1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1108: #

Administrátor --- 22. 1. 2016
Bilance církevního smíru

Krize je skončena. Zapomeňte

Otevřela se nám cesta ke smíru. To znamená především cestu k obnovení jednoty episkopátu, a tím k normální kanonické správě v naší místní autokefální církvi. Má to jen jednu vadu - takto jsme si to asi nikdo tak úplně nepředstavoval. To je samozřejmě jen můj soukromý názor (podotýkám, že v celém článku hovořím jen sám za sebe a nikoho nezastupuji).

Teď samozřejmě nastane výměna názorů na interpretaci uzavřených dohod. Lidská hloupost a malost se často projevuje tím, že potřebuje ukazovat svaly a představovat svého nositele jako jednoznačného vítěze. Vlastně už to začalo. Ruské noviny uveřejnily svůj pohled na nastalou situaci, čerpající z informací anonymního zdroje "blízkého Moskevskému patriarchátu". Trochu mě zamrzelo, že ještě nedávno tak nadějné Rusko se nezmohlo na nic jiného než na takovou malost a trapnost - vybrat si z uzavřených dohod jen to, co lze nějak překroutit, a pokračovat v dezinformacích. Zdá se, že jakási velkorysost, která byla kdysi typickou ruskou vlastností, se u současné ruské věrchušky dávno vytratila.

Článek ruských novin samozřejmě předhazují zvláště webové stránky pracující s kradenou identitou (tj. vystupující jako by to byly oficiální weby církevních institucí). Ale to už jaksi patří k mravní úrovni jejich redaktorů. Nad takovými drobnostmi se u nás už jen mávne rukou.

Ruské loutky u nás tedy vytrubují svou proklamaci (nic jiného se od nich asi nedalo očekávat), že Ekumenický patriarchát uznal volbu Rostislava na prešovském "sněmu" za řádnou, ač v dokumentech z Konstantinopole čteme pravý opak - Rostislav je uznán na principu ikonomie (tím se zřetelně formuluje, že jeho volba řádnou nebyla). Chtělo by se říci, že by se někdo měl naučit alespoň číst, když už neumí psát.
Uzavřená dohoda má v sobě nějakou tu trpkou pilulku pro všechny zúčastněné strany. Nikdo nedostal vše, co chtěl. (Možná je to znamení spravedlnosti dohody, nevím.) Pro naši stranu je hořkým zklamáním, že pod tlakem mezinárodních okolností a kvůli nesmiřitelnosti Slováků se nepodařilo prosadit opakování sněmu a vykonat ústavní volbu metropolity, který má být vybrán (či vylosován) ze dvou řádně ústavně zvolených a intronizovaných arcibiskupů (pražského a prešovského). Bylo přistoupeno k přijetí Slováky nárokovaného stavu, čili k řešení z pozice krajní ikonomie. V principu nic proti ikonomii, i ta by mohla být ještě uspokojivým - ač nouzovým - východiskem z krize, kdyby však z druhé strany byl alespoň nějaký náznak připuštění, že kolem volby metropolity nebylo vše, jak mělo být. Ale protože taková reflexe na slovenské straně absentuje a jediným jejich "argumentem" pro ospravedlnění způsobu, jak byla volba provedena, byla vždy tvrdošíjná neústupnost slovenských delegátů, stane se taková krajní ikonomie špatným východiskem pro budoucnost. Pro dnešek se roztržený šat přelepí záplatou, a po nás potopa... Takové tvrdošíjné jednání, jaké Slováci předvedli, se mi zdá necírkevní a vzdálené duchu pokory a lásky a schopnosti se domluvit. Z pozorování minulého církevního života si dovolím téměř s jistotou prohlásit, že se naší církvi vrátí nevyřešení tohoto problému - tak v horizontu deseti, nanejvýše dvaceti let - jako bumerang.

Bude to jako nevyčištěná a špatně zahojená rána. Rány na těle církve se čistí pokáním nebo alespoň přiznáním pochybení, a to zřejmě schází. Někde pod povrchem naší místní církevní historie a našeho církevního vědomí to bude hnisat. Několikrát jsem už v průběhu let viděl, že každá chyba se vrací. Člověku i církvi. A dopadne to především na ty, kteří svou tvrdošíjností nedovolili zjednat nápravu. Budu moc rád, jestli se mýlím.

Teď je však potřeba obnovit jednotu episkopátu. Mám-li promluvit k naší straně - musíme přistoupit na uzavřenou dohodu, uznat Rostislava metropolitou, ať už byla jeho volba jakákoliv. Co jsme mohli pro nápravu věcí učinit, jsme učinili. Naše možnosti jsou vyčerpané. Zachraňme kanonickou jednotu církve.

* * *

"Pyrrhovo vítězství" Moskvy. Uprostřed zlatých síní Moskevského patriarchátu může teď patriarcha Kyrill odbýt Ilarionovo blahopřání k vítězství jejich církevní politiky - třeba s použitím citace válečníka Pyrrha: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.“

Podle uzavřených dohod se nad pseudo-autokefalitou, která nám byla udělena Moskvou (1951), definitivně zavřela voda (o tom se v ruských novinách, informovaných ze zdrojů "blízkých patriarchátu", asi nedočtete). Z toho v Moskvě zřejmě zrovna nejásali. Jim se totiž vůbec nelíbilo, že jsme dostali a přijali autokefalitu od Konstantinopole (1998-99), a stále nám zdůrazňovali, že jsme pravou autokefalitu dostali už od Moskvy. Tyto fantazie nám stále vtloukali do hlavy. Stále se snažili si nás udržet ve sféře svého výhradního vlivu. Zakládala se zastupitelství (jedno u nás, pak další v Moskvě). Nevidím, že by tato zastupitelství měla jiný smysl než umožnit zde uplatňovat vliv Moskvy. Proto po roce 1989 vznikl velký tlak ze strany starší generace duchovenstva, aby bylo karlovarské ruské zastupitelství zrušeno, resp. proměněno na normální naši farnost. Místo toho se po udělení konstantinopolské autokefality začal vliv Ruska u nás dramaticky stupňovat.

Slyšel jsem i takový názor, že právě z východu přišel impuls k vyvolání krize u nás. Byla to prý pomstychtivá reakce na omluvu metropolity Kryštofa, adresovanou Ekumenickému patriarchátu, od něhož se vladykovi před tím dostalo ostrého pokárání a varování; hrozila i nepřítomnost patriarchy Bartoloměje na cyrilometodějských oslavách. V omluvě se vladyka tedy kál za to, že požehnal konání velké církevní oslavy k 60. výročí udělení moskevské autokefality, a zlehčil tím význam aktu darovaní autokefality z Konstantinopole. Jenže touto omluvou prý šlápnul zase na kuří oko moskevských snílků o ruském církevním primátu. Výsledkem bylo, že krátce na to už nebyl náš metropolita naším metropolitou (autokefalita neautokefalita - Moskva má dlouhé prsty). Nemohu to plně posoudit, ale myslím si, že to možné je. Ostatně zprávy, že se Moskva v průběhu krize nezvaně vměšovala a krizi svými intrikami (a penězi) prohlubovala, se mi zdají být nezpochybnitelné. (Tady se naplno projevil ten kulturní rozdíl mezi Moskvany a Řeky; lekce pro všechny, kdo mají oči k vidění.) Konec konců, ona jediná měla z krize v naší církvi prospěch, a proto ji (jak se mi zdá) podporovala. Měla dost důvodů doufat, že jí naše církev nakonec spadne do klína jakožto její "autokefální" kolonie. Teď jenom doufejme, že současné řešení krize bude koncem i hrozby rusifikace místní církve. Jak se ukazuje, teprve nyní se pro naši místní českou církev uzavírá éra sovětského vlivu (na který někteří v dáli na východě možná nostalgicky vzpomínají).

Snad si uvědomují i Rusové žijící trvale zde, že zmrazení kolonizačních plánů Moskvy je výhra i pro ně. Asi by se jim nelíbilo, kdyby se zde kvůli moskevské politice dostali do pozice kolonizátorů (či rovnou okupantů) naší církve, což by se pochopitelně odrazilo nejen v napětí uvnitř církve, ale zároveň v nárůstu celospolečenské nevraživosti vůči nim. Zatím zde z širšího společenského okruhu rusifikátorům posloužil jen zmanipulovaný "investigativec" Klíma, kterého vodili za nos informátoři z "katakomb", a Lidové noviny, které při své rusofobii s dojemnou hloupostí podpořily moskevské církevní pletichy. Leč v tisku to byl spíše ojedinělý incident. Kdyby i nějaká seriosnější média začala informovat, že tzv. "česká" pravoslavná církev se změnila na expozituru Moskvy a patriarchát (známý svým těsným napojením na Kreml) zde realizuje nějaké své záměry, mohli by se naši místní ruští bratři a sestry dostat do velice ošemetné situace (zvláště v kontextu současného problému migrace a nárůstem nepříznivého rozpoložení Čechů k cizincům). A to zdejším Rusům rozhodně nepřejeme.

Možná by pak byli zde žijící Rusové z politiky Moskvy tak nešťastní, jako jsou teď mnozí pravoslavní Ukrajinci (kanonicky spadající pod Moskevský patriarchát). Ti prý vytvořili obrovský tlak na svého metropolitu, aby umožnil přestat vzpomínat patriarchu Kyrilla v chrámech. Lidé tam nechtějí kvůli té ostudě vůbec slyšet jméno "svého" patriarchy při bohoslužbách (stejně jako odmítají modlitby za svou zemi, je-li nazývána "ruskou zemí"... To jsme to dopracovali. Osobně si myslím, že by Moskva měla přestat budovat vzdušné zámky své celosvětové pravoslavné dominance a konečně obrátit svou pozornost na své vnitřní problémy - má jich v samotném Rusku více než dost. A nebo se může věnovat nápravě své reputace na Ukrajině. Zatím to vypadá, že její velkolepý palác, co měl zářit světu, má základy na písku.
Pro mě osobně to všechno byla vskutku užitečná lekce, jak vypadá představa moskevských církevních špiček o "bratrské pomoci" (ta bývá v provedení Moskvy pravidelně "něžná jako žaludeční křeče"). Ještě asi před deseti lety jsem vkládal do Rusů velké naděje a myslel si, že by nám Moskevský patriarchát mohl a měl více pomáhat v budování církve. (Dlužno však podotknout, že to bylo za éry patriarchy Alexije II. S nástupem nového patriarchy se poměry uvnitř Ruské církve dramaticky mění a mnozí se domnívají, že nikoliv k lepšímu.) Často dnes vzpomínám, jak jsem kdysi vůbec nerozuměl staré generaci našich českých duchovních, která byla ve věci vztahu Rusů k českému pravoslaví zarytě skeptická a chápala naši autokefalitu především jako obranu před vlivem Ruska na vnitřní věci naší České církve.

Myslím, že u nás asi nebudu zdaleka jediný, kdo po krizových událostech ve zdejší církvi dramaticky změnil vzhlížení k současné Ruské církvi. Pochopitelně je při tom potřeba odlišovat tradiční ruskou duchovnost, světce, starce a pokorné věřící, od té církevní politiky, kterou provádí ve svých přepychových komnatách církevní hierarchie. Je na čase si (přes všechny sympatie k tomu, co je krásné a dobré v ruském světě) uvědomit, že Moskva - to je jiná kultura a jiný způsob myšlení, než na jaký jsme zvyklí a jaký očekáváme. Tam u nich je vše veliké, silné, mocné a tak rozlehlé, že nad tím slunce nikdy nezapadá, a včera tam už znamená zítra (a zítra zase včera), že pro nic malého či křehkého, co potřebuje dýchat a prostor k růstu, tam nemají ani za mák pochopení. Tam se poroučí větru i dešti. Lidé se tam nepočítají na osoby, ale na masy. Pravoslavná církev tam má tolik svatých, že je nemá ani spočítané. Kalichy na liturgii jsou tam desetilitrové. Duchovenstvo je sešikované patriarchova zlatá armáda; přisluhující hypodiákoni chodí při bohoslužbách se svícny pochodovým krokem a otáčejí se jako vojáci. Pokud se při chrámové službě (zvláště archijerejské) něco pokazí, tak se z toho umírá hrůzou. Můžeme něco z toho obdivovat, něčeho z toho se děsit, ale buď jak buď, je to součást jiného druhu kultury.

A navíc, církev tam má ve vědomí svých prelátů opravdu značně rozvinutý vojensko-komerčně-politický rozměr. Páteří církve jsou v ruských městech penězovody napojené sponzory a místní oligarchy a vysávající farnosti, aby napájely část duchovenstva a hlavně episkopát, patriarchát... Žádný přepych a luxus není dost velký, aby ses s ním v církevní struktuře nemohl setkat. Všude přísná kázeň, tresty, církevní byznys, taxy odvodů pro městské farnosti (na některých místech mají farnosti stanovenou tučnou sumu, kterou musí odvádět hierarchii, ber kde ber), překládání komerčně méně úspěšných duchovních. Tam je od duchovenstva požadována taková disciplína, že by se jezuiti mohli učit. Na všechny chrámové a bohoslužebné potřeby či vybavení je monopol. Svíčky se povinně odebírají od toho, kdo má povoleno na tom vydělávat (a odvádí část zisku tam, kam patří). Do chrámů se musí nakupovat jen pozlátkové kýče, pochybné umělecké i řemeslné kvality a povětšině předražené zboží ze Sofrina a několika málo dalších "požehnaných" výroben, a církevní dozor to pečlivě kontroluje. V církvi věřící platí za všechno (jen tu a tam je něco dobrovolné, ale i tak se očekává, že zaplatíš, jak je zvykem; na internetu jsou fotografie ceníků z chrámů - kolik stojí modlitba za nemocného atd.). Na přání věřících bere episkopát zřetel spíše jen výjimečně. Rusové to s pokorou snášejí a ještě se za každé trápení radují (i když poslední dobou vytrvale sílí kritické hlasy). Není mou věcí soudit, jak to dělají v Rusku, ale kdyby tohle přišlo sem, tak Češi z církve utečou. Ti z nás, co sem zatahují vliv Moskvy, si vůbec neuvědomují, s čím si zahrávají. Nejvíce duchovního užitku nám může tato moskevská církevní kultura přinést tím, že zůstane hodně daleko.
Pokud bylo metropolitovo snížení významu moskevské autokefality tím důvodem pro vyvolání krize, tak jsou pro Moskvu výsledky žalostné. Hra na autokefalitu z komunistické Moskvy dozněla. Ve svém finále nám přinesla spoustu trápení. A my můžeme děkovat Bohu, že tato schizofrenie se dvěma autokefalitami je pohřbena. Vladyka Rostislav má štěstí, že se tímto "tancem mezi vejci", při němž nutně musí vznikat neřešitelné situace, už nemusí zabývat.

Nu, a pak půjdou věci dál. Na Slováky čeká trpká tabletka implementace konstantinopolského tomosu do ústavy naší místní církve. Zbývá jen přátelsky popřát: "Dobrou chuť."

* * *

Rekapitulace

Každý musíme za ukončení krize zaplatit. Vladyka Rostislav se musí omluvit za své podivuhodné výroky na adresu starobylých patriarchátů. My musíme zapomenout na to, co bychom mohli považovat za ústavní volby, a uznat Rostislava metropolitou, načež snad co nevidět dojde ke společné liturgické službě všech místních biskupů, kteří jsou ve funkci, a tím i k vzájemnému uznání na jejich postech. Slováci zaplatí přijetím tomosu. A jednou zaplatí všichni ještě podruhé v budoucnosti, a doufejme, že na tu finální splátku bude církev ještě mít.

Tak velí konstantinopolská dohoda, která nám mezi řádky sděluje: "Věc je skončena, zapomeňte." (Ještěže už ve svých letech nemám takový problém něco zapomenout. Mladým však není co závidět.)












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz