1165


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1148:

Administrátor --- 6. 3. 2017
Pokání a odpuštění

Nastoupila pozoruhodná a krásná doba velkopostní

Minulé pondělí začal čistým pondělkem svatý Velký půst. Na jeho prahu (v neděli syropustní) jsme při první velkopostní večerní konali zvláštní obřad - vzájemného odpuštění. Pravoslavná tradice má tento hluboký obyčej, jehož jádrem je smíření těch, kteří spolu žijí (např. v monastýru či na farnosti), aby v míru vstoupili do velkopostního duchovního zápasu za dosažení vnitřního očištění. Pamatujeme při tom na slova Pána Ježíše, který nabádá všechny, aby se smířili a prominuli si vzájemně své viny, a tím získali přístup k odpuštění, které dává Bůh. Za všechny případy, kdy se o tom v evangeliích hovoří, vzpomeňme ten nejznámější, který je součástí našeho každodenního vzývání Boha. A to je jedna z vět Otčenáše: "Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim."

* * *

Obřad vzájemného odpouštění, který konáme v předvečer prvního velkopostního dne, pochází z šerého dávnověku, pravděpodobně ze zvyklostí palestinských monastýrů. Mniši tam na začátku půstu vycházeli z monastýru do pouště a čtyřicetidenní postní dobu trávili jako poustevníci, v osamění uprostřed pustiny. Brali si s sebou košík z chlebem a pár kousků ovoce jako skromnou stravu a šli, každý sám, do nitra pouště, aby se zde odevzdali do Boží ochrany, věnovali se jen modlitbě a pokání, očišťovali své srdce, získávali duchovní zření, a posléze podle Boží vůle se vrátili na Květnou neděli zpět do svého společného příbytku. Bylo víceméně pravidlem, že se na Paschu už nesešli všichni, kteří se na začátku půstu vypravili na poušť. Pro některé z nich to byla jejich poslední pozemská cesta, protože v poušti zemřeli. Někdo kvůli náhlé slabosti či nemoci už neměl sílu ke zpáteční cestě, někoho sežrali lvi, kteří se na pustých místech vyskytovali, jinému došly zásoby vody a pramen se mu nepodařilo najít, dalšího stihla jiná nehoda. V poušti je možno zabloudit a z hlubin pouště mohlo být obtížné dostat se zpět, zvláště když zásoby pokrmu byly spotřebovány. Někdo už odcházel s vědomím, že se nevrátí, jiný byl zase zachráněn a navrácen zpět domů zázrakem.

Protože tito mniši věděli, že až se rozejdou do pouště, už se zřejmě s některými svými bratry neshledají (a vskutku nikdo neměl jistotu, že se vrátí), měli ve zvyku se před rozchodem rozloučit, jako se loučí bratři před smrtí. Smířili se, vyprosili si odpuštění a sami o ně své blízké požádali. Pak vzali každý svůj košík s kouskem chleba, několika datlemi a trochou vody, a zavřela se za nimi poušť. (Čteme o tom i v životě ct. Marie Egyptské, který zapsal jeden z těchto mnichů.)

Jejich místní obyčej, učinit ze smíření a odpuštění jednoduchý obřad, a pak v míru s bratřími přistoupit k velkopostnímu duchovnímu dílu, se rozšířil po církvi a dnes se koná nejen ve všech monastýrech, ale i na mnoha farnostech.



Ke smíření jsou potřeba dvě věci:
- být schopen odpustit tomu, kdo se provinil;
- být schopen pochopit, že i já potřebuji od druhých jejich odpuštění.

My jsme bohužel často tvrdého srdce, a než odpustit, tak raději v sobě jitříme bolest z křivd a ran, které jsme utržili. Kujeme plány na pomstu nebo sníme o tom, jak by se našim viníkům už konečně mohlo stát něco špatného. Dokonce jsme schopni přát někomu i smrt a věčná pekelná muka. Ani při tom netušíme, že s takovým způsobem uvažování, už v pekle sami jsme - a zemřeme-li ve stavu zlopřejnosti, zafixuje se tento stav srdce v naší duši na věky.

Zabývejme se nyní raději spíše případy, kdy křesťanský způsob myšlení alespoň nepatrně pronikl věřícímu člověku do srdce. Takový křesťan díky tomu chápe, jak potřebné je smíření. Touží po něm "jak vyprahlá země".

Jenže v praxi si často představujeme smíření tak, že ti druzí uznají svůj omyl. Tedy ne my, ale oni musí pochopit, že se mýlili, páchali na nás nespravedlnost atd. My si totiž připadáme jako spravedliví a domníváme se, že ti ostatní by měli konečně prozřít, kát se, uznat, že ne oni, ale my jsme v právu a že my máme pravdu. A my jim pak (třeba) odpustíme. Tak dojde ke smíření.

Skutečné smíření však musí začínat u mně - to bychom si každý měl říci. Nabídnu druhému odpuštění a zároveň nabídnu i své pokání. A nic za to nečekám. Pokud druhý tuto nabídku pokoje přijme, dojde k odpuštění. Pokud nepřijme, pak se nabídnutý pokoj vrátí zpět ke mně.

Pokání a smíření musí být nabízeno bezpodmínečně. Jako skutečná láska si neklade žádné podmínky ve smyslu: Budu tě milovat, když uděláš to či ono. Vzor bezpodmínečné lásky stále ukazuje Bůh. My lidé všichni chybujeme. Nikdo není bez viny. Není tu spravedlivého - ani jednoho (Římanům 3,10-12). Proto si neklademe při odpouštění žádné podmínky.

Jak často se setkáváme mezi lidmi s představou, kterou by bylo lze charakterizovat: "Mně lidé nemají co odpouštět. Ničím jsem se neprovinil. To oni ať se kají!" (Takhle uvažují běsové - jak víme z vyprávění těch, kteří mohli hovořit z démonem.) A tak máme stále před očima stejný obrázek: způsob našeho uvažování formují více démoni než evangelium.


P.S.
Viz též dřívější článek na Ambonu na toto téma (i s obrázky z průběhu obřadu smíření, jak se koná na různých místech ve světě)












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz