1270

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 1265: #

Administrátor --- 21. 10. 2019
Ke svatému Václavu

Jak kráčet cestou našeho svatého knížete

Oslavovali jsme svátek našeho svatého knížete Václava, jemuž je zasvěcena celá řada českých pravoslavných chrámů. Důvodem oblíbenosti toho světce je národní zkušenost, že podobně jako svatý lékař zůstává lékařem i po svém odchodu do nebe, tak i tento kníže byl nejen za svého pozemského života vladařem a ochráncem národa, ale i s nebes pečuje o něj dál a je patronem české země. Za svého pozemského života pečoval o rozvoj církve a otevíral lidu pramen spásy, a proto je navždy ochráncem Pravoslaví v našich zemích.

* * *

Život sv. Václava je i pro současné věřící zajímavým a inspirativním úkazem. Bylo mu dáno žít uprostřed nepochopení a ústrků, které vrcholily intrikami a úklady. Bez přihlédnutí k tomu nelze správně pochopit ani jeho mučednictví. Tomu krvavému svědectví o Kristu, totiž předcházelo jeho nekrvavé mučednictví, které podstupoval vlastně od mládí. Zamiloval si Krista a hledal jak se zalíbit především jemu.

Na své duchovní cestě k naplnění evangelijních blahoslavenství se však dostal do střetu s představami mnohých, kterým se vůbec nelíbily Václavovy křesťanské způsoby. Měli za to, že jeho milosrdenství se neslučuje s přísností či strach vzbuzující krutostí správného vladaře. Uskutečňování přikázání evangelia jim připadalo jako slabost či změkčilost. Zbožnost a záliba ve studiu Písma jim byla nesrozumitelná, protože u panovníka očekávali záliby sobě vlastní: zábavy, hostiny, lovy apod.

Dnes máme u politiků problémy s morálkou a mravností, ale tehdejší poloviční pohané či formální křesťané to považovali za normální a takový vládce by pro ně byl čitelný. Tak začali velmožové naříkat, že místo knížete mají na trůnu mnicha.

Došlo to tak daleko, že zakazovali duchovním osobám a učitelům Bible přístup k Václavovi. A tak se jeho zbožnost musela skrýt. Výuka se přesunula do nočních hodin. Dokonce se píše o tajném vchodu, který byl zřízen, aby se k němu duchovní a učitelé dostali. Všechny skutky, které Václav pro Krista konal, se musely skrývat pod pláštěm noci. Záznamy jeho života o tom vydávají dostatek informací.

To, co chci nyní zdůraznit, je skutečnost, že upřímná zbožnost přinášela Václavovi mnohá protivenství, příkoří a nepochopení. A to ač byl knížetem. Musel se utkat s odporem svých lidí, nenechat se jimi zviklat ani zastrašit, aby se mohl kráčet po úzké stezce evangelia. A to je rys jeho života, který je tak inspirativní pro současnost! Naše evropská společnost odpadá od křesťanství - zvláště rychle se vzdaluje od ducha evangelijní zbožnosti. Evangelium před nás klade jiné normy chování, jinou hierarchii hodnot a jiný pohled na svět, než má zesvětštělá materialistická civilizace. Zvláště pro mladé lidi je někdy těžké unést, že žijí vlastně ve dvou světech - v církvi a ve světské společnosti. Zjišťují, že není možné vyhovět požadavkům obou stran. Světští přátelé či spolužáci nezřídka s posměchem projevují své nepochopení a neúctu ke křesťanskému způsobu života a ke křesťanskému učení. Modlitba, život dle přikázání a čistota jsou jim v měkčím případě k smíchu a v horším se stávají terčem zloby.

A nejde jen o naši mládež. Pravoslavní křesťané každého věku nezřídka čelí na pracovišti, mezi známými nebo i v rodinách kvůli křesťanským způsobům nějakému druhu nepochopení, ponižování, znevažování, neúcty, ostrakizace. Na to všechno musí být každý z nás připraven. Jak praví Písmo: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.“ (2 Tim 3,12) A jinde píše sv. Pavel: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Korint 12,10)

Zbožnost znamená i dnes jít proti proudu, postavit se duchu světa, který v sobě vždy nosí nepřátelství vůči Bohu: „Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jakub 4,4). A postavit se, vzdorovat proudu, kterým je unášena většina společnosti, to znamená být jiný, což světský člověk možná bude formulovat jako být divný. To je kříž, který je na každého křesťana kladen. Jenže kvůli tomu se přece stáváme křesťany, abychom se zalíbili Pánu a nikoliv světu. Pán nás pochválí nebo pokárá, a světská sláva je jako polní tráva.

To byl společný jmenovatel Václavových skutků a ctností - touha líbit se Kristu. Bázeň Boží, která je vlastně formou milování Boha. Je to bázeň milujícího, který si vede opatrně tak, aby nermoutil milovanou osobu.

* * *

Známý herec Radovan Lukavský (+2008), který byl nejen pronikavým umělcem, ale i velkou lidskou osobností a hluboce věřícím člověkem, byl jednou pozván na nějakou konferenci mládeže. Z pódia se k davům shromážděných mladých lidí obrátil právě s tímto poselstvím: vzdorovat době. Zvláště v ohledu mravním. Postavit se proti nemravnosti současných zpustlých „mravů“, které jsou dnes široce chváleny a interpretovány jako tolerance. Proti nestydatosti se postavit osobní cudností. Svou řeč zakončil slovy: „Nestyďte se stydět.“

Starec Paisij (+1994) pravil, že dnes hřích přišel do módy. A pokračuje: „Nesmíme si brát za příklad nejhorší úpadkové jevy z různých historických epoch. Současní lidé holdující hříchu, když vidí, že někdo se nenechá vést duchem doby, nehřeší a má nějakou kapku zbožnosti, prohlašují takového za zaostalého. Takové lidi dráždí a pohoršuje, že někdo nehřeší. Hřích považují za pokrok. Kdyby tito v hříchu se utápějící lidé si alespoň přiznali, jak špatně na tom duchovně jsou, pak by se Bůh nad nimi smiloval. Jenže oni si omlouvají to, co omluvit nelze, a opěvují hřích. Hlásají, že mravnost je zastaralým přežitkem. A to je mj. hrozné rouhání Duchu Svatému. Jestliže však někdo i přesto, že žije ve světě, duchovně zápasí, chrání si svůj život v čistotě, má to velkou hodnotu. Takové lidi očekává velká odměna.“ (Paisij Svatohorec: S bolestí a láskou o současném člověku)

Vidíme, jak podobné jsou okolnosti našich životů tomu, v čem žil sv. Václav. Není potřeba nad tím lkát, protože vše se děje z Boží prozřetelnosti. Na svět jsme přišli, abychom provedli svou volbu. Součtem svých skutků ukazujeme Bohu, co pro sebe chceme na věčnosti. Nepříznivé okolnosti vedou křesťana k tomu, aby se projevil, aby se ukázal pravý stav jeho duše - jinými slovy: aby se vyslovil, co si opravdu přeje, po čem touží v nejhlubším jádru svého nitra. Když člověk pozná sám sebe, může konečně se stavem svého srdce něco udělat. A kromě toho, Bůh očekává méně od lidí žijících v dobách, které jsou nepříznivé pro zbožnost, než od těch, kteří své dny tráví uprostřed křesťanské společnosti. I jedny i druhé je připraven odměnit.

Nikdo si nevybíráme dobu, ve které žijeme. Vždy však lze obstát se ctí. To nás učí svatí.

P.S.
Život sv. Václava najdete na naší stránce.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz