1322

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 1312: #

Administrátor --- 24. 6. 2021
Spravedlnost a cesta lásky

Shylock nás doposud staví před nepříjemné otázky

Čas od času se stává, že se některého našeho kněze zmocní pocit, že jsou málo ctěny jeho vynikající schopnosti či je nedostatečně oslavován za své kromobyčejné zásluhy. Pak s ním zalomcuje ukřivděnost a začne se bouřit, vrhne se do intrik a kolem své osoby rozvíří všeničící smršť, kterou bohužel strhne spolu s sebou některé nezkušené věřící do duchovního zmatení. Zrovna teď to máme v eparchii před očima. Jeden kněz se domnívá, že byl pomluven a že mu bylo ukřivděno. (Nyní nebudeme řešit, jestli je to pravda a jaká je skutečnost.) Přesto, že se mu v podstatě nic zvláštního nestalo, jen mu biskup vcelku nevýznamně změnil jeho postavení ve farním kléru a sloužit mohl dál jako dřív, jeho ješitnost (a každý je ješitný, někdo více jiný méně) byla raněna. To se občas stává nám všem a musíme se s bolestí svého ega nějak vyrovnat. Až sem se to dá pochopit. Jenže on se s domnělou pohanou nevyrovnal a rozhodl se, že to tak nenechá. Sešikoval své věrné, kteří nyní skandují, co je naučil: že chtějí jen spravedlnost. A jak se tak rozjeli ve své spanilé jízdě, nezastaví se už před ničím a vyhrožují církvi rozkolem, jestli nebude po jejich.

Mně při tom jejich skandování o spravedlnosti vytanula na mysli vzpomínka na jednu postavu vystupující v divadelní hře geniálního Alžbětince. Je to připomínka žida Shylocka (Šajloka), jak v Shakespearově hře Kupec benátský křičí: "Chci zákon, chci spravedlnost!"

Většina čtenářů si asi vybaví alespoň hrubé obrysy děje hry, pro ty ostatní ve zkratce: Shylock je žid a je lichvář a nenávidí Antonia pro jeho dobrotu a pro jeho pohrdání židy a také proto, že Antonius půjčuje lidem, ale bez úroku nebo dokonce bez úpisu, a navíc je to křesťan. Antonius však náhle nutně potřebuje peníze, a protože jeho kupecké lodě ještě nedorazily, připlují až za dva měsíce, půjčí si od Shylocka. Ten si ale klade krutou podmínku: Jestli mi ty peníze do tří měsíců nevrátíš, tak si mohu jako pokutu vyříznout libru masa z tvého těla podle svého výběru (myslí při tom na srdce). Antonius si je jist, že lodě připlují a půjčku tedy bude mít možnost vrátit, a tak úpis podepíše. Jenže lodě mají zpoždění (resp. ztroskotají). A Shylock žádá, co mu patří. Když se všichni otřásají hnusem nad jeho nelidskou podmínkou, kterou si prosadil do smlouvy o půjčce, on křičí: Chci zákon, chci spravedlnost! (Nejsem vinen krví toho člověka, je to tak ve smlouvě!)

Jakoby tím zároveň říkal: Pryč s milosrdenstvím, pryč s láskou! Reprezentuje teď veškeré starozákonní zákonictví, nesnášenlivost, tvrdošíjnost a zatvrzelost všeho druhu. Lakotný a zlý Shylock, který důsledně trvá na svém právu, čili na dodržení podmínek podepsané smlouvy, a tedy na onom kusu masa z dlužníkova těla, se tím stává zástupcem všech forem tvrdosti srdce, která se objevuje v celých lidských dějinách. Vnitřní umíněnost až umanutost Shylocka však neznamenají, že jeho postava je jednoznačná. Jeho nenávist částečně pramení z urážek, které musí od křesťanů snášet. Říká: "I my židé jsme stejní lidé jako vy," jenže svým jednáním dokazuje svou nelidskost.

A jde ještě dál: před soudem, kde se domáhá spravedlnosti, tj. vyříznutí libry Antoniova masa, netají příčinu takového hrozného požadavku, neskrývá svou nenávist vůči Antoniovi. Slavnostně prohlašuje svou nenávist za své právo: Mám právo nenávidět a nikomu do toho nic není! Dejte mi spravedlnost - to je to jediné, co vás má zajímat.

Shylock chce přece jen to, co mu podle řádně uzavřené smlouvy patří, chce jen dostat naplnění práva a vykonání spravedlnosti! Dovolává se právního státu, ale odmítá to, čemu má právo z principu sloužit, - lidský způsob chování. Žádá si jen to, na co má spravedlivý nárok! Kdo může něco namítat proti právu? Kdo se odváží upřít mu spravedlnost? Jenže se při svém tažení za "svou" spravedlností a "svým" právem nezastaví před ničím. Otevírá se tu pohled na paradox, který nemůže být rozlousknut žádným lidským mudrováním, ale řeší jej Evangelium lásky a jeho zpráva o oběti Kristově.

Shakespearův příběh je mnohoznačný. Na jevišti jeho hry se nám zjevuje obraz, jak se právo a spravedlnost bez milosrdenství a soucitu postupně metamorfózují v cosi nelidského. Změní člověka na obludu bez srdce, která se žene jen za ukojením ďábelských vášní a mstivosti. Avšak nakonec se právo může krutě obrátit proti tomu, kdo se ho nesmlouvavě dožaduje.

Proč jen mi Shylockova úpornost tolik připomíná naši situaci? I kdyby ten kněz, o němž byla výše řeč, byl opravdu pomluven, neměl by spíše pro klid v církvi, který je tak důležitým a svatým darem Božím, snést, co na něj Bůh dopustil a vykašlat se na prosazení své spravedlnosti? Jsem si jist, že církev miluje, tak proč jí ubližuje? Nejsme snad učeni naší pravoslavnou církví, že nemáme reptat a zpěčovat se, ale spíše si říci: To se mi stalo pro mé hříchy? Má snad kdokoliv z nás, ve chvíli ponížení či nezdaru nebo trestu, právo říci jiná slova, než: Nic lepšího si nezasluhuji? Neměli bychom následovat našeho Pána, který nám ukázal vzor, když vzal na sebe svůj kříž, strpěl všechno krutě nespravedlivé zacházení? Nejsme všichni dlužníky před Bohem? Neurážíme jej hříchy v každý okamžik svého pozemského žití?

Jsou přece v církvi větší a vyšší hodnoty než lidská spravedlnost. Chápeme to ve svém egoismu? Nebo je Kristus a jeho láska jen kdesi na okraji našeho života, kdežto v jeho centru je naše milované a všemožně hýčkané EGO? Jakmile by nám někdo byť jen zkřivil vlásek, či se lehounce dotkl našeho jemně vytříbeného smyslu pro naši velkolepou důstojnost, hned zapomeneme na Kristovo učení o velkomyslném odpouštění. A pustíme se do boje, hlava nehlava, ať tu třeba nezůstane kámen na kameni.

Náš svatý boj za lidskou spravedlnost může být popřením Kristovy spravedlnosti. K čemu by byla Bohu církev, kde by už nikdo nesnesl pokoření? K čemu je církev, ve které se nebude příkladem učit následování vzoru lidství, jak je ukázal Pán Ježíš? Pak s námi Bůh naloží tak, jako Shakespeare se svým Shylockem - spravedlnost a právo se obrátí proti nám a zničí nás.

Otec Mojžíš ze Svaté Hory Athos se zmiňuje o jednom monachovi, který byl nespravedlivě osočen. Jakýsi jiný mnich si ho totiž s někým spletl, a hrozně mu vynadal. Když se dost vykřičel a zmlknul, monach se jen usmál a tiše řekl: Děkuji.
Kdo teď bude věřit tomu knězi, až bude věřícím kázat o pokoře a trpělivosti? Nebude se on sám při kázání o Kristově kříži v duchu stydět za to, že jeho slova jsou jen bezobsažné prázdné dunění? Co vlastně může své věřící naučit takový kněz, kam je může vést? Ke Kristu? Nevím, nevím. Kristus učil slovy i skutky úplně něco jiného - ukazoval cestu pokory a sebezapření. Řečený kněz vede v takovém pohnutém duchovním stavu své ovečky jen k sobě samému a k pokrytectví... Ovce mu důvěřují, a on je vede na scestí.

Rozepisuji se o tom, protože nejde tu jen o toho jednoho kněze, ale je to o nás o všech (světcům mezi námi se omlouvám, že jsem je také zahrnul). Čas od času přijde na každého z nás životní zkouška, která má prověřit ryzost naší víry, duchovní pevnost a opravdovost našeho křesťanství. A jak v ní obstojíme?, jak to s nám většinou dopadá? Žalostně.

Reptáme a reptáme, jako ti dávní židé, které Bůh za to vydal trestu. Soudíme a soudíme, a hrdlujeme se, že náš soud spravedlivý jest, jenže nehledáme vůle Otcovy, ale vůle své.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz