Ambon
Administrátor
--- 6. 6. 2020
Od Nanebevstoupení ke Svatému Duchu
Nanebevstoupení Pána
Na konci čtyřicetidenního paschálního svátku pozvedáme zraky od všeho pozemského k nebeskému. Je svátek Nanebevstoupení Páně. Tento svátek má hluboký teologický resp. soteriologický význam. Rád bych však letos obrátil naši pozornost k symbolickému rozměru této události. Vše, co Pán v průběhu svého pozemského přebývání říkal a činil, má jednak význam v kontextu jeho díla spásy člověka (každé je slovo a skutek byly potřebnými pro naši spásu), zároveň však každým slovem a činem učil lidi - vedl je v podobenstvích a symbolech. Svou řečí učil o Bohu a přiváděl lidi k zamyšlení nad duchovními principy. Každým uzdravením malomocného, ochrnutého, krvácejícího či posedlého ukazoval Boží milosrdenství a inspiroval lidi, aby byli také milosrdní a soucitní. Když někoho vzkřísil z mrtvých, ukazoval tím Boží moc a přiváděl lidi k důvěře v Boha, který je vítězem nad vším zlem i nad smrtí. Svým utrpením, ponížením, přijetím bolesti a kříže a nakonec i svou smrtí zjevoval Pán tu nevýslovnou lásku Boha k člověku. V podsvětí, kam po smrti těla sestoupil, opět učil, ukazoval vítězství, povzbudil vězně, proklestil všem cestu ven a vedl je na svobodu.
Vidíme tedy Pána Ježíše, jak stále učí, ukazuje směr našim skutkům i myšlenkám, posiluje srdce a dává mu správnou orientaci ke Zdroji Života. Pán nás každým gestem, slovem a činem uvádí na cestu následování, napodobení a vede nás po ní ke skutečnému cíli a smyslu naší existence.
A to samé nám ukazuje svým Nanebevstoupením. Obrací naše duchovní zraky a naše srdce vzhůru. Vede nás k tomu, abychom nelnuli k pozemskému a dočasnému, ale svou myslí se povznášeli k duchovnímu a věčnému. Ukazuje cestu našim srdcím k naší pravé domovině. Jsme občané nebes, hlásá apoštol Pavel. (Filip 3,20) Nuž, jak to slyšíme vždy na začátku eucharistických modliteb při liturgii: Vzhůru srdce!
Administrátor
--- 5. 6. 2020
Malý vtípek pro teology
K neděli svatých otců I. všeobecného sněmu
Tohoto sněmu se účastnil i sv. Mikuláš Myrlikejský a bylo stanoveno, že Boží Syn je jednobytný (homoúsios) s Otcem.
Administrátor
--- 3. 6. 2020
Ještě ohlédnutí za Paschou
Starý paschální zvyk
Video ukazuje bohoslužebný symbolický obřad připomínky paschálního sestoupení blahodatného ohně v Jerusalemě. Obřad se odedávna tradoval v řecké pravoslavné církvi. V úvodu velikonoční jitřní jsme u nás zvyklí slýchat tichý zpěv: „Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli, andělé opěvují na nebesích, dejž abychom i my na zemi, čistým srdcem tebe oslavovali…“
V řecké církvi je tento okamžik zasvěcen právě připomínce sestoupení blahodatného ohně. Lidé, kteří se shromáždili v chrámu, si za zpěvu: „Přijměte blahodatné světlo a oslavujte Boha, vzkříšeného Krista…“ berou oheň z pláštěnice, která bývá za tímto účelem umístěna na schránce se svatými ostatky a je v tento okamžik k připomenutí sestoupení nestvořeného světla v Jeruzalémě zapalována. Zbožnost věřících duchovně spojuje tento oheň s ohněm jerusalemským.
Obřad měl smysl hlavně v dřívějších dobách, kdy ještě nebyl svatý oheň letecky šířen z Jerusalema po celém světě. Dnes se tento zvyk udržuje už jen sporadicky.
Video bylo letos natočeno na hrobě svatohorského starce a misionáře Ameriky Efréma z Filotheu - v arizonském monastýru (USA), který sám založil.
Administrátor
--- 1. 6. 2020
Blíží se svatodušní svátky
Samaritánka a voda života
Celé popaschální období se snaží církevní tradice obracet těžiště našeho života k duchovnímu. Pozdvihovat naše myšlenky i srdce vzhůru. V liturgickém čtení neděle o Samaritánce můžeme toto úsilí Pána Ježíše dobře pozorovat. Ta žena stále mluví o tom, co je pozemské, světské, materiální a tělesné: voda pro domácí potřeby, sváry Židů se Samaritány, horu Gerazim a Jákobovu studnu; z její řeči navíc vytušíme, že žije v zajetí tělesných vášní apod. Oproti tomu Pán převádí všechna tato témata do duchovní roviny a mluví o živé vodě - o Duchu Svatém.
Pán nejednou přirovnával Ducha Svatého k vodě. Jak výstižné! Jako člověk nemůže žít bez vody a opravdu žíznící člověk nechce ani limonádu ani víno, ale čistou vodu, tak podobně i lidská duše (vyprahlá a hladovějící po věčnosti) - nepotřebuje zábavu ani slasti, ale k ukojení své žízně potřebuje blahodať Svatého Ducha.
Přirovnání a podobenství, která používá Pán, jsou vždy pozoruhodně výstižná a hluboká. Ne jinak je tomu i ve zmíněném případu. Voda je ve sklenici téměř neviditelná - podobně jako není vidět Duch Svatý. Při okušení je však lahodná a při dotyku osvěžující a občerstvující - další podobenství s Duchem Svatým. Voda nemá barvu ani vůni - podobně jako Duch. Voda omývá a očišťuje tělo - blahodať Svatého Ducha očišťuje duši. Bez vody nemůžeme žít - ani bez daru Svatého Ducha nemůžeme získat věčný život.
Doba po Zmrtvýchvstání, kdy vyhlížíme svátek Sestoupení Svatého Ducha, je dobou radosti z věčného života, který Kristus podává každému člověku. Každého člověka Spasitel volá, aby si nabral tuto vodu, která je nápojem a pokrmem pro lidskou duši: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (Jan 7,37-39) „Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“ (Zjev 21,6) Nic jiného nedokáže nasytit duši člověka, než sám Bůh.
Je zajímavé, že sílu působení blahodati Svatého Ducha, vnímají především lidé staří. Mnohokrát jsem to na nich viděl. Jak tělesné síly v průběhu života nevyhnutelně upadají, člověk stále zřetelněji sleduje tu duchovní sílu vstupující do nás skrze svaté Tajiny, modlitbu, liturgii. Někteří ze staroušků žili už jen z této síly.
* * *
Samaritánka, která si to nakonec uvědomila a nechtěla už nic ve svém životě, než společenství s Tím, s kým za poledního žáru rozmlouvala tam, u Jákobovy studny; vzplanula horlivostí pro křesťanský život. Vše pro ni bylo vedlejší, a proto měla tu smělost plivnout do tváře císařovi Neronovi, který jí po jejím zatčení navrhl, aby se zřekla Krista a zachránila si život.
Nám, „moderním křesťanům“ je svědectví Samaritánky (a mnoha dalších prvních křesťanů) tichou výčitkou. Kam jsme se to dostali? I křesťanství ustupuje před politickou korektností. Křesťané kolísají v současném společenském klimatu. Výdobytky naší civilizace a moderní doby jsou takové, že skoro nikdo o ně nechce přijít. Chápeme však, že není kam ustoupit? K čemu povede snaha sloužit dvěma pánům? Jednoho časem zavrhneme a druhému přilneme, učí Pán. (Mat 6,24; Luk 16,13) Situace se nevyhnutelně vyvíjí tak, že brzy budeme muset provést jednoznačnou volbu.
Člověku se otevírají dvě cesty - jednou kráčela Samaritánka do věčnosti a k životu, druhá vede do chaosu, pomíjivosti a zániku. Naše současná civilizace se čím dále tím více přiklání k té druhé. Vše ve jménu ekonomického růstu, komfortu a materiálního progresu, který je z perspektivy věčnosti však spíše regresem společnosti, degradací člověka na konzumenta.
Přiznejme si, že prakticky nic z toho, co nám moderní doba nabízí k našemu pohodlí a k rozšíření možností, nemá z perspektivy spásy žádný význam. Ba, spíše získání věčného života škodí.
* * *
Jak vlastně charakterizovat naše soudobé civilizační prostředí?
Vzdalování Evropy od pravoslaví přineslo mravní následky: uzákonili nemravnost, modlářství a zbožňují tělesnosti.
Velký srbský světec Nikolaj Velimirovič (1880-1956) před desetiletími napsal: „Evropané zbudovali svůj svaz na smrti ... Celá Evropa je cítit smrtí. Evropské univerzity hlásají smrt. Evropští spisovatelé kážou smrt, jejich politikové pracují pro smrt, jejich učitelé zasévají smrt do duší mládeže. Evropa nechce vědět o životě po smrti. Tragédie Evropy tkví v tom, že zavrhla Království věčného života.“
Třetí světová válka začala před šesti lety v Sýrii (psáno v r. 2017). Předpověděl to svatý Boží člověk a metropolita Sisanie a Siatisty, Antonios Kompos (1920-2005). Krátce před svou smrtí řekl: „Až začne neštěstí v Sýrii, modlete se. Od Sýrie to všechno začne.“
Modlitba může pohnout horami. S Boží pomocí je možno se vyhnout určitým událostem nebo umenšit následky zla. Bůh je pln lásky. Dovolil tyto události, jelikož my sami - s tímto pseudomírem (který jsme zbudovali) pro svou nemravnost, nevěru a chamtivost - kráčíme přímou cestou do pekla.
Nikosie, 27. 4. 2017
Žijeme v civilizaci smrti (mnozí myslitelé to tak dnes říkají), společenské klima je zmítáno spory, válkami a nesouladem. Nemravnost se stává normou. Střízlivá, pokorná a pevná víra je jak vzácná květina. Jak se blíží konec, někteří lidé se kají a pospíchají k dobru, jiní se naopak utvrzují ve zlu. Rychlost tohoto procesu tříbení určí, kdy přijde závěr. Opona se zdvihá k poslednímu dějství.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1288 do č. 1291)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.