1304

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1297

Administrátor --- 25. 8. 2020
Nechť vznáší se modlitba moje

Videokoláž z monastýru v californské Platině



Editovat příspěvek č. 1296

Administrátor --- 18. 8. 2020
Další díl dokumentárního filmu o starci Paisiovi

Ke shlédnutí jsme připravili IV. díl dokumentu o starci Paisiovi. Film je obdařen českým titulky. K vidění zde:

media.pravoslavi.cz/paisij/

Nyní se titulkuje poslední díl seriálu. Snad to bude do konce léta hotové.





Editovat příspěvek č. 1295

Administrátor --- 12. 8. 2020
9. NEDĚLE PO 50nici; Kristus kráčí po moři

O horlivosti, lokomotivách a duchovním životě

Apoštol Petr patřil k nejhorlivějším apoštolům. Ale tato horlivost jej občas přivedla do problémů, ba jednou až k vážnému pádu. Jednou se kvůli ní málem utopil, pak zase mohl být zatčen za zmrzačení příslušníka stráže a nakonec zradil Krista.

Čtení z evangelia Matouš 14,22-34. Příhoda této perikopy vypráví nejen o zázraku, ale zároveň o některých stránkách duchovního života. My si dnes vybereme jednu z nich: Petrovu horlivost.

O některých principech duchovního života můžeme při nutném zjednodušení použít následující přirovnání. Je sice hrubé, trochu technokraticky schematické, ale snad postihuje určité zákonitosti naší spirituality. Konec konců příklad různých podobenství, která používal svatý starec Paisij, nás učí, že se ani takových technických podobenství nemusíme bát, pokud zobrazují něco důležitého pro naši zbožnost. Představme si tedy naše směřování k Bohu jako jedoucí vlak, který má svého strojvůdce, lokomotivu s kotlem a písty a nějaké to uhlí jako palivo.

Strojvůdce to je - v tomto podobenství - náš rozum, který dbá, aby našemu duchovnímu životu nescházela soudnost, rozvaha a rozumnost. Svědomitý strojvůdce se stará o technický stav lokomotivy, její provozuschopnost, její rychlost, tlak v kotli a zásoby paliva, dále musí sledovat návěstidla a další značky a pokyny pro jízdu na trati. Tak podobně musí náš rozum bdít, dohlížet, aby naše duchovní úsilí bylo korigováno dle pravidel pravoslavné víry, korigovat život křesťana do souladu s naší mravností. Víra bez mravnosti je vadná, jako lokomotiva, která má závadu a nemůže jet. Duchovní život bez správné víry, která je vymezena pravoslavnou věroukou, je iluzí a skončí havárií jako vlak, který jede na červenou.

Pravidla provozu na trati, která nutno pro bezpečnou jízdu respektovat, si mašinfíra osvojí v železničářské škole, kde ho naučí, jak se s mašinou pohybovat na kolejích. Berme to pro tuto chvíli jako obraz toho, že v duchovním životě křesťan nutně potřebuje dobré rady zkušených otců.

Strojvůdce pečuje, aby lokomotiva byla řádně promazána, čili náš rozum dbá o správnou víru. Důležitý je dostatek vody, ze které vzniká pára pro písty; tou vodou je pravidelná přiměřená modlitba. Oheň zahřívající vodu, to je naše vroucnost. Mašinfíra také sleduje, jestli je v kotli správný tlak, jinak buď vybuchne, nebo mašinka jede hlemýždím tempem. Podle toho dává pokyny topiči, aby házel pod kotel menší či větší množství uhlí. Takovým topičem je naše horlivost, a tím palivem jsou skutky zbožnosti - projevy lásky, dobročinnost či askeze.

V lásce sice máme být neomezení, ale zároveň je potřeba jisté rozumnosti, aby skutky lásky nesly dobré ovoce. O to více to platí v dobročinnosti. Bez soudnosti a rozvážnosti se neobejde ani askeze (jinak se člověk nejdříve rozpálí, naloží na sebe spoustu zbožné námahy, půstů apod., a po čase „vybouchne“). Ilustraci vidíme na sv. apoštolu Petrovi, tak horlivému pro Pána Ježíše, a nakonec ho zapřel. Dnešní čtení nám vykresluje Petra, jak ve své horlivosti chce kráčet po hladině mořské, jako vidí kráčet Pána. Ale nebyl na to připraven, neměl dost neochvějnou víru, zapochyboval a začal tonout.

Rozum věřícímu velí, aby si spočítal náklady na stavbu - podobně jako stavebník musí před zahájením díla vědět, zdali má na dokončení budování stavby, zvážil, není-li potřeba nejprve si opatřit další prostředky nebo zbudovat menší dům. Jinak bude výsledkem nezdar. A stavebník bude všem k smíchu. (Lukáš 14,28-30) Ty náklady na stavbu - to je v duchovním životě rozhodnost, trpělivost a schopnost pokory.

Strojvůdce také musí dbát na dostatek paliva připraveného v uhláku, jinak mu pod kotlem oheň vyhasne. Čili kromě horlivosti a skutků, bez nichž je víra mrtvá (Jakubův 2,17 a Jakubův 2,26), potřebuje křesťan zdravé odhodlání a musí být připraven pro svou víru a pokrok v duchovním životě něco obětovat.

* * *

Uhání-li lokomotiva po kolejích správnou rychlostí, písty a všechna zařízení pracují, jak mají, kotel je pod párou a má správný tlak, pod kotlem přiměřený oheň, v uhláku dost paliva, ani pak ještě není vyhráno - pro vlak ani pro duchovní život. Na trati musí strojvůdce hlídat výhybky. Všichni víme, že z jednoho nádraží mohou postupně vyjet dva vlaky, z totožné koleje, stejným směrem. Každý z nich však jede do jiného koutu země. Závisí na nastavení výhybek, kam koleje vláček donesou. Mašinfíra musí dobře hlídat výhybky, jinak vjede na špatnou kolej, a ta ho neúklonně vede k nesprávnému cíli; a čím více přikládá pod kotel a přidává páru, tím rychleji se vzdaluje tomu cíli, do kterého se hodlal dostat.

Význam této výhybky v kontextu našeho podobenství je, myslím tak zřejmý, že je zbytečné se o tom dlouze rozepisovat. Čas od času přijde na trati výhybka - to je v duchovním životě pokušení. Podlehneme-li pokušení či dopustíme-li se nějaké vážné chyby v duchovním životě (proti jeho pravidlům, o nichž jsme psali výše), uháníme pak po špatné koleji a horlivost se od té chvíle stává spíše škodlivou, protože jen zvyšuje rychlost, s níž se pohybujeme špatným směrem. Na rozdíl od vlaku, máme do jisté doby příležitost chybu nejen rozpoznat, ale pokáním a návratem ji napravit. To se však dá činit zpravidla jen do "ujetí" jisté vzdálenosti od správné cesty. Pak je návrat už příliš náročný a postupně stále těžší a těžší, až je nakonec prý nemožný (nestane-li se zázrak). Některé formy pádu do klamu jsou podle našich otců prakticky neléčitelné (např. domnělá pokora nebo falešná zbožnost, kterou můžeme hrát nejen před ostatními, ale i před sebou, až my sami této hře na zbožnost uvěříme).

* * *

Pustíme-li se do duchovní praxe, jistě konáme dobrou věc. Nebudeme-li však respektovat patřičné zákonitosti a pravidla, dopadneme zle. Nezapomeňme na sinajskou ikonu s duchovním žebřem a mnichy stoupajícími vzhůru; někteří se dostali hodně vysoko, ale pak se zřítili, a čím výše byli, tím větší pád to byl. Duchovní život nás postaví s tou naší lokomotivou na trať a musíme si dávat velký pozor, aby nás ten vláček dovezl tam, kam jsme zamířili. Stejné je sednout si za volant a vyjet na silnici. Můžeme se tak dostat tam, kam bychom pěšky nedošli, ale nebudeme-li opatrní, dopadne to špatně.

Největším nepřítelem strojvůdce, řidiče i duchovního bojovníka bývá nepozornost, svévole, přílišná sebedůvěra, únava a nepřiměřená rychlost.





Editovat příspěvek č. 1294

Administrátor --- 8. 8. 2020
Úvaha nad svržením prvních atomových bomb

75. výročí hiroshimské tragédie

Ve čtvrtek jsme vzpomenuli svržení první atomové bomby na japonské město Hiroshimu. Tato tragická událost, která nejen usmrtila, ale i nevýslovně bolestně postihla tolik lidských bytostí, je zajisté nějakým historickým mezníkem, přelomovou událostí dějin lidstva. Pro všechny obdivovatele technického a vědeckého pokroku by mohla být názorným svědectvím o jakési zákonitosti: co je vynalezeno a stane se technicky proveditelné, bude i prakticky vyzkoušeno a použito. Bez ohledu na mravní rozměr.

Abychom alespoň v hrubých rysech mohli tuto událost vzpomenout, nutno se zamyslet nejprve nad důvody provedení něčeho tak strašného. Většinou se uvádí, že to byl způsob, jak ukončit válku a zachránit snad desítky tisíc životů amerických vojáků, kteří by možná padli při dobývání Japonska. Tento důvod je ve smyslu ospravedlnění spáchaného činu uváděn dodnes. Cítíme někde v pozadí za ním pokus o obhájení jaderného útoku. Nebere se při tom v úvahu, že atomová bomba je cosi, co se vymykalo jakékoliv představě o dosud používaných zbraních a jakémukoli rámci toho, co bylo v druhé světové válce používáno. Jestliže byly válečnými konvencemi zakázány např. chemické zbraně, či později určité druhy min nebo kazetová munice, tím spíše mohlo být každému zasvěcenému už předem jasné, jak nelidsky zrůdná je jaderná zbraň, a že něco podobného použít proti obyvatelstvu (resp. armádě) jakékoliv země musí být odsouzeno a vyloučeno z principů obecně lidské etiky.

K tomu dodejme, že tato zbraň nemohla být ani teoreticky použita výlučně na konkrétní vojenské cíle, ale její účinek musel drtivě dopadnout především na civilní obyvatelstvo - tj. na celé zalidněné město. Japonsko mohlo být poraženo i jinými způsoby a především i před zničením Hiroshimy - podle názoru opravdu mnohých vojenských historiků - už stálo tak jako tak před kapitulací. Tak to tvrdila dokonce i americká média po zničení Hiroshimy (viz citace z tehdejší zpravodajské relace: „Přestože byl konec japonské agrese na dohled i před atomovým bombardováním...“). Kapitulace byla jen otázkou kapitulačních podmínek. Mimo diskusi stojí zjevná neopodstatněnost svržení druhé pumy na město Nagasaki.

Obecně známá je krutost japonských vojenských jednotek ve válce i fanatismus vojenských velitelů, mnohých vojáků (kamikadze) včetně části obyvatelsva. Jenže ani to nemůže ospravedlnit vyhlazení dvou měst s civilním obyvatelstvem.

Další důvod k použití této zbraně bylo její předvedení lidstvu a demonstrace síly USA celému světu. Vojenští historikové uvádějí např. úmysl amerických politiků ukázat ničivou sílu americké pumy Sovětskému svazu a demoralizovat tím jejich vojensko-politickou vrchnost. Vyhladit celé město, zabít stovky tisíc lidí kvůli demonstraci síly je pochopitelně zavrženíhodné.

Američtí vůdcové hodlali zapůsobit novou mocnou zbraní na sovětského lídra Stalina, a vylepšit tak americkou pozici pro jednání o poválečném uspořádání světa. Když se však americký ministr zahraničních věcí James Byrnes setkal o měsíc později v Londýně se svým sovětským protějškem, napsal domů, že Rusové byli „tvrdohlaví, neústupní a vůbec ne zastrašení“. Tolik japonských lidí bylo obětováno v rámci neúspěšného amerického pokusu zastrašit Sověty, protože pro Američana je ruská mentalita mimo jeho představu.

