1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1278: #

Administrátor --- 19. 2. 2020
Neděle o marnotratném synu

Druhá přípravná neděle o cestě návratu skrze pokání

O druhé přípravné neděli k velkému půstu můžeme říci, že nám na pozadí jedné rodinné historie ukazuje něco charakteristického pro poměr mezi člověkem a Bohem. Jinotaj identity mladšího syna a otce je vcelku průhledný. Nikdo snad nebude rozporovat, že otcem je tu míněn sám Bůh; mladším synem může být Izrael nebo člověk obecně - čili lidstvo. Na jedné straně obrázku, vykresleném v Ježíšově vyprávění o poměru obou klíčových person, vidíme lidskou vzpouru, svévoli až drzost, na straně druhé pak velikou lásku, trpělivost a milosrdenství.

Jak pro téma minulé neděle, tak pro tuto neděli vybrala církevní tradice jedna z nejhlubších podobenství, která nám Kristus předkládá. Obě jsou hutná, pronikavá, zjevující hlubiny duchovního i morálního stavu člověka a principů, podle nichž jedná s člověkem Bůh. Vyprávění přednesené Ježíšem Kristem tuto neděli je navíc ještě hluboce dojemné a otřásá lidským srdcem.

Tím marnotratným synem je celé lidstvo, nebo dávný Adam či každý z nás osobně. Každopádně se nejen morálně ale hluboce a bytostně týká každého z nás. Začneme tedy s výkladem tohoto podobenství. Otec vše ustrojil tak, aby všichni společně v míru, hojnosti a šťastně přebývali v jeho domě. To byl původní plán. Mělo to být bezkonfliktní a krásné. Tohoto cíle se otec nevzdává, ani když mladší syn selže a odpadne. Otec má ještě plán "B" - obnovení vzájemného společenství a lásky skrze pokání.

Takže nyní tedy přistupme k objasnění některých jinotajů skrytých v našem podobenství. Mladší syn si vyžádal svůj podíl na rodinném majetku. Podle tehdejších zákonů mu náležela třetina (mladší syn míval nárok na třetinu, starší syn na dvě třetiny). Až potud v pořádku. Problém vykreslené situace tkví v tom, že dědictví se získává až po smrti otce. Když syn požaduje vyplacení dědictví ještě za otcova života, můžeme v tom cítit bezohlednost, urážku a drzost. Jako by mu říkal: "Vadí mi, že ještě žiješ! To, že jsi stále naživu, mi brání v rozletu. Ty žiješ - a já kvůli tomu nemám svobodu! Když tedy nechceš umřít, dej mi to, co mám po tvé smrti dostat!"

Jak hrozné myšlení! A jak výstižně to ilustruje chování lidstva! V tomto duchu jednal dávný Adam, když vzal vše, co od Stvořitele dostal, a vypravil se cestou pohrdnutí Bohem, neposlušnosti, vzpoury a svévole. Tak se zachoval starozákonní Izrael, který bral od Hospodina všechno dobro, kterým byl zahrnut, ale chodil za cizími bohy, na Hospodina nedbal, jak nad tím často lkají židovští proroci. A co naše křesťanská civilizace? Ta (zvláště v posledních dvou či třech staletích) reprízuje myšlení mladšího syna tak přesně, že už to více snad ani není možné. Celá naše moderní civilizace má filosofii svého uvažování založenou na idejích osvícenství, které se točí kolem přání, aby Boha nebylo. Friedrich Nietzsche to prohlásil zcela otevřeně: "Bůh je mrtev!" - Rozumějme: "Bůh je pro nás cosi mrtvého." To je přece paradigma naší postmoderní civilizace.

* * *

Kráčejme však dál na cestě Ježíšova vyprávění. Mladší syn odchází daleko od otce. Cílem je země, kam vliv otce nedosahuje. Rozhází v prostopášnostech své dědictví. Výklad je jasně patrný: Vzdaluje se od otce, aby se oddával hříchu. Aby páchal skutky, které jsou v domě otcově nepřípustné. To je jeho pojetí svobody. Opět lze vztáhnout na naši civilizaci, která volá: "Hlavně svobodu a dejte nám více svobody, neomezenou svobodu!" Málokdo si však klade otázku: "Svobodu k čemu? Svobodu k dobru, nebo svobodu k hříchu?" Nebudeme to dál rozvíjet, odpověď je nabíledni.

Když na něj dolehla bída a všechny ostatní okolnosti, uchytil se u jednoho podivného obyvatele té krajiny hříchu. Jeho totožnost není upřesněna, ale na jinotajné rovině výkladu je zřejmé, že se tu mluví o ďáblu. Ten hříšného člověka ponížil (žid pasoucí vepře je obrazem úplného morálně-náboženského dna) a lhostejně mořil hladem.

Tento biblický obraz najdeme moderně realizovaný v myšlení a životě vzpomínaného Nietzsche. Taková duchovní bída, morální zpustlost, nihilismus, změť idejí vysušující lidské nitro a ten hrozný konec na šílenství a paralýzu při pobytu v Turíně, kde je uloženo plátno svědčící o Kristu! Ano, dlouhodobě všemožně nemocný člověk se v r. 1889 v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji, později žil ve Výmaru, kde prodělal několik infarktů a v r. 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza, ale někteří o tom pochybují. "Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil." Jeho myšlenky se staly jedním ze zdrojů německého nacismu. A žijí ve svém duchu dodnes.
Vše, co nyní syn prožívá, je opakem otcova domu. Proč to otec dovolil? Proč svého syna pustil? Proč vyhověl jeho žádosti? Protože miluje. Láska touží, aby milovaný odpověděl svou láskou. Bůh nechce otroky, ale syny. Nikoho nedrží u sebe na řetězu, protože předpokladem lásky je svoboda. Loutka nemůže opravdově milovat.

Otec dal, co po něm syn chtěl, otec ho beze slova pustil. Chceš svobodu? Užij si ji. Jenže svoboda s sebou nese odpovědnost. Čili za nesprávné použití svobody člověk bude pykat. Ďábel dostane právo nad takovým člověkem. Jinými slovy: Za svou volbu musíš zaplatit. Všechno neštěstí bývá důsledkem svévole. Do 20. století vstoupilo lidstvo s moderní filosofií - což znamená s mravní uvolněností, bezbožností a bezmeznou důvěrou v sebe, ve svůj rozum a svou vědu a techniku. Výsledkem je takové krveprolití, jaké lidské dějiny ještě nepoznaly, - dvě světové války, mnoho občanských a lokálních krvavých konfliktů, genocid, gulagů a koncentračních táborů, jaderných výbuchů apod. A vždy se najde někdo, kdo reptá: "Proč to Bůh dovolil?"

Teď nás drtí ekologické problémy, dosud neznámé nemoci, chemické zamoření; brzy na nás dolehne hlad a nedostatek vody, čeká nás celosvětový elektronický čipový koncentrák a vzlet lidstva ke svobodě se změní na zápas za přežití... A lidé budou opět omílat ohranou písničku: "Kdyby byl Bůh, tak by to nedovolil."

Nejprve morálně, a pak i ekonomicky syn klesá rychlostí volného pádu. A navíc ho začíná mučit svědomí. Teprve až když se zřítí na úplné dno, začíná rozumně uvažovat. Pro mnoho lidí a pro celé lidstvo dohromady je to zřejmě jediný způsob, jak ocenit, co Bůh chce člověku dát.

My, lidé, když chceme někoho potrestat za zločin, tak ho zavřeme. Bůh, když chce "potrestat" člověka za hřích, tak jej pustí. Protože ten, koho pustíš, se spíše vrátí, než ten, kdo ti uteče z místa, které považuje za vězení.

* * *

Syn se pod tíhou situace a výčitek svědomí rozhoduje k návratu. Je to daleká cesta - stejně dlouhá jako ta vzdálenost, kterou vesele a bezstarostně urazil, když opouštěl otce na výpravě za hříchem. Pokání hříšníka má být úměrné rozsahu hříchů, jichž se dopouštěl. Závěr podobenství i lidského pokání je tak krásný, že si takovou útěchu snad ani nedokážeme představit. Otcovo odpuštění a přízeň překonává všechny synovy představy.

* * *

Je zde jedna palčivá otázka. Marnotratný syn vlastně ukazuje pozitivní scénář. Sebral zbývající sílu a morálně se vzchopil k návratu - tj. k pokání. Existují případy, kdy pokání už není možné? Hrozí tu možnost, že v některých případech je duše již natolik poškozená vášněmi, rozdrásaná démony a hnilobou hříchu, že se člověk kát nebude a vlastně už nemůže? O jednom z příkladů tohoto hrozného stavu se zmiňuje sám Pán Ježíš, když hovoří o "rouhání proti Duchu Svatému", které nemůže být nikdy odpuštěno. Matouš 12,31-32
Pomozme si ještě jedním příměrem. Všichni víme, jak bolestivé a životu nebezpečné jsou popáleniny. Zvláště ty rozsáhlé. Čas od času se něco takového přihodí při požáru, ve válce či autohavárii. Lékaři tvrdí, že jsou to ta nejbolestivější zranění. Zároveň mají takové tabulky, které dle zkušeností formulují vztah mezi plochou popálené kůže a šancemi na přežití. A tak vědí, že je-li spálena kůže do 30% plochy těla, pacient bude žít. Jestli utrpěl popáleniny na 60% těla, může to stále přežít. Kůže spálená v rozsahu 70 a více procent znamená většinou - konec. Většinou se tak rozsáhlé popáleniny nedají přežít - jedině Božím zázrakem. Lékaři pro to mají takovou chmurnou formuli: utrpěl zranění neslučitelná se životem.
S lidskou duší to může být podobné. Hřích ji zraňuje. Pokání ji ve spojení s Boží blahodatí léčí. Těch zranění však nesmí být moc. Je tu jakási pomyslná linie, kterou když svými hříchy překročíš, není návratu. Cesta zpět je ti uzavřena, podobně jako nemůže chodit ten, kdo přišel o nohy. Cestu nenajde ten, kdo je slepý. Prostě nevratné poškození některých životně důležitých duchovních orgánů lidské duše. Projeví se to tím, že člověk už nemá síly k pokání, není schopen pochopení svého žalostného stavu ani lítosti nad svými chybami. Všechnu sílu svého rozumu používá, aby si odůvodnil a obhájil svůj stav. Pokud v něm ještě zůstala nějaká víra v Boha, je obrácena jen k tomu, aby Bohu vyčítal, reptal a vztekal se na Něj. Je to duševní stav ďábla a jeho démonů. A to je stav padlých andělů, pro které už není cesty zpět.
Pro ilustraci tu máme opět výše vzpomenutého Nietzche, který propadl spasitelskému komplexu a nihilismu. Po „smrti Boha“ prý žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak ji hledal v antické tragedii. Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání. Konečný stav odpadnutí od Boha je buď propast nihilismu nebo démonická oslepující pýcha. Právě na osobnosti tohoto filosofa vidíme, že ne vždy je cesta zpět možná. Jeho tělesná slepota se rozšířila na slepotu duchovní.
To je jedna hrozba, kterou i v tak nadějném vyprávění můžeme vytušit. A je tu ještě jedna. Přijal by otec syna, kdyby po prvním návratu, sotva se zotavil, pobral zase nějaké to jmění a znovu utekl a posléze se znovu vrátil. Dejme tomu, že by ho opět přijal. A co když se bude to samé opakovat potřetí a počtvrté, a podesáté? Ježíšovo podobenství s takovou variantou nepočítá, ale zkusme si čistě teoreticky něco podobného představit. Můžeme se domnívat, že i přes nekonečné milosrdenství otce, by jednou mohl říci: A dost! Možná by otce předběhl starší syn a vracejícímu se mladšímu synu by dal holí "za vyučenou"... Jak říkám, je to čistě teoretická úvaha, ale měla by nás přimět k opravdovosti našeho pokání. Ve vztahu k Bohu nesmíme být lehkomyslní. Boží trpělivost nesmíme poplivat nějakou vychytralostí.

* * *

Otec čeká na naši nápravu - alespoň na nějakou lidskou snahu. Naše lehkomyslnost by znamenala, že zůstaneme vězet ve spárech ďábla a ten nás potrestá bez milosti (jak se někde píše).













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz