1420


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1391: #

Administrátor --- 28. 4. 2023
Výročí atomové havárie v Černobylu

Technokracie nezadržitelně postupuje. Moderní technologie v kontextu apokalypsy

AKUTALIZOVÁNO 6. 5. 2023



Ikona Černobylský Spasitel byla napsána v r. 2002 v Trojicko-sergijevské lávře (nyní je Kyjevsko-pečerské lávře) Vladislavem Goreckým. Spolu s Kristem, Bohorodicí a archandělem Michaelem jsou na ikoně zobrazeni obyčejní, církví nesvatořečení, lidé: dle vpravo - likvidátoři následků havárie, dole vlevo - zemřelí na následky radiace. Mezi nimi, v centru ikony, je padající hvězda Pelyněk, o které se píše ve Zjevení sv. Jana. Hvězda letí napříč nebem, přímo nad známou „křížovou borovicí“, rostoucí poblíž atomové elektrárny. Právě takovou ikonu spatřil ve svém vidění umírající Andrejev (pracovník elektrárny, který na následky ozáření umřel v nemocnici). Podle slov tohoto komunisty se mu několik dní za sebou ve snu zjevovala tato ikona, jak ji na svém úmrtním loži popsal knězi). Ručně malovanou kopii této ikony darovali ukrajinští pravoslavní japonským obyvatelům trpícím po havárii ve Fukušimě.

Až doposavad kolují mezi obyvateli oblastí Ukrajiny a Běloruska, které byly postiženy havárií, různé vzpomínky na hrozná znamení, která upozorňovala lidi na blížící se katastrofu. Dělo se to dlouho před neštěstím. Deset let před havárií, to byl bohatý rok 1976, se na nočním nebi objevila záře, svým tvarem připomínala lidskou postavu - ženu, která oběma rukama žehnala lidem. Tak povstala lidová legenda, že to byla Matka Boží a litovala lidi, posilovala je k přicházející zkoušce. Objevila se o tom zpráva v novinách, a soudruzi pak napravovali situaci článkem: „Výmysly církevníků“, ve kterém se vše pochopitelně vysvětlovalo přírodními a atmosférickým jevy. Na tento úkaz pak vzpomínali lidé v r. 1986 při havárii a říkali, že viděli siluetu Bohorodice celkem zřetelně a sestavili její popis.

(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Na Lazarovu sobotu, 26. dubna 1986 se stala největší jaderná pohroma v dějinách. Černobyl. (V kalendáři je to den přepadnutí Konstantinopole křižáky v r. 1204, což byl začátek pádu Byzance a definitivní stvrzení velkého rozkolu mezi Západem a Východem; zároveň je tento den výročím vzniku Státu Izrael v r. 1948, to je podle proroctví první ze tří kroků konce a druhý je spadnutí.) V praxi znamenala černobylská atomová havárie pád sovětského impéria. Ale především způsobila obrovské množství mrtvých či postižených lidí, nedozírnou ekologickou havárii - jako by se tu otevřela studnice do pekla. Tato chmurná událost má i svůj duchovní rozměr.

»Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.« (Zjevení Janovo 8,10-11) »Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjevení Janovo 9,1-4)

S apokalyptickou hvězdou Pelyněk identifikuje černobylskou havárii obecné vědomí Církve i pravoslavná ikonografie i různá zjevení. Asi můžeme uznat, že Pelyňkem se v širším kontextu myslí všechny atomové elektrárny a štěpné reakce, všechny atomové výbuchy včetně pokusných, i laboratorní zařízení otevírající průnik do antisvěta, resp. do jiných vesmírů (včetně LHC CERN, kde v tunelu urychlovače dochází ke strašení a démonickým zásahům, jak naznačují oficiální veřejné zdroje CERNu - logy z provozu LHC).

Apokalyptické hodiny, odpočítávající pád Pelyňku, začaly tikat při prvním pokusném jaderném výbuchu 16. července 1945 v Novém Mexiku, který vstoupil do dějin se slovy jednoho z fyziků, jimiž připomenul pohanského boha, hinduistického démona. Atomový výbuch byl prohlašován za druhé slunce. Jedno Slunce stvořil Bůh, druhé slunce lidé. První je pro lidstvo životodárné, druhé smrtící a jedovaté.

* * *

Z formálního hlediska došlo k výbuchu černobylského reaktoru souhrou skryté konstrukční chyby (hlasy, které na možné bezpečnostní riziko předem upozorňovaly, byly totalitní státní administrativou umlčeny), lidského selhání, společensko-politického prostředí založeného na lži. K tomu se přidala soutěživost s vyvinutějšími státy světa, osobní kariérismus odpovědných obslužných pracovníků a v neposlední řadě jakési zamlžení rozumu pocházející z nadšení pro nové vynálezy, pokrok a prestiž (platí celosvětově). A apokalyptický malér byl na světě. Obětí výbuchu by bylo mnohem méně, kdyby se do věci nevložila komunistická taktika zamlčování a lhaní (v západní civilizaci hrají podobnou roli komerční zájmy). Dodnes se nedospělo ke shodě ani v počtu lidských obětí havárie - odhady se pohybují mezi 4000 a miliónem zahynulých osob. První zpráva sovětské administrativy nestydatě lhala o pouhých dvou mrtvých osobách.

Připomeňme si, že ve své době byl tento reaktor považován za absolutně bezpečný, havárie byla podle tehdejších vědců a inženýrů nemožná. (Nepřipomíná vám to proklamovanou „nepotopitelnost“ Titaniku?) Zdůrazňovalo se lidem, že princip, na kterém je reaktor založený, je zcela jiný než u atomové bomby a že k nekontrolované štěpné reakci nemůže v reaktoru dojít už ze samé podstaty. To byly ve své době obecně uznávané „vědecké pravdy“.

Letos bych rád pohlédnul na tuto tragédii, jako na fatální selhání pokročilé lidské technologie umístěné do kontextu apokalypsy. Lidské vymoženosti nejsou už ze samotného principu dostatečně robustní, čili odolné proti politice, přírodě (Fukušima), lidskému selhání a jiným vlivům. Jinými slovy: žádná naše technologie není „blbuvzdorná“ - odolná vůči lidským nedokonalostem, slabému myšlení, špatným vlastnostem, vášním a hříchu. A vlastně lze konstatovat, že všechny tyto moderní technologie se více či méně vymykají kontrole člověka.
Abychom ukázali, že nebezpečí nezodpovědných magorů, kteří si bohorovně zahrávají s ohněm, se týká i naprosté současnosti, připomeneme nedávné ruské ostřelování ukrajinské záporožské atomové elektrárny při nynější agresi Ruské federace proti Ukrajině a lehkomyslné vyhrožování ruského státu použitím atomových zbraní (ruský cynismus je prolomením další bariéry směrem k apokalypse). Idiotští moderátoři ruské státní televize volají po použití těchto zbraní neustále. Dnes se dostávají atomovky do rukou totalitních režimů v Íránu nebo v Jižní Koreji. Má je Indie i Pákistán a zdá se, že počet příslušníků tohoto klubu ještě poroste. Kdy budou mít takovéto zbraně v rukách např. teroristické skupiny?
* * *

Naše civilizace je už pevně nasměrovaná na jízdu po kolejích technokracie. Kam ji asi tyto koleje dovedou? A kdy? To je důležitá otázka, když po těchto kolejích ujíždíme plnou parou. Snad ještě větším problémem, než je cíl těchto kolejí, je lidská pýcha a sebedůvěra, která topí pod kotlem této mašinky. Ty oči současníků, natěšených na fantastické budoucí vynálezy, zamlžené naivním optimismem - na tom asi ztroskotá náš civilizační titanik.

Takové technokratické civilizační paradigma shledáváme o to hloupější, čím lépe můžeme objektivně zkoumat dějiny vědy a ověřit si, že jsou to dějiny omylů, které ve své době byly z kateder univerzit proklamovány jako vědecky a nezpochybnitelně prokázané. Jeden ze současných uznávaných vědců o tom poznamenal: „Většina z toho, co bylo dříve dobovými vědci prohlašováno za pravdu, se později ukázalo jako omyl. Není žádný důvod se domnívat, že v dnešní době se současnými vědecky verifikovanými poznatky je tomu jinak.“ Podobné je to s osobnostmi vědců - to nejsou svatí lidé, ale stejně jako v celé lidské společnosti jsou mezi nimi domýšlivci, arogantní, nezodpovědní, slávychtiví, kariéristi, zkorumpovaní, lháři, psychopati a manipulátoři. Spoléhat se slepě na jejich úsudek či výroky a tvrzení jako by to bylo Písmo svaté, je více než bláhové.

Řada dnes obecně uznávaných vědeckých paradigmat, o nichž pochybovat se už považuje za neslušné, zpátečnické či pro vědu nebo společnost škodlivé, byla založena na usvědčených manipulacích, či účelových lžích, aniž by toto zjištění vedlo k jejich přehodnocení. Ba naopak, zpochybnění paradigmatu hrozí vědeckému pracovníkovi suspendací nebo vyloučením z vědecké obce.

Hloupost a nepoučitelnost lidí tkví v tom, že dnes oddaně věří dalším a dalším „vědecky dokázaným pravdám“, jsou-li předkládány autoritativně. A pseudopravdy pak odvádějí myšlení lidí od Boha či dokonce do války proti Bohu, aniž by takto zmanipulovaným lidem vůbec přišlo na mysl, že je to v lepším případě omyl, v horším případě lež. Nálepka „dokázáno vědecky“ nahradila Písmo svaté i církevní dogma. Hrdost a důvěra lidstva v současné a přicházející technologie se stále upevňuje, aniž by si někdo připustil, že se upevňuje v omylu a klamu. Slepota pýchy vždy předchází pád. A proto budou stále další a další „nepotopitelné titaniky“ a další a další černobyly (nemyslím tím jen atomové havárie, jsou jiné typy technologických havárií, které jsou mnohem horší, a všechny společně otevírají „studnici bezedné propasti“, viz níže). Lidstvo se snaží zabezpečit se všelijakými sofistikovanými způsoby, ale nebere v úvahu, že samo je svým největším nepřítelem. Pýcha, tato satanova cesta do pekla, je naším úhlavním škůdcem. Proč to naše mozky nejsou schopny pochopit?

Tato naše zabedněnost je o to překvapivější, že současné generace mají přímou každodenní zkušenost se současnými moderními technologiemi. Víme všichni, jak zoufale málo robustní, ba přímo křehké, jsou tyto technologické konstrukce. Příklady z každodenní zkušennosti - jen namátkou: stroje, čím jsou pokročilejší, tím jsou poruchovější a kratší dobu vydrží pracovat (a ještě ke všemu jsou nezřídka konstruovány jako neopravitelné). Počítače a jejich software jsou plné nepředvídatelných chyb, nedomyšleností a bezpečnostních děr. Stačí výpadek proudu a ihned nastává „doba kamenná“. Drtivá většina internetového datového provozu je buď nemravnost nebo kriminalita (viry a spamy, krádeže identity, loupeže v bankovnictví) či obojí. Všechen technologický pokrok slouží primárně armádě, potom politice a komerci. Lži a reklamy (často je to jedno a totéž), vtíravost politiků, kteří se kroutí jako hadi, proroků pokroku a kázání čarodějů a nemravníků, kvanta mentálního balastu sociálních sítí - to vše už nalezlo lidem přímo do domácností. A lidé se na tom všem stávají závislými, jako by to byla droga. Spolu s tím se naše duše napojují na legie duchů vášní, hříchu a otupělosti. Skrytý cíl je prostý: vymýt lidem mozky, aby nepřemýšleli nad čímkoliv hlubším. Lidé si sami navlékají mentální pouta.


Černobylský kříž. Ikona technokracie. Strom rostoucí poblíž havarované elektrány. To je symbol toho kříže, který jsme udělali nad naší civilizací. Říká se mu „křížový“. „Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví...“

 
V každodenní světské realitě vidíme, že je to nezastavitelný proces. Jakýsi samopohyb, kterým se lidstvo neúklonně sune k tomu nejhoršímu. Možná je řízený z nepozemských míst. Kdo chce, může v tom vidět pokračující proces zotročení lidstva antikristem, jak je to popsáno ve Zjevení sv. Jana. Lidé si sami ukovají pouta, sami podávají ďáblu nástroje ke svému spoutání.

Všichni chtějí jen více a více pohodlí, zabezpečení před vším, co člověku může přihodit. To je sice přirozené, jenže bez Boha je to nejen nereálné, ale hlavně je budování bezbožného ráje na zemi škodlivé až zrůdné (ve svých důsledcích; všechny nejhorší totalitní a nejkrvavější režimy vznikly na těchto idejích). A na důsledky našeho konání nechceme myslet - ani zde v dočasných měřítkách, ani v měřítku věčnosti. Odpovědnost ochabla. (Proto je tolik rozvodů a sirotků, proto se topíme v ekologických problémech.) Chamtivost vítězí. Čím více máme, tím více chceme. To vypadá jako obraz symbolu hříchu - urobolos (had žeroucí si konec ocasu) - obraz způsobu chování naší civilizace.

Lidé už jsou tím vším připraveni na další skok ve vývoji - přenechat vládu nad sebou nelidské entitě. Jen málo lidí si klade naprosto logické a jednoduché přirozené otázky ohledně nevratných společenských procesů a vývoje k absolutní technokracii např. skrze umělou inteligenci, která se dnes dožaduje svého místa v našem světě:
- nejsou historické precedenty - nevíme, k čemu to vede; na místě by byla opatrnost, nikoliv nadšení;
- šlo by takový vývoj šlo vzít bezbolestně zpátky, kdyby se to neosvědčilo?; nepropadla by se společnost do chaosu?
- kdyby bylo nutno zařadit zpátečku, co by to způsobilo (neohrozilo by to samotné přežití lidstva)?;
- jestli je to nevratný proces, nehrozí totalita, vymknutí se kontrole a zotročení lidstva?
- když společnost svěří umělé inteligenci nějakou moc nad sebou, půjde jí tuto moc také odebrat?
- jaké záruky budou mít lidé, že za umělou inteligencí, která bude mít nadvládu nad řízením společnosti, nebude stát někdo (jednotlivec si skupina) v pozadí, kdo jako jediný bude mít klíče k „backdoor“ čili moc nad umělou inteligencí?

V roce 2050 má být na světě více robotů než lidí. Teď hrozí tak strmý nárůst schopností umělé inteligence, která se zapojí do obslužných programů řízení státu, že si to nikdo neumí ani představit. Co to znamená, nemohou vůbec domyslet ani její tvůrci. V to, že inženýři mohou promyslet všechny možnosti a předem ošetřit všechny situace, které může umělá inteligence způsobit nebo prostě mohou nastat, nelze ani vzdáleně doufat. Její autonomnost bude jen narůstat. A lidé se - místo přirozené opatrnosti - už tetelí blahem, kolik komfortu jim to přinese a jaké nové báječné vymoženosti budou mít k dispozici.
* * *

Kdy vlastně začala technokracie své vítězné tažení? Kdy začala tak rychle měnit lidské myšlení? Dějepis a sociologie nám dávají celkem jasnou odpověď na otázku, s čím je spojen tento poslední úsek cesty naší civilizace - s osvícenským nástupem militantního atheismu, s šířením materialismu a obrovským, masivním a řízeným odpadnutím od křesťanství, a potažmo od hledání Pravdy, která byla za zamanipulovaného souhlasu mas vyměněna za ideologii.

Osvícenství vzniklo především jako zuřivá válka proti křesťanství. V nenávist upadlo vše, co se staví proti lidskému hříchu. Jak řekl jeden z tzv. osvícenců: „Kdyby se geometrie stavěla proti našim hříchům, nenáviděli bychom ji stejně jako křesťanství.“ A to trvá dodnes. Lidstvo nyní prochází lekcí ve výuce nenávisti vůči všemu a každému, kdo se staví proti hříchu. Jak může takový vývoj probíhat v civilizaci, která sama sebe označuje za křesťanskou nebo se prohlašuje za založenou na křesťanských hodnotách? Snadno. Stačí, když se vyprázdní pojmy.

Militantní atheismus a jeho vyčpělý odvar kompromisního agnosticismu či tupost materialismu způsobují, že si lidstvo přestává klást hluboké otázky. Jak už jsme psali: Hloupne. Místo řešení principiálních otázek po smyslu života a vesmíru, které se zásadně dotýkají samotného principu lidství, čili ontologie, řešíme malicherné otázky vědecko-technických problémů, jejichž řešení nemá prakticky žádný pozitivní kultivační vliv na nic hlubšího v našem lidství. Jen uspokojuje lidskou zvědavost, touhu po pohodlí, zábavě a po řešení hádanek. Tajemství bylo odsunuto a nahrazeno záhadami. A navíc se těmto druhořadým problémům věnuje jen jakási menší část společnosti - intelektuálové, inženýři apod. Ostatní jsou více-méně pouhými konzumenty. Dříve se ontologických problémů dotýkala velká část společnosti, která byla věřící, modlila se, o uvažovala o věcech, které přesahují člověka, a svým myšlením a sebereflexí se dotýkala věčnosti.

Antropologové říkají, že schopnost klást si otázky, je typickou vlastností lidství, odlišuje člověka od zvířete, už batole se tím liší od opice. Nehrozí lidstvu, že se pomalu mění na masu nemyslících konzumentů? Pak by hrozil lidské populaci velký intelektuální downgrade směrem k „myšlení“ opice, která než aby řešila problém, odchází raději zabývat se něčím jiným. Zdá se mi, že lidská společnost, opilá pokročilými technologiemi, ztrácí schopnost se tázat. Zabývat se velkými otázkami po smyslu své existence, po Bohu a po věčnosti. Místo toho se její myšlení stále drobí na úvahy o zbytečnostech či dokonce o výmyslech.
Poukážeme na ten obrovský a stále narůstající zájem o konspirační teorie, kterých je plný internet. (Léky a očkování, nové choroby, čipy, identifikační kódy, platební karty, telefonní sítě, politika, antikrist, UFO...) Konspirace jsou typickým zastíracím manévrem, který má lidi odvést od vyššího myšlení k zahlcení mozku fikcemi - tj. plní spíše funkci otupující zábavy a touhy po vzrušení, než aby vedlo k uvažování. Tajemství bylo vyměno za mělké záhady a hádanky. Konspirátoři vás nezavedou k hlubokému přemýšlení, nenutí vás obstarávat si data, ověřovat a prověřovat - prostě vám vše naservírují hotové a připravené na podnose: Tady to máš, věř tomu a spolkni to. Má zdravě křesťansky věřící člověk o takové věci zájem? Asi sotva. Může se takovými ubohostmi zaměstnávat ten, kdo řeší věčné otázky týkající se Boha, spásy, věčného života duše? Takový člověk přece nemá čas ani energii zabývat se tak povrchními a často evidentně pomatenými či lživými nesmysly.
I když je na blábolení konspirátorů občas nějaké to zrnko pravdy, co proti zlu chtějí aktivisté dělat? Demonstrovat? Sepisovat petici? Křičet na náměstích? Škodit těm, co si myslí něco jiného? Hrozit teroristickými činy? Jediné skutečné řešení je vysmíváno nebo zcela ignorováno. Chceš účinně bojovat proti postupu zla? Přestaň hřešit. Žij dle Božích přikázání. Služ Bohu. Přijmi od Církve pečeť. (O tom viz níže.) Hledej pokoj pro své srdce. „Získej ducha pokoje, a tisíce kolem tebe budou spaseny.“ (Sv. Serafim Sarovský)

Povrchní a intelektuálně méněcenné problémy (které často dokonce vůbec neexistují) snadno odvádějí loď naší mysli na mělčinu či spíše ke ztroskotání na útesech. Naši mysl však chce Pán vést na hlubinu řešení opravdových a spásonosných otázek.

* * *

Ideologie osvícenství otevřela slavobránu bránu k odvrácení od Krista a k holdování hříchu a zároveň k vědecko-technickému bádání a pokroku. Démoni začali učit lidi, jak jim otevřít bránu do tohoto světa. Vědci dostali tenkrát od ideologů pokroku hlavní zadání: dokázat, že k vysvětlení vzniku světa a života není idea Božského Stvořitele nevyhnutelně potřebná. Lidský génius se prý Bohu vyrovná. Boha není lidstvu zapotřebí. „Bůh je mrtev,“ tvrdí Nietzsche, tragická postava novověku. Není divu, že antikristova pečeť je vetkána do celého technického pokroku. Jedna z prvních moderních zbraní, kulomet Maxim (doposavad nevídaně produktivní v zabíjení lidí) střílel 666 kulek za minutu (klidně mohl střílet třeba 665, ale…) Programátoři IT se při práci neobejdou bez používání kódu 666. Obslužným programům periferních zařízení počítače se oficiálně říká ovladače, ale v jazyce programátorů se nazývají démoni. Významné objevy byly lidstvu předány skrze sny: Mendělejevovi periodická tabulka prvků, N. Teslovi (synu pravoslavného kněze, kterého otec proklel) princip třífázového střídavého proudu, Bohrovi model atomu, Einsteinovi a dal. Zda je nový objev významně užitečný pro otvírání propastné studny, poznáváme podle Nobelovy ceny. Je nabíledni, že jedním z velkých (přiznaných či nepřiznaných, vědomých či nevědomých) cílů vědecko-technického pokroku vždy bylo otevření propastné studně.

»Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti (tj. propastné studnice); otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.« (Zjev 9,1)



Freska s ikonou výjevu ze Zjevení sv. Jana: otevření propastné studny. (Athos, monastýr Dionisiat)
(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Tento duchovní dým způsobuje, že dnes nic není jasné. Vše je vykládáno různě. Všude chaos myšlenek. Směsice tezí a antitezí. Vše je podrobeno diskusi a kritice. Nic není pevné, vše bylo zpochybněno. Všechno může znamenat cokoliv.

»Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.« (Zjev 9,3)

Jaké můžeme pozorovat následky otevření oné pekelné studně v oblasti mravnosti lidstva? Obrovský nárůst vášní, hříchu a zvráceností v takové míře, že jsme si to ještě před třiceti lety neuměli ani představit. Duchové vášní - to jsou ta duchovní sarančata, kobylky s jedem štíra a bodavý hmyz, který vylezl z jícnu bezedné studnice. (Sv. Ondřej Caesarijský) Berou lidem klid, ba samotnou schopnost uklidnit se, dojít pokoje.

»Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka. V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.«

Vášně jsou jako jed v duši, pálí ji, trýzní ji a rozdrážděné tužby ji dohánějí k šílenství. Člověk už neví, co si počít, aby byl uspokojen. (Co takhle zkusit to muž s mužem, třeba by nám to pomohlo cítit se líp; nebo co kdybychom si změnili pohlaví? Dnes se jich prý počítá skoro stovka... A co místo rodiny celá skupina?) Duše pak prahne po dalších a dalších hříších a „netradičních“ orientacích a praktikách, a nemá to konec. Nemocná duše požaduje víc a víc vzrušení - cítit se ještě lépe, cítit více a déle; co stačilo na počátku, za chvíli nestačí a je potřeba zvýšit dávku (vášně jsou v tomto ohledu jako droga). Nebo jiný rozměr tohoto jevu: lidé potřebují vyšší a vyšší dávky „adrenalinu“, jindy se mladí lidé sebepoškozují, aby mohli vůbec něco pocítit nebo aby si jich někdo všiml. Společným jmenovatelem toho všeho je neuspokojenost. Probuzená žízeň po hříchu nemůže být nasycena. Neschopnost dosáhnout klidu a vnitřního míru se překlopí do dychtění po neklidu. Z vnitřní duševní bolesti překročí lidé všechny hranice. Z únavy si pak budou přát už mít jen pokoj, ale ne živý občerstvující pokoj, který vůbec neznají. Ale mrtvolný pokoj, jaký mají nebožtíci v hrobě, raději nic necítit, než ta trýzeň duševní bolesti rozdrážděná vášněmi. Ale jakýkoliv pokoj, odpočinutí a smíření se jejich rozbolavěným a tlejícím duším vyhne.

»Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.« (Zjev 9,8)

Tato duchovní sarančata mají schopnost ovládnout a svádět lidské duše k hříchu a zároveň je trhat na kusy (koruny na hlavách, vlasy žen a zuby lva). To vše mohou páchat jen s lidmi, kteří se nenaučili žít podle Božího zákona. Pět měsíců se budou lidé hryzat bolestí od vášní. Číslo pět - to je tajemství. V některých jazycích, počínaje řečtinou, je pojem vášeň synonymem pojmu utrpení. Už v antickém myšlení byla touha spojována s trýzní. Pět měsíců utrpení od hříšných vášní je antitezí k pěti ranám Pána Ježíše na kříži. Je to podobenství - lidé si zvolili opačnou cestu, než je následování Krista. Místo přijetí Kristova kříže a jeho patera utrpení, které na sebe vzal za nás, si lidé vybrali sami trpět pekelnou paterou bolestí. Nechtěli, aby jejich hříchy nesl Kristus, rozhodli se nést ji sami. Nechtěli spásu, chtějí se trápit. Zavrhli ráj a vybrali si peklo. Odmítli Krista, dostanou antikrista. Chtěli být chytří, ale udělali ze sebe blázny.

Jakmile se otevřou bariéry mezi tímto světem a démonickým prostorem (a je to evidentně možno činit i za pomoci fyzikálních metod - těch, které ničí hmotu, ze které je učiněn svět, v její podstatě), pak už nic nebrání nečistému duchovnímu hmyzu, Kristem vyhnanému do podsvětí, aby přelézal sem do našeho světa zpět. (Mimochodem, ti, kterým se ukázali démoni vášní, často popisují jejich odpornou hmyzí podobu. Proto se duchovně zdravý člověk intuitivně štítí hmyzu, stejně jako hadů. Dnešní tlak, vyvíjený na změnu lidské intuice, aby se lidé začali živit hmyzem, kvůli bohatému obsahu proteinů, je z duchovně-etického hlediska strašidelný.)

* * *

Už v době Starého zákona byly nálety sarančat považovány za trest shůry seslaný za nevěrnost Božího lidu. Zachovával-li lid Boží zákony, kobylky, ani jiní nepřátelé mu nemohli škodit. (Exod 10,13-15; Joel 2,1-11 a 11)

»Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.« (Zjev 9,10-11)

Pancíře kobylek - to je fosforeskující ocelový lesk, typický pro exoskelet některého hmyzu, který se shromažďuje na mršinách a na hnoji (tak je to vyobrazeno na některých ikonách). Tím se vyjadřuje, že kobylky jsou nositeli nejhnusnější nečistoty, a zároveň nezranitelnost tohoto duchovního hmyzu jakýmkoliv lidským vynálezem. Hluk jejich křídel paralyzuje duši lidí (tento „dupot koňských kopyt“ je někdy slyšet a doprovází přítomnost démonů; čteme o tom v životech svatých a je to známo i ze současného církevního života). Žihadla jsou obrazem duchovní jedovatosti vášní, kterou tito démoni umrtvují lidské duše.

Jak vyplývá z apokalypsy, jsou tato duchovní sarančata jakýmsi vojskem ďáblovým a mimo Církev, kde se uděluje věřícím Boží pečeť, jsou lidé vůči tomuto vojsku zcela bezbranní. Jedině Boží pečeť může uchránit člověka před tímto druhem kobylek. Touto pečetí je jednak myropomazání, a dále každé znamení kříže (písmeno tau), které se lidem v Církvi uděluje - kněžským požehnáním, pomazáním a každým pokřižováním se - tím vším, je-li přijímáno uvědoměle, s vírou a upřímně, se udržuje Boží pečeť na lidu Kristově. Pomazání se přijímá ve znaku kříže především na hlavě, která je sídlem rozumu a myšlení. Jestliže tuto pečeť opravdově přijímáme, znamená to, že myšlenky člověka jsou pomazány vírou. To znamená, že v konečném důsledku je to křesťanstvím zformovaný způsob našeho myšlení, co je tou nezcizitelnou pečetí, kterou vidí andělé.

Samozřejmě, ne každý, kdo se formálně počítá mezi členy Církve, je v Božích očích součástí Církve. Sv. Cyril Alexandrijský říká: Jestliže jsi pokrytec, pak i kdyby tě kněz křtil, Duch Svatý tě nekřtí. Sv. Serafim hovořil o těch, kteří zde na zemi v církvi sice přijímají svaté Tajiny, ale na nebi jsou považováni za nepřijímající. Nicméně víme, že ona tajemná neviditelná Církev, pravé shromáždění Božího lidu, jehož počet a hranice zná jedině Bůh a jeho andělé, se nalézá někde uvnitř hranic kanonické pravoslavné církve. (Osipov)

Bez křtu je člověk otevřen působení ďábla. Ale ještě víc než nepokřtěný a nevěřící, je ďáblu otevřen pouhý formální člen církve - ten, kdo všechno potřebné ví, vše potřebné od ní dostal, byl plně vyzbrojen proti ďáblu, ale kvůli nedbalosti, lhostejnosti, nezájmu či světským lákadlům nepoužívá, co mu Kristus svěřil, tak, jak se od něj očekávalo. Od takových může Církev v dobách zkoušky čekat to nejhorší. Vzpomeňme na bolševickou revoluci - v čele nejzuřivějších nepřátel církve stáli bývalí bohoslovci, seminaristé apod. Bolševičtí atheisté - to byli všichni odpadlíci od víry. Takové lidi ďábel nejvíce pokouší - ty jsou pro něj drahocennou kořistí vyrvanou přímo z Církve. Ti pak v jeho rukách nejurputněji bojují proti Bohu. (Cosi jako janičáři v dobách tureckého jha.)



Hinduistický bůh Šiva, bůh - ničitel před budovou CERNu. Předvádí svůj tanec, aby zničil tento vesmír, resp. naši realitu. Proč mají tuto sochu démona zmaru a smrti fyzikové před svou největší laboratoří, kde se zabývají právě překonáváním hranic stvoření, napodobením tzv. černých děr? Líbí se jim ten symbolismus? Šiva je zobrazován, jak tančí svůj tanec smrti, zkázy a ničení, což si fyzikové vykládají jako rozbíjení atomů na subatomární částice. Všimněte si lidské postavičky, ležící dole pod Šivou a drcené jeho nohou. Na jeho čelence bývá často lidská lebka. S nějakým soucitem od této bytosti rozhodně nepočítejme. Kruh kolem něj představuje vše pohlcující (pekelný?) oheň. Zajímavá je také iterpretace tohoto kosmického tance, který prý sjednocuje protiklady ve vesmíru (ale vykládá se to také jako „sjednocování různých vesmírů“ - např. démonických prostorů s naším?), a tím vyvolává jeho zánik; tanec se prý odehrává ve středu vesmíru, v lidském srdci.

Dvoumetrová socha tančícího Šivy byla odhalena v CERNu Evropském středisku pro výzkum částicové fyziky v Ženevě v roce 2004. Sochu, symbolizující Šivův vesmírný tanec stvoření a ničení, věnovala CERNu indická vláda na oslavu dlouhého spojení výzkumného centra s Indií. Speciální deska vedle sochy Šivy vysvětluje metaforu Šivova kosmického tance s citáty fyzika Fritjofa Capry: Před stovkami let vytvořili indičtí umělci vizuální obrazy tančících Šivů v nádherné sérii bronzů. V naší době fyzici používali nejpokročilejší technologii k zobrazení vzorů kosmického tance. Metafora kosmického tance tak sjednocuje starověkou mytologii, náboženské umění a moderní fyziku.

(Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení)

 
Zde už můžeme vidět příznaky - projevy této pečeti, kterou člověk nosí. Bývá viditelné i lidskému vnímání, jestli člověk v sobě nosí Jméno Boží, jestli v něm přebývá pamatování na Boha. To je ta pečeť. Změna myšlení. A můžeme vidět na lidech svýma vlastníma očima, má-li pečeť, nebo nemá-li pečeť. Jestli žije dle Božího zákona, nebo žije-li podle zákona tohoto světa.

* * *

»Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon - to znamená Hubitel.« (Zjev 9,11)

Komu připravují kobylky cestu, kdo je jejich pánem a ony jsou jeho vojskem? Anděl propasti, spoutaný na nejhlubším místě podsvětí. Sv. Jan ho jmenuje: Abaddon = smrt, ničení. (Job 28,22; 26,6; Přísl 15,11) Sám nemůže přímo působit v tomto světě, protože je spoutaný dole. Působí nepřímo, svým duchovním vlivem, inspirací, nabídkou svých služeb, svým: „Račte si přát?“ A po něm ho následují jeho démoni. Když Kristus řekl na kříži: „Dokonáno jest,“ jsou démoni uzavřeni vně tohoto světa a jejich působení zde je omezeno - až do doby Antikrista. Ta začíná tím, že člověk sem vpustí démony zpět - a to za pomoci technologií a vynálezů, k nimž jej inspirují nečistí duchové zpoza zavřené brány. (Sv. Kosma Aitolský to prorocky předviděl a označil naše technologie za „dar antikristův“ a nás za „nešťastné lidi, kteří tráví svůj život v pohodlí“.)

Démonové se sem k nám sami dostat nemohou, a tak naučili člověka, jak jim on sám může otevřít tu Kristem zavřenou bránu do tohoto světa. A člověk to udělá. Proč? Z neposlušnosti, pýchy, vzpoury a zvědavosti. Domýšlivá zvědavost Evy se replikuje do vzpurné a pyšné zvědavosti vědců.
Člověk odvracející se od Boha nemůže jinak: efekt pandořiny skříňky. Tento druh zvědavosti měl tenkrát i dnes stejný účinek - vpouští do světa zlo. Pandořinu skříňku otevírají vědci, kteří nemají bázeň Boží, revolucionáři, kteří pak utopí společnost v krvi apod. Pandořinu skříňku neradno otevírat. Všichni to vědí, ale kdo nemá zbožnost, prostě neodolá.
Vědecký pokrok vedený v bezbožném duchu dal démonickému světu první věc, kterou potřebuje od člověka, aby sem vojsko ďáblovo mohlo vtrhnout. Současně s touto „technickou“ pomocí potřebují démoni od člověka, aby jim svými hříchy udělil právo páchat zde zlo. Obojí už zřejmě získali.

O příchodu této doby rozhodnou sami lidé svou špatností. (Sv. Ignatij Brjančaninov) Cesta hříchu, kterou si lidé bez Boží pečeti zvolili, je cestou smrti. A to smrti tělesné i záhuby duchovní. Tuto pravdu zjevuje lidem Janova Apokalypsa. Po této cestě kráčí vše, co se protiví Božím zákonům, Kristovu zákonu lásky a jeho dílu spásy člověka. Vše, co lidé konají bez Boha (natož proti Bohu), je spěcháním po cestě smrti k jejímu cíli.

* * *

V tomto zamyšlení jsme kritizovali materialistickou vědu, její neovladatelnou zvědavost a její zkažené poznání. V Písmu je považována za „čarování“. (Zjevení Janovo 9,21) Čarování je Bohem zakázáno, jako cosi démonického. Rozum, na kterém není pečeť víry, je vždy postižen démonickou pečetí, a čím bystřejší takový rozum je, tím více je démonický. Ne každá věda je však bezbožným čarováním. Skutečné vědě Církev nebrání ani ji nekritizuje. Je mnoho pravoslavných vědců, kterým věda vůbec nebrání ve víře, dokonce mezi oběma nespatřují žádný antagonismus, který nám podsouvají proklamátoři atheismu. Naopak víra zbožných myslitelů se s vědeckým myšlením výborně doplňuje. Záleží tedy na vnitřních předpokladech, které formují lidské myšlení. Tím bych se rád zabýval v příštím příspěvku.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz