1238


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1233: #

Administrátor --- 19. 9. 2018
K příjezdu konstantinopolských exarchů

Jeden z možných pohledů na poslední vývoj na Ukrajině

Bolestivá situace na Ukrajině už trvá více než čtvrt století. Po celou dobu jsme drželi Moskevskému patriarchátu palce, aby se mu podařilo rozkol vyřešit. Vždyť se nůž rozkolu zařezává nejen do národa, ale rozděluje i rodiny. Víří se kolem toho vášně. Chování samozvaného kyjevského patriarchy Filareta je opravdu nekanonické a dlouho jsme tudíž vystačili s argumentací, že takové neospravedlnitelné počínání je možno léčit jen pokáním. Jenže po takové době už cloumají církevní nepořádky celým národem a už to dále není jen osobní problém Filareta, ale trpí celá Ukrajina. Za těchto okolností neústupně trvat na jediném kanonicky správném postupu, přehlížet bolest lidu a škody, které to působí pravoslavné církvi, neodpovídá duchu Evangelia. Také už asi nevystačíme se sebejistým vytrubováním: "Kdo chce být ve skutečně kanonické církvi, ať s pokáním přijde jako zbloudilá ovečka do lůna moskevské jurisdikce."

Potenciál moskevského patriarchy a jeho kanonických kyjevských metropolitů je (ohledně řešení problému rozdělených ukrajinských věřících) zřejmě vyčerpán. Je to tím zřetelnější, čím kvalitnější z hlediska lidského jsou osobnosti těchto vladyků: nejprve Vladimíra a nyní Onufrije. Asi těžko tedy může někdo prohlásit, že výměna na těchto postech by něco podstatného přinesla. Už je jasné, že řešení tohoto obrovského problémů není možné ani vnitřními silami Ukrajinské kanonické církve ani z Moskevského patriarchátu. Nyní však vytanula otázka, zda bolest ukrajinských věřících někoho v Moskvě dojímá.

Celou tu dobu byly klíče k řešení a uklidnění v Moskvě. To, co Ukrajina žádá, je autokefalita. Pokud by to mohlo překonat tak hrozný rozkol a přivést zpět do kanonické církve většinu ukrajinských věřících, tak proč ne? Patriarcha Filaret (Denisenko) už veřejně vyhlásil, že by nekandidoval na post hlavy této autokefální církve. Tak o co Moskvě jde?

Pomalu pomíjí čas, kdy mohla Moskva elegantně a otcovsky dát najevo, že evangelní láska a soucit pro ni znamenají více než rozsah církevní moci. O to nepochopitelnější je zuřivá reakce Moskvy na příjezd konstantinopolských hierarchů. Vždyť přijíždějí pomoci řešit dlouhodobý problém a chtějí se pokusit hojit bolestivou ránu na Těle Církve. Místo vítání ke spolupráci však narazili na výhružky a podrážděnost těch, kteří by jim měli být nejbližšími pomocníky v tomto díle. Část moskevské hierarchie při tom skanduje pojem, který patří k těm oblíbeným v Moskvě: „kanonické teritorium“. Což v dané situaci znamená: Tady to patří nám. Šestina planety je naše.

A nad to všechno musíme poznamenat, že Ukrajina není tradičním ruským kanonickým teritoriem. Tak to vyplývá z historických dokumentů. Konstantinopolský patriarcha je na území Ukrajiny odjakživa (i dnes) nejvyšším církevním představitelem a je tudíž na Ukrajině doma. (Současný rozsah vlády Moskevského patriarchátu je zřejmě výsledkem svévolného a nekanonického počínání jeho hierarchů za podpory carského, později bolševického, státního režimu.) Současný příjezd dvou exarchů z Fanaru se tedy děje na půdě nejen morálního ale i kanonického odůvodnění.

Žárlivé střežení své části světa zašlo nyní tak daleko, že Moskva zcela otevřeně hrozí rozvrátit kvůli sebemenšímu narušení svých domnělých práv celé světové pravoslaví. Osoba číslo dvě v moskevské hierarchii metropolita Ilarion prý hrozí Konstantinopoli novým velkým schizmatem, které podle něj svým dopadem předčí schisma z roku 1054. To by se někomu nemuselo zdát postojem ani církevním, ani křesťanským, ani kulturním...

* * *

Svědectvím, že ani mnozí pravoslavní z Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu si nepřejí spadat pod moskevského patriarchu, je povolení kyjevského metropolity Onufrije (Mosk. patriarchát) nevzpomínat při bohoslužbách na Ukrajině jméno moskevského patriarchy. Někteří Onufriovi biskupové volají po autokefalitě. Nyní vydal metropolita Vladimirské eparchie (Mosk. patriarchát) dokonce povolení vzpomínat při bohoslužbách jméno konstantinopolského patriarchy.

* * *

Těm, kteří trvají na tom, že se nekanonická uzurpace autokefality léčí jedině pokáním a pokorným návratem do lůna kanonické církve, a nikdy jinak, by se dalo namítnout, aby se podívali, jakým způsobem se Moskva osamostatnila z konstantinopolské jurisdikce, jakým způsobem získala titul patriarchátu (1590-93). Nic kanonického, ale svévole. Nejprve si začali sami ustanovovat metropolitu - hlavu ruské církve, ač byli součástí ekumenického patriarchátu. Pak nátlakem a korupcí (nu, řekněme: materiální pomocí východním patriarchům v jejich těžké situaci pod tureckým jařmem - výměnou za spolupráci) si zajistili ustanovení moskevského patriarchátu. Kají se snad moskevští patriarchové? Lehce problematickými prostředky (raději to nebudeme nazývat herezí simonie) legalizovali svou samostatnost, a život jde dál. Jenže ten duch, ve kterém to vše bylo provedeno, působí nejspíš dál.

Dnes prohlašují někteří přívrženci Moskvy patriarchu Bartoloměje za heretika, který je loutkou Ameriky. Požadují, aby byl anathemisován (vyloučen z církve). S takovým myšlením není už potřeba uvažovat o svých vlastních chybách a závažných problémech. Proč bychom se bavili s těmi, kdo uvažují jinak? Vždyť je to přece tak jednoduché: „my jsme rytíři dobra, kdežto oni jsou zplozenci pekla“. Tak má vypadat výsledek třiceti let obrození pravoslaví v Rusku?

* * *

Nyní by se na Ukrajině měl konat sněm, který má za cíl sjednotit pod zastřešující autokefalitou všechny rozkolné s církve se světovým pravoslavím. Dnes to prý znamená více než 6000 farností po celé Ukrajině. Myšlenku autokefality podporují i někteří biskupové Ukrajinské pravoslavné církve podřízené Moskvě (i Ukrajinci moskevské juridiskce žádájí autokefalitu už od počátku 90. let min. stol.). Kdyby se přidala i tato jurisdikce, pak by spojením těchto církví mohla s požehnáním Konstantinopolského patriarchátu (který jediný uděluje všemi uznávanou autokefalitu) vzniknout jednotná autokefální Ukrajinská Církev.

Nějakou dobu vypadalo ukrajinské volání po autokefalitě jako pěna na bouřícím moři nacionalismu (zvláště, hledělo-li se na věc prismatem moskevských médií). Jenže po uplynutí více než čtvrt století už nelze přehlížet, že tato myšlenka rezonuje v ukrajinské společnosti. Není to jen přechodné vzplanutí národnostních vášní. Ukrajinců se nutně musí úkorně dotýkat, že autokefalitu mají daleko menší a mladší církve než ukrajinská (např. naše církev), tak proč je ze strany Moskvy tak pateticky a rozhodně odepírána Ukrajině? Chápu, že idea jednoho rusko-slovanského patriarchátu pro celé severní pravoslaví má svou sílu a přitažlivost, ale trvat na ní i za cenu takové národní bolesti?

Vehementně proklamovaná vazba kanonické Ukrajinské pravoslavné církve na Moskvu způsobuje výrazný odliv věřících. Zatímco v roce 2011 tvořili její farníci na Ukrajině 25,9% obyvatel, začátkem roku 2015 jen 20,8% a počet stále klesá. (Nekanonický „Kyjevský patriarchát“ má kolem 50% věřících.)

* * *

(Přátelské a bratrské setkání patriarchy Kyrilla s papežem)
Obávám se, že zdrojem problémů je zde touha po prvenství, kterou je Moskva očividně již od získání vlastní samostatnosti zmítána. Snění o všepravoslavném primátu má prostá opodstatnění: bohatství, vliv a početnost. Jenže před Moskvou jsou na žebříčku cti všechny čtyři historické patriarcháty, jejichž místo je definováno církevní tradicí. Dokonce i dávný Řím měl své prvenství lépe zakotvené v tradici než případný primát Moskvy. A pravoslavná církev je při své plavbě dějinami kormidlovaná právě posvátnou tradicí. V osobních záležitostech může církev projevit shovívavost, kompromis, slevit z přísnosti. Avšak v celocírkevních věcech jsou možnosti ikonomie sporné.

A tak to Moskva zkouší jinak. Dlouhodobě zpochybňuje samotnou pravoslavnost Konstantinopolského patriarchátu - např. kvůli tomu, že se konstantinopolský patriarcha setkal s papežem (a patriarcha Kyrill se s ním snad nesetkal?; nevede ekumenickou politiku?; o dalších velice přátelských a vroucích setkání vysokých moskevských hierarchů s římským papežem ani nemluvě). Sem patří i okázalé odmítnutí pozvánky na všepravoslavný sněm a halasně oznamovaná neúčast hierarchů moskevského patriarátu na Krétě, ač byli i v průběhu sněmu stále opakovaně zváni. A pak to stálé opakování Moskvy, že žádnou nadřazenost Konstantinopole neuznává.

Bývalý patriarchův úředník pro styk s veřejností prot. Vsevolod Čaplin prý označil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje za „kacíře a papežence“ a jeho synod za „pokrytce, podvodníky a bludaře“. Nálada, kterou Moskevský patriarcha vytvořil, jde tak daleko, že vedoucí Asociace pravoslavných expertů Kirill Frolov dokonce přirovnal vyslání konstantinopolských exarchů na Ukrajinu s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem.

Ne že by nebylo v oblasti teologie a kánonů s Konstantinopolí o čem diskutovat. Jenže duchové zlovolnosti, pýchy, a snad až arogance, které dnes vyvolává Moskva, přinášejí obavy o stabilitu a mír ve světovém pravoslaví. Jako by nestačilo, že proti sobě se zbraní v ruce bojují pravoslavní bratří (Moskva kontra Gruzie, Moskva kontra Kyjev).

* * *

Nyní musíme udělit pozornost ožehavé ale klíčové otázce, jestli je území Ukrajiny opravdu výhradně v moskevské jurisdikci. Co vyplývá z historie a dokumentů? Vybral jsem nejprve citaci z nezávislého zdroje: »Kyjev byl centrem východní církve celé Rusi až do mongolského vpádu r. 1240, kdy zdejší metropolita (v konstantinopolské jurisdikci) přesídlil do nového knížectví v Moskvě. (V r. 1448 byl zvolen vladyka Iona metropolitou bez souhlasu Cařihradu, což bylo jednostranným vyhlášením autokefality.) V roce 1448 připadala část dnešní Ukrajiny Polsko-litevské unii a v Kyjevě byla zřízena samostatná řecká metropole pod jurisdikcí Konstantinopolského patriarchátu. V této době přestali moskevští biskupové své původní sídlo Kyjev zmiňovat ve svém titulu a samozvaně začali používat titul metropolitů Moskvy a celé Rusi. V r. 1686 opustil svévolně kyjevský pravoslavný metropolita Gedeon jurisdikci Konstantinopole a přešel pod jurisdikci Moskvy. Tento jednostranný krok nebyl Konstantinopolským patriarchátem nikdy (plně) akceptován. Pravoslavní na Ukrajině se tak stali součástí Ruské pravoslavné církve až do roku 1917, kdy ... Ukrajina ihned vyhlásila nezávislost a nová vláda přijala r. 1919 zákon, jímž byl zřízena Ukrajinská pravoslavná církev.« (Zdroj: Východní křesťanské církve; Encyklopedie menších křesťanských církví ve střední Evropě)

Moskva dnes tvrdí, že „Konstantinopol se Kyjevské metropolie vzdala v roce 1686, kdy patriarcha Dionýsios IV. povolil Moskvě dosadit do Kyjeva své metropolity“. Z hlediska církevního práva však ve skutečnosti Kyjev pod moskevskou jurisdikci nikdy nepřešel. (Alexandr Soldatov)

Podrobnosti o novém uspořádání církevních věcí v Kyjevě viz nalezený řecký originál Tomosu o předání Kyjeva (1686). Tam se stanovuje:
a) dle ikonomie: svěcení kyjevského metropolity nyní má provádět moskevský patriarcha, kyjevská katedra se má podřizovat moskevskému patriarchovi. Právo mosk. patriarchy ustanovovat kyjevského metropolitu se udělovalo dle ikonomie (v ruském překladu: dle shovívavosti) kvůli tomu, aby se daly do pořádku církevní záležitosti.
b) Moskvou vysvěcení kyjevští metropolitové byli povinni jako prvního vzpomínat konstantinopolského patriarchu jako "zdroj a vůdce a toho, kdo je vyšší než ostatní ... a pak teprve moskevského patriarchu jako svého nadřízeného". Dále se tam poněkud neurčitě stanovují privilegia Konstantinopolského patriarchátu.

Řecký text synodálního rozhodnutí tedy zdůrazňuje zachování moci konstantinopolského patriarchy, když stanovuje pořádek eucharistického vzpomínání hierarchů ze strany kyjevského metropolity - jméno konstantinopolského patriarchy se vzpomíná "jako první", protože on je "pramenem a vůdcem". (Ruský překlad to uvádí neurčitě a neodpovídá smyslu řeckého originálu).

Nic se v dokumentech nepraví o dočasném charakteru podřízenosti kyjevské katedry. Vzpomínání konstantinopolského patriarchy jako prvního je svědectvím, že právě on zůstával i nadále kanonickým patriarchou pro kyjevské vladyky. Řecký originál nazývá moskevského patriarchu "epitropem", tj. náměstek, pověřenec, jak to překládají Rusové.

Tomos tedy vyjadřuje souhlas konstantinopolského patriarchy s tím, aby kyjevského metropolitu světili Rusové v Moskvě, za určitých předpokladů, spočívajících v zachovávání dávných privilegií formulovaných jako "dobrý" a "dávný obyčej". Není zcela jasný význam onoho "zachovávání dávných obyčejů", jak to stanovuje tomos. Ale právě za zachování dávných obyčejů, včetně práva kyjevského metropolity na čestný titul exarchy ekumenického patrirchátu, bojovalo tenkrát kyjevské duchovenstvo a vyvolalo to vážné spory při rozhovorech s Moskvou ohledně ustanovení metropolity v Moskvě. Kyjevský metropolita byl nazýván exarchou už ve 14. stol.
(Použita studie V. G. Čencova: Synodální rozhodnutí z r. 1686 o Kyjevské metropolii)

Diákon Andrej Kurajev dodává aktuální komentář: „Když se konstantinopolský patriarcha prohlašoval za "pramen a vůdce" a daroval při tom Moskvě tu jednou patriarchát a jindy zase Kyjev, pak byly tyto tituly v Moskvě klidně přijímány. Když je však dnes Bartoloměj opakuje, ale vzal si při tom zpět jeden ze svých darů, tak je Moskva prohlašuje za heretické.“












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz