Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1433: #
Administrátor
--- 19. 3. 2025
Kanonické učení o správě církve I.
Hrozí druhý velký rozkol?
Pokračujeme v zamyšleních na cestě hledání příčin soudobého přímo epického pádu Ruska do propasti.
Je už nejvyšší čas začít rozplétat tu spletenici historických cest Ruska a vývoj ruské věrouky, která nakonec vyústila v to, co dnes v Rusku vidíme. Budu k tomu požívat kanonicko-eklesiologické rozbory některých světových teologů.Dnes přináším pár výpisků z díla ruského(!) kanonisty a příslušníka RPC (zatím jej nejmenuji, protože má dost problémů kvůli tomu, že nesdílí "heretický a nacionalistický" narativ ruské církve a státu, takže na něj nechci poštvat ještě smečku místních rusofilů; zmiňuji se o něm spíše proto, abych si nepřivlastňoval práci někoho jiného). Jeho teze, které si vám v zestručněné podobě dovolím nyní předložit, však hovoří samy za sebe. Každý ať se nad nimi sám zamyslí.
Tímto článkem bych rád začal řadu pojednání na téma kanonické uspořádání církve & ruská církev. Problematický stav Ruské pravoslavné církve (RPC) na sebe upozornil nejen nadšenou podporou nesmyslné války, která nás donutila k hlubšímu promýšlení, jakou úlohu ještě hraje Kristus a Evangelium v této církvi, resp. jestli je tam na prvním místě. Jde i o něco jiného - už podle dávných úvah a různých proroctví (říkejme tomu třeba takto) budou dějiny církve završeny poslední velkou herezí, která se bude týkat především eklesiologie. Církev se už musela zabývat herezemi namířenými proti všem článkům věrouky: řešila se triadologické hereze i hereze christologické, jejichž řada vyústila ve specifickou christologickou herezi - ikonoborectví, pak se řešily hereze pnevmatologické: filioque a učení o stvořených energiích (kterou potřel především sv. Řehoř Palama „učitel blahodati“). A co tedy ještě zbývá v oblasti věrouky? Učení o církvi, o její struktuře a o její správě. Mysleli jsme si, že po vyřešení otázky papismu a protestantismu jsme se s pokušeními ohledně eklesiologie dávno vypořádali, jenže tato dvě pokušení se stále vrací - a dnes dokonce dramaticky sílí.
Protože v češtině toho máme ohledně kanonické pravoslavné církevní správy velice málo (ač se v různých aktivistických videích ohání kánony kde kdo), je potřeba o tom začít mluvit - a to nejen v souvislosti s RPC, ale i s námi a s celosvětovou situací. Jak se zdá, tak neuvěřitelně velká část pravoslavných křesťanů celkem snadno opouští svatou pravoslavnou tradici a podléhá propagandě nového papismu. Což je cesta k celosvětovému rozkolu, při němž by se vskutku mohlo naplnit vzpomenuté proroctví o odpadnutí většiny křesťanů do hereze a potažmo do služby Antikristu. Včetně nedávného proroctví o chrámech ze zlatými kupolemi, do kterých však nebude možno chodit.
Budeme se zde tedy pokoušet (alespoň stručně) osvětlit kanonické učení o Církvi, jak je součástí její posvátné tradice a reprezentováno citáty z Písma a historickými dokumenty.
* * *
Problémy s kanoničností ruské církve sahají hluboko do minulosti a to k letům 1444 - 1448. Tenkrát tam došlo k první nekanonické vzpouře proti církvi - Matce, tj. proti Konstantinopolskému patriarchátu (dále jen KP), protože z kanonického hlediska bylo neoprávněné ustanovení metropolity Iony (Jóny) (v Rusku je ctěn jako svatý divotvorec, jehož intronizaci si RPC dodnes připomíná jako své výročí). Tento metropolita byl ustanoven bez církve - Matky (tj. bez KP) a to svévolí ruské církve a na nátlak knížete (obojí způsobuje kanonickou neplatnost). A o půl tisíciletí později ustanovení patriarchy Tichona bylo také kanonicky problematické, protože po Ionovi a synodálním období a provedli ruští archijerejové další lapsus - bez konstantinopolského patriarchy a ostatních východních patriarchů si ustanovili - sami sobě - nového patriarchu (v tomto případě by však bylo lze přihlédnout k těžkým okolnostem).O této dávné problematické ruské historii se budeme podrobněji bavit někdy příště, nyní k současnosti.
* * *
Abychom mohli začít, musíme nejdříve alespoň co nejstručněji nastínit kanonickou správu církve, jak ji zachycují posvátné kánony i historické dokumenty. Správa (konstrukce) církve začíná od Boha Otce, který poslal Syna, jemuž vše vložil v ruce jeho (Jan 13,3); a Syn pak poslal svaté apoštoly, kterým předal svou moc a vládu a udělil jim své pověření (Jděte ke všem národům... křtěte... Mat 28,19; Komu byste odpustili jejich hříchy, jsou odpuštěny... Jan 20,23; Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, démony vymítejte... Mat 10,8). Skrze apoštoly spravoval církev sám Pán.
Na všeobecných sněmech bylo v Duchu Svatém ustanoveno patero vselenských (světových) patriarchátů: Římský, Konstantinopolský, Alexandrijský, Antiochijský a Jesulemský (dnes už zbyly v pravoslavné církvi jen čtyři - bez Římského). Tito patriarchové tím byli shůry ustanoveni zastupovat Krista, jako kdysi svatí apoštolové. Kdo je ctí, ctí samotného Krista, jak to pravil Boží Syn: „Kdo vás přijímá, ten přijímá mě, a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“ (Mat 10,40) Jedině skrze apoštolskou Církev s její strukturou lze ctít Syna, neboť „komu Církev není Matkou, tomu Bůh není Otcem“ (výrok z nejstarších apoštolských dob, zapsaný sv. Kyprianem Kartagenským a s autoritou dogmatu). Církev je nutná, „...aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“ (Jan 5,23)
Kristus pravil: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mat 28,18) Jen Církev, která začíná na nebi, sestupuje dolů a pokračuje na zemi, může člověka ze země pozdvihnout do nebe. Od Otce vychází na nebi, od Krista sestupuje na zemi a ke Kristu se má i těmi, kdo uvěřili Evangeliu spásy, vrátit na nebe.
„Veškerý dobrý řád pochází od svaté Trojice, a to jak v horním (nebeském), tak i v dolním (pozemském) světě. Proto každý z nebeských (andělských) řádů v sobě obsahuje tři stupně: vyšší, střední a nižší, a mezi nimi jsou učitelé učitelů a otcové otců.“ (Simeon Soluňský)
A protože se Církev nemůže obejít bez Krista, nemůže se obejít ani bez svatých apoštolů, a tak se nemůže obejít ani bez vselenských patriarchů, kteří od Krista obrželi jeho moc. „Patriarcha je na místě Kristově, kterým byl dosazen na trůn (církevní) vlády.“ (Konstantinopolský patriarcha Antonij IV. (1391-1397) v listu velkoknížeti Vasiliovi I.)
Tento princip se symetricky opakuje na všech stupních církevní správy. Prvním (v pořadí cti) z patriarchů byl ustanoven římský a po něm podle pořadí ustanoveném na všeob. sněmech následoval konstantinopolský, který je dnes prvním. Všichni patriarchové měli pod sebou na nižší úrovní metropolity a v každé oblasti ustanovovali prvního z metropolitů, a tomu svěřili v jeho oblasti plnou vládu a moc, jakou má patriarcha (stejně jako patriarcha má svěřenu plnou moc ve správě církve od Krista). A první z metropolitů si ustanovuje ve své oblasti další své metropolity, nad nimiž má stejnou vládu, jako patriarcha má nad ním. Tito metropolitové mají ve svých oblastech svěřenu plnou moc a správu, jakou má první z metropolitů nad nimi a jakou má patriarcha nad prvními metropolity. Analogicky mají všichni metropolitové moc ustanovovat eparchiální biskupy, kteří mají nad svými eparchiemi plnou moc a vládu. Z toho vyplývá, že metropolita nemůže zasahovat do vnitřních věcí eparchií, protože by tím narušil pravomoc eparchiálního biskupa, kterou mu sám dal a skrze kterou sám metropolita vykonává správu své oblasti. Stejně tak metropolitům nemůže do jejich metropolií zasahovat první z metropolitů, a následně nemůže patriarcha zasahovat do pravomocí prvních metropolitů. (V případě malých autokefálních církví se nižší rovina metropolitní správy vynechává a metropolita je jen jeden, je prvním mezi biskupy oblasti a mezi ním a patriarchou už není žádná jiná církevně-správní úroveň.) Tedy moc biskupů zůstává stále stejná na všech úrovních, ale oblast jejich moci se směrem shora dolů zmenšuje. Rovnou mocí se projevuje rovenství ve veškerém episkopátu, zmenšováním oblasti se projevuje pořadí cti.„Každý episkop v té zemi a té oblasti, která je mu údělně dána, představuje osobu, katedru a všechna práva naší mírnosti“ (tj. práva patriarchy konstantinopolského). (Píše sv. Filotheos, Kokkinos, patriarcha konstantinopolský ruským knížatům) A pak píše: „Jste povinni prokazovat mu velikou čest a pokoru, jakou byste museli prokazovat mně samotnému, kdybych tam byl přítomen.“
Tímto způsobem stojí skrze eparchiálního biskupa na jeho místě metropolita, na místě každého metropolity stojí na jeho místě první z metropolitů, na jeho místě stojí patriarcha a na jeho místě stojí Kristus. Přes tuto kanonickou řadu stojí na místě každého eparchiálního biskupa sám patriarcha a přes patriarchu je v čele každé eparchie Kristus.
Princip, dle něhož na místě nižšího stojí v posloupnosti zároveň i vyšší a skrze vyššího sám Kristus, naznačuje apoštol Pavel: „Komukoli něco odpustíte, odpustím i já. A když já něco odpouštím - mám-li co odpouštět - činím to před tváří Kristovou kvůli vám.“ (2 Kor 2,10)„Rukopoložený archijerej dostává „enkólpion“ (medailon s ikonou Krista apod.) nebo panagii jako božskou záruku na znamení toho, že představuje Krista a (svého) prvního archijereje v Kristu.“ (Svt. Simeon Soluňský, Moudrost naší spásy, kap. 183)
Toto schéma platí i v případě autokefálních církví, kde v jejich hlavách stojí první z metropolitů (může mít třeba i titul patriarchy, ale novodobí titulární patriarchové nemají práva a církevní postavení žádného ze čtyř vselenských patriarchů). Směr církevní vlády je vždy jedině seshora dolů (od Krista). Každý biskup musí být ustanoven prvním z biskupů ze své úrovně církevní správy, každý první z biskupů na své úrovni církevní správy musí být ustanoven prvním z biskupů vyšší církevní správy. To je nebeský zákon. Volba na sněmu či synodu může být podkladem pro ustanovení, ale nesmí mít plnou ustanovující sílu a charakter (to by byl protestantismus, kde směr církevní správy je opačný, tj. zdola nahoru).
Samozřejmě, že návaznost - posloupnost - hlav církví, tedy hlavy místní církve s její kyriarchální hlavou - církví - matkou je volnější v případě autokefální církve, než u církve autonomní, ale ten směr shora dolů musí být vždy zachován a stejně tak musí být zachováváno prakticko-kanonické vyjádření jednoty Církve Kristovy, ve které nějaká „absolutní samostatnost“ nemá místo.
Při ustanovení každé hlavy autokefální církve musí mít poslední slovo kyriarchální církev (KP). Tím se vyjadřuje u autokefálních církví skutečnost, že „volba na místním sněmu nesmí mít plnou ustanovující sílu“ (čili není naprosto nezávislá na vyšší rovině církevní správy). Mimochodem, tato skutečnost je vyjádřena i právem KP být konečnou apelační institucí nad autokefálními církvemi. KP má tedy právo přezkoumat volbu hlavy jakékoliv autokefální církve a případně ji anulovat (resp. ji nezapsat do diptychu, který čtou hlavy všech autokefálních církví).
Žádná hlava autokefální církve není bezprostředním nástupcem apoštolů, kromě vselenských patriarchů. Sv. Maxim Vyznavač o tom píše: „Nástupci apoštolů jsou dnes, jak myslím, patriarchové.“ (Ct. Maxim, Scholie na velkého Dionysia) Čili ne žádný metropolita ani jiný biskup. Takové je obecné mínění církevní tradice.Rusové s oblibou namítají, že tento řád nemůže platit absolutně, protože - co když padne Konstantinopolský patriarchát do hereze? To se skutečně na krátkou dobu stalo, když císař vnutil církvi Florentskou unii. Jenže v takovém případě je na místě, aby byl KP pokárán především od ostatních vselenských patriarchů a není-li to úspěšné, přechází prvenství na dalšího z nich (dle pořadí cti). Rozhodně není přijatelné, aby nějaký titulární moskevský patriarcha káral KP bez ostatních tří vselenských patriarchátů. Jak se lidově v říká v Rusku: vejce nemůže učit slepici.
Skutečnost, že hlavy autokefálních církví nejsou absolutně samostatné, ale mají za svou hlavu konstantinopolského patriarchu, je zřejmá např. z příkazu Konstantinopolského sněmu z r. 1590 týkajícího se patriarchy moskevského: „Sněm se usnesl, aby ustanovený moskevský patriarcha kyr Iov ... byl povinen vzpomínat naše jméno a jiných, a považovat za svou hlavu a za prvního (tj. vrchního) apoštolský konstantinopolský trůn, jak to činí i jiní patriarchové.“ (K-polský sněm r. 1590) Tedy i patriarcha moskevský má nad sebou svou hlavu, svého prvního. (Dokonce i ostatní vselenští patriarchové uznávají konstantinopolský trůn za prvního mezi sebou.)
* * *
Avšak proti tomuto posvátnému principu se RPC oficiálně vymezila v r. 2013, když ustanovila: „Protože podstata prvenství, jak existuje na různých úrovních církevní správy ... je rozličná, proto funkce prvního hierarchy na různých úrovních ... se nemohou přenášet z jedné úrovně na druhou.“ (Pozice MP v otázce o prvenství ve světové církvi, 26. 12. 2013) To je přece hereze, protože podstata prvenství je na všech úrovních stejná - je vyjádřením prvenství Kristova a jeho pověření. Rozdíl ve cti není rozdílem v podstatě. Zdá se mi, že RPC vymyslela tuto formulaci, aby obhájila neobhajitelné - tj. papismus moskevského patriarchy, když je zde tento patriarcha představován jako něco kvalitativně jiného než biskup (protože si nárokuje kvalitativně jiné prvenství, než mají jeho ostatní první biskupové či biskupové vůbec).
„Ačkoliv je blahodať jediná, a síla je jediná a jeden je i řád episkopátu, - a vše je to od Boha, jednoho Otce a episkopa, přesto má tento řád, jako každý jiný, v sobě otcovství i synovství a různé dary.“ (Simeon Soluňský) Tím je vyjádřeno, jak se pověření předává z otce na syna - analogicky jako z nebeského Otce na Božího Syna - podstata episkopství i prvenství zůstává jediná (stejná blahodať, stejná síla a stejná duchovenská episkopská hodnost), ale zde na zemi je také pořadí cti: otec je čestnější než jeho syn, ač jsou stejného rodu. Jeden je dárcem a druhý přijímá. Otec dává synům dary - pověření vládnout tady a jinému pověření vládnout tam. A ve svém svěřeném údělu se pak syn stává své vlastní rodině otcem. Je snad rozdíl mezi podstatou otcovství prvního otce od podstaty otcovství jeho syna? Je snad syn, který se stal otcem, pro svou rodinu méně otcem, než byl jemu otcem jeho starý otec?
V Církvi mezi episkopy dává Otec své prvenství jednomu ke správě tady, druhému ke správě tam. Tomuto metropolitovi dává patriarcha tuto oblast, aby tam byl prvním, jinému metropolitovi zase jinou oblast. Čest se liší, ale podstata episkopátu i prvenství zůstává. Prvenství bez episkopské hodnosti nemůže být; a episkop bez svého prvenství v rámci svého údělu také nemůže být. Čest nelze oddělovat od podstaty. Jediné, co je na cti variabilní, je pořadí, ale to se netýká podstaty episkopské hodnosti. Tato podstata je darem od Krista.
Historické dokumenty dokazují, že právě takto byla kanonická správa od starověku přes středověk až k novověku chápána ze strany autentických nositelů pravoslavné víry a kanonické praxe (postupně níže něco z nich ocitujeme).
* * *
„Patriarcha je živý oduševnělý obraz Krista, skutky i slovy, sebou samotným je obrazem pravdy.“ (Isagoga, IX. st.)
»Bůh pravil: „Co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a co rozvážeš na zemi, to bude rozvázáno na nebi.“ (Mat 16,19) Komu to bylo řečeno? Apoštolům a jejich následovníkům. A kdo jsou jejich následovníci? Ten, kdo vládne trůnem Říma, což je první trůn, a ten, kdo vládne trůnem Konstantinopole, druhým trůnem, a po nich ti, kteří drží trůny Alexandrie, Antiochie a Jerusalema. To je pětihlavá vláda církve, která je v rukách těchto pěti patriarchů, - to je kritérium svatých dogmat.« (Ct. Theodor Studita, K Lvovi Sakellariovi)
Vselenské patriarchy ustanovují ostatní vselenští patriarchové. Nad patriarchy je v pozemské hierarchii už jen plnost obecné církve - tj. všeobecný sněm. Nikdo na žádné rovině církevní správy se nemůže obejít bez vyšší úrovně církevní správy, která stojí ve struktuře církve nad ním. Pokud někdo chápe autokefalitu tak, že první z biskupů v autokefální církvi může být ustanoven zevnitř své autokefální církve, bez ohledu na vyšší církevní instanci, je to synodální protestantismus.
Takto se projevuje primát cti. „První mezi rovnými.“ „První“ proto, že má moc ustanovovat a že je zdrojem; „rovný“ proto, že nemůže zasahovat do vnitřních věcí církevní správy toho, koho ustanovil. Neboť tomu, koho ustanovil, dal plnou svou moc pro jeho oblast.
„Metropolita ve vztahu k eparchiálním biskupům stojí na takovém místě, na kterém stojí patriarcha ve vztahu k metropolitům. Metropolita je prvním mezi eparchiálními biskupy a hlavou nad nimi, takže patriarcha, který je prvním mezi metropolity, je hlavou nad nimi...“ (Ct. Nikodim Svatohorec: Pidalion, objasnění 34. kánonu svatých apoštolů)
* * *
Papismus se liší od pravoslavné církevní správy mj. tím, že nejvyšší biskup, papež, může přímo zasahovat do libovolné úrovně církevní správy pod sebou, tj. do věcí metropolitů a eparchiálních biskupů. To znamená, že neuznává jejich biskupskou moc v plné šíři, tj. neuznává plné rovenství všech biskupů. První z biskupů se v tomto systému chová k biskupům, které ustanovil, jako se biskup chová k farářům, tj. jako k pouhým svým zástupcům. Papež není prvním v pořadí cti, ale první svou neomezenou výkonnou mocí nad ostatními. To je papistický církevní systém a přesně takový systém vidíme v Ruské pravoslavné církvi. Patriarcha moskevský libovolně obchází své metropolity, do eparchií může kdykoliv bez souhlasu eparchiálního biskupa dosadit svého vikáře synod UPC (podle ústavy UPC, kap. 7) nebo patriarcha (resp. synod) svého patriaršího vikáře (ústava RPC, kap. 16), odvolává, přemísťuje, posílá do důchodu, ustanovuje, vyznamenává či trestá přímo z Moskvy(!) kohokoliv v poslední eparchii. V této době vidíme, jak tento patriarcha svévolně odebírá eparchie z jedné své metropole a přidává je k jiné metropoli. Nyní např. odebírá území UPC a připojuje je k jiným metropolím a sám na tato církevně ukradená území ustanovuje své biskupy. A nyní už začal vstupovat na území autokefálních církví, čímž uplatňuje nárok na celosvětovou jurisdikci. Obojí je absolutní papismus.Jeden z rysů papismu se projevuje nárokem na celosvětovou vrchní jurisdikcí, která však patří jedině Kristu.
* * *
Milníky na cestě RPC v posledních třech desetiletích
Především vidíme po pádu komunistické totality stálé připomínání a posilování podivné ideje Třetího Říma, což je něco, co nemá žádnou oporu v kánonech ani v jiné části posvátné tradice církve. Je to čirý výmysl, který jen narušuje církevní strukturu a čistotu víry. Duchovně zdravé církevní prostředí se projevuje mj. vůlí a schopností potlačovat pokusy zavádět novinky podobného druhu. Když v r. 2004 současný patriarcha (tenkrát metropolita) Kyrill s dalšími ruskými církevními činiteli předváděl před patriarchou konstantinopolským Bartolomeosem své snění o tom, jak je RPC největší, nejmocnější a nejvýznamnější a dokonce prezentoval ideu třetího Říma, odpověděl mu patriarcha Bartolomeos: „Hloupá teorie třetího Říma - to je jen pýcha, rouhání a duch Vatikánu.“ Přítomnému ministru Ivanovovi řekl patriarcha Bartolomeos: „Zapojení státní vlády do procesu řešení církevních otázek zavání nepřijatelným caesaropapismem. V době komunismu proběhlo nesnesitelné zpolitizování Ruské církve... Doufali jsme, že po pádu tohoto obludného systému se vše změní, ale k naší hrůze vidíme, že současná ruská vláda neochvějně pokračuje ve vměšování do církevních otázek.“
26. prosince 2013 přijal synod RPC snad až heretický dokument: Pozice Moskevského patriarchátu k otázce o prvenství ve světové církvi. Tam byl potvrzen heretický model, v rámci něhož byl kdysi ustanoven Iona, píše se v něm: „Pramenem prvenství v rovině autokefální církve je volba prvního z episkopů (místním) sněmem (nebo synodem), který oplývá plností církevní moci.“ (Je to v podstatě model Martina Luthera, který je nyní oficiálně v RPC akceptován.) Tato definice vypadá zcela hereticky, protože bez vselenských patriarchů není plnost církevní moci, která vychází od Krista, přes apoštoly a vselenské patriarchy. Podle RPC tedy už prý není potřeba obracet se k vyšší moci církevní. To je protestantské pojetí autokefality, kterým se řídí Rusko, a myšlení, které Rusové vnucovali i nám; obrovské problémy v myšlení zdejších pravoslavných věřících nám tento nepravoslavný model církevní správy zde způsobil před deseti lety.
V tomto modelu visí autokefální církev jakoby ve vzduchoprázdnu a ostatní světové církve prakticky k ničemu nepotřebuje. Jako by existovala někde stranou mimo strukturu jedné všeobecné apoštolské Církve. Církevní jednota je tím vytlačena do sféry teoretické nebo abstraktně duchovní, což odporuje boholidskému charakteru mystického Těla Kristova (tj. Církve). Může snad říci noha ruce: Nepotřebuji tě? (Var. na 1 Kor 12,21) Samotný fakt spolusloužení biskupů z různých místních církví je pouhým jedním z projevů církevní jednoty, nikoliv jejím principem ani zákonodárcem. Samo o sobě nic nedokazuje a nelze na něm nic stavět, protože není definováno, kdo s kým slouží a proč a případně, jestli si spolusloužící plně uvědomují dogmatickou situaci. (A navíc lze takovým „projevem jednoty“ snadno manipulovat, jak to vidíme právě v 21. stol.) A ještě k tomu Rusko se už všeobecné společné službě s biskupy celého světa vyhýbá (viz Kréta 2016), což je dalším svědectvím působení rozkolného ducha a ruském církevním myšlení.
Ve zkratce by bylo možno vyjádřit tuto autokefalistickou herezi asi takovýmito slovy: autokefalita znamená, že jsme plně samostatní, můžeme si zde dělat, co chceme, a nikdo z venku nám do toho nemůže mluvit. Takové myšlení se staví proti základům pravoslavné eklesiologie - proti dogmatickému učení o jednom nedělitelném Těle Církve: „Věřím v jednu svatou, obecnou a apoštolskou Církev.“ V Rusku se tím zavádí protestantsko-ekumenické učení o neviditelné církvi (ve smyslu, že celek církve je neviditelný a nemusí se nikterak zjevně projevovat, je to jen idea a nepromítá se do celocírkevní správy). Veškerá jednota světové pravoslavné církve tím byla v myšlení Rusů přesunuta do roviny teoretické či abstraktní (jako u protestantů), nebo byla svázána s všeobecným sněmem (který je však pro Rusy jen teoretickou možností, protože v praxi se takto koncipovaného sněmu Rusko odmítá zúčastnit, aby se jím nemuselo řídit; viz Kréta 2016). Kromě jiného by tento ruský pohled na církevní jednotu znamenal, že bez pravidelného a častého konání všeobecných sněmů se církev nutně musí rozpadnout. Proti takovému pojetí eklesiologie se však staví sama tisíciletá historie pravoslavné církve.
Od r. 2018 se už ruské pojetí církve překlopilo od „budeme si doma dělat, co chceme“, k „budeme si po celém světě dělat, co chceme“ (viz ruský rozkol v Africe).Jsou zde zjevné patrné kroky Moskvy k tomu, aby se buď stala prvním bez rovných nebo se vymanila z kanonické struktury světové církve a stanula nad ní nebo stranou (jen sama pro sebe - to už je Moskvě, spoléhající na svou početnost, asi jedno).
Důsledkem odmítání kanonických principů pravoslavné eklesiologie a dogmatu o Církvi je vytrácení pravoslavné víry v Církev. Čili poškození jednoho z dogmat víry. Tomu úměrně možná probíhá odcházení blahodati Ducha Svatého. Výsledkem je, že se u Rusů prosazuje udržení jednoty církve za použití síly, ideologie, násilí, zbraní a dalších světských nástrojů. Když věřící přestávají vnímat blahodať v církvi, jak udrží církevní vedení moc nad svou církví? Sáhne po nějaké ideologii a propagandě, pak po represivním aparátu a po zbraních. Stejně jako na Západě po roce 1054. A to je už Rusko současnosti.Dnes si zvykáme slyšet z ruské církve takové výroky jako: „kanonické pravoslaví bude tam, kde bude ruská armáda“. Místo Ducha Svatého spoléhá ruské křivoslaví na tanky...
Praktickým důsledkem toho, co bylo přijato v RPC v r. 2013, bylo odmítnutí účasti RPC na Velkém sněmu na Krétě v r. 2016, který byl zamýšlen jako všeobecný sněm. Ukázalo se tím, že RPC už nikoho ve světě nepotřebuje, nepotřebuje nic řešit na všeobecném sněmu, vystačí si sama i bez celku světové Církve. Ke svému sebepotvrzení jí stačí skupinka vazalských církví (většinou v postkomunistických zemích, kde jsou dávné vztahy, většinou pocházející ještě z totalitní komunistické politiky). Jenže za takových okolností - potřebuje pravoslavný svět Ruskou církev, která si ze sebe udělala své vlastní království s moskevským papežem? Už samotná úmyslná neúčast na sněmu ostatních pravoslavných církví je herezí (a podléhá kanonickému odsouzení).
Ruská církev se tím hned dvojnásobně vyloučila z církevní jednoty: 1.) prostým faktem odmítnutí účasti a neuposlechnutí pozvání konstantinopolského patriarchy, který je ke svolávání všeobecného sněmu oprávněn (a donedávna se tuto jeho pravomoc nikdo neodvážil zpochybnit dokonce ani v Rusku); 2.) podle své vlastní ruské pokažené eklesiologie, která spatřuje ve všeobecném sněmu nikoliv nejvyšší ale jediný a výlučný nejvyšší orgán celocírkevní správy, věrouky a jednoty, se ruská církev svou úmyslnou neúčastí na Krétském Sněmu sama postavila mimo církevní jednotu.
„Všichni znají jeden a týž dar (Svatého) Ducha, zachovávají ta samá přikázání a udržují stejný způsob církevní správy (stejnou strukturu církve).“ (Sv. Irenej Lynonský) Patří RPC ještě mezi ty „všechny“?Naše místní církev se sněmu zúčastnila a projevila se tím jako skutečně pravoslavná a důstojná součást světového Pravoslaví.
Církevní jednotu s dávnými apoštolskými patriarcháty a s celkem církve, vyjádřeným Sněmem, však potřebujete „... abyste měli společenství s námi, neboť my máme společenství s Otcem i Synem Jeho, Ježíšem Kristem.“ (1 Jn 1,3)
(Příště se budeme trochu víc zabývat otázkou Ukrajiny.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.