1233


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

Zobrazení příspěvku č. 1197: #

Administrátor --- 8. 2. 2018
První přípravná neděle před Velkým půstem

Podobenství o celném a farizeovi

Jak se blíží Velký půst, snaží se Matka Církev připravit nás na tuto mimořádnou dobu. Abychom tyto převzácné dny (jak se praví v nějaké velkopostní modlitbě) strávili užitečně pro zlepšení duchovního života, naplnění Evangelia a přiblížení se Kristu. Protože půst je krátký a jeho lhůta rychle vyprší, nutno se připravit, a to především duchovně. Základem této přípravy je dát nám podnět ke změně našeho uvažování, naladit mysl správným způsobem. To především znamená připomenout si některé základní kameny naší zbožnosti. Nechápeme-li tato základní pravidla duchovního života, může být veškerá naše snaha o duchovní postup planá.

Je to, jako když vlak hned za nádražím projede špatně nastavenou výhybkou a rozjede se po kolejích, které vedou jinam, než kam se měl dostat. Zpočátku není znát žádný rozdíl, a posléze už je na změnu směru pozdě. A čím silnější je lokomotiva, tím rychleji se vzdalujeme od žádaného cíle. V duchovním životě - a zvláště má-li být zintenzivněný půstem, co nejčastější modlitbou a všemožnou askezí - musíme hned na počátku znát, jak správně nastavit ty první "výhybky", jinak vláček našeho duchovního snažení uhání úplně jinam, než by měl. A čím větší úsilí pak do asketických výkonů vkládáme, čím horlivě přikládáme v lokomotivě pod kotel, tím rychleji se vzdalujeme od Boha a řítíme se ke srázu...

* * *

Na samotném počátku přípravné doby se nám v chrámech klade na srdce skutečnost, že existují dva druhy zbožnosti. Současně na nás církev apeluje, abychom si zvolili tu správnou zbožnost, a abychom tu volbu mohli provést, ukazuje nám Evangelium a církevní tradice, jaké rysy ta pravá zbožnost má mít. Rozdílnost mezi oběma těmito druhy zbožnosti, je formována odlišnými typy smýšlení. Jedna "zbožnost" jde cestou pýchy a druhá zbožnost kráčí stezkou pokory. Jen ta druhá je pravá, kdežto první je falešná. Pro třídění zbožných skutků - jedny na hromadu odpadu a druhé do nebeské pokladnice - je břitva pokory tak významná a zásadní, že můžeme říci: jakékoliv dobré skutky, konané v duchu pýchy, jsou pro spásu a spojení s Bohem bezvýznamné. Na druhé straně už sama pokora i bez mnoha dobrých skutků sjednocuje člověka s Bohem.

Všechny činy a úkazy, které patří do rejstříku vnějších projevů naší zbožnosti, nám přinesou spíše odsouzení, je-li jejich motivem lidská chvála, světská sláva či nadouvání se před samotným Bohem. Souhrnně se tomu všemu říká egoismus. To je to smrtící žihadlo, které umrtvuje naše duše.

Můžeš např. věnovat velkolepý charitativní dar - na nějakém pódiu předat šek na milión dolarů pro chudé, za potlesku přítomných a za přítomnosti médií - u Boha tě to neospravedlní, protože On hledí na to, co je v tvém nitru (viz např. čtení o daru vdovy: Luk 20,45-21,4). Jiný častý úkaz: před objektivy televizních kamer navštívíš jako slavná osobnost nemocné děti, hladové černochy. Necháš se vyfotografovat, jak jim projevuješ svou účast. Kdo by takovou celebritu nepochválil za to, že cítí s trpícími? Jenže je to ctnost nebo spíše karikatura ctnosti?

Naše svatootcovská tradice vysvětluje, že ctnosti bez pokory jsou nejen bezvýznamné, ale spíše škodlivé. Proto pouštní otcové říkali, že tvoje ctnost, o které se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem.

Sv. Euthymij učil, že všechny (opravdové, tj. bohumilé) ctnosti se dosahují jen: pokorou a láskou. Kdo má tyto dvě, má i všechny ostatní ctnosti. Bez pokory a lásky však není žádná pravá zbožnost, ale jen služba běsům. Pouze pokorou a láskou se dosahuje jednomyslnosti a církevního společenství. Nemá-li kdo pokoru a lásku, stává se začasté fanatikem (to v tom případě, že má současně horlivost), a proto má problém udržet se v církvi. Zřejmě všechny církevní problémy a prakticky všechny duchovní nemoci nějak souvisejí s nedostatkem pokory a lásky.

Pokora se získává plněním Božích přikázání, poslušností a odsekáváním svévolnosti. To nás má dovést k rozpoznání své slabosti a ubohosti. Veškerá církevní praxe, všechny modlitby a půsty, almužny i charita a jakákoliv askeze jsou k ničemu, nepřivedou-li nás k pokoře, jak učí sv. Izák Syrský.

* * *

Existuje nějaký test, kterým si můžeme zjistit, zda dosahujeme nějakého stupně pokory? Pokud pýcha a duch vzpoury ještě nezatemnily svědomí a srdce člověka, můžeme si ověřit, jak na tom jsme v pokornosti, pozorováním svého nitra a myšlenek. Zvláště se jedná o myšlenky odsuzovačné. Máme-li zálibu v posuzování a odsuzování druhých lidí, nad které se tím skrytě či zjevně povyšujeme, pak jsme pokoru ještě nezískali. Do pyšného srdce se vytrvale a úporně vracejí myšlenky namířené proti jiným lidem. Takové srdce znovu a znovu vytváří představy o jejich špatnostech a nedokonalosti; před očima jeho mysli se člověku opět a opět vykreslují mentální obrazy jejich skutečných či domnělých hříchů a přestupků. To bývá jeden z projevů neuzdraveného srdce. Dobrým počátkem zlepšení tohoto pochmurného, trýznivého a dušehubného stavu je dobrá vůle bojovat s takovými myšlenkami, vzpírat se jim, vyhlazovat je bez kompromisu, zadupávat je jako plevel a nahrazovat je přemýšlením o svých vlastních hříších a pádech.

Zpupné a domýšlivé srdce, zažije-li příkoří či nespravedlnost, hoří vztekem, je spalováno hněvem, otráveno je trpkostí a krvácí zlobou. Vaří se v něm páchnoucí lektvary pomstychtivosti. Prahne po kruté odplatě, kterou nazývá spravedlností. Ani ho nenapadne, že by si snad něco takového mohl - alespoň trošku - zasloužit za zlo či nedostatek milosrdenství, která jinde, jindy nebo na někom jiném spáchal.

Pokorné srdce nemá zálibu v přemýšlení nad cizími hříchy a nedostatky. Srdce, které se upevnilo v pokoře, se takovým myšlenkám protiví. Zasévá-li tam ďábel nepřátelské myšlenky tohoto druhu, pak tato setba nevzklíčí. V takovém srdci už pro ni není úrodná půda. Ba, naopak. Musí-li takový člověk hodnotit a přemýšlet nad nedostatky druhých lidí (např. v určitých zaměstnáních či profesích), jeho mysl se tomu vzpouzí a je to pro něj obtížná a protivná psychická práce.

Tímto testem můžeme částečně diagnostikovat, jak na tom jsme. Spíše se však podobáme onomu farizeovi, který se v myšlenkách holedbal a chválil - a to i v chrámu při modlitbě, a jeho pýcha mu tak znetvořila myšlení, že dokonce děkoval Bohu, že není tak špatným člověkem jako jiní. To je nejhorší stav pýchy, který je už pádem mysli do klamu, - pýcha se tváří jako pokora (farizej svou domnělou nadřazenost nad ostatními lidmi nepřičítá jen sobě, ale "pokorně" Bohu děkuje za ten dar spravedlnosti). Chraň nás Bůh před takovou povrchností.

* * *

Známe ještě jeden plod pokory - vnitřní duchovní radost. Zatímco povyšování přináší člověku, který není dočista povrchní či ještě úplně nepropadl pýše, vzpouře a démonické pýše, zármutek, tak pokora oblažuje srdce člověka už teď a tady. Takový zjistí, že čím více se pokoří, tím více radosti pociťuje. Sebeodsuzovačné myšlenky naplní oči slzami a srdce blahem. Nespravedlivé úkorné zacházení, jehož nám občas dostane, způsobí asketovi nevýslovné štěstí, protože byl učiněn hodným alespoň nepatrně se podobat Kristu.

Z vyprávění Mojžíše Svatohorce: Byl jeden mnich na Athosu, jenž přišel do cizího monastýru cosi zařídit. Místní mnich, který ho vůbec neznal, si ho spletl s někým, kdo jim tam před časem způsobil jakousi škodu. A tak se tento zdejší mnich obořil na hosta, který vůbec nechápal, oč tu jde. A poté, co mu místní mnich vyspílal a vynadal, mu host blaženě odvětil jediným slovem: Děkuji.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz