Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1454: #
Administrátor
--- 3. 3. 2026
Pozoruhodná slova velkého ruského spisovatele o Rusech
Lev Tolstoj: Diagnóza ruské společnosti (1904–2022)
Slova spisovatele na začátku rusko-japonské války v . 1904
Proroctví L. N. Tolstého o současnosti? Nikoliv, jen diagnóza ruské povahy. To, co platilo o Rusech před 120 lety, platí i dnes.Hovoří se o národu jako celku; předpokládá se, že v každém národě je menšina, která se vymyká obecné charakteristice (takoví Rusové jsou už nyní asi spíše za hranicemi Ruska).
Dole najdete video s českými titulky. Nahoru vybírám přepis části zvukové stopy filmu s citacemi L. N. Tolstého a komentářem:
Stalo se to nejstrašnější. Společnost to podporuje. Církev tomu žehná.
Vláda říká, že jinak to nejde. Většina je přesvědčena, že vše je pod kontrolou.
V takové chvíli je zvykem mlčet. Ale právě v takové chvíli, v roce 1904, píše Lev Tolstoj text „Probuďte se!“. Protiválečný manifest adresovaný Rusům.
Text, který dnes zní děsivě aktuálně.
Opět válka. Opět nikým nevyvolané a nikomu nepotřebné utrpení.
Opět lež. Opět všeobecné zhloupnutí a pozvířečtění lidí.
Bezprostřední cit lidem říká, že by se nemělo dít to, co dělají.
Ale jako vrah, který začal řezat svou oběť a nemůže přestat, tak i ruským lidem se nyní zdá nevyvratitelným argumentem pro válku to, že věc už začala. Válka začala. A proto je nutno v ní pokračovat. A pomatení, pozvířečtění lidé v tom strašném díle pokračují.
To jsou řádky z textu, který se objevil na samém počátku rusko-japonské války. (Rok 1904)
Tehdy vše teprve začínalo. Společnost věřila v sílu armády, ve spravedlnost války a v to, že se ji podaří dovést do konce.
Válka byla předváděna jako nezbytná a spravedlivá, zatímco pochybnosti jako slabost a zrada.
Křesťanští pastýři nadále vyzývají lidi k největšímu zločinu.
Pokračují v rouhání a prosí Boha o pomoc při konání války.
A pokud se dnes Tolstého text čte bez vysvětlivek, znamená to, že tato nemoc Rusů nikam nezmizela.
Válka vždy začíná šokem, i když je do lidí roky pumpována nenávist, víra ve svou výjimečnost a hesla typu „můžeme si to zopakovat“.
Nezáleží na tom, že toto Tolstoj píše před 120 lety. Rusové se za tu dobu nijak nezměnili.
Děje se něco nepochopitelného a nemožného ve své krutosti, lživosti a hlouposti.
V ruském historickém cyklu násilí nevyžaduje válka žádné dlouhé ospravedlňování.
Nejenže se násilí snáší, nacházejí se pro něj vysvětlení a správná tónina.
Nejužitečnějšími se stávají nikoliv fanatici a kati, ale takzvaní normální lidé.
Vzdělaní, sociálně integrovaní, přesvědčení, že s tím nemají nic společného.
Právě oni jako první vysvětlí, proč to jinak nejde a proč teď není čas na pochybnosti.
Tak násilí přestává vypadat jako zločin a stává se společnou věcí.
Nejšpinavější moment v jakékoli válce není násilí samo o sobě, ale moment, kdy je prohlášeno za pokračování míru.
Když ten samý hlas, který včera mluvil o stabilitě, pořádku a péči,
dnes vysvětluje, že vraždění je jen vynucené pokračování dřívějšího kurzu.
A právě v tento moment se lež stává nikoli vedlejším efektem války, ale jejím hlavním obsahem.
Ruský car, ten samý, který vyzýval všechny národy k míru, všenárodně oznamuje, že navzdory veškeré své snaze o zachování míru drahého jeho srdci, v důsledku napadení Japonci nařizuje činit vůči Japoncům totéž, co začali činit Japonci vůči Rusům, to jest zabíjet je. A při vyhlášení této výzvy k vraždění se dovolává Boha, svolává o Jeho požehnání pro ten nejstrašnější zločin na světě.
V ruské historii nebyla církev téměř nikdy překážkou pro násilí. Naopak, v klíčových momentech se stávala jeho součástí. Tam, kde měla stanovit jasnou hranici a zábranu, vyhlásila své požehnání.
A po celém Rusku, od paláce až po poslední vesnici, pastýři církve, která sebe sama nazývá křesťanskou, vzývají onoho Boha, který velel milovat nepřátele, Boha, který je Láska, aby pomohl dílu ďáblovu a přispěl na pomoc vraždění lidí.
Ruská společnost po staletí žije v režimu ospravedlňování. Když se děje něco zjevně zločinného, nespustí se reflexe, ale proud slov.
Čím rozsáhlejší je lež, tím méně je v ní strachu z odhalení, protože se stává společnou.
Jazyk přestává být nástrojem myšlení a mění se v prostředek sebeuklidnění.
Tolstoj v tom vidí nikoli dočasné selhání, ale setrvalý stav.
Všechnu tu strašnou, zoufalou, novinářskou lež, která se nebojí usvědčení, protože je všeobecná,
všechno to ohlupování a pozvířečtění, v němž se i dnes nachází ruská společnost,
to vše se postupně přenáší i na masy, to vše je jen příznakem uvědomování si zločinnosti tohoto strašného díla, které se děje.
Myšlenka a slovo nejsou užívány k tomu, aby sloužily jako vodítko k lidské činnosti, ale k tomu, aby ospravedlňovaly jakoukoli činnost, jakkoliv by byla zločinná.
Válka, kterou vedou Rusové, není nikdy vedena nadšením, ale bezvýchodností.
Oficiální jazyk mluví o volbě povinnosti a velikosti, ale reálný pocit je téměř vždy jeden a tentýž: absence východiska.
Lidi není třeba přesvědčovat, jsou zahnáni do rámce, kde se odpor prohlašuje za nemožný.
... to je vyjádření onoho duševního stavu, který se v oficiálním a novinářském světě překládá slovy „za víru, cara a vlast“.
Stát nebojuje jako celek. Používá nižší vrstvy jako spotřební materiál.
To není chyba ani zkreslení, ale základní princip.
Tolstoj nepopisuje obraz, ale technologii. Zatímco se jedni topí, staví se z nich most pro druhé. A tento most se staví po staletí.
Jako pěší sarančata přecházejí řeky tak, že spodní vrstvy se topí tak dlouho, dokud se z utonulých nevytvoří most, po němž projdou ti horní.
Tak se nyní nakládá i s ruským lidem. A hle, první spodní vrstva se již začíná topit a vytváří cestu dalším tisícům, které rovněž zahynou.
Klíčový moment je: nikoli začátek války, ne její výsledek, ale moment morálního zrušení zákazu.
Když se vraždění již koná, ale ještě není vnímáno jako zločin. Když se náboženské požehnání, státní vysvětlení a společenské souhlasné mlčení sejdou v jednom bodě.
V ruském případě válka nepotřebuje masové nadšení nebo fanatismus. Stačí jí sociální setrvačnost.
Většina nevyžaduje přesvědčování. Stačí jí, aby odpovědnost byla rozmělněna.
Aby rozhodnutí vypadalo ne jako osobní volbou, ale jako následek okolností, povinnosti, přísahy či historické nutnosti.
Tak se formuje kolektivní spoluúčast bez subjektu, kde každý jedná, ale nikdo se nepovažuje za viného. Tím je dána stabilita tohoto modelu.
Válka se nekoná proto, že by lidé byli klamáni, ale proto, že tato forma účasti je pro ně psychologicky pohodlná. Umožňuje jednat bez přijímání rozhodnutí a podřizovat se bez uznání podřízenosti. Právě proto po každé katastrofě nevzniká reflexe, ale údiv.
To vše je jen příznakem, že si národ uvědomuje zločinnost onoho strašného díla, které se koná.
P.S.
I dnes v r. 2026 se zármutkem sledujeme „debilizaci“ (jak to nazývá MuDr. Koukolík) ruské společnosti. Tentokrát zefektivněnou médii, webovými kanály a sociálními sítěmi. I dnes slyšíme ruské duchovní a propagandisty volat po krvi (prominentní nejpopulárnější ruský kněz Tkačov, kterému se říká „běs v rjase“, je jen vrcholkem ledovce). Na ruském oficiálním církevním videokanálu „Spas“ prohlásil ředitel pravoslavného „Rádia Radoněž“, že Ukrajince je potřeba vypálit plamenomety ze země, a že se tu musí jednat dle starozákonní morálky - takže se vlastně zříká Krista, a přítomní vedle sedící duchovní v rjasách a s kněžskými kříži na hrudích se ani nepohnou a ani slůvkem nic nenamítnou. Nejváženější ruské duchovenstvo se mlčky zříká Krista.
S tím souvisí i nová církevně-morální propaganda: národ potřebuje každých 25 let válku. Jinak klesá jeho morálka. (A co např. „blahoslavení pokojní“ (dosl. mírotvůrci)? Nikdy to v ruské církvi neslyšeli?)
Všichni tam vidí, že žijí v diktatuře, ale většina nehne ani brvou. Lidé jsou jako když strnulí - podobně jako zvíře, když na něj hledí had. Diktatura Putina? Nebo už diktatura antikrista?
Lev Tolstoj: Diagnóza ruské společnosti
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.