1237


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1215: #

Administrátor --- 8. 6. 2018
Svatodušní svátky

Svatý Duch a Církev

Když se v těchto několika článcích vracíme k tématům uzavírajícím triod květný, nemůžeme samozřejmě opomenout jeden z hlavních křesťanských svátků - Padesátnici, čili letnice. Jsou to vlastně svátky dva: jednak svátek Sestoupení Svatého Ducha na apoštoly a zároveň svátek vzniku Církve, takže tento den oslavujeme cosi jako církevní narozeniny.

Nejdříve bychom se mohli trošku věnovat těm narozeninám. Teprve sestoupení Svatého Ducha na shromážděné apoštoly vznikla (ze společenství Kristových učedníků) Církev. Do té doby to bylo dvanáctero apoštolů, ale sestoupením Božského Ducha z nich vzniklo mystické Tělo Kristovo (Kol 1,24, Efez 1,22-23), které má Ježíše Krista jako svou hlavu (Efez 5,23, (Kol 1,18) a Duch Svatý v něm přebývá podobně jako lidská duše v těle člověka (Palama). Duch oživuje, činí Tělo živoucím, podobně jako lidské tělo žije, dokud je v něm duše. V Těle Církve vane Duch, coby dech tohoto Těla. Jako v lidském těle bije srdce a skrze čerpání krve roznáší kyslík získaný dýcháním po Těle, aby každá buňka napojená na toto tělo, mohla žít a byla vyživovaná, tak v Těle Církve je jeho bijícím srdcem konání Eucharistie, rozdílení svatého přijímání všem, kteří jsou součástí tohoto Těla, aby měli účast na blahodati Svatého Ducha.

* * *

Jeden ruský teolog si položil otázku: „Co je nejkrásnějším, nejvelkolepějším a hlavním Božím stvořením? Člověk?“ Aby si odvětil: „Nikoliv. Církev. Při stvoření světa měl Bůh už na mysli Církev.“ Církev je čistým, osvíceným a zbožštěným stvořením, ve kterém se stvořené skrze blahodať spojuje s Nestvořeným. Církev to nejsme jenom my, spojeni stejnými názory na Boha, stejným morálním kodexem či zastřešeni členstvím v jedné organizaci. To by byla chybná definice Církve, a někteří právě ve sdílení stejných formulací víry či v členství v jediné církevní organizaci spatřují kritérium jednomyslnosti a účasti na Církvi. Tento chybný pohled na Církev, aby nezněl tak formalisticky, ospravedlňuje se poukázání na to, že tato církevní organizace je Bohem ustanovená (tím se ve skutečnosti nic nevysvětluje, protože Bohem je všechno ustanoveno). Církev v nejhlubším svém principu není žádný spolek, žádná pozemská organizace. Je to živé Boží stvoření. Ale ani to není všechno - je to boholidský organismus. Pomůžeme si paradoxem: byla stvořena, aby byla příbytkem Nestvořeného. Aby stvoření přijímalo účast na Nestvořeném.

Co tedy řekneme o Církvi? Říká se o ní: „Je to pokračování vtělení Ježíše Krista v lidské historii. Církev je nad světem. Bude žít ve věčnosti po vzkříšení lidstva. Bude pokračovat i po konci světa. Vybudoval ji Ježíš Kristus, je to cíl jeho vtělení do tohoto světa.“

* * *

Slovo »Církev« (ř. ekklisia) znamená shromáždění pozvaných. Jsme pozvaní ke společenství s Bohem. Církev ve své podstatě není religií v tom smyslu jako ostatní náboženství. Církev je sjednocení v Těle Kristově. Sjednocení lidí, když se mnozí stávají Jedním. A zároveň je sjednocením s Bohem. Zde Bůh každého slyší. Bez církve není spasení. Není to kulturní či intelektuální spolek ani institut morálky či teologie. Není to organizace. Je nad tím vším.

Pokud chápeme, že je Církev nejvzácnějším Božím stvořením, Jeho příbytkem mezi lidmi, pak si jistě dokážeme uvědomit, jak velkým hříchem je ubližovat Církvi. Jak hrozné bude zodpovídat se za rozhánění Kristova stádce. Jak smutno bude těm, kteří až pozdě uvidí, že poškodili Církev a přičinili se, že lidé byli zmateni a bloudili jako ovce bez pastýře. Jak zarmucující bude poznat, že jsem zarmoutil Krista.

Jak jdou léta, dospěl jsem k přesvědčení, že jedním projevů darů Svatého Ducha je láska k Církvi. Křesťan miluje Církev, jako muž miluje svou ženu s bázní, aby jí nějak, třebas nevědomky, neublížil, a s úctou, kterou v něm krása a křehkost jeho manželky vzbuzuje. Je to Duch Svatý, který náš učí milovat Kristovu Církev i se všemi jejími lidskými nedostatky. Učí nás zapřít svou vůli, překonat své představy, jen abychom Církvi neublížili. Asi není většího hříchu než zraňovat Církev, kterou Kristus vykoupil svou krví a která je příbytkem Svatého Ducha.

* * *

V našich úvahách se nyní pomalu přesuneme ke svátkům svatodušním. V Řecku to není běžné, ale ve slovanském pravoslaví se na tyto dny předkládá k uctívání věřícím ikona svaté Trojice. Jedná se starozákonní výjev zjevení Boží Trojice. Tenkrát se v náznaku zjevila Trojice Abrahamovi v podobě tří záhadných postav, s nimiž hovoří v jednotném čísle. Abraham je přijal a uctil pohoštěním. Podle tohoto obrazeného příběhu se ikoně říká „Abrahamova pohostinnost“. Nejznámější provedení tohoto ikonografického tématu pochází od sv. Andreje Rubleva (je to jedna z nejslavnějších pravoslavných ikon). (Viz Genesis 18,1-21)

Bůh se zjevil Abrahamovi, který ve třech poutnících (andělech) rozpoznal jediné Božství. Adamovo pohostinství - to je nejen obraz trojičnosti Boží, ale i společenství člověka s Bohem. Abraham s poutníky hovoří, slouží jim. Přichystal stolování. Ikona je nejen starozákonním zjevením Trojice, ale i starozákonním předobrazem Církve. Mohli bychom říci, že stolování je ikonou církve. I v době novozákonní je do samotných základů církevního života zabudováno stolování člověka s Bohem. Beránkem, který se předkládá na stůl, je dnes sám Ježíš Kristus, který se dává jako pokrm k věčnému životu všem, které pozval. Znovu opakujeme: skrze Církev a v Církvi jsme pozvaní ke společenství s Bohem.

Shromážděni Bohem do jednoho Těla, pokračujeme v poznávání Boha. Skrze Církev poznáváme celou Boží Trojici. Společenství Boha a člověka. To je dílem spásonosného díla Ježíše Krista, v němž stále pokračuje skrze Svatého Ducha, jehož oslovujeme mj. jako „Ducha Pravdy“. Je totiž Duchem, v němž poznáváme Pána, který pravil „... já jsem Pravda...“, je Duchem, v němž poznáváme Boha, celou přesvatou Trojici. A v tom je spása člověka pro věčné přebývání s Bohem: „To je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

* * *

To všechno se v Církvi děje. Je to potvrzeno zkušeností tolika generací svatých. Jak si to však osvojit, abychom byli osobně a co nejintenzivněji účastni toho, co pro naši záchranu Bůh učinil? V Církvi se vzestup a uzdravení člověka odvíjí od působení Svatého Ducha - ten nás činí součástí Těla Kristova a skrze Krista přicházíme k Otci. Vše začíná tím, že získáváme blahodať (energii, posvěcení) Ducha Svatého. Proto je pravoslavný duchovní život tak často označen jako „získávání Svatého Ducha“. Celá pravoslavná asketika, veškerá naše spiritualita se zabývá tímto tématem.

Co říci na úvod tohoto krásného díla? Člověk se musí především učinit schopným Ducha přijímat. To znamená na jedné straně „přitáhnout“ či „přivábit“ (jak píše Efrém z Filotheu) blahodať. Na druhé straně je potřeba vystříhat toho, čím od sebe blahodať odháníme. Člověk je od Boha vybaven svobodnou vůlí a tu musí použít, aby si vybral, čeho si žádá. Co učiní se svým životem zde na zemi, a co pro sebe chce na věčnosti. Pravidla naší spirituality žádají, abychom upravili svůj život tak, aby neznemožňoval Duchu dotýkat se nás blahodatí. Bůh nás chce posvětit, ale v naší moci je mu v tom zabránit.

Pokud vedeme život dle Božích přikázání a církevních pravidel, je potřeba otevřít se posvěcení. Nechť náš církevní život není jen formální příslušností ke křesťanské víře. Starec Paisij to vysvětloval svým návštěvníkům, kteří se ho tázali, jaké předpoklady musí mít člověk, aby se v jeho nitru usídlil Duch Svatý.

»A starec jim odpověděl: Odhodlaného ducha, pokoru, horlivost (jinak též lásku ke zbožnosti), vznešenost a obětavost. Člověk není ve svém životě užitečný, jestliže mu schází milost Ducha Svatého. Duch svatý je Světlo, božské Světlo. V tom spočívá veškerá pravda. Pokud někdo nevidí, může narazit do skla, spadnout z nějakého útesu, do jámy anebo do nečistot. Nevidí, kam jde, protože mu schází Světlo. Když ale přece jen trochu vidí, více se člověk vyhýbá všem těmto nebezpečím a chodí na své cestě s větší jistotou. A aby přišlo Světlo, je třeba chtění, to znamená, že musíš chtít, abys vyšel z temnoty ... Všechno špatné, co se ve světě děje, je způsobeno tím, že schází Boží osvícení. A když schází Boží osvícení, člověk se nachází ve tmě ... Pak jeden říká „pojďme tudy“, ale druhý praví „ne, já to vím lépe, pojďme tudy“, jeden zkrátka řekne „tudy“, jiný zase „jinudy“… Každý si myslí, že je dobré, když se půjde tím směrem, kam on říká. Všichni mají zájem najít správnou cestu, ale stává se, že se dostanou do jakéhosi zvláštního omámení, až zmatku, že se mezi sebou nemohou ani domluvit. Kdyby nebylo tohoto zamlžení zraku, nehádali by se lidé mezi sebou, jejich cesta by byla vidět zřetelněji a oni by šli správným směrem ... Protože je tu ono zamlžení věcí, v Církvi i ve společnosti vznikají mnohé problémy. Přinejmenším v Církvi většina lidí nemá špatné úmysly, nicméně jim schází božské osvícení. Zápasí a snaží se o dosažení dobra, ale jak nakonec končí? Proto Boha žádejme, aby nám uštědřil alespoň trochu svého Božího osvícení, neboť jinak klopýtneme a upadneme jako ti slepí.« (Zdroj FB brněnské farnosti sv. Václava)

Církevní život to je víra a praxe. Dokud nebudeme působení Svatého Ducha vnímat, nebudeme osvíceni. A bez světla je naše víra formální a naše dobré skutky nepřinášejí spásu. Bez světla nevíme, kam vlastně jdeme, klopýtáme, bloudíme a padáme do propastí. (Jan 8,12, Jan 12,35) Světlo přináší pokoj - neklid a chaos dnešního světa je nejlepším důkazem, jak nesmírně jsou dnešní lidé, pobíhající sem a tam, neustále se za něčím honící a stále se hádající a zmítaní bouří ve svých srdcích, vzdáleni blahodati. Bez blahodati Svatého Ducha duše člověka žízní a nedochází pokoje. A kde jinde lze živou vodu blahodati Svatého Ducha načerpat, než na místě, které k tomu Bůh ustanovil? V Církvi.


P.S.
Dokumentární film: Duchovní poselství současných starců z Athosu











Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz