Ambon
Zobrazení příspěvku č. 1277: #
Administrátor
--- 11. 2. 2020
Neděle o celníku a farizeovi
První ze čtyř přípravných nedělí před Velkým půstem
Nedělní čtení: Luk 18,10-14
Blíží se Velký půst. Církevní tradice považuje velkopostní období za nejdůležitější období pravoslavného kalendáře. Je to totiž doba vyhrazená více než jiné duchovnímu životu, kde vše je v církevním životě zaměřeno, aby se křesťan posunul vpřed - blíž k Bohu, k životu v Kristu. Velký půst nemá být jen hladověním. Bez správného způsobu myšlení může být půst v lepším případě neužitečným a neúčinkujícím, v horším případě duchovně škodlivým. Jak nás učí naši svatí Otcové - nepřináší-li nám askeze rozhojnění pokory, pak je úplně k ničemu (sv. Izák Syrský). A dodejme, že askeze spojená s nesprávně nastaveným smýšlením, vede člověka k sebevědomí a k pýše - tedy úplně obráceným směrem. Čím horlivější je askeze ve spojení s nesprávným myšlením, tím rychleji nás vzdaluje od Boha do spárů temných duchovních sil.
V průběhu roku se učíme správnému myšlení ze svatootcovských jitřních a večerních modliteb, viz v češtině zde v PDF.
Velký duchovní užitek, který nám půst může přinést, se může snadno změnit na velkou duchovní škodu, kterou nám každá askeze může způsobit. Proto církev věnuje velkou pozornost, aby nás na tuto dobu askeze dobře připravila. Jednak se jedná o povzbuzení, abychom tuto vzácnou dobu využili a postní dny nám neprotekly mezi prsty; vždyť než se nadějeme, je tu Pascha. A pak, musíme si dobře uvědomit, že doba postní není jen jakousi výměnou jídelního lístku a přechodem na "duchovní menu", ale je obdobím kajícím.
Jistě všichni chápeme, že právě podobenství o celém a farizeovi je nejlepším z evangelních perikop ke správnému nastavení mysli pro Velký půst. Obrázek, který v krátkém příběhu Pán Ježíš vykreslil, ukazuje na dvou postavách, že to, co Bůh očekává od člověka, je pokání nikoliv domnělá spravedlnost. Každá naše "spravedlnost" je totiž nemocná a shnilá a nemůže nás sjednotit s Bohem. A oslepuje-li nás skutečnost, že nějaká přikázání a pravidla se nám podaří splnit, do té míry, že nevidíme své hříchy, pak je nám spíše škodlivá.
Rádi zapomínáme, že vše dobré, co se nám snad podaří učinit, je darem od Boha. (Starec Paisij o tom říkal, že vskutku naše je jen to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu.) Vzhledem k duchovní nemoci člověka nemáme žádné právo přičítat to svým silám či osobním schopnostem. "Beze mne nemůžete nic učiniti," pravil náš Pán.
* * *
Podobenství, nad kterým uvažujeme, ukazuje dva lidi v chrámu. Naše ikony symbolicky zobrazují, co Pán Ježíš říká, ale jeho posluchačům bylo jasné, že chrámové prostory byly vždy plné lidí. Nikdy by tam nemohly být ty dvě postavy našeho podobenství samy. Ve skutečnosti se na těch dvou osobách ukazuje rozdělení všech, kdo se účastní bohoslužby, na dva "tábory". Obě tyto skupiny jsou hříšníci, ale jedni se kají a druzí nikoliv. Často mají ti kající hříšníci lepší důvod k pokání - velikost svých hříchů. A ti nekající se hříšníci mají zase dobrý důvod ke spokojenosti se sebou - svou příkladnou zbožnost. A tak dochází k paradoxnímu jevu: velké hříchy lze hůře přehlédnout - ty se dají špatně ignorovat, a tak spíše přivedou hříšníka k pravdivé sebereflexi a potažmo k pokání, přivádějícímu k očištění. A naopak - mnohé dobré skutky, ctnosti (zvláště ty, za které nás někdo chválí, neřku-li obdivuje) stáhnou pozornost hříšníka na omámení svou kromobyčejnou zbožností, takže přestane své hříchy vidět. Každá naše zbožnost a spravedlnost je však nějak nakažená či poškozená - neomylným znamením je touha po uznání, ctižádostivá snaha být oslavován. Pak se i člověk, který se snad upřímně snaží o zbožnost, ale zapomene bojovat s pokušením pýchy, stává nekajícím se farizejem, jenž má sice nějaké formálně dobré skutky, ale absence pokory ho činí vzdáleným od Boha. Nejsou to krásné skutky, ale pokorný stav lidské duše, co do nás uvádí Boží blahodať, a tak nás spojuje se Stvořitelem.
Farizeové byli zvyklí přijímat za svou zbožnost od lidí pocty a chválu. Přední místa ve shromáždění, úctu na ulicích, když okázale rozdávali almužny. Za takové situace je pro lidskou slabost prakticky nemožné vyhnout se pýše. Proto byla modlitba farizeje spíše chlubením než prosbou. Jakákoliv pokora je za takových okolností jen dalším "zbožným divadlem", sebeklamem a iluzí. Hovoří o tom často i naše asketická tradice. Když se ptali jednoho svatého Otce, která ctnost je největší před Bohem, pak odvětil: "Ta, o které zde na zemi nikdo neví." Byla to často úcta a obdiv okolních lidí, co přimělo svaté Otce, aby se v noci sebrali a opustili svůj příbytek a odebrali se na neznámé místo. Nebo ze sebe dělali jurodivé. Chápali, že chvála časem rozleptá každé lidské srdce
* * *
V chrámu při bohoslužbě jako by probíhal soud. Evangelium nám ukazuje, že Kristus hodnotí modlitbu a vnitřní duchovní stav přítomných. Rozděluje přítomné jako pastýř dělí ovce od kozlů. A tím břitem, kterým se sami věřící oddělují od sebe, je právě kajícnost, vidění svých hříchů, pokání, život v pravdě. Jako jerusalemský chrám byl vždy plný, tak i naše chrámy jsou plny celníků a farizeů.
Zbožnost bez pokory je jen zdánlivá, protože nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něj. A protože je zdánlivá, iluzorní a povrchní, je ve svých důsledcích pokrytecká. Pán Ježíš nazývá náboženské lídry svého národa: "Pokrytci!" To jsou ti, kteří staví, co je druhořadé, nad to, co je podstatné. Činí ze zbožnosti divadlo. Milují slávu a obdiv. Nevcházejí do Božího Království a jiným v tom brání.
Konečným stádiem pokrytectví bývá předstíraná pokora. Bůh nás před ní chraň! Pokryteckou spravedlnost lze léčit, ale jak uzdravit lidskou duši z pokrytecké pokory? Jak ji poznáme? Svatootcovská tradice nám nabízí kritérium pravé pokory: "Skutečná pokora o sobě neví." Pokorný člověk si sám nepřipadá vůbec pokorný. Ani ho nenapadne, že by měl nějaké ctnosti. Na mysl mu nepřijde myšlenka, že by měl nějaký skutek, který by se Bohu líbil, ale při tom neztrácí naději, že bude jako poslední z lidí i on Boží láskou spasen. Svou mysl drží v pekle, ale nezoufá. "Věřte, bratři, že tam, kde je satan, budu i já," pravil jeden svatý.
Pokrytecký stav ducha souvisí s tělesným - živočišným a vášnivým stavem, který jsme Pánem voláni stále překonávat. Proti hrozbě klesnout k pouhé tělesnosti, nízkosti, k čemuž má naše lidská nestálost sklon, uvádějí otcové a s nimi ct. Paisij Veličkovský tři rady: držet své myšlenky v pamatování na Boha; držet své srdce na cestách přikázání Božích a držet duši u paty Kříže.
O pravé pokoře vydal své svědectví jeden ze starců, když pravil: Jestli dá Bůh a dostanu se do ráje, budu třikrát překvapen:
1.) jak to, že jsem se sem dostal i já;
2.) jak to, že jsou tu i ti, o nichž jsme rozhodně nepředpokládali, že je tu najdeme;
3.) jak to, že tu nejsou ti, o nichž jsme si mysleli, že tu určitě budou.
Náš duchovní život je jak na ostří nože - jako chůze po uzounké pěšince na horském hřebeni - po obou stranách propast. Vlevo je propast pokrytecké spravedlnosti, vpravo sráz pokrytecké pokory. A kolem hustá mlha klamů. Co nás zachrání před pádem? Pokání - brána pravé pokory.
P.S.
Jeden kněz se v tuto neděli obrátil k věřícím s pozdravem: Dnes mají svátek všichni farizeové a celníci. Tak, bratři, zdravím všechny - s naším dnem anděla!
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.