Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1455: #
Administrátor
--- 4. 3. 2026
Z dávného ráje do současnosti
O stromu poznání dobra a zla
15 Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.
V ráji vidíme strom poznání dobrého a zlého. Svatý Jan Zlatoústý o tom pravil: "mnozí si o tomto stromu poznání dobrého a zlého myslí nesprávné věci." Někteří se domnívají, že strom poznání dobrého a zlého je jakýsi totemový zákaz či tabu. Člověk přijme podmínky tohoto zákazu, vše je v pořádku; poruší je a bude potrestán. To ale nic nevysvětluje.
16 Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst,
17 kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš." (Gen 2. kap.)
Někteří říkají, že když člověk utrhl plod z tohoto stromu, teprve tehdy začal chápat, co je dobro a co je zlo. Vpustil zlo, padl, ale teď alespoň věděl, co je dobro. A dokud viděl jen to, co bylo dobré, prý ani nechápal, co to dobro je. Tedy aby člověk pochopil dobro, musel by se stát zlým a uvidět dobro „zvenčí“, aby se k němu mohl začít vracet. Z toho pak vychází, že pád do hříchu byl naprosto nezbytný. To je ale nesprávný úhel pohledu.
Jan Zlatoústý při vysvětlování toho, co je strom života, upozorňuje na to, že Adam dával jména všem zvířatům. To znamená, že Adam dokázal zvukem vyjádřit podstatu jakéhokoli stvoření. Už staří Řekové říkali, že ten, kdo dal všemu jméno, byl nejmoudřejší.
A Zlatoústý uvažuje následovně: Adam dal jméno i kozlovi. Kozel ví, kterou trávu může jíst a kterou ne. Copak je možné, aby se Adam, který dokázal zvukem vyjádřit podstatu kozla, nacházel na nižším stupni a sám by se nevyznal v tom, co je dobro a co zlo? Samozřejmě že ne.
Adam věděl, co je dobro a co je zlo. Zlo již existovalo v podobě padlých andělů, kteří následovali Lucifera, ďábla, satana, Božího odpůrce.
A dále uvidíme, že když Bůh ukládá zákaz požívání z tohoto stromu, říká: „Smrtí zemřeš.“ Jestliže Bůh mluví o smrti, znamená to, že Adam ví, co je smrt. Bůh nemůže spekulovat na jeho nevědomost. A mluví se tam nejen o fyzické smrti, ale i o smrti duchovní. A Adam to všechno věděl.
Tedy: strom poznání dobrého a zlého reálně představoval a symbolizoval Boží právo či prioritu rozhodovat místo člověka a za člověka o tom, co je dobro a zlo. To znamená, že před pádem setrvávali naši lidé v božském vidění těchto rozdílů. Co Bůh považoval za zlo, to bylo pro Adama zlem. Co Bůh považoval za dobro, to bylo pro Adama dobrem.
Pád do hříchu tedy spočívá v tom, že si lidé přivlastnili božské právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo. Když je ďábel pokoušel, říkal jim: „V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vaše oči a budete jako bohové, znající dobro i zlo.“ Co znamená „jako bohové“? Jedině Bůh ví, co je dobro a zlo.
Jenže ďábel navrhl: vy sami budete jako bohové, rozhodující o dobru a zlu. A veškeré zlo, které ve světě existuje, všechen ten zmatek ve světě, je proto, že si lidé každý sám pro sebe autonomně přivlastnili toto právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo.
Američané říkají: toto je pro nás dobro. Rusové říkají: ne, dobro je támhle to. Číňané říkají: ne, je to docela něco jiného. Ale proč mluvit o Američanech a Číňanech globálně? Lidé žijí ve svých rodinách. Manžel říká: musíme udělat toto, to bude dobré. Manželka říká: ne, to bude špatné. Co je pro jednoho dobré, jinému se zdá zlé. Pokud se lidé nepodřídí zákonu, který má Božský původ, nikdy se neshodnou.
Aby se lidská společnost vrátila k harmonii a ukončila tento zmatek, musíme obnovit prioritu Božího rozhodnutí. A jak v těchto otázkách najít, co je Boží prioritou? Jak poznáme, co je dobro a co je zlo? Božím zákonem, který je potřeba se učit. A pokud nechcete „pást“ sami sebe, ale chcete, aby se Bůh ujal díla vašeho duchovního budování, musíte poznávat Boží zákon.
Tím se jakoby vrátíme do rajského stavu, do výchozího bodu, a budeme se na zlo dívat Božíma očima. To, co Boží zákon nazývá zlem, to pro nás musí být zlo. To, co Boží zákon nazývá dobrem, to pro nás musí být absolutní dobro. První přikázání již bylo dáno: „Ploďte a množte se, naplňte zemi.“ To je přikázání dovolující. A zde Hospodin dává přikázání zakazující: „Nejezte z toho stromu.“ Tedy: nepřivlastňujte si právo sami rozhodovat, co je dobré a co špatné. K tomu je Boží zákon.
Přiznejme si, koho opravdu zajímá Boží zákon? (Tedy myslím: zajímá víc, než jen akademicky.) Podstatou všech světských činů lidí je - výhoda. Všichni konají to, co je pro ně výhodné. A co v církvích? Je to jiné? Přiznejme si, naprostá většina křesťanů jedná podle toho samého principu. Skutečný křesťan se pozná právě podle toho, že Boží zákon stojí pro něj nad osobními zájmy. Tj. na pýchou, touhou po majetku, po slasti, po slávě. Problém je v tom, že cesty Božích zákonů k těmto lákavým cílům téměř nikdy nevedou.
Když člověk začne sám rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné, stává se sám sobě Bohem. A navíc chce být Bohem i pro ostatní. Netřeba rozvádět, že na tomto pádu je založena celá lidská civilizace, a proto se potápí a stíhá ji zlo za zlem. Proto je tolik neštěstí a utrpení. Proto se všude šíří smrt jako dominantní síla pozemské sféry.
Tehdy v ráji pod tím stromem se zrodila idea, kterou je prodchnuta celá lidská civilizace a v posledních staletích je to už základní dogma společnosti: člověk je mírou všech věcí. To vyústilo v princip, který je dnes každému vtloukán do hlavy takřka od kolébky: Ty jsi mírou všech věcí.
Kdyby lidé ctili Boží přikázání, např.: „Nezabiješ,“ nebyly by války a jejich strašné utrpení. Kdyby lidé následovali Kristova blahoslavenství, např.: „Blahoslavení mírotvůrcové,“ jak by bylo krásně na světě. Je tu v nás však stále ten padlý Adam, který si přisvojil právo být sám sobě Bohem; to Adam v nás je ten, kdo škodí lidstvu, vraždí, ničí, krade, lže, touží vládnout, prahne po majetku, slávě a moci nad ostatními... Na tom všem nic nemění dokonce ani to, jestli se hlásí k víře v Boha, chodí se modlit, klaní se Bohu, vzývá jeho pomoc. Ba naopak, taková "víra" či náboženství se v našem myšlení starého Adama mění jen na další důvod vraždit, ničit, krást, dobývat, lhát, prahnout po moci... A to vše „ve svatém jménu Božím“. Věřící, který v sobě nebojuje s padlým Adamem, je pak ještě horší než nevěřící.
Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě smíš jíst.“ A pak Bůh říká: „Ale ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, neboť v den, kdy z něho pojíš, smrtí zemřeš.“ Jak vidno, Bůh mluví k Adamovi o smrti. Mluví o smrti fyzické i o smrti duchovní. Kdyby Adam nevěděl, co je zlo, nevěděl by, co je smrt, natož takové jemnosti jako smrt fyzická a smrt duchovní. Takže Adam už dobře ví, co je dobro a co je zlo - ví, co je v očích Stvořitele dobré a co zlé.
Když dítě natahuje ruku k ohni, neřeknete mu „nenatahuj tam ruku, to je špatné“. Řeknete: „Spálíš se.“ Tak i Bůh. Mluví o smrti a Adam rozumí, co je smrt.
Plnění Božích přikázání spojuje člověka s Bohem. Před jejich porušením byl Adam v dokonalé harmonii a spojení se Stvořitelem. Neustále viděl, co Bůh vidí jako dobro a v čem Bůh spatřuje zlo. Porušením přikázání se toto spojení roztrhlo. A tím se zároveň přerušil proud života, kterým Bůh člověka stále napájel. Od té chvíle je Adam mrtev. Toto rotržené spojení opět navazuje až vtělený Boží Syn.
Bůh říká, že Adam v ten den, kdy pojí, smrtí zemře. Adam fyzicky zemřel přesně v ten den, kdy z toho stromu pojedl. V Bibli je řečeno, že u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Adam zemřel v 930 letech. Tedy do svého tisíciletí mu chybělo přesně 70 let. Žil v ráji, to je Boží svět, tam je Boží den; prožil 930 let a zemřel přesně v ten den.
Co se přesně stalo? U Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Ale duchovně zemřel také. A duchovně zemřel v tom samém okamžiku, kdy z toho stromu pojedl. Adam s Evou rodili děti nakažené smrtí - tj. umírající tělesně a umrtvené duchovně. Proto se zlo a duchovně mrtvé skutky rozšířily po světě bleskovou rychlostí.
To vše trvá dodnes. Duchovně mrtví lidé nejsou schopni ničeho jiného, než kolem sebe šířit zase jen smrt. To proto, že šíří jen svou vlastní vůli vedenou svou pokaženou duší a obrácenou hierarchií hodnot. Je jedno, zda jsou tyto duchovní mrtvoly v církvi nebo mimo církev, všude jen šíří svou smrt. V tomto smyslu je mrtvý celý svět, i církve jsou mrtvé do té míry, do jaké jsou jejich členové duchovně ponořeni do tohoto světa a do svého pokaženého myšlení.
Víra, která je vedena lidskou vůlí a ne Boží vůlí, tj. která jde cestami hledání výhody a ne bezpodmínečného plnění Božích přikázání, se mění na magii: Buď vůle má! A magie je ďáblova víra.
Z tohoto mrtvého světa otevřel bránu do života Ježíš Kristus. Jenže - rozhlédněme se po církvích (o světu nemá smysl se bavit): kolik věřících je ochotno vyvinout nějakou rozhodnost a odpoutat se od smrti k životu? Od zla ke Kristu a jeho přikázáním lásky? Církve jsou plné věřících v Boha, ale kolik z nich Bohu důvěřuje a je ochotna přijímat, co Bůh dává?
Takže, když si to shrneme, i my stále jen znovu a znovu trháme ovoce z toho stromu poznání dobrého a zlého.
P.S.
Poté Bůh dal lidem „kožené suknice“. Někdo říká, že to byly speciální oděvy, jiní říkají: ne, naše tělo, tato kůže, to jsou ty kožené suknice. Člověk byl před pádem do hříchu jiný. Jaký? To se úplně přesně nedozvíme. Můžeme však v Ježíši Kristu spatřit náznak toho, jaký byl člověk před pádem a v jaké slávě se ocitne, až vstane k životu v Kristu a s Kristem. Tak jako se Kristus po dobu 40 dní zjevoval lidem, chodil po vodách, procházel zavřenými dveřmi – právě to je obrazem toho, jaký bude věřící člověk po vzkříšení.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.