1170


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna pro zveřejňování úvah, oznámení a zpráv
Určeno pro osvětu a misii

 Zobrazení příspěvku č. 1141:

Administrátor --- 31. 1. 2017
Střídání smluv

Obřezání Páně

Osmého dne po narození bylo každé dítě mužského pohlaví obřezáno a při tom mu bylo uděleno jméno. Tím se stal člověk příslušníkem starozákonního Izraele. Nejen národnostně, ale i duchovně. Obřezáním byl přivtělen do Božího lidu, který měl s Hospodinem Bohem smlouvu.

Církev připomíná tuto událost z života Pána Ježíše, aby upevnila pravoslavné učení o Kristově lidství. Tímto svátkem vykořeňuje stále se vracející fantazie o zdánlivosti Kristovy lidské přirozenosti.

Otevřít své srdce apoštolské zprávě, hlásající, že Kristus je zároveň plný Bůh i v plnosti člověk, je pro některé věřící natolik těžké, že upadají do jednoho ze dvou hlavních christologických herezí. Ariánství hlásá, že se Ježíš narodil jako pouhý člověk a božství na něj sestoupilo v průběhu jeho života a opět jej v určitém okamžiku opustilo. Tím se Kristus dostává ve víře těchto lidí na úroveň proroků či nějakého zvláštního stvoření, které je sice nejvyšší ze všech tvorů, ale není nestvořeným Bohem. Opačná hereze hlásá, že Kristus byl Bůh a jeho lidství bylo jen zdánlivé nebo "se rozplynulo v božství jako kapka v nekonečném oceánu". "Výhodou" první hereze je její dobrá přijatelnost rozumem a otevření cesty ke sklouznutí do v podstatě starozákonního spoléhání na ritualismus a vnějškovost (ariánství je duchem dosti podobné mohamedánství). Svůdností druhé hereze (tzv. monofyzitismus existuje v celém spektru různých podob) je její zdánlivá vyšší zbožnost. Monofyzitské názory se už v prvním tisíciletí vkrádaly do spirituality římské církve a v jisté míře se podílely na formování odlišností západního křesťanství od pravoslaví (např. v oblasti mariánské zbožnosti; v tomto myšlení stanula Maria na místě, které je našemu lidství blíže než Kristus, a tím vlastně supluje Kristovo lidství).

Svátek Obřezání Páně je pro nás příležitostí upevnit své myšlení v autentické reflexi Kristova boholidství. Církev nám v celém tomto sváteční období klade na srdce, že náš Pán Ježíš Kristus je Bohem, jakým byl už před svým vtělením v Betlémě, ale kvůli naší záchraně se tenkrát v jeskyni stal i tím, čím před tím nebyl, tj. člověkem. Člověkem smrtelným, trpícím, slabým, poničeným, jako my. Přijal naši nemocnou přirozenost, oblékl se při vtělení do našeho lidství, včetně lidské tělesnosti. To se potvrzuje jeho obřezáním.




Je tu však ještě jedno téma, které v tento svátek prosvítá skrze památečnou událost Kristova obřezání. Jak jsme již uvedli, tímto obřadem, který má podobu malé chirurgické operace, se Žid stával příslušníkem Božího lidu, vstupoval do prostoru smlouvy, stal se jejím účastníkem. Každá smlouva obsahuje závaznou dohodu dvou stran, stanovuje každé z nich její závazky a případně zaručuje odměnu za správné plnění smlouvy, ale i možné sankce za její porušení.

Smlouvu uzavřel Hospodine už s Noe před potopou (Gen 6,18) a další smlouvu po potopě (Gen 9,9-17). Pak s Abrahamem (Gen 15,1-21 a Gen 17,1-22); tam už je ustanovena obřízka jako znamení všech, kteří mají účast na smlouvě. Kvůli této smlouvě vysvobodil Izraelce z egyptského otroctví (Exod 2,23-25 a Exod 6,2-8). A pak je tu smlouva uzavřená na Sinaji (Exod 19,3-8).

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." (Exod 20,1-17)

Na všechno, co jsem vám řekl, budete bedlivě dbát. Jméno jiného boha nebudete připomínat; ať je není slyšet z tvých úst. Třikrát v roce budeš slavit mé slavnosti... (Exod 23,13-14)

Smlouvou se spojuje Bůh s člověkem v bohoslužebném společenství, jehož základním pravidlem je Zákon, který zároveň obsahuje Boží sliby. Ukazuje se, že Boží záměr je neodlučně spojen s historií izraelského lidu. Tento plán je plně uskutečněn až v Nové smlouvě - čili Ježíšem Kristem. Než k tomu nazraje čas, je Boží lid Starou smlouvou zavázán k věrnosti Zákonu.
Když jej však budeš opravdu poslouchat a činit všechno, co mluvím, stanu se nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. Můj anděl půjde před tebou a uvede tě k Emorejcům, Chetejcům a Perizejcům, ke Kenaancům, Chivejcům a Jebúsejcům, a já je zničím. Nebudeš se klanět jejich bohům a nebudeš jim sloužit. Nebudeš se dopouštět toho, co páchají. Úplně je rozmetáš a na kusy roztříštíš jejich posvátné sloupy ...

A ve tvé zemi (pak už) nebude ženy, která by potratila nebo která by byla neplodná; obdařím tě plností let. Pošlu před tebou svou hrůzu a uvedu ve zmatek všechen lid, k němuž přicházíš; obrátím před tebou všechny tvé nepřátele na útěk. Pošlu před tebou děsy, aby před tebou vypudili Chivejce, Kenaance a Chetejce. (Exod 23,22-28)

Hospodin řekl Mojžíšovi: "Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít. Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne odpočinul a oddechl si." (Exod 31,12-17)

Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Dbejte na mé dny odpočinku a mějte v úctě mou svatyni. Já jsem Hospodin. Jestliže se budete řídit mými nařízeními, dbát na má přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. Výmlat bude trvat až do vinobraní a vinobraní zas až do setby. Najíte se svého pokrmu dosyta a budete sídlit ve své zemi bezpečně. Zemi daruji pokoj a nikdo vás nebude děsit, když budete spát. Učiním také přítrž řádění zlé zvěře v zemi a vaší zemí nebude procházet meč. Budete pronásledovat své nepřátele, takže padnou před vámi mečem. Pět z vás jich bude pronásledovat sto a sto z vás jich bude pronásledovat deset tisíc. Tak padnou vaši nepřátelé před vámi mečem. Obrátím se k vám a způsobím, že se rozplodíte a rozmnožíte. Svou smlouvu s vámi upevním. Budete jíst starou úrodu z loňska, dokud loňskou neodstraníte kvůli nové. Zřídím si mezi vámi příbytek a nezprotivíte se mi. Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abyste tam nebyli otroky. Rozlámal jsem břevna vašeho jha, abyste mohli chodit zpříma.

Jestliže mě nebudete poslouchat a nebudete plnit všechny tyto příkazy, jestliže zavrhnete má nařízení a zprotivíte si mé řády, takže nebudete plnit všechny mé příkazy, ale budete porušovat mou smlouvu, pak já vám učiním toto: Navštívím vás hrůzou, úbytěmi a zimnicí, pohasnou vám oči a budete plni zoufalství. Nadarmo budete sít obilí, snědí je vaši nepřátelé. Postavím se proti vám a budete poraženi svými nepřáteli, a budou nad vámi panovat ti, kdo vás nenávidí, budete utíkat, i když vás nikdo nebude pronásledovat. Jestliže mě ani potom nebudete poslouchat, budu vás trestat za vaše hříchy ještě sedmkrát víc. Roztříštím vaši pyšnou moc a učiním, že nebe vám bude jako železo a země jako měď. Nadarmo bude spotřebována vaše síla. Země vám nedá svůj výnos a stromoví v zemi neponese ovoce. Jestliže mi i pak budete odporovat a nebudete mě chtít poslouchat, přidám vám sedmkrát víc ran pro vaše hříchy. Pustím na vás polní zvěř. Ta vás připraví o děti, vyhubí váš dobytek a ztenčí vaše řady; vaše cesty zpustnou. Jestliže se tím nedáte ode mne napomenout a budete mi dále odporovat, i já se vám budu stavět na odpor a budu vás bít sedmkrát víc za vaše hříchy. Uvedu na vás meč pomsty, aby pomstil porušování smlouvy. Shromáždíte-li se do svých měst, pošlu mezi vás mor a budete vydáni do rukou nepřítele. Až vám zlomím hůl chleba, bude deset žen pro vás péci chléb v jediné peci a budou vám odvažovat chléb na příděl. Budete jíst, ale nenasytíte se. Jestliže mě ani přesto neuposlechnete a budete mi dále odporovat,  i já se vám budu stavět na odpor v rozhořčení a budu vás trestat sedmkrát víc za vaše hříchy. Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer. Zahladím vaše posvátná návrší a roztříštím vaše kadidlové oltáříky, vaše mrtvoly pohodím na mršiny vašich hnusných model a zprotivíte se mi. Obrátím vaše města v trosky, vaše svatyně zpustoším a nepřivoním k libé vůni vašich obětí. Sám zpustoším zemi tak, že nad ní strnou i vaši nepřátelé, kteří se v ní usadí. Vás pak rozptýlím mezi pronárody, vpadnu vám s taseným mečem do zad, takže se vaše země stane pustinou a vaše města se promění v trosky. Tehdy si země vynahradí své roky odpočinutí po celou dobu, co bude zpustošena, až vy budete v zemi svých nepřátel. Tehdy bude země odpočívat a vynahradí si své roky odpočinutí. Po celou dobu zpustošení bude odpočívat, protože nemohla odpočívat ve vašich letech odpočinutí, když jste v ní sídlili. Naplním ustrašeností srdce těch, kdo z vás zůstanou v zemích svých nepřátel, že je zažene i šelest odvátého listí. Budou utíkat jako před mečem a padat, i když je nikdo nebude pronásledovat. Budou klopýtat jeden přes druhého jako před mečem, ačkoli je nikdo nebude pronásledovat. Neobstojíte před svými nepřáteli. Zahynete mezi pronárody a pohltí vás země vašich nepřátel. Kteří z vás zůstanou, zaniknou pro svou nepravost v zemích svých nepřátel, a také pro nepravosti svých otců zaniknou. Pak budou vyznávat nepravost svou i nepravost svých otců, zpronevěru, jíž se na mně dopustili, a že mi odporovali. Proto i já jsem se jim postavil na odpor a zavedl jsem je do země jejich nepřátel, dokud nebude jejich neobřezané srdce zkrušeno a dokud neodpykají své provinění. I připomenu si svou smlouvu s Jákobem a též svou smlouvu s Izákem, také si připomenu svou smlouvu s Abrahamem, i tu zemi si připomenu. Země totiž bude od nich opuštěna a vynahradí si své roky odpočinutí, bude zpustošena, bez nich, dokud oni neodpykají své provinění, protože znovu a znovu zavrhovali mé řády a má nařízení si protivili. (Levit 26,1-43)
A vskutku - kdykoliv Boží lid plnil smlouvu, vedlo se mu dobře. Když odpadal od smlouvy, přicházely pohromy. A tak jsou dějiny lidu Starého zákona jakýmsi oscilováním mezi dvěma opačnými stavy. Na jedné straně - naplňováním Hospodinova zaslíbení: "Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání." (Deut 7,9) A na straně druhé - selháním Izraelitů, kterým se zastesklo po dekadentním pohanství, jaké viděli u okolních národů. A v takových dobách se naplnila hrozba: "Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci." (Exod 22,23) Jako by jim Bůh říkal: "Tak vy byste chtěli být jako ostatní národy? To vám nedovolím!" Poté, co byl Izrael zachráněn z Egypta, vyveden do svobody, souhlasil se smlouvou, okusil její dobrodiní a přijal privilegia, už není cesty zpět. Buď s Hospodinem nebo do záhuby.

Pohromy vyvrcholily babylonským zajetím. Chrám byl zbořen, židé odvlečeni pryč ze země. Až po hlubokém pokání, po mnohém pláči, když "při řekách babylonských sedávali a plakali, když vzpomínali na Sión" (Ž 136/137), je Hospodin navrátil do Svaté země. Chrám byl znovu vystavěn, dokonce zveleben, jak ještě nikdy nebyl, ale Boží lid už nedosáhl té slávy a síly, jakou měl kdysi. Velesvatyně chrámu už bez archy úmluvy zela prázdnotou, a národ izraelský musel útrpně snášet okupování své země cizáky. A když pak Izrael zavrhl smysl své existence, tj. Mesiáše, naplnily se všechny ty strašné Hospodinovy hrozby, které čteme v závěru výše uvedené citace.



Plněním smlouvy, do které se vstupovalo obřízkou a přijetím víry v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, se člověk stával součástí Božího lidu, starého Izraele. Sám Pán Ježíš jako zákonodárce všechny podmínky Staré smlouvy splnil a naplnil, aby pak uzavřel smlouvu novou - zpečetěnou jeho vlastní krví, kterou prolil na kříži.

Zároveň si tímto svátkem připomínáme, že zatímco do duchovního prostoru Staré smlouvy se vstupovalo obřízkou, tak na Nové smlouvě získáváme osobní účast skrze svatou Tajinu křtu a dalšími svatými Tajinami. Stará smlouva se zpečeťovala dodržováním dne odpočinku a ostatních přikázání Desatera, a to převzala i smlouva nová. Stará smlouva měla přípravný charakter a zůstávala spojena s tímto světem, proto jako den odpočinutí stanovila sobotu, což je den dokonání Božího tvoření. Nová smlouva se už neváže na tento hynoucí svět, ale na Boží Království, a proto křesťané od nejstarších dob slavili jako vrchol týdne a den svého odpočinku neděli, což je den Kristova Vzkříšení, čili překonání smrti, rozlomení té měděné brány, která drží lidské duše v zajetí tohoto porušeného světa a podsvětí. Stará smlouva se udržovala přinášením zvířecích obětí, kadidla a plodů země, Nová smlouva se udržuje svatou liturgií, přinášením chleba a vína a jejich proměnou na Tělo a Krev Kristovy. Tak to přikázal Pán svým učedníkům, aby "činili na jeho památku". (1Kor 11,25)

Řecký pojem pro smlouvu "diatheke" znamená čin, kterým člověk rozhoduje o svém majetku, sám nebo prostřednictvím vykonavatelů své vůle; tj. může znamenat i "pořízení" či závěť. Kristova slova se vztahují k jeho golgotské oběti a uzavírají s učedníky a "mnohými dalšími" smlouvu. Smlouva vstupuje v platnost prolitím krve a smrtí. Jako osobní závěť se uzavírá za života, ale platnou se stává smrtí a vykonává se až po smrti toho, kdo toto pořízení učinil, tak nás smrt Ježíšova učinila vlastníky dědictví, které nám bylo slíbeno. (Žid 9,15nn) Eucharistií berou věřící účast na Ježíšově smrti, a tím se spojují s Bohem svazky Nové smlouvy a přijímají od Něj mnohé jeho dary.

Stará smlouva byla uzavřena skrze krev zvířecí oběti. Tyto starozákonní oběti měly význam spíše morální a jejich duchovní význam se zakládal na tom, že byly předobrazem Kristovy mesiášské oběti na kříži. Krev zvířecích obětí nemohla sama o sobě spojit člověka s Bohem, ale krev Božího Syna tuto moc má. Starozákonní oběti smiřovaly člověka s Bohem jen nedokonale (morálně, neproměňovaly člověka) a dle míry jeho víry v Hospodina a jeho pokání. Novozákonní svaté Tajiny mají moc člověka proměňovat, znovuzrozovat, úplně odpouštět hříchy, dávat mu věčný život v Božím Království - to nebylo v rámci Staré smlouvy možné. Až Kristova krev přináší člověku dokonalé smíření s Bohem, protože jejím důsledkem je dar Ducha Svatého lidem. Nová smlouva tak dává svému lidu, novému Izraeli, veškerou blahodať - blahodať nad jakoukoliv blahodať (viz prolog k Janově evangeliu). Nová smlouva už není literou (psanou či tesanou), ale je napsána Duchem na lidských srdcích. Kristova krev obnovuje dávnou jednotu lidských plemen a národů (v Kristu ani Žid ani Řek; Kol 3,11; Zjev 5,9n), a tím je zdrojem katolicity (všeobecnosti) Církve.
V pozadí tušíme důvod starozákonního Božího požadavku na oddělení Izraele od ostatních lidských plemen, který se postupně prohluboval. V dobách patriarchů bylo ještě požehnáno brát si ženy z některých (ne jakýchkoliv) jiných národů a ras (viz Jákob nebo Mojžíš), pak se tyto možnosti uzavíraly. Bylo to z důvodů zachování lidství nezasaženého působením démonů před potopou či po potopě? Izrael měl být nositelem démony nepoškozeného lidství, aby je mohl na sebe vzít Boží Syn při vtělení, očistit a vzkřísit je - čili zbožštit a povznést s sebou do nebe. Narodit se tedy mohl jedině přijetím Bohem stvořené přirozenosti, nikoliv tím, že by se oblékl ve výtvor ďábla! Izrael musel toto Adamovo lidství zachovat, proto se nesměl mísit s okolními národy zrůd.

Některé národy, které byly zřejmě zasaženy zlem až do základů svého lidství, přikazoval Hospodin Izraelitům vybít. Zkaženost jejich lidství, mravů i náboženství (v podstatě satanismus) nebyla totiž už věcí špatné volby, ale byla zakotvena přímo v jejich genech a duších; byly to vlastně zrůdy. Existuje názor, že tato zkaženost se kvůli neposlušnosti Izraelitů dostávala i mezi ně a projevovala se vzpourou proti Hospodinu už na poušti. Proto Hospodin vytříbil jeden kmen, z něho jeden rod a jednu linii, která zůstala nezasažená a z níž se mohla narodit Panna Marie. V době novozákonní je na světě lék na zkažené lidství - krev Páně, kterou se přijímajícímu podává očištěné a zbožštěné lidství Kristovo. Proto je tu místo jednoho národa či jednoho vybraného plemene všeobecná Církev, která je pro všechny. Kdokoliv, kdo je způsobilý k víře a má morální předpoklady k životu v Církvi, může vstoupit a uzdravovat se.
Ve Staré smlouvě je vše ještě pozemské. I požehnáním, přáním pokoje: "Šalom!" se tam myslí pozemský blahobyt, klid a šťastný život. Jistě není náhodné (ale dílem Boží prozřetelnosti), že se evangelia zachovala v řečtině, která je považována za jazyk originálu (i nejstarší dochovaný text Matoušova evangelia), a tak z novozákonní mluvy vymizelo slovo "šalom", ale z Kristových úst slyšíme: "irini". V Nové smlouvě je všechno duchovní - naším cílem už není nic zemského, ale nové nebe a nová země, Boží Království, kde nebude svítit slunce, nýbrž Beránek. Když žehnáme slovy: "Pokoj všem!" pak tím podáváme duchovní pokoj, kontemplaci Boha, resp. udělujeme dar samotného Krista, který je naším pokojem, dává "Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." (Filip 4,7)
Dokladem, jak bylo chápáno Boží požehnání a "šalom" mezi Kristovými učedníky, je jejich úžas (přímo zděšení) nad slovy Pána: "Snáze projde velbloud uchem jehly, než by bohatý vstoupil do Božího Království." (Mat 19,24) Oni (stejně jako ostatní židé kolem) chápali bohatství a pozemské štěstí a úspěch jako nesporný důkaz Boží přízně a požehnání, proto se nechápavě tázali: "Kdo potom může být spasen?" Když ne bohatí, kdo by tedy měl být Božím oblíbencem? Boží Království viděli jako společenství především bohatých, mocných a úspěšných, pokud jsou tito šťastlivci zároveň příslušníky vyvoleného národa a plní si své povinnosti (je to trochu zjednodušeně řečeno, ale rámcově lze jejich myšlení takto charakterizovat; příchod Mesiáše si představovali jako fantastickou éru bohatství, hojnosti a politické síly Izraelitů - tak mělo vypadat Hospodinovo navštívení).
A má oblíbená citace slov, jimiž se Pán Ježíš loučil s apoštoly: "Avšak Utěšitel, ten Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Zanechávám vám pokoj, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já dávám. Nermuťte se v srdcích a nemějte strach." (Jan 14,26-27)

Naplňovat Boží zákon obřezání mělo smysl, dokud nebyl obřezán Ten, kdo Zákon vydal. Když byl obřezán zákonodárce, byl Zákon naplněn a překonán. Při tomto nenápadném svátku jsme tedy přivedeni k události, která je svědectvím střídání smluv: pozemské bude vystřídáno nebeským, přípravné nahrazeno dokonalým.

* * *

Nová smlouva se stává středem křesťanské bohoslužby. Svatou Tajinu Eucharistie, Kristova Těla a Krve On sám - jakožto Pán - ustanovil při poslední večeři a odkázal Církvi. Eucharistická služba je "církvetvorná" - tj. Církev se uskutečňuje tam, kde se scházejí alespoň dva nebo tři pokřtění a konají tuto svatou Tajinu. Tam se děje příchod nebeského Království a naplňuje se Nová smlouva, jejímž vrcholem, k němuž se blížíme, je svatba Nevěsty s Beránkem čili Církve se svým nebeským ženichem. (Zjev 21,2; 9)


(Příště o svátku Křtu Páně)












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz