1179


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1163:

Administrátor --- 16. 5. 2017
Tři popaschální evangelijní témata

Tři první neděle po Pasše

Témata nedělních čtení, která nám církevní kalendářní tradice předkládá při popaschálních nedělích, mají ledacos společného. Jeden z možných společných jmenovatelů všech těchto příběhů by bylo možno postihnout oblíbeným úslovím: být ve správný čas na správném místě. Ano, všechna ta nedělní vyprávění líčí, jak jejich hrdinové byli Bohem požehnáni v souvislosti s tím, že byli v ten okamžik, kdy na tom záleželo, tam, kde bylo potřeba být. Pojďme si stručnou skicou tato evangelijní líčení vykreslit právě z tohoto zorného úhlu.

Apoštol Tomáš - první neděle po Pasše. Ač jeho víra zápolila se skepsí, kvůli své věrnosti zůstal i nadále spolu s apoštoly a mohl se tak setkat se Vzkříšeným, ba co dím - dotknout se jeho těla a přesvědčit se nejen zrakem, ale i hmatem o zmrtvýchvstání Ukřižovaného. A to nikoliv kvůli své víře, ale spíše navzdory své nevíře. Jméno tohoto apoštola se používá jako nějaké "nomen omen" pro nevěřící či agnostiky. Škoda, že není užíváno jako "nomen omen" daleko přiléhavěji pro všechny, kteří zůstávají věrni, ač se jim zdá, že naděje byly zklamány.

(Psali jsme o tom letos zde: 1159)

Ženy myronosice. Sloužily Pánu ze svých prostředků, zajišťovaly jeho živobytí. Překonaly ženskou slabost, když zůstaly s Pánem i při jeho nejhlubším ponížení, ukřižování a pohřbení. Zvítězily nad bázní, které podlehli apoštolové. Ano, i jejich naděje se hroutí stejně jako naděje, které vkládali do mesiášské mise Ježíše Nazaretského všichni jeho učedníci. Přesto ženy s myrem samy nad ránem kráčejí liduprázdnou krajinou, aby posloužily mrtvému Mistru a Pánu poslední službou - dokončily důstojný pohřeb pomazáním bezdechého těla vzácným drahým olejem, vonným myrem. Jejich konání je ještě odvážnější než při umučení Pána. Vědí, že hrob je osazen stráží, drsnými vojáky. Nemají s sebou žádného muže, který by je ochránil a byl jim záštitou, až se ocitnou před vojáky u hrobu. Nevidno žádného svědka, široko daleko žádná pomoc. Bylo před rozbřeskem, den ve svátečním období - tj. nepracovalo se. Takže vůkol nikde nikdo. Ty ženy dobře chápaly, co je může potkat, až tam stanou samotné před fyzicky zdatnými vojáky, lidmi zvyklými používat násilí a bez morálních skrupulí. Tělesná síla vojáků bývá nepřímo úměrná jejich mravnosti (výjimky tu spíše jen potvrzují pravidlo) - to platilo ve všech dobách. Používání zbraní a zabíjení mrzačí lidské myšlení, které si pak povyšuje zákon hrubé síly nad jiné zákony. To všechno jsou všeobecně známé věci a okupované národy s tím mívají zvláště bohaté zkušenosti. A navíc putující ženy nevěděly, jak otevřou hrob (na odvalení velkého kamene bylo potřeba síly několika mužů). Ta jejich výprava k hrobu byl tedy hodně riskantní podnik a vzhledem k tomu, že věděly o nemožnosti dostat se k pochovanému tělu, byl to navíc risk nerozumný. Přesto šly. Poháněla je věrnost, láska, oddanost. Právě jejich "nerozumná" láska způsobila, že "byly ve správný čas na správném místě" - staly se prvními lidmi, kteří se dozvěděli o vzkříšení a setkali se s Pánem.

