Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1432: #
Administrátor
--- 13. 3. 2025
Přepis kázání o modlitbách za zesnulé
POMOC ZESNULÝM
Jak správně připomínat zesnulé? Čím můžeme, řekněme moderním jazykem, efektivněji a lépe pomoci našim zesnulým příbuzným? Čím jim můžeme skutečně pomoci? A než se dotkneme tohoto tématu, chceme obrátit vaši pozornost na to, že náš Pán Ježíš Kristus mnohokrát vyprávěl lidem podobenství o království Božím. A na konci Pán říká slova: kdo mají uši k slyšení, ať slyší.
Pán totiž vidí do srdce, zná naši hříchem poškozenou přirozenost. Jsme opravdu takoví. Je to diagnóza naší poškozené přirozenosti. Skutečně občas slyšíme jen to, co slyšet chceme, a vůbec nevnímáme to, co slyšet nechceme.
K otázkám koho nelze připomínat na lístcích podávaných na Božskou liturgii. A jak se modlit? A kdo se za ně má modlit? Nikdo nikdy neřekl, že se nemáme modlit. Za koho však lze zadávat konání modlitby při Božské liturgii? Za koho lze vyjímat částice při proskomidii? A za koho nikoliv? Nejde tu o to, že by někoho Bůh neměl rád a že by Bůh nechtěl, aby byl spasen. Ale komu to není prospěšné? Připomínám slova svatého Simeona Soluňského, která jasně, zřetelně, jednoznačně na základě posvátné tradice církve říkají, proč by lidem, kteří žijí v hříchu a od hříchu se nechtějí odvrátit, resp. nechtějí se odvrátit od hříšného života, liturgická oběť sloužila k odsouzení, kdyby se za ně přinášela. Ne každému se líbí slova svatého Simeona Soluňského a jiných svatých otců církve, kteří vyzývají k promyšlenému, vážnému, zbožnému vztahu v první řadě k Božské liturgii, vztahu k vlastní duši a duším našich bližních.
Je mnoho otázek, jak správně připomínat naše zesnulé příbuzné. Pokusme se nyní nad tímto tématem zamyslet. V první řadě víme z Písma svatého, z listu svatého apoštola Jakuba, že máme přikázání: „modlete se jeden za druhého“. Z Písma svatého Starého zákona (zejména z knihy Jozue syna Sirachova, ze sedmé kapitoly) víme o tom, že je nutné dávat almužnu za duše zesnulých, poskytovat milodary za spásu živých i za spásu zesnulých. Je tam řečeno: „A k chudému vztahuj ruku svou, aby tvé zalíbení bylo dokonalé. Milosrdenství obdarování ať je ke každému živému, ale ani zemřelému neodepírej milost.“ Co znamená neodepírej zemřelému milost? Jak můžeme prokázat milost zemřelému? Materiálně mu tuto milost dát už nemůžeme, on už přešel za tuto neviditelnou hranici, která odděluje náš život od života neviditelného, života duchovního, života posmrtného. Rozumí se zde tudíž, že je třeba dávat almužnu za odpočinutí duše zesnulého.
Ale v první řadě chci obrátit vaši pozornost na toto: Nejúčinnější, nejnutnější pomoc, kterou můžeme prokázat našim zesnulým, je modlitba na božské liturgii za ně. Mohu poukázat autoritativní teologicko-liturgický zdroj, na který se vždy odvolávají dítka naší svaté církve. Toto je dílo svatého mučedníka Athanasije Sacharova, které se nazývá „Vzpomínání zesnulých podle řádu pravoslavné církve“. Píše se zde: na božské liturgii po posvěcení svatých Darů se koná připomínka živých a zesnulých jménem. To je nejdůležitější a nejsilnější a nejúčinnější vzpomínání. Ještě jednou opakuji, po posvěcení svatých Darů.
Každý věřící člověk, který alespoň v hrubých rysech zná řád božské liturgie, ví, že po vyznání víry, které zpívají všichni modlící se v chrámu, začíná tímto okamžikem služby v oltáři to, co se nazývá "eucharistický kánon", kdy se posléze v oltáři silou Ducha Svatého proměňují důstojné dary chléb a víno, předložené na prestolu, ve skutečné Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Po proměnění svatých Darů se kněz, který stojí před prestolem, modlí tiše a obraceje se k Bohu, prosí za živé i za zesnulé. A zde svatý Afanasij Sacharov upozorňuje, že právě tato tichá modlitba, obrácení se k Bohu, po posvěcení svatých Darů, je tou nejsilnější a nejúčinnější připomínkou zesnulých. A cituje svatého Cyrila Jeruzalémského: „Velký užitek bude mít duše, za kterou se přináší modlitba, když se připojuje ke svaté a strašné oběti.“ Svatý Jan Zlatoústý, velký učitel církve: v 11. svazku jeho díla jsou rozhovory o listu svatého apoštola Pavla Filipským a zde svatý Jan Zlatoústý velmi obšírně hovoří o tom, jak je nutné se na božské liturgii modlit za naše zesnulé. Apoštolé ne nadarmo ustanovili, aby se při konání strašných Tajin připomínali zesnulí. Apoštolé věděli, že z toho zesnulí mají velký prospěch a užitek. Všechen lid a kněžský sbor stojí se zdviženýma rukama, když na prestolu leží strašná oběť, jak bychom neměli prosit Boha za naše zesnulé? Všimněte si, o čem zde hovoří svatý Jan Zlatoústý. Zdůrazněme, že všichni modlící se v chrámu, kněz s pozvednutýma rukama v oltáři, diákon modlící se v oltáři, a každý z vás stojící v chrámu, modlící se, ať v tomto okamžiku pozdvihnou své mysli a srdce k Bohu a modlí se za své zesnulé.
Obecně lidé, kteří se tak či onak vztahují k církvi, možná se sympatiemi, s úctou, ale nechtějí vést pravý křesťanský život, jednají následujícím způsobem. Blíží se další zádušní sobota, je třeba se modlit za zesnulé, protože každý z nás známe někdo z našich blízkých, kdo už překročil onu hranici pozemského života. Jak nejčastěji jednáme? Napíšeme lístek, zaneseme ho, odevzdáme ho chrámové obsluze, koupíme svíčku, zapálíme ji, ledabyle se pokřižujeme, možná zůstaneme i na panychidu, možná nezůstaneme. A někdy se to dokonce dělá takto: člověk sám do chrámu ani nejde, ale ví, že někdo z jeho sousedů, blízkých, příbuzných, známých se do chrámu chystá, a tak volá: "Hola, teto Káťo, teto Máňo, teto Táňo, vezmi si můj lísteček; vím, že půjdeš do chrámu, teď je ta zádušní sobota, tady máš, předej jim to za mě. Ať se tam pomodlí." Běžná slova: ať se tam pomodlí, oni tam, pod těmi zlatými kupolemi, ti, kteří od lidí stále chtějí, aby se modlili a postili, ať se tam pomodlí. Právě jsem vám citoval svatého Jana Zlatoústého, který vyzývá, abyste se i vy modlili, aby se každý z nás pomodlil. Ty sám máš stát v chrámu, a nejen oni tam, v oltáři se modlí a v chrámech a monastýrech se modlí, ale jak svatý Jan Zlatoústý upozorňuje, všechen lid a kněžský sbor stojí s pozdviženýma rukama, když se koná strašná oběť, jak bychom při tom i my neměli prosit Boha za naše zesnulé.
Tedy, ještě jednou zopakuji tuto větu: ne - ať se tam někdo modlí, podala jsem lístek a oni ať se pomodlí. To ty stojíš v chrámu, ty jsi také členem církve, tebe také slyší Hospodin, Pán se na tebe dívá, duše tvých zesnulých tam, za hranicí života, čekají na tvé modlitby. Právě v tento okamžik, během eucharistického kánonu, nás myšlenka na zesnulé naplňuje zbožnou srdeční bolestí, možná i se slzami (samozřejmě, slzy není třeba ukazovat), ale s bolestí v srdci se pomodli za své zesnulé. To bude tvá účast v modlitbě, to bude tvá účast na božské liturgii a tuto tvou účast v modlitbě, osobně tvou, od tebe Pán Ježíš očekává. Napsat lístek, podat ho, není těžké, ale Pán očekává tvé modlitby.
Na toto téma hovoří jeden z velkých svatých dvacátého století, jehož jméno asi nepotřebuje zvláštní představování, svatý Jan Maximovič, arcibiskup šanghajský a sanfranciský. Jedno jeho dílo, věnované posmrtnému životu duše, ukazuje, jak je důležité vzpomínání zesnulých na liturgii. Ilustruje se to tam následujícím případem.
Stalo se to před svatořečením svatého Feodosije Černigovského, který zesnul v roce 1896. Mnich Alexij z golosejevského skitu u Kyjevskopečerské lávry (zesnul pak v roce 1916), který oblékal ostatky svatého Teodosije, byl po vykonané práci unavený, a tak seděl u ostatků sv. Feodosije a zdříml. A jak podřimoval, v lehkém snu vidí před sebou samotného svatého, který mu řekl: „Děkuji ti za práci, co jsi pro mě učinil, prosím tě, až budeš sloužit liturgii, vzpomeň na mé rodiče,“ a jmenoval jejich jména: Irina, Nikita a Maria. Po nějaké době, po kanonizaci svatého Teodosije Černigovského, byl nalezen jeho seznam jmen pro modlitby, kde byla tato jména skutečně uvedena. Tento mnich Alexij, otřesený takovým zjevením v lehkém snu, se otázal: Jak můžeš, svatý otče, žádat mé modlitby, když sám stojíš před nebeským trůnem a svými přímluvami podáváš lidem božskou blahodať?" Svatý odvětil: „Ano, to je pravda, ale oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Zde si všimněte, že svatý otec, jenž je už v onom nebeském světě, se zjevuje mnichovi na zemi a říká: „Oběť na liturgii je silnější než mé modlitby.“ Jaký nesmírný význam má, co se děje při svaté liturgii!
A ještě velmi důležitá lekce z tohoto příkladu, kterým náš svatý otec učí správnému zbožnému vděčnému vztahu k rodičům. Říká: "Za mé rodiče se pomodli." Kolik z nás, drazí přátelé, na své rodiče nebo své babičky a dědečky pamatuje v modlitbách? Mnozí se moc nemodlí. Zvláště zdůrazňuji - jedna věc je napsat lístek, podat ho a s úlevou v srdci si říci: "Ať se modlí." Ano, oni se pomodlí, kněží, mniši, a proto žijí na zemi, ale proč se za své rodiče nechceš modlit ty, nebo se účastnit modlitby?
A dále svatý Jan píše: „Proto panychidy a domácí modlitby za zesnulé jsou užitečné, stejně jako dobré skutky konané na jejich památku, milodary chudým nebo dary na církev. Zvláště užitečné je pro ně vzpomínání na božské liturgii.“ Bylo mnoho zjevení zesnulých, potvrzujících, jak je užitečné vzpomínání našich zesnulých příbuzných. Mnozí, kteří zemřeli v pokání, ale nebyli je schopni projevit za života, byli takto osvobozeni od muk a dosáhli upokojení. V církvi se neustále vznáší modlitba za pokání zesnulých a v modlitbách na kolenou při večerní bohoslužbě v den sestoupení Ducha Svatého je dokonce zvláštní prosba za ty, kdo jsou drženi v podsvětí."
Dále svatý Jan Maximovič uvádí z jednoho starověkého textu svatého Řehoře Velikého, z jeho Dialogů, příklad toho, jak oběť na božské liturgii má význam pro duše zesnulých: „Svatá oběť Krista, naše spásná oběť, přináší velký prospěch duším i po smrti, za předpokladu, že jejich hříchy mohou být odpuštěny v budoucím životě. Proto duše zesnulých někdy prosí, aby za ně byla sloužena liturgie.“ Velmi moudře píše svatý Řehoř Veliký, věnujte tomu pozornost: „Přirozenější a spolehlivější je, abychom sami za života dělali to, co - jak doufáme - jiní budou dělat pro nás po naší smrti. Avšak zároveň je lepší odejít z tohoto života svobodný, než hledat svobodu, až když ses ocitl v poutech.“ Proto bychom měli z celého srdce pohrdat lákadly tohoto světa - ať už je sláva světa jakákoli, jako by už pominula - a denně přinášet Bohu oběť našich slz. Když přinášíme oběť jeho svatého Těla a Krve, upozorňuje svatý Řehoř Veliký na velmi důležitou myšlenku, je přirozenější a spolehlivější dělat za života to, o čem doufáš, že budou dělat po tvé smrti. To znamená, že na tebe budou pamatovat v modlitbách; ale je přirozenější, abys sám ještě za života napravoval svůj život, aby ses sám modlil a byl přítomen při bohoslužbách.
Dále svatý Jan píše: „Každý, kdo chce projevit svou lásku k zesnulým a poskytnout jim skutečnou pomoc, může to nejlépe učinit modlitbou za ně a zejména vzpomínkou na liturgii.“ Částice, vyjmuté za živé i za zesnulé při proskomidii před začátkem liturgie, ponořuje kněz v závěru liturgie do Kristovy Krve se slovy: „Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých drahocennou svou Krví na přímluvu svatých svých.“ Nic lepšího ani většího nemůžeme pro zesnulé udělat, než se za ně modlit a vzpomínat na liturgii. To je pro ně vždy nezbytné, zvláště v těch 40 dnech po smrti, kdy duše zemřelého putuje k věčným příbytkům. Mrtvé tělo tehdy nic necítí, nehledí na shromážděné tváře, nevnímá vůni květin, neslyší pohřební řeči, ale duše cítí modlitbu, která je za ni povznášena, a je vděčná těm, kdo ji přinášejí.
Dále se svatý arcibiskup šanghajský a sanfranciský obrací ke svým čtenářům: "Ó, rodiny a blízcí zesnulých, dělejte pro ně to, co je třeba a co je ve vašich silách. Využijte své prostředky ne na vnější výzdobu rakve nebo hrobu, ale na to, abyste ve jménu památky svých zesnulých pomohli potřebným. Dávejte almužnu nebo přispějte do sbírek v chrámech, kde se za ně povznáší modlitba." Zde je třeba hned vysvětlit, když svatý otec radí nepoužívat prostředky na vnější výzdobu rakve a hrobu, neznamená to, že by se měl hrob nechat úplně zanedbaný. O tom zde není řeč. Každý rozumný člověk chápe, o čem se mluví. Jde o to nevěnovat tomu přílišnou pozornost, protože vnější výzdoba hrobu není to, co duše potřebuje, ale vaše srdečná modlitba za ni, vaše modlitba během liturgie a vzpomínka na duši zesnulého během proskomidie.
Jakmile někdo zemře, okamžitě zavolejte kněze nebo mu to oznamte, požádejte ho, aby přečetl modlitbu za dobrý odchod duše. Snažte se, pokud je to možné, ať je pohřeb v chrámu, aby bylo možné přečíst svatý žaltář. Pohřeb by měl být pečlivě proveden, neměl by se konat nedbale, zkráceně. Nemyslete na své pohodlí, ale na zemřelého, se kterým se zde na zemi již nesetkáte, a tak se s ním loučíte." A dále svatý otec upozorňuje, že pokud je možnost pohřbít několik lidí současně, souhlaste s tím, protože když se pohřeb koná současně pro dva nebo více zesnulých, pak modlitba shromážděných blízkých bude horlivější a každé slovo modlitby za zesnulé bude jako kapka vody pro žíznivého. Okamžitě se postarejte o čtyřicet liturgií, to znamená o každodenní vzpomínku na božské liturgii po dobu čtyřiceti dnů (to se však koná jen ve velkých chrámech nebo v monastýrech). Takovou radu dává svatý Jan Maximovič, arcibiskup sanfranciský, velký divotvůrce 20. století, který byl dokonce nazýván apoštolem 20. století.
Ctihodný Paisij Svatohorec ve 4. svazku jeho úvah na toto téma píše: "Myšlenka mi říká, že pouze 10 procent odsouzených zesnulých se nachází v démonickém stavu a v pekle se rouhají Bohu, podobně jako to konají démoni. Tyto duše, čili asi 10 procent odsouzených, nejenže nežádají o pomoc, ale ani ji nepřijímají. K čemu by jim pomoc mohla být? Co pro ně může Bůh udělat? Představte si, že dítě odejde z otcova domu, promrhá veškerý jeho majetek a navíc otce svými posledními slovy zneuctí. Jak takovému otec pomůže? Nicméně ostatních 90 procent odsouzených v podsvětí, a tedy většina, to jsou ti, kteří mají trochu cti, kteří cítí svou vinu, litují a trpí za své hříchy. Tito, kteří jsou v podsvětí, by od Krista chtěli jen jediné, aby jim dal pět minut dalšího pozemského života, aby mohli učinit pokání. My, kteří žijeme na zemi, máme ještě čas na pokání, zatímco nešťastní zesnulí už nemohou sami zlepšit svou situaci, ale čekají pomoc od nás. Proto jsme povinni jim pomáhat svou modlitbou.
Ctihodný Paisij velmi vroucně a naléhavě vyzývá všechny, aby se modlili a dávali almužnu za naše zesnulé. Bůh nyní poskytuje těmto odsouzeným lidem příznivou příležitost získat pomoc, dokud nenastane jeho druhý příchod, než přijde soudit tento svět. Bůh chce pomoci zesnulým, protože je mu jich líto. Ale nečiní to sám od sebe, protože je ušlechtilý, nechce dát ďáblu právo říkat: „Jak to, že zachraňuješ tohoto hříšníka, když vůbec nepečoval o svou duši?“ Ale modlitbou za zesnulé dáváme Bohu právo, v tomto případě právo v uvozovkách, právo zasáhnout. Je třeba říci, že Boha více dojímá naše modlitba za zesnulé, než za živé. Proto naše církev zavedla osvěžení za zesnulé - kolivo, zádušní modlitby, panychidy, zádušní bohoslužby. To vše je nejlepší přímluvce za duše našich zesnulých.
Věnujte tomu pozornost, právě jsme četli výňatky z autoritativních liturgických zdrojů, jak je nezbytné a důležité pamatovat na naše zesnulé. Ještě jednou na závěr zdůrazňuji, že pokud jde o živé, kteří jsou ještě zde v těle, ti mají vlastní moc nad sebou a mohou o sobě rozhodovat, to znamená, že mají svobodnou vůli, mohou konat dobré skutky i hřešit. To znamená, že se člověk může ještě během pozemského života změnit. A jak uvádí svatý Simeon Soluňský: Pokud jde o živé, člověk, který žije v hříchu a vědomě, zdůrazňuji vědomě, se nechce odvrátit od hříchu, úmyslně nevěří v Boha, posmívá se víře, pošlapává všechna Boží přikázání a lidské svědomí, pak se za takového člověka můžeme a musíme modlit, ale vzpomínat na božské liturgii jméno takového člověka nelze, protože by mu to sloužilo k odsouzení. Co se týče zesnulých - svou smrtí už člověk překročil hranice tohoto pozemského života, a sám si už nemůže pomoci, potřebuje modlitbu druhých. Právě jsme slyšeli slova ctihodného Paisije o lidech tam, kteří mají ještě trochu cti, že by se tyto duše rády kály, prosí Boha a chovají naději, že by jim Kristus mohl dát alespoň 5 minut pozemského života, aby se jako lidé vrátili a mohli vykonat pokání. Tito lidé už sami nemohou napravit svůj život. Proč nemohou? Je to zřejmé, protože je už duše oddělená od těla, už to není celistvý člověk, který má svobodnou vůli a moc nad sebou, ale už je to jen duše. Člověk se sám už nemůže změnit, ač by rád činil pokání, nemůže už se kát. (Hřešila duše i s tělem, ve vzájemném spojení, proto se duše samotná bez těla už nemůže sama napravit, očistit pokáním.)
Takový člověk potřebuje naši modlitbu a má právo na naši modlitbu, má velké právo vůči nám, a tak má jakousi smělost v očekávání, že od nás, živých, obdrží modlitbu za sebe. A na zesnulé, jak jsme slyšeli slova svatého Jana Zlatoústého i svatého Jana Maximoviče, je třeba pamatovat a vzpomínat jejich jména na božské liturgii. Máme duchovní povinnost podávat lístek s jmény zesnulých, aby se v chrámu i v oltáři konala modlitba za ty, které známe, rodiny, blízké, otce, matku, dědečka, babičku. Pokud by nežili v sovětském období, možná by rádi chodili do chrámů, ale takových tenkrát nebylo mnoho. Možná byli pokřtěni v dětství a celý život prožili bez víry v důsledku mnoha objektivních okolností. Možná to byli ctnostní lidé, leč samozřejmě všichni mají hříchy. Přešli do věčného života, žili v době, kdy nebyly příznivé podmínky pro duchovní život. Nyní čekají na naše modlitby. Za takové samozřejmě je nutno podávat zápisky jmen pro božskou liturgii.
Když přijdete na liturgii, podali jste lístek, ale když stojíte na liturgii, v duchu se sami za ně modlete. Odzpívali jste vyznání víry, začíná eucharistický kánon, v oltáři se pak proměňuje chléb a víno ve skutečné Tělo a Krev Krista Spasitele, a vy v duchu s bolestí v srdci prosíte Boha svými slovy; srdce milující, vděčné srdce samo napoví slova, modlete se svými slovy, řekněte např.: "Pane, ochraňuj duše zesnulých, mých příbuzných, babičku, dědečka, otce, matku, bratra, přítele, známého, všechny, na které si vzpomenete." (Smiluj se nad nimi, daruj jim pokoj svůj.) Myšlenková modlitba to je vaše účast na chrámové modlitbě. Vy jste také členové církve, jste stejně plnoprávní členové církve, pokud jste pokřtěni, pokud se zpovídáte, navštěvujete chrám, snažíte se žít dle svých možností církevním životem. Vaši modlitbu Pán slyší a co je nejdůležitější, Pán čeká na vaši modlitbu a vaši modlitbu očekávají vaši příbuzní. Proto vás všechny, moji drazí, vyzývám, abyste se vážněji a pozorněji věnovali svému duchovnímu životu, projevovali milosrdenství a pozornost vůči duším našich zesnulých, nepřenášeli tuto odpovědnost na někoho jiného. Sám se zúčastňuj modlitby Církve, pak bude tvoje modlitba vyslyšena a plody této modlitby uvidíme, až se po dočasném odloučení setkáme s dušemi našich zesnulých. Ať vás všechny Pán chrání.
(Promluva kněze Dimitrije Beženara)
P.S.
K modlitbám za zesnulé, které svatí Otcové radí konat ihned po sestoupení Svatého Ducha na předložené dary a po jejich proměnění na Tělo a Krev Kristovy, je vhodná liturgická praktika, s níž se ve světě můžete setkat (hlavně v prostředí řeckého pravoslaví). Po pozdvižení předložených darů: "Tvoje z tvého tobě přinášíme…" se zpívá "Tebe opěváme, tobě dobrořečíme…" V české tradici se zpívá třikrát. Po prvním zazpívání tohoto hymnu věřící utichnout a když uslyší kněze, jak říká proměňující věty, tak po první (nad chlebem) sami řeknou krátce a hlasitě: Amen. Po druhé větě (nad kalichem) opět řeknou to samé. A po třetí (potvrzovací formuli nad obojím) řeknou: Amen, amen, amen. Pak pokračují ve zpěvu Tebe opěváme… Tuto praktiku požehnal Přesvícený vladyka Izaiáš, biskup olomoucko-brněnský pro českou službu liturgie sv. Basila (kde je epiklese bez trojího opakování troparu 9. hodinky). Věřící se tím v celém chrámu účastní epiklese a zároveň vědí, kdy se tiše pomodlit za své zesnulé.
Eparchiálním archijerejem požehnané ostatní zvláštnosti české služby liturgie sv. Basila Velikého najdete v PDF.
(opravená verze od 14. 3. t.r.)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.