Třetím důvodem bylo provedení testu síly výbuchu, tj. získání fyzikálních a vojenských dat. Za tímto účelem letěla s bombardérem nesoucím pumu další dvě letadla s měřícími přístroji a fotografickými či filmovými kamerami.

+ + +

A nyní nějaká suchá faktografie:

16. 7. 1945 - pokusný výbuch první atomové bomby na světě v poušti u amerického městečka Alamogordo v Novém Mexiku.
Začátek srpna. Velká americká loď, která dopravila jaderný materiál na ostrov Tinian, kde byly obě pumy sestaveny, naloženy do bombardéru a odkud je letadlo odneslo nad Japonsko, byla cestou z Tinianu potopena. Torpédovala ji japonská ponorka. Z posádky 1200 námořníků přežila jen desetina, ostatní byli sežráni žraloky. I vojenští historikové uvažují potichu o Božím trestu.
6. srpna 1945 - shození bomby na Hirošimu
Cca 2:00 ráno - Bombardovací flotila v čele s B-29 Enola Gay vzlétla ze základny na ostrůvku Tinian v západním Pacifiku.
Japonské Hirošimě se americké bombardování za druhé světové války často vyhýbalo (až si místní říkali, že si Američané pro město "šetří" něco speciálního).
Proto většina místních ignorovala varovné sirény značící, že nad městem přelétají letadla. Protože radary ukázaly jen pár letounů, japonská armáda proti nim nijak nezasáhla. Netušili, jaký náklad letadlo B-29 nazývané Enola Gay nese a jaký má cíl.
Cílem bylo shodit na Hirošimu atomovou bombu "Little Boy" (Chlapeček), první takovou pumu použitou ve válečném konfliktu. (Když před tím provedli zkušební výbuch bomby Trinity v Novém Mexiku, ohromil i vědce, viz známé citace jednoho z nich, Oppenheimera, z hinduistické Bhagavadgity.)
Kouř po explozi bomby dosáhl až do výšky 18 kilometrů. "Můj bože, co jsme to udělali!" zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem.
Přeživší popisují explozi jaderné bomby velmi podobně. Shodují se, že nejprve všechny oslepil silný záblesk světla a poté je zasáhla vlna horka. Nebe se zbarvilo do žlutooranžova a tlaková vlna rozbila okna, dveře a srovnala se zemí domy v bezprostřední blízkosti.
Bomba zničila téměř celé město - stavby ze dřeva a cihel neměly šanci proti tlakové vlně, jež v hypocentru dosahovala rychlosti zvuku, a ještě kilometr daleko byl nápor vzduchu větší než při hurikánu.
Zemřelo při výbuchu zhruba 135 tisíc lidí, z toho 60 procent uhořelo zaživa. V okolí „Ground Zero“ – místa dopadu – zemřelo tisíc lidí na čtvereční kilometr.
Tisíce lidí v mžiku na místě zemřely. Další tisíce raněných, popálených či krvácejících se belhaly do blízkých nemocnic nebo co nejdál od města, jak jen to v jejich stavu šlo.
Nemocnice prvním raněným ještě poskytly ošetření. Poté ale zdravotnické potřeby došly. "Ty, které přinesli, jsme položili na zem a nikdo jim už nemohl poskytnout další péči. Co uděláte, když všechno chybí? V takovém případě bylo skoro zbytečné nosit je dovnitř," vzpomíná duchovní.
Následky ozáření u přeživších způsobily rakovinová onemocnění, genetické poruchy a psychická traumata. Děti se často rodily s fyzickým postižením.
Oběti výbuchu byli zejména civilisté. V následujících šesti letech na následky ozáření, které způsobuje například rakovinu, zemřelo dalších 60 tisíc lidí.
Bomba byla vyrobena s užitím uranu 235. Výbuch odpovídal 13 kilotunám TNT. Štěpení proběhlo jen u 1,38 procenta materiálu, zbraň byla z vojenského hlediska neúspěšná.
Druhou bombu, označovanou jako "Fat Man" (Tlouštík) naplněnou plutoniem, měli piloti shodit na město Kokura na ostrově Kjúšú. Kvůli špatnému počasí a nedostatku paliva se ale rozhodli cíl změnit na jeden z náhradních. Tím bylo právě Nagasaki.
Na Nagasaki bomba dopadla 9. srpna 1945 minutu po jedenácté hodině a přímým následkem výbuchu zemřelo 70 tisíc lidí. Kouř po jejím výbuchu dosáhl výšky 16 kilometrů.
10. 8. 1945 Japonský císař Hirohito vyjádřil souhlas s přijetím bezpodmínečné kapitulace. Listina o přijetí podmínek Postupimské deklarace je signována všemi přítomnými.
15. 8. 1945 V rozhlasovém projevu císař Hirohito oznámil kapitulaci. Odpoledne řada vojáků i civilistů vykonala rituální sebevraždu.
16. 8. 1945 Císař vydal rozkaz všem jednotkám, aby ihned složily zbraně.
26. 8. 1945 Na území Japonska vstupují první americké okupační jednotky.

+ + +

Vojenské velení USA použití atomových bomb obhajovalo a běžní Američané s jejich použitím souhlasili. Města byla veřejnosti vykreslena jako vojenské cíle a na důsledky výbuchu a raněné civilisty úřady uvalily informační embargo. Mezi argumenty americké vlády byla snaha ukončit válku a zachránit životy vojáků, ohrožené, pokud by boje pokračovaly.
Historici se vesměs shodují, že Japonsko se hroutilo a použití bomb nebylo nevyhnutelné.

Americké děti se ve škole učí, že jedinou alternativou k použití zbraně byla krvavá pozemní invaze, kde by s vysokou pravděpodobností zemřelo až půl milionu amerických vojáků. Nejnovější archivní výzkum tento argument zpochybňuje: podle prací amerických i japonských historiků byl pro japonské velení rozhodujícím faktorem spíše vstup Sovětského svazu do války. S tím japonští představitelé nepočítali – naopak předpokládali, že Sověti budou hrát roli prostředníka pro mírová jednání USA a Japonska.

První americký prezident ve funkci navštívil památník v Hirošimě a uctil památku padlých na obou stranách až v r. 2016. Za svržení pumy se neomluvil.

Američtí stratégové počítali s tím, že nebude-li Japonsko kapitulovat, další jaderná bomba bude svržena koncem srpna a další atomové bombardování bude pokračovat i během podzimu. USA měly materiál na něco přes deset jaderných pum.

Oběti výbuchu v Hiroshimě: do konce roku 1945 - 140.000 lidí, od r. 1946 do 1951 - 60.000 lidí.
V Nagasaki: 40 - 70.000 lidí okamžitě zemřelo, oběti ozáření - tisíce.

Stíny vypálené zářením na zdech, které jsou to jediné, co zůstalo po lidech poblíž epicentra okamžik po výbuchu

Stín jednoho z lidí, které v Hiroshimě výbuch "vypařil"

Stín dítěte, které se v momentě výbuchu vypařilo

Stín člověka s žebříkem

Výbuch působí několikerým způsobem a všechny jsou svou silou hrůzné. Především je to oslepující záblesk spolu s vlnou tepla - žáru, který poblíž epicentra lidi prostě "odpaří" (zachovaly se po nich jen stíny exponované tímto zábleskem světla a tepla na zdi domů). Teplota místy přesahuje teplotu na Slunci. Spolu s tím přichází první radiační expozice zabíjející vše živé. Následně dorazí tlaková vlna, která vymaže vše v okruhu několika kilometrů z povrchu země, zbytek smete, zboří, zdemoluje. Následuje ji náraz zpětné tlakové vlny a nakonec radioaktivní déšť a smrtonosný spad. Lidé, kteří přežili, umírají v řádu hodin na popáleniny - kůže je zuhelnatěná či slézá z těla jako rukavice. Vody v řekách i ve studních jsou otrávené, její pití způsobuje smrt. Méně zasažení lidé umírají do pěti let na rakovinu kůže či leukémii. Další jsou zmrzačení či geneticky poškození. Nepředstavitelý počet obětí jedné bomby, nepředstavitelný rozsah lidského utrpení.

Bezprostřední příčiny úmrtí:
60 % popáleniny
30 % padající trosky (vlivem tlakové vlny)
10 % ostatní (např. gamazáření)

Účinky jaderného výbuchu:
50 % tlaková vlna (zpočátku rychlejší než zvuk)
35 % teplo (šíří se rychlostí světla a cestou slábne; v samotném epicentru, resp. hypocentru na zemi pod výbuchem, je teplota 3 - 4.000 stupňů, kolem samotného výbuchu se vytvořila rozpínající se koule - když měla průměr 30 m měla 300 - 500.000 stupňů Celsia, což je mnohem víc než na Slunci, pak při průměru 300 m koule měla na okraji 7.000 stupňů (pro srovnání - teplota na povrchu slunce je přibližně 6.000 stupňů)
15 % ostatní - světlo, gamazáření, sekundární záření, spad atd.

Cíle útoku byly vybírány podle chladného vojensko-pragmatického klíče, který vzhledem k nevídané ničivě vražedné síly bomby může někdo prohlásit snad až za cynický: aby šlo o významný cíl s rozsáhlou zástavbou větší než 5 km; aby bylo možné ho zásahem srovnat se zemí; aby nebyl zničen předchozím útokem. Tj. aby působil výsledek výbuchu skutečně spektakulárním dojmem - na Japonce i na celý svět (to jsou ty publikované dvojice fotografií "před" a "po"), muselo být zvoleno město dosud nepoškozené bombardováním (proto bylo vyškrtnuto již dříve bombardováním poničené Tokio).

+ + +

Vzpomínky Japonce Terumiho Tanaky na 9. srpen roku 1945. Právě tehdy dopadla na Nagasaki atomová bomba, která okamžitě zabila desítky tisíc lidí a další oběti přibývaly v následujících dnech, měsících a letech. Tanaka tehdy přežil a o 75 let později na děsivý okamžik vzpomíná.
Výbuch okamžitě zabil zhruba 35 tisíc lidí, tlaková vlna ničila všechno, co ji stálo v cestě.
„Pochopil jsem tehdy, že se stalo něco hrozného, ozvala se hrozná rána a všude byla bílá tma.
V následujících dnech postupně odhaloval rozsah škod, které bomba „Fat Man” napáchala. Budovy ve městě zmizely, zůstaly jen zkroucené plechy a hromady spálené suti.“
„Vždycky jsem si říkal, že pro vojáky je přirozené padnout v boji během války. Ale takový způsob, jakým zahynulo tolik civilistů, to se nemělo nikdy stát,” myslí si dnes 88letý muž.

+ + +

V Americe byly mnohé údaje týkající se výbuchu utajeny, zprávy byly cenzurovány. Některé materiály byly uvolněny z trezoru až nedávno. Vojenští jestřábi dokonce uvažovali o použití bomby ve válce v Koreji a prezident Nixon zase navrhoval použít ji ve Vietnamu.
Po vstupu čínských vojsk do korejské války začátkem padesátých let navrhl americký generál Douglas MacArthur zvrátit nepříznivý vývoj situace jaderným bombardováním. V lednu 1968 pak vojenský poradce prezidenta Johnsona vydal pokyn sbírat seznam možných cílů na jaderné útoky v severním Vietnamu, ve všech těchto případech ale nakonec americký prezident od myšlenky jaderné zbraně použít ustoupil.
Je těžké si dnes představit situaci, kdy by použití jaderných zbraní nebylo porušením Ženevských konvencí, které regulují použití síly ve vojenských konfliktech.
Američtí vědci a vybraní lékaři jezdili dlouhá léta po válce do Japonska studovat u přeživších následky ozáření, zacházeli s postiženými značně ponižujícím způsobem; výsledky bádání si však USA nechávaly pro sebe. Badatelé měli za úkol dokumentovat působení záření, ale měli svými šéfy zakázáno japonské nemocné léčit.

Z atomové bomby učinili Američané slavnou či zábavnou a populární součást své popkultury (viz různé popové songy nebo soutěž krásy "miss atomová bomba" nebo oděvní použití názvu atolu Bikiny, souostroví v tichomoří, který používali pro jaderné testy). Teprve pokrok Sovětů ve vývoji jaderných bomb způsobil, že se začali obávat.

V rámci ospravedlnění za oběti svého "vynálezu zkázy" začali Američané urychleně pracovat na mírovém využití atomové energie. Na druhé straně - ještě dnes můžete běžně slyšet argument, že studium ozářených Japonců napomohlo získání vědomostí o působení ionizujícího záření na lidský organismus (říká se smutně popisným výrokem: přeživší poskytli jedinečné údaje o koeficientu vyjadřujícím pravděpodobnost vzniku rakoviny v závislosti na obdržené dávce, o čemž se do té doby skoro nic nevědělo).

+ + +

Proč je potřeba si Hirošimu i dnes připomínat? Co všechno by hrozilo (kromě okamžitých nesčetných obětí) při použití části jaderného arsenálu?

Vědci varují před „jadernou zimou“, kdy by se v důsledku jaderné války pokryla obloha jaderným prachem, množství slunečního záření by kleslo o 75 procent, srážky o 60 procent a teplota na zemi o zhruba deset stupňů Celsia. Dnes počítačové simulace ukazují, že vedle desítek milionů přímých obětí by globální klima i produkci potravin ve světě s potenciálně katastrofickými důsledky pro stovky milionů lidí ohrozilo i poměrně omezené použití jaderných zbraní v regionálním válečném konfliktu.
Mezi lídry jaderných států se však dnes stále častěji objevují narážky na možné použití jaderných zbraní. Když došlo k několika střetům mezi americkými a ruskými vojáky v Sýrii v roce 2016, Rusko přesunulo jaderné rakety Iskander do enklávy v Kaliningradu. „Nerozvážné konání USA má jadernou dimenzi,“ řekl tehdy Putinův propagandista Dmitrij Kiseljov. Americký prezident Donald Trump se údajně pravidelně ptá svých poradců, na co mu je tak mocná zbraň, když ji nemůže použít. Lídři v Pákistánu a Indii se také pravidelně zmiňují o použití jaderných zbraní jako reálné možnosti ve vzájemném konfliktu, Severní Korea zase jaderným útokem vyhrožovala již několika svým sousedům.

+ + +

Americký obchodník Allen Demetris měl v držení bronzovou sošku japonské dívky. 6. srpna 1945 ve chvíli, kdy byla svržena bomba na Hiroshimu, začala tato soška plakat. Demetris viděl, že po tváři jí kanou slzy. Později byla svědkyní stejného pláče i jeho dcera, které sošku daroval v r. 1969. Důvod toto druhého jevu je neznámý. (web)

+ + +

A na závěr se zamyslíme nad duchovním rozměrem celé tragédie. Jsou to pouhé mé osobní úvahy, které nikomu nevnucuji. Shodneme se jistě na tom, že něco podobného lidské dějiny do srpna 1945 nepoznaly. Tolik koncentrovaného zla, tolik mrtvých následkem jediného útoku, tolik lidského utrpení v průběhu následujících let! Už to, co jsme popsali výše, by bohatě stačilo k prohlášení použití atomových pum za satanské v plné míře toho slova. Tolik smrti a tolik bolesti! Jenže to bohužel asi není ještě kompletní obraz všech rovin oné tragédie. Tím atomovým zlem lidé napomohli vstoupit do světa jakémusi nebývalému zlu - bezcitnému, krutému a antikristovskému. Štěpením atomů, čili rozbíjením samotné podstaty Bohem stvořené hmoty, jako by se lidstvo stavělo proti Božímu stvoření. Tím samo uvádí do světa působení dávného nepřítele Boha.

Atomový výbuch by mohl být prolomením toho, co chrání člověka a odděluje tento svět od duchovních světů čili i od pekla. Otevřeli jsme bránu do propasti - aby z tohoto žaláře zlých duchů, co jsou tam Bohem uvězněni, mohli další a další démoni vylézat k nám. Na každý atomový výbuch čekají "na druhé straně" démonické bytosti, aby se po dobu, kdy jsou dveře otevřeny, mohli protáhnout k nám a škodit zde svou zlobou. Zároveň však, jak se zdá, zde mají jako své hlavní poslání dávat lidem další zkažené poznání, nové technologie, učit je povrchnosti, materialismu a všem špatnostem. Učí lidi bezmezně důvěřovat v lidské schopnosti, rozum a pokrok. Hlavně se snaží zaujmout lidi svými démonickými klamy a odvrátit je od Boha.

Pak se lidstvo samo přičiní otevírat jim nové brány. Pobláznění lidé je zde budou vítat a dávat jim nejširší práva nad tímto světem. Žalostné je, že když se začnou dít hrůzy způsobené démony, lidé obviní Boha: "Jak to mohl dopustit?"

V Hiroshimě začala nová éra dějin. Vše se připravuje k velkému finále dějin světa.

Satanský charakter svržení atomové pumy se projevuje i dalšími nenápadnými příznaky. Nejenže byl první výbuch příznačně okomentován slovy velkého démona Višnu z Bhagavadgity: "Jsem bůh smrti a ničení světů," zajímavý je i název první bomby "Little Boy" (Chlapeček) - v češtině to tak nevynikne, ale v anglosaském prostředí se používá jako něžná vánoční přezdívka pro Ježíška. Jiný kontext volba takového názvu nemůže mít. Je to výsměch Kristu, výsměch Boží lásce, která se narozením Spasitele ukázala.

(Sestaveno s použitím interetových zdrojů. Počty obětí se uvádění v různých pramenech odlišně.)


Hirošima - počátek atomového věku (CZ DOKUMENT)



P.S.
Winston Churchill navrhoval svržení atomové bomby na Sovětský svaz

Podle nově zveřejněného svědectví chtěl legendární britský politik dát v roce 1951 Moskvě ultimátum. Pokud by ho komunistická velmoc odmítla, měla být použita atomová zbraň na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst.< SMALL>
Byla neděle, 29. dubna 1951 a tehdejší vůdce opozice Jejího Veličenstva Winston Churchill popíjel na svém sídle v hrabství Kent šampaňské značky Pol Roger s generálním ředitelem New York Times Juliem Ochsem Adlerem. Debata byla natolik zajímavá, že o setkání Adler učinil oficiální zápis, který se teď našel, referuje londýnský The Times.

Churchill si stěžoval, že je tehdejší společná anglo-americká politika vůči SSSR slabá, místo aby byla agresivní. Sir Winston vzápětí dodal, že kdyby byl premiérem on (což se o pár týdnů později skutečně stalo) a dosáhl shody s americkou vládou, postavil by Rusy před ultimátum v podobě balíčku podmínek.

„Při předpokládaném odmítnutí by Kreml byl informován, že pokud si to nerozmyslí, shodíme atomovou bombu na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst,“ poznamenal si Julius Ochs Adler. Churchill si představoval, že v takovém okamžiku by bylo civilní obyvatelstvo všech zmiňovaných měst evakuováno. Podle Adlera si Churchill myslel, že by Sověti zase odmítli a západní mocnosti by tak svrhly jednu bombu a případně další. „Taková panika by zajistila (určitě v případě třetího útoku) mezi ruským obyvatelstvem i u Kremlu, že naše podmínky budou splněny,“ dočteme se dále v Adlerově memorandu.

Než přinesli portské, si prý Winston Churchill posteskl, že Američané stejně nikdy nedají souhlas k takové preventivní válce a použili by vlastní nukleární zbraně jen coby odvetu.

Richard Toye z Exeterské univerzity připomíná, že Churchill zvažoval nukleární útok na Sovětský svaz před srpnem 1949, než Moskva oznámila, že rovněž vyvinula jadernou zbraň. „Že si s touto myšlenkou pohrával ještě v roce 1951, je nové zjištění. V této době už můžeme jeho úsudek zpochybňovat,“ myslí si profesor Toye.














Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1304 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1294 do č. 1297)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz