1183


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1167:

Administrátor --- 30. 5. 2017
Úvaha nad proměnou Samaritánky

Povídka o jedné ženě a poledním setkání u studny

V jedné z nedělí paschální doby každoročně čteme zvláštní příběh ze 4. kapitoly Janova evangelia:

5.       (Pán Ježíš) přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi;
6.       tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
7.       Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" -
8.       Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. -
9.       Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.
10.       Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."
11.       Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?
12.       Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."
13.       Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň
14.       Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."
15.       Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."
16.       Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"
17.       Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.
18.       Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."
19.       Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok.
20.       Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"
21.       Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
22.       Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
23.       Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
24.       Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
25.       Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko."
26.       Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten, který k tobě mluví."
27.       Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´
28.       Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem:
29.       "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"
30.       Vyšli tedy z města a šli k němu.
(Jan 4,5-42)

Samaritánka je pravou temperamentní orientálkou. Můžeme se domnívat, že to je patrně žena vzpurná, pyšná, panovačná a vášnivá. Zřejmě bude její charakter na hony vzdálen našim obvyklým představám o ženské jemnosti, citlivosti, poslušnosti a pokoře. To není slabá žena, vzbuzující soucit a potřebu ochraňovat. Je to lvice. Až setkání s Pánem v ní probudilo něco, co nebyla zvyklá ve svém srdci cítit a co možná ještě vůbec nepoznala. Z lvice se mění na ovečku, která touží po tom, aby byla vedena Božským Pastýřem.

Možná by tato žena mohla být ukazovatelkou cesty ke Kristu moderním feministkám. Ty by mohly jejímu nepoddajnému charakteru, svéhlavosti a vzpouře proti konvencím docela rozumět. (Ještě jazyková poznámka: vlastně bychom jí měli správně česky říkat Samařanka, ale staročeské a staroslověnské Samaritánka se už vžilo; konec konců i terminus pro milosrdenství a ošetřovatelství samaritán pochází z evangelijního podobenství o milosrdném Samařanovi.)

Nad zprávou evangelia o poledním setkání dvou osob bychom mohli začít fabulovat a pokusit se formou povídkové miniatury prokreslovat příběh na základě předpokládaného temperamentu této pozoruhodné ženy a jejího další osudu, který nakonec vedl k mučednickému svědectví o Kristu.

Dialog mezi nimi se začíná rozehrávat za poledního žáru v Samaří. Ježíš s apoštoly se při svému putování ocitli na území národa, s nímž (z historických důvodů) nemají židé dobré vztahy - vlastně mezi nimi panuje napětí, nevraživost - je to stav "studené války". Z náboženského hlediska je samaritánská víra a kult ve vztahu k Jerusalemu schismatem či herezí. Apoštolové odešli a Ježíš odpočívá u studny sám (někde opodál skryt ve stínu odpočíval i apoštol Jan). Není to obyčejná studna. Je to studnice starobylá, dalo by se říci posvátná - její historie se odvíjí od praotce Izraele Jákoba. A kromě jiného je to také studna hluboká - rukou vody nenabereš.

Žena přichází ke studni pro vodu. Není moc pozitivně naladěna, možná dokonce, že v jejím nitru bouří nevole nad tím, že voda v jejím domě došla právě v poledne, a ona musí opustit stín svého příbytku a vypravit se zrovna za největšího vedra nabrat a dotáhnout domů další džber. Kvůli spalujícímu polednímu slunci je kolem studny prázdno, nikde ani živáčka. A přece - tamhle u studny někdo sedí. Kdo to asi může být? Není to žid? Je to žid! Hrozné. Židi námi opovrhují. Když se nás dotknou, očišťují se, jako by se dotkli nečistého pohana. Ve své pýše dokonce nepřijali naši nabídku pomoci s budováním chrámu. A při tom sloužíme stejnému Bohu jako oni. Naším praotcem je patriarcha Jákob - máme na to důkaz - jeho studnu, ze které pijeme stejně jako kdysi on.

Žida poznal Samařan snadno podle střapců na jeho oděvu (střapce měly židovi připomínat Boží přikázání). V mysli Samaritánky, zvláště v případě této hrdé ženy, se dává do zlověstného pohybu veškerá letitá národnostní nenávist, která mezi nimi a židy panuje. Vzpomínka na všechna ponížení a ostudné zacházení, která musí Samaritán od žida snášet, je téměř součástí jejich národního sebeuvědomění. A teď tu sedí jeden z nich přímo u jejich posvátné studny. "To je dneska den! Pod žhnoucím sluncem se musím tahat s vodou, a ještě ke všemu se při tom u naší(!) studny setkám s židem," může se žena rozhořčovat.

Možná čeká od žida nějaké jedovaté poznámky; třeba jí řekne, aby si laskavě dávala pozor a nedotkla se ho na lemem svého roucha. Už má pro něj připravenu nějakou peprnou repliku. Třeba by mu odsekla, ať jim nesedává u jejich studny. Jenže je překvapena - žid ji požádá, aby mu dala napít. To ji evidentně zarazilo. Každopádně tím není vyvedena ze svého pomstychtivého konceptu do té míry, aby zapomněla, že má možnost zúčtovat s tímto židem a skrze něj se trošku pomstít celému židovskému národu za všechna ta příkoří a neúctu, jimiž nespočtukráte její národ častoval. Zda mu dá či nedá napít, zatím neřeší, ale místo toho se - nejspíš dosti jedovatým tónem - táže toho žida: "A jakpakto, že ty, když jsi žid, chceš napít ode mne, samařské ženy?" V podstatě se mu posmívá a třeba zažívá i slastný pocit triumfu: "Teď by ti byla i Samaritánka dobrá, když máš v tomhle úmorném vedru žízeň a potřebuješ se napít, co?"

Žid však říká nějaká záhadná slova o tom, že má nějaký přístup k vodě. To jí však připadá jako evidentní nesmysl, asi už má z toho vedra úžeh... A tak pokračuje v otevřeném a drzém posmívání a táže se kousavě: "A jak by ses k té vodě asi tak chtěl dostat, když je studna hluboká a ty nemáš vědro, kterým by sis mohl vodičku z té hlubiny načerpat?" A když už je v tom vítězném účtování s židovstvem, udělá narážku na oprávněnost původu Samaritánů, připomenouc, že studnu zbudoval jejich(!) praotec Jákob. Jako by chtěla touto kulhající logikou dokázat, že jedině ten, kdo má v držení Jákobovu studnu, slouží Jákobovu Bohu a je oprávněným dědicem praotců.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, kam až se chtěla ve svém vítězném tažení proti světovému židovstvu dostat, ale začíná být pravděpodobné, že mu napít prostě nedá. Nechá ho tam žíznit a odkráčí spokojena sama se sebou. Není vyloučeno, že právě taková představa, jak by mohlo vypadat ukončení poledního setkání s židem, jí začíná připadat nejpřitažlivější.



Žid však nevstupuje na pole náboženských ani národnostních sporů, ale stáčí rozhovor jiným směrem, který (zvláště pod pálícím poledním sluncem) připadá Samaritánce dost zajímavý. Je to zřejmě nějaký mág nebo prorok, v jehož moci je způsobit, že už se nebude muset tahat s vodou. Možná řekne nějaké kouzlo nebo modlitbu, a ona už nebude nikdy trpět žízní. Nebo se - podobně jako onen dávný prorok - pomodlí nad tím džbánem, a pak z něj budou doma čerpat, aniž by v něm vody ubývalo.

