1373


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1372: #

Administrátor --- 19. 10. 2022
Učení ap. Jana o hlubině duchovního života

Vyjeď na hlubinu

Evangelium popisuje velký zázrak, který Pán vykonal. My, kteří nejsme rybáři, si to tolik neuvědomujeme, ale pro tehdejší lidi, kteří u toho byli, to byl takový zázrak, že na ně padla hrůza. V horkých dnech, kdy se vrchní vrstvy vody jezera zahřívají, se ryby stahují do hlubin, protože v teplé vodě nahoře klesá obsah kyslíku a ryby se dusí. Proto v taková období rybáři vyráželi na lov v noci, kdy vody u povrchu trochu chladnou a ryby vyplouvají z hlubin a je možno je chytit do sítí. Když Pán Ježíš zavelel Petrovi, aby za denního světla vyrazili na hlubinu a rozprostřeli sítě, Petr jako zkušený rybář namít, že celou noc pracovali a nic nechytili. To znamená, že ryby jsou u dna a do sítí je nelze polapit. A jestli se držely u dna i přes noc, tím spíše tam setrvají i přes denní vedro. Pak se Petr podvolil a vyplul spustit sítě do vody. Nejen, že něco chytili, ale chytili tolik ryb, že se vymykalo veškeré rybářské zkušenosti, všemu, co doposavad zažili, takže museli povolat loď s pomocníky a ještě se obě lodi pod tíhou úlovku téměř potápěly. Petr a jeho pomocníci si teprve v té chvíli plně uvědomili, koho mají před sebou. Petr s hrůzou klečí mezi hromadami ryb a prosí Ježíše, aby odešel, protože cítil, že jako hříšník se nesmí přiblížit k Bohu, aby neshořel.

* * *

Církevní tradice však vykládá tuto perikopu Písma svatého spíše alegoricky, jako jinotaj. Především vyzdvihuje Pánův příkaz: „Jeď na hlubinu!“ To je pokyn a vůle Boží pro všechny, kteří chtějí Krista následovat. Vyrazit na hlubinu hledání Boha, nezůstávat na mělčině povrchního světského uvažování, ale smýšlet o všem duchovně. To znamená neulpívat na tom povrchním myšlení, které se zabývá jen tím, co nám podává našich pět tělesných smyslů, ale pohlédnout hlouběji - postřehnout duchovní svět, který za vším stojí, neviditelné souvislosti a výklad toho, co se nám i ostatním děje, ve světle poznávání Boží prozřetelnosti a Boží vůle.

I svatý starec Paisij vybízel lidi, aby „na všechno hleděli duchovně“. U toho začíná duchovní život. Naše spiritualita, to není jen formální plnění náboženských tradic a pokynů, ani slepá víra. Kdo takto chápe církev, může prožít v církvi a na bohoslužbách celý život a duchovní život vůbec nepoznat. Formální účast na církvi člověku nepřinese žádnou duchovní zkušenost. Dokonce ani plnění Božích přikázání, desatera, mravních norem, - nic z toho nemusí člověku přinést živé okoušení „jak dobrý je Bůh“ (tak, myslím, charakterizoval duchovní život sv. Siluan Athonský). K čemu je dobrá askeze a půsty a další cvičení, když nikdy nepocítíme působení blahodati Svatého Ducha. Desatero, dogmata a posvátné tradice církve jsou tu jako příprava, základ a předpoklad pro naplňování Evangelia, blahoslavenství a lásky. K čemu nám je účast na Církvi, která je jakoby lůnem, kde se vyvíjíme pro život v Božím království, když zůstáváme stále jen duchovním embryem, kterému se nevyvinuly žádné smysly, skrze něž bychom mohli mít účast na duchovním ráji? (Viz podobenství sv. Nikolaje Kabasily)

A když člověk vypluje na hlubinu duchovního uvažování a hlubinu Evangelia, přijde zkouška. Obratnost a schopnosti každého lodníka prověří až bouře. „Když splníš přikázání, očekávej pokušení; protože láska ke Kristu se prověřuje těžkostmi“ (říká sv. Marek Asketa).

Ne každý, kdo je v formálně v církvi nebo dochází na bohoslužby, je skutečně v Církvi. Kanonická ustanovení jen vymezují duchovní prostor, v němž někde (kde, to ví jen Bůh, který vidí, co je skryto) se nachází skuteční křesťané. Tak učí prof. MDA Osipov.

A tak Církev, mystické Tělo Kristovo, pluje nad hlubinou se všemi, kdo do ní skutečně patří. Žije svým vlastním skrytým a pro nevěřící nepochopitelným životem nesení kříže, pokání a vroucí mlčenlivé modlitby a duchovním zřením. Pluje svými bohoslužbami plnými hlubokých symbolů a tajemných metafor.

* * *

Způsob, jak vyplout na hlubinu, každého z nás učí sv. Jan, apoštol a miláček Páně, který má letos právě v tento nedělní den památku. Je to první člověk v dějinách, kterému církev přiřkla přízvisko „Theolog“ (celkem jsou takoví tři). Theolog je ten, kdo může mluvit o Bohu, protože o Něm něco ví. Svatý Jan, který ze všech apoštolů Pána Ježíše nejvíce miloval, právě skrze svou lásku něco podstatného o Bohu poznal a napsal: „Bůh láska jest.“ (1 Janův 4,8; 1 Janův 4,16)

Jeho učení promýšlejí další svatí Otcové, prověřují je svou zkušeností, a vykládá je celá církevní tradice. Vyvodila z toho učení o Bohu mj., že člověk je bytost přebývající zde na zemi současně ve dvou světech. Skrze své tělo a psychiku přebývá ve světě hmotném. Poznává jej skrze své smysly a přemýšlení o těchto vjemech. Skrze duši však přebývá ve světě duchovním.

Vstupujeme do tohoto světa vírou v Krista a láskou k Pánu Ježíši i bližnímu. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha,“ píše sv. Jan. Boha poznáme skrze lásku. „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle,“ ujišťuje apoštol. Původcem naší lásky je Boží láska. On je zdroj a tak se nám dává poznat: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás ... Když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ Zjišťujeme pozvolna, že tento věčný duchovní svět je reálnější než dotýkatelný materiální svět. Začneme chápat, že k jakému světu se připoutáme, v tom budeme žít nebo hynout. Ďábel se pochopitelně snaží vytáhnout nás z duchovního světa a připoutat k tomuto materiálnímu světu. Zde všechno pomíjí a spolu s tím hyne i ten, kdo se k této pomíjivosti připoutal. My však máme posilovat spojení s věčným světem, abychom byli spolu s ním nepomíjiví. Proto nepomíjející život začíná v Církvi, která je přejímkou Božího království už zde na zemi. V ní se potkává pozemská pomíjivost s věčností, zde přestupujeme z dočasného světa do nebeské reality ráje.

Pohybuje se v tomto světě svou vírou, duchovním úsilím o očištění do materiální hniloby, která je schopna nakazit a pošpinit i duši. Skrze očišťování srdce začíná poznávání Boha. A vpřed na této duchovní cestě nás žene láska k Bohu, neukojitelná blažená touha po spojení s Ním. Jen On dokáže nasytit nejvnitřnější tužby našich duší.

Sami rozhodujeme, ke kterému z těchto světů se připoutáme. Volba je na nás. Církev činí vše proto, aby nás uvedla do díla, při němž přesouváme těžiště života do duchovního světa.

* * *

Témata této neděle, která jsou o plavení se na hlubině a o učení apoštola lásky, usvědčují vykolejenost velké masy současných pravoslavných věřících. Hovoří však nejen k úplným zbloudilcům, nám všem klade dost nepříjemné otázky.

Jak jsme na tom my s těžištěm našeho života, touhy a směřování? Jak jsou na tom masy současných křesťanů? Kde je naše srdce - tady nebo tam? Je těžiště našeho života, myšlení a touhy v duchovním světě, u Boha? Nebo jsme stále světskými lidmi, přilepeni srdcem k pomíjivým věcem, tělesným žádostem, ideologiím a politice a všem těm čachrům tohoto světa?

Ach, ten svět a jeho politika. Ta je ještě přitažlivější než zábava a sport. Spoutává lidské duše. Oslepuje a zapřahá věřící lid, aby táhnul jho nevěřících. (Galat 5,1; 2. Kor 6,14) Sotva byl vytažen z tmy do světla víry, už zase se s rozkoší ponořuje do temnoty. Současná politika je zřejmě jen zkušené dílo ďáblovo, kterým loví lidské duše pro marnost. V principu to není nic nového. Už dávní židé odmítli theokracii, kterou jim Hospodin nabízel, vystrčili Boha z trůnu a zavedli si despocii s králem. A tak to pokračovalo stále dál. Kristus byl židy vydán na ukřižování, protože odmítl se zabývat politikou. Odmítl řešit věci vojenské, státní a ideologické. Dokonce i okupant, římský císař, byl zpolitizovaným židům milejší, než Mesiáš. (Jan 19,15)

Pak se do světského myšlení zamotala Byzanc a tím skončila. Nyní je zjevně na řadě Rusko, které se tak zamotalo do své zaostalé sebestřednosti, že všude vidí jen nepřátele a bojuje proti tomu buď snahou je zotročit nebo pohltit. Když už se tak chvástá svou pravoslavností, mohlo by se poučit např. od Simeona Svatohorce: „Když si myslíš, že zdroj zla je v někom jiném než v tobě, je přestupek proti Evangeliu.“ Jenže co dnes vidíme? Krvelačnost zabijácké armády, snaha ukrást území, vyhladit národnost a uloupit ukrajinské děti, které jsou po tisících unášeny do Ruska k převýchově. „Je krajně bláznivé ubližovat druhému a nevidět v tom vlastní smrt.“ (Sv. Jan Zlatoústý) Škoda, že Rusko nemá v čele takového duchovního vůdce, jako byl srbský patriarcha Pavel, který káral masakry páchané i Srby: „Buď se budeme chovat jako lidé, nebo ať radši nejsme.“

Blogy křesťanů jsou dnes plné politické propagandy, nacionalismu a úchylných ideologií. To je to síto, kterým propadáme. Světští křesťané i mniši (a dokonce Svatohorci) vysedávají u počítačů a mají hlavu plnou politiky, hltají konspirační teorie a opájejí se světskou ideologií. Blázni tancující s blázny. Před našima očima se duchovně hroutí největší pravoslavná církev onoho národa, který je nejen veden psychopatickými vrahy, ale na jejich propagandu skočily dvě třetiny národa. A vlastně není divu, když je národ veden slepými pastýři, kteří se odvrátili od Krista a jeho přikázání a vrhli se do politiky. Zapomněli totiž jak problémy řešit duchovními způsoby. Simeon Svatohorec by jim poradil: „Nepřítel neprchá před silnými, ale vzdaluje se od mírných. Ví přece Bůh jak osvobodit zbožné od pokušení.“ Místo toho řeší své domnělé problémy podle způsobu nevěřících. Je to znamení ztráty víry. „Kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 Janův 5,4) Svět nepřemůžeme politikou, ani raketami, děly a tanky, nic nám nepomohou jalové konspirační teorie. Nad světem vítězíme vítězstvím Kristovým, který přemohl svět (Jan 16,33), a kterým se ozbrojujeme dodržováním přikázání lásky a pevnou vírou v Boha. Jak je možné, že na to církev v Rusku zapomněla? A nezapomínáme na to i my?

To je skutečné ztroskotání velké církve. Loď místo toho, aby plula nad hlubinou, zamířila na mělčinu, kde se rozbíjí o útesy. Potápí se nikoliv pod náporem nepřátel, ale protože se stala lodí bláznů omámených světskou mocí, penězi a domnělou slávou, ale ve skutečnosti vlečených svými mindráky. Jde ke dnu, protože ztratila lásku. Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nenávidí jiné lidi? „Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (1 Janův 4,20-21)

Jak by mohl milovat Boha ten, kdo nezachovává jeho přikázání lásky? (1 Janův 5,2-3) „To je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.“ (2 Janův 1,6) Jestli to ještě nezmění Boží zázrak, bude z této církve jen historické memento.


P.S.
Pohled do potápějící se lodi fašistů, kteří netouží po ničem jiném než uvrhnout svět do strachu, jak to sami říkají.

Řečník (spíš řvoun) na pódiu volá po svaté válce. Hrozí celému světu: „Boj se!“ Hrozí nevěřícím, kteří jsou vedení blázny, nemravníky, satanisty. „Boj se, už jdeme!“ Odpovědí jsou ovace davu. Snad každému křesťanovi asi přijde na mysl otázka, kdo je tu vlastně tím zvráceným bláznem, satanistou, nevěřícím... Učil nás snad Pán Ježíš vyhrožovat, svolávat do svaté války proti nevěřícím a zalykat se nenávistí? „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ (1 Petrův 2,23) Přišel ne aby soudil, ale aby zachraňoval kajícníky.

Ti, co nedůvěřují v Boha, se všeho bojí: Ameriky, NATO, vakcín, bacilů, nepřátel, temných sil, antikrista, čárových a všech jiných kódů a pečeti, občanských průkazů a pasů, čipů a radiových vln, bankéřů a karet, hladu a moru, všech vlád, prostě všeho. A kdo se bojí, ten hrozí a snaží se vzbuzovat strach. Tito tzv. „pravoslavní“ (na pódiu i pod ním) asi vůbec nepoznali křesťanskou lásku ani Boha a nic jim neříkají slova ap. Jana: „My jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1 Janův 4,16-18)











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz