Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 508: #
Administrátor
--- 2. 3. 2009
Doba přípravy
K Velkému půstu
V pondělí 2. března je tzv. čisté pondělí, jímž začíná "čistý týden", kterým začíná v Církvi Velký půst. Pravoslavná církevní tradice důkladně připravuje své věrné na toto vzácné a důležité období, které nesmí být promrháno. Svatá čtyřicátnice je krátká, a mohla by nám uplynout jako voda mezi prsty. Proto Církev už čtyři týdny předem připravuje věřící na vstup do velikopostního období. Není to však jen příprava na změnu stravy (poslední přípravný týden - tzv. masopustní - se už nejí maso, ale zato se jedí mléčné výroby a vejce, a to i ve středu a v pátek); teprve po právě uplynulé syropustní neděli začíná půst. Hlavně nás Církev připravuje na svatý půst duchovním vedením, pastýřským uváděním do "radostného pláče" pokání. Kromě speciálních posvátných hymnů, které v době přípravy zpíváme při bohoslužbách se - a to především - jedná o výběr čtyř témat z Evangelia, čtyř evangelijních úryvků, které nám otevírají srdce k chápání Evangelia Kristova, resp. k uskutečnění prvních slov, jimiž Ježíš Kristus zahájil své veřejné působení: "Čiňte pokání a věřte evangeliu!" (Mar 1,15) A kromě samotných vybraných výroků Pána Ježíše mohou napomoci srdce a mysli věřících otevírat církevní pastýři, kazatelé, protože prakticky jakákoliv promluva, která bude navázána na témata čtyř přípravných nedělí, jistě nějak připravuje duši k prospěšnému prožití Velkého půstu.
Sled přípravných nedělí je takovýto: neděle o celníku a farizeovi, neděle o marnotratném synu, neděle o strašném soudu (to je už masopustní neděle) a nakonec neděle syropustní o odpuštění (zároveň je tématem i Adamovo vyhnání z ráje). Témata prvních třech nedělí jsou založena na Kristových podobenstvích. Úvodu do pokání jsou zasvěcena především první dvě - patří dozajista k těm nejvýraznějším a nejsilnějším podobenstvím, jež Pán Ježíš vyprávěl. Nyní už pojďme zastavit se postupně u všech tří. (Nejprve však první dvě.)
Celník a fariseus
Znění tohoto evangelijního úryvku.
Už jsme zde o tomto podobenství psali. Dnes tedy jenom připomeneme, že páteří tohoto podobenství je samo základní téma duchovního života: pýcha a pokora. Pýcha ničí a znehodnocuje vše, co člověk činí: ať už ve světském zaměstnání nebo v duchovním životě. Vše, čeho se dotkne pýcha, stává se duchovně poskvrněným a neužitečným, ba odporným Bohu.
Otcové na poušti, kteří si právě toto dobře uvědomovali, kvůli hrůze z pýchy načrtli zlaté pravidlo duchovního života: „svatí považovali dokonce i své ctnosti za hřích“. Všichni svatí kráčeli cestou pokory, a cestou nedůvěry v sebe sama. Proč taková nedůvěra k člověku? Lidské nitro je znetvořeno hříchem. Není ve stavu, v jakém Bůh člověka na počátku učinil. Sv. Basil Veliký pravil: "lidská přirozenost se (hříchem Adama) roztříštila na tisíc střepů."
Odtud ta svatootcovská nedůvěra k člověku, k jeho nitru, které je zasaženo pýchou. Otevřené duchovní zření dalo těmto otcům realistický a pravdivý náhled na člověka jako na bytost zcela zničenou pýchou a zpustošenou hříchem. Proto jedinému, čemu v člověku věřili, bylo pokání. Pokání je jediný pravdivý stav člověka, protože jedině opravdové pokání může člověka zbavit pýchy. Tohle pochopit má naprosto klíčový význam pro duchovní život člověka.
Jakýkoliv jiný duchovní život (např. buddhismu, šamanismu apod.) je jen klam a mam. Vše, co v takovém duchovním životě člověk poznává, je iluze - divadlo, které mu předvádějí démoni (a ti mu ukazují především to, co dovede člověka do duchovní zkázy). To není prázdné tvrzení, to lze dokázat. Není výjimkou, že se takový pohanský mystik dá pokřtít. A po křtu náhle ztratí všechny své dřívější mystické schopnosti, síly a zření. Proč asi? Podobným případem je, když se s pohanským mystikem setká skutečný svatý starec. Démoni utekou před starcem, a mystik je namydlený. Snad až tragikomický je obrázek ze soupeření Šimona mága s apoštolem Petrem. Šimon zrovna levitoval (resp. běsové ho nosili vzduchem), aby nalákal lidi na svá kouzla. Přišel tam ap. Petr, pohrozil běsům, ti utekli, pustili Šimona, který spadl na zem a šeredně se potloukl. Apod. Je toho popsáno spousta, nebudu tím čtenáře unavovat.
------------
Marnotratný syn
Znění tohoto evangelijního úryvku.
Loňský rozbor tohoto evangelijního podobenství je tady. Podobenství se dotýká velikého tématu - jednoho z největších v lidských dějinách: tématu lidské svobody. Svoboda - to zní lidem skoro až posvátně. Svoboda, která není zakotvena v řádu stvoření, je však prokletím a zkázou.
Téma svobody stojí na samotném prahu lidských dějin, kdy Adam použil Bohem darovanou svobodu k tomu, aby se otočil ke svému Stvořiteli zády. Kvůli nesprávně použité svobodě je lidské nitro zmírající. Prof. A. Osipov používá pěkné podobenství o lidské svobodě, resp. o krátkozrakém použití svobody k "osvobození se" od Boha. Přirovnává Adama (resp. člověka obecně) k člověku, který je potápěčem; víte, jak dříve potápěči pracovali: měli kovovou přílbu s okénky, do té shůry vedla hadice přivádějící vzduch, a zatímco potápěč pracoval na mořském dně, tak na palubě lodi námořníci čerpali pumpou do hadice vzduch, aby měl potapěč co dýchat. A nyní si představme hloupého potápěče, který na mořském dně začne hudrovat, jak ho ta hadice omezuje, a že nemůže jít, kam by chtěl, a vytáhne nůž a odřízne tu hadici od sebe, aby se osvobodil. Ve jménu svobody! A teď si už může jít, kam chce. Tak něco podobného - avšak na duchovní úrovni - učinil člověk, když se osvobodil od Boha a od jeho přikázání: "Nejez z toho stromu!" Ať žije svoboda! A kromě toho: "Vítej, smrti!" Protože Bůh - to je věčný život. Svoboda od Boha znamená smrt.
Svobodu dal člověku Bůh, když tvořil - a vše bylo dobré. Tedy i svobodu má člověk užívat, aby dobro činil. Páše-li zlo, je to zneužití svobody, a právě to je hříchem.
Správné použití svobody předpokládá nejprve očistit své srdce. Nejprve očištění, pak osvícení a poznání svobody. Jen v tomto pořadí, nikdy naopak. Proto pravoslavná asketika nejenže varuje před používáním svobody, ale naopak omezuje všelijak svobodu člověka, aby ho očistila. Od toho se odvíjí veškerý křesťanský duchovní život (a zřejmě právě proto je dnes nepopulární).
Všimněte si, že vše je v Církvi proniknuto asketikou. Nejen církevní rok prošpikovaný stále nějakými půsty, objevuje se to i v církevním umění: ikonografii a chrámovém zpěvu. Osou obojího je asketické omezení umělce. Západní umění je naopak založeno na umělcově sebevyjádření (nedávno se dokonce papež ve Vatikánu omlouval umělcům za to, že je katolická církev kdysi omezovala); umění to zde znamená vyjádřit, jak já to cítím, jak já to vidím. Jenže celé toto "sebevyjádření" je jen ornamentálně zpracovaným lidským egoismem.
Uvažujeme nad pravoslavným pojetím svobody. Není to jen nějaká filosofická či teologická spekulace. Samotný reálný život vydává svědectví, jestli lidstvo umí používat svobodu. Celá historie lidstva ukazuje, že někde v lidstvu tkví jakási fatální chyba. Ať činí, co činí - stejně se nakonec všechno zvrtne ke zlému. Jak je to možné? Všichni chtějí štěstí: bezpečnost, spravedlnost, harmonii. Řekne někdo, že nechce štěstí? Leda blázen. Všichni ho chtějí! Co se však děje ve skutečnosti v celé lidské historii? Pravý opak.
Východ jde úplně jinou cestou. Omezuje umělce snad ve všem: předepsány jsou podoby zobrazovaných lidí, barva rouch, provedení do úplného detailu. Říká se tomu pravidlo - kánon. Malíř ikon je podroben tvrdé kázni, která postupně očišťuje jeho umělecký výraz. Až teprve na konci tohoto procesu ti nejlepší z nejlepších dokáží při splnění ikonografického kánonu vdechnout skrze ty nepatrné detaily, které jsou mu kánonem ponechány v jeho tvůrčích dispozicích, ikoně nadpřirozený život. Tak vznikají díla očištěná od egoismu, kdy ruka umělce je přetavena ohněm pokory na ruku inspirace Ducha Svatého. Tak přišla na svět ta největší ikonografická díla: např. Rublevova Trojice. Malíř, který není zkrocen kánonem, ale je zvyklý malovat si, jak se mu zachce, nikdy takových výšin nedosáhne.
Něco podobného platí pro církevní zpěv, který má stejně jako ikona zrcadlit věčnost. Dokonalý církevní zpěv je na světě jen jednoho druhu - a to je zpěv byzantský. (O tom je zbytečné vést spor.) V něm se spojila věkovitá kultura a filosofie antiky s křesťanskou duchovností. A ty věkovité kořeny jsou v něm znát, proto mu nemůže žádná jiná církevní kultura konkurovat. Nehledě na to, odmyslíme-li předkřesťanské kořeny, pak i samotné dva tisíce let dlouhé působení křesťanství, působení, které postupně vytvářelo a formovalo tuto hudební kulturu, až dospěla do dnešní podoby, nemá v celém světě obdoby. V Rusku byl před tisíciletím započat nadějný přenos byzantské kultury do slovanské polohy (tyto formy se nám dochovaly v dodnes používaném "znamenném razpěvu"), ale bohužel byl záhy přerušen vpádem západní kultury (zvláště italské) do Ruska, která byla z hlediska pravoslavné duchovnosti naprostou pohromou a zkázou (dnes se tomuto způsobu "pravoslavného" zpěvu říká na Rusi "partesný"). Z bohoslužeb se staly koncerty. Paradoxem je, že dnes je Západ přesvědčen, že právě taková díla jako je liturgie Čajkovského, či všenoční Bortňanského apod. jsou nějakým vrcholem Pravoslaví, pravý opak je pravdou. Nic proti těmto uměleckým dílům, jen že nepatří do chrámu ale do koncertního sálu, protože to není modlitba ale zábava.
Kolik je lidí, kteří dokáží žít tak, aby jejich život mohl plodit štěstí pro ně i pro jejich okolí? Sotva je někde pohromadě pár lidí, už je mezi nimi závist, nepřejícnost, loupež, svár, neústupnost, touha ovládat druhé, lačnost po majetku jiného člověka, neposlušnost, chtivost, konflikt a v posledku nezřídka i vražda. Ale každý při tom chce štěstí. Pohled na lidské dějiny vypadá jako pohled do blázince. Všichni se považují za chytré, vzdělané, inteligentní, rozumné. Jenže proč tedy chce člověk pro sebe urvat kousek štěstí (a "urvat" znamená většinou připravit o něco druhého člověka)? Proč se životy lidí i národů podobají bitce kolem jednoho společného koláče? Jestliže základním pravidlem, jak to chodí mezi lidmi, jest: "co chceš ty, chtějí i jiní", pak o vše, co je žádoucí, se vede boj; proč se tedy ve jménu štěstí lidé nezřeknou toho, po čem prahnou? Protože štěstí zaměnili za majetek, rozkoš a moc. A o ty je nutno svést boj, a kde se bojuje, tam není mír ani štěstí. A tak stále dokola. Zoufalým lpěním na majetku, rozkoši a moci se ničí jakýkoliv zárodek míru a harmonie. Nekonečný kruh. Lidstvo bychom mohli postihnout symbolem hada, který si žere vlastní ocas. A tohle že jsou rozumní lidé, když nedokážou rozlišit štěstí od majetku, rozkoše a moci, a rozetnout ten zacyklený kruh? Vidíme, že něco zkaženého je hluboko v člověku, co mu otravuje myšlení i srdce duchovním jedem, takže se tzv. "rozumný člověk" v praxi chová jako idiot.
Nalistujme v Bibli první stránky lidských dějin - hned po odchodu z ráje do "svobody". A co tam nalezneme? K čemu lidé použili svou svobodu? K vraždě. A kvůli čemu Kain vraždil? Kvůli závisti. Jenže proč záviděl? Že Bůh shlédl na Ábela? Což zároveň neřekl Kainovi, že i jeho přijme, bude-li činit dobro? Jenže závist už před tím sžírala jeho srdce. A co mu záviděl? Zemi? Všude kolem je jí plno. Záviděl Ábelovi jeho dobrotu.
Ve večerních modlitbách jsou velice hluboká slova, která postihují tu propast závisti, která v nás je. Těmi slovy činíme pokání z toho, že: "Spatřil jsem dobrotu jiného, a raněn v srdci jsem tím byl" (večerní modlitba k Duchu Svatému). Basil Veliký: "Žádná vášeň není zhoubnější než závist." Je to jediná vášeň, která nám nic nedává, ale jen všechno bere. Kdybychom sami nebyli takovými, mohli bychom hledět na člověka, jak nechává své srdce požírat závistí, a řekli bychom si: to je blázen, nikdo rozumný by se tak nechoval.
Celé lidské dějiny: to jsou války, vykořisťování, zotročování, nátlak a útlak, manipulace s lidmi atd. Všichni chtějí štěstí - ale jakou cestou ho chtějí dosáhnout? Krutou, sobeckou a kořistnickou. Je stydno hovořit o člověku. Máme tedy plnou svobodu: závidět si, olupovat se, zabíjet se... Máme plnou svobodu učinit si ze svých životů peklo. Je tohle to, co chceme?
Nikdo z nás není schopen změnit svůj stav svými vlastními silami. Změnil to Kristus. Na kříži a vzkříšením. Máme plnou svobodu zříci se pokažené lidské chtivosti, svobodu přijmout Krista, přijmout bezvášnivost, přijmout nebeské království.
(Příště o třetí přípravné neděli: O strašném soudu)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.