
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1453: #
Administrátor
--- 22. 2. 2026
Terorismus Moskvy proti ukrajinskému lidu pokračuje
Hladomor a chladomor
Za Stalina decimovalo Rusko Ukrajinu hladomorem. Krvavým nástupcem Stalina, Putinem je nyní Ukrajina decimována chladomorem. Už Puškin dospěl k názoru, že Moskva je jen zdrojem moru (ve své době podezíral cara, že nechal rozšířit mor cholery). Rusko je nyní bolestí a ostnem pro všechny okolní národy. Celé to působí dojmem, že Bůh už nechává Rusy jen hromadit hříchy, aby se míra jejich nepravosti naplnila. Jak se píše o posledních časech, ve kterých už nebude náprava pro ty, kteří se upevnili na cestě zkázy: „Kdo hřešíš, hřeš dál.“
![]() |
Rusko už není v ničem lepší, než jakákoliv jiná část lidské civilizace. I Rusko je totiž proniknuto idejemi osvícenství, které jsou vzpourou proti Bohu a Církvi. Tyto ideje lze shrnout do jednoho axiomu: člověk (ne Bůh) je mírou všech věcí. Z toho automaticky vyplývá antikristovská myšlenka: mám-li dost moci, mohu všechno - mohu si konat, co chci. Žádné zákony - ani Boží ani lidské - nade mnou nemají moc. (Všichni tito antikristové se zaštiťovali zájmy své rasy nebo národa či blahem lidstva.) Pokud tomuto duchu začne sloužit i církev, není tam už nic, co by mohlo Antikrista zastavit.
Z našeho hlediska - na duchovně apokalyptickém plánu - se už se strašidelnou zjevností ukázalo, že v Rusku byla nejpočetnější ze světových pravoslavných církví odstraněna přicházejícímu antikristu z cesty.
Bible o tom praví: Antikrist přijde, až bude odstraněn z cesty ten, kdo tomu překáží. Ten "udržující" (zadržující). (2 Tes 2,7) Tajemství této bezbožnosti již přece působí; jen čeká, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo ji dosud zadržuje.
Existují různé výklady, kdo je ten "udržující". Myslím, že je to pevná církev. Ruská církev sice vždy byla těžce poznamenaná a deformovaná farizejstvím, povrchností, vždy tam bylo mnoho povrchnosti a duchaprázdné obřadnické okázalosti. Je to vidět už na jejich církevní architektuře, která je z pohledu pokory a nějaké hlubší víry odporná. Celá triumfálnost a nablýskanost ruského pravoslaví je v podstatě totožná se středověkým papismem. I při veškeré pokaženosti však byly v ruské církvi ještě zbytky nějaké duchovní a morální síly. A tyto zbytky byly dnes prakticky smeteny. A jediný, kdo tomu v této církvi odporuje, jsou fanatici, rozkolníci, pobláznění tmářští starci se svými chorobnými proroctvími a radami spálit osobní doklady, žít z toho zplodí zahrádka. Jenže i tato strana, která se staví k oficiální církvi kriticky, je stejně nacionalistická a mesianistická či hereticky etnofiletická jako jsou ti, od kterých se oddělují. A těch pár slušných a rozumných Rusů, co tam někde také jsou, se vlastně nedobrovolně ocitlo na jedné lodi se všemi těmi poblázněnými fanatiky (a to rozhodně není záviděníhodné).
Ruská církev sice nikdy nedostála svému poslání hloubkou pravoslavného církevního života, neporušenou vírou, čistotou duchovnosti, nadsvětskostí, svatostí duchovenstva ani řádnou kanoničností svého života, avšak i tak byla nějak užitečná (např. pomáhala materiálně pravoslavným pod tureckým jhem). Z pravoslaví tam byly vždy jen zlomky, ale i ty měly svůj význam vzhledem k početnosti církve. Avšak čím je prospěšné spáse světa putinské pravoslaví a církev, která spíše nevěstkou než nevěstou?
Mám obavy, že se blíží doba, kdy budou pravoslavní podle příkladu sv. Maxima Vyznavače říkat Rusům: Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.
Vedle té hrozné lidské tragédie více než miliónu obětí války, deseti tísíců unesených dětí a zástupů doživotně zmrzačených na těle i na duši, je tu ještě tragédie epických rozměrů - tragédie duchovní. Rusové přišli o to jediné, co je drželo před úplným pádem, o církev (která dokázala dokonce v bolševické totalitě alespoň maličko, tu a tam, třebas jen v nepatrnostech, skrytě vzdorovat bezbožnému sovětskému režimu). Byť to byla vždy církev s pokaženým pravoslavím, teď Rusové přišli i o ni. Jistě, zůstanou trosky, její papež bude nadále trůnit a hlásat, co se mu bude hodit, sem tam se najde kněz, který ještě nese lidem něco z evangelia, ale v celkových rozměrech to bude nepřesvědčivá organizace, která si sektářsky vytváří svou víru a svá pravidla, aby si na tom založila svůj obřadnicko-magický byznys.
Hlavní modlitbou Rusů, která se nepřednáší Bohu, ale vyřvává se na náměstích, je: „My jsme Rusové, a s námi je Bůh!“ To je nové vyznání ruské víry. Nic duchovně prázdnějšího a dutějšího si už asi nelze představit. Otázka, která by se měla Rusům pokládat, zní: Proč by s vámi měl být Bůh? Vždyť víme, že „Bůh se pyšným protiví, a jen pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6; 1 Petr 5,5)
* * *
Proč se tím vším vlastně u nás zabývat? Proč odhalovat hanbu a pád bývalých bratrů? Protože je v tom varování a poučení pro všechny pravoslavné ve světě. Ruské pravoslaví ukazuje, jak přestat být solí země, jak se může i veliká a tisíciletá církev stát k ničemu nevhodnou a určenou jen k vyhození na cestu, aby lidé po ní šlapali. (Matouš 5,13) Ukazuje se nám zde past, do které padlo Rusko, ale toto maskované nebezpečí číhá v nějaké podobě na všechny. Pohled na východ je dnes velkou školou - bohužel v tom negativním slova smyslu. A je nutno pamatovat, že se takový duchovní pád může přihodit kdykoliv a komukoliv, když ztratí cestu evangelia. Padl kdysi starý Řím, dnes padla Moskva, která sama sebe pyšně nazvala "třetím Římem".
V jakém je stavu ruská církev? Nejde tu zdaleka jen o to, že její hlava odevzdala církevní organizaci do služeb vraha a stala se servisní ideologickou organizací Putina, a tato hlava osobně uplatňuje všechnu svou osobní papežskou moc a vliv, aby poskytla této vojenské expanzi ospravedlnění, "duchovní" zdůvodnění" a církevní požehnání. Vrahům je dáváno dopředu rozhřešení na všechno, čeho se dopustí. Zabijácká krvavá válečná agrese je prohlášena za "svatou válku". Těžko si lze představit něco, co by bylo vzdálenější evangeliu lásky Kristovy.
Svátek Obětování Páně v ruské církvi.
Co se děje v současných ruských chrámech je jen odrazem stavu církve.
(Zanech vší naděje, kdo sem přicházíš.)
Tato říše zla, lži, nacionalismu (nacismu) a pohrdání lidskou duší, které vládne "jeho veličenstvo Kat", byla programově založena na etnofiletické (tj. heretické) ideologii "Ruského světa", která byla oficiálně schválena a přijata ruskou církví.
To, co se dnes stalo z ruské církve, by se nemohlo stát za předchozího patriarchy Alexije II. (Slyšel jsem od Rusů.) To nebyla loutka a panáček tancující na nitkách vedoucích z Kremlu. Ukázalo se to na předchozích ruských válkách, kterým patriarcha Alexij odmítl poskytnout svou podporu a modlil se za mír, ne za vítězství. (Ani Alexij se sice nevymykal z linie ruského úpadku a nacionalismu, ale i přes to nedal církvi padnout na úplné dno.)
Zdaleka však nejde jen o hlavu církve, ale především o celkový stav duchovenstva a věřících, z nichž - jak se právě ukázalo - skoro nikdo nemá svědomí, soucit ani zájem o spravedlnost a vzrušení pro pravdu. Co tam v Rusku vlastně církev celá ta staletí dělala, jak pracovala a co šířila a učila, když ve výsledku většina jejích členů bez váhání kývne na jakoukoliv obludnou nespravedlnost, lež a nemravnost?
Duchovní většinou poslušně čtou modlitbu válečného patriarchy - ano, pod hrozbou krutých trestů a sankcí. Kdyby o tom alespoň mlčeli, ale oni to ještě veřejně přiznávají, obhajují a tvrdí, že na té patriarší modlitbě není nic špatného. Při tom je taková modlitba spíše zaklínadlem a magií. Avšak podřídit se tomu, co devastuje lidské duše a uvádí je pod vládu zla a lži, je v naprostém rozporu s kněžstvím a pastýřstvím, které má vést duše k pravdě - Kristu. To je úkaz v pravoslaví nevídaný (v takovém rozsahu). Jedná se zřejmě o ducha modernismu a zavádění západních zvyklostí, což v Moskvě probíhá už dlouho, ale nyní to překonalo další mez, překročilo další hranici. V pravoslaví je totiž zvykem trvat na slovech Písma svatého, posvátných kanonických usnesení, svatých Otců (tam všude se hlásá láska, pokoj, pokora, zákaz prolévání krve atd.). Ale tato modlitba nejenže není žádnou součástí této pravoslavné tradice, ale dokonce jí ostře protiřečí a navíc je tato vsuvka do liturgie církvi archijerejsky vnucena (to je snad ještě hroší než filioque). Takto násilně doplňovat či měnit liturgii, vnášet do ní cizorodé prvky (o vítězné válce) je úplně mimo pravoslavnou tradici. Tohle prostě už není pravoslaví. Není přece potřeba být jasnovidným starcem, aby věřící člověk chápal, že válečná modlitba je v rozporu s prosbami liturgie (za mír celého světa) a s evangeliem (viz Kristova slova: pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává, já dávám).
Ruská oficiální víra - to je z jedné třetiny nacionalismus, pýcha a šovinismus, z druhé třetiny politika a světskost, a z poslední třetiny jsou to zbytky křesťanství, avšak poškozené cizími vlivy.
* * *
Z-pravoslaví
Pro Rusy je typické žít ve lži. Někteří kvůli pohodlí věří státně hlásaným lžím, jiní jim nevěří, ale přijali k nim smířlivý postoj. To bylo za cara, tak to bylo za bolševiků a stejné je to dnes. Étos pro pravdu není průměrnému Rusovi vlastní. Je to dáno ruskými dějinami, které s běžným Rusem zacházely jako se smetím. Pro nás Čechy, kteří jsme prošli dějinami v neustálých bojích za pravdu, je to těžko pochopitelné (i když i z Čecha byl částečně tento étos vyhnán v dobách rekatolizace, a pak to pokračovalo pod vlivem bezpáteřního ruského bolševismu v dobách totality; avšak něco z těch dávných husitů v nás stále zůstává). Konec konců i současná politická rozdělenost společnosti a principy, na kterých stojí toto rozpolcení národa na přibližně dvě stejné poloviny, o tom něco vypovídají.
Pro Rusy je však "život ve lži" (jak to nazval a kritizoval Solženicyn) standardem - modus vivendi. Problémy to činí zvláště v církvi, která kvůli lži přestává být církví. Posledních 30 let svobody využila ruská církev k šíření falešných narativů a k vytváření dalších fantazií a bájí, budování věže pýchy a pocitů nadřazenosti nad ostatní národy. Celou tu dobu církevní učitelé (Osipov) a kazatelé upírají velkou část své pozornosti na úpadek západu, ale pramalou pozornost věnují zásadním duchovním a morálním problémům Ruska. Mezi lidmi tito postbolševičtí kazatelé místo hlásání pravd evangelia, šířili konspirace a natloukli do hlav svých oveček jednoduché dogma: "západ je prohnilý, Rusko je svaté". Ve svém krajním zjednodušení je ohromná černobílá lež. Další goebelsovsky opakovaná lež zní: "Rusko nikdy na nikoho neútočilo a nikoho nepřepadlo, všechny jeho války byly vždy jen obranné." To hlásal opakovaně Osipov na veřejných přednáškách a nakonec to začal hlásat i patriarcha. V poslední více než sto letech vedlo Rusko každých deset let nějakou válku, většina z nich nebyla obranou. Celé dějiny Ruska jsou dějinami ruské expanze.
A ruské pravoslaví? To přece není pravoslaví, když církev žehná zabíjení v politických zájmech územní expanze, žehná mučení a teroru, když kněží berou do rukou zbraně, prolévají krev, střílí nebo vyučují střelbě. Co je to za pravoslaví, když se z kazatelen valí nesnášenlivá propaganda, v chrámech se hlásá nenávist vůči sousednímu pravoslavnému národu. Chraň nás Bůh před takovým "pravoslavím"!
![]() |
Hodně je povolaných, ale málo vyvolených (sebejistým farizejům se dolézt nahoru nepodaří) (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Je to agresivní směsice nacionalismu, pověr, obřadnictví, pýchy, magie a politiky - evangelium tam kulhá jako poslední v řadě až za magickou vírou v obřady, zázraky a fantazie. Jak chce Rusko šířit pravoslaví, když už je dávno poztrácelo? Myslím, že ruští pravoslavní si v tomhle zakletém zámku ruské církve asi nemají šanci uvědomit, jak daleko je jejich církev od čehokoliv pravoslavného. Vidí pravoslaví jen ve zlatých chrámech, honosných obřadech, zvěstech o zázracích a podivných proroctvích všelijakých báťušků či konspiračních teoriích apod. Je to vidět na lidové duchovní produkci různých článků, poloheretických zamyšlení, dokumentaci zázraků nebo tupé replikaci výroků svatých (kterými zaplavují internet, aby si to každý přečetl a za minutu už si na to ani nevzpomněl) či diletantsko-aktivistickou video-propagaci, která má svědčit o pravoslaví, ale svědčí spíš o mělké víře a povrchnosti tvůrců.
A dnes úpadek vyvrcholil AI produkcí fejkových proroctvích lidí, kteří nikdy nežili, či se zfalšují proroctví uznávaných autorit. Dalším tématem ruské pravoslavné produkce je nekonečné přežvykování konspiračních teorií, které chrlí do světa americké evangelikální okruhy.Neopravdové křesťanství nemůže dát lidem sílu a schopnost rozpoznat lež a zlo. Protože zlo rozpoznáváme podle evangelia - příčí se evangelia. Kdo v sobě nemá evangelijního ducha, může podlehnout jakékoliv lži. Bez evangelia není v lidských silách a možnostech odhalit veškerou lež. Proto se v Rusku tak snadno šíří lež - ať už ji vyvolává Putin nebo církev. Např. můžeme vidět strašnou lež, že Ukrajina napadla Rusko a celá SVO (čilá ruská válka) je jen obranou Rusů. Patriarcha na sněmu prohlásil: „Když zlo bere životy lidí, když nepřítel ohrožuje životy starých a malých, žen a dětí, tehdy je právě nečinnost nepřípustná. V takovém případě je právě neodporování zlu napomáháním k vraždě.“ Nebo jiní duchovní tvrdí, že na na Rusko útočí banderovci, satanisté, nacisté na Ukrajině. Proč ruská společnost nechce vidět, že na Rusko nikdo nezaútočil?
Další diagnostickým rysem Rusů je naprosto nekritická a tupá důvěřivost libovolné autoritě. Sem patří stálé pokračování Stalinova kultu, který neslábne, ale naopak sílí. Důvěra Putinovi, který sice žádný slib nesplní, ale dává Rusům pocit důležitosti. A nakonec je to až imbecilní důvěra patriarchovi, který ať řekne cokoliv, tak ruský věřící prohlásí: Přece to řekl nejsvětější, tak to musí být pravda. Tato krátkozrakost a nepoučitelnost národa je zřejmě projevem jakéhosi národní mindráku.
Ve lži o spravedlnosti SVO hovoří i mnozí ruští teologové a kněžstvo: „My se přece jen bráníme.“ Tak vypadá duchovní klam a zatemněná mysl v praxi. Slepota. (Někde je psáno: koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou - viz faraon a mnozí další.)
Obrovská část duchovenstva hlásá a učí úplně jiné věci, než život podle evangelia, získávání duchovní střízlivosti, pokory a prohlubování pokání. Viděl jsem zajímavý dokumentární film o myšlení ruského kněžstva, které se dostalo na frontu; mnozí se nechali naverbovat dobrovolně:
VRAŽDA UŽ NENÍ HŘÍCH
Vyberu pár úryvků ze zvukové stopy filmu. Slova komentáře tlumočící ruskou církevní propagandu. Slova samotných kněží.
Úvodní komentář: Pravoslavné vojsko se připravuje k boji za ruskou zem. Válku Ruska proti Ukrajině ruská pravoslavná církev prohlásila za posvátnou. Je tu analogie s Velkou vlasteneckou i náznak křížových výprav. Militarizace církve začala dávno před plnohodnotnou (válkou). A už čtvrtým rokem probíhá aktivní „zcírkevňování“ fronty. Pokud věříme zprávám RPC, počet kněží „za páskou“ (na frontě) roste geometrickou řadou. Proč stát potřebuje kněze v této válce? Proč kněží chtějí na frontu? A jak naložit s hlavním křesťanským přikázáním? Nezabiješ!
„Vstávejte, lidé ruští! Vstávejte do boje na život a na smrt! Boj!“
Otec Serafim se na frontě zabydlel. Nechtělo se mu odjíždět. Teď jsem ve válce, v posvátné válce, jak řekl náš nejsvětější patriarcha Kirill, v osvobozenecké válce. V kmenovém stavu ministerstva obrany je nyní 300 vojenských kněží, ale církev od samého začátku plnohodnotné (války) usiluje o navýšení své přítomnosti ve válce. Kněží je málo, fronta je obrovská. Vysoké duchovenstvo trvá na tom, aby v armádě bylo minimálně o tisíc bojových kněží více.
Duchovní Serafim Dubanov se pevně rozhodl vydat do první linie. Kontrakt Dubanov podepsal v roce 24. Už dva roky slouží v kozáckém oddílu Terek. Jiný kněz podepsal kontrakt jako voják-dobrovolník. Byl jsem odveden ke kozáckému praporu BARS-6, útočný oddíl.
Protojerej Alexej Uminskij byl představeným chrámu Trojice v Chochlech v Moskvě téměř 30 let. V lednu 24 byl zbaven kněžství ruskou pravoslavnou církví. Nečetl jsem modlitby za vítězství Svaté Rusi, ale celou tu dobu jsem četl modlitby za mír. „Já jsem válku nejen nepodpořil, já jsem proti válce vystupoval vždy a dost otevřeně.“ Uminskij musel opustit Rusko. Nyní slouží v Paříži jako kněz Konstantinopolského patriarchátu. Ve filmu komentuje některé výroky ruských válečných duchovních.
Jak přesně mají kněží vysvětlovat vojákům příčiny války, vysvětluje samotným kněžím metropolita Kirill, jmenovec patriarchy a šéf synodálního oddělení pro styky s ozbrojenými silami. „Kněz musí dát tuto motivaci. Jaká je, doslova ve třech slovech. Je to o tom, že dnes bojujeme za ruský svět, o tom, že bojujeme za naši pravoslavnou víru, vida, jak ji ničí banderovci, satanisté, nacisté na Ukrajině.“
Do války lidé nejdou umírat, ale zabíjet. Jdou se zbraní v ruce. Nás nikdo z té druhé strany nebude litovat. Dobro musí být s velkými pěstmi, tak bych to řekl. Bráníme životy těch, kteří žijí v zázemí. Tedy je to svatá povinnost člověka. Evangelium ve válce, to je věc dosti pochybná. Také je řečeno, že ten, kdo svůj život položí za své blízké, ten ho zachrání.
Na to odpovídá prot Uminskij: „To je lež a manipulace. Kněží, kněží, vy se za to budete zodpovídat. Vy se za tuto lež budete zodpovídat.“
Zabití je v křesťanství smrtelný hřích a hlavní přikázání je nezabiješ. Ale pro RPC to teď není tak jednoznačné. Nezabiješ – to je obecná fráze, ale zabití, likvidace nepřítele se za to nepovažovalo. A církev tomu dokonce žehná. Ano, je třeba se vyzpovídat, ale přikázáním nezabiješ se nemyslí zabíjení ve válce.
Patriarcha na sněmu veřejně zrušil odpovědnost za zabití pro vojáky: „A co přikázání nezabiješ, řeknou nám oponenti. Na to je prostá a jasná odpověď. Když zlo bere životy lidí, když nepřítel ohrožuje životy starých a malých, žen a dětí, tehdy je právě nečinnost nepřípustná. V takovém případě je právě neodporování zlu napomáháním k vraždě.“
„To je katastrofa, protože ve skutečnosti je pak vše dovoleno. Protože zabití během boje – je to stále zabití. Člověk provádějící toto jednání se nemůže vnitřně neměnit. A pokud si najednou dá právo na zabití, pak se už nezastaví jen na bitevním poli. A vidíme, jak se to děje lidem, kteří se nemohou zastavit. Zabíjejí zajatce, střílejí do zad, střílejí do vlastních. Po návratu z války se nemohou zastavit ve své agresi. Jsou schopni zabíjet civilní obyvatelstvo. A vy jste rozhřešoval smrtelný hřích? Samozřejmě, pokud člověk činí pokání, tak ano. Tedy pokud se tím aspoň nechlubí, kolik tam sklátil lidí. Ale stejně je třeba lidem dávat rozhřešení. Budou s tím hříchem žít celý život. Není možné, aby se člověk neustále cítil vinný. Psychika se zhroutí.“
![]() |
...mně je někdy stydno, že jsem je já posílal na smrt, ale sám jsem s nimi nezůstal. Mnohem důležitější než okamžik, kdy odcházíš z tohoto života, je čest. Jak se pak, až přejdeš do onoho světa, budeš dívat do očí svým předkům, kteří bojovali ve Velké vlastenecké válce, v první (světové), ruské, turecké válce,
bojovali s Francouzi, Francouze zabíjeli. Jak se jim podíváš do očí, že tvůj vnuk je srab, a když se na to takhle podíváš, začne se k tomu přistupovat úplně jinak, k bojům.
V roce 24 patriarcha Kirill vyzval k válce s pohanstvím v zákopech. To je mimochodem jeden z argumentů pro navýšení počtu kněží na frontě. Ministerstvo vydalo videoklip, který aktivně šířili po Z-kanálech. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Vojáci, zástupci různých konfesí, pospolu bojují a modlí se před každým výstřelem (každý ke svému Bohu). Pravda, tento ideální obraz dokázala ztvárnit jen umělá inteligence. V závěru klipu jsou vyjmenovány různé národy žijící v Rusku. Ale vše splývá v jediný nápis: „Jsme Rusové, s námi je Bůh“.
Kněží v zákopech nahradili pohanské amulety církevními amulety - všelijaké pásky, zázračné ikonky, kterých se dotkl patriarcha, hlína z hrobu nějakého světce, olejíček od lampády, posvěcené nitky.
Kromě perspektivy království nebeského po smrti RPC slibuje všemožné zázraky, které prodlužují pozemský život pro pravoslavné křesťany. Poprosil jsem Boha, aby mi pomohl. Všechno dopadlo dobře a jsem živ, zdráv, hrdina. Během výbuchu tam bylo nějaké obrovské světlo. Každý, kdo byl v tom bunkru, se zdál být v jakémsi ochranném světelném kokonu. Svatý Varlaam kluky zachránil. Tady střepina z polského minometu, prošla po křížku, přetrhla řetízek. Ikona zachránila, říkám.
Kněží s nadšením vyprávějí, jak rozdávají vojákům křížky, ikonky, nějaké opasky s modlitbami, jak ty ikonky a křížky chrání vojáky během války, jak se tam ikony malují na neprůstřelné vesty, Hospodi, pomiluj. To jsou přece amulety, které jsou fakticky pohanské, mají jen vnější křesťanský vzhled, vypadají jako svaté.
Dochází i k zázrakům biblického rozsahu. Viděl jsem klip o nějakém Číňanovi, který se účastnil SVO, dostal kulku do břicha, která mu rozervala všechny vnitřnosti. On na to zemřel a vstal z mrtvých. Zjevil se mu světec Lukáš Krymský, úplně ho uzdravil, jeho vnitřnosti byly uzdraveny, a on teď přijímá křest... Příběh o zázračném vzkříšení se ukázal být fejkem, ale stihl se rozletět po sociálních sítích.
Za poslední dva roky, v rámci speciální operace, jsem pokřtil víc lidí než za 34 let. Říkají: „Otče, otče, my jsme věřící, stali jsme se jimi, pokřtěte nás!“ To je prostě zázrak, proto křtíme všude.
„Má se totiž za to, že pokud člověk zemře nepokřtěný, je to špatné pro posmrtný úděl jeho duše. Ale takhle jako na běžícím pásu křtít lidi, kteří dříve ve svém životě před válkou o tom vůbec nepřemýšleli, křtít je ihned, bezprostředně předtím, než půjdou zabíjet, já nevím.“
Není jasné, v co tito věřící ve válce věří nebo v koho. Protože ve skutečnosti je to víra, která je diktována strachem ze smrti, hrůzou z toho, co se děje, ale v žádném případě to nemůže být víra křesťanská.
Podle oficiálních údajů bylo od začátku války na frontě pokřtěno téměř 60 tisíc vojáků.
![]() |
Kněz z Bratska Andrej Dragabid v roce 22 odešel jako dobrovolník. Podle informací TV Dožď podepsal kontrakt s Vagnerovou skupinou. A nikoliv jako kněz, ale jako instruktor střelby. Deníku „Lidé Bajkalu“ vyprávěl, že se účastnil útoků. Na otázku, zda střílel do lidí, odpověděl – raději takové otázky nepokládejte. V roce 23 se otec Andrej vrátil do Bratska, kde nadále slouží v chrámu, vede dětské vojensko-vlastenecké centrum Laďja a učí dospívající praktické střelbě.
O tom v rozhovoru s TV Dožď vyprávěl jeden z vojenských kněží. Přiváděli k výslechu zajatce, nepřátelské důstojníky, vojáky, už zbité. K zajatcům jsem se nejdřív choval jako kněz. Zastával jsem se jich, bránil je, prosil, aby je moc nebili. A naši bojovníci mi říkali: otče, jdi radši pryč, tady nikoho bránit nemusíš. Ale pak zabili tolik mých blízkých bojovníků, že se ve mně něco zlomilo. Stal jsem se snad zrůdou, stal jsem se neprůstřelným. Vyprávěli mi přece, co dělají s našimi. A už jsem je nelitoval, nezastával jsem se jich.
Musel jsem jednou mluvit s lidmi - civilisty na dobytých územích. Říkají: my jsme vás neprosili, abyste nás osvobozovali, abyste sem chodili. Řekl jsem jim: my jsme nepřišli osvobozovat vás, my jsme přišli od vás osvobodit zemi a bránit se... Ti lidé, kteří nejsou loajální k Rusku, se pro nás nikdy nestanou blízkými. Tedy toto neloajální obyvatelstvo bude do nekonečna odporovat. Práce je tam velmi mnoho.
Matka přijde, sestra, manželka říká, že člověk zahynul v této válce, zabili ho, kněz dává této smrti smysl, vysvětluje, že je to hrdina, že je možná i svatý, protože pokud posloucháme tuto řeč patriarchy o tom, že těm, co padli na bitevním poli, jsou smyty všechny hříchy, znamená to, že je takový bezhříšný, prakticky ve svatém stavu, rovnou přímo v ráji. Církev přece nelže. To je přece otec, to je patriarcha, to je církev.
Patriarcha Kirill pokračuje ve svém výkladu Svatého písma: "Kdo se chápou meče, mečem zahynou." V těchto slovech Spasitele se nachází opodstatnění myšlenky spravedlivé války.
Kristus, když ho Petr chtěl bránit mečem během getsemanské zrady Jidáše, mu řekl: „Schovej svůj meč, vlož ho do pochvy, protože kdo se chápe meče, mečem zahyne, od meče i zahyne,“ tím ukazuje, že víra se takto nebrání a Kristus se takto nebrání.
My všichni jsme si zasloužili nějaké vítězství. Už vidím, že mají i psychiku zničenou, mnozí, a bez, jak se říká, bez následků to všechno nezůstane, rozumíte? Jestliže po půl roce už u člověka začínají tyto, no, změny nějaké, psychické, probíhat, tak ti, co jsou tam dva tři roky, to je jasné... Mohli jsme vyhrát hned na začátku. Až nezbude místo pro nacismus, tehdy nastane vítězství.
Ale v Kyjevě přece musí být Rusko, protože Kyjev je matka ruských měst. V Kyjevě je hlavní svatyně celého ruského pravoslaví.
Pokud se armáda stává Kristovým vojskem, pak i Rusko se musí stát chrámem.

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.



