Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 422: #
Administrátor
--- 16. 9. 2008
O výzvě k následování Páně
5. neděle po Padesátnici. Neděle o vymítnutí běsů ze dvou posedlých
Za onoho času...
18 Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.
19 Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."
20 Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."
21 Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
22 Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."
23 Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(Matouš 8. kap.)
Pro naše úvahy si všimneme poslední věty: "Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ale ty jdi zvěstovat Království Boží" (upravil jsem znění Ježíšova povelu podle vyprávění Lukáše 9,59-60). To je poměrně drsné vyjádření, máme-li v patrnosti, že Pán Ježíš hovoří o živých lidech - o rodině toho, jehož povolával za apoštola. O světských lidech se Kristus vyjadřuje jako o mrtvých. Má na mysli duchovně mrtvé, což je z jeho hlediska důležitější než fyzický život. Člověk si tak říká: "A co já? Jakým jsem v Božích očích? Mrtvým nebo živým?" Komu by se při takové myšlence nesevřelo srdce obavou?
Živý strom poznáme od mrtvého stromu nikoliv podle kmenu či podle toho, že ještě stojí, ale podle toho, jestli má zelené listy a dává plody. Tyto projevy vydávají svědectví o vnitřním životě dřeva a kmenu. Podobně i o našem vnitřním duchovním životě vydávají svědectví jeho vnější projevy: co s životem činíme, jak s ním nakládáme, jestli přináší duchovní plody, jakými skutky naplňujeme své dny.
Na mnohých křesťanech nevidíme jiný projev jejich víry a duchovního života než to, že přijdou v neděli do chrámu (a to mluvím o těch, kteří alespoň v neděli do chrámu vůbec chodí). V průběhu týdne žijí na chlup stejným životem jako jejich světští nevěřící spoluobčané. Chápu, že jsou případy lidských osudů, kdy mají lidé tolik povinností a tak těžký život, že nemají sílu na nic jiného, než vydělávat sobě a rodině na chléb. Jenže v naprosté většině se lidé, žijící v současnosti a v naší civilizaci, na starosti a námahu se zajištěním obživy spíše vymlouvají. Byl to, možná, starec Antonij (na downloadu je v PDF knížka s jeho proroctvími), kdo vzpomínal, jak se žilo v jeho dětství na vesnici: jeho rodiče namáhavě pracovali, starali se o hospodářství, podobně jako všichni ostatní kolem, a přesto měli čas na modlitbu, bohoslužbu, na posezení a besedu s rodnými každého dne. Všechno se stihlo.
Starec Paisij Svatohorec vzpomíná na zbožného staříka, který zpíval v chrámu. Bylo mu přes osmdesát let. Každé ráno po rozednění sestupoval s hor, aby zpíval při bohoslužbě. Šel pěšky, cesta byla dlouhá. Říkal o sobě: „Jsem pes Kristův,“ (zřejmě tím chtěl vyjádřit svou oddanost Pánu Ježíši). V zimě, když byla cesta zledovatělá, byl sestup velice nebezpečný; opatrně musel hledat, kam šlápnout, aby neuklouznul. Těmto obtížím, námaze a nebezpečí však nevěnoval pozornost. To byla zbožnost!
-------------------------
Vnitřní duchovní stav, naladění nitra, zcela zásadním způsobem ovlivňuje, zda bude duchovní život člověka chřadnout a vysychat, nebo bude-li růst a prokvétat. Jenže jak mohou ovlivnit vnitřní duchovní stav dnešní lidé, kteří mají tak málo času? Nad výzvou k více modlitbám a k askezi se jen pousmějí. Chtělo by to nějakou radu, kterou lze snadno uskutečnit, jinak je pro dnešního duchovně vykrváceného Evropana nepoužitelná.
Duchovní problémy současného člověka řešil znovu a znovu starec Paisij, za nímž přicházeli na Athos duchovně chřadnoucí lidé a on svou prozřetelností viděl příčinu jejich duchovní nemoci: zesvětštění, světský způsob života, život vedený podle „evropské logiky“ (tak starec pojmenovával západní duchovní úpadek, racionalismus, důvěru v materialistickou vědu atd.)
Starec Paisij vysvětloval lidem přibližně toto: my sami do značné míry určujeme naladění svého vnitřního člověka už jen něčím tak prostým, jako je výběr lidí, s nimiž se stýkáme.
Vnitřní stav člověka je záležitostí „infekční“ - vnitřní naladění duše je nakažlivé při běžném mezilidském kontaktu, zvláště pak při delším a bližším společenství. Člověk vášnivý vám předává své vášně, nedbalý svou nedbalost, nekající se hříšník předává svůj sklon k hříchům a zatvrzelost; a člověk zbožný předává svou zbožnost. Od člověka bezbožného se tedy můžeme nakazit jeho bezbožností, kdežto zbožný věřící nás nakazí svou zbožností.
Čili bez zvláštního přičinění a mimořádných asketických výkonů už jen tímto můžeme jednoduše (a při tom významně) ovlivnit duchovní stav svého nitra. Stačí jen být opatrný a omezovat kontakt (a hlavně společenství) s lidmi zkaženého ducha. Nemůžeme příliš ovlivnit, s kým se setkáme v zaměstnání, či s kým budeme muset jednat v rámci nevyhnutelných životních okolností. Ale je plně v naší moci rozhodnutí, zda trávíme své večery v hospodě, nebo utrácíme hodiny drbáním se sousedkami na "pavlači" (dnes už jsou klasické pavlače vzácností, ale drbáren je stále habaděj). Stejně tak ovlivňujeme svého ducha sledováním televize a hltáním novin a časopisů.
Sv. Kosma Aitolský (který v 18. století prorokoval, co vše budou mít lidé na zemi v době před druhým příchodem Kristovým: vykreslil takové technické vynálezy jako automobil, ponorky, letadla, telefon atd.) pronesl zvláštní proroctví: „Přijde doba, kdy do příbytků lidí budou vcházet démoni skrze malé krabice, a jejich rohy budou trčet na střechách.“ O čem to asi sv. Kosma hovořil?
A to nemluvím o počítačových hrách. Zatímco sledováním filmů a pořadů pasivně otevíráme vstup do svého nitra duchovní nečistotě, tak při těchto hrách člověk aktivně vstupuje do nečistého virtuálního světa a sám do sebe vdechuje a nasává jeho duširozkládájící atmosféru. Někde jsem nedávno četl jakousi vědeckou studii, ve které jakýsi učenec psycholog dokazoval, že hraní takovýchto her nemá žádný vliv na dětskou psychiku a chování. Co si myslet o takové vědě, jejíž služebník zapře nos mezi očima?
Jak snadné je ovlivňovat svůj vnitřní stav bez kdo-ví-jakých namáhavých výkonů - prostou sebekontrolou, bez většího přinucení. Stačí si udržovat kontrolu nad tím, co do sebe vpouštím a kdo na mne duchovně působí. Nakolik je to možné, je záhodno vyhledávat společnost lidí zbožných a duchovních.
„Vedle svatého se staneš svatým,“ praví stará moudrost.
---------------------------------------
Jiným námětem na přemýšlení z citovaného evangelijního úryvku je tam načrtnutá hierarchie hodnot. To je velice důležité téma, protože něco podobného řešíme ve svých životech takřka neustále. Jednoduchá je řeč přikázání a kánonů, ale složité a nejednoznačné jsou situace v praktickém životě. Někdy se dostáváme do situací, kdy musíme jedno z přikázání porušit, abychom jiné mohli splnit. Jednu povinnost opominout kvůli jiné - důležitější. A co bývá ještě povážlivější - když se dopustíme jednoho hříchu jen proto, abychom se vyhnuli jinému - horšímu.
Jednoduchý příklad - když jde pravoslavný křesťan do války bránit svou vlast, pak je jasné, že jde zabíjet, a zabíjení je hřích. A co více - bojovat nelze ve skutečnosti bez nenávisti. Dopouští se voják bránící svou vlast hříchů? Bohužel, nutno říci že ano. Je to však volba menšího zla. Vždyť obrana své víry, rodných, vlasti a kultury ospravedlňuje tento hřích. Nicméně si pravoslavná církev vždy uvědomovala, že vojáci se z války vracejí poskvrněni proléváním krve. Ač jsou doma oslavováni za vítězství, církev jim po návratu z boje nedovolovala přistupovat ke svatému přijímání. Kánon sv. Basila stanovuje, že tři roky se musí voják po svém návratu z války kát a být při tom oddělen od svatých Tajin, a teprve po této lhůtě může začít přistupovat ke svatým Tajinám. Ta epithimie, lhůta pro pokání, je nikoliv kvůli trestu, ale kvůli léčení. Ty tři roky se voják očišťuje ode všech poskvrn, jimiž boj poznamenal jeho duši, modlí se za ty, které zabil, duchovně se smiřuje a vyrovnává se vším, čím prošel. Církev tento proces stanovila, aby nebyly žádné vietnamské či afghánské syndromy (dnešní vojáci jsou ještě po deseti či dvaceti letech, ne-li do konce života, zničenými osobnostmi, protože neprošli v církvi tímto procesem léčení válkou rozdrásané duše).
Leč zpět k hierarchii hodnot, resp. k jejich možnému střetu, jehož se dotkl příběh naší evangelijní perikopy. Ten Ježíšem povolávaný člověk chce jít pochovat svého otce. To není žádná svévole ani potěšení, to je jeho morální a hlavně náboženská povinnost. On vlastně chce splnit Boží ustanovení. K jeho překvapení však Kristus říká: „Ne.“ Volá ho stát se apoštolem, a to znamená zpřetrhat svazky s rodinou a uvolňuje to ode všech povinností vůči ní.
A při tom rodina je nepochybnou, biblicky důrazně vyzdviženou, hodnotou. A přesto praví Ježíš Kristus: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37) nebo: „...každý, kdo by opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě“ (Matouš 19,29 i Marek 10,29). Rodina a láska k rodným je vysokou hodnotou, avšak nikoliv nejvyšší.
Jedné ctnosti je v tomto případě nutno se zříci kvůli jiné, vyšší ctnosti. A v celocírkevním životě? Tam se hledaní této hierarchie hodnot dotýká např. způsobu aplikace církevních pravidel všeobecných sněmů a svatých otců - čili tzv. kánonů. To je žhavé téma, o němž jistě stojí zato, ztratit pár slov či vět.
Lze říci, že někdy je nutno porušit kánon, aby církev mohla žít. Ba, možno říci, že „nikdy se v církvi všechny kánony v celé plnosti neplnily“. Jsou kánony, které se momentálně nepoužívají (a některé se nepoužívají už hodně dlouho), nicméně církev nikdy žádný kánon nezrušila. Mnohé kánony se tedy církev ani nesnaží splnit, ale přesto i tyto kánony zůstávají nejen v kanonických sbírkách ale hlavně jsou přechovávány ve vědomí církve - tedy církev o nich ví a nezapomněla na ně - jsou pro nás připomínkou, jací bychom měli být, je to součást obrazu dokonalosti církevního života, dokonalosti, jež je vzorem, o který nutno usilovat.
Kánon je jako ikona. Všimněte si (např. na ikoně Ukřižování nebo na ikonách zobrazujících hubení křesťanských mučedníků), že i mučitelé vojáci a kati mají namalované andělské výrazy tváří. Ikona nezná karikaturu. Ikony jsou zpodobením toho, jaké by nás Bůh chtěl mít, je to Boží představa o člověku. Kunsthistorikové píší, že ikona je statická. To je nepochopení. Ikona ukazuje hlubinu, která je Bohem vložena do každého z nás. Ikona vyjevuje, jak si Bůh přeje nás vidět. Boží obraz v nás, ikonu, kterou v sobě nosíme a nemůžeme ji zničit (ač se o to, bohužel, často snažíme, seč nám síly stačí). Ikona nám to připomíná a vyzývá nás: obnov se, získej opět podobu Boží. Podobně i posvátné kánony.Takový obraz stále musíme mít před očima, pamatování na to, jací bychom měli být, - to nás polidšťuje. V kánonech (dokonce i v těch nepoužívaných) je schován klíč ke správnému a požehnanému řešení všech situací, do nichž se církev na své dějinné pouti může dostat. To však neznamená doslovně všechny kánony vykonávat, ale naučit se z nich správnému způsobu uvažování, najít v nich reflexi vzoru církevního života, o jehož realizaci je v každé době a na každém místě nutno usilovat - dle daných možností.
Reálný život církve je spleten ze dvou principů: akrivie a ikonomie. Akrivie je přísné doslovné plnění kánonů a pravidel. Slovo ikonomie znamená "stavba domu", čili praktické budování spásy každého konkrétního člověka v církvi (pojem ikonomie má vlastně význam: umění vést domácí hospodářství; tomu přiléhá známá západní podoba toho slova: ekonomie). V církevním životě se pod ikonomií myslí právo duchovenstva pozastavit platnost některého církevního pravidla pro danou osobu a v důsledku konkrétních specifických okolností a na jistý čas. Nikdo (ani všeobecný sněm) sice nemá právo zrušit ani ten nejmenší kánon, ale církev má právo pozastavit působení kánonu, a to tehdy je-li to pro určitou dobu potřebné pro daného člověka k dosahování spásy. (Tak potvrdil používání obou principů v církevním životě jeden z konstantinopolských sněmů v polemice se sv. Theodorem Studitou a jeho žáky.)
Z toho je zřejmé, že každá ikonomie je už ze své podstaty dočasná (na přechodném charakteru jejím nic nemění ani, je-li používána dlouhodobě) a má splnit jasně definovaný účel. Bylo by bez pochyb vážným pokleskem, kdyby se některá ikonomie stala jevem trvalým, neřku-li dokonce, aby začala být vnímána jako nějaké nové církevní pravidlo. Nu, a není snad potřeba rozvádět, že žádná ikonomie není přípustná v otázkách víry. Dogma, jako consensus patrum (společné mínění otců; to, co vždy, „všichni a všude věřili“ /sv. Vincent Lerinský/), nikdy nepodléhalo přístupu z hlediska akrivie či ikonomie. Dogma je dogma, a hotovo.V církevní realitě byl život ve všech dobách vždy hojně prostoupen větší či menší mírou ikonomie. Ba, ukazuje se, že bez ikonomie není církevní život vůbec možný. Na druhé straně bylo v církvi vždy jisté napětí mezi zéloty (akrivisty) a politiky (tj. zastánci ikonomie; termín politik není odvozen od slova "město", ale od slova "kompromis"; politikem byl v Byzanci míněn ten, kdo netrvá neústupně na svých stanoviscích, ale je ochoten vyjít vstříc druhé straně, čili ten, s nímž je možno se dohodnout). Akrivisté se vždy snaží svým vlivem klást jakési hráze politikům, aby nešli s ikonomií až k úplnému opuštění principů a pravidel církevního života, což je bez pochyb správné, církev však - v celkovém dějinném přehledu - vycházela spíše vstříc ikonomii.
Dokladů pro to je v církevních dějinách mnoho. Např. známý spor z prvokřesťanské doby, zda lze znovupřijímat do Církve tzv. lapsí, padlé křesťany (ty, kteří po křtu kvůli pronásledování zapřeli Krista, a když pronásledování křesťanů pominulo, toužili vrátit se).
Předznamenáním podobných disputací a nadcházejícího napětí mezi akrivií a ikonomií byl ostrý spor mezi svatými apoštoly Petrem a Pavlem (Petr chtěl při přijímání do církve pohany obřezávat, Pavel byl proti tomu) - zabýval se tím pak apoštolský sněm a ukázal všem příštím církevním pokolením cestu řešení podobných problémů: nezpůsobí-li to křesťanu duchovní škodu, pak mu cestu ke spáse všemožně ulehčit a zbytečně ho nezatěžovat.
K podrobnějšímu výkladu však pro tuto stať vyberu jiný příklad (a prakticky neznámý), velice zajímavý, z období ikonoborectví.
7. všeobecný sněm (r. 787) teologicky i kanonicky uzavřel otázku ikonoborectví a potvrdil starou víru, podle níž je úcta k ikonám neodňatelnou součástí křesťanské orthodoxie. Kromě toho tento sněm stanovil, že byl-li nějaký biskup či kněz dříve ikonoborcem, ale nyní se z toho kaje, pak je možno jej přijmout skrze pokání v jeho duchovenské hodnosti (tj. jako biskupa či kněze): ať se pokloní ikonám, políbí je, a může sloužit dál jako duchovní.V životě církve stále probíhá napínavé hledání správné hierarchie hodnot. Samozřejmě, v základních rysech je tato hodnotová posloupnost jasná - daná Biblí a principy křesťanské víry. Jenže v každodenním konkrétním životě křesťanském se řeší nejen ty hlavní příčky na žebři ctností, ale i jemnější zařazení a hodnocení všedních skutků a řešení drobných případů, které přináší naše církevní existence. A tu se mohou střetnout různé pohledy a názory. (V dějinách církve vidíme, že ani svatí nebyli v některých dobových otázkách jednotni.) Tohoto napětí nás nikdo nezbaví a jednoduché řešení neexistuje. Sv. Vincenc Lerinský pravil (spolu s blaž. Augustinem, jehož některé názory kritizoval): „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.“
Po několika letech se však dostal k vládě opět císař - ikonoborec. A začala nová válka proti ikonám. A mnozí z těch duchovních, kteří před otci na 7. všeobecném sněmu slibovali věrnost Pravoslaví, odřekli se svého slibu. Později přišla k moci císařovna Theodora a ukončila pronásledování ikon. Svátek Pravoslaví. A na patriarší trůn dosazuje zélotu - Methoděje (jako nepochybnou duchovní autoritu - je to vyznavač Pravoslaví, tedy ten, kdo pro Krista trpěl, ač nebyl zabit; dříve byl ikonoborci pronásledován a dokonce zohaven na tváři; proto si rozstřihl svůj mnišský závoj a dvěma bočními pruhy si zakrýval tváře; na památku tohoto vyznavače Pravoslaví mají dodnes všichni pravoslavní mniši svůj závoj po obou stranách nastřižený).