Pán Ježíš pochopil, že zájem, který v ní vzbudila jeho slova, nemá tu správnou orientaci. K odvrácení touhy po kouzlech a zázracích, a k probuzení pravé víry je potřeba něco jiného. Proto mění směr besedy: "Přiveď sem svého muže." "A jaj," zaúpí v duchu žena, "tohle není správné téma na hovor s prorokem." Když mu zalže, pozná to, a žádné kouzlo nebude. A když řekne pravdu, tak se rozhodně neocitne v nejlepším světle a z té neubývající vody nebude také nic. A tak se žena, pro níž nebyla mravnost typickým osobním rysem, pohotově uchyluje k úhybnému manévru. Nepříjemné věci "zapomene zmínit", ale popravdě řekne jen: "Nemám muže." "Řekla jsem čistou pravdu," dumá žena, "tak mi nemůže nic vytknout." Teď napjatě čeká, jak to dopadne.

Dojde k nejhoršímu - je to skutečný prorok a ví, jakým způsobem života Samaritánka žije. A takové věci, které ona dělá, proroci neschvalují. Tohle ví bezpečně. Teď se dostala do pěkné šlamastyky. On totiž ví o pěti mužích, které už měla, a ještě jí to pěkně vytmavil: "Ten, se kterým žiješ, není tvůj muž. To tedy vskutku říkáš čistou pravdu, když říkáš, že nemáš muže."

Žena neklidně sleduje, že se to setkání nevyvíjí dobře. Zaprvé místo toho, aby si vychutnala, jak má žíznícího žida pěkně v hrsti, s jízlivostí svého ostrého jazyka mu trochu oplatila všechno úkorné, co její lid od židů zakoušel, a svémocně rozhodla, jestli zástupce židovstva dostane napít či nedostane (přece bych mu určitě dala vody, kolik by si přál), nějak se to všechno obrátilo proti ní a navrch tu má najednou on. A zadruhé - téma jejího soukromého života, to není vůbec dobrý směr pro další debatu. Jak dobře chápe, její morální profil by mohl být považován za diskutabilní, někdo by její mravnost ohodnotil jako prekérní, či použil ještě nepříjemnější výrazivo. Ne, tady nemá dostatečně pevnou pozici pro nějakou disputaci s prorokem. Tak se rozhodne rázně opustit toto nešťastné téma a nevrle se vrací k osvědčenému nábožensko-politickému sporu, nad nímž se dá polemizovat a rozebírat to ze všech stran, aniž by se to dotýkalo mravů či jiných příliš osobních záležitostí, do nichž konec konců nikomu nic není.

Tón její další repliky se však změnil. Vytratil se výsměch a panovačnost. Pohotově využije židovu jasnozřivost, trochu lichometnicky uzná jeho prorocký dar a předstírá, že ji v životě nikdy nic nezajímalo více, než náboženská pravda. To by proroka mohlo odvést od předchozího námětu a zaměstnat ho vznešenějšími záležitostmi, než jsou její hříchy. Prorok je naštěstí milosrdný. Předstírá, že si jejího "úkroku stranou" nevšiml a debata (k nesmírné úlevě Samařanky) opět mění směr (po kolikáté už?) poté, co nadhodila otázku: "Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!?"

Jenže žid nepolemizuje se samaritánským náboženstvím. Sice potvrzuje židovskou pozici v tomto dávném sporu, ale zároveň za ním kreslí tlustou čáru a uzavírá jej do minulosti. Budoucnost, která právě začíná, bude o něčem jiném. Náboženskou ideologii obou svářících se stran má nahradit éra Ducha, zjevení pravdy a upřímné nehašteřivé víry.

"Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

To ženu zaujme. Zde ji svitne pohled na cestu, která vyvádí znesvářené národy z věčné a únavné nevraživosti. Je to jak osvobození ze žaláře, rozlomení pout starých rezavých idejí. Napadne ji, že takovou cestu může otevřít pouze zaslíbený Mesiáš, který nikomu nestraní, usvědčí hřích, ať už jej nalézá na jakékoliv ze stran sporu, avšak nalomené nedolomí a doutnající neuhasí... To je to milostivé léto, kdy se odpouštějí dluhy, otrokům je dávána svoboda, propouštějí se zajatí a každému se navrací, oč byl připraven. Nejspíš se k ženě dávno dostaly zvěsti o Janu Křtiteli, který ukázal na Ježíše Nazaretského: "Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa." Možná Samaritánka slyšela o prorokovi, který teď chodí po Judsku, léčí všechny nemoci, křísí mrtvé. Říká se mezi lidmi, že jen dávno předpověděný Mesiáš by mohl takové věci provádět. Vtom na ženu padne ohromení a hrůza. Vše do sebe najednou zapadlo. Není to snad tento žíznící...?! Je to možné?, tady v Samaří? Že by On přišel sem a mluvil zrovna s ní? A tak žena mimovolně hlesne: "Vím, že přichází Mesiáš..."

Pán Ježíš, který jí vidí do srdce, tam zří, že je připravena slyšet tu větu, kterou pronášel jen výjimečně (ty případy by bylo lze spočítat na prstech jedné ruky): "To jsem já..." Žena upustí džbán, nechá jej tam ležet a poněkud strnule zamyšleně odchází. V městě svědčí o tom, že je navštívil prorokovaný Spasitel světa.

Obraz Samařanky doposavad prochází církví. Formálně jsme my věřící všichni křesťané, ale někteří máme stále ještě před sebou vnitřní proces, který potřebujeme podstoupit, aby naše nitro bylo připraveno slyšet od Krista: "To jsem já, na koho čekáš, koho potřebuješ, kdo může vyřešit všechny tvé problémy; kdo ukojí žízeň tvého srdce a dá tvému životu pravý smysl."



P.S.

Pán Ježíš nezbavuje lidi jejich charakteru, ale proměňuje jej, zušlechťuje. Svatost nemá nic společného s uniformitou. Např. apoštol Petr nepřestal být cholerickým druhem temperamentu, rychlým (až ukvapeným) v reakcích a vůdčím typem, který se pohotově ujímá slova, ke svému vůdcovství se umí přihlásit a nemá problém postavit se do čela skupiny; vzkříšený Kristus mu ponechal jeho odhodlanost a energičnost, ale očistil a osvítil jeho osobnost, aby byl schopen s těmito vlastnostmi nakládat k užitku a správě církve jako jeden z předních apoštolů (který nikdy nezapomínal, že zradil Krista), podobně jako horlivého apoštola Pavla (který neztrácel ze zřetele, že byl pronásledovatelem církve). Ti dva byli díky svému temperamentu schopni se tvrdě pohádat, ale žádné jejich neshody netrhaly církev a nestaly se překážkou bratrské lásky. Apoštol Jan zůstal až do konce života tichým a kontemplativním typem, jehož bezmezná láska ke Kristu neskrývá nevoli (až za hranicí antipatie) vůči těm, kteří se proti Pánu postaví. Samaritánka i nadále zůstane vzpurnou, svéhlavou a hrdou, ale jako křesťanka (přijala jméno Fótýnie čili Světlana) tuto energii vkládá do služby Kristu a obrací ji proti pronásledovatelům Pána. Tato žena při výslechu neváhá rozlíceně plivnout do tváře samotnému císaři Neronovi, když jí učiní pobuřující nabídku zříci se Krista. Po přestálém hrozném mučení se mu vysmála, pravíc: "Jsem snad blázen?" Nerona prohlásila za slepého, bezbožného slepce a hlupáka. A je připravena za toto vzpurné a hrdé gesto zaplatit životem dočasným, získávajíc blažený život věčný, aby mohla u pramene vody živé na věky pokračovat v hovoru započatém kdysi za žhavého poledne u jedné studny v Samaří.


P.P.S.

Jákobova studna je ve Svaté Zemi dodnes. A stále z ní lze načerpat lahodnou chladnou vodu. Nad studnou je nyní pravoslavný chrám. V r. 2009 byl kanonisován strážce studny, zabitý mnich, světitel mučedník, archimandrita Filumenos. O jeho životě, umučení a svatořečení jsme zde psali v příspěvku č. 587.













Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz