1304


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1279: #

Administrátor --- 26. 2. 2020
O posledním soudu

Neděle týden před začátkem Velkého půstu

Za téma této přípravné neděle zvolila církevní tradice Ježíšova slova o posledním (tzv. strašném) soudu (evangelium podle Matouše: 25,31-46). Je to zpráva o definitivním oddělení dobra od zla. Sklizni dobrého zrna a spálení plevele, jak to křesťané od nejstarších dob toužebně očekávají. Strašným nazýváme tento soud jednak kvůli jeho definitivnosti, kvůli hrůze hříšníků a dále kvůli nepředstavitelným rozměrům události, při níž stanou před Bohem všichni lidé všech dob. Skutky a pravý stav všech budou zjeveny před všemi. Jedni půjdou do věčného blaženého života v království Božím, druzí půjdou tam, kde kraluje ďábel a zlo, do pekla. Předesíláme, že peklo nebylo učiněno pro člověka, ale je příbytkem satana, démonů a těch, kteří se duchovně s nimi sjednotili.

Pán Ježíš nás chce touto zvěstí varovat před ledabylostí, povzbudit ke zpytování svědomí, přivést k tomu, abychom si dali do pořádku záležitosti svého duchovního stavu. A hlavně nás chce uvést na cestu pokání a nápravy. Připomíná se nám, že člověk je bytost podléhající soudu. Byl obdařen nesmírnými dary, především mu byl darován život, a byl stvořen dle Božího obrazu, a dostal něco vskutku božského - svobodu. Jenže to zároveň znamená, že se budeme zodpovídat, jak jsme s těmito dary nakládali, co jsme učinili se svým životem.

Na soud přijdou všichni, budou k tomu vzkříšeni z hrobů a obdařeni opět svými těly. Tam už nebude nikdo nevěřící. To je očekávání, které je věroučnou součástí církevního hlásání a vyznáváme je při každé liturgii na závěr Niceo-cařihradského symbolu víry. Všechny duše zemřelých budou oblečeny svými těly, ale tato těla budou produchovnělá, nesmrtelná a budou odrážet stav duše. Těla spravedlivých budou zářit a budou světlá, těla zlých budou tmavá. Se světlými těly se budou příslušné duše spojovat s radostí. S jakým odporem však budou muset zlé duše vstoupit do svých temných ohavných těl!

A pak už půjdou před Boží tváří a světlem z ní zářícím a všechny osvěcujícím každý ke svým, každý, kam patří, s čím se během života sám spojil. Své ke svému. Všichni už zde na zemi můžeme nahlédnout, kde jsme si učinili svůj domov, čím jsme si zvykli sytit svou duši, jaké duchovní prostředí nás následně přitahuje a kde tedy bude naše věčnost.

* * *

A nyní dobré zprávy. Boží Syn se vtělil, aby nikdo do pekla nemusel. Církev existuje, aby se mohl každý dozvědět jak žít, aby se to Bohu líbilo, a každý byl veden k upřímné víře. Vždyť bez víry není možné se líbit Bohu, jak praví Písmo (Židům 11,6). Skrze přikázání a evangelní zjevení ukázal Bůh, jak máme žít, abychom nebyli odsouzeni. „Kdo slyší Kristovo slovo a věří Tomu, který ho poslal (Otci), má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“ (Jan 5,24) Již tady, za svého pozemského života, máme v sobě odsoudit hřích, a za ty své hříchy, které při pokání sami odsoudíme, nás už nebude soudit Bůh, jak to učí svatí otcové.

„Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo nás odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel, ale hlavně byl vzkříšen z mrtvých, je po Boží pravici a prosí za nás! Co nás oddělí od Kristovy lásky?“ (Římanům 8,33-35)

Věřící nebude souzen, protože o něm je už rozhodnuto. Sám o sobě rozhodl svým životem, když si zamiloval Krista. Takový jde s radostí tam, kam jej Milovaný pošle. A protože ani peklo nedokáže nikoho oddělit od Kristovy lásky, není pro takového člověka žádné peklo.

„Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8,38-39) Jak se zpívá: „Kriste, s tebou je i v pekle ráj!“ Tím se říká, že s Pánem Ježíšem po boku není žádné peklo.

Cílem křesťanského života je láska, milování Boha, a to znamená nebát se soudu. Láska vyžene strach, praví jeden z dávných otců v Pateriku. To pochopitelně neznamená lhostejnost k posledním věcem člověka a vůči konci světa a celého tohoto eonu! Je potřeba mít k této hrozné události respekt, ale nikoliv se jí děsit. Dávný spis z prvního křesťanského století vydává svědectví o bohoslužbách první církve. Krátce před závěrem liturgie bylo zvolání: „Maranatha, Pán nechť přijde!“ Přijď už, Pane Ježíši, přijď rychle! Neprodlévej.

Křesťané doby apoštolské toužebně vyhlíželi soud a příchod nového světa, eonu Božího Království. Jak nepochopitelně by jim asi zněly obavy dnešních křesťanů, kteří buď na konec světa nevěří, nebo jej odsunují kamsi za horizont svého života a zájmu, někam do vzdálené budoucnosti. Někteří křesťané dnes otevřeně řeknou: „Toho se, doufáme, nedožijeme my ani naše děti...“

* * *

Až přijde Pán podruhé, budou před jeho slávou vstávat všichni z hrobů. Světlo jeho tváře samo rozdělí černé kozly od bílých ovcí. Pán nám zjevuje kritérium, podle něhož se oddělí jedni od druhých. Tím, co zjeví, jestli je člověk spojen s Bohem nebo s ďáblem, je soucit. Jeden ze základních projevů lidství. Důsledek Božího obrazu v nás. Naopak vlastností zvráceného ducha ďáblova je krutost, úplný nezájem o blaho druhého.

Zdá se, že ďábel má možnost při lidském souhlasu skrze hřích nejen vstoupit do člověka, ale měnit pak jeho samotnou lidskou podstatu na něco nelidského - k obrazu svému. Taková démonická monstra pak chodí mezi námi a pravda o nich se stane zjevnou při Božím soudu. Zde mohou vypadat jako spořádaní občané, pořádku milovní lidé, ale dostanou-li se do vhodných podmínek, zachovají se hrůznou bezcitností. A nevratnost jejich proměny v cosi nelidského se projevuje především úporným obhajováním zrůdných skutků a naprosté neschopnosti pokání. Nikdo proti tomu není definitivně imunní, aby mohl být zcela bezstarostný.

Zvláštní příležitostí jsou pro takové osoby všechny totalitní režimy, které ukážou, kolik je v lidské společnosti takových lidí. Je neuvěřitelné, jaký počet oddaných služebníků si každá ideologická zvrácenost tak snadno povolává.

Dnes vzpomínáme na zavraždění kněze Josefa Toufara, jehož v r. 1950 umučila komunistická státní policie. Z dochovaných archiválií víme, s jakou brutalitou tam zacházeli s nevinnými lidmi. Hlavní vyšetřovatel, který Toufara mučil, byl na své chování hrdý a chlubil se tím. „Měl Toufara položeného na lavici se zavázanýma očima a nemilosrdně jej tloukl (obuškem) hlava nehlava“; „bil Toufara s rozkoší“; „celá exekuce trvala asi 3 hodiny, kdy (vyšetřovatel) pravděpodobně pro únavu fyzického týrání nechal,“ takový hrůzný obrázek podává dobová písemná zpráva od očividce (z archivů Stb). Pak pracoval na ministerstvu, kde mj. školil vyšetřovatele. Po více než deseti letech byl propuštěn, a po roce 1968 žádal rehabilitaci za své propuštění. Vše označil za „štvavou kampaň ... kterou utrpěl nesmírné morální a hmotné újmy“ a žádal vyplacení odchodného. Na tom je hrozné, že (jak svědčí současný badatel) ani jeden z příslušníků Stb před soudem svých činů nelitoval; komunističtí vyšetřovatelé se stavěli do role oběti. Ten, co mučil faráře Toufara, ještě těsně před svou smrtí, v roce 2018, nazýval Toufara zločincem, sám sebe považoval za vítěze, pochvaloval si vysoký důchod, tvrdil, že věrně sloužil straně a vládě, protože socialistickou společnost zbavoval těch ohavných flanďáků.

Když hledíme na jeho dobovou podobenku nebo na televizní záběry z roku 1998, vidíme normálně vypadajícího občana, od něhož bychom čekali obvyklé slušné vystupování. Až podoba při vzkříšení zjeví jeho skutečný duchovní stav.

Právě na těchto osobách vidíme tu ztrátu lidskosti, neschopnost soucitu a absenci pokání, které je podobně jako ďáblu těmto lidem nedostupné. Dokonce ani po dlouhých létech života nedosáhli žádné sebereflexe, nenacházíme u nich ani stín pochybností, jestli jednali stoprocentně správně, když se dopouštěli takových ukrutností. To je naše soudobá ilustrace k evangelnímu čtení o Božím soudu o nešťastnících, kteří nesoucitným jednáním vůči lidem zhřešili vůči samotnému Kristu.
* * *

Je tu jakási záhada. I svatí otcové se v určitých ohledech liší ve výkladu Božího soudu. Někteří toto téma vůbec nerozebírají a omezují se jen na tlumočení slov Evangelia. Jiní se pokouší alespoň částečně nahlédnout do tohoto tajemství a vykládat zvěst o posledním soudu v kontextu celého Nového zákona. Jiní jdou ještě dál a kladou si otázku, proč by Stvořitel, Bůh nezměrné lásky, dal život těm, o nichž ve své prozřetelnosti předviděl, že budou kvůli nesprávnému životu navždy hořet v ohni spolu s ďáblem. Každopádně se všichni shodují v tom, že je potřeba s nejvyšší odpovědností využít svůj život, kát se ze svých hříchů, snažit se rozhojňovat svou lásku ke Kristu, abychom se na soudu nedočkali něčeho, co je tak hrozné, že není v našich schopnost si to zde vůbec představit.

Stačí si přečíst Evangelium, abychom se dozvěděli, co jsou to Kristova přikázání lásky. Jaký je ukazatel naší lásky? Kristus nám jej dal: „Jestli mne milujete, zachováváte má přikázání.“ (Jan 14,15) To je přikázání lásky k Bohu. Přikázání vzájemné lásky zní: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13,34) Buďme opatrní, co učiníme s dny, které jsou nám zde vyměřeny, protože „jeden je život a pak je soud“. (Židům 9,27)


P.S.
O posledním soudu učilo prvotní křesťanství v prvním století takto:
1. Bděte nad svým životem. Lampy vaše ať nezhasnou a bedra vaše ať jsou přepásána. Buďte připraveni. Nevíte totiž dne, v němž váš Pán přichází. 2. Často a ve velkém množství se shromažďujte a proste o to, co prospěje v budoucnu vašim duším. Nic vám totiž nepomůže doba vaší víry, nebudete-li dokonalými v čase posledním. 3. V posledních dnech totiž povstane mnoho falešných proroků a škůdců, ovce se obrátí k vlkům a láska se obrátí v nenávist. 4. Až se rozmnoží nepravost, budou se lidé navzájem nenávidět, pronásledovat a zrazovat. A tehdy se ten svůdce světa (Antikrist) zjeví jako syn Boží a bude činit divy a zázraky, země bude vydána v jeho ruce a bude páchat takové nepravosti, jaké se ještě nikdy nestaly. 5. Tehdy lidské pokolení bude přivedeno do očistného soudu, mnozí budou zahanbeni a zahynou. Kdo však vytrvají ve své víře, budou zachráněni od tohoto prokletí. 6. A tehdy se zjeví znamení pravdy; otevřené nebe, pak hlas polnice, za třetí vzkříšení z mrtvých. 7. Ne však všech, nýbrž, jak bylo řečeno: "Přijde Pán a všichni svatí s ním". 8. Tehdy spatří svět přicházet Pána z nadoblaků nebes. (Didaché)











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz