1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1227: #

Administrátor --- 4. 8. 2018
Apoštolská pravoslavná Církev

Oslavili jsme svátek svatých apoštolů

Při té příležitosti jsme si připomněli, že jsme církev apoštolská, jak vyznáváme v základním pravoslavném věroučném textu - v tzv. symbolu víry. Co to znamená? Především skutečnost, že apoštolové, kteří byli Pánem Ježíšem vyučeni v pravdě a pověřeni, se rozešli do světa hlásat Evangelium. Na jejich kázání a díle zakládal Kristus svou Církev.

Proto říkáme, že jsme Církví založenou na svatých apoštolech. Pán Ježíš je v tomto metaforickém obrazu skálou, na které spočívají základní kameny celé stavby, a těmi kameny jsou svatí apoštolové. Na nich se pak buduje celá další stavba Církve.

Nyní několik tezí, jimiž objasníme, co to znamená "apoštolská církev".

1.

Budování Církve a dílo svatých apoštolů se děje z Boží vůle. Není to výmysl žádného člověka, ale je to Boží dílo. Tím mám na mysli, že již při stvoření světa měl Stvořitel na mysli Církev. Vše je vlastně stvořeno pro Církev, v níž se vše, co vyšlo od Hospodina, vrací zpět k Němu.

Předobrazem Církve je Eliášův ohnivý vůz. Sestoupil s nebe, vzal Eliáše a vezl ho na nebesa. Tak i my s Kristem stoupáme, jsme jím neseni vzhůru a "přivezeni" k Božímu trůnu. Eliáš stoupal v ohni, i my v Církvi jsme povznášeni očišťujícím a posvěcujícím ohněm Svatého Ducha.

Tato Boží vůle se projevila v Ježíši Kristu, který apoštolům pravil: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21) Církev vychází od Otce, přes Syna a skrze Ducha Svatého. Apoštolové Kristem pozvaní a napojení na toto dílo, které vyšlo z věčnosti a do věčnosti zase vede, nejsou samozvanci, ale Bohem povolaní, zmocnění, pověření - a Bůh se k jejich dílu hlásí.

2.

Boží láska se projevuje vůlí Otce, pokračuje příchodem Syna a trvá zde přítomností Svatého Ducha. Dílo spásy člověka, do něhož vstupujeme skrze Svatého Ducha, pak někdo musí přinášet mezi lid. Nohama, kterýma přichází působení Svatého Ducha, jsou právě apoštolové.

Apoštolové nejen kázali Evangelium a zvěstovali všem lidem, že nastal čas spásy, ale k budování Církve obdrželi duchovní moc, kterou dále předávali svým nástupcům. Církev není jen stavba či věž, ale je zároveň i živoucí organismus, jehož myslí je víra, dýcháním je modlitba, krví je Eucharistie a tepajícím srdcem je božská liturgie. Pečovat o tyto životní projevy církevního Těla bylo určeno apoštolům a potažmo jejich nástupcům.

Pán Ježíš je k tomu vybavil pověřením, takže to nejsou žádní samozvanci: „Co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi... Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny...“ Dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého.“ Při poslední večeři uložil apoštolům: „Toto čiňte na mou památku.“ A oni toto pověření a duchovní zmocnění vykonávat božské dílo předávali dál a dál, dalším generacím biskupům skrze kněžské svěcení. A tak to doputovalo až k nám. Nejsme tedy samozvaným společenstvím, ale to, co se v Církvi děje, jí bylo předáno apoštoly. Nepřestávající posloupností, kterou byla předávána víra a poznání Boha spolu s pověřením konat svaté Tajiny, přichází tento neocenitelný dar Božího Království od Pána přes apoštoly a otce až do naší doby.

3.

Pojem "apoštolská církev" pro nás znamená vlastně totéž co "pravoslavná církev". Stejně pojem "víra svatých apoštolů" se kryje s naším výrazem "pravoslavná víra". Označení "apoštolský" totiž v našem myšlení znamená zároveň cosi jako "původní" či "autentický".

Dalším rozměrem pojmu "apoštolskost" je tedy opravdovost. Při letmém pohledu vidíme tři roviny, na nichž se opravdovost projevuje:

a) církevní (opravdová církev kontra samozvané sbory, společenství či kněží)
b) duchovní (tím se míní opravdový duchovní život oproti fantasijní duchovnosti či démonickým klamům apod.)
c) mravní (upřímná záliba v čistotě, zachovávání Božích přikázání, nelicoměrné pokání stojí příkře proti přetvářce, pokrytectví, dvoutvářnosti, farizejské spokojenosti se svou zbožností a vyhledávání lidské chvály)

4.

Nesmíme zapomenout v souvislosti s apoštoly zmínit pojem „apoštolská posloupnost“. Jedná se o předávání toho pověření, které apoštolé obdrželi od Pána Ježíše, jak jsme o tom psali výše. Už tedy jen stručně.

Od dob následníků svatých apoštolů platilo: Chce-li kdo o sobě tvrdit, že je součástí Církve Kristovy, ať ukáže, jakou cestou získali kněží a biskupové apoštolské pověření. Čili kdo světil jejich biskupa a jestli sám měl apoštolskou posloupnost. Řetězec článků této posloupnosti je dodnes vysledovatelný a každý kněz zná, od jakého apoštola pochází jeho svěcení a jakou cestou k němu doputovalo.

Později bylo toto pravidlo poněkud upřesněno a bylo objasněno, že nestačí "mechanický" akt skládání rukou při svěcení, ale je při tom nutné, aby se toto předávání dělo jednak v pravoslavné víře a dále v rámci apoštolské církve. To je konkretizováno kanonickým pokyny, přičemž však poslední instancí v posuzování sporných případů není litera kánonů, ale akceptování svěcení společenstvím světové pravoslavné církve.
* * *

Nakonec ještě jednou vyzdvihneme památku apoštolů, a tentokrát připomínkou jejich osobností - totiž zdůraněním, že přes různost svých charakterů jsou svatými lidmi. Jsou to světci, kteří všichni (kromě sv. Jana) skonali pro Krista jako mučedníci. Svými přímluvami a svým působením jsou i dnes přítomni a stále konají v církvi svou službu. Cítíme jejich mimořádnou péči o církev a jejich ochranu. Máme v nich přátele, vůdce i pomocníky. Kvůli síle a rychlosti, s jakou pomáhají, jsou považováni za jedny z největších svatých.

Nejenže působí shůry, pečujíce o církev Kristovu, ale jsou rychlými pomocníky lidem, kteří se k nim utíkají. Často se zde zjevují právě po boku přesvaté Bohorodice. Důkazem zkušenosti křesťanů s jejich apoštolským zastáním, s vroucí přímluvou pod Božím trůnem a s jejich pomocí je časté udělování jejich jmen. Jsou jim zasvěcovány chrámy a v pravoslavné církvi jsme svědky mocné a živé lásky věřících k těmto předním svatým. Jsou modlitebně vzpomínáni při každé bohoslužbě.

* * *

Všichni opustili dosavadní způsob život života, vzdali se poklidného rodinného štěstí, a zasvětili své dny službě Tomu, kdo si je vyvolil. Bez ohledu na to, jaké pozemské trápení jim to přinese. Důvodem byla jednak láska k Pánu Ježíši, a pak ještě něco. Ti, kdo byli s Pánem po tři roky svědky všech jeho zázraků, promluv a všeho ostatního, se už nemohli vrátit ke svému starému životu. Dotýkat se vtěleného Boha, hledět na jeho krásu a mírnost, vidět jeho dobrotu, cítit jeho lásku a trpělivost - to musí každého změnit. Když se to všechno v jejich srdci prohnětlo a sečetlo při Ukřižování a Vzkříšení, tak to pochopili. Dokonce ani Jidáš už nemohl vymazat Pána ze svého srdce a poté, co zradil, se oběsil. Pro nikoho z Dvanácti už nebyla cesta zpět. Všichni si uvědomili, že byli příliš blízko u příliš vznešené věci, než aby to mohlo zůstat prostě jen hezkou vzpomínkou nebo osobním povzbuzením ke zbožnosti. A jestli před Padesátnicí někteří zkoušeli se vrátit domů k obživě rybolovem, tak po Seslání Svatého Ducha bylo zřejmé, že Kristovo dílo spásy člověka neskončilo. Jim všem bylo už jasné, že ukřižování nebylo ztroskotání, ale bylo cestou ke Vzkříšení, a že jsou Bohem voláni k tomu, na co byli tři roky připravováni, ke službě Evangeliu. Nic neskončilo, ale naopak začíná.

Losovali, kam kdo půjde hlásat Evangelium, a pak vyšli do světa s těmito zásadními zprávami:
1. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Smrt je přemožena. Brány podsvětí jsou rozlomeny. Cesta k nesmrtelnosti je otevřena.
2. Bůh miluje člověka. Není jen spravedlivý - odměňující či trestající - soudce. Nechce soudit, chce se smilovat.
3. Boží láska se projevuje tím, že přišel Spasitel a že Bůh dává lidem v Církvi Ducha Svatého. Touto cestou jsou lidé očišťováni od hříchu, sjednocováni se vzkříšeným Kristem, uváděni zpět do ráje Boží blízkosti.

Z jejich osobního příkladu dnes vyberu jeden společný rys jejich osobností.

Z jejich pracovitosti a sebeobětavé lásky, s jakou podstupovali nejen námahu a nepohodlí cest, ale nechali se i pronásledovat, hanobit, mučit a zabíjet, je zřejmé, jak dokázali ocenit, co Kristus lidem přinesl. Rozpoznat hodnotu Evangelia, která přesahuje cokoliv světského, je i dnes je zásadně důležitým faktorem pro opravdovost naší víry.

Projevili svou lásku, oddanost, poslušnost a sebeobětování, s nimiž se dali do služeb Kristu šířením Evangelia. Aby se dobrá zpráva mohla šířit, aby Církev mohla růst a spása přicházet do lidstva, musel někdo víru nést mezi pohany, protože - jak napsal ap. Pavel: "Víra je ze slyšení."



P. S.

Apoštolský stav a způsob jejich služby byl jedinečný a odešel z této země spolu s dvanácterem těchto Kristových učedníků. Leč podobně jako apoštolé i nadále pokračují ve svém díle, pečujíce o církev shůry, tak apoštolství pokračuje zde na zemi, byť trochu jinak, i v dalších staletích. Proto je tolika svatým misionářům udělen titul „apoštolům rovný“; podobně i některým vladařům, skrze něž Bůh osvítil světlem Evangelia další národy. Všichni pravoslavní Slované ctí sv. Cyrila a Metoděje, které nazýváme "apoštoly a učiteli Slovanů".

Apoštolská služba v Církvi nabývá nejrůznějších podob a proměn. Jako výrazný příklad bychom mohli poukázat na působení mnišských starců, za nimiž přichází zástupy věřících (i nevěřících nebo nepravoslavných) lidí s žádostí o radu, o pomoc v duchovním životě i s prosbou o modlitbu, kterou tito svatí lidé mohou nesmírně pomoci. A nejde tu zdaleka jen o zázračná uzdravení či jasnozřivé pokyny nebo rozplétání složitých životních situací. Ani proroctví a Boží zjevení nejsou to nejdůležitější. Osobně si myslím, že zdaleka nejvýznamnější součástí jejich díla je upevňování víry. To je korunou jejich služby Církvi. Jinak řečeno: jako mnohé kořeny vedou do jednoho kmene stromu, tak i všechno, co starci konají, vede k posilování lidí v duchovní vytrvalosti, trpělivosti a k růstu síly jejich víry, čili k upevňování Církve.

Příkladem výše uvedeného může sloužit život svatého starce Paisije. Pomáhal všem svou modlitbou a askezí, konal zázraky, přijímal Boží zjevení, prorokoval, sděloval lidem Boží vůli a sloužil jim radou, kterou čerpal z jasnozřivého vhledu do stavu duše každého člověka. Největší dopad na život Církve však mělo, co vzniklo ze syntézy toho všeho. Nikdo nespočítá, kolik lidí při kontaktu s ním nebo při seznámení se s jeho osobností bylo upevněno ve víře! Kolik pravoslavných, kteří pochybovali, pomalu odpadávali od Těla Kristova nebo byli ryze formálními křesťany, bylo duchovně inspirováno, dostalo se jim vzpruhy a byli přivedeni k intenzivnímu duchovnímu zápasu za očištění svého srdce. A kolik nepravoslavných lidí bylo starcem Paisijem osloveno! Kolik bylo obráceno lidí, jejichž myšlení bylo rozleptáváno světským duchem, víra zadupávána materialismem a svou čistotu promrhávali v moderní dobou oslavované prostopášnosti.

Starec Paisij - ač mnich, držící se stranou světa - byl skutečně svého druhu apoštolem, který kráčel naší dobou a zvěstoval spásu svými slovy, plnými síly. A jeho apoštolské dílo pokračuje i po jeho smrti, protože další a další lidé se seznamují s jeho osobností. Jistě není jen náhodnou shodou okolností, že svátek zesnutí starce Paisije připadá v kalendáři právě na památku svatých apoštolů Petra a Pavla. (K letošnímu svátku vzniká postupně videostránka s nedávno natočenými dokumentárními filmy o starci Paisiovi, které opatřujeme českými titulky. Zatím je to jen torzo, ale můžete se podívat zde.)















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz