Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1458: #
Administrátor
--- 10. 3. 2026
Postní zamyšlení nad nedávným svátkem
Svátek Setkání Páně a Velký půst
Simeon Bohopříjemce se setkal s Kristem a toto setkání mu otevřelo cestu ven z tohoto pozemského života, do duchovního světa, věčnosti a nekonečností. Vzal do své náruče Spasitele a získal tím vysvobození z toho pozemského vězení a odchod tam, kde Spasitel vezme do náruče jeho, Simeona. (Viz Luk 2. kap.)
To samé platí pro nás. Setkání s Kristem vysvobozuje člověka z žaláře hříchu. Když zde člověk otevře svou náruč pro Krista, znamená to, že přijímá Krista do svého srdce. Kohokoliv přivinete na svou hruď, berete ho tím do svého srdce. A Kristus na to odpoví. Vede nás po cestě, která vede do jeho náruče, do jeho srdce. Kristova věčná náruč je cílem naší cesty.
Na této cestě k nám Pán promlouvá, jako hovořil skrze starce k Panně Marii, svá prorocká slova o kříži. O tom, co jeho příchod způsobí a o tom, co jej čeká podstoupit, a co čeká nás podstoupit pro něj. Jenže nejde jen o to slyšet jeho slova, ale především si je vpustit do srdce, dovolit jim, aby změnila náš život, obrátila jej vzhůru nohama, přesměrovala naše kroky ke kráčení po cestě života, cestou Ducha.
Co to znamená? V církvi je mnoho lidí, kteří poslouchají a čtou slova Boží. Jenže, aby tato slova měla sílu proměnit nás a měla moc být chlebem vycházejícím od Otce pro nasycení našich duší, je potřeba naslouchat jim v Duchu. Pak můžeme následovat Pána v jeho Duchu. Jinak to ani není možné. Bez Ducha můžeme sice naslouchat, ale neslyšíme. Hledíme, ale nevidíme.
To jsou slova, která nás usvědčují. Kolik lidí je pravoslavnými křesťany? A kolik z nich má Ducha? Naše Církev je plná věřících. Ale kolik z nich Bohu důvěřuje? Přijímá bez reptání jeho kříž? Věřících v Boha máme v církvi dost, ale málo máme důvěřujících Bohu.
Je tedy potřeba vyvinout jakési úsilí k získání Ducha. Blížící se půst nám napovídá, čím začíná toto úsilí. Ke snaze očistit své srdce je nutná nějaká askeze. Přinést Bohu oběť tím, že se něčeho vzdáme.
Od dávnověku se vztah lidí s Bohem utvářel při obětování, jak to vidíme ve starozákonních Mojžíšových ustanoveních. – Třeba při události obětování Páně, tj. tohoto svátku.
Bůh říká: Dej! A přijmi! Je to jakási výměna pozemského za duchovní. Sv. Basil říká: Za pozemské nebeské, za tělesné duchovní, za dočasné věčné (viz Kristovo podobenství o kupci a perle, či o poli Mat 13,44-46). Takto získáváme Ducha lásky k Bohu, kterého potřebujeme, abychom vůbec něco z Písma svatého a z křesťanské víry pochopili.
Ve Starém zákoně se přinášely Bohu oběti z toho nejlepšího, co lidé měli. Obětoval se nejlepší beránek, přinášely se nejlepší plody. Beránky a býky už sice nepřinášíme, ale princip zůstal. V půstu si to dobře uvědomujeme. Svou zdrženlivostí obětujeme nejchutnější jídla, pochoutky a pamlsky, slasti a zábavu. Obětuje dočasně část svých tělesných sil. To, co se nám v našich dnech zdá nejlíbivější, nejpřitažlivější a nejžádoucnější, toho se vzdáváme při půstu, abychom okusili blaženou prostotu a svobodu. Krásu jednoduché existence.
Půst sám však není cílem, je to prostředek – začátek cesty. Jsou to první kroky v úsilí za získávání ctností. Jenže ani ctnosti nejsou konečným cílem. Jsou nutným předpokladem. K čemu?
Odměna nebude za ctnosti ani ne za námahu vynaloženou na její získání, ale za pokoru, která se z nich rodí. (Sv. Izák Syrský) Pokoru získáváme, když nabídneme své srdce Kristu. To je ta největší oběť a cíl všech obětí - dát Pánu celé své srdce. A srdcem zkroušeným a pokorným Bůh nepohrdne. (Žalm 50/51)
Dáváme Bohu všechno a On nám chce dát všechno. Nespokojí se s půlkou či třetinou. Duch oběti a duch půstu v nás mají zrodit ducha lásky. A pravá láska neměří, co dávám.
Právě to je kritérium spásy na posledním soudu. Četli jsme o tom před začátkem půstu (Mat 25. kap.). Ti spasení mají něco společného, zbavili se egoismu a měli soucit s lidmi. To je projev lásky k bližnímu. Láska k bližnímu – to je přece trpělivost a soucit.
Životní příběh starce Simeona zvěstuje, že setkání se s Kristem otevírá Věčnost!
Sretěnije (Setkání) – to je příležitost zamyslet se nad tím, jak se v přirozeném, každodenním toku událostí náhle otevírá Věčnost a zní Boží hlas! Je to výzva chránit sebe i jeden druhého před veškerým vnitřním zlem, odsuzováním, netaktností, lhaním, pomluvami apod. Kéž Bůh chrání naše city, myšlenky a slova před neláskou. K svátku Pokorného, Pokorného, Bezbranného a Všemohoucího Dítěte Ježíše!
Simeon děkuje za možnost smrti. Konečně smí umřít, je mu otevřena cesta ven, dveře žaláře; je mu dovoleno odejít. Svět zkažený hříchem je vězení. Kletba pozemské nesmrtelnosti je asi nejkrutějším trestem v tomto světě. Sem přicházíme jen provést svou volbu. Zde není nic trvalého, pevného. „Všichni se vzdálili od Boží slávy není tu spravedlivý není ani jeden,“ volá apoštol Pavel v Písmu svatém. (Řím 3,10-12; Řím 3,23)
Kristus přichází aby vše obrátil naruby – je to kámen úrazu i kámen k povstání, jak pravil Simeon Bohopříjemce. Pro sebejisté pseudospravedlivce je usvědčením a zjeví jejich pád. Pro ty, od kterých bychom ze svého pozemského pohledu nic nečekali, je Kristus povýšením. Jak je psáno: Pyšným se Bůh protiví, ale pokorným dává blahodať. (Jak 4,6; 1. Petr 5,5)Jak názorně to dnes smutně sledujeme! Ruský samospasitelný národ, který se stále chlubil, že je oporou veškerého pravoslaví, padl - a pád z výše pýchy je vždy veliký. Dnes je Rusko ostudou pravoslavného světa. Upřímní věřící, kteří žijí kdesi na jiných kontinentech, o jejichž existenci jsme sotva věděli, jsou nyní budoucností světové pravoslavné církve.
Na závěr tohoto zamyšlení si připomeňme, jak bláznovská a hříšná a bezplodná je každá snaha dosáhnout zde v tomto světě, kde všechno pomíjí, jakékoliv postavení, slávu, úctu, bohatství a moc. Ať už jde o pachtění jednotlivců nebo politické ambice států či vášně celých národů. Myslím, že to chápe každý, kdo alespoň nepatrně postihl něco z obsahu křesťanské víry. Jenže je to stále se opakuje to, co Hospodin pravil o dávných židech: zaklínají se Abrahamem a vyvoleností, ale jejich nohy spěchají prolévat krev a jejich ústa lžou.
11 Není, kdo by rozuměl, není, kdo by hledal Boha.
12 Všichni se odchýlili, společně se stali neužitečnými; není, kdo by konal dobro, není ani jeden."
13 "Jejich hrdlo je otevřený hrob, na jazyku mají lest." "Pod jejich rty je hadí jed."
14 "Jejich ústa jsou plná zlořečení a hořkosti."
15 "Jejich nohy spěchají prolévat krev;
16 zkáza a bída je na jejich cestách
17 a cestu pokoje nepoznali."
18 "Před jejich očima není Boží bázně." (Římanům 3. kap.)
Kdysi dávní židé, poté saracéni, pak západ, dnes Rusové... Kéž by alespoň ti poslední pamatovali na slova sv. Jana Zlatoústého: „Kdybyste věděli, jak rychle na vás lidi zapomenou po vaší smrti, nesnažili byste se zalíbit se nikomu, než jen Bohu.“
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.