(O ženách myronosicích jsme psali v příspěvcích: 149, 372, 514)

Uzdravení mrtvicí raněného, který ležel u ovčí koupele, kde se čas od času stával zázrak: anděl pohnul vodou (zvířil ji či vzedmul) a udělil jí zázračnou sílu uzdravit jednoho člověka. Ten, kdo se po tom pohnutí vody v ni ponořil, byl okamžitě uzdraven, ať už trpěl nemocí jakoukoliv. Není divu, že tam kolem vodní nádrže (ve které se očišťovaly ovečky, než byly obětovány na oltáři v chrámu) leželo mnoho nevyléčitelně nemocných či chromých. Jakmile se pohnula voda, nastal závod - každý se snažil dostat se do vody jako první a získat tím uzdravení. Kdo měl zdravé nohy, byl pochopitelně ve výhodě. Rozumně vzato, po mrtvici celkově ochrnutý člověk moc šancí neměl. Aby mu kynula vůbec nějaká možnost dostat se do vody, musel by mít při sobě někoho, kdo by ho hned po vzedmutí hladiny odnesl a hodil ho do vody. A nikoho takového náš chorý, o kterém se vypráví v této evangelní perikopě, neměl. A tak tam ležel už dlouho, velice dlouho - 38 let.

Jistě za ten dlouhý čas mnohokrát viděl, jak se voda pohnula a jeden z nemocných vyšel z vody dokonale zdravý. Jenže jakou měl náš ochrnutý vlastně naději? Z praktického hlediska se limitně blížila nule. Přesto tam zůstával a čekal. Na co? Prostě tam čekal, protože věděl, že se zdržuje u místa, kde se děje zázrak, kde sestupuje Boží síla, kam přichází Boží posel, anděl. Doufal tedy v Boha a čekal. Až jednou na tato místa přišel nikoliv pouhý Boží posel, ale samotný Bůh v těle - Pán Ježíš. Shlédne na trpělivost tohoto nemocného, na jeho neuvadající naději a důvěru v Boží milosrdenství. Sám Pán jej učiní zdravým. Dokonce se ani netáže na jeho víru, na jeho pokání, jen chce jeho souhlas s uzdravením. Díky své trpělivosti, neutuchající důvěře a naději byl onen chromý "v pravý čas na pravém místě". Překonal oprávněnou skepsi, kterou mu jistě našeptával rozum. Odsunul praktické uvažování: "Nemá smysl, abys tu zůstával, když stejně nemáš šanci dostat se včas do vody, naplněné uzdravující mocí." Zůstal tam, a uzdravení od Boha si k němu našlo cestu. Představme si, že by zrovna den před tím, než tam Pán Ježíš přišel, řekl si chromý: "Jsem tu už 38 let, a zbytečně;" a nechal se odnést někam jinam. Z toho až zamrazí, že?

(O tomto nedělním tématu jsou zde příspěvky: 153, 518 a 522)

* * *

Četli jsme tři příběhy, které vyprávějí, jak byl někdo v pravý čas na pravém místě, a díky tomu se setkal s Bohem. Kde je pro nás ten pravý čas a pravé místo? Kde Bůh čeká, že budeme, aby se s námi setkal? Setkání s Bohem se většinou děje někde na půli cesty - člověk musí vykročit správným směrem, a Bůh mu spěchá naproti (jako onen otec v podobenství o marnotratném synu: Luk 15,20). Bůh se vypravil za člověkem jako za ovcí ztracenou v horách, vtělil se a narodil jako člověk, aby byl s námi. Je nyní na každém z nás, abychom za ním přišli a mohli se s ním setkat. Především to znamená být v církvi, kterou Bůh učinil jako místo setkání a sjednocení. Zde člověk padá do Boží náruče. Znamená to žít podle Evangelia, kát se z hříchů, nést svůj kříž. Znamená to také přijít každou neděli na Božskou liturgii, přijímat svaté Tajiny, protože to je Bohem ustanovené ono správné místo a správný čas - zde musíme být, protože právě sem a právě teď přichází Pán, aby nás přijal, aby se nám ukázal, aby se znovu a znovu tázal, zda chceme být uzdraveni, a dával vyléčení naší zchromlé duši, a tím ji činil schopnou života věčného.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz