1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Vlastní příspěvky, jakékoliv dotazy a náměty může kdokoliv zaslat na adresu .

Tematický přehled příspěvků Ambonu #

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě



Ikona dne

Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Kalendář


Příspěvky na Ambonu:
(nejnovější jsou hned zde nahoře)

Zobrazit příspěvek č. 161 jednotlivě

Administrátor --- 15. 5. 2007
Neděle o slepém: velice provokativní téma - o slepé učenosti

Poslední paschální neděle: neděle o slepém

Kráčeje kolem Ježíš, uzřel člověka slepého od narození.
I otázali se učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, či rodičové jeho, že se slepý narodil?
Odpověděl Ježíš: Ani tento nezhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveny byly skutky Boží na něm.
Já musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokud den jest. Přichází noc, kdyžto žádný nebude moci dělati.
Dokud jsem na světě, Světlo jsem světa.
To pověděv, plivnul na zemi a učinil bláto ze sliny, i pomazal tím blátem oči slepého.
A řekl jemu: Jdi, umyj se v rybníku Siloe, což se vykládá: Poslaný. A on šel a umyl se, i přišel, a viděl.
Sousedé pak a ti, kteříž jej prve vídali slepého, řekli: Je to ten, který sedával a žebral? ...
...Tedy přivedli toho, kterýž dříve byl slepý, k farizeům.
Byla pak sobota, když Ježíš učinil bláto a otevřel oči jeho.
I tázali se ho ... farizeové, jak se to stalo, že prozřel. On pak řekl jim: Bláto položil mi na oči, a umyl jsem se, i vidím.
Tedy někteří z farizeů řekli: Tento člověk není z Boha, neboť nezachovává sobotu. Jiní pravili: Kterak může člověk hříšný takové divy činiti? I byla hádka mezi nimi.
Tedy řekli opět slepému: Co ty o něm pravíš, že otevřel oči tvé? A on řekl: Že prorok jest.
I nevěřili Židé o něm, by slepý byl a prozřel...
... a řekli jemu: Vzdej chválu Bohu. My víme, že člověk ten hříšník jest.
I odpověděl on a řekl: Jest-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, již nyní vidím.
I řekli jemu opět: Co učinil? Kterak otevřel oči tvé?
Odpověděl jim: Již jsem vám pověděl, a neslyšeli jste? Co opět chcete slyšeti? Zdaliž i vy chcete učedníci jeho býti?
I zlořečili jemu a řekli: Ty sám jsi učedníkem jeho, ale my jsme Mojžíšovi učedníci.
My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tamtom pak nevíme, odkud jest.
Odpověděl ten člověk a řekl jim: Toť jest jistě divná věc, že vy nevíte, odkud jest, a on otevřel oči mé.
Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší, ale kdo by byl ctitel Boží a vůli jeho by činil, toho slyší.
Od věku není slýcháno, aby kdo otevřel oči slepého tak narozeného.
Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového učiniti.
Odpověděli a řekli jemu: Ty jsi se celý v hříších narodil, a ty náš učíš? I vyhnali jej ven.
Uslyšel pak Ježíš, že jej vyhnali ven. A když jej nalezl, řekl jemu: Věříš-li ty v Syna Božího?
Odpověděl on a řekl: I kdo to jest, Pane, abych věřil v něho?
I řekl jemu Ježíš: I viděl jsi ho, a kterýž mluví s tebou, onť jest.
A on řekl: Věřím, Pane, a klaněl se jemu.
I řekl jemu Ježíš: Na soud přišel jsem já na tento svět, aby ti, kteříž nevidí, viděli, a ti, jenž vidí, aby slepí byli.
(Jan 9,1-38)

(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Evangelium této poslední paschální neděle nám ukazuje dva případy slepoty: slepotu člověka od narození nevidomého a slepotu vysoce vzdělaných a zbožných farizeů; slepotu tělesnou a slepotu duchovní.
Tělesná slepota je hrozná, nevidomý člověk je připraven o nejdůležitější z pěti smyslů; ještě horší je však slepota duchovní. Zatímco tělesná slepota brání nevidomému spatřit krásu tohoto pozemského světa, pak slepota duchovní znemožňuje člověku vidět Boha.
Zatímco slepotu tělesnou si člověk uvědomuje, tak slepotu duchovní si nepřizná.
Tělesná slepota pomine spolu s tímto krátce žijícím tělem. Duchovní slepota nepomine, ale člověk si ji odnáší na věčnost. Tělesnou slepotou jsme raněni nedobrovolně, a proto není stíhána žádnými duchovními následky; kdežto duchovní slepota - to je volba člověka, který se rozhodl zakrýt si oči, nevidět, odvrátit se... A za takové rozhodnutí (ostatně jako za každé své vědomé svobodné rozhodnutí) člověk nese odpovědnost a tudíž i následky.

Když Ježíš uzdravuje člověka, uzdravuje především jeho nitro. Zázrak tělesného uzdravení je viditelným průvodcem neviditelného zázraku uzdravení lidského nitra. Kde nejsou předpoklady k přijetí vnitřního léčení duše, nekoná Pán Ježíš ani viditelné zázraky (proto nepředváděl zázraky jako show pro nevěřící, a zároveň - proto je dnes méně zázraků než ve starých dobách).

Slepému od narození nejen navrátil zrak, ale uzdravil mu duši, takže slepec nejen uviděl tento svět, ale především rozpoznal, kdo je ten, který ho uzdravil, - čili uvěřil v Ježíše. Proto ho Pán uzdravil, aby slepý prozřel a uviděl Božího Syna. Kristus »osvítil jeho duchovní oči a on uviděl pravdu,« píše sv. Theofan Zatvornik a pokračuje: Bývalý slepý statečně vydává svědectví před učenými farizeji a »vyznává Ježíše jako proroka - čili Bohem poslaného. Nesporně pravdivý závěr. Leč knižní vzdělanost nechce vidět tuto pravdivost.« A tak ze sebe vzdělanci, učenci, profesoři a doktoři tehdejší doby učiní naprosté hlupáky (po kolikáté již?), a prostý věřící bez jakéhokoliv vzdělání je předčí nejen vírou ale i rozumem, když na jejich učenou tezi: „My víme, že ten člověk (co tě uzdravil) je hříšník,“ s převahou odvětí: „Vím to, že jsem byl slepý, a teď vidím.“ »Logika vzdělanců (stejně tenkrát jako dnes) však bývá úporná a ve své sebedůvěře se nestydí postavit se přímo proti zjevné skutečnosti. Prostá víra tak získává převahu nad všemi vzdělanci a chytráky tohoto světa: „Víme přece, že Bůh hříšníky neslyší... Kdyby on nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat.“ Zdálo by se, že nyní už nezbývá knižní učenosti, než aby se sklonila před sílou tohoto závěru. Jenže nikoliv - učenci ho vyhnali ven.« Když dojdou argumenty, používají vlivní tohoto světa sílu - vzdělanost nevzdělanost, věda nevěda (stejně tenkrát i dnes). Tyto úvahy uzavřel před stoletím sv. Theofan Zatvornik slovy: »Zkus dnes, dokázat pravdivost víry těm, kteří mají rozum rozložený úporností jejich bezvěrectví. Nevěřící všech dob - jsou lidi ze stejného těsta.«

Rozum neosvícený, bez duchovního zření, není schopen přijmout a uchopit ani ty nejjednodušší pravdy o Stvořiteli. Takový rozum je netoliko slepý ale v duchovních otázkách i neuvěřitelně hloupý. Vírou osvícený rozum pak získává převahu nad sebevzdělanějším rozumem, který je zatemněn nevírou.

A tak je tématem dnešní neděle: prostá moudrost víry versus učená slepota nevěry. Již apoštol Pavel se směje chytrákům tohoto světa a chválí skutečnou moudrost, kterou však tento svět považuje za bláznovství. Jestli to bylo i v minulosti téma provokativní, pak dnes to platí dvojnásob.

O starci Paisiovi z Athosu (+1994) se vypráví, že k němu jezdili profesoři teologie z Athén radit se o složitých otázkách, s nimiž si na univerzitě učenci nevěděli rady. Starec měl jen pár tříd základní školy, ale svým duchovním životem poznal Boha. Dovolil Kristu, aby uzdravil jeho duši, aby mohla prozřít, a viděl pak to, co profesorům zůstává skryto. Dnešní doba je bohatá na vzdělance, ale chudá na světce. Vzdělaných slepců máme přehršel - kam se jen podíváš; vidoucí svaté abys hledal jako jehlu v kupce sena.
Jak aktuální je dnešní evangelijní příběh i v obecné rovině! Žijeme v době triumfu lidské učenosti a zároveň i omračující duchovní slepoty.

Nelze se vyhnout jasné otázce: nejsou oni slepí učení farizeové předobrazem naší vědecko-technické civilizace, která je založena na učenosti, intelektu, omezeně se soustřeďuje jen na zkoumání materiální vrstvy stvoření?
Těžko se opravdu zbavit dojmu, že se naše civilizace žene po jakési cestě směřující „do horoucích pekel“, a vede ji pilná práce slepých vědců, kteří objevují a bádají a vynalézají, co jim stačí síly. Sami nevědí, k čemu jejich objevy nakonec budou sloužit, a i když to mohou uhádnout, práci stejně nezastaví. Bádání nezná meze, prakticky nikdo a nic je trvale neusměrňuje. A tak to vypadá, jako bychom všichni seděli na neřízené střele. Někam letíme a lze tušit, že to jednou někde musí narazit a vybuchnout. Mravenčí práce miliónů intelektuálů tu vytváří jakýsi nový svět, o němž si lze stěží činit nějaké iluze. Jako v mraveništi, kde se všichni horlivě a zároveň slepě snaží, vedeni pouhým instinktem, aniž by věděli, co či kdo je řídí.

Díky této slepotě okusila moderní doba největší hrůzy, jaké kdy lidstvo poznalo (Hirošimu, holocaust, hrůzy obou světových válek vedených moderními zbraněmi...); kvůli této naprosto neuvěřitelné slepotě stojí dnešní svět na prahu ekologické katastrofy, klimatických změn, hladu a žízně, stojí zde vyzbrojen nepředstavitelně ničivými zbraněmi a s entusiasmem se pouští do genetického inženýrství.
Proč se vlastně takhle „obouváme“ do naší drahé vědy a jejích pilných mravenečků? Sv. Kosma Aitolský, prorok, který už před řadou staletí přesně předpověděl technické vynálezy naší doby (automobily, letadla, ponorky, telefon a dal.), nazval tuto materialistickou vědu „zkaženou moudrostí“, kterou daruje lidem ďábel. Jednou z vlastností, která kráčí ruku v ruce s moderní vědou, je z toho důvodu pýcha („dáreček“, který ďábel nenápadně přibalí ke všem svým high-tech produktům), a tou je proniknuta naše moderní vyspělá doba (všiml si toho např. i Jan Werich - vzpomínáte na jeho úvahu nad pojmem středověk, který si současní lidé vymysleli, aby se mohli vyvyšovat nad své předky?) Nu, a pýcha a duchovní slepota to jsou prakticky synonyma.

Sem nás dovedly koleje, po nichž se před několika staletími rozjel vlak naší civilizace. A nedá mnoho práce představit si, kam tyto koleje dále míří...

Co můžeme udělat pro svět, který se řítí po těchto kolejích stále vpřed jako šílený a nechce vidět kam? Vést se vesele v tomto vlaku a nadšeně tleskat všem, kteří sedí na mašině a „šlapou na plyn“?, těšit se na další slibované technologické vymoženosti?
Vede nás slepá věda, ale motorem tohoto vlaku je hýčkaná lidská touha po pohodlí a opojení všemi těmi komplikovanými věcičkami a zařízeními, která nám „obohacují život“. Touhu po pohodlí moderní doba v přemíře uspokojuje svými nezbytnými zbytečnostmi, a zároveň vytváří ještě větší hlad po dalších příjemných marnostech všeho druhu. Tak světskost pohlcuje lidské duše.

Je jen jediná cesta pro křesťana jak zachraňovat svět. Ta vede skrze lidské nitro. Starec Paisij říká přibližně taková slova: „Naprav sám sebe, uzdrav svou duši, a napravíš a uzdravíš tím kousek světa.“ Je potřeba získat správného ducha k tomuto křesťanskému dílu, správnou duchovní orientaci. Zamilujme si prostý život. Opatřujme si jen nutné věci. Zbavme se obdivu k učené slepotě naší doby. Hlavně zavrhněme nekritické sympatie k moderním technologiím (ty technologie tu jsou, a tak ten, kdo chce či potřebuje, může je s uvážlivostí používat, to ještě nemusí být hřích; ale proč by je měl mít rád nebo je dokonce obdivovat?). Veliká duchovní osobnost pravoslavné církve, otec Serafím Rose, již někdy před 30 lety pravil: „Současné uchvácení lidí moderními technologiemi páchá na jejich duších stejné škody jako všechny dávné hereze.“ Proč? Nejspíše mj. proto, že skrze ně moderní osvícení lidé upisují svou duši klamu. Otec Serafím dále vysvětloval, že základem správného duchovního nasměrování je „nesvětskost“ křesťana. Nebýt z tohoto světa, jak to řekl o svých apoštolech Ježíš Kristus.

Nezesvětštělý křesťan, který byl Kristem uzdraven ze slepoty duše, je však dnes jevem už jen řídce se vyskytujícím. A přece - uzdravení člověka, aby viděl Boha a poznával ho, je hlavním důvodem existence Církve. Vše ostatní - sociální práce apod. - je důležité, leč druhotné. Kristus ustanovil Církev především proto, aby lidé měli kam přicházet a uzdravovat se pro věčný život.

Podivný způsob, jakým Kristus uzdravil slepého (slina, bláto, umývání), je úplně jiný postup, než jaký používal pro obvyklé léčení nemocných. Ostatně, hned na začátku Ježíš uvedl, že v tomto případě uzdravení jde o něco jiného než jindy. Je to jinotaj, kterým Ježíš předzvěstoval Církev. Nad tím slepým Pán symbolicky vykonává cosi podobeného stvoření člověka (slina z jeho úst smíšená s prachem země); a následné omytí vodou je pak předobrazem křtu. Říká se tím, že v Církvi se s člověkem děje něco zásadního, jakoby (v jistém slova smyslu) znovustvoření, znovunarození - počínaje křtem tento proces pokračuje celým křesťanským životem. Je to posvátný proces připomínající vývoj a utváření lidského plodu v lůně matky; při něm v nás totiž vzniká, vyvíjí se a rodí se nový člověk (jak píše Nikolaos Kabasilas), který bude žít v nebeském království.
To vše ale může být zmařeno či poškozeno, když člověka od tohoto posvátného duchovního procesu odtrhne světský život, zesvětštění, které je důsledkem vědeckého ducha namyšlené učenosti, panujícího nad naší dobou.

P.S.
Snad je to zřejmé, ale pro jistotu ještě doplním. Nejde tu o nějaký útok na vzdělanost či na lidské poznání samotné, ale o pýchu, která může být (a tak často bývá) s učeností spojena.
Nejedná se zde o útok proti vědě, ale o kritiku slepého bádání, které kvůli duchovně zatemnělému rozumu nezná hranice, nic pro ně není nedotknutelné, a nechápe souvislosti. Žádná z těch unikátních hrůz 20. století by se nemohla uskutečnit bez pracovité píle vědců, vynálezců a konstruktérů. Strašlivá totalita budoucnosti, kterou mnozí spatřují přicházet, bude stát na sofistikovaných technologiích.


Ilustrace - neklamní mudrcové této doby:
nahoře: athonský starec Simeon
dole: otec Serafím Rose


Bohoslužebný hymnus:

S osleplýma očima duše k tobě přicházím, Kriste,
jako ten od narození slepý, vzývám tě kajícně:
Ty jsi přejasné světlo
těch, kdo jsou ve tmě.

(Kondak)



Zobrazit příspěvek č. 160 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 10. 5. 2007
Zamyšlení - o emocích v modlitbě

Střízlivost v modlitbě a duchovním životě

Správný duchovní život bychom mohli přirovnat k uzounké stezce, která vede po horském hřebeni - na obou stranách se otevírají dvě hluboké propasti, hrozící pohřbít pokus věřícího o duchovní život.

Na jedné straně je nebezpečí suchého rozumu, který si činí nárok vše posoudit, aniž by v mysli bylo otevřeno duchovní zření, které dává lidskému myšlení schopnost nahlédnout i to, co není z tohoto materiálního světa.

Na straně druhé zeje propast sentimentu, emocí, rozjitřené fantazie. Pokud tyto city zapojíme do duchovního života nebo na nich dokonce stavíme svůj duchovní život, není taková duchovnost realistická, vlastně ani reálná, je pak buď výplodem naší fantazie nebo (v horším případě) je klamem, který před námi rozvíjejí démoni, tito zkušení scénáristi a režiséři.

Již se zde o „duchovní sentimentalitě“ píše v předchozím příspěvku (č. 154). Aby nedošlo k nedorozumění, raději podtrhnu, že řeč se tu nevede o emocích a citovém životě všeobecně, nýbrž o specifickém případu - spojování citovosti s modlitbou, kdy emoce jsou kladeny do základů duchovního života.
Co vlastně všechno patří do této kategorie, kterou trochu zjednodušeně nazývám „sentimentální zbožnost“? Především exaltované emoce - rozněcování vášnivých citů, a to i když jsou zdánlivě nasměrovány k Bohu, k Ježíši Kristu nebo k Panně Marii. Pěstování a stupňování touhy či stesku nebo rozněžnění - některé křesťanské meditace (katolické) jsou takto zaměřeny. Transpozicí těchto vášní z tělesné do duchovní sféry se mohou neuvěřitelným způsobem rozvinout, a oddá-li se tomu někdo cele (např. v mnišském prostředí) nabudou tyto vášně, které jsou ve svém kořeni vždy nečisté, takové síly, že se věřící dostane do úplného zajetí či pohlcení jimi. Nesmírným klamem je, pokládá-li se něco takového za pravý duchovní život.

Dále sem (do kategorie „sentimentu“) zařazujeme i obrazotvornost a fantazii zapojovanou do modlitby. Připomeňme některé (západní) návody k meditacím, při nichž si má věřící představovat(!), že vidí Krista ukřižovaného a sebe třeba jako jednu z postav pod křížem. Nebo představa objímání Kristových nohou, líbání jeho ran apod. Dalšími meditacemi je předepisováno představovat si, že cítím bolest ukřižovaného Krista, představovat si jeho lásku, prožívat jeho pocity atd. Podobné meditace se zapojením obrazotvorné části mysli mají i buddhisté a další nekřesťanská náboženství; říká se tomu většinou vizualizace. A tato cesta vede přímo do náruče běsů.

Pozoruhodné je, že věřící, který si zvykne na tento způsob duchovního života, začne brzy cítit „duchovní pomoc“, jež mu vychází vstříc, a meditace tohoto druhu mu skýtají více a více uspokojení, radosti a zážitků. Většinou si neuvědomí jejich tělesnou a psychickou povahu, ani si nevšimne, že místo vnitřního míru se jeho nitro rozpaluje zjemnělou smyslnou vášní. Po nějaké době mu začínají tyto vnitřní zážitky přinášet takovou rozkoš, která je nakonec nesrovnatelná s čímkoliv tělesným, a nedokáže už bez ní žít - upadá do zajetí. (Ještě další kapitolou na této cestě jsou pak tělesné projevy: stigmatizace či jiná tělesná hnutí a tělesné projevy vnitřní „duchovní“ rozkoše, o nichž svědčí katoličtí svatí.)

Pravoslavní starci, učitelé modlitby, naléhavě varují, před aktivováním obrazotvorné části mysli při modlitbě, a svým žákům výslovně přikazují: nic si nepředstavovat, nevěnovat žádnou pozornost jakémukoliv zážitku. Říkají kromě jiného, že i světlo, které člověk může v určité době po začátku vnitřního modlitebního úsilí uvidět v mysli, je tělesné povahy a nesmí se na něj brát jakýkoliv zřetel (se zřením tzv. „nestvořeného světla“ to nemá nic společného). Stejně tak je potřeba odmítat jakékoliv pocity při modlitbě, svaté myšlenky, které v době modlitby přicházejí, a stejně tak i nápady hodnotit své vjemy a pocity, - vše je klam: i pocity i jejich vyhodnocení.

Hlubokým pádem je, žádá-li si kdo duchovní zážitky. Vstupujeme-li do duchovního života s žádostivosti zážitků, jistě je dostaneme. Běsové na to čekají a úslužně nabídnou, po čem člověk touží. Ukážou peklo či ráj, co jen je libo. Takových „ochotných číšníků“ kolem nás neustále krouží celá mračna a všichni jsou dnem i nocí připraveni se svým: „Račte si přát?“
Tomuto jevu někdy říkáme „duchovní materialismus“. Myslím tím dnes běžný jev, kdy lidé projevují zájem o duchovní život, ale zapomenou na jeho prahu odložit své materialistické způsoby. Vstupují do duchovní sféry se svým konzumním smýšlením. Uchopují duchovní život čistě materialistickým způsobem.
Je naprostou nutností uklidnit při modlitbě své nitro, ztišit myšlenky, upokojit city, potlačit smyslové vjemy. Naladit nitro na nevzrušenost a cokoliv rozčeří hladinu mysli, máme považovat za projev démonů. Otcové učí, že i kdyby jakýkoliv anděl nebo samotný Kristus se nám zjevil při modlitbě, nemáme tomu věnovat pozornost. Pokora nás učí, že se máme považovat za nehodné jakéhokoliv pravého Božího zjevení.

Podle pravoslavné duchovní zkušenosti jediná skutečná cesta k Bohu vede skrze pokání. Skutečné pokání není nějaký chvilkový cit nebo stav, je to stálý způsob smýšlení o sobě. Teprve když člověk vnitřně pozná a prožije, že je nic, a vytrvá v tomto stavu mysli, začíná pravý duchovní život.
Samotná askeze bez pokání je k ničemu. Ba, co horší - je škodlivá; a čím přísnější, tím škodlivější.

Prof. A. Osipov říká: Plnění přikázání začíná pokorou. Všichni se nalézáme v nemocnici, praví křesťanství. Pozemský život, to je doba, která je nám dána, abychom poznali sami sebe a abychom se mohli léčit. Člověk začíná postupně vidět, že je skutečně chudý, nahý a žebrák. Spatření vlastní ničemnosti postupně pokořuje naši pýchu. To je proces, který jediný může zbavit člověka klamu - tj. obelstění, oklamání, ve kterém se nacházíme, domníváme-li se, že jsme spravedliví, že jsme dobří. Nikoliv náhodou říká sv. Simeon Nový Theolog, že celý lidský svět se nachází v hlubokém klamu. Pro člověka, který koná nesprávnou askezi, stává se askeze velice nebezpečnou - vzniká namyšlenost; je to hloupost, protože samotnou askezí se nikdo lepším nestane. Čistota duše je potřeba.

Ďábel se zjevil sv. Antoniovi a řekl mu: „Antonii, ty málo spíš, ale já vůbec nespím; ty málo jíš?, já však vůbec nejím; tím jsi mne nepřemohl, nýbrž pokorou.“ (Proč mu to vlastně ďábel říkal? Ať už ďábel hovoří pravdu či lež, jeho jediným cílem je vždy zahubit člověka. V případě sv. Antonína ho pokoušel uznáním své porážky - zkoušel, jestli se nebude pyšnit svou pokorou. Proto je nazýván „lstivým“...)
Veškerá askeze má vést k tomu, abych poznal, že jsem tak nemocným, že kvůli tomu přišel Kristus. A jestli On jako největší lékař přišel mne uzdravit, znamená to, že já jsem tím nejtěžším pacientem. Tohle je cesta, na které se člověk může stát křesťanem. A kým jsem byl doposavad, když ne křesťanem? Byl jsem věřícím. I běsové věří, a třesou se, ale zůstávají běsy. Křesťanem se stává pouze ten, kdo vidí, že potřebuje Krista. Kdo je Kristus? Spasitel. Kdo potřebuje Spasitele? Umírající. To je ten moment, kdy se člověku otevírá nesmírný prostor duchovního života.



Zobrazit příspěvek č. 159 jednotlivě

Administrátor --- 10. 5. 2007
Znamení doby: zohavují lidské ostatky a s úspěchem je vystavují

Výstava aranžovaných a vědecky znetvořených mrtvých lidských těl v pražské Lucerně

Kulturně-vědecká exhibice mrtvol dává okusit ducha posledních časů.

Jak vypadá rozřezaný člověk stažený z kůže?
Už od 5. května odpoví na tuhle otázku kontroverzní výstava
Bodies... The Exhibition v pražské Lucerně.
Díky speciální metodě uchovávání těl mrtvých lidí
budou návštěvníci moci vhlédnout do útrob člověka.
(Z českých novin)

Žijeme v době zlomu. Jedna za druhou, jsou prolamovány zásadní mravní a morální bariéry, které byly doposavad lidem vlastní.
Nyní jen došlo i na lidské ostatky. Nic více, nic méně. Jakoby někomu záleželo na tom, aby byly v lidské morálce a mravnosti prolomeny vskutku všechny bariéry. Aby neexistovala žádná tabu. Aby bylo vše dovoleno. Jako by někdo chtěl lidi změnit ve zvířata. To je totiž to, oč v tomto „osvobození člověka“ jde.

Při pohledu na lidská těla svlečená z kůže by se skoro chtělo říci: No, vlastně proč ne? Při masovém rozšíření necudnosti lidem přestane stačit pohled na lidské tělo bez šatů, chtějí vidět další stupeň nahoty: bez kůže. Stačí tomu dát „vědecký nátěr“ a hned je to společensky přijatelné.

Společnost je už připravena zřejmě na cokoliv (když se jí to správně podá). Máme-li vzít za reprezentativní internetový průzkum veřejného mínění prováděný na některých webových novinách: výstava mrtvých těl je pro 76% respondentů podnětná pro poznání lidského těla, naproti tomu neetickou degradaci lidské důstojnosti v ní spatřuje pouhých 23% (čili přes dvě třetiny účastníků hlasování ji přijímají kladně). Uvědomují si ty dvě třetiny, co to bude za svět, ve kterém bude člověk považován za pouhého živočicha a bude se s ním podle toho zacházet?

Za takové situace klesá naděje, že by se naše společnost mohla ubránit morálnímu propadání až na samotné živočišné dno lidství. Ani do očí bijící pokleslost a morbidnost se už nenazve pravým jménem, ale nanejvýše se i opravdová nechutnost označí gumově mnohoznačným pojmem „kontroverzní“. Jinak se však o výstavě preparovaných lidských těl, která k nám z Ameriky dorazila, používají slova jako: fenomenální, fascinující, kouzelné, podivuhodné, nádherné...

Jistě nás napadne: kdyby byla cílem celého toho podniku s „upravenými“ ostatky osvěta, kdyby opravdu chtěli ukázat, jak vypadá lidské tělo, jistě by bylo možno zhotovit dokonalé napodobeniny, modely, makety. To všechno by jistě mohlo uděláno tak dobře, že by to vypadalo jako skutečné lidské tělo (když už je tu ten požadavek naturalismu) a lidé by se mohli poučovat, jak „to v nás funguje“. Jenže... Jenže, kdyby to nebyly pravé lidské ostatky, pak by to nemělo tu správnou dráždivě perverzní přitažlivost, tu morbidní pachuť překračování hranic, které jsou položeny v lidské duši. Jak se ukazuje, tak právě tato morbidnost, skandálnost je to, co lidi na výstavu přitahuje a proč byly tyto exponáty vůbec pořízeny. Výstavu už v různých státech vidělo 16 milionů lidí a velký zájem se očekává i u nás (Praha má tu pochybnou čest, že je prvním městem z bývalého východního bloku Evropy, kam výstava zavítala); a protože peníze jsou v podobných podnicích vždy až na prvním místě, není od věci konstatovat, že při ceně vstupenky (cca 350 Kč na půl hodiny) je to vše i skvělý byznys.

Dvě spolu tančící mrtvoly - jedna „postava“ je kostra a při krouživém tanci se drží za ruce s druhou „postavou“, která je sestavena z obnažených svalů. Průvodce výstavy zaníceně informuje, že je to vlastně jeden člověk; vypreparovali z něho kosti a sestrojili z nich prvního tanečníka, který se drží za ruce s postavou ze svalů bez kostí; „takže ten člověk v podstatě tančí sám se sebou,“ dodává nadšeně průvodce. Asi nás napadne: Co tohle má společného s názorným výkladem funkce lidského těla? Jestli tento tančící „pár“ něco názorně vysvětluje, tak jen to, že osvěta je tady pouhou záminkou pro zvrhlost.

-------------------

Odepření pohřbu - to je nelidský jev, který bývá spojen s nejhoršími tragickými pády lidské civilizace.

Pokud platí, že všechno zlé je pro něco dobré, pak na této hrůzné výstavě můžeme jako pozitivní spatřovat to, že pro ty, kteří mají ještě oči k vidění, se stala skutečně nepřehlédnutelnou a burcující příležitostí uvědomit si, v jaké době žijeme a kam rychle směřujeme.

Neúcta naší „vyspělé civilizace“ ke stvoření: k přírodě, k mrtvým lidem, a k živým lidem. To je neúprosná spojitost.

Říká se, že antikristovou kulturou posledních dob lidstva bude zrůdný nevkus, nechutnost. Masová kultura této doby bude dobíjet poslední zbytky lidské vznešenosti. Lidská duše, která překročila všechny mravní hranice, která nemá žádná tabu, která popřela všechny morální bariéry, se začne rozkládat. A vnitřně rozložený člověk je snadno ovladatelný. Protože jediné, co si žádá (a na čem je chorobně závislý), je další a další dávka nemravnosti, pokleslosti či zvrhlosti.

Západ dal světu osvícenství a humanismus, humanismus dal světu „bezbožnost s lidskou tváří“, a bezbožnost přivede do světa peklo.

---------

Smrti se lze vysmívat buď z perspektivy vzkříšení nebo z pozice cynismu. V případě výstavy „Bodies“ asi první varianta nepřipadá v úvahu. Cynický člověk je vlastně uvnitř mrtvý - mrtvý se vysmívá smrti. To je jakési nové vyznění slov Ježíše Krista: nech mrtvé ať pohřbívají své mrtvé (v tomto výroku nejde o pohřeb, ale sounáležitost - mrtví patří k mrtvým). Mrtvé lidi přitahují mrtvoly.
Lidé procházející se na výstavě mezi aranžovanými mrtvolami, které si zvědavě prohlížejí a obdivují, - zvláštní přízračný obraz, jako z pekla...

Zajímavou shodou je volba místa. Na tom místě, kde bylo před poslední velkou českou povodní za účasti prezidenta instalováno posměšné zobrazení sv. Václava, dnes je výstava zhanobených lidských těl. Jako by to o něčem svědčilo. Za rouháním Bohu následuje výsměch člověku. Ano, lidská vznešenost je neodlučně spojena s Boží svatostí; důstojnost člověka je přímo závislá na úctě lidí k Božímu majestátu.

Pozoruhodné je i načasování pražského otevření výstavy - právě v tyto dny výročí konce druhé světové války, nejhroznějšího tance smrti, jaký svět zažil.

Otevření této výstavy sám pro sebe považuji za součást triumfálního otevřeného nástupu toho ducha, který se dere do světa, aby definitivně udělal ze života na zemi peklo. Je duch nelidskosti, která se už nespokojuje s vnější devastací či likvidací člověka, ale chce zahubit lidskou duši.

--------------

P.S.
Občanem podaný podnět pro podezření, že instalace výstavy „Bodies“ porušuje náš zákon o pohřebnictví, policie smetla ze stolu s tím, že se prý nejedná o mrtvoly ale o exponáty...



Zobrazit příspěvek č. 158 jednotlivě

Administrátor --- 7. 5. 2007
Neděle o setkání Ježíše se Samaritánkou

Neděle o Samaritánce

Čtení z Evangelia na tuto neděli:

I přišel (Ježíš) k městu Samařskému, kteréž slove Sichar...
Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo již okolo šesté hodiny.
I přišla žena z Samaří čerpat vody. Kteréžto řekl Ježíš: Dej mi píti.
(Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů.)
I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Neboť neobcují Židé s Samaritány.)
Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a věděla, kdo jest, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.
...
Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, žeť jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se modliti Otci.
Vy se modlíte, a nevíte, k čemu; my se pak modlíme, k čemuž víme, nebo spasení z Židů jest.
Ale přichází hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili k němu.
Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.
Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko.
Dí jí Ježíš: Já to jsem, kterýž mluvím s tebou.
...
Mezi tím pak prosili ho učedlníci, řkouce: Mistře, pojez.
A on řekl jim: Jáť mám pokrm k jídlu, o kterém nevíte.
Učedlníci pak mluvili vespolek: Zdali jemu kdo přinesl něco k jídlu?
Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho.
Však vy pravíte, že ještě čtyři měsíce jsou, a žně přijdou. Aj, pravím vám: Pozdvihněte očí vašich, a hleďte na krajiny, že se již bělejí ke žni.
Kdož pak žne, odplatu béře, a shromažďuje užitek k životu věčnému, aby i ten, kdož rozsívá, spolu se radoval, i kdo žne.
Nebo i v tom pravé jest slovo, žeť jiný jest, jenž rozsívá, a jiný, kterýž žne.
Jáť jsem vás poslal žíti, o čemž jste vy nepracovali. Jiníť pracovali, a vy jste v jejich práce vešli.
Z města pak toho mnozí z Samaritánů uvěřili v něho, pro řeč ženy, svědčící: Že mi pověděl všecko, což jsem činila.
...

(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

V ženě Samaritánce potkal Pán Ježíš člověka zralého pro Boží Království. Každý výrok této ženy, jak jej zaznamenal apoštol Jan (svědek tohoto rozhovoru), svědčil o její připravenosti a zralosti přijmout Krista.

Na místě ukázala, že očekává příchod Mesiáše a je hotova jej přijmout. A hned se také stává první zvěstovatelkou Pána Ježíše mezi Samaritány - chcete-li to tak říci - prvním apoštolem Samařských.

Je jako obilí dozrálé ke žni a ke shromáždění v Boží sýpce. A s ní řada dalších Samařanů, jak svědčí dnešní evangelium na konci, a po něm i Skutky apoštolské (8. kap.). Proto Pán Ježíš hovoří v závěru čtení o duchovní žni. Pro apoštoly muselo být překvapivé, že by právě mezi opovrhovanými Samaritány mohlo být něco, co by stálo za řeč. Kristus však už viděl svým duchovním zrakem, na kolika nečekaných místech světa čeká hojná duchovní úroda, že bude sklizena a shromážděna do Nebeského Království.

V Samaritánce našel Pán duši, která - ačkoliv ještě setrvávala v temnotě nepravé víry i nespravedlivého života (žila s mužem, který nebyl jejím manželem) - sotva se jí dotkl paprsek Kristova světla, tma v ní se okamžitě rozptýlila. Do této doby byla tato žena odcizena Bohu, v jediném okamžiku se Mu stala bližší než mnozí z těch, kteří ze zdáli být Božím lidem.

Učedníci přinesli Pánu Ježíši jídlo, aby se posílil, on však už nemyslel na tělesný pokrm; nasytil se rozhovorem se Samaritánkou, protože pravým pokrmem pro Jeho moudrost a dobrotu, to jsou otázky duše žíznící po pravdě. Žíznící po vodě živé.

Otázkou je, jak je to s naší zralostí a připraveností být sklizeni pro Nebeské Království. Ať si každý sám odpoví. A zdalipak jsme i my, kteří se nazýváme křesťany, pokrmem pro Dobrého Boha? Snad o nás Pán neříká: „Že jste vlažní, vyplivuji vás z úst“ (Zjevení 3,16).

Žena svým dalším životem ukázala, že se Ježíš nemýlil. Opravdu byla zralá pro Boží Království. Zanechala nezákonného života. Po Vzkříšení Kristově se stala křesťankou, přijala jméno Fótinie (Světlana) a nakonec svědčila o Kristu před samým císařem. Zemřela spolu s dalšími křesťankami mučednickou smrtí.

Dialog Samaritánky s Kristem je celý pozoruhodný. Pro tuto chvíli však k podrobnějšímu zamyšlení vybereme část, ve které spolu řeší, kde je to správné místo na modlitbu a službu Bohu. Starozákonní náboženství a podobně i některá další nekřesťanská náboženství (kupř. islám) kladou zásadní důraz na nějaké místo na Zemi, které je osou toho kterého náboženství. S tímto místem pak je pevně svázána představa o pravosti takového náboženství a zároveň je pro něj ohniskem bohoslužby, kněžstva apod. Takovéto náboženské koncepty bývají vždy důsledkem nepřítomnosti Svatého Ducha, resp. absence živé zkušenosti s blahodatí Svatého Ducha. Protože je pravá duchovní bohoslužba těmto lidem nepřístupná, uchylují se ke konceptu formálního pojetí náboženské příslušnosti, materializované duchovnosti (pozemské náboženské centrum) a zakletí náboženského života do souboru předpisů, jehož formální vyplnění je považováno za dostatečné pro uskutečnění daného druhu náboženské víry.

Mimochodem, tady leží jeden ze zásadních praktických rozdílů mezi islámem a křesťanstvím. Islám předkládá svým věřícím jasný (a celkem krátký) soupis konkrétních požadavků, a jsou to všechno vcelku dobře realizovatelné praktické věci a úkony, - a kdo si tento seznam poctivě plní, má jistotu, že je dobrým muslimem. To je pro řadu lidí (zvláště v dnešní době) velice lákavé. Naproti tomu v křesťanství, i kdyby ses „přetrhl“ a snažil ses ze všech sil vyplnit vše, co se křesťanu ukládá, stejně ti poté evangelium řekne: „Služebník neužitečný jsi.“ A navíc - většina křesťanských přikázání je vlastně neuskutečnitelná, tedy není téměř možné je dokonale splnit. Ta hlavní křesťanská přikázání a úkoly jsou totiž duchovní povahy a k jejich naplnění se lze jen přibližovat.
Věřící, který nemá trvající zkušenost s blahodatí Svatého Ducha, si neumí představit možnost, že by náboženství mohlo udržet jednotu víry i náboženské praxe i bez nějakého jednoho pozemského posvátného ústředí.

Ježíš tento „starozákonní“ náboženský koncept zřetelně uzavírá do minulosti; měl své oprávnění v době, před sestoupením Svatého Ducha, vody života. Vyhlašuje příchod nové duchovní éry: ani Jerusalem ani samařská hora Gerazim; už žádné nejposvátnější místo, žádné centrum. Nýbrž všude a kdekoliv, v duchu a v pravdě. Čili nikoliv jednou za rok, nebo na novoluní, nebo jednou do týdne, ale vždy (resp. stále) je potřeba Bohu sloužit neviditelnou duchovní bohoslužbou, která je čistá a bez jakéhokoliv klamu.

Námitka už leží na stole: proč tedy chodíme v neděli do chrámu? Odpověď je však prostá. Jednak nemáme nějaký jeden centrální chrám křesťanského náboženství, Chrám s velkým "CH", ale stavíme naše chrámy kdekoliv a libovolném množství, a bohoslužba je v každém z nich stejně svatá, takže nejsme vázáni na jedno pevně určené místo. A potom, duchovní život se nikdy nesmí omezit na pouhou návštěvu chrámu. Ke každému křesťanu se obrací výzva ap. Pavla v Bibli: „Modlete se neustále.“ Chrámová bohoslužba nás posiluje, léčí svatými Tajinami, povzbuzuje i vyučuje. Dává nám okusit realizovanou Církev - na daném místě a v daném čase je plnost Církve, s veškerými jejími dary, přítomna v bohoslužebném shromáždění, zvláště při konání Eucharistie, a nezáleží na tom, ve kterém chrámu se věřící shromáždí. Naše neviditelná bohoslužba, vnitřní duchovní zápas za dokonalost, však má trvat neustále. Cílem celého křesťanského života je sjednocení člověka s Bohem. A toto posvátné dílo není možno omezit jen na nedělní návštěvu chrámu.

Kristova slova o pravých modlitebnících, kteří se modlí k Otci v duchu a v pravdě, vylučují jakýkoliv koncept formální náboženské příslušnosti. Zatímco např. u židů stačí, aby ses narodil židovské matce, a tím je příslušnost k židovství dána, křesťanství naprosto odmítá, že by křesťanu stačila pouhá formální příslušnost k Církvi.

A co naše posvátná místa? Pravoslavní putují do chrámu Božího hrobu v Jerusalemě. Jiným duchovním „centrem“ pravoslaví je Svatá Hora Athos, nebo monastýr sv. Kateřiny na hoře Sinaj, pak to byla kdysi Konstantinopol (druhý Řím), či Moskva (tzv. třetí Řím) nebo Divějevo v Rusku... Jsou to všechno místa významná pro pravoslavné křesťanství, drahá křesťanskému srdci, jenže z těchto míst není Církev řízena či spravována, křesťanství zůstává s nimi anebo bez nich stále stejné, nic mu tato místa nepřidávají na jeho duchovní plnosti a jejich případná nedostupnost nebo neexistence nic z křesťanské plnosti neubírá.

Kristus svými slovy o pravých modlitebnících předznamenal katolicitu Církve. Pravou všeobecnost a sborovost. Katolicitu, která nemůže být ani římská ani cařihradská ani moskevská ani jinak omezená. Samotný pojem „katolicita“ (v původním významu toho slova) totiž vylučuje její vázání na jakékoliv pozemské ústředí, na nějaký úřad, či osobu.

Jak běžně říkají pravoslavní teologové, onen starozákonní koncept náboženství vázaného na jedno pozemské centrum je vlastní nejen starým židům či muslimům, ale bohužel zpětně široce pronikl i do západního křesťanství, zvláště v podobě učení o významu Říma, resp. papežství. Vyskytuje se to i v některých protestantských církvích a sektách.


Z bohoslužebné poezie:

Samaritánka, jež přišla ke studni, uzřela vírou, že jsi Pramen vody moudrosti;
hojně se jí napila a získala na věky nebeské království, povždy oslavovaná.

V polovině svátku napoj vodami zbožnosti mou žíznící duši,
vždyť jsi, Spasiteli, ke všem volal:
„Žízní-li kdo, ať ke mně jde a pije!“
Prameni života našeho, Kriste Bože, sláva tobě.

Když nadcházela polovina starozákonního svátku,
řekl jsi přítomným, Stvořiteli a Vládce všech, Kriste Bože:
„Pojďte a čerpejte vodu nesmrtelnosti!“


Použité ilustrace:
Nahoře: Jákobova studna je dnes v pravoslavném chrámu stojícím na tom místě.
Uprostřed: strážce studny, otec Filumenos, jehož na obrázku vidíte, byl před několika lety brutálně zabit sekyrou fanatickým židem. Dnes je považován za svatého mučedníka.
Dole: ikona sv. mučednice Fótinie (Světlany) Kartagenské (ikonu napsala Jana Baudišová)




Zobrazit příspěvek č. 157 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 3. 5. 2007
Meditace - co nám dnes schází

Tesknění po vůni starých pomalých dob

Jednou z charakteristických črt naší doby je vytrácení smyslu pro posvátno a pomalost. V reálném duchovním (resp. církevním) životě se prosazuje všestranná střídmost, oproštěnost od minulosti, civilnost, věcnost, soudobost...

Jen na ilustraci:
Někde jsem v jakési modlitebně viděl vchodu pozoruhodné technické „modlitební“ zařízení, které - nutno uznat - skutečně soudobým způsobem nahrazuje asi už zoufale nemoderní proces: zakoupit u vchodu do chrámu svíčku, s modlitbou ji zapálit a postavit na posvátném místě v chrámu. Ono zmiňované duchovně-technické zařízení se projevovalo lesklým kovovým panelem na zdi; panel obsahoval čtvercové pole asi stovky žároviček (matematicky řečeno, byla tam matice 10 x 10) a pod nimi štěrbinovitý otvor na vhození mince (jako je např. u automatů na kafe). Věřící vhodil minci, jedna ze žároviček se rozsvítila a někde uvnitř to odměřovalo čas, po který měla žárovička svítit. Nevím, jestli to bylo tak „vymakané“, že žárovka svítila podle hodnoty vhozené mince kratší či delší dobu, nebo jestli příslušný „modlitební automat“ uměl i vracet drobné (např. vhodí-li věřící dvacku, ale chce posvítit jen za pětikačku...) Nezkoušel jsem to. Na takovouhle modlitbu nevěřím. Podle toho, jak málo žároviček (asi dvě či tři) zrovna svítilo, lze soudit, že na to moc nevěří ani samotní návštěvníci té modlitebny. Jenže je potřeba držet krok s dobou...


Víte, že svíčky z včelího vosku nádherně voní? Když si ji člověk koupí, cítí, že má v ruce něco opravdu hodnotného, vzácného, vybraně ušlechtilého. Pravý vosk je od včel, které jej vytvořily z toho, co sesbíraly na květech stromů a bylin. Uvnitř úlu včely z panenského vosku staví neuvěřitelně krásné, sněhobílé až zlatě průsvitné plásty vytvářené z přesných šestibokých buněk... Tato znamenitá látka je dále zušlechtěna ruční lidskou prací včelaře a svíčkaře. Jak krásné je takovou svíci v chrámu s modlitbou zapálit před ikonou a obětovat tak tuto přírodně drahocennou věc Bohu za toho, na koho v modlitbě pamatuji. Ty spousty svíček, které při bohoslužbách věřící zapalují a stavějí v chrámu, vypovídají o tom, že to lidé srdcem vnímají, cítí, a nepotřebují k tomu žádnou učenou theologii.

Olivový olej hořící v lampádách vydává jemnou vůni, ikony voní, kadidlo... Upečený liturgický chléb vydechuje sytou vůni ohně a obilí. Všechny bohoslužebné úkony a gesta jsou tak zvláštně ušlechtilá a ve své pomalosti plynule váhají na hranici věčnosti a naší časnosti.

Odpovídá lidské důstojnosti a Boží vznešenosti používat k bohoslužbě krásné věci ze vzácného dřeva a ušlechtilých darů přírody, a nikoliv ze syntetických umělých hmot, které Stvořitel neuznal při aktu stvoření za vhodné učinit. Náleží se sloužit Bohu pomalou modlitbou a nebát se, že „to bude moc dlouhé“.

Vytrácí se nám však pomalu smysl pro procítění té voňavé starobylosti, jež dává člověku přímo hmatatelně prožít návaznost na ta všechna pokolení našich předchůdců ve víře, na minulá staletí a tisíciletí... Na duchovní linii našich předků - od Ábele, přes Árona a Samuele, ke Kristovým apoštolům, a pokolením svatých. Na Bohem stvořenou přírodu, která zde trvá a trpí spolu s hříšným lidstvem už taková bolestná tisíciletí.

Západní civilizace hlučné prosperity, ekonomického růstu a produkce zbytečností a smogu všeho druhu, se bohužel postavila v čelo pochodu smrti: směrem od krásy, ušlechtilosti, pomalosti a tradice; hurá k chrlení jalového haraburdí, ke smradlavým náhražkám čehokoliv, ku kvapnosti a nezakotvenosti (jsme jako prach, s nímž si pohrává vítr a honí jej po zemi; jako bychom slyšeli verš z 1. žalmu o bezbožnících: „budou jako popel, který smete vítr s tváře země“).

Takovým lidem už ani nevadí, že náhražková svíčka z parafínu smrdí. Když hoří, uvolňuje do ovzduší látky podobné těm, co jsou ve výfukových plynech spalovacích motorů... Inu, ropa.

„Západní hodnoty“ kvapnosti a mělkosti se odrazily i v západním náboženství, které se stalo jaksi vykořeněným a bludně se tápajícím mezi stínovými klamy tohoto světa.

Protestanti neměli zřejmě nikdy moc smyslu pro napojení na tradici (a tím ani citlivost pro to, co potřebuje lidské srdce, aby se zahřálo krásou). Chlad a prázdnotu klasických evangelických kostelů dovedly moderní protestantské církve k logickému závěru této cesty: místo chrámu - shromažďovací místnost podobající se tu více tu méně přednáškové síni (občas najdeš někde v čele takového prostoru kříž z neonových trubic).
Z katolické církve to rychle vyprchává po 2. vatikánském koncilu, kdy bič „agiornamenta“ a kytarových mší vypráskal z barokních kostelů zbytky ducha tradičnosti (konec konců pohleďme na nově stavěné katolické kostely - to jsou často tak přízračné stavby, zoufale chladné a sterilizované od jakékoliv infekce dějinami).

Kde dnes ještě najít trochu toho starobylého tepla, kterým se lze zahřát? Kam lze ještě i dnes jít a stanout tam pod hřejivými paprsky toho slunce ze starého světa? To moderní „rychlé teplo“ totiž nějak nehřeje...

A dnes už proniká tento vliv pomalu i do pravoslavné církve - byť se neprojevuje kytarami; ale když vidíme některé moderní pravoslavné chrámy např. v Americe... A ten duch podivné sterilnosti a chladu se už pomalu rozlézá i po evropských stáncích pravoslaví, leze na novodobé ikony, které pak někdy vypadají jakoby byly z umělé hmoty, plíží se po některých ikonostasech, buď zjednodušených či plných pravidelných podivných geometrických tvarů; šíří paniku, že ukápne rozžhavený včelí vosk ze svíčky na něco nablýskaného, že od kadidla budou zakouřené stěny a že lampáda visící před ikonou bude od sazí, když v ní místo žárovky bude svítit živý plamínek). Bohoslužby se zkracují; lidé se už dnes bojí, „že se to protáhne“... (A při tom teprve po strávení alespoň jedné hodiny na bohoslužbě se lidský duch postupně začíná modlit!)
Křesťanský chrám - to má být místo, které zahřeje duši, kde člověk pocítí přítomnost nebe a zároveň se zde cítí být doma. Leč občas se místo toho setkáme s nepřátelsky vydezinfikovanou, ledovou modernou, která může vypadat efektně, ale za srdce nechytí.

A při tom víra a posvátno - to jsou dvě strany jedné mince, která se nazývá „duchovní život“. Jedna nemůže být bez druhé.

Pozoruhodný jev - ze svých chrámů Evropané posvátno vyhnali, a nyní je odcházejí hledat do Tibetu, do šera buddhistických klášterů, ve kterém světélkují obří pozlacené sochy Buddhy ovíjené kroutícími se stužkami kadidlového dýmu soukajícího se z přírodních vonných tyčinek...

Askezi západní křesťané prakticky zrušili, a pak jezdí do Japonska k zenovým mistrům podrobovat se kruté disciplíně (a případně nechat se přetáhnout holí po zádech, pohnou-li se trošku při meditaci).

Posvátné úkony, gesta a modlitební tělesné pozice téměř vytlačili západní lidé ze své vlastní zbožnosti, a pak jezdí do Indie klanět se k zemi před nějakým krvežíznivým božstvem, lámat tělo v různých ásanech, přinášet máslo „božskému slonovi“, uctívat posvátnou krávu, nebo zapalovat olejové lampy před sochami hinduistické trojice.

Tak se stává, že západní křesťané se nejprve zbavili všech (či většiny) posvátných projevů své křesťanské víry, aby se nakonec zbavili i křesťanství samotného. A skrze přijímání pohanských obřadů, úkonů či praktik v podstatě akceptují pohanství samotné.

Ukazuje se, že člověk posvátnost potřebuje a hledá ji - ber, kde ber. Ano, není to nutnost. V nouzi stačí pouhá víra a „nic než víra“. Jenže, může-li věřící člověk tak činit, pak hned staví chrámy, buduje oltáře, zdobí je, maluje obrazy, kleká před Bohem, přináší obětní dary - to vše jsou projevy víry, jimiž víra žije a rozvíjí se. A navíc - tyto projevy duchovního života mohou dalším lidem pomáhat posilovat víru či dokonce přivádět je k víře. Dnes je to potřeba více než kdy jindy.

Nedávno jsem četl vyprávění o zlobě jakéhosi démona (stalo se nyní v Rusku; běsové někdy hovoří skrze ústa posedlých). Když v době čtení šesti žalmů (na jitřní bohoslužbě) v chrámu vypnuli elektrický lustr a zapálili svíce, běs se rozčílil: „To je strašné! Jak ve starých dobách!“ A po nějaké době ještě zaprskal: „Všechny novoty v církvi jsem vymyslel já.“



Zobrazit příspěvek č. 156 jednotlivě

Administrátor --- 2. 5. 2007
Z tisku - o evoluci

Darwinova teorie podléhá stálé erozi. Po mnoha nedostatcích, na které bylo už dříve poukázáno, a původní evoluční teorie musela být "vyspravena", dnes je tu nová trhlina, která je pracně látána.

Viz video V čem se Darwin zmýlil:

Klasická evoluční teorie říká, že se druhy mohou vyvíjet. "Nová evoluční teorie" říká, že 99 procent druhů jsou evolučně zamrzlé... což znamená, že nemohou podléhat evoluci...

Celé video: http://video.respekt.cz/V-cem-se-Darwin-zmylil.html



Zobrazit příspěvek č. 155 jednotlivě

Administrátor --- 1. 5. 2007
Poznámky z rozhlasového vysílání

Několik neuspořádaných poznámek z poslechu rozhlasu

Bůh přivedl na svět člověka jakožto věřící bytost. Od nejstarších archeologických památek nacházíme kultické předměty. Náboženstvím se člověk vždy odlišoval od zvířat.

-----------------

Sv. Jan Kronštadtský (na přelomu 19. a 20. stol.) říkal materialistickým geologům, kteří hlásali evoluci: „Vy více věříte bezduché zemi než Bohem inspirovanému prorokovi Mojžíšovi.“ Lidé dnes více věří faktům materialistické vědy než faktům uvedeným v Písmu svatém. (Proto jsou dnešní lidé tak snadno oklamatelní - věří prakticky čemukoliv.)
V kostech dinosaurů se zachovaly krvinky, což by bylo naprosto vyloučeno, kdyby žili tak dávno, jak tvrdí materialistická věda.

-----------------

Před revolucí v Rusku když někdo onemocněl, zavolali především kněze, aby nemocného zpovídal. Pak teprve volali lékaře. Tenkrát lidé ještě chápali, že nejprve je potřeba léčení ducha a pak teprve je možno uzdravit i tělo. Vždyť stav těla je často odrazem duchovního stavu člověka.

Dnes voláme hlavně lékaře či sanitku, a stává se, že člověk umírá bez pokání a poslední chvíle, kdy je ještě při vědomí, jsou promarněny. Jeden kněz, exorcista, vyprávěl, že démon, který opouštěl člověka a byl přinucen odpovídat knězi, řekl: to my jsme vynalezli rychlou lékařskou pomoc.

(Z pořadu na rádiu Radoněž; Pravoslavná Rus)



Zobrazit příspěvek č. 154 jednotlivě

Administrátor --- 30. 4. 2007
Zamyšlení - rozum versus víra

Zamyšlení - rozum a víra

Rozum a víra
v tradici Západu a Východu


Západ hledá cestu, jak dál v řešení dilema „rozum versus víra“: aktualizovat středověkou syntézu (nová aliance) nebo jiskřící polarita?

Z pohledu pravoslaví to vypadá tak, že západní křesťanství (v oblasti církevního učení a duchovního života) po velkém rozkolu v průběhu druhého tisíciletí kolísá mezi racionalitou a sentimentalitou. Scholastická racionalisticko-právní teologie na jedné straně, na straně druhé specifická katolická mystika založená na sentimentalitě, emocionalitě, snění, představách, exaltované obrazotvornosti... Oba póly se zdají být neuspokojivé a prostor, který je jimi vymezen, jakbysmet. Čili ani syntéza ani jiskření mezi póly nic nového na tomto poli nenabídnou a patovou duchovní situaci Západu zřejmě neřeší.

V pravoslaví jsou jiné dva póly mezi nimiž se rozprostírá křesťanské myšlení a duchovní život. Je to apofatické a katafatické teologické pojetí.
Katafatická teologie se soustředí na vyslovení, čím Bůh jest. Je důležité používat i ubohou lidskou mluvu k popisu, čím Bůh je, abychom na to nakonec nezapomněli. Leč toto pojetí je zatíženo zřejmou nedokonalostí, protože - jak popsat nepopsatelného Boha? Každé určité vyjádření o Bohu je nedokonalé, nevýstižné, částečné, antropomorfní, a tudíž může někdy obsahovat jistou pachuť falešnosti.
Apofatická teologie se zaměřuje na vymezení, čím Bůh není. Dává prostor tajemství. Ve svých důsledcích vede k mlčení o Bohu. Její nedostatek je taktéž zřejmý. Skýtá málo prostoru ke svědectví o Bohu, k misii, k polemice s jinými vírami (a takovou polemiku považovala Církev od dob svatých apoštolů za potřebnou a Bohulibou); dává nám pramálo podkladů pro vytvoření kodifikovaného psaného církevního učení, které je mírou, kde ještě církev může být a kde už není, resp. měřítkem, kdo je pravoslavným a kdo heretikem (to jsou v jádru slova sv. Cyrila - Konstantina, který přišel se svým bratrem Metodějem na Velkou Moravu).

A tak teologie církevní nauky spíše konverguje ke katafatickému pojetí, kdežto v duchovním životě a autentické křesťanské mystice dominuje spíše apofatické pojetí teologie.
Pro oba póly je typické, že na žádné straně není přítomno ani jedno z obou pojetí v „čisté podobě“, ale vždy je nějak smíšeno či „naočkováno“ i tím opačným. Dále ještě podtrhněme, že na katafatické straně je racionalismu postavena pevná hranice, která nesmí být překročena (a právnické myšlení - tak oblíbené na středověkém Západě - je v oblasti Bohopoznání vyloučeno). Na apofatickém pólu se zase stojí na stráži před pokušením emocí, sentimentu a fantasijní představivosti.

Západní člověk by se mohl obávat: omezíme-li rozum a zavrhneme-li emoce, co nám pak vlastně zbude? Není to uříznutí hlavy a vytržení srdce? To je vážná otázka. Pravoslavní ji řeší z perspektivy svatootcovského učení a reálné zkušenosti asketů, poustevníků a vlastně celé Církve. Ocitáme se tím na tématickém území svatootcovské antropologie - čili toho křesťanského pohledu na člověka, jaký se zachoval už jenom v pravoslaví. Podle pravoslavné antropologie byl člověk po Adamově pádu úplně zkažen, stal se pokaženým do největších hlubin své bytosti. Samotný kořen lidského bytí je napaden hnilobou. Není na lidství místa ani oblasti, která by zůstala nedotčena hříchem a rozkladem. Pokažený je i lidský rozum a hlavně lidské srdce. Je-li rozum v takovém stavu, nemůže správně přemýšlet o Bohu. Je-li srdce v takovém stavu, nemůže Boha zrcadlit. Proto je základním východiskem pravoslavného duchovního života očištění lidského nitra od hříchu. (Je to obsáhlé téma, a proto na tomto místě nutně zjednodušujeme.) To znamená rozum vyprázdnit od zkaženého myšlení a srdce vyprázdnit od zkažených citů. Nástrojem duchovního díla je spolu s askezí vnitřní modlitba, která má naplnit rozum a sestoupit do srdce.
I z natolik zjednodušeného až schematického výkladu vidíme, že v pravoslavném duchovním životě nejde o to, abychom se připravili o hlavu i o srdce, ale abychom je v asketickém sebezapření očistili, aby mohly začít plnit svůj hlavní úkol - čili poznávat Boha.

Z toho všeho můžeme již snadno chápat, jak dalece je pravoslaví vzdáleno od západního uvažování a západní zbožnosti. Zatímco současný papež na své známé univerzitní přednášce (která tak nespravedlivě vyvolala před časem bouřlivou nevoli muslimů) hovoří o nutnosti nově sjednotit víru a rozum, pak pro pravoslavné je něco takového už v samém svém principu slepou uličkou, která nevede ke zbožnosti, ale k dalšímu bloudění. Neočištěný pokažený lidský rozum nelze s vírou nikdy sjednotit. A sjednotí-li se přec s vírou (jako ve středověku na západě), pak za jedině cenu pokažení víry se všemi hroznými důsledky - jimiž jsou hlavně poškození církevního učení a zbloudění duchovního života.
A druhotným důsledkem je posléze vzpoura takto zotročeného rozumu, který neprošel očištěním a prohlédnutím, ale byl nedobrovolně zakován do řetězů „svaté inkvizice“. Taková vzpoura nemůže vypadat jinak, než jako setřesení „církevních okovů“, zavržení víry či náboženství všeobecně; nebo je jejím výsledkem překování náboženství v neškodnou kulturní ozdobu osvícené civilizace, úctyhodnou oprašovanou památku na předky, nebo ve chvályhodný charitativní spolek, v němž pár idealistických nadšenců supluje výpadky v sociální politice státu.
To vše pod maskou triumfálního osvobození lidského ducha. Pro jakou svobodu? Pro zlostný ateismus, či ohlupující materialismus (či duchovně paralyzovaný agnosticismus). (Je špatným vtipem, kterým se ďábel vysmál popletenému lidstvu, když tento tragický triumf, který vyvedl lidi z jednoho temna, aby je uvrhl do druhého, byl nazván „osvícenstvím“.)

Otázka tedy nestojí, jestli je rozum slučitelný s vírou, ale spíše: „jaký rozum“ a nebo s „jakou vírou“.

Shrnuto:

Hříchem poškozený rozum nemůže chápat či posuzovat křesťanskou víru, protože skrze tuto víru Bůh zjevuje věčnou pravdu, a rozum poškozený hříchem není schopen tuto pravdu správně nazírat. Řešením však není podřídit rozum víře, jak to řešil Západ, nýbrž očištění rozumu tak, aby byl uzdraven a byl schopen nahlédnout pravdu, kterou víra zjevuje.

Dilema, ve kterém se křesťanský Západ od středověku potácí, je tedy vlastně umělé, resp. vzniklo za hranicemi autentického křesťanství. Řešení tohoto dilema je tudíž nadmíru prosté - návrat k původnímu křesťanství.



Zobrazit příspěvek č. 153 jednotlivě

Administrátor --- 30. 4. 2007
Neděle o mrtvicí raněném

Neděle o uzdravení mrtvicí raněného

Čtení z Evangelia na tuto neděli:
Byla v Jeruzalémě u brány ovčí koupel, kteráž slove Židovsky Bethesda, patero přístřeší majíc.
Kdežto leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody.
Neboť anděl Páně jistým časem sestupoval na tu koupel, a hýbal s vodou. A kdo tam nejprve sestoupil po tom vzedmutí vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl.
I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třicet let nemocen byl.
Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno nemocen, dí jemu: Chceš-li zdráv býti?
Odpověděl mu nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se pohne voda, uvrhl mne do rybníka, neboť než já tam přijdu, jiný přede mnou již tam vstoupí.
Dí jemu Ježíš: Vstaň, vezmi lože své a choď.
A hned zdráv jest učiněn člověk ten, a vzav lože své, i chodil.

(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)

Mrtvicí raněný člověk je tady mj. obrazem stavu lidské duše po pádu - čili naší duše. Podobně jako mrtvicí raněný sice žije, ale nemůže se hýbat nebo ovládat část těla, tak i duše člověka po pádu je jakoby ochrnulá - nežije, ale spíše živoří; její schopnosti, kterými ji kdysi nadal Stvořitel, jsou umrtveny...

Anděl zde v době před ukřižováním Krista jednou do ruka sestupoval do vodní nádrže vyhrazené na očišťování ovcí před jejich obětováním v chrámu. Volbou toho místa k uzdravování lidí se poukazuje na zvířecí stav lidí, do něhož je přivádí hřích; a právě tento žalostný duševní stav člověka je příčinou jeho nemocí a smrti.

Evangelijní příběh jde však ještě dál, než je pouhé připomenutí, kam přivedl člověka jeho pád do hříchu a do smrti.
Anděl nemohl uzdravit tohoto ochrnulého, neboť se kvůli své nepohyblivosti nemohl dostat k vodě naplněné silou andělskou, a získat tak vyléčení. Duši ochrnulé hříchem nemůže pomoci žádný anděl, protože vnitřní síly duše jsou rozloženy a člověk už není ve stavu, aby mohl přijmout takové uzdravení, které je mu podáváno jakoby zvenku.

Tímto pohledem na člověka se liší křesťanství od všech jiných náboženství: od buddhismu, hinduismu, islámu atd. A tím se také vysvětluje, proč tato náboženství nemohou člověku pomoci vyřešit jeho základní problém: smrt. Nejenže taková náboženství, která nejsou dědici Kristovy oběti, nemohou vyléčit člověka, protože nemají lék; ona nemohou ani diagnostikovat chorobu (tj. příčinu smrtelnosti a nevyhnutelného úmrtí každého člověka), a proto lék ani nehledají. V principu tedy považují nekřesťanská náboženství smrt za něco přirozeného a jsou tudíž pohroužená do sféry duchovně padlého světa. Kdežto křesťanství hledí na začátek historie světa, kdy Bůh stvořil člověka jako nesmrtelného, a smrt, které posléze první Adam propadl, je pro Adama a všechny jeho potomky tudíž něčím hluboce nepřirozeným.

Jediná možnost nápravy žalostného stavu člověka, který už nemá žádnou schopnost uzdravit se sám, je léčit ho jakoby zevnitř - a to je právě to, co přišel vykonat Kristus. Boží Syn "oblékne lidství", přijme všechny důsledky hříchu lidí, včetně smrti, a svou obětí na Kříži a vzkříšením obnoví lidství "zevnitř". Stane se novým Adamem, od něhož se odvíjí nové pokolení lidí, kteří nejsou už jen zrozeni ze svých pozemských rodičů, ale skrze Krista jsou zrozeni z Boha. Synové Boží.

Zatímco anděl v ovčí koupeli uzdravil jednoho člověka za rok, Spasitel se (jak poeticky pějí posvátné hymny) učinil pramenem koupele, ve které získávají věčný život všichni, kteří si to přejí (myslí se tím svatá Tajina křtu).

Anděl uzdravující skrze vodu byl předzvěstí křtu. A tak tam u té vodní nádrže kdysi v Jerusalemě, kde se Ježíš ujímá ochrnulého člověka, jemuž už ani žádný anděl nemůže pomoci, začíná probleskovat světlo nové éry lidských dějin, otevírají se brány kdysi uzavřeného ráje.

Z hymnické církevní poezie k tomuto dni:

Svou Božskou pomocí pozdvihni, ó Pane,
duši mou, krutě ochrnulou všemožnými hříchy a skutky nepatřičnými,
abych volal zachráněn k tobě, Slitovníče,
jenž jsi kdysi pozdvihl ochrnulého: „Sláva vládě tvé, Kriste!“




Zobrazit příspěvek č. 152 jednotlivě

Administrátor --- 25. 4. 2007
Z došlé pošty

Jako čtenář pravoslavného weblogu Ambon a jako pravoslavný křesťan by touto cestou chtěl (byť nejsem studovaným bohoslovcem), reagovat na příspěvek jer. Jana z Jihlavy O mýtu společné ekumenické „biblické víry".

Jeho reakce na moderní tendence (nejen) protestantské theologie směřující k "demytologizaci" Písma (viz např. R. Bultmann) je z hlediska pravoslavného čtenáře jasně pochopitelná a prožitá. Chtěl bych tímto jen doplnit mé osobní prožitky z uvažování nad problematikou "Zdnešnění" (vida, tento pojem nemusí být vlastní jen římským katolíkům): Pravoslaví se nemusí "modernizovat", nemusí se "přirovnávat k tomuto světu" (právě naopak!). Samozřejmě je nutné mít respekt k práci na poli věd, ale výsledky této práce jsou přece velmi relativní a časem proměnlivé! Zcela se přizpůsobovat dnešnímu světu z hlediska objednávky současných vědeckých poznatků a nepoznatků je trochu krátkozraké - natož je-li kvůli tomu měněna theologie a úplně relativizován odkaz Otců... Je-li s námi Slovo, tak je s námi stejně jako před 2000 lety a není nutné se před západním kultem rozumu stydět za způsob jeho literárního vyjádření. Vždyť k nám v takové formě přišlo. Proto můj postoj k západním teologiím zjednodušuji takto: Kdyby nebyly neustále hnány touhou po modernizaci před 1000 a 500 lety, nemusely by tuto touhu následovat i teď. Můj postoj zní "trpělivost". S tou můžeme životní vzepětí velkých duchů západního myšlení sledovat bez ukroucení hlavy, někdy snad s přitakáním.
Ondřej Malík

Ještě dodatek autora:
Bultmannovi dle mého šlo o "demytologizaci" osoby Krista (potažmo Nového zákona), která by umožnila jasnější pohled do hlubin tohoto poselství.



Zobrazit příspěvek č. 151 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2007
Výročí pontifikovo

K výročí papežova pontifikátu

Komentář z ruského tisku
(aneb civilní pohled z druhé strany)


Posel minulosti v zemi budoucnosti

Papež Benedikt XVI. je živou připomínkou, že konzervativní tradice minulosti se mohou stát náboženstvím budoucnosti.

Mnozí upřednostňují "nevšímat si" tohoto papeže, který "stojí ve stínu svého velikého předchůdce". Papež Benedikt usedl na trůn, který byl na celou generaci (ne-li na dvě) spojován výhradně s Janem Pavlem II. Volba 77-letého papeže proběhla dosti tiše, bez senzací a skandálů. Konkláve jej zvolilo na čtvrtý pokus (kdežto v minulosti bývalo i 30 hlasování), přičemž většina analytiků už za života Jana Pavla II. předpovídala, že dalším papežem bude německý kardinál, hlava kongregace pro nauku víry (klíčová složka katolické církve; dříve tzv. "svatá inkvizice").

Nový papež nevyhlásil žádné reformy, nepřipravil žádné kádrové zemětřesení, a vůbec poskytoval málo důvodů médiím, aby se zajímala o jeho osobu. Psychologický kontrast s jeho předchůdcem byl tak veliký, že papeže Jana Pavla II. začali někteří náhle vidět jako "šoumena", což za jeho života nikdy neřekli.

Pokusy nějak skandalizovat intronizaci Benedikta XVI. se nesetkaly s úspěchem. Byly často spojeny se snahou přivést tohoto papeže, představujícího křesťanský Západ, do konfliktu se světem islámu. Zpočátku si málokdo všiml, že ve své intronizační řeči, která již tradičně obsahovala znělé ekumenické noty, papež nevzpomenul -- mezi těmi všemi ostatními svými "bratry" -- na muslimy. Ty muslimy, které Jan Pavel II. všemožně velebil a ctil. Pak Benedikt XVI. v podstatě odmítl přijmout delegaci islámských teologů, byť s nimi nakonec přece pohovořil. To vše však bylo jaksi neurčité a nepřesvědčivé. "Poplašné zvěsti", že papež zastává islamofobii, se roznesly po proslovu papeže na jeho "rodné" univerzitě v Regensburgu, která se stala jedinou senzací jeho tichého dvouletého pontifikátu. Jenže dnes už následky tohoto projevu víceméně vyprchaly, papež se stokrát omluvil, a při své návštěvě v Turecku učinil tytéž poklony vůči islámské tradici, jako Jan Pavel II.

Pokusy skandalizovat Benedikta XVI., které se objevily nějakou dobu po jeho intronizaci, mají spíše konspirativní charakter. Jakýsi neznámý německý profesor se rozhodl vyhlásit, že předcházející papež byl otráven, aby byl uspíšen nástup Benediktův. A tak se začalo tvrdit, že nový papež je přívržencem Ameriky, která ztrácejíc kontrolu nad Evropou, snaží se ji dostat do konfliktu s islámem; a tento konflikt má přivést Evropu pod ochranu zaoceánského partnera, "světového četníka". Podle této zvěsti, měl prý Ratzinger učiněnu dohodu s Amerikou již dávno, leč Jan Pavel II. stále žil, pořád budoval nějaké "mosty", a mohlo by se stát, že stále stárnoucí kandidát na papeže vůbec nestihne stát se papežem... Každý nejspíš vidí, co vidět chce.

Posoudíme-li věc objektivně, pak je nepochybné, že pontifikát nového papeže oživil dřímající konzervativní síly v katolické církvi a kolem ní. Dosti orthodoxní názory Ratzingerovy byly i dříve všeobecně známy. Právě on byl autorem encykliky vydané Vatikánem k dvoutisíciletí křesťanství a obsahující zřejmé narážky na papežský primát a na "schismatičnost" těch východních i západních křesťanů, kteří tento primát neuznávají. V podobném duchu - univerzalní a absolutní pravdy - se nesla i mnohá teologická díla kardinála - dogmatika. A aby nikoho nenechal na pochybách, začal kardinál sloužit latinsky archaickou tridentskou mši (na 2. vatikánském koncilu skoro zakázanou) a vést rozhovory s "lefebristy", kteří se od Říma odklonili na protest proti modernismu a "herezi ekumenismu". Po intronizaci Benedikta XVI. se významná část lefebristů znovusjednotila s Římem.

Možná je to paradoxní, ale antiekumenické naladění Benedikta XVI. vedlo k oteplení ve vztazích Vatikánu s Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu), která se zapletla do ekumenismu za epochy Benediktem nemilovaného 2. vatikánského koncilu, a nyní na to raději příliš nevzpomíná, aby nedráždila konzervativní pravoslavné společenství. Otevřenost Jana Pavla II., jeho slovanská národnost, antikomunismus, jeho úsilí dostat se do Ruska a pobratřit se s ruskými bratry - to vše strašilo Ruskou církev... Benedikt XVI. ze své strany vyslal na Rus několik signálů o tom, že nehodlá pokračovat v "proselitismu na kanonickém území" Ruské pravoslavné církve, do Ruska se necpe a ekumenickým fanatismem se nevyznačuje. Moskva signály blahosklonně přijala, vyhlásila "oteplení vztahů", ale z obav před "neladem" v řadách svých oveček zatím ještě opakuje zaklínadla o nemožnosti setkání Alexije II. s papežem.

Na pozadí tohoto všeho je možno bez pochyb mluvit o jistém (nejspíše dočasném) opadnutí liberálních tendencí v životě a teologii katolické církve. Riskneme odhadnout, že kdyby byl současný konzervativní papež mladší, pak by vlivná liberální lobby vynaložila více sil, aby se nedovolila jeho zvolení na vatikánský trůn. Po bezuzdném liberalismu Jana Pavla II. nastoupila éra jakési syntézy, vybalancování mezi liberalismem a konzervatismem v katolické církvi.

Současný pontifikát je skutečně dočasný - takové jsou neúprosné zákony lidské přirozenosti. Jenže přes tuto "dočasnou" periodu budou do budoucnosti (tj. do křesťanství 21. století) přeneseny některé důležité prvky tradice a orthodoxie, které se nově zjevují západnímu světu; stává se z nich jakási móda, která však přináší okusit, že "dávno zapomenutá minulost", klenot velice jemné práce, je něčím krásným, unikátním a dobrým. Pro někoho to může být móda antikvariátů, kdy se relikty tradice zasazují do současného postmodernistického interiéru. Pro jiného to může být odpovědí na jeho tíhnutí ke svatosti a dokonalosti, což je vlastní každému člověku.

A to jsme ani nestihli zmínit, že v současném "konzervativním převratu" Benedikta XVI. je něco nadějného i pro pravoslavné tradicionalisty. Módní konservativismus papežův připravuje dobrou půdu pro hlásání neporušené staré svatootcovské tradice.

A. Soldatov
Credo.ru


P.S.
Co si budeme namlouvat. Morální vliv katolické církev je mocný a působí nepřímo i dovnitř pravoslavné církve. Zatímco perný modernismus Jana Pavla II. se odrážel i ve vnitřních tlacích v pravoslaví; tak konzervativní linie Benedikta XVI., která se stává celosvětovou módou, možná bude inspirovat i řadu pravoslavných a napomůže normalizaci vztahů mezi církvemi i v poměrů v církvi.
(Překladatel)




Zobrazit příspěvek č. 150 jednotlivě

Administrátor --- 24. 4. 2007
Dva masakry

Dva „civilizované“ masakry naší doby

Jeden probíhá na našich silnicích. Umírá zde tolik lidí, jakoby neustále probíhala krvavá válka.

Druhý probíhá ve skrytu, ve sterilních sálech nemocnic. Potraty a euthanasie.

Ve skutečnosti euthanasie už dávno probíhají, když moderní medicína prohlašuje lidi po mozkové smrti za mrtvé, ačkoliv jim bije srdce. Z hlediska biblického i duchovního je centrem lidské bytosti srdce nikoliv mozek.
Kvůli rozebírání těl umírajících na orgány pro potřeby transplantací, byla ustanovena tzv. „mozková smrt“ (kdy srdce bije, orgány „dárce“ jsou doposavad živé, a proto vhodné k odběru...) To jsou důvody proč v Řecké pravoslavné církvi teologové protestují proti zabíjení a rozebírání lidí, které považujeme za ještě živé.




Zobrazit příspěvek č. 149 jednotlivě

Administrátor --- 23. 4. 2007
Neděle žen myronosic

3. neděle paschální (tj. 2. neděle po Pasše)
neděle žen „myronosic“


Myronosice čili ženy myro nesoucí
(Myro je vzácný vonný olej; byla to velice drahá, silně aromatická látka)


Dnes církev chválí lásku a obětavost žen, které doprovázely Krista při jeho putování a sloužily mu i po jeho smrti - při pohřbu. Nesly aromata, aby - jak jim velelo jejich srdce - posloužily Pánu a byly s ním i po jeho smrti, tedy tam - na konci všeho - ve chvíli, kdy lidský rozum už neviděl žádnou perspektivu.

Tato neděle je odpovědí všem, kteří říkají, že v Církvi jsou přehlíženy ženy či ženství. Tady jsou právě ženy ukazovány jako ztělesnění vlastností, které potřebujeme k životu v Kristu (nebo k následování Krista, jak raději říká Západ).

„Myronosice a apoštolé - obraz dvou stran našeho života: citu a rozumu. Bez citu není život životem. Bez rozumu je život slepý,“ říká sv. Theofan Zatvornik. Ukazuje nám, že do všeho, co ve svém církevním a potažmo duchovním životě činíme, musíme vložit také své srdce. Není-li v našich skutcích srdce, jsou mrtvé.

„Synu, dej mi své srdce!“ praví Bůh v Písmu.

Všimněme si, jak se církevní zbožnost vlastně podobá chování žen myronosic.
Je podobně „svatě nerozumná“ jako ony, které nerozumně pospíchají brzy ráno liduprázdnou krajinou k hrobu, i když dobře vědí, že hrob je uzavřen a s přetěžkým kamenem před vchodem si samy neporadí; ale přesto tam jdou. Je to věc srdce, nikoliv rozumu.

Pohleďme se, jak liturgicky, při paschálním bohoslužebném průvodu kolem chrámu, napodobujeme jejich svaté bláznovství: Jako drahocennost neseme vše, co nám zůstalo - zobrazení Páně, jeho kříž, na kterém odevzdal ducha, knihu s jeho slovy. To vše opatrujeme jako naše vzácné duchovní myro a s ním kráčíme ke hrobu. Vycházíme v noci z chrámu, abychom šli za Ježíšem až do konce. A jako myronosice se setkáváme s jeho Vzkříšením.

A toto „svaté bláznovství“ tvoří základ celého našeho církevního života.
Věřící chodí do chrámu, stavějí svíce, zbožně líbají ikony, klekají na kolena, modlí se - je to věc srdce. My to prostě musíme dělat. Ne proto, že by nás k tomu někdo nutil, nikoliv kvůli tomu, že bychom se jenom báli odsouzení na Božím soudu a pekla. My to musíme dělat, protože nás k tomu nutí srdce, láska. V křesťanském srdci se víra a láska spojují do jednoho ohně.

Zvláště naše doba, která se tak „vyznamenává“ náboženským skepticismem, bezvěrectvím, či dokonce naprostou tupou lhostejností k náboženství, nás vytrvale „rozumářsky upozorňuje“, že chodit do chrámu je ztráta času, který by se dal využít jinak a lépe (jak vlastně?)... Kdybychom byli na bohoslužbách jen kvůli rozumu, pak bychom asi pod takovou nepřátelskou palbou materialistického racionalismu nakonec přece jen zůstali doma nebo neděli využili k dalšímu vydělávání peněz.
Rozumní apoštolé zůstali zavřeni, protože se prostě docela rozumně (a dá se to snadno pochopit) báli. (Až vzkříšený Kristus a sestoupení Svatého Ducha zažehne jejich srdce.)

Jenže my, ve kterých už dnes Duch Svatý pracuje, musíme jít, chvátáme do chrámu, abychom se tam modlili, abychom se klaněli neviditelnému Bohu... Samé „nerozumné věci“, že? Jsme jako ty ženy, které nedokázala odradit žádná rozumná skepse: „Kdo nám asi odvalí ten veliký kámen od dveří hrobu?“ Napodobujeme ty ženy, neboť jako je táhlo jejich srdce k pochovanému Ježíšovu tělu, i nás srdce táhne do chrámu, na bohoslužby.
A právě jim, které šly učinit něco, co se zdálo být nesmyslné a nerozumné, byla jako prvním lidem na tomto světě zjevena pravda o vzkříšení, a jedné z nich se jako prvnímu člověku zjevil vzkříšený Pán.

Přišla neděle, tam a tam se bude sloužit Božská liturgie, tam sestoupí Bůh, tam Pán navštíví svůj lid - tam se bude konat Eucharistie. A u toho přece nemohu chybět.


Z nedělních hymnů:

Počestný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé,
plátnem čistým je ovinul
a pokryv je věcmi vonnými,
ve hrob nový je položil...

(Z troparu)

Stanul anděl u hrobu před ženami
a zvolal k myronosicím:
Pomazání mastí vonnou mrtvým náleží,
jak se však ukázalo, Kristu je porušení cizí...

(Z 2. troparu)

Myronosicím povelel jsi, aby se radovaly,
svým vzkříšením utišil jsi pláč pramatky Evy, Kriste Bože...

(Z kondaku)



Zobrazit příspěvek č. 148 jednotlivě

Administrátor --- 20. 4. 2007
Z tisku

První kosmonaut: sv. Jurij (Gagarin) :-)

V Rusku zaznívá v některých tiskovinách nesmělý hlas navrhující svatořečení Jurije Gagarina. Zdá se to jako dosti podivný návrh, zvláště, když vzpomeneme jeho proslulý výrok po návratu z orbity: "Na nebi jsem byl, ale Boha jsem tam neviděl." Což se výborně hodilo do ateistické propagandy tehdejšího sovětského režimu.

Populární teolog, profesor Moskevské duchovní akademie, Alexej Osipov přirovnal Gagarinův výrok (používaje té samé materialistické logiky) k člověku, který přijde k moři, nabere si lžičku slané vody, prohlíží ji, a pak chodí a prohlašuje: "Žádné velryby v oceánu nejsou. Prohlížel jsem mořskou vodu, ale žádného kytovce jsem v ní nenalezl!"

Přívrženci zbožnosti sovětského kosmonauta však citují pololegendární zvěsti o tom, jak vystoupil před plénem jakéhosi sovětského sjezdu, kde tento národní hrdina, jemuž bylo "vše dovoleno", statečně nazval zboření chrámu Krista Spasitele barbarstvím a vyzval k obnovení velechrámu. Dále se tvrdí, že sovětská moc Gagarina odstranila, protože se vymkl její kontrole a málem začal s hlásáním náboženství.

Další zdroj gagarinovské legendy je spojen se zesnulou igumenií Serafímou (Černou), představenou obnoveného Novoděvičského monastýru. V padesátých letech, kdy byla tajnou mniškou, sloužila v tajných sovětských institucích pracujících na průzkumu vesmíru. Prý sama mátuška Serafíma projektovala Gagarinův skafandr a dokonce jej posvětila.

Ostatně posvěcování kosmických korábů není vynálezem naší doby. Už koncem sedmdesátých let kosmonaut Valerij Poljakov, hrdina Sovětského svazu, přivezl na oběžnou dráhu svěcenou vodu a vykropil nejen raketu, ale i celou orbitální kosmickou stanici. Z počtu kosmonautů, kteří se po letu do vesmíru obrátili na víru, jmenujme i Georgije Beregova.
(Credo.ru)

P.S.
K fotografii:
Když Gagarin 12. dubna 1961 uskutečnil jeden oblet Země, stal se z neznámého vojenského letce nejznámějším člověkem planety. O sedm let později (27. března 1968) přišel o život při běžném cvičném letu, když se jeho MiG-15UTI (vyrobený v Aeru Vodochody) v plné rychlosti zabořil do zmrzlé země nedaleko Moskvy. Podle nových předpokladů byla nehoda způsobena technickou závadou na stroji.

------------------------------

Katolická církev bude možná blahořečit samuraje

Beatifikaci 188 Japonců (ze 16.--17. stol.), mezi nimiž jsou i samurajové, oznámil kardinál Stefan Fumio Hamao, který říká, že prý šli na smrt nikoliv z politických důvodů, nikoliv kvůli tomu, že byli politickou opozicí, ale protože vyznávali křesťanskou víru.
Kardinál podtrhl, že nezvolili násilí, ale "vybrali si cestu pokojného protestu, což je důležité pro lidi žijící dnes". Japonci si při této beatifikaci prý budou moci uvědomit, že "právo na víru je základním lidským právem".
(Interfax-religia)

----------------------------

Člen Společenské komory, politolog Sergej Markov považuje sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu se Zahraniční ruskou pravoslavnou církví (plánované na 17. května) za historickou událost a navrhuje prohlásit toto datum za národní svátek.

Vidí v tom mj. překonání národního rozkolu, neboť církev vždy hrála důležitou roli ve společensko-politickém životě země. "Dokonce i imperátor se nazýval "pravoslavným carem". Pod jeho žezlem se sjednotily mnohé pravoslavné národy: ruský, ukrajinský, běloruský, gruzínský, arménský, moldavský. Mířili k tomu Srbové, Bulhaři, Řekové a další národy Balkánského poloostrova," píše Markov.
(Interfax)

------------------------------

Muslimští teologové v Malajsii vydali fetvu, zakazující pravověrným dělat obchody nebo investovat po internetu. Nemuslimské investiční projekty předpokládají předem zafixovaný příjem, což je zakázáno zákony šaria. Investiční projekt založený na muslimských principech je dovolen. Pravidla islámského trhu zakazují získávat fixní procento z vloženého kapitálu a zakazují investovat do firem spojených s výrobou alkoholu, tabáku nebo do organizací spojených s hazardními hry.
(Agentura AP)

-------------------------------

Španělský biskup vyzval duchovní, aby skončili s praktikováním společné zpovědi a aby se oblékali, jak se náleží na kněze

V dopise adresovaném všem kněžím své diecéze vyzývá biskup tarazonský Demetrio Fernandes, aby vykonávali svátost zpovědi jedině při individuálním pokání z hříchů, a aby se oblékali, jak se na kněze sluší.
"Nikdy nepraktikujte kolektivní odpuštění hříchů," vyzývá biskup, "učte mládež, aby častěji přistupovala k této svátosti, neboť je to vzácný prostředek pro formování osobnosti a pro budování svědomí podle Božích zákonů a církevních pravidel. ...
Když hovoří o nutnosti oblékat se náležitým způsobem, biskup Fernandes poznamenal, že jeho připomínka má za cíl, pouze "připomenout každému z vás, co od vás církev očekává. Naše vnější podoba je ve mnohém těsně svázána s mnohými aspekty celého našeho kněžského života"... "Jak jsou lidé potěšeni, když mohou kněze snadno rozpoznat," podtrhl prelát. "Dnes se mnozí snaží vymazat v naší společnosti každou stopu Boží přítomnosti. Nehrajme s nimi tuto hru ani nepomáhejme jim v takovém "zastírání Boha"... Oblékejme se striktně a prostě a dávejme všem na vědomí, že jsme kněžími a že jsme jimi rádi."
(Agentura Agnus)



Zobrazit příspěvek č. 147 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2007
Proč je na světě zlo

Byla skupina lidí a ti si začali mezi sebou říkat: "Jak to, že je tolik zla na světě, války, vraždy, utrpení, slzy; proč jsou zabíjeny nevinné děti, starci, ženy? Zdá se, že žádné zlo nezpůsobili. Zač tolik utrpení? Co by to bylo pro Hospodina, kdyby svou mocnou pravicí zastavil takové velké zlo, které se na zemi děje?" A Bůh se jim zjevil a pravil: "Dal jsem vám přikázání - nezabíjej, nebudeš krást, křivě svědčit, smilnit. Jenže vy kradete, zabíjíte, smilníte; tím, že přestupujete můj zákon, hřešíte, a hřích rodí zlo. A zlo nyní naplnilo celý svět."
(Z vyprávění archim. Amvrosije z ženského monastýru Uvedení přesv. Bohorodice do chrámu)



Zobrazit příspěvek č. 146 jednotlivě

Administrátor --- 18. 4. 2007
Nový pravoslavný film

Na adresu:
http://www.pravoslavi.cz/filmy/
byl umístěn nový pravoslavný film s českými titulky.

Byla jsem hostem u smrti

Dva případy posmrtné zkušenosti.


Autentické vyprávění o dvou ženách, které se vrátily z onoho světa. Ruský domentární film.



Zobrazit příspěvek č. 145 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 17. 4. 2007
Ekumenické zamyšlení

O mýtu společné ekumenické „biblické víry“

Stále se snažím najít něco, co mají všechny církve opravdu společné. Když hledím na duchovní nejrůznějších církví, jak někde na nějakém pódiu "vydávají svědectví světu" o společné víře, zkouším dopídit se někde, co bychom asi tak mohli mít v této oblasti skutečně společného, jenže všechny pokusy mi zatím vyznívají naprázdno.

Většinou se deklaruje, že máme společné jakési (většinou dosti vágně definované) základy křesťanské víry. Co to vlastně je? Pro pravoslavného křesťana je naprosto minimální pensum křesťanské věrouky obsaženo v niceo-cařihradském vyznání víry (Věřím v jednoho Boha...) A ten - jak známo - nemáme společný ani s katolíky (kteří jsou nám ze všech ostatních věrovyznání nejblíže) - viz problematika "filioque" a výklad článku o víře "v jednou svatou obecnou a apoštolskou církev".

Pokud si vymyslíme ještě stručnější "základ křesťanské víry" (což je nepřijatelné pro pravoslavného, který je vázán niceocařihradským vyznáním víry, jež podle kánonů svatých sněmů nesmí být měněno, nesmí být zkracováno, a nesmí být vymýšleno nové vyznání), pak stejně zjistíme, že se neshodneme na ničem podstatném - ani na víře v Trojici, kterou si každý v ekumeně vysvětluje po svém, ani na víře v Ježíše Krista, jehož osobu si tam také každý interpretuje, jak je mu libo...

K tomuto článku mne vlastně pohnulo vyjádření jednoho protestantského faráře na Britských listech. Jedná se víru v Bibli. Občas zaslechneme z ekumenických okruhů, že principem ekumenické jednoty by měla být Bible, biblická víra, Boží slovo atd. Nu, proč ne? Konec konců, protestantismus založil svoji existenci (při oddělení od Říma) na návratu k Bibli: "jenom Písmo" a nic než Písmo. Jenže jak vypadá víra protestantů v Bibli? Můžeme se s nimi sjednotit ve společném přijímání Božího slova?

V odpověď ocituji výše již zmíněné vyjádření evangelického faráře. Na otázku o potopě světa, kterou Bůh potrestal lidstvo, odvětil protestant: "Vaše otázka vychází z postulátu křesťansky fundamentalistické věrouky, kterou stejně jako Vy nesdílím. Ale vězte, že krom některých konzervativních křesťanských kruhů v USA (Kanadě?) takto formulovanou věrouku nesdílí žádný alespoň trochu vzdělaný věřící, natož pak theolog. Co se týče Noeho, je snad jasné, že se jedná o starověký mýtus, který se vyrovnává s podobnými mýty národů kolem starého Izraele. Mýty si nečiní nárok na "historickou pravdu"; chtějí (podobně jako to známe u pohádek) vyjádřit nějakou důležitou pravdu a příběh slouží jen jako kulisa. Nárok na doslovné čtení si nečinili ani tvůrci mýtů, ani jejich posluchači či tradenti. To jen nástupem racionalismu zmatená církev chtěla po pár století let v panicky hloupé touze zachránit obsah křesťanství (tedy to, co Vy správně nazýváte principy lidskosti) sebevražedným trváním na čtení biblických mýtů jako by to byla učebnice dějepisu. Dodnes to spoustě lidí straší v hlavě... Bible je soubor krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů... A s tou obětí Ježíše, myslím, je to také jinak, než to chápeme - a můžeme chápat - my současní lidé a než to v otázce vyjadřujete Vy. Nestačí doslova přeložit z řečtiny - či spíše z aramejštiny určité pojmy, jak se mnohdy i v církvích namnoze děje. Klíčové pojmy křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd atd) znamenala pro pisatele a čtenáře Nového zákona zcela jiné skutečnosti, než si dnes představujeme my. Myslím, že mají pravdu theologové, kteří navrhují vzdát se alespoň na jednu generaci těchto termínů, abychom zapomněli na jejich vývojem pokroucený význam, a vrátili se k nim až posléze, či je nejlépe je nahradili termíny novými."

Tak tedy pěkně děkuji za takovou nabídku společného pojímání Bible. Na čem se mám shodovat s církví, jejíž duchovenstvo prohlašuje Boží slovo, které bylo s takovou pečlivostí opatrováno nesčíslnými generacemi jako nejvzácnější soubor lidského poznání a Božího zjevení, za "soubor mýtů" a otevřeně ho přirovnává k pohádkám? To budu dále raději patřit k těm "bláznům" o nichž hovoří ap. Pavel, v naději, že toto bláznovství je před Bohem moudrostí, narozdíl ode všech "chytráků tohoto světa". Jak bych se mohl shodnout na stejné biblické víře v Krista s těmi, pro něž je biblická zpráva o Ježíši z Nazareta pouhým "souborem krásných (někdy krutých) básní, pohádek, podobenství, hyperbol - prostě mýtů" a kteří navrhují vzdát se "alespoň na jednu generaci" "klíčových pojmů křesťanského myšlení (Syn Boží, Duch, Slovo, spasení, nebesa, vykoupení atd. atd.)"? A jestliže se neshodneme ani na přijetí jasné biblické zprávy o Kristu, jak bychom se mohli shodnout na víře v Trojici?

Někdo možná namítne, že článek v Britských listech je projevem nějakého extrémisticky liberálně orientovaného duchovního či jakési krajní verze protestantismu. Možná u "tradičních" evangelíků najdeme vztah k Božímu slovu, který by byl blíže ke starokřesťanské tradici? Zapomeňme na to. Ocituji z knihy "Bojovníci a trpitelé" od Milana Balabána, která v sobě odráží stav oficiální evangelické biblistiky (jak je vyučována na jejich bohoslovecké fakultě): "Zdálo by se, že Abrahám, Izák a Jákob byly postavy historické. ... snažil se to dokázat A. Alt... Česká starozákonní škola (Daněk - Bič - Heller - Balabán - Prudký) pokládá "praotce" za postavy "typové": Abraham - víra, Jákob - láska, Izák - naděje. Moderní bádání Altovu hypotézu zcela opouští" (str. 23; kapitolu, která se rozprostírá na str. 22 a 23, by se zde hodilo ocitovat prakticky celou...)

Jinými slovy: Abrahám jako lidská osoba, jedinec, - nikdy nežil; Izák a Jákob jakbysmet. Relativně nejlépe dopadl na zdejší evangelické fakultě Mojžíš, ten prošel ohněm přísného prubířství evangelickou teologií s relativně vysokým skóre: pravděpodobnost, že někdo takový opravdu někdy žil, odhadují lídři evangelického bohosloví na 50 procent.

S pozoruhodnou knížkou se rozloučíme citátem výroku, nad nímž se pravoslavnému zatočí hlava: "...lze se domnívat, že Mojžíšův "bratr" Áron je personifikací schrány úmluvy s deskami dekalogu..." Asi by se dala v knížce najít ještě celá řada nevšedních myšlenek, já však už posloužit nemohu, protože jsem odpadl poté, co jsem se tam dočetl, že biblické spojování Mojžíšovy postavy s vydáním Zákona na hoře Sinaj a s putováním do Zaslíbené země, "má s historií pramálo společného", ba dokonce, že "Mojžíš nemá v událostech exodu a pobytu Sinajského původně žádné místo" (což prý není ještě ta nejradikálnější podoba evangelické teologie). Dále už jsem nečetl, za což se bratru Balabánovi omlouvám.

Co má takové pojetí Bible společného s pravoslavnou vírou? Vždyť naše pravoslavná tradice obsahuje řadu svědectví o tom, jak se křesťanům zjevili různí starozákonní lidé, postavy Starého zákona. V pateriku je např. popsáno zjevení Mojžíše, který objasnil asketovi v poušti určitá obtížná místa Pentateuchu. Nový zákon na řadě míst zmiňuje starozákonní historii s naprostou jistotou, že postavy Starého zákona jsou skuteční lidé.

Nechci nikomu vnucovat pravoslavnou víru nebo pravoslavný výklad Bible. Ať si každý věří, jak sám uzná za vhodné. Avšak (už jen z etických důvodů) bychom neměli před veřejností předstírat, že máme společnou víru či společné chápání Písma s těmi, kteří jsou od pravoslavné tradice na hony vzdáleni.

(Použité ilustrace - starobylé ikony:
nahoře - praotec Abraham; dole - Áron, první kněz)



Zobrazit příspěvek č. 144 jednotlivě

jerej Serafím T. --- 16. 4. 2007
Mikulčice

Pozvání


S požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko – brněnského, si Vás dovolujeme pozvat na každoroční sváteční bohoslužebné setkání do Mikulčic, které se uskuteční v sobotu 26. května 2007. Archijerejská Liturgie na památku příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu začíná v 11 hodin, slavnostní procesí vyjde od Památníku v 10:45 hod.

Zpívá sbor brněnského katedrálního chrámu. Duchovní otce prosíme, aby si s sebou přivezli bohoslužebná roucha zlaté, případně bílé barvy.

Po skončení svaté Liturgie vystoupí ve volném programu bulharský folklórní soubor, na místě bude k dispozici občerstvení ve stáncích. Pokud budete mít zájem o odpolední návštěvu nedalekého Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, prosím nahlaste se alespoň týden před akcí (do 20. května) představenému monastýru ohledně přípravy pohoštění (mobil: 777 260 556, E-mail: joakim/zavinac/seznam.cz).


Na setkání se těší jerej Serafím, duchovní správce hodonínské církevní obce
(mobil: 776 730 812, E-mail: serafim.t/zavinac/seznam.cz)



Zobrazit příspěvek č. 143 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 16. 4. 2007
Oprava

Ano, jistě, omlouvám se účastníkům Ambonu.



Zobrazit příspěvek č. 142 jednotlivě

Administrátor --- 16. 4. 2007
Oprava

Správně by ta URL (z předešlého příspěvku) měla zřejmě být:

http://www.stalexis.orthodoxy.ru/



Zobrazit příspěvek č. 141 jednotlivě

jer. Antonij z Rumburku --- 16. 4. 2007
"Kdo má ženu, ať žije, jako by ji neměl" a "měli vše společné"

Jistě zajímavý, podnětný a obohacující počin viz na www.stalexis.ru. Obzvláště pro všechny, kteří se zajímají o mnišství, pro ty, kteří se domnívají, že prvokřesťanské ideály vymírají nebo již vymřely, že některé věci nelze ve světě a v rodině uskutečnit nebo pro ty, kteří vidí obnovu ruské církve po pádu komunismu jako spíše povrchní a módní záležitost.



Zobrazit příspěvek č. 140 jednotlivě

Administrátor --- 15. 4. 2007
Neděle po Pasše, tzv. antipascha, Tomášova neděle

Tomášova neděle

Tomáš neuvěřil svým bratřím, apoštolům, kteří mu pravili po Vzkříšení Kristově: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš u toho nebyl, a když slyšel vyprávění ostatních učedníků, opáčil: „Jestli neuvidím rány od hřebů na jeho rukách a nevložím ruku do jeho (probodnutého) boku, neuvěřím.“ Když se Kristus opět zjevil svým učedníkům, byl Tomáš s nimi. Pán se k němu obrací a říká: „Tomáši, vlož sem svůj prst a pohlédni na mé ruce, vztáhni svou dlaň a vlož ji do mého boku a nebuď už nevěřící ale věřící.“

Čím si vlastně Tomáš zasloužil takový dar? Zdá se nám, že měl být spíše pokárán za svou nevíru, že? Místo toho se stává jediným člověkem, jemuž Pán dovolil, aby svou ruku vložil do jeho probodnutého boku.

O Tomášovi toho z evangelií moc nevíme, ale to málo, co víme, je důležité. Když se Kristus chystal vypravit za zemřelým Lazarem, zdálo se, že ho tam čeká od jeho nepřátel jistá smrt. Tomáš tenkrát s rozhodností řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať umřeme spolu s ním.“ Taková slova neuslyšíš často, a na taková slova nezapomenou ani lidé ani Bůh...

Slova: „Jestli neuvidím... neuvěřím,“ jsou stále někde ke slyšení. Pravidelně od lidí, kteří Boha nehledají, nehledají pravdu a rozhodně se nechystají s někým za někoho umírat. Takovým lidem se Bůh nezjevuje, aby nevyvolával v odpověď otevřené rouhání, kdy se někdo odvrací o nepochybné pravdy.

Tomášovi se Bůh zjevil, protože tento člověk byl hotov zemřít s Kristem a to dokonce ještě před tím, než bylo zjeveno vítězství nad smrtí. Už tehdy byl Tomáš ve svém srdci rozhodnut: Nebude-li Kristus s ním, není proč žít.

Proto ta zvláštní milost k Tomášovi, který nyní před sebou spatřil rány, ze kterých vyšla krev smývající hříchy lidí, a slyší povel, aby do těchto pramenů očištění lidstva zanořil svou dlaň. Tomáš pronesl to jediné, co na to lze říci: „Pán můj a Bůh můj.“

Následující slova Ježíšova zní trochu jako jemná výčitka: „Že jsi mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blaženi jsou ti, kteří neviděli a uvěřili.“ Je to však výčitka pro Tomáše, který je zcela pohlcen radostí, že vidí vzkříšeného toho Ježíše, bez kterého nechtěl žít? Nyní je připraven na všechna utrpení, jen aby mu dokázal svou lásku.

Slova o blaženství (nebo blahoslavenství, jak by se též dalo přeložit toto slovo evangelia) jsou určena nám, kteří jsme neviděli a jsme voláni k tomu, abychom uvěřili. Jsme voláni k tomu, abychom pochopili, že otázka víry či nevíry je otázkou života a smrti. Jsme voláni stát se blahoslavenými.

V čem spočívá to blahoslavenství, k němuž jsme povoláni? Setkat se s Kristem - nikoliv jako s důkazem naší víry, ale jako s dlouho toužebně očekávaným hostem, pro něhož se souží naše srdce a bez něhož nelze žít. To je blahoslavenství, jehož dosáhl nakonec i Tomáš a po něm všichni, kteří uvěřili, ač neviděli, a žijí v dobré naději na shledání.

---------------------------

Podle tradice později hlásal ap. Tomáš křesťanství v Indii, kde také mučednicky zemřel.

(Částečně dle pravoslavie.ru)



Zobrazit příspěvek č. 139 jednotlivě

Administrátor --- 12. 4. 2007
Z došlé pošty

Proč všichni zdobíme vajíčka na Paschu?

Na Paschu je tradicí zdobit vajíčka různými barvami, ale ve hlavní místo uprostřed mnoha barevných vajec patří vajíčkům jasně červeným. Proč? Historie nám zachovala takovéto ústní podání. Po Vzkříšení Ježíše Krista se jeho učedníci rozešli do mnoha zemí a všude zvěstovali radostnou zvěst o tom, že se již více se nemusíme bát smrti. Zničil ji Kristus, jenž je Spasitelem světa. On vstal z mrtvých a vzkřísí rovněž každého, kdo v Něho uvěří a bude také milovat lidi, tak jako je miloval On.

Marie Magdalena se odvážila přijít s touto zvěstí až k samotnému císaři Tiberiovi. A protože k císaři není možné přijít jen tak bez dárku a Marie žádný neměla, přišla tedy s obyčejným slepičím vajíčkem. Ovšemže si vybrala vejce záměrně. Bylo přece vždycky symbolem života: "Pod skořápkou se nachází našim očím skrytý život, a ten se, až přijde jeho čas, vyprostí z vápníkového zajetí v podobě malinkého žlutého kuřátka.

Když však Marie začala hovořit k císaři Tiberiovi o tom, že také Ježíš Kristus se vyprostil ze smrtelných pout a vstal z mrtvých, tak se císař jenom zasmál: "To je stejně nemožné, jako kdyby se tvoje bílé vejce změnilo na červené." Tiberius ani nestihl dokončit větu, a vejce se stalo v rukou Marie Magdaleny zcela červeným.

Od těch časů na památku této události barvíme vajíčka, které symbolizují naši víru ve Vzkříšení Pána Ježíše Krista.

(Přeložil Daniel)



Zobrazit příspěvek č. 138 jednotlivě

jer. Jan z Jihlavy --- 11. 4. 2007
Vzpomínka

Hrst dojmů a vzpomínek na Paschu
(Žádná teologie :-)

Od půlnoci se slouží paschální bohoslužba. První hlouček lidí „zvenku“ přišel už po jedenácté (v minulém roce přišla řada lidí až po jedné hodině po půlnoci - u vědomí toho, že „to bude trvat do tří“ :-) Na mou lehce udivenou poznámku, že „začíná se až za hodinu“, odvětili „ale můžeme zůstat, že?“ Klanějí se Božímu hrobu... Čte se z knihy Skutků apoštolských.
O půlnoci začínáme. Už je skoro plno (kdyby tak každou neděli...) Zhasnutý chrám, osvětlený jen olejovými lampami před ikonami. Naprosté ticho. Pak tichý polohlasný zpěv: „Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši...“ se stále sílící intenzitou; přidávají se další a další hlasy.

„Ať povstane Bůh, a rozptýleni budou nepřátelé jeho... Jako pomíjí dým, tak ať pominou, jako rozplývá se vosk od ohně...“ (Zpívají se prastaré paschální hymny)

Kněz vychází s rozžehnutým trojsvíčníkem z oltáře, nese kadidlo, prochází kolem lidí, kteří si od něho zapalují svíčky a od nich zase další a další, a tak se koberec světel rozvine po celém setmělém chrámu. Na začátku tichý zpěv se postupně mění v bouři, kdy všichni zpívají z plna hrdla, co to dá: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal...“

„Jest vzkříšení den, osvětleme se lidé... Nyní vše naplněno jest světlem, nebe i země i podsvětí...“

Pocity? Směs radosti a něčeho nepopsatelného... Nebe není tak daleko.

„Dnes nastalo světu spasení, neboť vstal z mrtvých Kristus.“

Čte se poučné slovo Jana Zlatoústého z 5. století na svátek Paschy: „...Bohatí i chudí, společně jásejte; zdrženliví i nedbalí, ctěte tento den. Kdo se postili i kdo se nepostili, radujte se dnes. Stůl je plný, požívejte všichni. Pokrm je připraven, nikdo ať neodchází lačný. Všichni požívejte hostiny víry, všichni přijměte bohatství dobroty...“
Evangelium čteme ve třech jazycích: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. To bylo na počátku u Boha...“

„Pojďte ve slavný den vzkříšení a požívejme plodu nové révy, Boží radosti a království Kristova...“

Lidé namačkaní v chrámu, tělo na tělo, kam až oko dohlédne - všude zástupy. (Podle odhadů se do naší kaple ve druhém patře obytného domu v noci nahrnuly dvě až tři stovky lidí.) Za okny je temná noc. Chrám je zaplaven světélky lampiček a svící.

„Pojďme se světly vstříc Kristu, jenž vychází z hrobu jako ženich.“

Po třech hodinách se bohoslužba chýlí ke konci. Následuje svěcení svátečních pokrmů, které si lidi přinášejí v košících s sebou na paschální bohoslužbu. Kropí se svěcenou vodou; na konci jsou někteří z nás zpola mokří (vodou se nešetří). Lidé odcházejí šťastní, odnášejí si své košíčky. Někteří přešlapují na místě; vidno, že se jim z chrámu moc nechce...
Pak začíná hostina: sladké tvarohy, barvená vajíčka, saláty, salámy, mazance, olivy... Radostné besedování. Venku pomalu svítá.
Tohle ráno bývá vždy zvláštně tiché a jasné.

„Jest vzkříšení den, povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

-----------------

Každoročně mě na paschální neděli dopoledne trochu zaskočí zvláštní atmosféra v prázdném chrámu. Vzduch zde jako by byl zelektrizovaný, jakoby se v prostoru stále ještě chvěla modlitba paschální půlnoci. Ticho, klid, jas dne proudí okny dovnitř, a vše tady jakoby bylo nabito energií. Zdá se vám, že každá věc v kapli žije. Cítíte celé dějiny světa. Jakoby tu bylo neviditelně přítomno vše, co kdy na světě existovalo. Připadáte si jako v Noemově arše, která proplula celou historií Země a právě zakotvila v přítomné chvíli. Zvláštní zážitek. Opět a opět překvapí a zasáhne.

„Dnes nastala nám svatá Pascha... Pascha tajemná, Pascha velebná; Pascha, Kristus Vykupitel... Pascha veliká, jež nám otevírá bránu ráje...“


Kaple po paschální bohoslužbě, kdy se nechávají všechny vchody ikonostasu stále otevřené a na kříži není zobrazení Ukřižovaného.



Zobrazit příspěvek č. 137 jednotlivě

Administrátor --- 11. 4. 2007
Výstava ikon v Praze

Brzy bude končit výstava ikon

Ve výstavních prostorách při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze je možno ještě shlédnout výstavu pravoslavných ikon od současných ikonopisců pracujících v Čechách a na Moravě.
Výstava potrvá do neděle 15. 4. 2007.

Každý zájemce je srdečně zván!



Zobrazit příspěvek č. 136 jednotlivě

Administrátor --- 10. 4. 2007
Pascha



Vstal z mrtvých Kristus! Vpravdě vstal z mrtvých!
Christos voskrese! Voistinu voskrese!

Ikona Vzkříšení (Kristus vyvádí z podsvětí padlého Adama, Evu a další spoutance)

----------------------

TV přenos pražských pravoslavných paschálních bohoslužeb

Záznam církevněslovanských bohoslužeb z chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a chrámu zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze. Setkáte se i s metropolitou autokefální pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku.
Opakování 14.4.2007 21:25

na TV Noe (internetové vysílání)



Zobrazit příspěvek č. 135 jednotlivě

Administrátor --- 9. 4. 2007
Film o svatém ohni v Jerusalemě

Jeruzalém - Svaté světlo

TV Noe odvysílala dokument o letošním sestupování svatého ohně v Jerusalemě, který natočila Svatava Maria Kabošová. (Možná bude opakován.)

O filmu:

Působivý dokument režisérky Svatavy Marie Kabošové , v němž autorka vypráví o tom, jak sama navštívila v roce 2000 Jeruzalém a stala se svědkem sestoupení Svatého Světla. Tehdy ještě jako nepokřtěná – očima pohana prožila tuto zvláštní metafyzickou zkušenost. Zaznamenala také výpověď otce vladyky Amvrosie, arcibiskupa Jeruzalémského patriarchátu, který pozoruje sestupování Svatého Světla již od dětství a své poznatky více než 45 let zapisoval. Přidával je k záznamům o tomto Božím divu, který Řekové znají již od 4. století, od dob císařovny svaté Heleny. Od té doby se Boží div každý rok opakuje. V dokumentu znějí pravoslavné paschální modlitby – úryvky z bohoslužeb v řečtině i církevní slovanštině.

Kontexty

Poprvé popsal Světlo Řek Germidis, který jej pozoroval přímo u Božího hrobu ještě oné noci Vzkříšení. Známý jako autor biografie Piláta pontského, nevěřil, že by Kristus mohl být vzkříšen. Přesto mu zvědavost nedala. Vydal se však ze zvědavosti k jeho hrobu a události té noci popsal takto: Šli jsme velmi pomalu. Minuli nás vojáci, kteří spěchali na střídání stráže. Náhle se rozjasnilo. Zprvu jsme nechápali, odkud to světlo přichází. Vzápětí jsme uviděli, jak se k Zemi snáší oblak záře. Uviděli jsme v něm člověka. Celý jakoby zářil. Poté byl slyšet úder hromu. Stráž v úleku vyskočila a padla k zemi. Zprava po cestičce přicházela žena. Otevírá se! zakřičela. V té chvíli bylo již opravdu vidět, jak se obrovský kámen, přivalený k jeskyni, sám nadzvedá. Hrob se otevřel. Vyděsili jsme se. Pak světlo zmizelo. Dodali jsme si odvahu a přistoupili ke vchodu do jeskyně. Tehdy jsme uviděli, že tam už tělo pohřbeného neleží...

Nevysvětlitelný div sestupování Svatého Světla lze prožít na tomto místě každý rok o pravoslavných velikonocích. Jejich datum se podobně jako v době Ukřižování Spasitele a ve 4. století v době Vyzdvižení Svatého Kříže, počítají podle Juliánského kalendáře. Desítky tisíc poutníků z pravoslavných zemí i nevěřících zvědavých turistů prožívají, jak sestupuje blahodatný oheň, v řečtině To Agios Fos, čili Svaté Světlo. Podle pravoslavného juliánského kalendáře je Bílá sobota. Tisíce věřících i zvědavců od časného rána zaplňují chrám do posledního místečka. Další tisíce se tlačí před chrámem…



Zobrazit příspěvek č. 134 jednotlivě

Administrátor --- 8. 4. 2007
Velká sobota

V chrámu Božího hrobu sestoupil svatý oheň

Věřící blahodatný oheň nepálí. Tento oheň si odnesou domů.

Dnes, na Velkou sobotu, se asi deset tisíc věřících stalo svědky zázraku sestoupení blahodatného ohně v chrámu Božího hrobu v Jerusalemě.

Svatý oheň se zázračným způsobem zapálil při modlitbě patriarchy jerusalemského Theofila.

Poutníci si "omývali" blahodatným ohněm tváře a hlavy, protože v prvé minuty oheň nepálí kůži a nespaluje vlasy.

Pozoruhodné je, že vědou neobjasněný zázrak sestoupení svatého ohně se děje pouze na pravoslavnou Paschu.

Dnes večer bude svatý oheň letecky dopraven do Moskvy, přinesen do chrámu Krista Spasitele k paschální bohoslužbě patriarchy Alexije. Výprava do Jerusalema za touto svátostí se konala v rámci mezinárodní akce "Žádejte o mír pro Jerusalem"; koná se s požehnáním patriarchy Alexije Moskevského už popáté.

Východní křesťané jsou přesvědčeni, že zázrak svatého ohně přesvědčivě svědčí o pravosti jejich víry, a to tím spíše, že po celou historii Církve nebylo ani jediné Paschy, kdy by se neobjevil blahodatný oheň

Televizní přenos zázračného sestoupení svatého ohně každoročně zprostředkovává ruská televize NTV spolu s fondem Ondřeje Prvozvaného a Radia Ruska

--------------

Fotografie a popisky dle newsru.com (rusky)

Článek o blahodatném ohni (v češtině):
Slavnost svatého Ohně v Jerusalemě


-------------



Vstal z mrtvých Kristus,

smrtí smrt překonal

a jsoucím ve hrobech

život daroval.



Zobrazit příspěvek č. 133 jednotlivě

Administrátor --- 7. 4. 2007
Fotografie




Noc - z Velkého pátku na Velkou sobotu.
Pravoslavná kaple s Božím hrobem.



Zobrazit příspěvek č. 132 jednotlivě

Administrátor --- 6. 4. 2007
K Velkému půstu

Velký čtvrtek
Každý pravoslavný křesťan má být v tento den v chrámu na liturgii a přijímat svaté Tajiny - Těla a Krve Kristovy. Vždyť je to den, kdy bylo ustanoveno svaté přijímání. Den poslední večeře Páně.

V tento den se při bohoslužbách připomínají důležité události v životě Ježíše Krista - kromě poslední večeře, na které byla ustanovena Tajina Eucharistie, a umývání nohou učedníkům (příklad pokory a lásky), dále modlitba v zahradě Getsemanské a zrada Jidášova.

V katedrálních chrámech umývá biskup nohy svým spolusloužícím; patriarchové dnes světí myro.

Dvě události: „Zvěstování přesv. Bohorodici a Tajemná večeře. Jak podivuhodně spolu obě souvisejí! Přijímáme pravé Tělo a Krev Kristovy - ty samé, které při vtělení Boží Syn přijal od neposkvrněného těla přečisté Panny Marie. Takže při vtělení, které se stalo při události Zvěstování archandělem Gabrielem přečisté Panně, je položen základ ke svaté Tajině Těla a Krve. Dnes by na to měli křesťané pamatovat, aby uctívali přesvatou Bohorodici jako svou pravou Matku; nejenom jako přímluvkyni, zastánkyni a ochránkyni, ale též jako živitelku všech. Děti se sytí mlékem své matky; my se sytíme Tělem a Krví Kristovými, které jsou od přesvaté Panny Bohorodice. Když se takto nasycujeme, v podstatě pijeme mléko z jejích prsou“ (sv. Theofan Zatvornik, myšlenky na Velký čtvrtek)


Velký pátek
Dvanáctero evangelijních čtení o utrpení Páně - čte je kněz uprostřed chrámu. Velkopáteční jitřní - dlouhá bohoslužba s krásnými a hlubokými duchovními hymny. Některé písně mají formu rozhovoru Spasitele se židy, kteří ho nenávidí.
„Církev je Tělo Kristovo, které je ukřižováváno za spasení těch, kteří ho křižují“ (patriarcha Alexij I.)
Věřící stojí se zapálenými svícemi a naslouchají.
Je dávným zvykem odnášet si tento oheň, který hořel v chrámu při čtení strastných evangelií (pašijí), domů. Pravoslavní si tímto ohněm zapalovali domácí lampádu, aby přechovávali doma částečku této blahodati; a někteří udržovali tento oheň doma v lampičce před ikonou po celý rok. Tak je v domácí církvi skrze tento oheň přítomna účast na tom, co se koná v chrámu, v církvi po celém světě.

Po jitřní se slouží bohoslužba královských hodinek, která pochází z 5. století. Na této bohoslužbě byl v Byzanci vždy přítomen císař, proto ten název. Čtou se při nich znovu evangelia popisující všechny události noci ze čtvrtka na pátek a celého pátku. Na rozdíl od jitřní bohoslužby, kdy se o událostech četlo v jejich chronologickém sledu, přičemž se střídaly úryvky z evangelií od různých evangelistů, tak při královských hodinkách se procházejí všechny tyto události čtyřikrát, pokaždé podle sepsání jednoho evangelisty.

V tento den se nekoná liturgie s eucharistií. Protože dnes Boží Syn sám sebe přináší v oběť na kříži. Po celý den je přísný půst. Zdravý člověk by neměl nic jíst ani pít.

Večerní bohoslužba Velkého pátku
Při ní se koná vynášení pláštěnice (pláštěnice je ikona mrtvého těla Kristova na plátně). Pláštěnici vynáší kněz z oltářní části na střed chrámu, kde ji klade na Boží hrob. Je to symbolický obřad pohřbu Páně. Na pláštěnici položí naprestolní evangelium a žehnací kříž. Zažehnou se svíce a položí se květiny. Kněz okuřuje Boží hrob kadidlem, klaní se třikrát do země a líbá Kristovo tělo v hrobě.
Kánon s pláčem přesvaté Bohorodice
Obsahuje bolestná slova, pláč, nářek a truchlení Panny Marie pod křížem a při pohřbu jejího syna. Tento dojemný kánon se čte bezprostředně po večerní, zatímco věřící přicházejí k pláštěnici poklonit se a políbit mrtvé tělo Ježíše Krista.

„(Při velkopátečních bohoslužbách) byli jsme osvíceni nazíráním veliké události. Vracejíce se domů, neseme si hluboké a spasitelné myšlenky a těmito myšlenkami udeřme na svá srdce. Vzpomínali jsme - a živě jsme viděli - čin Boží lásky, skutek, který není možno vypovědět, který přesahuje chápání. Na tuto lásku odpověděli mučedníci prolitím proudů své krve, kterou prolévali jako vodu; na tuto lásku odpověděli ctihodní poustevníci umrtvováním tělesných vášní a žádostí; na tuto lásku odvětili mnozí hříšníci proudem svých slzí, vzdechy z hloubi srdce, vyznáním svých hříchů, a načerpali z ní odpuštění svých hříchů; mnozí soužení bolestmi odpověděli na tuto lásku a ona rozpustila jejich trápení Boží útěchou. Odpovězme i my na tuto lásku...“ (sv. Ignatij Brjančaninov)



Zobrazit příspěvek č. 131 jednotlivě

Administrátor --- 5. 4. 2007
Píseň

Píseň archidiakona Romana

1

Pomodleme se, bratři, k Bohu,
odložme zármutky světské,
je čas vydat se na cestu
sbohem dát údolí pláče.

Přijali jsme těžké břímě,
vykročili na stezku úzkou,
opustili příbuzných plémě,
a získali otčinu jinou.

2

Nuž, na cestu, bratři, na cestu!
My těžkou vydali se stezkou,
ač před sebou velkou dálku,
a touha sednout a spočinout!,

ač tělo smrtelně znavené,
o kamení rozbité nohy,
ač za sebou málo teprve
a většina před námi leží;

3

přece volám vás na cestu,
je to náš osud zřejmý,
na tuto stezku vede nás Bůh,
jiné možnosti není,

z hříšného světa jsme vzati,
pozváni mít jinde podíl,
hosty zde být už nemáme síly,
je čas k návratu domů se vypravit.

4

Tady jsme pro všechny cizinci,
jsme poutníky na věčné pouti
a naší jedinou věčnou péčí
je - jít, jít a jenom jít;

možná se brzy rozbřeskne
nad cestou trudnou naší,
sílu nám dodává naděje,
ač zdá se, že sil už není.

5

Tak tedy vzhůru, rodní, na cestu!
Přešlapovat na místě nelze,
modleme se, bratři, k Bohu,
trošku se pobídněme;

za námahu budeme odměněni,
dosáhneme cesty cíle,
tam, bratři, je takové potěšení,
jaké zde nikdo nenalezne:

6

tam jsou modré řeky i hory,
tam křišťálové prýští prameny,
tam jsou, bratří, takové dálavy,
tam ráj pro ztrápenou duši;

k uvítaní nám Hospodář naproti vyjde
a do domu svého něžně uvede,
jako bratr kolem ramen obejme
a slzy jako matka jemně setře;

7

jak dobrý Vládce se postará
a jako sluha přinese vodu,
pokorně nám nohy omývá
od prachu cest, Kristus.


Poslechněte si originál písně - audio MP3: zde (1,4 M)



Zobrazit příspěvek č. 130 jednotlivě

Administrátor --- 4. 4. 2007
Liturgika

Pro ty, kteří zajímají o liturgiku

Některé rozdíly mezi ruskou a řeckou bohoslužebnou praxí

Strastný týden je spolu s Paschou vrcholem liturgického roku.

U Řeků je hlavní událostí - zpěv Kassianovy stichiry „Žena do množství hříchů upadlá“ - je to všem známý hymnus (lidé si jej rádi zpívají sami, zmiňují jej noviny, když píší o strastných bohoslužbách); a dále průvod s pláštěnicí na Velký pátek večer (nejen kolem chrámu ale celé kilometry za doprovodu tisícovek věřících se svícemi; zpívají se pohřební písně).
(Vysvětlení: „pláštěnice“ - ikona mrtvého těla Páně, někdy skoro v životní velikosti, na plátně bez rámu - koná se s ní obřad Kristova snímání s kříže a pohřbu; v paschálním období je pak na prestolu (oltáři) a vykonává se na ní eucharistie.)

U Rusů Kassianova stichira, která je pro Řeky centrem strastného týdne, projde bez zvláštní pozornosti - jen jako jedna mnoha písní strastného týdne. Hlavní strastnou bohoslužbou je v Rusku velkopáteční jitřní se čtením 12 evangelií (trochu nelogicky se zde koná už na Velký čtvrtek večer, kdy by se měla spíše sloužit večerní liturgie sv. Basila na památku poslední večeře Páně, jenže tu Rusové konají už na Velký čtvrtek ráno). Dvanáctero strastných (pašijových) evagelijních čtení je v ruské zbožnosti jedna z nejmilovanějších a nejhojněji navštěvovaných bohoslužeb Velkého týdne.
Pro Řeky je centrem této bohoslužby, na který je soustředěna zbožnost věřících, vynášení kříže - kněz vynáší z oltáře na střed chrámu veliký kříž za zpěvu „Dnes zavěšen jest na dřevě...“; u Rusů vynášení kříže není - je to pozdější zavedení). Vrcholem pro Rusy pak je zpěv exapostilaria „Rozumného lotra...“ - chrámové sbory to zapějí na různé úchvatné nápěvy.
Hlavní událostí Velkého pátku je pro Rusy nikoliv pohřeb Kristův (večer), ale vynášení pláštěnice odpoledne (a Rusové s ní jen obcházejí chrám). Na tuto bohoslužbu přichází největší počet věřících a zanechává nejsilnější dojem z celého Strastného týdne.

Liturgie sv. Basila na Velkou sobotu: Řekové (mimo Athos) čtou místo 15 paremijí jen tři (dle typiku z r. 1838) (paremije - starozákonní biblické čtení).
Rusové zavedli geniální novotu (v 15. nebo 16. stol.): převlékání chrámu - uprostřed bohoslužby se mění barva všeho chrámového povlečení i bohoslužebných rouch sloužících kněží z černé na bílou, což dodává bohoslužbě na dramatičnosti; Řekové to neznají - od začátku liturgie jsou v bílém; bílá barva pro tuto bohoslužbu je dávným ustanovením, neboť na této bohoslužbě se kdysi hromadně křtilo (křty se konaly při čtení paremijí). Teologický význam převlékání chrámu z černé barvy na bílou je symbol Kristova sestoupení do pekla, předobraz vzkříšení a náznak kosmického vzkříšení. U Rusů se obyčej natolik vžil a působí tak samozřejmě, že by se Rus značně podivil, kdyby viděl, že u Řeků je to zcela neznámé.

Pascha - čtení Evangelia v několika jazycích (prolog Janova evangelia): u Rusů na paschální bohoslužbě, u Řeků až v neděli večer.
Ep. Vasilij Krivošein (výpisky a poznámky z delší stati, s nepatrnými doplňky)

--------------------------

Texty posvátných hymnů, o nichž je výše řeč:

Žena do množství hříchů upadlá, vycítila božství tvé a vzavši na sebe úkol myronosice, ó Pane, s pláčem tobě myro před pohřbením přináší.
„Běda mně,“ pravila, „neboť noc je pro mne ostnem nezřízené žádosti, a vášeň hříchu mračná jest a bez světla.
Přijmi prameny slz mých, ty, jenž v mračna přetvořuješ vodu moří.
Ke vzdechům srdce mého přikloň se, ty, jenž přiklonil jsi nebesa svým nevýslovných ponížením, abych zlíbala přečisté nohy tvé a otřela je vlasy svými.
Množství hříchů mých a propasti rozsudků tvých kdo vypoví, lékaři duší, Spasiteli můj?
Nezavrhuj služebnici svou, neboť u tebe jest milost nezměrná.“

(Zpívá se na Velkou středu na liturgii předem posvěcených Darů)

Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil.
Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů.
Do falešného purpuru je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky.
Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama.
Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny.
Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.

(Antifona 15. velkopáteční jitřní)

Rozumného lotra v jediné hodině učinil jsi hodným království svého,
i mne dřevem Kříže osvěť, Pane, a spasiž mne.

(Exapostilarij velkopáteční jitřní)

Obřad celé velkopáteční jitřní a večerní s vynášením pláštěnice - v českém překladu: v-patek-w.pdf



Zobrazit příspěvek č. 129 jednotlivě

Administrátor --- 3. 4. 2007
O Božích zjeveních

Sv. Grigorij Sinajský o zjeveních:
Lidé dostávají osm druhů zjevení, která jsou asketům dávána nepochybně od Boha:

- zbožná zjevení o Bohu Trojici
- o andělském světě
- o Boží moudrosti ve stvořeném světě
- o vtělení Boha a
- o všeobecném vzkříšení
- o strašném soudu a
- o věčných mukách
- o Božím Království

To jsou typy Božího zjevení. Jestli je nějakého zjevení tohoto typu, pak je to nejspíše zjevení od Boha. Tato zjevení totiž pozdvihují lidskou duši, pomáhají duši uskutečnit svůj úkol - věčný život s Bohem.

Ostatní druhy zjevení jsou nejisté - je potřeba zkoumat, jestli jsou od Boha.



Zobrazit příspěvek č. 128 jednotlivě

Administrátor --- 1. 4. 2007
K Velkému půstu

Květná neděle



Antonij Surožský napsal, že je to neděle, jejímž tématem je nedorozumění. Židé vítali Ježíše Krista vjíždějícího na oslátku do Jerusalema. O pár dní později křičeli židé před Pilátem: „Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“ Proč takový obrat? Co se změnilo?

Když v den dnešního svátku židé vítají Ježíše Nazaretského s palmovými ratolestmi, oslavují jej jako Bohem slíbeného Mesiáše. Zpráva o vzkříšení Lazara se včera rozlétla jako blesk. Spolu s dalšími zázraky, které Ježíše vykonal dříve a pověsti o nich kolovaly po Izraeli, bylo vzkříšení čtyři dny mrtvého Lazara jasným důkazem, že zázračný muž z Nazareta je od dávna zaslíbený Mesiáš.

Jak uvítali židé svého Mesiáše? Tím, že ho provolávají za svého krále. A co od něho očekávají? Zaprvé - že vyžene Římany a zbaví židy jařma okupace. Zadruhé - že židy za pomoci Boží moci ustanoví za vládce nad světem a z Jerusalema budou kralovat celému lidstvu. Jinými slovy - od Mesiáše očekávali, že se svou Božskou mocí vstoupí do politiky - a to ve prospěch svého vyvoleného židovského národa.

A čeho se dočkali? Mesiáš nechce vstoupit do světské moci, naopak přichází, aby svůj lid z pod světského jha vyvedl: „Moje království není z tohoto světa.“

Židé jsou rozladěni, mnozí se cítí být zrazeni. Mesiáš, do něhož vkládali své tajné naděje, zklamal.

Hledíme-li sami na sebe -- nakolik je pro nás žádoucnější to, co je tělesné, než to, co je duchovní; nakolik dáváme své srdce do věcí světských ochotněji než do věcí nebeských; jak ochotně milujeme, co je dočasné, a málo milujeme, co je věčné; -- máme nějaké oprávnění k domněnce, že kdybychom byli na místě těch židů, o nichž vypráví evangelium, my bychom se zachovali jinak?



Zobrazit příspěvek č. 127 jednotlivě

Administrátor --- 30. 3. 2007
K Velikému půstu

Blíží se konec Velkého půstu

Témata velkopostních nedělí - shrnutí

Dnes již tradiční a dlouho neměnné zasvěcení jednotlivých velkopostních nedělí nebylo v Církvi zavedeno najednou, ale vznikalo kdysi postupně pod inspirací Svatého Ducha. Zajímavá a nápadná je hluboká pedagogika, kterou můžeme pozorovat v návaznosti témat a památek, které se k jednotlivým nedělím Velkého půstu pojí.

Proto je vhodné s blížícím se závěrem letošního Velkého půstu zrekapitulovat tuto duchovní cestu, po které nás pravoslavné kalendárium každoročně ve svaté čtyřicátnici vede.

1. neděle Velkého půstu - vítězství Pravoslaví, nepřemožitelnost křesťanské orthodoxie, která svou vnitřní duchovní silou přemáhá všechny hereze a omyly. Na začátku velkopostní doby, která má pro nás být obdobím prohloubeného duchovního života, nám církev připomíná, že východiskem pro křesťanskou duchovnost je pravoslavná víra. Spiritualita to jsou žijící dogmata, žitá věrouka. Podle učení svatých otců - mimo správnou víru nemůže být správný duchovní život.

2. neděle Velkého půstu - sv. Řehoře Palamy. Tato neděle má vlastně dvě stránky. První navazuje na tématiku předchozí neděle, když je připomínán věroučný zápas sv. Řehoře Soluňského proti učení západního mnicha Varlaama. Tento zápas byl završen tím, že pravoslavná východní církev na sněmu zavrhla římskokatolické učení o stvořených energiích jako herezi. Druhá stránka tématu této neděle je popsána Řehořovým svědectvím o autentické duchovní zkušenosti Církve - o zření nestvořených duchovních energií, o blahodati, která očišťuje, osvěcuje, posvěcuje a zbožšťuje člověka, obnovuje v něm ztracenou Boží podobu, činí ho podobným Kristu. Touto stránkou přechází zasvěcení jednotlivých velkopostních nedělí k hlubokým duchovním tématům.

3. neděle Velkého půstu - svatého Kříže. Kříž je znamením naší spásy. V kontextu témat dvou předchozích nedělí, které se zabývaly autenticitou víry Církve čili pravostí věrouky, se tu naznačuje souvislost spásy člověka s pravostí jeho víry. Zároveň připomínka kříže poukazuje na spojitost posvěcujících blahodatných energií a duchovního života s nesením kříže. Není vzkříšení bez kříže. Není zbožštění bez ukřižování starého Adama, který hyne pro žádostivost klamných rozkoší tohoto světa. Centrem křesťanského náboženství je Kristova oběť. Kristus pro nás není jen učitel nebo prorok, ale především je Spasitel, který svým křížem a vzkříšením uzdravuje nemocného člověka, jehož přijal na sebe při svém vtělení a narození. Léčí naše lidství, které je nemocné tou nejhorší chorobou - smrtí.

4. neděle Velkého půstu - sv. Jana Sinajského. Sv. Jan, poustevník, asketa, učitel stezky duchovního vzestupu člověka, učitel vykořeňování vášní a vyhlazování hříchu. Téma už zcela zaměřené na niterný duchovní život, k němuž se od vyznávání pravoslavné víry přes nesení svého kříže musíme dobrat, aby naše víra přinesla duchovní plody. Křesťanství není ideologie ani pouhá filosofie - je to víra žitá praxí. Víra bez skutků je mrtvá, praví Písmo. Veškerá askeze však není cílem ale prostředkem k dosažení křesťanské dokonalosti v plnění přikázání, ve ctnostech, jejichž vrcholem je pokora dávající bohopoznání.

5. neděle Velkého půstu - sv. Marie Egyptské. O síle pokání, které proměňuje člověka pozemského na nebeského. Pokání je základem pravdivého duchovního života. Je to cíl, němuž nás vede pedagogika velkopostních nedělí: od pravoslavné víry, přes sebezapření a půst, k pokání. Pravoslavná věrouka bez pokání je farizejstvím. Půst bez pokání je jen tělesným cvičením. Sebezapření bez pokání je ďábelským skutkem (ani ďábel nic nejí a nepije) a pýchou, která požírá ostatní vášně, třeba až ke stavu zdánlivé svatosti. Jestli nás Velký půst nedovedl k pokání, nepřinesl nám žádný užitek.

6. neděle - Květná. Patří už ke strastnému týdnu, který je pokračováním půstu a vede už bezprostředně k Pasše - Vzkříšení Kristovu.

(Sestaveno dle zdrojů Ruské pravoslavné církve)



Zobrazit příspěvek č. 126 jednotlivě

Administrátor --- 29. 3. 2007
Liturgika

Pro ty, kteří zajímají o liturgiku

Některé rozdíly mezi ruskou a řeckou bohoslužebnou praxí


Současný řecký typikon
Farní typikon neobsahuje monastýrskou praxi.
Nemá bdění.
Nedělní služba: čtení evangelia po 8. písni, a vypuštění hodinek.
Zpěv v chrámu se dovoluje pouze klerikům.
Narození ani Theofanie nemají Velké povečeří (jitřní s litijí na začátku).
Připadne-li svátek Zvěstování přesv. Bohorodice na Velký pátek nebo Velkou sobotu, přenáší na Paschu.
Není kolivo (na sobotu sv. Theodora).
Velká sobota - jitřní - po velkém slavosloví se odnáší pláštěnice do oltáře, kde už zůstane.
Na paschální jitřní: po "Vzkříšení tvoje, Kriste Spasiteli" se čte evangelium 28. kap. Mat.; slovo Jana Zlatoústého se čte po zaambonové modlitbě po liturgii; evangelium paschální liturgie (obyčejně ve více jazycích) se čte až na večerní (na paschální neděli večer).
(Skaballanovič)

---------------

Praxe konání služby v neděli či ve svátek:
u Řeků je večerní bohoslužba v předvečer neděle či svátku, ráno se koná jitřní bohoslužba a po velkém slavosloví bez hodinek začíná liturgie.
Rusové - večer mají tzv. „všenoční bdění“ (večerní s jitřní dohromady; trvá jen 3 až 4 hodiny a nikoliv celou noc), následující den se čtou hodinky a pak je liturgie.

Obě praxe mají své pro i proti. Řecká je přirozenější - večerní bohoslužby se konají skutečně večer a jitřní se slouží ráno (to má něco do sebe, že?, pozn. překl.) Jenže na bohoslužby konané dle ruské praxe chodí více lidí - kvůli pravoslavné psychologii: nestojí za to chodit do chrámu na krátkou bohoslužbu - čím delší je bohoslužba tím více důvodů na ni jít (proto Řekové často nechodí na večerní, a proto Rusové chodí na všenoční více než na liturgii - navíc se jim líbí modlit se „na všenočním“ v šeru za svitu lampád a svící).
Nyní se to však otočilo u Rusů na západě - kvůli nepravoslavnému prostředí, ve kterém žijí, a pod vlivem falešné moderní duchovnosti, která soustřeďuje všechnu zbožnost jen k eucharistii. A tak už méně přicházejí na bdění a připravují se tím o veliké bohatství pravoslavné hymnografie, která je tak užitečná a prospěšná duši člověka!
U Řeků se bohužel málo čte žaltář (to se pochopitelně netýká Athosu). „Blažený muž“ (1. žalm), který je pro Rusy jedním ze slavnostních vrcholů všenočního bdění, úplně vypadl z bohoslužby - bez ohledu na předpisy všech dávných typikonů. Hodinky se (vyjma Velkého půstu) také nečtou.

Veliký půst samozřejmě zaujímá centrální místo v liturgickém roce jak u Řeků tak i u Rusů.

Modlitba „Pane a Vládce života mého...“, která je pro Rusy hlavním znakem Velkého půstu a vyjádřením velkopostní duchovnosti, je v Řecku téměř neznámá (duchovní ji tam čtou v souladu s dávným typikem tiše). Ruská praxe číst ji nahlas je novotou z 15. - 16. století.
Každý věřící Rus (i kdyby do chrámu chodil jen málo) zná tuto modlitbu - započetí a ukončení jejího čítávání mu ohraničuje velkopostní dobu. Rus stěží uvěří, že tato modlitba je většině řeckých věřících prakticky neznáma a že ji v řeckých chrámech v době velkopostní není slyšet. Zná ji tam pouze duchovenstvo, věřící vykonávají jen velké poklony, které ji doprovázejí a jsou pro ně charakteristickým rysem Velkého půstu.
Řecká praxe je správná a starobylá, avšak ruská praxe je vhodnější. Tiché čtení některých modliteb při liturgii může být užitečné v monastýrech, kde mniši znají obsah bohoslužeb, ale na farnostech vede k tomu, že tyto modlitby s jejich hlubokým obsahem upadají mezi veřícími do zapomenutí a lidé jsou tím duchovně ochuzeni.

Podobné lze říci o Velkém kánonu sv. Ondřeje Krétského. Je známý u Rusů, kteří hojně navštěvují jeho hlasité čtení v chrámu. Je pro ně jedním z ohnisek velkopostního kajícího stavu duše. U Řeků projde téměř nepozorovaně.
U Řeků je naopak nejoblíbenější a nejhojněji navštěvovaný Akathist: čtou jej nejen na jitřní 5. soboty, jak to předepisuje typik, ale ještě navíc - rozdělen na 4 části - je čten první 4 pátky na povečeří.
Paradoxně jsou zde symbolem Velkého půstu modlitby za katechumeny (Řekové je totiž v současnosti mají pouze na liturgii předem posvěcených Darů).

Liturgie předem posvěcených Darů má, jak se rozumí samo sebou, tentýž nenahraditelný význam pro prožívání Velkého půstu jak pro Řeky tak pro Rusy. Věřící tuto bohoslužbu milují a přicházejí na ni ve velkém množství - zvláště koná-li se večer. V Řecku slouží většinou večer (v Rusku se může konat i ráno; ještě v 19. století se však nesměla ani tady konat před polednem).
Ve vnějším provedením bohoslužby není významnějších odlišností. Rozdíly však panují v otázce - proměňuje se víno při liturgii předem posvěcených Darů v kalichu na krev Kristovu poté, co je do něho vložen proměněný svatý Beránek? Rusové (od dob Petra Mogily) striktně trvají na záporné odpovědi. Byzantští liturgisté od XI. století: při vložení části Těla Kristova do kalicha se víno mění na Krev Kristovu a to skrze dotyk s Kristovým Tělem. Oba názory mají svá zdůvodnění. Sněmovní rozhodnutí neexistuje. (Způsob odpovědi na tuto otázku má v některých ohledech své praktické důsledky pro sloužícího kněze i pro věřící.)

Ep. Vasilij Krivošein (výpisky a poznámky z delší stati, s nepatrnými doplňky)



Zobrazit příspěvek č. 125 jednotlivě

Administrátor --- 27. 3. 2007
Z tisku

Filipínská katolická jeptiška zkouší zastavit globální potopu silou modlitby
"Globální potopo, přikazuji ti jménem Ježíšovým, zastav se!" s těmito slovy vystoupila ve filipínské televizi katolická jeptiška Rachel Reodika. Podle CathNews se také pomodlila, aby planetu "opustily" všechny přírodní katastrofy.
(Credo.ru)

Muslimští školáci v jedné ze škol na severovýchodě Nigérie 21. března ubili na smrt svou učitelku s obviněním, že "zneuctila Korán". Podle svědků učitelka, křesťanka, dohlížela na průběh zkoušek na střední škole, žáci ji napadli po zkoušce, když si na ní počíhali za školou, a tam ji zabili. Vraždu potvrdila místní policie.
V únoru r. 2006 bylo v sousedním státu zabito nejméně pět lidí a několik chrámů zapáleno muslimy, kteří byli rozhněváni na křesťanského učitele za to, že se pokoušel vzít jednomu školákovi Korán, protože jej četl ve vyučovací době. I toto bylo prohlášeno za "zneuctění Koránu".
(Blagovest info, Reuters)

Vladimír Putin navštívil v Římě papeže Benedikta. Při 40 min. dlouhém setkání hovořili německy a probírali mezinárodní situaci. Putin daroval papeži ikonu sv. Mikuláše a dvousvazkovou katolickou encyklopedii v ruštině. Dále předal papeži pozdravná slova od patriarchy Alexije. Papež daroval Putinovi obraz německého mistra z r. 1663: pohled na chrám sv. Pavla ve Vatikánu, jak nikdy nebyl dostavěn (kvůli nedostatku financí). Poté ruský prezident navštívil italského premiéra Romano Prodi.
(Credo.ru)



Zobrazit příspěvek č. 124 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2007
K liturgickému období

Jak dlouhý je vlastně Velký půst?

V Konstantinopoli a na Východě obecně nebyly soboty, s výjimkou jediné Velké soboty, považovány za postní dny. Avšak při vypočítávání počtu čtyřiceti dnů bylo zvykem počítat kontinuálně a zahrnovat do počtu soboty a neděle. Čtyřicet dní tak začínalo prvním pondělím Velkého postu a končilo pátkem šestého týdne. Potom přicházela Lazarova sobota, Květná neděle a Strastný (pašijový) týden, který - ačkoli odlišen od čtyřiceti dní - byl považován za součást Velkého postu v širším slova smyslu. Tímto způsobem zahrnulo čtyřicet dní spolu s Velkým týdnem sedmitýdenní půst (resp. 48 dnů).

Na Západě začíná půst až ve středu čistého týdne (popeleční středa), takže od této středy ke Květné neděli je to přesně 40 dnů.

Křesťané na řeckém Východě počítali zpravidla čtyřicet dní kontinuálně, někdy se však přikláněli k tomu, že vynechávali ze součtu velkopostní soboty a neděle. Jestliže byl zahrnut i Velký týden, dávalo to dohromady sedm týdnů o pěti postních dnech počet třiceti pěti dní. Protože však je Velká sobota rovněž postním dnem, byla rovněž započítávána a tak činil celkový počet dní třicet šest.
... Západ před tím, než byly přidány čtyři dodatečné postní dny, měl rovněž třiceti šesti denní půst, i když se k tomuto počtu dospělo poněkud jiným způsobem výpočtu. Jak na Východě, tak na Západě byl tomuto počtu přisuzován symbolický smysl. Právě tak jako Izraelité odevzdávali Bohu desátek čili desetinu své úrody, křesťané věnují období postu Bohu jako desátek, desetinu roku. Část je obětována za celek: vracíme-li Bohu desetinu toho, co On daroval nám, svoláváme Jeho požehnání na zbývající a uznáváme tím, že všechna hmotná dobra a všechen čas jsou darem z Jeho rukou. Tento význam Velkého postu jako desátku či prvotiny roční úrody není v současném textu Triodu příliš zdůrazňován, je však zmíněn v synaxáři neděle Odpuštění.

(Kallistos Ware: O významu Velkého postu)



Zobrazit příspěvek č. 123 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2007
K Velikému půstu

5. neděle velkopostní - sv. Marie Egyptské


Neděle o síle pokání

Sv. Marie Egyptská žila v mládí velice prostopášným životem, dalo by se říci: v krajních formách nemravnosti. V takovém životě nalezla zalíbení a oddávala se mu bez zábran. Stala se však v jejím životě zvláštní událost. Jednou se ocitla v davu lidí, kteří se ubírali do chrámu na svátek. Marie si řekla, že se tam tedy také podívá. Jenže před chrámem ji nějaká síla vystrčila mimo hlavní proud lidí, takže zatímco ostatní vcházeli dovnitř, ona zůstala venku. Mnohokrát se pokoušela zařadit se mezi vcházející lidi, vždy nakonec zůstala před chrámem. Ač se opakovaně snažila vmísit se mezi vstupující věřící, znovu a znovu ji neviditelná síla vytlačila z průvodu, a do chrámu se jí nepodařilo se dostat. Pochopila Marie, co to znamená - Bůh ji ve svém chrámu nechce, je Bohu odporná kvůli způsobu života, v jakém si libovala. Uvědomila si, že když se tady na zemi nemůže přiblížit k Božímu oltáři, jak by se mohla její duše po smrti přiblížit k Božímu trůnu? Jaký bude věčný úděl její duše, která je tak poskvrněna nemravností, že se Bohu hnusí?

Na tom místě a v ten den se Marie začala kát, začala litovat svého způsobu života a slíbila přesvaté Bohorodici svou nápravu. Nakonec se opět pokusila vstoupit do chrámu. Zařadila se do proudu věřících vstupujících dovnitř, a proud ji tam snadno a lehce vnesl. Poklonila se svátostem v chrámu a domů se již nikdy nevrátila. Vykonala, co slíbila. Odebrala se do pouště a ta se za ní zavřela. Desítky let tam žila v naprosté samotě a slzách kajícníka. Svedla tam nevylíčitelný zápas s démony, kteří nad ní měli kvůli jejím hříšným skutkům velkou moc. Odevzdala se však duchovnímu životu a askezi se stejnou horlivostí, s jakou se dříve oddávala hříchu a vášním.

O jejím osudu bychom nic nevěděli, kdyby ji Božím řízením v poušti na sklonku jejího pozemského života neobjevil mnich Zosima. Ten zapsal o ct. Marii své svědectví. Marie, která nakonec pochopila, že si Bůh přeje, aby památka na její životní příběh byla zde na zemi zachována k inspiraci a poučení dalších lidí, vypověděla Zosimovi celý svůj život. Zosima kromě toho vydal svědectví o tom, že Marie ho při jejich setkání v hloubi pouště oslovila jménem (ač se nikdy předtím neviděli), že se při modlitbě její chodidla vznesla nad zemský povrch, že kráčela suchou nohou po hladině řeky, že znala blízkou i vzdálenou budoucnost, že dosáhla duchovního stavu, kdy lidské tělo nepotřebuje pokrm a kdy příroda začne člověku sloužit jako kdysi v ráji. Jediným, co po něm sv. Marie žádala, byly svaté Tajiny - krátce po přijetí svatých Těla a Krve Kristových zemřela.

Život sv. Marie Egyptské je svědectvím o divotvorné síle pokání; o tom, že pokání má moc změnit člověka - a to hned na dvou rovinách. Jednak pokání může změnit úděl člověka (ať už na zemi nebo ve věčnosti), čili změnit už hotový Boží rozsudek (jak to víme z biblické knihy proroka Jonáše: město Ninive a jeho obyvatele už Bůh odsoudil za jejich špatnosti ke zkáze, ale oni - když se to od Jonáše dozvěděli - vykonali všichni takové pokání, že Bůh svůj rozsudek nad nimi zrušil; čteme o tom v paremiích při liturgii na Velkou sobotu). Člověk, který se pro hloubku svého pádu do nemravnosti učinil hodným Božího odsouzení, může až do poslední chvíle všechno změnit pokáním a odvrátit Boží trest, který má na něj dopadnout tady na zemi, ale hlavně až do poslední hodiny svého života může ještě změnit svůj věčný úděl. A na té druhé rovině vidíme, jak už zde na zemi pokání mění lidi padlé na samé dno hříchu v největší světce, kteří jsou od Boha obdařeni mimořádnými dary a mohou konat zázraky. Není takové nemoci a takového pádu, které by pokání nemohlo uzdravit a napravit.

Řekl bych, že poselství této velkopostní neděle by pro dnešní lidi mohlo být mimořádně inspirující.



Zobrazit příspěvek č. 122 jednotlivě

Administrátor --- 26. 3. 2007
Pravoslavná spiritualita

O svatosti a o zázracích

Není svatosti, kde není pokory. To je zákon. Člověk nemůže mít žádnou skutečnou ctnost, jestli nemá křesťanskou pokoru. Ve skutečnosti však bývá všechno v nás otráveno ctižádostivostí, domýšlivostí...

Svatost se zakládá ze dvou stránek:
1.) vykořenění vášní, vítězství nad hříchem, kdy člověk panuje nad svými smysly, přáními a žádostmi - a nikoliv ony nad ním. To je první stupeň - vládnout nad vášněmi. Druhým stupněm je, když jsou vášně úplně vykořeněny. Mnozí svatí však napsali: O bezvášnivosti hovoří mnozí, ale dosahují toho jen jednotlivci. Snažme se alespoň, abychom s vášněmi vedli zápas.

2.) Druhou stránkou svatosti, bez níž ta první ztrácí veškerý svůj smysl (mylně se někteří domnívají, že bezvášnivost už je svatostí) - je sestoupení Ducha Svatého, který se usídlí v člověku. Jak pravil sv. Serafím Sarovský - získání Ducha Božího.
Ne každá bezvášnivost k sobě přitahuje Ducha Božího. Svatí píší dokonce o tom, že předčasná bezvášnivost je nebezpečná. Je totiž možné zvítězit nad všemi vášněmi - s výjimkou jediné: pýchy. Pýcha totiž může pohltit všechny ostatní vášně. Lze být bezvášnivým a lhostejným ke všemu, co s lidmi obvykle hýbe. Toho dosahovali nekřesťanští asketové - viz např. osm stupňů buddhistické cesty, na níž se dosahuje vysokého stupně bezvášnivosti, jenže zde jsou všechny vášně pohlceny namyšleností; takovéto bezvášnivosti dosáhli i někteří z těch (křesťanů), kteří se nacházeli v klamu (prelesti). Proto svatost není jenom bezvášnivostí, ale je to ta bezvášnivost, která je dosažena na základě poníženosti, pokory. A pokora k sobě přivábí Ducha Božího.

Co to znamená přebývání Ducha Božího v člověku, o tom je zbytečné hovořit. To lze postihnout pouze vlastní zkušeností. Něco o tom vyprávějí pateriky, životy svatých. Všechny vnější projevy jsou však nedostatečné k tomu, abychom mohli někoho považovat za svatého. Dnes nesmíme podle zázraků vyvozovat, že člověk, který zázrak vykonal, je svatý. Naopak - podle svatosti člověka posuzujeme, jestli je zázrak Božím dílem nebo ďábelským. V evangeliu Pán upozorňuje, že v posledních časech povstanou mnozí falešní kristové, lži-proroci (čili falešní svatí), budou dělat tolik zázraků, že by oklamali i vyvolené, kdyby to bylo možné. To je doba, ve které žijeme. Již dávní svatí upozorňovali, že mnozí, jejichž mysl je zatemněna, lidé nemorálního rozumu (vnitřně rozložení, nemravní) - jak píše ct. Kassian Říman - a dokonce ti, kteří se rouhají Kristu, při tom však vyhánějí démony a konají veliká znamení a zázraky. To je důležité vědět! Lidé si říkají: „Tady je zázrak, vše je tedy v pořádku, je to svatý člověk.“ Evangelium však varuje, svatí upozorňují: Buďte opatrní (a zvláště v naší době)!

Např. myrotočení. Ještě před naším letopočtem socha Apollona po celém povrchu ronila to, co by se dalo nazvat „myrem“ (umíme si představit, co to bylo za myro). Dnes mnohé katolické sochy těch světců, které naši pravoslavní svatí prohlašují za oklamané (tj. za lidi v démonickém klamu), vydávají např. myro. A my řekneme: „Ach, myro!“ A klaníme se před nimi. Jak jsme lehkověrní! Za čím se to ženeme? V naší době je potřeba vědět - ne podle takových jevů, které jsou nepochopitelné a nazýváme je zázraky, se má usuzovat o svatosti, ale přesně naopak - nutno zkoumat odkud zázraky přicházejí.

Svatost tedy poznáváme především podle pokory, ponížení, vědomí své bezmocnosti, hříšnosti. Bez poníženosti není žádná svatost. Svatí psali zajímavě o některých, kteří konali zázraky: „Protože tito neprošli cestou zápasu s hříchem, nemohou se ani nazývat svatými, i když činí zázraky.“

Nehoňme se za zázračnými muži! Je potřeba být opatrnými. Dej, Bože, abychom potkali ne svatého, ale prostě rozumného křesťana, který opravdu vidí svou nemoc, rozpoznává svůj hřích, pokořuje se, zná díla svatých otců, a může dát dobrou radu. Kdybychom takového člověka našli, to by v naší době bylo už velikou věcí.

(Poznámky z přednášky A. Osipova, profesora Moskevské duchovní akademie)



Zobrazit příspěvek č. 121 jednotlivě

Administrátor --- 22. 3. 2007
Z výroků svatých otců

Kdo nezná Boha, nic nevidí jasně.

(Sv. Basil Veliký)





Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1414 příspěvků (zde zobrazeno 40 příspěvků, od č. 121 do č. 161)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 40 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz