1409


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1399: #

Administrátor --- 15. 8. 2023
4. NEDĚLE PO 50nici; o víře setníkově

O víře

Co je to vlastně víra? Pokusil bych se rozvinout odpovědi, které na toto téma nabízejí různé katechismy. Jeden katechismus to formuluje slovy: „věřit to je za pravdu míti“. To zní trochu suše, že? Obecně různá racionalistická pojetí, hovoří-li o víře, mají na mysli spíše to, čemu říkáme „víra slepá“. To je vlastně paradox (resp. oxymóron), protože víra je opakem slepoty. Věřící člověk vidí více, lépe, dál a hlouběji než člověk nevěřící. Proto bychom mohli jednu z definic víry postavit jako duchovní zření.

V našem slovníku je pojem víra výrazem vztahu s Bohem. Základní princip tohoto vztahu je víra. Mimo to je samozřejmě možno věřit kde komu a vlastně v cokoliv. Věřit mohu, že zítra bude pršet. Jsou lidé, kteří v pokrok nebo v evoluci skrze přirozený výběr, další věří v Putina. Ale takový druh víry, narozdíl od víry v Boha, nemění nic podstatného v mém životě a neřeší fundamentální otázky lidské existence a jejího smyslu (např. otázku věčného života). Taková víra, o které zde dnes přemýšlíme, je-li pravá čili upřímná, zásadně mění lidský život - a přesahuje lidský život do věčnosti. A v takovém případě vedeme hovor výlučně o víře v Boha, či přesněji řečeno - v Krista.

Každý může samozřejmě věřit, jak je mu libo. Hlavním prubířským kamenem naší víry bude až posmrtný soud. Teprve tam člověk definitivně pozná, jak věřil a v co věřil. Jak strašné bude až tam zjistit, že to, v co věřil a v co složil svou naději, nemá žádnou moc mu na posmrtné cestě pomoci (Serafim Rose). Tedy, že mu byla podstrčena víra falešná. Snad ještě strašnější by mohlo být, když zjistí, že byl pravé víře nadosah, ale nevyužil své příležitosti k vytvoření pevného a poctivého pouta se Spasitelem - buď kvůli své ledabylosti, zaneprázdněnosti světem, své pýše a sebedůvěře, zaujatosti dočasnými záležitostmi, pýše apod. Pro naši dobu je příznačná nezodpovědnost vůči svému věčnému údělu (a to nejen u jinoslavných, ale i u pravoslavných věřících).
Gorazdův katechismus praví, že věřit v Krista znamená v něho doufat, jeho milovat, jemu se klanět a k němu se modlit, jeho vyznávat. K tomu bych přidal to, jak projevují svou zbožnost andělé: Boha oslavovat, což je nejvyšší činnost všech rozumných bytostí. A další činností, která přímo vyplývá z lásky, je Boha se bát (ne z hrůzy z trestu, ale strachem nezarmoutit milovaného Boha hříchem). A z toho zase plyne další součást naší víry, žít dle Božích přikázání, vést život, který se Bohu líbí (resp. se o to snažit).

Tedy víra plodí lásku a láska je základem našeho vztahu s Bohem. Navázaný a upevněný vztah je pak pevnější než síla smrti. Z takového vztahu poté vyvěrají všechny ostatní součásti našeho křesťanského života: modlitba, duchovní zápas proti hříchu, askeze, věrnost, trpělivost, oběť, čistota.

* * *

Vše hodnotné v našem životě musí být vyzkoušeno: trpělivostí, vírou a obětí. Jen snášením utrpení osvědčíme hodnotu toho, zač trpíme. Víra musí projít zkouškou při nesení kříže (nemoc, neštěstí, posměch kvůli zbožnosti, urážky).

Na druhé straně jsou protivenství neklamným důkazem, že ďáblu naše víra vadí a způsobuje mu bolest. Satan bezpečně pozná opravdovost a sílu lidské víry. Pokrytecká či formální víra, víra pokažená, chromá a nepodložená způsobem života jsou mu k smíchu. Skutečná křesťanská víra ho pálí a trápí, což dává s hněvem najevo, nakolik mu to Bůh dovolí.

Víra a služba neviditelnému Bohu vždy vzbuzuje v materialistickém okolí nevoli či dokonce ústrky nebo křivdy. V některým případech i pronásledování. Jak nás učí Písmo: Zlato se čistí v ohni; nebo „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2 Tim 3,12) Konec konců, Kristus nám neprorokoval světské triumfy, ale jen samé potíže kvůli víře („na světě soužení míti budete“; Jan 16,33; Mat 24,9). Takže věřící člověk musí mít hodně dobré důvody pro praktikování své víry. A tyto důvody nejsou zde na zemi, ale mimo tento svět. Víra má zvláštní sílu. Pozoruhodné na této síle je, že má moc měnit pozemské ztráty na nebeské zisky. (Viz např. blahoslavenství: Mat 5,2-12; nebo např. Mat 19,28-30; Mar 10,29-31) Jinými slovy, za pozemské si „kupujeme“ nebeské (k takovým moudrým kupcům nás přirovnává Pán Ježíš v evangelijním podobenství; Mat 13,44-46).

Schopností víry je obdařena každá lidská duše. Proč jsou tedy někteří věřící a jiní nevěřící? Tuto schopnost lze v sobě potlačit. První věřit chtějí, druzí nikoliv. Prvním to stojí za to, druhým to za to nestojí. Nebeská odměna, přestože je věčná, je daleko, pozemské problémy, které víra může způsobit, jsou sice pomíjivé ale zároveň tak blízko. Košile je bližší než kabát. Tak uvažují lidé nedostatečně moudří, nebo řekněme - neprozíraví. Prvním impulzem k víře bývá jakási nepojmenovatelná žízeň po věčnosti, nekonečnu, absolutnu, po odpovědi na otázku o smyslu a původu všeho. Lidská duše má schopnost, kterou nemá žádné zvíře (antropologové o tom dobře vědí), říkejme tomu schopnost tázat se, brát v úvahu i to, co přesahuje světskou lidskou omezenost, nebo to můžeme velmi zúženě nazvat prozíravostí. Odlišovat dobro od zla, uvažovat o budoucnosti, přemýšlet o abstraktních předmětech a o tom, co není z tohoto světa, a v konečném důsledku o Bohu. To jsou kořeny víry. Díky těmto kořenům lidé odjakživa získávali víru (říká se tomu přirozené zjevení) a tak je předpokladem pro přijetí víry z vyššího Božího zjevení (z Písma svatého a z učení Kristova).

* * *

Jeden z projevů víry je odhodlání jít proti proudu. Říká se, že „jen mrtvá ryba plave s proudem“. Život ve víře se neobejde bez úsilí. Jen ti, „kdo se namáhají, získávají Boží Království,“ praví evangelium. (Mat 11,12; obvyklé české překlady tohoto verše jsou problematické) Vzdorovat převládajícímu proudu má dnes zásadní význam, ale tato podmínka platila vždy: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Exod 23,2) A jak se v Pravoslaví ví: „Lidská duše žije, jen když hledá Boha.“

Boha poznáváme skrze víru a z Jeho skutků. Pramen bohopoznání vyvěrá z Jeho zjevení, jehož vrcholem je vtělení Božího Syna - tedy Ježíš Kristus. Toto zjevení se udržuje a nese v průběhu věků v jeho Církvi.

* * *

Shrnuto o víře: víru poznáváme dle dvou jejích projevů: modlitby a osobního zbožného života. Tím se realizuje náš vztah s Bohem. Křesťanský život se projevuje tím, že své skutky i myšlení utváříme dle Božích přikázání a dle vzoru, který nám ukazuje evangelium - tím myslíme vytrvalou snahu o dobré skutky, ctnosti, křesťanské postoje - čili o čistotu ve skutcích i v myšlenkách. Modlitbou se projevuje náš vnitřní vztah s Bohem. Známe tři formy modlitby: prosba, chvála a díky, oslava. Třetí typ modlitby je andělský - je to nejvyšší způsob obracení se k Bohu a vede toho, kdo je připraven očištěním svého srdce, k sjednocení s Bohem.

* * *

Podobně jako ďábla pálí čistá modlitba věřícího a lidem, kteří se svým způsobem myšlení a života s ďáblem spojili, je nepříjemný zbožný člověk (a často je to iracionální a bezdůvodný odpor), tak je člověku, který má duši alespoň tenkým vláknem napojenou na Boha, nepříjemné vše, co ve světě působí ďábel. Všechno zlo, nečistotu, násilí, hrubost, zločiny, omezenost, člověka nedůstojné modlářství, všechen ten zmar. Z toho všeho cítí pach smrti a hluboké nepřátelství vůči Bohu, Dárci Života. Tyhle čertoviny nám páchnou sírou, způsobují bolest v duši, unavují ducha. Pohybujeme se teď na elementární úrovni samotné esence Bohem stvořeného a ďáblem stále kaženého lidství, a proto nejsou tyto ošklivé pocity, které zlo v člověku vzbuzuje, jen křesťanskou záležitostí.

Takto otravuje vzduch na zemi každá nemravnost, sprostota, zločin, zloba, válka... V posledních staletích zde opravdu sílí puch, těžko se dýchá, jako by zde nějak řídnul vzduch. A nyní dokonce válka, při níž údajní pravoslavní křesťané, nadýmající k prasknutí pýchou nad svou zbožností a dobrotou, vyhlazují sousední pravoslavné křesťany. Nechutnost a démoničnost této agrese je zřejmá i nepravoslavným křesťanům a mnohým, kteří se k víře nehlásí.

Doba plná překvapení. Ukazuje se, že jak mohou být daleko od Boha i pravoslavní, kteří jsou často tak hrdí na autenticitu své věrouky, ale při tom až příliš často zapomínají na autenticitu své víry. Cítíte ten rozdíl mezi věroukou (tj. dogmata) na jedné straně a osobní vírou, mravností a duchovním životem na straně druhé? Za poslední rok jsme byli hluboce zarmouceni a znepokojení vírou většiny pravoslavných (která je prý v Rusku). Asi nám tím Bůh ještě před posledními událostmi ukazuje, kdo je kdo a že pravá věrouka je sice předpoklad a základ, ale sama o sobě rozhodně nestačí k tomu, aby se člověk ubíral po správné cestě do Království Božího, resp. stal se Bohu podobným. Jinými slovy, Bůh dnes zjevil, kdo má víru a lásku, a kdo je pokrytcem, v jádru schopným čehokoliv.

* * *

Dnes padl sloup, který měl být oporou víry. Stalo se to prakticky před našima očima a vlastně jakoby v přímém přenosu. Před zraky celého světa.

Je to vlastně jako druhý pád Byzance, ale první Byzanc padla jen politicky, od duchovních problémů se tím politickým pádem spíše očistila. Ti, kteří se opájeli představou, že jsou Třetím Římem, ačkoliv se nikdy ničemu podobnému ani nepodobali, předvedli dnes hlubinu svého duchovního pádu. Zdá se, že tam už je tolik herezí a nemorálnosti, aby bylo jasné, k čemu to povede. Takže světové Pravoslaví, které už nese na hřbetu břemeno problémů vyplývajících z moderní doby, teď aby ještě neslo břemeno úpadkového Ruska. Ale vždy je nějaká naděje na nápravu věcí.

Z učení svatých Otců i ze zkušenosti Církve víme, že víra může z různých důvodů zbloudit (většinou kvůli herezi a jinému pokažení nebo kvůli pokrytectví či formalismu). Stejně tak může zbloudit do klamu duchovní život. Všechna duchovní asketická literatura Církve se zabývá tímto tématem - jak kráčet po duchovní cestě, jak se vydat správným směrem a udržet jej a jak se vyvarovat zbloudění do mlhy démonických klamů (ať už duševních či duchovních).

Pro řadu pravoslavných i nepravoslavných lidí bylo to, do čeho se spustilo Rusko, drásavým osobním zklamáním, bolestí až snad dokonce jejich vnitřní tragédií. Nejhorší je, že do této nemravné války Rusko vytáhlo s požehnáním ruské církve. Slyšel jsem o některých, kteří z toho zármutku vážně onemocněli. Ti, kteří měli rádi to zajímavé a kladné, čím se ruská povaha může zaskvět, se dnes stydí za svou důvěru v Rusko a cítí se, jako by je Rusko obléklo do šatu z hanby. Ti, kteří doufali, že by od Rusů mohla přijít do světa či do církve nějaká obroda, nechápou, jak mohli být tak slepí. Pro mnohé stále palčivěji vyvstává otázka, co vlastně bude se světem, kde není nic spolehlivého a pevného. Jak žít na místě, kde špatnost a ohavnost vlezla opravdu všude a kde to vše rychle spěje k tomu, že poslední zbožní zvolají s Kristem ukřižovaným: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Nad světem zapadají poslední paprsky. Večerní šero houstne v tmu. Ušlechtilost je zadupána. Všude kolem vane zápach neřestí a vzpoury proti Bohu. Žijeme uprostřed zahnívajícího močálu hříchu. Čiré studánky víry jsou zaplavovány bahnem pověr, ideologie a tmářství. Co zde lze budovat, aby to hned či záhy nerozmetaly ruce nešlechetníků? Je to už ono vítězství marnosti a tlení, které dovede tento zhavarovaný svět k onomu příslovečnému „game over“? Tyto pocity vystihl geniální spisovatel William Shakespeare ve svém 66. sonetu.

Kdyby tak námi vzpomenutý Alžbětinec věděl, co vidíme my! Ten pohled na potápějící se koráb lidské civilizace má však i svá pozitiva: posiluje víru, pozvedá zraky toužící po nepohnutelné naději od všeho pozemského vzhůru, od víry v člověka či v nějaký národ jedině ke Kristu, od starého Adama k novému Adamu. A tak končíme toto zamyšlení zase u tématu víry, která hlavním poznávacím okem naší duše a její pravidla jsou tím nejvzácnějším Božím zjevením.

Jako výraz solidarity s bolem posledních Rusů, kterým byla dnes vyrvána ze srdcí naděje vkládaná v jejich národ, jeho víru a církev, a kterým nerozežrala mozek infekce nacistických blbostí, bájeslovných nesmyslů a zaostalosti povýšené na kulturu, můžeme úryvek tohoto sonetu, který jsem na pár místech pro náš kontext nepatrně upravil, tiše zarecitovat.

Básník unaven lká nad tímto světem a zpívá o touze po věčném spočinutí v klidu, s přáním by už neviděl,

»jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak svatá víra je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně moudrým poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.«

Znavena až k smrti je tím vším duše má,
leč zůstává tu, hanebnostmi světa křižovaná,
by zde nenechala na pospas,
co lze ještě ctít a milovat.

(William Shakespeare)











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz