristova. To však neznamená, že její lidské společenství netrpí nemocemi a jinými nedostatky. Myslím, že má především problémy s formalismem, ustrnulostí ve vnějších projevech a v druhořadých praktikách, které jsou povyšovány téměř na princip pravoslavnosti. Máme s tím v posledních staletích takové problémy, jako snad nikdy v historii až do cca 15. století. A v posledních desetiletích se pád do farizejství ještě dramaticky zrychluje. Narůstá mezi námi pocit, že pravoslaví - to znamená muzeálně opatrovat vše, co nám předalo ruské 18. a 19. století, oprašovat tyto exotické útvary jako exponát, nedopustit žádnou změnu - a věřit, že není jiná cesta k spáse.
Celou dobu historického trvání Církve se vnější stránky jejího životy vyvíjely, proměňovaly, a odpovídaly na vnější okolnosti. Pak padla Konstantinopol pod Turky a světové pravoslaví ztratilo vůdčí sílu a kormidlo svého vývoje. Ruská církev to nikdy nemohla nahradit, protože nemá ty věkovité tradice, bezprostřední návaznost na apoštoly, hluboké tradice antické filosofie a myslitelství, vzdělanost, vlastní kulturu, svatootcovské bohatství apod. Proto nastala po pádu Byzance stagnace vývoje, a ustrnutí vnějších projevů. Přišla doba temna, tmářství, strnulosti. Některé dílčí úpravy zbožnosti, jimiž život církve reagoval na dobové okolnosti, byly téměř dogmatizovány a staly znakem pravoslavnosti. Vypadá to tak, že se Církev uzavřela do zlaté klece obřadů, zvyků, praktik, které se vyvinuly v 17. - 19. století (většinou v Rusku), a dnes jsou považovány za nedotknutelnou součást pravoslaví. Jenže často vznikaly pod vlivem cizích nepravoslavných vlivů a tlaků nebo vlivem nevzdělanosti.
Převládlo formální a farizejské vykonávání obřadů, v nichž jsou zkomoleniny ovlivněné mentalitou staroobřadců, nevědomosti a tmářské carské Rusi, která je dnes občas vykreslována jako ideál pravoslavné společnosti. Dnes se to projevuje mj. muzeálním bohoslužebným stylem, který není ani historicky autentický ani neodpovídá stavu, schopnostem a potřebám moderního člověka. Vyhovuje jen těm, kdo mají náboženské potřeby mentálně podobné muslimům - vyhledávají strnulost a formální plnění náboženských povinností. (Možná proto se dnes Rusové tak sbližují s muslimy.)
Současní, v materialistickém duchu vychovaní nebo jím ovlivnění lidé, nezřídka se zálibou hledí na všechny možné duchovní podivnosti či exotiku i na všelijaké duchovní exoty, a jsou ochotni nechat si duchovně deformovat duši kdejakým tmářstvím. Někdy se projevuje exaltovanou oddaností orientálním guruům, kteří přišli vyždímat z duchovně vyprahlých zápaďanů peníze, nebo neuvěřitelně nekritickou důvěřivostí vůči všemožným sektám či různým orientálním učením, která svou podivností a iracionálností příjemně lechtají příslušníky naší rozumářské civilizace. Jiní jezdí klanět se duchům pralesa do Amazonie a užívat tam drogy. Sem patří i romantika, s níž hledí tito lidé na středověké ruské tmářství a krutou nevzdělanost, o kterých si myslí, že je to pravoslaví - to nejpůvodnější křesťanství. A čím temnější, tím asi původnější.
A jak na své věřící hledí popové na východě? Nezřídka nejsou jejich způsoby tak daleko od orientálních vševědoucích guruů. Mezi duchovenstvem je tam rozšířeno takové rčení - poučení mladým popům, jak to mají dělat: Kývej kadidlem a stříhej ovce.
* * *
Zvláště bolestně se to projevuje ve snížené schopnosti církve zvěstovat evangelium a podávat současným lidem okušení autentického křesťanství a uvádět je do pravoslavné spirituality. Pochodeň barokní římsko-katolické konzervovanosti, zbožnosti zakleté do nesrozumitelné latiny, modliteb připomínajících spíše mantry, uzavřenosti a nedostupnosti jádra zbožnosti, dnes nese "pravoslavné" Rusko (včetně toho inkvizičního myšlení a křižácké mentality). Zdědilo od Západu i jeho pýchu, pocit výlučnosti a samospasitelnosti. Nemělo by o tom nyní smysl hovořit, kdyby se tato duchovní nákaza nerozlévala pod nálepkou »pravoslaví« přes ruské hranice do světa. Je to jakási křížová výprava ruských popů (ne všichni jsou takoví, jsou mezi nimi i rozumní a střízliví zbožní lidé). Momentálně řádí ruští církevní křižáci v Africe atd.
Nemoci a bolesti se projevují nejen v povrchnosti a formalismu v životě církve, v bohoslužbách i ve vnitřním životě, ale na mnoha dalších jevech - např. v eklesiologické krizi, která se demonstruje imnoha rozkoly, úplným popíráním posv. kánonů v církevní správě, individualismem ve zbožnosti, problémy s farním společenstvím. A samozřejmě v nacionalismu.
* * *
Hlavním problémem je, že si tento krizový stav našeho společenství moc neuvědomujeme. Církev je plná sebejistoty. Pýcha se stala jedním z hlavních rysů některých pravoslavných okruhů.
Pýchou se dmoucí ruský biskup klidně prohlásí o Rusku, že je to sloup držící celý svět a zachovává život na planetě (nepřeháním, tak to opravdu řekl). Cituje masového vraha Putina: „Nebude-li Rusko, k čemu je Bohu takový svět“ (i vrazi dnes mohou teologizovat). Především prý Rusko stojí na stráži tradičních hodnot (např. nezabiješ). Hlavním nepřítelem je však ta zatracená současná svoboda. (Jeden místní kněz to vtipně komentoval: „Nebude-li Rusko, jaký smysl by měl tento svět?!“) Za tyto své démonické klamy a báje jsou však připraveni bojovat se zbraní v ruce.Ve skutečnosti už jako církev asi ztrácíme schopnost dokázat odolávat duchu světa (to znamená nejen sekularizaci, ale především je „duch světa“ v principu duchem nepřátelství vůči Bohu, jak říká Písmo. Duch světa působící v církvi je, myslím, skrytou příčinou formalismu a povrchnosti ve věcech církevních. Pro náš svět víry asi platí, že tam, kde se nejde pod povrch a ke kořenům, vždy přichází farizejství a duch zesvětštění.
Apoštolové píší: „Víme, že my jsme z Boha, ale celý svět leží v tom zlém. (1 Jn 5,19) Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě. Jestliže někdo miluje svět, Otcova láska v něm není. Neboť všechno, co je ve světě - žádost těla, žádost očí a pýcha života - to není z Otce, ale ze světa. (1 Jn 2,15-16) Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jak 4,4)“Dalším krizovým jevem je formalizace zpovědi - která byla degradována na jakýsi oficiální či předepsaný požadavek pro připuštění věřícího k přijímání. Zpovědníkovi nevadí, že tvá zpověď je povrchní, chladná a že žádné zvláštní hříchy na sobě nevidíš (jen ty „každodenní“), důležitá je pro kněze tvá účast, aby ti mohl dát úřední razítko - štempl: »splnil povinnost a je připuštěn«. Je vlastně jakési vykonávaní prezence, jak na vojně při nástupu. Jak daleko je takový byrokratický úkon od duchovního života!
Z toho pak plyne malá účast věřících na eucharistii - bez níž nemůže být skutečný křesťanský život. Sami ruští věřící někdy říkají, že nechtějí hrát tuto absurdní hru, ke které je církevníci nutí. A tak ti, kteří byli v této pochybné tradici vychovaní (tj. že zpověď je večer před přijímáním nutná), berou zpověď jako výroční povinnost, nutnost a podle toho se chovají, tj. nechodí ke zpovědi, jak je rok dlouhý, a potažmo ani k přijímání. A podle toho vypadá jejich duchovní život a jejich způsob myšlení.
Kdo by to čekal, že se společenství Kristovy Církve může po dvou tisících letech stát stejně farizejské a zákonické, jako byla starozákonní církev v dobách Ježíšových? Opravdu si někdo myslí, že tomu, co Pán Ježíš kritizoval, kudy chodil, dnes žehná?
Jak už dávno hlásá jeden známý teolog: tehdejší farizeové, to je dnešní vysoké mnišstvo; velekněží - hierarchické duchovenstvo; zákoníci - současní znalci všech pravidel, dogmat a kánonů, aniž by chápali jejich smysl. Tenkrát i dnes - všichni svorně - svým duchem nepřátelé Ježíše Krista. (Připomínám Dostojevského Velkého inkvizitora, který z prostředí latinského západu přešel do Ruska.)
* * *
Významným projevem povrchnosti našeho křesťanství jsou všechny ty hádky a vášnivá různohlasí v církvi. Tam, kde se nejde pod povrch, k podstatě víry a k duchovnímu obsahu církevního života, začíná povrchnost, a lidé se začnou hádat o nepodstatnosti. Jen hlubina víry, evangelium, láska, opravdový zápas s vášněmi mohou vést ke skutečné jednotě, pokoji a jednomyslnosti. Když ztratí lidé v církvi dotyk s tím vnitřním pulsem církevního srdce, mohou vést svaté války o cokoliv - o kánony, o tradice, o kalendář, a praktiky a všechny další super svaté věci. Nejraději se věřící hádají o věci, kterým buď kvůli nedostatečnému vzdělání nerozumí nebo jim z hlediska povrchní víry ani rozumět nemohou.
O co všechno se dnes pravoslavní hádají? O kalendář, o bohoslužebný jazyk, o jurisdikce, o kánony, o prvenství, o politický vliv atd. Zašel jsem si na pravoslavné fórum - tam se v půstu řeší církevní peníze, politika... Až příliš často zde vládne nesnášenlivost, odsuzování, animozity, útoky na biskupy nebo vlastně na kohokoliv.
Církev se často symbolicky zobrazuje jako koráb - posvátná archa. Je to krásné podobenství s hlubokým významem. Jen se bojím, že brzy začnou naši církev zobrazovat jako pověstnou „loď bláznů“, která kvůli svárům na palubě nikam nepluje. Na lodi bláznů se šaškové hadají a perou, potápějíce svou kocábku.
Raději obraťme list.
Takových středověkých pokynů, která nemají nic společného s naší dobou,
se přetiskují a překládají v půstu celé kupy nejen u nás ale i v zahraničí.
Je Velký půst, a tak mě napadlo, co asi řeší pravoslavný internet. Boj s vášněmi? Jak prohloubit pokání? Jak sebrat síly k odpuštění těm, co mně urazili či uškodili? Jak potlačovat egoismus a získávat poslušnost a pokoru? Samozřejmě vtipkuji... Řeší se tam jídelníček (čili jak formálně vyplnit postní pravidla, ale nepřipravit se o kulinářská potěšení). Jiní vytahují nějaká středověká jídelní pravidla, stanovující přesně, co se který den může a co se nesmí jíst, kdy se jí vařené a kdy se jí jen nevařené, suché či s margarínem... Korunu těmto pravidlům, která se nehodí pro současnou dobu a spíše lidi odrazují od pokusů postit se, nasazuje název takových postních tabulek: »Spasitelný půst.« To by z toho člověk zaplakal. Jako by postní jídelní pravidla mohla někoho spasit!
To je právě ten duchaprázdný formalismus, který se šířil v dobách, kdy začal být půst považován za jakýsi cíl našeho snažení, a nikoliv za prostředek v rámci asketického odříkání, které má vést k odříkání smyslovému a nakonec i vnitřnímu boji s myšlenkami a pýchou - až k pokoře a duchovnímu zření svých hříchů.
Dnes tento starý dobrý formalismus považují někteří za posvátnou tradici, která nás má spasit. O neužitečnosti samotného půstu (tedy, když odříkáním nějaké potravy vše začíná a také končí) píše apoštol Pavel (viz citace z jeho listu na konci).
Problém vidím hlavně v tom, že plnou parou probíhající pohyb směrem k povrchnosti a formalismu je silně progresivní. Hlouposti dnes kvetou všemi barvami duhy. Tím nemyslím jen ultrasuper půsty, ale hlavně různé mylné kanonické výklady nebo úchylné pokyny např. ohledně svatého přijímání (před přijímáním si nečistit zuby, po přijímání nesmíte spát, nebo moc mluvit atd.). Tím vším se věřící zabývají velice rádi, ale usmířit se s příbuzným či projevit pokoru v zaměstnání je neřešitelný problém.
Pamatuji si na dobu ještě relativně nedávno - před 30 lety, kdy se v průběhu Velkého půstu téměř "povinně" objevily v církevním tisku a publikacích alespoň dva nebo tři články s rozborem modlitby sv. Efréma Syrského nebo nad dílem jiného askety. Vždycky napsal nebo přeložil nějaký kněz jakési pojednání či aplikaci na znění této modlitby či o nějakém duši užitečném postním poučení svatých Otců. V posledních letech to moc nevidím (nebo spíše výjimečně).
Další problém: proč tolik duchovních neslouží liturgii předem posvěcených Darů. Tato liturgie není dobrovolná - je to povinná součást liturgického života církve. Myslím nyní zvláště české kněze a české znění této liturgie s postními stichirami, které jsou už dávno přeložené do češtiny. Tam je takové bohatství námětů k pokání, k získávání pokory či k usvědčení svého pokrytectví ve zbožnosti. (Vlastně mě k tomuto psaní inspirovaly právě stichiry na velkopostní středy a pátky.)
Nakolik se v našem myšlení usídlilo farizejství, napovídá obvyklá pravoslavná myšlenka: stačí pečlivě vykonávat přesně stanovené obřady, a Bůh už sám skrze ně zařídí, co je potřeba. Čím se takové myšlení vlastně odlišuje od latinského dogmatu "ex opere operato" (ze samotného činění)?
Důkazem oprávněnosti těchto úvah o úpadku naší duchovnosti je strmý nárůst nacionalismu, který je v příkrém rozporu s univerzálností víry a církve (myslím tím tu obecnost, jež se označuje řeckým termínem katolicismus - nikoliv však římský, ale pravoslavný). A v neposlední řadě je nacionalismus neslučitelný s Písmem svatým, které se ostře staví proti nacionalismu, a pravoslavná církev dávno odsoudila jako herezi etnofiletismus, který vzniká z církevního nacionalismu.
* * *
 |
Za 40 let účasti na místním českém pravoslaví jsem se dobral k názoru, že naším zdejším problémem je neschopnost dostatečně se oddělit od nemocného ruského pravoslaví. Takže i když jsme autokefální církví, musíme se stále bránit, abychom nebyli filiálkou moskevské církve. Od dob sv. Gorazda platí neúprosná úměra, čím blíže je české pravoslaví k Rusku, tím hůře pro pravoslavnou misii mezi Čechy. Ruský vliv zde kazil misijní práci už vladykovi Gorazdovi a kazí nám naši práci i dnes. Právě v oblasti duchovního života je to vidět nejvíce.
* * *
Formalismus a ustrnulost ve vnějších a nepodstatných formách se asi nejzřetelněji projevuje právě v postní době. Všude vidíme projevy - křesťané se zabývají především tím, jak co nejlépe vyhovět jídelním postním pravidlům. Neříkám, že nejsou důležité, ale jsou druhořadé. Nespočívá v nich smysl půstu. Jenže o smyslu půstu se hovoří málo, kdežto o různých pravidlech, receptech a praktikách půstu se mluví stále a všude. A s pýchou: my jediní se správně postíme. Děkujeme ti, Bože, že nejsme jako ti ostatní.
Půst je přece pouze pomocný prostředek při boji s vášněmi. Bojujeme přece s hříšnými vášněmi, ne proti masu a sýru. Bojujeme se svým hříchem, ne proti svému tělu. Je pravda, že omezení stravy, vyloučení masa apod. pomáhá oslabit tělo a posílit duši. Ale to samo o sobě není cílem půstu. Je to nástroj k duchovnímu boji. Zápasíme s vášněmi, které poskvrňují tělo i duši, a s egoismem za očištění duše a za získání mírnosti a pokory.
Prvním užitkem, který nám půst má přinést, je poznání sama sebe, poznání své slabosti a svých hříchů. Každý si to na sobě mohl na čtyřicet dnů zkusit: vyloučit hádky, podrážděnost, zlobu, odsuzování, posměch, ctižádost a nadřazenost. Obnovit v sobě bázeň Boží. A hlavně zastavit svůj egoismus. Zničit svůj nevděk - naučit se děkovat Bohu i lidem. Pokořit se a prosit o odpuštění. Zamilovat si čistotu. Přestat sledovat peníze. Přestat reptat a bouřit se a pokusit se o poslušnost. Vyhladit z duše pomstychtivost, zlomyslnost, závist a hněv či zlost. Zkrátka žít čtyřicet dnů jako skutečný pravoslavný křesťan. Jenže o tom se mluví a káže málo, a při tom by se v půstu nemělo kázat a mluvit o ničem jiném.
Jestli jsme na tomto poli letos nedosáhli alespoň maličkého pokroku, byl nám letošní Velký půst úplně k ničemu.
P.S.
Na samotném začátku Velkého půstu jsme četli při liturgii zásadní slova apoštola (kterým na farnostech, kde se čte z Bible církevně-slovansky, skoro nikdo nerozuměl, ale povinnost je přečíst si řádně splnili). Jsou to však slova, která v sobě obsahují celou podstatu půstu:
»Nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti (zhýrale) a nestydatě, ne ve svárech a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a (nezbytnou) péči o tělo neproměňujte ve vášně. Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého. Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.« (Řím 13,11 - 14,4)
»Tělesné cvičení je totiž málo užitečné, ale zbožnost je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení nynějšího života i toho budoucího.« (1 Tim 4,8)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.