V té době žil sv. Methoděj v Římě (Řím byl v té době pravoslavný, tam moc byzantských císařů tenkrát už nedosahovala, a tak mohl Řím zůstat nedotčen ikonoborectvím a skýtat oporu ctitelům svatých ikon). Stal se konstantinopolským patriarchou pod podmínkou, že bude dělat pořádek v církvi a císařovna Theodora mu při tom nebude překážet (císařovně stačil slib, že nebude anathemován její zesnulý manžel; jinak Methoděje neměla v úmyslu „brzdit“, protože sama byla podobně zélotsky orientovaná jako on).
Poté svt. Methoděj začal čistku v církvi - 30.000 kněží zbavil kněžství. Zbavil kněžství všechny, kteří byli vysvěceni ikonoboreckými biskupy. Zbavil kněžství ty, kteří byli vysvěceni pravoslavnými Tarasijem i Germanem, ale pak měli kanonické společenství s kněžími ikonoborci. Všechny je svrhl z jejich duchovenské hodnosti. Zbavil kněžství téměř všechno duchovenstvo Byzantského císařství.
Sv. Metoděje při úvahách o nabídce stát se patriarchou jistě napadla myšlenka, že jeho působení na konstantinopolské katedře bude v dějinách církve přelomové - ukončí staletí hereze a pronásledování pravoslavných a - dá-li Bůh - otevře triumfální dobu Pravoslaví. Chtěl asi důstojně a bohulibě začít novou éru života církve, která nebude poskvrněna kýmkoliv z duchovenstva, kdo selhal či zradil nebo pochází z heretického prostředí. Možná si říkal, že po překonání těžké doby herezí, je potřeba začít budovat novou svatou epochu, která musí stát na čistých základech, aby vše, co na nich bude zbudováno, mohlo být čisté a svaté. Kdo ví?, snad vnímal očištění církevního života od těch, kteří se poskvrnili kolaborací s Bohu odpornou herezí, jako duchovní posvěcení základů nadcházející éry. Třeba se inspiroval putováním Izraelitů do zaslíbené země, kam Hospodin nevpustil nikoho, kdo vyrostl a dospěl v duchovní nečistotě Egypta.Jestli čte tyto řádky někdo, kdo má teologické vzdělání, byla by na místě otázka, zdali zná tuto historii. Nejspíše nikoliv. Skoro nikdo o tom neví. Církev se rozhodla tuto historii zapomenout. Vlastně celý tento případ "zcenzurovala". V životě sv. Methoděje o něm nic nenaleznete. Ani v jedné knize církevních dějin to nenajdete. V kánonu sv. Methoděje je sice zmínka: "Jako Eliáš žrece Baalovy pobil - tak i ty", ale bez dalších podrobností. A tím spíše bez toho čísla: třicet tisíc. Následující patriarcha svt. Ignatios totiž obnovil kněžství všech, které zbavil kněžství Methoděj. A právě k Ignatiovu názoru na věc se církev posléze přihlásila.
Methoděj v podstatě postupoval dle kánonů, ale církev nesouhlasila s jeho kanonickou přísností. A v konečném výsledku všech těchto událostí církev aplikovala rozsáhlou ikonomii. A zélotské počínání sv. Methoděje zamlčela, aby nebylo v budoucnosti bráno za příklad.
(V poslední části použita část přednášky diakona Andreje Kurajeva; profesora Moskevského teologického institutu sv. Tichona)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.