1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 1320: #

Administrátor --- 2. 8. 2021
Otcové bojující za církev

K neděli svatých Otců šesti všeobecných sněmů

Uprostřed léta oslavujeme každoročně jejich památku. Je to svátek všech svatých Otců, kteří zápasili na prvních šesti všeobecných sněmech proti těm, kteří poškozovali víru, zraňovali církev jejím trháním na kusy a bouřili věřící, nedovolujíce církvi žít v pokoji.

Tyto sněmy se konaly v době od 4. do 6. století, zabývaly se usvědčováním herezí, demaskování lží, vyháněním heretiků z církevního společenství. Pokud trvali na svých bludech a nechtěli se kát a nadále hodlali způsobovat církvi bolest, zraňovat ji a vyvolávat hádky a sváry. Proti herezím svatí Otcové formulovali dogmata vyjadřující původní starou víru, a tyto věroučné formulace dodnes stavíme proti všem pokusům změnit nějakou část apoštolské tradice.

Hlavní dogma ustanovené svatými Otci na prvních dvou všeobecných sněmech (r. 325 a 381) recitujeme při každé božské liturgii na prahu tzv. eucharistického kánonu jako Niceo-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele...“

Dále na těchto sněmech otcové přijali soubor posvátných pravidel církevního života, čili tzv. kánony. Tato pravidla odevzdaly sněmy církvi, aby byl zajištěn řád církevního života. Dodržování základních kánonů je dodnes povinné pro každou pravoslavnou církev ve světě (je to jeden z tří principů, které jako pojítka vytvářejí z místních samostatných církví světové společenství „jedné svaté obecné apoštolské Církve“). Dodržování kánonů, jakožto základních směrnic pro vnitřní život každého pravoslavného církevního společenství, umožňuje zachovávat v církevním životě pokoj a vytváří duchovní prostor, aby se mohla dít láska v církvi v co nejširším měřítku. Hlásá-li kdo lásku, ale při tom postupuje proti posvátným kánonům, je to vždy láska falešná, zdánlivá, prázdná nebo to dokonce je jen přetvářka.

Ty, kteří hlásají pokaženou víru nebo přestupují posvátné kánony, je vždy potřeba s trpělivostí a láskou napomenout. Případně jim dávat opakované možnosti obrátit se, opustit cestu, na kterou se z nějakého důvodu vydali, dávat jim příležitost k pokání. Ale pokud jsou už všechny možnosti poskytnout jim možnost nápravy vyčerpány a pomýlení lidé dále trvají a svém nesprávném postoji, nesmí se jim do nekonečna poskytovat možnost zraňovat církev, kazit víru, trhat jednotu, vyvolávat neklid a bouře v církvi, strhávat další a další lidi do propasti. Pro zastavení ubližování církvi je nutno použít i přísná opatření a ostrý zásah. Přesně tak postupovali i svatí Otcové na sněmech, a podle jejich vzoru tak činila církev ve všech minulých staletích a stejně tak i dnes.

Hereze (tj. pokažená věrouka), rozkol, znepokojování církve apod. - všechny tyto jevy mají k sobě blízko. Ačkoliv teologicky odlišujeme herezi a rozkol, ve skutečnosti jsou to dvě strany jedné mince.

Svatí Otcové všemi silami a všemi způsoby bránili církev proti porušení a proti těm, kdo jí tak či onak zevnitř ubližovali nebo svou hádavostí rozkolísali tuto archu. Proto je oslavujeme jako "pochodně pravoslaví", sloupy církve, učitele víry, abrahamovské bojovníky, vojáky Kristovy.

* * *



Zjevení Spasitele sv. Petru Alexandrijskému

 
Svt. Petr Alexandrijský (+311) vysvětil Ária, pozdějšího heretika, na diákona. Po nějakém čase měl vidění. Zjevil se mu na žertveníku Kristus v podobě dítěte oblečeného do rozervaného šatu (chitonu). Sv. Petr se jej překvapeně otázal: „Kdo ti, Spasiteli, potrhal oděv?“ Dítě odpovědělo: „Árius mi roztrhl šat.“ Znamenalo to, že Árius svou herezí trhá jednotu víry a tedy jednotu Církve. Pravoslavná víra posléze zvítězila na nicejském sněmu v r. 325 nad Áriovou herezí odmítající Božství Kristovo.

Zjevení sv. Petru Alexandrijskému nám ukazuje, jak zásadní význam má církevní jednota - ať už je to jednota ve víře, jednota kanonická, jednota ve svatých Tajinách, jednota morálky, jednota hierarchie, jednota v napojení na hierarchickou strukturu Církve, jednota uskutečňovaná skrze poslušnost, pokoru, pokání a odpuštění čili jednota v lásce. To všechno jsou projevy oné duchovní jednoty, kterou se Církev spojuje s Kristem. Kdo v Církvi trhá tuto jednotu svou svéhlavostí a vzpurností, trhá Ježíši Kristu jeho šat, čili ubližuje samotnému Pánu, který pravil: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou“ (Mat 5,9), nebo „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (Jan 14,27)

Bez požehnané jednoty není v církvi pokoj a bez pokoje v církvi není pokoj v srdci, který nalézáme v Pánu (Jan 16,33). Bez pokoje marně žehnáme Kristovými slovy: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19)

* * *

Ano, jednu z velkých bitev, kterou církev svedla proti herezi (v čele tohoto boje stálo 318 svatých Otců I. všeobecného sněmu), byl zápas za záchranu pravoslaví proti ariánství. Kněz Árius, který přišel ve 4. století s novinkou, že Kristus není Bůh a že Trojice není, byl na prvním všeobecném sněmu (r. 325) napomínán a Otcové mu dokazovali, že se mýlí, jenže on trval na svém. A tak musel být z církve vyhnán. Jenže jeho učení lahodilo uším nerozumných lidí, a tak se drželo ještě dlouho po Áriovi. Tento heretik byl mezi mnoha věřícími oblíben, zřejmě vládl jakýmsi osobním "charismatem" a výřečností (jinak by ostatně asi nebyl kandidátem na alexandrijského biskupa), a to všechno velice ztěžovalo práci Otců s vykořeněním této hrozné hereze, čili pokažené víry, která bere člověku naději na spásu.


Heretik Árius (freska zhotovená ariány)

 
Je to vlastně zajímavý a přímo modelový jev: Mnoha věřícím bylo úplně jedno, že hereze ariánství úplně popírá základní axiom křesťanské spásy, který tkví v tom, že Boží Syn (druhá osoba Přesvaté Trojice), se vtělil, vzal na sebe naše nemocné lidství a svým Vzkříšením je uzdravil. Pokud by Kristus nebyl Bůh, nemohl by pro člověka nic zásadního udělat, marná by byla naše naděje na spásu. Věřícím, ariánům, to však nevadilo, prostě proto, že se jim pohledný Árius líbil nebo jeho učení svou racionálností lahodilo jejich rozumu, tvrdé šíji, která se neskloní před neuchopitelným tajemstvím, a nedostatečné víře (byl to vlastně takový předchůdce západních scholastiků). Zmámení věřící se drželi prázdné sladkosti ariánství zuby nehty. Věřit, že Kristus byl jen stvoření, jen o něco lepší než každé jiné, je pro rozum snazší a příjemnější, než věřit v Boholidství Pána Ježíše. (Mně připadá ariánské učení jako pouťová cukrová vata, - kdo si tuto prázdně sladkou, nafoukanou a lepkavou podivnost někdy koupil, ví přesně, jak to myslím :-)

Ti, co jsou postaveni v církvi v nějakém posvátném úřadu, ať už je biskup čili episkop (to slovo znamená: ten, kdo dohlíží), nebo člen církevního orgánu, mají před Bohem povinnost církev nejen spravovat ale i bránit. Bez ohledu na hlas zástupu. Zdaleka ne vždy platí latinská fráze: "vox populi, vox Dei" (hlas lidu, hlas Boží). Pastýř, který poslouchá jen hlas lidu a snaží se jen zalíbit lidu, není žádný pastýř, ale ovce vedená ovcemi. Skutečný pastýř (jak říká svatohorský starec Gavriil) někdy bere do rukou flétnu a hraje ovcím, aby je utěšil, jindy musí vzít do rukou hůl... Třímají v rukách pastýřskou hůl (dokonce liturgicky vyjádřenou v podobě biskupské berly) proto, že pastýři mají vidět dál než ovce a vědět, kam je vedou a kudy a kde se prostírají pastviny.

* * *
Profesor Moskevské duchovní akademie Alexij Osipov na jedné přednášce říká:

»Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (círk. slovansky: čelověkougodije). Je potřeba dávat si na to velký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby se jí dostalo chvály. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují před největším pokušením duchovenstva - sloužení lidem, tj. před snahou zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále kontrolovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se s ním nenormálního děje. On však nevidí nic.« Tolik prof. Osipov.
* * *

Při nedělním kázání v chrámu na téma svatých Otců šesti všeobecných sněmů jsem se musel usmívat, protože jsem v duchu zapřemýšlel, jak by to asi vypadalo, kdyby dnes byla ta doba velkých sněmů a kdyby probíhaly pozemské životy těchto sněmovních svatých Otců v naší horké přítomnosti a Árius by byl naším současníkem. Jak by se asi současní věřící stavěli k zápasu sněmovních Otců?

Jak bychom se asi chovali, kdyby se velké sněmy konaly třeba mezi lety 2000 až 2020? A co kdyby dnešní církev spravovali ti dávní svatí Otcové (jejichž památky tak zbožně oslavujeme), kteří tenkrát bránili církev před ariánstvím a dalšími herezemi a rozkolníky? Dokážeme si z vlastní církevní zkušenosti snadno představit, že mnoho dnešních věřících (a jistě někteří kněží) by nejspíš prohlásili tyto Otce za nějaké "netolerantní tmáře, plné zloby, nenávisti a nesnášenlivosti", kteří si vyřizují "osobní účty" s Áriem, příp. s dalšími chudáky heretiky, rozvraceči a rozkolníky, které je potřeba ochránit před "nenávistí těchto církevních Otců" a zastat se jich proti "zlobě sněmovních biskupů".
Nejspíš by se mezi našimi milými věřícími našli takoví, kteří by podepisovali petice za Ária, kterého chtějí ti "hrozní Otcové" vyloučit z církve. Na sociálních sítích by se jistě blogovalo, jak máme Ária rádi a kolik toho udělal pro církev, co všechno už dokázal a jak je to fajn člověk (a případně šaramantní muž). Lidé by se rozhořčovali, že Otcové na sněmech svou "netolerantností" ničí církev a odstraňují jejich oblíbené kněze. Někdo by určitě začal slídit za těmito svatými Otci a někde by vyhrabal pravé či falešné svědectví, že ten či onen sněmovní Otec se prý někdy zmýlil nebo se dokonce nezachoval tak, jak by se podle nás měl vždy chovat. Nepochybně by se to všechno ihned zveřejňovalo a vyvolával by se jeden skandál za druhým. Tito svatí Otcové by byli veřejně uráženi, ostouzeni a pranýřováni. Publikovala by se kdejaká špína, bulvár jako Parlamentní listy nebo Blesk by vypustil celou stoku o svatých Otcích. Ještěže ve čtvrtém století nebyl internet; to by bylo ostudy.
Dnes tyto Otce oslavujeme, ale oni tenkrát bičem svého slova a svou anathemou vypráskali z církve ty, kteří církvi škodili svým nesmiřitelným škodlivým působením a ve své vzpurnosti a pýše nepřijali žádné napomenutí (jak se o tom zpívá ve stichirách).

* * *

Památka svatých Otců je ustanovena a kalendářně zakotvena v liturgické oslavě církve nejen proto, abychom chválili a vzývali osobnosti svatých Otců, ale také aby si církev stále připomínala jejich dílo, jejich pastýřský vzor. Abychom si stále připomínali, jaký nesmírný význam má pokoj v církvi a kanonický řád, a mohli tak odolávat pokušením ďábla, který stále obchází a snaží se zaměstnat církev hádkami a bouřemi, aby lidé nemysleli na duchovní život. Když se zapomene na minulost a na námahu a boje, jakými byly vykoupeny naše věroučné formulace a kanonická pravidla, bude se minulost opakovat.


Árius (byzantská ikona z 16. st.)

 









Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz