1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1219: #

Administrátor --- 27. 6. 2018
Svatý Duch je jediným zdrojem pravého duchovního života

Pokračujeme v letošních „svatodušních úvahách“

Svatý Duch je dárcem neklamného duchovního života a vůdcem po duchovní cestě. V této souvislosti musíme připomenout, že náhrada (falsifikace) skutečného pravdivého duchovního života za klamný duchovní život je jedním z největších nebezpečí na duchovní cestě.

Jakmile slyšíte od lidí popisujících svůj duchovní život vyprávění o "blažených pocitech", krásných zjeveních, andělských hlasech, lze tušit pád do nástrah klamu. Pravoslavná spiritualita lidi uvádí na cestu střízlivosti. Sv. Filotheos Sinajský varuje, řka, že je mnoho mnichů, kteří nerozpoznávají iluzorní výtvory vlastní mysli, které pocházejí od démonů; cílem duchovního života je dosažení hesychastického [mlčenlivého] klidu, tj. bdělého pozorného mlčení.

Snažte se být stále střízlivi býti (Tit 2,2). Hovoří se zde o duchovní (duševní) střízlivosti (nikoliv jen tělesné), o takovém stavu ducha, kdy je nedostupný pro zveličování, vášnivost a jiné sklony, ale řídí se ve svém usuzování zdravým rozumem, správným chápáním a správnými názory na věc. Taková střízlivost se získává zkušeností a průběhem života a je nejlepší ozdobou stáří. Díky střízlivosti starých lidí se uchovává vše dobré ve všech oblastech, jsou zachovávány dobré řády života (dle Djačenka).
Střízlivost - jedna ze základních křesťanských ctností. Je to cesta k Bohu, která předpokládá neustálou duchovní bdělost, dohlížení na své myšlenky, city a skutky. Konat dobré skutky, mít čisté myšlení, dívat se na svět jasným pohledem a vidět ve všem Boží světlo - tomu se musí člověk naučit. Cesta střízlivosti vyžaduje i naprostou a uvědomělou střízlivost tělesnou (tj. odmítání alkoholu, tabáků, narkotik apod.)
"Střízlivost je opravdovou pokorou, soustředěním svých nadějí na Boha, zřeknutím se veškerého doufání v sebe a doufání v lidi. Získej neustálou střízlivost, neustálou bdělost nad sebou. Bez přísné bdělosti není možno úspěšně získat ani jednu ctnost" (ep. Ignatij Brjančaninov).
"Jak dobrá, příjemná, světlá, sladká a krásná je ctnost střízlivosti, kterou ty, Kriste Bože, posíláš a ona vstupuje do lidské mysli ve veliké pokoře ... Střízlivost je podobna Jákobově žebříku, na jehož vrcholku je Bůh a po němž procházejí andělé. Ona z nás vytrhavá všechno zlo, odtíná mnohomluvnost, zlost, pomluvy a celý seznam smyslových vášní ... Jako bez pokrmu a nápoje není možno žít na zemi, tak bez ochrany mysli a bez čistoty srdce - což se nazývá střílivostí - není možno pro duši dosáhnout čehokoliv dobrého a příjemného Bohu nebo zbavit se myšlenkových hříchů, dokonce i kdyby se kdo kvůli strachu z muk přinutil zdržovat se od hříšných skutků" (sv. Hesychij Jerusalemský). (Viz náš malý slovník)
Pravost duchovního života můžeme rozpoznat už zde, ale s konečnou jistotou bude ověřena až tam - v duchovním světě, čili po odchodu z toho pozemského přebývání. Prvním projevem správného duchovního života je správnost volby - dokázat si vybrat, do čeho investujeme čas a síly svého vezdejšího života. Právě zde na zemi je totiž Bohem daný čas volby mezi pozemským a nebeských, tady si pro sebe vybereme, co pro sebe na Bohu žádáme: dočasné či věčné? Tady svou volbou určujeme, jaká bude naše věčnost. Evangelium o tom hovoří v podobenství o svatebním šatu. Zde, v průběhu našeho pozemského času, máme lhůtu, abychom si připravili šat na svatbu. Tam, v duchovním světě, je už na to pozdě. Tam už musíme mít vše potřebné uchystáno. Jinak jsou nám dveře do svatební komnaty uzavřeny a zůstaneme na věky venku. (Viz podobenství o deseti pannách, jak je čteme ve Velkém strastném týdnu. Mat 24,36-26,2)

Serafim Rose píše: Jak hrozné bude, až tam, kde je už na jakoukoliv životní změnu pozdě, člověk zjistí, že všechno to, pro co žil a v co doufal, mu náhle nemůže nikterak pomoci. Tam, ve světě duchovní reality, kde se budeme moci opřít jedině o to, co člověk získal od Ducha Svatého a co se dává zde na zemi v Církvi, ztratí význam všechno, čím se na zemi "obohacujeme" prostřednictvím tělesných smyslů. Stejně tak se jako kouř rozplyne pseudorealita veškeré nepravé duchovnosti a klamných náboženství. Jak hrozné bude zjistit až tam, kdy už je pozdě na nápravu, že nábožnost, kulty, pohanská duchovnost či jiná klamná spiritualita, nemá sílu zachránit lidskou duši pro věčný blažený život a že jimi byl člověk obelhán!

Žádná taková duchovnost ani náboženství, ať už slibuje cokoliv, nemůže uspokojit naděje, které do nich oklamaní lidé vkládají. Jedině to, co je přímo spojeno s Dárcem života, nebeským Králem, nabízejícím pravé poznání Boha. On je studnicí živé vody pravé duchovnosti. Z ní je možno a potřebno už zde čerpat věčný život.



Dalším klamem, jímž bývají mnozí duchovní hledači svedeni, je duševnost. V českých překladech Písma bývá zamaskován tento pojem jako „tělesnost“. Svatí Otcové mají za to, že duševní člověk je cosi jako blázen, "polorozumný" (dle slov sv. Simeona Nového Theologa). Není duchovně zdravý. Podle sv. Ignatije Brjančaninova vede běh po cestě klamného duchovního života k šílenství.

Bohužel, až příliš často vidíme, že lidem je místo duchovního života podstrčena napodobenina - tj. místo duchovnosti je duševnost. Místo ticha a pokoje holduje lidské nitro snění a fantaziím. Toto varování nacházíme snad u všech autorit pravoslavného duchovního života, jenže - "jako by hrách na stěnu házel".

Duševnost fantazírování se dobře léčí v církevním společenství. Nutnost přizpůsobovat se bratrům postupně semele tyto fantazie a představy na prášek, jako mlýnské kameny melou zrní na jemnou mouku, z níž pak lze upéct dobrý chléb. Kdo neuspěl ve světském životě Církve, uhýbal před problémy bratrského církevního společenství, kdo nezachoval jednotu, nebude nikdy ani dobrým mnichem a často není ani dobrým manželem (protože v manželství jde vlastně o totéž - proto je Církev považuje za svatou Tajinu - skrze sebezapření a trpělivost nacházejí manželé lásku, a tak získávají blahodať Svatého Ducha).
Touto duchovní školou, která každému prověří jeho duchovní život a napravuje lidská srdce, procházejí i mniši. Kvůli tomu jsou tak prospěšné kinovie (monastýry, kde mniši žijí společně). Mladý mnich, plný "zbožných představ" vyčtených ze svědectví o životě poustevníků v pátém století, a plný egoismu, chce do poustevny, ale starec řekne: "Ne." Tomu, kdo si představuje svůj mnišský život jako modlitbu v tišině za zpěvu ptáčků, přidělí starec příbytek vedle truhlárny. Kdo se nerad stýká s lidmi, dostane službu ve vrátnici. Kdo je mlčenlivý, je poslán do kuchyně pracovat s nejupovídanějším bratrem. Vzdělanec a knihomol je poslán, aby nejprve celá léta zametal a vytíral podlahu, než je mu povolen přístup do knihovny. Strašpytel je často posílán, aby vyřídil nějakou naléhavou záležitost do sousedního monastýru - v noci a po cestě, která vede přes hřbitov.
Buď se jedná o duševnost v podobě klamu fantazií, zbožných představ či pocitů všeho druhu. Vyskytuje se vždy u těch lidí, jejichž "spiritualita" je ovlivněna jakýmikoliv nepravoslavnými vlivy. Různé sladké či sladkobolné pocity, vyvolávání pocitů oddanosti či exaltované vroucnosti, "spolutrpění s Kristem", trápení se myšlenkami na Ukřižovaného, či "duchovní slasti" sestupující s nebe, sentimentalita... (Viz o tom zde) Nic z toho není zdravou spiritualitou. Představy a vizualizace (běžně používané např. při buddhistických meditacích) jsou pravým opakem duchovní střízlivosti. To vše je brána duchovnímu klamu (prelesti) otevřená dokořán.

* * *

Jiným typem duševnosti, která deformuje lidem duchovní život, je nechat se vést osobními sympatiemi k církevním osobám nebo k zajímavým spolubratrům. Pěkně hovořit umí spousta "duchovních vůdců" a vytvářet si kolem sebe sektu oddaných příznivců také není nic, co bychom neviděli kolem sebe v nejrůznějších variantách. Může se stát, že člověk ocitne v nějakém církevním společenství vlastně jen na základě tam sdílených názorů, svérázného cítění, zde shromážděných podobných charakterů či prostě jen proto, že jsou tam lidé, s nimiž si rozumí a je mu tam s nimi dobře. Není nutno rozvádět, že tento "církevní jev" je na hony vzdálen principům církevní všeobecnosti (katholicity) a duchovního života (a potažmo střízlivosti).
Za totality přicházela řada lidí do chrámů, protože církev byl v opozici vůči komunismu a byla pronásledovaná; lidé svou příslušností k církvi vyjadřovali svůj politický názor spíše než víru. Po roce 1990 se většina těchto křesťanů vrhla na podnikání či do jiného boje a do chrámu zavítají tak leda na vánoční půlnoční.
Tomu, kdo se opravdu snaží o získání lásky a jednomyslnosti a jednoty v Kristově mystickém Těle, dává Duch Svatý tu sílu, aby překonal všechno lidské různohlasí, které i v Církvi nutně musí být. Povel apoštola: "Břemena jedni druhých neste," má i další rozměr - neste břemeno bratrovy jinakosti, snášejte se navzájem se svými nedostatky. To je láska - naložit si na záda druhého člověka, naložit si na hřbet jeho nemoci, chyby a nedokonalost.
Sv. Paisij Svatohorec dával na otázku, jak se modlit za nemocné, poměrně těžko stravitelnou odpověď: "Pros Boha, aby nemoc toho člověka Bůh sňal z něho a vložil ji na tebe." Zní to poměrně hrůzně, ale je to cesta pravé lásky. Viz z pateriku o avvovi Agathonovi, který si při pohledu na malomocného přál, aby mu Bůh dal jeho (Agathonovo) zdravé tělo a Agathonovi dal nemocné tělo malomocného. Protože to by byla láska.
V církvi jsme dnes svědky rozkolů - současníci mají problém se sebezapřením. To je také druh klamné duchovnosti, resp. způsob duševnosti. Každý s ohromující sebedůvěrou prosazujeme svůj názor, chceme, aby církevní věci byly uspořádány dle našich představ. Kdo nesouhlasí, je považován za nepřítele. Pro úvahy o Boží vůli v našem myšlení mnoho prostoru nezbývá. Neschopnost překonat lidskou roztříštěnost, nesouhlasy či rozepře, bývají jasnou manifestací odstupování blahodati Ducha Svatého a bez něj se těžko lze vyvarovat rozkolu a odpadání od Církve. Jinými slovy: Nemáme ducha sebezapření, a tudíž ani lásku.

Obvykle se má za to, že nejdříve od sebe člověk nějakým hříchem či pýchou zapudí blahodať Ducha Svatého, za tím pak následuje odpadnutí od církve a končí to herezí. Jednota je především věcí Ducha. Miláček Páně o nich píše: "Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Protože kdyby z nás byli, pak by s námi zůstali." (1 Janův 2,19) Je potřeba snažit se získat blahodať Ducha, abychom skrze sebezapření a lásku dokázali zachovávat jednotu církevní.

* * *

Dalším typem duševnosti je rozumářství. Křesťanské učení může být vyznáváno nejen jako víra, ale i jako ideologie či filosofie, kolem níž se shromažďují její vyznavači a jako v každé filosofické škole. Tato havárie duchovního života se až příliš často vyskytuje mezi učenci a teology. Ti bývají nezřídka tak uneseni zkoumáním církevních věd a vzděláváním se ve spisech svatých Otců, až je všechny ty vědomosti pohltí a jejich vnitřní život víry se smrskne na opájení se bádáním. Teologie a vzdělanost jsou pochopitelně potřebné, ale mudrování o duchovním životě se duchovního života nedosahuje. V tomto smyslu se vyjadřuje pozoruhodně mnoho starců. Teologické instituce nebývají zrovna tím místem, kde by kvetla spiritualita. Řada vysoce vzdělaných teologů má elementární problémy s evangelní vírou. Své o tom vědí nejen na západě ale i v Řecku i v Rusku. Kritizoval to s hlubokou lítostí a rozhořčením už v 19. století sv. Ignatij Brjančaninov, který napsal:

»Pokoušejí se, a je jich jen málo, přesně mluvit o Pravdě Kristově, ale nikomu se to nedaří. Naplňují se slova Evangelia: "Najde-li Syn člověka, víru na zemi, až přijde" (Luk 18,8)! Máme vědecké disciplíny, akademie, doktory teologie, magistry, a je to všechno jen k smíchu. Všechny tyto hodnosti se lidem dávají. K jejímu získání může napomoci něčí b... Přihodí-li takovému "doktoru" něco zlého, ukáže se, že nemá ani víru, natož teologii. Setkal jsem se s jedním takovým - doktor teologie, a pochyboval, jestli byl Kristus někdy na zemi, není-li to jen výmysl na způsob mytologie! Jaké světlo můžeme očekávat, že nám zasvitne z takové tmy?« (Dopis 63.)

Proč myslíte, že se tolik hovoří o každém špičkovém teologovi, který zároveň vyniká i svou zbožností? Protože je jich tak žalostně málo. To není útok na teologii, ale pokus upozornit, že teologická věda při veškeré své kráse a potřebnosti pro církevní život má i svá omezení a úskalí, na kterých můžete reálný duchovní život ztroskotat. Vědec, který pochopil něco z posvátné vědy, kterou se zabývá, se jistě nebude o riziku těchto nebezpečí přít. Učenost - ani v takovém oboru, jakým je patristická věda, nesmí vzít člověku prostotu a pokoru.

* * *

Mluví-li duchovní člověk (např. starec) k lidem duševním, tj. kteří jsou oklamaní buď emocemi, názory či falešnou duchovností, připadá jim to jako nesmysly, nebo je to rozčiluje. Hovoří-li s lidmi, naplněnými světským duchem, člověk, který má Ducha Svatého, zdá se světským lidem, jako by bláznil. Nepřipomíná nám to situaci v Sodomě, když Lot chtěl před zkázou města odvést zetě, kteří si měli vzít jeho dcery, ale oni měli dojem, že snad žertuje (či si z nich tropí blázny)? (Genesis 19,14)

Současníkům připadá biblické učení jako netolerantní, tleskají každé náboženské reformě. Světský duch je nepřátelský vůči Bohu, vede lidi k hříchu a pak ke vzpouře proti veškerému Božímu řádu. Nakonec už nechtějí ani slyšet, že by nějaké počínání mohlo být hříchem. Jedna sestra mi vyprávěla o svých známých, kteří se přišli podívat do chrámu na bohoslužby. Jakmile uslyšeli slovo hřích, otočili se "na podpatku" a odešli.

Co mohou mít s životem v Duchu Svatém společného ti, jejich uvažování je duchem světa už tak změněno, že nepřipustí hovor o hříchu? A kde není uvědomění hříchu, tam nemůže být pokání. A kde není pokání, tam člověk zemře oddělen od Boha. S obtížnou dosažitelností pokání máme problémy i v Církvi (všechny rozkoly jsou založenosti na odmítání pokání: "Já se nemám za co kát, oni ať se kají!" Ve skutečnosti my všichni se musíme kát.) A tak se nám brána do Božího Království pomalu zavírá. Lidé sami ji zavírají, protože se uzavírají Duchu Svatému. Kdo vešel, ten je uvnitř. Kdo zůstal venku, brzy už nebude moci vstoupit.


Církev bez pokání se rozpadá, démoni ji trhají na kusy
(Metaforicky použitá fotografie chrámu poblíž Doněcka, jak vypadá po bombardování)















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz