1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 1281: #

Administrátor --- 7. 3. 2020
Adamovo vyhnání

Neděle začátku Velkého půstu



Začátek vekopostní doby se nese ve znamení připomínky Adamova vyhnání z ráje. Ve všech lidech je jako prototyp krásy obraz ráje. Odtud ten zvyk všech kultur zdobit látky nebo i stěny a předměty florálními motivy - květy, listy, stromy apod. Dokonce i národy, které vidí rostliny jen zřídka kvůli mrazivému klimatu panujícímu na místech, která jsou jejich domovinou, mají tento obyčej. Je v nás zasunuta dávná vzpomínka na ráj, místo hojnosti a blaha. Celé lidské dějiny jsou prodchnuty všelijakými pověstmi o dávném "zlatém věku". Dokonce čas od času vstoupí do povědomí společnosti, že zbytky toho ráje ještě někde na zemi jsou. Dávní objevitelé, mořeplavci se vydávali za oceán hledat ztracené Eldorádo nebo do Himalájí pátrat po Šangri-la. Dokonce i dnes pořádají ruští mystikové (za podpory televizní společnosti) výpravy hledající u dosud nezdolané pyramidální "posvátné hory" Kailás v Tibetu vchody na tajná místa skrývající artefakty z počátku lidských dějin.

Ráj však musíme hledat v sobě. Adam byl v ráji, a ráj byl v Adamovi. Nemůžeš být v ráji, když je v tvém nitru peklo vášní, hříchu a zla. Všem dostupná je vzpomínka na ráj, která prosvítá v nevinnosti dětství, v manželské lásce, v kráse přírody, v modlitbě a v rozkoši tvorby - to jsou "místa síly", kde může člověk okusit, jaké to bylo v ráji. Boha dále cítíme tam, kde nejsou lidská díla, např. v horách. Tam vnímáš ruce Stvořitele. Kdysi Hospodin přikázal budovat oltáře z neotesaných kamenů, aby byla zachována jejich přirozená podoba. Nesměly být přitesávány, hlazeny či leštěny. Bible prohlašuje takové kameny pro účely oltáře za znesvěcené. (Exod 20,25) Lidská činnost a její projevy či stopy totiž často zatemňují a odvádí pozornost od Stvořitele. Dnes to nejspíš platí i o technologických chytrostech moderní civilizace, jimiž poskvrňujeme svět i nitro.

Tedy zkušenost prostoty a nevinnosti v dětství a ráj lásky pod korunami při svatbě. Když se muž bere s ženou, jakoby vstupovali do kůže Adama a Evy. Podobně krásný je duchovní dotek, naplňující srdce člověka něhou a dojetím při pohledu na malé děti. Byl to, myslím, Dostojevskij, kdo se vyslovil ve smyslu, že Bůh za námi posílá malá dítka, aby jimi obměkčil naše tvrdá srdce.

Adam po vyhnání z ráje proplakal podle dávného podání několik staletí. Podle sv. Siluána Athonského je to přirozená reakce člověka, který pochopil, co je to hřích, jakou škodu člověku způsobil, a že náprava není v samotných lidských silách. Všichni lidé celých lidských dějin jsou v Adamovi obsaženi, takže po něm zdědili tu samou nemoc, stesk, křehkost, sklon ke hříchu, který do Adama zapustil kořeny. Celá historie lidstva, všechna její bolest, tragédie, katastrofy, krutost a nářek - to vše je pokračováním Adamova pláče. Stejně tak i život každé jednotlivé lidské bytosti, všechen žal, neklid, neukojitelná touha a zároveň pustota srdce, všechno toto trápení - je to jen pokračováním Adamova nářku.

Do této propasti lidské tragédie sestoupil Boží Syn, aby se pro všechny sám stal dveřmi ven. Volá nás k víře a pokání, které se díky Němu stávají klíčem k zamčené bráně ráje.

Právě v době postní se přesvědčujeme, že víra, modlitba a láska jsou zárukou budoucího života pozemšťanů. Tato doba má být proto dobou odvrácení od ducha světa, nakolik je to pro každého křesťana možné. Duch světa totiž strhává lidského ducha od věcí nepomíjivých do pomíjivosti. Lidé pak sytí své nitro tím, z čeho zakrátko nebudou mít žádný prospěch. Právě dnes je to tak zřetelné. Průměrný člověk prý za měsíc vstřebá tolik informací, kolik dostal člověk v 19. století za dva - tři roky. Člověk však nepotřebuje slyšet tolik informací, užít si tolik zábavy - jsme z toho nemocní a duše se nemůže nadýchnout. Náš vnitřní člověk žije, jako by měl na krku utaženou oprátku. A jeho životní pocit podle toho vypadá. Psychiatři by mohli vyprávět...

Plodem duchovního života má být dle Písma: láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, milosrdenství, víra, mírnost, zdrženlivost. (Galat 5,22-23) Bible dále praví, že na takové lidi není zákon - ti, kteří toto získali, už nepotřebují nad sebou žádná přikázání - žijí už v Bohu a s Bohem. Přikázání jsou pro hříšníky, spravedlivec je nad zákonem, je to svoboda; uzdravený člověk už nepotřebuje léky. Jenže to v praxi nebývá náš případ. Náš duchovní život je jako život malých dětí a ty potřebují stálé vedení a napomínání: tohle nejez, na toto nesahej, toto nedělej, tam nechoď... Proto potřebujeme přikázání, pravidla a kánony.
Jednou jsem si nějakého webu, kde se vyměňují rady maminky vychovávající malé děti, vypsal vtipný příspěvek jedné z účastnic: Co od svých dětí máma nikdy neuslyší. Tady je pár výroků, které od svých ratolestí jen málokdy uslyšíme:

Fuj! Tahle louže je fakt hodně hluboká a plná bláta! Tam rozhodně nepolezu.
To byl ale báječný oběd! Ještě že jsme nešli k McDonaldovi.
Dneska už mě nebaví hraní na počítači, nechceš pomoct s nádobím?
Mám na zítřek spoustu domácích úkolů, raději s nimi začnu hned.
Potřebuji si umýt před obědem ruce, mám je celé ulepené.
Dej mi ještě chvilku, potřebuji si pořádně vyčistit zuby.
Vaříš k obědu zeleninu? Mňam!
Už jsem zralý do postele, dneska půjdu spát raději o něco dřív.
Nebudeme kupovat nové hračky. Mám už jich spoustu.
Mám jít vynést odpadky? Paráda, aspoň si protáhnu nohy!
Nechci tolik sladkostí. Nejsou zdravé.
Nezapomněla jsi, že mám dneska jít k doktorovi na tu injekci?
Rozhodně neutrácejte peníze za mobilní telefon pro mě. Mám radši knížky.

Podobně by mohl Pán Bůh říkat, jak málo slyší od lidí:

Nebudu pomlouvat sousedku a stěžovat si na svého šéfa v práci, sám mám dost svých hříchů.
Na to, jak jsem hříšný, se mám až příliš dobře.
Nebudu si stěžovat, že jsem onemocněl, způsobil jsem si to sám svými hříchy.
Nechápu, proč kouřím.
Soused má zase nové auto a krásný dům. Hanba mně, myslím, že mu závidím.
Myslím, že se málo kaji. Měl bych se víc modlit.
Nepotřebuji tolik peněz, když nemám rodinu; rozdám to chudým.
Dostávám zbytečně vysokou výplatu. Měli by to dát těm, kteří to více potřebují.
Slyšel jsem, že kolega v práci dostal od šéfa mimořádné prémie a lepší služební auto. To mu přeju.
Co bychom s manželkou tak mohli ještě rozdat?
Nemá ten bezdomovec hlad?
Proč bych se díval na televizi, když můžu večer využít k modlitbě?
Je mi líto alkoholiků, hráčů a dalších lidí, kteří propadli nějaké vášni. Kdybych v životě prožil to, co někteří z nich, dopadl bych zřejmě ještě hůř.
Nechápu, proč nekonám zbožné skutky, jak bych si přál, ale dělám většinou věci neužitečné pro spásu své duše, které vlastně ani konat nechci.
Skutečný půst je terčem mnohé nenávisti - jak často to slyšíme: "Zničíš si zdraví, lepší je držet nějakou dietu a pít celý den hodně vody," nebo "Nechceme poslouchat nic o hříchu a o pokání!" Člověk, který žije dle zbožnosti, je v očích ostatních blázen. Světští lidé chtějí, aby všichni žili jako oni. Tak se totiž snadno hřeší. Když všichni žijí v hříchu, člověk si řekne: "Žiji jako všichni." Skupina nebo masa totiž jakoby ospravedlňovala hřích. Noe stavěl 120 let archu. Na kopci. Všichni kolem si klepali na čelo a říkali o něm, že je blázen. Jedli, pili, hřešili. Připadali si zcela normálně, zlo a hřích se staly normou. Pak všechny tyto chytráky a alibisty Bůh utopil v potopě. Jen "blázen" Noe, který dal na to, co říká Bůh a ne na ostatní lidi, přežil.

I dnes se hlupáci vysmívají zbožnosti. Řada hlupáků se kdysi smála i Noemovi. Ten směšný chlapík staví loď, kde není žádná voda. Komické, že? Pak se smát přestali.

Avva Antonij Egyptský (4. století) pravil: "Přichází doba, kdy se lidé budou chovat jako blázni, a když uvidí někoho, kdo neblázní, oboří se na něj a budou mu vyčítat, že je blázen, protože není jako oni."

* * *

Půst se dnes zaměřuje spíše na umrtvování tělesných vášní. Ne, že by to nebylo potřeba. Tělesný půst je základním rámcem naší askeze, ale není jejím skutečným obsahem. Nikoho ještě nespasilo, když nejedl maso anebo chodil v hrubém šatu či vymýtil jiné zbytečné projevy naší tělesnosti. Cílem askeze jsou však duševní vášně. Jejich vyhlazení už může zachránit duši člověka. Toto jsou cíle, proti nimž bojujeme svým postním úsilím: závist, zloba, hněv, pomstychtivost a hlavně odsuzování lidí. Už jen samotné neodsuzování může (dle svatootcovské tradice) spasit lidskou duši.

V pateriku se píše o jednom nedbalém mnichu. Bohoslužby vynechával, v kuchyni tajně ujídal, na co měl chuť. Mniši se ho mnohokrát snažili napomenout a přivést k polepšení. Marně. Když ten mnich ke stáru onemocněl a měl už "smrt na jazyku", sešli se bratří, aby viděli, jaký bude jeho konec, a případně se pokusili mu svými modlitbami pomoci a zahnat démony. V určitou krátkou chvíli bývají někteří odcházející lidé na hranici dvou životů, vidí už věci duchovní, ale stále jsou ještě v těle. Známe z církevní tradice mnoho takových případů, kdy umírající buď viděli anděly, nebo začali křičet hrůzou, když spatřili démony, jak si přicházejí pro jejich duši. Jednomu ikonopisci se při jeho odchodu zjevila Matka Boží, a on hlesl: "Přišla Maria, je tak krásná, dejte mi tužku a papír, já vám ji nakreslím," a zemřel s tužkou v ruce. Tak i ten nedbalý mnich se v jednu chvíli na smrtelném loži začal usmívat a řekl: "Vidím anděly." Bratři se ho překvapeně ptali: "Jak je to možné? Vždyť jsi nevedl zrovna příkladný mnišský život." Mnich jim ještě stihl odvětit: "Nikdy jsem nikoho neodsoudil," a s těmi slovy na rtech blaženě skonal.

Snažme se tedy ve Velkém půstu naučit svou mysl neodsuzovat, nekritizovat a všem odpouštět. To je brána pokory. To je půst, který je spásonosný. Jenže všichni víme, že je snazší živit se jen chlebem s marmeládou a houbami, než nesoudit.



Neděle odpuštění










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz