1415

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1248

Administrátor --- 30. 5. 2019
Nad tématem neděle o Samaritánce

Samaritánka Fótýnie vzor pro současné ženy

Téma popaschální neděle se čtením o Samaritánce se najde zde: Jan 4,5-42. Už jsme o ní psali v příspěvku č. 1167.

Z rozhovoru, který je zachycen v evangelním vyprávění, vidíme, že je to celkem rázná a energická žena, která rozhodně nepostrádá výmluvnost. Někteří by možná řekli, že má ostrý jazyk. A vášnivá je nejen v řeči, ale i v jiných ohledech. Když však potkala Pána a přesvědčila se, že je vskutku tím očekávaným Mesiášem, obrací se její energie jiným směrem.

Ježíš Kristus při rozhovorech s lidmi vždy měnil směr jejich uvažování a touhy. Nekáral a neproklínal, ale navazoval na to, o čem hovořili, vedl je od pozemského k nebeskému, od tělesného je přesměroval k duchovnímu. Vysvětloval, že své trápení vyřeší nikoliv pozemskými a tělesnými prostředky, ale tím, že ve svém srdci přejdou od horšího k lepšímu - tj. místo služby věcem dočasným se odevzdají službě tomu, co je věčné. Naučeni Ježíšem Kristem, stejným způsobem besedovali se svými návštěvníky i svatí otcové a starci - to podstata jejich rad a duchovního vedení.

To, co náš život potřebuje, je změnit téma. Jako se střelka kompasu točí na sever, tak i naše myšlení má stále směřovat ke Kristu. Pak je duše uspokojena a pociťujeme naději a radost.

6. tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" ...
10. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." ...
13. Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Janovo evangelium, 4. kap.)
Samaritánku Pán naučil, že člověk potřebuje především ukojit žízeň duchovní a nikoliv tělesnou. Šťastným ho nemůže učinit opětovné sycení hladu tělesných vášní po slastech, ale duchovní nasycení potřeb nesmrtelné lidské duše. Řečené nasycení a uspokojení věčné žízně může člověk dosáhnout zase jen tím, co je věčné. Touto věčnou živou vodou, oblažující a uspokojující lidskou duši, je blahodať Svatého Ducha. Kdo ji získá, už neprahne po ničem pozemském a tělesném.

Takovou vodu dává Spasitel těm, kteří v něho uvěřili, snaží se vést čistý život a slouží Bohu celým srdcem naplněným vodou blahodati Ducha a vyznáváním Krista, který je Pravda (Jan 14,6). Kdekoliv člověk je, kamkoliv přijde, může Bohu zbudovat oltář ve svém srdci. Na tomto oltáři přinášet Bohu příjemnou oběť tím, že bojuje proti svému egoismu a usiluje sloužit mu zachováváním jeho přikázání lásky. Voda života naplňující svlažující lidské srdce se projeví především touhou po čistotě, aby se mohlo zalíbit nebeskému ženichu - Kristu.
21. "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
23. přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
Tak to naučil Pán samařskou ženu a přesměroval její vášně a veškerou energii na cestu pravé zbožnosti. Samaritánka si toto poznání, jehož se jí od Pána Ježíše dostalo, nedokázala nechat jen pro sebe. Vrací se do města a zvěstuje lidem o svém setkání u Jákobovy studny.

Tím se z ní stává misionářka a zvěstování Pána pak zasvětí svůj další život - až k mučednické smrti. Pronásledování křesťanů za císaře Nerona ji zastihlo i s jejími dětmi v Kartágu, kde hlásala Krista. To se pochopitelně neutajilo, byla s dětmi zatčena a předvedena na soud. Na nabídku císaře zachránit si život a zříci se Pána Ježíše odpověděla tím, že císaři plivla do obličeje a jeho návrh jízlivě odmítla ironickou otázkou: "Jsem snad blázen?" Inu, statečná a energická žena. Hněv potupeného císaře neměl hranic. Její syny zmrzačili, dcery umučili a ji popravili takovým mučením, které raději nebudeme popisovat. A tak vzlétla Fótýnie i s celou svou rodinou do nebe přímo pod trůn Beránka. (Zjev 7,13-17)

* * *

Fótýnie se svou energičností, dnes bychom řekli emancipovaností, podobá mnoha současným ženám, které jsou v tomto duchu vychovávány. Před setkáním s Kristem se tato energičnost projevovala vášnivostí, vzpurností, jízlivostí, svévolí. Po setkání s Kristem si zamilovala Krista a vše ostatní se pro ni stalo druhořadým. Kéž by dnešní ženy našly cesty, jak přesměrovat svou duševní energii ke službě Bohu, a našly v tom smysl svého života. Vždyť jen se zřetelem na věčný život může člověk nahlédnout smysl života pozemského (jak to píše F. M. Dostojevský).




Editovat příspěvek č. 1247

Administrátor --- 23. 5. 2019
O zázraku u Ovčí brány

Pane, uzdrav moji ochromenou duši

Úryvek z Janova evangelia, který se čte 4. neděli po Pasše, vykresluje našim duševním zrakům obrázek chromého člověka, který leží u jerusalemské nádrže, kde se každoročně stane zázrak. Na tuto vodu, ve které byla očišťována zvířátka přiváděná do starozákonního chrámu k obětování, sestupuje jednou do roka anděl. Nikdo přesně nevěděl, kdy se to stane, ale projev tohoto sestoupení byl zřetelný: hladina se bez viditelné příčiny mohutně pohnula; někteří říkají, že se začala hýbat, jako když jí míchá nějaký obrovský prst, jiní tvrdí, že se voda vzdula; nevíme. Každopádně to byl zázrak a voda pak byla naplněna uzdravující mocí, takže kdo první do ní sestoupil, byl okamžitě uzdraven, ať byl stižen jakoukoliv nemocí.

Ten chromý člověk ležel u té nádrže už 38 let. Tolikrát už viděl zázrak uzdravení. Nikdy se však tohoto zázraku nedostalo jemu, ale pokaždé jej předběhl ten, kdo měl zdravé alespoň nohy a stihl se do vody dostat dřív.

Tak blízko byl chromý u nebeského zázraku, a nebylo mu to nic platné. Ani všechen majetek, který vynaložil na lékaře, ani sám anděl - nic mu nepomohlo.

Slovy bohoslužby (z triodu, v českém vydání str. 21) volá ten nemocný: "Mé lože se mi stalo hrobem! K čemu je mi, co život nabízí? Bez užitku je mne pro zázračná Ovčí nádrž! K tobě se utíkám, Pane, Prameni uzdravení!"

Těch 38 let je svědectvím jednak o trpělivosti a víře. A také svědčí o samotě toho člověka: "Nemám nikoho..."

A do takto rozestavěných kulis příběhu vstupuje Pán Ježíš. Uzdravující voda Ovčí nádrže i sestupování anděla jsou tím odsunuty stranou. Ježíš Kristus sám je řešením všech potřeb člověka i každé lidské nouze, a to bez zázračných nádrží a andělů. Stačí mu k tomu pár slov. On je naším uzdravením tělesným ale hlavně duchovním.

To platilo tenkrát a platí to i dnes. Co je však od člověka potřeba? Pokání z hříchů.

Nemoc toho chromého byla zapříčiněna nějakým jeho vážným hříchem. Proto mu Pán po uzdravení káže: "Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" To samé žádá i po nás. Přichází k nám, aby léčil naše duše "krutě ochrnuté mnohými hříchy". (Z triodu, kondak, v českém vydání str. 24) Aby je uzdravil pro život věčný."

Chromý člověk, uzdravený na břehu Ovčí koupele, je tedy obrazem každého z nás. Kromě Pána Ježíše nás nic a nikdo nemůže zbavit hříchů a pout, jimiž tato duchovní chromost svírá naši duši, takže se nemůže hýbat. Ježíš Kristus je také řešením naší samoty, neboť ten, kdo navázal vztah lásky s Pánem, už nic jiného nepotřebuje.

Kdo získal Krista, nemusí už nikdy bědovat, jak onen ochrnutý: "Nemám nikoho." Vždyť mu Pán velí: "Vstaň ze svého hrobu a pospíchej do Božího Království!"


P.S.
České překlady trodu a dalších: download.pravoslavi.cz






Editovat příspěvek č. 1246

Administrátor --- 17. 5. 2019
Jak přemoci strach?

Neděle statečných žen

Úryvek evangelijního příběhu, který popisuje události před a po Ukřižování Páně, vykazuje jeden zvláštní rys. Ti, od nichž bychom čekali statečnost a připravenost, se třásli strachem. A ty, u kterých bychom přepokládali, že se budou raději držet stranou, vystupují nebojácně. Učedníci Kristovi, ač byli svým Mistrem a Pánem na vše připraveni, se skrývají. Ženy, které přišly z Galileje a posluhovaly Pánu a jeho apoštolům z vlastních prostředků (Luk 8,3), vidíme hrdinně hlásit se k odsouzenému a posléze popravenému Kristu, a to bez ohledu na jakékoliv nebezpečí, které jim vzhledem k jejich přirozené slabosti hrozilo. To naopak Petr se lekl, aby nebyl jakožto učedník "toho rouhače" zatčen, mučen a případně zabit; zapřel svého Mistra. (Mat 26,69-75; Luk 22,55-62) I ostatní učedníci se po zatčení Pána v zahradě rozprchli (Mat 26,56), děsili se, co s nimi teď bude.

Jediný učedník, apoštol Jan, stál při Pánu Ježíši i pod křížem spolu s ženami, aniž by se nechal přemoci strachem (Jan 19,25-27). Jen tajní učedníci Ježíšovi Josef z Arimatie a Nikodém, kteří se doposavad báli, co by si o nich židovská rada pomyslela, kdyby se přihlásili k "proroku z Nazareta", nyní odhodili obavy: Josef dokonce navštívil Piláta, krutovládce, který se s židy rozhodně nemazlil, a statečně požádal o tělo Ježíšovo. (Jan 19,38) Nikodém, který kvůli strachu ze židů navštívil kdysi Pána Ježíše v noci, nyní nakupuje, co je potřeba k pohřbu (vzhledem k množství, které udává Písmo: 100 liber = 75-100 kg, musel u místních obchodníků skoupit snad všechny jejich momentální zásoby vonných esencí a dopravit je k hrobu, možná je přivezl na nějakém vozíku). Společně s Josefem snímají tělo z kříže, zabalují je do koupeného plátna a pohřbívají je. (Jan 19,39-42) Josef dokonce dává k dispozici svůj hrob. (Mat 27,57-61) Představitelé židů, duchovně osleplí svou vzpourou proti Mesiáši, z obav, aby se Ježíš nedostal z hrobu, vyžádali si na Pilátovi stráž k hlídání hrobu. (Mat 27,62-66)

Jak je psáno, byl to nový hrob vytesaný do skály. Měl tedy nejspíš běžně používanou podobu - čili byla to jeskyně s jedním či několika kamennými loži, uzavíraná velkým kruhovým kamenem, který se valil ve žlábku vytesaném ve skále na prahu komory. Ve směru uzavírání hrobu měl žlábek mírný spád. Na konci své dráhy byl žlábek navíc prohloubený a uzavírací kámen zde zapadl a už se nemohl koulet ani tam ani zpět. Aby hrob byl uzavřen, k tomu stačil jeden muž. Avšak jen skupina silných mužů vybavených břevny jako pákami mohla kámen ve žlábku nadzdvihnout a posléze odvalit stranou. K ukradení těla by tedy byla potřeba celá výprava apoštolů. I kdyby stráž usnula (což by od ní bylo nadmíru nerozumné, protože na ně dohlížela kontrola, která jim zároveň vyplácela mzdu, a spící vojáci by se místo platu dočkali přísného trestu; navíc byli strážní pravidelně střídáni), zvuky případné skupiny otevírající hrob by vojáky probudily. Sami židé se tedy svou iniciativou nechat hlídat hrob vojáky postarali, abychom měli důkaz, že nebožtík nebyl odnesen, ale opravdu vstal z mrtvých.

Boží prozřetelnost vybrala pro pochování mrtvého Krista nový hrob, v němž "ještě nikdo nebyl pochován". To abychom měli důkaz, že z mrtvých vstal opravdu právě Ježíš, popravený "Král židů", a ne někdo jiný, kdo by tam byl pohřben už dříve.
A pak tu jsou ty ženy. Sotva minul svátek a povinný klid, už za šírání kráčejí spěšně k hrobu. (Mar 16,1-4) Absurdita této výpravy a odvážnost jejích aktérek je pozoruhodná. Ženy spěchají k hrobu pomazat tělo nebožtíkovo vonným olejem (čili myrem), ač vědí, že dovnitř se k tělu nedostanou, protože vchod je zavalen velkým kamenem. Přesto jdou. Také vědí, že zapečetěný hrob je hlídán vojáky. Tito strážní jsou hrubí lidé, pohani, brutální muži, jimž se nepříčilo žádné násilí. S nimi se budou muset ženy u hrobu setkat, a s budou tam nimi samy; široko daleko žádné jiné živé duše. Co se tam, kde není na dohled žádný svědek, může všechno přihodit? Co je tam čeká? Co všechno se jim může stát? Představa, že by jim snad strážní pomohli otevřít hrob, snad nikoho se zdravým rozumem ani nenapadla. Je tedy zřejmé, že ženy, chvátající k hrobu s drahými oleji, měly opravdu pádné důvody k značným obavám. Přesto šly.

O odvaze slabých

A nyní k hlavní otázce: jak to, že tyto ženy, které měly všechny rozumné a přirozené důvody k obavám, a jistě se bály, dokázaly překonat svůj strach? A proč nedokázali přemoci svůj strach učedníci, kterým Kristus prorokoval všechno, co se s ním stane - zatčení, odsouzení židy, soud před Pilátem, mučení a posměch, ukřižování, smrt, pohřeb a třetího dne vzkříšení? Muži by přece měli být spíše schopni přemoci svou ustrašenost či hrůzu. Místo toho se schovávají v nějakém domě za pevně uzavřenými dveřmi. (Jan 20,19)

Pán Ježíš vše, co se mu stane, apoštolům předem oznámil: ponížení, smrt a hrob, včetně svého konečného vítězství nad smrtí. Přesto apoštolé nedokázali zvítězit nad svým strachem. Odpověď na otázku, proč hrůza a zmatek přemohly jejich srdce, tkví v jejich způsobu myšlení, v jejich srdci.

Když je Spasitel připravoval na to, co mu má stát, nechtěli to slyšet. To, co je učil, se zcela příčilo jejich uvažování, tj. mesiánsko-židovské ideologii. (Mar 8,31-32)

I vyvolení apoštolové totiž podléhali dobovým fantastickým představám o příchodu Mesiáše. Tyto fantazie se zakládaly na neduchovních či materialistických výkladech Bible, na špatném výkladu starozákonních proroctví. Židé snili, jak je Mesiáš vyzdvihne nad ostatní národy, obdaří je nepřemožitelnou silou, učiní z nich vládce světa a ostatní národy srazí pod jejich nohy (vyžene Římany). Jak budou k nohám židů sneseny poklady pohanů, jak Bůh obdaruje svůj lid nadpřirozenou úrodou a hojností všeho. O duchovní povaze Mesiášova království nechtěli slyšet. Jejich pozornost byla upřena ke světskému nikoliv k duchovnímu. Mesiáš, který prohlásil: "Moje království není z tohoto světa," (Jan 18,36) je nezajímal. Vzkříšení Lazara, léčení ochrnutých, uzdravování slepých, byly pro židy jen takovou legitimací Mesiáše, ale v posledku se od něj očekávalo cosi jiného. A dar věčného života v nebeském království - to byla pro tehdejší židovstvo neuchopitelná fata morgána.

V evangeliu čteme, že tímto prismatem hleděli na Pána Ježíše i svatí apoštolé. Proto byl Petr a další ochotni chopit se zbraně a po Ježíšově boku bojovat ostřím meče proti jeho nepřátelům. (Mat 26,50-54) Proto se apoštolové při poslední večeři, kdy Pán mluví o svém zrádci, hádají, kdo z nich je největší (Luk 22,24). Pán Ježíš jde s apoštoly do Jerusalema a oznamuje jim, co ho tam čeká (Mat 20,18-28), a dva z nich se dožadují sedět po jeho pravici a levici - tj zaujmout nejvyšší místa ve vládě nad světem. Proto se apoštolové hádají o prvenství. Proto chce Filip, aby jim Ježíš ukázal Otce - tj. zjevil Boha (Hospodina přicházejícího bojovat za svůj vyvolený národ). (Jan 14,8-9)

Víra nebo filosofie

Víra apoštolů byla spíše ideologií než vírou. Ano, věřili, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Ano, měli ho rádi, ale jich láska byla nezralá. Více než víry a lásky v nich bylo ideologického přesvědčení. Když se jejich představy o příchodu Mesiášské doby rozpadly, a věci se ubíraly ne k moci a převzetí vlády nad světem, ale k ponížení a zmaru všech nadějí, apoštolové byli zmateni, jejich mysl se propadla do deprese a jejich srdce naplnil strach.

Myšlení těch žen, jejichž památku tuto neděli církev oslavuje, je úplně jiné. Ideologie světovlády a materialistické fantazírování o mesiášské éře jim byly vzdáleny. Motivem jejich pokorné služby Pánu Ježíši byla vděčnost Bohu, oddanost a láska. Netoužily soudit národy, ale sedět u nohou Ježíšových a naslouchat jeho slovům. Srdce naplněné láskou dokáže zvítězit nad strachem.

Myronosice sloužily Pánu za jeho života a na jejich lásce nic nezměnila ani Jeho smrt. Proto jdou, aby Ten, koho milují, byl řádně pohřben a dostalo se mu všeho, čeho má dle obyčejů jejich národa dostat každému nebožtíku. Jejich láska překonává všechny oprávněné obavy. Pro apoštoly znamená smrt Mesiáše prohru, zmar a zkázu jejich nadějí. Mrtvý Mesiáš není žádný mesiáš. Ve zmatku svého zideologizovaného myšlení nechápali, k čemu by lidem mohl být mrtvý Kristus? Proto se třesou strachy, schovávají se někde za zavřenými dveřmi.

A tím jsme se dobrali k jádru poselství této neděle zasvěcené památce žen myronosic. Ať si každý sám odpoví na otázku, do jaké míry je jeho příslušnost ke "křesťanskému náboženství" spíše ideologií či filosofií nebo prostě pouhým světonázorem. Rozdíl mezi uvažováním apoštolů a žen je tou břitvou, která odděluje víru od filosofie, Božské od pozemského. Rozdílnost těch dvou pohledů na Krista nám ukazuje skutečnou podstatu naší vlastní víry. Pán Ježíš nepřišel založit nový politický režim ani státní systém, ale přišel (kromě ostatních částí svého vykupitelského díla) navázat vztah lásky. Ať už rozumíme Boží vůli a jeho cestám, nebo nikoliv, Kristus chce, abychom mu otevřeli srdce. (Zjev 3,20) Chce, aby lidé milovali Boha, důvěřovali mu jako Tomu, kdo nikdy nezklame.

Až přijde další pronásledování, pak odpadnou především ti, jejichž víra je spíše ideologií. Vydrží ti, kteří od Boha neočekávají pozemské, ale nebeské. Ti, jejichž vztah s Kristem vytváří pouto lásky, která se neohlíží na nic dočasného a tělesného, ale touží jen být s Milovaným, ať se s ním děje cokoliv.


P.S.
Jak láska a vděčnost Kristu dává překonat všechna pronásledování a mučení, ukazuje příklad sv. mučedníka Polykarpa. Poslyšme slova, která řekl jako odmítnutí nabídky římského prokonzula na soudu. Kdyby prokonzulovu nabídku Polykarp přijal, zachránil by si život. "Pohleď na svůj věk," – řekl prokonzul, který ho začal přemlouvat, aby zapřel (Krista). Pohaň Krista...!" Polykarp odvětil: "Osmdesát šest roků Mu sloužím a On mi ničím neublížil. Jak bych se mohl rouhat svému králi, který mě spasil?" (Ze života sv. muč Polykarpa; 2. století po Kristu)





Editovat příspěvek č. 1245

Administrátor --- 16. 5. 2019
Radost na Paschu

Svátek Vzkříšení Kristova je důvodem k velkému veselí

Na paschální svátky je v Pravoslaví někde zvykem projevovat radost úplným blázněním. Tato svatá euforie může někomu na chladném Západě připadat snad až příliš exaltovaná, ale je-li důvodem Kristovo vítězství nad smrtí, tak proč se na tento svátek svátků neoddat bláznivému veselí? Bláznit pro Boha ostatně není nic nového (starozákonní éra i novozákonní doba to akceptovala).


























Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1415 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1245 do č. 1248)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz