1424


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1402: #

Administrátor --- 16. 9. 2023
Podzimní svátek naší místní církve

Velký světec místního Pravoslaví, vladyka mučedník Gorazd

4. září je den narozenin svt. muč. Gorazda pro život věčný. V různých vzpomínkách pamětníků a oslavných článcích se vyzdvihují jeho mimořádné kvality v tom či onom ohledu jeho činnosti a projevu: vzdělanost, lidská úroveň, pravdivost, organizační schopnosti, vytrvalost a cílevědomost, spisovatelské kvality, vědecká práce, lidskost a pastýřské působení, trpělivost a soucit, řečnictví a argumentační nadání, hudební vzdělání a další talenty atd. Pokud mohu připojit to, co mě osobně zaujalo na tak všestranně obdařené osobnosti, pak bych připojil: láska a sebeoběť, které přinášel Bohu i lidem po celé své kněžské působení.

Dnes bych se rád zamyslel nad odkazem vladyky Gorazda. Stále slyšíme volání po tom, jak je potřeba pokračovat v díle vladyky Gorazda, následovat jeho odkaz. 40 let to poslouchám stále znovu a znovu. Leč nevím o tom, že by se někdo pokoušel v širším měřítku rozebírat otázku: Jak by nás hodnotil svatý vladyka? Jak nás vidí s nebeské výše? A tak jsem se rozhodl začít toto téma promýšlet. Jaké vysvědčení by nám dal sv. Gorazd za tu dobu, co žijeme ve svobodě, tedy za to, co u nás dělo posledních 33 let?

K pokusu o toto zhodnocení mě přiměla moje osobní zkušenost. Zatím jsme ještě nedospěli ani k takové elementární reflexi, abychom si vyjasnili, co pojem „odkaz vladyky Gorazda“ vlastně znamená. Vzývání vladykova odkazu se stalo v naší místní církvi obligátní slovní figurou, která je pro naše pravoslaví typická. Náplň této figury je dílem libovolná (vejde se do toho skoro cokoliv) nebo je nulová. Stalo se z toho dílem klišé a dílem nepochopení či deformace vladykových misijních myšlenek. Co si po těch letech myslet o takových výzvách, které skoro nikdo nemyslí vážně? Odpovíme si citací klasika: „-Co to čtete, princi? -Slova, slova, slova...“

* * *

Tak tedy, jak by asi hodnotil současný stav naší církve vladyka Gorazd?

Od starší generace duchovních jsem slýchával, že vladyka Gorazd je vzor a základ našeho díla v tomto národě. Jenže stačilo půl století k tomu, aby naše církev začala chápat Gorazdův odkaz a příklad tak povrchně! Všichni sice hovoříme o svatém vladykovi s úctou, ale jak si vykládáme jeho cestu budování místního pravoslaví? Jak často se setkáme s tím, že stejně jako odkaz sv. Cyrila a Metoděje, tak i odkaz sv. Gorazda vnímáme jako muzeum. Čili jako udržování všelijakých prozatímních pomůcek, oprašování exponátů, již se dotkla ruka světcova, restaurování reliktů, jako umělé udržování dobových nouzových liturgických útvarů, které už nekorespondují s potřebami současnosti. Mám na mysli např. tzv. Gorazdův sborník modliteb a zpěvů, který před stoletím sestavil a vydal vladyka Gorazd jako „prozatímní pomůcku“ (jak sám neopomněl zdůraznit), která měla být prahem na začátku cesty a měla uvádět jeho duchovenstvo a věřící do liturgických pravoslavných forem. Sám vladyka se na začátku druhé světové války vyjádřil v tom smyslu, že už za deset let bude tato přechodná pomůcka vyřazena z používání. Místo toho po druhé světové válce vyšla v druhém vydání. I se všemi chybami, omyly a jinými nedostatky, kterým se při přípravě Sborníku na počátku 30. let buď nebylo možno vyvarovat kvůli nedostatku času a sil, nebo byly nutnou daní za krácení, při kterém musely být určité typy bohoslužeb „ořezány až na kost“ - tj. skoro ke ztrátě podstatné části obsahu a smyslu.

Protože liturgie je osou života církve, věnoval bych rád této části dnešního zamyšlení více prostoru.

Možná bychom měli otevřít otázku, proč se vlastně vladyka k těmto přechodným formám uchýlil. Jsou to samozřejmě především důvody pedagogické, výchovné, protože byly určeny pro bývalé katolíky přestupující do pravoslavné církve, a vzdálenost mezi katolickým ritem a pravoslavnou liturgií jim připadala značná. Vladyka Gorazd v postavení vůdce tohoto zástupu neměl jednoduchou úlohu. Obrovská část věřících si přestoupení do pravoslavné církve interpretovala jako: zrušení latiny v chrámu a kněžského celibátu a rozloučení se s římským papežem. Pro tyto věřící bylo nejdůležitější, aby si v chrámu pěkně česky zazpívali a netrvalo to moc dlouho.

Když se vladyka Gorazd rozhodl postoupit o krůček dál a zavést v českých chrámech východní pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého, tvrdě narazil na odpor věřících a bohužel i odpor části duchovenstva. Odpor byl i proti ikonostasu, proti uctívání ikon atd. Pomalu a s velikým úsilím se vladykovi dařilo překonat tento odpor - a někdy měl více práce se svými duchovními než s věřícími. Někteří duchovní ho stále přesvědčovali, že to nejde a že to věřící nepřijmou a že je to moc složité a že to není potřeba. Za takové situace sv. Gorazd oprávněně psal v předmluvě svého Sborníku o svých obavách, že i přes všechna zkrácení a zjednodušení bude jeho Sborník některým připadat ještě jako příliš složitý. Vladyka musel sám jezdit po farnostech a učit věřící zpívat bohoslužebné nápěvy, postup liturgie a práci se Sborníkem, protože s všemi duchovními nemohl tak úplně počítat.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes jsou v tomto nikoliv věřící, ale spíše my duchovní brzdou dalšího budování a pokračování po cestě načrtnuté vladykou Gorazdem. Setkáváme se s tím pravidelně, když se zjeví, že jsme se naučili jen tu nejjednodušší variantu služby, a nic dalšího se nám učit nechce. Vytváří se tím atmosféra stagnace a zpozdilosti v církevním životě, protože věřící odříznutí od liturgické plnosti nejsou poučováni a vzděláváni v pravoslavné duchovnosti, v níž nás bohoslužby skrze bohoslužebné hymny průběžně vyučují a vedou.

* * *

Těm, kteří nechápou význam liturgie, budou tyto řádky připadat jako nějaké formalistické hádání se o obřad ve stylu scholastických problémů středověkého západu, který dokázal vášnivě řešit takové problémy jako: „Kolik ďáblů (andělů) se vejde na špičku jehly“. Chápou liturgický život církve jako cosi odděleného od víry a spirituality. Někteří vnímají liturgii jako nějaký „program schůze“. To je strašné nedorozumění či protestantismus. Stačí se podívat, jak milují liturgii naši svatí a ti, kteří uspěli v duchovním životě. Takoví současní modlitebníci, jako byl např. Josef Hesychasta, si neuměli představit den bez liturgie. Při liturgii na nás dýchá Duch Svatý a není to jedno, jaký obřad používáme. Ty staré liturgické formy, které dodnes používáme, jsou záznamem praxe prvotní církve a jejich redakci prováděli svatí lidé. Jsou posvěcené tisíciletím používáním a toto posvěcení přechází i na nás.

Liturgie nemá jen význam mystický, ale také morální a didaktický. Text liturgie je prakticky poskládán z citací Písma a hymnů zjevených skrze svaté lidi. Posvátné hymny nás stále učí, oslovují nás, inspirují a povznášejí. Vedou nás a utvářejí náš způsob myšlení. Bohatství liturgické hymnografie má pro život Církve zásadní význam - zvláště z dlouhodobého hlediska a v misijním prostředí.

Když si uvědomíme, jak význam připisoval liturgii sv. Gorazd, snadno uznáme, že za lpění na jeho Sborníku, tj. na jím sestaveném úvodu do pravoslavné liturgie, čímž vyjadřujeme své trvání na tom, že jsme jako ti Gorazdovi bývalí katolíci, kteří mají o pravoslaví ještě jen velice povrchní představy, by nám na vysvědčení napsal čtyřku, možná pětku.

* * *

Západ používá takové racionální pojmy, jako jsou platnost či neplatnost bohoslužby - z takového způsobu uvažování vznikla např. praxe křtít třeba jen třemi kapkami vody, které jsou „nutné a postačující“. Tento způsob smýšlení proniká v dobách úpadku i do pravoslavné církve. Naproti tomu pravoslavné myšlení raději hovoří o plnosti či neplnosti (proto se u nás křtí ponořením). Každý duchovní pastýř by se měl snažit otevírat svým věřícím přístup k plnosti všech duchovních darů udělovaných mj. skrze plnost pravoslavných liturgických forem. Odepírat věřícím účast na plnosti (ať už liturgické, či věroučné nebo spirituální) není pastýřské.

Věřící i duchovenstvo má myšlení stále pokřivené racionalismem, a proto se ptá jen: je to platné nebo ne? Místo toho bychom však měli všichni žíznit po plnosti a nespokojit se s ničím menším. To není o délce bohoslužeb, ale o účasti na veškerém užitku, který bohoslužba může dát.

Dám příklad. Jaké poučení o obsahu velkého svátku mohou získat věřící ze služby podle Gorazdova sborníku, když jediné, co se týká daného svátku a co mohou zaslechnout (dávají-li bedlivý pozor), je kratičký tropar? Kondaky ve Sborníku nejsou a z večerních stichir, které obsahují oslavu a výklad svátku (a které se mohou znovu přečíst před svatým přijímáním), zbylo ve Sborníku jen pár; u památek svatých je to kromě obecného troparu nula.

Uvědomoval si to vladyka Gorazd? Ovšemže ano. Sám vladyka v roce 1933 píše, že k vydání obsáhlejší liturgické pomůcky zatím nedochází z důvodů metodických (a také finančních a technických). Proto do budoucnosti nepočítal se službou dle Sborníku, ale předpokládal další vrůstání české církve do plnosti pravoslaví, tj., že budou vydány obsáhlejší bohoslužebné texty. Důkazem je nejen jeho dosvědčené prohlášení na začátku války, že do deseti let už nebude nikdo moci vytknout českému pravoslaví nějakou odlišnost od světové pravoslavné praxe. Dalším důkazem je bohoslužebná kniha, ze které svatý vladyka překládal texty hymnů pro Sborník; zesnulý prot. Miroslav Mužík nám o této knize, kterou viděl, referoval s tím, že v ní spatřil rukou vladyky Gorazda zaškrtané další stichiry, které chtěl přeložit a rozšířit jimi Sborník.

* * *

Dnes se už nepotýkáme s problémy, které měl vladyka při převádění věřících z římskokatolického ritu do pravoslaví. Jenže se stále chováme, jako kdybychom žili ve dvacátých letech dvacátého století. To, co vladyka Gorazd přinesl jako progres, my jsme obrátili v úpadek. Bohužel si nějak neuvědomujeme, že modlitba Církve začíná a končí svatou liturgií a potažmo dalšími bohoslužbami. Osou církevního duchovního života je chrám (tuhle formulku si pamatuji ze školy). Kněz, který tam věřící jednou týdně přivítá a za hodinku se už s nimi loučí, sklidí potlesk, podobně jako lékař, který nežádá po svých obézních pacientech cvičení a dietu. Pak se nedivme, že výsledkem je oslabení modlitebního života církve a nedostatečné duchovní vzdělávání věřících. A za tím jdou další projevy tohoto úpadku - věřící ochabují v duchovním životě (dokladů k tomuto tvrzení vidíme kolem sebe v církvi přehršel).

A tam, kde není osobní energie investována do duchovního zápasu s vášněmi a hříchy, přebývá a může škodit člověku. Může dokonce poškozovat církev. Takové věřící, kteří přetékají neinvestovanou duševní energií, více zajímá svět či různé cizí duchovní nauky; mají-li rádi církev, vrhají se na církevní politiku, řeší se pak, jestli se dodržuje ústava, v církvi není klid, stále se něco někomu nelíbí; žádná malichernost nebo podružnost není tak malá, aby se nad tím nedal zinscenovat povyk; ve finále si pak věřící neváží ani bohoslužeb ani církve ani všeho, co se jim dává v církvi, v níž vidí nakonec už spíše spolek a na její život hledí jako na spolkaření. (Velká část problémů našeho církevního společenství má kořeny v nedostatcích místního liturgického života.)
V tak důležité oblasti církevního života, jako je bohoslužba, jsme ustrnuli, zamrzli v Gorazdově době, nenaplnili jsme jeho naděje na další růst, a proto si asi nezasloužíme jinou známku než čtyřku či rovnou pětku.

* * *

Když jsme připomněli palčivý a přetrvávající nedostatek v našem liturgickém životě, nyní připomeneme, že jsou tu i dobré věci. Především vděčíme svatému vladykovi za samotnou existenci české pravoslavné církve a českého Pravoslaví. To není nic samozřejmého. Nebýt zápasu vladyky Gorazda, dávno by to zde ovládli Rusové, kteří mají tendenci dělat si monopol na pravoslaví, kamkoliv přijdou. To, že dnes není místní pravoslaví ve službách imperiální rozpínavosti Ruska a že nemusí pod hrozbou sankcí podporovat Putina a že všichni zdejší duchovní nespadají pod patriarchu Kyrilla a my čeští kněží nemusíme pod hrozbou nejtvrdších církevních trestů schvalovat ruské válečné vraždění, je z velké části zásluhou vladyky Gorazda, který už ve své době odkázal Rusy, soustavně útočící na pravoslavné Čechy, do patřičných mezí. V těchto ohledech mu jeho duchovenstvo dobře rozumělo a činilo vše proto, aby česká pravoslavná církev udržela svoji naprostou nezávislost na Rusech.

Za udržení nezávislosti na Rusku by nám vladyka Gorazd napsal na vysvědčení tak dvojku až trojku (vzhledem k tomu, že jsme si do Karlových Var nechali nasadit zastupitelství ruské církve a s nezávislostí na Moskvě si někteří naši vladykové docela povážlivě zahrávají). Kdybychom stáli o jedničku za věrnost vladykovi Gorazdovi, karlovarské zastupitelství, zřízené pod taktovkou bolševické totality a skrze intriky KGB a StB, bychom ihned museli zrušit, i kdyby se kvůli v Moskvě třeba stavěli na hlavu.

A jaké další kroky se podařilo učinit na cestě vytyčené svatým vladykou? O pražské eparchii už psát nebudu. Obrátím zrak k naší Moravě. Současná církevní situace v olomoucko-brněnské eparchii se s příchodem vikárního biskupa konečně otevřela některým impulzům k navázání na Gorazdovo budovatelské dílo. V duchu této tradice jsme otevřeli naši eparchii ukrajinským věřícím způsobem, jakým by zřejmě zareagoval i náš mučedník. Tj. snažíme se zachovat bilingvní prostředí v bohoslužbě a český jazyk v běžné církevní komunikaci, aby Češi vždy vnímali, že jsou v české církvi. Většina duchovních je českého původu nebo češtinu ovládá. Věřím, že v duchu naší tradice na žádné naší farnosti čeština při bohoslužbě nechybí. Takže můžeme soudit, že i v tomto předmětu bychom si mohli od svatého vladyky vysloužit dvojku.

Další téma. Myslím, že (alespoň na Moravě) pokračuje Gorazdovo dílo utváření místní podoby pravoslaví, protože je zde otevřenost vůči jiným národním tradicím, které se v rámci českého kulturního prostředí a cítění zde funkčně mísí, reagují spolu a vzniká tím postupně nová pravoslavná forma. Už od dob vladyky Kryštofa je moravské pravoslaví otevřeno zvláště řeckým bohoslužebným zvyklostem, které jsou na cestě dosahování plnosti liturgického života pro Čechy jednoznačně nejvhodnější, protože je to čistý a prvotní pramen pravoslavné autenticity (na rozdíl od slovanských, spíše folklórních, tradic či západního, scholastikou ovlivněného, liturgického bohosloví na Rusi apod.) Navíc Čechům vyhovuje, že zatímco ruské liturgické myšlení lpí na všech, dnes zcela nefunkčních přílepcích a středověkých dávno neaktuálních doplňcích a odumřelých větvích, tak naproti tomu řecké pravoslaví podvědomě pamatuje na byzantské rozdělení farního a monastýrského typikonu a reflektuje realitu na farnostech, resp. nemá problém uznat, že na farnosti se nemusí sloužit jako v monastýru. Tudíž je schopno pro farnosti vyvíjet formy smysluplně, při zachování autentického ducha, kratší bohoslužby pro potřeby našich farností.
Ano, liturgická teologie zná řadu možností, jak upravit liturgii pro potřebu farností a to tak, aby to bylo v souladu se světovou pravoslavnou tradicí (např. proč má kněz volat na katechumeny, aby odešli, když v chrámu žádní katechumeni nestojí? atd. V duchu východní liturgie je dbát na to, aby vše, z čeho se skládá, bylo funkční). To je další námět k vývoji Sborníku vladyky Gorazda, který bohužel zvláštnosti řecké služby nemohl znát a navíc se obával fanatismu zdejší Rusů, kteří by zavedení řeckého pojetí liturgie ihned skandalizovali. I svou kulturní úrovní je nám řecký svět bližší než ruský. Přece jen kolébkou západní kultury je Řecko...
K tomu bych rád poznamenal, že toto dílo, které je skutečným rozvíjením Gorazdova odkazu, není (bohužel) samozřejmost, a zde Moravě pokračuje díky otevřenosti a vzdělanosti vladyky Izaiáše, který má rozhled v tom, jak se slouží ve světě, a chápe českou potřebu nechat volnost českému pravoslaví k hledání cest vývoje.

Pokud bychom měli pohovořit o hudební stránce našich bohoslužeb, vladyka Gorazd z důvodů očividně počátečnicky misijních volil cestu největší prostoty a zjednodušil některé nápěvy ruské, jiné sám složil. Tak připravil osm nápěvů a každý z nich se používá na všechny liturgické hymny v průběhu liturgie - podle čísla hlasu na danou neděli. Škoda, že se střídání těchto nápěvů týká i neproměnlivých částí bohoslužeb. Liturgie zpívaná celá od začátku až do konce na stále se opakující jednu prostinkou melodii totiž činí dnes problémy nově přicházejícím věřícím, kterým to připadá až příliš primitivní. Toto schéma liturgického zpěvu by už mělo být konečně opuštěno a nápěvy by se při liturgii měly alespoň střídat (jak to prosazovali i někteří starší duchovní, viz např. Zpěvníček pravoslavné rodiny od prot. Šimka). V současnosti je střídání Gorazdových nápěvů v rámci jedné liturgie zachyceno v českém liturgickém zpěvníku Angelár (zde) (v němž jsou napraveny některé neduhy Šimkova zpěvníčku, které tehdejší duchovní kritizovali; např. transpozice nápěvů).

Vladykovi Gorazdovi se líbily liturgické nápěvy srbské, pro jejich náročnost je však nemohl k zahájení pravoslavné misie u nás použít. Možná, že by po válce s jejich zavedením začal experimentovat. Na těchto liturgických nápěvech je pro nás zajímavé, že se v nich odráží dědictví byzantské liturgické hudby (některé nápěvy zní jako srbsky zpívaná řecká liturgie). Dříve či později se budou muset alespoň některé farnosti (zřejmě ne všechny) vydat cestou přibližování k dědictví Byzance. Je to jediná cesta vedoucí od pobožných písniček k modlitebnímu zpěvu, jakožto zpřístupnění ducha hesychasmu věřícím na farnostech. Cesta k tomu může vést staroruský tzv. „znamennyj razpěv“, což je odnož jednoduché farní byzantské kultury a duchovní dědictví, kterého se Rusko ve staletích úpadku zřeklo, resp. ho zakázalo a zavedlo v chrámech italskou operu. Minulou neděli experimentovali s byzantským zpěvem v olomoucké katedrále (video). Něco lze najít i na této stránce se zpěvy k Angelárovi a více českých zpěvů, které odrážejí tento směr vývoje, je na stránce zpěvů k večerní bohoslužbě.

Myslím si, že by tento vývoj měl možná probíhat rychleji, ale chápu, že hledání celoeparchiálního konsenzu chce čas. I tak myslím, že by nás za jakýkoliv posun vpřed k českým plnějším a autentičtějším liturgickým formám vladyka Gorazd pochválil.

* * *

Věřím, že by považoval za úspěch i další prvky našeho eparchiálního života. V duchu vladyky Gorazda se např. rozvinulo konání eparchiálních poutí na místní posvátná místa či do chrámů spojených s památkou našich svatých (Hrubá Vrbka, Mikulčice, Vilémov, Olomouc, Brno, Znojmo). To je jednoznačně pokrok na cestě vytčené sv. Gorazdem. Vladykův záměr vytvářet komunikaci mezi farnostmi a budovat celoeparchiální společenství, aby se věřící vzájemně znali nejen v rámci jedné farnosti, ale i mezi farnostmi, se rozvíjí nejen poutěmi, ale i publikační činností. Zprávami a fotografiemi z farních událostí a slavení církevních svátků zveřejňovanými na naší eparchiální internetové stránce (zde se předávají informace z farností, vytváří se komunikace a lidé i duchovní z farností mají možnost pocítit, že nejsou jen izolovaným ostrůvkem, ale jsou součástí širšího společenství). Drtivá většina našich současných duchovních to pochopila. Bez vnitřní církevní komunikace prostřednictvím eparchiálního Věstníku si nelze Gorazdovu práci na budování eparchie ani představit. Už ve své době se svatý vladyka přesvědčil, že jakmile se nějaká farnost začne uzavírat do sebe, izolovat se od ostatních, je to projev vážné nemoci na farnosti a škodí to nejen farnosti, kterou to může poškodit či obrátit v sektu, ale celé eparchii.

Vychází eparchiální časopis Sůl země, kalendářní ročenka a knížky od různých autorů. Za našeho současného eparchiálního episkopátu se konečně po 25 letech svobodného života začala soustavně vydávat literatura (vydavatelem je Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie). Připravuje se redigované vydání Gorazdova katechismu. To vše je jednoznačné naplňování odkazu vladyky Gorazda.

Konají se mnohé akce, koncerty, výstavy. Nyní bude proběhne ikonografický kurs v Olomouci. V Brně se otevírá Institut (učiliště pro teologické vzdělávání). Jistě, mohlo by toho být ještě více, ale jsme omezeni „lidskými zdroji“ (jak se říká ve světě). A navíc jsme v situaci nikoliv nepodobné té, kterou prožíval vladyka Gorazd, o níž napsal:
Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem.
To je dosti výstižná charakteristika i našich posledních deseti let na Moravě. I my jednou rukou pracujeme, kdežto druhou musíme naši eparchii stále bránit, proti těm, kteří jako by neměli nic jiného na starosti, než se snažit moravské eparchii ublížit.

* * *

Pokusil jsem jen na několika tématech zhodnotit, jak se asi líbí svatému vladykovi současný život jím zbudované církve. Byl bych rád, kdyby úvahy na toto téma zaznívaly z různých úst častěji. Vlastně mě k tomuto psaní vyprovokovalo všechno to kolovrátkovité volání po udržování odkazu vladyky Gorazda, které tu už 40 let poslouchám. Připadá mi trapné, že se celkem pravidelně týká jen zcela povrchních věcí a nebo spíše resuscitaci právě těch součástí vladykova díla, které jsou dnes nejproblematičtějšími anomáliemi v celém širém pravoslavném světě a sám vladyka by je jistě zrušil už někdy ve čtyřicátých letech.

Shrnuto: něco se nám daří. Svatý vladyky Gorazd by nás zřejmě propadnout nenechal, ale v tak důležité oblasti církevní života, jakou je liturgie, bychom se už mohli pohnout z místa. Dnes je však především důležité zachovat český charakter našeho místního pravoslaví, co se týče jazyka i co se týče vývoje naší vlastní kultury, formy a tváře pravoslavného života.








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz