1264


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1249: #

Administrátor --- 7. 6. 2019
Neděle o uzdravení slepého

Dva druhy slepoty

Poslední neděle paschální doby přichází s tématem slepoty (čtení z Janova evangelia pro tuto neděli Jan 9,1-38). Toto téma - tak důležité v naší době - nám ukazuje dva druhy slepoty: tělesnou a duchovní. První je strašná, druhá je však ještě horší. Každá tělesná nemoc, i ta nejhroznější, může být uzdravena - když to nesvedou lékaři, může to dokázat Boží zázrak. I v případě nejtragičtějšího průběhu platí, že každá choroba má svůj konec, v případě nejsmutnějším končí nemoc spolu s koncem pozemského života.

Nemoci duchovní si člověk však odnáší z tohoto světa s sebou. Nezačne-li člověk proces uzdravování nemoci své duše zde, odchází s nemocnou duší na věčnost, a tím se tato choroba zvěčňuje. Oddělením duše od těla nemoc duše nejenže nezmizí, ale naopak začne působit naplno, bez jakéhokoliv utlumení tělem, v plné své síle. Proto je potřeba věnovat léčení své duše pozornost a dovolit Pánu Ježíši, aby moji duši uzdravil, dokud jsem zde a změna stavu duše, aby se líbila Bohu, je ještě možná. Jakékoliv řešení takového problému však začíná tím, že si nejprve musíme uvědomit svůj skutečný stav - čili zavolat lékaře. Po smrti těla je už na každou zásadní změnu pozdě - po oddělení duše od těla už se duše jen prohlubuje a upevňuje v tom stavu, ve kterém z těla odešla. Prostě pokračuje dál po cestě, kterou si zde vybrala.

Duchovní slepota je jedna z nejhorších nemocí lidské duše, protože člověk nevidí svůj stav. Nevidí ani známky své nemoci, nevidí duchovní nemocnici, kde se může uzdravit, nevidí lékaře, který mu může pomoci. Řekneme-li to samé jinými slovy: nevidí své hříchy nebo si je omlouvá; neocení církev, kde působí uzdravující blahodať Svatého Ducha; nevěří v Ježíše Krista, který je tím lékařem.

Doba, ve které žijeme, je dobou smrtícího duchovního moru čili epidemií slepoty duchovní. Především má na mysli materialismus. Lidé nehledí kolem sebe duchovními zraky, nevidí příčinu a následky, ale hledí materialisticky, proto nemohou nic pochopit a nemohou dosáhnout změny - vyjma změn k horšímu. Materialisté nevidí Boží dílo, a proto nemohou být Bohu vděčni. A od nevděku pochází skoro všechno zlo světa. A duchovně oslepený člověk to nevidí. Ct. Paisij Svatohorec pravil: „Dívejte se na všechno duchovně,“ - to je projev duchovního zření a života ve světle.

Je to až neuvěřitelný paradox - nikdy v dějinách nebylo v naší civilizaci tolik vzdělaných lidí. A navíc právě v poslední době má každý z nás přístup ke všem poznatkům, které lidstvo nahromadilo za celou dobu své existence. A přestože je tolik nesmírně učených lidí, kteří mají takové množství znalostí, - oni řeknou, že vše kolem nás vzniklo náhodou. Poznatky nejsou ještě moudrostí, ale mohou naopak vést k sebedůvěře a potažmo k bláznovství. Abychom nesoudili vědu nespravedlivě, dodejme, že jiní vědci byli právě svým bádáním přivedeni k víře a jsou každou neděli v chrámu.

Důsledky duchovní slepoty jsou tragické i pro každého jednotlivce - nevidí a nechápe totiž smysl svého života, respektive vidí jako cíl svého života smrt: "Člověče, užij si zde své dny, jednoho dne zemřeš a zmizíš v nebytí. Tvá cesta spěje do propasti neexistence. Nic, co zde učiníš, nemá žádný přesah přes hranici tvé smrti." Je snad větší tmy, než taková slepota? V minulých generacích, na které často hledíme s povýšeností (to jsou přece ti tmáři a nevzdělanci, co neměli ani internet), bylo většině jasné, že vše, co je kolem nás (vesmír, svět, život), má svůj smysl a musí mít svého Tvůrce; vše bylo vytvořeno s nějakým záměrem. Člověk tenkrát nemusel být žádný génius, aby chápal, že smyslem lidského života nemůže být smrt, ale je to zase jen život. Cílem ohraničeného pozemského života je život věčný.

* * *

V dnešním biblickém čtení nám evangelista staví před oči příběh, jeho hlavními aktéry jsou (kromě Pána Ježíše) nevzdělaný slepec, který ještě nikdy nespatřil světlo tohoto světa, a farizeové - vysoce vzdělaní, ale slepí duchovně. První slepec díky zázraku prozřel. Ti druzí - kvůli své úpornosti a sebedůvěře - slepými zůstali. Duchovní slepota je totiž (tenkrát stejně jako dnes) výsledkem lidského rozhodnutí. A takové rozhodnutí Bůh respektuje.

Jak jsou dnešní vzdělaní materialisté podobní tehdejším farizeům! Ta samá pýcha, sebedůvěra a - slepota. Tenkrát křičeli: "Ať Bůh neuzdravuje v sobotu! Nepotřebujeme Mesiáše, který dělá zázraky, kdy chce, protože to není součástí našich přikázání!" Dnes hlásají: "Ať Bůh není, protože není součástí našich rovnic a výpočtů! Nevidíme ho mikroskopem ani ho nemůžeme pozorovat našimi teleskopy. Není v našich zkumavkách, nemůžeme ho testovat, měřit a podrobit chemickým reakcím."

Hlavní a nejhorší druh duchovní slepoty je tedy materialistický světonázor. A dalším - asi neméně hrozným - druhem slepoty je lidská pýcha, sebedůvěra. Někdy kráčejí oba druhy slepoty ruku v ruce, jindy je slepotou pýchy postižen i člověk věřící, nábožensky pilně praktikující. Slepec v dnešním evangeliu je obrazem duchovně vidoucího. Má totiž poslušnost, snáší své ponížení, má poslušnost a pokoru - a to mu dává duchovní zření. Vidí to, co nevidí vzdělaní farizeové kvůli své zahleděnosti do sebe a ve svém egoismu, kvůli spoléhání na vlastní nedokonalý rozum a své chápání Božího zákona, které Bůh demaskuje jako bláznovství a hloupost. Bez duchovního zření je možno řídit se jen světlem fyzickým a nedokonalým světlem svého rozumu - a to je vždy bloudění. Bez pokory nevidí dokonce ani věřící nic - je v klamu.

* * *

A tím se dostáváme od materialistů k našemu duchovnímu životu, který bývá bohužel tak často zatemněn slepotou srdce. Podle svt. Ignatije Brjančaninova je základem vidoucího duchovního života: odkrývání myšlenek na zpovědi, pláč v srdci a z toho se rodící duchovní útěcha - tou dává Bůh znamení, že pokání je přijato.

Ct. Izák Poustevník pravil: Tři ctnosti osvěcují mysl člověka neustále světlem:
1.) nevidět nic špatného v žádném člověku;
2.) konat dobro těm, kteří nás urážejí;
3.) snášet utrpení bez reptání a odmítání.

Umění nevšímat si lidských špatností následně zrodí lásku. Konat dobro těm, co nám konají zlo, nám vnese do duše pokoj. Snášením utrpení, které je na nás dopuštěno, vzniká v srdci mírnost. To je život v duchovním světle.

Pouze když člověk získá vnitřní pokoj, tj. pokojný stav ducha, může osvítit mysl dalším lidem. Tomuto dílu napomáhá věnovat pozornost, na co hledíme. "Svícnem těla je oko." Když se člověk dívá zlým nebo chtivým okem na okolní svět, jeho mysl se rozkládá, jako když hnije, hyne. Opouští ji světlo, svědomí přestává správně radit. Pocity v srdci jsou infikovány hříchem. Příčinou takového zamlžení rozumu bývá vysoká sebedůvěra a následují chybné skutky.

Vidíme-li správně, všude kolem sebe nacházíme odlesky ráje. Světlo Kristovo naplňuje všechno pokojem a radostí. Pán vše naplňuje tajemstvím lásky, pečující Boží prozřetelnosti.


P.S.
Někdy bývají čtenáři evangelia zmateni otázkou učedníků ohledně toho slepce: "Pane, kdo zhřešil - on nebo jeho rodiče - že se narodil jako slepý?" Dokonce otázku, jestli před narozením zhřešil a v důsledku toho se narodil jako slepý, pokládají někteří za evangelijní důkaz reinkarnační teorie. Ve skutečnosti v době Kristově panoval v židovstvu rabínský názor, že už ve stádiu plodu má ještě nenarozený člověk všelijaké pocity a případně i vášně, a proto může zhřešit ještě před svým narozením (na podporu tohoto pohledu existují v Písmu určité náznaky - viz např. Jákob a Ezau; Gen 25,22-26).









Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz